21. 6. 1944
Vylodili jsme se za úsvitu. Pláž je prázdná. Na útesu, vysoko nad našimi hlavami, stojí obrovský černý monolit, jehož povrch je pokryt podivnými obrazci. Jako by vytyčoval hranici cizího světa. Příslušníci námořní pěchoty, kteří mě doprovázejí, jsou bledí strachy a nervózně si pohrávají se zbraněmi. Chápu je. Britové jim v průběhu přípravy k výsadku jistě navykládali spoustu divokých historek. Obávám se však, že pravda, již doufám nalézt, je mnohem hrůznější. Od Zatmění uběhl už rok, a nikomu, ani Britům, ani Japoncům, se nepodařilo nic zjistit. Jejich letadla se z průzkumných letů nevrátila. Celá Euroasie se stala cizím kontinentem, neznámou zemí. Co se stalo s jejím obyvatelstvem? Proč nikdo nevysílá? Proč nepňplouvají lodě? Kam se poděly mocné armády Třetí říše a Sovětského svazu? Doufám, že náš výsadek pronikne dost daleko, abych alespoň na některé z těchto otázek nalezl odpověď.
22. 6. 1944
Postupujeme do vnitrozemí. Je to stále podivnější. Nikde nejsou žádní lidé. Narazili jsme na trosky měst a vesnic, zarostlé neznámou, šarlatově zbarvenou vegetací. Některé z nich nepřipomínají nic, co kdy bylo na Zemi postaveno. Jejich architektura jako by byla vystavěna na jiných, nezemských fyzikálních zákonech. Budovy svírají nemožné úhly a není patrné, co je vlastně dole a co nahoře. Jiné jsou evidentně lidského původu, ale jejich stáří naprosto neodpovídá tomu, že k Zatmění došlo před pouhým rokem. Vypadají mnohem starší. Občas nalézáme kostry, ale jen málokterá je lidská. Vypadá to, jako kdyby s lidmi obývaly jejich příbytky ještě další, neznámé bytosti. Byly bezpochyby inteligentní, neboť nalézáme nástroje, nábytek a přístroje, jaké by žádný člověk nedokázal vymyslet, natož používat.
Tyto bytosti musely být od lidí velmi odlišné. Nedovedu si vysvětlit, odkud se tu vzali, ani co bylo příčinou jejich příchodu. Ale byly tu, žily zde a zde také zemřely.
26. 6. 1944
Dnes jsme došli na obrovskou, kamennými deskami vydlážděnou plochu, již křižují dlouhé, do dálky ubíhající a navzájem se křižující linie, vyškrábané do jejího povrchu. Víc než co jiného mi to připomíná přistávací dráhy na velkých amerických letištích. Kdo by však potřeboval tak velké dráhy? A s čím by na nich přistával?
5. 7. 1944
Cosi nás nutí jít stále dál. Jako bychom byli přitahováni nějakým bodem, který leží na severovýchod od nás. Za nocí se na obloze objevují podivná, nepochopitelně se chovající světla. Některá jsou bílá, jiná modrá. Provádějí takové obraty, jaké by žádné letadlo nedokázalo. Někdy se úplně zastaví a pak zničehonic vyrazí úplně opačným směrem. Jindy zaujímají fantastické formace, nebo se spojují a zase rozdělují. To vše naprosto tiše. Jsou to stroje, vytvořené nějakou cizí technologií? Pilotují je bytosti, jejichž kostry jsme našli? Nebo nacisté? Nebo v nich sedí společně? Vojáci chtěli po světlech střílet, ale zakázal jsem jim to.
8. 7. 1944
Dnes v noci se ztratili tři muži. Uložili se ke spánku vedle svých druhů, a ráno byli pryč. Hlídky nic neviděly ani neslyšely. Vojáci jsou vzteky bez sebe. Někteří se tváří, jako bych za to mohl já. Prý nebýt „toho vědátora“, popíjeli by někde v anglickém přístavu. Kapitán Ripley je musel trochu srovnat. Mám takové tušení, že se zmizením mariňáků mají něco společného ta světla na obloze.
12. 7. 1944
Ráno jsme objevili další velmi podivné místo. Nazval jsem jej Planina schránek. Jedná se o rozlehlou pláň, porostlou řídkou, neduživou trávou, táhnoucí se mezi dvěma hustými lesy neznámých stromů. Celá pláň je doslova poseta stovkami kamenných válců, vysokých asi pět stop, nahoře uzavřených víkem. Když jsme jeden z nich otevřeli, ukázalo se, že se pravděpodobně jedná o jakýsi hřbitov. Uvnitř kamenného válce jsme nalezli skrčenou kostru. Nebyla to však kostra člověka. Lidé nemají černé kosti a tři řady zubů.
19. 7. 1944
Zůstal jsem sám. Tři muže odnesla ta světla z oblohy, dva spáchali sebevraždu, a zbylých patnáct zahynulo dnes v noci, když jakási stvůra zaútočila na náš tábor. Její vzhled se vymyká popisu, byl to nepředstavitelný organismus, který jako by vystoupil z děsivé noční můry, obrovský válec či sféroid vazkého černého slizu, z něhož závratnou rychlostí pučela nestvůrná chapadla, jež uchvacovala vojáky a doslova je trhala na kusy. O něčem podobném jsem kdysi četl v obávaném Necronomiconu. Jeho autor, šílený Aráb Abdul Alhazred, nazývá takovéto bytosti shoggothy. Nějakým zázrakem se mi podařilo tomuto hrůznému jsoucnu uniknout. Za úsvitu jsem se probral uprostřed lesa mrtvých nezemských stromů, poblíž kyklopských rozvalin obrostlých páchnoucím mechem. Celý se chvěji a úzkostí zvracím, kdykoliv si vzpomenu na to, co se stalo v noci. Tento zážitek nezvratně poznamenal mou psychiku. Pochopil jsem, že existují věci, které prostě nejsou určeny pro lidské oči.
O několik dní později
Ztratil jsem pojem o čase. Procházím lesem obrovských černých monolitů, podobných tomu na pláži. Basreliéfy, jež jsou vytesány na jejich povrchu, jsou dalece za hranicí zdravého rozumu. Teď už vím, že se nikdy nevrátím domů. Amerika je vzdálená tisíce světelných let. Zůstala mi jen pistole, mapa, nůž, zápisník, tužka, láhev na vodu a plechová krabička od tabáku. Nepamatuji se, kdy jsem naposledy jedl. Puzení k severovýchodu je stále silnější. Něco tam na mě čeká, tím jsem si jist. Podle mapy bych se měl blížit k místu, kde kdysi stával Berlín. Všude jsou jén skály a hromady štěrku. Obloha je zatažena černými mraky, z nichž tu a tam sjede k zemi blesk. Už jsem blízko.
Ještě později
Stojím na pokraji obrovské propasti, jejíž okraje se táhnou do nedohledna. Zde bylo ještě před rokem pyšné a obávané centrum Třetí Říše, Berlín. Nyní je pryč a na jeho místě zeje nezměřitelná hlubina. Tohle všechno mají jistě na svědomí Hitlerovi černí mágové ze společnosti Ahnenerbe. Otevřeli bránu či průchod do jiných dimenzí! Jiných vesmírů! Bůh nám pomáhej!
Hledím do propasti. A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe. Vidím jiné, temné hvězdy a souhvězdí fantaskních, neskutečných tvarů, jaké spatřilo jen málo lidí. A zpoza nich, z nejzazší hlubiny, se ozývá slabé, démonické pískání, jež vyluzují nepopsatelné entity obklopující beztvaré jsoucno, převalující se a slabomyslně blábolící v jejich středu. Azathoth.
Ta hlubina mne neodolatelně přitahuje. Musím změřit její hloubku. Musím poznat její tajemství. Tyto zápisky uložím do krabičky od tabáku a ponechám na okraji propasti. Pak se vrhnu dolů. Děsím se toho, co tam spatřím, ale zároveň se těším. Možná to bude znamenat smrt mého těla a zatracení mé duše, avšak já musím vidět, co tato kosmická propast skrývá. Musím to vidět.
* * *
