Dvacátý šestý vstoupil do velitelské místnosti hlavního sídla Svobodné Lunární Komuny a postavil se do pozoru.
„První, hlásím, že naši technici zachytili signál ze Země!“
První, vrchní komisař-ideolog Komuny vzhlédl od monitoru. Jeho pohyb byl nelidsky rychlý, vedený amfetaminy a sítí svalových posilovačů, která pod šedou pracovní kombinézou obepínala jeho dvě stě let staré tělo.
„Podrobnosti?“
„Velký podzemní bunkr. Několik stovek lidí, to nevíme přesně. Je to v bývalé Jižní Africe.“
„Proč se neozvali dřív? Nač čekali posledních sto let?“
„Vládnoucí klika nechtěla žádný kontakt s Lunou ani Marsem. Teď se situace změnila. Měli tam občanskou válku. Vyhráli příznivci kontaktu.“
„Zajímavé.“
Vrchní komisař-ideolog se zamyslel. Proběhla tam revoluce. Ti, co se vzepřeli, by mohli být dobrými soudruhy.
„Co chtějí?“
„Mají prý problémy s technikou. Údajně se k nám chtějí přidat.“
Na Dvacátém šestém bylo vidět, že tomu, co sděluje svému nadřízenému, příliš nevěří.
„Pomůžeme jim,“ řekl První. „Oznamte jim to. A připravte se na cestu. Svěřuji tu akci vám osobně, soudruhu.“
Dvacátý šestý vyslal zprávu na Zemi a po nezbytných přípravách vyrazil. Měl velkou nákladní loď, do níž se mohlo pohodlně vejít několik set lidí, a jako posádku padesát svých bojových klonů.
Za dvanáct hodin už byl na oběžné dráze Země, kolébky lidstva, nyní vyprahlé a pusté. Navázal kontakt s jihoafrickým bunkrem a přistál nedaleko jeho hlavního vchodu. Radiace byla v normě a poblíž se nevyskytovali žádní nebezpeční mutanti. Dvacátý šestý poslal své bojové klony, aby zajistily okolí lodi, a pak se vydal ven sám. Nedaleko lodi se zastavil a pohlédl směrem k hlavnímu vchodu bunkru, mohutné betonové kopuli s ocelovými vraty. Nemusel čekat dlouho. Za několik minut se masivní vrata pomalu a se skřípotem otevřela a z bunkru mu v ústrety vyšly tři postavy v ochranných oblecích. Jeho bojové klony na ně okamžitě namířily zbraně. Postavy zvedly ruce nad hlavu a pomalým krokem se přiblížily na dva metry od něj. Pozorně si prohlédl jejich tváře za hledím přileb. Dva muži a žena. Vyhublí, snědí.
„Můžete dát ruce dolů,“ řekl Dvacátý šestý a zároveň pokynul bojovým klonům, aby sklonily zbraně.
„Vítejte na Zemi,“ usmála se žena.
„Zdravím vás. Jsem Dvacátý šestý, příslušník Svobodné Lunární Komuny. Kdo je váš vůdce?“
„Čeká uvnitř bunkru,“ odpověděla žena. „Půjdeme?“
„Dobrá.“
Dvacátý šestý nařídil třiceti bojovým klonům, aby ho následovaly, a vydal se s pozemšťany ke kopuli. Měl obavy z léčky, ale když vstoupili dovnitř, nic se nestalo. Kromě ocelové krychle výtahu a nouzového schodiště uprostřed byla kopule prázdná.
Jeden z pozemšťanů otevřel dveře výtahu.
„Ne,“ řekl Dvacátý šestý. „Půjdeme po schodech.“
„Je to deset pater…,“ zaprotestovala pozemšťanka.
„Nevadí.“ Dvacátý šestý ledabyle položil ruku na pažbu své zbraně. „Vy první.“
Žena pokrčila rameny a začala sestupovat po schodech. Za ní šli její společníci, následováni polovinou bojových klonů s připravenými zbraněmi. Nakonec šla druhá polovina bojových klonů, chránící svými těly Dvacátého šestého.
Tato opatření se však ukázala zbytečná. Cesta proběhla naprosto klidně. Když byli konečně dole, zjistil Dvacátý šestý, že stojí před velkou ocelovou bránou, podobnou té v kopuh. Pozemšťanka zadala na panelu vedle brány přístupový kód, záměrně tak, aby ho Dvacátý šestý viděl. Brána se otevřela a příslušníci Svobodné Lunární Komuny vstoupili do obytných prostor bunkru.
Za bránou stálo několik pozemšťanů v bojových kombinézách, ale taktická hledí přileb měli zvednutá a hlavně zbraní skloněné k zemi. Kývli přátelsky na Dvacátého šestého a jeho klony a pak je spletí chodeb a tunelů doprovodili do řídicí místnosti bunkru, kde návštěvníky z Luny očekával velitel.
Byl to kyborg. Část jeho trapu, obě paže a polovina hlavy byly vyrobeny z kovu a plastů. Pozdravil Dvacátého šestého a nabídl mu místo u šedého plastikového stolu.
„Jmenuji se Calatrava,“ řekl kyborg, když se posadili. „Jsme velmi rádi, že jste se rozhodli nám pomoci. Naše systémy na podpora života selhávají. Bunkr bude brzy neobyvatelný. Kdy můžeme odletět na Lunu?“
„Napřed bychom si rádi prohlédli vaše zařízení,“ odpověděl Dvacátý šestý. „Možná ho dokážeme opravit. A také je nutné, aby vás naši zdravotníci vyšetřili.“
„Ale my nejsme nemocní ani ozáření,“ zaprotestoval Calatrava. „Ujišťuji vás, že všichni v tomto bunkru jsou v naprostém pořádku!“
„Pokud to pravda, tak vám případná prohlídka nemusí vadit,“ opáčil Dvacátý šestý. „Ostatně, je to jen formalita. Nemáte se čeho obávat.“
„Tak dobrá, zítra řeknu svým lidem, aby se nechali prohlédnout.“
„Rádi bychom s prohlídkami začali teď hned a to přímo u vás,“ usmál se Dvacátý šestý a pokynul jednomu ze svých klonů, který okamžitě vytáhl zdravotnický skener.
„Nepoškodí to mé protézy?“ ošil se Calatrava.
„Ne, je to naprosto bezpečné, normální sken.“
„Dobře, spusťte to…“
Calatrava se najednou obrovským skokem přenesl přes stůl a pravou protézou udeřil Dvacátého šestého ze strany do hlavy. Přilba praskla, ale zadržela největší část síly úderu, takže lebka Dvacátého šestého zůstala celá. I tak byl ale sražen k zemi. Nad ním se rozpoutala palba, jeho klony a Calatravovi lidé do sebe stříleli ze vzdálenosti několika metra. Zašátral po vlastní zbrani a podařilo se mu ji vytáhnout z pouzdra. Namířil Calatravovi do obličeje a zmáčkl spoušť. Kyborgova hlava zmizela v oblaku krve. Jeho tělo se však ještě nějakou dobu potácelo po místnosti a sráželo protézami bez rozdílu přátele i nepřátele, než konečně padlo, rozerváno dalšími střelami. Dvacátý šestý se zbavil puklé přilby a vytáhl z kapsy na rukávu kombinézy záložní komunikátor.
„Zabijte všechny pozemšťany!“ nařídil svým klonům „Nesmějí se dostat k lodi!“
„Byl to dobře ukrytý virus, ale na naše skenery nestačil,“ hlásil Dvacátý šestý vrchnímu ideologovi-komisaři Svobodné Lunární Komuny. „Všichni pozemšťané jsou mrtví. Kdyby se někdo z nich dostal na Lunu, byl by to konec Komuny. Oni byli geneticky upravení, přežili by.“
Tvář Prvního, upřeně hledící z monitoru nepatrně zbledla.
„Tvé ztráty?“
„Padlo dvacet tři mých klonů. Byla to těžká bitva.“
„Škoda, že tvá přilba nevydržela.“
„Ano.“
„Kdy zemřeš?“
„Do týdne. Nedokážu dost rychle vyrobit protilátku a na lodi ani nemám dostatečné vybavení.“
První přikývl.
„Víš, že se nemůžeš vrátit? Nemůžeme to riskovat. Pokud se pokusíš přistát na Luně, sestřelíme tě.“
„Nikdy bych neohrozil Komunu,“ ohradil se Dvacátý šestý. „Teď dám rozkaz k sebevraždě svým zbylým klonům a zapečetím bunkr.“
„Dobře,“ přikývl První. „Svobodná Lunární Komuna ti děkuje, soudruhu.“ Vrchní ideolog-komisař pozvedl zaťatou pěst k pozdravu a vzápětí přerušil spojení.
O hodinu později se Dvacátý šestý posadil na písek před ochrannou kopulí bunkru a pomocí injektoru si píchl pořádnou dávku drogy. Hlava se mu zatočila. Zvedl ji a zadíval se na noční oblohu. Nad pouští zářila Luna.
