Joan se třásla jako osika ve větru, když ze sebe skřípavým hlasem vyrážela: „Nejdříve jsem ji bodl do ruky, kterou si chránila tvář. Pak ještě třikrát. Krev stříkala vysoko a zacákala jí ty krásné blond vlasy. Potom jsem konečně zasáhl její tvář. Rozsekl jsem jí čelo a oko, to už upadla a přestala se bránit. Bodal jsem tak dlouho, dokud jsem mohl. Celou tu dobu křičela.“
Paul zabloudil pohledem k Jansenovi. Napůl očekával, že v jeho tváři spatří stejný úděs jako v Joanině. V žádném případě nečekal úsměv.
Pekka Jansen se usmíval jako dítě na vytouženou hračku. Oči mu svítily vzrušením, špičkou jazyka si olizoval rty jako nějaký had ochutnávající vzduch. V koutcích roztažených úst se mu perlily drobné chomáčky slin. Také on se chvěl, ale na rozdíl od Joan se přitom tvářil, jako by prožíval orgasmus.
Paul se podíval zpátky na Joan právě včas, aby ji zachytil. Svezla se na lavici jako kus hadru a zůstala sedět se zavřenýma očima. Zuby jí cvakaly, na prokousnutém rtu vyvstala ruměná kapka. Paul položil dlaň na její drobné ruce poskakující v klíně. Nevšímala si ho, ponořená do vlastního zoufalství.
Soudkyně – mladá žena, které ani talár nedokázal ubrat sex appeal (když ji Paul potkal před hlavním líčením, měla na sobě minisukni – a on nyní přemýšlel, jestli ji má i pod talárem), – pokývla směrem k Joan. „Děkuji svědkyni.“
Pak se znovu obrátila k Jansenovi.
„Obžalovaný,“ oslovila ho o stupeň chladnějším hlasem, „chcete něco dodat ke svědectví, které přednesla doktorka Kramerová?“
Jansen vypadal, že ji příliš nevnímá. Jako by dosud utkvěl ve vlastních vzpomínkách.
„Rozuměl jste otázce?“
Teprve nyní se jeho pohled zaostřil, jako by se konečně probíral z transu. Zpocený a rudý v obličeji vyhlížel natolik odpudivě, že Paul pocítil neodbytnou potřebu mu do toho slizkého ksichtu vrazit pěst – nebo ještě lépe nůž. Stejný, jakým Jansen před třemi týdny ubodal dvanáctiletou Ráchel – poté a předtím, než ji opakovaně znásilnil.
V soudní síni se nenašel jediný člověk, který by měl o jeho vině nějaké pochybnosti. Ani obhajoba se nezmohla na víc než obligátní zpochybňování nepřímých svědectví, jak se v soudní hantýrce nazývala Joanina mise.
Paul využil chvíle, kdy všichni pozorovali usvědčeného a odsouzeného vraha, a odvedl Joan na chodbu. Musel ji přitom podpírat, aby neupadla. Nechala se vést se zavřenýma očima a pevně stisknutými rty, jako by se bála vyslovit cokoliv dalšího.
Paul si uvědomil, že možná stále ještě setrvává v Jansenových vzpomínkách, a zachvěl se. Joan konečně otevřela oči. Vypadaly, jako by měla zánět spojivek, ale Paul věděl, že za to narudlé bělmo mohou slzy prolité pro malou Ráchel.
„Nemusíš to dělat,“ řekl Paul při snídani.
Joan se přestala nimrat ve své miniporci a věnovala mu bezvýrazný pohled. Pak se vrátila k mikroskopování, jak její ranní rituál Paul s oblibou nazýval.
„Škodí ti to.“
Pokrčila rameny.
„Bez těch peněz se ústav obejde,“ pokračoval Paul. „Není žádný rozumný důvod, aby ses tak ničila.“
Konečně vzhlédla. Její oči byly dosud opuchlé a zarudlé. „Já to chci dělat.“
Paul přestal žvýkat. „Proč?“ dostal ze sebe.
„Kvůli Teri.“
Paul očekával přesně takovou odpověď. Věděl, že je to marné, ale přesto to zkusil. „Teri už to nepomůže.“
Joan odstrčila talířek i s nakrojeným jablkem. „Teri možná ne. Ale jiným holčičkám ano.“ Hlas se jí zlomil. Vstala od stolu, nedbajíc na Paulovo omluvné gesto. Přitáhla si župan těsněji k vyhublému tělu a odběhla do koupelny.
Paul dopil vystydlou kávu a rovněž vstal. Několikrát přešel po kuchyni od dveří k oknu, pak se zastavil přede dveřmi koupelny. „Pojedeš se mnou?“ zeptal se.
Odpovědí mu bylo jen šumění vody ve sprše.
Vyšel z domu a dalo mu hodně práce, aby za sebou nepráskl dveřmi.
Nasedl do černého tiguana a vyrazil z garáže se zakvílením pneumatik. Řídil agresivně a uvědomoval si to s jakýmsi zvráceným potěšením, stejně jako pravidelnou vzpomínku na tvrzení jedné bývalé kolegyně, že takto jezdívají muži s malým penisem. Netušil, zda se jednalo o výsledky jejího vlastního, nebo obecnějšího výzkumu.
Před branou ústavu byl za necelých dvacet minut. Nebyl to sice rekordní čas – ten, který vytvořil, když se stala ta věc s Teri, už asi nikdy nepřekoná –, ale i tak to bylo slušné. Chtěl zaparkovat na obvyklém místě, ale to bylo obsazeno červenou toyotou. Jeho nálada klesla o další stupeň, ale přesto se pokusil o úsměv, když z vozu vystoupila Linda Alanová. Ústav byl – jako každá grantová organizace – závislý na veřejném mínění, proto si musel zástupce médií předcházet.
Z místa spolujezdce se vysoukala atraktivní žena s tmavými brýlemi. Díky úzké minisukni se jednalo o hodně akrobatický výkon, který nakonec zvládla bez větší úhony. Měla podpatky stejně vysoké jako sebevědomí a úsměv hollywoodské hvězdy při přebírání Oscarů.
Natáhla ruku k Paulovi. „Dara Novák,“ představila se, „jsem tu kvůli Flirtu.“
Paul vytřeštil oči.
Dara se znovu zářivě usmála. „To je název našeho týdeníku pro dámy.“
„Aha.“ Paul stiskl její dlaň na společensky nezbytně nutnou dobu. Jestli něco nesnášel více než obskurní kombinace cizích křestních jmen a nepřechýlených příjmení, tak to byly feministické časopisy. Obrátil se k Lindě s pohledem typu cos to sem přitáhla?
Linda se usmála podstatně úspornějším způsobem. „Kolegyně hodně stála o návštěvu vašeho zařízení. Je v branži nová – její časopis vlastně také – a hledá zajímavé téma.“
„Aha,“ zopakoval Paul a připadal si jako blbec. „Kde chcete začít?“ otázal se žurnalistické novicky.
„To ponechám na vás,“ zašvitořila Dara. „Někdy je dobré nechat se mužem vést.“
Paul spěšně vykročil k hlavnímu vchodu. Ukázal na plaketu vedle dveří. Mezi obligátními – a obligatomími – logy Evropské unie a dalších sponzorů se téměř ztrácel název institutu. „Tempus,“ prohlásil.
„Kampus Tempus,“ zasmála se Dara a poznamenala si něco do PDA s růžovým krytem.
„Název ústavu evokuje jeho hlavní aktivitu…“
„Cestování časem!“ zvolala Dara.
Paul se na okamžik odmlčel, pak vší silou potlačil výraz když seš tak chytrá, tak si to povídej sama a pokračoval: „Ve skutečnosti se o cestování časem nejedná, i když naše pracovníky nazýváte temponauty. Ve skutečnosti jde o cestování v paměti, takže by bylo vhodnější používat název memonauti.“
Chvíli se pásl na evidentním zklamání elévky, než přikročil k dalšímu vysvětlování. „Mohu vás ubezpečit, že to není o nic méně dobrodružné než cestování v čase.“
„Ale cestujete přece do minulosti,“ namítla Dara.
„Svým způsobem ano. Vše, co se odehrálo, je zachyceno v lidských vzpomínkách. Naši memonauti je vyhledávají v jakémsi kolektivním morfickém poli lidského vědomí. Využíváme principu kvantového charakteru myšlení a hypotézy lidského mozku pracujícího na bázi hologramu…“ Paul se zarazil, když viděl Dařin výraz. „Dobrá, zkuste si to tedy představit jako moře.“
„Moře?“
Paul přikývl. „Nám to připadá jako nejvhodnější analogie. Představte si plavbu po hladině oceánu. To je aktuální přítomnost. Když se ponoříme pod hladinu, vstupujeme do minulosti. Čím hlouběji klesáme, tím vzdálenější minulost nás obklopuje.“
Dara se tvářila podezíravě a znovu se věnovala svému PDA, který neodbytně připomínal taštičku s líčidly.
„Možná bude nejlepší, když půjdeme dovnitř a něco vám ukážu,“ navrhl Paul.
Dara se opět rozzářila. „Na to se ráda podívám.“
Linda se zakuckala, Paul zachoval kamennou tvář. Měl pocit, že si na tu excentrickou ženskou začíná zvykat a že už ho nemůže ničím překvapit.
Vedl obě návštěvnice dlouhou chodbou do ústřední laboratoře. Půdorys ústavu měl tvar mořské hvězdice a oni se nyní nacházeli v jednom z jejích ramen.
Když dorazili do centra stavby, ukázal na složitou konstrukci vzdáleně připomínající letecký simulátor zkřížený s centrifugou.
„Toto je fázový morfický rezonátor,“ prohlásil Paul, „my mu ovšem neřekneme jinak než Ponorka.“
Dara si zvědavě prohlížela vnitřek odpružené kabiny. „Jsou tam dvě křesla,“ oznámila.
„Ano. Mise se zásadně provádějí ve dvojicích.“
Dara s úsměvem vzhlédla a Paul rychle pokračoval. „Jedním z důvodů je bezpečnost posádky.“
„Mise jsou nebezpečné?“ zeptala se Linda.
Paul se zarazil. Jakékoli spekulace o bezpečnosti znamenají s jistotou okamžité zvýšení zájmu médií, veřejnosti i nejrůznějších byrokratických institucí. Přibude formulářů a pravidel – a jejich kontrol – a úměrně tomu se sníží efektivita výzkumu.
„Je to standardní opatření, jaké znáte ze spousty jiných oblastí. Horolezci také vyrážejí na túry ve dvojicích, řidič rallye rovněž potřebuje spolujezdce jako navigátora.“
„To jsou ovšem dost nebezpečné sporty,“ poznamenala s nevinným úsměvem Linda.
Paul po ní loupl očima. „Jedná se v každém případě o výzkumné aktivity. Vstupujeme tu na neznámou půdu a opatrnost je zcela na místě. Raději tato opatření předimenzujeme, než abychom je podcenili.“ Přešel do žargonu tiskových mluvčích, placených za to, aby mnoha slovy sdělili minimum informací.
„Údajně zde však došlo k nějakým nehodám,“ pokračovala Linda.
„Nehodám?“ Paul to slovo převaloval v ústech jako nestravitelné sousto, které se tam dostalo omylem, a nakonec je vyplivl. „Došlo k mimořádné události, kdy jeden z výzkumníků upadl do hlubokého bezvědomí, ale nyní již je jeho stav stabilizovaný.“ Ano, i tak se dá označit stav vegetativní existence, pomyslel si Paul. Stáváš se pěkným cynikem.
„Jak to funguje?“ otázala se Dara a Paul byl výjimečně za její přerušení vděčný.
„Je to něco jako virtuální realita. Memonaut má na hlavě datahelmu, která mu umožňuje vstup do morfického pole zesíleného účinky rezonátoru. Tedy ponor do našeho moře. Při vyhledání konkrétních vzpomínek je nutné naladění na frekvenci dané osoby, tedy vyhledání jakési pachové stopy v oceánu.“
„Mohla bych si to vyzkoušet?“ zajímala se Dara.
„To ne. Nemělo by to smysl. Tu schopnost, o které jsem hovořil, mají pouze někteří jedinci. Když to zkusíte vy, bude vám leda špatně,“ řekl Paul. A my budeme muset čistit Ponorku od tvých zvratků, pomyslel si.
„Tak nám to aspoň předveďte,“ naléhala Dara.
„Já? Já patřím k těm devětadevadesáti procentům lidí, kteří to nadání nemají. Nemohu sloužit.“
„No to je dobré, šéf výzkumáku, který není schopen provádět výzkum,“ užasla Dara a udělala si další poznámku.
„Není to tak ojedinělý případ,“ prohlásila Linda.
Paul usoudil, že se pro dnešek snažil až dost, a významně se podíval na hodinky. „Dámy, nyní mě, prosím, omluvte, mám sjednány jisté neodkladné schůzky.“
Dámy ho nepříliš ochotně následovaly k východu z budovy ústavu, přitom si cosi šuškaly. Paul se snažil nevěnovat tomu pozornost.
„Doufám, že spolu navážeme plodnou spolupráci,“ pronesla Dara při loučení.
Paul se nezmohl na slovo, a tak jen cosi neurčitého zamručel. Počkal, až toyota s oběma novinářkami zmizí z dohledu, a šel přeparkovat své auto.
Paul si zamračeně prohlížel rozpis ponorů. „To nemyslíš vážně!“ zvolal.
Joan si mlčky oblékala kombinézu. „Proč?“
„Ty tam chceš jít s tím feťákem?“
„Peter je člen týmu. Stejně jako já.“
Paul si odfrkl. „Je tady nejkratší dobu ze všech. A vzhledem k jeho minulosti ani netušíme, co to s ním udělá.“
„Právě proto to musíme vyzkoušet.“
„A proč zrovna ty?“
„Kdo jiný?“
Paul rozhodil rukama. Nenapadal ho žádný vhodný kandidát, a tak zkusil změnit taktiku. „Posílat na zaškolování nováčků nejlepšího memonauta je luxus, který si nemůžeme dovolit.“
Joan se narovnala a její oči – nyní již méně napuchlé, leč stále ještě k smrti unavené – se setkaly s Paulovými. „Viděl jsi výsledky simulací? Peter má úžasný potenciál. Nevím, jestli to je díky jeho minulosti, ale rozhodně ho musíme prověřit.“
„No dobře,“ rezignoval Paul, „ale co když tě zatáhne do nějakého průšvihu?“
Unaveně se usmála. „Paule, kdo z nás dvou je tady memonaut?“
„Zkrátka mám o tebe starost, je to tak těžké pochopit?“
Poklepala ho po ruce chlacholivým gestem matky uklidňující zlobivé dítě a sehnula se pro datahelmu. Paul při pohledu na její útlé boky sevřené elastickou kombinézou polkl. Figuru má pořád jako nějaká dvacítka, pomyslil si. A myšlenky jako stoletá.
Bezděčně vztáhl ruce, aby ji zadržel a objal, ale ona se již narovnala a vykročila z dispečinku. Paul v duchu zaklel a obrátil se k sérii monitorů, aby mohl svou ženu doprovázet alespoň tímto způsobem.
Na chodbě se k ní připojil hubený vyčouhlý mladík ve stejné kombinéze ozdobené logem Tempusu. Šli spolu bok po boku a Joan se ho dotkla takřka identickým způsobem jako před chvílí Paula. Když zapadli do laboratoře, přeskočil Paulův pohled na další monitor s výhledem na Ponorku.
Peter dal Joan s galantním gestem přednost a ona se usmála tak upřímně, až Paula bodlo u srdce. Něco takového na její ustarané tváři nespatřil snad celé měsíce.
Ukazatele na displeji zablikaly na znamení, že byla zahájena kalibrace datahelem. Zhruba po dvou minutách se sjednotily na monotónní zelené barvě a začal odpočet. Oba memonauti měli zavřené oči a záznam EEG prozrazoval, že upadli do hlubokého spánku.
Ponor započal.
***
Ponorka rychle klesala z oblasti pevninského šelfu do skutečné mořské hlubiny. Joan vztáhla ruce, aby nebezpečnou rychlost zmírnila, ale vzápětí je nechala znovu klesnout a vychutnávala si opojný pocit z toho závratného pohybu.
Peter řídil jejich stroj s takovou zručností, že neměla důvod zasahovat.
Okolí znatelně potemnělo, jak se propadali do stále hlubších vrstev. Pocítila vibrace, když se jich na okamžik zmocnil silný proud, kterých bylo v této oblasti požehnaně. Než je však mohl strhnout, provedl Peter úsporný náklon plavidla a obratně využil energii proudu ke zrychlení na plánovaný azimut.
Joan se zvláštní směsicí obdivu a znepokojení pozorovala Peterovu bravurní pilotáž. S něčím takovým se v Ponorce ještě nesetkala. Většina nováčků se při prvních ponorech držela pár desítek metrů pod hladinou, v psychologickém i faktickém bezpečí. Trvalo jim týdny, než se odvážili do hlubších vod, a měsíce, než dokázali rozpoznat a eliminovat nebezpečí, jež v nich hrozilo.
Než se naučili vyhýbat vírům a útesům, čelit nulové viditelnosti a turbulencím, vyhledávat cestu mezi korály a podmořskými skalisky. Peter si počínal, jako by nikdy nedělal nic jiného.
Co to je? zeptal se, když stranou od nich prosvištěly dva stříbrné šípy a záhy zmizely v tmavých hlubinách.
Nevím, přiznala, ale myslím si, že to jsou ponorky.
Další ponorky? Myslel jsem, že jsme jediní.
Ponorky přicházející z budoucnosti, upřesnila. Jak je vidět, využívají mnohem dokonalejší technologie než my.
Přikývl, jako by to byla samozřejmost. Ona sama se s tímto zjištěním vyrovnávala půl roku a v podstatě s tím není hotova dodnes.
Je čas se vrátit, signalizovala, i když se jí vůbec nechtělo zpátky. Toužila pokračovat v jízdě na tomto bláznivém podmořském toboganu, který je mohl zanést do dosud nespatřených hlubin. Ale neměla žádnou jistotu, že by je dokázal vrátit zpět na hladinu.
Nezapneme sonar? zajímal se Peter.
Ne, první ponor je zaměřen na manévrování. Na vyhledávání vzpomínek máme ještě dost času.
Moře času, řekl a jí se ten dvojsmysl zalíbil. Pohybují se v moři času…
Obrátil se k ní s rukou na spínači echolokátoru. Aspoň na chvíli, zaprosil. Aspoň tvoje vzpomínky.
V žádném případě, zvolala. Okamžitě jdeme nahoru!
Pokrčil rameny a zvedl příď ponorky vzhůru. Joan se uvolnila a dovolila si luxus vzpomínek na vlastní začátky.
Při prvních ponorech byla sama. Neměla žádného partnera, s nímž by mohla konzultovat své úspěchy či neúspěchy, pokrok či pochybnosti. Bylo to dobrodružné a vzrušující, ale zároveň strašlivě náročné. Veškerou tíhu prvotního výzkumu nesla na vlastních ramenou. Nyní už se tomu dokázala usmívat, ale donedávna ji tato izolace ochromovala. Teprve když Paul objevil další disponované výzkumníky, mohla alespoň část svého břemena předat druhým.
Podvědomě zaregistrovala cosi nepatřičného v zaběhnutém rytmu pohybu ponorky. Stačily jí vteřiny, aby nalezla příčinu svého znepokojení. Blížili se k hladině, ale rychlost ponorky byla příliš vysoká.
Otočila se na Petera a z jeho úsměvu poznala, že se nejedná o začátečnickou chybu, nýbrž záměr.
Ponorka proťala hladinu a setrvačností se vymrštila do volného prostoru.
Joan nedokázala odhadnout, jak dlouho se takto pohybovali, než znovu dosedli na hladinu moře.
Co to mělo být, obrátila se k Peterovi. S údivem si uvědomila zmatek v jeho tváři.
Pokus, vysvětlil. Myslel jsem, že nad hladinou aspoň na chvilku zahlédneme naši budoucnost.
A co, zeptala se. Povedlo se to?
Právě že ne. Neviděl jsem vůbec nic.
Příště si takové experimenty odpusť. Joan odvrátila tvář, aby skryla vlastní zmatek. Ona budoucnost zahlédla. Problém spočíval v tom, že v ní nebyl Peter.
Paul byl vzteky bez sebe. „Co si myslíte, že děláte!“ řval. „Víte, jak jste byli hluboko? A tys ho celou dobu nechala u kormidla!“ obvinil Joan.
„Zvládl to.“
„Ale tys to nezvládla! Porušili jste všechny předpisy, co tu máme.“
Joan zvedla ruce ve smířlivém gestu. „Podívej, Paule, jsme všichni unavení a pod tlakem. Nemá cenu to dramatizovat…“
„Jak dramatizovat?“ přerušil ji Paul. „Děláš si, co tě napadne, a já to podle tebe dramatizuju. To teprve uvidíš, co to je drama!“
„Chceš mi vyhrožovat?“
„Ne. Chci, aby tady byl pořádek.“
„Nejsme úklidová firma.“
Paul se zarazil. Takovou Joan neznal. Nikdy nebyla ironická nebo sarkastická, to přenechávala jemu. Měl neodbytný pocit, že ji tam dole cosi změnilo. Kdosi změnil… „Chceš si ze mě dělat srandu?“
Joan mávla unaveně rukou. „Co mi uděláš? Snížíš mi výplatu?“
„Možná. Ale nejdřív tě postavím mimo službu. I s tím tvým hejskem.“
„Aha! Tak to je ten pravý důvod. Snad nežárlíš? Po dvaceti letech a na dvacetiletého kluka? Nebuď směšný!“
„Ty jsi směšná. Nevěděl jsem, že jsi na zajíčky.“
Joan se na něj podívala s otevřenými ústy. Její pohled ztvrdl. „A já jsem nevěděla, že jsi takový hulvát.“
„Tak teď to víš!“
Zamrkala a pak přikývla. „To je dobře, že to vím. Aspoň se podle toho můžu zařídit.“ Otočila se a vyběhla z dispečinku na chodbu.
Paul naslouchal ozvěně jejích spěšných kroků. Když dozněla, sesunul se do křesla. „Do prdele!“ zamumlal. „Do prdele!“
„Máme problém,“ ohlásila operátorka z dispečinku a Paul okamžitě vyrazil k Ponorce. Dosavadní zkušenosti s výzkumem ho již dostatečně přesvědčily, že Murphyho zákony – snad jako jediné – fungují spolehlivě. Co se může pokazit, to se pokazí. Všechno trvá déle, jde to hůř a je to dražší. Mohl by k nim přidat vlastní: žádný poplach není planý.
„Uvízli,“ informovala ho Katy, jakmile vkročil do laboratoře.
„Kdo tam je?“
„Denis a Lena.“
Paul se naklonil nad obrazovku. Na první pohled se nedělo nic dramatického. Žádné červené kontrolky, blikající výstrahy a varovné signály. Jen ubíhající sloupce čísel na všech ukazatelích – kromě jediného, který vyznačoval pozici virtuálního plavidla.
„Jak je to dlouho?“
„Asi půl hodiny.“
Paul zalétl pohledem k budíkům monitorujícím fyziologické funkce memonautů. Tam bylo zatím vše v pořádku, ale to ještě nic neznamenalo. Problém tkvěl právě v té neměnnosti údajů. Ta čísla se měla hýbat; to, že se tak nedělo, byl průšvih.
Soustředil pozornost na EEG. Pomalé sinusoidy nasvědčovaly, že memonauti se stále ještě nacházejí ve fázi hlubokého spánku. Zatím.
Pokud se propadnou hlouběji, do bezvědomí, s velkou pravděpodobností se z něho již neproberou a na ošetřovně přibudou další dvě lůžka pro zombíky, jak v ústavu drsně, leč případně označovali vegetativní přežívání ve stavu blízkém klinické smrti. Ponorka uvízne v Sargasovém moři a její posádka v železné plíci.
Rozhlédl se. Právě teď by tu zoufale potřeboval Joan, nejzkušenější memonautku, která by mu mohla kvalifikovaně poradit. Ona by se dokázala vžít do role uvízlých memonautů a vymyslet nějaké řešení. On sám měl k dispozici jediné.
„Odpalte zátěž,“ nařídil.
Katy se na něho podívala. „Ale to…“
„Zkrátka to udělejte!“
Operátorka sáhla na řídicí pult, odkódovala pojistné mechanismy a uvolnila balastní zátěž, která ponorku udržovala v dosažené hloubce. Plavidlo vystřelilo vzhůru.
Paul hypnotizoval pohledem budíky memonautů a modlil se, aby to vyšlo. Volil ze dvou zel to zdánlivě menší. Riziko poškození mozku během překotného vynoření bylo dle jeho soudu přijatelnější než jistota uvíznutí.
„Jsou nahoře,“ oznámila tiše Katy.
Následujících deset minut bylo snad nejtěžších v Paulově dosavadním životě. Chvíle bezmocného čekání se neúprosně táhla jako jednání v parlamentu.
„Denis je dobrý,“ přerušila napjaté ticho Katy se znatelnou úlevou.
Paul přikývl. Všechny budíky tomu nasvědčovaly a sám memonaut už se probíral k plnému vědomí. S Lenou to ovšem vypadalo hůř.
Paul počkal tak dlouho, až se příznaky kesonové nemoci nezvratně potvrdily, a pak beze slova vyrazil z místnosti ven. Měl pocit, že i jemu se vaří krev v žilách a každou chvíli vybuchne.
***
Arnaud Basile si pohrával se stříbrným parkerem. Jako vždy byl perfektně oblečen; dokonce i to pero ladilo s odstínem jeho kravaty a vlasů.
Tak už to vybal, pomyslel si Paul. Stejně oba víme, o co jde.
„Máme za sebou perný týden,“ začal Arnaud konverzačním tónem a Paul mlčky přikývl. S tím se nedalo než souhlasit.
Arnaud nasadil výraz moc mě to mrzí, ale nemohu dělat nic jiného a podíval se zpříma na Paula. „Víš, že do tvých kompetencí zasahuju minimálně,“ řekl, „ale teď už mi nic jiného nezbývá. Jako předseda správní rady Tempusu jsem zodpovědný za všechny jeho úspěchy i neúspěchy.“ Zejména za úspěchy, uvažoval Paul. Ty mi povídej něco o zodpovědnosti.
„Na jednu stranu jsme dosáhli významného pokroku a tobě i celému týmu za to samozřejmě patří dík, na druhou stranu musíme čelit závažným problémům. Nemám na mysli problémy finanční – to je naše starost a my ji samozřejmě rádi převezmeme.“
Paul povytáhl obočí. To pro něho byla novinka. Nějak si doposud nevšiml, že by se nemusel sám starat o zajištění prostředků na provoz ústavu. Možná scházely na odměny členů představenstva.
„Jedná se o problémy v oblasti exekutivy. Opravdu nerad to říkám, ale došlo zde k vážným manažerským chybám. Je mi jasné, že pracuješ pod tlakem – jako ostatně my všichni –, ale to samozřejmě neomlouvá špatná rozhodnutí. Můžeme diskutovat o jednom či dvou problémech, ale tady máme celou sérii, a to už se nedá přehlížet.“
„Sérii?“ podivil se Paul.
„Jistě. Ta věc s Lenou byla poslední z nich.“
„Nejsem si jistý, že to byla chyba. Bylo to půl na půl. Mohlo to dopadnout líp, ale i hůř. Stojím si za tím, že jsem zvolil to nejlepší ze všech špatných řešení.“
Arnaud potřásl stříbrnou hlavou. „Naše expertní komise je bohužel jiného názoru.“
„Expertní komise?“
„Jistě, přece nemůžeme řešení tak závažné otázky ponechat na libovůli pouhých laiků.“
Paul se zasmál. „A kde jste vzali ty experty? Všichni experti pracují pod střechou tohohle ústavu. Pokud se zatraceně nepletu, tak žádný srovnatelný výzkum nikde jinde neprobíhá.“
Arnaudova tvář zůstala vážná. „To samozřejmě víme.
V komisi byli zapojeni i někteří pracovníci Tempusu.“
„To snad ne! Tomu říkáš nezávislá komise? Odkdy podřízení hodnotí rozhodnutí svých nadřízených?“
„Říkal jsem expertní komise. Museli jsme oslovit odborníky na danou problematiku, bez ohledu na jejich vztah k tvé osobě. Mimochodem tvoje žena byla jedním z nich.“
Paul zůstal zírat s otevřenou pusou.
„Chápu, že tě to mrzí a že to pro tebe není lehké. Přece jen jsi měl významný podíl na založení Tempusu a zasadil ses o spoustu…“
Paul praštil pěstí do stolu, až stříbrný parker nadskočil. „To si děláš prdel, ne? Já jsem měl podíl na založení Tempusu? Beze mne by tu nestála ani cihla! Já jsem to všechno vydupal ze země!“
Arnaud ho chladně pozoroval. „Skončil jsi? Sám vidíš, že nezvládáš řízení ani konstruktivní kritiku ze strany svých nadřízených. To je jen další důkaz tvé nekompetentnosti.“
„Jdi do hajzlu s nekompetentností.“
Arnaud zavrtěl hlavou. „Ne, já ne. Teď je to na tobě.“
„Co jako?“
„Je nejvyšší čas činnost ústavu zprofesionalizovat. Rozhodli jsme se pro spolupráci s vojenskými složkami. Jednak výzkum spadá do sféry jejich zájmu, jednak se tím definitivně vyřeší otázka finančních zdrojů.“
Paul vyskočil od stolu, až převrhl židli. „Jen přes mou mrtvolu!“
Amaud se zasmál. „Jak chceš.“ Vytáhl ze složky na stole papír s logem Tempusu, obřadně odšrouboval pero a rozmáchlým gestem se podepsal pod předtištěný text. Pak ho po leštěné desce stolu poslal Paulovi jako drink na barovém pultu.
„Co to je? Výpověď?“
„Zatím ještě ne. Jen vytýkací dopis. Ber to jako žlutou kartu.“
„Mám pro vás nabídku,“ řekla Dara Novák a přimhouřila oči.
„Jakou?“ zeptal se Paul.
Reportérka si dala nohu přes nohu. Pokud se Paul pamatoval dobře, měla na sobě stejnou minisukni jako při poslední návštěvě.
„Ráda bych s vámi spolupracovala.“
„Jak to myslíte?“
„Jde mi o potenciál vašeho výzkumu v oblasti žurnalistiky.“
Paul se zamračil. „Obávám se, že vám nerozumím.“
„No tak,“ usmála se Dara. „Víte, co tiskneme v našem časopisu?“
„No, asi si to umím představit. Drby ze společnosti, pikantní historky, skandály filmových hvězd. Jako každý bulvár.“
„Přesně tak,“ přisvědčila Dara. „Problém je v tom, že to tak opravdu dělají všechny časopisy pro danou cílovou skupinu. Potřebovali bychom něco extra, abychom se vůči konkurenci vymezili.“
„V tom vám těžko mohu pomoci.“
„Ale můžete.“
„Jak?“
„To je přece jasné, ne? Jestli jsem váš výklad dobře pochopila, tak umíte nacházet vzpomínky různých osob. A vzpomínky některých osob mohou být velmi zajímavé pro naše čtenáře.“
Paul chvíli mlčel. „Zmýlil jsem se ve vás,“ řekl nakonec. „Ano?“ Dara se tvářila potěšeně.
„Myslel jsem si, že jste jen hloupá. Ale vy jste i neomalená.“
Úsměv z Dařiny tváře zmizel jako mejkap při večerním odličování. „Teď jste neomalený vy.“
„Jistě. To byl záměr.“
„Tak dobře,“ vzdychla Dara. „Myslela jsem si, že to nebudu muset použít. Ale s váma to jinak nepůjde.“
Vytáhla z kabelky, stejného materiálu i odstínu jako její boty a pásek, list papíru a položila ho na konferenční stolek před Paula. „Prosím o korekturu,“ řekla.
Paul se natáhl po papíru a s jistými obtížemi – pořízení brýlí stále ještě odkládal – četl jeho obsah.
Jak se podařilo zjistit naší reportérce, je skutečnost za zdmi tohoto obskurního ústavu zcela jiná, než se nám snaží namluvit jeho propagační materiály. Dejme nyní slovo Daře Novák, která se odvážně vydala do samého srdce této organizace.
Vedoucím ústavu je Paul Kramer, typický macho, který se chová k ženám značně přezíravě a střídá sexistické poznámky s pseudovědeckou hantýrkou ve snaze zapůsobit na náhodné návštěvníky – a návštěvnice. Pokud se stejně jako já nenecháte oslnit „šarmem“ tohoto postaršího plejboje, záhy zjistíte, že zde není mnoho důvodů k obdivu. Pomineme-li nekompetentní vedení (pan Kramer sám přiznal, že nemá ani ponětí o tom, co jeho podřízení zkoumají) a více než skromné vybavení ústavu, narazíme na zásadní problém samotného výzkumu. V evidentním rozporu s oficiální prezentací a oprávněným očekáváním ze strany daňových poplatníků zde v žádném případě nerealizují cesty časem. Namísto toho se věnují „výzkumu“ vzpomínek pokusných osob. Je zarážející, že i taková banální aktivita může vést k tragickým nehodám s těmi nejvážnějšími následky. Tento smutný fakt jen dokumentuje fatální nedostatky managementu organizace. Není divu, že se pan Kramer o nich nechce příliš šířit. Kdybychom byli závislí pouze na jeho informacích, musela bych reportáž na tomto místě ukončit. Přesto jsem se pokusila vypátrat bližší informace o ústavu a lidech okolo něho z dalších zdrojů.
Již okolnosti vzniku Tempusu jsou zarážející. Před třemi lety došlo k tragické události v rodině manželů Kramerových. Jejich desetiletá dcerka byla unesena a brutálně zavražděna nezjištěným pedofilem. Joan Kramerová se s touto tragédií vypořádala tak, že zahájila soukromou válku s obdobnými delikventy. Prohlásila se za jakési médium schopné čtení myšlenek či vzpomínek a přesvědčila o tom nejprve svého manžela a pak i další důvěřivce. Jakkoliv můžeme soucítit s touto nebohou ženou a pochopit její pohnutky, musíme se přesto podivovat naivitě zodpovědných míst, která umožnila realizaci tak drahého projektu na bázi evidentní psychické poruchy.
Paní Kramerová v tomto směru nepředstavuje žádnou výjimku. Také ostatní „výzkumníci“ mají za sebou přinejmenším zvláštní minulost. Jedná se bez výjimky o osoby s psychickými problémy a asociálním chováním. Najdeme zde zejména alkoholiky a narkomany; jedním z nejmladších – a údajně nejperspektivnějších – pracovníků je jistý Peter Hausmann, který má za sebou dlouhá léta experimentování s nejrůznějšími drogami na bázi meskalinu. Čtenáři Flirtu si tak jistě sami mohou udělat vlastní obrázek o ústavu aspirujícím na zisk Nobelovy ceny.
Dara Novák
„To vám nikdo neuvěří,“ řekl Paul. Jeho hlas zněl chraptivě.
„Naši čtenáři ano,“ ujistila ho Dara. „A spousta dalších lidí, včetně vašich šéfů.“
Paul mlčel. Věděl, že Dara má pravdu.
„Takže se nakonec přece jen dohodneme,“ konstatovala reportérka a rekonstruovala svůj úsměv.
„Vypadněte!“ zvolal Paul a přešel ke dveřím. Podržel je otevřené a čekal.
Dara rozpletla nohy a vstala. Ve dveřích se hrudníkem otřela o Paulův trup.
***
Joan byla v ponorce sama, ale přesto měla pocit, jako by ji Peter doprovázel i na této plavbě. Slyšela jeho smích kdesi uvnitř hlavy a zdálo se jí, že jí nahlíží přes rameno. Vnímala své ruce spočívající na ovládacím pultu ponorky jako nějaký cizí předmět, který k ní nepatřil, ale přesto bezchybně reagoval na dění pod hladinou. Tentokráte ji záludným mořem lidské paměti nevedla zkušenost, ale droga, kterou jí Peter nabídl. Musela mu dát zapravdu; opravdu to fungovalo.
Zapnula sonar a snažila se ve spleti linií vyhledat tu jedinou, která ji zajímala. Mohla přitom zapojit celou mozkovou kapacitu, bez nutnosti vyčlenit její nemalou část pro účely náročné pilotáže. Ale ani to nepomáhalo; vůně její dcery v té přepestré směsici nebyla.
Nevzdávala se. Věděla, že ji může najít, pokud se ponoří dostatečně hluboko. Musí opustit vrstvy vyhrazené živým a proniknout do hájemství zemřelých. Sem již nedolehne žádný světelný paprsek a panuje tu věčná temnota. Té se nebojí; horší je neustále narůstající tlak. Téměř cítila na kůži miliony tun vody nad sebou. Na okamžik zápasila se záchvatem paniky, překonala ho a znovu vedla ponorku do hlubin. Nevěnovala pozornost tenkým stěnám, jež se začínaly prohýbat dovnitř plavidla.
A pak ji konečně ucítila. Letmý prchavý závan v kakofonickém akordu pachů. Ihned zase zmizel a ona se lekla, že ho ztratila navždy, ale vzápětí se znovu objevil, tentokráte mnohem silnější a vytrvalejší.
Bez ohledu na nebezpečí a alarmující signály na palubní desce následovala vůni Teri jako tenounké jiskřivé vlákno probleskující všudypřítomnou temnotou.
A pak se jí dotkla.
Nebyla připravena na intenzitu jejích vzpomínek. Teri jí vybuchla v mozku jako supernova. Najednou tu byla jen ona; celá Joanina bytost se proměnila. Stala se desetiletým dítětem, strádajícím v dlouhém odloučení a dychtivým po komunikaci.
Nebyla připravena na její poslední vzpomínku – a právě taji v Teriině světě uvítala.
Dlouhé minuty nevýslovné hrůzy, bolesti a agónie zaútočily na Joaninu mysl jako piraně a roztrhaly ji na cáry. Celou bytostí vnímala utrpení své dcery a zalykala se děsem a bezmocným vztekem. Snažila se proniknout tou zraňující hradbou dále do nitra té Teri, kterou znala a milovala, ale stále znovu narážela na zakrvácené střepy a ostny, které jí v tom bránily.
Agónie dvojjediné bytosti strádající dvojnásobnou bolestí dostoupila vrcholu a stala se nesnesitelnou. Joanin organismus na ni zareagoval jediným možným způsobem předcházejícím sebedestrukci. Joan upadla do bezvědomí.
Její plavidlo pomalu unášel proud.
Paul pečlivě zavřel dveře pohotovostního pokoje a postavil se tak, aby je měl za zády. Pak kopl do lůžka, až se zatřáslo.
Peter se prudce posadil, přitom mu z těla sklouzla přikrývka, takže bylo vidět, že spí nahý. Zašátral kolem sebe, narazil na brýle a nasadil si je. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval a poznal Paula.
„Co je?“ zeptal se. „Poplach?“
Paul udělal krok a tyčil se nad ním jako stavební jeřáb. „Ty brýle si zase sundej,“ řekl.
„Co? Proč?“
„Ať ti můžu rozbít hubu.“
Peter se pokusil o úsměv. Moc to nevyznělo, protože vzápětí mu na bradu dopadla Paulova pěst a z roztrženého dolního rtu začala téct krev.
Peter se chytil za ústa a vsedě se posunul ke zdi, co nejdále z Paulova dosahu. „Zbláznil ses?“ huhlal.
„Já ne,“ řekl Paul a postoupil o další krok. „Ale ty asi jo.“ Peter se vymrštil z lůžka a snažil se proklouznout kolem Paula. Ten do něho z boku narazil a přitlačil ho ke zdi.
„Kampak? Ještě nejsme hotovi.“ Provedl krátký úder pravačkou na Peterův solar.
Mladík hekl a svezl se k zemi jako pytel, opíraje se zády o stěnu. Zkroutil se v křeči a vydávil ze sebe chuchvalec žaludečních šťáv.
„Vstávej, ty prase,“ doporučil mu Paul a napřáhl se k další ráně.
Peter si dal hubená předloktí nad hlavu a schoulil se do klubíčka. I v mdlém světle pohotovostní zářivky byly vidět stopy po vpiších na mladíkových pažích.
Paul si znechuceně odplivl a nechal ruce klesnout. „Ty zasranej feťáku,“ zavrčel, „já ti tu tvou nevymáchanou držku zavřu jednou provždy.“
„Proč?“ zaskučel Peter.
„Ber to jako honorář za interview.“
„Za jaké inter…“
„Ten tvůj vylízaný mozek to už asi zapomněl, tak já ti to připomenu. Cos to vykládal té kozaté novinářce?“
Do Peterova zmateného pohledu se vkradl paprsek pochopení. „Aha, Dala. Vyspala se se mnou.“
„Tak Dala ti dala?“ posmíval se Paul. „A tys jí dal na oplátku informace.“
„To byla jen taková sranda…“
„Sranda, jo?“ Paul se znovu naklonil nad zhroucenou postavu. „Nevím, jak jsi to z Joan vymámil, ale určitě to nebylo myšleno pro otištění v bulváru.“
„Já jsem… já si to už nepamatuju,“ blekotal Peter.
„Tak já ti to připomenu!“
Paul se rozmáchl, ale vtom se rozezněl alarm. Reflexy zvítězily nad vztekem a Paul vyrazil na chodbu, v ústrety dalšímu průšvihu.
Laboratoř byla prázdná a Paul si na okamžik pomyslel, že projednou se opravdu jednalo o planý poplach. Úleva mu vydržela přesně dvě vteřiny, než v kabině ponorky objevil zhroucené tělo své ženy.
Naklonil se nad řídicí pult, ale nedokázal zaostřit pohled na ukazatele přístrojů. Zamrkal, aby zahnal slzy, a zkusil to znovu. Zrovna teď by ty brýle potřeboval jako nikdy předtím!
Do laboratoře se vbelhal Peter a opřel se o rám ponorky. „Vypadni,“ zasyčel Paul s myšlenkami na vraždu.
Peter potřásl hlavou. „Já ji z toho vytáhnu,“ řekl a s námahou se začal soukat do ponorky.
Druhá ponorka byla pryč.
Peter se spokojeně usmál a vrátil se k ničím nerušenému poslechu té nádherné hudby. Doléhala k němu stále slaběji, až utichla docela.
Peter se řítil na vlně meskalinu a adrenalinu jako surfař ujíždějící před tsunami. Neustále na hraně střemhlavého pádu a utonutí v nekonečném trychtýři maelstromu. Krajkoví zpěněných hřebenů vln ho předbíhalo a upozorňovalo na běsnící příboj za jeho zády.
Ale Peter se neohlížel. Zcela se soustředil na blednoucí Joaninu stopu připomínající brázdu za lodí, pomalu smývanou větrem. Oč bídněji na tom bylo jeho tělo, tím mocněji se vzpínal jeho duch, nespoutaný a osvobozený. Při žádném z dosavadních ponorů se necítil lehčeji. Nyní se stal vládcem tohoto moře, hnal se jím jako bájný Poseidon a místo trojzubce svíral knipl ponorky.
Nesledoval barevnou hudbu kontrolních diod a spolehl se zcela na intuici. Pokud to měla být jeho poslední jízda, pak stála za to.
K halucinogenním účinkům drog bičujícím jeho organismus ke stále vyšší rychlosti se přidalo hlubinné opojení. Všemi póry těla, všemi záhyby duše vnímal píseň moře, jež k němu doléhala přes tenounké stěny plavidla.
Sám se stal písní; její tóny vibrovaly ve stísněném prostoru a dále se šířily v soustředných vlnoplochách jako kruhy na vodní hladině. Zde – v nekonečném prostoru oceánu – se však jednalo o sféry. On sám byl jednou z nich a zpíval hudbu sfér.
Když narazil do Joaniny ponorky, vloudil se do podmořské symfonie disharmonický tón a přinutil ho s nelibostí pátrat po jeho původci. Jen ztěžka se rozpomínal na svůj původní úkol. Cizí plavidlo vnímal jen jako rušivý element, který musí co nejdříve odstranit, aby opět mohl souznít s písní moře.
Ponorka byla zapletena do dlouhých zkroucených chaluh, jež ji obepínaly jako chapadla obří chobotnice. Visela v nepřirozeném úhlu a zvolna se natáčela ze strany na stranu, jak s ní smýkal hlubinný proud, příliš slabý, aby ji ze sevření uvolnil.
Nebyla tam sama; občasné světlejší záblesky prozrazovaly, že na tomto místě skončilo svou podmořskou pouť více plavidel. Toto bylo bájné Sargasové moře – pohřebiště zbloudilých lodí.
Peter neváhal ani chvíli. Nejprve se pokusil o taran a několikrát do uvízlé ponorky narazil svou vlastní. Jediné, čeho dosáhl bylo, že se roztočila kolem své osy a na příď se jí navinula další vlákna podmořské flóry.
Hudba zněla stále naléhavěji. Peter měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Bolest jako jiskra iniciovala zoufalý nápad. Zařadil zpětný chod a vytvořil si tak dostatečný odstup. Pak namířil stroj plnou parou do centra uzlu, který poutal druhou ponorku.
Minul ji jen o vlásek a setrvačností pokračoval hluboko do stále houstnoucí struktury podmořského lesa. Luxus ohlédnutí si dovolil, teprve když se jeho plavidlo s definitivní platností zachytilo v síti chaluh.
Paul nebyl – a nikdy nebude – memonautem, přesto byl natolik zkušený, že ihned rozpoznal Joanin návrat. Ze všech sil se snažil krotit radost, kterou mu tento fakt způsobil, protože věděl, o jak pomíjivé vítězství se může jednat. Viděl již příliš mnoho memonautů, kteří zůstali příliš dlouho v příliš velké hloubce.
Jen málokdy to dopadlo dobře. Nevratná poškození mozku je zpravidla vyřadila nejen z dalšího výzkumu, ale i z normálního života.
Nyní napjatě pozoroval střídavě ubíhající minuty a Joaninu sinalou tvář. Nikdy ji nemiloval více než v této chvíli, kdy ji ztrácel. Joan otevřela oči ve chvíli, kdy se již vzdával vší naděje.
Zmateně se rozhlížela, pak zaregistrovala Paula a její ústa zformovala němou otázku; Kde to jsem?
Paul se naklonil nad kokpit ponorky a s maximální něžností, jíž byl schopen, ji vyprostil z upínacích popruhů. Joan s jeho pomocí vystoupila ven a zkoumala ponorku, jako by ji viděla poprvé v životě. Jen pomalu si uvědomovala, kde se právě nachází a co dělá.
Sáhla si oběma rukama na spánky. „Nic neslyším,“ zašeptala. „Vůbec nic.“
Paulovi jen zvolna docházelo, co Joan říká. Byla bezesporu nejcitlivější memonaut v Tempusu.
Pokud nyní skutečně nevnímala všesměrové reliktní záření lidských vzpomínek, musela o svůj dar nějakým způsobem přijít.
Joan vrtěla hlavou, „Něco se stalo. Tam dole.“ Podívala se na Paula a svěsila ruce. „Je to pryč,“ řekla.
Paul přikývl a vzal ji za ruku. „Je to pryč,“ souhlasil. Jemně ji podepřel a pomalu vedl prázdnými chodbami ústavu, v jehož stěnách strávili poslední tři roky.
Vyšli ven a bez ohlédnutí pokračovali k domovu.
