Erik se tlačil k vnějším mřížím klece a snažil se zahlédnout některého z Andělů. Od chvíle, kdy vstoupil do Rezervace, se mu to ještě nepodařilo, a to už se tu motal dobré dvě hodiny. Dost dlouho mu trvalo, než objevil jakýs takýs systém v křivolakých koridorech, které vyhrazené území provrtávaly jako červi jablko. Teprve později mu došlo, že ty podivné chodby mají simulovat přirozené prostředí Andělů v jejich domovské džungli. Pochyboval ovšem, že by v něm místo stromů rostly pruty z palcové oceli.
Když se konečně probojoval k rozlehlé vysoké kopuli, zjistil, že se jedná pouze o poloviční vítězství. Prostranství, jež zjevně sloužilo jako hlavní habitat Andělů, bylo prázdné. Jeho povrch byl pokryt jemným pískem, z něhož tu a tam zpola vyčnívaly ulomené větve fíkovníku a rozštípnuté kosti. Kosti!
Kdesi daleko vpředu – v geometrickém středu základny kopule – čněl silný svraštělý sloup šplhající k bezmračnému nebi. Z hlavního kmene banyánu se do všech stran rozrůstaly silné boční větve pokryté natolik hustým listovím, že skrývalo vše, co v koruně obrovského stromu žilo. Včetně Andělů.
Erik si s respektem prohlížel větvoví, které se tisklo na neviditelné plastocelové stěny kopule. Fíkovník byl deformován do podoby bonsaje, přesto vypadal impozantně. Pokud se volné stromy v džungli na kontinentu Chesed opravdu pnuly do výše několika stovek metrů, musel na ně být úchvatný pohled.
Zvláštní číhavé ticho panující pod mohutným baldachýnem fíkových listů náhle porušily nepatřičné zvuky. Erikovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že nevycházejí z nitra kopule, ale z jejího okolí. Původcem rozruchu se ukázala být snad dvacetičlenná výprava vedená průvodcem s výrazným logem Edenu na nažehlené uniformě, která se do zdejšího prostředí hodila ještě méně než minisukně ženských členek skupiny.
Zen byla většina. Když spatřily kopuli, přidaly do kroku a předběhly průvodce, aniž dbaly na jeho protesty. Přimkly se k mřížím a stejně dychtivě jako mamě zíraly do koruny fíkovníku. Jedna z nich málem vrazila do Erika. Polekaně od něj odskočila a měřila si ho nesouhlasným pohledem.
„Nebojte se,“ pokusil se o úsměv, „já nejsem Anděl.“
„To vidím,“ ušklíbla se žena a otočila se zpátky k bariéře.
To už Erikovou přítomnost zaregistroval i průvodce. Byl to mladý kluk se zjevně větším sebevědomím než zkušenostmi.
„Neměl byste tu chodit sám,“ prohodil.
A připravovat mě o peníze, domyslel si Erik. „Není to zakázáno,“ řekl nahlas.
„To ne. Ale pro samotného člověka… to může být nebezpečné.“
Erik se chtěl zeptat na podrobnosti zmiňovaného ohrožení, ale průvodce se již znovu věnoval svým svěřencům. Kývl na jednoho z mála mužů ve skupině. Také on měl na rukávu emblém společnosti. Jeho košile však zdaleka nebyla tak čistá a nažehlená. Nebylo se tomu co divit, protože měl na zádech objemný batoh, který nyní s úlevou shodil do písku. Ozval se zvláštní čvachtavý zvuk.
Muž rozepnul zip a vytáhl z vaku chlupaté zvíře připomínající cosi mezi jehnětem a kůzletem.
Je to živé, uvědomil si s překvapením Erik, když se podivný čtvernožec pokoušel postavit a začal chraplavě pobekávat.
Několik žen zapištělo a poodstoupilo stranou.
Mladík nasadil imbusový klíč najeden z masívních sloupků mříže a odklopil důmyslně zkonstruovaná dvířka. Objevil se asi metrový čtvercový otvor, jímž muž s batohem prostrčil vzpouzející se mládě dovnitř kopule. Sklopná vrátka znovu zapadla na své místo.
Zvíře se točilo v kruhu, jako by mělo svázané zadní nohy, ale zřejmě se jednalo spíše o nějaký tělesný handicap, protože nebyla vidět žádná pouta.
„Neuteče?“ chtěla vědět žena vedle Erika.
Průvodce zavrtěl hlavou. „To nestihne.“
Jako na potvrzení jeho slov slétl z koruny stromu stříbřitý stín a měkce dopadl do písku. Anděl vztáhl ruku k hlavě zvířete, jako by ho chtěl pohladit. To vykviklo a převrátilo se na bok. Jeho zmrzačené nohy sebou naposledy zaškubaly a zmrtvěly.
Anděl obrátil tvář k lidem za mřížemi. Vypadal impozantně.
Erika převyšoval o dobrou hlavu a všechny ženy nejméně o půl metru. Dlouhé štíhlé končetiny jen umocňovaly dojem z jeho výšky. Z ramenou mu v nařasených záhybech splývalo průsvitné roucho.
Křídla, uvědomil si Erik. Některá z žen vypískla nadšením. Anděl se podíval jejím směrem.
Z bledé tváře mu vystupovaly kalné černé oči bez jakéhokoli výrazu, podobné uhlíkům v obličeji sněhuláka.
Žena si zděšeně přikryla ústa dlaní, ale nepřestala na Anděla zírat. Jen sjela pohledem o metr níž k jeho rozkroku a hlasitě polkla.
Ostatní návštěvnice ji napodobily, Erik tak učinil s nepatrným zpožděním.
Andělův penis byl opravdu tak velký, jak ho popisovaly turistické bedekry Edenu.
Anděl se ke skupině lidí lhostejně otočil zády a sklonil se nad ležícím zvířetem. Nyní byla dobře vidět jeho křídla. Nahoře se upínala na široké ramenní kosti a táhla se až k loketním kloubům. Tvořila je jakási membrána, ani v nejmenším nepřipomínající peří.
Anděl se znovu narovnal. Po bělostné hrudi mu stékal pramínek čerstvé krve. Jeho čelisti usilovně zpracovávaly pořádný kus masa, které nyní chybělo v hrudníku nebohého zvířete.
Zeny fascinovaně sledovaly, jak se bytost na druhé straně bariéry krmí. Ticho rušilo jen mlaskání a občasný praskot kostí, když se Anděl bez jakékoli známky námahy propracovával hlouběji do těla své oběti.
Když s hodováním skončil, byl stejně zakrvácený jako torzo zvířete. Opřel se zády o mříže a zůstal sedět s nohama nataženýma ke kmeni fíkovníku. Pak sjel štíhlými prsty do klína a začal líně masturbovat.
Několik žen se s rozpačitými úsměvy a chichotáním odvrátilo, ale Erikova sousedka pokročila blíže k mříži.
„Je nádherný,“ vydechla a natáhla ruku, aby se mohla dotknout Andělových křídel.
„Ne!“ vykřikl průvodce a přiskočil k ní.
Bylo to neskutečně rychlé. Erik zaregistroval pouze bleskový pohyb na druhé straně mřížoví a pak vřískající ženu u svých nohou. Její pravá ruka byla v zápěstí téměř oddělena od kloubu. Žena jí v šoku třásla a krev stříkala v širokém vějíři kolem ní. Průvodce ženu přitiskl k zemi a snažil se jí znehybnit ruku. „Pomozte mi!“ volal zoufale na Erika.
Ten přiskočil z druhé strany a sevřel ženina ramena. Průvodce zalehl kopající nohy a konečně se mu podařilo utáhnout na zakrváceném předloktí škrtidlo.
Muž, který nesl batoh, přiklekl a zabodl do bicepsu zraněné injekční stříkačku. Než se žena konečně přestala škubat, byli všichni tři umazaní od krve stejně jako Anděl.
* * *
Muž za stolem vypustil z úst kroužek dýmu a pak odložil doutník do popelníku. „Je vám jasné, že to, co po mně chcete, je nelegální?“
Erik mlčel. Na řečnické otázky se většinou neodpovídá. „Fajn. Základní taxa je pět melounů. Za trofej se platí prémie.“ Roger se ušklíbl. „Podle délky. Za každý cenťák deset klacků.“
„Souhlasím,“ přikývl Erik.
„To není všechno. Polovina se skládá předem.“ Roger se podíval na potenciálního klienta. „Kdybyste se nevrátil.“
„Jasně.“
Roger se zazubil. „Mám rád rychlé jednání.“ Zvedl se od stolu.
„Ještě něco,“ řekl Erik.
„No?“
„Já chci dostat Archanděla.“
Roger se znovu posadil. Sáhl po doutníku a zase ho zahodil, když zjistil, že už zhasl.
„Vy jste se zbláznil.“
Další řečnická otázka. Nebo diagnóza?
Roger se zapřel širokými zády do opěradla křesla. Erik měl pocit, že si ho teprve nyní pořádně všiml.
„Víte něco o Andělech?“
„No, dost jsem toho přečetl. A byl jsem v Rezervaci.“
„Toho jsem se bál.“
„Čeho?“
„Nevím, co je horší.“ Roger potřásl hlavou. „Knihy píšou pitomci, co Anděly nikdy neviděli. A ty kreatury z Rezervace jsou líné a neškodné.“
Erik si vzpomněl na svůj nedobrovolný ranhojičský výkon. „V tom s váma nemůžu souhlasit. Byl jsem u toho, když Anděl vážně zranil jednu návštěvnici.“
Roger se zasmál. „Co jí udělal? Ošukal ji přes mříže?“
„Ne. V podstatě jí utrhl ruku v zápěstí.“
„A tomu říkáte vážné zranění? Jestli se k němu dostala takhle blízko, tak to může považovat za lehké škrábnutí.“
Erikovi došlo, že to myslí vážně.
„Opravdoví Andělé,“ pokračoval Roger, „jsou desetkrát rychlejší a nebezpečnější než ty zdrogované mátohy.“
„Zdrogované?“
„Samozřejmě. Sypou jim to do žrádla. Viděl jste jejich oči?“ Erik mlčky přikývl.
„Fajn. Takže teď si můžete udělat trochu reálnou představu o Andělech. Archandělé jsou desetkrát horší.“
„Když to říkáte vy.“
„Neříkám to. Já to vím. Raději zůstaneme u Andělů.“
Erik pomalu zavrtěl hlavou.
Roger si ho dlouze prohlížel. „Jaké máte zkušenosti?“ zeptal se nakonec.
„Řekl bych, že slušné.“
Roger ukázal na mapu Edenu na stole. „Ukažte mi Keret.“ Erik se podíval nejdříve na něho, pak do mapy. „Přece tady,“ natáhl ruku a poklepal prstem na požadované místo. Vzápětí dlaň prudce stáhl – právě včas, aby uhnul Rogerově noži, jehož špička se zabodla do srdce kontinentu.
„Reakce máte dobré,“ poznamenal Roger. „Musím si vás trochu vyzkoušet, protože kvůli Archandělům tam budu muset s váma.“
Erik, pobledlý v obličeji, přikývl.
„Taky to bude o hodně dražší.“
„To nevadí.“
„Desetkrát,“ upřesnil Roger.
„Fajn.“ Erik vytáhl kreditku. „Kde tu máte terminál?“
* * *
Voda vzdouvajícího se oceánu měla stejně modrozelenou barvu jako Erikův obličej. Jeho nešťastný majitel se křečovitě držel zábradlí a mamě se snažil synchronizovat třesoucí se nohy s pohyby lodi.
„Nechcete si to ještě rozmyslet?“ zeptal se Roger.
„Jak dlouho… ještě…“
Roger se zasmál. „Sotva jsme vypluli. Musíme se dostat na Chesed. Mimochodem kvůli vám.“
Erik si představil glóbus a zezelenal o další odstín, když si uvědomil vzdálenost mezi Afrikou a Jižní Amerikou. „To chcete s touhle… kocábkou… tisíc mil…?“
„Četl jste zřejmě málo,“ řekl Roger. „Nejsme jenom jinde. Jsme i jindy.“
Erik nechápavě vzhlédl.
„Nějakých šedesát milionů let zpátky. Amerika se sotva oddělila od Gondwany.“
„Taky s tím mohla ještě chvíli počkat.“
„To bysme si moc nepomohli. Jenom díky izolaci tohoto nového kontinentu máme kde lovit. Ze všech ostatních už jsme je vytlačili.“
„Na Chesedu nejsou lidi?“ vmísila se do debaty štíhlá vysoká brunetka. Vypadala natolik zajímavě, že Erik na chvíli zapomněl na vlastní potíže.
„Pár vědeckých stanic a základna Patroly,“ odpověděl Roger. „Kdysi tam fungovala i misijní stanice, ale ta dlouho nevydržela. Oni ti Andělé nejsou zrovna moc zbožní.“ Zasmál se vlastnímu vtipu a zkušeným námořnickým krokem vyrazil k můstku.
Černovláska se opřela o zábradlí kousek od Erika a hleděla k obzoru, jako by mohla spatřit koruny obřích stromů Chesedu.
„Vy ho nedoprovodíte?“ zajímal se Erik.
„Proč?“
„No, myslel jsem, že patříte k němu.“
„Asi tak jako vy.“
„Vy se taky chystáte… na výpravu?“
„Samozřejmě.“
Erik potřásl hlavou. „Myslel jsem, že to není nic pro ženský.“
„Jsem tu kvůli bratrovi.“
Erik si uvědomil, že na lodi viděl ještě dva další muže, které zřejmě mylně pokládal za členy Rogerovy posádky. Ohlédl se k můstku, ale ten byl prázdný.
„Není na lodi,“ vysvětlila žena. „Je na Chesedu.“
„Čeká na vás?“
„Jak se to vezme. Andělé ho dostali před třemi roky.“
Erik chvíli mlčel. Nenapadalo ho, co by měl říci. „To je mi líto,“ dostal ze sebe nakonec.
Přikývla. „Mně taky.“
„Není to… moc nebezpečné?“
Věnovala mu nechápavý pohled. „Jak to myslíte?“
Erik se ošil. „No, rozumím, že chcete navštívit místo, kde zahynul. Ale nijak mu nepomůžete, když…“
Žena se chraplavě zasmála. „Já tam nejdu fňukat nad jeho hrobem. Já ho chci pomstít. Najdu toho hajzla, co ho zabil. A pak ho sejmu.“
Erik sklouzl pohledem na její předloktí svírající brlení lodi. Pod opálenou kůží se rýsovaly pružné silné svaly. Představil si, jak drží zbraň a jak ji používají. Najednou mu to připadalo docela přirozené.
„A co uděláte s tím… trofejí?“
Šlehla po něm pohledem oříškových očí. „To, co se dělá s trofejemi. Použiju ji v ložnici.“ Udělala významnou pauzu. „Jako dekoraci na stěnu.“
Erik byl tak zbědovaný, že by nedokázal ocenit ani lepší vtip. Veškerou energii musel vynaložit na to, aby slibně započatou konverzaci nemusel předčasně ukončit nedobrovolným krmením rybiček.
„Zatím nashle,“ vysvobodila ho z rozpaků a odebrala se do podpalubí. Na kluzkých prknech se pohybovala stejně jistě jako Roger, ale s mnohem větší elegancí.
Erik se naklonil přes zábradlí a vyhodil do moře kompletní snídani.
* * *
„Byla to vlastně trestná výprava,“ vykládal starší šlachovitý chlapík. Když seděl za stolem ve společné jídelně a byla z něj vidět pouze horní polovina těla, vypadal docela rozložitě, ale jak si Eric pamatoval z letmého setkání při nalodění, nesahal mu ani po bradu. Malý vzrůst mu ovšem nijak neubíral na sebevědomí, s nímž po celý večer líčil vlastní zkušenosti. Ty však byly natolik zajímavé, že to nikomu nevadilo. Měl skřípavý hlas, ale i ten docela dobře ladil s jeho zevnějškem.
„Andělé to přepískli a zlikvidovali předsunutou obchodní stanici. Chlapy, ženský i s děckama. Tehdy se guvernér konečně pořádně nakrknul a dal nám volnou ruku.“ Muž zvedl oči ke stropu, jako by vzhlížel do korun fíkovníků a pátral v nich po skrytém nepříteli.
„Vytáhli jsme do džungle v nejsilnější možný sestavě. Tři čety s kompletní výzbrojí. Tehdá se ještě mohlo střílet,“ zasnil se a mlaskl. „Taky že jsme to využili. Narazili jsme na jejich vesnici a podpálili jsme jim stromy pod zadkama. Už jste viděli Anděla bez křídel? Ne? To je opravdu pohled pro bohy. Plachtili docela slušně, ale s přistáním to už bylo slabší.“
Zasmál se a sáhl po láhvi na stole. „Dostali jsme jich možná padesát a ztratili jsme jenom dva mouly, kteří se jim nestačili vyhnout.“
Znovu zalétl pohledem k nízkému stropu kajuty. „Pak to starej Nelson posral a rozdělil nás. Bylo mu líto těch padesáti ptáků, tak poslal jednu četu fofrem zpátky na pobřeží.“ Potřásl hlavou s kratičkým šedivým ježkem. „Nedonesli ani jednoho. Andělé je zamordovali ještě ten samý den. Ale to jsme my pochopitelně nevěděli. Táhli jsme dál a koukali po další vesnici. Samosebou jsme taky chtěli svoje trofeje.“
„Nenašli jsme ale nic, a tak jsme se museli utábořit v džungli na nějaký pasece. Nelson samozřejmě postavil hlídky, ale když je přišli střídat, byly pryč. Ne mrtví, chápete, nebyli tam vůbec, což bylo ještě horší.“
Znovu se žíznivě napil. „Do rána už nikdo neusnul. A ráno jsme to otočili zpátky. Pořád jsme se rozhlíželi kolem dokola, ale samozřejmě nikde nikdo. Ještě teď mě bolí za krkem, jak jsme brejlili do korun těch zasranejch stromů.“
Zamyšleně si promnul zátylek. „Problém je, že v tý džungli můžete pochodovat jenom jeden za druhým, takže je pořád někdo poslední. A za chvíli jsme zjistili, že těch posledních pořád ubejvá. Pak už nikdo nechtěl jít vzadu.
Věděli jsme, že jsou někde kolem nás a nad náma, ale pořád jsme nikoho neviděli. Nějakýmu maníkovi hráblo a začal pálit kolem sebe. Postřelil tři chlapy, než jsme ho zpacifikovali. To už to začínalo hodně smrdět. Disciplína byla v prdeli, každej už se staral jenom sám o sebe. Chlapi chtěli co nejrychlej zdrhnout.
Nelson vytáhl pistoli a postavil se doprostřed stezky. Byl to velkej chlap a nikdo si ho netroufal obejít. Ale najednou mu z břicha vylezla hlavice šípu z andělský foukačky. Zbytek mu trčel ze zadku, peří přesně mezi půlkama.“
Zatřepal skoro prázdnou láhví. „Řval jako bejk, víc než na buzeráku. Válel se po zemi a rval si ten šíp ven z břicha, ale s těma háčkama si vytáhl i střeva. Neměl jsem ho moc rád, ale takovej konec si nezasloužil.
Vojsko bez velitele nefunguje. Chlapi se rozběhli na všechny strany, jenom dopředu ne, protože tam ležel Nelson. Ze stromů padaly šípy a chlapi řvali, spíš strachy než bolestí. Strefovali se nám do nohou a do rukou.“
Nepřítomně si pohladil dlouhou jizvu na žilnatém předloktí. „Za celou dobu jsme neviděli jedinýho Anděla.“ Dopil láhev a postavil ji na stůl tak nešikovně, že spadla. Pak se odmlčel.
„A jak jste se zachránil vy?“ zajímal se muž sedící vedle Erika.
Bývalý voják mu nevěnoval pozornost. „Ani jednoho,“ zamumlal a usnul.
„To je ale dobrý!“ vykřikla černovláska. „V nejlepším to skončí.“
Erik se podíval směrem k Rogerovi. „Třeba nám to dopovíte vy.“
Roger zavrtěl hlavou. „Rád bych, ale neznám to. Nikdy to nedokončí. Možná si to sám nepamatuje. Našli ho po týdnu na kraji džungle. Měl v sobě čtyři šípy a ztratil polovinu krve. Na Keretu ho dávali dohromady půl roku.“
„Divím se, že se vrátil,“ poznamenal Erikův soused. „Po těch zážitcích.“
„Je nejlepší z mých lidí. Proto ho beru s sebou.“ Černovláska se stále ještě mračila. „Nemám ráda nedokončené příběhy.“
„Divím se, že se vrátil,“ poznamenal Erikův soused. „Po těch zážitcích.“
„Je nejlepší z mých lidí. Proto ho beru s sebou.“ Černovláska se stále ještě mračila. „Nemám ráda nedokončené příběhy.“
Roger se k ní obrátil. „Ten příběh je celý, Sáro. Je v něm všechno, co potřebujete vědět, než vyrazíme do džungle.“ Erik se zašklebil. „Co? Že nemáme chodit vzadu?“
„Že tam nemáte chodit vůbec.“
* * *
Zakotvili hluboko v říční deltě v přístavišti zcela ukrytém pod závoji převislých pobřežních stromů. Po dřevěné lávce prošli do jednoduchého, ale účelně zařízeného domu. Nad vstupními dveřmi se leskla plastocelová tabule s nápisem VÝZKUMNÁ STANICE CHESED 5.
Erik hvízdl. „Tomu říkám kamufláž.“
Roger se k němu prudce obrátil. „Tohle je výzkumná stanice, jasný?“
Erik pokrčil rameny. „Pro mne za mne.“
Roger pečlivě zavřel dveře. „Abychom si to všichni ujasnili. Já jsem výzkumník. Trčím na Edenu dobrých třicet roků. Kdyby mi šlo jenom o prachy, tak to dávno zabalím a někde si je v klidu užívám. Místo toho šmíruju Anděly a riskuju vlastní kejhák na rozdíl od takzvaných vědců, kteří si v klidu sepisujou svoje teoretický kydy. Polovinu toho, co víme o Andělích, jsme zjistili tady.“
„Tak proč vlastně děláte… tu přidruženou činnost?“ zeptala se Sára.
„Vícezdrojové financování,“ zasmál se Roger. „A řekněme,“ podíval se na Sáru, „že nejste jediná, kdo má s nimi otevřené účty.“
„To je mi celkem jedno,“ prohlásil David. „Já chci svoji trofej a pak co nejrychleji odsud vypadnout. Tak kdy vyrazíme?“
„Ráno. Hodně brzy. Ale do té doby máme ještě spoustu práce. Franku,“ zavolal na svého malého společníka.
Frank beze slova vytáhl z bedny u stěny místnosti pušku nezvyklé konstrukce a opatrně ji položil na stůl.
Zachází s ní jako s miminkem, napadlo Erika. „Pneumatická puška,“ prohlásil bývalý voják. „Je prakticky bezhlučná, ale má parametry srovnatelný s klasickejma střelnejma zbraněma. Přesnej dostřel a zaručenej smrtící účinek na dvě stě metrů, zásobník dvaceti karbonovejch šipek na jedno nabití. Hnací médium je tahle kapsle se stlačeným vzduchem.“ Znovu sáhl do bedny a rozdal klientům tři identické zbraně. „Vyzkoušejte si je.“
Erik potěžkal přidělenou pušku. Byla poměrně lehká. Přiložil si pažbu k rameni a zkusmo zalícil. „Nekope?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděl Frank. „Má vestavěnej kompenzátor.“ Přešel na konec místnosti a otevřel dokořán dveře plastocelové registrační skříně. Vnitřní výplň dveří tvořila jakási porézní hmota.
„Vyzkoušejte si to,“ vybídl je. „Všichni.“
„Zeny mají přednost,“ usmál se Erik a pokynul Sáře. Černovláska bez průtahů zamířila a stiskla spoušť.
Zbraň sykla a dveře skříně se rozdrnčely vysokými vibracemi. Uprostřed ve dvou třetinách výšky z nich trčela malá nenápadná šipka.
Frank kývl. „Umí to i dávky, ale to nejspíš nepoužijete.“ David podržel spoušť o zlomek vteřiny déle. Do dveří se zabodla série šipek, první vpravo od Sářiny, zbytek se táhl šikmo vzhůru.
Frank nesouhlasně přimhouřil oči, ale neřekl nic.
Také Erik vystřelil malou dávku. Dal si záležet, aby všechny střely udržel v co nejmenším rozmezí.
„Fajn,“ řekl Roger a spustil holoprojektor. „Nyní něco k fyziognomii Andělů. Jak jistě všichni víte, podobají se lidem. Nejen to; mají stejnou DNA jako my, ostatně proto fungují ty transplantace. Jsou ovšem větší a silnější než my. Mají taky podstatně větší regenerační schopnosti, takže není úplně jednoduché je zabít. Nejjistější je rána do hlavy. Můžete samozřejmě mířit i na komoru, ale musíte se trefit. Když ho trefíte naměkko, tak se leda nasere.“
Není divu, pomyslel si Erik.
„Pár slov k jejich pohybovým možnostem,“ pokračoval Roger. „Navzdory tradičním romantickým představám Andělé nemají křídla a nelétají. Tady,“ ukázal na Andělova záda, „se přimyká polopropustná membrána, která umožňuje efektivní plachtění. Tu blánu ovšem používají prakticky pouze při útoku na kořist z výšky.“
Spustil krátkou instruktážní sekvenci, na níž se Anděl vrhl z koruny fíkovníku dolů. Těsně nad zemí roztáhl „křídla“ a prudce zabrzdil. Dlouhými zahnutými drápy na nohou přitom zachytil svou kořist a na okamžik ji zakryl celým tělem. Vzápětí vyrazil rychlými, ale nemotornými přískoky, s odrazem se vymrštil k nejbližší větvi a čile vyšplhal do koruny stromu.
„Tady zároveň vidíte jeho největší handicap,“ upozornil Roger. „Je přizpůsobený ke šplhání po stromech. Na zemi mu to tak nejde.“ Zobrazil detail dolní končetiny. „Tyhle drápy jsou sice impozantní smrtící nástroj, ale nezajišťují dostatečnou stabilitu pro tak velké tělo. Zkrátka a dobře: Anděl je zranitelný na zemi, a to je naše šance.“
„A jak ho na tu zem vlastně dostaneme?“ otázal se David. „Přineseme mu oběť,“ vysvětlil Roger a dál to nerozebíral. Erik si stále ještě prohlížel Andělovy pařáty. „K čemu to vlastně mají?“ zeptal se.
Roger se k němu otočil. „Co?“
„No ty drápy a sílu a tak. Vždyť tu nemají s kým bojovat. Teda kromě nás.“
„Zajímavá otázka,“ připustil Roger. „Podle mě je to vývojový relikt.“
„A to znamená co?“
„V tomhle světě žili vedle dinosaurů. A to se měli co ohánět.“ Erik si představil souboj Anděla s tyranosaurem. Když nad tím tak uvažoval, nebyl si jistý, na koho vsadit.
Roger se otočil k Frankovi. „Dokonči to.“
Bývalý voják znovu zalovil v bedně a vytáhl sadu keramických nožů s dlouhou čepelí a samolepicí pochvou.
„Na co to je?“ chtěla vědět Sára.
„Na dvě věci. Za prvý na odříznutí trofeje. Tu druhou, doufám, potřebovat nebudete.“
Sára se zasmála. „No tak nám to prozraďte.“
Frank se na ni podíval. „Ten druhej případ je, že by vás dostali a vy byste ještě náhodou nebyli mrtví.“
* * *
Příliv již slábl a na pohybu člunu to bylo znát, ale stále ještě se slušnou rychlostí nořil brakickými vodami hlouběji do spleti říčních ramen. Většina z nich byla slepá a Erikovi bylo záhadou, jak mezi nimi dokáže Frank vybírat tu správnou cestu mířící do nitra džungle.
Starý voják svíral žilnatou rukou kormidlo, v druhé ruce měl zbraň v pohotovostní poloze. Z jeho napjatého krku bylo zřejmé, že se nejedná o kosmetické opatření. Erik si po jeho vzoru přitáhl svou pušku a opřel ji o koleno. Díval se do korun stromů smáčejících křivé větve v hladině řeky a mamě pátral po známkách života.
Najednou člun prudce zpomalil a přídí najel na bahnité dno. Koryto, jímž dosud pluli, skončilo, ale podle Frankova chování se zřejmě jednalo o záměr. Několika rychlými kroky se přesunul na příď, seskočil do bláta a ovinul kotevní lano kolem kmene jednoho z nesčetných stromů. Pak ostatním posunkem naznačil, aby ho následovali.
Cesta džunglí byla neméně křivolaká než po vodě. Kráčeli po úzké stezce připomínající tunel ve všudypřítomné zeleni. Sluneční paprsky prosvítající listovím jen spoře ozařovaly okolní terén. Kradli se sklepním příšeřím tohoto světa. Skutečný život se odehrával kdesi vysoko nad jejich hlavami. Sem dolů dopadaly jen jeho odlesky a ozvěny. Působilo to natolik tísnivě, že bezděčně stále zkracovali rozestupy, až nakonec postupovali v těsném zástupu.
Frank v čele se zastavil a Sára mu málem narazila na záda. Varovně zvedl ruku a přikrčil se. Všichni ho napodobili, zbraně v pohotovosti. Erik natáhl krk, aby se podíval přes Frankovo rameno. Před nimi prosvítala mýtina, po dlouhé době zcela nezvyklý prostor beze stromů a křovin. Místo nich se v náhle silnějších paprscích slunce leskly černé kameny protkané rudými žilkami.
„Skalní město,“ zašeptal Roger, dosud jdoucí jako poslední. „Posvátné místo Andělů.“
Erik se k němu prudce otočil. Vůbec mu nepřipadalo jako vhodný nápad vstoupit na nějaká svátá a bezpochyby dobře střežená místa.
„Sem chodí jen po jednom a beze zbraní,“ vysvětlil Roger. „Nevíme sice proč, ale je to od nich rozhodně dobrý nápad.“ Pohlédl vzhůru k podivnému červenému slunci. „Máme tak dvě hodiny. Před polednem by měl dorazit.“
„Anděl?“ ujišťovala se Sára.
Roger se po ní podíval a lehce zavrtěl hlavou. „Chtěli jste Archanděla.“
„Bezva,“ řekl David a zkusmo zamířil puškou ke skaliskům.
„Musíte být dost rychlí,“ vysvětloval Roger. „Ale nestřílejte, dokud nebudete mít jistou ránu.“
„Ale co když se trefíme všichni?“ chtěl vědět David.
„O tom pochybuju. Ale v takovém případě by bral trofej první střelec.“
Rozestoupili se, co jim hustý podrost dovolil. Každý si našel vlastní stanoviště s dobrým výhledem na mýtinu, Frank je postupně obešel a nahrnul na ně větve keřů, takže splývali s okolním terénem. Pak se spolu s Rogerem podrobili téže proceduře.
Erik si skulinou mezi listy prohlížel svatyni Andělů. Při bližším pohledu bylo zřejmé, že se nejedná o nahodilý shluk balvanů, ale o záměrně a důmyslně vytvořenou stavbu. Kameny se o sebe opíraly v nejrůznějších pozicích a vytvářely jakési schodiště stoupající vzhůru v pravotočivé spirále. Stavba měla tvar pyramidy a Erikovi neodbytně cosi připomínala. Pátral v paměti, dokud nenalezl odpověď. Takhle nějak vypadala obětiště dávných Mayů!
Hleděl na skrytý vrcholek kamenného zikkuratu a tušil na něm plochý balvan sloužící jako obětní stůl. Rudé žilky v kamení nyní stále více připomínaly stružky krve stékající kanálky z obětiště. Ale koho vlastně Andělé obětují, napadlo ho.
Rozhlédl se a pátral po známkách života. Mamě. Vypadalo to, že je tady, pod krvavým edenským sluncem, sám – jediný kandidát na roli obětního beránka. Pevněji sevřel pušku a zachvěl se nervozitou, vzrušením a… strachem.
Na mýtinu dopadl stín a rychle se přesunul do jejího středu. Závan křídel zvířil drobné lístky na okraji džungle. Stříbřitá postava přistála téměř v polovině schodiště.
Erik zaslechl, jak drápy sklouzly po kameni, ale vzápětí se Anděl úspěšně zachytil a narovnal.
Odněkud zprava se ozvalo syknutí a uprostřed Andělových zad vykvetl rudý květ. Bytost se zaklonila a vykřikla.
Erik cítil, jak mu v ústech vibrují zuby. Křik raněného tvora byl na prahu slyšitelného spektra, přesto působil děsivě.
Anděl se obrátil a roztáhl paže, spolu s nimi i majestátní křídla. Slunce v nich vytvořilo kresbu ne nepodobnou rudému žilkoví v okolních kamenech.
Další šipka se mu zabodla mezi oči. Anděl svěsil křídla, pak i hlavu, a přepadl dopředu. Dvakrát se odrazil od skály a zůstal ležet na jejím úpatí.
Z podrostu vyrazil David, následován Sárou. David se sklonil nad Andělem a vytasil nůž. Držel ho tak, že mířil spíše na Sáru než na mrtvolu.
„Je můj,“ zachraptěl. „Střelil jsem ho první.“
Sára se zarazila a rovněž sáhla po noži. „Já jsem ho zabila.“ Pohledem vyhledala Rogera, který se blížil spěšnými kroky.
„Je jeho,“ zavrčel Roger a postavil se mezi ně. „Rychle, nemáme moc času. Ten křik“ potřásl hlavou, „to se nemělo stát.“
David uřízl Andělův penis a vítězoslavně ho zvedl nad hlavu. Trofej měřila dobrého půl metru. Zarazil se, jako by přemýšlel, zda ji má ihned použít, ale pak ji stočil jako preclík a vložil do batohu. Na látce ulpěly krvavé otisky.
„Mizíme!“ pobízel netrpělivě Frank a obrátil se zpátky k džungli. V rozporu s vlastním tvrzením však zůstal stát jako solný sloup.
„Co je?“ zvolal Roger a o krok postoupil.
Frank se otočil s pohledem na levé rameno, z něhož trčel dlouhý opeřený šíp. Klesl na kolena a zakymácel se. Pak vytáhl z opasku nůž a vrazil si ho do hrudi.
„To ne!“ vykřikl Erik, ale voják se již skácel k zemi.
„Rychle!“ zařval Roger a ukázal rukou k pyramidě. „Tam nahoru!“
Erik si pomyslel, že to asi nebude nejlepší nápad, ale přesto následoval vůdce i oba své společníky.
Náhle jako by se setmělo. Polední nebe se zatáhlo rozevřenými křídly snad dvou desítek Andělů, kteří se spouštěli z korun vysokých stromů lemujících mýtinu.
Erik zvedl pušku, ale než stačil vystřelit, dostal prudký úder do zad, který mu vyrazil dech. S bolestivým heknutím se skácel na schodiště a okamžik dezorientované zůstal ležet. Vzápětí mu přímo na zádech přistála dvojice Andělů a zcela ho znehybnila. Cítil, jak se mu do krku zarývají dlouhé drápy a celé tělo mu dřevění. Před očima se mu zatáhla černá opona protkaná rudými žilkami.
* * *
Erik měl neodbytný pocit, že je znovu na moři. Lodní paluba se pod ním lehce kymácela v rytmu dorážejících vln. Ten pohyb příliš nesvědčil jeho těžce zkoušenému žaludku, a tak se Erik zkroutil v křečovitém záchvěvu a vyzvrátil trochu černě zbarvených žaludečních šťáv. Chtěl si utřít ústa, ale zjistil, že má zápěstí spoutaná jakousi liánou.
„Vypijte tohle,“ řekl kdosi po jeho boku a přiložil mu ke rtům kornout stočený z listu fíkovníku a naplněný nažloutlou tekutinou.
Erik se na něho pokusil zaostřit pohled. Viděl rozmazaně, částečně kvůli slunečním paprskům, jež tady zářily s mnohem větší intenzitou, dílem díky intenzivní bolesti hlavy tepající ve spáncích. Opatrně usrkl z kornoutu. Nápoj chutnal příšerně; nějakým záhadným způsobem dokázal být zároveň hořký, kyselý a slaný.
„Nějaký alkaloid,“ vysvětlil muž. „Mělo by vás to dát dohromady.“
Tresť kupodivu skutečně zabrala. Erikův žaludek se pomalu zklidňoval, i hlava přestávala třeštit. Pocit houpání však přetrvával.
Erik se opatrně rozhlédl. Obklopovalo ho zelené moře. Kam jen dohlédl, rozprostíraly se nekonečné načechrané hřebeny bujné vegetace. Byli v nejvyšších patrech džungle. Zašátral svázanýma rukama po nějaké opoře.
„Nebojte se, nespadnete,“ uklidňoval ho muž. Sám seděl ve větvích se zkříženýma nohama jako na pohovce a nejevil sebemenší známku závrati. Byl štíhlý, takřka nahý, opálený do hnědá, jediné světlejší místo na jeho těle představovaly šedivé rozcuchané vlasy.
„Kdo“ zachraptěl Erik a v hrdle ho zabolelo tak, že si další konverzaci rychle rozmyslel.
„Chcete slyšet mé občanské nebo řádové jméno nebo to, které mi dali Andělé?“
Erik pokrčil rameny. Nebyl si jistý, jestli chce slyšet jakékoli jméno.
„Kdysi dávno,“ vyprávěl muž, „jsem se jmenoval Daniel. Alespoň tak mi říkali spolubratři v klášteře.“
Misionář, uvědomil si Erik s matnou vzpomínkou na Rogerovo vyprávění.
„Ano,“ pokračoval Daniel, „jsem jediný, kdo přežil útok Andělů na misijní stanici.“
„Jak se vám to povedlo?“ dostal ze sebe Erik.
„Nemám na tom žádnou osobní zásluhu. Nikdy nezabíjejí toho posledního.“
Erik chvíli přemýšlel. Pak se opatrně rozhlédl. „To znamená, že já jsem… poslední?“
Daniel zavrtěl hlavou a zastrčil si pramen vlasů za ucho. „Vás zabijou všechny. To pravidlo platí, jenom když útočí oni. Ale tady jste je napadli vy.“
„Proč to ještě neudělali?“
„Chystají výroční slavnost. Vy budete hlavní bod programu.“ Erik chvíli mlčel. „Vypadáte, že to schvalujete.“
„Rozhodně se jim nedivím. Lovíte je jako zvěř a z jejich přirození si děláte šidítka. To by nasralo i mrtvýho. A teď jste jim dokonce zabili velekněze.“
Erik nechápavě vzhlédl.
„Archanděla,“ vysvětlil Daniel. „Těch už opravdu moc nezbývá.“
„Víte o nich hodně,“ konstatoval Erik. „Cítíte se jako jeden z nich?“
Daniel si ho změřil nesouhlasným pohledem. „Žiju mezi nima deset let, ale rozhodně to není moje volba. Ale nemám žádnou jinou.“
„A kdybyste měl?“
„Co tím myslíte?“
Erik naznačil, aby se k němu sklonil, a pak mu dlouze šeptal do ucha. Když skončil, leskly se v očích bývalého misionáře slzy.
„Moc šancí tomu nedávám,“ řekl chraptivě, „ale slibuju, že se pokusím.“
Obdivuhodně křepče vstal a pružným pohybem se vnořil do nižšího patra koruny všeobjímajícího fíkovníku. Jen rozhoupané větve označovaly místo, kde zmizel v listoví.
Erikovi se opět roztřásl žaludek, ale tentokrát to nebylo závratí.
* * *
„Jsem rád, že vás vidím,“ řekl Erik. „A že jste volná.“
Sára potřásla hlavou. „Nejsem volná. Hlídají mě možná víc než vás. Ale chovají se ke mně jinak.“
„Nedivím se. Jste tady jediná žena.“
„No právě.“
Něco v jejím hlase přimělo Erika, aby zvážněl. „Myslíte tady všude‘?“
„Viděl jste tu snad nějakou Andělku?“
Erik se zamyslel. „Popravdě jsem tu neviděl skoro nic. Ale máte pravdu, žádné ženy tu nejsou. Možná bydlí jinde.“
„Ne. Žádné ženy nemají.“
„Jak… to víte?“
„Mluvila jsem s Danielem. Andělé jsou bez výjimky muži a vymírají. Nerodí se jim žádné děti. Sice žijí dlouho, protože kromě nás nemají žádné nepřátele, ale i tak jsou odsouzeni k zániku.“
Erik tiše hvízdl. „Tak na co mají ten svůj vercajk?“
„Obávám se, že se to brzo dozvím,“ řekla Sára bez úsměvu. Erik se na ni podíval a polkl.
„Asi bych se měla cítit poctěna. Vyhlídl si mě samotný náčelník. Nejvyšší Archanděl. Bude to nezapomenutelný zážitek.“
„Nemůžete… utéct?“
„Kam? Jsme dvě stě metrů nad a dvě stě kilometrů od nejbližší země. Můžu se sice volně pohybovat, ale když slezu o dvě patra níž, naženou mě zpátky.“
„Třeba jste to dobře nepochopila,“ zkusil to Erik. „Já jim nerozumím ani slovo.“
Zavrtěla hlavou. „Daniel jim rozumí dobře. Nebudu první.“ Erik vzhlédl.
„Kdysi byly Průchody obousměrné. Nebo možná měli nějaké jednosměrné – odsud k nám. A těmi nás navštěvovali. Je toho plná bible i všechny možné mytologie.“
„Dcery lidské uléhaly se syny nebeskými a plodily jim obry,“ zarecitoval Erik.
„A všechny ty legendární bojovníky, kterým se žádný člověk nemohl postavit. Herakles, Achilles, Alexandr Veliký, Čingischán.“
Erik chvíli přemýšlel. „A teď už fungují jenom Průchody od nás sem?“
„Zdá se, že ano. Akorát místo náboženských obřadů to zkoušíme s fyzikou. A místo magie s turistikou.“ Zasmála se. „My jsme pokročili, oni zdegenerovali. Stále více se k sobě přibližujeme.“
„Nevíte, co je s ostatními?“ změnil téma hovoru Erik. „Roger na tom byl dost špatně, ale už se uzdravuje. Mají tu docela dobré bylinky.“
„A David?“
„Hm. Přežil, ale…“
„Ale co?“
„Uřízli mu trofej i s koulema. Byli dost naštvaní, když mu vysypali batoh.“
„Chápu.“ Erik ho nějak nedokázal litovat.
Padl na ně stín. Vzhlédli. Nebyl to žádný z Andělů. Byl to Daniel a tvářil se vážně.
Sklonil se nad Erikem a rozvázal mu pouta na zápěstí. „Je čas vyrazit,“ řekl a ukázal dolů do stále tmavších hlubin stromového moře.
* * *
Andělé je doprovázeli po celou dobu dlouhého sestupu z vrcholu fíkovníku na zem. Jejich štíhlá těla klouzala v zeleném přítmí jako hřbety delfínů v opravdovém moři. Jen málokdy spatřili více než světlejší záblesk za zástěnou z listí. Erik mamě přemýšlel, k čemu ta eskorta slouží. „Ochranka,“ vysvětlil stručně Daniel, který sestupoval jako první a ukazoval jim cestu ve spleti větví.
„Před čím? Vždyť jste říkali, že na ně nikdo neútočí.“
„Na Anděly ne. Ale na vás by mohli. A úspěšně.“
Daniel své varování dále nerozváděl, ale ze způsobu jeho pohybu bylo vidět, že je míní zcela vážně. Čas od času se zastavil a naslouchal zvukům džungle. Teprve pak dal znovu znamení k dalšímu sestupu.
Co tu múze slyšet, přemítal Erik. Ať sám napínal uši sebevíc, dominantním zvukem, který přehlušil vše ostatní, byl neustálý šum listí třepotajícího se v neviditelném vánku. Někdy znělo jako drnčení tenounkých strun, jindy připomínalo zurčení potůčku, nyní zase syčení hada.
Necelý metr od Erikovy dlaně se do větve, jíž se právě držel, zabodl dlouhý šíp. Erik s úlekem zíral na opeřený konec, jenž dosud vibroval. Špice vězela pevně ve dřevě a v trojúhelníkové hlavě hada, jehož tělo se svíjelo v protisměrných kličkách.
„Opeřený had,“ poznamenal nevzrušeně Daniel. „Velmi jedovatý.“
Teprve nyní si Erik všiml blanitých křídel, částečně potrhaných, jak se plaz zmítal ve smrtelných křečích a narážel do větví. Chytil se oběma rukama větve, na níž obkročmo seděl, a měl co dělat, aby se nezřítil do hlubiny.
Daniel počkal, až se Erikovy roztřesené končetiny zklidní. „Teď přijde nejhorší úsek,“ oznámil. „Vrchní patra Andělé vyčistili a úplně dole nic nepřežije. Ale tato zóna je obydlená.“ Erik odhadl výšku zóny na nějakých sto metrů. S přihlédnutím ke zraněním Rogera a Davida to znamenalo dobrou hodinu sestupu, kdy budou vystaveni možným útokům prakticky neviditelných dravců. Nyní byl za přítomnost andělské eskorty docela vděčný. S povzdechem následoval Danielova hnědá záda.
Navzdory všem obavám už k dalšímu útoku nedošlo. Zjitřené smysly sice hlásily přehršel dříve opomíjených podnětů, ale většina z nich byla nejspíše planá. Docela dobře však za to mohly odpovídat foukačky Andělů, které zastavily hrozící nebezpečí dávno předtím, než ho zaregistrovaly uši a oči lidí.
Když se konečně dostali až na úplné dno, do nízkého pokřiveného podrostu, svalili se jeden vedle druhého jako podťatí. Ruce i nohy jim po nezvyklé námaze vypověděly službu.
„Jak nás dostali nahoru?“ zeptal se Roger. Vypadal stejně unaveně jako ostatní, ale široká záda držel rovně. Zjevně se ze svých zranění již stačil vylízat.
Daniel zvedl oči vzhůru. Andělé se zřejmě vrátili do vyšších pater, lépe přizpůsobených jejich tělesným dispozicím, každopádně je v příšeří nebylo vidět.
„Mají tu něco jako výtah,“ vysvětlil. „Soustava kladek a lan.“
„Tak proč nás s ním nespustili taky dolů?“ otázala se Sára.
„To je jasné,“ prohlásil Roger. „Abysme se pořádně vystavili a nesnažili se zdrhnout.“
Daniel to nijak nekomentoval. Jenom vstal na znamení, že je čas pokračovat v cestě. Ostatní ho s hekáním napodobili.
Ubírali se kupředu ve smutné parodii na původní loveckou výpravu. Místo Franka jim ukazoval cestu Daniel. Následovala ho Sára, zdánlivě v lepší kondici než zbylí muži, kteří se plahočili za ní. Nejvíce zbědovaný byl David, vlekoucí se nejistým širokým krokem.
Terén u pat stromů připomínal mořské dno. V písku byly zabořeny úlomky spadlých větví jako kotvy potopených lodí.
V přítmí světélkovaly jen fosforeskující skvrnky ztrouchnivělého dřeva jako oči hlubinných ryb. Erikovi se zdálo, že i vzduch je tady těžký a nehybný a dýchalo se mu stejně obtížně, jako by skutečně nesl na ramenou tíhu celého oceánu. Bojoval s neodbytným nutkáním posadit se do měkkého podloží stromů a na chvíli si odpočinout.
„Nezastavujte se,“ varoval je Daniel. „Mohli byste se otrávit. Na některých místech se tvoří hnilobné plyny.“
Erik se přinutil k dalšímu postupu, i když se mu možnost poklidného upadnutí do nekončícího spánku jevila jako docela příjemná alternativa.
Konečně dorazili na jakousi mýtinu. Spíše intuitivně vycítili nepřítomnost stromů, než by ji opravdu spatřili. Byla noc. Krvavé edenské slunce zářilo někde na druhé straně tohoto prokletého světa.
„Jsme na místě,“ řekl Daniel a Erik usnul snad ještě dříve, než věta dozněla.
* * *
Když se první narůžovělé paprsky prodraly korunami stromů a Andělé je neurvale budili, měl Erik pocit, že sotva zavřel oči. Rozhlížel se kolem sebe, stále ještě rozespalý a zmatený, a jen pomalu si připouštěl okolní realitu. Nacházeli se v týchž místech, kde je – vlastně ani netušil před jakou dobou – Andělé zajali. Uprostřed mýtiny se jako obří sevřená pěst tyčila pyramida z černého kamene.
Andělé se slétali na mýtinu ze všech stran. Erik jich ještě nikdy neviděl tolik pohromadě. Byl to impozantní pohled, když se okřídlené bytosti v naprostém tichu rušeném pouze slabým svistem proudícího vzduchu snášely jedna po druhé k balvanům monstrózní stavby. Stále se zvětšující kruh kolem pyramidy dával tušit, že se zde shromáždil celý kmen.
Poslední přistál na hraně néjvyššího stupně pyramidy. I na dálku bylo vidět, že rozpětí jeho křídel podstatně přesahuje běžnou výbavu ostatních Andělů.
Nejvyšší Archanděl, uvědomil si Erik a podíval se na Sáru.
Jediná přítomná žena vzhlížela k vůdci Andělů a ve tváři se jí zračil stejnou měrou úžas a úděs.
Jeden z Andělů do Erika strčil a ukázal mu ke spirálovitému schodišti, jehož černé stupně byly na nesčetných místech vyhlazeny do temně šedé barvy náhrobního kamene.
David se potácivě rozběhl opačným směrem, k houštinám džungle, jež je obklopovala. Stačil udělat pouze pár kroků, než ho nejblíže stojící Andělé srazili k zemi. Bez větší námahy ho dva z nich uchopili za paže a vykročili ke schodišti.
David se marně vzpouzel; s jakousi metodickou trpělivostí ho vlekli stále stejným tempem po kamenných stupních, jako by s touto činností měli dlouhodobé zkušenosti. Davidovy výkřiky se mísily s chřestěním drápů na nohou Andělů a jen pomalu odeznívaly, když nesourodá trojice zmizela za ohybem schodiště.
Sára vykročila sama. Bez pobízení stoupala k místu, kde na ni čekal Archanděl. Pohybovala se v jakémsi podivném transu. Erika napadlo, že je opojena halucinogenním bylinným extraktem, tolik oblíbeným mezi Anděly.
Roger ji pomalu následoval. Při chůzi napadal na levou nohu, poznamenanou dosud nezhojeným zraněním.
Erik si uvědomil, že nikde nevidí Daniela. Pokusil se kradmo rozhlédnout, ale Anděl ho znovu popohnal. Začal stoupat vzhůru, přitom se díval na cestu, aby nezakopl – skalní stupně měly nezvyklou rozteč i výšku nepřizpůsobenou lidským chodidlům. Kdesi vzadu skřípavé zvuky prozrazovaly, že je následují další Andělé.
Svaly záhy reagovaly na nezvyklý pohyb úpornou bolestí a Erik se musel nutit ke každému dalšímu kroku zdánlivě nekonečné cesty. Třikrát mu zasvítilo stoupající slunce na tvář a zase se znovu skrylo za masou pyramidy, než dospěli k jejímu vrcholu.
Byl tam – tentýž prostý obětní stůl z černého rudě žilkovaného kamene, který Erik spatřil ve vlastních představách při zahájení lovu. Nyní se na něm zmítalo Davidovo tělo, částečně pokryté krví z ran, jež utržil po cestě. Ležel naznak, ruce i nohy přivázané liánami k podpěrám oltáře. Byl nahý a Erikovi se při pohledu do jeho zpustošeného klína dělalo špatně.
Archanděl se nad ním tyčil jako přízračné monstrum. Spíše než okřídleného člověka nyní připomínal supa chystajícího se slétnout na kořist. Jeho černé oči se zaleskly v paprscích rudého slunce, jež právě vystoupalo dostatečně vysoko, aby ozářilo samotný vrchol pyramidy.
Archanděl vztáhl pařát k Davidovu hrdlu a pak pomalým přesným pohybem přejel až k podbřišku. Kůže i s vazivem se rozchlípila a v rudé kaluži vytrysklé krve zasvítila bělavá žebra. Obětník je uchopil u hrudní kosti a vypáčil směrem ven. Skřípot praskajících kostí zanikal v Davidově bublavém řevu.
Archanděl zalovil drápatou rukou v otevřené břišní dutině a vyvrhl Davidovy vnitřnosti, jež nechal s nechutným šplouchavým zvukem spadnout pod obětní stůl. Pak téměř něžně uchopil dosud tepající srdce a vyzdvihl je vysoko nad hlavu.
Erik fascinovaně zíral na rudý sval, který se škubal na Archandělově dlani a s každým stahem vypudil z utržených tepen trochu krve. David stále ještě křičel, ale jeho hlas slábl, až skončil v posledním přidušeném vzlyku.
Zdola zazněl jásot Andělů. Síla infrazvuku srazila Erika na kolena. Sevřel si hlavu do dlaní, protože měl neodbytný pocit, že mu vypadnou oči z důlků a zuby z dásní. Když drtivý zvuk konečně ustal, vyplivl z úst krvavý hlen a mrkal v marné snaze odstranit mlžný závoj z popraskaných žilek v očních bulvách.
Archanděl měl nyní zakrvácené nejen ruce, ale také tvář. Od rtů mu stékaly pramínky krve, takže vypadal jako hodující upír.
Snědl to srdce, uvědomil si Erik a pocítil bodnutí u svého vlastního, když zvažoval, kdo z nich je další na řadě.
Archanděl je přelétl lhostejným pohledem, dokud neutkvěl na Sáře. Dva jeho pomocníci k ní přistoupili a ona se nechala bez odporu položit na zakrvácený obětní stůl.
Archanděl odehnal majestátním gestem své soukmenovce a sám se sklonil nad ženiným tělem. Znovu použil svůj dráp, nyní však jen k tomu, aby rozřízl Sářin oděv. Kdysi bílá kombinéza sklouzla k nohám oltáře a odhalila ještě bělejší tělo, jež nejevilo žádné známky zranění.
Obětník přistoupil blíže k oltáři a širokými zády zakryl výhled na Sářino tělo. Blanitá křídla se napjala, jako by se chystal vzlétnout. Pak se začala prudce třepat, takže Archanděl připomínal více nestvůrný hmyz než ptáka.
Sára vykřikla pronikavým vysokým hlasem. Archanděl jí obemkl drápy jako pouty ruce a počal rytmicky pohupovat pánví. Frekvence jeho pohybu se stále zvyšovala, až se rozechvěl celý oltář.
Erikovy zuby se znovu rozdrnčely ve staccatu silných vibrací. Tentokrát však jejich původcem nebyl infrařev Andělů, nýbrž stále se zrychlující chvění obětního stolu, jež se přenášelo na celý vrcholek pyramidy. Několik kvádrů v nejvyšším patře stavby se uvolnilo a s rachotem spadlo dolů. Vzduchem vířil narudlý prach a zahalil oltář jako šarlatová chrámová opona.
„Zřítí se to!“ vykřikl Roger a bez ohledu na přítomnost andělských strážců začal sbíhat po spirále schodiště do nižšího patra. Erik ho chtěl následovat, ale zakopl a svalil se do prachu. Ten houstl stále více, až mu téměř znemožňoval dýchání. Erik se rozkašlal v marné snaze pročistit si hrdlo a nasát alespoň doušek životodárného vzduchu.
Když se prach konečně usadil, byl vršek pyramidy holý. Oltář se Sárou i Archandělem zmizel.
Zpola oslepený a ohlušený Erik učinil několik kroků směrem dolů, ale vzápětí narazil na Rogerova záda. Roger stál nehybně a ukazoval kamsi k lesu.
„Slyšíte to?“ zvolal. „Někdo střílů“
Erik přikývl. Také on zaslechl zvuky, jež na tomto kontinentu nezazněly několik desítek let.
„Konečně,“ řekl.
Roger se na něho nechápavě podíval, pak znovu obrátil pohled do údolí.
Z džungle vybíhali vojáci Patroly vedení Danielem. Vytvářeli stále se rozšiřující klín v řadách překvapených Andělů a mířili k pyramidě. Andělé se rozprchli do všech stran a spěchali do úkrytu stromů. Až na několik zraněných jedinců, kteří se s potrhanými křídly zmítali na zemi, zmizeli v džungli dřív, než předvoj vojáků dorazil k vrcholu pyramidy.
Poručík v čele skupiny se zastavil před Erikem a zasalutoval. „Majore, přišel jsem na váš rozkaz!“
„Co to má znamenat?“ vydechl Roger.
Erik se k němu obrátil. „Znamená to,“ řekl unaveně, „že jste zatčen. Pro nezákonný lov Andělů.“
* * *
„Mám pro vás nabídku,“ oznámil Erik a prohlížel si Rogerovu podmračenou tvář.
„S váma už do žádných kšeftů nejdu,“ prohlásil Roger. „Ten poslední se mi moc nevyplatil.“
Erik si dovolil malý úsměv. „Můžu vám zařídit podmínečné propuštění.“
Roger se opřel a dřevěná židle pod jeho mohutným tělem povážlivě zapraskala. Těch pár měsíců věznění se na jeho kondici nijak negativně nepodepsalo. Vypadal, že by mohl bez problémů okamžitě vyrazit znovu do džungle.
„Jaký podraz na mě chystáte tentokrát?“ zeptal se.
Erik zavrtěl hlavou. „Žádný podraz. Potřebujeme využít vaši kvalifikaci.“
„Jakou? Vědeckou nebo… loveckou?“
„Obojí.“
Roger se naklonil dopředu a židle znovu zaúpěla. „Dobře. Řekl bych, že si stejně nemůžu moc vybírat.“
„Víte, co se stalo tam nahoře?“ zeptal se Erik.
„Myslíte se Sárou a s tím netopýrem?“ Roger potřásl hlavou. „Co já vím. Nějaké zemětřesení nebo co. Neměl jsem zrovna čas to podrobně zkoumat.“
„My ano,“ řekl Erik. „A nic jsme nenašli.“
„Jak nic?“
„Nenašli jsme ani atom z jejich těla, jestli mi rozumíte.“ Roger přikývl. „Takže žádné zemětřesení.“
„Podle Daniela se splnilo jejich proroctví. Krev ženy otevřela Průchod. Tak jako kdysi v dávných dobách.“
„To znamená…,“ Roger zaváhal. „Že se Eden znovu propojil se Zemí?“
„Ne. Je to jiný svět. A není obydlen lidmi.“
Rogerovi zasvítily oči. „Další Andělé?“
Erik chvíli mlčel. „Andělé jsou proti nim slabý odvar. Tentokrát jsme objevili Peklo.“
