Brzdy zaskřípěly a modré volvo prudce změnilo směr. Na mokré vozovce dostalo smyk a otočilo se kolem své osy. Nakonec vjelo na chodník a narazilo do rohu budovy. A pak že je volvo nejbezpečnější automobil!
Přistoupil jsem ke dveřím řidiče a otevřel je. Radek Adámek, zjevně nezraněný, se zmítal mezi nafouknutými airbagy. Se vzteky brunátnou tváří v nich připomínal buřt v cibuli.
„Neumíš řídit, ty magore?“ sípal a hrabal se z auta ven.
Počkal jsem, až se mu to podaří, a pak jsem mu stříkl plnou dávku do obličeje.
Plyn účinkoval rychle. Adámek stačil jen vypoulit oči. Nohy mu zdřevěněly a jeho mohutné tělo se svezlo k zemi. Zůstal sedět zády opřený o bok auta; v rozkroku se po jemné látce šířila mokrá skvrna.
„Bod devět, odstavec tři smlouvy,“ zarecitoval jsem naučenou formuli, „vykonání exekuce v důsledku neplnění povinností dlužníka.“
Teprve nyní pochopil a v jeho očích se objevilo zděšení. Alespoň se mi to zdálo, když jsem ho zvedal ze země a táhl ke své dodávce. Byl sice setsakramentsky těžký, ale jinak docela spolupracoval. Dokonce mne ani nepoblil.
Nacpal jsem tu obrovskou hroudu masa do nákladového prostoru a přikurtoval ji elastickými popruhy. Přesunul jsem se dopředu a vyrazil.
Mrkl jsem na displej; celá akce trvala slabých pět minut. Mohl jsem být spokojený, pro tento týden mám vyděláno.
***
Dobrá nálada mě opustila za čtvrt hodiny, jakmile mi dorazila zpráva z Centrály. Kromě potvrzení provize za pana Adámka obsahovala i výpis jeho poddlužníků. Ten chlap nebyl žádný troškař; stačil zadlužit nejenom sebe, ale i zbytek rodiny.
Měl jsem sto chutí zastavit a nacpat mu výpis do té jeho tlusté tlamy. Jestli jsem něco doopravdy nedělal rád, tak to byly exekuce na dětech. Ono je pořád něco jiného zkrouhnout chlápka, co si žije nad poměry a neumí si to spočítat, než jeho děcka, která k tomu přijdou jako slepý k houslím.
Byla to sice zajížďka, ale nejdříve jsem se stavil na Klinice. Přece jen mi připadalo hodně morbidní vyrazit k Adámkům s hlavou rodiny v kufru. Předal jsem hlavu rodiny lapiduchům a otočil to zpátky, ať to mám co nejdřív za sebou.
Bydleli na hodně dobré adrese v hodně dobrém baráku. Od plotu jsem skoro nedohlédl ke vchodu. Ženský obličej, který se objevil na displeji automatického vrátného, vypadal sympaticky.
„Přejete si?“ otázal se stejně sympatický alt.
„Asi byste mě měla pustit dovnitř,“ navrhl jsem a povytáhl z náprsní kapsy certifikát.
Chvíli jí trvalo, než pochopila, oč jde. „Tak pojďte,“ řekla nakonec. Její hlas nyní zněl podstatně méně sympaticky. Jsem na to zvyklý; mé povolání neskýtá mnoho příležitostí k zábavné společenské konverzaci.
Bílé křemínky písku na příjezdové cestě mi skřípaly pod botami a byl to jediný zvuk, který rušil přímo božské ticho. Opravdu hodně dobrá adresa!
Vstoupil jsem do dveří a zůstal stát jako přimrazený. Paní Adámková vypadala stejně sympaticky jako její původní hlasový projev. Drobná černovláska, úplný protiklad svého tlustého plešatého manžela. Jak s ním může žít, napadlo mě. Odpověď dával nevtíravý přepych, který mě obklopoval. Nebyl tak ostentativní jako interiér Adámkova volva a nesl zjevné stopy citlivé dámské ruky. Nyní se tato ruka nepatrně chvěla, když mi ji její majitelka po krátkém zaváhání podala.
Také já jsem zaváhal. Nestávalo se mi často, že by mě oběti exekuce vítaly podáním ruky. Popravdě řečeno se mi to stalo poprvé. Dlaň paní Adámkové byla drobná, leč její stisk poměrně pevný.
„Posadíte se?“ řekla a spíše než otázku to připomínalo výzvu.
Poslechl jsem a učinil první chybu toho dne. Sedla si do křesílka šikmo vedle mého, takže jsem mohl její tvář sledovat z polovičního profilu. Takhle se kdysi portrétovaly šlechtičny. Dnes se podobně provádějí identifikační holofotky zločinců. Paní Adámková se nyní nacházela přesně uprostřed těchto krajností. Mlčel jsem, abych tuto vratkou pozici uchoval co nejdéle. Každé mé další slovo ji nutně posouvalo k druhé variantě.
„Dáte si něco?“ zeptala se a vstala dříve, než jsem stačil odmítnout. Přesunula se k minibaru a zkušeně namíchala nějaký nápoj. „Potřebuju něco na vzpamatování,“ vysvětlila.
Kývl jsem na souhlas a napil se. Další prohřešek proti manuálu exekutora. Nikdy nepřijímejte jakékoli pozvání.
Zjistil jsem, že je opravdu hodně těžké vystřelit na někoho, s nímž popíjíte u konferenčního stolku. Měl jsem ji sejmout, když chystala to pití a na okamžik se ke mně otočila zády. Akorát že jsem si přitom prohlížel právě ta záda, respektive partie, jimiž končila.
Dopila to celkem rychle; buď v tom měla praxi, nebo to potřebovala. Pravděpodobně obojí.
„Co teď? Zatknete mě?“
„My nezatýkáme. Nejsme poldové.“ Nikdy se nenechte vtáhnout do hovoru. „My jen zajišťujeme plnění smlouvy.“
Smutně se usmála nad tím eufemismem. „Řekla bych, že to vyjde nastejno. Aspoň pro mě.“
Na to se nedalo nic říct. „Je mi to líto.“ Nikdy se neomlouvejte.
„A co bude s dětmi?“ zeptala se a její hlas se poprvé zatřásl. Pohledem zabloudila na dvířka baru, kde opalizovaly holofotky dvou rozesmátých dětí.
„Na děti se smlouva nevztahuje.“ I to byl eufemismus. Děcka se eskortovala do pasťáku, kde se čekalo jen na to, až jim bude šestnáct. Exekuce se jenom o něco oddálila.
Poznal jsem, že mi nevěří. Asi to nebylo moc těžké. Alkohol spolu s nevtíravým šarmem paní Adámkové úspěšně odbourával mé reflexy.
„Neměla jsem tušení, že Radek…, jako manžel, má problém,“ začala vysvětlovat a já chápavě přikývl. Nikdy nepřipusťte diskusi.
„Nejde mi o mě, ale o děti. Ty za to vůbec nemůžou.“
S tím se nedalo než souhlasit. Další přikývnutí, další chyba.
„Nemohl byste… mi dát trochu času, abych mohla zabezpečit děti?“
Dopil jsem drink a odložil skleničku. Zabezpečit! Jako kdyby to vůbec šlo. Kam je dáš, říkal jsem si. I kdybych tě nechal jít, dostanou tě o pár hodin později. Dneska už se není kam schovat. Zároveň jsem věděl, že nic z toho nejsem schopen vyslovit nahlas. Nedokázal jsem tu ženu na pokraji zhroucení připravit o poslední zbytek naděje. Byl jsem připraven na leccos. Kdyby na mě zaútočila nebo se hystericky rozeřvala, reagoval bych podle nacvičených schémat. Nečekal jsem však, že se mnou bude kultivovaně rozprávět nad sklenkou ginu.
„Dejte mi tu flašku,“ požádal jsem.
Překvapeně poslechla. Nasypal jsem do karafy pár zrnek uspávacího prostředku. Protřepal jsem obsah a na okamžik zahlédl souměrný obličej své hostitelky rozbitý v nesčetných fasetách. Pak jsem se napil rovnou z lahve.
„Máte asi dvě hodiny,“ oznámil jsem ještě, než jsem se pohroužil do náruče spánku.
***
Samozřejmě to nebyl vůbec dobrý nápad. Věděl jsem to hned, jak jsem se trochu zmátořil a vypadl z Adámkovic rodinného sídla. Ta kratičká slabá chvilka mě připravila nejen o provizi z exekuce, ale rovnou o celý džob. Na Centrále mé pohádce o tom, jak mě paní Adámková uspala, nevěřili ani minutu. Dostal jsem padáka a věnem ještě nepříliš lichotivý záznam do osobní karty. Ztráta důvěry, porušení etického kodexu a další fráze, které mě efektivně vymazaly ze seznamu kandidátů na jakoukoli slušněji placenou práci. To jsem alespoň zjistil, když jsem se po pár dnech snažil najít nějaké uplatnění.
Chce to čas, usoudil jsem a rozhodl se neplánovaného volna užívat. Dost dlouho jsem cestoval jenom služební dodávkou po vymezeném regionu a makal jako trestanec. Můj život se skládal z adrenalinových honiček za dlužníky a následných hodin, kdy jsem se na své zážitky snažil zapomenout. Někdy k tomu stačila dobrá kniha, jindy – a to většinou – špatný alkohol. Nyní jsem hodlal zkusit nějakou další variantu.
Zkontroloval jsem stav svého konta, abych si vymezil mantinely. Ke svému nemilému překvapení jsem zjistil, že jsou hodně úzké a rozhodně mi velké příležitosti k rozletu neskýtají. Za těch pár let u Agentury jsem si sice vydělal slušné peníze, ale většinu mých unitu spolklo pojištění, poplatky a daně. Nikdy jsem si neuvědomil, jak moc se o nás naše společnost stará. Měl jsem zkrátka našetřeno tak na půl roku, ale určitě jsem si přitom nemohl moc vyskakovat.
Jak to dělají ostatní, napadlo mě. Odpověď jsem samozřejmě znal, vždyť mě živila posledních pět let. Hypnotéku si mohl vzít každý a finanční problém byl jednoduše vyřešen. Přesto jsem to nepovažoval za nejlepší řešení. Moje praxe byla dostatečně ilustrativní. Tohle jsem opravdu vnímal jako nejkrajnější variantu.
Vyrazil jsem do města, abych přišel na jiné myšlenky. Nebyl to úplně nejšťastnější nápad, protože jsem ihned narazil na interaktivní reklamy MOON a. s., které mi vnucovaly své produkty. Jak jsem záhy zjistil, byla prezentace hypnoték v podstatě všudypřítomná. Nemohl jsem udělat prakticky jediný krok, aby mi nebyla nabídnuta nějaká forma hypnotečního úvěru.
Rezignoval jsem na procházku a zapadl do nejbližší hospůdky, abych se věnoval relaxaci obvyklým způsobem. Sedl jsem si úplně dozadu, zády k holostěně, abych reklamní šoty aspoň neviděl. Pil jsem jako vždy – rychle a sám; to byl nejjistější způsob, jak dosáhnout kýženého výsledku. Říkal jsem mu reset organismu. Mám takovou teorii, že mozkové buňky – stejně jako každá mikroelektronika – potřebují čas od času pročistit lihem.
Když moje profylaktická seance skončila, zamával jsem na vrchního. Přišel hned a nabídl mi placení prostřednictvím kreditní karty k hypnotečnímu účtu. Dost se divil, že žádnou nemám.
***
Asi jsem tu včerejší údržbu trochu přehnal, protože jsem se ráno probouzel opravdu hodně ztuha. První dva pokusy jsem vzdal, poněvadž se strop nad mou postelí povážlivě otáčel, teprve třetí byl jakžtakž úspěšný. Po opatrném přesunu do sprchy a zase zpátky jsem se posadil do křesla a snažil se najít pevný bod. Nepotřeboval jsem hýbat zeměkoulí, ale naopak zastavit pohyb hlavy a žaludku. Panta rhei, filosofoval jsem a zvažoval, zda v případě potřeby stihnu doběhnout na záchod. K mým obvyklým fyziologickým obtížím se přidalo ještě zvonění v hlavě. Nepřestávalo a stále nabývalo na intenzitě.
Trvalo mi dobrou minutu, než jsem si uvědomil, že se jedná o reálný zvuk vycházející z domovního vrátného.
Dobelhal jsem se k němu jen proto, abych ten hrozný randál zastavil.
Obličej nezvaného návštěvníka na displeji byl rozmazaný, ale s největší pravděpodobností nešlo o chybu přenosu. Když se mi konečně podařilo trochu zaostřit pohled, trvalo mi další minutu, než jsem k obrazu dokázal přiřadit také jméno.
Tonda Válek, spolužák z výšky. Naposled jsme se viděli právě tam, takže musí mít nějaký dostatečně dobrý důvod, že mě vyhledal. Možná mi chce nabídnout perfektní džob.
Pustil jsem ho nahoru a těch pár vteřin, co mu zabrala cesta po schodech, využil nepříliš úspěšně k vydýchání.
„Vypadáš jako po exhumaci,“ prohlásil na uvítanou.
„Nápodobně,“ ujistil jsem ho. Oba jsme měli pravdu. Tonda skutečně vyhlížel hodně zdrchaně a nejspíš za to nemohl alkohol.
„Jestli se chceš něčeho napít, tak si to nalij sám,“ nabídl jsem. „Já už celý dnešní den abstinuju.“
„Dík,“ trochu se usmál. „Potřebuju tě střízlivého.“
„Tak to budeš muset počkat. Nejlépe do zítřka.“
„Tak dlouho nemůžu.“
Mlčel jsem. Když na to tak spěchá, asi má důvod.
„Dostal jsem upomínku.“
Vzal jsem to na vědomí kývnutím hlavy. Bylo jasné, o jakou upomínku jde. „Upřímnou soustrast.“
Škubl sebou. „Neblbni, to není žádná sranda.“
„Jasně. Dělal jsem v tom pět let.“
„No právě. Myslel jsem, že bys mi mohl nějak poradit.“
Začal jsem litovat, že jsem mu otevřel. Z páchání dobrých skutků jsem byl poměrně drasticky vyléčen, navíc mě opravdu nenapadalo, čím bych mu mohl prospět. Upomínka je víceméně formalita, aby si dlužník stačil zařídit osobní věci před uvalením exekuce. Nevzpomínám si na nikoho, kdo by se jí dokázal vyhnout.
„Fakt mě to mrzí,“ řekl jsem celkem upřímně. „Ale nemám ponětí, co s tím. Navíc mě včera vylili.“
Tonda vyvalil oči; zjevně to pro něj byla nová informace. „To zase mrzí mě. Potřebuju někoho, kdo se může dostat do databáze dlužníků.“
„Jestli si myslíš, že se tam dá něco zaretušovat, jsi na omylu. To je první věc, co každého napadne. Agentura má firewall lepší než Pentagon.“
Zavrtěl hlavou. „Nechci falšovat záznamy. Chci si je prohlídnout. Podle mě nesouhlasí se skutečností.“
„Víš,“ začal jsem opatrně, „nechci se tě dotknout, ale to taky zkouší každý. Před exekucí se záznamy verifikují a ještě se nestalo, aby něco nehrálo.“
„U mě rozhodně něco nehraje,“ prohlásil Tonda. „Jsem zvyklý spočítat si všecko, co dělám, natož hypnoúvěr.“
To byla pravda. Tonda byl – aspoň co se matiky týče – jednoznačně nejlepší z celého ročníku. Vůbec to byl takový racionální typ, který se nerad pouští do nějakých riskantních dobrodružství. To ovšem stále ještě nic neznamenalo; za dobu své praxe jsem realizoval exekuce jak na zcela naivních dobrodruzích, tak na těch nejprohnanějších makléřích. Touha po penězích jde zkrátka napříč politickým spektrem.
„Do dlužné částky se započítává nejen vyplacená hotovost, ale taky všechny platby kreditkou, poplatky a tak,“ začal jsem vysvětlovat, ale hned jsem zmlkl, když jsem viděl, jak otráveně se Tonda tváří.
„Netvrdím, že jsem v nejlepší formě,“ odtušil chmurně, „ale taky ještě nejsem úplný magor.“
„Dobře,“ klidnil jsem ho, „já se na to zkusím mrknout.“
Trochu ožil. „Dík. Rád se ti revanšuju. Teda… pokud k tomu bude ještě příležitost.“
„Jasně.“ Debata vázla, nějak nebylo o čem mluvit. Ono se těžko nezávazně tlachá, když má člověk na krku exekuci a zbývá mu poslední měsíc.
Tonda položil na stůl kartičku s čárovým kódem. „Tady máš vizitku. Kdybys něco zjistil, tak se ozvi.“
„Jasně.“
„Tak já půjdu. Ještě jednou díky.“
„Jo. Drž se.“
Podal mi ruku a otočil se ke dveřím. Když jimi procházel, věděl jsem s jistotou, že ho vidím naposled.
Tondova návštěva měla jediný pozitivní dopad: docela jsem vystřízlivěl. Teď už mi nebylo blbě z chlastu, ale z nereálného slibu, který jsem mu dal. Nemohl jsem pro něho udělat naprosto nic. Musel to vědět, ale tonoucí se stébla chytá. Já jsem mu ovšem nemohl podat ani to stéblo.
Zapnul jsem terminál a zkusil se připojit na intranet Agentury. Měl jsem šanci tak jedna k tisíci, že mě administrátor ještě nevymazal. Samozřejmě to nešlo. Konec. Tečka. Udělal jsem, co se dalo. Mohu to pustit z hlavy.
Ani to nešlo. Stále ještě jsem v duchu viděl Tondovu tvář. Vězela v datahelmě a neměla žádný výraz. Standardní postup, standardní výsledek.
Pak mě napadla ještě jedna, pohříchu hypotetická možnost. Přihlásil jsem se jako Petr Hašek a zadal heslo, které jsem si pamatoval. Bylo staré dobré dva roky, stejně jako ne zcela legální transakce, kterou jsme tehdy s nadřízeným kolegou prováděli.
K mému nesmírnému úžasu to fungovalo. Petr byl opravdu tak líný, jak vypadal.
Rychle jsem se proklikal databází, až jsem narazil na Tondův záznam. Z opatrnosti jsem si nechal vyjet standardní sestavu zahrnující dalších dvacet dlužníků.
Jediný Tonda byl přes čáru, zato tak důkladně, že o jeho dalším osudu nebylo pochyb. Dluhová historie vykazovala všechny rysy obvyklého průběhu. Pár vysokých výběrů, postupně skomírající splátky a pozvolně, leč nezadržitelně stoupající křivka expozice. Všechny dílčí záznamy nesly holopečeť MOON a. s. Bylo naprosto zřejmé, že do nich žádný pracovník Agentury nezasáhl.
Proklikal jsem náhodně ještě několik dalších stránek a odpojil se. Vypnul jsem terminál a zůstal nehybně sedět. Má tvář se odrážela ve ztemnělé ploše skrínu a vypadala stejně mrtvolně jako Tondova.
***
S tím půlrokem jsem to dost přehnal. Na mizině jsem se ocitl za necelé dva měsíce. Jako nezaměstnaný jsem získal statut neperspektivního klienta a tomu odpovídající malusové body. Najednou se prudce zvýšily sazby za všechna možná pojištění, všechno jsem musel platit předem a zůstatek na mém účtu se nebezpečně blížil k nule. Nebo spíše ke dvěma nulám, které kdysi označovaly hajzl.
Podstatně jsem zintenzivnil snahu o nové pracovní uplatnění, abych se pouze ubezpečil o marnosti svého počínání. Nakonec jsem si musel připustit, že mi zbývají jenom dvě reálné možnosti. Mohl bych dělat exekutora u některé z nestátních hypnobank. Tam by mě brali všemi deseti; pětiletou praxí u Agentury se tam nemohl pyšnit ani ředitel. Na tuhle práci ovšem nepotřebujete ani tak praxi jako žaludek. Jestliže se mi zajídaly některé praktiky v Agentuře, pak u jejich pololegálních či nelegálních konkurentů to vypadalo podstatně hůř. Nějakým etickým kodexem se tam nikdo nezabýval. Manuál exekutora obsahoval jediný požadavek: dostaň všechny dlužníky co nejdříve libovolným způsobem. Poslední dvě slova zahrnovala i uvedení do stavu klinické smrti.
Nakonec jsem se odhodlal pro druhou, domněle snazší alternativu. Zamířil jsem k nejbližší expozituře firmy. Nemusel jsem jít dlouho.
Na přepážce seděla živá a docela pohledná úvěrová pracovnice. MOON a. s. si takový luxus mohla dovolit.
„Jak vám mohu pomoci?“ zajímala se s profesionálním úsměvem, jako kdyby to nebylo zcela zřejmé.
Na okamžik jsem zaváhal, takže jí nejspíš došlo, že jsem tady poprvé. Její úsměv se rozšířil a působil skoro lascivně. Najednou jsem se cítil jako panic v bordelu.
„Vaše osobní údaje, prosím,“ zašveholila plnými rty.
Beze slova jsem přisunul vizitku ke čtecímu zařízení.
Pozoroval jsem slečnu, jak čte ubíhající text, a z její mimiky jsem mohl bezpečně usuzovat, kde se v mém CV zrovna nachází. Nepatrné povytažení obočí spolehlivě signalizovalo, že se dopracovala až k mému neradostnému konci. Její úsměv pohasl.
„Mohu vám nabídnout program B3,“ navrhla vzápětí a přisunula mi příslušný formulář.
Nemusel jsem ho studovat; podmínky byly notoricky známé. Horší bonitu už měli jenom feťáci v posledním stadiu.
Chtěl jsem jí ten papír nacpat mezi růžové rty a donutit ji ho sežrat. Chtěl jsem na něj předtím plivnout. Chtěl jsem ho roztrhat na tisíc kousků. Chtěl jsem beze slova odejít pryč.
Namísto toho jsem přitiskl palec na skenovací plošku a mlčky odešel. Teprve venku jsem si uvědomil, že jsem za celou dobu transakce nepromluvil jediné slovo. Jako by mé první zadlužení vůbec nestálo za řeč. Ani teď mi nebylo do řeči. Mé konto sice znatelně narostlo, ale má nálada adekvátně poklesla. Cítil jsem se podobně jako po první opici, pošpiněný, zotročený a nezvratně poznamenaný. A to jsem nebyl odměněn ani pozlátkem dočasné euforie.
Bylo mi jasné, odkud má chandra pochází. Viděl jsem tolik lidí, kteří to nezvládli, že jsem si ani neuměl představit opačnou variantu. Samozřejmě, díky své profesi jsem se setkával většinou se zástupci té první strany. Rozhodně jsem se mezi ně nechtěl zařadit.
Bezděčně jsem vzhlédl směrem ke Klinice. Rozkládala se na mírném návrší nad městem a vypadala jako obrovský nádor, který ho pomalu, ale nezadržitelně prorůstá a pohlcuje. Jednotlivá křídla jejích budov se paprskovitě nořila do obytných zón jako panožky nějakého zlovolného hmyzu. Snad v každé ulici se dala najít buňka hypnomatu.
Když jsem míjel vchod do jedné z nich, dospěl jsem k ráznému rozhodnutí a zamířil dovnitř. Je přece docela jedno, kde strávím dnešní noc, tak proč rovnou nezačít se splácením?
Chodba byla podstatně čistší než v obytných domech a lůžková část vypadala přímo sterilně. Kóje měly paprsčité uspořádání a sbíhaly se ke středu, který tvořil nevelký plastocelový panel. Pokud z něho vycházely nějaké dráty, pak nebyly vidět.
Většina kójí byla obsazená, alespoň podle sklopených vík soudě. Víka v měkkém osvětlení opalizovala a spolehlivě zakrývala obsah kójí.
Nasoukal jsem se do první volné, na kterou jsem narazil. Objala mě hebká náruč poddajné pěnovky a obestřela nevtíravá vůně. Kolem spánků se mi sevřely úponky datahelmy. Chvíli se ještě posouvaly sem a tam, jako by hledaly nejlepší pozici. Nakonec se zklidnily a já s nimi. Nebylo to zase tak hrozné, jak jsem si to představoval.
Vůně zesílila a světlo ještě více zmatnělo. Usnul jsem jako miminko v děloze, kterou kóje připomínala. Moje první splátka odstartovala.
***
Na všechno se dá zvyknout, říkávala moje babička, kromě bolesti zubů. Babička už tady není, špatné zuby taky ne, tak to nemohu posoudit. Každopádně jsem si docela zvykl na život s hypnotékou. Nevím, proč jsem s tím měl takový problém. Když si člověk trochu ohlídá euforii z nových finančních možností a zavede pravidelný splátkový režim, dost to zjednoduší život.
Najednou jsem se nemusel honit za předluženými klienty, přepočítávat provize a permanentně hlídat zůstatek na účtu. Mohl jsem se soustředit na jeho čerpání a užívat si kratochvíle, na které jsem dříve neměl dostatek času a prostředků. Byla to celkem příjemná změna.
Pomalu jsem začínal dávat za pravdu všudypřítomným heslům opěvujícím hypnotéku jako poslední – a jedinou spravedlivou – revoluci. Něco na tom bylo; poprvé dostali všichni stejnou šanci. V dobách mé babičky a bolavých zubů jste byli v balíku jen tehdy, pokud jste se narodili těm správným rodičům, nebo si něco více či méně poctivě vydělali. V každém případě záleželo dost hodně na štěstí. Pohádky o vlastní píli, vytrvalosti a následných úspěších jsou a zůstanou právě jen pohádkami.
S nástupem hypnoték se zrodila nová obchodovatelná komodita dostupná doslova každému, kdo měl hlavu na krku. Podstatnou část té hlavy totiž zabíral mozek, který oplýval spoustou nevyužitých neuronů. Tedy nevyužitých (a nevyužitelných) z pohledu člověka. Jinak už tomu bylo v případě neuronových počítačů, které tuto kapacitu pro svou správnou funkci nutně potřebovaly. Stačilo vymyslet vhodné rozhraní a vhodnou motivaci – a obě strany mohly být spokojeny. Počítače dostaly k dispozici prakticky neomezenou paměť, lidé pravidelný příjem za její pronájem.
Konečně nezáleželo na vašem původu ani sociálním statutu. Pro účely neuronových sítí se daly stejně dobře použít mozkové buňky nositele Nobelovy ceny jako retardovaného alkoholika. Bonita, která se vyhodnocuje při uzavírání smlouvy, se vztahuje pouze k rizikovosti klienta s ohledem na splácení hypnotéky.
Nějakou dobu to samozřejmě vypadalo – i fungovalo – bezvadně. Pak se objevily první případy předlužení. Klienti si zvykli žít nad poměry a nabrali si úvěry, jež nebyli schopni efektivně splácet. Hypnobanky začaly podnikat preventivní opatření a uplatňovat sankce. Někteří klienti se jim podřídili, jiní se jim celkem logicky pokoušeli vyhnout. Ono není nijak zvlášť přitažlivé strávit celé roky či desítky let ve stavu prakticky vegetativního živoření na Klinice. Zvláště po tom, co si zvyknete na relativní přepych.
Tehdy se zrodila Agentura, zprvu subtilní organizace určená k dohledu nad realizací hypnoték. Záhy se rozrostla do dnešní megalomanské podoby a stala se jednou z nejmocnějších institucí naší společnosti. Vedla pečlivou evidenci všech legálních hypnotečních transakcí a zajišťovala jejich plnění, což je eufemismus pro vyhledání skrývajících se dlužníků a jejich eskortování na Kliniku.
O této terénní aktivitě jsem měl díky pětileté praxi poměrně slušné povědomí, do vyšších pater Agentury jsem nahlížel pouze sporadicky. Setkával jsem se víceméně s operativou, hájemství středního a vrcholového managementu pak bylo zcela mimo můj dosah. Popravdě řečeno jsem po tom ani příliš netoužil. Spolupráce s Petrem Haškem představovala v tomto směru naprostou výjimku. Navíc to byla uzavřená kapitola – pro něho i pro mne. Ani jsem se ho po svém vyhazovu nepokusil kontaktovat.
Byl jsem přesvědčen, že s Agenturou ani jejími pracovníky se už nesetkám. V každém případě jsem se pro to snažil dělat maximum. O to větší bylo mé překvapení, když jsem dostal upomínku.
***
Samozřejmě jsem si nejprve myslel, že se jedná o omyl, nedopatření nebo přinejhorším o nejapný žert některého z bývalých kolegů. Okamžitě jsem se připojil na intranet Agentury a zadal Petrovo jméno i heslo.
Namísto databáze dlužníků se na skrínu objevila typická hláška: Neautorizovaný přístup!
Zkusil jsem to ještě dvakrát, abych vyloučil možnost překlepu, samozřejmě se stejným výsledkem. Pak jsem odpojil terminál a pokoušel se zapojit mozek. Díky pravidelným přívalům paniky to nebylo vůbec snadné.
Znovu jsem pozorně prostudoval text upomínky. Připadal jsem si nepatřičně, když jsem četl důvěrně známé formule, které jsem donedávna používal ve vlastní praxi, nyní aplikované na mou osobu. Nebylo pochyb; Agentura mě označila za předluženého klienta a vyzvala k nástupu na Kliniku za účelem vykonání exekučního řízení. Lhůta třiceti dní mi začala běžet před půlhodinou, ve chvíli otevření upomínky.
Chtěl jsem se okamžitě rozběhnout na Agenturu a sjednat nápravu. Vysvětlit tento politováníhodný omyl a dopátrat se přijatelného vysvětlení. Zároveň jsem přesně věděl, že to je zbytečná ztráta času a energie.
Kdo obdržel upomínku, zkrátka byl dlužník a podléhal exekuci, ať už si o tom myslel cokoliv. To mi bylo jasné, stejně jako to, že já jsem se přes čáru jednoduše dostat nemohl. I kdybych o to aktivně usiloval, neměl jsem k tomu zkrátka dost času. Něco tady šeredně nehrálo a já jsem se rozhodl tomu přijít na kloub. Měl jsem na to necelý měsíc.
Moje šance pochopitelně nestály za moc. Od nulové hodnoty mě dělily pouze zkušenosti z Agentury, alespoň na té nejnižší úrovni. Na té, s níž jsem se měl zanedlouho setkat, pokud bych neuposlechl výzvy v upomínce – a přesně to jsem měl v úmyslu.
Bývalí kolegové exekutoři nepřipadali v úvahu. Teď zrovna stáli na opačné straně barikády a s velkou pravděpodobností už licitovali, kdo z nich si mě podá. Zde jsem se žádné podpory obávat nemusel. Pokud jsem opravdu chtěl zjistit něco použitelného, musel jsem mířit výš. Jediný použitelný kontakt byl Petr Hašek. Potíž spočívala v tom, jak se k němu dostat.
Nemohl jsem dost dobře vyrazit na Centrálu a domáhat se vstupu do jeho kanceláře. To už bych se taky nemusel vrátit.
Mrkl jsem na hodinky. Bylo něco před jedenáctou. Nejvyšší čas, abych vyrazil. Cestou se můžu modlit, aby Petr své zvyky měnil ještě méně často než přístupová hesla.
***
Mé modlitby byly vyslyšeny; Petr stále ještě obědval U zvonku. Když jsem si k němu přisedl, projevil jen málo nadšení. Popravdě řečeno vypadal, že ho chuť na místní speciality docela přešla.
„Nějaké problémy?“ nadhodil jsem.
„Až do této chvíle ne.“
Zasmál jsem se, Petr nikoli. Zřejmě to nepovažoval za vtip.
„Vsadím se, že takové problémy jako já nemáš.“
„Nemám a ani nechci mít.“
„Jasně,“ přisvědčil jsem. „Rozumím. Ani já bych je nechtěl.“
Petr na mě mlčky zíral. Pomalu mi docházelo, co se za jeho málomluvností skrývá. Můj někdejší spolupracovník – či dokonce spolupachatel – měl strach.
„Takže už to víš,“ konstatoval jsem. „Můžeš pro mě něco udělat?“
Petr pomalu zavrtěl hlavou, čímž zřejmě považoval naši poněkud jednostrannou konverzaci za uzavřenou. Ne tak já.
„Můžu se postarat, abys měl problémy taky,“ oznámil jsem a v duchu jsem se proklínal za směr, který naše debata nabrala. Vydírání nepatřilo k mým oblíbeným kratochvílím, ovšem příslib brzké exekuce má mnohem větší argumentační váhu než morálka.
Petr mě, jak se zdálo, poprvé vzal skutečně na vědomí. Ani nevypadal moc naštvaně, spíše rezignovaně. „Na Centrále nemůžu udělat vůbec nic. Dost se to tam změnilo od doby… od té doby.“ Bezmyšlenkovitě dloubl do svého steaku. „Můžu ti akorát poradit.“
„Lepší než drátem do oka.“
„Vypadni z města.“
Tomu se říká dobrá rada nad zlato. „Můžeš mi říct kam?“
„Tam, kam před exekucí utíkají všichni. Na Skládku.“
Málem jsem se rozesmál. Útěk na Skládku představoval poměrně komplikovaný a nepříjemně zdlouhavý způsob sebevraždy. Samozřejmě jsem věděl, kam mizejí naši klienti, ale vůbec jsem se nedomníval, že volí lepší alternativu. Osobně bych raději vytuhnul na Klinice, než chcípal někde v lese. A to bych se do něho musel nejdříve dostat…
„Víš, jaká je úspěšnost těch, co zdrhají?“
„Patnáct procent?“ nadhodil Petr a nabodl na vidličku něco zeleného.
„Uber aspoň deset.“ Můj odhad byl nepochybně přesnější. Automatické strážní systémy na hranicích města se s uprchlíky příliš nepáraly. Sám jsem tam několik klientů dohledával. Většinou nebyli k poznání a mnohdy ani k použití. Na Klinice už je nechtěli, tak jsem tam přestal jezdit.
Petr usilovně žmoulal své ekologické sousto. „Zrovna v tomhle bych ti asi pomoct mohl.“
„Aspoň něco.“
Petr vylovil z kapsy malou kapsli. „Sněz to den před… rozhodnutím.“
„Co to je?“
„Identifikační nanobobule. Musíme to mít, abysme prošli přes skener na Centrále. Počítám, že to bude fungovat i na hranicích.“
„Dík.“ Uchopil jsem kapsli špičkami prstů. Nevážila skoro nic, byla takřka neviditelná. Nevypadalo to zrovna na nějakou velkolepou pomoc.
Vložil jsem to nepatrné nic do úst a Petr zamrkal. Pak odsunul talíř a přivolal vrchního. Platil – jak jinak – hypnoteční kreditkou.
***
Buď Petrovy bobule fungovaly, nebo jsem měl jenom obyčejnou kliku. Každopádně jsem se přes hranici dostal bez větších problémů. Ty se ovšem mohou záhy dostavit.
Bylo zvláštní, jak krajina za městskou aglomerací okamžitě získala jiný ráz. Ocitl jsem se sotva pár stovek metrů od civilizace, a už jsem si připadal jako v džungli.
Skládka obklopovala celé město jako rakovinný nádor. Možná tomu bylo právě naopak – město představovalo ostrůvek metastázy na jednolitém podhoubí nestrukturovaného odpadu. Vzhledem ke své současné situaci jsem se snažil preferovat právě tuto verzi.
Bloudil jsem mezi pokřivenými břízkami a habry a pokoušel se vyhýbat podezřele páchnoucím jezírkům. Vítr, který vanul s nezvyklou silou, přinášel čpavý zápach a zvedal tisíce plastových útržků. Drobné částečky nezničitelného odpadu vířily ve věčném koloběhu a zasypávaly okolí přívalem umělého sněhového poprašku.
Zprvu jsem se snažil sledovat domnělou cestu vedoucí bludištěm zmrzačených stromů, ale záhy jsem ji – nebo spíše její iluzi – ztratil. Bylo zcela jedno, na jakou stranu zamířím; všude panovalo stejné mlhavé přítmí. Jediné, čeho jsem chtěl dosáhnout, byl co nejpřímější směr cesty, který by zamezil bloudění v kruhu. Potíž spočívala v tom, že jsem nebyl schopen určit žádný použitelný azimut. Trvale zatažené nebe nabízelo pouze několik odstínů šedi a na blízkém horizontu jsem nenašel jediný orientační bod.
Nakonec jsem se kajícně a složitě vrátil do blízkosti cesty, po níž jezdily automatické dopravníky se svým smrdutým obsahem. Byly téměř zcela ukryty za oboustranným valem tvořeným odpadky, které se neudržely na vrcholu korby.
Ploužil jsem se ve stínu tohoto umělého pohoří a jedinou společnost mi dělaly krysy rejdící mezi smetím. Pletly se mi pod nohy a zjevně si z mé přítomnosti nic nedělaly. Bylo na první pohled zřejmé, kdo je tady doma a kdo jen náhodným a nezvaným vetřelcem.
Zvedal se mi žaludek, dílem z všudypřítomného puchu, dílem z mých čtyřnohých společníků. Když jsem si uvědomil, že se jedná o zatím jediný zdroj potenciální potravy, vyzvracel jsem se doopravdy. Dávení samozřejmě pouze umocnilo mou únavu a později i pocit hladu.
Nebe ztmavlo do barvy bahnitých kaluží a k mým stávajícím problémům se přidružil další s noclehem. Nějak se mi nechtělo přespávat pod pláštěm z krysích kožíšků jako princezna Lada.
Vlekl jsem se dále; spíše setrvačností a z nedostatku jiných možností, než za nějakým určitým cílem. Čas od času jsem se zastavil a rozhlížel, jestli nenajdu nějaké lidské souputníky. Zbytečně, stále více jsem nabýval přesvědčení, že i mé odhady úspěšnosti uprchlíků z města byly přehnaně optimistické. Kdoví, možná jsem jediný, komu se to – díky zázračné pilulce – opravdu podařilo. Na druhou stranu, nebyla to zrovna hlavní výhra v loterii.
Na lidi jsem narazil drahnou dobu poté, co jsem se s touto nadějí definitivně rozloučil. Náhle stáli všude okolo mne, jako by vyrostli z okolních stromů. Byli jeden jako druhý. Neuvěřitelně špinaví a ozbrojení. Každý držel v ruce nějaký klacek nebo ocelovou trubku. Já jsem představoval jedinou výjimku.
Najednou mi toto toužebně očekávané setkání nepřipadalo tolik žádoucí jako předtím. Ozbrojenci se zastavili nějakých pět metrů ode mne, pouze jeden z nich udělal ještě tři kroky. Bystře jsem usoudil, že se bude jednat o vedoucího, tudíž o vhodnou osobu k vyjednávání.
Pozvedl jsem ruce dlaněmi vzhůru (vstřícné gesto prokazující respekt k ostatním a snahu se dohodnout) a chystal se pronést pár vhodně volených slov. Odumřela mi v hrdle, když jsem pod vrstvou špíny rozpoznal rysy svého někdejšího spolužáka.
Srdce mi poskočilo radostí. Přece jen trocha štěstí ve vší té smůle, která mě poslední dobou pronásleduje!
„Ahoj, Tondo,“ usmál jsem se šťastně.
„Nazdar,“ řekl Tonda Válek a praštil mě kyjem do hlavy.
***
Když jsem se probral, zakusil jsem zvláštní pocit deja vu. Cítil jsem se na chlup stejně jako při posledním setkání s Tondou. Bolela mě hlava jako střep a chtělo se mi zvracet. Tehdy za to ovšem mohl alkohol, nyní nejspíš otřes mozku.
Tondovu tvář jsem viděl dost rozmazaně, ale přísahal bych, že se usmívá.
Můj spolužák na tom byl podstatně lépe než při našem minulém dýchánku. Přinejmenším podstatně lépe než já.
„Tak mladý pán se nám ráčil probudit,“ ozval se hluboký hlas kdesi vlevo ode mne. „To je dobře, už jsem si myslel, žes ho praštil příliš.“
„Praštil jsem ho příliš málo“ zahučel Tonda a zdálo se, že ho to opravdu upřímně mrzí.
Zašilhal jsem přes levé rameno a snažil se přitom uklidnit rozhoupaný žaludek.
Majitelem onoho basu byl zarostlý pořez. Seděl na zemi stejně jako ostatní, ale bylo na první pohled vidět, že právě on celé tlupě šéfuje.
„Tak co nám o sobě povíš?“ vyzval mě.
Chtěl jsem zopakovat vstřícné gesto s vyvrácenými dlaněmi, ale nešlo to. Kolem zápěstí jsem měl obtočený rezavý drát. Kolem kotníků taky. Překvapeně jsem si prohlížel improvizovaná pouta a přemýšlel o svých šancích.
„Víš,“ protáhl obr líně, „my nemáme moc času.“ Vyznělo to ovšem tak, že především nemám moc času 7a.
„Jasně,“ zaskuhral jsem. Zoufale jsem se potřeboval napít, ale nezdálo se, že by tuto mou potřebu někdo hodlal uspokojit. „Nic zvláštního. Musel jsem utéct před exekucí. Tak jako vy.“
Obr pohlédl směrem k Tondovi.
„Kecá,“ prohlásil můj spolužák. „Dělá pro Agenturu.“
Obrův pohled se mlčky stočil zpátky ke mně.
„Ne!“ zařval jsem. „Kecá on! Vyhodili mě už před půl rokem. Musel jsem si vzít hypnotéku a dostal jsem upomínku…“ Najednou jsem neměl žádné problémy s mluvením. Slova se ze mne jen sypala. Měl jsem neodbytný pocit, že by mi vzdorné mlčení nijak neprospělo.
„Upomínku,“ zasmál se Tonda. „To mi něco připomíná.“
„No právě. Zrovna jako ty. Zcela bezdůvodně.“
„Bezdůvodně?“ podivil se Tonda. „Tak já ti ty důvody vysvětlím. Pro koho jsou výhodné exekuce?“
„No…, asi pro MOON.“
Znechuceně si odplivl. „Kdo potřebuje naše mozky?“
Zombie, napadlo mě, ale nechal jsem si to pro sebe. Nikdo z místní tlupy by ten vtip nedocenil, já už taky ne. „Počítače,“ řekl jsem.
Tonda vážně kývl. „Proto to vzaly do své režie. Áž budou všichni lidi ležet na Klinice, nikdo jim do toho nebude moct kecat.“
Vyvalil jsem oči. Tohle už mi připadalo dost paranoidní. Teoreticky by to asi možné bylo, protože všechny záznamy a kontroly se dělají elektronicky…
„Netvař se tak blbě. Nevysvětluju ti to proto, že bys to nevěděl, ale proto, aby ti bylo jasné, že to víme my.“
Zmlkl jsem. Pochopil jsem, že svého bývalého spolužáka ničím nepřesvědčím ani nedojmu. Byl na mne dost naštvaný a zřejmě k tomu měl dostatečné důvody.
Stočil jsem pohled zpátky k šéfovi téhle sebranky. Nakonec záleží jenom na jeho názoru.
Už jsem začínal vidět lépe, a tak jsem se pokoušel odhadnout počet členů tlupy. Napočítal jsem nějakých dvacet osob. Pár z nich byly ženy. A přinejmenším jedna z nich docela pěkná.
Domníval jsem se, že už jsem si všechna překvapení vybral. Samozřejmě jsem se mýlil. Ta ženská byla drobná a černovlasá a ještě nedávno se jmenovala Adámková. Nyní se nejspíš jmenovala Pořezova, podle toho, jak se k šéfovi tlupy vinula. Jakýmsi záhadným způsobem si dokázala uchovat někdejší půvab i v těchto více než polních podmínkách.
Žena, která byla původcem mého maléru, se na mne dívala zcela lhostejně. Chápal jsem to. Její strategie přežití spoléhá na alfa samce a tím jsem já nikdy – a v této chvíli obzvlášť – nebyl.
„Říkám ti znovu, je to špeh,“ ozval se Tonda. „Nasadili ho sem, aby nás dostali.“
Obr na mne zadumaně hleděl. Pak přikývl a mně bylo jasné, že právě stvrdil rozsudek smrti. Byl jsem příliš unavený, abych se ještě pokoušel nějak bránit.
Pořez se zvedl na nohy. Vestoje vypadal ještě impozantněji. Paní Adámková mu dosahovala sotva k rameni. Podobnost mezi jejím nynějším a bývalým manželem byla nepřehlédnutelná.
„Dobře,“ řekl nový pan Adámek. „Vyřiď to.“
Tonda Válek se rovněž postavil. Popadl volný konec drátu, který mi svazoval ruce, a zatáhl za něj.
Rázem jsem byl na nohou i já. Nic jiného mi nezbývalo, pokud jsem si nechtěl nechat uříznout ruce.
„Tak půjdeme na výlet,“ vyzval mě Tonda a povolil několik smyček drátu obepínajícího mé nohy.
Měl jsem sto chutí ho při té příležitosti kopnout mezi oči, ale neudělal jsem to. Namísto toho jsem ho rezignovaně následoval.
***
Trvalo docela dlouho, než jsme se ze sídla Tondovy tlupy vymotali. Nejen proto, že jsem mohl dělat sotva poloviční kroky, ale hlavně pro délku cesty samotné. Místní troglodyti si svou jeskyni vyhrabali hluboko v mase odpadků. Přístupové chodby připomínaly cestičky v mraveništi; byly křivolaké, úzké a důmyslně armované kompozitními profily. Přesto jsem se nedokázal ubránit permanentním pocitům klaustrofobie, kdykoli jsem se otřel o stěnu chodby a uvědomil si váhu všech těch sraček nad našimi hlavami.
Tonda s tím zjevně žádné problémy neměl. Na každé z nesčetných křižovatek neomylně zabočil kýženým směrem, a tak jsme se nakonec přece jen vyhrabali na povrch. Panovala tu skoro stejná tma jako v bludišti podzemních chodeb. Zatímco tam jsme se mohli orientovat podle občasných fosforeskujících bodů, nahoře bylo trochu vidět pouze díky všudypřítomnému světelnému smogu.
„Tady končíme,“ prohlásil Tonda a trhnutím mě shodil na zem. „Nebo aspoň ty.“
Sklonil se a znovu utáhl smyčku drátu kolem mých těžce zkoušených kotníků. Pak vytáhl z kapsy bundy nepříjemně vyhlížející keramický nůž a já se začal loučit se životem.
„Šéf si myslí, že tě tady podříznu a zahrabu,“ ušklíbl se Tonda. „Ty si to teď myslíš taky, co?“
Přikývl jsem a zadoufal, že se v mém spolužákovi přece jen hnulo svědomí.
„Tak to se oba pletete,“ pravil Tonda vážně. „To by bylo moc jednoduché.“
Rychlým zkušeným pohybem mi přejel nožem přes břicho. Rána sotva roztrhla látku na mé košili a kůži, přesto se ihned zalila krví.
„To aby tě dřív našly,“ vysvětlil Tonda a mně zatrnulo v útrobách.
„Svůj k svému. Krysy ke krysám.“
V hrdle jsem měl takové sucho, že jsem nedokázal ani polknout, natož promluvit. Stejně nebylo co říkat.
„Tak pěknou dobrou noc,“ popřál mi Tonda a zmizel ve tmě.
Hodnou chvíli jsem otupěle seděl a nebyl schopen pohybu. Pak jsem začal šátrat svázanýma rukama kolem sebe v marné snaze najít nějakou použitelnou zbraň. Když jsem neuspěl, pokusil jsem se odplazit do iluzorního bezpečí. Výsledkem bylo pouze intenzivnější krvácení.
Zaposlouchal jsem se do zvuků noci. Slyšel jsem vítr ve větvích stromů a skulinách v odpadu, šustot plastových úlomků klouzajících po povrchu Skládky i vlastní přerývaný dech. Pátral jsem však po zcela jiném zvuku. Po zvuku desítek drobných nožek blížících se ke snadné kořisti.
Když jsem ho konečně zaslechl, zakusil jsem paradoxně takřka perverzní pocit úlevy.
***
Lehké kroky se blížily. Zněly docela jinak, než jsem si je představoval.
„Konečně,“ ozval se sympatický alt, který bych poznal mezi tisíci jinými. „Už jsem myslela, že vás nenajdu.“
Paní Adámková poklekla vedle mě a začala drobnými prsty rozplétat smyčky drátu. Šlo jí to poměrně ztuha, už proto, že jsem se nekontrolovatelně roztřásl.
„Vydržte,“ klidnila mě. „Už to bude.“
„Díky,“ dostal jsem ze sebe, když skončila.
Pokrčila ve tmě rameny. „Jen vracím, co jste mi půjčil.“
Pak vstala. „Budu muset jít. Aby si toho někdo nevšiml.“ Mávla rukou směrem do tmy. „Támhle je svozová dráha. Když se jí budete držet, trefíte… zpátky.“
„Myslíte, že to má smysl?“
„Ve městě máte aspoň nějakou šanci. Tady ne.“
Měla pravdu. Na rozdíl od ní a dalších členů tlupy jsem byl pro život na Skládce nepoužitelný. Alespoň v tomhle stavu. A na nějakou rekonvalescenci jsem čas neměl.
„Vemte si tohle,“ podala mi keramický nůž, dost podobný tomu Tondovu.
„Nechcete jít se mnou?“
Zarazila se. „To nejde. Už patřím sem.“
„Všimnul jsem si.“
Trochu se odtáhla. Její hlas najednou zdrsněl. „Nebyla to moje volba. Přijal mě… i s dětmi.“
„Tak vám přeji hodně štěstí.“
„Já vám taky.“ Napřáhla ruku. Opatrně jsem ji stiskl. Opět deja vu, tentokrát mnohem příjemnější. Někdy bych chtěl být alfa samec…
Černovláska odplula do noci a já zůstal sám se svými nereálnými představami. Popravdě řečeno se mi do reality příliš vracet nechtělo. Když nemáte žádnou jinou volbu, mělo by být rozhodování snazší. Není tomu tak…
Vyrazil jsem směrem ke svozové dráze, dokud jsem si mlhavě pamatoval, kde leží. Po nějaké době jsem zaslechl hukot, který ovšem přicházel z jiné strany. Nejprve jsem to považoval za ozvěnu nebo nějaký odraz zvuku, ale rámus stále více nabíral na síle a blížil se k místu, kde jsem stál. Teď už to ani vzdáleně nepřipomínalo vagón s odpadky.
Intuitivně jsem padl k zemi a zpola se zahrabal do svrchní vrstvy harampádí. Právě včas. Prostor kolem mě prořízly ostré světelné kužely a vykrojily ze tmy koláče stromů. Pak stromy praskly a na jejich místo se prodraly zelenošedé transportéry s emblémy Agentury. Jeden z nich projel přímo nad mou hlavou. Pach maziv mi naplnil chřípí a já se rozkašlal. Paradoxně jsem se v této chvíli obával více smrti zadušením než rozdrcením.
Rojnice zmizela ve tmě, ale já jsem byl ještě drahnou chvíli zcela ohlušený a dezorientovaný. Probralo mě teprve ostré staccato kulometných dávek.
Razie, uvědomil jsem si. Tohle komando přijelo zlikvidovat Pořezovu tlupu! V tom případě bude mít hodně lehkou práci. Nože a klacky proti nejmodernější technice nepředstavují zrovna férové měření sil.
Konečně mi došel účel důmyslného ukrytí doupěte. Je to jediná šance, jak uniknout takovým útokům. Do úzkých chodeb se transportéry nevejdou a s jednotlivými vojáky se už dá bojovat snadněji.
Obzor vzplál namodralou září. Granáty, domyslel jsem si. Vojáci nahážou do děr granáty a mohou si v klidu počkat, jestli někdo přežije a vyleze si ven pro kulku do hlavy.
Mýlil jsem se. Záře tančících plamenů obklopovala jeden z transportérů. Dokonce se mi zdálo, že vidím členy posádky, jak se snaží dostat ven. V příští vteřině transportér vybuchl a tlaková vlna mi málem utrhla hlavu.
Usoudil jsem, že nemá smysl hrát si na vojenského pozorovatele, a vyrazil jsem znovu původním směrem. Kličkoval jsem mezi stromy a nepříliš úspěšně se vyhýbal větvím. Za mými zády zuřil boj. Pořezovi chlapi zjevně nehodlali prodat svou kůži lacino. Umiňoval jsem si, že je napodobím.
Na val ohraničující svozovou dráhu jsem narazil ve chvíli, kdy už jsem byl skálopevně přesvědčen, že prchám špatným směrem. Chvilkové potěšení z této skutečnosti vystřídala rezignace. Byl jsem na konci se silami. Pouhá představa, že bych se měl podél dráhy ploužit až do města, mi podlamovala kolena. Namísto toho jsem se začal hrabat vzhůru do svahu.
Šlo to ještě podstatně hůř než chůze. Při každém třetím kroku jsem zase o dva sjel zpátky. Když jsem konečně vyšplhal až ke koruně hráze, měl jsem ruce i kolena do krve rozedřené. Rána na břiše se mi znovu rozevřela a začala krvácet. Kupodivu jsem necítil ani bolest, ani radost z úspěšného výstupu. Seděl jsem v nepříliš stabilní poloze na hraně valu a tupě zíral do temné hlubiny pod sebou.
Čekal jsem asi půl hodiny, než svištivý zvuk ohlásil příjezd prázdného vlaku. V okamžiku, kdy pode mnou projel první vagón, jsem se pustil a sklouzl ze svahu. Pokud budu mít hodně štěstí, trefím se do některého z vagónů.
Trefil jsem se, ale radost z úspěchu jsem si příliš nevychutnal, protože jsem pořádně praštil hlavou do boční korby vozu. Samozřejmě přesně v místě, kam mě trefil Tonda kyjem.
***
Petrovy nanobobule mě – k mému nemalému údivu – úspěšně dostaly do nejvyšších pater Centrály. V těchto místech jsem se nacházel poprvé, ale neměl jsem moc času si to nějak užívat. Pořád jsem čekal, kdy vyběhne ochranka a udělá ze mne hodně krvavý biftek. Nedočkal jsem se; zřejmě všichni vyrazili na noční štvanici.
Petr Hašek se tvářil ještě míň nadšeně než při našem posledním setkání U zvonku. Popravdě řečeno vypadal, že je k smrti vyděšený. Když jsem letmo zahlédl svůj obraz v pečlivě naleštěné vitríně, vůbec jsem se nedivil.
Vyhlížel jsem jako příšera z šestákových románů. Od hlavy k patě jsem byl obalený slizem ze Skládky, kontinuální vrstvu špíny přerušovaly tu a tam pouze krvavé skvrny. Z tržné rány na čele mi průběžně odkapávala krev a karmínové krůpěje dopadaly jako mlžný závoj, kamkoli jsem se podíval. Několik z nich ulpělo na bezvadně nažehlených klopách Petrova obleku.
Posadil jsem se na roh jeho pracovního stolu a vytáhl keramický nůž. „Přišel jsem ti poděkovat za tip na pěkný výlet,“ informoval jsem.
Petr mlčky střídal pohled na můj obličej a na ruku s nožem. „Než tě zabiju,“ řekl jsem, „chci vědět, proč jsi to udělal.“
„Co?“ zachraptěl Petr.
„Proč jsi ze mě udělal špeha.“
„Já… nerozumím…“
Naklonil jsem se a přejel mu přes břicho nožem. Nemám ten grif jako Tonda, a tak jsem trochu moc přitlačil. Látka Petrova obleku ztmavla, jeho tvář úměrně tomu zbělela.
„Neblázni!“ vyjekl. „Já ti to vysvětlím!“
„Zkus to,“ vyzval jsem ho. „Příště říznu výš. Anebo níž.“
Začal mluvit s očima přilepenýma k noži. „Musel jsem to udělat. Potřebovali jsme dostat tu bandu ze Skládky. Začali být nebezpeční. Sabotáže ve městě a tak.“
„Co s tím mám společného já?“
„To vymysleli… nahoře. Chtěli zaměřit sídlo té bandy.“
„Takže jsi mi nezištně nabídnul ty svoje pilulky, které jste mohli sledovat.“
Petr nešťastně přikývl. Bylo vidět, že mu to zpětně nepřipadá jako dobrá strategie.
„A kdo zařídil moje předlužení? To byl, předpokládám, tvůj nápad.“
„Ne,“ bránil se Peter. „To všechno řeší nahoře.“
Jeho univerzální výmluvy mě pomalu přestávaly bavit. „Dobře. Jdeme nahoru,“ vyzval jsem ho.
Petr se ošil. „Kam?“
„Neser mě,“ doporučil jsem mu. „Za tím tvým šéfem, který všechno spískal.“ Pro jistotu jsem mu přiložil špičku nože k rozkroku.
Petr se neohrabaně zvedl z křesla. Oběma rukama si držel břicho, z něhož kapala krev na nablýskanou podlahu.
„Děláš tu pěkný bordel,“ poznamenal jsem.
Petr se šoural ke dveřím na chodbu. Přistoupil jsem těsně k němu a přitiskl mu nůž k ledvinám. „Žádné blbosti, jasné?“
Chabě přikývl. Zdálo se, že myšlenky na jakýkoli projev hrdinství ho dávno opustily. Zamířil k výtahu.
„Počkej. Jdeme pěšky. To jedno patro ještě zvládneš.“
Petr již bez odporu zahnul ke schodišti. Jeho tvář získala šedou barvu. Pěkně mu ladila k obleku.
Vyjít těch pár schodů nám trvalo asi deset minut. Na podestě vypadal Petr jako čerstvá mrtvola, úplně nahoře jako mrtvola pěkně uleželá.
Bylo to poslední patro. Nejvyšší místo v Centrále. Nejvyšší místo v celém městě. Nikdy jsem si nemyslel, že se dostanu tak vysoko.
Kdysi jsme s mým polomrtvým kolegou startovali ve spodní třetině baráku, oba na stejné pozici. Pak ho napadl ten fígl s mrtvými dušemi z databáze MOON a. s., díky nimž si vylepšoval skóre. I já jsem si přitom přišel na slušné provize, ale později jsem z toho raději vycouval. Až do terénu. Petra to vykoplo sem nahoru.
Skoro celou plochu tohoto podlaží zabírala obrovská terasa. Kromě ní jsem tu viděl pouze jedny dveře. Petr se k nim připotácel a položil dlaň na skenovací plošku.
„Neklep se tolik, jinak to neotevře.“ Byl jsem nervózní, vypadalo to tu docela jinak, než jsem si představoval.
Dveře konečně poznaly Petrovy rozmazané papiláry a zajely do ostění. Místnost mohla mít nějakých deset čtverečních metrů. Byla skoro prázdná, jen uprostřed trůnila kóje ve standardním provedení pro buňky hypnomatů.
„To si děláš prdel?“ obrátil jsem se na Petra, který se už neudržel na nohou. Opřel se zády o stěnu a sesunul se k podlaze.
„To je… šéf,“ zašeptal. „Už dlouho to všechno řídí počítače.“
Chvíli jsem mlčky zvažoval jeho slova. Fakta pomalu začínala zapadat jedno do druhého.
„Proč jste to nechali dojít tak daleko?“ zeptal jsem se.
Petr neodpovídal. Seděl ve stále se zvětšující kaluži krve a zíral kamsi nad město.
„Tak dobře, vy hajzli,“ řekl jsem. „Teď se bude vykonávat exekuce na vás.“
Pro začátek jsem přeřízl datový kabel vedoucí ke kóji. Na čepeli nože se objevil krátký záblesk. Nejednalo se o zkrat; to se jen mezi věčnými mraky nad městem prodral nesmělý sluneční paprsek a na okamžik ozářil můj nástroj. Připadalo mi to jako dobré znamení.
