Pátral jsem po ztraceném městě jistě dlouho a vytrvale, na roky předcházející svému příchodu si však pamatuji krajně matně. Ve vzpomínkách přetrvává jen obraz, jak vyčerpán hledáním kráčím k městu, jakmile však do něho vstoupím, vše (nebo alespoň téměř vše) náhle zmizí. Ztracené město je zřejmě žárlivě chráněné zvnějšku a neviditelné zevnitř, má tak dva způsoby ukrývání.
Nejde zde o žádné hry se symboly, neviditelné město je zevnitř neviditelné zcela bezprostředně. Jeho tajným uměním není démonologie, teologie ani teleologie, ale optika. Mám pocit, že při příchodu jsem viděl vzrostlé stříbřité jehličnany, chladnou krásu budov ze skla, kovové mosty zavěšené na lánech z jiného kovu, leštěná schodiště i sloupořadí, ulice, ba snad i výtahy prosvítající zpod kůže mrakodrapů ztrácejících se kdesi v mlze oblohy.
Možná již pohled zdálky ve mně mohl vzbudit jisté podezření, byl jsem však netrpělivý. Pokud výtahy prosvítaly zevnitř budov, znamená to, že domy i zvnějšku města vykazovaly jisté tendence k neviditelnosti. Jakmile jsem však do ztraceného města vstoupil, zmizely náhle i zdi, asfalt pod mýma nohama zprůhledněl, betonové nosníky se rozplynuly. Neviditelné město neukazuje tomu, kdo je v něm uzavřen, žádné hranice ani obrysy.
Iluze nefunguje úplně, tu a tam spatřím část budovy viset jakoby ve vzduchoprázdnu, vznášející se kus skleněného sloupu či kovové střechy, někdy jde o skutečné předměty, jindy o důsledek odrazů a stínů, tvary vytvořené jen vrstvou prachu. Tak jako fata morgána způsobuje, že vidíme věci, které nejsou, jiné proměny zahalují věci existující. Snad kdysi dávno vybudovali stavitelé zmizelé město proto, aby ohromili obyvatele domů, kupce, zvědavce i náhodné kolemjdoucí. Gravitace a další technické požadavky již dále neomezovaly svobodu designu, protože prvky překážející zamýšlenému uměleckému dojmu šlo prostě skrýt. Dílo se však svým tvůrcům vymklo z rukou, město přerostlo původní záměr a až na občasné výjimky zmizelo zcela.
To, co přece jen ze ztraceného města zbývá, je podle mého názoru výsledek řady náhod – nejsem natolik sebestředný, abych si myslel, že jde o nějaká záměrně volená vodítka, návnady určené pro hru s příchozími. A tak putuji prázdnotou, kterou tu a tam střídají stíny a odrazy, nepatřičný lesk, jenž odkazuje k tomu, že co je neviděné, přesto v nějakém ohledu přetrvává.
Přesto zbývá i možnost, že vše je důsledek nějakého plánu. Vzpomínám na příběh o Ostrově blažených. Chtějí-li ho bohové skrýt, stačí zabránit mořeplavci, aby se odtud vrátil zpět, nebo mu alespoň předestřít záležitosti natolik zvláštní, že by jim po návratu nikdo nevěřil. Opakovaným vyprávěním by se tyto podivnosti snad postupně zředily, staly by se téměř uvěřitelnými a vzbudily postupně zájem o pátrání. Současně se zkreslením obsahu by se však poškodily i návody, jak tato místa nalézt, zbývalo by jen únavné pátrání a pravděpodobný neúspěch. Možná, že část těchto dedukcí popisuje i mou vlastní minulost.
Procházet se neviditelným městem vyvolává zvláštní pocity. Prostor a čas jsou zřejmě těsně svázány, a pokud se člověk pohybuje v nepochopitelném prostoru, přestane nutně rozumět i běhu času. Jak dlouhá doba uplynula například od chvíle, kdy jsem nalezl ztracené město? Kolikrát jsem sešel a vyšel po chladivém schodišti, před mostem na chvíli ztratil cestu a musel se orientovat po hmatu? Nemám žádnou představu, jak by měly znít odpovědi. Neviditelné město ale už znám dobře, protože i bez zraku procházím ulicemi většinou najisto, nevrážím do zdí, neklopýtám, tuším, kde povrch záludně uskočí do schodiště. Taková znalost je zřejmě důsledkem dlouhé zkušenosti, snad jsem ale tomuto městu i nějak podobný, proto jsem po něm i pátral, proto mě k sobě vábilo, neviditelnou geometrii mám zapsanou přímo v sobě. Ani tohle však neplatí absolutně, občas totiž udeřím do zdi jako dezorientovaný pták, ve strachu z pádu se plazím po visutých a kluzkých skleněných mostech; s ohledem na to, že nic nevidím, je můj krok ale celkově podezřele jistý…
Důležitá poznámka: Samozřejmě mě napadlo, že bych mohl z města zase odejít (ať už navždy, nebo jen jako pokus), zkusil jsem proto sledovat stále jeden směr, za daných okolností je však těžké jej udržet. Kompas je ve městě plném železa a magnetů nepoužitelný, střelka se točí zcela chaoticky. Slunce i Měsíc však viditelné jsou, a zkoušel jsem tedy jít vždy přímo k nim, ani tímto způsobem jsem se však nikam nedostal a téměř jistě po určité době dorazil zase na původní místo.
Napadají mě následující možnosti, jak to vše vysvětlit: zaprvé, Slunce i Měsíc jsou zrádné; možná také nejde o skutečná nebeská tělesa, ale o lucerny stavitelů města. Zadruhé, město je příliš rozsáhlé, než se podaří projít jeho podstatnější část, nebeská tělesa se otočí, a jejich oběhy tak nutně stáčejí dráhu, ať už je výslednou křivkou kruh či spirála. Zatřetí, problém je v samotné geometrii: jestliže ztracené město není vidět, dociluje toho pomocí manipulací s paprsky světla; matoucí není samotné chování Slunce a Měsíce, ale podoba, kterou mi o nich předkládá město. Je přece plné skla, a kde je sklo, mohou do hry jistě vstoupit například i kouzla zrcadel.
Průběh mé cesty je proto nejistý. Vracím se opravdu na stejné místo? Napadá mě k tomu jen následující: ve městě s neviditelnými stěnami se dá obcházet kolem dokola i v různé výšce, aniž si to člověk uvědomí. Možná, že mrakodrapy jsou přímo obkroužené podobně neviditelnými smyčkami.
Uvědomuji si, že samotná má existence ve městě je podivná, a to i ze zcela banálních příčin. Kráčím bez přestávky, nespím a nesním, necítím únavu. Nejsou zde (viditelné) trhy, obchody, hostince, nevím nic o vodovodech, fontánách ani kašnách. Je možné, že podobně jako většina města je neviditelná i potrava a voda, soudím však, že bych v takovém případě měl cítit alespoň číši v ruce nebo sousto v ústech. Kdo ví? Nevidím své tělo, takže mohlo zmizet i ono, stát se podobně éterickým jako jemná matérie města a v této podobě již nevyžadovat potravu. Možná, že ani město se ve svém stavu nepotřebuje sytit jako jiná města, obejde se bez ruchu na tržištích, spěchu letišť, lidských obětí v chrámech i zlaťáků zapadlých do katakomb.
To, že nemusím jíst ani pít, by mohlo také nasvědčovat, že jsem mrtvý. Snad toto město leží za řekou Léthé, já se napil z jejích vod a vše zapomněl, snad jsem zapomněl i vidět, a proto zde nemohu nic rozpoznat. Jinak mám ale, zdá se mi, myšlenky zcela jasné, alespoň prozatím. Nebo se zapomnění docílí tak, že po nekonečném procházení městem budu natolik přehlcen vzpomínkami, že je mysl již nebude schopná zaznamenávat? Snad se zde tedy procházím již po desítky tisíc let, sloupořadí, stěny a střechy mi mizely jen postupně a teprve nyní jsem došel až tam, kde začíná opravdu neviditelné město, brzy uvadnou i poslední odrazy a stíny, fantomy a trosky obrysů.
Obchůzky městem mi poskytly mnoho času, takže snad neexistuje teorie, kterou bych v souvislosti se svou situací nepromýšlel, nezavrhl, nevrátil se k ní a nakonec ji neopustil ani ne tak s pocitem, že je vyvrácená, ale spíše s lhostejným pokrčením ramen – všechny ty hypotézy sice něco málo dokážou objasnit, ale mnohem více otázek ponechávají bez odpovědi. Možná má vůle a chůze byly nakonec trvanlivější než kámen a beton, přečkaly věk zdí, pyšných mrakodrapů i ruin a trosek, nyní kráčím tam, kde vše již bylo rozváto v prach, zatímco vůle a chůze naopak přetrvaly. Mohl jsem si samotnou existenci ztraceného města vymyslet pro vlastní zábavu, stejně jako si za tím samým účelem mohlo vymyslet ono mě.
Nevím, jaké je shrnutí mého kroužení. Město i mysl mají, zdá se mi, alespoň jedno společné, jejich existence je uzavřená do sebe (což ale současně vzbuzuje otázku, jak je do takového města možné vůbec vstoupit; zřejmě je k tomu třeba nějakých vysloveně speciálních okolností). Hledal jsem ztracené město, a když jsem ho konečně nalezl, beznadějně jsem v něm zabloudil a ztratil se na jeho podivných ulicích. Jsem nyní dvojnásobně ztracený, zbloudilý za okraji map. Napadá mě, že bych počet ztracení mohl ještě zvýšit, zabloudit znovu a ještě jinak, ztratit se na nekonečně mnoho způsobů, ale nemám bohužel představu, jak toho docílit. Snad ale, budu-li zde bloudit dostatečně dlouhou dobu, ztratím vlastní myšlenky či ještě spíše se ztratím uvnitř nich – pokud k tomu tedy již nedošlo.
Nebo možná jde o to, abych zcela zapomněl na svou minulost a ostatní zapomněli na mě. Teprve pak mě město propustí, odejdu do země podobně neznámé, kde však zřejmě budovy budou viditelné, nutně tam začnu blouznit, stanu se terčem posměchu, ale přece jen budu hovořit o ztraceném městě, takže nějaká další bludná duše se vydá v mých stopách.
Samozřejmě si uvědomuji, že všechny úvahy, které jsem dosud nastínil, jsou pravděpodobně chybné, a to hned z řady logických důvodů. Ať tak či onak, nepochybuji však o tom, že ztracené město ve svém stavu pociťuje nevídané rozkoše a necítí potřebu být znovu nalezeno, snad dokonce právě proto rozvinulo i umění neviditelnosti.
