Výcvik archeologických psů se stal v poslední době velmi výnosným oborem podnikání, neboť poptávka po takto specializovaných plemenech je velká.
Již delší dobu je známo, že nejslavnější archeologické nálezy minulosti byly učiněny s pomocí psů, odborná obec však doposud tuto skutečnost před širší veřejností kdoví proč tajila. Teprve investigativní výzkum, který odhalil, že rozhodující položku výdajů archeologických pracovišť představují kromě alkoholu psí konzervy, uvedl tuto skutečnost ve všeobecnou známost (někteří z nás si možná vzpomenou na trapnou epizodu, kdy se jistý tuzemský „odborník“ snažil tuto skutečnost vysvětlit špatnou finanční situací badatelů a dokonce na tomto základě žádal o zvýšení příspěvků na vědu).
Heinrich Schliemann by si nikdy nesplnil svůj dětský sen, kdyby jej na místě pahorku Hisarlik neprovázel věrný pitbul Hektor. Je sice pravda, že Schliemann věren homérskému líčení nosil s sebou neustále teploměr a hledal teplý pramen, místo však bylo identifikováno spíše vzhledem k psí zálibě v rozhrabávání hrobů. Obdobně prováděl sir Evans své výzkumy v Knóssu a před Carterem prohrabala vchod do Velké Cheopsovy pyramidy jako první fena z plemene norníků (která na rozdíl od svého pána později nepodlehla mytické kletbě faraónů, ale otravě zkaženými buřty).
Opravdovým trendem se však psí archeologie stala až ve třetím tisíciletí. Rychle byla vyšlechtěna plemena, která dokáží vyčenichat nejenom zbytky organického původu, ale rovněž drahé kovy, zbytky budov či kamennou industrii, objevili se i hrnčířští psi specializující se na keramiku a vypálené tabulky. U podezřelého naleziště tak v zásadě stačí pouze odhadnout, jaký typ nálezů zde bude převládat, a nasadit skutečného odborníka.
Inovacím se vždycky do cesty staví staré předsudky.
V tomto případě bylo třeba si především připustit, že veškeré kázání o důležitosti kontextu nálezů a únavná rutina související se zakreslováním výkopu je pouze přežitkem a v nové dynamické době nemá místo. Maximou je rychle a pokud možno efektivně vyhrabat, co vyhrabat lze, a dopravit předmět do muzea či soukromé sbírky; ostatní informace lze v případě potřeby zjistit pomocí speciálních fyzikálních metod, nebo si tyto dodatečné interpretace prostě vymyslet tak, aby dobře zapadly do preferovaných teorií, jak se již zhusta tak jako tak dělo bez ohledu na výkopovou technologii.
Zatímco dříve byl vlastní archeologický výzkum veřejnosti zpravidla nepřístupný, nyní se stal kromě jiného také diváckou atrakcí. Mnozí si jistě vzpomenou na přímý přenos exhumace ostatků svátého Václava, jichž se zúčastnili psi několika konkurenčních vědeckých pracovišť. Fosílie byly sice během vyzvedávání lehce poškozeny, nicméně akce měla obrovskou sledovanost. Pomocí SMS zpráv bylo možné sázet na to, jaký pes nakonec doručí do své instituce největší podíl světcových kostí, a části výtěžku celé akce byly dobročinně věnovány psímu útulku (lze s uspokojením konstatovat, že hazard tohoto druhu brzy zřejmě zcela vytlačí nehumánní psí zápasy). Věřící, kteří se zúčastnili souběžně probíhající mše ve Svatovítské katedrále, rovněž konstatovali, že kázání (téma: biblický verš „vlk ve stádu“) bylo velmi působivě doplněno hlasitým vytím; reformní církve dokonce uvažují, že podobná zvuková kulisa by mohla napříště nahradit příliš konzervativní varhany a další již očividně přežilé formy kostelní hudby.
Výcvik archeologických psuje zaměstnáním, které kromě finančního zisku rozhodně nepostrádá ani zábavné aspekty. Podle konkrétního zaměření budoucího odborníka se trénink provádí například na hřbitovech nebo v klenotnictví. Bylo vyšlechtěno i několik specializovaných archeologických plemen se silnýma hrabavýma nohama a schopností jemně manipulovat s křehkými předměty. Samozřejmostí je přesné vyznačení teritoria naleziště zvednutou nohou. Objevili se rovněž zvláště talentovaní jedinci, jejichž čich umožňuje identifikovat i nálezy hluboko pod úrovní povrchu; vesměs se jedná o zvířata, jejichž původní profesí bylo vyhledávání narkotik. Pro komunikaci mezi lidmi a archeologickými psy byl taktéž vyvinut speciální kódový jazyk, jímž psi například sdělují objev předmětu, jehož vyzvednutí vyžaduje těžkou techniku.
Samotná archeologie se bez čtyřnohých pomocníků stala v poslední době nepředstavitelnou. Zlé jazyky tvrdí, že celý obor se změnil v aplikovanou kynologii a pravdou je, že společné studium obou těchto disciplín se u studentů z dobře situovaných rodin stalo módou. U muzejních exponátů bývá dnes kromě archeologa uváděno rovněž jméno jeho psa a nález učiněný jiným způsobem by byl automaticky vnímán jako cosi podezřelého. Ačkoliv archeologičtí psi procházejí základním výcvikem již u chovatelů (hod keltskou duhovkou spojený s pokynem „hledej“ apod.), volba vhodného jedince a jeho další školení jsou dnes hlavní náplní vědecké práce. Movitější odborníci, vážení profesoři či významné vědecké instituce si mohou dovolit i celé smečky archeologických psů, kteří se v práci vzájemně doplňují (například stopař, nomík a bojové plemeno bránící zcizení nálezu zlodějem či konkurenčním psem).
Archeologové mohou díky těmto inovacím namísto namáhavé a nudné terénní práce trávit většinu času v přilehlých koktejlových barech a poté pouze klasifikují aportované předměty. Většina odborné veřejnosti i přes počáteční rozpaky dnes již tento trend pokládá za vítanou změnu k lepšímu. Počet případů úžehu i zranění a úmrtí následkem pádu do výkopu výrazně poklesl, odpadají rovněž náklady na pomocné pracovníky a riziko krádeží ze strany najatých domorodých dělníků.
Objevil se i názor, že zvláště talentovaní archeologičtí psi píší rovněž vlastní odborné články, toto tvrzení se však doposud nepodařilo jednoznačně prokázat.
