Hlasy ke mně promlouvají nejčastěji v dlouhé chodbě mezi rýžovištěm a automatem na kávu. Nezastavuji se. Mám s nimi již své zkušenosti, optimalizoval jsem určité reakce, odladil postupy a vůbec se jich nebojím.
Hlasy mi někdy vyhrožují, já jim vyhrožuji vždy.
Hlasy mě někdy urážejí, já je urážím vždy.
Přesně takhle se totiž na hlasy musí. Podsouvám jim všemožné bludy, strachy a vtíravé myšlenky, nabádám je k nesmyslnému jednání, nedopřeju jim chvíli klidu. Po krátké konverzaci vždy zoufale zmlknou a mluvím už jen já, každým slovem je víc a víc ponižuji. Musím se smát, rychlá chůze a smích, snad se zadýchávám nebo snad zalykám.
Myslím, že dříve nebo později dovedu hlasy k šílenství. Poté jim uřežu uši, vyloupu oči a ustříhám jazyky, přidám vše do sbírky předmětů v pytli, který je tady mým jediným majetkem. Většinu času mám pytel ukryt v olejárně, protože předpokládám, že tam je kvůli zápachu nejmenší pravděpodobnost nezvaných hostů, všetečných slídilů či dokonce zlodějů.
Oči, uši a jazyky… Uvažuji, že když nebudu chtít poslouchat nepříjemná slova, vytáhnu vždy nějaké ucho a nechám ho pohltit zvuk, podobně budu činit s okem. Jazyk zastane nezbytnou konverzaci s automatem na kávu. Jednu sadu orgánů budu vždy nosit po kapsách nebo za sebou tahat na motouzu, tím budu dokonale chráněný před všemi nežádoucími vjemy. Tedy k tomu všemu, k uším, očím a jazykům, dojde až později, až hlasy zešílí, přirozeně. Pro tuto chvíli je to pouze takový zábavný nápad, vrtošivý rozmar vycházkáře.
Tedy hlasy. Po určité době se mi urážky a výhrůžky omrzí, mávnu rukou, zrychlím, zapomenu na hlasy a dojdu chodbou ke kávovému automatu. Co si pamatuji, představuje pro mě jediný zdroj potravy, protože sklizeň na rýžovišti je podle všeho velmi vzdálená a produkty olejárny jsou daleko za hranicí stravitelnosti. Volím proto nápoje husté, pravidelně přídavek cukru a mléko navíc, samotné druhy kávy střídám, ale vždy si dám navrch ještě čokoládu. Volby automatu bohužel, na rozdíl od jiných podobných zařízení, pamatuji-li si dobře (jak? odkud?) nenabízejí polévku, studené nápoje, čaj ani žádné pamlsky. Po sladkém pití mívám žízeň, ale tu dokážu uspokojit při další obchůzce ze zavlažovacího kanálu rýžoviště.
Tentokrát vybírám brazilskou kávu, mléko a cukr navíc, to už jsem zmiňoval, samozřejmě. Zadám na displeji příslušný kód. Rovnou si objednám i čokoládu. Informace o cenách scházejí, ostatně žádné mince u sebe stejně nemám.
„Káva je k dispozici pouze jako odměna za zvláštní pracovitost,“ ozve se automat. „Podejte zdůvodnění svého nároku.“
Vykládám automatu o náročných pochůzkách rýžovištěm, o odpornosti olejárny a velké vytrvalosti, kterou musím prokazovat na každém kroku, popisuji souboje s hlasy, vykládám mu o svých výzkumech a neubývajících záhadách.
„Výborně. Tvůj výkon je nadprůměrný,“ praví automat. „Žádosti se vyhovuje.“
Občas mi automat z neznámých příčin kávu vydat odmítne a tvrdí, že můj výkon je podprůměrný. Nemá to myslím žádnou souvislost s tím, co mu říkám, jaká slova volím, nevysledoval jsem ani spojení s nějakými speciálními událostmi cestou. Už vím, že to pak nemá smysl zkoušet znovu.
V takovém případě musím prostě opět absolvovat celou obchůzku, zase projít chodbou od rýžoviště a vypořádat se s hlasy. Občas se odmítnutí opakuje i několikrát za sebou, jsem pak hladový a nevrlý. Z automatu ale kávu jinak než přemlouváním nezískám, k ničemu nevede do něj kopat ani se ho pokoušet převrhnout, je těžký, bytelný a v případě podobných konfliktů také sarkastický.
Tentokrát se ale vše vyvinulo dobře. Už opět za chůze ošidím žaludek teplým nápojem, cukrem a mlékem, ulepím si rty hustou čokoládou a odhazuji oba kelímky na hromady plastu. Napadlo mě, že bych je mohl spočítat a z toho odhadnout, jak dlouho kráčím mezi rýžovištěm, automatem na kávu a olejárnou, nemá to však smysl. Kelímky může za mými zády někdo odklízet nebo sem naopak přidávat nové (myslím, že podobné triky by plně odpovídaly například mentalitě hlasů). Nemůžu na tomto základě určit ani to, zda zde procházím po konečný nebo nekonečný čas, samotný rozsah času však zřejmě zvítězil nad mou pamětí. Opravdu nekonečný čas, zdá se mi, by však asi nevyhnutelně znamenal obroušení bot, pak i ponožek, posléze nohou a pak bych se již přesouval pouze obtížně. Možná bych se mohl někdy zeptat automatu, jak je to v jeho případě s doplňováním surovin. Neodpoví, jistě, zajímá se jen o můj nárok na kávu.
Všímám si, že na stropě přibývá rozbitých žárovek. Chodba směřující přímo k olejárně je pak už úplně ztemnělá, u stěn se ale táhnou světélkující houby a plazivé oddenky jakýchsi kapradin. Díky houbám přece jen udržuji směr, světlaje právě tak dost na to, abych nevrážel do zdí. Nemusím se na nic soustředit, v hlavě prázdno, jdu, v hlavě nádherné prázdno, žádné myšlenky ani pocity neokupují pustý prostor mozku. Dokonalost se však sama sebe v určitý moment zděsí…
Konečně chodba končí dveřmi. Otevírám je a ihned na mě zaútočí mastný puch olejárny, už první nával stačí na to, aby se mi zdvihl žaludek. Vůbec nechápu, jak jsem kdy mohl olej pít a hrozím se možnosti, že by automat na kávu přestal spolupracovat a já musel přejít na tukovou dietu. Slyším hučení lisů, pára stoupá z extrakčních hrnců, vzduch je tu ulepený, osvětlený mžikavou září olejových lamp a můj pot se v tomto nechutném přísvitu mísí s mastnotou. Olejovitá hmota je tmavá, rozmyslně kape přes plachetky, několik stupňů filtrace, na jejímž konci je olej již medově žlutý, ale o nic méně odporný. Uprostřed místnosti mechanismy vybudovaly také stáčírnu, linky přesunují sem a tam plné a prázdné lahve.
V rohu, kde jsem si zřídil provizorní kutloch, vidím svůj pytel a strašlivě zamaštěnou pokrývku.
Opět se mi zvedne žaludek, zabouří jako zuřivý Šílenec snažící se vylomit dveře uzavřené cely. Musím jít dál, nejsem přece ještě natolik zemdlelý, abych se uložil ke spánku.
Další spojnice dveří, chodba se, tak jako jindy, zdá být stále úplně přímá. V prostoru za olejárnou směrem k rýžovišti pobývá podivný přízrak, obtěžující mě nesmyslnými otázkami, možná jeden z uprchlých hlasů, který se přemístil a vylepšil svou taktiku. Zatímco konverzaci s hlasy totiž zvládám dobře a občas si ji i vysloveně užívám, přízrak mě dokáže důkladně ztrýznit.
„Přejete ostatním věci dobré, nebo věci špatné?“ ptá se tentokrát. Nesnáším podobné otázky, vznešenost vyžaduje neptat se, například vyhublý žnec s kosou se neptá ani neodpovídá, strohá elegance. Já takové dokonalosti, přiznávám, ovšem ještě nedosáhl.
„Tak různě,“ krčím rameny, abych ho co nejrychleji odbyl. „Někomu dobré, někomu špatné. Sobě dobré, hlasům a přízrakům špatné.“
„Ale celkově, čeho je více?“ V jistém ohledu mě až fascinuje, že se za celou dobu nikdy nezeptal na něco, co by mě alespoň trochu zajímalo. Otázky zřejmě nejsou vybírány náhodně, ale podle nějakého klíče. Představuji si, že tluče jakýmsi mentálním hmoždířem, který všechna zajímavá slova promění v drť fádnosti a nudy.
„No, celkově toho dobrýho spíš míň, přirozeně,“ odpovím na půl úst a opět se pro sebe divím, proč se vůbec ptá, když odpověď je přece předem jasná, snad i jemu, ne? Je mi odporný, působí nemocně, typický ochořelec, který by měl být preventivně uzavřen někde v leprovém baráku a pro posměch vodíván na obojku během maškarád.
Prchám od přízraku pryč, naštěstí mě nepronásleduje. Olejárna, přízrak, nálada se mění ve zřetelnou rozladu. Konečně přicházím k dalším dveřím.
Rýžoviště má zvláštní povahu. Jedná se jakoby o obrovský pokoj, snad někdo v bytě (nebo ve více bytech, to spíš) vyboural stěny a získal tím rozsáhlou souvislou plochu. Z toho, co původně bylo asi koupelnou, natáhl pečlivý pěstitel hadice, mnohonásobně prodloužená sprcha a vývod ze zrezivělé pračky. Výtok vody směřuje do mělkých příkopů v podlaze, svažují se jedním směrem, na pohled bezodtoká zóna. Možná se voda stává součástí hmoty rýže, snad prosakuje ven podlahou či stěnami.
Rostlinky jsou kořeny zabořeny do hnijících koberců a drtě parket, voda je zalévá někdy až po vrchní listy klasu. Výše hladiny se ovšem mění, předpokládám, že je automaticky upravována s ohledem na vegetační fázi. Na stropě jsou v pravidelných intervalech umístěny speciální silné žárovky, jejich nezastíněné světlo bodá do očí. Nevzpomínám si však, že by kdy rýže dozrála, leda by nějaké stroje sklidily úrodu, zatímco spím, obcházím olejárnu nebo hovořím s automatem na kávu. Než bych dorazil, zasadily by sem též nové rostliny (a to ovšem již patřičně vzrostlé). Možná celá chyba spočívá v tom, že rýži chybí noční tma; vždyť kdykoliv procházím rýžovištěm, žárovky svítí.
Zvláštní je i to, že rýžoviště se, mám alespoň ten dojem, lehce svažuje směrem k vaně a umyvadlu u jedné ze stěn. Voda kanály přitom proudí opačným směrem. Znamená to, že teče vzhůru? Všechno tomu nasvědčuje, ale vysvětlit tento jev neumím. Zkoušel jsem hmotou koberců hrabat, ale brzy jsem narazil na skalnaté podloží a od vysvětlení záhady jsem byl stejně daleko jako předtím. Dokonce mě napadlo, že by tok vody mohl mít co dělat s plynutím času, snad se na rýžovišti odvíjí opačným směrem, možná i proto rýže nikdy nedozraje. Na svých kapesních hodinkách ale nic zvláštního nepozoruji, ručičky obíhají spořádaně, rýžovištěm taktéž procházím od jedněch dveří do druhých, žádné kroky pozpátku.
Abych zahnal žízeň, piji ze zavlažovacího kanálu vodu, přestávám cítit sladkost čokolády. Než se vydám na další cestu, opláchnu si ruce a obličej, smývám pot a tuk. Snažím se na hladině spatřit svůj obraz, ale voda je příliš zakalená na to, aby pořádně odrážela světlo žárovek.
A znovu chodba, kde, jak už dávno vím, brzy narazím na hlasy. Pohledem na ručičky hodinek zjišťuji, že rychlost obchůzky bude průměrná, necelých pět hodin. Chodba jde na pohled opět přímo, nějaké záhyby zde ovšem zřejmě být musí, když vždy dorazím zase na počátek cesty. Jeden čas jsem si myslel, že není nutné, aby se jednalo o uzavřenou smyčku, možná je celý prostor vyplněn sledem automatů na kávu, rýžovišť a olejáren (ať už v nekonečném, nebo konečném, ale astronomickém počtu), přičemž existence cyklu je jen mým bludem. Nyní už ale o této možnosti pochybuji. Dělal jsem si totiž na určitých místech značky a vždy je ve stejné podobě nalezl znovu. Samozřejmě je mohl vytvořit někdo jiný jako kopii, není to žádný nezpochybnitelný důkaz, do sebe zavinutý prostor se mi zdá však pravděpodobnějším vysvětlením celé situace. Nejasné však zůstává to, že cesta opačným směrem mi trvá v průměru až o dvě hodiny déle, podobně jako u toku vody na rýžovišti to naznačuje určitou potměšilost prostoru…
Raději znovu vykročím, rýžové pláně mě po chvíli vždy začnou děsit, neodvážil bych se tady setrvat déle nebo dokonce, bez ohledu na únavu, ulehnout. Nezdravé závlahové příkopy, snad malarické, za soumraku se tyto kraje jistě pokrývají miliardami krvežíznivých komárů a třebaže žárovky ukazují, že soumrak zde nenastává, raději na to nechci spoléhat. Možnost: zálud bodavého hmyzu.
Spekulovat o tom všem můžu přirozeně i nadále, ale nutno přitom jít, chůze stejně umožňuje lepší cirkulaci myšlenek. Přemítám tedy, jaký vztah existuje mezi rýží, olejem a kávou, proč někdo navrhl systém právě takto a co by se stalo, kdyby jedna z komponent zmizela nebo byla nahrazena nějakou jinou, na pohled podobnou (například rýžoviště pšeničným polem nebo olejárna výškvařovnou sádla či udírnou špeku). Znamená snad kombinace rýže, oleje a kávy nějaký ideální stravovací režim? Nebo je tato kombinace, respektive její vhodnost, na mě pouze testována, jsem obětí pokusů jakýchsi zvrácených výživám? Proč ale potom na rýžovišti nikdy nedošlo ke sklizni, rýži přece nejím, znamená to, že se něco pokazilo nebo experiment zcela selhal? Možná však už pokus dávno skončil a nyní zde dobíhá jen ze setrvačnosti, nikdo se neobtěžoval vše vypnout, zbývají porušené cykly, stále méně dokonalé procesy, selhání automatů, rozpadající se systém, v němž jsem byl uvězněn, já, přízrak i hlasy.
Neměl bych odmítnout celou hru a navždy se zastavit? Ozve se však hlad, žbluňkavé sevření žaludečních stěn. Stejně jako vždycky tak nakonec procházím dál směrem od rýžoviště, kráčím chodbou, hlasy, automat na kávu, olejárna a tak stále dokola, dokud se nestane nutným odpočinek, přespím na umaštěné pokrývce v puchu olejárny, trpím jinak nespavostí, zde však ve špatném, nedýchatelném vzduchu se štěstím rychle upadnu do spánku připomínajícího mdloby.
Někdy však milosrdně bezesné bezvědomí přejde ve vidiny, opět uslyším hlasy a kráčím od automatu na kávu do olejárny, pak rýžoviště, řada chodeb, hlasy, přichází těžká únava, a nikdy si proto nejsem jistý, zda se dříve probudím nebo ve snu znovu usnu…
