„Nemístná výtka, uhryznutá lýtka,“ zpívá se v lehce rozverné lidové vlkodlaci písni, lýtečníkova profese je však absolutně vážná.
Po pravdě řečeno, je to trochu nudný patron, neustále zahleděný do svých výzkumů, nerudný mrzout, který veškerý čas tráví se šrouby a stavebnicemi, provádí výpočty, v laboratoři testuje pevnost a pohyblivost jednotlivých součástek i složitějších struktur.
Lýtečník není ani tak sběratel jako především vynálezce, konstruktér, technicky zdatný inženýr, ba i technologický vizionář. Výpravy se sekerou pro něj nepředstavují radost, ale pouhý prostředek k získávání materiálu. Zákrok amputace provádí bez emocí (svých, s umrtvením se přirozeně nezdržuje, takže na druhé straně sekery to může být jiné) a někdy dokonce využívá i služeb najatých pracovních sil, vesměs se vyznačujících tupou brutalitou. Odběr orgánu v jeho případě totiž nevyžaduje žádnou chirurgickou zručnost, postačí odseknout (nebo jinak oddělit) nohy v koleni.
Pak teprve začíná složitější práce, nasazení umělého kloubu namísto kolena, poté další odseknutí, tentokrát v kotníku, a další umělý kloub na dolním konci. Tyto operace jsou již technicky náročnější, ale stále představují pouhou přípravnou fázi. Mezivýsledek procedury: lýtko, základní prvek stavebnice, je připraveno k dalšímu použití coby standardizovaná komponenta vybavená propojovacími závity.
Lýtečník se kromě praktické stránky věci ovšem zabývá i abstraktními idejemi, čísly i geometrickými vzory, zkoumá, jaké z těchto fantazií je možné za pomoci všemožných technických triků převést do hmotné reality. Jaké základní postupy dosud prozkoumal?
Lze například zkoušet imitovat přírodu, přičemž biomimetika zahrnuje v jeho pojetí v první řadě stonožky a mnohonožky. Stovky a tisíce lýtek, pohybují se přivázány k sobě, jistěže je třeba podpěr a hybných mechanismů, vytvořit centrální pásový poháněč, lýtečník je však pracovitý. Znovu: schopnosti však uplatňuje nejenom v praktické realizaci, zkoumá i teoretické aspekty svého řemesla, zda snad určité počty nohou vykazují speciální vlastnosti stability a nestability, podobně jako problém kývání třínohého stolu, výpočty těžiště i změny jeho polohy při pohybu ústící v pád. Snad trojúhelníky nebo pentagramy z lýtek mají nějaké speciální dovednosti, zrychlenou kráčivost, šplhavost či možná i zvláštní potenciál k třepetavé létavosti, nutno vše náležitě prozkoumat, poznamenává si lýtečník.
Dlouho se zabýval pavouky, ovšem pavouky mnohonásobnými, pavouky z několika vrstev, kdy na každé lýtko navazovalo pomocí speciálního rozbočovače osm lýtek dalších a tak dále, nikoliv ovšem donekonečna, protože lýtka došla a od určité chvíle byla nejrozvětvenější vrstva stejně již beznadějně ucpána záplavou noh. Lýtečník uvažoval, že tento proces je nějakým způsobem analogický tomu, jak elektrony zaplňují jednotlivé vrstvy (slupky) atomu a proč je snad obtížné konstruovat stabilní prvky s příliš velkými jádry – pavouci zákon. Taktéž mu nemohla uniknout určitá podobnost mnohonásobného lýtkového pavouka s neuronovými sítěmi, složitost komunikace, funkce i umělá inteligence skryté tu ve vrstvách, tu naopak mezi vrstvami v abstraktní logice.
Některé lýtečníkovy projekty mají spíše demonstrační účel. Chtěl své úspěchy předvést například na základě volně šlachami propojeného útvaru z 22 nohou, k nimž umělý kloub poutal kopačky. Ano, 22 nohou odpovídá fotbalové jedenáctce a lýtečník se rozhodl ukázat, že tato dovedně kopající obluda bude schopna porážet i ty nejvěhlasnější týmy lidských protihráčů. Lýtka byla vybavena speciálními čipy a během utkání zamýšlel lýtečník řídit jejich pohyby z tribuny vysílačkou. Výsledek tohoto experimentu však není znám, protože 22 lýtek se lýtečníku do žádné fotbalové soutěže nepodařilo přihlásit. Při pokusech s vězni docházelo namísto fotbalového utkání k pokusům o bezhlavý útěk a lýtka měla namísto starosti o pohyb míče tendenci k samovolnému pronásledování kořisti.
V jádru lýtečníkova výzkumu ovšem v žádném případě nestojí sportovní kratochvíle. Jsou zde především výzkumy týkající se samotné povahy čísel, snad určité násobky dokáží lépe chodit, snad zde speciální roli hrají prvočísla, protože takový útvar se nemůže rozpadnout na kusy o stejném počtu lýtek, třebaže však, jak je lýtečník nucen připustit, se pochodující útvar ze 17 lýtek či šplhající struktura z 19 lýtek může rozpadnout na kusy o počtu nestejném. Možná, že výzkum prvočísel představuje v tomto případě slepou uličku, vždyť ani automobily nemají 5 kol a pavouci 7 nohou, jakkoli by jistě stálo za pokus je takto konstruovat…
Aby prozkoumal vrozené vlastnosti a dispozice různých struktur, své svěřence lýtečník občas nechává pobíhat i samostatně, pouze však na pozemku odděleném od okolí bytelnou zdí. Vodí je na vycházky, opět však pouze uzavřenou zahradou a uvázané na pevném řetězu. Když lýtka občas uprchnou z klecí, obvykle zmateně pobíhají po laboratoři i přilehlými prostory lýtkařova bytu, hemží se jako hmyz.
Tu lýtečník, když k žádoucímu výsledku nevedly experimenty s čísly ani geometrickými útvary, získává odpor k veškeré pravidelnosti a řádu, skládá své úlovky do chaotických hromad, kde záškuby drážděných nohou nezpůsobují koordinovaný pohyb, ale jen převalující se chaos panožek a chapadel.
Jindy zase z lýtek sestavuje otočné kotouče, táhla a převody, které pohybují dalšími předměty, podle pokynů ovládají domácí výtah (po pravdě řečeno však v současné verzi značně poruchový a většinu času setrvávající v suterénu), vyrábějí elektřinu, šlapou zelí či stloukají máslo, přičemž však hrozí určité riziko nežádoucí mikrobiální a jiné kontaminace a vůbec pak cosi z lýtek vesměs konzervovaných formaldehydem může nežádoucím způsobem ovlivnit výsledné senzorické vlastnosti pokrmů. Struktury lýtek roztáčejí mlýny, čerpají vodu, pohybují kyvadly i ručičkami hodin, jsou zde projekty počítající s implementací do hrnčířského kruhu nebo do zbraní fungujících jako automatizované škrticí smyčky. Lýtka jsou šikovná, tvrdí lýtečník, jde pouze o to jejich schopnosti odhalit.
Největším lýtečníkovým objevem byla revoluční myšlenka, že i veškerá nebeská mechanika funguje pomocí lýtek, jsou zde vesmírná táhla, kosmická lýtková kyvadla, převody mezi planetami a měsíci a další chytré mechanické nástroje z kostí a kloubů. Vždyť jak jinak by se hvězdy dokázaly po obloze pohybovat s tak železnou pravidelností? Bez lýtek jistěže stěží.
Hvězdy, tvrdí lýtečník, jsou tedy na obloze neseny lýtkovými kostmi, přirozeně však vyvstává otázka, proč je nevidíme. Jistěže je zde možnost jakéhosi záměrného klamu, maskovacích praktik či hromadné hypnózy a halucinací, taková vysvětlení však nejsou vědecká. Kdepak, zřejmě jde o to, že hvězdy jsou opravdu neseny kostmi, avšak neviditelnými kostmi.
Tak zde tedy vyvstává potřeba odhalit příslušné tajemství, aplikace bělení až k úplnému vybělení a pak i odbělení, nebo snad krycích postřiků, ovšem lýtka jsou stále velmi vzdálena tomu, aby měla požadované vlastnosti. A tedy, říká se, lýtečník nakonec propadl trudnomyslnosti, usoudil, že jeho lýtka jsou jen nedokonalým materiálem a je třeba zabývat se strukturami lýtek neviditelných. Líto je lýtečníka, praktik a racionální empirik, který přesto však propadl metafyzickým bludům.
Přestal s lovy i konstrukcemi, zavrhl svou dosavadní práci, veškeré zásoby lýtek i umělých kloubů přivezl na náměstí hlavního města v obrovských kontejnerech a tam nechal vysypat a přitom cosi křičel o pohybech hvězd a žádal, aby lidé sami věnovali svým lýtkům větší pozornost a zkoumali možnost jejich neviditelnosti, ale to se zřejmě jen tak říká. Apokryfní historka, podle níž kolemjdoucí (údajně ze značné části beznozí mrzáci na berlích) lýtečníka ubili rozsypanými lýtky, by, i kdyby byla pravdivá, zřejmě představovala pouhou náhodu a vrtoch vesmíru, který se slepě otáčí, přirozeně a nutně podpírán neviditelnými, ovšem dovedně pospojovanými lýtky.
