Nejlepší pohled na Kastellet se naskýtá večer, kdy se staré opevnění hemží světluškami jako orientační bod pro každého, kdo se na město dívá při příletu shora. Zde se nachází jeden z velkolepých kodaňských parků, obranné komplexy, včetně sídla Forsvarets Efterretningstjeneste, a jeden větrný mlýn, spíš na ozdobu než funkční. Přes Langeline vane silný vítr a po západu slunce kostra velryby, zapuštěná do země, souladně vibruje a vydává kvílení, které je slyšet až ve Švédsku.
Hamilton dorazil diplomatickým vozidlem, bez dokumentů, a jak vyžadovala etiketa, i beze zbraní a prostorových záhybů a také bez jediné součásti uniformy. Díval se za vozidlem, jak se vznáší ke ztmavlému nebi nad parkem, zatáčí k jihozápadu, kolébá se ve větru a klouže po prostorovém záhybu, který si vytváří pod stupátky. Byl si jistý, že FLV zaznamenává každý detail. Do diplomatické zásilky sice nenahlížíte, ale zato víte zatraceně dobře, kde skončí. Vyšel z parku zhojenou bronzovou bránou, zamířil po schodech dolů směrem k diplomatické čtvrti a nemyslel přitom na nic. Míval to ve zvyku, když ho trápily naléhavé otázky, na které neznal odpověď, místo aby je převaloval stále dokola v hlavě a nechával se jimi užírat.
Kodaňské ulice. Dámy a gentlemani vystupující z vozidel, tu a tam trikolóra nebo péra na klobouku a jednou dokonce tartan přehozený přes rameno. Hamilton se přistihl, že ho to rozzuřilo. Ale potom uviděl, že je to Campbell. Mladík ve večerním obleku byl ten druh hlupáka, který pochytil nářečí v baru a nosil cokoliv zjevně zakázaného jako projev impotentního protestu proti světu. A nechával se tak oškubávat od Skotů.
Hamilton se na sebe pro svou zlost zlobil. Nedokázal se ovládnout.
Prošel kolem průčelí britské ambasády s příslušníky Hanoverského pluku na stráži, zabočil za roh a počkal v jedné z oněch příhodných temných uliček, jež tvoří druhý plán diplomatických čtvrtí všude na světě. Za chvíli se otevřely dveře bez jakéhokoliv vnějšího kování, kdosi ho uvedl dovnitř a odebral mu kabát.
* * *
„Ta dívka přispěchala k hlavním dveřím, jako by byla v nesnázích. Mluvila na jednoho z našich Hanoveřanů, vojína Glassmana, a ještě víc ji rozrušilo, když jí nerozuměl. Potom zřejmě usoudila, že jí nebude rozumět nikdo z nás. Pokoušeli jsme se ji provést skenerem ve vstupní hale, ale nechtěla o tom ani slyšet.“ Velvyslanec se jmenoval Bayoumi a byl to musulman s prošedivělým plnovousem. Hamilton se s ním už jednou setkal na plese v paláci vyváženém na jediné vlně, vyzvednuté z oceánu a udržované na místě, aby dávala najevo přítomnost členů královských rodů tří velmocí. Byl přesně tak elegantní, jak bylo třeba, a choval se, jako by jeho povinnosti byly lehké jako pírko. Na tomto místě mu to tak možná připadalo.
„Mohla by tedy být ozbrojená?“ Hamilton se už dříve přiměl, aby se posadil, a nyní se soustředil na kresbu lakovaného puškovníkového dřeva desky velvyslancova stolu.
„Může být poskládaná jako origami.“
„Jste si jisti identifikaci?“
„Nu…“ Hamilton rozeznal okamžik, kdy diplomatické dovednosti kontinentálního velvyslance přebírají řízení. Nebo se přinejmenším začínají projevovat. „Majore, kdyby to šlo, rád bych to vyřešil, aniž bychom kompromitovali důstojnost té dívky…“
Hamilton ho přerušil: „Vaši lidé kurýrovi nesvěřili víc než jen jméno a domněnku, že spojení prostřednictvím výšivky odsud není bezpečné.“ Což byla až děsivě amatérská výmluva „Co to má znamenat?“
Velvyslanec vzdychl. „Dávám si záležet, abych se dámy nikdy nevyptával na věk.“
* * *
Zadržovali ji ve vstupní hale a velvyslanectví na ten den pro veškerou jinou agendu zavřeli. Posléze rozšířili bezpečnostní kryt velvyslanectví až k hale, vytvořili do něj vchod otvorem probouraným ve zdi a uvnitř pro ni zařídili malý pokojík. Od zbytku velvyslanectví ji odděloval prostorový záhyb, jímž bylo proháněno světlo, takže ji Hamilton mohl pozorovat na inteligentní projekci, jež zabírala velkou část stěny jedné z mnoha nevyužívaných kanceláří velvyslanectví.
Hamilton uviděl její tvář a přistihl se, že zatajuje dech. „Pusťte mě dovnitř.“
„Ale jestli…“
„Jestli mě zabije, nebude to nikomu vadit. A proto to neudělá.“
* * *
Vešel do místnosti stvořené z prázdného prostoru, jejíž stěny byly vyladěny na bílý lesk, aby těm, kdo se nacházejí uvnitř, pohled kolem sebe nezpůsoboval potíže. Zavřel za sebou dveře.
Podívala se na něj. Možná už ho začíná poznávat. Kolísala v nejistotě.
Posadil se naproti ní.
Reagovala, když ji hltal pohledem. Uvědomovala si, že se na ni nedívá tak, jak by se cizí člověk díval na dámu. Možná jí to pomáhalo v rozpomínání. Ale také to nemuselo nic znamenat.
Tělo bezesporu patřilo Lustře Saint Clair: chlapecký účes, plné rty, brýle jen na ozdobu, ublížený pohled laskavých očí.
Ale nemohlo jí být víc než osmnáct. Potvrzení v jeho očích to potvrzovalo nade všechny možnosti kosmetiky.
Tohle byla Lustre Saint Clair, jak ji znával. Lustre Saint Clair z doby před patnácti lety.
„Jsi to ty?“ vypravila ze sebe. Enochiánsky. Lustřiným hlasem.
* * *
Když mu bylo čtrnáct, poprvé opustil Cork, kvůli otcovu dluhu zapsaný k výcviku u 4. dragounského pluku, hrdý na to, že jej svou službou bude moci splatit. Otrkal se, obrousil drsné hrany a vypěstování nových v Keble ho teprve čekalo. Bydlel ve Warminsteru a byl každým coulem kadet gentleman. Musel najít společnou řeč s ostatními šaržemi, jež mívaly ve zvyku smát se jeho aristokratickému irskému přízvuku. Neustále na něj směřovaly dotazy, kolik toryů zabil, a on nikdy nedokázal najít vhodnou odpověď. O mnoho let později dospěl k přesvědčení, že měl po pravdě říci, že dva, schválně, jak by na to reagovali. Palčivě si uvědomoval své panictví.
Lustre byla jedna z mladých dam, s nimiž bylo přijatelné se veřejně stýkat. Hamiltona k ní velmi přitahovalo to, že byla starší než on. Zejména proto, že byla tichá, ostýchavá a neschopná ho rázně usadit. To mu umožňovalo chovat se směle. Někdy až příliš směle. Neustále se rozcházeli a zase dávali dohromady. Jednu chvíli byla jeho stálou tanečnicí, při třech příležitostech ani nepotřebovali taneční pořádek, a jindy zase prý vyrazila s nějakým jiným kadetem. Jenže Lustre vždycky dráždilo, že Hamilton nebere její ostatní ctitele vážně, a pokaždé se k němu vrátila. Celá ta hloupost netrvala ani tři měsíce, jak nyní prozrazoval jeho vnitřní kalendář. Bylo to stěží uvěřitelné, ale měl to roky jako vytesané do kamene.
Nevěděl jistě, jestli k němu Lustre cítí nějakou náklonnost, až do chvíle, kdy ho zasvětila do svých tajemství. A i té noci se poškorpili. Ale potom alespoň strávili chvíli pohromadě, neohrabaní a nervózní.
Lustre byla sekretářkou lorda Surteese, ale Hamiltonovi té noci intimnějšího sblížení prozradila, že to je v podstatě lež, že je také kurýrkou, že má v hlavě sémě diplomatického jazyka, že ji jednoho dne požádají, aby vyslovila heslo, které způsobí, že se v ní rozroste, a ona potom nebude znát žádný jiný jazyk a bude všude a pro všechny cizinkou, s výjimkou tuctu lidí ode dvora a z vlády, s nimiž se bude schopna dorozumět. Kdyby ji někdo unesl, vysloví jiné heslo, nebo ji k tomu přinutí její výbava, a zůstane v myšlení, vzpomínkách i řeči odkázaná na jazyk, kterým nemluví nikdo jiný, který se nikdo jiný nebude schopen naučit, a zůstane tak až do smrti, jež po takovém odříznutí od souhrnu lidstva tvořícího rovnováhu přijde pravděpodobně brzy. Snad.
Sdělila mu to, jako by se zmiňovala o počasí. Nikoli s nezúčastněností, již se Hamilton naučil obdivovat u svých vojáků, ale s fatalistickou odevzdaností, která v něm té noci vzbudila odpor a strach. Nevěděl, jestli jí má věřit. Její zjevná jistota, jak skončí, ho té noci přiměla k rozčilené reakci a zatáhla je do další z nekonečných hádek mezi dosud nevyzrálými osobnostmi. Ale v následujících týdnech si její důvěry začal spíš považovat a zaplašil myšlenky na to strašné břemeno, které na něj vložila, a na slabost, kterou tím prokázala, pokud to všechno byla pravda, protože ho okouzlovala.
Jako kadet udělal i mnoho jiných pošetilých a hrozných věcí. Občas míval pocit, že by měl nějaké litovat. Ale jaký by to mělo smysl? Ovšem jednu věc přece jen neudělal. Neodešel z toho malého pokoje v patře hostince, nezamířil přímo do kasáren, nepožádal o rozhovor poručíka Rašida a neoznámil mu, že tato předpokládaná dáma byla s to prozradit tajemství svého postavení. A neudělal to ani v následujících týdnech.
Tu jednu věc neudělal a ona se mu teď vrátila jako řízením osudu z řecké tragédie, nebo jako následek vynechané modlitby.
O šest měsíců později, poté, co následovala Jeho Lordstvo zpátky do Londýna a přestala Hamiltonovi odpovídat na dopisy, Lustre Saint Clair zmizela.
Dověděl se o tom jenom díky tomu, že na jednom plese zahlédl jednu její přítelkyni, doprovodil svou tanečnici ke stolu a šel oné přítelkyni složit poklonu. Uslyšel o slzách a zděšení a o tom, že žádná z dívek v Surteesových službách neví, co se s ní stalo.
Nedal na sobě nic znát. Ani tehdy, ani potom. Pátral, jak si to jen mohl dovolit. Vyšel skoro naprázdno. Posháněl deníky z onoho dne a objevil cosi o diplomatickém incidentu mezi dvorem sv. Jakuba a Dány. Navzájem se obviňovali z „nedorozumění“, jež autor článku nemohl podrobněji popsat, neboť byl vázán mlčenlivostí, ale nepochybně k němu došlo vinou typického dánského vrtochu. Mezi řádky se dalo vyčíst, že se něco ztratilo, pravděpodobně diplomatická zásilka Tou zásilkou, nebo její součástí byla patrně Lustre. A potom byl jeho pluk znenadání odvelen jinam a Hamiltona od toho všeho odvedly povinnosti.
Celé měsíce, ba roky, z toho měl špatný pocit, jenž začal náhlým značným strachem tam u psacího stolu. Ten ho tížil a opadal jenom pozvolna. Ale nic z toho nakonec nebylo. Zatímco povyšoval a začali ho pověřovat neuniformovanými pracemi, utišoval své svědomí ujišťováním sebe samého, že nezná žádné konkrétní detaily, které by svým nadřízeným předložil. Pouštěla si pusu na špacír a málo se vyznala ve světě. To nejsou důkazy, to jsou pocity.
A to bylo v její věci všechno až do dnešního rána. Kdy znovu uslyšel její jméno z Turpinových úst v jeho kanceláři u Horse Guard Parádě.
Její jméno a informaci o jejím údajném návratu po patnácti letech, během nichž byla pokládána za mrtvou.
V Hamiltonovi nesmírně hrklo, ale nedal nic najevo. Teď už v tom uměl chodit. Jeho irská krev byla držena v anglickém džbánu.
Aspoň se konečně dověděl podrobnosti, na které se obezřetně nikdy nevyptával od chvíle, kdy začal vykonávat neuniformované práce. Před všemi těmi roky poslali Lustre do Kodaně na rutinní předávku informací, poznatků výzvědných služeb považovaných za příliš choulostivé, než aby je svěřili výšivce nebo čemukoliv jinému, co mohlo podlehnout rozmarům člověka nebo Boha Turpin mu neprozradil, o jaké informace šlo, jenom že byly označeny jako Určeno Jejich Veličenstvům, což znamenalo, že je mohou vyslechnout pouze korunované hlavy určených velmocí a jejich vybraní rádcové. Lustre vysadili v jednom z parků, tam se jí ujali příslušníci Politiets Efterretningsjeneste a odvedli ji do paláce Amalienborg. Tedy, alespoň to měli udělat. Protože tam ani ona, ani oni nikdy nedorazili. Jednoduše nepřišli a Dánové po hodjpě zdvořilého vyčkávání, jestli se snad nezastavili někde na oběd nebo na skleničku, vyhlásili poplach. Nic se nikdy nezjistilo. Nenašli se žádní svědkové. Jestli to byl únos, pak byl dokonalý.
Velmoci zpanikařily, vysvětloval Turpin. Očekávaly, že se rovnováha zhroutí, že záhy bude následovat válka Armády po celém kontinentu a Sluneční soustavě byly rozmístěny po přístavech a parkovištích vozidel. Hamilton si vzpomínal na tu náhlou mobilizaci, kdy byl jeho pluk odeslán oklepat si bláto z bot do Portsmouthu. Brzy se to změnilo jenom v další cvičení. Turpinův předchůdce přišel v důsledku té aféry o místo a krátce na to i o život při nehodě na lovu, jež měla rysy spíše lovu než nehody.
Hamilton byl toho rána výjimečně moudřejší, než aby řekl nahlas, že to, co měla Lustre v hlavě, muselo být výjimečně cenné, když to znamenalo konec posvátné důvěry všech účastníků veřejného života, konec všeho. To pomyšlení v něm opět vyvolalo neblahý pocit, neboť brnkalo na vlákno spojující důležitost toho, co převážela, s její ochotou mluvit.
„Je ta záležitost stále tak choulostivá?“ zeptal se.
Turpin přikývl. „Proto posílám vás. A proto vás obeznámíme s enochiánštinou. Předpokládáme, že je to jediný jazyk, kterým je schopna mluvit, nebo v to spíš doufáme, a vy budete muset vyslechnout, co vám může sdělit, a jednat podle toho přímo na místě. Jediná další možnost by byla poslat pro ni celé vojsko a my v tuto chvíli ještě nejsme na invazi do Dánska plně připraveni.“
Jeho tón nenasvědčoval žádné ironii. Říkalo se, že šíleného starého krále Frederika baví představa, že jeho státeček dělá potíže velmocím. Že by ve Sluneční soustavě rád dosáhl nějakých zisků kromě těch několika skal, jež byly v současnosti prorostlé jménem Dánska jako prošpikované slaninou.
Vřelá Turpinova důvěra byla Hamiltonovi oporou proti jeho dávné slabosti. Převzal jazyk a nastoupil do vozidla, aby překročil rozbouřené vody s pocitem, že za něho není vznášeno dost modliteb, ale rozhodnut o ně nežádat, smířen s osudem a připraven zemřít.
* * *
A tady tedy byla Nebo to nebyla ona?
Byl to snad vypěstovaný homunkulus s dostatečnou přechodnou pamětí na to, aby ho poznal? A také mluvil enochiánsky? Ne, to rozhodně přesahovalo kapacitu takového nedokonalého mrňavého mozku. A vtisknout podobnou osobnost takovému objektu by bylo pod úroveň dokonce i toho, kam mohl klesnout Heeresnachrichtenamt. Je to snad skutečná osoba s vypěstovanými rysy, které připomínají skutečnou Lustre? To bylo docela dobře možné. Ale k čemu by to bylo dobré, když v tomto stavu okamžitě budí podezření? Proč by ji neupravili přiměřeně k věku, jakého měla nyní dosahovat?
„Ano,“ potvrdil enochiánsky. „Jsem to já.“
„Potom… je to pravda, božemůj. To, co mám před očima od chvíle… od chvíle, kdy jsem se vrátila.“
„Vrátila odkud?“
„Říkali, že na cestě za mnou je někdo s úředním oprávněním. To jsi ty?“
„Ano.“
Zatvářila se, jako by tomu nemohla uvěřit. „Potřebuji ochranu. Až budeme zpátky v Británii…“
„Ne, dokud se nedovím…“
„Víš stejně dobře jako já, že v téhle místnosti, v téhle budově…!“
„Když jsi sem přišla a tohle ještě byla vstupní hala, proč jsi nechtěla projít skenerem?“
Nadechla se a sevřela ústa v tenkou čárku. A už se zase hádají. Blázni. Pořád. Když je toho tolik v sázce.
Měl jim to povědět. Měli poslat někoho jiného.
„Poslechni,“ řekla „jak je to dlouho, cos mě viděl naposled?“
„Patnáct roků, plus minus.“
Znovu v její tváři postřehl šok. Jako by se pořád dokola mučila jednou věcí. Jejími dozvuky. „Viděla jsem data, když jsem se dostala ven. Nedokážu tomu uvěřit. Pro mne to byly… čtyři roky… nebo… spíš vůbec žádná doba.“
Hamilton si byl jistý, že neexistuje nic, co by tohle mohlo způsobit. Zavrtěl hlavou a odsunul záhadu na chvíli bokem. „Zásilka je v bezpečí?“
„To je ti podobné, takhle přeskakovat v řeči sem a tam. Ano!
Proto jsem neprošla skenovacím strojem! Ty krámy jsou pověstné, zejména ten zdejší. Mohl by mě přinutit mluvit.“
Jenže totéž by řekl homunkulus nebo náhradník. Hamilton se přistihl, že se na ni mračí. „Pověz mi všechno, co se přihodilo. Všechno.“
Ale vtom se vedle nich ozval zvuk. Z míst, kde by se žádný zvuk ozývat neměl. Jako když na zeď narazí těžký kus nábytku.
Lustre sebou trhla, otočila se, aby se podívala.
Hamilton po ní skočil.
Ucítil za sebou náhlý zášleh ohně.
A potom padal nahoru, na stranu a zase dolů.
Dopadl a vrhl se stranou, aby zachytil Lustre, kterou to vymrštilo nahoru z odlétajícího křesla Z mléčného ohně a duhových oblouků šířících se místností ho přecházely oči. Dvě vyražené díry a z každé se vylévala polovina místnosti. Podél stěn k nim vířila exploze.
Tvarovaná nálož s prostorovým záhybem ve špici, určená k demolici uměle zakřiveného prostoru, pomyslel si Hamilton koutkem mozku, jenž byl uzpůsoben k tomu, aby rozebíral a převracel dokola právě takové věci.
Ať už to udělal kdokoliv, chtěl Lustre nebo oba získat živé.
Hamilton ji popadl za ramena a odhodil ji ke dveřím.
Rozrazila je a s klopýtnutím přistála v gravitaci chodby za nimi. Hamilton se odrazil nohama od poletujícího křesla a vylétl ven za ní.
Dopadl tvrdě na rameno, překulil se na nohy, přiskočil ke dveřím a zabouchl je. Splnily svou povinnost a poskládaly se do složených rozměrů několik vteřin předtím, než se přes ně převalila exploze.
V chodbě na ně nikdo nečekal.
Snad neměli v plánu vniknout do záhybu otvory, které prorazili? Mohli docela dobře najít jen jejich mrtvoly. To by byla chyba a Hamilton neměl v lásce pocit, že se jeho nepřítel dopouští chyb. Předpokládal raději, že neví všechno.
Neměl pistoli.
Ve vzdálených částech budovy se spustily poplašné signály. Hamilton si uvědomil, že se chodba plní shora kouřem.
Na schodech nad nimi se ozvalo dupání běžících nohou.
Přítel nebo nepřítel? To se nedalo poznat.
Útok přišel zvenčí, ale někdo uvnitř tomu mohl napomáhat a dovnitř už mohli proudit ozbrojenci. Hlavní dveře vydržely, ale vzápětí se poskládaly, aby zbrzdily postup útočníků. Pokud byli natolik zkušení, aby použili takovou nálož, nejspíš se o tuto cestu ani nepokoušeli.
Lustre se dívala na jediné dveře, k nimž se mohli dostat dřív, než k nim doběhnou ty dupající nohy. Byla na nich tabulka s nápisem, který Hamiltonovy titulky z dánštiny překládaly jako „sklep“.
Vrhl se ke zdi a vykopl vší silou proti dveřím. Nepřírodní dřevo kolem zámku povolilo. Vykopl dveře úplně. Poškození bude vidět. Spoléhal na to, že na tom nebude záležet. Otevřel a našel za dveřmi schody. Lustre vběhla dovnitř a on za nimi zavřel.
Vyzkoušel několik nezřetelně viditelných předmětů a našel něco, co mohl zvednout a dveře tím zatarasit. Bedničku na nářadí. Nacházeli se ve staré kotelně, jež pravděpodobně sloužila jako záloha pro případ, že by selhaly palivové články.
„Najdou…“ spustila Lustre. Ale okamžitě se ztišila.
Hamilton brzy objevil to, o čem měl podezření, že zde dole může být, komunikační stanici na stěně. Někdy, když na sobě neměl uniformu, nosíval malé pojítko k výšivce, obvykle zamaskované jako hodinky, aby nikomu nezavdával příčinu pozastavovat se nad tím, jaký člověk může mít něco takového. Jenže by mu nikdy nedovolili vzít si takové nádobíčko do země pokládané za spřátelenou. Pojítko na stěně byl interní systém. Hamilton mohl jenom doufat, že se napojí na pojítko na střeše. Mohl a měl zavolat FLV. Ale nemohl si teď dovolit důvěřovat místním složkám. Nemohl jejich systémům svěřit nefalšovaný hovor do Buckinghamského paláce nebo do budovy u Horseguard Parádě. To by byl hřích proti rovnováze. Nyní existovala jenom jediná osoba, které mohl zavolat. Jestli nebude ve svém budoáru, je po něm a Lustre skončí znovu v pytli.
Klepl na spojovací klíč, zahvízdal do mluvítka správné tóny a doufal, že inteligentní zvuk, s jehož pomocí navazoval spojení, unikne jakýmkoliv slídivým uším.
K jeho úlevě se Cushion MacKenzieová hned ozvala, znepokojeným hlasem. Někdo z Paláce jí možná dal echo, kde Hamilton dnes v noci bude. „Co pro vás mohu udělat, Johnny?“ Její hlas přicházel od střechy, ze směru vyhrazeného důstojníkům.
„Zaskočit na návštěvu k tatínkovi.“ Slyšel, jak se dupající nohy blíží chodbou ke dveřím. Přehlédnou v houstnoucím dýmu, že dveře jsou poškozené?
„Přemístit, uzavřít, nebo zabít?“
Bylo tím myšleno zabít jeho, úder, který by mu vzal život a vymazal všechno, co věděl. Ujišťovali ho, že bezbolestně. Byl to jediný způsob smrti, který si neuniformovaní důstojníci mohli sami zvolit, neboť výbava uložená v jejich hlavách vylučovala sebevraždu. Cushion se na širších rozlohách veřejné výšivky profilovala jako salonní intelektuálka, ale své práci dávala všechno. Kdysi vyvedla Hamiltona z Lisabonu do veřejného vozidla s ozbrojeným řidičem za neustálého hovoru, jenž ho udržoval v bdělém stavu navzdory ošklivé ráně v hrudi. Chtěl jí potom poslat květiny, ale ve svazku Květomluvy, který mu poskytl pluk, nenašel nic, co by popisovalo jeho pocity a současně zachovávalo drahocenný odstup mezi nimi.
„Přemístit,“ řekl.
„Dobře. Hledám.“
Na chvíli se odmlčela a Hamiltonovi čekání tvrdě brnkalo na nervy. Ti, kdo je hledali, se teď motali přede dveřmi nahoře jako amatéři. Možná proto to s těmi výbušninami přepískli. Hamilton se nejvíc ze všeho bál amatérů. Amatéři člověka zabijí, rozkazy nerozkazy.
„Jste v pěkně zamořené krysí díře, majore. Měl byste vidět, co se mi hemží na kávovém stolku. Za desítky let úkrytů a přeskládaných prostorových záhybů, ukrytých a zapomenutých zbraní. K vaší smůle nemáte žádnou nablízku. Kdyby se bodový časostop otevřel tam a Kodaň se kvůli tomu zhroutila…“
„Zhroutí se, když sem uděláte díru?“
„Možná. Nikdy to nebylo moje oblíbené město. Zahajuji přípravu.“
Něco bouchlo do dveří. Pronásledovatelé se do nich začali opírat. Lustre z opatrnosti ustoupila z míst, kudy mohly létat střely, a Hamilton si uvědomil, že kvůli délce šňůry mluvítka nemá na vybranou nic jiného, než jim zůstat v cestě.
Vzpomínal na chvíle s Annie a nezabýval se ničím jiným.
Bouchání do dveří nyní bylo pravidelné. Cílevědomé.
„Hotovo,“ sdělila Cushion.
Hamilton přikývl a přitáhl Lustre k sobě.
„A v uchu mi… Mám vám vyřídit poklonu od plukovníka Turpina“
„Že panu plukovníkovi také posílám poklonu,“ odpověděl Hamilton. „Vpřed.“
Se září, jež mohla znamenat hroutící se město, se pod nimi otevřela jáma Hamilton a Lustre do ní spadli a řítili se rychlostí hurikánu pableskující chodbou. Od rozbitých dveří v dálce přilétaly střely, svištěly stříbrným mihotavým tunelem kolem nich, absurdně se odrážely…
Hamilton zatoužil, aby měl něco, čím by mohl opětovat palbu těm mizerům do obličeje.
A potom byli náhle venku v požehnaném nočním vzduchu, vypadli na zem z neuvěřitelné díry ve vzduchu…
… jež se okamžitě diplomaticky zavřela.
Hamilton vyskočil a rozhlédl se. Nacházeli se v postranní uličce. Mráz. Tma Žádní svědkové. Dokonce i tohle se Cushion povedlo. To bylo všechno, co byla dnes v noci schopná udělat pro něj nebo pro kteréhokoliv z jeho bratří a sester kdekoliv ve Sluneční soustavě. Turpin to povolil kvůli němu. Ne, opravil se, kvůli tomu, co má v sobě Lustre.
Pomohl Lustre vstát a oba se zadívali na ústí uličky, kde chodci přebíhali sem a tam. Uslyšel zvony od Matky Boží odbíjet desátou. V dálce hořelo velvyslanectví. Nebem se míhala vozidla se zvonci a červenými světly, vrhala se do kouře a chrlila do něj vodu ze svých oceánských prostorových záhybů. Mohla se docela dobře dostat pod palbu. A byla to jediná složka zdejšího veřejného života, která na tom, co se právě přihodilo, téměř jistě nenesla žádnou vinu. Uličkou se nesl pach kouře. Frederikovi to bude stačit k tomu, aby uzavřel vzdušné trasy. Turpin a Její Veličenstvo královna matka jsou v tuto chvíli vyzváni k poradě o tom, jestli vědomosti, které převážela Lustre, stojí za otevřenou válku mezi Větší Británií a Dánským dvorem, jenž o téhle akci nemusí vůbec vědět a ta tajemství už zná. Ale místo aby nechal oba vyzvednout britským kočárem, stráví hodiny ujišťováním, že situaci zvládnou jeho vlastní služby, prolezlé hnilobou skrznaskrz.
Na protější straně uličky stál malý hostinec s přírodním hovězím zavěšeným pod střechou a z jeho oken se ozývala hudba k norským tancům. Zástupy se budou chtít podívat na požár a nabízet zbytečnou pomoc po způsobu gentlemanů a lidí, kteří si jimi přejí být.
Hamilton vzal Lustre za ruku a rozběhl se ke dveřím.
* * *
Holandštinou, kterou si vyvolal z nějaké regionální variace zasuté v hlavě, si objednal něco z pravého hovězího s bramborami a láhev vína, které neměl v úmyslu pít, ale které jim posloužilo jako záminka, proč pro sebe chtějí diskrétní kóji. Lustre se před hostinským tvářila upejpavě a vyhýbala se jeho pohledu jako svedená komorná. Komorná v šatech, nad kterými by v Londýně pozvedli obočí, protože jsou patnáct let vyšlé z módy, napadlo náhle Hamiltona. Ale neměli na vybranou. A kromě toho jsou v Dánsku.
Zmizeli v přítmí boxu. Měli několik minut, než jim přinesou jídlo. Oba spustili současně, tichým hlasem, aby hostinský neslyšel podivný jazyk.
Zvedla ruku a on zmlkl.
„Povím ti všechno popořádku,“ řekla. „Tak rychle, jak jen umím. Slyšel jsi už někdy o teorii tří čtvrtin unce?“
Hamilton zavrtěl hlavou.
„Je to lidová věda, takové věci, které najdeš ve Zlatých knihách a o kterých se mluví mezi služebnictvem. Ten chlapík vážil umírající lidi a prý zjistil, že po smrti jsou rázem o tři čtvrtě unce lehčí. To je tíha duše.“
„Opravdu je vhodná chvíle na nějakou teologii pro služtičky?“
Nevyletěla na něj kvůli tomu. „Teď ti povím něco tajného, s klasifikací Pro Jejich Veličenstva…“
„Ne…!“
„A když zemřu já a ty ne, co potom?“ odsekla „Protože jenom moje zabití rovnováhu nezachránil“ Připojila k tomu slovu přívlastek, který ho z jejích úst šokoval. „A proto ano, chci, abys to věděl, kdyby došlo na nejhorší.“ Neposkytla mu čas na zformulování odpovědi, což bylo nejspíš jenom dobře. „Co jsi za člověka v uniformě, když neumíš žít s tajemstvím?! Je mi jedno, na jakou úroveň máš pověření, v tuto chvíli jsme na to jenom my dva!“
Hamilton konečně přikývl.
„Dobře tedy. Vzhledem k tomu, že nejspíš nečteš nic jiného než lovecké stránky, asi jsi nečetl nic o astronomických problémech týkajících se galaxií, ohledně rozložení hmoty v nich.“
„Cože? Co tohle má…?“
„Ne, samozřejmější to nečetl. Jde v zásadě o tohle: vypadá to, že galaxie mají víc hmoty, než by mít měly. O hodně. Nikdo neví, co je zač. Není viditelná. Ale jenom zakreslováním jejích projevů astronomové sestavili mapy, znázorňující, kde se všechna nachází. V Herstmonceux se několik roků zabývali jenom tímhle. Což mi připadalo zvláštní, když jsem o tom četla, ale teď už vím, proč.“
Přinesli večeři a oni museli zmlknout a jenom se na sebe dívali. Hamilton se přistihl při pomyšlení, že jí tahle nová rozhodnost sluší. Stejně jako drsná mluva Ucítil starou nejasnou bolest a potlačil ji. Hostinský odešel s výrazem voyeurského potěšení. „Pokračuj.“
„Nechápeš? Jestli je teorie tři čtvrtin unce pravdivá, potom ve světě existuje hmotnost, která přichází a odchází jako do záhybu a ze záhybu, jako by si ji Bůh schovával v rukávu. Sečti její množství dohromady…“
Hamilton pochopil a musel před nesmírným významem té představy zavřít oči. „To je ta nadbytečná hmota v galaxiích.“
„A my máme její mapu.“
„A ta ukazuje, kde se tam vyskytuje mysl, skuteční cizinci z jiných světů…!“
„A možná blízko.“
Hamiltonovi se hrůzou zatočila hlava Možné ohrožení rovnováhy! Kterákoliv velmoc – hrome, kterýkoliv stát – může získat nepředstavitelnou výhodu výměnou informací s cizinci. „Tohle tedy máš v hlavě. Největší tajemství velmocí. Ale jsou to staré zprávy – museli mezitím najít nějaký způsob, jak se s tím srovnat…“
„Ano. Protože, konec konců, kdokoliv může vyčlenit dost pozorovacího času teleskopů, aby na to přišel. Pokud mohu soudit, o ty informace se podělili. Všechny významné dvory o tom na nejvyšší úrovni vědí, takže rovnováha zůstala zachovaná. Taktak. Nejspíš museli všichni uzavřít tajnou dohodu, že se ty cizince nebudou pokoušet kontaktovat. A to se dá docela snadno kontrolovat, když uvážíme, jak důkladně všichni sledují výšivky ostatních.“
Hamiltonovi se ulevilo. Byly to tedy opravdu staré hrůzy, s nimiž se už vypořádaly moudřejší hlavy. „A samozřejmě přichází v úvahu jenom komunikace. Při daných vzdálenostech…“
Podívala se na něj, jako by byl dítě, které něco provedlo. „Některá z mocností snad dohodu porušila?“
Našpulila ústa. „Tohle není dílo velmocí.“
Hamilton nevěděl jistě, kolik toho ještě snese. „Čí tedy?“
„Už jsi slyšel o nebeských dvojčatech?“
„O Ransomových?“
„Ano. Castor a Pollux.“
Hamiltonův mozek pracoval o překot. Dvojčata byla obchodníci se zbraněmi. Před několika lety vyšlo k pobouření velmocí najevo, že neprodávala své zboží jenom státům, jichž byli poddanými rodem (což měla být Británie nebo Francie, jelikož pocházeli ze severních provincií Kolumbie), anebo vlastní volbou, nýbrž každému. Jakmile to velmoci zjistily a sešikovaly se proti nim, aby se s dvojčaty vypořádaly jako s každým jiným ohrožením rovnováhy, jejich zástupci ze dne na den zmizeli ze svých kanceláří v hlavních městech světa a začali zbraně prodávat pokoutně povstalcům, žoldnéřům, koloniím. Prostituovali své služby. Dvojčata sama se nikdy neukazovala na veřejnosti. Říkalo se, že nashromáždila dostatek peněz na to, aby mohla začít vyvíjet nové zbraně na vlastní pěst. Snad každý měsíc se vynořovaly nějaké nové dohady o tom, jestli u nich některá mocnost tajně nenakupuje. Británie by ovšem nic takového neudělala, ale Holanďané, Španělé?
„Jak jsou do toho zapleteni?“
„Když jsem při své původní misi byla na půli cesty přes město, otevřela se pode mnou a mou čestnou stráží podobná králičí díra, z jaké jsme právě vypadli my.“
„Oni to dokážou?“
„Ve srovnání s tím ostatním, co dělají, není tohle nic. Mají po ruce vlastní vojáky, vojáky v uniformách…“
Hamilton uslyšel v jejím hlase znechucení a zaujal k tomu stejný postoj. Tato noc mu začínala připomínat spíš noční můru, v níž se hroutí všechny jistoty. Jak se mu před očima zjevovaly strašlivé nové možnosti, měl pocit, jako by se propadal od jednoho okamžiku k druhému.
„Pobili můj doprovod a sami utrpěli nějaké ztráty. Mrtvé odnesli s sebou.“
„Museli tam potom také důkladně uklidit.“
„Mne odvlekli napřed. Nevím, jestli jsme stále byli v tomhle městě. Chystala jsem se vyslovit heslo a odříznout se, ale byli na to připravení. Vpravili do mne nějakou instantní glosolálii. Chvilku jsem si myslela, že jsem spustila sama, ale potom jsem si uvědomila, že nedokážu přestat mluvit, že říkám všelijaké nesmysly, směšné a ostudné věci ze všemožných koutů mé hlavy.“ Odmlčela se, aby nabrala dech. „I o tobě padla zmínka.“
„Nechtěl jsem se na to ptát.“
„O tom, co nesu, jsem nemluvila. Čistě jen šťastnou náhodou. Vytrhla jsem se jejich hrdlořezům a pokusila jsem se roztříštit si hlavu o zeď.“
Vzal ji za ruku. Aniž by o tom vůbec přemýšlel.
Neuhnula „Nedoporučovala bych to, nejspíš to ani nejde, ale dopřáli mi jenom dva pokusy, než mě znovu přemohli. Měli v plánu mě tím svinstvem nacpávat, dokud neprozradím slova, která jim umožní prohlédnout si mapu pomocí skeneru. Zamkli mě v místnosti a nahrávali mě celou noc. Docela brzy to začala být nuda.“
Hamilton ji poslouchal a cítil, že se uklidnil. Upřímně se těšil na to, že snad bude brzy moci některým z těch mužů ublížit.
„Vsadila jsem na to, že když se hodně připozdí a já pořád neřeknu nic politicky zajímavého, přestanou mě pozorovat a budou jenom nahrávat. Počkala jsem tak dlouho, jak to jen šlo, aniž bych se z toho zbláznila, a prohledala jsem stěny. Našla jsem hlavní přívod elektřiny a strčila jsem do něj prsty. Ráda bych ti řekla víc, ale od té chvíle si nic nepamatuji, dokud jsem se neprobudila někde jinde, na opravdu obrovském vesmírném vozidle. Probrala jsem se na ošetřovně, připojená na hadičky s všemožnými prostředky. Moje vnitřní hodiny říkaly, že je… o čtyři roky později… což jsem považovala za chybu. Zkontrolovala jsem zásilku ve své hlavě, ale pečeti byly zcela nedotčené. Cítila jsem kouř. Vytahala jsem si tedy hadičky, co nejšetrněji to šlo, a vylezla jsem z lůžka. Bylo tam ještě několik jiných lidí, ale všichni byli mrtví nebo v bezvědomí. Podivně vyhlížející rány, jako by jim něco vycuclo maso. Další mrtvoly jsem našla venku v chodbě. Personál v té jejich uniformě. Někdo tu věc ještě řídil, protože když jsem zkontrolovala vnitřní výšivku, byla obsazená tři sedadla Myslím, že se snažili tu loď dovést domů s minimální posádkou, jenom tři lidé, kteří přežili to kdovíco. Když jsme se z vysokého úhlu nad rovinou ekliptiky přibližovali k oběžné dráze Země, loď vysílala všelijaké falešné identifikace a pasové údaje. Schovala jsem se nedaleko hlavních dveří, a když loď dorazila k jedné z dánských výškových stanic, počkala jsem, až na ni nastoupí záchranářský tým. Potom jsem se vyplížila ven.“ Její hlas nabral prosebný tón, jako by hledala ujištění, jestli se jí to všechno jenom nezdá. „Potom jsem… nastoupila na omnibus na zem a vzpomínám si, jak jsem si přitom říkala, jaká je to přepychová přeprava, samé serepetičky, obzvlášť na dánské poměry. Když jsem se zaposlouchala do výšivky a srovnala jsem své denní záznamy s tím, co slyším, uvědomila jsem si… a ujišťuji tě, že to dalo práci, mnohokrát jsem si to ověřovala…“
Sevřela mu ruku v němé žádosti, aby jí věřil.
„Pro mne to byly čtyři roky v bezvědomí… ale…“ Musela se zhluboka nadechnout a její oči opět žalovaly na ohromující nespravedlnost toho všeho.
„Patnáct let pro nás,“ doplnil Hamilton. Když se na ni nyní díval, na to, jak ta starší žena jež ho začala učit, jak se vyznat v sobě samém, zůstala dívčinou takového věku, že se s ní nadále nemůže objevovat na veřejnosti… dosud tu změnu nevnímal tak palčivě, protože takovou si Lustre uchovával v paměti, ale teď jasně viděl, jak je velká. Současný rozdíl mezi nimi mu připomínal, co všechno celou tu dobu dělal. Zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil a unikl tomu vystrašenému pohledu. „Co to znamená?“
Chystala se k odpovědi. Ale Hamilton si náhle uvědomil, že hudba zesílila. Shrábl ze stolu nůž na steaky a strčil si jej do kapsy.
Lustre se na něj šokovaně zadívala.
Ale to už do jejich boxu nahlédl muž vyhlížející jako typický štamgast. „Promiňte,“ oslovil je holandsky s přízvukem, který poznámky v Hamiltonově oku nedokázaly zařadit. „Nevíte, kam šel hostinský? Mám tady mít rezervaci…“
Něco nepatrného v mužově výrazu.
Vycházelo mu to.
Ale nevyšlo.
Hamilton ani tak nevstal, jako spíš sebou hodil do strany a zarazil nůž muži do podbřišku. Vykroutil jej, sáhl po opasku, strhl muže kupředu v okamžiku, kdy krev vystříkla na ubrus, a byl na nohou a v hlavním sále dřív, než muž vykřikl…
Tam stál další muž a hleděl do kuchyně, rozzlobený na hostinského, jenž v očekávání obvyklých potíží zesílil reprodukovanou hudbu. Obrátil se a zašmátral rukou po pistoli zavěšené u pasu…
Amatéři!
Hamilton mu hodil zakrvácený nůž do obličeje. Muž jej v první chvíli považoval za vrhací a ruka mu vylétla nahoru, když se od něj odrazil, ale to už Hamilton překonal vzdálenost, která je dělila, rozmáchl se a udeřil muže pěstí do krku. Ten zachroptěl a zhroutil se. Hamilton ho zachytil, než upadl, a zmocnil se pistole.
Nepoužil ji. Muž se zoufale držel za krk. Hamilton ho nechal dopadnout.
Otočil se zpátky k boxu a uviděl, jak druhé škubající se tělo sklouzává na podlahu. Lustre už se shýbala, aby sebrala i jeho zbraň.
Hamilton se otočil k hostinskému, jenž vyšel z kuchyně, a namířil na něj pistoli. „Další?!“
„Ne! Udělám všechno…!“
„Ptám se, jestli jich je víc?!“
„Já nevím!“ Mluvil pravdu.
Profesionálové by se chovali jakoby nic a zastřelili by Hamiltona ze zálohy, až by uposlechl volání přírody. Takže amatéři, možná jich je mnoho, možná prohledávají řadu hostinců, možná nehlídají východy tohoto.
Byla to jejich jediná naděje.
„Dobrá.“ Kývl na Lustre. „Odcházíme.“
* * *
Nakázal hostinskému dělat rámus u zadních dveří, rozhazovat hrnce a pánve, narážet do kredence. Každou chvíli ho mohla skosit palba a on to věděl, ale čert vzal jednoho Dána, když šlo o tohle všechno.
Poslal Lustre, aby se postavila k hlavním dveřím, potom sklonil pistoli, jíž mířil na hostinského, a tryskem vyběhl.
Vyřítil se do úzké uličky, do mrazivého vzduchu, hledal cíl…
Vystřelil do světla, které mu znenadání zazářilo do očí.
Ale to už se na něj sesypali. Bylo jich mnoho. Některé zranil. Možná smrtelně. K dalšímu výstřelu se už nedostal.
Nezaslechl žádné výstřely od Lustre.
Něco mu přitlačili na obličej a on se nakonec musel nadechnout temnoty.
* * *
Hamilton se s trhnutím probudil. A s vědomím, že je hlupák, a také že je zrádce, protože je hlupák. Chtělo se mu vyžívat se v tom neštěstí, že zklamal všechny, na nichž mu záleželo. Chtěl se tomu poddat, nechat beznaděj zvítězit nad sebejistotou.
Nesmí.
Vyvolal si časový údaj a zjistil, že je později o několik hodin, nikoliv o několik let. Oči měl kvůli světlům stále zavřené. Ale světlo, které na něho ze všech stran dopadalo, bylo rozptýlené a příjemné.
Ať už se ocitl v jakékoliv situaci, jeho možnosti budou omezené. Jestli není naděje na útěk, jestli se skutečně nacházejí v rukou nepřítele, je jeho úkolem zabít Lustre a potom sebe.
Chvíli o tom přemýšlel a nechávalo ho to v klidu.
Dovolil si otevřít oči.
Nacházel se v místnosti, jež vypadala jako nejlepší pokoj v hostinci. Dovnitř se linulo denní světlo něčím, co vypadalo spíš jako projekce než jako skutečné okno. Byl oblečen v tom, co na sobě měl v ulicích. Několik ošklivých pohmožděnin. Ležel na posteli. Byl sám. Nikdo se neobtěžoval ho připoutat.
Dveře se otevřely. Hamilton se posadil.
Byl to číšník, jenž do místnosti vezl servírovací stolek. Uviděl, že Hamilton je vzhůru, a kývl na něj.
Hamilton sklonil hlavu v odpověď.
Číšník sňal ze stolku poklop a odhalil večeři: vypadalo to jako pravý steak a vejce. Rozložil náležitě příbory, uklonil se a odešel. Neozval se žádný zvuk zamykání.
Hamilton přistoupil ke stolku a prohlédl si příbory. Přejel prstem po ostrém zoubkovaném ostří nože na steaky. Má poslání.
Posadil se na postel a pustil se do jídla
* * *
Nedokázal se ubránit myšlenkám, které se mu míhaly hlavou. Spíš je pociťoval, než aby v nich rozeznával vzpomínky nebo úvahy. Konec konců jimi byl tvořen. Jako všichni, kdo udržovali rovnováhu, jako ti, kdo zajišťovali, že se velmoci budou o Sluneční soustavu uváženě dělit a nesklouznou po divoké spirále do války, o níž všichni věděli, že by byla poslední. Takový konec světa by je všechny osvobodil od odpovědnosti a sjednotil by je s královstvím, jež existuje okolo vesmíru a uvnitř každé nepatrné newtonovské délky. Rovnováha se po zhroucení opět vzedme jako vlna a zůstane tak a konečně obejme všechny, kdo kdy žili, a spojí je cele s Bohem. Tolik povšechné fyziky do něho vtloukli v Keble. Nikdy se nepřistihl při touze po závěrečném zhroucení. Konec konců to nebylo nic, po čem by měli smrtelníci toužit. Byla to funkce samotné existence, ne něco, čehož příchod by si snad mohli sami vybrat. Měl ze své služby požitek a svým způsobem měl požitek dokonce i z toho, když pro ni trpěl. To mělo smysl. Ale takovéhle otřesy, tolik výbuchů na okrajích toho, čemu rozuměl, a v tak rychlém sledu… Ne, nenechá se fascinovat tím, jak se svět kolem něj otřásá v základech. To je jenom nová stránka rovnováhy, nová hrozba pro ni. Má mnoho projevů a mnoho podob. To byl verš z nějakého hymnu, na který si sotva vzpomínal. Bude tím, kým je, a udělá to, co je třeba.
Tuto myšlenku slyšel jako slova, jako projev části své osobnosti, která má motivaci i vůli. Při té obnově sil se usmál a dorazil steak.
* * *
Sotva dojedl, někdo pro něj přišel.
Tenhle na sobě měl uniformu, o které mluvila Lustre. Hamilton nedal ničím najevo svou reakci na ni. Připadala mu skoro jako něco ze zábavního parku. Pestré barvy, které se nicméně ještě nikdy neobjevily na bojišti a nenesly v sobě žádnou historii. Muž, který je nosil, však vypadal na to, že prošel výcvikem v řádné armádě; kráčel před Hamiltonem, jako kdyby dobře znal cvičiště. Snad i bývalý důstojník, který se buď vykoupil, nebo dezertoval. Ignoroval Hamiltonovy pokusy o navázání rozhovoru. Nikoliv otázky, protože Hamilton už se připravoval na nadcházející výslech a zbytečné otázky představovaly trhlinu v hrázi. Místo toho Hamilton mluvil jenom o počasí a na oplátku se mu dostalo pouze kyselého pohledu. Kyselého pohledu od mizery, který prodal své druhy za pestrý kabát.
Hamilton se na něj usmál a představil si, co by s ním provedl, kdyby měl příležitost.
Nůž nechal ležet vedle talíře.
* * *
Chodby byly světlé a hladké, vytvořené z prostoru a opatřené barvami a texturami pro pohodu těch, kdo zde žili. Hamilton následoval muže ke dveřím, které vypadaly na kancelář, a počkal, než na ně voják zaklepe a dostane se mu vyzvání ke vstupu. Dveře se otevřely samy, jako by tu měli nedostatek služebnictva.
Sál, do kterého vešli, byl obrovský. Byla to kopule s projektovanou klenbou, na níž bylo vidět…
Nad nimi se vznášel svět. Hamilton si chvilku myslel, že to musí být Jupiter z noční strany. Ale ne. Znovu se mu zatočila hlava, aniž by dal něco navenek znát. Byl to svět, který nikdy předtím neviděl. Bylo to nemožné. Ale poznámky v očích mu prozrazovaly, že projekce nese znaky přenosu z reálného prostoru, nikoliv vymyšleného uměleckého díla Koule byla tmavá a obrovská. Inkoustové mraky matně žhnuly jako uhlíky v pekle.
„Á,“ ozval se přes místnost hlas s bodrým severokolumbijským přízvukem, „dobrý večer, majore Hamiltone. Těší nás, že jste se k nám mohl připojit.“
Hamilton odtrhl pohled od věci nad sebou.
Na protější straně místnosti stáli dva muži, každý po jedné straně ohromného krbu, nad nímž visel vyřezávaný erb – Hamilton si byl jistý, že je skutečně vyřezávaný. Za normálních okolností by se muž pracující mimo uniformu s odporem odvrátil, ale pohyboval se nyní v šokujícím světě a tahle poslední nestoudnost už ho nemohla rozhodit. Erb nebyl takový, jaký by schválilo Mezinárodní bratrstvo heroldů, ale něco… osobního… něco, co by načmáral školák do notýsku a vytrhl a zmačkal dřív, než to uvidí spolužáci. Vlastní erb! Taková troufalost.
Oba muži se na něj usmívali, a kdyby k nim Hamilton ještě necítil nenávist, právě by začal. Usmívali se, jako by ten erb a ten neznámý svět, o němž tvrdili, že je reálný, byly jen žert. Tak jako Hamiltonovi připadala jejich garda jako z nějaké komedie, ačkoliv pochyboval, že by ji ti dva viděli stejně.
„Mluvím s… pány Ransomy?“ Přejížděl pohledem od jednoho k druhému. A zjistil, že záhada se opakuje.
Oba muži byli vysocí, měřili téměř sedm stop. Oba měli prořídlé vlasy, huňaté obočí akademiků a rozhodli se nosit brýle. Další pozérství. Nebyli oblečeni jako gentlemani, spíše na sobě měli něco v tom stylu, co by si oblékli na večer v golfovém klubu spořádaní otcové rodin bydlící v oněch budkách v Kentu. Byli si podobní postavou, ale…
Jeden byl nejméně o deset let starší než druhý.
A přesto…
„Ano, jsou to Castor a Pollux Ransomovi,“ ozvala se Lustre stojící stranou. V třesoucích se rukou držela sklenku brandy. „Dvojčata.“
Hamilton se střídavě díval na jednoho a na druhého. Všechno na nich skutečně bylo úplně stejné, s výjimkou věku. Muselo to mít stejnou příčinu jako Lustřin stav, ale jakou?
Mladší muž, Pollux, jestli si Hamilton dobře vzpomínal, se odlepil od krbu a zadíval se na něj znovu tím výsměšným pohledem. „Předpokládám, že to byla samozřejmá odpověď v enochiánštině. Je to pravda, majore. Narodili jsme se v místě, jež nese irokézské jméno ‚Toronto‘, ale jemuž lidé jako vy říkají Fort York, téhož dne v roce 1958.“
Hamilton pozvedl obočí. „V čem je tedy rozdíl? Zdravý životní styl?“
„Ani zdaleka ne,“ zasmálo se starší dvojče. „Ani v jednom případě.“
„Asi byste rád nějaké odpovědi,“ pravil Pollux. „Vyhovím vám, nakolik to bude v mých silách. Rozhodně jste za sebou zanechal chaos. V 9:59 dvůr Svatého Jakuba oficiálně prohlásil Dánsko za ‚protektorát Jeho Veličenstva‘ a vyslal vojsko ‚na podporu krále Frederika‘, jehož nařkli…“
„Prohlásili,“ opravil ho Hamilton.
Pollux se zasmál. „Ano, hlavně ať to zní vznešeně bez ohledu na to, jaké hrůzy popisujeme! No dobře. Prohlásili, že se ten starý šílenec stal obětí nějakého převratu a že ho mají v úmyslu navrátit na trůn. Řekl bych, že pojem převratu hodně záleží na úhlu pohledu. Nazval bych to spíš lží než prohlášením. Jestlipak to Frederik přežije?“
Hamilton neodpověděl. To, co slyšel, ho potěšilo. Ale jenom to podtrhovalo, jak důležitý je obsah Lustřiny hlavy.
Pollux s mávnutím ruky kolem sebe pokračoval: „Nacházíme se v naprosto normálním sídle na oběžné dráze kolem Měsíce.“ Ukázal nad sebe. „Tohle je inteligentní projekce z další naší nemovitosti, ležící značně daleko za politickými hranicemi Sluneční soustavy. Pojmenovali jsme to těleso ‘Nemesis‘. Protože jsme je objevili my. Je to dvojče Slunce, mnohem méně jasné.“ Vyměnili si s Castorem úsměv. „Nehledejte v tom žádné metafory.“ Podíval se znovu na Hamiltona „Při rychlosti světla by cesta tam trvala asi rok.“
„Říkáte nemovitost…“ Hamilton přemítal, jestli tam poslali nějaké automatické plavidlo a teď těleso nazývají takhle vznešeně. „Máme tam několik nemovitostí,“ ozval se Castor a přistoupil k bratrovi. „Ale myslím, že Pollux mluvil o samotné hvězdě.“
Hamilton věděl, že si ho dobírají. Proto nereagoval.
„Vzpomínáte si na příběh o Newtonovi a červovi, majore?“ otázal se Pollux, jako by se všichni účastnili nějakého velkolepého vtipu. Ale neobtěžoval se předstírat zdvořilost, jeho hlas zněl sžíravě, jako by mluvil ke vzpurnému dítěti. „V Británii je součástí vzdělávání teorie o rovnováze od malička, že? Víte přece, starý Isaac v zahradě, spadne mu na hlavu jablko, on je zvedne, uvidí po něm lézt maličkého červíka, a tak začne přemýšlet o nepatrnosti. Nezávislí historikové mimochodem vyvrátili všechny podrobnosti té staré povídačky, ale o to nejde. Isaac si uvědomil, že vesmír potřebuje pozorovatele, Boha, aby se realita uskutečňovala i tehdy, když není nablízku nikdo z nás. On je ten, kvůli komu padající strom v lese vydává zvuk. Je součástí přediva stvoření, součástí a motivem ‚předepsané posvátné‘ rovnováhy. A hvězdy a galaxie a nesmírné vzdálenosti mezi nimi jsou takové jenom proto, že tak rozmístil kulisy, a kvůli ničemu jinému. Rovnováha v naší Sluneční soustavě je diamant zasazený doprostřed ozdobného lůžka vzdáleného vesmíru. Ale ten obstarává jenom scenerii. Takový je aspoň postoj, který odjakživa prosazují akademické kruhy Velmocí. Udržuje všechno v nehybnosti. Potlačuje změnu.“
„Ale jak víte, my nejsme akademici a rádi si zašpiníme ruce,“ připomněl Castor trochu přívětivěji. „My dva sice stojíme nohama pevně na bitevních polích matky Země, kde vyděláváme peníze, ale odjakživa jsme vzhlíželi ke hvězdám. Část jmění jsme vydali na velmi nákladný koníček prvotřídní astronomie. Máme lepší teleskopy, než jakými se mohou chlubit velmoci, a rozmístili jsme je v různých koutech Sluneční soustavy. Vyrábíme také motory. Vozidlo, které klouže prostorovým záhybem a v každém okamžiku pod sebou mění gravitaci, je schopno dosáhnout v prázdnotě pouze určitého zrychlení. Rekordní hodnoty se sice pomaličku zvyšují, ale vždycky jde jenom o přírůstek několika mil za hodinu díky nějakému vyladění techniky. A když uvnitř Sluneční soustavy dosáhnete nějakého velkého zrychlení, musíte za několik dní začít zpomalovat, protože potřebujete zabrzdit u cíle. Nebylo by sice nemožné vyslat automatické vozidlo do divočiny za oblak komet, ale nějak se k tomu nikdo nedostal.“
„A to nás vždycky zaráželo.“
„Dokud se nám nedonesla šeptanda o velkém tajemství. Protože s námi lidé mluví, prodáváme zbraně a nakupujeme informace. Vyšlo najevo, že kdyby některý stát vyslal takovou loď, nebo třeba jen připravil vozidlo, které významně překoná stávající rekordy, všechny ostatní národy by pojaly podezření, že tam něco našel, a začaly by se vůči němu chovat agresivně v zoufalém pokusu udržet rovnováhu.“
Hamilton mlčel.
„Když jsme ve fotografickém přehledu zakopli o Nemesis, uvědomili jsme si, že jsme našli něco, co jsme od začátku hledali spolu s tolika jinými, občanských práv zbavenými obyvateli Země…“
„Pozemky,“ řekl Hamilton.
Zasmáli se a zatleskali, jako by šlo o společenskou hru. „Přesně tak,“ přisvědčil Castor.
„Hodili jsme si mincí,“ pokračoval Pollux. „Na cestu jsem se vypravil já. S malou posádkou. Nasedl jsem na vozidlo s prostorovým záhybem plným zásob a vybavené naším vlastním motorem, omezeným pouze fyzikálními, nikoliv politickými principy, a nechal jsem je akcelerovat. Vydal jsem se za novým světem. Posunul jsem hranici. Tentokrát pro nás. Pro všechny lidi odstavené stranou, když velmoci uzavřely svět…“ Všiml si, že se na něj bratr mračí, a viditelně se ovládl. „Vozidlo zrychlovalo, až jsme se asi po roce přiblížili k rychlosti světla A ke svému překvapení jsme zjistili, že zátěž na složené rozměry nepředstavitelně narostla. Zní to neuvěřitelně, ale zdá se, že ve vesmíru existuje mezní rychlost!“
Hamilton se snažil tvářit lhostejně, ale věděl, že se mu to nedaří. Nevěděl, čemu všemu z toho může věřit.
„Podle mých vnitřních hodin cesta trvala čtyři roky…“
„Ale mně, který jsem zůstal tady, uplynulo patnáct let,“ dodal Castor. „Protože když se přiblížíte rychlosti světla, čas zpomalí. Jenom pro vás. Jo, já vím jak šíleně to zní. Jako by se na vás Bůh začal dívat jinak.“
„A měl byste vidět, jak je to krásné, majore, ty duhy a temnota a pocit, že člověk je… konečně nablízku středu porozumění.“
Hamilton si olízl suché rty. „Proč k tomu všemu dochází?“
„To přesně nevíme,“ přiznal Castor. „Přistupovali jsme k tomu jako technici, ne jako teoretici. Newton prý řekl, že ‚Bůh nešidí prostor‘. Domníval se, že Bůh všemu poskytuje soustavu souřadnic vztaženou k Němu. Ale tyhle strašidelné změny hmotnosti a času v závislosti na rychlosti… ty prozrazují, že ve hře je něco víc než Newtonova nepatrná gravitace a nepatrná příčinnost!“
Hamilton pohodil hlavou k Lustre. „Pochopil jsem správně, že se té první cesty nezúčastnila?“
„Nezúčastnila,“ potvrdil Pollux. „Právě k tomu mířím. Když vozidlo začalo vůči Nemesis zpomalovat, začali jsme pozorovat známky něčeho, co jsme původně považovali za Sluneční soustavu okolo oné hvězdy. Až když jsme se přiblížili víc, poznali jsme, že to, co jsme považovali za malé světy, jsou vozidla Ve velikosti, o jaké se lidem ani nesnilo. Vozidla cizinců.“
Hamilton sevřel ústa do tenké čárky. Tohle tedy byli první vyslanci lidstva! A cizinci jsou tak blízko! Kdyby něco z toho mohla být pravda. Nezvedl pohled, aby se na ně podíval. Téměř cítil, jak se rovnováha otřásá. Jako by něco jemu drahého klouzalo rychle do prázdna a mohla následovat jenom zkáza „Takže jste k nim přirazili a potřásli si rukama“ pravil.
„Naneštěstí ne,“ zasmál se Pollux. „Na první pohled jsme viděli, že na vozidlech jsou ohromné symboly, všechny na stejný způsob, ačkoliv jsme z nich nic nevyčetli. Vypadaly trochu jako… červení ptáci, ale deformovaní a neostří. Člověk musel vidět dva aby si vůbec uvědomil, že to jsou symboly. Přibližovali jsme se nápadně a se vší parádou, když náhle naši výšivku zaplavily hluboké dunivé zvuky. Mohly to být hlasy. Asi hodinu jsme na sebe bezvýsledně volali. Připravovali jsme obrázek, který jsme chtěli vyhodit do prázdna v pouzdru, hůlkové postavičky, které si podávají věci…“
„To se vsadím,“ utrousil Hamilton.
„… když tu oni zapnuli světla, která osvítila jenom jejich výsostné znaky. Zhasli a znovu rozsvítili. Znovu a znovu. Jako by chtěli, abychom také ukázali ty své.“
Hamilton ukázal na tu příšernost nad krbem. „Vy jste to neměli nachystané?“
„To je až pozdější vynález,“ odpověděl Castor, „jako řešení právě tohoto problému.“
„Když jsme nemohli ukázat žádné výsostné znaky, začali po nás střílet,“ pokračoval Pollux. „Nebo alespoň předpokládáme, že to byla střelba. Rozhodl jsem se vypadnout. Nabrali jsme zase zrychlení, oblétli jsme hvězdu a zamířili domů.“
Hamilton nedokázal skrýt úsměv.
„Před další expedicí jsme postavili co největší plavidlo a pomalovali jsme je erby,“ pokračoval Castor. „Ale potřebovali jsme ještě jednu věc: něco na výměnu.“ Mávl rukou k Lustre. „Obsah její hlavy, lokace chybějící hmoty, tíha všech těch živých myslí, obchodní mapa nebes. Podle toho, odkud cizinci pocházejí, můžeme mít informace, které oni nemají. Anebo můžeme přinejmenším demonstrovat, že jsme ve hře. A když se nebudeme líbit jedné partě cizinců, můžeme najít jinou.“
„Ale ukázalo se, že je odolná,“ nadhodil Hamilton.
„Poté, co se pokusila zabít nebo zablokovat, jsme ji drželi u ledu,“ pokračoval Castor. „Poslali jsme ji s posádkou na hlavním plavidle v naději, že najdou způsob, jak ji cestou zlomit, nebo ji nabídnou cizincům jako zapečetěné zboží.“ Hamilton si byl jistý, že dvojče svými slovy s potěšením pokouší Lustřinu trpělivost. „Jenže jejich reakce byla tentokrát snad ještě agresivnější. Naši lidé zanechali na oběžných drahách řadu automatiky a domů připravených k obývání, ale sotva vyvázli životem.“
„Zdá se, že vás nemají rádi o nic víc než my,“ prohlásil Hamilton. „Chápu, proč ji chcete zpátky. Ale proč jsem ještě naživu já?“
Dvojčata se na sebe podívala, jako by jim nastala nějaká nepříjemná povinnost dřív, než by se jim líbilo. Castor pokývl, dveře se samy otevřely a do sálu vpochodovala skupina komických vojáků.
Hamilton pečlivě ovládal svůj dech.
„Připoutejte ho ke krbu,“ nařídil Pollux.
* * *
Vytáhli želízka ze stejných prostorových záhybů, odkud na něj nepochybně měli namířené zbraně. Pokud lidé jako Hamilton odcházeli na odpočinek, uchylovali se na obyčejná místa a neradi se účastnili zábav ve velkých sídlech. Když člověk pracuje mimo uniformu, není místnost jako místnost.
Připoutali ho za zápěstí a za kotníky ke krbu a svlékli ho. Hamilton chtěl Lustre vyzvat, aby se odvrátila, ale současně byl odhodlán nežádat o nic, co nemůže mít. Teď ho čeká smrt a bude to trvat dlouho. „Znáš svou povinnost,“ řekl jí.
Dívala se na něj hrozně nejistě.
Pollux znovu kývl hlavou a z podlahy se vynořil ovládací pedál, z něhož se linulo světlo. Položil na něj nohu. „Ponechme formality stranou,“ řekl. „Dáme vám za spolupráci závratnou sumu peněz v karbonech.“
Hamilton ho poslal na patřičná místa
„A díky tomuhle má svět problémy. No dobře, zkusil jsem to. Teď před vašimi genitáliemi otevřu velmi malý prostorový záhyb. Potom budu zvyšovat gravitaci, dokud se slečna Saint Clair nerozhodne přestat mluvit enochiánsky a nevysloví heslo, které nám umožní prohlédnout si soubor v její hlavě. Kdyby se snad odřízla od světa se svým vlastním jazykem, začnu odtržením vašich genitálií a potom přejdu na další části vašeho těla S využitím složených rozměrů budu přiškrcovat proudění krve a budu vás pomalu zabíjet a ona se na to bude muset dívat. Potom udělám totéž s ní.“ Vrhl letmý pohled na Lustre a na chvilku se zadíval na Hamiltona, jako by z toho měl obavy. „Nenuťte mě to udělat.“
Lustre stála zpříma a neodpověděla
„Řekni, co musíš, aby ses odřízla“ vyzval ji Hamilton. „Řekni to hned teď.“
Ale ona se k jeho hrůze a zuřivosti tvářila stále stejně a jenom přejížděla pohledem z jednoho na druhého.
„Proboha…!“ vykřikl.
Pollux zlehka přišlápl a Hamilton se napjal, když ucítil, jak se prostorový záhyb zmocňuje jeho těla K jeho hrůze mu to připomnělo chvíle s Lustre, a co bylo ještě horší, chvíle s Annie. O tuhle asociaci nestál, a proto ji v hlavě vypnul. Nebude na ni při umírání myslet. Bylo by to, jako by ji částečně stahoval s sebou. Bolest necítil, alespoň zatím. Šetřil hlas na chvíle, až přijde. Využije svého výcviku a bude je co nejhlasitěji proklínat, aby tak měl pod kontrolou jedinou věc, kterou může. Byl hrdý na to, že má příležitost ovlivňovat průběh své smrti a zemřít pro krále, zemi a rovnováhu.
Pollux se znovu podíval na Lustre a maličko přitlačil. Teď už to bolelo. Hamilton se nadechl, aby tomu neotesanci řekl, co si o něm myslí…
… když tu se náhle ozval zvuk.
Kdesi daleko něco do čehosi narazilo.
Dvojčata prudce a polekaně vzhlédla stejným směrem.
Hamilton ze sebe vypravil přidušený smích. Ať už to bylo cokoliv…
A byl to výbuch!
Na stěně se objevila projekce muže v uniformě. „Odněkud se tu vzala tři vozidla…!“
„Kostelní zvony!“ svitlo Hamiltonovi.
Castor se rozběhl ke dveřím a připojil se ke strážím strhávajícím zbraně se stěn a vybíhajícím ven, ale Pollux zůstal stát, kde byl, nohu připravenou na pedálu, v obličeji nebezpečný výraz. Také jeden ze strážců zůstal stát vedle Lustre s namířenou puškou. „Cože?!“
„Zvony od Matky Boží v Kodani. Deset hodin.“ Ztěžka oddechoval bolestí a tlakem. „Říkal jste, že město přešlo do britského vlastnictví v 9:59. Když jsme padali.“ Triumfálně proklel muže, který se ho chystal zmrzačit. „Museli do mne při pádu vložit prostorový záhyb se sledovacím zařízením! Když jsme přistáli v Británii, rovnováhu to nepoškodilo!“
Pollux zavrčel a sešlápl pedál.
Hamilton neviděl, co se seběhlo v několika dalších vteřinách. Zrak se mu zakalil bolestí, která mu vystřelila do čelisti a do kořenů zubů.
První co vnímal bylo, jak Lustre plácla dlaní o stěnu a jeho pouta zmizela. Ozval se užaslý výkřik. Tlak ustal a bolest ustoupila. Postřehl strážce ležícího opodál v kaluži krve. Reflexivně hrábl po pušce, kterou držela Lustre.. Snažila se ji nepustit, jako by si nebyla jistá, jestli ji Hamilton dokáže využít lépe než ona. Přetahovali se o ni, zbývaly jim jenom vteřiny…!
Dveřmi doléhaly do místnosti pokřiky a blížily se.
Jako tunelem uviděl, jak Pollux zoufale šlape na pedál a náhle mu pod botou opět zazářilo světlo.
Pollux zvedl nohu a chystal se dupnout, otevřít prostorový záhyb uprostřed místnosti naplno, aby roztrhal Hamiltona i všechny ostatní.
Hamilton odstrčil Lustre stranou a jediným návazným pohybem vystřelil.
Temeno Polluxovy hlavy zmizelo. Noha mu křečovitě klesla.
Hamiltonovu otupenému zraku připadalo, že klesá pomalu.
Podrážka Polluxovy boty se dotkla ovladače.
Chviličku to vypadalo, jako by dopadla natolik ztěžka, že Pollux Ransom nezemře sám.
Ale musela dopadnout příliš zlehka. O nějaký nepatrný zlomek.
Mrtvola se svalila stranou. Její zmučená duše před několika okamžiky zmizela z vesmíru.
„Ulehčilo se mu na duši,“ pronesl Hamilton.
A omdlel.
* * *
O šest týdnů později, po nějakém nařízeném léčení a nařízené dovolené, Hamilton opět stanul před Turpinem. Předvolali ho rovnou tam, místo aby se vrátil k pluku. Lustre od útoku na sídlo Ransomových neviděl. Řekli mu, že se po podrobných výsleších vrátila do náruče diplomatického sboru. Předpokládal, že Turpinovým lidem řekla všechno, a tedy že jeho už přinejmenším nebude zapotřebí. V nejhorším případě by se mohl ocitnout ve zrádcovské oprátce visící nad Parliament Square.
Zjistil, že se s tím nedokáže vyrovnat. Byl plný starostí a všetečných otázek. Dosavadní mlčení oficiálních míst si zahrávalo s jeho nervy.
Ale jak Turpin nyní probíral, co se stalo s různými jednotlivci v sídle, že Castor je nyní v cele hluboko v podzemí této budovy, jaký byl původ a osud směšných vojáků a jak různí neuniformovaní důstojníci po celém světě pilně rozplétají pikle dvojčat, Hamiltonovi se postupně vracela naděje. Kdyby měla přijít nějaká rána osudu, už by snad dopadla. Krále Frederika našli, jak se skrývá, nebo předstírá, že se skrývá, a když mu rázně vysvětlili situaci, byl rád, že ho Britové vrátí na trůn. Dánsko zůstalo britským protektorátem, zatímco služby Jeho Veličenstva vykořeňovaly poslední spiklence placené Ransomovými. A protože se na tamním dvoře našla a byla povzbuzována frakce, která usilovala o sjednocení obou království sňatkem, patrně to tak zůstane nadlouho.
„Samozřejmě to ve skutečnosti nebyla dvojčata,“ podotkl Turpin.
Hamilton nechal plný průchod výrazu překvapení na své tváři. „Pane?“
„Našli jsme rodokmeny, které nasvědčují tomu, že jsou ve skutečnosti bratranci podobného vzhledu a že je mezi nimi deset let věkového rozdílu. Poslali jsme vozidla k objektu, kterému přezdíváme Georgeova hvězda, a necháváme odborníky zkoumat tu projekci. Neočekáváme, že bychom na tamní oběžné dráze našli něco víc než jedno automatické vozidlo.“
„Takže… to děvče…“ Riskl to a mluvil o ní, jako by ji neznal, přičemž zoufale doufal, že nevyšlo najevo to, co před všemi těmi roky neohlásil.
„Měli jsme ji po výsleších dál pod dohledem. Řekla nám, že se přístupové kódy do výšivky Ransomových dověděla na tom obrovském vozidle, o kterém se zmiňovala Mimochodem další věc, kterou jsme příznačně nenašli, stejně jako žádná výkonná vozidla v garážích Ransomových. Ale neznala dostatečně podrobně nejranější roky života Lustre Saint Clair. Geniální přestrojení, geniální práce s vypěstovanými tkáněmi, ale ne dost dobré. Trochu zaváhala když jsme jí předhodili, že tím přetahováním o pušku s vámi se ve skutečnosti pokoušela zachránit Polluxi Ransomovi život.
Rozhodli jsme se ji pustit z klece a zjistit, kam nás zavede. Jak jsme očekávali, pochopila, že ji sledujeme, a ztratila se nám. Téměř jistě na ruské velvyslanectví. Natolik jistě, že snad budeme schopni vyhrožovat carovi určitým ztrapněním. Sám jste musel mít podezření, když uvážíme, jak snadno jste unikli z velvyslanectví, jak váhala projít skenerem…“ Pozvedl na Hamiltona obočí. „Ne snad?“
Hamiltonovi se zatočila hlava jako by zdi jeho světa znovu zavibrovaly pod nárazem. „O co jim šlo?“
„To si lze snadno domyslet. Rusům by se moc líbilo, kdybychom odsunuli síly z vnitřní oblasti Sluneční soustavy, abychom zajistili jinak bezvýznamné teritorium v naději, že by se ti fiktivní cizinci snad mohli vrátit. A měl jste vidět ten poprask u dvora který ta historka vyvolala během toho zhruba týdne, než jsme ji vyslechli. Jestřábi, kteří chtějí ‚vyhrát rovnováhu‘, byli do jednoho pro, abychom tam okamžitě poslali flotilu.
Holubice jim šly po krku.
Královna matka musela všem nařídit, aby o tom přestali diskutovat. Ale naštěstí jsme pro ně měli brzy odpověď, potvrzenou tím, co jsme vydolovali z Castora Elegantní výmysl, ne? Něco takového, co by Stichen posbíral z White Courtu. Vsadím se, že to byla jeho práce. Víte přece, ta podivná zranění, červení ptáci, dunivé zvuky a podobné efektní detaily. Kdybychom vám nenasadili to sledovací zařízení, muselo by to děvče samo najít nějaký způsob, jak nás přivolat. Anebo jednodušeji, nechali by vás uprchnout. Celosvětová síť Ransomových samozřejmě není tak rozsáhlá, jak předstírali, když odečtete všechny ty rubly, které mizí v Moskvě. Ale i tak je dnes po jejím vyčištění rovnováha trochu bezpečnější.“
Hamilton nevěděl, co má říci. Stál na podlahových fošnách z pravého leštěného dřeva a díval se pod nohy na kresbu letokruhů. Napadla ho zvláštní myšlenka Spojení s poslední chvílí jistoty, na kterou si vzpomínal. Když jeho svět ještě spočíval na pevnějších základech. „Co velvyslanec Bayoumi?“ zeptal se. „Vyvázl?“
„Nemám tušení. Proč se ptáte?“
Hamilton v hlavě nenašel žádný důvod, jenom velkou prázdnotu, ze které měl pocit napůl soucitný a napůl pocit nějaké ztráty. „Nevím,“ řekl nakonec. „Připadal mi jako hodný člověk.“
Turpin smíchy zlehka odfrkl a zahleděl se znovu do papírů. Hamilton poznal, že jde o znamení k odchodu. A že břemena, která si přinesl do této místnosti s sebou, neskončí oprátkou ani odpuštěním.
Když se vydal ke dveřím, Turpin si zřejmě uvědomil, že se nezachoval zrovna zdvořile. Znovu zvedl hlavu. „Slyšel jsem ze záznamu, co jste mu řekl,“ prohlásil. „Že by nikomu nevadilo, kdyby vás zabila. To není pravda, víte?“
Hamilton se zastavil a snažil se ze zjizvené a sešívané tváře toho muže něco vyčíst.
„Jste velice cenný, Jonathane,“ pravil Turpin. „Kdyby tomu tak nebylo, už byste tady nebyl.“
* * *
Asi rok poté Hamiltona v časných hodinách vzbudilo naléhavé cloumání ve výšivce, hlas, který mu připadal povědomý a jenž se mu pokoušel něco sdělit a těch několik vteřin, než byl přerušen, vzlykal a křičel.
Ale z toho, co hlas říkal, nerozuměl ani slovu.
Ráno nebyl o tomto hovoru nikde žádný záznam.
Nakonec Hamilton usoudil, že to musel být sen.
Poprvé vydáno v časopise Asimov Science Fiction editorky Sheily Williamsové v červnu roku 2011
Přeložil Jiří Engliš
