Abyste se dostali z okraje Sluneční soustavy na Zemi, musíte v závislosti na ročním období a na postavení planet procestovat nejméně Polsko, Prusko a Turecko a pravděpodobně dostanete do pasu razítka i několika dalších mocností. A jak se blížíte světu, dospějete v neustále se posouvajících letových prostorech nad jednotlivými státy do bodu, kde tato složitost musí buď ustoupit, anebo zkolabovat. A tak se ocitnete v požehnaném mazivu neutrálního orbitálního teritoria. Odsud je obzvlášť zřejmé, že žádná země není jednolitý celek. Mezi částmi každého státu, roztroušenými po celé Sluneční soustavě, jsou nostalgické mezery. Neexistuje žádné souvislé teritorium. Země se udržují ve vzájemné rovnováze jako jemný, ale excentrický mechanismus, těsně svázané, vypořádávajíce se se vší politickou energií prostřednictvím věčného kruhového pohybu.
Mapy, které to znázorňují, se dají promítnout na obrazovku, ale hodí se spíš k meditacím nad jejich představou. Jsou krásné. Jsou udělané tak, aby byly krásné, a svým malým dílem přispívají k tomu, aby ta krása nikdy neskončila.
Když se podíváte dolů na ten svět zemí, na růžovou barvu slavné staré Větší Británie, té země zelených čtverců, temných lesů a kondenzačních čar vzdušné dopravy, a vyhnete se přímému pohledu na zlatou nádheru Londýna, může váš zrak padnout na údolí Temže.
Na venkovské domy, sídla a lovecké zámečky, jež popisují břehy řeky velkými jmény. Na jedno konkrétní sídlo: ohromný dům postavený do čtverce s vybíhajícími křídly, obklopený lovišti tetřevů, bludišti, květinovými zahradami a známkami, které prozrazují, že se jeho interiér prostírá i do složených rozměrů.
Dnes to sídlo při pohledu z takové výšky zdobí informační transparenty viditelné z oběžné dráhy, lze zahlédnout vysoké výletní lodě zakotvené vedle vojenských člunů na řece, štěrkem vysypané kruhové příjezdové cesty jsou přeplněné vozidly všeho druhu a další se hemží na nebi nad sídlem. Lze vidět i oddíl jízdní stráže rozestavený v pohotovosti po obvodu pozemku.
Dnes byste potřebovali víc než jenom pas na to, abyste se dostali do toho labyrintu informací a výsad.
Protože dnes se koná královská svatba.
* * *
Ten pohled z ptačí perspektivy se Hamiltonovi vynořoval na pozadí mysli.
Ale major nyní pozoroval princeznu.
Vlasy kaštanového odstínu měla svázané vysoko na hlavě, aby odhalila krk podle módy, kterou Hamilton schvaloval pro její vzdornost vůči Francouzům, navíc při oficiální příležitosti, ačkoliv to gesto zřejmě neměla na svědomí sama Bet, nýbrž bylo vykalkulováno v bludišti chodeb Whitehallu. Měla bílé šaty, což vyvolalo Hamiltonův úsměv, když ji dnešního rána uviděl v katedrále. V tomto obřím společenském sále s vysokým klenutým stropem, v němž zástup hodnostářů, velvyslanců a slavnostních uniforem koloval od stolu ke stolu, byla sluncem, kolem kterého se všechno točilo. Ani král, sedící daleko na pódiu u stolu se starými muži z ostatní Evropy, dnes odpoledne nepředstavoval pro svou dceru žádnou konkurenci.
Tohle byla recepce, na níž Alžběta v doprovodu příslušníků Sboru heroldů bude nenuceně a zcela přesně přecházet od skupiny ke skupině, aby věnovala každé z mocností tu správnou dávku šarmu, poučená, aby udržovala rovnováhu v chodu tak, jak to všichni jako ona či Hamilton dělali každý den.
Všichni jako oni dva. To byla zbytečná myšlenka a on ji odsunul mimo.
Její pohled utkvěl na Hamiltonově stolu jen jednou. Letmý úsměv a zase pryč. Neschváleno Whitehallem. Snažil se ji poté přestat pozorovat. Ale jeho pečlivě náhodně vybraný stůl s funkcionáři diplomatického sboru nalevo i napravo ho nechával chladným. Hamilton už měl dost předstírání společenského šarmu.
„Je to manželství z rozumu,“ ozval se hlas vedle něho.
Byl to lord Carney. Měl manžety s rozparkem, jež mu vykvétaly z hedvábných rukávů, široký límec a neměl vázanku. Dlouhé vlasy si nechal rozpuštěné. Ponechal si prsteny.
Hamilton chvilku přemýšlel nad odpovědí a nakonec se rozhodl pro mlčení. Podíval se Carneyovi do očí s tichým přáním, že by si Jeho Lordstvo jistě mohlo najít jiný stůl, kde by se usadilo, snad takový, kde má přátele.
„Co myslíte?“
Hamilton vstal s úmyslem odejít. Ale Carney vstal také a zastavil ho těsně mimo doslech od stolu. Ten člověk byl cítit jako turecká cukrárna. Oblíbil si způsob řeči pod úroveň svého postavení. „Takhle to dělám. Sonduju, provokuju, pošťuchuju. A když jsem v místnosti, je až příliš nápadné, když se lidé dívají na někoho jiného.“
Neustále se široce usmíval.
Hamilton našel opuštěný stůl a posadil se k němu, rozzlobený sám na sebe.
Carney se posadil vedle něj a ukázal na druhou stranu, než se nacházela princezna Alžběta, k jejímu novopečenému manželovi s úhledně zastřiženou bradkou a s řadou medailí na náprsním dílu uniformy Svenska Adelsfanan. Mluvil s papežským velvyslancem, nepochybně o tom, jak dostat Bet co nejdřív do Říma, aby z tohoto svazku mezi protestantkou a papežencem udělali velké představení. Pokud princ Bertil rovněž šarm jenom předstíral, pak Hamilton přiznával, že mu to jde lépe.
„Jo, jo, mizernej klikař je to. Ale já mám políčeno na některé členky jeho suity, takže tím se to vyrovná.“ Carney mlaskl a zakýval prstem na švédskou služebnou, jež pospíchala kolem, a ona po něm vrhla rychlý úsměv. „Já to chápu, víte? Všechny naše vztahy jsou prostoupené rovnováhou. A nejhorší hrůza na tom je, že si všichni umíme představit svět, kde tomu tak není.“
Hamilton našpulil rty a pečlivě volil další slova. „Proto jste takový, jaký jste, Vaše Lordstvo?“
„Samozřejmě. Služebné, společnice dam, nejmladší sestry, hotovej katalog přelétavosti. Smím milovat jenom takovým způsobem, kterej nenarušuje rovnováhu. Kdybych se měl nějak vázat, nebo, nedej nebe, oženit, vyžadovalo by to tak rozsáhlý rozmejšlení na nejvyšších místech, že než by to heroldi zpracovali, no, měl bych té dámy už po krk. Máme to všichni stejné, co? Není kde uvolnit přetlak. Kéž bych jen viděl nějakou alternativu.“
Hamilton usoudil, že poté, co mu muž ukázal růžek svých karet, znovu se vrátil k balancování na pokraji zrady. Byla to součást jeho role agenta provokatéra. A Hamilton to věděl. Ale to ještě neznamenalo, že na to musí přistoupit. „Máte ještě nějakou další poznámku, Vaše Lordstvo?“
„Ó, já se jenom…“
Sál zahučel.
Hamilton byl rázem na nohou, udělal krok směrem k Alžbětě, hrábl rukou do vzduchu po pravém boku, kde ve složených rozměrech spočíval jeho Webley Corsair ráže .66 mm, a namířil jej, připravený ke střelbě…
Nebylo na co.
Princezna stála a šokované se rozhlížela. Všude kolem ní slavnostní uniformy a vousatí muži.
Doleva doprava nahoru dolů.
Hamilton neviděl nic, z čeho by mohla být v šoku.
Nic jí nebylo nablízku, nic kolem ní.
Ustupovala, ruce před sebou, ukazovala na mezeru mezi sebou a zástupem…
Co tam bylo? Všichni se tam dívali. Co?
Rozhlédl se po ostatních takových, jako byl on sám. Téměř všichni zaujímali podobný postoj jako on a pátrali po nějakém cíli.
Papežský vyslanec vystoupil do popředí a vykřikl: „Stál tam muž! A zmizel!“
* * *
Vřava. Všichni křičeli: Zbraň, zbraň! Ale žádná zbraň, kterou Hamilton znal, nedokázala způsobit tohle, v mžiku vymazat člověka z existence. Skupiny osobních strážců v uniformě nebo diplomatickém smokingu přiskočily ke svým svěřencům a obklopily je. Dámy začaly ječet. Noční můra hroutící se rovnováhy všude kolem. Hysterie, jaká se rozmáhá, když jsou všichni shromážděni na jednom místě a věci se nevyvíjejí přesně tak, jak všechny ty mocnosti očekávaly.
Bavorské princátko hulákalo, že žádnou ochranu nepotřebuje, a rozběhlo se k princezně…
Hamilton mu vstoupil do cesty, nedopatřením se s ním srazil ramenem a povalil ho na zem. Sám se postavil vedle Alžběty a jejího manžela. „Půjdeme ke dveřím,“ řekl. „Hned.“
Bertil a Alžběta přikývli a vykročili se ztuhlými úsměvy na tvářích. Bertil se otočil a pokynem ruky zastavil švédské síly, jež se sbíhaly ze všech stran. Hamiltonovi druhové skupinku obklopili, odvedli ji přes sál ke dveřím a odtud chodbou pro služebnictvo, zatímco do sálu za nimi houfně vtrhli příslušníci Královské gardy, působili další hluk a další rozčílené reakce a Hamilton zatraceně doufal, že náhle neuslyší výbuch nějaké ukryté…
Neuslyšel. Někdo za nimi zavřel a zatarasil dveře. Další šikovný chlapík, který dělá, co je potřeba.
Hamilton občas letmo zatoužil po nějaké organizaci, která by střežila ty, kdo to potřebují. Ale k tomu by svět musel být odlišný tak, že to přesahovalo i Carneyovy vyumělkované úvahy. Hamilton a jeho bratři důstojníci by měli okleštěnou nezávislost, kdyby k tomu došlo. A on svou nezávislostí žil. Byla základem služby, jež mu velela postavit se mezi jakékoliv nebezpečí a Alžbětina manžela. Víc o tomto tématu nepřemýšlel.
„Mnoho toho nevím,“ řekla Alžběta hlasem opatrným jako vždy, až na výjimky. „Myslím, že ten muž patřil ke skupině zahraničních hodnostářů…“
„Vypadal na Prusa,“ upřesnil Bertil. „Mluvili jsme právě s Prusy.“
„Najednou přímo přede mnou zmizel.“
„Do složených rozměrů?“ zeptal se Bertil.
„To není možné,“ řekla. „Sál je neustále pod kontrolou.“
Ohlédla se po Hamiltonovi, aby jí to potvrdil. Přikývl.
Došli do knihovny. Hamilton vpochodoval dovnitř a zajistil terén. Potom zavedl šťastný pár doprostřed místnosti, zamkl a prostřednictvím výšivky ohlásil všechno výš.
Chlapci na druhém konci měli napilno, rychle stanovovali priority, ale ne, ve velkém sále, ze kterého právě odešli, se nic nedělo, panika dosáhla vrcholu a potom opadla do pokřiků, několika případů exhibicionistického omdlévání (kdo ještě dnes nosil korzet, který by neměl skryté hlubiny?), rozbíjení sklenic, hlučných požadavků. Nikdo jiný nezmizel. Žádná španělská pěchota se tam zčistajasna nezhmotnila.
Bertil přistoupil k policím, založil ruce za zády a jal se s okázalou statečností prohlížet hřbety. Alžběta se posadila, ovívala se vějířem, usmívala se na všechny Hamiltonovy druhy a nakonec krátce i na Hamiltona samotného.
Čekali.
Výšivka je upozornila, že budou mít návštěvu.
Stěna knih se odsunula stranou a dovnitř vešla postava, jež je všechny přiměla obrátit se k ní a zasalutovat. Královna matka, stále ve smuteční černi, a její vlečka měla co dělat, aby jí stačila.
Zamířila přímo k Hamiltonovi, všichni ostatní se obrátili k nim, aby poslouchali, a díky této zjevné přízni budou od této chvíle považovat Hamiltona za nejvyššího důstojníka. Byl tomu rád. „Budeme pokračovat,“ pravila. „Nebudeme to považovat za ostudu, a tudíž to ostuda nebude. Taneční sál je už připraven, přesuneme se tam co nejdřív. Alžběto, Bertile, už běžte, vy dva pánové před nimi, vy ostatní za nimi. Při vstupu do tanečního sálu se budete smát, jako by tohle byl ohromný vtip, hloupé a typicky anglické výstřední nedorozumění.“
Alžběta přikývla a zavěsila se do Bertila.
Když Hamilton vykročil, aby se k nim připojil, královna matka ho zadržela. „Ne, majore Hamiltone, vy si půjdete promluvit s techniky a najdete jiné vysvětlení pro to, co se přihodilo.“
„Jiné vysvětlení, Vaše Královská Výsosti?“
„Jistě,“ řekla. „Nesmí to být to, co se povídá.“
* * *
„Tady to máme, pane.“ Poručík Matthew Parkes patřil k technickému oddílu Hamiltonova 4. dragounského pluku. V šeru sklepa, který byl vyhrazen pro jejich zařízení, byli on i jeho muži oblečeni do slavnostních uniforem nepatřičně. Odtud dohlíželi na síť senzorů, jež pokrývala dům i pozemky do newtonovských jednotek prostoru na míle daleko všemi směry. Parkesovi lidé byli první, kdo sem před několika dny dorazil, a budou odcházet poslední. Ukázal na obrazovku, na níž byl zastavený inteligentní obraz hřmotného muže ve smokingu, jenž téměř zakrýval výhled na princeznu Alžbětu. „Víte, kdo to je?“
Hamilton si uložil seznam hostů do paměťového rejstříku a v duchu je odškrtával, jak každá skupina vcházela do sálu. Ulevilo se mu, že toho muže poznává. Byl tak doma, jak to jen šlo. „Přišel s pruskou skupinou, jmenovitě neohlášený, jedno ze šesti míst na jejich seznamu vyhrazených pro diplomatický sbor. Postava jako stvořená pro ochranku a také se tak po sálu pohyboval. S nikým se nedával do řeči. Přikyvoval, když k němu mluvila jeho výšivka. Což by znamenalo, že je v téhle práci nový, až na to…“ Až na to, že měl výraz, který Hamilton poznával. „Ne. Choval se velmi sebevědomě. Dokonce okázale. Jste si tedy jistý, že nevešel do nějakého prostorového záhybu?“
„Tady je mapa pole.“ Parkes překryl obraz schématem, které znázorňovalo pokroucenou strukturu časoprostoru v sále. Po celé místnosti byly rozesety malé prohlubně a váčky tam, kde měli rozliční Britové uložené zbraně a kde by je měli uložené rozliční cizinci, kdyby si přáli vyvolat diplomatický incident.
V koutě, kde stála Alžběta, bylo pod jejíma nohama vidět pouze gravitaci. „Dáváme si pozor, víte, pane?“
„Samozřejmě, Matty. Podíváme se na to tedy.“
Parkes přepnul zpět na čistou obrazovku. Dotkl se jí a obraz se změnil.
Hamilton sledoval, jak muž mizí. V jednu chvilku tam byl. Vzápětí byl pryč a Alžběta zareagovala, prudce sebou trhla.
Hamilton si s technickými záležitostmi často nerozuměl. „Jakou má tahle věcička rychlost snímkování?“
„Žádnou, pane. Nepřetržitě snímá reálný obraz až na úrovni newtonovských intervalů. Co jen umožňuje fyzika. Pane, celé odpoledne odposloucháváme, co všichni říkají…“
„A co říkají, Matty?“.
„Že to, co se stalo, je ‚vznešeně neskutečné‘.“
* * *
Vznešeně neskutečné. První věc, která Hamiltonovi kmitla hlavou, když se o té možnosti zmínila královna matka, byla vzpomínka na politickou karikaturu. Byl na ní ministerský předseda z období před několika lety, stojící u přihrádky na dokumenty a šokované hledící na prázdné ruce, v nichž měl podle všeho držet nějaké papíry. Popisek zněl:
Dá se říci ve prospěch pana Patela, že svému postavení čest dělá. Vznešeně spřádá výmluvy pro kritiky pro neskutečné zmizení slíbené politiky.
Každé dítě vědělo, že Newton vymyslel výraz „vznešeně neskutečné“ poté, co v zahradě strávil den pozorováním postupu nepatrného červíka po povrchu jablka. Označoval jím to, co se podle myšlenek velkého muže o velmi malých věcech mohlo občas stát a pravděpodobně také stávalo: věci mžikem vznikají a zanikají, když se na ně Bůh z nějakého nezměřitelného důvodu začne nebo přestane dívat. Nějaký Francouz sice trval na tom, že ve skutečnosti jde o to, jestli se dívají lidé, ale něco takového mohlo napadnout opravdu jenom Francouze. Během staletí se nashromáždilo několik zdokumentovaných případů, které této představě odpovídaly. Hamiltona vždycky do jisté míry bavilo číst o takových věcech na vnitřní straně novinové složky. Vždycky soudil, že se to stát může. Ale tady? Teď? Při státní události?
* * *
Hamilton se vrátil do velkého sálu, nyní prázdného, až na skupinu příslušníků Královské gardy a jedinců jako on sám, vybraných z několika pluků, aby byli pověřeni podobnými povinnostmi jako on. S několika z nich už v terénu pracoval. Promluvil si s nimi. Všichni si Prusa všimli. Se svou mohutnou muskulaturou a bezcitným výrazem se dokonce propracoval na přední místo seznamu možných hrozeb mnoha z nich.
Hamilton vyhledal kout, kde ke zmizení došlo, odsunul několik vědeckých specialistů a navzdory jejich námitkám se postavil na ono přesné místo. Nevyvolávalo v něm žádný jiný pocit, než jaký měl kdekoliv jinde, a nespustilo v něm žádný z vnitřních poplachů, ať už skutečných, nebo intuitivních. Zadíval se tam, kde předtím v koutě za Prusem stála Bet. Zachmuřil se. Zmizelý muž prakticky zastiňoval princeznu před celým sálem. Stál mezi ní a všemi přímkami pohledu. Tam, kam by se postavil osobní strážce, kdyby zpozoroval někoho, kdo střílí.
Ale to bylo směšné. Prus se ji nevrhl zachránit. Stál tam a rozhlížel se. A žádný člověk v hale, který by měl v sobě ukrytou nějakou zvláštní novou zbraň, by v tu chvíli nestřílel; počkal by, až muž odejde.
Hamilton zavrtěl hlavou, sám na sebe rozzlobený. Tady něco nesedí. Něco, co není úplně zřejmé. Nechal vědátory vrátit se k práci a zamířil do tanečního sálu.
Kapela už začala hrát a rozlehlá místnost byla plná lidí, taneční parket kolotal kroužícími postavami. Tančilo se opatrně. Jediný smích, který zněl, byl nucený. Bez ohledu na to, že se právě odehrál nějaký skorozázrak, mezi mozky nejmocnějších přítomných byly rozeslány taneční pořádky, a tak tyto tance budou odtančeny, příslušníci královských-rodin přiřazeni k sobě a šeptané rozhovory proběhnou v úzkostlivé důvěrnosti. Protože všichni jsou stateční a všichni jsou odhodlaní a budou to dávat najevo. Rovnováha zůstane zachována. Ale napětí o stupeň vzrostlo. V sále bylo znát tíhu rovnováhy, pronikala na povrch, byla vidět na držení každého obočí. Královna matka seděla u vyvýšeného stolu s dvořany nalevo i napravo, s velkolepě milostivým úsměvem přijímala návštěvníky a vyzývala svým chováním každého, aby se jen opovážil považovat poslední hodinu za něco jiného než pouhý sen.
Hamilton obcházel sál a rozhlížel se, jako by obhlížel bitvu, jako kdyby už se něco dělo a teprve se nečekalo, až se něco dít začne. Pozoroval své protějšky z jiných mocností, jak zvolna krouží kolem svých lidí a čas od času se odloučí, aby obkroužili jeho krajany. Poměr uniformovaných goril k těm pracovníkům ambasád, které bylo obtížné zařadit do nějaké diplomatické škatulky, byl asi tři ku jedné u všech států kromě dvou. Francouzi samozřejmě poslali samé komisaře, kteří se v přítomnosti cizinců oblékali všichni stejně, ale řídili se nějakým složitým interním systémem hodností. A všichni muži a ženy z Vatikánu byli duchovní se svými sekretáři.
Tato skupina se zrovna rozptylovala mezi jiné národnosti, nadbíhala jim a střetávala se s nimi jako výbuch tvarové nálože, a když se jí proplétal, začalo to k němu doléhat. Rozhovory se vedly jenom o tom, co se přihodilo. Zástupci Vatikánu mluvili o přítomnosti posvátna. Podrobnosti se už košatily. Zmizení doprovázelo světlo a mocný hlas, neslyšel to snad nikdo jiný? A lidé souhlasili.
Hamilton nebyl diplomat a měl dost rozumu na to, aby se nezaobíral potížemi, které mu nepřísluší. Ale to, co slyšel, se mu nelíbilo. Katolíci se s Neskutečnou vznešeností smířili teprve před několika desítkami let, kdy vyšla papežská bula oznamující, že si Jan XXIV. myslí, že ta představa má svou cenu, ale vyžaduje další vědecké studie. Ale teď, když už se za ni postavili, za ní také stáli, stejně jako za všemi ostatními dogmaty. Co jim tohle tedy říká? Že božstvo shlédlo z výšin na tuto svatbu, schválilo ji a někoho z ní odneslo?
Ne. Nejen tak někoho. Pruského vojáka. Protestanta ze státu, který občas protestoval, že by se různým švédským teritoriím dařilo mnohem lépe pod jeho správou. Hamilton se přiměl nechat těch dohadů. Vedly by ho jenom k váhání, kdyby se ukázalo, že nejsou pravdivé.
Hamilton měl nejasné, ale poměrně dobře ohraničené ponětí o tom, jaký je jeho Bůh. Považoval za možné, že by se Bůh rozhodl přitakat dvorní svatbě. Ale že by to udělal způsobem, který mohl narušit rovnováhu mezi státy, jež byla božsky stanovena, jež byla středobodem všeho dobrého?
Ne. Teď si byl Hamilton jistý. Duchovní ať jdou k čertu. Tady nebylo ve hře nadpřirozeno. Tohle byla nepřátelská akce.
Obcházel sálem, dokud nenarazil na Prusy. Ti zuřili, velvyslanec gestikuloval na britské dvořany a něčeho se dožadoval, pravděpodobně okamžitého zahájení vyšetřování. A vedle tohoto Prusa stálo několik dalších, diplomatů i vojáků, všichni přesvědčivě vyděšení a rozzlobení, ubezpečení, že jde o britské spiknutí.
Ale za nimi, ve společenském zázemí, kam se Hamilton ze zvyku díval, se nacházeli další hromotlučtí kolegové zmizelého muže. Těch ostatních pět ze stejného diplomatického hnízda. Prusové si jako jediní v Evropě vydržovali organizaci pro takové věci, jaké Hamilton a jemu podobní dělali na zakázku. Garde Du Corps kdysi začínala jako pluk obdobný Královské gardě, ale dnes se říkalo, že už ani nefasují uniformy. Tihle lidé nebudou na ničím tanečním pořádku. Neprocházeli sálem, a ano, je to pochopitelné, drží se zpátky, aby chránili své svěřence. Ale ani tomu se příliš nevěnovali. Netvářili se nijak rozzlobeně, neprojevovali obavy o svého druha, ani o svou vlastní kůži…
Hamilton o krok ustoupil, aby nechal mezi sebe a Prusy vtančit vznešené páry a udržel si tak postavení výsadního pozorovatele.
Vypadali, jako by čekali. Netrpělivě. Jako by odtamtud chtěli jenom vypadnout. Byla Garde opravdu tak otrlá? Ztratila za záhadných okolností člověka a oni se netlačili zpět do inkriminovaného sálu a nevolali ho jménem, ale jenom čekali, než se budou moci vydat dál?
Ještě chvíli se díval, aby si zapamatoval obličeje, a potom se sám vydal dál. Našel jiný stůl Prusů. Přijatelnou sortu, nikoliv Řád Černého orla, nýbrž husary. Měli uniformy, popíjeli a hohenzollemskou zuřivě vyhlašovali, že pokud jim nebude umožněn přístup k záznamům toho, co se stalo, musí to být… – ani nechtějí říkat, co to musí být!
Hamilton sebral s jednoho stolu skleničku, zamířil k nim a dával si záležet, aby nestálým krokem široce obešel dámu, jejíž vlečka měla nějakou poruchu a nepohybovala se dost rychle na to, aby udržela tempo s jejíma nohama.
Svezl se na židli vedle jednoho Prusa, kapitána, jak ukazovaly jeho výložky. Ty byly virtuální, jak to Prusové měli rádi, aby nenápadně zdůraznili, že vedli boje v nedávnější době než ostatní mocnosti, a tudíž se u nich rychleji povyšuje podle zásluh. „Nazdar!“ pozdravil.
Skupinka zmlkla a naježila se proti němu.
Hamilton na ně zamrkal. „Kde je Humph?“
„Humph? Co major mluvit?“ promluvil kapitán husarů severomořským pidginem, i když se zřetelným přízvukem: Hamilton mu bude rozumět.
Nechtěl na sebe prozrazovat, že umí perfektně německy, třebaže s bavorským přízvukem. „Velký chlapík. Velký velký chlapík. Prý pryč.“ Soustředěně zaklel holandský a nechápavě zavrtěl hlavou. „Já vyřídit kdo místo on?“
„Vyřídit?!“ Podívali se na sebe a Hamilton vycítil, že se urazili. Několik jich dokonce zajelo šikovnější rukou k pasu, kde ve složených rozměrech momentálně neměli uložené žádné pistole ani úzké mečíky.
Ale kapitán se na ně zamračil a oni se umoudřili. Záplava hohenzollemské němčiny o téhle takzvané záhadě zmizení jejich krajana a že ho zjevně unesli kvůli jeho tajemstvím, protože byl příslušníkem Garde.
Hamilton zamával rukama. „Meče ne! Dobrý chlapík! Jméno ne. On vyhrát! Třikrát vyhrát páka, já prohrát.“ Přidal na hlase. „Páka! Skvělý chlapík! On vyhrát!“ Vystrčil prsteníček, aby nabídl převod výhry k dobru z kůže na kůži. Myšleným pokynem stáhl z nabídky další možnosti a nechal po nich vynechaná místa. Vždycky může okatě předvést, jak se je opilecký snaží najít. „Chtít vyřídit výhra. Pro tak dobrý chlapík.“
Nevěřili mu to, nebo mu nedůvěřovali. Nikdo se jeho prstu nedotkl. Ale v následujících deseti minutách se z jejich konverzace v němčině hodně dověděl, zatímco se hlasitě snažil komunikovat se stále otrávenějším kapitánem, jenž se nedokázal přimět k tomu, aby britského vojáka urazil žádostí o odchod. Zmizelý muž se jmenoval Helmuth Sandels. Jméno nasvědčovalo švédským kořenům rodiny. Ale to byla typická kontinentální míchanice. Teď, když byl pryč, to možná byl dobrý chlapík, ale oblíbený nikdy nebyl. Na své statečné druhy, kteří skutečně bojovali v bitvách, se díval svrchu. Zlostně se utrhoval na udatné husary, když vyslovovali tradiční názory vojska na ty, kdo řídí vládu, zemi a svět. Hamilton se přistihl, že jejich znechucení sdílí: tohle byl člověk, který si myslí, že loajalita je názor.
Smířlivě zvedl ruku, vzdal pokusy o domluvu s kapitánem a odešel od stolu.
Cestou uslyšel, jak husaři změnili téma a začali se hrubě vyjadřovat o princezně. Ani nezvolnil krok.
V hlavě se mu vyrojily nezvané vzpomínky. Na něco, co byl svého druhu malý zázrak, ale čeho byli svědky jenom oni dva.
* * *
Hamilton byl doma na dovolené poté, co několik týdnů neoficiálně sloužil v zahraničí. Jako vždy býval v době, kdy měl odpočívat, bezdůvodně popudlivý, neschopný usnout, nešťastný, náchylný ke skrývanému pláči, když ve svém zadumaném smutku zaslechl oblíbenou písničku. Po návratu domů mu pokaždé trvalo tři dny, než se zase vzchopil. Potom už věděl, kudy kam, zaskočil jeden večer do kasáren na půl pinty a bylo mu dobře. Od čtvrtého dne si dokázal dovolenou vychutnávat a vědělo se o něm, že od té chvíle se zase podobá člověku.
Třídenní dovolené byly peklo. Snažil se je nevyužívat jako dovolené, ale hledal si nějaký úkol, nejlépe oficiální, pokud se k tomu některý z hrstky důstojníků, kteří zprostředkovávali jeho služby, nechal uprosit. Tihle důstojníci už byli dnes na takové žádosti citliví.
Ale ta dovolená před třemi lety měla trvat dva týdny. Byl doma od předešlého dne, takže nebyl nikomu k ničemu. Vzal si smeták a odklízel nahromaděné šedé bláto z parkoviště před svým bytem do kanálu.
Objevila se za zvuků věštících pád a nehodu, když její kůň vrávoral sem a tam, narazil do zdi stáje a upadl. Její dvě přítelkyně cválaly za ní na zdravých koních a někdo s postavou podobnou Hamiltonově běžel na pomoc.
Ale nikdo u ní nebude včas na to, aby ji zachytil…
On ano.
* * *
Vyšlo najevo, že kůň zmeškal očkování proti otravě miniskulemi. Jeho tělo bylo v příšerném stavu, z boků mu vylézaly nahodilé mechanismy a s příšerným zápachem hynuly, zatímco ji Hamilton zachytil v náručí, musel se ohradit proti přibíhajícímu muži, pohledem si zjednal autoritu a nebyl sražen ani vyhozen.
Ona zvedla ruce, zvolala, že je v pořádku, a trvala na tom, že se podívá na koně a postará se o něj, stáhla si rukavici, položila mu ruku na krk a snažila se s těmi zatracenými věcmi bojovat. Ale i když sama řídila informace, už bylo příliš pozdě a kůň v mukách pošel.
Zuřila. A potom se před Hamiltonovými dveřmi začala rozvíjet scéna zásahu, policejní kočáry se sjížděly, ozývalo se dupání těžkých bot…
Dokud všechny za mávání rukama neodehnala a neprohlásila, že to sice byl její oblíbený kůň, skvělý kůň, její velký přítel od dětství, ale byl to jenom zatracený kůň a jediné, co ona potřebuje, je na chvíli se posadit, a kdyby jí tento laskavý gentleman od vojska ráčil prokázat laskavost…
Ráčil.
* * *
A ráčil znovu, když se potkali v Dánsku a tančili spolu na plese pořádaném na ledové tříšti. Mechanismy dřevěného parketu v každém okamžiku reagovaly na tlak jejich nohou i na podkladové síly a na nebi svítila polární záře.
V Dánsku bylo v pořádku, když Alžběta věnovala neurozenému muži jeden tanec.
Hamilton se vrátil ke stolu, kde večeřeli důstojníci jeho pluku, a umlčel smích a pokřiky, i když je tím jen odložil do kasáren. Vypil toho přes míru. Jeho vojenský sluha mu tehdy zabránil vydat se za Alžbětou, když ji na konci jejího tanečního pořádku odváděl z parketu nějaký mladíček z nástupnického pořadí na dánský trůn.
Ale dalšího večera navštívila Hamiltona v soukromí, což z její strany vyžadovalo velkou námahu, a poté, co si několik hodin povídali a popíjeli víno, mu prokázala značnou přízeň.
* * *
„Nuže, je v detailech Bůh?“ Vedle Hamiltona někdo kráčel. Byla to jezuitka. Kolem pětatřiceti. Tmavé vlasy, spadající pod úroveň límce. Na jedné tváři měla jizvu a v důsledku toho zranění na příslušné oko šilhala. Podle vzhledu miniskulová čepel. Členka Tovaryšstva Ježíšova nikdy nedovolí, aby jí zrekonstruovali obličej. To by byla marnivost. Přesto byla krásná.
Hamilton se napřímil a zhodnotil svaly a držení těla téhle ženy, jakož i historii, kterou tyto věci prozrazovaly, s úctou, jakou si zasluhovaly. „Anebo ďábel.“
„Ano. Je zvláštní, že to lze říci tak i tak, že? Říkají mi matka Valentina. Jsem součástí kampaně Tovaryšstva za efektivní lásku.“
„Inu,“ pozvedl Hamilton obočí, „já proti lásce nic nemám…“
„Neplýtvejte časem. Víte, co jsem zač.“
„Ano. A vy víte, že jsem totéž. Čekal jsem, dokud nebudeme z doslechu…“
„Což nyní jsme.“
„… abychom si mohli promluvit.“
Zastavili se těsně vedle sebe. Valentine se ústy přiblížila k Hamiltonovu uchu. „Právě mi řekli, že Svatý otec touží prohlásit zdejší událost za potenciální zázrak. Jisté strany mají za jisté, že našeho muže od Černých orlů najdou magicky přeneseného na vzdálené místo, pravděpodobně do Berlína, jako znamení proti pruskému vměšování.“
„Pokud ano, kaiser ho nechá milostivě zastřelit a my se o tom nikdy nedozvíme.“
„To máte nejspíš pravdu.“
„Co se podle vašeho názoru přihodilo?“
„Podle mého názoru se v blízkosti takových, jako my, zázraky nestávají.“
Hamilton si uvědomil, že se na ni dívá absurdně dotčeně. A že ona to vidí. A v tichosti si tu informaci zapamatovává, aby ji třeba za několik desítek let využila.
Byl rád, když mu prostřednictvím výšivky přišla zpráva, že má ve sklepě vyhledat královnu matku. A že s sebou má přivést i svou novou přítelkyni.
* * *
Královna matka stála ve sklepě a z toho, že se neposadila, byli Parkes a jeho lidé očividně nervóznější, než by byli v opačném případě.
Pokývla Valentine. „Monsignore. Musím vás informovat, že jsme dostali oficiální žádost od Svaté stolice. Považují zdejší sál za možné místo zázračného zjevení.“
„V tom případě je můj názor na toto téma irelevantní. Měla byste se obrátit…“
„Na velvyslance. Jistě. Ale vás mám po ruce. Víte něco bližšího o tom, co se od nás žádá?“
„Mám podezření, že kardinálové budou usilovat o kompletní záznamy chvíle zjevení, nebo v tomto případě zmizení. V případě takhle… podrobně sledované místnosti to bude chvilková záležitost.“
„To ano. Ale starosti mi dělá, co přijde dál.“
„Obvyklý postup přikazuje, aby místnost byla zapečetěna a aby se přestalo s jejím pozorováním, dokud si ji neprohlédnou sami kardinálové, aby se minimalizoval jakýkoliv vliv, jaký snad mají lidští pozorovatelé na boží zjevení.“
Hamilton se zamračil. „Je možné, abychom měli nějaký vliv?“
„Bůh s námi komunikuje fyzikálními prostředky, takže to možné je,“ prohlásila Valentine. „Záleží na ochotě jedince věřit v miniskulární fyziku.“
„Nebo na jeho ochotě věřit v mezinárodní politiku,“ prohlásila královna matka. „Monsignore, když nás cizí stát o něco požádá, prvním a nejsilnějším naším popudem je říci ne. Všechny státy zakoušejí totéž. Všechny státy vědí, že ty ostatní jsou na tom stejně. Ale teď tu máme žádost, která se týká záležitostí samotného jádra rovnováhy, a tedy v konečném důsledku žádost o deaktivaci bezpečnosti. Dá se říci, že nepřichází od jiného státu, ale od Boha. Je tedy obtížné tuto žádost zamítnout. Této obtížnosti nedůvěřujeme. Vede nás k tomu, že chceme odmítnout tím víc.“
„Mluvíte za Jeho Královskou Výsost?“
Královna matka zakašlala, ale mohl to být smích. „Stejně jako vy mluvíte za našeho Pána.“
Valentine se usmála a naklonila hlavu ke straně. „Řekla bych, Vaše Královská Výsosti, že všem mocnostem bude zřejmé, že vám s ohledem na oslavy bude trvat poněkud déle, než shromáždíte premiéra a další dvořany, se kterými se budete chtít o tak obtížném rozhodnutí poradit.“
„Správně. Dobře. Bude to trvat tři hodiny. Můžete odejít.“ Valentine s Hamiltonem vyšli ven. „Půjdu se zase na chvíli zamíchat mezi své lidi,“ řekla. „Poslechnout si, co kdo říká.“
„Překvapuje mě, že nosíte dlouhé vlasy.“
Pronikavě na něho pohlédla. „Proč?“
„S oblibou kladete hlavu na špalek.“
Zahihňala se.
To Hamiltona překvapilo a na okamžik to v něm probudilo touhu být lordem Carneyem. Ale kalil mu ji drobný mráček spojený s jinou duchovní, kterou znal.
„Vsadím se,“ řekla šeptem, „že než den skončí, bude po všem. A někdo bude mrtvý.“
* * *
Hamilton se vrátil do tanečního sálu. Uvědomil si, že se mu hlavou honí obraz. Něco vyplulo odněkud z jeho nitra, z místa, kterému se naučil věřit a nikdy nezpochybňovat jeho pohnutky. Onen trhavý pohyb, který Alžběta udělala v tu chvíli, kdy Sandels zmizel. Ten obraz v něm vyvolával emotivní pocity. Co to jen je?
Jako by ji zasáhl výstřel.
Pohyb, který vypadal, jako když vychází odjinud než z jejích svalů. Něco, co Alžběta neovládala. Nebylo jí podobné, aby se plně neovládala. Působilo to… nebezpečným dojmem.
Viděl by to takhle někdo jiný? Hamilton o tom pochyboval.
Hodlá tedy udělat tu strašnou věc, k jejímuž provedení ho vede jeho tělo?
Zardousil tu myšlenku a prostě to udělal. Přistoupil k heroldovi, který nesl tablet s tanečními pořádky, a vyrukoval na něho s přízní královny matky, jež mu naskočila na pravém prsteníčku v okamžiku, kdy na ni pomyslel.
Herold chvilku uvažoval nad vjemem ze špičky prstu, jenž se dotýkal hřbetu jeho ruky, a potom podal tablet Hamiltonovi.
Hamilton si uvědomil, že nemá představu, jaké pozdvižení zanedlouho způsobí. Prohlédl si tedy seznam následujících Alžbětiných tanců a vyškrtl náhodně vybraného Francouze.
Dalším dotekem tam uložil svůj podpis a podal desku zpátky heroldovi.
Ten na něho hleděl, jako by ho právě ovanul závan smrti.
* * *
Hamilton musel přečkat tři tance, než přišel na řadu. Balaklavu, entrée grave (tenhle výběr musel někomu dát hodně práce, pokud nějaký herold celý život nečekal, až se bude moci blýsknout francouzštinou), hompipe pro námořníky včetně Bertila k velkému potlesku přihlížejících a konečně, díky bohu, přišel obyčejný valčík.
Alžběta tři předešlé tance čekala, takže ji vyzvedl u stolu. Služebné nasadily stoický výraz. Několik Betiných společnic se tvářilo zřetelně vyděšeně. Hamilton věděl, co prožívají. Věděl, že se všechny důležité oči dívají na něj.
Alžběta ho vzala za paži a jemně ji stiskla. „Co má babička za lubem, Johnny?“
„To já mám něco za lubem.“
Zatvářila se poplašeně. Zařadili se mezi ostatní tanečníky.
Hamilton si byl intenzivně vědom jejích rukavic. Mechanotkanina, jež jí obepínala levou ruku, bránila naléhavému sevření jeho ruky, jeho potřebě dotknout se jí. Ale to by mu beztak nic neprozradilo. Mohl vycházet jenom ze své jistoty, že ji skutečně zná. Tímhle způsobem tady pravdu nezjistí.
Hudba spustila. Tanec začal.
Hamilton si v hlavě nevyhledal žádné směrnice. Nechal nohy pohybovat podle libosti. Nebyl pod žádným rozkazem, jednal na základě předtuchy. Byl jako člověk tančící na okraji sopky.
„Vzpomínáš si na den, kdy jsme se seznámili?“ zeptal se, když měl jistotu, že je nemůže nikdo slyšet, přinejmenším nikdo z ostatních tanečníků.
„Samozřejmě. Můj ubohý San Andreas, tvůj byt u hoodských stájí…“
„Vzpomínáš si, co jsem ti řekl toho dne, když tam s námi nikdo jiný nebyl? S čím jsi souhlasila? Ta vášnivá slova, která by mohla zbořit celou tuhle komedii?!“ Říkal to s nevážným výrazem tak mírným a kyselým tónem, že by Bet na tu hru přistoupila a oplatila mu to nějakou vtipnou replikou, vědouc, že tím Hamilton nemyslí nic nepatřičného. 2e jenom odpouští páru prostřednictvím žertu.
Všechno, co byli, bylo založeno na jistotě v tom vyjádřené.
Byl to zcela britský způsob chování. V tom, jak řekl Carney, spočívaly životy formované výlučně rovnováhou.
Ale tato žena, zatímco se sál otáčel okolo nich, byla náhle zděšená, uražená, její tvář byla obrazem toho, o čem si byla naprosto jistá, že by měla cítit. „Nevím, co tím myslíš! A i kdybych věděla, nemyslím si…!“
Hamiltonovi se zachvělo chřípí. Jestli se mýlí, je nyní ztracen. Měl pro Bet v takovém případě maličký výstupek, kde se mohla zachytit, ale on padne.
Nuže, ve jménu povinnosti.
Pustil princeznin pas, popadl ji za bradu a zaryl prsty do masa.
Celý sál vykřikl hrůzou.
Měl jenom chviličku, než ho zastřelí.
Ano, nahmatal to! Nebo si to aspoň myslel! Myslel si, že se dostal dost…
Sevřel šev a vší silou trhl.
Obličej princezny Alžběty se utrhl a spadl na zem.
Vytryskla krev.
Vytáhl pistoli a vpálil dvě rány do placky masa a mechanismů, jež se svíjela na podlaze a chrlila proud obranné kyseliny, která dělala skvrny na mramoru.
Otočil se nazpátek a zjistil, že se na něj žena bez tváře vrhá, oči uprostřed masy červených svalů bílé, z trhlin prýštící hnis mechanismů. Mířila mu na krk nožem do vlasů, opatřeným nepochybně dostatkem mechanismů na to, aby mu způsobil okamžitou smrt nebo něco ještě horšího.
Hamilton myslel na Bet, když jí lámal ruku.
Její výkřik mu působil radost.
Chtělo se mu řvát, kde je pravá Bet. Srazil podvodnici na podlahu a současně ho od ní odtáhli, když je oba popadl tucet mužů.
Zahlédl Bertila, vyděšeného, ale ne Hamiltonem. Byl to strach, který jim byl společný. O její bezpečí.
Hamilton si náhle opět připadal jako zrádce.
Zahulákal slova, která měl na mysli od chvíle, kdy napsal své jméno na taneční pořádek. „Vyměnili ji už před lety! Před lety! U stájí!“
Ozval se křik, výkřiky, že jsme všichni zničeni.
Od vatikánské skupiny se ozvaly dva výstřely. Hamilton se ohlédl a uviděl Valentine stojící nad mrtvolou nižšího úředníka.
Jejich pohledy se setkaly. Chápala, proč to vykřikl.
Od vatikánského stolu za ní vyskočil další muž a dal se na útěk. Ona se otočila a dvakrát ho střelila do prsou. Jeho tělo se pozpátku svalilo na stůl.
* * *
Hamilton utíkal s davem. Využíval hloučky hodnostářů a jejich suit, s pokřikem se předhánějících na úprku do bezpečí, k tomu, aby se mezi nimi ukryl. Nasadil výraz ztraceného člověka, trýzeň ve tváři, oči zavřené. Ignoroval všechno naléhavé volání z výšivky.
Tajně se domluvil přímo s královnou matkou.
Vklopýtal dveřmi do sklepa.
Parkes se ohlédl. „Díky Bohu, že jste tady, snažili jsme se vás dovolat, kancelář královny matky vás naléhavě žádá, abyste přišel…“
„Na tom teď nesejde. Pojďte na rozkaz Její Královské Výsosti se mnou.“
Parkes odložil sluchátka a vstal. „Co u všech všudy…?“
Hamilton mu prostřelil pravé koleno.
Parkes zaječel a upadl. Všichni technici v místnosti vyskočili na nohy. Hamilton na ně zahulákal, ať si sednou, nebo je potká totéž.
Šlápl Parkesovi na zraněnou nohu. „Poslouchejte, Matty. Víte přece, jak tvrdé to bude. Vy nejste ten typ, který by si myslel, že povinnost je nade vše. Kolik vám platí? Jak dlouho?“
Ještě na muže ležícího na zemi křičel, když dovnitř vtrhli příslušníci Královské gardy a přiložili všem k hlavě pistoli, včetně jeho samého.
Minutku nato vešla královna matka a změnila situaci v tom rozsahu, že nechala Hamiltona propustit. Bedlivě se zadívala na Parkese, jenž stále žadonil o slitování, a uštědřila mu přesně zacílený kopanec do rozstřelené čéšky.
Potom se obrátila k technikům: „Vaše mysli budou rozebrány, a pokud máte štěstí, zase zrekonstruovány, abychom zjistili, kdo v tom jede.“ Když je gardisté začali odvádět z místnosti, pohlédla zase na Hamiltona. „To, co jste říkal v tanečním sále, očividně neodpovídá skutečnosti.“
„Ne. Až ho rozeberete,“ kývl Hamilton hlavou směrem k Parkesovi, „zjistíte, že manipuloval s mapou pole. Využili Sandelse jako zástěnu při záměně Její Královské Výsosti. Věděli, že bude obcházet sálem podle předem stanoveného plánu. S Parkesovou pomocí v tom rohu zřídili prostorový záhyb s otevřeným ústím…“
„Závratné náklady. Tolik potřebné energie…“
„Kaiser letos nebude mít nic pod vánočním stromečkem. Sandels všem na očích úmyslně vstoupil do záhybu a zmizel.
V tu chvíli provedli výměnu a zavlekli Její Královskou Výsost také do záhybu v zákrytu za zástěnou Sandelsova postupu. Obyčejné kejkle.“
„Podporované příznivci Pruska ve Vatikánu. Místo britské nevěsty ovlivňující švédský dvůr kukačka z Berlína. Dobře zahráno, Wilhelme. Za ty vánoční dárky by to stálo.“
„Vsadím se, že jednotka je stále v záhybu, neví nic o vnějším světě a čeká, až se zbožnou úctou zapečetíme sál, aby mohla vylézt a vytratit se. Nejspíš mají zásoby na několik dní.“
„Myslíte, že je moje vnučka ještě naživu?“
Hamilton našpulil rty. „Na řece kotví pruské jachty. Zůstávají tu na sezónu. Myslím, že budou chtít jako bonus odvézt princeznu k výslechu.“
„Takový byl plán!“ zaječel Parkes. „Prosím…!“
„Dejte mu nějaké anestetikum,“ nařídila královna matka a obrátila se zpět k Hamiltonovi. „Rovnováha zůstane zachována. Bratranci Wilhelmovi je třeba přiznat, že jednal v jejích mezích. Nedojde k žádnému diplomatickému incidentu. Prusové se budou moci od Sandelse a případných ostatních distancovat s odkazem na to, že jednali na vlastní pěst. Černí orli u sebe tradičně mají jenom takový rozsah informací, jaký potřebují ke splnění úkolu, a přimějí se zemřít dříve, než by nám prozradili bojové sestavy nebo jiné strategické informace. Ale informace od Parkese a ostatních nám pro příští měsíce poskytnou malou moc potenciálně zahanbit Prusko. A Vatikán se bude moci nějaký čas přetrhnout úslužností.“ Vzala ho za ruku a on ucítil, jak přízeň na jeho prstu doplňují nějaké poznámky, které jsou vůči němu zřejmě lichotivé. Přečte si je později. „Majore, necháme záhyb otevřít. Vy do něj vstoupíte. Zachraňte Alžbětu. Všechny je pobijte.“
* * *
Dali mu k dispozici družstvo čtyř kolegů důstojníků. Sešli se v trofejním sále a probírali, jak budou postupovat a jakými pravidly se budou řídit, až vpadnou dovnitř. Mezi několika přítomnými ženisty našli náhradu za Parkese a jeho skupinu. Parkes jim řekl, že lidé uvnitř záhybu nechali trčet ven miniskulovou anténu, ale ta že má sloužit k vysílání zpráv jenom v případě naléhavé tísně. Žádná taková komunikace zatím neproběhla.
O světě mimo svou skrýš nevědí.
Hamilton necítil vůči podplacenému muži nic jiného než znechucení, ale věděl, že takoví lidé pod tlakem mluví pravdu, zejména když dopodrobna vědí, co se s nimi může stát.
Falešnou Bet už začali rozebírat. Bude trvat ještě dlouho, než odhalí její pravé jméno. Měla v hlavě labyrint prolínajících se osobností. Musela představovat stejně nákladnou investici jako ten prostorový záhyb. Dvorní lékaři, kteří ji zkoumali, byli stejně zděšeni tím, co s ní někdo udělal, jako tím, co je.
Tohle Hamiltona mátlo. Lidé jako ta dvojnice měli moc být tím, kdo chtějí. Ale ta moc byla vykoupena poškozením rovnováhy jejich duše. Co jiného jsou konec konců národy než spousta duší, které vědí, kdo jsou a jak rády žijí? Žít v takové nejistotě jako napodobenina Bet znamenalo být ztracen a ohrožovat ostatní. To už přesahovalo pojem zrady. Tohle byla živoucí metafora zmatku.
Bylo to, jako by se vzpříčila mezi ozubenými koly rovnováhy, jako by se její ovládací provázky omotávaly kolem tepen, které zásobují srdce a mysli.
Ve slavnostních uniformách se shromáždili v prázdné jídelně. Nádobí a zbytky od večeře dosud nikdo neodnesl. Nic se tu nezměnilo. Banket se definitivně a neodvratně rozpadl. Zástupci mocností se vytratili zpátky na své ambasády a jachty. Matka Valentine nejspíš zjišťuje detaily o tom, kdo byl v její delegaci podplacen. Zrádci budou exkomunikováni post mortem a budou se smažit v pekle.
Pomyslel na Bet a ze vzduchu u svého boku vylovil pistoli.
Jeden z ženistů položil na podlahu nějaké zařízení, nastavil časovači mechanismus, zasalutoval a ustoupil.
„Zelené vesty vpřed,“ pronesl jeden z mužů za Hamiltonem a pár dalších se připojilo s hesly svých pluků.
Hamiltona zaplavil příval strachu a emocí.
Odpočet docvakal na nulu, otevřela se před nimi díra ve světě a oni do ní vběhli.
* * *
Bezprostředně u vchodu nikdo nebyl. Podlaha a klenutý strop z univerzálního materiálu rozhraní. Ten láme světlo do duhových odstínů, jenž takovým tunelům vždycky propůjčuje trochu revuální vzhled. Bylo to jako vchod do jeskyně Saint Nicholas. Nebo samozřejmě jako trychtýř, který lidé vídají ve chvíli smrti, žebřík na onen svět. Hamilton měl v ústech známou chuť, čistě adrenalinový rauš strachu. Nikoliv nervozity z boje, ale toho pocitu, který má člověk v jiných vesmírech, pocit přílišné vzdálenosti od domova, pocit odříznutí od božstva.
Byla tu gravitace. Prusové museli určitě utratit majlant.
Oddíl se sunul kupředu. Zlehka našlapovali na okraj vesmíru. Zpoza rohu na konci krátkého tunelu se ozývaly zvuky.
Ostatní čtyři se podívali na Hamiltona. Ten zlehka udělal několik kroků, vděčný za měkké podrážky vycházkové obuvi. Uslyšel Alžbětin hlas. Slovům odsud nerozuměl. Znělo to rozhněvaně, ale zaujatě. Nikoliv vzdorovitě v reakci na mučení. Přela se s nimi. Po tváři mu přelétl krátký úsměv. Jistě toho měli až až.
Prozradilo mu to, že ještě nespustili žádný poplach. Bylo téměř vyloučeno umisťovat senzory poblíž okraje záhybu. Tahle banda určitě stála několik hodin na hlídce, a když od svých přátel zvenčí nedostala žádnou výstrahu, polevila v ostražitosti. Řídí se podle hodin a čekají na okamžik, kdy budou moci vystrčit hlavu ven. Hamilton by se vsadil, že někdo měl stát na stráži, ale že ho Bet zatáhla do konverzace. Dokázal si ji představit, hned za tím rohem, jedním okem neustále pošilhávající k východu, možná rozepnutých několik knoflíků s odkazem na horko a rozrušení. Měla také nůž do vlasů, ale ten by mohla použít jenom proti jednomu, což by jí k ničemu nebylo.
Odhadoval vzdálenost. Počítal další hlasy, tři… čtyři, jeden hlubší tón v němčině, nikoliv v pidginu, jímž mluvily ty tři ostatní. To bude on, Sandels. Neznělo to, jako by se účastnil hovoru. Byl rozzlobený, rozkazoval, možná se právě probudil a zjišťoval, co se to himmelherrgott…!
Hamilton potlačil všechny myšlenky na Bet. Podíval se na ostatní a ti pochopili, že vyrážejí, a to hned, spustí poplach a využijí té nečekané události proti nepříteli.
Přikývl.
Skočili za roh, připraveni k palbě na cíle. Troubení sirény očekávali. Svezli se s ním, zaskočili své cíle překvapené, reagujíc instinktivně, sahající po zbraních, které v několika případech ležely na dosah mezi kuchyňským náčiním, krabicemi, plechovkami s jídlem…
Hamilton si připomněl, že uvidí Bet, aby na ni nereagoval, aby se díval kolem ní…
Přikrčil se, vykřikl, když automatická souprava spuštěná alarmem rozsekala muže od Zelených vest, jenž běžel vedle něho. Zmizel v červené explozi. Maso po celé jeskyni. Hamilton zavrávoral, znovu nabyl rovnováhy a snažil se zasáhnout nějaký cíl. Před ním nalevo i napravo padali a odlétali dozadu, dva výstřely do každého těla, a on se pohyboval příliš pomalu, klopýtající, zranitelný…
Jeden muž stihl vystřelit, zasáhl strop a potom padl, sám zasažen dvakrát, rozlétl se na kusy…
Všichni Prusové byli vyřízeni, ale…
Hamilton našel cíl.
Sandels. S Alžbětou přímo před sebou. Byl natočen tak, aby zakrývala každičký kousek jeho těla. Tiskl jí pistoli ke krku. Nedíval se na své tři mrtvé druhy.
Tři muži, kteří přišli s Hamiltonem, se pomalu sunuli kupředu, ruce drželi viditelně, zbraně skloněné.
Znovu se podívali na Hamiltona.
Ten zbraň nesklonil. Měl svůj cíl. Mířil přímo na Sandelse a princeznu.
Bylo ticho.
Bet vyhledala očima Hamiltonův pohled. Skutečně měla rozepnuté dva knoflíky. Byla klidná. „Nuže,“ spustila, „tohle je velice…“
Sandels něco zabručel a ona zase zmlkla.
Ticho.
Sandels se zasmál, nikoliv nepříjemně. Z jeho hranatého obličeje si je prohlížely oduševnělé oči, koutek úst pozvednutý v úsměvu. Byla mu vlastní ironie, kterou Hamilton často nacházel u lidí jejich profese.
Tohle nebyl takový absurdní nevychovanec, jak ho popisovali vojáci. Hamilton si uvědomil, že má před sebou alternativu. Tenhle člověk je profesionál v obdobných věcech, jaké Hamilton dělá v životě okrajově. Odcizení mezi ním a vojáky vzniklo kvůli podivnosti té alternativy. Hamiltona ten muž fascinoval.
„Ani nevím, proč jsem tohle udělal,“ pronesl Sandels a pohozením hlavy ukázal na Alžbětu. „Reflex.“
Hamilton přikývl. Oba věděli všechno, co ten druhý. „Asi jste potřeboval získat trochu času.“
„Tohle je tak krásné děvče, že je ho pro Švéda škoda.“ Hamilton vycítil, že se na něj Bet nedívá. „Není jí pro něj škoda,“ pravil mírně. „A budete o ní mluvit jako o Její Královské Výsosti.“
„Bez urážky.“
„Neberu to jako urážku. Ale jsme v její přítomnosti, ne v kasárnách.“
„Kéž bychom byli.“
„Myslím, že na tom se všichni shodneme.“
„Neodložím zbraň.“
Hamilton své druhy neshodil tím, že by se po nich ohlédl, aby mu to potvrdili. „Tohle není poprava.“
Sandels se zatvářil spokojeně. „Potom tenhle tunel uzavřete, to je všechno, co k odchodu žádáme.“
„Předpokládám, že ne do Berlína.“
„Ne,“ odpověděl Sandels, „na úplně jinou stranu.“
Hamilton přikývl.
„Nuže tedy.“ Sandels ustoupil od Alžběty.
Hamilton sklonil zbraň a ostatní si připravili své. Bylo zbytečné mířit přímo na Sandelse. Ten držel zbraň u boku. Kdyby ji zvedl, odpravili by ho během toho pohybu.
Ale Alžběta se nepohnula. Odhrnovala si vlasy, jako by mu před odchodem ještě chtěla něco říci, ale nemohla najít ta správná slova.
Hamilton si náhle uvědomil, jak je to nepravděpodobné, a nadechl se, aby něco řekl.
Ale Bet položila ruku Sandersovi na tvář.
Hamilton mezi jejími prsty zahlédl jemné stříbro.
Sandels padl na zem, zmítal se a drsně řval, když si úmyslně a přesně, jak mu velela jeho nervová soustava, ukousl jazyk.
Potom mu mechanismus nože do vlasů dovolil zemřít.
Princezna se podívala na Hamiltona. „Není mne pro něj škoda.“
* * *
Uzavřeli záhyb, jak je Sandels požádal, poté, co ženisté dokončili prohlídku.
Hamilton odešel a nechal je pracovat. Považoval svou povinnost za skončenou. A nepřišla mu žádná zpráva, která by sdělovala něco jiného.
Bezmyšlenkovitě hledal matku Valentine, ale ta odešla se zbytkem vatikánské delegace a nezbyly už ani krvavé skvrny, které by značily, kudy dnes večer vedly její kroky.
Posadil se ke stolu a chtěl si nalít trochu šampaňského. Zjistil, že láhev je prázdná.
Nalil mu lord Carney, jenž se posadil vedle něj. Spolu přihlíželi, jak se Alžběta znovu shledává s Bertilem. Ti dva vířili znovu a znovu dokola a nevšímali si nikoho kolem sebe. Alžbětina babička se na ně usmívala a nespustila z nich oči.
„Pozorujeme vtělení rovnováhy,“ podotkl Carney. „Nebo ji možná vtělí dneska v noci. Jak jsem řekl: Kéž by byla nějaká alternativa.“
Hamilton do sebe obrátil sklenici. „Kéž by žádná nebyla,“ prohlásil.
A odešel dřív, než Carney mohl vyslovit cokoli dalšího.
Poprvé vydáno v antologii The Solaris Book of New Science Fiction 3 (sest. George Mann) v roce 2009
Přeložil Jiří Engliš
