Hamilton ze zvuků doléhajících zpoza okna poznal, že lovci dostihli svou kořist. Štěkot, který derbyshirští manhoundi vydávali ve vteřinách před útokem, měl zvláštní podobu. Zajíkání, jež vypovídalo o jejich vzrušení, změna rytmu dechu, jak se připravovali skočit na krk kořisti, kterou jim jezdci nadehnali. Měl pro ten zvuk pochopení.
Ohlédl se k ušáku, v němž seděl Turpin, na klíně stále otevřený svazek Butrisse, který v časné fázi honu vytáhl ze Sandertonovy knihovny. Kůže na Turpinově obličeji byla mozaikou rozmanitých odstínů od zářivě světlých pih, za jaké by se nemusel stydět žádný Ir, až po snědé tóny mulatů. Ve vyšších vojenských kruzích to bylo běžné. Byla to známka toho, že Turpinova tvář prošla mnoha regeneracemi a transplantacemi. Hamilton v tom viděl jen pózu, ačkoliv by to nikdy nevyslovil nahlas. Sám si vyžádal, aby se jeho nová pravá ruka plně shodovala se zbytkem těla. Očekával, že se na to Turpin nebo jiný z vysokých důstojníků, kteří si příležitostně vyžádali jeho služby, zeptá, ale nikdo to nikdy neudělal.
Venku sílila změť pokřiku a troubení, jež vyvrcholila náhlým vysokým zavytím psa, který strhl kořist, načež byl zadržen, aby ji neroztrhal. Turpin otevřel oči. „Zatraceně,“ zaklel. Pak ovšem vyloudil na tváři lehký úsměv. „Ale stejně, pět hodin. Dostali pořádně do těla.“
Hamilton odpověděl podobným úsměvem a změnil postoj tak, aby lépe odpovídal Turpinovu nonšalantnímu rozpoložení. „Ano, pane.“
Turpin zavřel knihu. „Myslel jsem, že mě mají, už před hodinou, proto jsem pro vás poslal. Jak jste se měl po celý víkend? Postaral se o vás Sanderton dobře?“ Turpin dorazil předešlého dne pozdě večer, nikým neohlášen a neočekáván, jak to často dělával, posadil se na konec jídelního stolu, zrovna když se gentlemani chystali rozejít, a mluvil jen o lovu chystaném na další den, včetně toho, že požádal hostitele, aby se Hamilton honu neúčastnil.
„Byla to velmi příjemná sešlost, pane. Večeře byla vynikající.“
„Slyšel jsem, že jste spořádal notnou porci drůbeže.“
Hamilton naklonil hlavu. Čekal, že Turpin přejde k věci, ale nedočkal se ještě hezkou chvíli. Turpin naopak strávil dalších dvacet minut a třiatřicet sekund dotazy na Hamiltonovu rodinu a rozebíráním některých detailů jeho rodokmenu. Hamilton už zjistil, že se mu to stává často. Tu a tam ho napadlo, že snad proto, že je Ir. Teď se mu ona myšlenka vrátila znovu, ale nijak ho neznepokojovala. Měl velmi rád tohoto muže, jenž ho odvolal z Konstantinopole, když bylo zřejmé, že jediná dobrá věc, kterou tam může udělat, je připomenout kaiserovi, že jakékoliv narušení míru v Evropě má své následky, a že každý čin se splácí krví. Hamilton by to samozřejmě udělal, ale bez toho se mu každé ráno vstávalo o něco lehčeji.
„Nuže.“ Turpin vstal a zařadil knihu zpět do přihrádky v knihovně. „Seznali jsme, že jste zdráv a hledíte si konverzace, jež zněla jako zvon svolávající společnost k jídlu. Máme pro vás práci, majore. Bez uniformy.“
Hamilton to „my“ pochopil jako plurál majestaticus. Zjistil, že se mu na rtech usídlil sebevědomý úsměv. „Ano, pane. Děkuji.“
Turpin se dotkl prstem desky stolu a otisk zasvítil bakteriální fosforescencí. Hamilton se naklonil nad stůl a udělal totéž. Propojil receptory v pokožce se souborem podkladů.
„Nikdo jiný o tom neví,“ dodal Turpin.
Do Hamiltona proudily informace. Rozjařovaly ho. Cítil, jak se mu z pachů a obrazů země, kde nikdy nebyl, chvěje chřípí. Nové teritorium. Nově postavené nízké bílé dřevěné budovy, podle vzhledu ani ne den staré, s hrdě vlajícími prapory carského Ruska. Tedy, spíše rozvinutými, protože proudění atmosféry k jejich pohybu přispívalo jen málo. Skoro tma. Svítání? Nebylo to nepříjemné.
A byla tam žena. Stála na útesu a dívala se dolů do šeré rokle, jako by si prohlížela kořist. Hamilton neviděl, na co se dívá. S výjevem přišla emoce a Hamilton na ni zareagoval, přiměl se ženu i její kořist na chvíli nenávidět, takže kdyby skutečně došlo k něčemu podobnému jako tato chvíle, byl by nad věcí.
Vlasy měla obarvené na zeleno, ale svázané do uzlů, jež nasvědčovaly, že je jen zřídkakdy musí rozpustit a znovu učesat. Krk měla odhalený způsobem, který vypovídal, že je připravená na gilotinu, a její vzdor ještě zdůrazňoval černý límec šatů. Hamilton se nebránil obdivu k takové statečnosti, neboť vždycky obdivoval bojové kvality všech, s nimiž se při své práci setkal. Její šaty snad vznikly v pekle úzkých slévárenských uliček Kyjeva, tenké modré žilky výztuh a napájení přes carsky bílé plátno se složitým krepováním pergamenového vzhledu. Vypadalo to, jako by si oblékla mapu.
Ruce měla složené na břiše, rychle oddechovala a ovládala se nesmírnou silou vůle. Chtělo se jí vítězoslavně jásat a skákat radostí.
Hamilton se přistihl při přání, aby se otočila.
Ale tam obraz skončil a vzácná data mu dál proudila do mozku. Většinu uložil do různých oddělení k pozdějšímu prostudování a v záběru pozornosti si ponechal pouze rejstřík.
„Catherine Dreweová,“ oznámil Turpin. „Už jste se s ní někdy setkal?“
Jenom proto, že jsou oba Irové? Hamilton tu myšlenku zaplašil. „Ne.“
„Dobře. Tohle emocionální vysílání jsme zachytili neočekávaně. Od někoho, kdo stál za ní, předpokládáme, že to byl osobní strážce. Jedna z našich družic před třemi dny náhodou ve správnou chvíli přelétala Valles Marineris.“
Hamilton si to uvědomil už dřív. „Rusové jsou na Marsu.“
Turpin přikývl. „Děsivé, že?“
„Její armáda je…?“
„Myslíte spolu s ní, protože jestli ano, máme co do činění s trestuhodnou nedbalostí vůči bezpečnosti našich spojenců na savojském dvoře?“
Hamilton odpověděl na Turpinův úsměv stejně. „Myslel jsem si, že přede mnou asi budete mít náskok, pane.“
„Doufáme, že ne. Ani nevíme, jak by se tam dostala. Takže Chiamberi do toho ještě zapleten není. Je tam nejspíš na vlastní pěst; buď vyjednává o odměně, za kterou se postaví na ruskou stranu v nějakém jejich dlouhodobém plánu proti savojské dynastii, anebo už je součástí takového plánu, zřejmě jako konzultantka. Víte, ony nás ty žoldnéřské armády všechny znepokojují, ale dobré na nich je to, že je občas můžeme použít jako pasivní sběrače zpravodajských informací, nechat je sloužit některé ze stran do té míry, do jaké jim věří, a potom si je koupit a vytáhnout z nich, co vědí.“
„To je ten úkol, pane?“
„Ne. Už jsme vytvořili dezinformace nevyvratitelné povahy, jež nasvědčují tomu, že už k tomu došlo, že jsme slečně Dreweové za její koketování s medvědem předem zaplatili, a jsme připraveni pustit je do oběhu. Vaše vnější krycí identita bude nevolník, vaše vnitřní krycí identita bude postradatelný příslušník Ochranky. Vaším úkolem bude zabít jedním rázem ji i jakékoliv její společníky.“
Hamilton se přistihl, že se znovu zhluboka nadechuje. „Svět si tedy bude myslet, že Rusové odhalili její zradu a tajněji popravili.“
„A nepodařilo se jim to ututlat, což si všichni s radostí vyloží po svém. Žoldnéři slečny Dreweové jsou jí nesmírně věrní. Mnoho z nich o sobě prohlašuje, že jsou do ní zamilovaní. Několik z nich je nepochybně jejími milenci. Ti v žádné smlouvě pokračovat nebudou, jestli zemře za podobných okolností. Navíc by se mohli cítit povinováni odhalit přítomnost Rusů na Marsu…“
„Aniž bychom se na tom odhalení podíleli my.“
„Takže carova státní návštěva o Vánocích a rozhovory o obchodu s polovodiči nebudou probíhat v rozpačitém ovzduší. Savojští se nebudou vyptávat a nic neřeknou. Budou schopni vyvinout na medvěda nátlak ještě v době, kdy Rusové ani zdaleka nebudou připraveni k boji. Nedojde k žádné otevřené válce, rovnováha sil zůstane zachována, a ještě lépe…“
„Zběhlí žoldnéři slečny Dreweové nám možná skutečně poskytnou informace o ruských zbraních a úmyslech, o kterých tvrdíme, že nám je obstarávala.“
„A další podobné skupiny, pobouřené ruskou proradností, budou mít menší chuť jim pomáhat. Vychází to krásně, ne?“ Turpin natáhl ruku s ohnutým prsteníčkem a Hamilton se jeho špičky dotkl svým prstem, čímž oficiálně přijal rozkazy a potvrdil to. „Výborně. Odcestujete za tři dny. Zítra si přijďte pro krycí identity a přípravu.“
Ozvalo se zaklepání na dveře. Turpin vyzval příchozí ke vstupu a dovnitř vpochodovala rozjařená skupina lovců se Sandertonem v čele, s blátem ještě na botách. V popředí hloučku šla holčička, Sandertonova dcera. Na tvářičkách měla rozmazanou krev a v pravé ruce držela za vlasy Turpinovu hlavu. „Chceš si ji sníst, strýčku?“ zeptala se.
Turpin k ní přistoupil, rozčechral jí vlasy a prohlédl si rysy svého klonu. „Ano, vezmu si své prionové transmitery zpátky, Augusto. Ve svém věku jimi nemohu mámotratně plýtvat.“ Sanderton ho ujistil, že kuchař je na takové situace zvyklý a že z mozku uvaří polévku.
Hamilton zachytil pohled dívčiny, když ukládala hlavu na podnos přinesený jedním sluhou. Smála se, že krev kape na koberec, a snažila se ji zachytit dlaní.
Hamilton zjistil, že se usmívá také.
* * *
Hamilton se omluvil hostiteli a ještě toho večera odjel svým motorovým kočárem Morgan 66 do Oxfordu. Předení elektrického motoru v něm probouzelo radost. Precizní práce. Malé mechanismy udržující v hladkém chodu ty velké.
Na ulici St. Giles nebyl žádný provoz, ale už když se Hamilton podíval na hodinky, věděl, že začátek bohoslužby nestihne. Prohnal se po Banbury Road, na poslední chvíli zpomalil, aby zabočil do Parks Road, a pokochal se pohledem na muzeum Pitta-Riverse osvětlené pohyblivými upoutávkami na nějakou mimořádnou výstavu. Když vypnul motor a setrvačností dojel na nádvoří koleje, vyhrnul se z vrátnice houf hlídačů, ale při pohledu na emblém 4. dragounského pluku smekli čapky a zatleskali. Několika slovy se navzájem pozdravili, pak se ven vykolébala Loftusová, hlavní vrátná, oslovila Hamiltona svým obvyklým přátelsky hrubým způsobem a poslala své podřízené odtlačit vozidlo na štěrkovou plochu hned za vrátnicí.
* * *
Hamilton kráčel v chladné tmě přes nádvoří a s letmým potěšením si všiml, že v neonových čmáranicích na stěně starého schodiště se objevily nové klikyháky. Mráz zdůrazňoval pachy z kuchyněk i rámus teledramatických systémů ve studentských pokojích. Pokrmy a hudba patřily muslimům, hinduistům i Registrovaným bratřím severoamerických protektorátů. Keble College udržovala svou kosmopolitní tradici.
Zamířil ke kapli. Když došel k hlavním dveřím, zvony znějící zevnitř umlkly. Položil ruku na dřevo, zaváhal a šel se posadit do chodby u postranních dveří. Naslouchal začátku bohoslužby a zjistil, že slova i hlas, který je pronáší, povznášejí jeho srdce: „Váš svět se otáčí stejně, jako se otáčí Sluneční soustava, jako se otáčí vesmír, všechny síly v rovnováze, ke každé akci reakce, rotace a kompenzace, jež vzdoruje válce a poráží smrt, a tajemství toho, co se může stát v kterémkoliv okamžiku i v kterémkoliv prostoru, bude přetrvávat…“
Čekal hodinu, dokud bohoslužba neskončila, těšil se z chladu a přes dřevo dveří poslouchal ten hlas, známý a vzdálený.
Když se shromáždění rozcházelo, Hamilton se nenápadně propletl zástupem a prošel kolem kostelníků zhasínajících svíčky a sbírajících zpěvníky. Támhle je. Stála k němu zády. Annie. Pod třpytivou klenbou interiéru kaple, jemuž vévodilo obří vyobrazení Boha s mečem místo jazyka, jenž se svým Slovem klene nad prostorem a časem.
Obrátila se po zvuku jeho kroků. Byla právě tak půvabná, jak si ji pamatoval. „Jonathane,“ vydechla. „Kde se tu bereš?“
Uchopil její ruku, přiložil si ji na obličej a požádal o požehnání.
* * *
Požehnání mu vyneslo zlepšení o pouhé dvě desetiny procenta. Annie si to znovu ověřila v jeho hlavě, za jeho očima, a on si na chvilku pomyslel, jak by bylo krásné, kdyby jí mohl ukázat všechny své staré krycí totožnosti, přiznat se jí. Ale ne. Nemohl. Dokud tohle životní období nebude mít za sebou.
„To je hodně nepatrný účinek,“ řekla. „Tvoje modlitby sotva nabudily pole. Uvažuješ snad o vraždě?“
Hamilton se zasmál způsobem, který měl dát jasně najevo, že samozřejmě nikoli. Ale ve skutečnosti se smál ironii osudu. Nebylo to poprvé, kdy se rovnováha postavila proti těm, kteří se ji pouze snažili udržovat. Odebrali se do postranní kaple, kde bylo uloženo Světlo světa Holmana Hunta. Exemplář vystavený u sv. Pavla pro čumily z Impéria byla pouhá kopie.
Takováto místa byla pro Hamiltona útočištěm, kam se synové Impéria vraceli poté, co provedli strašlivé věci, čepy, kolem nichž se otáčel jejich nebezpečný svět, místa, kde lepší lidé mohli udržovat to, kvůli čemu oni takové věci dělali. Annie, jeho staří učitelé jako Hartridge a Parrish, architektura a zvyky, samotná půda byly důvodem, proč si zvolil tuto práci. Cestou odsud se zastaví u Beránka a vlajky a vypije půl pinty piva s nadějí, že tu druhou polovinu dopije po návratu. Jako mnozí jiní před ním po celá staletí.
Když kostelníci odešli, Annie mu prokázala za oltářem jistou službu a Hamilton jí tu pozornost oplatil.
A potom odešel z posvěcené půdy a vypravil se do světa, který nebyl Anglie, vybaven pouze nepatrným a směšným požehnáním.
* * *
Ve strohých anonymních kancelářích za Horše Guard Parade ho vyzbrojili a dali mu instrukce. Vyhlédl z tajného kouta své mysli a viděl, že teď je Miquel Du Pasonade, dluhový nevolník třetí generace. Nechal Miquela dojít ke dveřím a rozloučit se a vystoupil do popředí a převzal kontrolu jenom při obeznamování se se zbraněmi.
Nechal svou krycí identitu podniknout noční let do Woomery a sám úplně vypnul. Probudil se teprve, když platil kalifornskými rubly jednosměrnou letenku jehlou na Orbitu.
Hamilton se vždycky rád díval, jak se pod ním propadají kontinenty, když stoupal k nebi. V duchu si na ně promítal obrysy velkých evropských říší, jejich menších spojenců, kolonií a protektorátů. Širší sluneční soustava odrážela tyto státy jako zrcadlo v lunaparku, dodávala stínové váhy některým menším státům prostřednictvím jejich vlastnictví tam v temnotě, zatímco jiné zahanbovala tím, jak málo toho dosáhly mimo svůj svět.
* * *
Hamilton čekal na Orbitě dva dny, během nichž nechával svou krycí identitu potloukat se po těch správných hospodách jako jednoho z vyhladovělých venkovanů. Jednoho večera se opil a tehdy vtrhli dovnitř, zabouchli za sebou nedobytné dveře, statní muži, kteří vypadali, jako by měli být oblečeni v uniformě, ale budili pozornost tím, že byli v civilu.
Naskočila jeho krycí totožnost.
Když ho popadli za vlasy a položili mu prsty na obličej, Hamilton si dopřál chviličku utajené pýchy. A to bylo všechno.
* * *
Probudil se násilně zverbovaný, jeho společníci kolem oslavovali svůj osud prvním dobrým jídlem za celé týdny. Seděli uvnitř modrobílého trupu.
Měli kamsi namířeno a jeho krycí totožnost nevěděla kam.
Ale Hamilton to věděl.
* * *
Normálně by se po příletu na Mars ubytoval v Red Savoy Raffles v mučivé vzdálenosti od Mons, jak to formulovala neobratná reklama, a strávil by večer dohadováním o výběru z vinného lístku se signorem Harakitou. Nevolnictví u Medvěda nabízelo jiné vyhlídky. Loď, v níž byli nevolníci převáženi, páchla nemytými těly. Během cesty jim byly přidělovány úkoly, které by vyžadovaly neustálé nákladné náhrady, kdyby je vykonávaly mechanismy: údržba raketových motorů, opravy infrastruktury pro podporu života. Za tři týdny, co byl Hamilton na palubě, došlo ke dvěma smrtelným úrazům.
Nevolníků si příliš necenili. Všichni museli projít elektromagnetickým skenem. Hamilton přihlížel, jak skener registruje první úroveň jeho krytí. Přijal ji. Hlubší úrovně si všimnou teprve tehdy, až bude tento snímek odeslán do analyzačních center v úlech Sankt Petěrburgu, s trochou naděje teprve po vlastním činu, až bude na pořadu dne vyšetřování a ospravedlňování.
Pro zvýšení účinku byla také veřejně registrována u úřadů na Orbitě, a bude tedy odhalena znalci mysli v hlavních městech všech říší.
Ale to nebylo všechno, co elektromagnetický skener udělal. Náhle zajel hlouběji. Ale nepátrá, uvědomil si Hamilton…
Řeže!
Hamilton sebou trhl při pohledu z dálky na to, jak se některé vyšší duševní funkce jeho krycí identity rozpadají.
Od té chvíle to bylo jako sedět na ramenou opilci a Hamilton musel několikrát zasáhnout, aby svému tělu zabránil vystavovat se nebezpečí. To bylo v pořádku. Nevolníci také kouřili tabák, což on odmítl. Krycí identita nemůže vypadat příliš dokonale.
* * *
Když ruské vesmírné plavidlo aerodynamicky brzdilo v řídké atmosféře Marsu a zahájilo sestup k povrchu, byli nevolníci připoutáni k sedadlům ve svém modulu. To bylo první překvapení. Plavidlo nasadilo zcela konvenční kurs: bude viditelné z každého majáku. Tohle musí být ohlášený let, uvědomil si Hamilton a zatoužil po přístupu k oknu. Teď musí být blízko svému cíli, což jsou možná letoviska v oblasti Tharsis…
Potom přišlo burácení, náhlé trhnutí a závratný pocit pádu. Hamiltonův žaludek to přivítal. Věděl, že se ve volném pádu na rozdíl od většiny lidí, které kdy potkal, cítí jako doma. Jako by moře vítalo žraloka.
Nyní na něho působily jiné setrvačné síly: museli je katapultovat z hlavního plavidla pod velmi ostrým úhlem v senzorovém stínu nějakého pohoří…
Poznání ho osvítilo jako Isaaka Newtona v moment, kdy uviděl drobounkého červíka a začal přemýšlet o nekonečné malosti.
Hamilton se začal svinovat do nárazové polohy…
Potom se silou vůle přinutil to nedělat. Příliš dokonalé!
Jeho sedadlo se vytrhlo z ukotvení a on vylétl ke stropu.
* * *
Vzduch mu připadal divný. Nedostatečný! Nepříjemný. A ten zápach. Hamilton měl na chvíli pocit, že se nachází v bitvě. Ale kde jsou zvuky…?
Rozehnali tmu okolo něj. Jednali hrubě. Jasná světla a zběžná prohlídka, převraceli jeho tělo sem a tam. Hamiltona na chvíli přepadl náhlý strach o vlastní tělo, jež mu nyní nepatřilo, neopatrně poškozené loutkou, které je půjčil! Chtěl se rvát! Praštit je pěstí do obličeje!
Ovládl se. Snažil se dýchat.
Na chvilku se jim vykroutil ze sevření, jenom aby se rozhlédl.
Nevolnická ubytovna proměněná v improvizovanou nemocnici. Palandy vyrůstající z udusané hlíny, vystlané vlastními pilinami. Pestré uniformy ruských stráží, modré a bílé s lesklými epoletami, vyleštěné ceremoniální přilby, uvnitř místnosti odložené. Všichni měli dýchací masky a nádržky s kyslíkem. Samá keramika, žádný kov. Bojí se detektorů. Před jeho obličejem se opět objevil ruský vojenský felčar a posvítil mu baterkou do oka. Také v masce.
Obdélník světla pronikajícího dveřmi dovnitř. Jednoho po druhém je vytáhli z lůžka a postrčili k němu. Stále nemohl dýchat. Ten pach bitvy pocházel odtamtud…
To nebyla bitva. Směsice pachů. Těla uvnitř. A venku…
Střelný prach.
Půda s vysokým obsahem minerálů.
Vykročil do světla a zvedl ruku.
Ucítil, jak ho pálí kůže, a vyjekl. Vrhl se kupředu do vítaného pruhu šera a stínil si oči před světlem, které ho mohlo oslepit.
Ležel ve stínu na zemi šedé jako střelný prach, za ním smích a slunce odrážející se od nakloněné skály jako chladná výheň na zakaleném nebi.
Byl ve Valles Marineris, nejhlubší rokli ve Sluneční soustavě. Slunce plálo nízko na západě a odráželo se od bílých budov. Nebe bylo plné tvrdého ultrafialového záření. Jeho plíce zápasily o nevalné nádechy. Do prstů už ho štípal mráz. A neměl na sobě žádnou ochrannou výstroj.
* * *
Přiměli nevolníky k pochodu po stinné straně údolí. Alespoň že jim dali rukavice.
Přes zástup lidí se náhle přehnal prudký závan větru, div je nesrazil k zemi, zasypal je prachem a byl zase tentam. Byl šok, že se tu vůbec dalo dýchat. Hamilton pokradmu vrhl ze stínu pohled vzhůru po nejbližším srázu, když se krčil před větrem.
V samotném Valles byste nemuseli nutně poznat, že jste v kaňonu, protože jeho dno se díky své šířce prostíralo od obzoru k obzoru. Tohle tedy muselo být jedno z menších údolí uvnitř obří prolákliny. Mohli tedy být nějakých šest mil hluboko. Vzhledem k postupu terraformace na ostatním marsovském glóbu tu mohl být tlak vzduchu právě tak akorát.
Když ho okřikl dozorce v ruské uniformě, uvědomil si, že zpomalil a ostatní nevolníci ho předešli. Ale jeho krycí identita poháněla tělo k tak rychlému pohybu, jakého jen bylo schopno.
Uvědomil si, že se od ostatních liší.
Fyzický pohyb pro něho byl obtížnější než pro ně. Proč?
Pohlédl na muže vedle sebe a setkal se s mlhavým výrazem nezájmu.
Mentální prověrka! Oni nezbavili nevolníky vyšších duševních funkcí jenom proto, aby byli poslušní, oni vypnuli mozkové procesy, které spotřebovávají kyslík!
Hamilton spojil své duševní úsilí s úsilím své krycí osobnosti a přiměl tělo zrychlit krok. Cítil, jak ho pálí plíce. Nevolníkům zbývalo možná několik měsíců života, než je okolní podmínky sklátí. On sám měl pocit, že mu zbývá tak týden.
Chvíli uvažoval o strategickém ústupu. Osobní kapsle čekala v soutěsce… poradil se s mapou uloženou v paměti… šestnáct mil odsud.
Mohlo to být i dál. Ale stále to nepřipadalo v úvahu bez zásoby kyslíku, jaká dříve byla u nevolníků pracujících v takových podmínkách běžná. Jestli má z tohohle vyváznout, bude muset podobné zařízení ukrást, čím dříve tím lépe, než jeho tělo zeslábne.
Na druhou stranu, když zůstane a po zadaných zabitích zemře, bude úkol úspěšně splněn. Krycí identita zůstane v každém případě podstrčena.
Rozhodl se. Neodejde, dokud je nějaká šance na úspěch.
Nechal mysl odpočinout při vzpomínkách na Annie, na kolej a na zvuk motoru morganu. Potom už na tyhle věci znovu nemyslel.
* * *
V následujících dnech Hamiltona posílali do práce s ostatními nevolníky. Procházel v duchu vinný lístek Raffles. Vzpomínal na chutě a vjemy. Rozvažoval nad ligovou tabulkou svých favoritů. Ačkoliv se detaily různily, každý den byli v čele 2003 Leoville Las Cases.
Jeho tělo se zatím hroutilo, na nezakryté, sluncem a větrem sežehnuté pokožce se mu tvořily puchýře, v každičkém svalu úporné bolesti a křeče, bolesti hlavy, z nichž se mu spouštěla krev z nosu. A nejhorší ze všeho bylo, že ještě ani nezahlédl Catherine Dreweovou.
Jeho pracovní četa za pomoci omezených keramických a dřevěných nástrojů osazovala výztuže do důlní štoly. Ostatní nevolníci kopali, živení výpěstky z nádrží s živným roztokem vyhloubených ve stěnách údolí. Panovalo tam ovzduší naléhavosti. Kopání bylo vedeno přesným směrem podle plánů.
Tohle nebyla výstavba opevnění. Turpinovy závěry byly sice logické, ale nesprávné. Tady nešlo o vojenskou ofenzívu. Rusové působili dojmem zlodějů, kteří se chtějí nepozorovaně prokopat ke kořisti, popadnout lup a utéct.
O co tu tedy jde? Hamilton zahlédl jenom jednu uniformu nesoucí emblém armády Dreweové. Nášivka zobrazovala typicky amatérskou a sebezveličující heraldiku žoldnéřských skupin. Hlásila se k falešné (a dnes už ani neexistující) irské aristokracii, ale nesla ústupky všem významným evropským dvorům – nic, co by rozzlobilo i toho nejprchlivějšího panovníka. Ten znak Hamiltona dráždil. Byl to zmetek, který neodhaloval nic a současně odhaloval příliš.
Emblém se nacházel na rukávu jakéhosi osobního strážce, muže se svalovou strukturou stavěnou na to, aby snesl nějakou tu palbu z ručních zbraní, než padne k zemi. V nízké gravitaci se pohyboval nemotorně. Hamilton zaznamenal příval podivně známých pocitů a pochopil, že jde o muže, od něhož pochází to emoční vysílání.
Jednou se tu s ním nepochybně objeví i jeho velitelka.
* * *
Po třech dnech si Hamiltonova četa vyměnila úkoly s druhou skupinou a přesunula se ke kopání na skalní čelbě štoly. Hamilton to uvítal: tlak vzduchu tam byl o maličko vyšší.
Už nějaký čas trpěl halucinacemi. V duchu viděl obří otáčející se hodiny na pozadí vlajek všech impérií. Po mapách postupovaly armády v podobě linií, jež se rozpadaly na spršky částic, a každý postup byl kompenzován jiným, aby velký systém zůstal v chodu. On sám kráčel v jedné z těch linií a střílel po imaginárních útočnících. Kolem obíhaly po svých vlastních drahách ženy a doteky jejich rukou a nejkratší možné polibky, než je setrvačnost odnesla pryč, udržovaly energii celého toho kolotoče.
A ve středu toho všeho… nevěděl, neviděl. Různorodost náhody, efekt nepatrné pravděpodobnosti, jež mění nemožné ve všední. Sklonil se před nekonečnými ozubenými koly a modlil se za odpuštění.
* * *
Z otupělosti ho vytrhl nečekaný hluk před ním. Náhlý sesuv kamení. Celá čelba před ním povolila.
Nevolníci pracující kolem se potáceli a klopýtali, snad kvůli kamení pod nohama. Jeden vedle něho upadl. Ruský dozorce se sklonil, aby zkontroloval mužův stav, vytáhl pistoli, pak zřejmě usoudil, že by to bylo příliš drahé, a prořízl nevolníkovi hrdlo keramickým nožem. Mrtvolu odnesli vykrvácet do nádrží s živným roztokem a dozorce cestou k východu pokřikoval rozkazy.
Hamilton se obličejem přiblížil k nově odhalené skalní stěně. Působila jinak. Zdála se černější. Ikonická. Jako předěl mezi životem a smrtí. Měl pocit, že uvnitř něco slyší. Ze ho něco volá. Anebo to byla ta myšlenka, kterou si nepřipouštěl, kaple a uvnitř ní Annie?
To strašlivé zoufalství, které by mu otrávilo duši, prolomil hlas: „Támhle!“
Hamilton se obrátil a s úlevou se usmál, že ji konečně vidí. Catherine Dreweová. Tváří v tvář. Vlasy měla ztmavlé prachem a obličej kolem kyslíkové masky vypadal téměř jako napudrovaný. Pohled měla pevný, ale plný obav. Ostatní nevolníci na ni civěli. Za ní vešel osobní strážce, jehož mohutná postava zahrazovala štolu.
Hamiltonova pravá ruka sebou škubla.
Protáhla se kolem něho a přiložila ucho ke skále.
Rozhodl se ještě ji nezabíjet.
„Ty,“ křikla, otočila se a ukázala na jednoho z nevolníků, „běž oznámit Sizlovskému, že jsme narazili na potíže. Vy ostatní padejte pryč, máte volno.“
Nevolníci stěží pochopili, co jim říká. Chvíli jim trvalo, než odložili nástroje a vydali se za tím prvním ke světlu.
Hamilton nechal svou krycí identitu otevřít nechápavým překvapením ústa a zůstal stát.
Strážce jí poklepal na rameno, Dreweová se otočila a udiveně se na Hamiltona zadívala. „Řekla jsem, že máte skončit.“
Hamilton v jejím hlase postřehl něco naléhavého, něco, co slýchával v jiných situacích těsně předtím, než začalo jít do tuhého. Nebyl čas na otálení.
Zamáčkl krycí identitu do temnot své mysli.
Praštil dlaní do stěny vedle její hlavy.
Osobní strážce vyrazil…
Ale ona zvedla ruku a strážce se zastavil.
Hamilton dal průchod irskému přízvuku: „Máte problém, slečno Dreweová.“
Chvilku o tom přemýšlela.
Ucítil pach keramického nože, když ostří rozštěpilo molekuly pouhý palec od jeho oka.
Přirazil jí zápěstí ruky s nožem ke stěně, druhou rukou sevřel pistoli, kterou mu namířila na břicho, stiskl její prst na spoušti a vystřelil zblízka na strážce. Tomu se rozprskl obličej, upadl a Hamilton vytrhl Dreweové pistoli a zahodil ji.
Za ním se ozval pokřik.
Hamilton ze složených rozměrů ve svém hrudníku vytáhl Webley Collapsar ráže 2 mm, švihem se otočil do palebného postoje, vpálil ruskému důstojníkovi do hlavy miniaturní černou díru a odeslal jeho mozek do jiného vesmíru.
Otočil se zpátky a přistihl Dreweovou, jak z boty vytahuje další předmět.
Popadl ji za zápěstí.
Intuitivně věděl, jak jí v tomhle postavení zlomit vaz.
Střelba za chvilku přiláká spoustu vojáků. Zabití dozorce Hamiltonův úkol narušilo, ale jenom nepatrně. Stále to bylo něco, co by mohl ruský zabiják udělat, aby propůjčil důvěryhodnost své krycí identitě. Hamilton už splnil polovinu svého úkolu.
Ale proč vytáhla tohle místo něčeho, čím by ho zabila?
Podíval se jí do očí.
„Udělejte, co jste se chystala udělat,“ vyzval ji.
Pustil ji.
Dreweová hodila předmět na tělo dozorce, popadla Hamiltona a strhla ho s sebou skrze skalní stěnu.
* * *
Do komory k nim dolehl výbuch a rachot hroutící se štoly, ale nepronikl tam žádný prach ani úlomky. Byla to klenutá jeskyně, uzavřená, a něco v ní světélkovalo…
Hamilton si uvědomil, že nemusí lapat po dechu, že vzduch uvnitř je hustý. Zmocnil se ho kašel, až se prohýbal. Drahocenný vzduch! Hltal jej, až se mu zatočila hlava.
Když se narovnal, Dreweová na něj mířila pistolí. Tvářila se šokované a rozzuřeně. Ale ovládala se. Konec konců měla armádní výcvik.
Spustil ruku se zbraní. „Nuže?“ řekl.
„Kdo jste?“
Hamilton opatrně vytáhl identifikační štítek ze své uniformy. „Brit. Dobře. Předpokládám, že jste tady kvůli tomuhle.“ Pohodila hlavou ke světélkování.
Podíval se tam. Z kamene uprostřed komory něco trčelo. Stříbrná tyč, jež nepřirozeně svítila. Vypadalo to, že je spojena s něčím, co je zapuštěno do… ne, s něčím, co je svým způsobem součástí okolních skal. Jejich hmota byla protkána planoucími stružkami. Vypadalo to, jako by někdo rozlil rtuť po pemze.
Bylo to, jako by tam bylo něco polapeno. A přesto to vyhlíželo cele a zřetelně. Zdálo se uvěřitelné, že to vytvořilo místo, kde mohli žít, a stěnu, kterou mohli projít. Vypovídalo to o zneklidňujících možnostech.
„Co to je?“
Naklonila hlavu ke straně, překvapená, že to neví. „Přepravní prostředek.“
„To těžko.“
„Vy nic nevíte. Tohle nebyl váš úkol.“
„Jen čenichám kolem, co se tu vlastně děje. Nečekal jsem, že potkám někoho jiného než Rusy. Jste Catherine Dreweová, ne? Jaký je váš úkol?“
Přemýšlela tak dlouho, až nabyl jistoty, že mu to neřekne. Ale nakonec… „Viděla jsem tu věc. Ve svých modlitbách. Strávila jsem týden v izolační nádrži v Kjótu. Víte, poslední dobou jsem začala mít pocit, že s rovnováhou není něco v pořádku…“
„To si pořád někdo myslí.“
Zaklela. „Nemáte vůbec tušení. Vy v těch vašich impériích. Víte, co je tohle?“
„Ne.“
„Nový přírůstek.“
„Z…?“
„Z jiného vesmíru.“
Hamilton se zase zadíval na objekt. Už začínal tušit pointu. „Šla jsem za jeho voláním,“ pokračovala Dreweová, „po nepřetržitém a prokazatelném nabuzení pole. Zjistila jsem, že stopa vede na Mars. Využila jsem svého docela pozoruhodného politického vlivu, abych to všechno pošeptala do ouška caru Richardovi. A tím myslím opravdu přímo jemu do ouška.“
„Proč jste si vybrala Rusy?“
Tu otázku přešla. „Než jsem se vydala na cestu, měla jsem sen, že to najdou jenom dva lidé a jejich motivy budou rozdílné. Udělala jsem si důvěrníka z Aarona. Jeho motivem bylo pouze umění, krása. Ale vy jste ho zabil.“
„A co vy na to?“
Vycenila zuby v neveselém úsměvu a přejížděla pohledem po celém jeho obličeji, pátrala po jakékoliv provokaci. „Mám silné nutkání vám tu poklonu oplatit.“
„Ale neuděláte to.“ Pomalu uložil pistoli zpátky do dimenzionálního přehybu. „Osud říká, že to mají být dva lidé.“ Nechala ho chvilku čekat. Potom zasunula svou pistoli zpět do záhybů těch nebezpečných šatů.
Chvíli na sebe hleděli. Potom společně přistoupili ke svítícímu objektu. „Ta záře mi dělá starosti,“ řekla. „Už jste někdy slyšel o jaderné energii?“
Hamilton zavrtěl hlavou.
„Energie uvolňovaná radioaktivním rozpadem minerálů. Alternativní technologie, která by se mohla vyvinout, kdyby Newton neměl svůj okamžik osvícení. Je jedovatá stejně jako tvrdé UV záření. Jedna z cizích věd, jakou by něco takového mohlo přivézt.“
Hamilton zkontroloval svůj vnitřní registr a měl se co držet, aby se neotřásl nad škodami, které dosud utrpěl. Neměl nic vhodného k měření radioaktivity, ale změnil spektrum svého UV registru a za chvilku se zatvářil spokojeně.
„Nevidím žádné záření. Ani…“ Zarazil se. Nedetekoval ani světlo, které viděl vlastníma očima. Ale z nějakého důvodu pochyboval, že to, co vidí, by ho nechalo přijít k nějaké úhoně.
Dreweová na zdánlivě svítící tyč položila ruku a vyložila své senzory. „Nikdo tam není, žádný cestující ani řidič. Ale… zachycuji žádosti o informace. Prosby. Pozdravy. Docela… neobvyklé.“ Podívala se na něj, jako by se jí měl vysmát.
U civilistky by takové gesto bylo roztomilé, pomyslel si Hamilton. Nesmál se. „Mechanická inteligence? Nemožné.“
„Podle naší fyziky. Ale otevřelo nám to dveře pevnou skálou. A dalo mi to o sobě vědět. A je tady vzduch.“
Hamilton také položil ruku na objekt, uvědomil si, že jeho senzory nejsou na tak vysoké úrovni, aby mohly soupeřit s jejími šaty, a rozmrzele ji zase spustil. „Dobře. Ale o to tady nejde.“
„A jde tedy o…?“
„Tahle věc naruší rovnováhu. Určitě nejste jediná, kdo vytušil, že je tady. Ten, komu padne do rukou, získá rozhodující výhodu. Bude to konec Velké hry…“
„Začátek skutečné celosvětové války, nikoliv té, kterou vedou vybraní zástupci jako my. Všechny významné národy ústně ideu rovnováhy podporují, ale…“
„Co tedy budete chtít? Pár italských vévodství?“
„Tentokrát ne. Ptal jste se mne, proč jsem využila Rusy, aby mě sem dopravili…“ Sáhla do šatů. Vytáhla další výbušný aparát. Mnohem větší. „Protože jejich říši nenávidím ze všech nejvíc.“
Hamilton si rychle olízl rty.
„Myslím si, že pouhé skály nemohou tuhle bytost zadržet. Zavolala mě sem, protože se chytila do… téhle smrtící smyčky. Musí být osvobozena. Kvůli sobě i kvůli rovnováze.“
Hamilton se na objekt znovu zadíval. Každý z nich mohl v kterémkoliv okamžiku vytáhnout pistoli a toho druhého skolit. Uvažoval, jestli mluví s fanatikem, se šílencem. O Bohu, o jeho dráze polem a o linii, která spojuje jeho posvátné území s údolím smrti, měl jenom matné tušení. O těch představách nikdy hlouběji nepřemýšlel. A nehodlal s tím teď začínat.
Ale tady jsou odpovědi! Odpovědi, které by jeho představeným udělaly radost. Které by dokázaly ochránit lidi jeho impéria lépe než on!
Zvenčí se ozval hluk. Začali kopat.
Dreweová se mu znovu podívala do očí.
„Říkáte, že se s tím dá vyjednávat…“
„Ne o tom, aby se to odsud vytratilo. To není to, co chce.“ Hamilton se rozhlédl po komoře, jednou a nezvratně, všemi smysly, které měl k dispozici. Žádný východ.
„Musíte se rozhodnout…“
Hamilton znovu sáhl do skrytých hlubin svého srdce. Vytáhl vlastní výbušniny. „Nemusím,“ řekl. „Díky Bohu.“
* * *
Dreweová měla vlastní únikovou strategii. Prozradila mu, že na ni čeká kapsle ležící pod fraktálovým maskováním v drsném terénu po sesuvu půdy dvě míle východně od ruského tábora.
Znovu to bylo jako projít dveřmi. Hned, jak oba nastavili časovače na svých výbušninách, aby explodovaly v té místnosti, odkud se jinak nedalo uniknout; největší akt víry, jaký kdy Hamilton zažil…
Místnost se obrátila naruby, oni udělali ten prostý krok a ocitli se zase na povrchu.
Hamilton zalapal po dechu, neboť vzduch byl tentam. Jeho zranění se hned ozvala. Upadl.
Dreweová na něj shlédla.
Hamilton se podíval vzhůru na ni. Odrůstající vlasy měla pod zelenou tmavě rusé.
Vytáhla pistoli, zatímco on teprve pomalu sunul ruku k hrudi. „Myslím, že Bůh s vámi skončil,“ řekla. „Nastolíme rovnováhu.“
„Jo, to musíme,“ sklouzl Hamilton opět do irského přízvuku. Prováděl v hlavě výpočty. A znenadání měl pocit, že není jediný. „Ale vaše výpočty jsou mimo.“
Pobavení v jeho hlase ji přimělo zaváhat. „Jak to?“
„Asi o… dvě desetiny procenta.“
Síla výbuchu odhodila Dreweovou bokem.
Hamilton se převalil a našel pevnou půdu pod nohama.
Kaňon před nimi polykala stěna prachu a úlomků…
A vzápětí k nim dorazila, prořítila se přes ně, přitiskla je k zemi, až z nich zbyly jenom dvě tenké žilky historie, smrtelné pozůstatky na špici ohonů komet.
Rozhostilo se ticho.
Hamilton se vyhrabal ze svého hrobu a klopýtal k místu, kde ležela kapsle, lesknoucí se uprostřed prachu, maskování stržené.
Neohlížel se. Kulhal k ní bez přemýšlení, plný víry. Po takhle velkém výbuchu nezbude z tábora nic. Jeho mise sice nebyla úspěšná, ale měl pocit, že rovnováha není narušená.
Přitiskl dlaň s rozluštěným přístupovým kódem na trup plavidla a namáhavě se vyšplhal do kabiny. Uvědomoval si, že se jeho silueta rýsuje proti pohasínajícímu světlu.
Teď se ohlédl. Támhle je. Teprve se potácivě zvedá na nohy.
V této sekundě a jenom během ní mohl vytáhnout zbraň a zastřelit ji a po malé úpravě uniklých a odhalených informací by jeho mise byla splněna.
Pomyslel na milost, která mu byla dopřána.
Stiskl tísňový spínač, kabina se zavřela a zrychlení ho přitisklo do sedadla, jak kapsle vylétla vzhůru k marsovskému nebi.
Pomyslel na půlpintu piva. A potom se nechal znovu unést do temnoty.
Poprvé vydáno v antologii Fast Forward 2 (sest. Lou Anders) roku 2008
Přeložil Jiří Engliš
