Středa 5. listopadu, 19.48
Ze zamyšlení ho vytrhl bzučák od hlavního vchodu. Ztlumil hudbu, obešel clonu, která oddělovala lůžka s těly, a sklonil se nad stolem. Na jedné z obrazovek se objevila tvář seržanta v černé uniformě.
„Promiňte, doktore, ale došlo k omylu. Musíme znovu ověřit těla, která odešla z naší márnice.“
„O čem to mluvíte?“ Celý příspěvek
Nikdo nikdy netvrdil, že je snadné být bohem odpovědným za miliardy inteligentních životů, muset naslouchat jejich snům, úzkostným výkřikům a kritickým stížnostem.
Jen si to na chvíli zkuste.
Může to být otrava, stejně jako každá jiná práce. Celý příspěvek
– 1 –
Když Holston stoupal vstříc smrti, děti si hrály; slyšel je výskat tak, jak to dělají jenom šťastné děti. Zatímco nahoře téměř zběsile rámusily, Holston si dával na čas. Metodickými těžkými kroky vystupoval po točitém schodišti a kovové stupně řinčely pod jeho starými botami.
Schody, stejně jako otcovy boty, vykazovaly známky opotřebení. Nátěr na nich držel už jen v nevelkých šupinkách, většinou v koutcích a na spodních stranách, kde byl v bezpečí. Jakýkoliv pohyb setřásal po celém schodišti obláčky prachu. Holston cítil vibrace v zábradlí, ohlazeném až na lesklý kov. Tohle v něm vždycky budilo úžas: jak staletí doteků holých dlaní a šoupání nohou dokážou opotřebit i solidní ocel. Jednu molekulu po druhé, soudil. Každý život obrousí jednu vrstvu stejně, jako tohle silo obrušuje onen život. Celý příspěvek
Nejjednodušší ikonu tvoří jedenáct vrcholů a pětadvacet spojnic. Zvládne ji namalovat každé desetileté dítě a právě děti ji, když se nikdo dospělý nedívá, jako jediné ještě kreslí. Na chodníky, na zadní strany školních sešitů, prstem do písku, špičkou boty do bláta. I já si ji po všech těch letech ještě pamatuji, a to tak dobře, že bych ji nepochybně dokázal načrtnout i se zavázanýma očima. I vy byste to nejspíš dokázali, ale nikdo Z nás to neudělá. Ne že by snad tak malá ikona mohla někomu ublížit nebo přivolat hněv skutečně nebezpečného ikonoklasmu. Je v tom něco jiného: strach. Celý příspěvek
Mary Elois Jacksonová stála uvnitř jednoduché ocelové kabiny stroje času. Kabina svou velikostí připomínala kadibudku, nebyla tu však žádná okna ani lavice. Elois jednou rukou pevně svírala hůlku a v druhé mačkala kabelku. Připadalo jí, že skenování se vleče celou věčnost, ale byla si poměrně jistá, že za tím vězí jen její nervozita.
Kvůli korzetu jí při každém nádechu skřípělo v žebrech. Nejdřív si myslela, že na sobě něco takového nesnese, ale nakonec musela uznat, že je to vlastně docela pohodlné – korzet jí zpevňoval záda a dával jejímu tělu tvar, který víc než pytel brambor připomínal ženskou postavu. Celý příspěvek
Ostrov se rozvaloval uprostřed modrých a zelených vln, čerstvý a nevinný. Loď, kotvící v klidné vodě jednoho z přívětivých zálivů, byla vojenská a nijak to neskrývala. Naopak; tvářila se vyzývavě vojensky, skoro jako by si na něco hrála.
„Tak jsme tady,“ řekl kapitán Jandacz.
„Tady,“ opakoval poručík Juanou znechuceně. „Ten ostrov vypadá zatraceně domorodě. Cizí invaze? Pch.“ Celý příspěvek
„To jsem já, Štěpánka,“ šeptla. Nestalo se vůbec nic.
V zamyšlení přejela bříšky prstů po složité arabesce zdobící nevšímavý povrch oleratexové stěny. Kráčela podél ní. Jak se jí dotýkala prstem, potní žlázy malovaly slabounce viditelnou cestičku, která vedla k pítku z nažloutle bílé, poloprůsvitné hmoty. Ze zvyku napočítala patnáct doušků živé vody. Podle referenčního manuálu Lagrangeovy stanice mohla přijímat živočišné bílkoviny pouze v téhle formě: musela se obejít bez ostří příborů. Celý příspěvek
Pro konspirační schůzky používám bostonské akvárium. Z taktického hlediska to nevypadá jako vhodná volba. Budova na Centrálním molu je ze tří stran obklopená vodou, takže ani David Copperfield by odtud nedokázal zmizet. Zato uvnitř je vždycky plno návštěvníků, co o sebe v pološeru klopýtají a vyhýbají se hlaholícím dětem. Prostě zmatek nad zmatek.
O to, abych se ztratil federálům, mi však nejde. Kdyby mě chtěli sebrat, navštíví mě doma. Nedělám si iluze, že o mé živnosti nevědí. Od té doby, co jsem se rozešel s armádním výzkumákem a přišel o bezpečnostní prověrku, mi občas někdo proskenuje e-maily. Jenže na seznamu osob podezřelých z terorismu jsem malá ryba. Aby mě mohli sebrat potřebují důkazy. Právě z toho důvodu mi akvárium vyhovuje. Celý příspěvek
Abyste se dostali z okraje Sluneční soustavy na Zemi, musíte v závislosti na ročním období a na postavení planet procestovat nejméně Polsko, Prusko a Turecko a pravděpodobně dostanete do pasu razítka i několika dalších mocností. A jak se blížíte světu, dospějete v neustále se posouvajících letových prostorech nad jednotlivými státy do bodu, kde tato složitost musí buď ustoupit, anebo zkolabovat. A tak se ocitnete v požehnaném mazivu neutrálního orbitálního teritoria. Odsud je obzvlášť zřejmé, že žádná země není jednolitý celek. Mezi částmi každého státu, roztroušenými po celé Sluneční soustavě, jsou nostalgické mezery. Neexistuje žádné souvislé teritorium. Země se udržují ve vzájemné rovnováze jako jemný, ale excentrický mechanismus, těsně svázané, vypořádávajíce se se vší politickou energií prostřednictvím věčného kruhového pohybu. Celý příspěvek
Osoby:
Trenton, agent MTPI, jako obvykle musí zabránit nejhoršímu.
Arsain, velitel útvaru MTPI.
Veronika, lékařka, kterou její pacient opovrhuje.
Seržant Don Bradley, má noční směnu.
Elvíra, trpělivá policistka.
Poručík Stram, velmi nevrlý vyšetřovatel.
Gaius Caesar Augustus Germanicus, zvaný též Caligula.
Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus, známý též jako strýček Claudius.
Arabeus, propuštěnec řídící chod císařského domu.
Filón Alexandrijský, velmi podnikavý učenec. Celý příspěvek
Hlas v telefonu dokončil svou výhružnou litanii a umlkl, ale jako vždy po sobě nechal ozvěnu strachu. Tísně. Klaustrofobie. Taková pakárna kvůli tak malému bytu… Levár si dal nohy na protější židli, osezenou, okopanou, umolousanou a rozskřípanou chudinku, nad kterou by se ošklíbli i bezdíci – vybírači kontejnerů, a jako vždy se hluboce zamyslel.
Nejdřív nad tím hlasem. Byl lidský, stopro, vymahačské agentury vědí, že lidi vyjdou levněji než technika, ale kde se propána dělají tak dokonalé hlasy? Lahodné jako střechýl, dokud si ho neolízneš. Jemné jako diamantový brousek. Sexy, když si majitelku představíte v kůži a s bičíkem. Jenže těžko si představit tak neosobní osobu… Celý příspěvek
MY neznáme smrt… pouze změnu. Jsi tak slepá, že nevidíš důležitost naší cesty?
Svět smrtelně nemocných není světem živých ani mrtvých. Je to pomalé vyprchání naděje, kterou nahrazuje sílící, bezútěšná prázdnota. A stejně jako život má i smrt svůj charakteristický zápach – Liz o tom něco věděla; v bezesných nocích, kdy v slzách lítosti i hněvu hledala poslední obranu před přijetím pravdy, kdy proklínala Boha za to, že právě jí život odepřel. Celý příspěvek
Shooter’s Hill měl špatnou pověst. Politika znovuzalesnění vrátila místu jeho původní vzhled, lesy na území mezi Blackheathem a Woolwichem byly nyní právě tak husté a rozlehlé jako kdysi před lety, ba staletími před první průmyslovou revolucí. Lesy oplývaly zloději aut a lapky, a sotva kdy uběhl týden, aby tu nedošlo k nějakému násilnému činu. Situace se stala natolik vážnou, až se v parlamentu objevily snahy o obnovení trestu smrti za silniční loupeže, podobně jako tomu už bylo u velezrady. Při několika rozhovorech jsem postřehl, že místní už začali Oxleas Woods nazývat jeho starým jménem Oběšencův les, přestože tam dosud k žádnému věšení nedošlo. Přinejmenším nikoli oficiálně. Celý příspěvek
Můstek potemněl, když se loď dostala do stínu plynného obra, který nyní vyplňoval téměř celé přední okno. Vznášeli se jen sto kilometrů nad mohutným prstencem, který obepínal celou planetu jako obří náramek. Kapitán Defort nechtěl plavidlo vystavovat na vysoké oběžné dráze, kde by je snadno mohly objevit senzory dlouhého dosahu. Nacházeli se několik tisíc světelných let od nejbližší pozemské kolonie v prostoru, kde se to jen hemžilo galorskými pirátskými loděmi. Výzkumná loď Galileo nesla jen lehké zbraně, které sotva mohly uchránit pětičlennou posádku před útokem lépe vyzbrojených pirátských korábů. Pokud by došlo ke střetnutí, mohli pouze doufat, že dokážou včas zmizet v subprostoru. Celý příspěvek
V bezpečí na palubě svého křižníku mohl Dennison bitvu sledovat dvěma způsoby.
Nejobvyklejší způsob závisel na rozsáhlém hologramu bitevního prostoru, který zabíral většinu můstku. Hologram byl právě aktivní a zobrazoval skupinu blikajících modrých trojúhelníčků představujících stíhačky pohybující se zhruba ve výši pasu. Mnohem větší modrý ovál Dennisonovy velitelské lodi se vznášel ve větší výšce v přiměřeném odstupu za bitevníky. Mohutný a mocný, ale podstatně méně obratný leviatan se dnes do bitvy nejspíš nezapojí. Nepřátelské lodě nebyly dost silné na to, aby mu mohly poškodit trup, byly ale příliš rychlé na to, aby je zaměřil. Tuhle bitvu vybojují menší stíhačky. Celý příspěvek
Dozorci, milý čtenáři, mi teď rozkopávají držku.
První kroky mého plánu na vloupání do Mraveniště byly prosté: projet vnější branou v pronajatém landroveru, zabrzdit v dostatečné vzdálenosti od druhé brány a vystoupit z auta. Myslel jsem si, že jakmile zaujmu polohu bezvýhradné kapitulace – vleže, s rukama za hlavou, zosobněná nehybnost –, nebudou cítit potřebu rozšlápnout mě jako brouka. Celý příspěvek
Do pádu vrabce samozřejmě zasáhla zvláštní prozřetelnost.
Vrabec, o kterém je řeč, spadl z výšky tři sta metrů z blankytně modré švýcarské oblohy do přívodu vzduchu primárního ventilačního pole šestého reaktoru ještě většího urychlovače částic v Dombergu.
Bylo by nadsazené předpokládat, že by lidé v Dombergu mohli s podobnou eventualitou počítat; byli dobří, ale ne zase tolik. Pokud jde o obecnou ptačí hrozbu, zajistili se proti ní pomocí velmi kvalitních drátěných sítí na přívodech vzduchu, které měly zabránit opeřeným narušitelům v průniku do potrubí a zablokování průtoku vzduchu, které by případně mohlo způsobit přehřátí a tím i výraznou změnu vzhledu severozápadní Evropy a prudké zastarání map této oblasti. Rozumná, účinná prevence. Měla by fungovat. Vrabec, který přijde o život ve vzduchu a spadne na sání, by se měl odrazit jako akrobat na trampolíně a neškodně zmizet v zapomnění. Celý příspěvek
V kodrcavém terénním autě jsem opouštěl Surgetown a mířil k severu. Řídil zamlklý seržant, který se mi představil jako Mads – myslel jsem, že to je nějaká přezdívka, ale kdosi z policajtů mi vysvětlil, že Mads je místní varianta jména Matthew. Člověk se pořád učí.
„Skočím si pro cigára,“ řekl, když stavěl u benzínky.
„Vy nekouříte?“ zeptal se, když se vracel. Celý příspěvek
5. 3. 2137 – Lezu po podlaze a rozhrnuju hrad z kostek, co postavil táta. Máma se směje. Každou chvilku nám sem ale přijde někdo nakouknout. To mi vadí. Tolik lidí. A všichni se nade mnou naklánějí a šahají mi na hlavu. To mi vadí. Často pak musim brečet… I když, taky mi vadí, když dlouho nikdo nejde, protože je jasný, že sem všichni chodí kvůli mně. Všichni mají radost. Ze mě. A to mi nevadí.
12. 4. 2139 – Hraju si s tátou na schovávanou. Je to velká švanda. Akorát mě vždycky hned najde. Já jeho skoro nikdy. Že by uměl bejt neviditelnej? Nevím. Celý příspěvek
„Tak, to je všechno, holoto!“ Herold se zlatě vyšívaným emblémem prince Harla svinul pergamen, zasunul ho za opasek a stočil pohled na opačnou stranu. K továrně rozvalené přesně tam, kde bývala nejlepší pole v celém kraji, chlouba sedláků, sadařů, pěstitelů révy… Červeným jablíčkům i nalitým hroznům odzvonilo, teď tu zůstaly jen ty podivné vysoké komíny, jeden, dva, tři, čtyři, pět, ano, pět, ty už se činí, a tamhle vzadu další dva, přidají se k nim co nevidět. Odklepnuto, schváleno, vyhlášeno… „Rozpis a umístění nových dělníků budou vyvěšeny na návsi během dne, zítra ráno ať se hlásí k první směně.“ Celý příspěvek
