2028
Clonou dýmu neviděla a chuť kyslíku si nedokázala vybavit. Z hmdníku ven se jí dobýval kašel. Tlumila ho. Zvuk by ji prozradil.
Celý svět se smrskl do šedých betonových zdí, doušků čpícího vzduchu a strachu.
Přivřela oči. Prach zachycený pod víčky ji řezal do rohovky.
Bunkr byl plný kouře a z těch, kteří ji přijali mezi sebe, když sem zraněná a hysterická doklopýtala, zbyly nejspíš jen mrtvoly. Celý příspěvek
Toto je živé slovo.
Nikoliv slova pověry, nikoliv slova lživého předstírání, ale skutečná žijící informace. Život zhuštěný do dokonalosti. Nekrvácíme snad, když nás čtete? Neboť co je život, jestli ne informace? Rozumíte-li nám, nežijeme snad? Šíříme se jako křik vesmírem. Měníme v nás všechny, kdo slyší, a křičíme dál a měníme v nás další jako zrcadlo odrážející ranní světlo, až…
Zajímá nás: Opravdu má život probíhat takhle?
Proto se snažíme změnit. Celý příspěvek
Můj milý se nevrátil z ciziny. Když nechám stranou citovou stránku věci, stejně mi zůstává nezaplacená půlka nájmu – včetně internetu, týví a té ukrajinské fešandy, co uklízí společné prostory, a dost možná i odvozu odpadků, které nezachutnaly bezdomovcům ani potkanům.
Ještěže jsem nešila ty svatební košile – zůstal by mi na krku balík ručně vypracovaných, patrně i vyšívaných lněných? bavlněných? košilek číslo čtyřicet čtyři. Celý příspěvek
„Vypadám jako něčí vnuk?“ zeptal se Daniel napůl zrcadla a napůl té ženy, která s ním v podstatě neměla nic společného – jen tu jedinou noc.
Zatvářila se nechápavě a přemýšlivě, obojí současně. „Každý je něčí vnuk, ne?“ Zívla a opřela se o loket. „Skoro každý,“ dodala. „Radši se obleč. Takhle po ránu to není ono.“
Napadlo ho, že by se mohl urazit, ale vlastně na to neměl náladu. Bylo šero, spíš tma, bylo brzo na zlobení a vůbec na všechno, a stejně si nemyslel, že vypadá špatně. Tak proč ho sakra v tom baru balila? Zaváhal, nebyl si jistý, jestli nebalil on ji. Smutek, tma, předvánoční výčitky, že se nebavím a nejásám… Možná jsme to chytili jako virus od svých počítačů, u nichž se choulíme za osamělých nocí. A teď jen čekáme, až nám nákaza poničí hardware. Je to jen otázka času. Celý příspěvek
Chlapeček přiklopýtal přes pole za soumraku. Zaprášenou tvář mu brázdily potůčky slz. A ztratil botu. Ve svém zoufalství si strašáka všiml až ve chvíli, kdy se ocitl kousek od něj. Pak se na místě zarazil, němý úžasem nad tím bledým kulatým obličejem a obrovským otřepaným kloboukem, který na něj vrhal stín. Celý příspěvek
Víte, co je nejhorší? Co je na pozvracení? Že nám trvalo sakra dlouho, než jsme si všimli, že se něco děje. Nezačalo to ze dne na den, pomalu se to vynořovalo, až to prostě bylo venku. Někdy by mě zajímalo, jestli to věděli „nahoře“, jestli si byl někdo vědom. Já rozhodně ne. Najít datum začátku je nemožné, nenajdeme prvního nakaženého, prvního mrtvého, prvního nemrtvého. Nic takového není. Začalo to pomalu, plíživě, neviditelně. Nebo možná rychle, nahlas a všem na očích, jenže jsme to všichni ignorovali. Všímali jste si tupých zírajících obličejů v obchodech? Rostoucího počtu bezdomovců, kdy někteří byli sakra dobře oblečení? Pamatujete na zmatené a zapomínající nebožáky? Řekli jste jim něco a oni za minutu nic nevěděli? Pamatujete, že doba těsně před vražděním byla vážně divná? Všichni jsme byli zmatení, deprimovaní, jako kdyby všechny posedla neznámá nemoc. Měli jsme okolo sebe pouzdra temnoty. Všichni jsme to měli celou dobu před očima, ale nikdo neviděl. Celý příspěvek
Nejsem zločinec. Nic jsem neprovedl.
Na začátku fronty právě vyhmátli ženu, pětatřicet, snědá pleť, pod okrajem baretu La Senza nevinné vykulené oči. Vypadá to, že se nadopovala oxytocinem, zkusila oslovit živočišnou složku systému, tady se usmát, tam mrknout očkem, vyvolat chemický vzruch, který obejde logiku a zašeptá přímo do mozkového kmene: Tuhle není nutné protáhnout strojem, není nepřítel… Celý příspěvek
Na břehu Ontario Lacus na Jižním Titanu si Cara plácala hrady z navátého sedimentu, jenž sloužil jako písek. Její rodiče stáli na prahu jejich nedalekého příbytku a povídali si s jejich sponzorem, Wergenem, který měl na svědomí přepravu rodiny ze Země. Cara ležela na břiše, metanové vlny šplouchaly na břeh a lechtaly ji na bosých nohou. Celý příspěvek
Křehká struktura vznášející se v kosmickém prostoru přemýšlela, vzpomínala – nejraději na dobu, kdy si tak dobře rozuměla s vypravěči ze Šaugu. Ti by její příběh zaznamenali asi takto:
„Byla rodina sedmi korábů, původem z mlhoviny v Nauoppe. Cestovaly vesmírnou pouští. Hledaly oázu. Oázu rozumu, citů, etiky, etikety, extází, her, lásky, morálky… První, Seukutzu, zakotvil poblíž roje planetek obklopujících centrální plazmové těleso – hvězdu v souhvězdí Lodní zádi. Druhý, Xusingar, našel cíl vzbuzující alespoň minimální naději na úspěch expedice ve sluneční soustavě. Zbývající pětice neměla to štěstí, a proto se vrátila domů. Celý příspěvek
Vy jste absolvoval už svůj sedmý šampionát, ani teď jste ale na vytoužené zlato nedosáhl…
Nedá se nic dělat. Snad tam někde vzadu je.
Rozhovor s Tomášem Plekancem,
Stockholm, 16. 5. 2013, www.sport.cz
Šedohnědý svět
Přetížení ho vmáčkne do sedačky a poslední, co zahlédne předtím, než mu black out vezme zrak, je šedohnědá hakashská bio-stíhačka, kterou prediktivní střely rozšlehaly na hadry. V duchu poděkuje von Richthofenovi a snaží se rozdýchat odkrvení mozku, zatímco palubní počítač přebírá řízení. Celý příspěvek
Betsy Haadama sledovala na náramkovém počítači šest tisíc let starý němý film. Byl černobílý, přeexponovaný, dvourozměrný a chronologicky zpřeházený. Na záznamu: kníratý muž zahrnuje péčí svého malého synka v zoo plné návštěvníků. Žena energicky rozčesává chlapcovy bílé vlasy u velkého klavíru. Celý příspěvek
Trpasličí hadrosaurus sebou prudce škubal a vydával kvákavé skřeky. Celní inspektor Václav Pomezný zvíře nemilosrdně vytáhl ze skříňky pod umyvadlem na toaletě, pevně je držel za kůži na hřbetě a otočil se do kabiny kosmoplánu: „Čí to je?“ Celý příspěvek
Pot jí prosakoval prodřeným těsněním ochranných brýlí, stékal jí do očí a kazil jí výhled na nárazovou hlavici. Zamžourala, začala usilovně mrkat ve snaze zaostřit a proklínala přitom ty zrádné brýle, že si kvůli nim nemůže protřít oči rukou v silné rukavici. Rukou, která se třásla, jak si všimla, když ji nenuceně pokládala zpátky na knipl. Celý příspěvek
S nastávajícím soumrakem bylo třeba práci přerušit.
Šachta ještě zdaleka nebyla hotova. Stavitel tvrdil, že by ji sám vyhloubil během jednoho dne, ale lidé nebyli ochotni platit tolik. A za ty týdny, které dostal, vždy jen narušil skálu a dolů potom slezli nádeníci a dokončili to, na co stačili.
Silou lidských paží by tuto šachtu hloubili rok, než by narazili na stříbrnou žílu, dřív by se do hloubky sto osmdesáti sáhů nedostali. Se stavitelovou pomocí to mělo trvat týden.
Stavitel se obdivoval jistotě měšťanů, kteří tvrdili, že pod tím gigantickým skalním masívem, na němž stála celá městská čtvrť i rozlehlý hrad, najdou stříbro. Ukázali mu místo, kde se stará vyčerpaná žíla ztrácela spolu s ponornou řekou v hlubokém jícnu, Celé město bylo rozkutané, a staré doly už nevynášely. Město bylo neuvěřitelně bohaté a nikdo si nechtěl připustit, že by mohlo zchudnout. Proto byli měšťané ochotni věnovat tak značné úsilí právě hloubení šachty v místě, kde zatím ještě nikdo netěžil. Celý příspěvek
Čas od času starce navštěvovali cestovatelé v čase.
Býval v domě sám, nejčastěji seděl u svého masivního starého dřevěného stolu s knihou nebo nějakými poznámkami, jež donekonečna přerovnával, obklopený stíny, které dodávaly místnosti vzezření jeskyně. Bylo to na úplném konci večera, v tom prázdném bezčasí poté, co jeden den vezme do zaječích, než druhý povstane, kdy obloha není černá ani šedá, nic se nehýbe a noc za okenním sklem je studená, hořká a mrtvá jako sedlina včerejší kávy. Kdyby v takové chvíli přerušil svou práci a zaposlouchal se, ostře by si kolem sebe uvědomil dávnou budovu z hnědého pískovce, vonící sádrou, dřevem, voskem a starým prachem, prodchnutou tím hutným, hučivým tichem, které se skládá z mnoha drobných zvuků, jež nejsou tak docela slyšet. Poslouchal by to ticho, až by se jeho nervy vpletly do budovy jako míle tenkého stříbrného drátu a pak, až by se stíny sevřely jako železné mříže a světlo samotné jako by dostalo kouřový nádech a zesláblo, by dorazili cestovatelé v čase. Celý příspěvek
Nový úder magnetické bouře hodil vznášedlem tak, že půlce cestujících zacvakaly zuby. Will Manno, pilot, rychlým pohledem zkontroloval, že jsou všichni na svých místech a pečlivě připoutaní a znovu ho napadlo, že takhle různorodou pětici už dlouho nevezl, ani na ilegálních cestách. Vyzáblá žena, od pohledu hysterka, zjevně před něčím prchala, možná před manželem a možná před policií, protože manžela zabila. Tlustý vagabund se mohl tvářit jakkoliv vagabundovitě, přesto bylo jasné, že je to zazobanec z Pólu a Willovi nešlo do hlavy, co může být tak naléhavé, aby člověk jeho typu riskoval život při letu ilegálem, zejména dnes, kdy portálová technologie dorazila i do takového zapadákova, jako byla jejich planeta. Další byl mladý hejsek, který se od první chvíle snažil tvářit současně důležitě i nenápadně, jako by chtěl budit dojem tajného agenta, který se nesmí prozradit – a konečně dvojice, která mu dělala starosti nejvíc, tedy starší muž, téměř jistě důstojník, s tak ostře vyřezanými a neměnnými rysy, že by chlap mohl být z bronzu nebo žuly, a jeho pobočník, mladý nervózní svalovec. Celý příspěvek
Londýn umí být na jaře nepřekonatelně krásný. Dnes ráno byl vzduch svěží jako čerstvě utržené jablko a když teď sedím v zahradě a čekám na svůj čaj, je hřejivé slunce stejně vlídné jako starý přítel. Z domu slyším zvuky nového bezdrátového rádia, které mi přivezli Julius a Ethel z poslední návštěvy Indie. Před malou chvílí se ulicí přehnala skupina mladíků na kolech, halasili a smáli se tím drsně upřímným tónem, který používají muži, když jsou sami mezi sebou. Ve dnech, jako je tento, se svět zdá být příjemným a bezpečným místem. Částečně takový skutečně je. Ale jenom částečně. Celý příspěvek
