Na ulice Delf se snášel soumrak. Vlastně, uvědomil si Peliniděs, je to spíš tma jako v pytli, a tohle rozhodně není kout města, kde chcete, aby vás zastihla noc. Proč sem vůbec lezl?
Večery trávil obvykle na západním cípu svaté cesty Apollónova posvátného okrsku, odkud byl krásný výhled na olivové háje a posvátný pramen Kastalii, kde mohl sledovat západ slunce nad pohořím Giona a zasněžený štít Parnásu na východě – anebo na kterémkoliv jiném z tisíců míst nabízejících turistům, již zde svým počtem dávno předčili starousedlíky, možnost okusit tu pravou atmosféru Pupku světa.
Leč všechno to pozlátko honosných pokladnic, soch a oltářů přetékajících votivními dary jej unavovalo. Dnes se rozhodl strávit večer v megaru hostince U Sirény, u zapadlého stolku, sám se svými starostmi a džbánem kořeněného vína. A tam si k němu přisedl ten Spartan.
Pelinidés neměl náladu na společnost, ale mladý obr s ostře řezanou tváří nevypadal, že by snadno snášel urážky, jakou by odmítnutí evidentně volného místa v jeho očích mohlo být.
„Zdá se mi, že ti věštírna nedala odpověď, jakou by sis přál,“ zhodnotil Pelinidův zachmuřený výraz.
Měl jen mírný lakónský přízvuk a přes svalnatou postavu, zahalenou lehkým vlněným chitónem bez řasení, jaký se obvykle obléká pod zbroj, nepůsobil nijak obhrouble.
„Ne, to ne. Vlastně mi nedala vůbec žádnou odpověď. Čekám tu už třetí týden a je to pořád to samé – přijď zítra, snad bude vhodnější čas…“
Jistě, každý má právo položit otázku, bez ohledu na původ či urozenost, tak se to říká. Ale jak vidíš, pořadí si vybírají. A když už se dostaneš na řadu, nemáš jistotu, že ta dáma v bílé masce je pravá Pýthia, může to být klidně jen některá ze studentek. Kdybych ti měl vyprávět… „Já totiž dělám v chrámové stráži. Jmenuji se Flamboios,“ dodal a natáhl přes stůl mohutnou ruku.
Pelinidés uvedl své jméno, ale na Flamboia neudělalo pražádný dojem. Mávl na otroka u nejbližšího kratéru, za okamžik se dočkal džbánku vína, nalil do dvou pohárů, odkápl úlitbu a dopřál si pořádný hlt.
„Je to hanebnost,“ zvolal, až Pelinida ovanul mrak vinného odéru, „věštírna si uzurpuje požehnání bohů, jako by šlo o nějaký obchodní artikl.“
Pelinidés si na lavici kousek odsedí a opatrně se rozhlížel, jestli je nikdo neposlouchá.
„Jen Pýthia může nahlédnout do minulosti i do budoucnosti,“ pravil neutrálně.
Flamboios vyměnil výraz rozhořčení za spiklenecký úsměšek.
„Možná ne tak docela, příteli.“
Znovu se začal zabývat svým džbánkem.
„Jak to myslíš?“
Spartan ztišil hlas a naklonil se blíž. „Tohle je požehnaná země už od doby, kdy ji zkropila Pýthónova krev. Chrám sice nepovoluje provozovat věštění jiným než vlastním kněžkám, avšak…,“ odmlčel se.
„A kdybych,“ nadhodil zvolna Pelinidés, „se chtěl setkat s někým, kdo tahle doporučení tak úplně…“
Flamboios položil dlaň na stůl, a když ji odtáhl, ležela tam hliněná destička. Pelinidés ji zvedl, bylo na ní jméno a adresa v části města, kterou neznal.
„Létheia,“ přečetl. „Ona je…“
Flamboios mu naznačil, že tohle jméno by nemělo zaznívat moc nahlas.
„Nikdo neví, co je doopravdy zač,“ řekl tiše. „Je zasvěcena Artemidě, patří k jednomu z těch kultů panenských lovkyň. Ovšem proslýchá se, že i Pýthia občas využije její služby. Má… různé schopnosti.“
Hned nato se zvedl a pravil s původní bodrostí: „Rád jsem tě poznal, příteli, přeji ti štěstí.“
A tak si nyní Pelinidés razil cestu temnotou ulice a proklínal sám sebe za svou lehkověrnost. Cesta jej vedla mimo centrální silnici ozářenou koši s ohněm, musel si od pouličního prodavače koupit lucernu a stejně viděl sotva na další krok.
Žádná věštkyně nejspíš neexistuje, říkal si v duchu, celé je to jen promyšlený způsob, jak vylákat vhodnou oběť do zapadlé uličky, tam ji okrást, a bohové vědí co dalšího.
Nakonec však k vlastnímu údivu dům přece jen našel. Šlo nejspíše o budovu patřící k sousedním lázním, od pohledu dosti pochybné kvality, ale když už došel až sem, nedalo mu to a zkusil zaklepat. Okamžitě toho zalitoval a už se obracel k odchodu, když se branka otevřela a z temnoty za ní se vyloupla temnější postava zahalená v kápi.
Obrátil na ni lucernu, ničeho však nedosáhl, obličej pod kápí zůstával neviděný, jako by vyzařoval svůj vlastní stín. Z nitra pláště se natáhla ruka obalená hadrem, Pelinidés do ní vložil hliněnou tabulku, postava mu pokynula dál a ustoupila do stínu.
Po chvíli tápání tmavou chodbou se ocitl v místnosti osvětlené jedním ohřívadlem, takže mohl zhasnout svou chabou lucernu, pamětliv, že ji bude ještě potřebovat na cestu zpátky.
Místnost byla malá a ještě menší ji dělal fakt, že stěny byly obložené torzy sloupů a mramorových desek, které by v lepším světle jistě odhalily, že jsou jen zbytky ze starých stržených budov posbírané na staveništích, takto však působily impozantně. V jedné váze v rohu rostl zakrslý fíkovník, který zabíral podstatnou část volného prostoru, naproti stál stolek s navršenými písemnostmi, a pak už tu bylo jen vyřezávané křesílko, do něhož se Pelinidés usadil.
Postava, která ho sem uvedla, zůstávala stát před ním, její plášť neodhaloval nic z jejích rysů, kromě mohutného hrbu, jenž se jí boulil nad rameny.
„Nuže, mladý pane,“ zaskřehotala hlasem stařeny, „čeho si žádáš?“
„Přicházím,“ odkašlal si Pelinidés, „protože chci odpověď.“
„Každý hledá odpovědi. Dokonce i mrtví. Odpovědi jsou všude, stačí natáhnout ruku…“
Pohled do temnoty pod kápí ho víc a víc znervózňoval.
„Ty jsi Létheia?“ otázal se.
„Každá odpověď tě bude stát tři drachmy. Ano, jsem.“
Stařena se zachechtala a přistoupila blíž, aby si mohla prohlédnout jeho tvář. Ve světle žhavých uhlíků ohřívadla zachytil lesk očí, jež ho zpod kápě propichovaly.
„Žena, po které toužíš,“ začala, „tvou společnost nevyhledává z jednoho důvodu…“
„Nejsem tu kvůli žádné ženě,“ odvětil Pelinidés.
„Hm…“ Létheia něco zamumlala, pak se zvolna obrátila ke stolku, přesunula několik svitků sem a tam, nakonec našla jeden, který ji uspokojil. Otočila se zpět.
„Tvá finanční situace se nezlepší, dokud…“
„Nejsem tu ani kvůli penězům.“
Létheia vztekle odhodila svitek na zem a strhla si kápi z hlavy.
„Tak jo, kdo tě poslal?“ zvolala.
Pelinidés na ni udiveně zíral, protože žena, která před ním stála, nebyla vůbec stará, vlastně jí nemohlo být víc než dvacet, možná osmnáct. Rysy ve tváři měla trochu divočejší, než se v jeho zemi považovalo za půvabné, přesto se nedalo popřít, že vypadala přitažlivé, zvlášť v kontrastu s vetchým pláštěm, do nějž byla zahalena. Vlasy měla rovné, barvy suché slámy a nepoddajné konzistence, takže i když se je pokusila sepnout do účesu, který odpovídal současné módě, výsledek připomínal spíše snop obilí umístěný na hlavu. Špičatý nos vystupoval z její tváře jako kopí, jímž se jej chystá probodnout.
„Jeden Spartan jménem Flamboios,“ odpověděl rychle, „říkal…“
„Pcha, Flamboios, to je mu podobné,“ odfrkla si Létheia.
Stáhla si ohyzdné rukavice a plášť, které z ní dělaly stařenu, a zůstala před ním stát jen v krátkém blankytně modrém chitónu, jaký přísluší Artemidiným kněžkám. Když si odmyslel onen hrb na zádech, byla z ní teď již dívka, jejíž přítomnost by žádnému muži neměla být proti mysli. Přesto Pelinidés dál pociťoval nevyřčenou hrozbu a její pronikavý pohled mu nepřidával na klidu.
„Jsi opravdu věštkyně?“ otázal se.
„Jo, bohužel,“ opáčila. Odhrnula svitky kousek dál a posadila se na okraj stolu. „Tak o co ti jde?“
„Předložil jsem svůj dotaz věštírně, ale nedostal jsem odpověď. Vím, že Pýthiina věštba je často nejasná, ale doufal jsem, že bude aspoň nějaká.“
„Bohové mlčí,“ pokrčila rameny Létheia, „to se holt stává. Neurazil jsi některého? Nezapomněl jsi na správnou oběť, nebo tak?“
„Nevím o ničem.“
„No tak mi to pověz celé,“ vyzvala ho a vylovila z hromady na stole voskovou destičku s přivázaným rydlem na poznámky.
„Tedy,“ odkašlal si, „jmenuji se Pelinidés a můj otec Brédios je králem Zagory. Není to zrovna velké město, ale náš kraj je známý svým vínem a úrodnými poli a díky politickým vazbám na Iólkos máme poměrně slušnou pozici i v thessalské federaci…“
„Myslím, že můžeme předpokládat, že nejsem zcela nedotčená zeměpisným vzděláním.“
„Vážně? Tedy, jistě, ovšemže… Takže, abych osvětlil důvod… Asi bych měl začít od začátku. Moje matka zemřela krátce po mém narození a otec pak dlouho zůstával sám. Nakonec se přece jen znovu oženil, vzal si Élunii z Larisy. Byla to v té době největší krasavice v celé zemi a měla spousty nápadníků. I dnes je to velice krásná žena, bohužel dnes již není tak úplně… šťastná.“
Létheia cítila, že původně chtěl použít docela jiné slovo, ale nepřerušovala jej.
„Je to už osm… vlastně skoro devět let, byl jsem tenkrát ještě dítě, nepamatuji si na to moc jasně, ale co vím z vyprávění, muselo to být… Otec si velmi přál další dítě a Élunia se brzy dostala do požehnaného stavu. Vše se zdálo v pořádku, všechna proroctví byla příznivá, jenomže pak, když se dítě narodilo…“
Nebylo snadné vyprávět ten příběh někomu cizímu. Ztěžka si rovnal slova v hlavě a jazyk mu trochu vázl.
„Stalo se to v noci, u Élunie byla zkušená porodní bába a jedna otrokyně. Otec čekal v jídelně, pak to ale trvalo už dlouho, tak šel ke dveřím ložnice, ale za nimi bylo ticho. Zkusil otevřít, bylo zamčeno, zabušil, ale žádná odpověď. Nakonec dveře vyrazili a uvnitř…“
Odmlčel se, až jej Létheia musela pobídnout.
„Ano?“
„Má nevlastní matka ležela v posteli a nebyla při vědomí. Na posteli byla krev, k porodu již došlo před nějakou dobou a ty dvě ženy… ležely na podlaze a obě byly mrtvé. Dítě bylo pryč.“
„A co Élunia?“
„Když se probrala, skoro na nic si nevzpomínala, měla jen dojem, že viděla nějakého muže, který do pokoje vlezl oknem, ale nebyla si jistá. Je to možné, pod oknem rostou popínavé keře a není to vysoko…“
„A ta porodní bába a otrokyně, jak zemřely?“
„Prý to bylo moc divné. Nikdo neuměl říct, co se jim stalo, neměly žádné zranění, až na… malou ranku na hrudi hned pod krkem, velkou jako mince, obě stejnou.“
„Rána nožem? Nebo jehlou?“
„Ne, nic takového. Vypadala spíš jako vypálená. Ztmavlá zvrásněná kůže, přesně ohraničený kruh. Podivné, ale nic, co by mohlo způsobit smrt.“
„Hm.“ Létheia si udělala pár poznámek a otázala se: „A co bylo pak?“
„Élunia se z toho pak už nikdy docela nevzpamatovala. Dovedeš si představit, co to je, když matka přijde o dítě…“
Zarazil se a vrhl na Létheiu pohled plný nejistoty.
„Jistěže dovedu,“ odsekla.
„Já jsem nemyslel…,“ odkašlal si a honem sklopil oči zpátky ke svým rukám. „Nu, otec samozřejmě pátral, jak jen mohl, ale po dítěti se slehla zem. Nenašli žádnou stopu. Roky plynuly a ze všeho se stala jen vzpomínka, o které se nemluví. Až před třemi měsíci…“
Létheia mu pátravě hleděla do tváře a vyčkávala. Pelinidés sebou trhl, protože měl náhle dojem, že z fíkovníku v květináči zaslechl zašustění, ale v narudlém světle ohřívadla nerozeznával žádný pohyb.
„Došlo k další podivné smrti,“ řekl.
„Stejná ranka?“
Přikývl. „Jenomže tentokrát měla těla navíc podříznuté hrdlo.“
„Bylo jich víc?“
„Tři. Nejprve jeden pastýř, našli ho v kopcích. Pak děvče, skoro dítě, dcera jednoho dělníka. Tím třetím byl můj… asi nemohu říct přímo přítel, ale znali jsme se, potkávali jsme se na hipodromu a při zápasech.“
„Aristokrat“?
„Jmenoval se Káreion, syn Drachanta, majitele největších vinic v kraji. Je to stará rodina, takže ano, dal by se počítat za aristokrata. Navíc byl jediným Drachantovým synem, jeho smrt jej velice zarmoutila, chápeš tedy…“
„Jak k tomu došlo?“
„Bylo to u každého z nich stejné. V noci odešli z domu, podle všeho z vlastní vůle, ale nikdo je neviděl, aby to mohl potvrdit. Po pár dnech je našli na poli nebo ve skalách, byli nazí, hrdlo měli probodnuté, ale u těla nebyla žádná krev. A tu noc, co zmizeli, bylo vždy novoluní.“
„Takže každý měsíc jeden.“
„Ano. Lidé mají strach a můj otec si pochopitelně dělá obavy i z toho, jakou to může mít souvislost se ztraceným dítětem. Vyslal mě zeptat se Pýthie. Cesta sem mi trvala tři dny a další tři týdny už tady čekám a nevím nic. Příští nov bude pozítří…“
„Chápu. Zkusím se na to podívat,“ pravila Létheia a seskočila ze stolku.
„Nahlédneš do budoucnosti?“
„No… možná. Bude tě to stát devět min stříbra, pokud tvůj problém vyřeším.“
„Ale to je…“
„Je to cena za prvotřídní služby,“ přerušila jej honem, „zaplatíš, jenom pokud sám uznáš, že jsem si ty prachy zasloužila, bereš?“
„Dobrá, a jak dlouho…“
„Tři čtyři dny, předpokládám. Já se ti ozvu.“
Rozvinula jeden papyrový svitek, kde již byla smlouva předepsána, doplnila jen jméno, Pelinidés pak na něj dvakrát otiskl své pečetidlo. Létheia svitek roztrhla a každý si vzal polovinu.
Pelinidés ani nevěděl, jak se ocitl venku na ulici, ale přestože neměl pocit, že by z této návštěvy mohlo plynout cokoliv pozitivního, fakt, že ji přežil ve zdraví a neokraden, mu ke spokojenosti stačil.
Létheia si protáhla ruce a prohodila směrem k fíkovníku: „Tak co si o tom myslíš?“
Ze stínu listů se vynořila hadí hlava a pronesla tichým hlasem: „Je to celé nějaké divné. Chci říct, děti králů se většinou ztrácejí po smrti rodičů, když chceš vykořenit celý rod, ne?“
„Taky to mohla být pomsta,“ dumala Létheia.
„Sotva. Když se chceš pomstít, většinou budeš chtít, aby tvůj nepřítel věděl, že jsi to byla ty, kdo ho dostal.“
Had se líně svezl na podlahu. Nevypadal jako žádný opravdový had, spíše jako by si vzal z různých druhů to, co se mu hodilo.
Jmenoval se Gifrix a ve skutečnosti to byl původem satyr, toto byla jedna ze tří podob, které uměl střídat. V poslední době se mu však do proměn příliš nechtělo, jako had byl spokojený.
Vztyčil hlavu a chvíli kmital jazykem ve vzduchu.
„Řekl bych, že nelhal,“ pravil pak.
Létheia rozložila přes nepořádek na stolku mapu a přeměřila pravítkem vzdálenost.
„Do Zagory to máme šest set padesát stadií vzdušnou čarou. To se dá zvládnout za čtyři hodiny, když bude počasí.“
„Takže si můžeme ještě schrupnout, ne?“
„Radši bych to stihla do rozbřesku. Máš sbaleno?“
„Vtipálko.“
Létheia si uvolnila záhyb látky na ramenou a nechala vyklouznout ven svá křídla. Byla bílá, albatrosi, zde v omezeném prostoru je mohla roztáhnout jen napůl. Přivázala si na záda toulec s lukem a urovnala jej mezi křídly, pak otevřela skrytá dvířka ke schodišti na střechu. Gifrix se jí mezitím omotal kolem nohy a následně se uvelebil kolem pasu.
„Co kdyby ses proměnil v luňáka a letěl po svých?“
„Víš, že mě proměny vyčerpávají. Navíc, mám rád, když mě hřeješ na prsou.“
„Zapomeň. Jestli budu mít pocit, že tvá satyrská podstata nějak vystupuje z šupin, tak poletíš, jasné?“
„Rozkaz, velitelko.“
Noční let byl náročný, ale příjemný. Bylo chladno, dost na to, aby Gifrix ztuhl v nehybný kotouč, ale Létheii zima nevadila. Létala raději výš, aby ji náhodný pozorovatel mohl považovat za ptáka a zbytečně se nedivil.
Obletěla Parnás ze západu a pak zamířila na sever fthíótskou plání. Chvíli jen plachtila na vzdušném proudu stoupajícím z rozehřáté země, pak udeřila křídly a vylétla výš, až se ocitla mezi jemnými závoji mráčků, průsvitných jako hedvábí.
Minula vrcholek Othrys, hory, kde kdysi před dávnými časy sídlili Titáni, než je bohové navždy porazili a svrhli do Tartaru, pak se jí otevřel pohled na hladinu Pagasského zálivu. Stočila směr letu západněji, tak aby měla Polárku nad vrcholem hory Pelionu, za jejíž temnou siluetou se v dálce zvedal bílý štít Olympu.
„Tak tohle je Zagora,“ oznámila Gifrigovi, když spatřila pár světel mezi lány křovin a temně zelených vinic. „Vypadá docela poklidně.“
Had nereagoval.
Létheia přistála na cestě, která zřejmě vedla do přístavu, dost daleko od města, aby neriskovala náhodné spatření nějakým nespavcem. Schovala křídla pod chitón a chvíli masírovala Gifriga, až se konečně rozbalil a svezl do hlíny.
„Něco divného je tu v povětří,“ oznámil, když jazykem ochutnal vzduch.
„Myslíš kromě příšery, která se krade nocí a podřezává hrdla?“ opáčila Létheia.
„Víš jistě, že nov je až pozítří?“ ošil se.
„Já ano,“ zazubila se. „Já ano.“
Pak raději přece jen vytáhla luk a napnula tětivu, pro všechny případy.
Město bylo obehnané hradbou z dvou řad dřevěných kůlů, mezi kterými byl nasypaný štěrk zpevněný ztvrdlým jílem. Cesta vedla k bráně pobité bronzovými pláty, pevně zavřené. Létheia potlačila nutkání přeletět na druhou stranu a raději zabušila.
Dlouho se nic nedělo, pak se odsunula špehýrka a objevily se šedé oči.
„No?“ zahuhňalo zpoza nich.
„Jsem na cestě do Zagory,“ oznámila Létheia.
„A je to snad můj problém, poupátko?“
Létheia se nadechla a vydechla.
„Může být,“ pravila zvolna. „Záleží, do jaké míry na sebe hodláš přivolat Artemidin hněv. Jestli sis nevšiml…“
„Já vidím skvěle. Tak studentka, co? A neměla bys snad jako následnice božské lovkyně vědět všechno potřebný o nocování v divočině?“
„Máte tu Asklépiovu svatyni?“ opáčila Létheia.
„Něco tě bolí, puso?“
„Ne, jen abych věděla, kam tě přijít navštívit. Budeme mít dost času, abych ti vysvětlila, jak poznat kněžku třetího stupně zasvěcení, aby ses příště vyhnul podobné nehodě.“
„Hele, krásko, nevím, kterej ptáček tě sem snesl, ale žádná loď hlášená není, což znamená žádní noční návštěvníci, a tím pádem žádný otvírání brány. Takový jsou pravidla. Dobrou.“
Špehýrka se zasunula.
Létheia sklonila luk k zemi.
„Šel bys mu to prosím vysvětlit?“ oslovila Gifriga.
„S radostí.“
Gifrix se omotal kolem konce luku, Létheia jej pak zvedla nad hlavu až k hornímu okraji hradby a had se přehoupl na druhou stranu.
Chvíli bylo ticho. Pak zazněl přidušený výkřik a pak zase chvilka ticha.
Potom se brána skřípavě otevřela a objevil se strážce s lucernou, v níž hořela lojová svíčka. Na to, jak žluté světlo vrhala, byl strážcův obličej obdivuhodně bílý.
„Buď vítána, paní,“ pravil, nebo něco v tom smyslu, nebylo mu moc rozumět. Asi to dělala ta smyčka hadího těla kolem krku.
Létheia prošla branou a otázala se jakoby nic: „Dá se tu někde nocovat?“
„V Hippiově domě, je velmi pohostinný, druhé stavení od agory vlevo, s vinným listem ve znaku.“
Vyslovil to celé jako jedno slovo.
„Děkuji, jsem ráda, že jsme se dohodli v pokoji.“
Gifrix mu zašeptal do ucha něco rozverného, pak se svezl na zem a pospíchal za svou paní.
Jak se Létheia přesvědčila již ve vstupní síni, Hippiův dům se dost málo lišil od toho, čemu by se v Delfách řeklo zájezdní hostinec, avšak tento kraj, který nebyl tak bohatý na cizince, dával zřejmě přednost osobnějšímu přístupu. Odhadovala, že řečený Hippiás je významným hráčem mezi místními obchodníky s vínem a jeho dům je často využíván k uzavírání obchodů.
Tomu odpovídaly i domácí lázně. Působily lehce okázale, ale příjemně, prostor sice nebyl nijak velký, ale mohl uspokojit i větší množství zájemců současně. Ženská část byla laděná v modré a žluté, voněla myrtou a mramor se jen leskl.
Lázeň byla prázdná a temná, kotle, kde se ohřívala voda, byly dosud vyhaslé a žádné služebné tu ještě nebyly, ale právě tak to Létheii vyhovovalo, dávala přednost chladné koupeli a soukromí. Gifriga poslala zjistit, kde seženou něco k snídani, a tak měla konečně chvíli pro sebe.
Zapálila jednu lampu, odložila luk i oděv, pak obhlédla bazének zapuštěný v podlaze, který tu sloužil k chladné lázni, než se přešlo do další, vyhřívané části. Zatáhla za řetěz a z bronzové kančí hlavy vysoko na zdi začal prýštit proud vody. Vděčně se pod něj postavila a nechala si smýt z kůže prach a pot po dlouhém letu.
Studená voda jí rozproudila krev, nechala si ji vsakovat do vlasů a pírek na křídlech, stékat po tváři a přes zavřená víčka, nastavovala jí paže a boky, své myšlenky nechávala plynout stejně poklidně jako čůrky vody klikatící se po její kůži.
Dlouho si vychutnávala chladivé uvolnění, pak dalším zatáhnutím zastavila vodu a v té chvíli si uvědomila, že není sama.
Setřela si vodu z očí a spatřila dívku, jež stála na dva kroky od ní a zvědavě si ji prohlížela.
Mohlo jí být asi patnáct a její postava na první pohled vypadala ne zrovna vyváženě. Od pasu vzhůru působila štíhle, téměř kostnatě, zatímco její boky a stehna, jež jí dosud halil spodní díl hedvábného roucha, byly široké a plné. Tvář měla drobnou, černé vlasy ji těsně obepínaly, tenké rty zvýrazněné tmavým líčidlem skrývaly maličká ústa, která se bezostyšně usmívala nad tím vpádem do soukromí, jenž se jí podařil.
Létheia vystoupila z bazénku a lehce mávla křídly, aby z nich vytřásla vlhkost. Nechala je mírně poroztažená a zůstala stát proti vetřelkyni.
„Ale ale,“ pronesla dívka neomaleně.
Létheia nehodlala být tou, která začne se zdvořilostmi.
„Neslyšela jsem tě přicházet.“
„Taky jsem nevěděla, že tu někdo je. Ta křídla jsou pravá?“
„Co myslíš?“ ušklíbla se Létheia. „Ocením, když si to necháš pro sebe.“
Dívka natáhla ruku a dotkla se dvěma prsty místa, kde levé křídlo vyrůstalo z Létheiiny lopatky. Nechala ji.
„No ne, vážně jsou.“
Její hluboké tmavě hnědé oči se třpytily ve světle lampy jako leštěný opál. Sklouzla prsty na její rameno a posunovala je po mokré kůži níž, až zastavila na půl cesty mezi klíční kostí a ňadrem, tam, kde byl patrný dvojitý půlměsíc tetování označujícího Létheiino zasvěcení.
„Jsi Artemidina kněžka,“ pravila. „Panenská lovkyně.“
„Máš pro mě ještě nějaké novinky?“
Opálové oči se zvedly k jejím. Ruka se znovu dala do pohybu.
„Lov by mě taky bavil,“ pronesla polohlasem, „ale to drahé…“
Létheia ucukla těsně předtím, než zvědavé prsty zavadily o její bradavku. Na okamžik měla pocit, že odraz lampy v těch očích musí přitáhnout a nechat utopit každého nočního motýla, který by pohlédl tak hluboko jako ona právě teď. Drobná ústa se náhle ocitla nečekaně blízko jejích, Létheia si byla jistá, že ty rty voněly medem.
„Vždycky hledáš hranice?“ pronesla.
„Je to zábava je překračovat.“
Její dech byl horký, prostoupený vůní lesního mechu a nektaru z lučních květin. Je to jen hra halící dětskou nejistotu, nebo dospělá touha pod pláštěm žertování? A proč si je tak jistá, že Létheia…
Náhle se dívka nahnula ještě blíž a jejich těla se dotkla, Létheiino chladné po koupeli s jejím jak z pouštního písku. Jejich rty dělila škvírka vzduchu tloušťky motýlího křídla.
Létheia znovu trhla hlavou a odtančila o dva kroky dál, jako by chtěla vyprovokovat lasičku k útoku. Na její ústa vklouzl úsměv, ale sama cítila, že je jen rouškou, kterou si zakrývá tvář.
„Troufáš si,“ utrousila.
„A proč ne?“
„Měla by sis pospíšit, nebo ti ta voda zteplá.“
Popadla svůj chitón a přehodila ho přes sebe, křídla nechala pod ním.
„A to by nebylo dobře,“ dodala, nahněvaná tím sebejistým opálovým pohledem, jenž ji provázel k východu.
Gifrix se rozvaloval na posteli a spokojeně převaloval své smyčky sem a tam.
„Kuchyně je zavřená,“ hlásil, „ale podle toho, jak tučné tu mají myši, nevaří se tu špatně,“ zamlaskal. „Taky jsem trochu nakoukl do záznamů, jsou tu tři další hosté, všechno obchodníci. Plinóos z Thasu a Euergés z Reata, ti jsou sami, pak nějaký Arláos, město tam nebylo, jen že přijel z Fénicie, a ten má s sebou neteř, myslím, že se jmenuje Melitta.“
„S tou jsem se asi právě setkala,“ odfrkla si Létheia. „Drzá žába, ale na Féničanku nevypadala.“
Gifrix zívl.
„Co je v plánu teď, velitelko?“
Létheia ho odstrčila, uvolnila si křídla a položila se na postel.
„Vzbuď mě, až se rozední.“
Věděla, že to přijde, změna prostředí jí vždycky přinesla nějaký věštecký sen. Jen málokdy k něčemu byly. Tentokrát stála na louce mezi rozkvetlými květy, slyšela bzukot včel a cítila vůni mateřídoušky. Slunce pálilo, přesto cítila, jak na ni dopadají kapky deště a smáčejí zem kolem ní. To bylo všechno.
Zklamaně se probrala dřív, než jí Gifrix stačil dopřát některý ze svých speciálních způsobů buzení, takže z toho bylo zklamání pro oba.
U snídaně se setkala s Arláem, ale jeho neteř tam nebyla, což Létheii nijak nevadilo. Sám Arláos působil důstojně a důležitě, vlasy a vous měl řádně naondulované, a přestože už mu trochu řídly a prorůstaly šedinami, byl na ně zřejmě patřičně hrdý. Držel tělo lehce shrbeně a později si všimla, že při chůzi mírně kulhá a opírá se o dubovou hůl zakončenou orlí hlavou. To bylo trochu zvláštní, takový zjevný symbol jednoho z bohů, v tomto případě Dia, nebyl u obchodníků obvyklý, spíše se snažili přizpůsobit místu, které zrovna navštívili.
Seděl zamyšleně u stolu a jedl jen chleba namáčený ve víně, Létheiu, která si nechala naložit štědrou porci ovesných vloček se švestkami a kozím mlékem, pozdravil pokývnutím hlavou.
„Přijela jsi v noci?“ otázal se čistě společensky, aby řeč nestála, viděla v jeho tváři hluboký nezájem.
„Ano, jsem tu jen na pár dní,“ odvětila.
Po chvíli Arláos řekl: „Je to příjemné, klidné město. Ale změnilo se, co jsem tu byl naposled.“
„Stále na cestách?“ nadhodila Létheia.
„Pobýval jsem teď nějaký čas v Tyru. Zajímám se o tamní sklářské umění, ale je velmi obtížné dozvědět se něco bližšího, zvlášť pro cizince. Dělají s tím velké tajnosti.“
„Hned mě napadlo, že pocházíš spíš ze západnějších končin. Z Lýdie, ne?“
„Z Pergama,“ upřesnil Arláos. „Bohužel povinnost mě nutí trávit čas mimo domov.“
„Pro tvou neteř je to asi těžké, nemoci zapustit kořeny.“
Arláos zabručel něco neurčitého. Po chvilce vstoupil do jídelny další z obchodníků a debata se brzy stočila na zdejší vinice, blížící se sklizeň, výši cla a podobně. Létheia se opatrně rozloučila a vyšla ven do rodícího se dne.
Po pár krocích ji dohonil Gifrix, jenž si dopřál druhou snídani venku. Nabídla mu ruku, aby se na ni mohl vyšplhat, pak jej opět nechala zaujmout místo kolem svého pasu.
„Snaž se tvářit jako kvalitní opasek z hadí kůže, chceme udělat dojem.“
„Jsem kultivovanost sama, ale jako součást garderóby se moc necítím. Nu, vynasnažím se.“
„Škoda, že k tobě nemám žádné náušnice…“
„Kam to vlastně jdeme?“
„Ráda bych si nejdřív promluvila s králem Brédiem.“
Většina domů v Zagoře neoplývala okázalostí, alespoň při pohledu zvenčí; působily spíše prakticky – holá průčelí, malá okna, jen občas balkon vysoko v patře. Ani královský dům nebyl výjimkou, kromě čtveřice sloupů a mis se zakrslými citroníky byla jedinou ozdobou tepaná brána, nyní otevřená. Když se jí prošlo, strohost ulice byla náhle a bez varování vystřídána nevtíravou solidností s jemně dávkovaným blahobytem.
Čtvercové prostranství obtáčela ze tří stran řada sloupů, které podpíraly střechu svažující se dovnitř; dále, kde střecha končila, se vinuly chodníčky vysypané bílým štěrkem, střídané trávníky, pečlivě zastřiženými dřišťálovými keři a zdánlivě divoce rostoucím ibiškem. Nádrž na dešťovou vodu uprostřed byla upravená do podoby jezírka se sochami Néreidek, na lavičkách kolem mohli žadatelé o audienci příjemně strávit čas, zvláště v ránu, jako bylo tohle, kdy slunce zalévalo svěží lístky keřů a kreslilo mozaikou stínů v trávě, z níž dosud nestihlo vysát všechnu rosu.
Ze sloupové chodby okolo auly ústily dveře do dalších částí domu, ty vedoucí do hlavního megara byly otevřené a Létheia za nimi slyšela hlasy.
Než se k nim dostala, vynořil se zpoza jednoho keře muž nesoucí hromádku svitků, podle stříbrného řetězu na krku zřejmě propuštěný otrok ve funkci správce domu, a zdvořile se jí otázal, co si přeje.
„Ráda bych mluvila s králem Brédiem,“ řekla, a než mohl začít něco namítat, otevřela mu před očima smlouvu s Pelinidovou pečetí. „Nesu zprávy od jeho syna.“
„Vyřídím mu to. Počkej prosím zde.“
Létheia se posadila na mramorovou lavičku. Křídla stažená pod chitónem ji trochu tlačila, ale raději je zatím nechávala zakrytá. Gifrix na jejím břiše podle všeho usnul.
Brédios se objevil za okamžik, spolu s ním šel ještě druhý muž ve zbroji, ten zůstal stát opodál, aby je nerušil, ale také aby mu nic neuniklo.
Létheia vstala a lehce se poklonila, král jí pokynul k lavičce a posadil se vedle ní. Natáhl si nohy a s přimhouřenýma očima se zhluboka nadechl svěžího vzduchu.
Vypadal poměrně mladě, řídké vlasy a krátce střiženou bradku měl černé jak uhel, až Létheia uvažovala, zda si je nepřibarvuje. Oblečen byl střídmě, na rukou měl jediný prstem s nefritovou pečetí, a byly to velké silné ruce, skoro se nehodily k jeho štíhlé postavě.
„Nuže,“ pravil, aniž by na Létheiu znovu pohlédl, „jaké máš zprávy?“
„Tvůj syn Pelinidés dosud marně čeká na Pýthiinu odpověď. Zabývám se podobnými záležitostmi, kdy bohové z nějakého důvodu mlčí a je třeba najít vhodnou oběť nebo…“
Brédios ji přerušil. „Byl jsem od začátku proti tomu. Jsem přesvědčen, že tu není nic, k čemu by bylo potřeba Apollónovy rady, zvláště když ji sám nechce vyjevit.“
„Ale zemřeli tři lidé,“ nadhodila Létheia.
„A zabil je člověk,“ opáčil Brédios důrazně. „Hodlám ho zastavit, právě tu s velitelem stráží připravujeme plán hlídek na příští novoluní.“
Kývl k muži ve zbroji, který rozpačitě stál u jednoho keře a dloubal mečem do konce uschlé větve.
„Pokud se chceš přidat, jsi vítána,“ zamumlal.
„Podle toho, co jsem slyšela,“ nevzdávala se Létheia, „byla ta úmrtí dost neobvyklá.“
„Nevím, co obvyklého chceš najít na nešťastníkovi, kterému podřízli hrdlo,“ opáčil Brédios.
„A ta vypálená ranka?“
„Nesmysly. Nějaké štípnutí. Nepotřebujeme, aby se kolem toho rojily ještě další záhady, chápeš?“
Létheia chápala, že tohle téma nehodlá probírat s někým, jako je ona.
„Takže nějaké záhady tu jsou,“ poznamenala.
„Jistě, lidé toho už tak napovídají až až. Způsob, jak se těla našla… Tady Hemeridés byl u toho, může ti to potvrdit.“
Velitel stráže postoupil blíž, meč stále zamyšleně převaloval v rukou.
„Zavolali mě k prvnímu mrtvému, pastýři Ligrovi. Mysleli jsme nejdřív, že byl obětí lupičů. Často vodil ovce dál od města, spravoval statek pod Kančími kopci, to je až na západě, jsou tam svahy, kde se těží písek. Lepší pastviny začínají až dál. Pak se však ukázalo, že stádo bylo v pořádku v ohradě, musel odejít až v noci a sám.“
„Komu ty pozemky patří?“
„Váženému Drachantovi. Ale ten se farmářstvím nezabývá, Ligros měl ten statek pronajatý už celá léta.“
A syn tohohle Drachanta byl třetí obětí, pomyslela si Létheia.
„Když ho našli,“ pokračoval Hemeridés, „ležel na břiše a ruce měl roztažené, byl svlečený do naha, ale žádné zranění nebylo vidět. Dokud jsme jej neotočili, samozřejmě.“
„Nějaké stopy zápasu?“
„Ne, nic. Jako by tam přišel, lehl si a zemřel.“
„A co krev?“
„Žádná tam nebyla,“ zavrtěl hlavou Hemeridés.
„Počkej, řekl jsi, že měl podříznuté hrdlo, musela tam být krev.“
„Ne. Ani kapka.“
Létheia na malý okamžik zavřela oči a spatřila tu scénu – brzké ráno, muž ležící na kamenité stráni mezi květy mateřídoušky, má bílou kůži, docela bílou a hlavu v nepřirozené poloze.
„Co to děvče?“ otázala se. „Bylo to stejné?“
Věděla, že ano. Hemeridés začal popisovat, jak ho zavolali k jejímu tělu. Jmenovala se Dióné, dcera Iakóna, který se živí šitím bot a vinných měchů. Našli ji tentokrát blíže městu, nedaleko vinice, ležela schoulená na zemi, hrdlo rozťaté čistým řezem a nikde ani stopa po krvi. Byla tak mladá. Létheia viděla ten okamžik, jak ji Hemeridés zvedá, pohlíží jí do tváře, pak se odvrací. A viděla Káreia, posledního mrtvého, opíral se o kámen a mrtvýma očima hleděl před sebe a Létheia náhle věděla, co je na těch obrazech divného, proč jí pohled do tváří mrtvých připadá tak nepřirozený a tak znepokojivý…
„Oni se… usmívali?“
„Nemyslím, že…,“ začal Hemeridés, ale zarazil se.
„Je to jistě dílo šílence,“ pronesl Brédios důrazně. „Určitě se o to pokusí znovu, ale tentokrát budeme připraveni. Je to všechno, co jsi chtěla vědět?“
Létheia viděla, že Hemeridés by rád mluvil dál, ale král začínal být netrpělivý.
Vstala tedy a věnovala mu další úklonu, jen krátkou, jíž má kněžka projevit úctu světskému vládci, pak poděkovala i Hemeridovi.
„Když bude třeba, připojím se k vaší domobraně.“
Král na to neřekl nic, odkráčel cestou, kterou přišel, velitel stráže mu byl v patách.
„To jsme se toho moc nedozvěděli,“ poznamenal Gifrix.
„Víme, na čem jsme. Chápu, že mě král nevítá s otevřenou náručí…“
Létheiu zarazil záblesk v oku. Ne, nezdálo se jí to, v nedalekých dveřích se cosi zatřpytilo a znovu to vyhledalo její oko. Ve stínu se dala tušit postava.
Vykročila tím směrem. Ten, kdo tam stál, se lekl a zmizel, pak ale znovu vykoukl. Když došla blíž, poznala Létheia, že je to žena v hedvábném rouchu, stála u zárubně, jako by se bála vkročit do světla, ale zároveň ji to lákalo. Držela zrcátko z leštěného stříbra, krátce je nastavila slunci a poslala další prasátko proti Létheii.
„Dávej pozor, přicházejí nečekaně,“ pravila polohlasem a vrhla obezřetný pohled proti obloze.
Mohlo jí být tak dvacet osm, ale vypadala starší, ztrhané rysy skrývaly tvář, která před lety musela být opravdu krásná. Její vlasy měly barvu světlého zlata a ještě nedávno byly zformovány do složitého účesu, z nějž nyní jednotlivé pramínky trčely ven jako hadí ocásky. Líčidlo na tváři měla rozmazané.
„Kdo přichází?“ otázala se Létheia.
„Zloději,“ odvětila Élunia. „Pojd dovnitř.“
Prošly krátkou chodbou do komnaty, kde stálo několik stolků a truhlic s různě poházeným šatstvem. Sloupy v každém rohu nesly čtvero mosazných lamp, všechny zapálené, zatímco okno vedoucí ven bylo zakryté těžkou rohoží. Královna se složila do křesla a nohy přehodila přes opěrku.
„Přicházíš kvůli mému synovi?“
„Ano. Pelinidés mě vyhledal…“
Élunia se zasmušila, jako by to nebyla odpověď, po jaké toužila.
„A proč ty?“ otázala se.
„Jsem věštkyně.“ • Dáma natáhla paže nad hlavu a zvrátila se dozadu, takže chvilku ležela v křesle jako na obětišti.
„Tak dobrá. Pověz, co vidíš?“
„Vidím… mnoho bolesti,“ začala Létheia.
Modré oči se znovu zabodly do jejích.
„To si nech. Co skutečného vidíš? Nebo jsi mě přišla zklamat?“
„Zatím se nemám čeho chytit. Je mi jasné, že se bojíš, a nevím čeho. Brédios něco skrývá, ale sám si to nechce připustit. Před devíti lety se něco stalo, něco, co jsi nikomu neřekla. A nyní se to vrací.“
Hleděla upřeně do její tváře a cítila, že její slova nacházejí cíl.
„To, co si myslíš…,“ začala královna a hlas se jí přes všechno úsilí zachvěl.
„Dítě přišlo brzy po svatbě, že?“
„Nech mě,“ odsekla Élunia. Převážila se a spadla na zem, schoulila se do podřepu a náhle se rozvzlykala. „Jsi stejná jako ostatní.“
„Ostatní kdo?“
„Nestvůry ze snů!“
Seděla na jelení kůži, bradu si opírala o kolena a po tvářích jí slzy v několika pramenech rozpíjely líčidla.
Létheia si opatrně klekla k ní.
„Pověz mi,“ začala zvolna, „co se stalo.“
„Jsi věštkyně, ne? Mysli si, co chceš.“
„Chci pravdu.“
„Pravdu… Nevěřím pravdě. Umí se kroutit a převracet v myšlenkách. Chtěla jsem zapomenout, ale…,“ otřela si oči. Náhle byla zase klidná.
„Zapomenout na co?“ naléhala Létheia.
„Tak dobře. Dvakrát mě navštívil zloděj.“
„Dvakrát?“
Élunia přikývla. „Neviděla jsem ho. Spala jsem a zdály se mi sny jako nikdy předtím ani potom. Sny o…,“ zamračila se, tvář se jí zkřivila soustředěním, jako by se snažila rozpomenout, nebo spíše sestavit vzpomínky, které sama rozbila na kusy. „Byla tam záře,“ řekla konečně. „Blesky, déšť, sladký nápoj, který mě celou pohltil, a bylo to… nádherné.“ Sklopila oči ke svým rukám, prsty měla zaťaté do dlaní. „Probudila jsem se a zloděj byl pryč. Má svatba s Brédiem se konala o týden později. To, co mi ukradl, jsem skryla před manželem, vím, že na nic nepřišel. To je všechno.“
„A podruhé?“ Létheia to zašeptala, jako by ji vlastní slova pálila v hrdle.
„To přece víš. Tu noc, kdy dítě mělo přijít na svět. Ale tehdy byly sny ohavné, jako stín, hmyz, který ti vnikne do úst a zadusí. Mé dítě…,“ znovu se jí jedna slza rozběhla po tváři, ale víc ne. „Necítila jsem skoro žádnou bolest. Když se dítě narodilo, neplakalo, a já… neviděla jsem ho, jen zdálky jsem slyšela hlasy, ale co říkají, to…,“ odmlčela se.
„Musel být krásný,“ řekla náhle. „Můj syn… Kdybych tak jen…“
Od vchodu zazněly kroky a objevil se správce. Opět nesl nějaké listiny, možná je ani neodkládal a nosil je jako odznak své funkce.
„Má paní?“ pronesl a nebylo v tom zrovna moc zdvořilosti.
„Povídáme si,“ opáčila královna vzdorovitě, „jen si tak povídáme.“
Posadila se rychle zpět do křesla a začala si s pomocí zrcátka a kapesníku opravovat líčidla.
„Měla bys myslet na své zdraví.“
„Ovšem, jistě. Ráda jsem tě poznala,“ utrousila k Létheii a další pohled už jí nevěnovala.
Správce z ní nespustil oči, dokud Létheia neprošla branou na ulici.
Ráno již stačilo lehce zestárnout a ulice sé plnily lidmi, většinou otroky zařizujícími nákupy, řemeslníky chvátajícími za prací a dobře oblečenými váženými občany na ranní procházce. Létheia opustila rušnou agoru a zamířila ulicí na sever, do mírného svahu kolem otevřené sloupové promenády, kryjící řadu obrazů a soch, výš, kde byly vidět střechy několika chrámů.
„Já bych té ženské moc nevěřil,“ poznamenal zničehonic Gifrix.
„Myslíš?“ opáčila Létheia neurčitě.
„Řekl bych, že se dělá pomatenější, než je.“
„Jestli to dítě opravdu nebylo Brédiovo…,“ uvažovala.
„Byl by tu motiv, dobře. Ale to bylo před devíti lety, ne? Co ti noví mrtví?“
„Nedává to smysl,“ povzdechla si. „Třeba to opravdu nijak nesouvisí a ta ranka je jen náhoda.“
„Takže?“
„Ověříme to.“
Největší chrám na vrcholu akropole patřil Démétře a druhý největší Dionýsovi. Z několika dalších svatyní stála nejvíce stranou ta Hádova, nízká budova s lomenou střechou. V průčelí rostlo několik velkých cypřišů, jež stínily obětní oltář a bronzovou mísu, v níž se spalovaly vnitřnosti černých beranů, sloužících za oběť bohu podsvětí. V tuto brzkou hodinu tam bylo prázdno a ticho.
„Hádovi kněží mě vždycky znervózňují,“ poznamenal Gifrix tiše. „Ti chlapíci v černých róbách vědí, jak člověku nahnat strach.“
Brána do pronaa byla otevřená, vysoko u střechy se křížily paprsky procházející malými okénky a vytvářely síť stínů a měkkého světla, v níž se mlžně rozpíjely černobílé kresby na metopách. Vzadu u Hádovy sochy stál kněz a spolu s ním muž a žena v polohlasném rozhovoru. Po chvíli zamířili k východu, Létheia zachytila slova kněze: „…v čele průvodu poneseme věnec s narcisy…, nebo snad růže? Ne, dobrá, narcisy budou přiměřené. Pak půjdou pištci a nosítka. Nejbližší příbuzní by měli nést posmrtné masky předků, ale pokud chcete raději zařídit herce… ne, jistě, to bude ideální. Dva tucty svící s kadidlem a kvítky asfodelu po celé cestě.“
„Určitě by se mu to líbilo,“ zaštkala dáma a nechala se svým druhem vyvést ven do světla.
Kněz zůstal stát u vchodu a teprve po chvíli se obrátil k Létheii. Světlo zvenčí mu dopadlo do tváře a náhle se ukázalo, že je mnohem mladší, než se prve zdálo. Měl kulatou tvář, modré oči a světlé kudrnaté vlasy mu vystupovaly zpod kápě, zkrátka, těžko by se dala vymyslet podoba, která by se na Hádova kněze hodila méně.
„Mohu ti nějak pomoci?“ otázal se.
„Doufám, že ještě nějaký čas ne,“ odvětila Létheia. „Ale měla bych pár otázek.“
„Aha, hm… jistě. Nebude vadit, když se trochu projdeme?“
Sestoupili z akropole severní cestou, která se patrně používala zejména při pohřebních průvodech. Výzdoba tomu odpovídala, sochy zasloužilých občanů či alespoň desky s výčtem jejich činů lemovaly pozvolna se svažující bíle dlážděný chodník směřující za hradby a dál až k pohřební planině.
„Jsem Létheia z Delf,“ představila se, „a mám tu jisté poslání.“
„Tafeus z Dolichy. Předpokládám, že to poslání se týká těch tří zavražděných.“
„Co mi o nich můžeš říct?“
Tafeus si sundal kápi a prohrábl si vlasy. Vypadal nervózně, když tu tak kráčel po Létheiině boku, jako student na první schůzce.
„Ještě nikdy jsem nic takového neviděl. Ta těla… nebyla v nich vůbec žádná krev. Chápeš? Vůbec žádná.“
„Je něco takového možné?“
„Museli by je pověsit hlavou dolů a proříznout krční tepnu, ještě zaživa nebo těsně po smrti. A hýbat s nimi, aby se svaly uvolnily a krev vytekla… A kdybys viděla jejich výraz…“
Létheia mlčela a čekala, až to řekne on.
„Vypadali šťastní, tvářili se úplně blaženě. Nebudeš se přece usmívat, když ti někdo podřezává hrdlo, ne?“
„Mohli být omámení?“
„Nic takového jsem nezjistil. Většinou to poznáš na očích nebo na játrech, nebo kůže má změněnou barvu…“
Prošli branou a zamířili cestou k pohřebišti. Létheia si hrála s myšlenkou, zda tohle je obvyklé místo, kam si Tafeus vodí dámské návštěvy, anebo ještě nikdy žádnou neměl a nic lepšího jej nenapadlo. V duchu se ušklíbla. Panenská lovkyně a Hádův kněz, to opravdu není příkladný pár.
Kráčeli po cestě mezi hroby, až došli k jednoduché kamenné mohyle, z jejíž paty trčel oštěp zabodnutý do země na znamení, že její obyvatel zemřel násilnou smrtí a krevní msta nebyla dosud vykonána.
„Tady leží ta dívka, Dióné,“ pravil Tafeus, „prostá rakev a žulový rov. Ligros má hrob vyložený kamenem, mramorový sloup a několik veršů ze Sémónida. Káreia nechali zpopelnit a uložit v rodinné hrobce.“
„Pověz mi, co ty tři spojovalo?“
„Kromě smrti?“
„No tak. Předpokládám, že poslední týdny se tu nemluví o ničem jiném. Musíš mít nějakou teorii.“
Tafeus se podrbal v plavých kučerách a pokrčil rameny.
„Lidé mluví o nestvůře, ale to je nesmysl. Šlo jistě o rány nožem, žádné zuby a drápy.“
„Dobře, a co ta ranka na hrudi?“
„Nevím, prostě nevím. Byla to taková jamka v kůži, jakoby vytlačená a uvnitř zvrásněná, kolem byl pravidelný bílý lem. Nejdřív mě napadlo, že je to spálenina od svíčky, ale nebyl to vosk. A kůže nebyla sežehnutá plamenem, spíše spálená horkem.“
Létheia měla nejistý pocit povědomosti, jako by v ní ten popis vyvolával vzpomínku, kterou nemohla zachytit.
„Prý je našli někde v pustině,“ nadhodila.
„Vlastně ne tak daleko…,“ rozhlédl se a ukázal zhruba západním směrem. „Za tím druhým kopcem je taková soutěska…“
Létheia zvedla kamínek a nakreslila do ušlapané hlíny obrys zagorských hradeb, cestu k moři a blízký potok, jak si to pamatovala z pohledu z výšky.
„Tady dál začíná záliv,“ ukazovala, „tady jsme my.“
„Dobře, hm…,“ Tafeus na pohled shora nebyl zvyklý, „první tělo bylo někde tady, další zde, a zde.“ Položil na ta místa oblázky, vytvořily takřka symetrický trojúhelník.
„Co je tady?“ ukázala Létheia do středu.
„Zde pod skalami leží. Drachantova vinice.“
„Není zrovna velká.“
„Drachantés má přirozeně mnoho dalších pozemků, ale tuhle vinici spravuje sám. Je to taková jeho záliba.“
Létheia upřeně hleděla na trojúhelník z oblázků. Trochu jako by se v prachu chvěl.
Zvedla se a rozhrábla obrazec špičkou sandálu.
„Díky za tvůj čas.“
„Létheio?“ zarazil ji ještě Tafeus.
„Ano?“
„Hezký had.“
Drachantova vinice byla obehnána stěnou z proutěných rohoží, natažených mezi kůly zaraženými do země, vysokou dobré čtyři lokty.
„Tohle tu nestojí dlouho,“ podotkla Létheia pro sebe. Proutky byly ještě vcelku čerstvé.
„Copak mu nestačilo dát si sem normální ohradu?“ poznamenal Giftix. „To je, jako by tam něco schovával.“
Cesta z města vedla k bráně v proutěném plotu, k níž právě přijížděl povoz naložený hnojem.
Brána se otevřela, aby vůz mohl projet, ale Létheii zastoupil cestu obrovský otrok s motykou, kterou držel jako voják na stráži, když třímá kopí. Ve tváři měl výraz brutální výkonnosti, jako by již dnes musel ztrestat několik neposlušných šlahounů vinné révy, ale stále to nebylo dost, aby se cítil spokojeně. Avšak oči, ty měl prázdné, jak si Létheia náhle uvědomila. Když na ni hleděl, možná že opravdu neviděl víc než rostlinu, již je třeba zastřihnout, když roste, kde nemá.
Zavrčel jako pes a Létheia téměř sáhla po luku.
„Jen klid, Tynichu,“ oslovil ho drobný muž, který se objevil za ním.
„Omluv jej,“ pokračoval, „ale máme se teď na pozoru před vetřelci.“
„Ty jsi Drachantés?“ odhadla Létheia.
Mužík měl na sobě hedvábný chitón s jasně žlutým pláštíkem, vousy se mu táhly po bradě ve dvou pramenech jako popínavé víno a hlavu mu před sluncem zakrývala čapka prošívaná stříbrem. Vypadal blahobytně a ztrhaně, jako někdo, kdo svůj blahobyt právě ztratil.
„Ano, jsem. A ty jsi ta kněžka, o které všichni mluví?“
„Všichni?“
Usmál se. Takhle se můžete usmát na popravišti. Dopřát si poslední žert a trochu vyvést kata z míry.
„Tu a tam, mluví se o tobě,“ zašvitořil.
Létheia to zkusila odjinud.
„Je mi líto, co se stalo tvému synovi.“
„Ano.“ Stejný úsměv. „Děkuji.“
„Mohu se zeptat…“
„Ne. Ne, ne, ne. Jistěže ne.“
„Ale jeho vrah…“
„Můj syn byl pošetilý. Pošetilý. Nebuď také taková.“ Obrátil hlavu k obloze a zamlaskal. „Je krásný den, užívej si slunce. Měla bys okusit med mých včel. Mých malých, bzučících přítelkyň… Tynichu, zavři sakra ty dveře!“
Vrata se vzápětí přibouchla pár palců od Létheiina nosu.
„No, tak tenhle si na cvoka nehraje,“ poznamenal Gifrix.
„Všiml sis jeho očí?“ nadhodila. „Myslím, že mě ani nevnímal. A ten jeho otrok, ten byl docela mimo.“
„Já tedy o těchhle zemědělských věcech moc nevím, ale dají se chovat včely na vinici?“
„Včely…,“ zamyslela se Létheia. „V mém snu byly včely, ale nevím, co by to mohlo znamenat.“
Kráčela podél plotu z proutí a snažila se najít skulinku, kterou by šlo nahlédnout dovnitř. Bez úspěchu.
„Otázka je,“ mudroval Gifrix, „jestli ho takhle vzala smrt jeho syna, nebo na tom byl stejně už předtím. Ale… hele, vážně děláš to, co si myslím?“
Létheia si uvolnila křídla, odrazila se a dvěma mávnutími nabrala výšku. Rychle obhlédla nejbližší část vinice, zda ji nemůže někdo pozorovat, pak se přehoupla přes plot a přistála na druhé straně.
„Viděls to?“ šeptla na Gifriga.
„Jo. Zdá se, že vinice se to jenom jmenuje.“
Krátký pohled z výšky stačil prozradit, že kromě několika řad tyčí po obvodu, obrostlých šlahouny vinné révy, byl celý zbytek prostoru vyklestěný a pokrytý souvislým zelenorudým kobercem.
Létheia se přikrčila mezi sloupky s vínem, Gifrix se svezl z jejího pasu na zem a plazil se jí u nohou. Za okamžik se jim otevřel pohled na planinu, která vinici nepřipomínala ani v nejmenším. Prostor byl hustě porostlý keři, stěsnanými jeden na druhý, že nikde nebyl vidět ani kousek hlíny. Mezi tmavě zelenými listy se otvíraly stovky krvavě rudých květů.
„To jsou oleandry?“ tipoval Gifrix.
„Ale ty bývají růžové, ne?“
„Pozor,“ sykl had.
Po obvodu pláně přicházel otrok Tynichos a vedl na provazu kozu. Létheia se krčila mezi šlahouny révy, ale bylo jasné, že zblízka ji tady musí uvidět.
Naštěstí nedošel až k ní, zastavil se u kůlny opodál a zmizel uvnitř.
„Podívám se blíž,“ rozhodla Létheia.
„Proč mám takový pocit, že to není dobrý nápad?“ sténal Gifrix a honem se plazil za ní.
Nízká stavba stála na pomezí zbylé řady vína a planiny, měla stěny z mazaniny a střechu z volně ložených listů rákosu, mezi nimiž zůstávaly škvíry, zřejmě aby se dovnitř dostalo aspoň nějaké světlo, protože žádné jiné okno kůlna neměla. Létheia se přitočila k otevřeným dveřím a nakoukla dovnitř. V šeru viděla bedny, spousty beden rozestavěných po celém prostoru, zůstávalo jen pár volných cest a trocha místa uprostřed, kde právě Tynichos zády k ní přivazoval kozu ke špalku.
Proklouzla dovnitř, aby nestála ve světle, a přikrčila se za nejbližší bednou. Nemusela být věštkyně, aby jí tohle místo nahánělo hrůzu. Bylo prosycené pachem – podivným sladkým pachem, jako původně příjemná vůně zvrácená k odpornosti, jako když hromada květů růží začne hnít a rozkládat se, mléko zkysne, lesní mech pohltí bažina. Vzduch byl naplněn tichým temným šuměním, které nepřicházelo odnikud a odevšad, spíše než ušima se dalo vnímat konečky prstů, jako by rozechvívalo samé nitro člověka a dralo se ven.
Tynichos pohladil kozu po tlamě a něco jí šeptal, druhou rukou zvedl nůž, a pak jí krátkým sekem proťal hrdlo. Chvíli ji držel za hřbet, až sebou přestala škubat, lehla si, jako by usínala, složila hlavu na zem, krev z rány pomalu stékala do misky. Otrok vstal a udeřil do zvonku, vysoký tón se rozezněl prostorem a temné hučení nabralo na síle. Létheii se sevřelo hrdlo, všechno v ní křičelo, že musí ven, pryč z tohoto pachu a tmy, aspoň kousek světla a čistého vzduchu…
V bednách to již znatelně šramotilo, třásly se a náhle se z otvorů ve víkách začaly hrnout černé skvrny a s bzukotem vylétaly do vzduchu. Byly to včely, tisíce a tisíce včel, větší, než Létheia kdy spatřila, formovaly se do vzdušných závojů jako mlha před bouřkou, když se převaluje nad zemí. Prostor ještě více potemněl, jak včelí těla zastínila škvíry ve střeše, Tynichos stál vzpřímeně a kolem něj se shlukoval roj.
Létheia toužila křičet a rozehnat rukama živý mrak kolem sebe, naštěstí se jí dařilo udržet zbytek rozumu, a i když měla v ústech sucho, povedlo se jí zazpívat pár tónů písně, jež uklidňuje pavouky a hmyz. Už to bylo velmi dávno, ještě za studií, co ji zpívala naposledy, a nikdy si neuvědomila, jak těžké je najít správný dech. Jestli jako Artemidina kněžka stojíš vůbec za něco, tak tohle zvládneš, opakovala si a s obtížemi se jí dařilo přehlušit vlastní zděšení a paniku.
Včely nereagovaly nijak ochotně, ale nakonec na ni přestaly dorážet, pár se jich vypletlo z jejích vlasů a všechny se stáhly k Tynichovi, jenž nyní vypadal jako bzučící černá hrouda ve tvaru člověka. Ještě strašnější pohled však skýtala koza. Včely ji obalily v tolika vrstvách, že z ní zbýval jen beztvarý chumel, který se náhle začal zvedat do vzduchu. Vyšší bzučení vypjaté námahou přehlušilo souvislý temný bzukot, přidávaly se další a další včely a mrak s kozou uvnitř, jež byla stále ještě živá, zvolna plul nad bednami, až dosáhl dveří a vylétl ven. Zdola z něj crčelo několik čůrků krve, dopadaly na zem v těžkých kapkách a vpíjely se do prachu.
Ostatní včely prolétly dveřmi i škvírami ve střeše a následovaly roj.
Létheia viděla samu sebe, jak stojí mezi bednami, chvěje se a nedokáže se pohnout. Hleděla nezúčastněně na Tynicha, který si uvědomil její přítomnost a přikročil blíž, tušila, že by měla něco udělat, třeba se dát na útěk nebo vytáhnout luk, ale její tělo se odmítalo pohnout.
Chytil ji za zápěstí a pohlédl jí do tváře, jeho oči byly stejně prázdné jako u brány, nebyla v nich ani stopa lidského rozumu, jen čerň a touha ubližovat. Ve druhé ruce stále držel nůž.
Jen jediný tep srdce trval ten okamžik a během něj prolétl Létheiinou myslí sen, nebo to byla myšlenka či náhlé poznání vyburcované tou děsivou chvílí.
Ta ranka, vzpomněla si, vypálená jamka s bílým lemem, celou dobu jí to něco připomínalo, něco, s čím se kdysi setkala. Opět se vrátila do doby svých studií v Artemidině chrámu, bylo jí jedenáct a Kalamis, její učitelka léčitelství, jí ukazovala mrtvolu podsvinčete zasaženého bleskem.
„Toto je místo, kudy blesk vnikl do těla, a stejné znamení na místě, kudy vyšel. Často však uvidíš jen jedno, neboť blesk odchází otvorem, kterým i jiné věci opouštějí tělo. Objeví se rudá kresba na kůži, jako list kapradiny, ta ale po čase zmizí a ani spáleniny nejsou vždy patrné, když blesk udeří daleko a zasáhne jen zlehka, jako vánek…“
A jiná vzpomínka. „Blesky, déšť, sladký nápoj…,“ to říkala Élunia. A pak: „Hmyz, který ti vnikne do úst a zadusí…“ A Brédios, který několikrát opakoval: „Vrahem je člověk, žádná nestvůra…“
Tynichos zvedal nůž, vnímala zpomaleně oblouk, jejž čepel opisovala až do výše jeho ramen, pak se zastavila a ztuhla. Tvář s nepřítomnýma očima se zkřivila bolestí a oči se sklopily dolů k zemi, k jeho lýtku a k hadí tlamě zakousnuté do masa.
Gifrix jej pustil a uhnul stranou, Tynichos zůstával strnule stát. Létheia cítila, jak ruka na jejím zápěstí zmrtvěla a proměnila se v led. Konečně se jí podařilo pohnout, vytrhla se a vyškubla z toulce luk. Bylo to však již zbytečné, Tynichos se skácel na zem obličejem do hlíny, ztuhlý jako socha.
„Myslím, že mi nezbyl žádný jed,“ ohlásil Gifrix. „Cos to vyváděla?“
„Promiň, já… asi už tomu začínám rozumět.“
„Já si to vážně rád poslechnu, ale co takhle až budeme pryč?“
Létheia se obrátila zády k prázdným bednám a mrtvému otrokovi a proklouzla dveřmi do slunce.
Mrak včel se vznášel v dálce nad planinou keřů oleandru, pomalu se pohyboval a na tu vzdálenost se daly spíše tušit než vidět rudé krůpěje kanoucí z něj dolů k zemi.
Cestou kolem pláně přicházeli další otroci, po třech z každé strany, kráčeli ztěžka, jako ve snu, a jejich oči byly stejně temné a prázdné jako Tynichovy, zírali na Létheiu a svírali motyky, sekyry a palice. Obrátila luk s nasazeným šípem proti jedné řadě, ale oni nereagovali, kráčeli dál se zbraněmi nad hlavou, jejich kroky zřejmě neřídil rozum.
Roztáhla křídla a v tom okamžiku se něco sevřelo kolem jejího kotníku. Tynichos stále nebyl mrtvý, byl modrý ve tváři a kůži měl chladnou, ale přesto se dokázal doplazit k ní a chytit její nohu.
Řady otroků se blížily, slyšela už jejich dech a těžké kroky skřípající v kamenité hlíně, tloukla křídly jako pták zachycený v síti, ale nedařilo se jí vytrhnout, visela dvě stopy nad zemí a obrovská ruka ji stahovala dolů.
Gifrix se jí omotal kolem lýtka a několikrát zaťal zuby do Tynichovy pracky, ale ta nepouštěla.
Nejbližší otrok mávl motykou, Létheia v poslední chvíli střelila šíp do jeho ramene. Srazilo jej to, ale nezastavilo, ostatní jako by to ani neviděli a dál se hrnuli na ni.
Další šíp probodl Tynichovo zápěstí, Gifrix zarazil zuby do jeho palce a Létheia ho patou volné nohy kopla přes prsty. Sevření konečně povolilo a Létheia vyrazila vzhůru, několik palic a čepelí prolétlo vzduchem a motyky narážely do země.
„To bylo o chlup, co?“ podotkl Gifrix, když znovu zaujal pohodlné místo kolem jejího pasu.
Létheia neměla sílu odpovídat, mávala křídly a pod nimi se zvolna zmenšovala vinice s krvavě rudou skvrnou uprostřed.
„Ti chlapi vypadali jako úplní mešuge,“ mínil had. „Co to s nimi bylo?“
„Slyšel jsi o pontském medu?“ opáčila Létheia zadýchaně. „Dělají ho prý v některých osadách u Černého moře, včely tam sbírají nektar z rododendronů a jedovatých narcisů a med je potom opojnější než nejsilnější víno. Tamní kněží ho využívají pro věštecká vytržení.“
„A ty myslíš, že tyhle oleandry…“
„Znáš snad nějakou jedovatější rostlinu?“
„No dobře, ale proč by je zalévali krví?“
„Už jsem viděla spoustu divnějších rituálů.“
„Chceš říct, že ty kytky uctívají?“
„Spíš ty včely, řekla bych.“
„Vražedný kult, jasně, že mě to nenapadlo. Myslíš, že to má něco společného se Selértou nebo s Hekatou nebo jinou měsíční bohyní? Ty vraždy při novoluní…“
„Nemyslím. To by si vybrali spíš úplněk. Možná se právě chtěli vymezit proti trojné bohyni.“
„Anebo prostě mají na práci rádi tmu,“ hádal Gifrix.
Mezitím se pod nimi objevilo město. Létheia nedbala na to, kdo ji může vidět, přelétla hradby a zamířila k Hippiovu domu.
„Ti lidé byli omráčení bleskem,“ vysvětlovala. „Ani ten nejopojnější med by tě nepřinutil usmívat se, když ti z těla odtéká krev. Ztuhli v křeči, nemohli se pohnout, ale jejich srdce tlouklo dál.“
„O. bouřce ale nikdo nic neříkal,“ namítal Gifrix.
„To je pravda.“
Přistála před vchodem a hrnula se dovnitř, ani se nenamáhala schovávat křídla. Muž ve vstupní síni, zřejmě sám Hippiás, zděšeně hleděl, jak se k němu blíží, a nemohl se rozhodnout, zda ji jít vítat, nebo volat o pomoc.
„Kde je Arláos?“ vypálila na něj.
„No… já myslím, ve svém pokoji, zřejmě.“
„A jeho neteř, Melitta?“
„To nevím, snad… také.“
„Zaveď mě tam.“
Hippiás se dosud nikdy nesetkal s rozhořčenou Artemidinou kněžkou a ta zkušenost na něj zapůsobila; možnost, že by mohl nějak odporovat, jej ani nenapadla. Roztřeseně dovedl Létheiu ke dveřím.
„Najdi Hemerida, velitele stráže, a přiveď ho sem,“ rozkázala ostře, a když Hippiás vděčně odspěchal, otevřela dveře.
Pokoj tonul v šeru, malé okno bylo zatažené závěsem. Arláos stál zády k ní, a i když ji slyšel vstoupit, neotočil se. Stál u stolku, na kterém byla rozložena hromádka různých kovových nástrojů a úplně na kraji spočívala velká láhev s úzkým hrdlem, vyrobená ze zlata. Vedle stolu stála káď naplněná vodou, Arláos se skláněl nad ní a rukama pohyboval nad hladinou.
„Tak jsi přišla,“ promluvil. Znělo to smutně.
„Když si hraješ na obchodníka, neměl bys nosit hůl s hlavou Diova orla. Je to trochu nápadné.“
„Asi jako skrývat křídla pod šaty, že?“
„Nemyslíš, že když se najde mrtvola zabitá bleskem, bude Diův kněz první podezřelý?“
„Nikoho to zatím nenapadlo,“ opáčil.
Stála s lukem připraveným k výstřelu a mířila mu na hrdlo. Arláos se k ní stále neotočil, dál přejížděl prsty nad hladinou v kádi.
„Proč jsi ty lidi zabil?“
„Povinnost,“ odvětil. „Celé ty roky jsem se snažil splnit svůj úkol. Avšak teď… nejsem na to hrdý.“
„Taky jsi ochutnal ten med, že?“
Zajíknutí v hlase ho prozradilo. „Ne, já… nechtěl jsem… nikdo se neměl dozvědět… Měli jsme se prostě jen uklidit někam daleko, do Fénicie, jenže… jenže ona mě přinutila vrátit se sem.“
„Proč?“
Arláos chvíli mlčel. „Je mi líto,“ řekl zvolna, „ale musím chránit tajemství.“
„Zapomněl jsi, že tady jsme pod střechou? Zde si blesk nepřivoláš.“
„Máš pravdu.“ Velice pomalu se obrátil a Létheia spatřila, že v rukou drží svou hůl, kovovou hlavici měl ponořenou v kádi, a když ji nyní vylovil, ukázalo se, že je řetězem spojená s hrdlem láhve na stole. „Ale tohle by tě mohlo zajímat,“ kývl k černé vodě.
Létheia dál držela luk napnutý a mířila na něj. Opatrně přistoupila blíž, Arláos zůstával stát bez hnutí.
Pohlédla do vody, ve tmě se cosi mihlo, zahlédla několik hnědých skvrnitých těl.
„Egyptští sumci?“
Arláova hůl vyletěla dopředu a dotkla se Létheiiny kůže na hrudi a v té chvíli se celé její tělo proměnilo v oheň. Jako by ji doprostřed hrudníku kopl kůň, takový náraz ji měl srazit přes celou místnost, ale místo toho se nehnula ani o palec. Šíp vylétl a zarazil se do trámu na stropě, luk jí vypadl z rukou, nohy se jí roztřásly podivnou tíží, zatímco tělo od pasu nahoru necítila vůbec.
Arláos přejel zrakem svou hůl, zlehka se dotkl železné orlí hlavy a odpojil řetěz.
„Ještě to bylo málo,“ poznamenal, „ale bude to stačit.“
Létheia se snažila popadnout dech, ale marně, hrudník měla sevřený a svaly ji neposlouchaly.
„Tvé srdce je silné, zatím se brání. Ale každé nakonec podlehne. Víš, já opravdu neumím přivolávat blesky, má milá. Zato tyhle ryby, ty to umějí.“
Létheia padla na kolena. Slyšela chroptění vycházející z jejího vlastního hrdla, jak se tělo marně snažilo nabrat alespoň doušek vzduchu. Přímo před sebou měla káď s kroutícími se sumci.
Arláos se obrátil ke stolku a poklepal na láhev. Neznělo to jako zlato.
„Je ze skla,“ vysvětlil, jako by četl její myšlenky. „Čistá práce. Když se taková láhev potáhne zvenčí a zevnitř vrstvou zlata, může uchovat blesk i několik hodin…“
Létheia se zvolna tváří svažovala do vody a nemohla tomu zabránit. Ucítila na nose chladnou hladinu. Vrací se mi cit, uvědomila si, možná by stačilo jen pár okamžiků, které ale nemám…
Dokázala vyslovit poslední myšlenku, poslední prosbu o pomoc v rybí řeči.
Jeden ze sumců se vynořil z hloubky a dotkl se tlamičkou jejích úst. Znovu jí tělem prolétl žár a její srdce se probralo z křeče; vztyčila se a zhluboka se nadechla.
Arláos se prudce otočil, pokusil se ji udeřit holí, ale Létheiu už tělo zase poslouchalo. Uskočila a její ruka sama hmátla po šípu v toulci. Arláos se po ní znovu vrhl a ona mu vrazila šíp do hrdla.
Malý okamžik zůstal stát a jeho oči naplňoval závoj mlhy.
„Odpusť mi,“ zašeptal.
„I ty mně,“ opáčila Létheia tiše.
Krátce přikývl, zavřel oči a padl mrtev.
Z místa u Létheiina pasu zaznělo syčivým hlasem několik nadávek, z nichž o některých Létheia ani netušila, že v řečtině existují.
Gifrix se zvolna rozbalil a svalil se na zem.
„Asi tu pohodlnost lidského tepla přehodnotím.“
„Ty můj chudáčku.“
„No uznej, byla to pořádná šlupka.“
Létheia přejela prsty přes místo, kde se jí dotkla Arláova hůl. Ucítila bolestivý dolík v kůži.
„Doufám, opravdu doufám, že najdu druhou někde na chodidle,“ poznamenala.
„Ty toho naděláš. Ze mě byl málem opasek natrvalo.“
Létheia zvedla luk.
„Ještě není konec,“ pronesla.
Aula královského domu působila zlověstněji než před pár hodinami, ve vzduchu bylo zřetelně cítit napětí. Správce se svými listinami v náručí ležel natažený napříč přes chodníček u fontány, nebyl mrtvý, ale nehýbal se, jen vytřeštěnýma očima hleděl do oblohy. Další sluha ležel zhroucený u vchodu do iňegara, chvěl se a trhaně dýchal.
Létheia zůstala stát ve dveřích, Gifrix se plazil u jejích kotníků. V místnosti se vznášela těžká vůně, vzduch byl podivně dusivý, jako by přicházel odněkud z podzemí, kde ležel nehybně tisíc let.
Megaron sloužilo zřejmě k jednání městské rady, působilo honosně, s důrazem na zdání praktičnosti. Stálo tu pár zdobně vyřezávaných židlí, stolky na občerstvení a vyšší stolky pro písaře u zdi a u další zdi truhlice na listiny, ale za dojem z místnosti byly zodpovědné spíše vázy, drahé svícny, fresky a ozdobné niky a oltářík se soškami předků na čestném místě.
Král Brédios seděl v křesle, strnule a bez pohnutí, trochu připomínal opici, jež hledí do požáru a nedokáže se odtrhnout. Élunia stála opodál, svírala pěsti, až se jí nehty zarývaly do masa, a ve tváři měla podobný výraz. Před královským párem stál Hemeridés s taseným mečem a proti němu – Melitta, dívka s opálovýma očima a zálibou v ranní koupeli.
Nikdo z nich se nehýbal. Ten výjev by mohl být téměř komický, nebýt dalšího nehybného těla ve zbroji ležícího na prahu a výrazu děsu ve tváři velitele stráže. Čepel jeho meče se viditelně chvěla. Zdálo se, že Létheiu zatím nikdo z nich nezaregistroval.
Melitta postoupila o další krok, dvěma prsty zlehka odsunula hrot meče stranou.
„Proč myslíš, že jsem tu?“ pronesla. Oči měla upřeny do tváře Hemeridovi, ale náhle je zvedla a zahleděla se na krále Brédia. „Otče,“ dodala.
„Ty nemůžeš být…,“ zajíkla se Élunia.
„Ale ano. Nečekal jsi, že vyrostu tak rychle, že? I když jsi věděl, co jsem.“
Její ústa byla náhle plná medu, stékal jí přes rty a bradu, kanul ve zlatém proudu až na hrudník. Přitiskla se k veliteli stráže a věnovala mu dlouhý polibek, tiskla ústa k jeho rtům a mezi jejich koutky dál vytékaly pramínky medu. Hemeridés upustil meč a zvrátil oči v sloup, ještě chvíli se pokoušel udržet na nohou, pak už jej nohy neunesly a nechaly jej zhroutit na zem. Melitta po celou dobu hleděla do očí Brédiovi.
„Věděl jsi, co jsem zač,“ zopakovala zastřeně. Med jí u úst vytvářel bubliny a kanul na šaty. „To tys poslal Arláa, aby mě unesl. Nebo to chceš popřít?“
Král mlčel. Vyděšeně střelil očima k Élunii, ale Melitta náhle křikla: „Dívej se na mě, otče! Pokochej se.“
Trhla za sponu na rameni, její oděv se rozvinul jako květ leknínu a náhle tu stála nahá, její křivky byly odhaleny zpod příkrovu milosrdné látky. Bělostná pokožka, jež zdobila její paže a ňadra, v pase končila a byla vystřídána čímsi tmavým, co nemohla být kůže, bylo to příliš lesklé a tvrdé a porostlé chlupy a nemělo to lidské tvary, ne, to tělo patřilo hmyzu. Bylo válcové a protáhlé, s patrným článkováním, břicho se při dýchání nadouvalo a kraje krycích destiček hladce přejížděly přes sebe; vyrůstaly z něj dva páry nohou, hmyzích nohou, dvě vězely v opáncích a byly opleteny řemínky dost vysoko, aby pod oděvem nebylo nic poznat, druhé dvě visely volně v prostoru.
Élunia se rozvzlykala.
„Nejsem snad krásná,“ vyštěkla Melitta ironicky, „na včelu? Ne dost krásná na tvoji dceru, že?“
„Ty nejsi moje dcera,“ zvolal Brédios. Zjevně ho to stálo poslední zbytky sil.
„Měla jsem jí být,“ zasyčela a postoupila o krok blíž. „Chci jen to, co mi patří. Nechtěl jsi mi dát své jméno a svůj rod? Tak dobrá, vezmu si tohle město sama. Tví lidé se budou opájet mým medem, vidíš? Hlásím se o svůj nárok na trůn.“
Přerušilo ji zaskřípání natažené tětivy.
„Zapomínáš na svého staršího bratra,“ pronesla Létheia.
Melitta se po ní ohlédla a bolestně se usmála.
„Zase se pleteš do cizích věcí, kněžko?“
Létheia postoupila tak, aby měla v zorném úhlu ji i krále.
„To už je můj úděl,“ odvětila.
Melitta se opřela o druhý pár nohou, její drápky zaskřípaly na mramorové mozaice. Otřela si prstem trošku medu z brady a olízla jej.
„Měla jsi ochutnat,“ řekla.
„Ne, díky.“
„Arláos se také bránil. Chudáček, tak moc se snažil vychovat ze mě způsobnou dívku.“ Přejela si rukama po hmyzím vydulém břiše. „Nejspíš stejně věděl, že to nepůjde.“
Znovu se pohnula směrem ke králi, který jen nehnuté zíral na její tělo, napůl dívčí a napůl včelí.
„Je čas splatit dluh.“
Létheia pozvedla luk a zamířila jí na hrdlo a v té chvíli se Élunia se strašlivým výkřikem vrhla na ni a strhla zbraň stranou. Svalily se na podlahu, Létheia ztlumila pád křídlem, přesto jí královna nečekanou silou na pár chvil zabránila nabrat rovnováhu.
Melitta postoupila ještě o krok.
„Mám tu něco jen pro tebe, otče,“ zašeptala, objala krále lidskými pažemi i párem hmyzích nohou, přitiskla se k němu, ústa položila na jeho. Pár okamžiků setrvávali v objetí, chvěli se, hleděli si do očí, jako by před sebou otvírali své myšlenky až do nejhlubších koutků duše. Pak se Melitta zkroutila a vrazila mu žihadlo do břicha.
Ústa se rozlepila a z lesklých bublin medu vyrazil dvojí výkřik. Král se vzepjal a jeho dcera visela na něm, její břicho pulzovalo a vystřikovalo ze svých útrob jed.
Élunia se přestala prát a přitiskla si dlaně na uši, Létheia rychle vyskočila na nohy, ale bylo pozdě na cokoliv. Melitta se odtrhla, její žihadlo zůstalo trčet v Brédiově těle i s cáry lesklého růžového masa. Svalila se na zem a pár chvil oddechovala, její oči vyhledaly Létheiiny a usmály se. Král se zhroutil vedle ní a společně vydechli naposled.
Hemeridés se probral zanedlouho, vzal Élunii za ruku a pomohl jí vstát.
Létheia se obávala, že ten šok připraví královnu o poslední zbytky rozumu, ale kupodivu se zdálo, že ji naopak řešení jejího letitého trápení, jakkoli bylo tragické, zbavilo strachu.
Postavila se nad těly manžela a nestvůrné dcery, krátce zaplakala, pak se odvrátila. Jediný pohled věnovala Létheii, ale ona z něj nedokázala nic vyčíst. Pak ji oba beze slova opustili.
„Tak snad abysme šli,“ uslyšela u svých nohou.
Zvedla Gifriga a znovu si jej ovinula kolem pasu, vlastně byl ten dotyk hadího těla docela příjemný.
Vyšla ven do světla, mávla křídly a nechala město pod sebou.
Po chvíli mlčení had pronesl: „Tak nevím, jestli bude Pelinidés nadšený ze zpráv, které mu nesem.“
„Hm.“
„Ale stejně, kdo by to řekl, že zrovna tahle dívenka…“
„Élunia mluvila o synovi, to mě zmátlo. Ale ona dítě neviděla, nemohla vědět, jestli to byl syn nebo dcera. A samozřejmě tu byl ten věk.“
„Příšery zřejmě dospívají rychleji.“
Létheiu něco v nitru bodlo. Pokusila se to honem zakrýt žertem.
„My dva asi nejsme ti praví na kritiku.“
„No, já nevím jak ty, ale já nepodřezávám lidi, abych si zalil zahrádku.“
„To je fakt,“ připustila.
Gifrix po další chvilce nadhodil: „Jediné, co nechápu, je, jak se k tomu připletl Arláos. Ty blesky v láhvi a tak, tohle jsou dost speciální tajné nauky, musel mít hodně vysoké zasvěcení v Diově kultu…“
Zmlkl, jak mu náhlé pochopení vzalo slova.
„Pelinidés říkal,“ pronesla Létheia zvolna, „že Élunia byla ve své době největší krasavice v zemi.“
„A ty myslíš, že Zeus… si ji prostě vzal v podobě včely? A Melitta…“
Létheia mlčky přikývla.
„Tak proto věštírna mlčela,“ sykl Gifrix. „Chápu, že tohle nechtěli vytrubovat, zvlášť když se z holky vyklubala trochu krvelačná medonoska.“
„Každopádně byla polobohyně, nemohli ji jen tak zabít. Arláos dostal úkol a selhal, omámila ho a přinutila, aby jí sloužil.“
„To ti teda povím, jsou to ale někdy problémy v rodině…“
Létheia nabírala výšku. Slunce stálo vysoko na obloze a opíralo se jí do zad, nechávala si prohřívat kůži, koupala se v teplých paprscích a chladných záchvěvech vzduchu.
Někdy by tak ráda sdílela své myšlenky s někým blízkým, s někým, kdo nemá šupiny…
„Poletíme domů,“ řekla.
