Ondřej Nečas – Pouliční lezci

Ten večer se slavnostně otvíralo nové křídlo dětské kliniky na Kraví hoře. To je takové napůl soukromé sanatorium, část lůžek zřídila jakási nadace, pozemek patří městu, z provozu platí něco pojišťovny a něco sami majetní pacienti – zkrátka docela pěkný majetkoprávní propletenec a pochybuji, že se v tom vůbec někdo vyzná. Jiří Margorius je majitelem té soukromé složky a snad i jedním ze zakladatelů oné nadace, obecně je pokládán za jakéhosi duchovního otce tohoto zdravotního zařízení, přirozeně se tedy chopil role hostitele pro slavnostní večer.

Zdálo se mi, že trochu zestárl ode dne, kdy jsem ho viděl naposledy; vlasy sice stále husté jak čerstvě po enzymové kúře, ale už mu přece jen lehce prokvétaly šedinami, stejně tak kartáčovitý knír pod nosem. Uvítal přítomné potentáty, včetně ministra zdravotnictví, mluvil trochu unaveně, ale hrdě a jeho podnikatelskou maskou občas prosvítala špetka vřelosti.

Dalším, kdo nemohl chybět, byl Arnold Baldini, ředitel hračkářského koncernu Baldini a. s., trochu kulatý usměvavý mužík s oválným obličejem, řídkými černými ulízanými vlasy, na sobě jako vždy černovínové kostkované sako, žlutého motýlka a šle. Rád si nechá říkat Strýček Arnold, zvláště když pózuje fotografům obklopen dětmi. Tentokrát to ještě vylepšil, když na pódium vstoupil v doprovodu své vnučky, desetileté Kateřiny, řka, že si dnes zapomněl brýle, takže mu musí pomoci s proslovem.

Dívka se toho zhostila s takřka věrohodným překvapením a profesionální skoronenuceností. Úslužná pomocnice v úboru zdravotní sestry jí přistavila k řečnickému pultíku balík v lesklém papíru převázaný mašlí, Kateřina si na něj vylezla, aby dosáhla na mikrofon, a obšťastnila publikum roztomilým úsměvem. Záplava blesků nebrala konce.

„Jsem ráda, že mohu jménem všech dětí poděkovat panu Margoriusovi…,“ odříkávala – bylo to roztomilé, dojemné a vizuálně velmi působivé, zvlášť proto, že pódium bylo doslova zaplaveno hračkami.

Akce se konala v atriu hlavní budovy nemocnice, byl tam takový parčík s lavičkami a nějakou tou zelení, vodotrysky a tak, nyní tam na rovný plácek postavili hliníkové pódium jako pro předvolební mítink a byl to právě Arnold Baldini, kdo se postaral o dekoraci. Hromada hraček se kupila po obou stranách, vzadu se k obloze tyčilo několik obřích plyšáků, umělohmotný jeřáb, na háku balíček, a další a další balíčky pestře vyzdobené, slibující ukrývat spoustu pokladů pro radost dětských dušiček.

„Přeji všem dětem,“ pokračovala malá Káťa do utichajícího potlesku, „které budou potřebovat toto nové oddělení, aby se co nejdřív uzdravily, a aby jim přitom bylo co nejveseleji, připravili jsme pro ně s dědou tyto dárky,“ rozhodila ručkami kolem sebe, publikum spustilo novou bouři ovací, čtyřmetrový plyšový cVrček za jejími zády se naklonil a jeho usměvavý obličej se roztrhl odshora dolů, jako když praská lusk.

Kateřina se zarazila a nevěřícně obrátila hlavu, diváci v tom okamžiku mohli přes plexisklový řečnický pult vidět, jak víko krabice pod jejíma nohama povoluje a dětské střevíčky se propadají do nitra balíku a noří se v hnědou mazlavou hmotu, následovány bělostnými punčoškami a odhalenými kolínky zkopmělého děvčete.

Z rozeklané hlavy obřího cvrčka vyhřezla záplava bílé cupaniny a za ní se na světlo vydrala kovová koule s trojicí rudých svítících očí, baňaté tělo s barevnými krovkami bylo rozerváno čtyřmi páry nových kovových končetin, jež vystřelily z nitra loutky a udeřily do prken pódia, až odlétlo pár třísek.

Dívka začala pištět a marně se pokoušela uvolnit nohy z balíku, diváci konečně pochopili, že to není součást programu, a začaly se ozývat výkřiky. Arnold Baldini se vrhl vnučce na pomoc, jenomže to už se celý ten neuvěřitelný ocelový pavouk uvolnil ze sevření barevného plyše a namířil své červené oči na hračkářského krále. Vzápětí odněkud zpod jeho těla vyšplíchla sprška nažloutlé tekutiny a Baldini byl sražen o pár metrů dál, obalený cárem lepkavé houbovité tkaniny.

Dva muži z ministrovy ochranky vytasili pistole, ale váhali se střelbou, vzápětí se země otřásla a tráva pod židlemi zděšeného publika začala pukat. Hroudy hlíny vyletovaly k obloze a na povrch se hrabaly další oživlé noční můry z kovu a plastu a hydrauliky.

Dav ječel a hrnul se skrz změť povalených židlí pryč, do bezpečí, z dosahu železných příšer, obraz kamery se chvěl a přejížděl bizarní scénu v prudkých nájezdech, na okamžik se zastavil na pódiu, kde právě první a největší pavouk dvěma ze svých nohou chytil hystericky ječící dívenku, uvězněnou po kolena v krabici, přitáhl ji k sobě a na zbývajících nohách vyrazil dolů mezi židle a hromady drnů.

Tam zatím trojice jeho druhů dělala pořádek, chňapala po divácích, odhazovala zbylé židle a silnými údery ocelových noh rozšiřovala jámu.

Kamera na chvilku uhnula stranou, aby zabrala zděšené diváky, a když se vrátila, stačila zachytit už jen posledního pavouka, jak mizí v černé hlubině…

„Tak co si o tom myslíte?“ otázal se Miloš Grábl, náš šéf, jehož tvář vystřídala záběry na obrazovce.

Seděli jsme v provizorně zřízené projekční místnosti, jinak obýváku jednoho z tajných služebních bytů naší zvláštní jednotky s kódovým označením PV, oficiálně spadající pod brněnskou městskou policii. Peppe se rozvaloval v křesle a bafal z dýmky, Sandra spočívala ve svém klekátku v jakési pozici z jógy, Čírko seděla stranou u stolu a seřizovala si nějaký implantát v pravém stehně. Na mě zbyla židle.

„Něco takového se hned tak nevidí,“ porušila Sandra mlčení.

„Ti roboti vypadali jako živí,“ poznamenala Čírko – jakožto jediný kyborg v našem týmu měla na takový postřeh právo. „Technicky dávno není problém takovou potvoru vyrobit,“ pokračovala, „ale aby sama chodila, snímala terén, reagovala takhle rychle… to pochybuju. Vsadím se, že ty pavouky ovládal někdo z publika.“

„Stalo se to asi před hodinou,“ pravil šéf, „poslali jsme tam pátračku, ale žádné stopy na místě zřejmě nezůstaly, motalo se tam moc lidí. Můžeme být rádi, že máme ten záznam.“

„Co únosci, už se ozvali?“ zeptal jsem se.

„Zatím nic. Její rodiče jsou na cestě z Brazílie. Pan Baldini má obavy obrátit se přímo na policii, aby to únosce neznervóznilo, takže je to na vás.“

Peppe se ušklíbl. „To jako že někdo pošle pavouci roboty, aby před stovkou svědků a televizníma kamerama unesly holku, a pak vzkáže: policii ani slovo?“

Grábl pokrčil rameny. „Ta nahrávka bude za půl hodiny ve zprávách, s tím nic nenaděláme. Budeme doufat, že se ozvou co nejdřív, zatím chci, abyste to tam prohlédli a prošetřili, o co šlo. Každé zjištění budete okamžitě hlásit mně osobně, jasné?“ Odmlčel se, a když se dočkal neochotného přikývnutí od každého z nás, natáhl se k vypínači a jeho tvář na obrazovce vystřídalo logo PV.

Uběhlo pár vteřin ticha.

„Všimli jste si,“ nadhodil Peppe, „že tentokrát neřekl, abysme zachovali naprostou diskrétnost?“

Sandřinou profesionálně nalíčenou tváří začal prosvítat úsměv. „To tedy máme co dělat,“ utrousila a seskočila z klekátka.

Prolomil jsem si klouby na rukou, Čírko odložila šroubovák a stiskla skryté tlačítko pod deskou stolu, načež se část desky odklopila a nahoru vyjel ovládací panel s obrazovkou a spoustou čudlíků. Jeden zmáčkla a v následujícím okamžiku se mohla v plné kráse projevit síla našeho 3D zvukového systému zabudovaného ve zdech i v podlaze. Tóny elektrické kytary rozechvěly vzduch, futuristické bicí tomu dodaly šťávu, Peppe zatočil dálkovým ovladačem a na stěnách kolem se začaly odsouvat panely ukrývající skříně s vybavením. Sandra popadla svou čelenku s termosenzory, natáhla si kozačky z lesklé červené kůže, které ukrývaly sadu vrhacích nožů a dva paralyzační granáty, rukavice až k loktům ze stejného materiálu a na nos všoupla černé brýle.

Peppe se navlékl do svých víceúčelových montérek, pozapínal všechny přezky, do pouzdra na zádech zasunul brokovnici a s takřka něžným úsměvem odklopil neprůstřelné skleněné víčko skříňky, jež ukrývala klíčky od vrtulníku.

Čírko nezůstávala pozadu. Rychle si uhladila cíp sticlixu na stehně a přestříkla ho lepidlem, až byla umělá část její kůže bez nejmenší vady, pak si připjala opasek s výbavou, jehož součástí byly i šikézní kšandy s kapsičkami na náboje, utáhla si ohon stříbrotitanovou gumičkou, vklouzla do tenisek a jen tak pro uvolnění si protáhla jednotlivé implantáty v prstech levé ruky.

Já na sebe hodil bundu a pročísl vlasy hřebenem, který jim dodal patřičnou dávku gelu, pak jsme jeden po druhém vylezli po žebříku na střechu k maskovanému hangáru.

Když se Peppe chápal řízení, očka mu zářila. Měl svou práci rád, stejně jako my všichni.

Řítili jsme se smrákající se oblohou nad městem, lopatky rotorů našeho stroje zatínaly zuby do mraků a rozháněly je v točitých vzdušných gejzírech, hluboko pod námi se třpytila světla večerního města. Během letu se Čírko telefonicky spojila s Margoriusem a ohlásila mu náš přílet, já jsem si zatím v naší databázi vyhledal soukromou linku Arnolda Baldiniho.

„Tady Alex, zvláštní jednotka PV,“ ohlásil jsem se, „prý jste si vyžádal naši spolupráci.“

„Ano,“ odpověděl, a vůbec již neměl ten rozverný šišlavý témbr klauna, „rád bych se s vámi sešel v mé kanceláři.“

To už jsem měl připnutý padák.

„Vyhovovalo by vám to za tři minuty?“

„Be my guest,“ odvětil se slyšitelným pokrčením ramen. Zavěsil jsem a proskočil dveřmi, jež mi Sandra úslužně přidržela.

Vrtulník s ostatními pokračoval směrem na Kraví horu a zanedlouho již dosedal na nemocniční trávník, kousek od pódia a od místa, kde rozházené židle a hroudy hlíny v trávě dosvědčovaly nedávné dramatické události. Peppe rád přistával mezi budovami, když vibrace od motoru rozechvívají okna a lidé si zacpávají uši, přidržují klobouky a instinktivně se přikrčují před jeho majestátním strojem. Tentokrát to nebylo zcela to pravé, neboť v atriu čekali jen dva lidé – Margorius s jednou sestrou, ale aspoň že vítr odhodil pár plastových židlí a sestřičce to zvedlo sukni, takže to nakonec nebylo tak špatné přistání.

Sandra, která v mé nepřítomnosti přebírala velení, vykročila elegantně do polehlé trávy ještě dřív, než hlavní rotor zastavil, její natažený účes to však nerozhodilo ani v nejmenším. S úsměvem, trochu žraločím, napřáhla pravačku v červené rukavici vstříc Margoriusovi.

„Cením si toho, že jste přijeli tak rychle,“ pravil, zatímco si s ní potřásal.

„Je to naše práce,“ odvětila.

Peppe s Čírkou stáli v pozoru za ní a tvářili se profesionálně.

Já jsem mezitím přistál na parkovišti před budovou Baldiniho firmy. Dopadl jsem doufám s jistou nonšalancí vedle jakéhosi růžového pickupu, jen jsem si trochu urovnal vlasy, můj padák se zatím během několika vteřin složil do balíčku velikosti ragbyového míče. Strčil jsem ho do kufříku a vydal se k hlavním dveřím budovy.

Představil jsem se nedůvěřivému chlápkovi na vrátnici, byl jsem ohlášen a vzápětí vpuštěn dalšími dveřmi z neprůstřelného skla. Výtah za nimi mě pak vynesl přímo do předpokoje osobní kanceláře Arnolda Baldiniho. Sekretářka vizáže panenky, jejíž jméno podléhá ochranné známce, mě obdařila kouzelným úsměvem a pustila mě za další, tentokrát polstrované a jistě stejně neprůstřelné dveře. Za nimi již v obláčku doutníkového dýmu trůnil sám hračkářský král.

„Viděli jsme záznam,“ začala zatím Sandra rozhovor. „Rádi bychom si teď prohlédli místo činu a položili vám pár otázek.“

„Jistě, proto jsme zde,“ odpověděl Margorius úslužně. „Všichni naši zaměstnanci, kteří byli přítomni, čekají v nemocnici, hosty jsme pochopitelně nemohli zdržovat, ale mohu vám poskytnout seznam.“

„Velmi dobře.“

Sandra pokynula svým spolupracovníkům; Peppe s kufříkem obsahujícím střední chemicko-biologickou laboratoř přikročil k pódiu a jal se zkoumat zbytky lepidla z balíku a cáry pavučiny, Čírko s odklopeným displejem laptopu na levém předloktí zamířila k díře v zemi.

„Jestli se nemýlím,“ obrátila se Sandra na sestru, „vy jste tam položila tu krabici.“

„Ano,“ pípla dívka, „ale já si vůbec nevšimla, že je na ní něco divného. Byla připravená tam, kde měla být, já ji jen vzala a položila…“

„Kdo připravoval pódium?“

„Všechno, včetně návrhu dekorací, zajišťovali lidé z Baldiniho firmy,“ pravil Margorius. „Vše probíhalo za normálního provozu nemocnice, proto jsme se snažili, aby přípravy běžely co možná nenápadně. Včera večer již bylo vše připraveno.“

„Velkého robota sem tedy nastražili předem,“ shrnula Sandra, „zatímco ti malí se prokopali pod zemí. Vypadá to, jako by někomu šlo o co největší efekt.“ Obrátila se na Čírku. „Jak vypadá ta chodba?“

Čírko se zvedla a vtáhla několik kovových udělátek do nitra levé paže.

„Podle sonaru se asi o pět metrů hloub napojuje na starou kanalizaci. Šikovné mašinky, nahrnuly hlínu za sebe, parta dělníků by se tam dostávala tak hodinu.“

Proslulý systém brněnského podzemí skýtal úžasnou změť tunelů a tunýlků, pro krtkovité stroje s hrabavým nasazením, jaké jsme viděli, prakticky neomezený prostor k úkrytu.

Arnold Baldini mi nabídl sklenku něčeho hodně drahého v broušené karafě, a když jsem odmítl, odložil doutník a nalil si sám. Každý jsme měli svou roli. Pokud však mohu soudit, jemu ta jeho ředitelská nešla moc od srdce, strach o unesenou vnučku ho zřejmě dost vyčerpával.

„Je to značně neobvyklý případ,“ začal jsem sherlockovským tónem, aby naše etuda nezkolabovala úplně. „Únosce se nás evidentně snažil ohromit, takže je tu možnost, že mu jde jen o to vás vystrašit.“

„Je tu ovšem i druhá možnost,“ opáčil Baldini, „a sice, že je to šílenec.“

Takový úsudek bych od člověka, který měl ještě před chvílí na sobě kostkované polosáčko, nečekal.

„Ten případ,“ pronesla Sandra, „je značně neobvyklý.“

Kdybych tam byl, nemohl bych než souhlasit.

„Pokud jde o ty stroje,“ pravil Margorius, „víte, možná je to nesmysl, ale připomnělo mi to jednu záležitost asi tak před osmi lety…“

„Napadá vás někdo,“ otázal jsem se Baldiniho, „kdo by snad mohl mít důvod použít proti vám nebo vaší rodině takových, řekněme, poněkud vyhraněných prostředků?“

Lidé obvykle na podobné otázky reagují podrážděně, jako by téma jejich obchodních či osobních nepřátel patřilo ke stejným intimitám jako míry milenky či značka užívaného toaletního papíru. Ne tak Baldini.

„Říká vám něco jméno Eliáš Zafael?“ otázal se.

Sandra naklonila hlavu na stranu, jak to umí jen ona. „Zafael? Kdo to má být?“

„Docent Eliáš Zafael,“ upřesňoval Margorius, zatímco Čírko ťukala do svého minipočítače, „odborník na neurofyziologii a myoimplantáty, na univerzitě vedl výzkum v oboru umělých neuronových rozhraní. Projekt podobných robotů, samozřejmě zatím pouze v návrhu, nabízel tehdy městské policii k obohacení výzbroje.“

„O jaké roboty šlo?“ zeptala se Čírko.

„S pavoučíma nohama, jako měli tamti.“ Baldini mi to předváděl prsty na stole. „Na tom není nic výjimečného, tento způsob se u robotů užívá často, je výhodný z hlediska stability i rychlosti. To hlavní bylo řízení.“

„Vysokofrekvenční modulace a přenos nervových vzruchů,“ vysvětloval Margorius. „Nejde o používání nějakých ovládacích prvků, ale o reflexivní reakce na skutečné podněty z umělých čidel, kontrolované vůlí operátora. Zjednodušeně řečeno vidíte očima robota a hýbete jeho tělem namísto svým. Povely se přenášejí pomocí celulární sítě, stejně jako běžný telefonní hovor, takže můžete robota ovládat prakticky odkudkoli, na libovolnou vzdálenost. Další fází by pak byly biostroje se smyslovou soustavou podobnou té lidské, kvůli lepší adaptabilitě.“

„Myslel jsem, že byste o tom mohl slyšet,“ říkal v téže chvíli Baldini. „Ale asi ne, jak vidím. Ostatně není divu, ten projekt se zmrazil hned v zárodku.“

„Opravdu?“ povzbudil jsem ho. Začínalo mě to zajímat. „Nevěděli jsme, jaké by to mohlo mít dopady na psychiku operátora. Celé to bylo jen na papíře, bez klinických testů nikdo nemohl zaručit, že to bude fungovat. To by znamenalo pokusy na lidech a to vám nikdo nepovolí. Takže jsme ten projekt smetli ze stolu.“

„My?“ otázal jsem se, a nedlouho po mně i Sandra.

Arnold Baldini si takřka osudově povzdechl.

„Byl jsem členem komise, která tenkrát měla pro městskou radu vypracovat posudek. Víte, můj podnik ještě v té době vyráběl průmyslové komponenty – miniaturizované hydraulické manipulátory, servomechanismy, zátěžové axiální písty, zkrátka součásti pro mechanická pohybová ústrojí. Těprve později jsme se specializovali čistě na hračkářskou produkci. Měl jsem posoudit návrh z technického hlediska, jeho realizovatelnost a odhad nákladů. Jiří Margorius byl další z komise, on zase posuzoval lékařské aspekty projektu. Pak tam byl ještě jeden člověk z inspekce Ministerstva vnitra, myslím že se jmenoval… Grábl. Miloš Grábl. Znáte ho?“

„Hm, tak trochu.“

Za uchem mi pípla vysílačka a ozval se hlas Čírky.

„Alexi, víš, co je nového?“

Pohledem jsem se omluvil Baldinimu.

„Řekl bych, že ano. Víme něco o tom Zafaelovi?“

„Před osmi lety zmizel a nikdo o něm neví. Předtím bezúhonný vědec, kapacita, ovšem trochu podivín. V jeho domě našli elektrický vláček s kolejí dlouhou přes tři sta metrů.“

„Zkus o něm zjistit, co se dá. Příbuzní, přátelé…“

Čírko mě přerušila, zrovna když jsem dostával tu správnou velitelskou náladu.

„Sandra má nápad.“

Sandra zrovna vyrukovala na Margoriuse s otázkou: „Jestli se nemýlím, vy máte dceru.“

„Ano,“ odvětil překvapeně, „se svou matkou žije v Paříži. Vlastně…,“ uvědomil si, „dnes má přijet na čtrnáct dní sem. Skoro jsem zapomněl.“

„Myslím, že bude lepší, když ji pojedeme vyzvednout na letiště společně. Pro všechny případy.“

„Chcete říct,“ Margoriuse ten nový vývoj poněkud zaskočil, „že snad ten docent Zafael se nám teď chce mstít? Po tolika letech?“

„Neměli bychom nic riskovat,“ pravila Sandra rozhodně, zatímco Čírko mi do vysílačky hlásila: „Náš šéf je ovšem starý mládenec, Gráblův jediný příbuzný pod třicet je jeho synovec David Konipas, tomu je dvanáct.“

V paměti mi zablikal majáček zachycené souvislosti.

„Není to ten juniorský mistr světa v horolezení? Jak se o tom teď psalo…“

Čírko sice neměla mou skvělou paměť, zato měla mobilní připojení k internetu.

„Ano, je to on. Žjó,“ vydechla potom, „hádej co.“

„Někdo ho unesl?“ střelil jsem. Nerad hádám.

„To ne, ale za deset minut má na Svoboďáku exhibici. Lezení na umělé stěně, velká sláva kolem, bude tam primátor.“ Mohlo to být celé jen shoda náhod, ale moje intuice mi našeptávala, že jsme na správné stopě – a třebaže moje intuice má zvyky protřelého právníka, to jest vždycky si dává pozor, aby nic nepodepisovala, a obvykle se vyjadřuje víceznačně, přesvědčil jsem se mnohokrát, že ji neradno podceňovat.

„Objevily se nové informace,“ pravil jsem obrátil se k Baldinimu – klienta vždycky potěší, když vidí, že jeho případ neusíná, „musím teď provést nějaká šetření v terénu, takže bychom náš rozhovor dokončili později, nemáte-li námitek.“

„Samozřejmě,“ odvětil, stále dost nejistý tím, jakou roli to teď vlastně hraje.

„Bylo by možné,“ otázal jsem se ještě, „abych využil převýšení vaší budovy?“ A když jsem Viděl, že nemá potuchy, o čem to mluvím, pokračoval jsem: „Dá se odtud nějak rychle dostat na střechu?“

„To ano,“ odpověděl, „ale můj vrtulník je zrovna…“

„Děkuji,“ přerušil jsem ho, „po technické stránce si vystačím.“ Viděl, že mám naspěch, a tak si odpustil další vyptávání, otočil se k interkomu a zavolal nějakého chlapíka z ochranky budovy, v jeho doprovodu jsem se pak bez dalších prodlev dostal na střechu mrakodrapu a mohl si znovu připnout svůj příruční padák.

Peppe s Čírkou v té chvíli již vzlétali z nemocničního trávníku a Sandra v doprovodu Margoriuse mířila poklusem k jeho osobní podzemní garáži.

Na obrazovce svého náramkového navigačního systému jsem sledoval, jak se zvolna blížíme k cíli – Peppeho helikoptéra ze severovýchodu a já přímo z jihu. Paragliding nad městem jsem si nedopřával už hezky dlouho, dnes na to navíc bylo ideální počasí, obloha jasná, foukal mírný stálý větřík, slunce před chvilkou zapadlo a měsíc na nebi hrdinně sváděl marný boj s oranžově planoucími lampami pouličního osvětlení.

Náměstí Svobody, centrum uličního kulturního dění moravské metropole, se utápělo ve světlech. Kromě stálých luceren a girland žároviček, které jako vždy svou blikavou elegancí nenuceně podporovaly světelné reklamy a vývěsní štíty místních obchodů, tu zářilo několik reflektorů obrácených do nebes, pár narychlo rozmístěných barevných blikačů a také několik svazků laserových paprsků, krájejících noc na nestejně velké rozvlněné proužky.

Uprostřed prostranství stála mobilní tréninková stěna, od jejího vrcholu se na obě strany táhla lana, druhým koncem upevněná na sloupcích se stupačkami jako pro provazochodce, nejspíš také právě to byl zde jejich účel. Hvězda večera David Konipas spolu s několika kamarády z oddílu předváděli právě na stěně a na lánech k pobavení publika své lezecké dovednosti, dole na zemi se před kamerami regionální televize natřásalo pár regionálních celebrit, diváci se cpali párky, nalévali pivem a mávali vlaječkami s logem hlavního sponzora. Zkrátka idyla.

Uslyšel jsem zvuk přilétajícího vrtulníku, a když jsem zaklonil hlavu, mohl jsem ho i spatřit, vysoko nade mnou prorážel závoj mraků, záře jeho obrysových světel splývala se všemi těmi blikotadly kolem.

„Už tě vidíme,“ ozvala se mi Čírko ve vysílačce, „můžeme sestupovat.“

„Některým z nás nic jiného ani nezbývá,“ utrousil jsem. Severní vítr byl sice příznivý pro pozvolné plachtění, přesto ani s padákem, který se svou konstrukcí blížil paraglidingovému kluzáku, nebylo možné obcházet gravitační zákony donekonečna. Musel jsem se spustit přímo mezi diváctvo, ale neviděl jsem v tom žádný problém, prostě jen trochu zpestřím zábavní program.

„Jak se zdá, všude je klid,“ pokračovala Čírko, „bude to nejspíš planý poplach.“

Už několikrát jsem ji napomínal, že takové věci nemá říkat, že je to pokoušení zlomyslné složky naší matičky entropie, ale sám vím, že je těžké zcela se vystříhat podobných narážek. A tak sotva její slova dozněla, několik kandelábrů se zlověstně zakymácelo a zánovní žulová dlažba začala na několika místech pukat.

V první chvíli to vypadalo jako probouzející se vodní zřídlo, z puklin vyrazil kouř, pavouci si asi tentokrát proti kameni pomáhali plazmovým hořákem, pak již vzhůru vylétly první spršky štěrku a mechanické obludy se hrabaly na povrch, podobné nezvané návštěvě z pekla.

V publiku pochopitelně zavládla panika, hlouček lidí se překotně rozestupoval… vytvořila se kruhová mýtina, jako když kápnete skvělý čisticí prostředek na nádobí do přepálené mastnoty na talíři. Takže jsem měl dost prostoru na přistání, i když navigace nebyla snadná, poněvadž jsem pravačkou lovil zpod bundy pistoli, prozíravě předem nakrmenou průraznými střelami s teflonovým povrchem. Nad sebou jsem slyšel hukot ostře klesajícího vrtulníku.

První z pavouků už se ocitl venku a pomáhal svým druhům v demolici ozdobné dlažby, jeho ocelové nohy se zvonivými údery bušily do kamene, z tlamy mu šlehal modrý plamen. Stahoval jsem volnou levačkou uši padáku a řítil jsem se k němu, byl jsem už zhruba na dostřel, tak jsem vypálil na jeho nahrbená záda dvě rány. Ta druhá už minula, protože hned při první si mě všiml a uskočil, přikrčil se na krok od díry a zdálo se mi, že si mě vyčkávavě měří. Z podzemí se vysoukali dva jeho druhové a rozběhli se na různé strany, viděl jsem, že jeden zamířil k lezecké stěně.

Odhodil jsem padák a dopadl do kotoulu, Peppe přelétl kousek nade mnou a slyšel jsem zaštěkání jeho kulometu. Pavouk, který se už už rozebíhal proti mně, odlétl o deset metrů dál a za ním vlál ocas jisker jako za kometou.

Dopřál jsem si menší zaváhání, abych obhlédl situaci. Na stěně a okolních lánech zůstávala čtveřice lezců, jeden byla myslím dívka, alespoň podle dlouhého ohonu čouhajícího zpod kšiltovky. Jestli byl synovec našeho šéfa mezi nimi, to jsem nevěděl, ale nejspíše ano, pavouci o zbytek publika nejevili zájem.

Z díry uprostřed náměstí vykoukla hlava velkého pavouka se třema rudýma očima, prosoukal ven dva páry nohou a opřel se o zem ve snaze dostat se za svými drobnějšími soukmenovci. Vystřelil jsem na něj, v tom okamžiku už jsem se kryl za jedním velkým reproduktorem z osiřelé aparatury, což se, uznávám, při zpětném pohledu nejeví tak zcela domyšleně, neboť reprobedna se po jediném zásahu laserového paprsku z pavoukova rudého oka za zvuku tahací harmoniky zapomenuté v pračce vzňala vysokým plamenem.

Co naplat, musel jsem se dát na ústup. Skočil jsem za stánek s občerstvením, nutno přiznat, že v poslední chvíli, v dalším okamžiku zásah laseru rozprskl lednici na kraji pultu a do všech stran se rozlétl gejzír párků následovaný sprškou hořčice. Pomlčme o tom, jak se to podepsalo na mém zevnějšku, a přesuňme se v čase o dvě sekundy dál, k dalšímu průletu vrtulníku nad scénou. Čírko vyskočila, když byl v nejnižším bodu paraboly, Peppe vyslal pár gatlingových dávek směrem k velkému pavoukovi, ale brzy toho nechal, musel se soustředit na řízení, a také by nebylo dobré, kdyby rozstřílel někoho z diváků. Čumilové se sice vesměs rozutekli, ale pár cvoků se drželo poblíž a zíralo na náš mač.

Čírko projevila víc prozřetelnosti než já a ukryla se za Stánkem s tričky. Dva malí pavouci vylezli po sloupcích až k lánům a věrni svým organickým předobrazům bez obtíží vyrazili za ustupujícími lezci. Ti se však nenechali zahanbit. Pustili se do honičky s pavouky, ručkovali po lánech a po stěně pobité úchyty jako opice. Pochopil jsem, že David je ten v zelené bundě, protože pavouci vytrvale sledovali jeho a míhání ostatních lezců si nevšímali. To byla možná chyba, jak se ukázalo v následující vteřině – lezkyně s kšiltovkou a copem se zhoupla na laně v jakési nápodobě gymnastické figury na visuté hrazdě, elegance v tom ale moc nebylo a kdyby to sledovali rozhodčí, vysokou známku by si asi nevysloužila, jenže všechno to vyvážila síla a přesnost kopu, jímž zasáhla pavouka na laně pod sebou a doslova ho knokautovala směrem k zemi. Dopadl s kovovým žuchnutím na dlažbu, ale hned se zase otřepal a šplhal zpátky.

Obětoval jsem další vteřinu na bleskovou analýzu. Jeho chtějí živého, nás chtějí mrtvé. Dokud jsou na povrchu, jsme ve výhodě, nepočítali s ozbrojeným odporem. Ergo, musíme Kompase udržet na lánech co nejdéle.

Spokojen s analýzou jsem znovu pozvedl zbraně, zamířil na šplhajícího pavouka, přerušilo mě však další zasvištění laserové střely, kovové vzzzum, jak paprsek přeťal podpěrný sloupek, a brnknutí přetrženého ocelového lana. Velký pavouk se činil, v následujícím okamžiku vzal za své i druhý sloupek, celá stěna se zakymácela a zvolna se poroučela k zemi.

Chtělo to novou analýzu, ale nebyl čas.

„Musíme je držet od té díry,“ křikla Čírko, která se nějak dostala ke mně.

Z trosek povalené lezecké stěny se vynořili dva pavouci a táhli bezvládné tělo v zelené větrovce. Vrtulník znovu nalétl na obřího pavouka, ten se mu postavil a vypálil proti němu z laseru, ale proti Peppeho manévrovacím schopnostem neměl šanci. Já a Čírko jsme mířili pistolemi na ty dva menší a čekali jsme na vhodný okamžik prohnat jim ty jejich ploské hlavy olovem. Díra v zemi byla mezi námi, nemohli nám v ní zmizet, aniž bychom jim rozcupovali průraznou municí útroby na součástky.

Jenže proti očekávání pavouci vyrazili opačným směrem.

Hlouček zbylých čumilů se s jekotem rozprchl, když jeho středem prorazila hora oživlé oceli. Dvojice pavouků s rukojmím klusala vpředu, za nimi se valil velký bráška, svého druha, který dostal zásah z kulometu, nechali bezohledně ležet rozpláclého na dlažbě. Rozběhli jsme se za nimi, ale hned bylo vidět, že jsme proti nim bez šance, zrychlení z nuly na šedesátku měli tak nejvýš za tři vteřiny. Peppe se držel nad nimi, párkrát se pokusil i vystřelit, ale po výbuchu jednoho z okolostojících aut toho raději nechal.

Čírko jménem zákona zkonfiskovala komusi motorku, naskočila na ni a vyrazila po stopě lemované troskami, já, protože k jednostopým vozidlům odjakživa nemám důvěru, jsem raději zastavil přijíždějící kanárkově žlutý kabriolet – který jako by sem zabloudil z některého z filmů s Buřtem Reynoldsem. Nevím, jestli to byly ty pistole v obou rukou nebo cákance kečupu, co mi zdobily tvář, ale řidič prakticky nic nenamítal a střemhlav opustil své vozidlo. Šlápl jsem na plynový pedál, až plyšové kostičky zavlály vzduchem, a brzy jsem dohnal hlavní peloton.

Pavouci si to namířili nahoru Rašínovou a střihli to přes Jakubské náměstí, přičemž zcela zdemolovali zahradní restauraci a několik výkladních skříní, parkující auta nepočítaje. Peppe musel s vrtulníkem nahoru, aby se vyhnul trolejovému vedení, při dalším náletu zavadil o lampu visící nad ulicí, ale to byl už jen detail ve všeobecně destruktivní atmosféře. Čírko na motorce přeskočila převrácený volkswagen, já to vzal skrz řadu popelnic (z čistě bowlingového hlediska to nebylo vůbec špatné), pavouci vytrvale drželi formaci a bořili všechno, co se jim postavilo do cesty.

Pak se bohužel před námi objevila závora s blikajícími oranžovými světly a obrázkem chlapíka s lopatou, uprostřed ulice tu zívala díra s okraji zdobenými věncem zkroucené železné výztuže, pavouci do ní naskákali a za pár okamžiků už po nich zbyla jen hromada navážky. Čírko to nějak ubrzdila, já zakotvil ve výloze obchodního domu s italskou módou. Na čelní sklo mi. dopadla figurína v příšerné paruce, zmalovanou tváří třískla do skla přímo proti mému obličeji a mohl bych přísahat, že jsem slyšel, jak se uchechtla.

Za dobu mého působení ve zvláštní jednotce PV se nestalo ani jedinkrát, že by si nás šéf pozval na kobereček všechny. Osobní návštěva v jeho kanceláři vždycky zaváněla průšvihem, ale aby tu takhle stáli se sklopenými hlavami tři členové našeho čtyřčlenného týmu, to už dávalo tušit, že tentokrát jsme to asi opravdu přepískli. A to se Sandra vyvlékla jen díky tomu, že právě dělala osobní strážkyni Kristýně Margoriusové a v onu osudnou chvíli nebyla přítomna.

„Sto dvacet sedm stížností,“ pronesl Grábl dutě. „A to jistě zdaleka není konečné číslo. Osmnáct zraněných, dva lidé hospitalizováni s nervovým šokem, škody předběžně vyčísleny na šest set padesát tisíc eur. Neříkal jsem vám snad stokrát, že v takovýchto případech je prvořadé zachovat především naprostou diskrétnost? To vám to musím opakovat pokaždé?“

Přiznám se, že mě trochu přivádělo do rozpaků, že Grábla vzrušují víc dopady naší ne zrovna vydařené akce než fakt, že šílený vědec právě unesl jeho synovce, ale vlastně jsem to docela chápal. Jakmile má člověk rodinu nebo prostě kohokoli blízkého, na kom mu záleží, stává se zranitelným. Policajt nesmí dát najevo zranitelnost, ani za cenu vlastního sebezničení – psychologové tomu říkají syndrom Johna Wayna. Já tedy o psychologii nic moc nevím, ale ani pro mě nebylo těžké poznat, že za chováním našeho šéfa se schovává nějaký ten utajený kousek lidských obav.

V takových chvílích si uvědomíte, jak moc sami nejste proti něčemu podobnému imunní, člověka se zmocňují myšlenky, že i ta jeho superpolicajtská maska by mohla vzít za své, a ten červíček pochyb, pokud ho honem rychle nezašlápnete, vás může začít rozežírat zevnitř jako lok vitriolu. Mně tohle ovšem pochopitelně nehrozí, ale mnozí jiní, méně otrlí, by se snadno mohli nechat rozhodit.

Když jsem dospěl k závěru, že už jsme projevili sdostatek pokory, zkusil jsem převést diskusi od zbytečných tlachů zpátky k práci.

„Co všechno víte o tom Zafaelovi, šéfe?“ otázal jsem se.

„Už si na to moc nevzpomínám,“ odpověděl s povzdechem. „Upřímně řečeno, tehdy jsem si nejprve myslel, že jde o nějaký vtip, nebo že je ten člověk blázen. Až potom jsem se dozvěděl, že to byl uznávaný vědec.“

„Nejspíš se to nevylučuje,“ poznamenala Čírko.

Grábl shovívavě předstíral, že to neslyšel. „Zní to přece jako nesmysl, aby chtěl někdo po městu financovat takový projekt.

I kdyby to nakrásně bylo proveditelné, jak si mohl myslet, že mu to schválíme?“

„Už vidím ty titulky,“ zabručel Peppe. „Primátor plánuje vycvičit četu zabijáckých robotů, Strach v ulicích.“

„Mohl to přece nabídnout armádě,“ nadhodila Čírko. „To by bylo logičtější, ne?“

„Jak jsem vyrozuměl, docent Zafael byl zapřisáhlý pacifista. Jeho cílem bylo bojovat se zločinem.“

„A když se to nepovedlo, prostě změnil stranu,“ doplnil jsem. „Musíme zjistit, o co mu jde,“ pravil Grábl. „Chce nás vydírat? Chce se mstít? Anebo mu jde jen o to přesvědčit nás, že ti jeho roboti fungují?“

„Jestli ano,“ ozvala se Čírko, „tak to se mu už povedlo.“

„Zjistěte co se dá,“ pokračoval šéf. „Těch osm let přece musel někde být. Nemohl vyvinout takovou technologii úplně potají, přinejmenším někde kupoval materiál.“

Tenhle rozkaz byl zřejmě mířen na mě, Grábl potom ukázal na Čírku.

„Vy dejte dohromady všechno, co dokážete zjistit o těch robotech. Najděte slabá místa, zjistěte, jak je najít, jak je sledovat, jak je zničit.“

Nakonec ukázal na Peppeho.

„A vy mi ručíte hlavou za to, že Margoriusovu dceru nedostane. To je všechno.“

Zvolna jsme se obrátili ke dveřím, když nás Gráblův hlas zarazil na místě.

„Vlastně ještě něco. Máte na to osmačtyřicet hodin. Pokud ho nedostanete, přebírá případ státní policie. Už takhle se vám asi budou plést pod nohy, ale přesvědčil jsem ministra, že hlavní slovo máte zatím vy. Nicméně za dva dny vaše lhůta končí, a nebudou to jen vaše hlavy, které padnou, když selžete. A já se postarám, aby dopadly hluboko a pěkně tvrdě, i kdyby to mělo být to poslední, co z tohoto křesla ještě udělám. Vyjádřil jsem se jasně?“

Přitakali jsme a opustili jeho kancelář, tentokrát o poznání svižněji.

Cítili jsme, že naše prestiž je ohrožena, a byli jsme odhodláni udělat vše, abychom to napravili.

Peppe ihned zamířil za Sandrou do Margoriusovy rezidence, aby připravili večerní akci – zítra totiž měla Kristýna, dědička panství, oslavit šestnácté narozeniny. Chystala se mohutná oslava a bylo nám jasné, že takovou příležitost si zloduch Zafaelova formátu nemůže nechat ujít. Pokud jsme tedy pokračovali v předpokladu, že cílem šíleného vědce je unášet děti těch, kteří před lety neprojevili dostatečný respekt k jeho práci, a chce to dělat pěkně před publikem a co možná maximálně bombasticky.

Vrtalo mi hlavou, co mohlo uznávaného vědce obrátit na takovou odsouzeníhodnou dráhu. Jeden zneuznaný projekt? S byrokraty se přece během života musel potkat mnohokrát. Rozhodl jsem se zjistit, kým vlastně docent Eliáš Zafael býval.

Našel jsem si všechny sborníky, ve kterých publikoval, a několik jeho knížek, snažil jsem se tím prokousat, ale mnoho vodítek mi to neposkytlo. Příliš odborných plků. Pochopil jsem z toho, že hlavním Zafaelovým zájmem nebyla umělá těla, ale možnosti jejich dálkového řízení. Několik článků se zabývalo redukcí toku informací, který je potřebný k ovládání motoriky, rozplýval se nad tím, že se mu podařilo modelovat systém tělesné rovnováhy pomocí šesti vektorů místo čtyřrozměrné matice, jak se to dělalo dosud, atd., atd.

Nechal jsem to být a pustil jsem se do hledání informací o jeho osobním životě. Výsledek byl stejně tristní. Ten člověk neměl žádnou rodinu ani přátele, s nikým se nestýkal, nikam nechodil a neměl žádné záliby, tedy kromě své práce.

Nějaký čas přednášel na univerzitě, ale většina přednášek byla virtuálních, podle archivu studentských diskusí na fakultním serveru se s ním téměř nikdo ze studentů osobně nesetkal. Pak s výukou skončil a věnoval se výzkumu, podle všeho pro něj nebyl problém získat grant, větší překážkou byla komunikace s kolegy. Nakonec nechal úplně všeho a uzavřel se před světem, mluvilo se o zdravotních problémech, ale nic určitého. Vlastnil pár patentů, takže nouzí jistě netrpěl.

Dalších deset let se o něm skoro nevědělo a najednou se vynořil s tím svým projektem pro policii. Roboti-záchranáři, dálkově řízení, rychlí a pohotoví. Ve srovnání s roboty, které skutečně používají třeba pyrotechnici – pomalými, nespolehlivými a hlavně naprosto neschopnými přizpůsobit se jakékoli neočekávané situaci, by to byl kvalitativní skok o několik tříd. Ani armáda nic takového nemá, místo snahy vyrobit umělé vojáky se vývoj už dávno soustředí na vylepšování těch lidských.

Mělo to způsobit senzaci, ale nestalo se nic. Nikdo tomu nevěřil. V bulváru se objevilo pár článků, ale prostý lid na tom neshledal nic zajímavého a raději si přečetl další zaručeně pravou zprávu o spatření létajícího talíře, a tím to zhaslo.

A o měsíc později docent Zafael zmizel.

Našel jsem si policejní zprávu, případ byl odložen a docent Zafael byl stále veden jako pohřešovaný. Nikdo nevěděl, že by odjel, pátrání na letištích, po hotelech, inzeráty v novinách, všechno se minulo účinkem. V domě po něm nezůstalo nic, jenom ten vláček.

Vzdal jsem to a vydal jsem se do suterénu budovy dispečinku na Solniční, kde se nacházela jedna z podzemních laboratoří technického oddělení. Tam úklidová četa odtáhla rozstříleného pavouka.

Čírko se právě ve svářečské kukle skláněla nad kovovou mršinou a pomocí autogenu odhalovala světu její útroby. Všude kolem měla rozložené všelijaké nástroje a měřidla a další hračičky, srovnané do pravidelného vějíře; její systematičnost jsem nikdy nepřestal obdivovat. Já sám jsem spíš na improvizaci.

Pavouka osvětloval stropní reflektor, zbytek haly tonul v šeru – bylo už k půlnoci a nikdo kromě nás patrně neměl potřebu zbytečně se okrádat o spánek.

„Jak to jde?“ otázal jsem se.

Nějakou chvíli mě nevnímala, pak konečně vypnula autogen, pozvedla kuklu a upřela na mě své čokoládové oči.

„Mám pocit, Alexi, že jsme byli celou dobu vedle.“

Obrátila se k obrazovce počítače na pojízdném stolku a zobrazila mi řadu snímků v modrožlutočervených barvách.

„Není to myslící stroj, ale není to ani loutka.“

„Ne?“ pobídl jsem ji.

„Víš sám, že umělá inteligence je něco jako bod G – všichni o tom mluví, nikdo to ještě neviděl. Všichni roboti, co potkáš, třeba umělí číšníci, výpravčí a tak, jsou na tom s inteligencí asi jako lepší telefon. Budou se s tebou bavit o počasí, namíchají ti dokonalé martini, ale jakmile se stane něco, s čím konstruktér nepočítal, třeba když do lokálu vletí vrabec, budou v koncích. Všechny takové ty umělé krásky, co se dají pořídit, budou sice skvělé v posteli, ale moc si s nimi nepokecáš.“

„Ideál každého muže,“ pokrčil jsem rameny.

Hodila po mně hadr, do kterého si předtím utírala ruce od vazelíny, a vrátila se k počítači.

„Druhá možnost,“ pokračovala, „je dálkově řízený mechanoid, jenomže u těchhle věciček končí elegance pohybů někde na úrovni kráčejícího rypadla, nic složitějšího prostě nikdo neuřídí. No a pak jsme tu my, kyborgové, s lidskou nervovou soustavou a nějakým tím vylepšením.“

Přikročil jsem k ní, zatímco se zabývala klávesnicí, a smířlivě jsem jí začal masírovat šíjové svaly. Protáhla se jako kočka. „A dál?“

Pousmála se, pohodila hlavou směrem k pavoučímu torzu a utrousila: „Brácha.“

„Chceš říct… že je ta mrcha zčásti organická?“

Věděl jsem, jak je na tohle téma citlivá, ale zatím se zdálo, že ji to spíš fascinuje, než aby se cítila dotčeně, být srovnávána s železným monstrem velikosti odrostlého telete.

„Tady,“ ťukla prstem do obrazovky, „tohle jsou nervové uzliny. Potřebovala bych to zkonzultovat s nějakým biologem, ale tipuji, že se jedná o mozek skutečného pavouka. Tady ty dráty kolem, to je rozhraní mezi tkání a mechanikou.“

„Ale proč tak složitě?“

„Protože matička příroda je zatím ještě pořád kousek před námi. Když chceš řídit pavouka a chceš mít jeho reflexy, musel by ses to učit zhruba tak dlouho, jako ses zamlada učil ovládat svoje vlastní tělo. No anebo necháš reflexy na pavoukovi a jenom mu říkáš, co má dělat.“

To by souhlasilo s tím, co tvrdili Margorius a Baldini, ale stejně mi to celé přišlo přitažené za vlasy.

„A to funguje?“ zeptal jsem se.

„Jak se zdá… Nevím, ta potvora má všechny obvody spálené, musela bych to všechno zgruntu rekonstruovat a na to není čas.“

„Dobrá, vezmeme to prakticky. Řídící signály se přenášejí telefonní sítí, takže když nasadíme rušičku, můžeme je vyřadit, je to tak?“

„Na to potřebuješ povolení, šéf by nás usmažil zaživa. Ale i kdyby, tím je jenom odřízneš od velení a stanou se z nich skuteční pavouci.“

„No, možnost tó je,“ uzavřel jsem. „Víš už něco o tom, kde je vyrobili?“

„Našla jsem pár výrobních čísel, ale jen u běžných součástek, co koupíš v každém krámě. Speciality žádné označení nemají.“

„Čili má někde výrobnu. Vývojová laboratoř, montážní linka –“

„A nezapomeň na trenažér pro piloty,“ doplnila Čírko, „viděli jsme čtyři roboty, každý musel mít svého operátora – a to není jako řídit autíčko dálkovým ovladačem, museli je někde vycvičit.“

„Taková věc se neutají,“ dumal jsem. „Na ulicích určitě něco prosáklo, stačí se dost dlouho vyptávat.“

„Jenomže čas je přesně to, co nemáme,“ připomněla.

Noc jsme strávili v laboratoři a dopřáli jsme si přesně jednu hodinu spánku – nezbytná dávka odpočinku pro perný den, který nás čekal. Většinu času však Čírko zůstávala ponořená v propočtech modelování pavoučího chování a odhadování vzorce, podle kterého by se dal v telefonní síti vysledovat jejich řídící signál, zatímco já jsem se probíral plány městského podzemí a snažil se určit podle tras, kterými pavouci utíkali, nejpravděpodobnější místo úkrytu tajné laboratoře. Za předpokladu, že se ukrývá pod zemí a ne v libovolném nenápadném skladišti někde ve městě.

Spojil jsem se s několika informátory, jestli něco nezaslechli, prostudoval jsem seznam všech místních firem za posledních osm let, které dodávaly nějaký materiál jen vzdáleně související s výrobou robotů, ale bylo to jako hledat pověstnou jehlu v pořádném stohu.

Ráno jsem zavolal Margoriusovi, chtěl jsem se s ním sejít v nemocnici a probrat s ním naše zjištění, ale omluvil se s tím, že je doma se svou dcerou, a odkázal mě na doktora Ruperta Blažka, jejich odborníka na neuronová rozhraní.

Dle rady našeho šéfa jsem dorazil do nemocnice poněkud méně okázale než včera Peppe, nechal jsem svůj vůz způsobně na parkovišti mimo vyhrazené zóny a distinguovaným krokem došel na recepci. Touha spěchat už mě nějak přešla, měl jsem z celého toho případu mizerný pocit, že si s námi někdo hraje a my se nemůžeme pohnout ani o krok.

V tomhle rozpoložení mě uvítal doktor Blažek, usměvavý chlapík ani ne čtyřicetiletý, s řídkými světlými vlasy ulízanými kolem oválného obličeje. Někteří lidé dokáží vypadat spokojeně za každé situace a jiné lidi tím umějí neskutečně popouzet.

„Tak co byste potřeboval vědět?“ ptal se.

„Máme jistou teorii, prosím ale, abyste se o tom, co vám řeknu, zatím nešířil,“ začal jsem komisně. „Viděl jste tenkrát před osmi lety plány těch robotů?“

Doktor zavrtěl hlavou. „Byl jsem tu tehdy teprve krátce. Dozvěděl jsem se o tom až včera. Jsou to zajímavé potvůrky, že?“

Znal jsem ho pět minut a už mi lezl na nervy.

„Dejme tomu,“ nadhodil jsem, „že se jedná o kyborga, tedy mechanismus s organickým mozkem. Pavoučím mozkem.“

„Pavouci nemají mozek,“ opravil mě, „nýbrž takzvanou podjícnovou zauzlinu. Jde jen o shluk ganglií, se složitějším mozkem, jako mají řekněme… chobotnice, se to vůbec nedá srovnat.“

„Tím snazší by bylo vytvořit rozhraní, kterým by takový mozek mohl ovládat umělé tělo.“

„Myslíte… živý pavouk s tělem mechanického pavouka?“

„A lidským dozorem,“ dodal jsem.

Viděl jsem, že ho to zaujalo.

„Teoreticky možné to jistě je…,“ uvažoval.

„Četl jste nějaké práce docenta Eliáše Zafaela?“ otázal jsem se.

„Samozřejmě!“ „Některé jeho teorie jsou zcela mimořádné…“ Něco ve způsobu, jakým to řekl, posunulo úroveň mého znechucení ještě o kousek výš. Jako by tomu chlapovi, zodpovědnému za to, že několik ulic je v troskách, dvě děti jsou nezvěstné a nás se chystají vyhodit, nejradši postavil pomník.

„Podívejte,“ přerušil jsem jeho nadšení, „mě zajímá především to, co by řízení takového biostroje znamenalo pro člověka. Když se lidská nervová soustava napojí na tu pavouci, jak by to člověk snášel?“

„Myslíte, jestli by pak nezačal mít chuť na mouchy?“ uchechtl se a já reagoval obličejem kamennějším než Lomnický štít.

„Znamenalo by to,“ pokračoval už vážněji, „se na nějaký čas vzdát svého těla. Nemůžete ovládat, dvě těla současně. Je to něco jako když ovládáte postavu ve videohře, čím dokonalejší je zpětná vazba, tím realističtější je zážitek. Víte, co se pak stane závislým hráčům – musejí je napojit na umělou výživu a pomaluje dostávat ven, často potřebují psychologa, který jim vysvětlí, co je vlastně doopravdy. Ale to mluvíme o virtuální realitě, ne o tom proměnit se v pavouka. Koho by taková věc mohla lákat?“

„Takže myslíte, že to pavouci myšlení nezanechá stopy?“

Díval se na mě jako na žáčka. Jestlipak má holku? napadlo mě.

„Když budete patnáct let den co den na stavbě řídit bagr, myslíte, že pak začnete myslet jako bagr?“ pronesl.

„To nevím,“ já na to, „ale možná kdybych měl bagr připojený k mozku…“

Pokrčil rameny.

„Lidský mozek je neprobádané území. Kdo ví?“

To mi fakt pomohl.

Když jsem odcházel, pořád mi v hlavě zněla jeho poslední slova: „Zkuste to brát jako videohru. Zmáčknete tlačítko útok a vaše postava udělá složitou sérii pohybů, aby co nejlíp zasáhla protivníka. Nepotřebujete být superpilot, vyžaduje to spíš umění vžít se do cizího těla. Přizpůsobit se.“

Nepochyboval jsem, že to celé je dílo geniálního magora a že doktor Blažek, s tím svým přihlouplým úsměvem a špatně skrývaným nadšeným obdivem Zafaelovy práce, by potřeboval studenou sprchu.

Dopoledne proběhlo obdobně bezútěšným způsobem jako noc. Musel jsem přetrpět telefonát Baldiniho a vysvětlit mu, že pátrání pokračuje a jeho vnučku určitě brzy najdeme, konečně se probudili i novináři a začali bombardovat chtivé diváky a čtenáře záběry poničených budov na sto způsobů a nejrůznějšími spekulacemi, kdo všechno je do únosů zapletený a jaký byl jejich pravý důvod – od dětské pornografie po snahy odvést pozornost od nekalých obchodů se zbraněmi pod záštitou ministerstva vnitra. Zkrátka jako obvykle.

Čírko spolu s několika kluky z technického oddělení rozebrali mrtvého pavouka na šroubky, tvářili se u toho hrozně erudované, ale co se týče informací, které by nám pomohly v pátrání, myslím, že zjistili totéž co já, tedy slušně řečeno nic.

Ve dvě odpoledne se celý náš tým sešel v rezidenci Jiřího Margoriuse. Oslava narozenin jeho dcery měla začít v pět a Sandra s Peppem nezaháleli – dům byl prošpikován senzory a kamerami, větrací šachty přehrazené ocelovými traverzami, zahrada pokrytá sítí detektorů pohybu a seizmických čidel. Pokud kdokoli kopne do země v okruhu sta metrů od domu, budeme o tom vědět.

Výstup toho všeho byl vyveden do pokoje Kristýny Margoriusové a zobrazoval se na pěti monitorech, před kterými trůnila Čírko a sledovala, co se kde šustne. Pokoj byl vhodně umístěn v nejvyšším patře domu, okna byla dodatečně opatřena neprůstřelnou fólií a pancéřovým rámem, na střeše přímo nad pokojem čekal Peppeho vrtulník s jedním párem kulometů navíc, které bylo v případě potřeby možné ovládat i na dálku.

Samotná naše chráněnka ležela na posteli, listovala časopisem a snažila se nás ignorovat. Kristýně Margoriusové bylo před pár dny šestnáct, studovala v Paříži střední školu zaměřenou na módní návrhářství a jak jsem pochopil, s otcem neměla právě vřelý vztah, ačkoliv on jistě dělal, co mohl. Z toho, že by ji měl chtít někdo unést, si viditelně těžkou hlavu nedělala, vyjádřila se v tom smyslu, že má aspoň záminku vyvléknout se z oslavy a strávit večer něčím zábavnějším, třeba depilací nohou.

Věděl jsem, že u nás nežije od svých sedmi let, jen jednou za půl roku tráví týden s otcem různě po světě, takže se dalo počítat s tím, že na dnešní akci nebude nikdo, kdo by ji nějak blíž znal. Prozkoumání seznamu hostů mi to potvrdilo, zdálo se spíš, jako by se tu chystal snobský večírek pro smetánku – nóbl žranice, taneční výstupy, pár estrádních čísel, půlnoční ohňostroj. Margorius zřejmě neměl tušení, co si mládežníci v Kristýnině věku představují pod pojmem zábava, ale nebyl jsem tu od toho, abych mu mluvil do výchovy.

Vylepšili jsme to alespoň tím, že jsme nechali na poslední chvíli vyhlásit akci jako rej masek, hosté byli informováni, že účast v kostýmech je vítána, a těm, kteří si nestihli žádný opatřit, budou před vchodem nabízeny alespoň škrabošky a různé žertovné doplňky. Tuto linii držel i personál, mužská část byla převlečena za piráty, zatímco ženská část za amazonky – obvolali jsme různá divadla, ale málo jich dělalo davové scény a bylo současně ochotno zapůjčit kostýmy, nakonec jsme narazili na Bludného Holanďana a Nejkrásnější válku.

Na Sandru čekal dvojitý převlek – měla se totiž zhostit role Kristýny. Možná se těžko věří tomu, že dvaatřicetiletá ženská s tělem vypracovaným pravidelnými tréninky kickboxu a karate může věrohodně zahrát puberťačku, ale to byste ji museli vidět. Všechno je to v pohybech. Když si pak na sebe Sandra natáhla kostým westernového pistolníka a přes oči uvázala černou masku jen s dírami pro oči, do kterých ještě pro jistotu přidala tónované kontaktní čočky, i já sám jsem váhal, jestli je to vůbec ještě stejná osoba.

„Tak co?“ předvedla se mi ze všech stran, „jak vypadám?“

„Jako holčička,“ ujistil jsem ji.

„I s tímhle?“

Vytáhla ze zdobených pouzder zavěšených proklatě nízko své dva kolty, které se na světle ukázaly být automatickými berettami s dvanáctimilimetrovými střelami s jádrem z ochuzeného uranu.

„Vše, co móda žádá,“ přitakal jsem.

Vrátila zbraně zpátky a postavila se k oknu. Nacházeli jsme se v místnosti vedle Kristýnina pokoje, zřejmě jedna z mnoha ložnic pro hosty, nyní dočasně přeměněná ve skladiště našeho vybavení. Čírko vedle štelovala své hračky a Peppe trávil čas dole v kuchyni, pod průhlednou záminkou testování pokrmů na přítomnost jedu. Chtěl jsem jít taky něco dělat, ale najednou se mě zmicnil pocit, že by Sandra ráda využila tu chvilku o samotě a promluvila si.

Postavil jsem se vedle ní a pohlédl z okna dolů na travnatý plácek, kde parta pirátů a amazonek chystala stoly a židle na večerní slávu.

„Pokoušíš se o empatický kontakt, nebo jsem jenom nervózní?“ otázal jsem se po chvíli mlčení.

„Promiň,“ řekla tiše. „Chtěla jsem jen…,“ a zase zmlkla. Jako by z ní náhle spadla všechna činorodost a stála tu unavená a bez šťávy.

„Něco tě žere?“ nadhodil jsem. „To ultimátum, co nám starej dal?“

„Ne, jde o něco jiného.“

Přistrčil jsem jí placatku s tříhvězdičkovým martellem, kterou si vždycky beru na noční akce, a Sandra, ta vyznavačka jógy a bojovnice za zdravou výživu, si ji vzala a přihnula si jak granátník.

„Tak to vyklop,“ povzbudil jsem ji.

„Měla jsem sen… předtuchu… tak něco,“ soukala ze sebe.

„A jéje. Něco vybouchne?“

„Jo, přesně tak. Vybouchne.“

„A co konkrétně?“ naléhal jsem.

Koukla na mě přes tu černou zorrovskou masku.

„Já,“ pronesla.

Pár vteřin mi trvalo, než mi to docvaklo.

„Chceš říct…“

„Jo, už jo. To je věc, která žádného prekognika nemine. Vidění vlastní smrti, astrální sféra si tohle prostě neodpustí.“

Měl jsem najednou dost sucho v krku.

„A kdy…?“ pokusil jsem se říct.

„To nevím, ale brzy. Neboj, půjde to rychle – výbuch, pád a pak mě nějaká halda oceli rozmáčkne na placku. Fajnová smrt, řekla bych.“

„Hele, odpískáme to,“ začal jsem, ale přerušila mě.

„Myslíš, že se chci zbytek života klepat strachy někde v koutě? Blbost. Máme tady práci. Ocením, když o tom nebudeš hned všem vykládat, chtěla jsem jenom… aby o tom někdo věděl.“

Bylo mi jasné, že soucitné řeči nejsou to, co chce slyšet.

„Tak jo. Ještě spolu stihnem nakopat prdel pár pavoukům, co říkáš?“

„Rozhodně.“

Přijížděli první hosté a my jsme byli připraveni. Je asi zřejmé, že náladu jsem měl mizernou, i když, abych se přiznal, moc jsem zase té Sandřině předtuše nevěřil. Její vize nám občas dost pomohly v pátrání, to ano, a pravda je, že se většinou nakonec vyplnily, jenomže často se ukázalo, že znamenaly něco úplně jiného, než jsme si celou dobu mysleli. Ale vidění smrti… to se asi těžko dá chybně vyložit, ne?

Na příjezdové cestě kolem fontány se střídaly rollsy s mercedesy, vypouštěly na svět víly, rytíře, harlekýny, čajníky, labutě a jinou zvířenu, aby byly nakonec za drobný peníz odvezeny úslužným pirátem na parkoviště. Smyčcový kvartet ve vstupní hale tiše broukal Mozarta, průvody hostů se trousily kolem stolků s předkrmy a aperitivy do atria a dva pirátští důstojníci u vchodu každého kontrolovali, zda jeho maska odpovídá nárokům večera, a v případě potřeby nabízeli vylepšení. Byli to dva zkušení agenti z tajné služby, po očku procházeli seznam hostů a sledovali výstup detektoru kovu, věřil jsem, že jim nic neunikne.

Navlékl jsem se do svého kostýmu, abych do toho mumraje líp zapadl – měl jsem představovat něco jako čtyřrukého upíra, dvě falešné paže mi vyrůstaly zpod smokingu s vysokým límcem, vlasy jsem si přibarvil trochu na Šedo, abych dosáhl účesu hraběte Draculy, jak ho hrál Frank Langella ve filmové verzi z roku 1979, s Laurencem Olivierem a Donaldem Pleasencem. Byl to hezky navržený kostým, dokonce když jsem přimáčkl lokty k tělu, tak se mé falešné ruce pozvedly a založily na břiše. Za normálních okolností bych si to užíval, ale dneska mě nějak nic netěšilo.

Margorius v kostýmu krále vypadal nervózně. Sandra naopak již setřásla veškeré pochybnosti, přimkla se k němu jako skvělý příklad milující dcery a pošeptala mu: „Jen klid, všechno půjde hladce.“

Pak se vydali po schodech dolů do haly, kde je publikum přivítalo potleskem. Já kráčel s mírným odstupem za nimi.

Večeře se konala venku pod širým nebem, bílé stoly zářily na zeleném trávníku, roztomilé amazonky proplouvaly kolem, nabízely šampaňské a dopřávaly unaveným gentlemanům pohled na přesně odměřený kousek svých vnad, tak aby tím zároveň nepopudily příliš jejich nablýskané manželky či přítelkyně.

Zaujal jsem strategické místo vedle mísy s punčem, zatímco Sandra byla usazena v čele stolu a úsměvy přivítala všechny gratulanty. Chovala se přiměřeně roli, ale jistě působila elegantněji, než by skutečná Kristýna byla kdy schopna.

Peppe se objevil po chvíli v masce zvoníka od Matky Boží, měl tak kapitální hrb, že se skoro nevešel do židle, přesto se mu podařilo zakotvit u stolu mezi dvěma dámami, rozhodil do éteru pár žertovných poznámek a zanedlouho bylo jeho místo centrem pozornosti okolních zábavy chtivých stolovníků.

Podával se předkrm – jarní zelenina v soufflé z aljašského humra, pak polévka smetanová velouté s řeřichou, dančí hřbet na šalvěji s jablečným chutney a jako dezert čokoládová pěna s levandulovou zmrzlinou. Já se spokojil s pár chlebíčky s uzeným lososem a všechnu pozornost soustředil na dění v zahradě, Čírko zatím žmoulala rohlík se salámem a hlásila mi do sluchátka, že je všude klid.

Po večeři kapela zahrála fanfáry a přijel obří dort, napůl jsem čekal, že z něj vyskočí striptér, ale to by se asi vážně nehodilo. Následovalo rozbalování dárků a já jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že nakonec třeba k ničemu nedojde. Jenom jsem si nebyl jistý, jestli by to bylo dobře nebo špatně.

Sandra rozdávala vděčné úsměvy na všechny strany, rozbalila další dárek, který ukrýval kapesní přehrávač filmů v luxusním provedení, jaký vám promítá obraz přímo na sítnici, prý to teď hrozně letí, ale vývoj v téhle oblasti moc nesleduji. Pak znovu sáhla do hromady dárků a vytáhla malou krabičku, začala vzrušeně trhat lesklý papír a já uslyšel ve sluchátku hlas Čírky: „Mám signál z podzemního senzoru. Něco se blíží.“

Zachytil jsem Peppeho přikývnutí, taky to slyšel. Odložil jsem skleničku a zhluboka se nadechl večerního vzduchu. Sandra otevřela krabičku a objevil se velký prsten z bílého zlata. Místo kamene měl pavouka s tělem zdobeným brilianty a se smaragdovýma očima.

„Jeden cíl,“ hlásila Čírko. „Zastavil se, čeká. Naše miny ho mají v dosahu.“

„Spusť čmuchala,“ šeptl Peppe.

V hlíně dva metry pod našima nohama se probudila ocelová housenka a vyrazila za teplem. Jakmile dosáhne cíle, přilepí se k němu a začne vysílat signál. Následovat bude série výbuchů EMP-min, které pavouka poškodí, ale nezlikvidují, takže bude moct běžet zpátky, odkud přišel, a my ho budeme moct sledovat, ať už se zahrabe, jak chce hluboko.

Hosté se dál nerušeně bavili. Usměvavé amazonky servírovaly dort. Sandra vytáhla prsten z červeného polštářku a ukázala jej přihlížejícím, navlékla si ho na pravý prostředníček a předvedla, jak se blýská.

Pod našima nohama začaly miny odvádět svou práci, výbuchy byly naprosto neslyšné, jenom se většině hostů v té chvíli zastavily hodinky a odešly mobily. Pavouk se jako kamikadze vrhl proti výbuchům a já ucítil, jak mi do hlavy pronikla Sandřina myšlenka – a to přitom vím, jak nesnáší telepatii. Do hajzlu! řekla.

Z prstenu se vysunula droboulinká jehla a zapíchla se jí do prstu, Sandra reflexivně hmátla po pistolích, ale ztuhla uprostřed pohybu a svezla se bezvládně na stůl.

Odněkud se ozval zvuk, jako když strčíte špejli do větráku, z potemnělé oblohy se snesl stín a mihl se nad stolem, ozvaly se výkřiky a hosté začali jančit, část pirátů a amazonek, která patřila k zásahové jednotce, vytahovala zbraně a rozhlížela se, odkud přichází hrozba. Já si utrhl obě falešné paže a stáhl z nich gumový obal, pravá ukrývala HK pětašedesátku, levá brokovnici. Peppe trhnutím za šňůru otevřel svůj hrb, z nějž se vysunula hlaveň kulometu, přiklopil si uši velkými sluchátky a začal pálit proti obloze.

Zášlehy výstřelů ozařovaly mraky a tři štíhlá kovová těla, která se nám míhala nad hlavami. Byly to vážky, dlouhé dobré dva metry, jejich křídla nebyla skoro vidět, jak rychle se třepotala. Nenesly žádné zbraně, zřejmě aby byly co nejvíc odlehčené, a využívaly toho, pohybovaly se a manévrovaly s takovou lehkostí, jako by vůbec nic nevážily. Znovu nalétly, první se vrhla proti hloučku zděšených hostů, vyhnula se dávce Peppeho kulometu, ale ráně z mé brokovnice už uhnout nedokázala. Sprška olova jí rozcupovala křídlo, dostala se do vývrtky, praštila sebou na stůl a rozhodila skleničky a kusy dortu do všech stran. Zabrzdila na kraji stolu a jen se tak kroutila a cvakala kusadly.

Její družka toho bohužel využila k tomu, aby se snesla k bezvládné Sandře, objala ji kolem zad tenkými nožkami a začala se s ní zvedat. Obrátil jsem zbraň tím směrem přesně ve chvíli, kdy Sandřino tělo zakrylo výhled na to tenké vážčí, křídla ztěžka bzučela, jak se snažila zvednout břemeno, a velmi zvolna se jim to dařilo. Odhodil jsem brokovnici a přiložil si k líci pušku, zamířil jsem na tu malou kovovou hlavičku vykukující za Sandřiným krkem, ale nedokázal jsem to zmáčknout. Výbuch, pád, hromada kovu, hrálo mi v hlavě.

Kdosi z pirátů zasáhl poslední vážku a Peppeho kulomet ji pak rozsekal na kusy, ale její družka s rukojmím nabírala výšku a vzdalovala se nám. To už naběhla naše rušička, ale na to, že se má zdekovat, vážka zřejmě další rozkazy nepotřebovala. Brzy se dostala z dosahu.

Ofoukl nás náraz větru a zbývající skleničky odlétly do noci, to Čírko dokázala na dálku nastartovat vrtulník a nyní jej nasměrovala nad trávník.

Z podvozku se spustil provazový žebřík, Peppe odhodil kulomet a vyšplhal do kabiny, já byl těsně za ním.

„Támhle je,“ ukazoval jsem, zatímco Peppe se chápal vlády nad strojem.

„Míří na východ,“ hlásila nám Čírko do sluchátek.

„Mám ji zaměřenou.“

„Dávej bacha, je tam Sandra!“ řval jsem do hluku motorů.

„Vždyť já vím.“

Vážka přelétla silnici a šinula si to nad střechami sousedních domů, byli jsme jí v patách, ale jinak jsme těžko mohli něco dělat. Čírko se zatím ze své provizorní základny pokoušela organizovat zmatek v Margoriusově domě, agenti tajné služby obklíčili postel s ležící Kristýnou a hostitel se snažil uklidňovat přítomné, že se není čeho bát a všechno je pod kontrolou.

Pod námi se ocitlo staveniště, vyrůstala tu další boháčská vila, v té chvíli vážka Sandru pustila a nechala ji spadnout o patnáct metrů níž. Skočil jsem za ní, ale neměl jsem šanci ji zachytit, spadla do jámy, která byla chystaným bazénem a byla plná bahnité vody. Hladina se nad Sandřiným tělem zavřela, já zůstal viset na laně pod břichem vrtulníku a nad mou hlavou měnil Peppe svými kulomety vážku v obláček kovových třísek.

Spustil jsem se níž a posledních pár metrů seskočil, dopadl jsem do hlíny vedle bazénu, shodil jsem upírský plášť a v tom okamžiku se kalná hladina vyboulila a z vody se vynořila hlava našeho starého známého pavouka, největšího z rodinky. Oči mu rudě svítily do noci, hrabal se ven z jámy a předníma nohama si pod tělem přidržoval Sandru. Byla stále v bezvědomí, ztratila svůj stetson a masku měla napůl staženou, ale jinak se zdálo, že by snad mohla být v pořádku.

„Nestřílej!“ křikl jsem do vysílačky na nalétávajícího Peppeho a pádil k balíku bílých cihel, za kterým bych se mohl krýt. Pavouk si mě však nevšímal, vydrápal se z bazénu a zamířil k ústí kanalizace trčícímu opodál ze země. Vyrazil jsem za ním, měl jsem už jen pistoli, ale to mi nevadilo, hodlal jsem mu vysvětlit pěkně zblízka, že právě překročil hranici, za kterou jsem ochoten bavit se rozumně.

Odpadová roura měla asi půldruhého metru v průměru, nevěřil bych, že se tam může vejít, ale povedlo se mu to, prostě stáhl nohy k tělu a vsoukal se dovnitř. Doběhl jsem k díře o tři vteřiny později a chystal se vrhnout tam za ním, ale odradila mě tlumená rána a zvuk spousty padající hlíny, roura se naplnila vlhkou zeminou, která se vyhrnula ven až k mým nohám. Vzteky jsem do ní kopl, pak podruhé a pak ještě asi osmkrát.

Výsledek naší akce se těžko dal nazvat úspěchem, i když hlavní cíl, tedy ochránit Kristýnu, jsme vlastně splnili. Teď bylo především třeba, aby si únosci co nejdéle mysleli, že se jim únos zdařil. Ale přestože jsem nepochyboval o Sandřině hereckém talentu, sotva to mohlo trvat příliš dlouho, než jim dojde, že před sebou nemají šestnáctiletou holku.

Co se zatím dělo se Sandrou, můžu jenom odhadovat, ale podle dodatečné rekonstrukce to mohlo probíhat nějak takto:

Pavouk s ní proběhl několik kilometrů starou kanalizací, vyhnul se všem čidlům, která jsme rozmístili v okruhu sta metrů kolem Margoriusova domu, takže základna nepřátel buďto ležela zhruba tím směrem, kterým odlétla vážka, nebo byli dost chytří, aby nechali pavouka trochu kličkovat.

Nakonec vylezl na povrch v areálu staré továrny, kde se Sandry, stále v bezvědomí, chopili dva pohůnkové a odnesli ji dovnitř. Místnost, do které ji zavřeli, byla připravená pro pobyt tří lidí – stály tu tři postele, takové sterilní bíle nemocniční, a tři židle u stolu. Někdo se snažil dodat pokoji trochu méně depresivní atmosféru, stěny byly natřené kombinací bílé a zelené, na zemi ležel koberec, v rohu se válelo několik plyšových hraček. Dokonce tam byla i televize.

V této chvíli začala Sandra pomalu přicházet k sobě, sice se ještě nemohla pohnout, ale její mysl se zvolna probouzela, takže mohla vzdáleně vnímat, jak ji pokládají na postel a jeden z mužů jí začíná rozepínat šaty.

„Co to děláš?“ ozval se nějaký hlas, byl tichý a zkreslený rádiovým přenosem, ale přesto v něm byl jasně patrný rozkazovačný tón.

Muž se zarazil. „Je celá mokrá,“ odpověděl šeptem do vysílačky, „myslel jsem…“

„Přikryj ji a nech ji být.“

Je tady úplná tma, uvažovala Sandra, přesto nás jejich šéf sleduje. Takže tu někde musí mít infrakameru.

Dveře se tiše zavřely a zacvakal zámek. Sandra ležela, dýchala zhluboka a pomalu nechávala mysl získávat ztracenou kontrolu nad tělem.

Po chvíli se ze tmy ozval pohyb odhrnuté přikrývky a rozsvítila se lampička.

„Kdo to je?“ zašeptal dětský hlásek.

Katka a David leželi na jedné posteli schovaní pod pokrývkou a nyní přestali předstírat, že spí, a opatrně si šli prohlédnout novou spolubydlící.

„To je kovboj!“ mínila Kateřina s posvátnou bázní.

„Blbost, je to nějaká paní…“

To už se Sandra docela probudila, otevřela oči a spatřila dvě dětské tváře, jak se nad ní sklánějí.

Co by udělala na mém místě Kristýna?, vrtalo jí hlavou. Dostala by hysterický záchvat? Ten parchant mě určitě pozoruje, musím se chovat věrohodně.

„Kde mám svoje šminky?“ vyslovila.

David se zasmál.

Hm, budu na tom muset ještě zapracovat.

Pohnula rukou a narazila na pouzdro s pistolí. Je to vůbec možné? Ono je vážně nenapadlo mě prohledat? Kdo by se taky bál plastových pistolek…

„Jak to tu jde?“ oslovila děti. „Chovají se k vám slušně?“

„Vcelku jo,“ odvětil David. „Je tu nuda. Tebe taky unesli?“

„Zdá se.“

Doufám, že jim brzo budu moct vysvětlit, jak velká to byla chyba.

Pravou Kristýnu jsme nechali v obležení agentů tajné služby a stáhli jsme se na základnu.

„Máš něco?“ ptal jsem se Cirky.

„Zachytila jsem kód, kterým zřejmě ovládali vážky. Ale jsou to jen fragmenty, nevím, jestli s tím půjde něco dělat.“

„Odkud to šlo asi nevíš, co?“ tipoval Peppe.

„Podle všeho místní hovor. Budou někde ve městě.“

„Jasně,“ souhlasil jsem, „ty potvory nemůžou jen tak převážet a podzemím se moc daleko nedostanou.“

„Kolik jich ještě můžou mít?“ nadhodil Peppe. „Včera jsme dostali jednoho pavouka, dneska dalšího a tři vážky…“

„Minimálně mají ještě jednoho pavoučka a pak toho macka. A bůhvíco v záloze.“

Čírko se zamyslela. „Ten pavouk pod domem měl asi jenom odlákat pozornost. Ani se nesnažil utéct. Ale jestli ho dostalo EMP, tak může být vcelku nepoškozený. Třeba z něho něco zjistím, až ho vyhrabou.“

Nechtěl jsem jí připomínat, jak málo času nám zbývá, a to nejenom kvůli Gráblovu ultimátu. O Sandřině vidění jsem se radši nezmiňoval, už tak jsme byli všichni dost rozhození. Ovšem připadalo mi, že ten stres začíná mít pozitivní vliv na obrátky mého mozku. Cítil jsem, jak se někde z hlubin podvědomí vynořuje nápad; opatrně jsem ho osahával a nechával uzrát, až na sebe vzal konkrétní obrysy.

„Čírko, mohla bys mi otevřít policejní databázi, registr pohřešovaných osob?“

Na projekční stěně se objevil požadovaný seznam.

„Vyber záznamy za poslední rok, děti od deseti do osmnácti s nějakým vztahem k počítačům,“ pokračoval jsem.

A už tam svítila čtyři jména. Příběh první: Čtrnáctiletý Honzík se před dvěma měsíci nevrátil z programátorského kroužku, ukázalo se, že si předem sbalil věci, takže policie předpokládala, že utekl. Ale nikdo ho už od té doby nespatřil. Příběhy další – zhruba stejný čas, obdobný průběh.

„Vida,“ hlásila Čírko, která si mezitím přesedla k terminálu u stěny, aby odlehčila svému síťovému rozhraní. „Všichni to byli hráči poloprofesionálních herních týmů – účasti na turnajích, registrace v národní lize, možná, že se znali.“

„Museli být dost aktivní na webu,“ nadhodil jsem. „Ze bychom se koukli, co to bylo za neviňátka?“

Čírko nepotřebovala pobízet dvakrát. Stačilo jí pár okamžiků, aby našla MAC adresy počítačů všech čtyř kluků, a mohla vyrazit po stopách, které za sebou při svých výletech po síti sítí zanechali.

„Tohle je zajímavé,“ oznámila po chvíli, „diskuse den před zmizením.“

Zobrazilo se chatovací okno. Náš Honzík se bavil s několika kamarády na téma hardwarových novinek v herní oblasti a chlubil se, že už brzo bude moct vyzkoušet něco úplně nového.

„A tady se nám to pěkně sbíhá,“ pravila Čírko dřív, než jsem to stačil dočíst. „Ti čtyři se všichni umístili v první desítce lednového kola soutěže magazínu Gamespace, jde o síťové zápolení v různých hrách, daný měsíc ve hře Street Climber. Hádejte, co je hlavní postavou.“

Objevila se titulní stránka hry. Obrázek mechanického pavouka byl docela povědomý.

„Kdopak tu hru vydal?“ otázal jsem se.

„Japonská firma, která, jak se zdá, nikdy neexistovala,“ zněla odpověď.

„Takže,“ nadhodil Peppe, „ty myslíš, že tihle kluci řídili ty obludky? A že si je vybrali podle nějaké přiblblé hry?“

„Proč ne? Těžko můžeš dát do novin inzerát: Hledáme schopné piloty pro bojové roboty, kteří nemají morální zábrany v porušování zákona a unášení dětí… Ale podle toho, co říkal ten doktůrek, nepotřebuješ schopného pilota, potřebuješ hlavně přizpůsobivou mysl. Někoho, kdo se dá snadno přesvědčit k jakkoliv pochybné akci. Jinak řečeno, pubertálního hošíka s mozkem vypáleným pařením stříleček.“

„Tak fajn,“ pravil Peppe, „a co z toho plyne pro nás?“

„Plyne z toho, že se konečně máme čeho chytit,“ odvětila Čírko nepřítomně, protože většinu soustředění věnovala terminálu. Prsty jí tančily po klávesnici, sledovala běžící řady znaků v několika oknech a jen mimoděk mezitím koutkem úst usekávala věty: „Na téhle práci je nejlepší to… že všichni žijí v představě, jak anonymní místo internet je… A přitom nikde jinde nejsi tak na ráně… tak zranitelný… tak… neuvěřitelně… pod dohledem…“

Vždycky se mi líbilo sledovat ji při práci. Možná jsem přílišný technofil, ale na její drobné, téměř dětské tváři ozářené monitorem bylo něco velice půvabného. Nikdy mi nevadilo, že má levou ruku a nohu umělé, a nechápu lidi, kteří považují kyborgy za něco málem nečistého. Vadí snad někomu člověk s endoprotézou nebo kardiostimulátorem?

Když si představím, že někdo by ji klidně hodil do jednoho pytle s těmi mechanickými pavouky, zvedá se mi žaludek. To jsou přece naprosto odlišné věci, asi jako rozdíl mezi genetickým výzkumem a klonováním lidí, ale některým lidem to zkrátka nevysvětlíte. Další důvod, proč z těch potvor nadělat fašírku a docenta Zafaela zavřít někam hodně, hodně hluboko.

„A voilá,“ zvolala Čírko, čímž mě vytrhla z úvah. „Mám stroj, ze kterého tu hru pustili do světa. Není registrovaný na konkrétní místo, takže to bude přenosný počítač, ale to nevadí. Stačí podívat se, odkud se naposledy připojil… a tady to máme.“

Na obrazovce se objevil satelitní snímek.

Všiml jsem si, že Peppe už poslední věty neslyšel, odkráčel do sousedního skladiště a vytáhl z té nejhlouběji zastrčené police zaprášenou bednu.

„No jo, už je to pár let, brouku,“ slyšeli jsme, jak jí šeptá. Každý máme svoje slabůstky.

„Co je to za barák?“ zeptal jsem se Čírky.

Prolétla obchodní rejstřík a pár databází.

„Firma, která prodává jízdní kola. Za poslední rok měla obrat asi tak zhruba nula.“

„Tvůj odhad, jaká je pravděpodobnost, že tam Sandra jeO?“

„Padesát na padesát, řekla bych,“ ušklíbla se. „Buďto je tam, nebo někde jinde.“

„To je solidní šance,“ odvětil jsem.

Peppe už se vracel a přes rameno měl hozenou černou věc, půl druhého metru dlouhou, která se skládala z hlavně opletené magnetickými prstenci, pažby se spoustou elektroniky a dvou zásobníků tvaru a velikosti beden od pomerančů.

„Tahle kráska je zakázaná v celé Evropě a dvaačtyřiceti státech Ameriky,“ pravil láskyplně.

„Takže jedeme?“ otázal jsem se.

Odpověď byla nasnadě.

Pomalu se rozednívalo. Obloha byla šedobílá, potažená mlžným povlakem, a slunce se zatím nedostalo tak vysoko, aby s tím mohlo něco dělat.

Sandra a děti ovšem o postupujícím ránu neměli zprávy, neboť jejich pokoj byl bez oken, zůstával ponořený ve tmě až do chvíle, kdy se rozsvítilo stropní světlo.

„Tohle vám tu dělají?“ otázala se Sandra.

„Jo, to znamená, že je ráno,“ vysvětlil David.

„A co bude teď?“

„Snídaně.“

Opravdu, za chvíli zarachotil zámek, dveře se otevřely a vešel muž, kterého by si člověk dovedl představit spíš v boxerském ringu nebo někde na stráži se samopalem přes rameno, než v kuchařské zástěře tlačícího vozík s jídlem.

„Budíček,“ zamumlal, když přirazil s vozíkem ke stolu.

„Kde to jsme?“ zeptala se Sandra, a když se nedočkala odpovědi, pokračovala: „Chci mluvit s někým, kdo tu velí.“ Stále ještě udržovala vyjukaný tón hlasu, i když ji to stálo dost přemáhání.

„Vy si slečinko pěkně hačněte,“ pravil ten neurvalec, „a dejte si toust, jsou křupavý, sám jsem je dělal.“

Natáhl svalnatou paži, takže odhalil vytetovanou kotvu na předloktí, k talířku s osmahnutými plátky veky.

„Hm…,“ Sandra se postavila proti němu, pohybovala se vláčně a jakoby ledabyle, kdyby ji býval znal, musel by poznat, že se schyluje k něčemu ošklivému.

„Ten, chléb je celozrnný?“ procedila zvolna mezi zuby.

„Jo, to já nevím, ale nějaký zrní tam určitě bude.“

„A co je tohle?“ Nečekala na odpověď a zvedla nablýskaný kovový poklop z mísy uprostřed. „Aha, sekaná.“

Kuchař nejistě obrátil zrak do mísy, neviděl nic než hromádku vařené zeleniny, v následujícím okamžiku se stříbrný poklop mihl vzduchem a se zvukem nakřáplého gongu dopadl na jeho zátylek. Muž nestačil ani hlesnout a už ležel obličejem v míse zeleniny.

Sandra položila poklop na jeho hlavu, vzala vidličku a obrátila se ke stěně, jedním úderem rozpárala ventilační mřížku, za kterou se ukrývala kamera, tu vyškubla a hodila na zem. Lehce si u toho pohvizdovala, David s Katkou ji sledovali ze svých postelí a neodvažovali se ani pípnout.

Náš vrtulník se pomalu blížil. Pilotovala tentokrát Čírko. Měla podstatně defenzivnější styl než Peppe, ten byl však nyní plně zaměstnán promazáváním a seřizováním své hračky. Já zas využil lem, abych si prohlédl plány podzemí v okolí cílové. budovy. Vypadalo to nadějně, sbíhalo se tu několik podzemních chodeb. V té chvíli jsem si ani kouskem myšlenky nepřipouštěl, že bychom mohli být na špatné stopě.

Nehodlali jsme se zdržovat nějakými formalitami, jako třeba obhlídkou terénu či snad dokonce získáváním povolení k prohlídce, do vypršení ultimáta zbývalo jedenáct hodin. Čírko prostě zastavila nad dvorkem mezi budovami a já s Peppem jsme se chystali spustit dolů.

„Něco nás zaměřuje,“ uslyšel jsem její hlas, když jsem visel asi dva metry pod vrtulníkem. Byla to výška příliš malá, abych mohl nějak kalkulovat s otevřením padáku, ale zas trochu velká, aby se mi chtělo jen tak skočit, takže když Čírko škubla řízením ve snaze vyhnout se letící raketě, radši jsem se jenom držel. Kolem mě se rozletěla sprška falešných cílů, střela zasáhla jeden z nich a proměnila nebe pod námi v ohnivou palačinku, my vylétli o pár metrů výš a se mnou to hodilo nahoru jak s jojem, že jsem se jen tak tak blíž neseznámil s naší hlavní vrtulí.

„Co děláš?“ volal na mě Peppe, když jsem míjel otevřené dveře kabiny. „Udělej místo!“

Chytil jsem se jedné ližiny a počkal, až vystoupáme dalších sto metrů. Z oken pod námi vyletěla další střela, někdo pořád ještě nepochopil, že s ručním odpalovačem tu toho moc nepořídí, za chvilku se další výbuch postaral, aby v okolí náhodou nezůstalo nějaké okno nevysypané.

Lepší uvítání jsme si nemohli přát, sice tím padal moment překvapení, ale odpadaly také všechny pochybnosti, jestli jsme tu správně.

To už jsme byli tak vysoko, že jsem se rozhodl neriskovat další houpání a raději prověřit pohotovost svého padáku. Vzal jsem to s malou obrátkou, abych se vyhnul všem troskám a zbylým tepelným návnadám, které se třepotaly ve vzduchu pod námi, svezl jsem se na vzdušném projdu a po docela vydařené zatáčce jsem si to hasil nad střechami zpátky k nepřátelské základně.

Viděl jsem, jak se ze dvorku mezi budovami vznesla stříbrná vážka, vypadala o něco větší než ty včerejší, nejspíš to bylo tím, že pod tělem nožičkami přidržovala kulomet. Jen jsem si tak pro sebe zavrtěl hlavou. Tohle Peppe nemohl nebrat jako výzvu.

Vyklonil se z vrtulníku, jednou rukou se držel a tou druhou namířil pod sebe hlaveň své kamarádky. Ozvalo se tichounké zahvízdnutí a rána, jako když diabolka zasáhne plechový terč, vteřina ticha a pak výbuch, který byl asi pětkrát silnější, než bylo potřeba na rozmetání toho kovového tělíčka na prášek.

Čírko si konečně vzpomněla, že má taky palubní děla, a vystřelila jednu propagační dávku pod sebe do toho otevřeného prostranství. Záměrně nezasáhla žádnou budovu, rozsekala jen hlínu – nechtěli jsme riskovat životy rukojmích, ale myslím, že to stačilo, aby vzala chuť komukoliv vyklánět se z okna. To mi dalo dost času přistát, odhodit padák a z krytu za jakousi povalenou plechovou nádrží obhlédnout situaci.

Prostor ohraničovalo skladiště, hlavní budova a vysoká zeď. Vypadalo to tu jako země nikoho, mezi železnými troskami prorůstala tráva, ale samozřejmě jsem si všiml neuměle zamaskované díry uprostřed, kterou se nedávno někdo prohrabával. Okna okolních staveb byla zašlá a ti, kdo se za nimi skrývali, zatím vyčkávali.

Nedaleko mě se Peppe spouštěl po laně, zvolna se otáčel kolem svislé osy a přejížděl pohledem i hledáčkem své zbraně okolí. Čírko zůstávala s vrtulníkem nahoře a sledovala záběr infrakamery.

„Třetí okno zleva v horním patře,“ hlásila nám, „tam jsou dva. Dva lidé se pohybují v přízemí jižním směrem, tři jsou v prvním patře, vyklízejí asi kancelář a cpou papíry do skartovače. Skladiště je prázdné.“

Prázdné bylo silné slovo. Přesně v okamžiku té narážky se vrata skladiště začala otvírat a odhalovat skupinku, jakoby naaranžovanou pro fotografa hledajícího záběr na titulní stranu publikace Vražedné stroje naší doby. Obří pavouk kompozici dominoval, vedle něj se tyčila štíhlá třímetrová kudlanka, vlevo dole v místě zlatého řezu si brousil kusadla poslední z našich známých malých pavoučků, zatímco v pravém horním rohu aranžmá vyvažovala vážka svírající cosi, co vypadalo jako plamenomet.

V pozadí odhalovaly paprsky ranního slunce řadu parkovacích míst, kde mašinky odpočívaly a v případě potřeby zřejmě dobíjely baterie, nechávaly si opravovat bolístky a vůbec byly všemožně hýčkány. Některé z kójí byly dosud obsazené, zahlédl jsem další kudlanku, dvě vážky a ještě nějakou housenku či co, zatím nehybné. Pak už jsem se musel krýt, protože velký pavouk vypálil naším směrem a rezavá nádrž zakvílela jako raněný slon.

„Víš, co by to chtělo?“ nadhodil Peppe krčící se vedle. „Nějakou klasiku. Třeba něco od Deep Purple, pěkně osolit bicí a vytáhnout vejšky…“

Přelétl jsem pohledem své dvě pistolky a odvětil jsem: „Dal bych přednost Ravelovi.“

„K tomuhle by se hodilo něco klidnějšího,“ ozvala se Čírko ve vysílačce. „Dava McCullena nebo Genesis…“

Vážka vyrazila, přelétla nad námi a zalilo nás horko, když plamen z její zbraně olízl zem. Skočili jsme s Peppem každý na jednu stranu, mezi námi se rozhořel táborák a já zahlédl malého pavouka, jak se na mě žene. Velký brácha si zatím sedl, zaklonil hlavu a začal pálit proti vrtulníku. Čírko mezitím moudře nabrala větší výšku, takže laserové střely jen neškodně ozářily mraky, což při pohledu z dálky muselo působit impozantně.

Vyhnul jsem se kotoulem pavoučkovi, který po mně skočil, a poslal za ním ještě v pádu tři kulky. Dvě minuly, jedna mu urvala nohu.

Peppe si opřel pušku pravačkou o koleno a stočil ji na velkého pavouka, zatímco levou rukou vytáhl z pouzdra na holeni pistoli a bez míření vystřelil přes rameno za sebe, kde se třepotala vážka s plamenometem. Nevím, jak to dělá, že vždycky zasáhne to nejzranitelnější místo, nejspíš je to jistý druh intuice. V tomto případě to byla nádrž plamenometu, vážka se za letu změnila v ohnivou kouli a přistála opodál v závojích ohně a čmoudu.

Velký pavouk se pokusil zvednout a obrátit hlavu k Peppemu, ale tato operace mu trvala přes dvě vteřiny, tedy podstatně déle, než Peppe potřeboval k zamíření a výstřelu.

Nemohl jsem sledovat, co přesně to s pavoukem udělalo, musel jsem se věnovat kudlance, která se ukázala být tvrdší, než se podle jejích trhaně neohrabaných pohybů prve zdálo, a rozhodla se rozdat si to se mnou zblízka. Ocelové břity velikosti středně velkých kos na jejích předních nohách několikrát šlehly vzduchem nepříjemně blízko některé z mých končetin a mně se tak tak dařilo uhýbat, natož abych ještě stačil účinně vystřelit. A to se ani nezmiňuji o malém pavoukovi, kterého jsem připravil o nohu, ne však o chuť k boji.

Vyměřil jsem si další úhybný manévr tak, aby se ti dva střetli, a zatímco kudlanka čistým řezem odťala pavoukovi další nohu, já stačil vystřelit na její hlavičku. Zasáhl jsem však jen pancíř na rameni, provrtal jsem ho asi pětkrát, ale zdálo se, že moje kulky jinak moc škody nenadělaly. Chtělo to asi spíš tříštivou než průraznou munici.

Kudlanka se zas hrnula na mě a já koutkem oka zahlédl, jak vrata skladiště opouštějí další dvě obludy – druhá kudlanka postupovala proti Peppemu, housenka zůstávala vzadu. Takže, říkal jsem si, zatímco jsem znovu zoufale uhýbal nabroušeným kosám, máme proti sobě čtyři piloty, kteří mohou střídat těla dle libosti. Jako souboj s hydrou, které místo každé hlavy naroste nová. Nebo v originále to byly dvě nové? Aspoň v tomhle máme kliku.

Peppe měl s kudlankou stejný problém jako já, ta potvora byla tvořená snad jen soustavou trubek z wolframové oceli a zasáhnout něco důležitého byl problém. Několik jeho střel prolétlo skrz a explodovalo opodál, Peppe pak musel čelit útoku zblízka, ale mám pocit, že si to užíval víc než já.

Z těla housenky ležící v pozadí se začaly vysunovat hlavně děl a mně blesklo hlavou, že jim vlastně vůbec nemusí vadit palba do vlastních řad. Čírko byla příliš vysoko, aby mohla zlikvidovat housenku dřív, než stačí vystřelit, naštěstí zaúřadovala další okolnost. Abych ji vysvětlil, musím se vrátit o pár minut zpátky.

Přesněji do okamžiku, kdy Sandra mrštila o zem s kamerou. Pak rychle prohledala kuchaře, našla svazek, na kterém bylo pár klíčů a jedna čipová karta, a takto vybavena zamířila ke dveřím a jen přes rameno prohodila k oběma dětem: „Zůstaňte tady.“

„Pomůžem ti,“ řekl rychle David.

Hodila po něm pohledem, který neprozrazoval moc nadějí v účinnost takové pomoci, proklouzla dveřmi a zamkla je za sebou, nedbajíc protestů, které se za nimi ozývaly.

Ocitla se v poněkud depresivní sklepní chodbě, betonová podlaha tu byla zaprášená a po stropě se táhla řada potrubí. Doufala, že její manipulace s kamerou nezůstala bez povšimnutí, a měla se brzy dočkat, za pár okamžiků zpoza rohu vyběhla trojice strážných a hnala se ke dveřím cely. Byli to nějací optimisté – měli jen gumové obušky, zřejmě nehodlali svou rukojmí zabít, jen ji přivést k rozumu.

„Je zamčeno,“ ohlásil první a sklonil se k zámku, zbylí dva se postavili za něj a čekali, až otevře, vůbec je nenapadlo obrátit pohled nahoru, kde se Sandra ukrývala mezi stropními trubkami. Všimli si, že se něco děje, až když dopadla na zem za jejich zády, jeden dostal ránu hranou ruky do krku a skácel se v bezvědomí, druhého chytila Sandra pod bradou a vyřadila šetrnějším, ovšem stejně účinným hmatem na krční tepně.

Třetí se stačil sotva otočit, než zjistil, že se mu do břicha opírá hlaveň pistole.

„Ujišťuji tě, že tohle není hračka,“ procedila Sandra.

„Já…“

„Nemáš slov, co? Neboj se, to přijde skoro samo. Prostě se budu ptát a ty budeš odpovídat, ze začátku mi bude stačit přikývnutí. Zatím jasné?“

Tlak na břiše se zvýšil a muž honem zakýval hlavou.

„Vyznáš se tu?“

Další přikývnutí, spíše mimovolné.

„Jak se jmenuješ? No tak,“ přerušila jeho kývání, „tuhle část už máme za sebou.“

„Brázda. Jan.“

„Výborně. Takže, Jeníku, kolik je tu lidí?“

„Já… ještě asi deset. Co vím.“

„Ozbrojených?“

„Tak čtyři. Potom ten, co mu říkají major, ten dává rozkazy.“

„A dál?“.

„Dva technici, jedna holka v kanceláři, a pak ti lidi v laboratoři, ale tam jsem nikdy nebyl…“

„Fajn. Vezmeme to pěkně popořadě, kde co je, jak to tu chodí, a hlavně na kom bych si měla vylít vztek, pokud to nemáš být ty?“

Jeník se rozpovídal, popsal jí celou budovu, většina místností byla prázdných a zchátralých, pár kanceláří, kde se naoko pracovalo, dílny dole a v podzemí tajná laboratoř, kam nikdo nesměl. On sám patřil k hrubé síle, dělal, co mu řekli, a o detaily se nestaral. Jestli měl nějaký podíl na únosech, nechal si to pro sebe, ale nic zásadního zřejmě opravdu nevěděl.

Sandra se s tím spokojila, pak ho přiměla, aby odtáhl těla svých druhů do sousední kotelny a zamkla ho tam spolu s nimi.

Když byla asi v polovině cesty k laboratoři, ozvaly se zvenčí výbuchy a střelba – to jsme na scénu dorazili my. Chaos byl teď přesně to, co potřebovala.

Cestou do laboratoře narazila jen na jednoho zmateně vyhlížejícího technika prchajícího pryč, zastavila ho, slušně ho požádala, jestli by jí nedal svou vstupní kartu, a pak ho nechala běžet. Za dveřmi z tvrzeného skla pak následovala místnost s nejrůznějšími polorozebranými technickými podivnostmi, dráty vedoucími odněkud někam a tajemnými škatulemi s blikajícími kontrolkami, prostě právě to, co si představíte pod spojením tajná laboratoř.

Zaujala ji čtyři křesla v rohu, ve kterých v polosedu spočívali kluci mezi čtrnácti a šestnácti, seděli tam jako v transu, na hlavě helmu se senzory a hledím spuštěným přes oči a kromě občasného svalového záškubu se ani nehnuli. Na monitoru nad hlavou každého z nich se míhal obraz toho, co ten který pilot právě vidí, takže si Sandra mohla prohlédnout souboj, v němž jsem se zrovna potil, z pohledu kudlanky.

Víc ji však zaujal sousední obrázek, na kterém se právě objevoval nápis ve stylu „Raketomety aktivovány“ a po scéně klouzal naváděcí kříž.

Sandra zavrtěla hlavou a s pomocí své parapsychologické intuice anebo obyčejné kliky odhadla, kterým tlačítkem se pilot odpojuje. Obrazovka ztmavla, Sandra stáhla klučinovi helmu a zvedla jej z křesla. Nereagoval, byl úplně mimo, tak ho položila ke stěně a pro jistotu mu obtočila zápěstí a kotníky kusem izolační pásky, jejíž role příhodně ležela opodál, to kdyby se náhodou předčasně probral. Kovová housenka se otřepala, jak nad ní cizí vědomí ztratilo kontrolu, pak se začala pomalu plazit pryč.

Musím se přiznat, že jsem do Sandřiných myšlenkových pochodů nikdy tak úplně nepronikl a ani se už o to zvlášť nesnažím, občas mi ale její reakce připadnou vážně trochu za hranicí. V té chvíli například místo aby postupně vyřadila zbylé tři piloty, posadila se Sandra na uvolněné místo a nasadila si helmu.

Před ní se objevilo menu, které jí dalo na výběr z dosud funkčních robotů, čekajících ve skladu. Stiskla myšlenkami jedno z tlačítek a stala se mechanickou vážkou, zatřepala křídly a rozletěla se ven z hangáru.

Musel to být zajímavý zážitek, vypůjčit si na chvíli pocity létajícího stvoření. Člověk přece jen není zvyklý ovládat křídla, a když je najednou má a automaticky s nimi umí zacházet, jako by byla přirozenou součástí jeho těla, to je něco, co vás trochu vyvede z míry.

My venku jsme samozřejmě nic netušili, měli jsme dost svých starostí. Ovšem ani naši protivnici nepostřehli zradu ve vlastních řadách až do okamžiku, kdy Sandra-vážka slétla střemhlav na hlavu mé kudlanky, chytila se jí nožičkami a kusadla jí zaryla do krku.

Zajímalo by mě, jak by takové střetnutí asi dopadlo v přírodě, jestli by i v reálu mohla vážka tak snadno uštípnout kudlance hlavu. Možná ano, podle toho, co jsem slyšel o páření kudlanek, musí to být zranitelné místo – samička prý ze všeho nejdřív ukousne hlavu samečkovi, aby jí pak, když bude zaujatá orgasmem, neutekl; on i přes tuhle drobnou indispozici úspěšně dokončí kopulaci a nechá se sežrat.

Sledování přírodopisných filmů vás někdy úžasně obohatí a umí dodat nevinným slovním obratům, jako je třeba bezhlavá láska, úplně nový rozměr.

Hlava kudlanky mi dopadla k nohám, kovová bestie se svalila na zem a zmítala se v prachu, což mi dalo čas udělat řešeto ze zmrzačeného leč stále dorážejícího pavoučka.

Sandra se zas vznesla a vrhla se na druhou kudlanku, zachytila ji právě v okamžiku, kdy Čírko nalétávala s vrtulníkem a rozhodla se zasypat dvoreček další dávkou z kulometu. To už jsem měl podezření, že je něco v nepořádku, a stačil jsem zařvat cosi do vysílačky, ale to bylo tak všechno. Sledoval jsem jako ve zpomaleném záběru, jak sprška kulek zasáhla propletená kovová těla, hlava kudlanky vybuchla a její tělo se klátilo k zemi, kde zavalilo rozcupované zbytky vážky.

Prach se zvolna usadil, celý kovový chumel sebou párkrát zaškubal, a byl konec.

„Říkals něco?“ ozval se ve vysílačce Peppe.

„No…,“ měl jsem divný pocit. „Vlastně nic.“

Sandra si v laboratoři sundala helmu a rozesmála se.

„Tolik k vidění smrti,“ řekla si nahlas.

Vstala a zjistila, že se neudrží na nohou, tak se na chvíli složila na zem a počkala, až si její mozek zas zvykne na původní tělo. Pak se zvedla a odpojila zbylé tři piloty.

Když nastal klid, prohlédl jsme zběžně skladiště, ale kromě posledních dvou nepoškozených robotů jsme nic zajímavého nenašli. Čírko nehodlala nic ponechat náhodě, a jen co jsme jí potvrdili, že uvnitř rukojmí nejsou, rozstřílela střechu skladiště i celý jeho obsah.

Peppe se zas chopil své přerostlé zbraně a obrátil v prach dveře hlavní budovy. Nenarazili jsme na další odpor, pokud uvnitř ještě vůbec někdo zbýval, zřejmě zcela správně usoudil, že nejlepší bojovou taktikou teď bude vzít do zaječích.

Uvnitř jsme se rozdělili a po chvíli bezvýsledného pobíhání po budově se mi konečně podařilo narazit na Sandru, která zrovna v laboratoři svazovala posledního z bezvědomých kluků.

„Kde se flákáte?“ vítala mě.

„Tě bůh,“ opáčil jsem zvesela, „nemáš být náhodou mrtvá?“

„Snad příště.“

Strčila mi roli izolační pásky, abych dílo dokončil, a stáhla mi z ucha vysílačku.

„Peppe, Čírko,“ houkla do ní, „jste tu někde?“

„Čau, děvče,“ ozval se Peppe, „rád tě slyším.“

„Rukojmí jsou ve sklepní místnosti vedle kotelny,“ hlásila, „deset metrů na západ od zadního vchodu schodiště dolů, pak sever třicet metrů, doprava kolem hlavního uzávěru vody, třetí dveře po straně.“

„Jsem kousek odtud, omrknu to.“

Zkontroloval jsem stav zajatců, byli v limbu, ale jinak jim podle všeho nic nechybělo. Pro čisté svědomí jsem ale hodlal co nejdřív zavolat sanitku.

„Vidím, že ses měla fajn,“ nadhodil jsem.

„No, znáš to.“

Pohlédl jsem jí do očí.

„Dobrý?“

Nechala mi na okamžik nahlédnout za masku bezstarostnosti. Spatřil jsem sotva patrný kousek vzteku.

„Jo,“ odvětila, „jenom bych se ráda koukla za támhlety dveře.“

Zmíněné dveře byly ocelové, bytelné a na první pohled ukrývaly něco, co vetřelci jako my nemají spatřit. Ovšem Sandře bych v této chvíli nedokázal nic odmítnout, a tak jsem hned vyzkoušel neprůstřelnost zámku, která nebyla ani zdaleka tak dokonalá, jak se snažila tvářit.

Za dveřmi následovala vybetonovaná chodba dál do podzemí. Sestoupili jsme po schodech, vypadalo to tam opravdu hodně ponuře, jako když vstupujete do hrobky nebo nějakého zanedbaného atomového krytu, samý kov a beton, všechno zrezlé a zaprášené.

Zdola přicházelo mdlé světlo, jehož zdrojem, jak se za okamžik ukázalo, byly obrazovky. Pokrývaly celou jednu stěnu, bylo jich tam kolem dvaceti a na každé se pohyboval jiný obraz. Největší uprostřed ukazovala nás dva, jak sestupujeme po schodech, s pistolemi v pohotovosti. Když jsme vešli, obraz se přepnul a kamera nás zabrala zepředu, přes zátylek starého muže, jenž nám hleděl v ústrety.

„Vítám vás,“ pravil.

Vypadal hodně staře a sešle, měl holou hlavu, pergamenovou pokožku, ruce vyschlé a svraskalé, trochu jako ptačí pařáty. Oči měl světlounce šedé a hleděly z jeho vetché tváře jako dva bodavé paprsky. Seděl v elektrickém kolečkovém křesle, hlavu a vyzáblý krk mu podpíral kovový nákrčník, přes nohy měl kostkovanou deku.

Věděl jsem, co se ode mě čeká.

„Docent Zafael, předpokládám.“

„Ovšem,“ odvětil sípavým hlasem. „Jsem rád, že se s vámi mohu ještě setkat.“ Šedé oči sjely na mou společnici. „A zejména s vámi, slečno Sandro. Doufám, že vám mí miláčkové neublížili.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou, „ne tolik jako já jim.“

Stáli jsme u paty schodů a hleděli na scvrklou postavu v křesle. Byla to prapodivná chvíle.

„Člověk je nakonec vždycky větší dravec,“ pravil Zafael, „ale svůj úkol splnili.“

„Jaký úkol?“ povzbudil jsem jej.

„Předvést světu moji práci, přirozeně. Ukázat, že nebyla zbytečná.“

„Proč jste unášel děti?“ zaútočila Sandra.

Stařec se kratičce zasmál. „Jen abych přilákal pozornost tisku, vážně, jiný důvod to nemělo. Říkal jsem si, že motiv pomsty bude znít přitažlivě, a nepochybuji, že noviny vymyslí spoustu dalších teorií, třeba že jsem těm chudáčkům chtěl provést nějakou hodně ošklivou operaci…“

Na jedné z obrazovek za jeho zády bylo vidět dva policejní vozy zastavující před hlavní bránou. Naše přestřelka pochopitelně neunikla pozornosti.

„Nevadí vám, že vás budou pokládat za šílence?“ otázal jsem se. Víc a víc se mi zdálo, že ten člověk je dokonale příčetný, ačkoliv jistý jsem si být nemohl.

„Na mně nezáleží,“ odvětil vážně. „Šílenství může být dobrá reklama a mé dílo konečně najde uplatnění.“

„Nevěřte tomu,“ pravila Sandra tvrdě. „Jestli si myslíte, že o ty vaše obludy by mohl mít někdo zájem, jste vedle. Zkusila jsem si to, je to jako změnit se v nějakého parazita, ztrácíte vládu nad vlastním tělem…“

Zafael sklopil hlavu, ale netvářil se zdrceně, spíše unaveně. „To už nechám času.“

Dotkl se páčky, jeho křeslo zvolna poodjelo a tím se do našeho zorného pole dostala věc ležící na stole za ním. Kovová krabice s velikým displejem, na kterém červeně svítila čísla 0:23 a po vteřinách se snižovala.

Sandra se chystala vrhnout ke krabici, já ji přidržel za rameno, docent Zafael se obrátil zas k nám a pravil z druhé strany stolu: „Budu rád, když mě teď omluvíte.“

Sandru jsem musel málem odtáhnout, hleděla na zářící čísla jak zhypnotizovaná, teprve na schodech se vzpamatovala a dali jsme se do pořádného úprku.

„Mohli jsme ho dostat ven,“ utrousila, když jsme vběhli do laboratoře a já zas honem uzavíral pancéřové dveře, alespoň jak rozstřílený zámek dovolil.

„Pořád sis nezvykla, že neumřeš?“

„Hm, máš pravdu, asi ne.“

Piloti už byli jakž takž při vědomí, ale byli dezorientovaní a neschopní vydat souvislé slovo.

Přeřízli jsme jim pouta na nohou a pomocí přesvědčovací taktiky spočívající povětšinou v křiku a nadávkách se nám je podařilo nasměrovat k východu z laboratoře. Tam nás zastihl výbuch.

Podlaha se otřásla, pancéřové dveře vyletěly z pantů, sklo se vysypalo a my, dočasně ohluchlí, ale jinak vcelku v pohodě, jsme pádili chodbou. Za námi praskaly zdi a sypala se z nich omítka, celá budova se sesedla, ale ustála to a nezhroutila se, jen na jednom konci poklesla o dobrého půl metru. Statik pak sice stejně druhý den doporučil její stržení, ovšem to už nás tak nepálilo.

Poslední okamžiky před výbuchem trávila Čírko ve vrtulníku nízko nad budovou a natáčela okolí, abychom měli zdokumentované všechny osoby, které z místa stačily utéct, a tak tedy došlo k tomu, že to byl Peppe, kdo vytáhl unesené děti ven a byl proto v tisku označen za hlavního hrdinu.

Nyní trávil čas tím, že se natřásal před kamerou, pochopitelně s černou kuklou na hlavě kvůli ochraně identity, a častoval reportéry přikrášlenými informacemi z pozadí akce. Já, Čírko a Sandra jsme si dopřáli chvíli oddechu v našem hlavním stanu a snažili se utřídit poslední dokumenty k případu, abychom jej mohli definitivně uzavřít.

„Jediné, co by mě zajímalo,“ pronesla Sandra, „jestli ten Zafael byl cvok, nebo ne.“

„Normální tedy nebyl,“ mínila Čírko. „Víte, co to všechno muselo dát práce a příprav, a kolik to stálo? A proč? Jenom proto udělat si reklamu, a pak odejít na věčnost?“

„No ale měl smysl pro efekt,“ připustila Sandra a do hlasu se jí vetřela stopa obdivu.

„Mám tady jeho lékařskou zprávu,“ vzpomněl jsem si. „Přišlo to před chvílí, poslední prohlídka měsíc před zmizením.“ Vylovil jsem z hromady na stole zkroucený papír a všichni tři jsme se nad ním sklonili.

„Bylo mu dvaašedesát,“ všimla si Sandra. „Přitom vypadal, že už mu táhne na stovku.“

„Co znamená tohle?“ ukázal jsem na řádek s textem defin. spor. ALS, vit. kap. plic 60 %, NCV 13.6, parathyroid, normal, a několik dalších řádků v podobném duchu.

„Netuším,“ vrtěla hlavou Sandra, „mám známého medika, můžu mu zkusit zavolat.“

„O tom, že by byl magor, tam nic nepíšou?“ ptala se Čírko.

„Nezdá se.“

Sandra se chopila mobilu, Čírko se zatím znovu obrátila ke svému oblíbenému terminálu.

„Pokud byl normální,“ uvažovala nahlas „pak nechápu, jak si představoval, že jeho práce dojde uznání, když nikde nezanechal žádnou dokumentaci. Existují sice původní návrhy, ale za těch osm let přece musel dojít dál. K čemu je vyhodit se do vzduchu a nenechat po sobě ani písmeno?“

„Vydal přece různé články a studie,“ nadhodil jsem.

„No dobře, ale to jsou všechno staré práce a samá teorie. Žádné plány, prototypy, praktické zkoušky… pokud něco ne vyhrabeme z trosek, pak jediné, co budeme mít, budou mrtvoly těch oblud – a to tedy nevím, jestli z té hromady šrotu někdo něco vyčte.“

„Třeba si myslel, že to, co napsal, stačí. A chtěl jenom přesvědčit všechny, kdo pochybovali.“

„Neřekla bych, že někdo zpochybňoval jeho závěry, spíš nikdo nevěděl, co s nimi v praxi. Opravdu kritických prací na jeho teorie moc není.“

Na obrazovce se objevil kratičký seznam textů, Čírko chtěla pokračovat, ale já ji chytil za předloktí.

„Počkej, co je tohle?“

Zaujalo mě jméno Ruperta Blažka, mého známého neurologa s přihlouplým úsměvem.

Sandra otevřela dokument stažený z univerzitního serveru, šlo o dizertační práci na téma Kritický rozbor tezí Eliáše Zafaela o využití endogenních neurosnímačů. Listoval jsem textem a nestačil se divit.

„Ne že bych se v tom nějak vyznal, ale nezdá se ti, že se snaží říct, že Zafaelova práce je k ničemu?“

„Nasazení v praxi riskantní,“ citovala Čírko, „opomíjené vlivy, těžko odhadnutelné vedlejší účinky, ignorování rizika…, tady

„Ale to je nesmysl,“ musel jsem říct, „byl sice na vozíku, ale hýbal rukama a tělem…“

„Někdy se to zastaví,“ pokračovala Sandra, „ale spíš výjimečně a ne v tomhle stavu. Prý mu zbývaly tak dva roky, nejvýš tři, než by byl úplně nepohyblivý. A ta zpráva je stará osm let.“

Snažil jsem se utřídit v hlavě všechny důsledky. „Takže ty myslíš…, že ten dědek tam dole nebyl Zafael?“

„Copak nemáme nějakou fotku?“ rozhrábla Čírko obsah slohy.

„Nejnovější je tahle,“ ukázal jsem zvětšený výřez s tváří muže sotva padesátiletého. Koukali jsme na něj, ale srovnat si nějak tuto tvář se svraštělým obličejem starce ve sklepení bylo takřka nemožné.

„Já vážně nevím,“ řekl jsem. „Jistá podoba tu je, ale…“

„Nechal by se zabít kvůli práci někoho jiného?“ pochybovala Čírko.

„Heleďte,“ přerušila nás Sandra, „možná mi to v tomhle případu moc nezapaluje, ale odpovězte mi na tohle. Kdybyste byli špičkový neurolog a věděli jste, že vám tělo pomalu odumírá, ale pořád vám to perfektně myslelo, opravdu byste všechnu svou energii věnovali vymýšlení robotů, kteří ušetří práci policii?“

Nějakou chvíli bylo ticho.

„Když to tak říkáš…,“ začal jsem.

Roboti. Zafaelovi přece nikdy nešlo o roboty, šlo mu o řízení. Jak zkrotit mozek. Pavouci mozek, ten je přece mnohem jednodušší než mozek, jaký mají dejme tomu chobotnice, nebo… „Ale proč by začínal u mechanických těl?“ řekl jsem nahlas. „Jednodušší na opravu,“ mínila Čírko. „První pokusy byly asi trochu devastační.“

„Musel na tom pracovat už dlouho předtím,“ rozvíjel jsem úvahy. „Tehdy před osmi lety věděl, že už mu moc času nezbývá, a potřeboval někoho, kdo by mu pomohl jeho teorie převést do praxe.“

„Někoho, kdo má peníze a zázemí,“ přidala se Sandra, „a kdo by se chytil na možnost rozjet projekt, z jakého se může vyklubat zlatý důl.“

„Ale mohl to přece celé udělat legálně,“ mínila Čírko. „Nebo ne?“

„Čas,“ namítla Sandra dramaticky, „čas ti odkapává, tvoje tělo kolem tebe odumírá a byrokrati po tobě chtějí jedno lejstro za druhým, nikdo ti nechce povolit pokusy na lidech, všichni jen kývají hlavou, že tvé teorie jsou jistě skvělé…“

„Potřeboval někoho jako Grábl,“ přidal jsem se, „kdo by mu pomohl obejít úředního šimla z moci veřejného zájmu, nebo Baldini, v jehož vývojových laboratořích by se dalo ledacos schovat.“

„Anebo Margorius,“ doplnila Sandra, „s napůl soukromou klinikou, kde se nějaký ten pacient v kómatu snadno ztratí.“

„Všechno chápu,“ pravila Čírko, „ale proč tohle?“ kývla k aktům našeho případu, rozhozeným po stole. „Proč ty únosy, střelba v ulicích a tajná laboratoř vyhozená do vzduchu?“

„Vždyť nám to sám řekl,“ odvětil jsem. „Reklama.“

„Reklama na co?“

„Kolik myslíš,“ odpověděla místo mě Sandra, „že je na světě boháčů na smrtelné posteli, kteří by dali všechno, úplně všechno za možnost, prodloužit si život o pár dní nebo pár let…“

„Tak snadné to není,“ namítl jsem, „potřebuješ člověka se zdravým mozkem, kterého můžeš udržovat naživu, i když třeba na přístrojích. Takových zas není tolik.“

„A co ti,“ opáčila Sandra, „kteří jsou zdraví a chtěli by si vyměnit tělo jen tak, pro zábavu? Staříci toužící po těle osmnáctileté holky? Zločinci s příliš známou tváří, lidé, kteří chtějí někoho zavraždit a svést to na nevinného, zbavit se nepohodlné osoby, anebo třeba jenom okusit, jaké to je…“

Čírko se pořád nechtěla nechat strhnout našimi šílenými teoriemi.

„Tohle je přece něco jiného. Ovládat pavouci mozek, který nikdy nepoznal vyšší intelektuální činnost než hýbá se to – zabij to, dejme tomu, ale lidský mozek?“

Sandra měla zřejmě chuť se hádat. „Nevidím v tom takový rozdíl. Lidský mozek můžeš dokonale ovládnout jenom pomocí pár blikavých světýlek na hracích automatech. Holka uvidí hezkého chlapa a udělá pro něj cokoliv. Stačí jen zahrát na tu správnou strunu.“

„Je načase nechat spekulací,“ zasáhl jsem, „a pustit se do toho pořádně. Zatím máme jen teorie a žádný důkaz. Má někdo nápad?“

„Hraběnka de Stralla?“ nadhodila Čírko po chvilce přemýšlení.

„To ne!“ zvolala Sandra, „ne tuhle ženskou.“

„Zoufalé chvíle si vždycky žádají zoufalé činy,“ pokrčil jsem rameny.

Hraběnka Vitoria de Stralla byla výstřední milionářka, vlastnila údajně rozsáhlé pozemky v Argentině, banánové plantáže v Ekvádoru a několik nemovitostí v různých koutech Evropy. Čas od času se objevila na nějaké větší společenské akci a obvykle ztropila nějaký skandál, ale většinou jste o ní slyšeli jen zprávy typu že podle informovaných zdrojů nechala svému chrtovi operativně změnit pohlaví, že utratila padesát tisíc eur za nejdražší zákusek světa, nechala si vyrobit platinovou bowlingovou kouli, nebo že její mluvčí rozhodně popírá, že by udržovala poměr s tou a tou filmovou hvězdou.

Byla to jedna z nejlepších falešných identit, jakou jsme kdy stvořili. Každý o ní něco slyšel, nikdo ji neznal. Když bylo třeba koupit určitou budovu pro tajnou operaci, stačilo zmínit její jméno a nikdo se nedivil, proč že to tak spěchá a k čemu ta ochranka a ten zabezpečovací systém. Dostala se kamkoliv, a když už se ukázala, byla tak dokonale nápadná, že ji nikdo nemohl z ničeho podezírat.

Začala dokonce žít vlastním životem, čas od času se v tisku objevily zprávy o nějakém jejím kousku, které jsme nevypustili my, novináři prostě pochopili, čím nejlépe zaplácnou společenskou rubriku okurkové sezóny. Někdy jsme takové články jejím jménem oficiálně dementovali, když hrozilo, že by mohly zapadnout bez povšimnutí.

Zpráva o tom, že hraběnka de Stralla nešťastnou náhodou spadla z koně, poranila si páteř a je na celé tělo ochrnutá, obletěla svět a chvíli dokonce soupeřila o titulní stránky s naším případem robotických pavouků. Postrádala sice jeho bizarnost, zato měla výhodu tragického konce; lidé rádi slyšeli o neštěstí někoho, kdo byl bohatší a slavnější než oni. Novináři jim to hodlali dopřát, a tak nás krmili dalšími a dalšími články a reportážemi, někdy decentně dojemnými, jindy na hranici škodolibosti.

Uplynuly dva týdny a po našich pavoucích už takřka nikdo nevzdechl, zato hraběnka se stále objevovala na stránkách bulvárních deníků, novinářům se dokonce podařilo vyčmuchat soukromou kliniku ve Švýcarsku, na které se po úrazu léčí, pochopitelně bez naděje na zlepšení.

Dokonce nás to ani moc nestálo, vedení kliniky uvítalo publicitu, kterou mu celá věc přinese, a podařilo se nám podepsat s nimi smlouvu, ze které vyplývalo, že kdyby jakákoliv podrobnost o hraběnčině zdravotním stavu unikla od nich ven, platili by pokutu, jaká by nejspíš celý ústav položila. Jen jeden doktor a jedna sestra pak byli zasvěceni do skutečnosti, že hraběnka je zdravá a přišla si do nemocnice jen odpočinout od té věčné slávy a shonu.

Aspoň v tomhle jsem musel Sandře vyhovět, kdyby opravdu musela po celou dobu předstírat nemohoucí osobu ležící na lůžku, asi by mi to nikdy neodpustila.

Nikdo se tedy příliš nedivil, když občas přistál na střeše kliniky soukromý vrtulník, doktoři mlčeli jako hrob, přesto se neustále dostávaly do novin čerstvé informace o tom, jak hraběnka využívá nejmodernější lékařské objevy a jak odmítá doktory a spoléhá na tradiční medicínu, jak poprvé promluvila a jak musí komunikovat jen pomocí snímače oční bulvy, jak nevzdává svůj boj a jak se už třikrát pokusila o sebevraždu. A tak dále v podobném duchu.

Byla to zkrátka vějička, na kterou se nedalo neskočit.

A tak jednoho zářijového odpoledne zastavil před nemocnicí černý rover a hádejte, kdo z něj nevystoupil. Nikdo jiný než doktor Rupert Blažek, usměvavý odborník na neurologii z kliniky pana Margoriuse.

Dostat se k hraběnce nebylo nic jednoduchého a nehodlali jsme mu to usnadňovat, ale vytrval, zavolal na pár správných míst a zanedlouho již vstupoval do střeženého prominentního pokoje.

Sandra ležela v posteli a byla změněná k nepoznání. Tvář měla věrohodně potlučenou a většinu halil obvaz a skvrny dezinfekce, ležela na lůžku s hlavou podepřenou a poblíž úst měla trubičku ovládající zvonek na sestru. Hleděla na návštěvníka se špetkou nucené povýšenosti a sotva patrnou zvědavostí.

„Promiňte, že vám nepodám ruku,“ přivítala jej chladně. „Rád se s vámi setkávám,“ pravil dvorně, „a je mi líto, že to musí být za takových okolností.“

Pokynula mu očima k židli. Přitáhl si ji a posadil se, svůj objemný hliníkový kufřík položil vedle.

Chvíli se vzájemně měřili a odhadovali se, Čírko zatím hledala co nejlepší záběr kamery.

„Věřím, že nabídka, kterou pro vás mám, vás bude zajímat,“ nevydržel doktor Blažek mlčení.

„Můj obchodní zápal v posledních dnech trochu polevil,“ odvětila Sandra, „ale poslouchám.“

Blažek odhodil pózu galantnosti a proměnil se v reklamního agenta.

„Vím, jak se cítíte. Vaše tělo se postavilo proti vám, přestalo vám sloužit a uvěznilo vás v sobě. Jste jako pták, kterého zbavili křídel…“

„Ušetřte mě svých neumělých metafor. Co nabízíte? Ne, ne, budu hádat. Nějakou extra super velkoplošnou televizi?“

„Jistě jste se informovala, kdo jsem.“

„Ovšem, jste doktor. A chcete mi nejspíš prodat nějakou novou léčebnou kúru, že ano. Myslíte, že nevím až příliš dobře, co mi je a jaké mám šance?“

Hrála to fantasticky. Vypadala tak úžasně zbědované, a přitom uvnitř připravená k rvačce s osudem. Zraněná, ale nezlomená.

„Jsou různé cesty,“ pronesl Blažek. Opravdu jí to baštil. „Znám všechny. Měla jsem teď dost času na studium.“ Nenechal se odradit.

„Víte, na světě je spousta nespravedlností. Některé ženy utrácejí celé jmění za to, aby mohly otěhotnět, zatímco jiné své nechtěné děti nechávají zabít. Někdo je na vozíku a tak rád by chodil, jiný by chodit mohl a prosedí život doma v pokoji. Lidé jako vy přijdou o tělo a na světě je přitom tolik nevyužívaných těl, zdravých těl – lidé v kómatu, na které společnost platí vysoké částky jen proto, aby mohli nečinně ležet, zatímco jejich mysl bloumá bůhví kde.“

„A dál?“ pobídla jej, když se odmlčel.

„Co byste řekla tomu, kdybych vám nabídl opustit své, hm… indisponované tělo a vypůjčit si zatím jiné?“

„Řekla bych, že už jsem trochu velká na pohádky.“

Blažek se naklonil blíž.

„Pohádky někdy ožívají.“

Zvedl svůj kufřík na kolena, otevřel jej a vytáhl helmu se senzory.

„To, co nabízím, je vlastně velice prosté,“ říkal. „Zůstanete sama sebou, stále ve svém těle, ale současně svou mysl připojíte k jinému tělu.“

„Řekli mi,“ odvětila Sandra zvolna, jako by ji jeho slova začínala zajímat, „že umělé protézy v mém případě použít nelze…“

„Víte dobře, že nic takového nemyslím.“

Vstal a přistoupil blíž, držel v ruce helmu, od které se táhl svazek drátů do nitra kufříku.

„Možná byste místo teoretických řečí raději vyzkoušela, jak doopravdy chutná to, co nabízím.“

„Myslíte první dávka zdarma?“

„Kdo neviděl, neuvěří.“

Nasadil jí helmu na hlavu, upnul přezku pod bradou a stáhl hledí přes oči.

Sandra už to znala, věděla, co očekávat, přesto jí to vzalo dech. Protože to, co právě prožívala, to nebylo jako vstoupit do hlavy vážce, ne, dělo se s ní mnohem víc. Veškeré její smysly se náhle proměnily – a těch smyslů je podstatně víc než pět, jak si lidé běžně myslí, mluvím o niterných pocitech, které jsou pro nás tak běžné, že si je přestáváme uvědomovat, dokud je něco nenaruší. Pocit, jak nám bije srdce, jak pracuje náš žaludek, jak se naší pokožky dotýkají šaty, jak nám vlasy spadají přes uši… Ale nejen to. Sandra měla náhle jiné oči, vnímala svět v malinko jiných barvách, cítila odlišnou chuť v ústech a jiný tělesný pach, byla jinak těžká, její pohyby měly jinou setrvačnost, a tohle všechno přišlo naráz a znenadání, jako blesk.

Rozhlédla se, byla v bílém pokoji a proti její posteli stál Margorius, tvářil se vědecky a jen mírně samolibě.

„To jsem ráda, že jste se přišel podívat,“ promluvila a vlastní hlas ji překvapil, zněl zastřeně a nedospěle.

„Můžete zkusit vstát,“ odvětil, aniž by si všímal obsahu jejích slov, „ale opatrně, žádné prudké pohyby.“

Postavila se, nohy se jí trochu chvěly. Co by dělal člověk, který strávil dva týdny bez pohybu? Začal by skákat radostí?

„Kdo jsem?“

Margorius kývl k zrcadlu nad umyvadlem.

„Podívejte se.“

Přistoupila blíž a spatřila tvář děvčete sotva dospělého, jak na ni hledí a v jeho očích je něco, co by měla cítit, něco… Nebyly to její oči, ale svůj vlastní pohled poznávala a vnímala také to zvláštní cosi za ním.

„Kdo je to?“ zeptala se znovu. „Čí je to tělo?“

Margorius přistoupil zezadu k ní, viděla v zrcadle vystupovat jeho tvář nad svým ramenem.

„Vaše, jestli budete chtít. Ne,“ položil jí ruku na rameno, jemně ale důrazně a zarazil její další otázky, „vnímejte ten pocit. Co je důležité, že máte zpátky zdraví, můžete žít jako dřív a navíc beze strachu o svoji schránku. Máte tělo, na kterém nejste závislá, nemusíte si hlídat kila a strach ze smrti… ten se vás netýká. Vaše pravé tělo může žít v umělém spánku pod lékařským dohledem a vy si užívejte života.“

Neměl tušení, s kým mluví. Sandra možná nebyla nejlepší senzibilka v Evropě, ale o telepatii rozhodně něco věděla a nebylo to, dle jejích vlastních slov, nic, co byste jí měli závidět. Proniknout do cizí mysli bylo něco mimořádně neslušného, snažila se tomu vyhýbat, jak jen to bylo možné, ale někdy to zkrátka možné nebylo. Byla citlivá na blízkost cizí mysli…

„Jak to děláte?“ ptala se, aby získala čas.

„Kouzelník neprozrazuje svoje triky,“ odvětil Margorius. „Ale na tom přece nesejde. Důležité je, že nikdo jiný vám nic podobného nabídnout nemůže. Přemýšlejte o tom. Byl by to nový život.“

Já a Čírko jsme zůstávali v sousední místnosti Sandřina pokoje a nemohli jsme samozřejmě vědět, jaký rozhovor se odehrává o pár stovek kilometrů dál; sledovali jsme Sandru, jak leží na lůžku, a doktora Blažka trpělivě čekajícího vedle. Peppe zatím venku zabezpečoval okolí a byl připraven vyrazit z druhé vlny, kdyby bylo třeba. Moc se mi nelíbilo nechávat Sandru samotnou s tím chlapem, byli jsme připraveni okamžitě zasáhnout, kdyby mělo dojít k nějakému riziku, a jak se brzy ukázalo, bylo to třeba.

Sandra se probrala, jediným pohybem shodila helmu z hlavy a vztyčila se na posteli, vrhla se na překvapeného Blažka a srazila ho na zem. Klekla na něj a loktem mu přimáčkla krk k podlaze.

„Ty parchante!“ křičela. „Ty myslíš, že to nepoznám? Jak se opovažuješ tohle mi provést?“

Levou ruku měla pozvednutou loktem vzhůru a pěstí směřující do jeho obličeje; i když jsme k ní s Čírkou hned vyrazili, nestihli bychom ji zastavit, kdyby chtěla použít smrtící úder. A ona chtěla.

Nechci to víc rozmazávat, ale jsem si docela jistý, že byla v té chvíli rozhodnutá ho zabít – nikdy jsem jí tu otázku nepoložil, ale vím, že by to udělala, kdyby ji něco, co spatřila v jeho očích, nezastavilo.

Ty dvě vteřiny zaváhání stačily, abych ji stihl chytit za ramena a odtáhnout ji z něj, zvedla se a už se zas tvářila klidně, ale viděl jsem, že uvnitř je napnutá jako péro starých hodin, jen jediné malé pootočení klíčkem a praskne – a co by bylo pak, to jsem raději nechtěl odhadovat.

Pracně budovaná iluze nemohoucí hraběnky byla v troskách, ale měli jsme přiznání a Sandra byla snad zase při smyslech, a tak to byl vcelku úspěch.

Doktor Blažek se ztěžka sbíral ze země.

„Takže to byla past,“ zachroptěl. Netvářil se ani tak zdrceně, jako spíš překvapeně.

„No jo,“ opáčil jsem. „Tak co, nechcete nám něco říct?“

„Začněte tím,“ pronesla Sanda temně, „kdo je ta holka, v jejíž hlavě jsem právě byla. Mluvil jste o lidech v kómatu, ale to byly jen kecy pro uklidnění zákazníků, že mám pravdu?“

„Nemusím vám říkat nic,“ začal Blažek, ale velice rychle zmlkl, když se mu Sandřiny černé oči opřely do tváře.

„Ona tam pořád byla,“ zasyčela, „cítila jsem ji. Byla jsem vetřelec v její hlavě a ona křičela o pomoc!“

„Nic takového nikdo…“

Zasáhl jsem, aby náhodou neřekl něco neuváženého.

„Ti kluci, co to pro vás zkoušeli, byli všechno možné, ale určitě ne telepati. A vy… na vaše schopnosti empatie bych si taky zrovna nevsadil.“

Pohlédl na mě a chvíli zvažoval, jestli tím opravdu myslím to, co jsem samozřejmě myslel.

„Vy jste to poznal,“ pronesl.

„Měl jste si vybrat někoho, kdo nenapsal o vaší práci, že je to nesmysl a brak,“ opáčil jsem.

Zavrtěl hlavou. „Ne, já myslím, že doktor Blažek byla ta nejlepší volba. Kdo jiný by měl okusit výsledky výzkumu, který mu připadal tak nereálný…“

„Spojil jste se s Margoriusem,“ vyštěkla Sandra, „a na té jeho klinice jste prováděli pokusy na lidech. Chtěli jste prodávat cizí těla pracháčům…“

„Popravdě řečeno, o peníze mi nikdy nešlo. Pro mě byl důležitý pokrok v mém výzkumu.“

„Skoro bych vám to věřil,“ řekl jsem. „Ale mám takovou hloupou životní zkušenost, že prachy zničí i ty nejušlechtilejší myšlenky. No, co si budeme nalhávat, to, co jste provedl doktoru Blažkovi, by soud určitě kvalifikoval přinejmenším jako omezování osobní svobody.“

„Víte, co by mě zajímalo?“ zeptal se a jeho hlas zněl skoro posměšně, „jak to chcete dokázat?“

Při řeči si uvolnil škrtící řemínek hodinek. Byl to nepatrný pohyb, ale takové pohyby se naučíte rozeznávat mezi stovkami jiných – je to věc řeči těla, stačí trocha zkušeností a bude na vás podobné gesto křičet jako varovná siréna. Byl jsem si jistý, že nemá zbraň, neměl důvod ji nosit, a i kdyby náhodou, určitě by po ní při bitce se Sandrou alespoň sáhl. Ale přesto, tenhle pohyb byl ze stejného soudku.

Vzápětí to bylo jasné, víčko jeho hodinek se odklopilo a objevila se skrytá dutina a v ní červená kapsle.

Stáli jsme se Sandrou oba na krok od něj, ale nejspíš by si ji stačil hodit do pusy a spolknout, kdyby tu nebyla ještě Čírko s prstem na ovladači naší známé rušičky mobilního signálu.

Zabralo to bezchybně, muž před námi se zlomil v pase, kapsli v napřažené ruce držel na dlani před sebou. Pro jistotu jsem mu ji vyrazil a zachytil jsem jej, když padal k zemi; byl docela mimo.

„Žádný signál,“ hlásila Čírko.

„Jasně, tohle tělo už odepsal,“ přitakal jsem a položil Blažka opatrně na postel. Dýchal, ale jinak nejevil žádné známky vědomí.

Původní plán počítal s tím, že pokud se v Blažkově těle opravdu ukrývá mysl docenta Zafaela, bude mít jistě záložní řešení pro případ výpadku sítě, například krátkovlnnou vysílačku, kterou bude podstatně jednodušší sledovat a určit zdroj. Nic takového však nepoužil, takže nám tu zbyla prázdná schránka a mysl zmizela někde v éteru.

„Otázka je, jestli má ještě nějaké další tělo,“ nadhodila Sandra. „Toho staříka ve sklepě roztrhal výbuch a tuhle náš doktor…,“ sklonila se k bezvládnému Blažkovi. „Myslím, že by se mohl dát dohromady.“

„Takže je konec?“ ptala se Čírko. „Zafael někde leží ve svém nepohyblivém těle a může tak jedině přemýšlet, kde se stala chyba, nebo o něm ještě uslyšíme?“

„Těžko říct,“ pokrčil jsem rameny.

Margorius přijal policejní delegaci klidně, vyzbrojen neprůstřelným úsměvem a armádou právníků. Všem bylo jasné, že jediné, co mu může kdo dokázat, je nelegální výzkum, který probíhal na jeho klinice. Jakékoliv důkazy o jeho spojení se zločineckou bandou, v jejímž čele stál Zafael, už byly pochopitelně dávno zničeny.

„Možná bude za chvíli venku,“ řekl jsem, „ale v branži už si neškrtne. Kdo by se chtěl léčit na soukromé klinice, kterou vede Mengele?“

Seděli jsme s Čírkou v mém bytě, Sandra v té době v převleku hraběnky de Stralla oznamovala veřejnosti, že zprávy o jejím zranění byly jen kachna, a Peppe se spolu s partou techniků probíral zbytky kovových oblud.

„Nikdy bych neřekla, že by se Margorius mohl pokusit unést vlastní dceru,“ pravila Čírko.

„To taky neměl v úmyslu,“ namítl jsem. „Přistoupil na ten plán až ve chvíli, kdy bylo jasné, že místo Kristýny zaujme Sandra.“

„Jenomže ani to mu nedokážeme, co?“

„Uvidíme. Něco se přece musí dát vyhrabat – telefonní rozhovor, zapomenutá listina…“

„Pořád si nejsem moc jistá, kdo vlastně vyhrál,“ povzdechla si Čírko. „Margorius udržuje fazónu neopatrného vědce, který se zapletl se zločinci a vymklo se mu to z rukou, nikdo z těch pohůnků, které jsme zatkli, o ničem nevěděl a po Zafaelovi se slehla zem. Jediní, koho můžeme obvinit z únosů a teroru v ulicích, jsou ti piloti, a ti jsou nezletilí.“

„Vidíš to moc černě. Máme dokumentaci výzkumu, který Margorius a Zafael v Blažkově těle prováděli na klinice. Časem z toho možná vzejde léčba, která by doopravdy mohla pomoct ochrnutým pacientům.“

„Slyšels Sandru, podstatou je zotročit cizí mysl a ukrást tělo. Myslíš, že by tohle někdy někdo legálně povolil?“.

„Třeba se to povede vylepšit,“ pokrčil jsem rameny.

„A Zafael?“ nadhodila. „Nechce se mi věřit, že tímhle to končí. Možná je z něj troska, ale viděli jsme, co dovede. Leží si někde na pokoji, hlavu má připojenou k počítači a jeho mysl brouzdá sítí, stačí mu vytočit číslo a“

V té chvíli zazvonil telefon. Oba jsme na něj pohlédli. Zazvonil znovu. Čírko se k němu natáhla jako první, malinko zaváhala, pak zvedla sluchátko.

Chvilku jen poslouchala, pak řekla: „Ano… jistě, pane. Jak se má váš synovec?“

Přepnul jsem telefon na hlasitý odposlech a ozval se hlas Miloše Grábla:

„…okamžitě hlásit! Podle rozvědky má k přepadení transportu korunovačních klenotů dojít za dvě hodiny. Chci, abyste byli na místě.“

„Ovšem, pane,“ přidal jsem se.

„A snad vám nemusím znovu připomínat, že máte zachovat naprostou diskrétnost.“

„Jinak to ani neumíme,“ uculila se Čírko.

Zavěsila. Koukli jsme na sebe, pokrčili rameny a šli splnit úkol.