Nina Allanová – Stříbrný vítr (THE SILVER WIND)

Shooter’s Hill měl špatnou pověst. Politika znovuzalesnění vrátila místu jeho původní vzhled, lesy na území mezi Blackheathem a Woolwichem byly nyní právě tak husté a rozlehlé jako kdysi před lety, ba staletími před první průmyslovou revolucí. Lesy oplývaly zloději aut a lapky, a sotva kdy uběhl týden, aby tu nedošlo k nějakému násilnému činu. Situace se stala natolik vážnou, až se v parlamentu objevily snahy o obnovení trestu smrti za silniční loupeže, podobně jako tomu už bylo u velezrady. Při několika rozhovorech jsem postřehl, že místní už začali Oxleas Woods nazývat jeho starým jménem Oběšencův les, přestože tam dosud k žádnému věšení nedošlo. Přinejmenším nikoli oficiálně.

Do Shooter’s Hill ještě stále zajížděla pravidelná autobusová linka, ačkoli jsem zaslechl zvěsti, že řidiči, kteří po ní jezdí, dostávají příplatky za nebezpečí. Rozhodl jsem se zastavit za Owenem Andrewsem odpoledne; večerní zákaz vycházení se v té části Londýna přísně dodržoval.

„Pro všechno na světě, jak tady můžete žít takhle sám?“ zeptal jsem se ho. „Nezneklidňuje vás to?“

Zasmál se tím hlubokým vnitřním smíchem, jenž jako by otřásal celou jeho drobnou bytostí. „Žiju tu skoro celý život,“ pravil. „Proč bych odtud odcházel?“

Owen Andrews byl achondroplastický trpaslík a jako takový podléhal všem obvyklým omezením. Nesměl se oženit, nesměl zplodit děti, i když, jak jsem předpokládal, tato otázka už byla spíš akademická; jistě byl hned po pubertě sterilizován nebo dokonce vykastrován. Každý o takových případech slyšel; vědomé předávání vadných genů byl zločin, trestaný vězením – od doby, kdy se dostali k moci Britští nacionalisté Cliva Billingse. V Andrewsově obývacím pokoji stála na krbové římse jeho fotografie z mládí. Zachytila ho u stolu, jak hraje karty s půvabnou mladou ženou. Žena se usmívala, prsty přiložené k pootevřeným rtům. Andrews se tvářil vážně, hlavu soustředěně skloněnou nad kartami. Měl pohledný profil a fotograf ho zabral z úhlu, v němž ty nejzřetelnější znaky jeho deformity zůstaly skryté. Na tom snímku mě cosi znepokojovalo, jako by naznačoval jakousi soukromou tragédii, a rychle jsem se od něj odvrátil. Raději jsem se ho znovu zeptal na Shooter’s Hill a zloděje aut, ale on trval na tom, že tisk celou záležitost příliš dramatizuje.

„Tohle místo mělo vždy svou historii, a historie má ve zvyku se opakovat. Jestli mi nevěříte, přečtěte si Samuela Pepy se. V jeho době se lidé Shooter’s Hill také obávali. Uvidíte, jak podrobně se pan Pepys rozepisuje ohledně toho, co všechno lidé lapkům prováděli.“ Odmlčel se. „Tedy těm, které chytili.“

* * *

O Owenu Andrewsovi jsem se poprvé dozvěděl od jednoho ze svých klientů. Lewis Usher kdysi býval bohatý, ale když Američané zavrhli Evropu a zaměřili se místo toho na Čínu, v podstatě přes noc o všechno přišel. Jeho manželka byla Zoe Cliffordová, ta filmová herečka. Zemřela při porodu jejich dcery nebo na nějaké poporodní komplikace, nejsem si jistý. Dítěte se ujali Zoeini příbuzní a Lewis Usher zůstal sám v obrovském nesourodém domě na horním konci Crooms Hill, méně než půl míle od středu Greenwiche. Kdysi by takové sídlo stálo celé jmění, jenomže pro něj bylo příliš velké a po tom krachu už si nemohl dovolit ho udržovat. I přes svůj špatný stav to byla nemovitost, na jaké se moje agentura specializuje, takže jsem mu vyjednal velmi dobrou cenu s jednou nezávislou farmaceutickou společností. Dotyčnou společnost lákala také nízká daňová sazba, mnohem nižší než na jižním břehu Temže. Představitel firmy, jistý Hugo Greenlove, prohlásil, že mají v úmyslu sídlo přeměnit ve výzkumné zařízení. Vzrušeně brebentil a přehnaně gestikuloval, když předváděl, jak budou místnosti rozděleny nebo zdi strženy, a i když mi od něj připadalo netaktní tohle vykládat před majitelem domu, Lewise Ushera se to zřejmě nijak nedotklo. Jakmile Greenlove odešel, řekl mi, ať se toho zbavím, nejen domu, ale všeho v něm. Sice to nevyslovil přímo, ale já získal dojem, že výtěžek prodeje chce použít k přesídlení do Ameriky. Odhadoval jsem, že už tam navázal nějaké kontakty.

„Opravdu chcete prodat všechno?“ přeptal jsem se. Přes jistý soucit k Usherovi mě ta představa nadchla. Dům byl plný věcí, na nichž by se dalo slušně vydělat; obrazy, bronzové sošky a tak dál, a já měl kartotéku ve své kanceláři plnou klientů, kteří by si je rádi koupili.

„Zbylo tu pár věcí po Zoe, ty bych si chtěl nechat, ale to je tak všechno,“ odpověděl. Všude po domě měl spoustu zarámovaných fotografií své ženy, jež podrobně zaznamenávaly její uměleckou dráhu od divadla po filmové plátno. Byla to vysoká, hranatá žena s asymetrickými ústy a širokým čelem, nicméně i na fotografiích působila nesmírně smyslně; musel na ni být úžasný pohled. Usher pro ni stále truchlil. Domnívám se, že ke mně pojal důvěru právě proto, že jsem byl také vdovec. Prohlásil, že mám předkupní právo na cokoli z domu, a když jsem váhavě jmenoval pár věcí, jež mě zaujaly, vyslovil cenu tak nízkou, až jsem se cítil provinile, když jsem souhlasil. Usher to nejspíš z mého výrazu poznal, protože mě plácl po rameni a rozesmál se.

„Prokážete mi tím laskavost,“ řekl. „Je zvláštní, jak málo člověk potřebuje, když na to přijde.“

Znovu se zasmál a smích se rychle změnil v bolestivý kašel, který mě přiměl k úvaze, zda v něm nehlodá něco víc než jen žal, jestli snad netrpí nějakou vážnou chorobou. Což by jistě mohlo přispívat k jeho lhostejnosti vůči materiálním statkům. Když jsem však o chvíli později ukázal na malé mosazné cestovní hodiny a zeptal se, kolik by za ně chtěl, jeho chování se změnilo. Do očí mu vstoupilo vzrušení a okamžitě jako by o deset let omládl.

„To jsou hodiny Owena Andrewse,“ prohlásil. „Tedy měly by být. Nikdy jsem si to neověřil. Přijal jsem je jako náhradu za dluh. Už je mám léta.“

Oceňujícím pohledem si hodiny změřil a ve tváři se mu zračila hrdost, naznačující, že ač hodiny nevyrobil on sám, podobné věci vznikají právě díky lidem jako on, lidem s penězi a vlivem, a já na okamžik zahlédl muže, který dvacet let seděl ve správní radě úspěšné nadnárodní společnosti.

„Kdo je Owen Andrews?“ zeptal jsem se. O hodinách a jejich tvůrcích jsem věděl jen málo, asi tolik jako o nábytku a řezbářství či skle. Nikdy jsem se nepovažoval za odborníka na starožitnosti. Byl jsem realitní agent, který si s nimi tu a tam po straně trochu zakšeftuje. Své úspěchy jsem považoval za čiré štěstí a důsledek skutečnosti, že jsem se nechal vést spíš instinkty než vědomostmi.

„Owen Andrews je trpaslík,“ vysvětlil mi Usher. „Vyrábí alchymistické hodiny. Obecně jsou známy spíš jako stroje času.“ Teď jsem se zasmál pro změnu já, byť poněkud nuceně. „To nemyslíte vážně. Přece byste těm nesmyslům nevěřil!“ Jistěže jsem byl obeznámen s některými aspekty nové fyziky, s teorií, podle níž všechny body v čase existují současně, a spíše než dělit je na minulost a budoucnost by bylo vhodnější popisovat je jako nekonečný a plynulý oblouk přítomnosti. Někteří vědci prohlašovali, že přinejmenším teoreticky by se dalo cestovat po tomto oblouku tam a zpět – cestovat časem, chcete-li to tak vyjádřit. Sledoval jsem několik televizních dokumentárních pořadů na toto téma, ale nikdy jsem nic z toho nebral vážně. To moje žena Miranda se o to zajímala. Miranda byla ten typ, fascinovalo ji neznámo a vždy byla ochotna věřit v nemožné. Právě tahle otevřenost novým zkušenostem ji také přiměla uvěřit, že by mohla pomoci svému otci, přestože ji lékaři varovali, že by mohl být nebezpečný. Její víra v zázraky patřila k věcem, jež jsem na ní nejvíc miloval. Zauvažoval jsem, zda se mě Usher nepokouší patřičně naladit, abych hodiny považoval za cennější, když je opřede tajuplným příběhem. Neměl jsem ponětí, proč by to dělal, když je současně ochoten jiné předměty, na něž jsem ukázal, dát víceméně zadarmo. Znovu jsem si hodiny prohlédl. Jejich schránka se matně okrově leskla. Byla to jen drobnost, docela prostá věcička, ale čím déle jsem se na ně díval, tím víc jsem je chtěl koupit. Už jsem se rozhodl, že je potom neprodám, že je chci pro sebe. Ovšem pokud Usher uvede nějakou absurdní sumu, nechám to být.

Usher pokrčil rameny. „Myslím, že je to celé nesmysl,“ pravil. „Já náhodou věřím, že čas se podobá vodě, vytékající z kohoutku. Jakmile se jednou vylije, nelze ji vrátit zpět, to nesvede ani láska, ani peníze, ba ani žádný z těch dnes tak módních vynálezů. Člověk, který mi ty hodiny dal, mi je nabídl, protože se domníval, že jsou cenné, a já je přijal, protože se mi líbily. To provedení mi připadalo překrásné.“

„Přece snad nemohl věřit, že jde o stroj času? Podle mě jsou to normální cestovní hodiny.“

Usher se usmál. „A co jsou podle vás hodiny jiného, než stroj času?“ Přivřel oči, na okamžik je na mě upřel, jako by mě vyzýval k souboji, vzápětí však uhnul pohledem a potřásl hlavou. „Ovšem tak, jak to myslíte, pochopitelně ne, nejde o žádný opravdový stroj času. Pokud vím, jsou to jedny z jeho ‘holých‘ hodin, určených k měření času, nic víc. Pochopitelně jdou přesně a jsou docela hezké, ale schránka je z mosazi, nikoli zlatá, a na dnešním trhu tedy nemají valnou cenu. Jestli se vám líbí, dám vám je zadarmo. Smlouva o prodeji domu, kterou jste pro mě právě uzavřel, mi vyřešila spoustu problémů. Řekněme, že je to jakýsi bonus k vašemu honoráři.“ Srdce mi poskočilo. Musel jsem se přemáhat, abych po hodinách okamžitě nechňapl a nestrhl je z poličky, jen abych pocítil jejich tíhu v ruce.

„Ten hodinář, Owen Andrews, je stále naživu?“ zeptal jsem se místo toho.

„Nemám ponětí,“ odvětil Usher. „Nevím o něm nic víc, než co jsem vám právě řekl.“

Myslím, že v té chvíli jsem se rozhodl, že onoho Owena Andrewse vypátrám a zjistím o něm pravdu. Vysvětloval jsem si to tím, že malé mosazné hodiny byly od smrti mé ženy jediná věc, jež vzbudila můj zájem. Ovšem vězelo v tom něco víc. Kdesi v hloubi duše jsem choval tajnou, šílenou naději, že Owen Andrews je člověk, který dokáže vrátit čas.

* * *

„Víš určitě, že se s tím člověkem chceš zaplést, Martine?“ zeptala se Dora. „Měl by být pod dohledem.“ Potáhla z cigarety, naklonila se a sklepla popel do naštípnutého podšálku z míšeňského porcelánu, který měla pro tento účel připravený u lokte. Už dávno jsem vzdal snahu vymluvit jí kouření. Prostě to k ní patřilo, podobně jako parfém Samsara a kabát z napodobeniny leopardí kožešiny. Byla sarkastická a chytrá, obdařená tou pronikavou analytickou inteligencí, která mě občas přiměla k úvahám, proč vlastně opustila své zaměstnání na ministerstvu vnitra. Jako právník na volné noze sice měla pravidelný a dostatečný příjem, ale rozhodně nevydělávala velké peníze; jen zlomek toho, zač ve skutečnosti stála. Kdysi v raných dobách našeho přátelství, kdy jsem si na krátkou dobu představoval, že by mezi námi mohlo dojít i k nějakému romantickému jiskření, jsem se jednou opil a zeptal se jí na to.

„Už pro ty lidi nemůžu pracovat,“ odvětila. „Nevěřím v uzavírání smluv s ďáblem.“ Zasmála se, úsečné ‚cha‘, a změnila téma. Později téhož večera jsem se dozvěděl, že je vdaná za muže jménem Ray Levine, bývalého dopravního pilota, který teď létá s ministry na různé konference a krizové schůzky na nejvyšší úrovni.

„Ray je tak trochu idiot, řekla bych,“ vyjádřila se Dora. „Ale známe se už od dětství. Kouřili jsme spolu na učitelských záchodcích. Takové věci se nezapomínají. Nestarám se, co na těch jejich výletech podniká, pokud mi to netahá domů. Už dávno jsem se naučila, že důvěra je důležitější než manželská věrnost.“

S Dorou jsem se seznámil, když jsem jí prodával byt, třípokojovou přestavbu ve Westcombe Parku, zabírající část bývalého pečovatelského ústavu. Byla to atraktivní nemovitost s vysokými okny, vitráží ve střeše a podlahami z dubu, ale měla jisté vážné nevýhody, z nichž nejpodstatnější byl přístup po požárním schodišti sousedního domu. Bylo mi jasné, že to může představovat právní problém, pokud by byt někdy chtěla prodávat, a protože jsem si ji oblíbil, porušil jsem všechna obchodní pravidla a řekl jí to. Její přímočará reakce mě zaskočila, ale později, když jsem ji lépe poznal, jsem pochopil, že pro ni byla typická.

„Nemůžu se přece rozhodnout ke koupi něčeho na základě představy, jak se toho později zbavím,“ prohlásila. „Tady jde o domov, ne o investici. Tady chci žít.“

Načež se usmála a prozradila mi, že je právnická. Věděla vše o věcných břemenech a ztíženém přístupu, ale trvala neústupně na tom, že ten byt chce; právě tak, jak byla neústupná v mnoha dalších věcech. Když se nastěhovala, dovolil jsem si ji kontaktovat a požádat ji, zda by neměla zájem o příležitostnou smluvní práci. Do roka už pro mě pracovala celé dva dny v týdnu a účinně pomáhala s řešením nejrůznějších patových situací, blokujících některé lukrativnější prodeje. Měla mimořádné nadání na hledání mezer v zákonech, a vlastně na řešení čehokoli. Právě to byl důvod, proč jsem ji požádal o pomoc při pátrání po Owenu Andrewsovi. Nezacházel jsem do podrobností, a Dora, jelikož to byla Dora, se nevyptávala. O pár dní později mi zavolala domů a zeptala se, zda bych k ní nezašel.

„Musím ti ukázat pár věcí,“ řekla. „Ale nechtěla bych to tahat do kanceláře.“

Otevřela mi oblečená do Rayových starých maskáčů s elastickými šlemi. „Andrews je živ a zdráv,“ oznámila mi. „Dal by sis něco k pití?“ Nalila mi Glenlivet a zavanulo od ní Samsarou, obojí luxusní zboží, jaké se běžně nekoupí, ale máte-li správné známosti, seženete ho. Počítám, že whisky i parfém sháněla přes Rayovy kontakty. Levine se v bytě vyskytoval jen vzácně. Podle Dory trávil noci většinou na leteckých základnách nebo v postelích žen, na které se momentálně snažil udělat dojem.

„Jako bych byla vdaná za vlastního mladšího bratra,“ vyjádřila se. „Ale popravdě řečeno, nejspíš bych ho zabila, kdyby tady byl pořád.“

Občas jsem uvažoval, co by se stalo, kdybych se pokusil strávit s ní noc. Ta představa mě silně pokoušela, ale nejspíš jsem si příliš cenil našeho přátelství, nemluvě o obchodních vztazích, abych riskoval, že to vše zničím nějakým hloupým šlápnutím vedle. Kromě toho měla ráda Mirandu.

Podala mi pití, načež mi po stole přisunula tenký štůsek papírů.

„Tady máš,“ řekla. „Koukni se na to.“

Štůsek obsahoval směs fotokopií a vytištěných zpráv s poznámkami a vysvětlivkami Dořiným špičatým černým písmem. Byla tu fotokopie zkoušek pro vstup do státní služby a standardního průkazu totožnosti, spolu s pasovou fotografií a kopií článku z časopisu, o němž jsem jakživ neslyšel, jménem Purpurový oblak. Na fotce byl snědý, celkem pohledný muž s vysokým čelem a hustým obočím. Obrázek zachytil jen hlavu a nenabízel žádná vodítka ohledně postavy, ale v dokladech byla uvedena výška čtyř stop a deseti palců spolu s poznámkou, že mezi devátým a čtrnáctým rokem věku podstoupil čtyři závažné operace nohou. Adresu měl na Shooter’s Hill, jen pár mil od bytu, kde jsme právě seděli, ovšem vzhledem ke špatné pověsti toho místa a nočnímu zákazu vycházení to v současné realitě představovalo vzdálenost jako přes půlku světa. Ve vstupním testu pro státní zaměstnance Andrews dosáhl výsledku devadesáti osmi procent.

„To je neuvěřitelné,“ řekl jsem. „Kdes tohle všechno sehnala?“

„Je toho ještě víc.“ Dora vytáhla z hromádky pár listů a rychle je prošla, až našla, co hledala. „Pracoval pro Ministerstvo obrany na utajovaných projektech. To znamená, že mohli jeho údaje vymazat neboje nějak pozměnit, cokoli. Podivné na tom je, že ho propustili, ale nechali ho na pokoji. To se nestává. Obyčejně tě šoupnou do vězení, přinejmenším na nějakou dobu, dokud pro ně tvá práce nepřestane být aktuální. Skutečnost, že je Andrews stále na svobodě, znamená, že pro ně má nějakou cenu, nebo že je špion. Už to, že pro ně vůbec pracoval, je svým způsobem zázrak. Je trpaslík, ne plnoprávná osoba. Pro lidi jako on je čím dál obtížnější získat pracovní povolení.“ Odmlčela se a típla cigaretu. Ucítil jsem nasládlý pach tabáku Marlboro. „Jde o to, že ho určitě sledují. Jestliže se k němu přiblížíš, pořádně se podívají i na tebe. To bys chtěl? Není právě vhodná doba, aby ses dostal na něčí černou listinu.“

„Jen jsem s ním chtěl mluvit.“

„Tos říkal. A já si přečetla ten článek. Oč tu jde, Martine?“

„O nic. Mám hodiny, které vyrobil, to je vše. Jen jsem byl zvědavý.“

„No, víš, co se říká. Kdo je zvědavý, bude brzo starý.“

Mělo by to být k smíchu, ale nebylo. Seděli jsme vedle sebe u stolu a žádný z nás nic neříkal. Rád bych ji býval uklidnil, aspoň jí poděkoval za to, co pro mě udělala, a přitom mi připadalo, že to prostě nejde. Uvědomil jsem si, že jsme se octli na neznámém území, na nejisté půdě, která nečekaně vznikne, když rozhovor dvou lidí překročí obvyklé hranice. Politika představovala zřídkakdy probírané téma – dokonce i v soukromí.

„Můžu si ty papíry vzít s sebou?“ zeptal jsem se nakonec.

„Jen si je vezmi. Já je nechci. Musela jsem použít své staré heslo, abych se k některým těm věcem dostala. Kdyby někoho napadlo po tom jít, snadno by mě našli. Je to absurdní, takové riziko. Bůh ví, co jsem si myslela.“ Prohrábla si rukama vlasy, takže jí zůstaly trčet kolem hlavy jako tuhá černá aureola. „Ale byla to docela legrace. Lepší než ověřování nájemních smluv.“

Usmála se a já věděl, že jsme zpátky na bezpečné půdě. Také mi bylo jasné, že téma Owen Andrews je pro nás uzavřeno, a i když si užila trochu pomíjivého vzrušení při nabourávání záznamů Ministerstva vnitra, nechce se už účastnit ničeho, co budu dál podnikat. Nepochybně k tomu měla své důvody. Netoužil jsem zjišťovat jaké, právě tak jako ona nijak netoužila vědět, co mě zaujalo na Owenu Andrewsovi. Vydal jsem se domů delší cestou, obcházeje hranice Greenwichského parku, který byl po západu slunce uzavřen a občas býval veřejnosti nepřístupný po celé měsíce. Uvězněné stromy mi připomněly Shooter’s Hill, výspu pomyslné říše, zahalené těžkým závojem soumraku. Uvažoval jsem, co asi právě teď Andrews dělá, a z podivnosti toho všeho mi bylo těžko u srdce. Jedné věci jsem si všiml a nezmínil se o ní Doře, když jsem se probíral papíry. Několik dokumentů uvádělo rozdílné údaje o jeho datu narození. Ani v jednom případě nešlo jen o několik dní. Podle rodného listu byl o patnáct let mladší, než udával jeho průkaz totožnosti. Podle lékařských záznamů byl o deset let starší.

Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Podobných byrokratických omylů se nejspíš najdou tucty, ale stejně mě to znervózňovalo.

Když jsem se vrátil domů, přečetl jsem si článek, který Dora vytiskla z Purpurového oblaku. Jednalo se o esej o tom, jak předchozí vláda využila něčeho, co autor nazýval, technologií časového mostuaby se pokusila změnit průběh války na Středním východě. Text měl příchuť konspirační teorie a senzačnosti, jakou jsem si spojoval s časopisy, specializujícími se na UFO a paranormální jevy, tudíž jsem z něj nevěřil ani slovu. Podle článku byl Owen Andrews tvůrcem zařízení jménem Stříbrný vítr, mechanického časového stabilizátoru, který vědci ve službách armády přizpůsobili vlastním potřebám. Andrews měl zřejmě také spojení s německou firmou Lange a synové, jež vyrobila hodinky pro kdekoho od Adolfa Hitlera po Alberta Einsteina, přičemž současně patřila k průkopníkům na poli využití atomové energie.

Bylo mi jasné, že se za ním musím podívat. Teď už mi ani nešlo o ty hodiny, navíc po přečtení onoho pochybného článku v Purpurovém oblaku byly mé pochyby o proveditelnosti cest časem ještě silnější než kdy dřív. Prostě mě fascinoval samotný Owen Andrews. Skutečnost, že ani nepatřil k plnohodnotným lidským bytostem, a přitom si kdovíjak zachovával imunitu vůči politické realitě. Skutečnost, že měl patrně tři různá data narození. Skutečnost, že žil na místě, kde přežívali pouze vyděděnci společnosti, psanci a zoufalci. Připadalo mi, jako bych vstoupil na jakýsi okraj a cítil, jak se pode mnou pohybuje, jako bych na ulici stoupl na uvolněnou dlaždici a objevil, že jde o tajný vchod do podzemního města.

Asi to bude znít šíleně, ale nikdy jsem nezpochybňoval svět, v němž jsem žil. Pamatuju zablokovaný parlament, výpadky energie, nucené deportace milionů černochů a Asiatů z městských ghett na obrovské lodi, jež je měly dopravit do takzvaných domovských států jako Nigerie, Botswana a téměř neobyvatelných pustin zdevastované delty Nigeru. Vzpomínám si na požár na palubě Anubise, hlavně proto, že naše učitelka Kwella Cousens byla jednou ze tří tisíc deportovaných, kteří při něm zahynuli. Nějakou dobu přednášela obchodní francouzštinu na vysoké škole, kde jsem studoval, ale během daňových reforem přišla o pracovní povolení a musela nastoupit k transportu. Pamatoval jsem si tohle všechno, stejně jako předchozí generace přistání na Měsíci nebo zavraždění Kennedyho, podle novinových zpráv a fotografií. Stalo se to, když mi táhlo na dvacítku, měl jsem plno práce na škole a zoufale jsem se snažil zbavit panictví.

Pravda byla taková, že jsem to vnímal jako věci, které se staly jiným lidem. Nové zákony o zaměstnávání se týkaly převážně černochů a imigrantů. Pokud jste byli bílí a měli průkaz Spojeného království, mohli jste v podstatě žít dál, jako by se nic nezměnilo. Viděl jsem, jak dopadli lidé, kteří kolem toho dělali povyk: pár studentů z naší školy, kteří se účastnili demonstrací a stávek v docích a roznášeli skandální samizdatové plakáty, jež jednu dobu pokryly ulice největších měst, strávilo několik nocí ve vězení a některým bylo zastaveno stipendium. Jednomu mladíkovi, který se připoutal řetězem k zábradlí Buckinghamského paláce, dokonce odebrali číslo sociálního pojištění. Sbalili ho a šoupli do Nigeru spolu s černými. Vzpomínám si, jak jsem si říkal, jaký to byl hlupák, míchat se do něčeho, co s ním nemělo nic společného.

Až doposud jsem největší rozhodnutí v životě učinil, když jsem požádal Mirandu o ruku.

Toho večera jsem se však ukládal ke spánku s vědomím, že jsem na pokraji dalšího rozhodnutí stejné závažnosti, možná ještě závažnějšího; rozhodnutí, které mi může změnit život způsoby, jaké si nedokážu představit, dokud už nebude pozdě vzít je zpět: chystal jsem se klást otázky, jež jsem dříve zavrhoval jako záležitosti, do kterých mi nic není.

Ležel jsem v posteli, naslouchal pravidelnému tikotu hodin Owena Adrewse na nočním stolku a vzdálenému put-put větrníků elektráren za řekou na Psím ostrově. Když už jsem vplouval do spánku, zdálo se mi, jako by hodiny a větrníky spojily své síly a vytvořily obrovské stříbrné kolo, jehož hřídel a paprsky zachytávají měsíční světlo a rozhazují jeho záři do stovky různých stran.

* * *

Autobus byl prastarý, se zrezavělými blatníky, a plný vojáků. Jejich bujará, halasná přítomnost mě znervózňovala, přestože jsem si uvědomoval, jak je to nelogické; na jejich chování nebylo nic nezvyklého či zlověstného a ostatně se dalo očekávat, že se právě tady příslušníci armády vyskytnou. Shooter’s Hill patřil k zónám s omezeným přístupem. Civilisté sem směli vstoupit, obchody a malé podniky, jež v místě slou žily před jeho uzavřením, směly pokračovat v činnosti jako dříve, alespoň zčásti ku prospěchu přílivu vojenského živlu. Ale po západu slunce byl jakýkoli pohyb z vesnice a do ní přísně zakázán. Postavili tu vojenské kontrolní stanoviště a povídalo se, že lesy za starou nemocnicí se hemží ostřelovači, že šarvátky o území mezi armádou a gangy zlodějů aut, jež Oxleas Woods používají jako úkryt, nabraly rozměry partyzánské války.

Oficiálně se to místo nazývalo střelnicí a cvičištěm s překážkovou dráhou, podobně jako Dartmoor a Romney Marsh, ale každý věděl, že v tom je něco víc. Šířily se zvěsti, že zchátralé nemocniční budovy byly předány jisté specializované divizi jako zkušební laboratoře biologických zbraní. Vždycky jsem si myslel, že to jsou nepravděpodobné nápady, pouhé klepy, ale jak se autobus těžce vlekl nahoru na Maze Hill a do lesa, začal jsem se nad tím vážně zamýšlet. Vstup do lesa působil podivně, téměř jako překročení hranice jiné země. Holá, otevřená náves Blackheathu náhle ustoupila hustým řadám dubů, jasanů a buků, rostoucích tak blízko sebe, až se zdálo, jako bychom vjeli do tunelu. Nejnižší větve škrábaly do střechy autobusu, jejich uzlovité zelené prsty se spojovaly nad našimi hlavami. V nepravidelných odstupech vybíhaly ze silnice asfaltové či prašné cesty, mezi stromy jsem rozeznával hranaté obrysy domků a činžáků. Uvažoval jsem, kdo by si vybral bydlení právě tady. Věděl jsem, že bytová výstavba v blízkosti nemocnice byla z větší části zbořena na příkaz vlády.

S výjimkou jednoho ohořelého vozu na kraji silnice jsem nezahlédl žádné známky násilností, ale přesto jsem zdejší atmosféru vnímal jako tísnivou. Les se zdál nekonečný, jeho zelené ticho zneklidňující; připadalo mi, jako by tu něco číhalo, něco těsně mimo dohled.

Projeli jsme křižovatku se semafory, dorazili k zastávce u dvou vroubkovaných žulových sloupů, jež označovaly vstup do nemocnice. Hlavní budova byla téměř skryta za vysokou kamennou hradbou s kovovými bodci nahoře a kotouči ostnatého drátu. U otočné závory stály vojenské stráže. Všichni vojáci v autobusu se zvedli a netrpělivě se strkali, jak se hrnuli k předním dveřím. Jakmile byli venku, utvořili volnou řadu a čekali, až budou vpuštěni. Viděl jsem, jak se jeden z nich přehrabuje v batohu, nejspíš hledá vstupní povolení nebo jiný nezbytný dokument.

Přitiskl jsem tvář k oknu a sledoval vojáky, jak procházejí kontrolou totožnosti. Když se dal autobus znovu do pohybu, zahlédl jsem úzká okna a flekaté šedé zdi. Teď, když vojáci vystoupili, byl autobus téměř prázdný. Vzadu seděli dva muži ve vycházkových oblecích a zavalitá žena středních let s proutěným košíkem na kolenou. Košík obsahoval tři živá kuřata. Naproti mně seděla mladá dívka, jejíž bledá tvář a vlasy lehké jako chmýří mi trochu připomněly Mirandu. Dívala se přese mě na vojáky na silnici.

„Je tam blázinec,“ svěřila mi nečekaně. „Hlídají to tam, aby jim blázni neutekli. Někteří z nich zabíjeli lidi.“

Chvilku jsem na ni mlčky hleděl a nebyl jsem si jist, co na to říct. Když jsem se ohlédl, nemocnice i vojáci už byli daleko za námi. Mlhavě jsem si na to místo vzpomínal z dětských let, kdy bylo Oxleas Woods volně přístupné a krádeže aut méně časté. Tehdy byla nemocnice opuštěná a sešlá; zapomenutá ohavnost. Předstírali jsme, že je začarovaná, nebo jsme možná věřili, že tomu tak opravdu je, to už jsem nevěděl jistě. Každopádně její brána bývala vždy důkladně zajištěna proti vetřelcům a vysoká hradba kolem znamenala, že jde o nedobytný pozemek, i pro nejvynalézavější a nejodvážnější z naší party. Ty temné, zasmušilé budovy mi vždy tak trochu naháněly strach. Neobával jsem se ani tak nějakých duchů, jako budov samotných. Nenáviděl jsem jejich zamřížovaná okna, zamračená průčelí, jež mi pokaždé připomněla vězení a podzemní kobky. Nikdy jsem se neubránil představě, že se tam odehrály strašlivé věci.

Ohromilo mě a zvláštním způsobem uspokojilo, když jsem teď zjistil, že uplynulá léta mou nechuť k tomu místu nijak nezmírnila.

„Víš, co tam ti vojáci dělají?“ zeptal jsem se dívky. Hádal jsem jí tak třináct, ale teď, když jsem se na ni podíval pozorněji, zjistil jsem, že je starší, možná osmnáct, devatenáct let. Zdála se mladší, protože byla tak hubeňoučká a měla tak rozmrzelý, poněkud nepřítomný výraz. Ve skutečnosti se Mirandě nepodobala, jedině barvou vlasů. Dívka pevně stiskla rty a rázně potřásla hlavou. Zdálo se, že ji překvapilo, téměř polekalo, když jsem na ni promluvil, přestože mě oslovila jako první. Napadlo mě, že je možná mírně retardovaná.

„Byla jsem uvnitř,“ řekla. Pohlédla na mě zpod bezbarvých řas, jako by se ujišťovala, že ji ještě poslouchám. Byl jsem si jist, že lže. Odvrátil jsem se od ní k oknu. Vjížděli jsme do vesnice. Shooter’s Hill byla vždycky mrňavá víska, a teď, když ji obklopoval les, působila ještě bezvýznamněji. Viděl jsem obchod se smíšeným zbožím a poštu, kostelík a vedle snad kulturní středisko nebo školu. Silnici po jedné straně lemovaly domky, směsice malých kamenných chaloupek a větší řadové zástavby. Na druhé straně začínal les a táhl se v nepřerušeném pruhu až ke Carshaltonské přehradě a za ní až za Sussexskou pahorkatinu.

Autobus se zaskřípěním zastavil u hostince U býka. Sotva jsem se zvedl na nohy, světlovlasá dívenka se hbitě protáhla kolem mě, prolétla po chodníku a zmizela v uličce mezi dvěma domky. Autobus zachrchlal a s trhnutím pokračoval v cestě, ženu s kuřaty a obchodníky v oblecích vezl dál až k loděnici ve Woolwichi. Kolem mě se uzavřelo ticho tak naprosté, až se zdálo hmotné, zbarvené dozelena a se strukturou domácího prachu. Ohlédl jsem se směrem, odkud jsem přijel. Kdesi severně ode mě ležely široké ulice a tramvajové linky, a v centru Londýna místa, zničená výbuchy. Na okamžik jsem zaváhal před hospodou, potom jsem vykročil po silnici. Po levé ruce jsem měl vodojem, renovovanou viktoriánskou stavbu, jež nejspíš sloužila všem domům ve vesnici a pravděpodobně i nemocnici. Tyčila se nad střechami, cihlové cimbuří ošlehané a vybledlé do barvy jílu. Dům Owena Andrewse se nacházel v Doverské ulici, jedna z osmi viktoriánských řadových vilek přímo ve stínu vodojemu. Domy oddělovala od silnice řada stromů. Před padesáti lety tudy vedla hlavní trasa do Londýna a vládl tu čilý provoz. Všeobecná daň na soukromá vozidla všechno změnila, a krom toho se na změně podílely i lesy, jež vesnici uzavřely. Doverská ulice teď byla lesní cesta, po níž se pohybovaly převážně náklaďáky, svážející dříví, a vojenská vozidla. Puklinami v asfaltovém povrchu se prodíral plevel. Poprvé od rána jsem se doopravdy zamyslel, co tu propána dělám.

K Andrewsovu domu vedla krátká pěšina, několik dlaždic položených vedle sebe na zažloutlém trávníku s krtinami. Rychle jsem došel ke dveřím a stiskl zvonek. Slyšel jsem ho zvonit někde v předsíni. Stál jsem tam a čekal snad celé věky. Nepochyboval jsem, že se tu někde skrývají neviditelní pozorovatelé, a teprve časem zjistím, jestli to pro mě bude mít nějaké následky. Sehnul jsem se a nakoukl do dopisní schránky. Zahlédl jsem světlé stěny a dřevěnou podlahu, a pak se dveře otevřely tak náhle, až jsem málem vletěl dovnitř.

„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se Owen Andrews. „Zabloudil jste?“

„Ne,“ odpověděl jsem a hleděl dolů na něj. „Přinejmenším si to nemyslím. Přijel jsem za vámi.“

„To byste raději měl jít dál,“ pozval mě Andrews. „Poslední dobou nemám moc hostů.“ Ustoupil dovnitř, pohyboval se pomalým kolébavým krokem. Nezdál se překvapen, že mě tu vidí. Následoval jsem ho do domu. Všechno se odehrávalo tak rychle, až jsem z toho začínal mít pocit neskutečna.

Zavedl mě do zadního pokoje. Místnost byla přeplněná knihami, měl jich tu tolik, že okrové tapety na stěnách bylo vidět pouze tu a tam. Prosklené dvojité dveře poskytovaly vyhlídku na úzký pruh zahrady. U jedné ze stěn stály knihovnické schůdky na kolečkách. Andrews se s námahou vysoukal na odřenou pohovku. Podle množství knih a papírů, navršených na jedné straně jsem odhadoval, že jde o jeho oblíbené čtenářské místečko.

„Posaďte se,“ vybídl mě a mávl rukou k protějšímu křeslu, ušáku s vybledle zeleným sametovým čalouněním. „Povězte mi, proč jste sem vážil cestu.“

Usadil jsem se do křesla. „Omlouvám se, že jsem přišel takhle bez pozvání,“ začal jsem. „Koupil jsem nedávno jedny vaše hodiny a chtěl jsem se na ně vyptat. A chtěl jsem si s vámi promluvit co nejdřív. Doufám, že vám to nevadí.“

„Moje hodiny? Jak vzrušující. Které?“

Naklonil se dopředu, zjevně ho to zaujalo. Vypadal typicky trpaslicky, s krátkými končetinami a hlavou, jež se zdála příliš velká v poměru k tělu, ale trup měl silný a vzpřímený a nesl se tak důstojně, že už po prvních pěti minutách jsem zapomněl na jeho malý vzrůst. Síla jeho osobnosti působila přímo hmatatelně. Usoudil jsem, že jde patrně o nejpozoruhodnějšího člověka, jakého jsem kdy poznal. Popsal jsem mu hodiny a vysvětlil mu, jak jsem k nim přišel.

„Ty znám,“ prohlásil okamžitě. „Schránka je vyrobená ze staré zvonoviny.“

Sebral z hromádky list papíru a začal na něj kreslit, črtat rychlými tahy propiskou Bic Biro. Zhodnotil výsledek, poklepal si tupým koncem tužky o zuby a papír mi podal. Jeho nákres vystihoval podobu mých hodin v každé podrobnosti.

„To je ono,“ přisvědčil jsem. „To je úžasné.“

Andrews se usmál. „Bývá pro mě těžké zapomenout na ně,“ pravil. „To je taková moje slabost. Ale vy jste jistě neurazil celou tu cestu sem, abyste se mě zeptal na staré hodiny. Na to by stačil prostý telefonní hovor. Tak už mi povězte, proč jste sem ve skutečnosti přišel.“

Cítil jsem, jak se začínám červenat. Přímočaré jednání toho člověka mě zaskočilo, a teď, když jsem se měl vyjádřit slovy, připadala mi záležitost, na kterou jsem se chtěl vyptat, absurdní, ba dokonce nebezpečná. Ale došel jsem příliš daleko, abych ucouvl. A skutečnost byla taková, že jsem mu důvěřoval. Věřil jsem, že mi Owen Andrews poví pravdu, byť by byla značně zapeklitá nebo nepříjemná.

„Má žena zemřela,“ spustil jsem konečně. „Jmenovala se Miranda. Zahynula při autonehodě. Její otec sjel s autem z útesu do moře a oba se utopili.“

„To mě moc mrzí,“ pokývl Andrews. „Smutný příběh.“ Oči se mu zamžily soucitem a já s překvapením zjistil, že je mu to doopravdy líto, že nejde jen o zvědavost, jakou projevovala většina lidí, kteří se dozvěděli, co se Mirandě stalo. Neměl jsem jim to za zlé. Byla to otřesná, dramatická příhoda, narušení reality, jež já sám nikdy nebyl s to jako realitu přijmout, dokonce ani po tom, co vrak vylovili a vytáhli těla. Koho by to nezaujalo? Žádný člověk nedokáže proniknout do žalu jiného, ale z obličeje Owena Andrewse jsem poznal, že se o to alespoň snaží. Usoudil jsem, že má v porovnání s ostatními víc zkušeností se snášením zármutku.

„Četl jsem o vás,“ pokračoval jsem. „O práci, kterou jste dělal pro vojsko. Četl jsem o Stříbrném větru.“

V jeho tmavých očích se zablesklo a výraz se mu změnil tak náhle, jako by v něm má slova stiskla jakýsi spínač.

„Žádáte mě, abych vám přivedl ženu zpátky? To tím chcete říct?“

Přikývl jsem a sklopil zrak k podlaze. Připadal jsem si menší než hmyz.

„Máte nějaké základní vzdělání ve fyzice?“ zeptal se.

„Ani v nejmenším.“

„Nu, kdybyste ho měl, věděl byste, že to, o čem hovoříte, je nemožné. Tak především, časové vědy jsou teprve v zárodečném stádiu. Proud času ovládáme asi tolik, jako neandrtálec parní lokomotivu. Ale hlavně jde o neproveditelnou věc. Laik jako vy si čas představuje jako jedno jediné vlákno, nepřerušené kontinuum, spojující všechny minulé události jako perličky na náhrdelníku. Jenomže čas podle našich objevů takový není. Je to amorfní hmota, něco jako odpadkový koš dějin. Časová stáze vám může poskytnout přístup k tomu, co považujete za minulost, jenomže to nebude ta minulost, na kterou si pamatujete. Vy byste nebyl stejný, a ona také ne. Existuje nezanedbatelná možnost, že byste jeden druhého vůbec nepoznali, a i kdyby, je nepravděpodobné, že byste si uvědomovali společnou minulost. Bylo by to jako ten pocit, kdy někoho potkáte na večírku a nemůžete si vybavit jeho jméno. Víte, že ho odněkud znáte, ale zaboha si nevzpomínáte odkud. Šlo by o alternativní scénář, ne prosté převinutí pásky nazpět. A Miranda by nejspíš stejně skončila smrtí při tom neštěstí. Zjistili jsme, že klíčové události dějin se stále vracejí, i když příčina a důsledek se poněkud pozmění. Jako by jakýsi základní vzorec, časový vzorec, chcete-li, byl hluboce zakořeněný. Je obtížné ho vymýtit.“

Založil si ruce na prsou, jako by dával najevo, že tohle je jeho poslední slovo, co se týče té záležitosti. Znovu jsem pocítil sílu jeho osobnosti, jeho intelektu, a připadalo mi, jako bychom bojovali v souboji, jeho vědomosti proti mému zoufalství. Chápal jsem, že bitva je prohraná, ale nedokázal jsem si odpustit poslední ubohý útok.

„Ale mohl bych ji znovu vidět? Byla by naživu?“

„Ne. V úvahu by přicházel přesun do verze reality, kde by jiná verze Mirandy ještě nebyla mrtvá. To je ale vše.“

„Pak tedy tohle je to, co chci. Mám peníze.“

„Ne, to nechcete,“ prohlásil Andrews. „A s penězi to nemá nic společného.“ Upadl v mlčení, prohlížel si vlastní ruce s prsty krátkými a růžovými jako u dítěte. Vycítil jsem, že je ztrápený, že mu taková brutální otevřenost nevyhovuje.

„Omlouvám se,“ řekl jsem nakonec. „Bylo to ode mě hloupé.“

„Vůbec ne,“ opáčil Andrews rychle. „Přinejmenším to, oč jste žádal, bylo neškodné, dokonce krásné; takový druh přání, jaké bych byl v pokušení splnit, pokud by to bylo jen trochu možné. Věřte, že jsem dostal mnohem horší návrhy. Naštěstí i ty byly zcela nesplnitelné.“

„Mluvíte o armádě? O vládě?“

Andrews přikývl. „Musím vás upozornit, že tato místnost je možná odposlouchávána. Už jsem se tím přestal znepokojovat. Znají mé stanovisko a já nemám co skrývat. Jen bych nerad způsobil nepříjemnosti svým přátelům.“ Odmlčel se, jako by mi dával možnost odejít, ale já zůstal, kde jsem byl, a čekal jsem na pokračování. Uvědomil jsem si dvě věci: zaprvé že má pouť do Shooter’s Hill se od začátku týkala Andrewsova příběhu, nikoli mého, a za druhé jsem se poprvé od Mirandiny smrti cítil doopravdy naživu.

A pak tu byla skutečnost, že mě Owen Adrews nazval přítelem. Vzal jsem to jako projev důvěry a laskavost, lichotku; ale současně to znělo podivně pravdivě. Na krátký okamžik mi kdesi v hloubi mysli cosi probliklo, pocit, jako by tu něco chybělo, pár kousků do skládačky, ale vzápětí se snesla záclona logiky a pocit byl tentam. Andrews se mi líbil a cítil jsem s ním spřízněnost, toť vše.

„Co se děje?“ zeptal se Andrews. Jeho hněv se vytratil a koutky úst mu zvlnil pobavený úsměv. Zauvažoval jsem, jaká tajemství mu prozradil můj výraz.

„Nic,“ řekl jsem. „Pokračujte.“

Změnil polohu na pohovce, posadil se zpříma a objal si kolena. Měl zelené sametové pantofle a šedé chlapecké ponožky. Ta kombinace byla zábavná i dojemná a já si vybavil obrázky, které jsem viděl v knihách, Velasquezovy a Goyovy malby trpaslíků u španělského dvora. Sloužili šlechtě jako hračky, ale v některých případech představovali tajnou hybnou sílu za trůnem. „Víte něco o té nemocnici?“ zeptal se.

„Zaslechl jsem nějaké zkazky,“ odpověděl jsem. „O co jde?“

Překvapilo mě, že se o tom místě zmínil, asi proto, že bylo zdrojem tolika pochybných zvěstí. Pomyslel jsem na podivnou dívku, kterou jsem potkal v autobusu, a srdce mi pokleslo. Jestliže Owen Andrews začne také vykládat o vraždících šílencích, nezbude mi než se omluvit a odejít.

Pochopitelně jsem se mýlil. Dokonce ani ta dívka nebyla tak docela pošetilá, ačkoli jsem si na ni vzpomněl až mnohem později.

„Vždycky to byla vojenská nemocnice,“ pravil Andrews. „Navrhl a vybudoval ji synovec Florence Nightingalové jako středisko výzkumu a léčby posttraumatického stresu. Byla to první nemocnice toho druhu v zemi.“

„Slyšel jsem, že se v ní testují chemické zbraně,“ poznamenal jsem. „Je to pravda?“

Andrews potřásl hlavou, jako by tu představu ledabyle zavrhoval. „Povídal jste, že jste četl o Stříbrném větru. Co přesně jste se dočetl?“

Zaváhal jsem, neboť se mi nechtělo odhalit, že jedinou zásadní informaci o Andrewsově výzkumu jsem získal z ufologického časopisu. „Něco o časových mostech,“ odpověděl jsem pak. „Autor toho článku tvrdil, že se armáda pokouší změnit výsledek Saúdské války pomocí technologie, ukradené z budoucnosti. Celé to znělo dost nepravděpodobně. Nebyl jsem si jistý, jestli se tomu dá vůbec věřit.“

Andrews přikývl. „Víte, co je tourbillon?“

„Nemám nejmenší ponětí.“

„Vynalezl ho Louis Breguet v osmnáctém století. Proslavil se tím, že vyrobil hodinky pro Napoleona a Marii Antoinettu. Měl mimořádný cit pro mechaniku a minimálně o sto let předběhl svou dobu. Objevil způsob, jak přimět čas, aby zůstal stát.

Omluvte mě, prosím, jen na okamžik. Bude lepší, když vám to předvedu.“

Sklouzl z pohovky a belhal se z místnosti. Vrátil se o minutu později a nesl si malou dřevěnou skříňku.

„Tenhle jsem kdysi vyrobil,“ pravil s úsměvem. Odklopil víko a já uvnitř spatřil hodiny. Andrews je vytáhl a skříňku opatrně odložil bokem na podlahu. Hodiny byly poměrně velké, přesná kopie pánských kapesních hodinek z devatenáctého nebo začátku dvacátého století. S podobnými předměty jsem byl dobře obeznámen, jelikož jsem je při několika příležitostech kupoval i prodával. Tyhle měly stříbrné pouzdro.

I mému nevzdělanému oku připadaly mimořádně krásné.

„Mnoho let jsem studoval Breguetovy deníky,“ vykládal Andrews. „Dožil se vysokého věku. Mnozí ho v posledních letech života považovali za blázna, který trpí Alzheimerovou chorobou nebo jiným druhem demence. Pravda je, že ke konci ztrácel schopnost jasného vyjadřování, což ovšem mohla způsobit složitost myšlenek, s nimiž zápolil. Mnoho z nich totiž patří k nejnovějším vědeckým poznatkům.“ Odsunul palcem západku, otevřel zadní stranu pláště hodinek. Zahlédl jsem drátky a páčky, spoustu mechanických systémů, které kroužily a třpytily se. Andrews držel hodinky v levé ruce a pravou ukazoval po řadě na jednotlivá lesknoucí se kolečka. Rychle jsem v tom ztratil přehled. Jeho slova se mi naštěstí dařilo sledovat lépe.

„Tourbillon je jako klec,“ vysvětloval. „Otáčí celým mechanismem kolem jeho vlastní osy. Breguet objevil způsob, jak gravitaci zabránit v ovlivňování mechanismu a zpomalování chodu hodin; v podstatě celý systém zbavil tíže. Časová stáze je vlastně pokročilejší verze této myšlenky. V oblasti svého působení učiní čas neplatným. Vytváří cosi jako časovou předsíň. Představte si to jako halu velkého hotelu, s dveřmi a výtahy a vstupy do chodeb. Jakmile projdete vstupními dveřmi do haly, můžete si vybrat, kam se v budově vydáte. Časová stáze vám odhalí vchod. Chápete?“

„Tak trochu.“ Odmlčel jsem se. „Tohle v tom článku nazývali časovým mostem.“

„Ano. Mně se však ten termín nikdy moc nezamlouval. Vyznívá příliš lineárně. Představa haly je lepší, a také užitečnější. Víte, jak snadno se člověk v těch velikých hotelech ztratí. Za chvíli se vám všechny chodby zdají stejné.“

Usilovně jsem si namáhal hlavu, abych si to vše dal nějak dohromady. „Ale k čemu to může být armádě?“ zeptal jsem se. „Už jste mi řekl, že cestování v čase, tím způsobem, jak si ho lidé obvykle představují, není možné. Tak jaký to tedy má smysl?“

„Žádný. Ale vláda tomu odmítá uvěřit. Kolem nemocnice vytvořili stázové pole a provádějí tam pokusy, nutí lidi procházet do jiných skutečností a pokoušejí se ovlivnit budoucí děje ještě dřív, než k nim dojde. A to nemluvím jen o zbraních. Hádám, že tam někde v jedné z možných budoucností zahlédli něco, co se jim nelíbilo, a snaží se tomu zabránit. Jen pomyslete, co by Hitler asi dělal, kdyby viděl, co způsobí jeho napadení Ruska, nebo kdyby Reagan změnil názor ohledně Severní Koreje. Jistěže je to šílené, podobá se to provozování mozkové chirurgie krumpáčem. Představují si, že bych jim mohl pomoci ten mechanismus vylepšit, což je jediný důvod, proč mě nechávají na pokoji. Domnívají se, že nakonec přistoupím na jejich způsob uvažování. Nabídli mi obrovskou odměnu…“

„Ale když nemohou uspět, v čem je problém?“

„Tak třeba v tom, jak mohou uškodit lidem. Unesou lidi po zákazu vycházení a obviní z toho zloděje aut. Ty ostatně unášejí také. Posílají je stází a doufají, že časem budou schopni své experimenty lépe řídit a jejich pomocí časovou stázi ovládat. Jak je zvykem všech diktátorských režimů, považují jednotlivce za postradatelné. Pár lidí, které tam poslali, se nevrátilo. Někteří jako by vůbec neodešli, avšak jejich kontakt se stází přitom změnil jejich podstatu. Jsou jaksi neúplní; jako když na nedokonale vyvolané fotce vidíte zmatnělé barvy. Objevují se a zase mizí, jako by blikali, jako duchové. Dokonce jsem si začal myslet, že to skutečně jsou přízraky – či spíš zjevení, která lidé považují za duchy, vůbec nejsou přízraky zemřelých, ale živé výsledky neúspěšných pokusů s časovou stází, přibyvší z časové linie paralelní s naší. Potom tu jsou ti mutanti, nešťastníci, u nichž se stáze projevuje jako alergie, chemická reakce, která jejich fyzické podstatě vnutí ohavné aberace. Pro ty se nedá udělat vůbec nic. Vojáci je prostě vypouštějí do lesa. Nevadí jim, když místní někoho z těch ubožáků tu a tam zahlédnou, protože na odstrašení vetřelců fungují lépe než jakékoli množství ostnatého drátu nebo elektrická ohrada. Nepochybuju, že právě takto vznikly ty zvěsti o chemických zbraních. Pokud mutanti začnou dělat potíže, armáda jednoduše vyrazí a využije je pro nácvik střelby na terč.“

„Ale to je strašné.“

„V této době se děje spousta strašných věcí.“ Tvrdě na mě pohlédl, jako by mě činil osobně zodpovědným za vysídlování a Saúdské války, za to, co se stalo na palubě Anubise. „Nepochybně i zde proběhly ze strany vlády obvyklé projevy o omeletách a rozbíjení vajec. Ovšem zdá se, že si nikdo neuvědomuje škody, jaké mohou napáchat, a ne pouze lokální zvěrstva, ale ve větším měřítku. Stáze je slabé místo, zranění v čase, jež může postupně rozložit stabilitu naší skutečnosti, pokud mu neumožníme samovolné zhojení. Ta trhlina by měla být uzavřena, přinejmenším dokud nepochopíme její důsledky. Existují lidé, kteří mají představu, co se děje, a chtějí to zastavit, jenomže ti mají tendenci se ztrácet.“

„Máte na mysli nějaký odboj?“

„Nechci o tom mluvit. Stále ještě mi zbývá špetka soukromí a té se hodlám držet. Nejspíš je pravda, že každý má svou cenu.“

Před očima se mi objevil jasný obrázek ženy na fotografii, usmívající se dívky s půvabnými ústy. Andrews hodinky složil a zavřel.

„Jak dlouho vám trvalo vyrobit je?“ zeptal jsem se.

„Dlouho,“ odpověděl. Usmál se pro sebe, jako by šlo o nějaký soukromý žertík. „Mohu vám nabídnout něco k jídlu?“

Zůstal jsem a povídali jsme si. Vyprávěl jsem mu o Mirandě a on mně zase o svém dětství v Devonu, o prvním setkání s Breguetovými hodinkami v městském muzeu v Exeteru. Některé podrobnosti jeho příběhů se mi zdály znepokojivě povědomé a několikrát jsem zase měl ten pocit jako už dřív, že tohle vše má nějaký širší smysl, jenž pouze není na první pohled zřetelný.

Andrews se zvedl a rozsvítil lampu. Až tehdy jsem si uvědomil, jak je pozdě.

„Měl bych jít,“ řekl jsem. „Brzy se setmí.“

Neměl jsem ponětí, kdy mi jede autobus. Ve světle všeho, co mi Andrews prozradil, byla představa porušení zákazu vycházení nemyslitelná.

„Můžete tu zůstat, zvu vás,“ opáčil Andrews. „Nahoře mám lůžko navíc.“

„Ne, díky,“ odvětil jsem. Z nějakého důvodu mě pomyšlení, že bych tu strávil noc, znepokojovalo.

„Tak aspoň slibte, že zase někdy přijdete. Když jste tu, připadá mi to jako ža starých časů.“

Zasmál jsem se, abych dal najevo, že jde o žert, ale jeho tvář zůstala vážná. Najednou jsem zatoužil rychle odejít.

„Přijdu, brzy se zase objevím,“ slíbil jsem.

„Snažte se. A opatrujte se.“

Zamával mi ode dveří. Zauvažoval jsem, jestli se někdy cítí osamělý. V Doverské ulici vládlo ticho; přízračné místo. Jak se blížil soumrak a má úzkost narůstala, začínalo mi to tu připomínat jakousi maketu, jeviště, připravené pro nějakou propracovanou iluzi.

* * *

Stmívalo se. Přede mnou se rýsoval les, jehož zeleň nastávající soumrak vylouhoval do levandulové. V hostinci U býka se svítilo, podél cesty do vsi už v oknech většiny domů zářilo světlo. Blížila se večerka se zákazem vycházení, ale já si říkal, že si nemusím dělat starosti, pokud se do půl hodiny dostanu do autobusu. Vyrazil jsem směrem ke hlavní třídě, rázným, rádoby cílevědomým krokem. Právě jsem došel na dohled autobusové zastávky, když jsem spatřil hroznou věc: před poštou stál silniční zátaras. Drželi u něj stráž čtyři vojáci, všichni ozbrojení puškami. Zastavil jsem se a rychle uhnul do postranní uličky s popelnicemi. Srdce mi prudce bušilo. Nepřicházelo v úvahu přistoupit k bariéře. I když jsem neporušil zákaz vycházení a ze zákona jsem měl plné právo tudy projít, ani v nejmenším jsem nepochyboval, že v praxi to nic neznamená, že si vojáci najdou záminku k mému uvěznění. Raději jsem si ani nepředstavoval, co by se mohlo stát potom.

Nejbezpečnější taktika byla vrátit se zpátky k domu Owena Andrewse, využít jeho pozvání a strávit noc u něj. Zaváhal jsem. Bylo mi jasné, že je to logický postup, ale přesto se mi do toho nechtělo. Andrewsovi jsem naprosto důvěřoval; zato tomu místu ani trochu. Soumrak pozvolna houstl, jeho úponky, podobné pramínkům kouře, jako by se vykrádaly zpoza stromů, a já si uvědomil, že z toho mám hrůzu, že mě představa noci, strávené v Shooter’s Hill, kdovíproč děsí skoro stejně jako konfrontace s vojáky u zátarasu.

Připadal jsem si jako ve strašlivé pasti. Krčil jsem se v uličce, upíral zrak na protější stromy a věděl jsem, že se během pár minut musím rozhodnout, jinak riskuju porušení večerky. Vtom mě napadlo třetí možné řešení: mohl bych kontrolu obejít lesem. Zdálo se to docela jednoduché. Kontrolní stanoviště už jsem měl na dohled, nacházel jsem se méně než půl míle od okraje vsi. Pěšky by mi to trvalo nějakých patnáct minut. Ani bych nemusel zacházet hlouběji do lesa, jen tolik, aby mě vojáci neslyšeli. Měl bych vyjít na Střelecké ulici někde mezi nemocnicí a Blackheathem.

Rychle jsem přeběhl cestu, doufaje, že žádného z vojáků u bariéry právě v té chvíli nenapadne podívat se mým směrem. Vklouzl jsem mezi stromy, pod nohama mi zachrupalo spadané listí. Svah pod cestou byl příkřejší, než se mi původně zdálo. Zakopl jsem o vyčnívající kořen a málem jsem upadl. Během pár minut se mi silnice úplně ztratila z očí.

Představoval jsem si, že tu bude nějaká stezka, pěšinka, po níž bych se mohl vydat, ale nebylo tu nic, přinejmenším nic, co bych dokázal najít, a v nadcházející tmě jsem stěží viděl na pár yardů. Šel jsem dál, prodíral se podrostem a doufal, že pořád mířím na západ. Postrádal jsem jakékoli orientační body, jež by mě vedly, a jakýkoli zvuk kromě šustotu svých kroků v listí a vlastního zrychleného dechu. Na chvíli jsem znehybněl a pokoušel se zaslechnout hukot náklaďáku nebo třeba hlasy vojáků u zátarasu, ale neslyšel jsem nic. Určitě jsem nebyl dál než míli od osvětlených oken hostince U býka, a přitom jsem si připadal, jako bych mimoděk zabloudil do jiného vesmíru. Cítil jsem stromy kolem sebe, čpavý pach kůry a vzlínajícího chlorofylu. Vybavil jsem si cosi ze školy: během hodin noční tmy rostliny uvolňují nashromážděné zásoby kyslíku. Právě teď se mi zdálo, že všude kolem cítím jejich vydechování, kolektivní nazelenalý vzdech tisíců stromů. Tma stále houstla, roztahovala se po lesní půdě jako bahenní plyn. Odkudsi z dálky ke mně dolehlo zádumčivé soví zahoukání.

Připadalo mi, že už tu pochoduju celé hodiny. Už jsem ani neviděl, kam šlapu, a neměl jsem ponětí, jestli mířím alespoň přibližně správným směrem. Měl jsem pořádný strach, ale původní stav zvýšeného nervového napětí, který mě ovládl v okamžiku, kdy jsem zjistil, že jsem zabloudil, už zčásti pominul, hrůza se otupila do mdlého hukotu na pozadí, přešla v mentální bílý šum, jenž mě neúprosně poháněl kupředu a současně zpomaloval mé reakce. Nakonec jsem se zastavil. Les jako by se kolem mě uzavřel, přišoural se blíž a zabránil mi v úniku jako nějaké nesmírné černé zvíře, které dobře ví, že jeho kořist už se nezmůže na útěk. Klesl jsem na zem, do šatů mi okamžitě vniklo vlhko. Až do té chvíle jsem si neuvědomoval, jaká je zima. Roztřásl jsem se. Věděl jsem, že pokud chci strávit noc venku, musím se něčím přikrýt, ale chůze lesem mě natolik vyčerpala, že jsem se nezmohl na žádný nápad. Zavřel jsem oči s neurčitou představou, že takhle ta temnota nebude tak strašná. Když jsem je za pár minut zase otevřel, zahlédl jsem tlumené nažloutlé světlo, jež se mezi stromy pomalu blížilo ke mně. Také jsem cosi slyšel, tiché sykání někoho nebo něčeho, co se snaží pohybovat co nejtišeji po zemi, pokryté vrstvou suchého listí a větviček.

Změnil jsem polohu ze sedu do lehu, břichem do hlíny, aniž bych odtrhl zrak od bledého svitu, jenž byl sice ještě daleko, ale s každou vteřinou se blížil. Nedokázal jsem se rozhodnout. Nechtěl jsem padnout do rukou vojáků ani zlodějů aut, na druhé straně jsem však zoufale toužil být už venku z toho lesa.

V té chvíli mi jakákoli lidská společnost připadala lepší než nic. Když se světlo přiblížilo ještě víc, rozeznal jsem v okolní temnotě stromů tmavší, černější obrys lidské postavy: přicházel ke mně kdosi s baterkou v ruce.

Nakonec prostá potřeba slyšet lidský hlas převážila nade všemi obavami. Vyškrábal jsem se na nohy, napřáhl ruce k postavě s lampou jako slepec, pokoušející se hmatem najít cestu z přeplněné místnosti.

„Haló!“ zakřičel jsem. „Haló, tady! Počkejte na mě!“

Vyrazil jsem, i když z mého pokusu rozběhnout se tma udělala nejisté zavrávorání. Razil jsem si cestu zrádným podrostem, větvičky mě drápaly do rukou i obličeje. Postava zůstala stát na místě, paprsek světla z baterky se lehce pohupoval. Bylo to jen slabé světýlko, ale mé oči už si zvykly na tmu, takže mě na chvilku oslepilo. Pak postava o krok ucouvla, pod nohama jí zapraskalo listí. Zdálo se, že má ze mě právě takový strach jako já z ní.

„Zabloudil jsem,“ řekl jsem. „Znáte cestu odtud?“

Slyšel jsem, jak neznámý dýchá, pomalu a těžce, jako by měl každou chvíli padnout. Do nosu mi vnikl zatuchlý pach, jako pálící se tuk smíšený s potem z podpaží. Teď už jsem byl přesvědčen, že ten člověk je uprchlík, snad osamělý zloděj aut nebo imigrant bez pracovního povolení, prostě někdo na útěku před policií. Bylo mi to úplně jedno; záleželo mi jedině na tom, abych se dostal z lesa.

„Neudám vás,“ pokračoval jsem. „Jenom chci najít cestu ven.“ Chytil jsem neznámého za rukáv v obavě, že se mi pokusí utéct. Měl tlusté palčáky, vatovanou bundu se svrchní vrstvou z nějaké lesklé látky podobné nylonu, kterou bylo těžko pevně uchopit. Mé prsty bezděčně sevřely jeho zápěstí. Zasténal, vydal hluboký, nelidský zvuk, z něhož mě zamrazilo. Věděl jsem, že jsem udělal hroznou chybu. Ihned jsem neznámého pustil a odstrčil ho. Jak mával rukama a pokoušel se nabýt rovnováhy, světlo baterky poskočilo nahoru a ozářilo jeho tvář. Až do toho okamžiku zůstávala zahalena temnotou, rysy skryté pod volnou, splývavou kapucí bundy. Teď jsem spatřil cosi strašného: ten obličej byl jaksi znetvořen, doslova deformován, jako by ho někdo rozmáčkl a zase upěchoval tak nedbale a ohavně, že se podobal běžné lidské tváři asi tak jako mrtvola v pokročilém stadiu rozkladu. Kůže byla hustě zvrásněná, jako by se roztekla po popálení kyselinou. Ústa tvořila pouhá štěrbina beze rtů, stažená do strany, dělící spodní část tváře jako hrubá, nezhojená diagonální jizva. Jedno oko bylo napevno zavřené a jaksi rozmáznuté v důlku, asi jako by bylo z jílu a nešikovný sochař ho nezvratně poškodil neopatrným palcem. Druhé oko ve světle baterky jasně zářilo a upíralo se na mě se smutkem i strachem současně. Vroubily ho dlouhé, dokonalé řasy. Stvoření přede mnou byla žena.

Zaječel jsem, nedokázal jsem se tomu ubránit, byť spíš z úleku než strachem. Došlo mi, že jsem narazil na jednoho z mutantů, o nichž se zmiňoval Owen Andrews, jednu z nejhroznějších obětí nemotorných vojenských experimentů s časovou stází. Andrews tato stvoření nazval nešťastnými, ale ten výraz postihoval sotva náznak skutečnosti. Ve svém bídném stavu jsem si nedokázal srovnat v hlavě, jak ten tvor mohl přežít, proč prostě neskončil, jak mu to strašlivé poškození vůbec dovolilo žít dál. Ta tvář byla zhmotnělá apokalypsa, a to jsem netušil, jak zpustošený musí být zbytek těla i vnitřní orgány.

Duševní muka jsem si ani netroufl představovat.

Při mém výkřiku sebou bytost škubla, zapotácela se a upustila baterku. Padla na kolena a začala rukama šátrat v listí, aby ji našla. Překážely jí však tlusté palčáky, nebo snad ruce nedokázala dobře ovládat, protože jí baterka pokaždé vyklouzla. Spatřil jsem příležitost a rychle jsem se pro ni natáhl. Najednou jsem baterku držel v ruce. Mutantní dívka zavyla a vrhla se na mě, jako by mě chtěla povalit na zem.

Dal jsem se do běhu. Dívka se zvedla a vyrazila za mnou. Už nesténala, ale slyšel jsem, jak dýchá; drsný, chraplavý zvuk, z něhož se mi dělalo zle. Představa, že bych s ní musel zápolit, že by se její zničená tvář v zápase o baterku přitiskla k mé, mě poháněla dál. Uvědomoval jsem si, že od chvíle, kdy jsem se zmocnil baterky, je snadné sledovat mě, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Mířil jsem paprskem před sebe, přejížděl jím půdu pod nohama a svítil si na cestu, jak nejlépe jsem svedl. Kužel světla byl slabý, bledý, ani s ním jsem toho moc neviděl. Pořád jsem čekal, kdy narazím do stromu nebo ještě hůř, kdy se mi zachytí noha v nějaké díře či trhlině a vymknu si kotník. Vlastně jsem vůbec nepochyboval, že některá z těch dvou nehod mě dříve či později zaručeně potká.

Nakonec mě zachránili vojáci. Vyšplhal jsem na malou vyvýšeními, bolestivě jsem si přitom rozdrásal ruce o ostružinové houští, a octl jsem se na volném prostranství. Spíš jsem cítil než opravdu viděl, že už kolem nejsou stromy, a hádal jsem, že jsem došel na kraj lesní mýtiny. Horečně jsem kolem sebe svítil baterkou a pokoušel se odhadnout, kudy se mám vydat. A náhle bylo všude spousta světel, široké a pronikavé kužely bílé záře, kropily zem a oslňovaly mi oči. Blížily se značnou rychlostí.

„Stát!“ zařval kdosi. „Na zem!“

Vrhl jsem se k zemi a instinktivně jsem si zakryl hlavu rukama. Převalila se přese mě vlna povyku a dusotu. Ozval se další výkřik, divoký a osamělý, a já věděl, že to byla ta dívka, pak výbuch střelby. Zacpal jsem si uši, přitiskl jsem se k zemi.

V následujícím okamžiku mě cosi zvedlo, stáhlo dolů ze svahu a mezi stromy. Má mysl jako by strnula a dokonale se vyprázdnila. Byl jsem si jistý, že v příštích vteřinách zemřu. Kdosi mě zezadu postrčil, téměř jsem upadl. Křižující se paprsky ze silných baterek mi ukázaly půl tuctu mužů se začerněnými obličeji a v bojových uniformách. Dívčino tělo leželo na zemi tváří dolů; na zádech bundy se rozpíjela nepravidelná tmavá skvrna. Jeden z vojáků do těla kopl, špičkou boty ho obrátil na bok. Těžká bunda se trochu posunula, odhalila oblečení pod ní, potrhanou vlněnou halenu a špinavé džínsy.

Teď, když ležela s tváří ode mě odvrácenou, vypadala jako jakákoli jiná mrtvá dívka. Zvedl se mi žaludek. Připadalo mi, že se udusím, když se nepozvracím, ale měl jsem hrozný strach, že by mě tihle muži mohli kvůli zvracení zastřelit.

„Pěkně nechutný,“ poznamenal jeden z nich. Měl jsem nejasný dojem, jako by měl na mysli můj slabý žaludek, pak jsem si ale uvědomil, že mluví o té dívce. „Co by se asi tak stalo, kdyby se začali rozmnožovat?“

„Drž hubu, Weegie,“ ozval se jiný. Jeho autoritativní tón nenechával nikoho na pochybách, že tomuto zásahu velí. Pak se obrátil ke mně. „Co vy tady ksakru pohledáváte?“

Nasucho jsem polkl, znovu jsem pocítil nával na zvracení, ale nakonec jsem se zmohl na odpověď.

„Sešel jsem z cesty. Zabloudil jsem.“

„Doklady?“

Na vteřinu se mě zmocnila panika, jestli jsem někde neztratil náprsní tašku nebo jestli jsem ji dokonce nenechal u Adrewse, ale jakoby zázrakem jsem ji objevil, když jsem sáhl do kapsy saka. Mlčky jsem mu ji podal. Důstojník ji zběžně prohrábl, na okamžik spočinul pohledem na mé fotografii a čísle pojištění, načež mi k mému ohromení peněženku vrátil.

„Pitomí civilové,“ zavrčel. „Chcete snad, abychom si vás spletli s někým z nich?“ pokývl k mrtvému tělu. Zavrtěl jsem hlavou, netroufl jsem si promluvit.

„Musíte jít s námi. Je to kvůli vaší ochraně. Navrhuju, abyste sebou pohnul.“ Kývl na muže, jehož předtím oslovil Weegie, ten mě chytil za paži a postrčil do řady za ostatní. Několikrát jsem zakopl, ale ve světle silných vojenských baterek se šlo mnohem lépe. Teď, když se zdálo, že mě nechtějí zabít, přinejmenším ne hned, můj děs poněkud polevil. Pomyslel jsem na předchozí noc, kdy jsem ležel v pohodlné posteli, plánoval si návštěvu u Andrewse a hloubal nad svou politickou morálkou. Momentálně jsem se přikláněl k názoru toho důstojníka: byl jsem zatraceně pitomý.

Pochodovali jsme lesem asi hodinu. Byl jsem naprosto vyčerpaný, v hlavě jsem měl prázdno až na jediné přání: zastavit se a lehnout si. Nakonec se mezi stromy objevilo světlo a zářilo nám v ústrety. Les náhle končil u ohrady z ostnatého drátu a já poznal, že jsme dorazili k nemocnici.

Únava mě přemohla natolik, že jsem ani necítil strach. Provedli mě železnou branou, pak zeleně vykachlíkovanou chodbou, která slabě páchla vlhkými šaty a dezinfekcí. Neuvěřitelně mi připomínala školu. Zahlédl jsem sklad nářadí, společenskou místnost, kde se vojáci rozvalovali na lehátcích a sledovali v televizi box. Na konci chodby vedlo krátké betonové schodiště dolů, nepochybně do vězeňského křídla. Důstojník strčil do dveří, zpevněných mříží, a pokynul mi dovnitř.

„Na vašem místě bych si kapku zdřímnul. Donesl bych vám něco k jídlu, jenomže kantýna už má zavřeno, tak to budete muset do rána vydržet.“

Prošel jsem dveřmi, jež se za mnou ihned zabouchly. Uslyšel jsem, jak se v zámku otáčí klíč, a potom kroky, jak voják ztěžka dusá ke schodům. Pak nastalo ticho. Chvíli jsem zůstal stát na místě a uvažoval, zda se bude dít ještě něco. Místnost, v níž jsem se octl, byla malá a kdovíjak se v ní uchovaly tapety a záclony ještě z dob, než budovu převzalo vojsko. Podle obložení stěn a stropu bylo zřejmé, že cela vznikla rozdělením mnohem většího prostoru, snad společného lékařského pokoje. Přistrčená ke zdi tu stála postel s kovovým rámem, jaké se obvykle najdou v nemocnicích, v koutě kbelík a umyvadlo, improvizovaně oddělené od zbytku cely bavlněným prostěradlem zavěšeným na tyči. Okna za záclonami měla zvenčí mříže.

Ulevil jsem si do kbelíku a lehl si na postel. Pod mou váhou se těžce prohnula; po desetiletích používání měla vytahaná péra. Pokojík osvětlovala jediná žárovka, nezastřené, protivné světlo, jež tu nejspíš svítí celou noc, jak jsem odhadoval, ale když jsem opatrně stiskl vypínač u lůžka, žárovka zhasla.

V protikladu s cizí temnotou lesa mi tma v místnosti dávala pocit bezpečí a ochrany. Ležel jsem přikrytý roztřepenou přikrývkou, naslouchal tichu a přemýšlel, co se mnou bude. Byl jsem vězeň, ale za co jsem tu byl zavřený? Kdyby se jednalo o pouhé porušení večerky, mohl bych očekávat pořádnou pokutu a možná tři měsíce za mřížemi, k tomu navíc nepříjemnou možnost dlouhodobého dohledu. Což mi mohlo v práci způsobit všelijaké potíže, a nejen mně, ale i mým spolupracovníkům. Rozhodně to nebyla žádná legrace, ale přesto ještě šlo o situaci o snesitelných rozměrech. Problém vězel v tom, že tak jednoduché moje současné postavení nebylo. Stal jsem se svědkem vraždy, chladnokrevného zastřelení bezbranné, zranitelné ženy. Děsivé postižení, které jí způsobili předtím, celou záležitost nijak nezjednodušovalo.

Pak tu byla moje návštěva u Owena Andrewse, potížisty, který se podle vlastního přiznání opakovaně dostával do konfliktu se státem.

Co když moji věznitelé po zvážení toho všeho dospějí k závěru, že bude snazší prostě se mě zbavit? Teď, když byla Miranda mrtvá, už nezbývalo mnoho lidí, kteří by riskovali nějaké otázky. Dora snad, ta by mě možná hledala, ale nakonec by zvážila cenu pravdy o mrtvém muži a cenu vlastního a Rayova bezpečí, a shledala by mou misku vah lehčí. Nemohl bych jí to mít za zlé.

V naší době vyšlo kladení otázek z módy.

Uvažoval jsem, zda mě prostě zastřelí, nebo mě použijí pro jeden z pokusů o cestování časem. Předpokládal jsem to druhé. Zastřelit mě by bylo plýtvání cenným materiálem.

Pomyslel jsem na mutantní dívku v lese, zkroucenou a po křivenou vinou vystavení časové stázi, jež ji téměř zbavila lidských rysů. Pořád jsem nedokázal snést představu, jak musela být osamělá, vyděšená, jak musela trpět v okamžiku prozření, když zjistila, co jí udělali. Připadalo mi, že jsou horší věci než zastřelení. Dokonce mě napadlo, že smrt z rukou vojáků byla pro ni to nejlepší.

Najednou mě tma v místnosti začala dusit, místo aby mě uklidňovala. Znovu jsem rozsvítil a zvedl se z postele. Pochodoval jsem po cele, zkoumal zamřížovaná okna a zkoušel kliku dveří, pokoušel se přijít na způsob, jak odtud uniknout, ale přes veškerou svou zchátralost byla místnost přece jen vězení. Přiložil jsem ucho na zeď a poslouchal, namáhal sluch, abych zachytil jakýkoli zvuk, který by mi poskytl vodítko, co se děje ve zbytku nemocnice, ale neslyšel jsem nic, jen hluboké, strašidelné ticho, naznačující, že jsem tady zcela sám. Věděl jsem, že je to nesmysl: viděl jsem přece jejich klubovnu, vojáky na kavalcích, jak sledují televizi nebo hrají karty. Usoudil jsem, že cela je nějakým způsobem odhlučněná. To pomyšlení mě nijak neuklidnilo.

Nakonec jsem se rozhodl, že ticha využiju jediným možným způsobem a odpočinu si. Teď, když jsem se nenacházel v přímém ohrožení života, jsem zjistil, že mám hrozný hlad – od posledního jídla v Andrewsově domě už uplynuly celé hodiny ale nemohl jsem s tím nic dělat. Aspoň jsem se napil vody z kohoutku v koutě. Měla příchuť rašeliny a byla nepříjemně vlažná, ale aspoň jsem měl něco v žaludku. Když jsem se napil, znovu jsem si lehl a přikryl se dekou. Čekal jsem, že tady budu kdovíkolik hodin ležet a bdít, ale usnul jsem do pěti minut.

Někdy během noci mě vzbudil zvuk střelby a běžících nohou, ale k mým dveřím nikdo nepřišel, takže jsem usoudil, že se mi to muselo zdát. Zavřel jsem oči a chvíli balancoval na hranici mezi spánkem a bděním, obyvatel obou těchto zemí, neschopný trvale se usadit v žádné z nich. A pak jsem se s úlekem probudil do jasného slunce a uvědomil si, že jsem celou dobu spal.

Hodinky se mi zastavily, ale podle polohy slunce na obloze jsem odhadl, že ráno už pokročilo a téměř se blíží poledni. Připadalo mi přinejmenším divné, že mě nechali spát tak dlouho. Ať už tu teď velel kdokoli, měl by mě jistě chtít vyslechnout, nebo – odklidit z cesty? Druhá divná věc bylo slunce samotné, jeho trvalá přítomnost. Předchozí den byl zatažený s příslibem deště, typický pozdně březnový den. Teď byla obloha za zamřížovaným oknem bez mráčku; opojný červnový či červencový azur.

Věděl jsem, že to není možné, ale jisté zmatení mysli, jež často doprovází náhlé probuzení, mi napovídalo: zapomněli na mě. Nechali mě zamčeného v cele, snad celé týdny, a nikdo už sem nepřijde, nikdy.

Vyskočil jsem z postele, znovu si ulevil do páchnoucího kbelíku, pak jsem přistoupil ke dveřím, připraven bušit a křičet, dokud se někdo neobjeví. Uchopil jsem kliku a prudčeji stlačil dolů.

Dveře se hladce, tiše otevřely.

Odstrčil jsem je jen na štěrbinu a vykoukl do chodby. Byl jsem připraven na křik, dokonce na střelbu, ale opět tu nebylo nic, jen ticho mé cely, zvláštním způsobem zesílené rozlehlejším prostorem, do něhož se nyní vlilo. V chodbě jsem neviděl také nic, jen jedinou plastovou židli, jako by tu kdysi, před mnoha dny, kdosi držel stráž, ale dávno ho to znudilo nebo ho snad odvolali kvůli jiným úkolům, takže toto místo opustil.

Dveře ostatních cel zůstávaly zavřené. Vyšel jsem do chodby, mé kroky na holé betonové podlaze se hlasitě rozléhaly. Zkusil jsem kliku u sousedních dveří, ty se otevřely stejně snadno jako moje. Lůžko bylo zbaveno všeho povlečení, dokonce i matrace; kbelík na odpad prázdný a dokonale čistý. Vedle něj ležela hromádka starých novin. Titulek na přední straně o Clivu Billingsovi, jenž přišel o křeslo v doplňkových volbách, mi nedával smysl. Papír se zdál křehký a zažloutlý od slunce, noviny měly datum staré dva roky. Pamatoval jsem si na ty doplňkové volby – kdo ne? V těch volbách se Billings stal premiérem – jenomže k tomu došlo před více než dvěma desetiletími, v době, kdy jsem se chystal jít na univerzitu. Billings byl zvolen obrovskou většinou.

Při pohledu na titulek se mě zmocnil divný pocit a při představě, že bych se papíru dotkl, se mi dělalo nevolno, jako by bylo cosi v nepořádku a já nedokázal přesně vysvětlit co. Cítil jsem, že dotek by mě s novinami jakýmsi způsobem spojil, jako bych tím uznal tu verzi reality, kterou mi předkládaly, tu skutečnost, o níž jsem si byl naprosto jist, že nikdy nenastala. Jako bych tím popíral vlastní existenci.

Kvapně jsem z cely vyšel a vyběhl po krátkém kamenném schodišti nahoru do nemocniční budovy. Byla prázdná, ještě nikoli zpustlá, ale rozhodně opuštěná. Klubovna vojáků byla plná harampádí, rozebraných postelí a plastových židlí jako ta, kterou jsem viděl dole v chodbě. Všude se šířila vlhkost, střechou zjevně zatékalo, tapety se odlupovaly a linoleum kroutilo. Další zima bez patřičné údržby, a celá budova začne definitivně podléhat rozkladu.

Hlavní vchod byl zatlučený prkny, ale po krátkém průzkumu jsem našel postranní dveře a unikl ven. Nemocniční pozemek se změnil v divočinu, cesty pohltil plevel a menší přístavky částečně zarostly bujným ostružiním a bolševníkem. Za vnější ohradou se tyčily stromy a šeptaly si v mírném větru. Přes všechnu opuštěnost toho místa a skutečnost, že jsem tu byl zcela sám, jsem měl pocit, že jsem příliš na ráně, že mě někdo sleduje, jako by mě střežily samotné stromy.

Vojenské kontrolní stanoviště u vchodu zmizelo, nikdo tu nehlídal, ale vysoká brána byla zamčená a zajištěná řetězem. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem našel východ. Hlavní ohrada byla příliš vysoká, aby se dala přelézt bez pomoci, a já už se chystal hledat nějaký žebřík, když jsem objevil škvíru v části plotu, bránící vstupu do služebního průchodu po straně budovy. Přetrhané dráty mi rvaly šaty, ale já se přesto pro sebe usmíval při pomyšlení, že ta trhlina je nejspíš dílo školních dětí, pro které tohle místo znamená říši plnou lákadel, svodů a výzev, a nebezpečí imaginárního i skutečného. Těšilo mě, že se prodraly skrz, že alespoň některé byly statečnější a troufalejší než já.

Vyšel jsem z uličky a loudal se ke hlavní silnici. Pokoušel jsem se tvářit nenuceně a nebudit pozornost svými špinavými šaty a všeobecnou zanedbaností zjevu. U nemocniční brány byla autobusová zastávka, přesně jako dřív, a po pěti minutách čekání jsem spatřil přijíždět autobus. Nastoupil jsem, mávl permanentkou. Senzor zareagoval svým obvyklým pípnutím. Řidička si mě nevšímala. S údivem jsem zaznamenal, že je černoška; nevybavoval jsem si, kdy jsem v libovolném postavení ve veřejných službách naposled zahlédl černou tvář. Autobus byl plný vojáků, jejich londýnské přízvuky se mísily, jak si tak vyměňovali nemravné vtípky a hádali se nad novinami či o cigarety. Byli mezi nimi běloši, černí, Asiaté; tentýž rasový mix, jaký jsem vídal během dospívání v televizi ve skupinách de portovaných. Civěl jsem na ně a nemohl jsem pochopit, co vidím.

„Něco jste ztratil, kámo?“ oslovil mě jeden z nich. „Jestli jo, tak vám to nejspíš šlohnul někdo z těhlech.“ Původem byl pravděpodobně odněkud ze Středního východu. V jednom obočí měl piercing s diamantem. Zbytek jeho skupiny propukl v smích, který ovšem zněl dobromyslně, a brzy na mě zapomněli. Autobus zachrchlal, škubl sebou a vyrazil. Les jako by zpíval barvami a světlem.

Když jsem se vrátil do svého domu na Frobisher Street, klíč mi nepasoval do zámku. Ani mě to nepřekvapilo, něco podobného jsem očekával. Zazvonil jsem a asi za minutu mi otevřela mladá žena. Vlasy měla neučesané, oči potemnělé únavou. Ke kolenům se jí tisklo dítě, asi čtyř nebo pětiletý chlapec. Jeho vyžehlená kombinézka kontrastovala se ženinými ošuntělými domácími šaty.

„Ano?“ promluvila. „Můžu vám nějak pomoct?“

Nahlédl jsem jí přes rameno do haly. Černobílé dlaždice nahradil šedohnědý koberec. U paty schodiště jsem viděl hromadu prádla.

„Jak dlouho už tu bydlíte?“ zeptal jsem se.

Žena náhle o krok ustoupila, div nezakopla o dítě. Prohrábla si vlasy rukou a já si všiml, jak má okousané nehty.

„Jsme registrovaní,“ řekla. „Už jsme tu skoro dva roky. Mám všechny papíry.“ Než jsem mohl cokoli říct, vyrazila dovnitř do domu, zmizela za dveřmi, které kdysi vedly do mého obýváku. Kluk na mě upíral obrovské, užaslé zelené oči.

„Vy jste z vězení?“ vyhrkl.

„Vůbec ne,“ odpověděl jsem. „Tohle kdysi býval můj dům, to je všechno. Chtěl jsem se podívat, jak se změnil.“

Dál na mě civěl, jako bych byl návštěvník z jiné planety. Stál jsem tam a zvažoval, zda zůstat nebo odejít; vtom se žena vrátila. „Tady to je,“ řekla. „Všechny doklady platné.“ Vrazila mi do ruky pár papírů. Zběžně jsem na ně koukl. Než jsem jí je vrátil, stačil jsem zjistit, že se jmenuje Violet Jane Pullingerová a narodila se v Manchesteru.

„To je v pořádku,“ uklidnil jsem ji. „Nejsem z městské rady nebo tak něco. Bydlíval jsem tady. Jen jsem byl zvědavý. Omlouvám se, jestli jsem vás vyděsil. Nechtěl jsem.“

Chlapec se podíval na mě, pak na ženu, a pomalu zase zpátky. „Povídá, že není z vězení, mami. Myslíš, že je to můj táta?“

„Stephene!“ Dotkla se jeho vlasů, ve tváři výraz někde na půl cesty mezi smíchem a rozpaky. Když se vrátila pohledem ke mně, vypadala mladší a méně vyděšená. „Netuším, kam na ty nápady chodí. Nechtěl byste jít dál? Můžu vám uvařit šálek čaje?“

„To je od vás laskavé,“ odvětil jsem. „Ale už jsem vás připravil o dost času.“

Věděl jsem, že nesmím do toho domu vstoupit, že by to bylo naprosto šílené. Spěšně jsem se rozloučil, otočil se a zamířil zpátky na hlavní třídu. Napadlo mě, že bych se mohl kouknout, jestli ještě stojí má kancelář, ale nervy mě zradily. Místo toho jsem zašel k bankomatu u své banky. Vložil jsem do něj kartu a vyťukal PIN. Byl jsem si jist, že přístroj kartu spolkne nebo odmítne. Když k tomu dojde, nejsem jen bez domova, ale také bez peněz, tedy až na pár drobných v peněžence. Hleděl jsem na malou obrazovku a přemítal, co budu dělat, až se to stane, ale na to rozhodování nakonec nedošlo. Moje karta byla zjevně platná. Když se mě stroj zeptal, jaký druh služeb požaduju, vybral jsem si ‚zobrazit zůstatek na obrazovku‘ a vyzvednout dvacet liber. Připadalo mi to jako dost bezpečná suma, přinejmenším pro začátek. Chvilku jsem čekal, jestli vyplivne příslušnou bankovku, a úporně přitom zíral na svítící monitor, kde se měl zobrazit stav mého konta.

Když se číslo konečně ukázalo, zalapal jsem po dechu tak prudce, až jsem se rozkašlal. Suma, kterou jsem měl na účtu, byla proti včerejšku zhruba čtyřnásobná. Ne že by to ze mě dělalo boháče, nicméně pro znaveného cestovatele časem beze střechy nad hlavou to dozajista představovalo jakousi malou, přechodnou jistotu.

Zašel jsem do nejbližšího obchodu, koupil jsem si noviny a falafel v kornoutu. Jedl jsem na ulici, zhltl jsem směs na tři kousnutí, pak jsem si otřel prsty o nemastící se papír. Potom jsem zamířil na Woolwich Road k hotelu, který jsem znal, obrovskému viktoriánskému paláci, kde obvykle pobývali obchodní cestující – a který měl poněkud pochybnou pověst. Právě teď mi na jeho pověsti příliš nezáleželo; potřeboval jsem postel na noc, trochu času na přemýšlení a místo, kde si mě nikdo nebude všímat.

Hotel stál na svém místě a pořád sloužil jako hotel, jen byl ještě ošuntělejší. Některé pokoje v přízemí se zřejmě změnily v garsonky. Vládl tu pronikavý pach přepáleného oleje a dušených rajských.

„Snídaně nepodávám,“ oznámila mi majitelka. „Na tu si zajděte sám, tudy, zadem ven.“ Byla obrovská jako velryba v květovaných šatech a měla nápadně fialové oči. Sdělil jsem ji, že to je v pořádku. Připadala mi neurčitě povědomá, pokoušel jsem se představit si, jak vypadá s rozpuštěnými vlasy. Pak jsem potřásl hlavou, abych si ji vyčistil, a vyrazil jsem nahoru.

V patře vládlo pekelné vedro a můj mrňavý pokojík na tom nebyl o nic lépe, ale to mi bylo jedno. Sedl jsem si na postel, jež pode mnou varovně zaskřípěla. Zvláštní, jak mi tenhle pokoj s vybledlými tapetami a starodávnou skříňkou s umyvadlem připomněl nemocniční celu, kde jsem strávil předchozí noc.

Kromě postele a umyvadla tu byl ještě otlučený mahagonový prádelník a přenosný televizor se staromódní smyčkou antény. Otevřel jsem okno v naději, že vpustím dovnitř trochu vzduchu, a zapnul jsem televizi. Právě začaly zprávy o šesté. Sledoval jsem záběry z uprchlického tábora, jaké jsem kdysi viděl v Tangieru a Sangatte. S úžasem jsem se dozvěděl, že tábor, městečko z orvaných chatrčí a stanů, s provizorními hydranty a napůl zdivočelými dětmi, vyzáblými jako tyčky, se nachází na okraji Milton Keynes. Delegace z tábora doručila petici na Downing Street a na schody vyšel samotný premiér, aby ji převzal.

Premiér byl černý štíhlý muž s vážným obličejem jménem Ottmar Chingwe. Nikdy v životě jsem ho neviděl.

Sledoval jsem zprávy až do konce. Některé reportáže – hladomor v Rusku, blokáda v Perském zálivu – mi byly povědomé, nebo mi tak aspoň připadaly, ale jiné události, o nichž zpravodajství informovalo stejně věcným tónem, mi spíš připadaly jako úryvky z nějaké vymyšlené fantazie. Totéž se dalo říct o novinách, které jsem si koupil. Neohromil mě ani tak rozsah změn, jako jejich nenápadnost. Nebyly tu žádné zázračné stroje, žádní roboti ani létající talíře; svět, do něhož jsem vstoupil, se v mnohém podobal tomu, který jsem opustil. To, co jsem viděl, pozoroval a vnímal, nebyla změna podstaty, ale zaměřeni.

Že by se Billingsův režim poučil a pokusil se obrátit? Zcela jistě tu nápadně chyběl Billingsův světový názor, jeho ‚Británie jako pevnost’, jak to dřív hrdě prezentoval. Tato nová Anglie spíš připomínala cikánský tábor, rozlehlou letištní halu plnou lidí různých ras, zmatenou a hlučnou a neustále v pohybu. Jako by tu nefungoval žádný globální systém.

Nicméně obchod vzkvétal, bezdomovci byli živeni. Lidé důrazně a při každé příležitosti dávali najevo své názory nejrůznějších druhů a odstínů.

Bylo to tu jako v Londýně, na který jsem si pamatoval z mládí.

Asi hodinu jsem se díval na televizi, pak jsem vyrazil naproti přes ulici do karí jídelny a objednal si jídlo. Snědl jsem ho rychle; stále jsem si připadal nápadný, přestože mi nikdo z ostatních hostů nevěnoval sebemenší pozornost. Hned potom jsem se vrátil do hotelu. V hale jsem objevil veřejný telefon. Vložil jsem do něj kartu a vytočil Dořino číslo. Telefon zvonil a zvonil a nakonec ho zvedla žena s východoevropským přízvukem tak silným, že jsem jí stěží rozuměl. Tiše jsem položil sluchátko.

Po chvilce váhání jsem ho znovu zvedl, tentokrát jsem vytočil číslo Owena Andrewse, které jsem měl na kousku papíru v peněžence. Telefon dvakrát klapl a oněměl. Vylezl jsem po schodech do svého pokoje a až do časných ranních hodin jsem se díval na televizi a pokoušel se vstřebat co nejvíc informací o svém novém světě.

Nakonec jsem zhasl a šel spát.

* * *

Pořád jsem si musel připomínat, že tohle není žádná budoucnost. Totiž, někde jsem poztrácel tři měsíce, ale to bylo všechno. Pořád byl stejný rok. Televizní kanály zůstaly víceméně tytéž. Cesta na Shooter’s Hill se pořád hemžila zloději aut, ovšem tentokrát nedošlo k žádným debatám na téma obnovení trestu smrti. Zlepšení své finanční situace jsem přičítal nějakému šťastnému rozmaru osudu, omylu v účetnictví, chcete-li, mezi dvěma verzemi reality.

Když jsem se začal pomalu vzpamatovávat z nejhoršího, popadl mě pro změnu strach ze setkání se sebou samým. Byl to ten druh noční můry, s jakou se setkáváme u H. G. Wellse, ale Owen Andrews se o tom nezmiňoval a rozhodně k tomu nedošlo. Uvažoval jsem, zda se každá realita podobá Schródingerově krabici, jejíž obsah zůstává neznámý, dokud není otevřena. Přemýšlel jsem, jestli snad prostý fakt mého vstupu do tohoto světa nějakým způsobem nepotlačil mou předchozí existenci v něm.

Takové nápady byly znepokojivé, ale fascinující; moc rád bych si o nich promluvil s Owenem Andrewsem. Ale pokud jsem dosud dokázal zjistit, Andrews tady neexistoval.

Vrátil jsem se k tomu, v čem jsem byl dobrý, což bylo kupování a prodávání. Během těch prvních dnů jsem byl stále nervózní, plný obav, že se prozradím nějakou hloupou chybou, a tak místo abych se ucházel o zaměstnání realitního agenta, rozhodl jsem se začít prodejem hodin a hodinek. Dost jsem si o tom nastudoval a bavilo mě to, a brzy jsem si zařídil malou výnosnou živnost. Už dávno jsem se naučil, že i v těch nejtěžších dobách se najdou bohatí lidé, a co jiného by bohatí dělali, než utráceli své peníze za drahé, přepychové věci? Nikdy mě to netrápilo, raději jsem toho dobře využil. S pobavením jsem zjistil, že někteří z mých klientů jsou lidé, které jsem znal z dřívějška, muži, jejichž domy jsem prodal, nebo jejich synové či dcery – nebo možná lidé, kteří se jim velmi podobali. Žádný z nich mě nepoznal.

Jediné, co mi z minulého života zůstalo, byla Mirandina fotka, kterou jsem neustále nosil v peněžence. Byla to momentka z pláže v Brightonu brzy po naší svatbě. Miranda na ní hleděla topasovýma očima do fotoaparátu, obličej ve tvaru srdce částečně zakrytý prameny kudrnatých vlasů, rozcuchaných větrem. Mít ji u sebe bylo něco jako vyslyšená modlitba. Tady jsem nenašel ani stopu po její smrti, žádnou zmínku o tom, co se stalo. Zůstávala jen má vzpomínka na lásku k ní a tento vzácný obrázek její tváře.

* * *

Jednoho zářijového večera jsem se vracel z prodeje pozůstalosti v Camdenu a mířil jsem ke stanici metra St. John’s Wood. Stmívalo se a já se na okamžik zastavil a vychutnával výhled z vrcholku Primrose Hill. Obloha na západě byla zuřivě rudá, což jsem považoval za večerní červánky, ale později doma, když jsem zapnul rádio, jsem zjistil, že šlo o požár. Podle toho, co hlásili ve zprávách, se záhadně vznítily vojenské podzemní sklady paliva u staré nemocnice na Shooter’s Hill, a došlo k výbuchu. Vzniklý požár bylo vidět do vzdálenosti dvaceti mil.

Nemocnice Royal Herbert byla na seznamu památek, oznámil hlasatel. Původně byla vybudována pro woolwichskou vojenskou posádku v osmdesátých letech osmnáctého století a donedávna sloužila jako zařízení pro dlouhodobou péči o oběti válečných posttraumatických poruch.

Policie měla podezření na žhářství a vyslala na místo týmy, jež zahájily vyšetřování. Přál jsem jim štěstí v jejich pátrání. Předpokládal jsem, že nakonec něco objeví, nějaký uvolněný obvod nebo vadné stínění, ale byl jsem si jist, že skutečnou pravdu o tom, co se stalo, nikdy nezjistí, leda by měli mezi sebou odborníky na zločiny, přesahující z jedné reality do druhé.

Choval jsem přesvědčení, že odbojové hnutí, o němž mi Andrews vyprávěl, konečně našlo způsob, jak nemocnici zničit. Výbuch byl tak silný, že prorazil časovou stází a vymazal celý areál z mapy ve všech verzích reality.

Nebo přinejmenším v sousedních zónách. Na okamžik jsem před sebou v duchu viděl obrovskou hotelovou halu, o níž Andrews mluvil. Vyzvánění poplachu, řada hotelových zřízenců popohání hosty k přednímu vchodu a ven, požárníci se snaží uhasit plameny v jedné z ložnic.

Oheň jistě brzy zvládli, zavolali likvidátory, aby odhadli škodu. Na konci večera už se hosté mohli vrátit do baru a všechno bylo jako dřív.

Nějaká bába to podpálila cigaretou, pravil jeden z hostů a upil skotské.

Ještěže jsme se neusmažili v postelích, zadrmolil jeho společník. Nemáš chuť na buráky?

Moje úniková cesta, pokud vůbec kdy nějaká existovala, je teď definitivně odříznuta, myslel jsem si. Snad bych měl cítit znepokojení, ale necítil jsem žádné. Čím víc času uplynulo, tím víc mi starý život připadal neskutečný, podobný jakési vyšinuté noční můře, spíš vadné verzi reality než hlavnímu proudu. Svět, který jsem obýval nyní, mi přes všechny drobné chyby připadal skutečnější.

Ani trochu jsem netoužil po návratu k původnímu stavu věcí. Otevřel jsem láhev vína – strašlivé drsné burgundské, jediné, co se tou dobou vinou leteckého embarga dalo sehnat – a mlčky připil neznámým atentátníkům. Pomyslel jsem na vojáky v klubovně, jejich neškodné karetní hry a hlučné kama rádství, a zadoufal jsem, že se stačili zachránit, než všechno vyletělo do vzduchu.

* * *

Uplynulo několik let, než jsem narazil na obrázek Owena Andrewse. Bylo to v knize o historii londýnského obchodu s hodinami, kterou mi kdosi věnoval; reprodukce daguerrotypie z devatenáctého století, jež zachytila Andrewse u pracovního stolu. Měl na sobě pytlovitou řemeslnickou halenu a na kožené šňůrce mu na krku visela lupa.

Podle titulku šlo o pana Edwina Andrewse, ‘zázračného trpaslíka‘, jenž zdokonalil a úspěšně zavedl mnoho nových poznatků mechaniky, zvláště co se týká Breguetova tourbillonu.

Byl to on, zcela nepochybně. Studoval jsem snímek a uvažoval, co asi Andrews říkal na označení ‚zázračný trpaslík’. Nejspíš se tomu od srdce zasmál.

V textu vedle obrázku se psalo, že Andrews byl členem katedry fyzikálních věd na Oxfordské univerzitě, ale vzdal se svého místa kvůli neshodám s nadřízenými. Brzy poté se vrátil do Londýna a zařídil si v Southwarku vlastní dílnu.

Občas za světlých letních večerů, kdy už jsem si odbyl všechny plánované schůzky a nemám co na práci, se vydám do Paddingtonu na klidnou večeři do jednoho z barů či kaváren v nádražní hale. Pozoruju velké parní lokomotivy, jak přijíždějí a odjíždějí od nástupišť, míří do měst na severu a západě nebo se z nich vracejí. Vlak z Oxfordu jezdí každou půlhodinu.

Vím, že je zbytečné čekat, ale stejně čekám. Andrews řekl, že se znovu setkáme, a já mu svým způsobem uvěřil. Usrkávám pití, prohlížím si tváře v davu a doufám, že jednoho dne některá z nich bude patřit mému příteli.

Poprvé vydáno v časopise Interzone, březen-duben roku 2011

přeložila Jana Rečková