Miroslav Hokeš – Život, smrt a plachty

Celá záležitost by nejspíš od začátku nebyla chápána tak fatálně, nebýt jedné důležité okolnosti.

Že jakási prozatím neurčená síla dokázala oklamat všechna ochranná opatření Brány, poradit si se všemi zajišťovacími kouzly a projít skrz až na cílový svět, bylo nemilé – ale koneckonců podobné nehody se tu a tam stávaly.

Že všichni, kdo se právě přenášeli, skončili jako popel a jejich ostatky rozfoukal vichr po všech čertech, bylo smutné, ale nebylo jich mnoho a zase až tolik na nich nezáleželo.

Že vlna magie následně vylidnila náměstí okolo Brány a srovnala se zemí dvě řady domů, než jí konečně došel dech, bylo tragické, ale život je přece neustálé riziko, ne?

Celý incident by nemusel znamenat víc než drobné zadření v obřím orloji impéria, pokud by se stal kdekoli jinde.

Jenže k němu došlo v samém srdci říše. V sídle Nejvyššího mága a Rady kouzelníků. Na vládním světě. Na Melganionu.

* * *

Varkangar posedával s houfem dalších válečníků na dlažbě před troskami zničené Brány, hleděl na zkroucenou změť skvrnitého kovu, prsty vyťukával na jílci zbraně rytmus alkanského gladiátorského pochodu a nudil se. Ne, tady nemá nabroušená ocel co na práci, ještě ne.

A jestli na ně vůbec dojde, to ví jen sám Kreid.

Možná to nakonec sfoukne pár mágů a o nic zásadního nepůjde. Jenže v tuhle chvíli je Thermadon na nohou, miliardy očí, které v okamžiku přišly o klidný spánek, míří přímo sem a prostě chtějí vidět, že ti, kdo je mají chránit, jsou také na nohou. Ať už je to zrovna něco platné nebo ne.

A tak lidi pobíhali, křičeli, mávali rukama, pracovali, nebo se aspoň práci snažili předstírat, seč mohli. Hemžili se kouzelníci, kterých sem poslali desetkrát víc, než bylo zapotřebí, hemžili se dělníci odklízející ruiny, které zbyly ze staveb, dokonce i někteří mladší a zanícenější bojovníci se snažili hemžit, i když sami neměli jasno, proti komu vlastně zasahovat. Metropole prožívala příliš velký šok, aby někdo měl chuť na rabování nebo plané okukování. Ti, kdo mohli, se choulili ve svých domovech, anebo se šli hemžit raději někam dál odtud.

A všichni se hemžili jako mravenci, kterým někdo nepředstavitelně obrovský neurvale kopl doprostřed hnízda.

„Kdo sem pustil tady toho?“ Mág s pozlaceným pláštěm a stejně zbarvenou aureolou – dost snobský zjev i na místní poměry – okázale plivl Varkangarovi přímo mezi nohy. První z tupě zírajících bojovníků začali otáčet pohledy k němu, zívání plynule přešlo ve škodolibé úsměvy.

„Něco se ti nelíbí, zlatíčko? Složil jsem poctivě přísahu jako každej druhej tady.“

„A není snad dost na tom? Nestačí, že alkanský hnůj už berou i na elitní říšské školy? Nestačí, že ho nechávají sloužit mezi slušnými chlapy?“ Mág pozdvihl dlaně, kolem prstů už mu jiskřily pramínky rodících se zaklínadel. „Kdo tě sem poslal, dobytku? Mluv!“

„Do toho je ti kulový! Ale kdo sem poslal tebe, ať si už chystá pero na odškrt!“ Alkanec vstal, vytrhl z pochvy bojový kotouč a vrhl se s řevem na kouzelníka… V další chvíli už se svíjel bolestí a snažil se přesvědčit aspoň nohy, aby nezradily a ještě chvíli ho nesly. Jeho druzi ve zbrani, vytržení z dlouhého lelkování, radostně výskali, podupávali, tleskali nad hlavami, pestrá kakofonie těchto zvuků vytvořila celé scéně víc než důstojnou kulisu.

„Však mi to ještě rád povíš! Padej!“ Kouzelník si znovu a znovu odplivoval, zatímco ho táhl dál a dál od Brány, až do jedné z úzkých uliček uprostřed zbořeniště. „A jestli jsi tady už stačil sežrat někoho z těch chudáků, půjdeš rovnou katovi pod sekeru, o to už se postarám!“

„Popel nežeru, mám svoji úroveň! A…“ Varkangar se opatrně rozhlédl kolem. Nikde nikdo, jen ticho zničených zdí a vzdálená ozvěna pomalu doznívajícího povyku. „Hele, nestačilo by to už? Koukni sám, není tu živá duše a z těch tvých nesmyslů už pomalu necítím zápěstí…“

Mág vrhl sám několik letmých pohledů do stran, přikývl, vtáhl ho vyraženými dveřmi do jedné z alespoň částečně zachovalých místností, nasadil ochranný štít a konečně ho zbavil pout.

„Tedy, příteli, ty jsi nejen silný a bystrý, ale i rozený herec,“ plácl Varkangara uznale po rameni. „Až jsem se bál, že mě tam doopravdy podřízneš…“

„Nezdržuj to, úklidové čety tu budou co nevidět. Tak kolik toho máte?“

„Málo, hochu, pramálo. Ještě pár hodin se v tom musíme hrabat. Ale tajní chtějí, abys vyrazil co nejdřív, nevíme, kdo se tu může motat.“ Mág vyčerpaně vydechl. „Nepřekvapuje tě, že si na tebe zase vzpomněli, že ne?“

„To víš, jsem nejen na zabití, ale i na roztrhání… Doufám, že aspoň víte, kam mám jít a koho dát pozdravovat.“

Mág se hořce pousmál. „Asi je to drzost, ptát se zrovna Alkance, ale – máš rád zeleninu? Zajdeš si někde tady kolem do krčmy na salát?“

„Co to s tím má…? Počkej, snad to nepřišlo z…?“

„… z Takplytu. Z našeho ráje gurmánů, tedy aspoň těch, co nejedí maso. Obyčejná zásilka, jako obvykle. Asi padesát truhlic s květinami, dvakrát tolik teskulových hruštiček atakdál, znáš to – a najednou prásk, máme tady stovky mrtvých…“

„Nemusel to přece být místní.“

„Jak se zdá, nejspíš byl.“ Z kapsy zlatého pláště vyklouzl sviteček pergamenu, který podle množství záhybů a špíny na okrajích patrně v dnešním hektickém úsilí sehrál dost významnou roli. „Tady to je. Jmenuji se Klup a žádám…“

„Co žádá? Víc jste nevytáhli?“

„Bohužel, Alkanče. A už ani nevytáhneme, ochrana Brány zbytek zprávy zničila.“

„Tak to je vážně výborné, gratuluju. Lidi a baráky nám neochrání, ale smazat stopy, na to se ještě zmůže.“ Varkangar si otráveně promnul oči. „Takže hádám, že mám vyrazit za milým panem Klupem z Takplytu a přeptat se ho, co si od nás ráčí přát, dřív než pošle další prosbu…“

„Podívej, kamaráde, myslím, že pro začátek máš dost. Znáš místo, znáš jméno vyděrače, tak prostě jdi a zjisti a udělej, co se dá. Mockrát jsi začínal s větší nulou. Hlavně ať je to rychle.“

„Jak rychle?“

„Takhle rychle.“

Na parapetu v díře po rozbitém okně se ocitl drobný raneček ne větší než zaťatá pěst, mávnutím čarodějovy ruky ale nabyl na rozměrech a skulil se ze zdi dovnitř. Zvuk dopadu se smísil se vzdáleným, ale rychle sílícím halasem povelů a harašením odklízené suti.

„Máš tam všechno. Amulety, trochu zásob, osobní Bránu, jak jsi zvyklý. Na čtení spisů není čas, takže budeš cizinec z jižního světadílu – neměl bys narazit na nikoho, kdo se tam vyzná.“

„Aspoň to zmenšovací kouzlo byste mi mohli dát,“ zabručel Varkangar. „Zahrabávat Brány po lesích už mě vážně nebaví…“

„Snad příště, Alkanče… Hlavně nezapomínej na hlášení. Jednou denně a pokaždé, když narazíš na něco důležitého.“

„Jasně. Za Melganion!“ Za svět, co nenávidí mě i můj národ a jen s velkým sebezapřením si přiznává, že nás potřebuje. Za svět, kde mi při studiu zakázali nosit uniformu a insignie školy, kde přede mnou na ulicích odvracejí pohledy a kde mají v Pilíři Věků seznam velitelů, kteří mě smějí vysílat do terénu nebo se mnou vůbec mluvit. Jako vždycky srazím paty a půjdu ten jejich ofangličkovaný cirkus zachránit, protože nikdo jiný to zkrátka neudělá.

Na Alkanu je to jasné, ušklíbl se, zatímco se trosky rozplývaly v jiskrách přenosového kouzla. Zabij a sežer, nebo zabijí a sežerou tebe. Ale tady, tady je život jediná na hlavu postavená absurdita…

* * *

Ve skutečnosti bylo Varkangarovi hned jasné, že jeho úkol bude všechno jen ne prostý. Kdyby to měla být jedna z těch výprav, kde stačí pobít stádečko bídáků a dojít si pro metál přes celou hruď, určitě by tu teď nestál on.

Takplyt neměl prozatím tu čest navštívit, vlastně o to ani dvakrát nestál. Spolubojovníci, hlavně vegani, vychvalovali tenhle svět do nebes takovým způsobem, až ho přesvědčili, že on sám tam může nejvýš umřít nudou – a už první pohled ukázal, jak otravně byl jeho úsudek přesný.

‚Město v podhůří ráje‘, jak vypravěči rádi nazývali bezejmenné takplytské osady, tvořil lehce zasmrádlý remízek obřích stromů se světnicemi, krámky a svatyněmi vydlabanými do dutin kmenů, někdy i větví, a sami domorodci byli přesně takovými usměvavými skřítky, jaké potkával ve vyslaneckých čtvrtích – jen místo oděvů z drahých látek měli prosté zelené hazuky a suknice ušité, jak jinak, z místních odolných listů. Teprve když prošel dlouhou kořeny vroubenou ulicí a dorazil na okraj té nechutné džungle, spatřil druhou stránku zdejšího života: udržovaná pole s přímými řadami plodin, zavlažovací konstrukce tyčící se nad lány jako zednická lešení, kousek vlevo pobřeží s přístavem plným lodí a s několika desítkami širokých mol… A v dálce hrstka dalších zalesněných ploch v pečlivých obdélníkových vzorcích, šklebily se na něj a usvědčovaly ho z prvního hloupého omylu.

Ne, Takplyťané nebyli žádná zvěř zalezlá v děrách. Pokud využívali k bydlení a odívání darů přírody, pak jen proto, že v mimořádně úrodných podmínkách jejich světa se to prostě samo nabízelo. A šetřilo síly i zdroje. Thermadon si jich koneckonců cenil ne za lámání kamene na domy ani za tkalcovské umění, ale právě za to, jak dokázali využít své možnosti jako rolníci a pěstitelé.

Otočil se a zamířil nazpátek do srdce sadového města. Kdepak tady venku, tady by ho nejvýš dokopali k pluhu nebo k pumpě – jestli chce získat stopu, musí tam, kam se pro stopy chodí odjakživa. Do putyk.

Snad je yaše ovoce na kořalku stejně dobré jako to, co posíláte ven. Nerad bych sušil hubu a naléval jenom vás…

Vrátil se stejnou ulicí, jež ho dovedla k mořskému břehu, na opačném konci se pustil u prvního rozcestí doleva a hned za dalším kmenem vyšel na malé náměstíčko – nebo snad spíš mýtinu? – beze zbytku vyplněné prodejními stánky. Mezi svazky prutů zastřešených listy o velikosti vorařských plachet se tu nabízelo vše, co může průměrný místní usedlík potřebovat k životu, ovšemže v první řadě plodiny, semena, hnůj a všemožné nástroje. A mezi tím vším povyk, halas, rámus, jak už to na tržištích kdekoli v Thermadonu bývá. Pojďte ke mně, milostivej, támhle Hylyk, ten vás Vezme na hůl! Sem, panstvo, sem, moje lusky jsou tak perfektní, že vám zakoření už v dlaních, jestli jste se dneska nemyli! Né, za dvacet vám to vážně dát nemůžu, třicet je nejnižší možná cena, pochopte, úrodu máme za kopci poloviční než obyčejně, jako kdyby tu zem něco uhranulo či co…

Varkangar zavrtěl hlavou. Ne, ani v tomhle zvěřinci nic nezjistí. I kdyby se tu objevili ti správní lidé, budou mít jiné starosti než se vybavovat s přivandrovalci kdovíodkud.

Užuž se chystal zabočit do další ze stinných uliček, když si všiml, že přímo uprostřed plácku je přece jen kus volného prostoru. Namísto zboží tu stála asi půldruhého sáhu vysoká socha domorodce se sklíčenýma očima a hubenýma rukama překříženýma na prsou, vytesaná, jak jinak, z dřevěného pahýlu. Shlížela z trojhranného podstavce utopeného v kopečku květin jako figurka ze svatebního dortu – až na to, že tenhle dort byl, soudě podle pietně klečících postav kolem, spíš pohřební.

Opatrně, aby nebudil pozornost, se přišoural k pomníku a zaujal stejnou polohu jako ostatní, kdo tu postávali, aby vzdali neznámému hold. Ruch tržiště sem doléhal plnou silou, v téhle malé oáze duchovna jako by však ztrácel význam, měnil se v cosi směšného, nepodstatného, v něco, čemu není třeba věnovat pozornost tváří v tvář aureole mrtvého velikána jménem…

KERULKAN LÁKAT KLUP

Nevěřícně zamrkal, jako by si nemohl srovnat v hlavě, co vidí – nápis ale nezmizel, šklebil se na něj dál, písmeno vedle písmene ozdobně vyvedená na každé straně podstavce zvlášť.

Cesta k odpovědi natolik snadná, že se v ní prostě musel skrývat nějaký háček, jen návnadu zahákli příliš dovedně, než aby tihle ťulpasové měli šanci si jí všimnout. A on sám na tom prozatím není o moc líp…

„No jo, honorace,“ zkusil si rýpnout, nějak se začít musí. „Celý život to na člověka kašle a sotva je po něm, abysme tu pro něj brečeli jak selky. Svatoušek jeden…“

Pohledy všech klečících, dokonce i některých trhovců a zákazníků za nimi, se po něm svezly jako po malomocném. Nebyla v nich ani stopa strachu, tajených obav o vlastní krk, otupělé nebo naopak trapně afektované poslušnosti, nic z toho, co s sebou úcta přináší, pokud je vynucená.

„Cos to řekl, smrade?“ Přímo vedle Varkangara se narovnal na místní poměry výjimečně urostlý muž s pěstmi omotanými náramky z trnitých šlahounů. „Tobě je asi líto, že máš všecky zuby, frajere…“

Varkangar tiše zaklel. Jestli teď bude muset porušit maskovací kouzlo, ukázat, že není jedním z těchhle stromových divousů a začít se bránit po alkansku, půjde celé utajení do pekel hned na samém začátku. „Počkej, nemyslel jsem to tak,“ zaševelil omluvně. „U nás to tak bývá, no. Vrchnost tě sedře z kůže a ještě chce, abys ji za to zasypával kvítím…“

Chlapík se zarazil, hněv se změnil v lehce otrávené pochyby. „Odkud jsi to přišel, prosím tě…?“

„Jižní Klemánie, jedna malá zemička mezi…“

„Hmm, slyšel jsem, že tam se žije dost divně… Dobrá. Ale jestli se odtud chceš do té své díry vrátit po svých, nebudeš si Klupa brát do huby, jasný? Kdybys ho potkal, když to ještě šlo, taky by ses choval jinak… Udělal pro tenhle kraj víc než kdo jiný.“

Alkanec pokrčil rameny. Pro mě za mě, jestli ti to udělá radost, klidně si tu na chvíli kleknu s vámi. Nerad bych dělal předčasné závěry, ale prozatím se celý případ zdá jasný jako slunce nad vaším obilím. Nějaké místní knížátko s tvářičkou dost pohlednou a hlasem dost medovým, aby se mu dav prosťáčků naučil zobat z dlaní, zkrátka jednoho krásného dne samou slávou přišlo o rozum a řeklo si, že je dost mocné, aby si mohlo dupnout na samotný vládní svět Thermadonské říše. Trochu té moci opravdu mít muselo, bude třeba rychle zjistit odkud – anebo možná taky ne, možná i melganionské Brány mají slabá místa, ne každý se o ně asi stará, jak by měl… Buď jak buď, milý pan Klup nemohl při takhle nesoudné hře s ohněm dopadnout jinak než špatně a s jeho koncem nejspíš pominula i celá hrozba, co vlastně žádnou hrozbou nebyla. Takže teď už jen ověřit pár posledních drobností a…

„Lýtek má pravdu, cizinče,“ vpadl mu do řeči další Takplyťan posedávající kousek za ním. „Těžko bys hledal laskavější duši, než byl chudák Klup. O poslední zrnko by se s tebou rozdělil. Vedl sirotčinec, útulek pro nemocné, rozdával dárky dětem, které by je od vlastních rodičů nikdy nedostaly, a když už nemohl nic víc, vzal aspoň motyku a šel s tebou okopávat, sám a…“ Mužík otřel do zeleného rukávu potůčky slz, chvíli sbíral síly k dalším slovům. „Je to už měsíc, co s námi není, a pořád čekám, že zase odněkud vyjde, usměje se, podá ruku…“ Měsíc?!

„Poslechněte…“ Vzduch dřel Varkangara při nádechu jako rašple. „Co on byl vlastně zač?“

Odpověď mu rozbořila nejen všechny narychlo vystavěné domněnky, ale i samotnou půdu pod nohama…

* * *

Saktan za sebou přirazil dveře kajuty, důkladně je zajistil závorou a pro všechny případy ještě těžkou truhlou s osobními cennostmi, posadil se ke stěně a vyhlédl ven. Chtěl být chvíli sám, jen s mořem. To jediné mu rozumělo.

Okna kapitánské kajuty čněla z boků plachetnice jen půl sáhu nad hladinou, tady mohl mít před očima každou vlnku, nebýt skla, chomáče pěny by mu stříkaly až na nos. Byli jsme přátelé, usmál se, třeba si ještě pamatuješ. Snad bych mohl říct bratři ve zbrani, jenže zbraně jsem vždycky z hloubi duše nesnášel. Jako poctivého kupce mě především zajímalo, kdo a kde potřebuje tu správnou plodinu, kterou mu země v jeho domovině nedá – a pokud ji náhodou nepotřeboval, postaral jsem se, aby začal. To byla má práce. Ovšemže jsem se mockrát stal lákavým cílem pirátů, málokdy jsem se ale s nimi chtěl a musel prát. Unikal jsem, skrýval se, kličkoval, to byla zase tvoje práce, mně stačilo znát a ctít tvé zákony, řídit se jimi víc než jiní. Žili jsme jeden pro druhého a byly to krásné dny.

Pak přišli Thermadonci a rozbili naše pouto do mrtě.

Dali všechno všem, jejich kouzelné Brány dostaly z jednoho konce světa na druhý během vteřiny to, nač já potřeboval mnoho a mnoho dní. Musel jsem se stát pirátem, sprostým lupičem, abych přežil. Přepadával jsem jiné kupce, okrádal jsem chlapy, k nimž jsem donedávna sám patřil, jen hloupější, vytrvalejší nebo možná čestnější, kteří se ze všech zbylých sil snažili naše řemeslo udržet. A pak, když i poslední zmizeli, zbyly už jen nájezdy na přístavy. Stále náročnější a stále marnější, ty mořské vši z Thermadonu už zajistily i nejmenší z nich, opevnily je obranou z čárů, proti nimž poctivé ostří nezmůže ani zbla. Brzy nám nezbyde než naskákat do tvých vln, ztratit se ve tvých stínech navěky, jestli se nestane zázrak, jestli…

„Třeba se stane, můj kapitáne.“ Trhl sebou, když zaslechl za zády cizí hlas, otočil se, ruku s dýkou připravenou na výpad. Pokud mohl soudit, na neznámého – tuctově vyhlížejícího chlapíka v šarlatové tunice z okvětních plátků baru – to příliš velký dojem neudělalo. Jen pozdvihl prázdné dlaně, v gestu spíš výsměšném než odevzdaném, a lehce se pousmál.

„Co jsi zač? Čteš mi myšlenky?“ No a proč vlastně ne, je na tom něco divného? Divnějšího než to, že se jen tak beze všeho objevíš na lodi uprostřed plavby a ještě přímo v mé dokonale zajištěné kajutě?

„Omluv mé trochu nezdvořilé způsoby, příteli. Nejdřív mě vyslechni, třeba pak leccos uvidíš jinak. Můžeš mi říkat Klup. Možná jsi o mně už něco zaslechl, v kraji jsem míval jméno…“

„Klup… Ne, nezpovídám trhaný v kdejakém shnilém roští… Co ode mě chceš?“

„Možná si přeju jen to, po čem toužíš i ty sám. Vykázat cizáky z našeho světa.“

Saktan se zamračil. Není to celé léčka, nějaký špinavý úskok Thermadonců…? Ale jistě. Můžou tě rozmáznout jako hmyz jediným mávnutím paže, jediným kouzlíčkem ze svých zásob rozbít celou tuhle krásku na pár prken, a budou si na tebe vymýšlet dětinské triky. Vzpamatuj se, člověče.

„Jsou mocní jako sami bohově,“ rozhodil pažemi. „Těžko se jich zbavit. I když ty taky asi nebudeš zrovna bezbranný…“

„Správný postřeh.“ Návštěvník sáhl pod záhyby roucha – a najednou se mu v pravici zablýskla zlatá mince větší než sama jeho dlaň. Několikrát si ji přehodil z ruky do ruky a nakonec ji ležérně hodil po svém protějšku. „A nejen to jsem i štědrý. Je tvá…“

„Pane… To myslíte vážné?“ Saktan sevřel ten úžasný skvost, jako by se bál, že si Klup své velkopanské způsoby rozmyslí a zase mu jej sebere. „Ani nevím, jak poděkovat… Můj koráb i posádka jsou vám samozřejmě k službám. Stejně nemáme v zásadě nic na práci…“

„Nepotřebuji tuhle směšnou pramici. Ani tvé kašpárky.“ Klup se naklonil blíž, spiklenecky mrkl a ztišil hlas. „Dostaneš lepší mužstvo, můj kapitáne, a zajímavější. Mnohem zajímavější…“

Saktan cítil, jak se všechny pochybnosti rozplývají jako kouř nad ohněm. Vypráskat drzé vetřelce, zbohatnout při tom – a nemuset se ani dělit s těmi nenažranci nahoře? Ne, tohle není příliš dobré, aby to byla pravda. Tohle je příliš dobré, než aby si dokázal vůbec připustit, že by to mohl být klam…

Z myšlenek ho vytrhlo zabušení na dveře. Vyžírkové už zaslechli, že tu s někým hovoří, a samozřejmě to nemůžou nechat být. Oloupit a hodit do moře, když to bude žena, tak ještě znásilnit – a jestli se starej náhodou zacuká, tak…

To byla poslední kapka.

Odstrčil truhlu, rozkopl dveře dokořán – tváře tří mužů za nimi se stáhly zděšením, když se střetly s jeho pohledem, k žádné z nich si nedokázal přiřadit jméno, ale co na tom, beztak se střídají jako mraky na obloze…

„Končím s vámi, vy čuňata!“ štěkl po těch špinavých, páchnoucích stvořeních. „Táhněte si, kam chcete, už mě to tu s vámi nebaví! A nikdy nebavilo, jste míň než zrnko uschlé na slunci! Porvěte se o můstek, třesete se na něj, co tu jste, tak teď je váš – Sbohem!“

Ještě dřív, než se jeho starý svět rozplynul v záři přenosového kouzla, ve chvíli, kdy těm třem konečně došlo, že to není pouhý rozmar ani hloupý žert, stačil si Saktan povšimnout, jak první z pirátů vytáhl nůž a vrazil ho svému méně pohotovému druhovi do břicha…

* * *

Když se Varkangar ujistil, že Kreidův chrám je i zde skutečnou stavbou a ne jen další dutinou v obřím kmeni, naplnilo ho to takovou úlevou, až byl sám překvapen. Domorodé způsoby se ovšem nemohly nepodepsat ani zde.

Široká trojboká plošina, symbol tří živlů, byla sroubena z hladce hoblovaných nenatřených trámů, střešní část ze stejného materiálu podpíraly řady vyřezávaných sloupů zdobených emblémy, nevznášela se volně zavěšena ve vzduchu jako na tolika jiných světech. V takové rustikální podobě působila svatyně do značné míry jako karikatura sebe samé, i tak se ovšem zdálo potěšitelné, že se tu nejvyššímu z thermadonských bohů dostává aspoň nějaké úcty.

Na okraji plošiny už ho očekával kněz-průvodce, jinak tu nespatřil živou duši. Všichni – kněží, chrámoví sloužící i hosté hovořící s Kreidem – se skrývali v komůrkách a sálech pod jejich nohama a na hromadné meditace ani díkůvzdání si místní zřejmě příliš nepotrpěli.

„Jsem Tokiem Bolem Haps,“ představil se duchovní, dle dobrého zvyku celým jménem. „Vítám tě, vznešený vyslanče. Mrzí mě, že se musíme setkávat za těchto okolností.“

„Mě to nejen mrzí, ale hlavně udivuje,“ opáčil Alkanec místo pozdravu. „Opravdu není možná shoda jmen? Nemůže vám tady Klupů běhat víc než jeden?“

„Jméno Klup je svatojmení. Třetí v pořadí, první ve významu. Žádné svatojmení nemá víc než jediného nositele,“ oddrmolil kněz mechanicky, nejspíš měl každé slovo natlučené do hlavy ze svitků. Pak posmutněl, i tempo řeči se mu znatelně zpomalilo. „Tohle už tedy nemá nositele žádného. Otcové z Melganionu je dole právě odsvěcují…“

„V první řadě si měli dávat pozor, komu ho přidělují. Tahle ostuda není jenom jejich…“

„Oni si dávají pozor, velký pozor.“ Haps se s ohledem na Varkangarovo postavení – a nejspíš i na jeho ramena, tady maskovací kouzla pochopitelně ztrácela význam – držel zpátky, v jeho tónu však začínalo být znát stále silnější rozhořčení. „A i kdybychom se zmýlili my smrtelní, Kreid by do svých řad nepřipustil nehodného.“

„Jenže právě to se nejspíš stalo.“ Varkangar pozdvihl paže, aby zarazil knězovy námitky v samém zárodku. „Buď zticha, mně se tomu taky nechce věřit. Znám Kreida líp než vy všichni a vážně mě zajímá, co mi k tomuhle řekne.“

„Pak jen doufám, že ho zastihneš ve sdílnější náladě než my. Pojď dolů…“

„Jistě… Ne, počkej! Víš co? Zavolej mi ho hned tády.“

„Prosím?“ Haps překvapeně zamrkal. „Není zvykem…“

„Kašlu ti na zvyky! Chci zůstat tady a hotovo!“

„Smím aspoň vědět proč?“

„Ne, nesmíš. Sám to nevím. Ale můj šestý smysl mi radí dobře a už jsem ho poslechl ve chvílích, kdy šlo o míň, o mnohem míň… Tak co, budeme ještě dlouho žvanit?“

„Dobrá. Uvidíme, co se dá dělat…“ Haps si malátně otřel z čela krůpěje potu, které tam ještě před okamžikem zaručeně nebyly, s nataženými dlaněmi odříkal krátkou modlitbu – a pak se jeho obrysy rozostřily, celé tělo zprůhlednělo, takřka přestalo existovat, přinejmenším pro Alkancovy oči. Namísto toho se ve vzduchu zhmotnila obří azurová tvář s dobře nacvičeným blahosklonným úsměvem.

Varkangar úsměv bezmyšlenkovitě oplatil. Jsme víc než bůh a jeho ovečka, dokonce víc než jen dva obyčejní přátelé. Na jedné z mých časných výprav mě osud zavál až k samému zrodu Všehomíra, do dob, kdy ty sám jsi byl jen tvorem z masa a kostí, nebo přinejmenším z něčeho ne o moc lepšího. Stal jsem se na pár chvil tebou a ty mnou, splynuli jsme v jednu matérii a navzájem si zachránili den – je to dávná historie, ty dnes stojíš vysoko nade mnou, stejně jsem tě ale nepřestal brát jako někoho, kdo by přede mnou neměl mít tajnosti. Ne když jde o blaho mé… když jde o blaho naší říše.

„Nebudu tě urážet žvaněním,“ začal bez okolků. „Stejně dávno víš, proč tu jsem…“

„Vím. A obávám se, že ti nemohu nabídnout víc, než co už sám tušíš.“

„Že jeden z tvých služebníků zradil a stal se padouchem?“

Modrá hlava tiše přikývla. „Zlákalo ho světské bohatství. Věřil jsem, že mu mamon jen na chvilku zatemnil smysly, že dobro nakonec zvítězí, opravdu jsem tomu věřil. Patříval k nejlepším…“ Kreid ztichl, zdálo se, že mu ze zapadlých očí každým okamžikem vytrysknou slzy. Božství sražené na úroveň smrtelných citů, tady, kde si na pár chvil může odpočinout, přestat si hrát na kdovíco…

Anebo snad právě teď skutečná komedie teprve začíná? Je tohle jen taktika, jak předejít nepříjemným dotazům?

„Vychvalují ho tu až do nebes,“ opáčil Alkanec vyhýbavě, aby povzbudil boha k dalšímu vyprávění. „Jeden by se divil, že nikdo nepostřehl, co se s ním děje…“

„Oklamal je,“ přišla pohotová odpověď, až příliš pohotová. „Černá magie mu pomohla předstírat smrt, aby mohl uniknout a chystat další zlo. Bude to silný protivník, obávám se, že ani ty na něj nestačíš. Ehm… asi by bylo zbytečné přesvědčovat tě, ať se vrátíš na Melganion, viď?“

„Tos uhodl. Ne dokud tam nedotáhnu za uši i toho tvého Klupa.“

„Přesto bych byl rád, kdybys o tom aspoň uvažoval. Podívej, když tě sem vyslali, nevěděli ani, kdo Klup vlastně je – a teď? Teď už ho dávají do klatby. Vyšetřování jde rychle, jistě by se obešli i bez tebe. Já… mám o tebe strach, Alkanče.“

Varkangar se nadechl k dalším slovům, nakonec však jen tiše, odevzdaně odfoukl. Ne, pokud jde o mě, já nemám strach o tebe, ale z tebe. Ďas to sper, nejsi dobrý lhář. Neříkáš mi celou pravdu, něco mi tajíš, něco důležitého. O něčem se bojíš promluvit – a pokud se bojí můj bůh, tak já, i když nejsem žádná baba, těžko můžu zůstat klidný…

Jenže zrovna tak by bylo marné to z tebe páčit. Nezměníš názor jen proto, že na tebe budu naléhat, akorát mě nakrmíš další ředěnou kaší.

„Díky, Všemohoucí.“ Sklonil tvář, aby mu Kreid neviděl do očí. „Řekl bych, že to mi prozatím stačí. Popřemýšlím nad tím, cos mi pověděl.“

Blankytný obličej se rozplynul – jen aby ho nahradila napjatá, trochu upocená tvář kněze Hapse. Skoro se až zdálo, že jeden jediný protějšek neudělal nic víc, než že změnil podobu.

„Tak co?“

Varkangar jen pokrčil rameny. „Nevím, co si mám myslet, vážně ne…“

„Zato já jo.“ Knězův hlas zněl nyní o několik tříd sebejistěji, Alkancův zjevný nezdar ho viditelně povzbudil. „Někdo se tu za chudáka Klupa vydává, tak je to. A já nebudu mít klid, dokud toho bídáka nenajdu a nezakroutím mu krkem. Anebo…“ zaváhal.

„No? Anebo co?“

„Anebo dokud aspoň neuvidím, jak mu jím zakroutíš ty.“

Alkanec se rozesmál. „Na škemrání máš vážně talent. Jen jestli ti jde taky boj…“

„Jako tobě určitě ne, ale… Hmm, pár kouzel jsem se naučil, i bojových. A hodit se můžu i jako průvodce, ne?“

„Tak dobrá, co mám s tebou dělat?“ Poplácal svého nového druha po zádech a otočil se ke schodišti mířícímu dolů z plošiny. „Pojď, vyspíme se na to. A hned ráno začneme pátrat po pravdě.“

Jenže už před úsvitem si k nim pravda se vší svou neústupností a bezútěšností začala klestit cestu sama…

* * *

Varkangara probudila detonace. Hostinec, v němž se navečer ubytovali, se otřásl až ke kořenům, ze stropu se odlouplo několik koláčů plesnivého obkladu a s protivným zvukem, jako když kus masa pleskne o kámen, mu přistálo na obličeji. Znechuceně je odhodil na podlahu – a teprve v tu chvíli si uvědomil, že ty tlumené mlaskavé údery nepocházejí od nich…

Venku muselo pršet, ale byl to velice zvláštní déšť. Na to, jak málo dopadalo kapek, nadělaly dost hluku, spíš ťo znělo jako průlet velkého hejna hmyzu nebo snad jiných, ještě mohutnějších tvorů. Ozvalo se další zaburácení, sprška zesílila a doplnily ji první zděšené výkřiky.

„Tohle asi bouřka nebude, co?“ otočil tvář na pomalu se zdvihajícího Hapse.

„Těžko. Té se u nás nikdo nebojí…“

„Fajn. Tak jdeme. A připrav se na všecko.“ Varkangar zasunul do kapes několik amuletů, sevřel rukojeť křížového bodáku, trochu nepraktické místní zbraně – zatracené maskování, jak by teď bodl alkanský kotouč nebo aspoň pořádný meč! – opatrně se vyplížil ze dveří na ulici…

… a ocitl se rovnou v zuřícím pekle.

Příměr s masem nebyl vůbec od věci – to, co všude kolem něj dopadalo na hrubě dlážděný povrch hlavní třídy, byly kusy rozkládajících se těl. Ohnilé paže a nohy, lebky s odhalenými zuby a prázdnými očními důlky, kusy trupů s vyhřezlými orgány, to vše se valilo na stromové město jako dar z nějakého docela jiného světa, ještě horší však bylo to, co se s tou odpornou směsí dělo dál. Oddělené části se skládaly dohromady, měnily se v hotové korpusy, nemrtvé postavy sápající se bez milosti po všech, kdo se před tou hrůzou nedokázali včas ukrýt. Zkusmo vyslal proti jedné z nich bojové kouzlo – rozprskla se jako přezrálé ovoce, hned vzápětí se ovšem, přesně jak předpokládal, začaly krví a hnisem olepené cáry znovu sunout jeden ke druhému.

„Pryč!“ zavelel. „Nebojuj s tím, jen když to jinak nepůjde. Až budeme mimo, zjistíme, odkud se vzali.“

Rozběhli se ulicí k okraji města. Strašidelní útočníci jim nevěnovali pozornost, když mezi nimi kličkovali, podle všech náznaků jim šlo o víc než o bezúčelné násilí. Přestali napadat i Takplyťany, zdálo se, že jejich divokost v prvních minutách vpádu neměla jiný účel než zastrašovací. Nyní už se jen potáceli tmou zvolna zatlačovanou prvními paprsky nového dne, lhostejní ke všem okolo, a likvidovali pouze ty, kdo se jim otevřeně postavili na odpor.

Ty, kdo bránili sami sebe, své druhy – anebo majetky.

„Tak vida.“ Kývl hlavou ve směru, kde se z jednoho domu vypotácela trojice vetřelců s nacpanými vaky na zádech, jeden z nich za sebou ještě táhl zkrvavené pozůstatky pana domácího.

Najednou to začínalo dávat smysl, získávalo jasnější obrysy a Alkance zaplavilo cosi jako morbidní úleva. „Prostě loupežné přepadení, nájezd, nic víc. Sakra zvláštní a stylová, ale pořád jenom prachsprostá zlodějna.“

„Ale proč tady? Nemáme moc cenností, jsou tu větší a bohatší města. Jen kousek dolů po pobřeží je…“

„Co já vím?“ pokrčil Varkangar rameny. „Třeba už tam pár fešáků taky řádí… Anebo si možná ten váš Klup vybral pro začátek snadnější cíl, než se zaučí.“

„Tohle není Klupovo dílo!“ Haps zařval tak hlasitě a důrazně, že několik nejbližších domorodců na okamžik zapomnělo na nemrtvé a otočilo k němu zděšené tváře.

„Podívej, ať se ti to líbí nebo ne, musíš přijmout…“

„Ty jsi snad stál Klupovi po boku, když umíral? Slyšel jsi jeho poslední nádech? Ten muž v sobě neměl ani špetku zla, čistý žil a čistý i odešel! A vůbec, copak víme, kdo za tímhle stojí? Třeba…“

„Jo, jo, třeba je to jen náhoda, že na vás zaútočí tlupa hnilobek právě když nám Klup na Melganionu bourá hlavní říšské město! Anebo tu takovéhle divadlo míváte každou noc?“

„Poslouchej, já vím, co…“

„Ále, škoda řečí. Mám na starosti jiné věci, než se s tebou hádat.“ Varkangar zavrtěl hlavou. Jak tě mám přesvědčit, že meleš nesmysly, když to nechápeš sám? Kdo by se mohl chtít schovávat za jméno mrtvého a všemi milovaného Kreidova kněze, proč? Aby ho očernil? Klup stěží měl nepřátele – ne takhle mocné nepřátele, o tom by se při jeho věhlasu muselo něco vědět. Nebo má snad někdo spadeno na církev jako takovou? To by si našel hodně stupidní cestu, jak svůj odpor vyjádřit…

Pak se hryzl do rtu, když si uvědomil, že jeho vlastní domněnky nedávají v tuhle chvíli smyslu o moc víc.

Pokud by padlému světci nevadilo dát se na cestu loupeživého nekromanta a teroristy pod vlastním jménem, k čemu potom celá ta komedie s předstíranou smrtí a maskou nasazenou do samého konce?

Celé je to podivné, nesrozumitelné, skoro jako by to na nás nastražili zlomyslní šotci, aby se vysmáli našemu smyslu pro řád. A přesto tu řád je, číhá skrytý za hranicí našeho pohledu, snad jen malý kousek za mlhou, co máme před očima – a klíčem k němu je pár chybějících kousků skládačky, které před námi z nějakého důvodu tají jindy tak sdílný Kreid.

„Proboha!“ Hapsův výkřik – nebo spíš zděšený výdech – ho vytrhl z úvah a přinutil otočit zrak doleva, k zálivu a k cestě stáčející se dolů do přístavu. Sytě oranžová záře, jíž si všiml už při průchodu mezi obydlími a kterou považoval za svit vycházejícího takplytského slunce, zesílila a odhalila svůj pravý zdroj.

Přístav stál v jednom plameni. Polámané zbytky mol a vyhlídkových plošin, dřevěné sklady zboží i trosky správních budov vystrčených na kůlech přímo nad vodu, aby nezabíraly místo plantážím vlhkomilných plodin, vše ztratilo tvar a změnilo se v masu hořícího dřeva, v obří vatru, jejíž sílu nedokázaly prozatím utlumit ani mořské vlny. Lampa majáku, usazená ve větvích nejbližšího ze stromů, mezi tím působila jako hodně nepovedený žert.

Ztracené byly samozřejmě i všechny kotvící lodě, od malých rybářských bárek přes chátrající koráby kupců až po soukromé jachty – všechny kromě jediné.

Rozměrný dvojstěžník s černými plachtami – ne pouze špinavými nebo zahalenými do stínů, ale skutečně začerněnými kolomazí, zatraceně, jakého blázna mohlo něco takového napadnout? – se řítil přímo proti ruinám, tvrdě a nezadržitelně, jako by ho ani nepoháněl vítr, ale vůle samotných pekel. A stejně svižně, jak se pohyboval po hladině, nakonec zabořil příď do posledního alespoň částečně Zachovalého kouta přístaviště.

Oslňující příval donutil Alkance zaclonit si tvář předloktím, zahřmění výbuchu, stejné jako obě předchozí, teď neztlumila vzdálenost ani hmota města, ten rámus ho málem připravil o uši. I tak se mu ovšem vzápětí podařilo zaslechnout, jak na dláždění za jejich zády dopadá další sprška hnijících tělesných částí.

„Výbušniny! Oni používají výbušniny! A nejspíš i hnědý olej, jak by to jinak mohlo na vodě tak dobře hořet?“ Hapsův šok překonal všechny požáry světa. „Při všech svatých, co je tohle za zvířata?“

„O to se teď nestarej. Radši sleduj, kam ty vaše poklady vlastně chtějí odnášet. Těžko se budou vracet stejně, jak přišli.“

„Tedy nerad bych ti kazil úvahy, ale zdá se, že právě o to se pokoušejí…“

Postřeh Kreidova kněze byl, jak se ukázalo, tentokrát velmi přesný. Jakmile se první nemrtví obtěžkáni vaky s kořistí objevili na okraji města, zamířili rovnou k pobřeží, šikovně obcházeli hořící místa, o směru jejich cesty však nemohlo být pochyb. Mágové, thermadonští ani místní se o ně prozatím nezajímali, boj s požárem je zaměstnával až až; dobře věděli, že jestli se oheň rozšíří do polí, sadů nebo dokonce do samotného města, bude škod mnohem víc, než co dokáže odnést hrstka upajdaných panáků.

„Dobře. Jestli tedy Klup… jestli tedy pán těchhle potvor odepsal tři plachetnice jen na to, aby tu vyvolal zmatek, má nejspíš po ruce i pár dalších. Otázka je kde…“

Haps pokrčil rameny. „Mohl by mít i magické, někde tady pod hladinou. Lupiče, kteří nepotřebují dýchat, si klidně posbírá u dna…“

„Jo, to by mohl. Ale asi nemá.“ Varkangar kývl hlavou k přístavu; první útočníci už dorazili na okraj vodní pláně, sbírali úlomky trámů, prken a dřevěných desek, těch, které při detonaci odlétly dost daleko, aby unikly plamenům, odkládali na ně své úlovky, nebo je o ně alespoň opírali a pak, přidržujíce se na okrajích, odplouvali od břehů, pryč do mlhou zahaleného úsvitu.

„Takže teď musíme… okamžik!“

Vysoký nemrtvý muž zastavil jen dva sáhy od nich, aniž jim věnoval pozornost, na kratičký okamžik – čerti vědí proč, snad taky potřeboval špetku odpočinku – odložil pytel na zem, ukázal obnažená záda s částečně oloupanou kůží a na nich…

„Děje se něco?“ Alkancův pohled upřený na trup živé mrtvoly vyvedl Hapse z míry – za daných okolností nebylo zase tak obtížné ho chápat.

„Nic, nic. Měl jsem dojem, že vidím něco povědomého, ale zab mě, nevím, kam to zařadit… No, na to máme čas. Teď budeme potřebovat maskovací kouzlo – připrav se, kněžoure, budeš docela nepříjemně zapáchat…“

Haps tiše polkl, pak stáhl obličej do výrazu tak odvážného, až to Varkangara rozesmálo. „To zvládnu. Za ten pocit, až mi budeš muset dát zapravdu, to stojí.“

„Jsem rád, že to vidíš takhle… Pak se vrátíme do cimry, nějaké ty pytle tam seženeme, a já si konečně vezmu svoji výbavu.“

„A co já? Taky bych měl předstírat, že něco nesu, ne?“

„Předstírat?“ Varkangar se ušklíbl. „Nic předstírat nebudeš, tak dobrý herec nejsi. Půlku mi toho vezmeš, aspoň se s tím harampádím jednou nemusím tahat sám…“

„Ach jo.“ Kněz hlasitě vydechl. „Že já vůbec něco říkal…“

* * *

S rukama za zády přecházel Saktan po můstku té podivné lodi bez stěžňů – naše vlajková loď nepotřebuje nějaké sprosté pahýly, vysvětlil mu Klup, jen by zbytečně poutala pozornost – jedním okem přehlížel mágy drmolící zaklínadla na bočních lávkách, druhým pak jejich svěřence, položivé posádky útočných korábů blížící se po celých houfech od břehů jako naplavené smetí. Život i moře začínaly znovu dávat smysl. Prapodivný, snad až morbidní a stále ještě tajemný, ale přece jen smysl.

Klup s nimi na výpravu nevyrazil. Od chvíle, kdy ho zasvětil do všech potřebných záležitostí, téměř přestal vycházet ze své komnaty v pirátské pevnosti na ostrově. Nebylo ho tu zkrátka zapotřebí a Saktana chvílemi přepadal neblahý pocit, že celé tohle panoptikum by se docela dobře obešlo i bez kapitána. Kouzelníci kouzlili, strašidelní námořníci plundrovali a vraceli se s lupem, dokonale sehraná banda, ani jednou nezakolísali, nezaváhali, ani jednou nepotřebovali povel, radu, rozsouzení ve sporu. Otáčeli se tiše a bez řečí jako dobře udržovaný hodinový stroj, až to starého mořského vlka děsilo; bylo v tom něco nepřirozeného, neživého, dokonce i u takového mužstva. Co tady vlastně dělám?, letělo mu hlavou. Je to jen nedopatření, že nejsem jako oni, anebo je v tom záměr? A jsem opravdu tak odlišný? Třeba i oni, každý z nich zvlášť, mají dojem, že…

Ale co, říkal si pak, když zajel dlaní pod kazajku a potěžkal váček se zlatem ve vnitřní kapse. Chová se ke mně někdo zle? Nestarají se o mě? Jsou horší než Thermadonci rozlezlí po pevnině jako plíseň?

Snad se mu osud rozhodl připomenout, zač doopravdy bojuje, právě při myšlence na hvězdnou říši pocítil poblíž korábu nezaměnitelné zachvění thermadonských magických sil. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, výsadkářům dali jasný pokyn, ať berou v první řadě cizáckou veteš, jed zamořující svobodný Takplyt – jenže tohle bylo víc než pár druhořadých amuletů z krámku na tržišti. Tahle síla kypěla životem, bujná jako mladý válečník a současně rozvážná jako stařec, síla považující sama sebe za nepřekonatelnou – přicházela si pro možná vůbec první porážku, jakou kdy zažije.

Saktanovi se rozbušilo srdce. Tak, a je to tu! Jdou si pro nás, ti si tedy pospíšili. Nu, tím lépe.

Nalezl je ihned, až trapně snadno, jejich žalostná maskovací kouzla nemohla být pro Klupovu moc soupeřem. Plavali si mezi nemrtvými, hloupí, bezstarostní, obr s hlavou plešatou jako koleno a kůží rudou jako kumpatové jablko – čerti vědí, odkud pocházel, není to nakonec jedno? – a s ním jeden místní. Prašivý, bezectný zrádce. Saktan zkřivil tvář žalem a vztekem jako pokaždé, když viděl vlastní krev kolaborovat s okupanty, pak zaťal zuby a začal se soustřeďovat na zaklínadlo.

Jen pojďte. Určitě si myslíte, jak dobře jste skrytí, věříte, že jste pro nás jen další párek výsadkářů. Nechám vás při tom, alespoň než se dostanete na palubu, a když nezačnete být moc otravní, možná to vydržím až na ostrov. Pak zažijete něco, co tu vaši nadutost a drzost zlomí jednou provždy…

Opřel se o zábradlí, chvíli se opájel tou vzrušující představou. Zprávy o vašem mučení se donesou ke všem thermadonským špehům, co jich tu pobíhá, dáme si záležet, aby je mohli poslouchat hodně dlouho a aby byly jaksepatří působivé. Možná se vás někdo z nich rozhodne osvobodit – ať to klidně zkusí, tím víc bude o čem mluvit. Jsme mocnější, než si vůbec dokážete představit, vy namyšlená hvězdná chásko, a velice rádi vám to předvedeme. Uvidíte, jak skončíte, jestli okamžitě nevypadnete z Takplytu zavádět si ty svoje novoty někam jinam.

Pak se zábradlí pod jeho rukama zachvělo a zkroutilo a on pochopil, že se nechal unášet až příliš dlouho…

* * *

„Peklo není tak horké, jak Vypadá.“ Haps se spokojeným úsměvem přelétl očima loď houpající se na hladině kousek před nimi. Její pohupování už zdaleka nepůsobily jen vlny ani jiné vnější síly. Žila teď vlastním životem, její části se vlnily a prohýbaly každá v jiném rytmu, navzdory živlům, navzdory vůli posádky, navzdory všemu. Několik sáhů nad palubou se zhmotnila skupina plachet, fialově šedých průsvitných ploch visících přímo ve vzduchu, bez stěžňů, plavidlo ostře změnilo směr, snad v zoufalé snaze vzdálit se od domnělého nepřítele. Útěk ovšem trval jen pár chvil, pak se magické oplachtění změnilo v chuchvalec mlhy, trup je vstřebal a dál se věnoval svým zběsilým hrátkám.

„Nenech se mýlit, tenhle ďábel bude zatraceně tuhé sousto.“ Varkangar jediným mávnutím zrušil ochrannou iluzi. Několik nemrtvých plácajících se vedle nich překvapeně zavřeštělo, když zahlédlo jejich pravou podobu, kvůli takovým se ale magií plýtvat nebude.

„Vlastně toho není moc, co jsem tady mohl udělat. Jen maličko postrčit jejich nekromantské nesmysly, nic víc. Snad to bude stačit.“

Z prken na bocích lodi vyrašily větve, tenké a křivé jako paže starců, a vzápětí se osypaly tlejícím listovím, jaké by podle všech pravidel dávno mělo ležet pod sněhem na zemi.

Haps vytřeštil oči, pootevřel ústa, zdálo se, že mu to došlo až teď.

„Kam civíš, probůh? Dřevo je co? Stromy. Stromy jsou živé. A co je živé, může být i nemrtvé, copak to zrovna tobě musím vysvětlovat? Pojďme si popovídat s kapitánem, dokud ještě dokáže mluvit.“

Další zaklínadlo je vyzdvihlo vysoko nad hladinu a pomalu s nimi zamířilo k můstku zdivočelého korábu. Už v polovině cesty je začaly míjet další postavičky, těm se ovšem o let povětřím postarala dřevěná chapadla vyrůstající teď už po celém obvodu; natahovala se daleko do stran, zmocňovala se svých obětí na mořské hladině i na palubě a drtila je, aniž projevila snahu jakkoli rozlišovat mezi strůjci a otroky, mezi živými a neživými.

„Počkej,“ zarazil se zničehonic Kreidův kněz. „Takhle nás ale odhalí, nebo ne?“

„Kamaráde, prokoukli nás možná dřív, než jsme strčili čumáky do vody. Ale s tím jsem počítal.“

„Tak proč…?“

„Proč?“ Varkangar se usmál. „Ale no tak… Copak by mě nechali přichystat tuhle milou podívanou, kdybych jim nedopřál chviličku potěšení, jak na nás Vyzráli?“

Můstek nevyčníval do nijak impozantní výšky, jeho kruhová plocha byla vlastně přimontována rovnou na sloupky bočního zábradlí a zdola ji podpírala sada uskladněných beden, na korábu bez stěžňů a lanoví ovšem i tak působil poměrně důstojně, přinejmenším pokud zrovna nebyly rozvinuté plachty. Když na něj dosedali, už měli pod nohama namísto práchnivějících třísek opět pevnou podlahu. Žalostnému zbytečku posádky se s vypětím sil podařilo útok zlomit, pro příštích pár chvil se ale nezmůže na víc než zemdlené polehávání po palubě.

Jenže nemrtví – ti, kteří přečkali bez úhony, nebo se už stačili dát zase dohromady – pokračovali s nacpanými pytli dál, jako by se vůbec nic nedělo. Kdo je, sakra, vlastně řídí, když jsou jejich černočerní pánové mimo hru?

Kapitán, obtloustlý žlučovitý chlapík, je už očekával uprostřed kruhu, podle všeho připravený vzdorovat do poslední kapky krve.

„Není to on! Není to Klup!“ prořízl ticho Hapsův nadšený výkřik a ušetřil tak Varkangarovi nepříliš důstojné dotazování.

„Jsem Saktan, Klupův věrný.“ Vůdce lodi a podle všeho celé výpravy tasil bodák, okolo druhé dlaně mu začalo jiskřit cosi, co nepříjemně připomínalo říšská bojová kouzla. „To jen abyste věděli, vy červi, kdo vás pošle do…!“

„Ne, opravdu to není Klup!“ Přímo vedle kapitána se zhmotnila další postava, muž zahalený do tlustého koženého pláště s kápí. Vynořil se tak blízko středu můstku, až přinutil zděšeného Saktana částečně uskočit, částečně upadnout stranou a Varkangar ani na okamžik nezapochyboval, že úmyslně.

„Pane, co vy tády?“ Kapitán se začal trochu nejistě hrabat na nohy. Zbraň skončila kousek od jeho pravice, sebrat ji se však ani nepokusil. „Nečekal jsem vás…“

„Jak to vypadá, je toho víc, cos nečekal, hňupe!“ Zakuklenec sáhl po Saktanovi a jedinou paží ho zdvihl vysoko nad prkna paluby, jako by nevážil víc než listí na jeho oděv. „Svěřím ti úplně jednoduchý úkol – a čeho se dočkám? Mí nejlepší lidé jsou pobiti a thermadonské vši se ti procházejí po můstku!“

„Pane, vysvětlím vám to! Já jsem… chtěl jsem…“

„Nech si svoje výmluvy, jako velitel nestojíš za nic! Nejenže nejsi Klup, ale nejsi už ani hoden vyslovit jeho jméno! Nebudeš už vyslovovat vůbec žádná jména!“

Jediný ledabylý švih a Saktan se zoufalým řevem přelétl palubu můstku i tu, jež patřila mágům, několikrát se ve vzduchu otočil a dopadl až u samotné přídě. Ozvalo se hlasité křupnutí a bolestný nářek, podle všeho to však měl být jen nevinný úvod k celému trestu. Temně fialová záře sbírající se okolo Klupových předloktí dávala tušit, že to, co přijde, bude mnohem horší…

Ale pak, když už se jeho silueta téměř ztrácela ve výbojích, nalezl si k němu cestu jeho vlastní anděl pomsty. Přilétl z míst, kam právě nesměřoval ani špetku pozornosti, jako zbabělcova dýka se mu zabodl doprostřed zad a vytratil se spolu s magickou mocí své mrtvé oběti. Tělo se tiše zhroutilo na palubu, Haps vyrazil vítězný výkřik a vrhl se k němu, aby je prohledal. Ne, ne aby je prohledal – toho zatraceného troubu teď zajímá jen jedno jediné…

„No co, říkal jsem přece, že nějaké to bojové kouzlo taky umím.“ Kreidův kněz strhl roztřesenýma rukama kápi z hlavy ležícího a rozesmál se úlevou jako sluníčko. „Tak vida, já to věděl! Neznám tohohle chlapa, ale Klupovi se nepodobá ani jako list kameni! Není to…!“

„Jo, možná není a možná nás jen klame nějakou iluzí.“ Varkangar seskočil z můstku na spodní palubu. „Je mi to ukradené, pro tuhle chvíli, slyšíš, ukradené! Spíš bych si nejradši nafackoval, že jsem s sebou vzal pitomce jako ty!“

„Jak to myslíš?“ Haps se zatvářil zmateně a hodně, opravdu hodně zklamaně. „Zabil jsem vůdce celé hordy. Vy už jen zjistíte, kdo to byl, pak očistíme Klupovo jméno a…“

„Kdyby tohle byl vůdce, kamaráde, nezruší ho prskavka zezadu od praštěného pámbíčkáře. Zloduši nejsou tak hloupí jako ty, víš? Vážně už bych docela rád věděl, kdo tuhle hru hraje a proč, a tady jsme měli jedinou směrovku na další cestu – takže ti vážně děkuju, že jsi z ní udělal kus flákoty!“ Varkangar obešel schlíplého Hapse, který se k jeho velké úlevě aspoň nepokoušel dál nic namítat, odsekl Klupovi – nebo kdo to vlastně byl – pravici, odtrhl kůži na předloktí a bez valné chuti se zakousl do čerstvého masa.

„No prosím, ani k jídlu to není. Jste všichni seschlí jak půlroční mumie.“ Zastrčil nedojedenou porci za opasek a kývl hlavou k Saktanovi, jenž stále ještě úpěl v kaluži krve na přídi. „Modli se, ať něco vytáhneme z támhletoho, jinak si k obědu dám tebe!“

Těch několik kroků se zdálo delších než stomílový pochod – rozhodně zabraly dost času, aby svou práci stačilo odvést léčebné zaklínadlo. Rány na kapitánově těle přestaly krvácet a zatáhly se, třesoucí se údy pokroucené křečí se uvolnily, vzápětí utichl i nářek – vlastně neutichl, spíš plynule přešel v nenávistné mručení. Dobrá, nikdo neříkal, že to bude snadné. A o nevděku, o tom taky poučovat nepotřebuju.

„Takže my jsme Thermadonci. Ti oškliví, co ti právě zachránili krk.“

Saktan se, čerti vědí proč, stále ještě nepostavil na nohy. „Teď můžeš buď jít s námi, nebo statečně padnout pro ty, kdo tě za věrnou službu málem zabili.“

„Selhal jsem. Zasloužil jsem si to. A oni by mě aspoň zabili rychle…“

„Zatímco my…?“

„Vy vraždíte můj život po kouskách, vy zkurvená chátro zplozená hnojem!“ Nešťastník probodl Alkance pohledem muže, který už ztratil, co mohl, a užívá si svobody, již takové postavení nabízí. „Tak mám zase zdravé hnáty, mám vám za to děkovat? Stejně chcípnu na úbytě, nevydělám si ani na žrádlo! Zabili jste Branami naše lodě, zabili jste svými kouzly naše oči, co poznají dobré zboží od šuntu…! Teď mě radši dorazte úplně, jinak vás budu štvát, to přísahám, dokud nepotáhnete k čertu! Vy nebo já!“

Varkangar se hryzl do rtu. Tupost, nevšímavost panáků z vládního světa. A místních držitelských poskoků. Horší nepřítel než stohlavá hydra, proč na něj musím narážet všude, kam se vrtnu? Proč musí obyčejný bojovník, chlap v terénu, vyžírat z tohohle špinavého koryta vždycky největší porci?

„Shnijte zaživa, všichni!“ Saktanův nenadálý pohyb ho varoval s dostatečným předstihem. Když se kapitán vyšvihl na nohy, aby se pokusil přelézt zábradlí a skočit do moře, držel ho už Alkanec pevně kolem kotníků. Pak rychlé škubnutí, pád, klepnutí hlavy o madlo, to nic, stejně bysme ho museli aspoň na moment omráčit, no a pak už jen ležící tělo, odhalená záda a na nich…

To, co se na kůži nemrtvého pokryté hnilobou, skvrnami a puchýři snadno ztratilo, zářilo na zdravém Takplyťanovi jasněji než přístavní maják.

„Panebože…!“ Varkangar se jako smyslů zbavený vrhl zpátky k můstku, k mrtvému Klupovi, odhrnul plášť i kazajku pod ním – a už předem dobře věděl, co spatří. „Panebože…“

„Copak?“ zachvěl se mu za zády Hapsův hlas. „Doufám, že dobré zvěsti…“

„Tak to je zatím těžko říct, kamaráde,“ vydechl. „Ale zdá se, že máme další kousíček mapy. A přiznávám, že takový jsem vážně nečekal…“

* * *

Když zahlédl ty tři na cestě před branami své citadely, pochopil, že mu nezbude než je zahubit – ať se mu to líbí nebo ne.

Vlastně není tak docela přesné říkat, že je zahlédl. Neměl oči, uši ani jiné smyslové nástroje, přinejmenším ne své vlastní. Jediné, co měl, byl mozek, bezpečně uzavřený v kulové kostěné skořápce, a desítky, stovky tenkých chapadel skrývajících vlákna napojená přímo na jeho mysl. Tyhle prosté končetiny ho dokázaly i přemístit, bylo-li zapotřebí, nijak ale pohyb nevyhledával, právě naopak. Pohyb je pro slouhy, ne pro vládce – stejně jako agrese, brutalita, ješitnost, chamtivost…

Nezabíjel rád, neměl toho zapotřebí, ničeho tak nízkého, hloupého, zbytečně zraňujícího. Prostí rybáři a rolníci, jež při příchodu na ostrov nalezl, mu nijak neškodili, poslušně ho krmili a opečovávali, jak se na služebné tvory sluší a patří, ochotně mu nabízeli své čivy, myšlenky a vzpomínky, a pokud je nepotřeboval, hleděli si svého. Netušili nic o silách ukrytých v srdci tohohle místa, a i kdyby, nejspíš by o ně nejevili zájem. Nezajímalo je nic, co přesahovalo břehy rodné zátoky a hraniční kameny políček za pařezovými chalupami. A pokud se snad přece jen sem tam objevil někdo vzpurnější, byl tu ještě Vaktok – zlobůh, kterého uctíval svorně celý ostrov, přízrak z nočních můr s fialovýma očima a spravedlivými tresty za hřích a nadbytek svobodné vůle. Stačilo tu směšnou pověru jen maličko přiživit a i nejdivočejší hřebec rázem zkrotl jako dojnice na pažitu.

Tak to mohlo v klidu a pohodlí pokračovat až do úplného naplnění všech cílů – kdyby se jednoho krásného dne nestalo, co se stát nemělo, a on nemusel začít dělat hloupé věci.

Znovu se zaměřil na ty tři. Už se dostali dovnitř, do prvního Sálu, probili se vraty pomocí neurvalých kouzel, jež odedávna považují za vrchol pokroku v celém Všehomíru. Stejně jako tu barbarskou hvězdnou říši, kterou za přispění právě takových nesmyslů vybudovali.

Vzpomněl si na vyprávění zploditelů, jak kdysi přišli i na jeho rodný svět, aby jej připojili k tomu, co nazývají Thermadonem – oháněli se řečmi o blahobytu, míru a spolupráci, chtěli však jen další uctívače pro své modly, další slouhy pro svoje pány. Tak jsme jim vysvětlili a předvedli, jak se věci opravdu mají. Odtáhli tenkrát se směsicí zahanbení, hrůzy a hněvu, prohlásili náš svět za zapovězený a nás samé za arogantní, panovačné zrůdy. Nic z toho nejsme, opravdu ne. Nemůžeme za to, že jsme byli stvořeni, abychom poroučeli, a oni jako služební tvorové. Ctíme přirozený řád, kterému se oni vzepřeli a změnili se v nešťastné, neužitečné ubožáky – proč bychom my měli sdílet stejný osud?

A teď se znovu setkáváme, i když jen v tomhle skromném zastoupení. Znovu se pokoušíte mařit to, čemu byste se měli s pokorou podřídit. Tolik jsem se snažil vám vyhovět. Nebylo pro mě nic snadného obětovat všechny ty dobré tvory, kteří se o mě tak pěkně starali, proměnit je v monstra – umíte si vůbec představit, jaké to je, být krmen hnijícími mrtvolami, dívat se na svět jejich očima? Věřil jsem, že budete spokojení, když vám předvedu dostatečně krvavé a morbidní divadlo, že si ohněm a ocelí pomlátíte pár duší stejně nízkých, jak jste sami, vrátíte se domů s tím, že je vše vyřešeno, a mně dáte svatý klid na to, co musím vykonat zase já. Žel, váš hlad po pravdě přehlušil i vaši přirozenost. A pravda vás tentokrát bude stát život.

Mrtvé a znovuoživené lokaje, jež potkávali cestou k němu po chodbách a místnostech, nechávali být, pochopili už, že jim ublížit nedokážou. Pozoroval je jejich zraky, ohnilýma ušima naslouchal jejich prostinké řeči, nepokoušel se jim však ublížit, ne dokud nedorazili až do hlavního sálu, kde na širokém zlaceném podstavci vystlaném sametovými poduškami spočívalo jeho tělo.

Na chvíli si pohrával s myšlenkou, že i jim předá svou vůli, nechá je odejít a dozví se mnoho užitečného o jejich vlasti, rychle však podobné nápady zavrhl. Ten největší a nejsilnější, tvor s rudou kůží a hlavou jako koleno, představoval příliš velké riziko; mohl by si zachovat dost nezávislosti, aby po návratu ukázal svým pánům stopu po chapadle na Zádech a všechno prozradil. A on nemá dost sil postavit se agresi celé Thermadonské říše, v téhle chvíli bohužel ještě ne.

S magickým útokem začali všichni naráz, na povel rudého. Zahltili ho ohněm, mrazem, rozrušovačem matérie a spoustou dalších hloupostí, které sklouzly po jeho ochranném štítu stejně neškodně jako listí hnané větrem proti jeho pevnosti. Zdálo se, že je to skutečně vyvedlo z míry, že je jejich prostoduchá odvaha opouští. A co jste čekali, prosím vás? Tenhle ztracený ostrůvek otvírá brány k silám, jaké si neumíte ani představit, natož jim vzdorovat! Sami bohové je zde zanechali a přivedli mě k nim, abych mohl obnovit řád, jež oni stvořili a jež jste vy pošlapali.

Nechal je, ať se přesvědčí o své bezmoci, dopřál jejich hloupým mozečkům čas. Pak zaútočil sám.

Vlastně to ani nedokázal nazvat útokem, spíš rozmáznutím dotěrného hmyzu. Hlavy všech tří odlétly snáz než stébla pod ostřím žencovy kosy, těla se skácela k podlaze, trochu ji zašpinila svými páchnoucími tekutinami, to bylo vše.

Dalším výpadem ten nepořádek spálil, popel nechal odlétnout oknem a ponořil se do úvahy o dalších plánech…

První, co si Varkangar uvědomil, bylo že necítí pevnou půdu pod nohama ani pod jinou částí těla. Jako druhé, že odešla všechna drobná tělesná nepohodlí, bolesti ze starých ran, svědění, lepkavý pot na kůži… A teprve jako třetí mu došlo, že už nemá nic, co by mohlo bolet, svědit nebo se potit.

Vzpomínka na muka umírání jím projela jako nůž, vzápětí vystřídána hněvem a lítostí. Takže tohle je konec. Varkangar Trhač střev, pouliční zločinec, pak gladiátor a ještě později válečník říšských pořádkových jednotek, má za sebou poslední bitvu. Věřil, že se dokáže postavit někomu, kdo prolomil nejlepší melganionskou magickou obranu, a za svou pýchu zaplatil nejvyšší daň.

Pozdvihl dlaně před obličej; stále ještě byly alkanské, s rudou kůží bez ochlupení, namísto masa a kostí už je však tvořila jen průhledná astrální matérie, po jejímž rozpuštění zůstane jen holá duše, beze jména, bez příslušnosti k jakékoli rase, a ta se vydá na cestu… Dost, dost!

Aby zaplašil nepříjemné myšlenky, věnoval raději pohled nejbližšímu okolí. Stál na travnatém plácku porostlém květinami, keříky a malými stromky, obklopeném lesnatými pahorky, s horami na obzoru a podivnou šedohnědou oblohou nahoře. Skoro to vypadalo jako obyčejná takplytská krajina, až na to, že se tu všechno zdálo až nepřirozeně dokonalé, vylepšené. Skupinky zasmušilých průhledných domorodců se tu ovšem, jak se zdálo, necítily dvakrát pohodlně; bloumaly bez cíle sem a tam, nebo jen tak posedávaly, spíš jako trestanci než jako duše požehnané rájem.

Počkat – ať už se Alkanec po smrti dostane kamkoli, budou tam všude jen samí Takplyťané? Něco je tu špatně, moc špatně.

„Hej, válečníku.“ Haps, jenž se zničehonic vynořil po jeho levici, bůhvíproč přešel do šepotu. „Tohle je zvláštní… Vážně jsme zemřeli? Co to bylo za tvora?“

„Ještě jsi o nich neslyšel? To buď rád.“ Varkangar si odplivl – přesněji odplivnutí jen napodobil, sliny astrální tělo zjevně nevytvářelo. „Vyvinuli se z parazitů, co napichují jiná zvířata těmi svými úponky a nutí je, aby jim nosila potravu. Ovšemže když nabrali rozum, nezůstalo jen u žrádla… Poslyš, musíme se okamžitě spojit s Melganionem, přes Kreida, rovnou odtud! Řeknu jim ještě, co jsem zjistil, trochu se rozloučím – a pak ať mě pošlou někam, kam patřím. Nic ve zlém, ale nestojím o takplytské nebe jenom proto, že jsem skapal zrovna u vás.“

„To je právě to. Tohle není žádné takplytské nebe. Ani peklo, nic takového. Vypadá to, že jsme někde, kde být nemáme. Nejen ty, ale my všichni…“

„Co tím chceš…?“

„Ta smradlavá veš! Červ mizerná! Vůbec mu nešlo o svobodný Takplyt, akorát si ze mě udělal panáka!“ Saktanův chraplavý řev uťal Varkangarovi nejen slova od úst, ale vzal mu i chuť cokoli dál vyzvídat. „Při všech svatých, tenhle je tu taky? Pak to doopravdy nemůže být ráj. Ale počkej, ty syčáku, já ti to osladím… Pojďte sem, vy dva, honem! Tohle vás určitě bude zajímat!“

Jakmile dorazil na místo, kam ho jako vábnička dovedlo kapitánovo spílání, v první chvíli vydechl zklamáním. Nespatřil nic zajímavého, jen skupinku značně zkroušených Takplyťanů – choulili se k sobě jako zmrzlí ptáci na hřadě, měřili si ho zmučenými pohledy, mlčeli. Jejich vybledlá astrální těla dávala tušit, že jsou na tomhle místě podstatně déle než on. „No, jen si je poslechněte,“ štěkl Saktan. „Ať se…“

„Kuš! A vy, co jste zač?“

„Vy nejste z Takplytu,“ kníkl nejbližší z těch chudáků, znělo to, jako by ani nebyl mrtvý, ale teprve umíral. „Vy nejste z Takplytu…“

„Díky, všiml jsem si.“

„Vy jste z říše…“

„Jo, jsem. Z vás to teda leze.“ Varkangarovi začínala docházet trpělivost. Dost brzo, na počátku věčnosti… Jenže teď jde o věci, na které máme sakra míň času než celou věčnost!

„Povězte: zvládl to?“ navázal nečekaně další průhledný. „Co? Kdo?“

„Kerulkan Lákat Klup. Dostal se až k vám?“

„Tak jestli mu šlo jen o to, aby nám zboural půlku metropole a neráčil se k tomu ani předem vyjádřit, tak se mu to podařilo dokonale. Jste snad jeho kumpáni?“

„Nezvládl to!“ Skupinka se rozvzlykala s tak dojemnou sehraností, že by kdykoli jindy dohnala Alkance k smíchu. V tomto okamžiku ho však popadlo sto chutí přidat se k nim. „Všechno bylo marné! Říše nebude varována včas!“

„Počkejte, ten raubíř Klup nás chtěl… varovat?“

„Raubíř? Jeho duše byla čistá jako jarní vánek. Když poznal, k čemu se u nás schyluje, rozhodl se prorazit na Melganion stůj co stůj, okamžitě. Podporovali jsme ho, co nám síly stačily, a on dokázal nemožné: pronikl nazpátek do světa živých, otevřel Bránu… Jenže Vaktok zasáhl, zakalil jeho pouť zlou mocí…“

A ze snahy pomoci udělal masakr. Ze světce zrůdu. Zejména, které by se mělo tepat do zlata, znesvěcený, nenáviděný zvuk. Tam u nás i tady. Ale nejmenuji se Klup a žádám… Copak asi žádal? Audienci u Rady kouzelníků? Nebo přímo u Nejvyššího mága? Podporu v boji proti skutečnému netvorovi? To už se asi nedozvíme, ale když na to přijde, vlastně ani nemusíme…

„Kněžoure,“ otočil se k Hapsovi. „Těšil ses, až ti přiznám, žes měl pravdu? Přišel čas… Uznávám, že váš kumpán Klup je nevinný, nemýlil ses v něm, zato já byl úplně vedle.“

Haps překvapeně zamrkal, tvář naplněnou vším možným, jen ne radostí nebo zadostiučiněním. Není to úplný hlupák, musí už tušit, že tohle není všechno, že ještě něco přijde.

„A ty, bandito… ehm, chtěl jsem říct poctivý kupce,“ opravil se honem, když ho Saktan probodl dotčeným pohledem. „Ty nenávidíš Thermadon, protože tě připravil o poctivé řemeslo a odsoudil k pirátství. Bohužel, říše není dokonalá, já sám o tom něco vím. Spousta těch, kdo by se měli dívat, je slepých a hluchých, dřepí ve svých hradech z mramoru, nimrá se v lejstrech a kašle na to, co se děje venku. Asi už ti nepomůžu, kamaráde, tak přijmi aspoň moji omluvu. Za nás za všechny.“

Počkal, až i druhý z jeho společníků stráví ta nečekaná slova, pak se odvrátil a zdvihl oči k bezbarvému nebi. Směšné gesto, ale co, k takové chvíli se snad špetka patosu i hodí. Nebo se přinejmenším očekává. „Tak, to bysme měli. Nebyla to legrace, ale řekl jsem, co jsem měl. A co ty, Kreide, zbabělče jeden mizerná? Nemáš nám taky co říct?“

Haps po jeho boku vykřikl hrůzou nad tím nebetyčným rouháním a odvrátil zrak. Vydrž, hochu, vydrž, je to pro tvoje dobro. „No tak, ty jeden všemohoucí šašku, jen se podívej, kolik už nás kvůli tobě zbytečně pomřelo! Já už jsem pokoru za svoje chyby nabídl, nechá se snad veliký bůh Kreid zahanbit smrtelníkem? Nechá nás tu všecky vychcípat jako mouchy, jen aby mohl navěky tutlat, co podělal?!“

Nikdo kolem Varkangara už se neodvážil ani špitnout, slabší povahy se přikrčily do trávy a pokusily se s ní splynout, dokonce i neznaboh Saktan se instinktivně nahrbil a skryl hlavu pod dlaněmi. A pak…

„Kdybys to nebyl zrovna ty, Alkanče… A kdyby nešlo o tuhle záležitost…“ Modrá hlava se ve vzduchu lehce zavlnila, jako by jí bylo zatěžko se před svými ovečkami vůbec zjevit. „Máš pravdu. Váš bůh selhal. A stydí se za to déle, než je Thermadon na světě…“

* * *

„Když bůh ztratí důvěru, není to totéž jako u tebe, válečníku. Ty můžeš plnit své poslání, i když tě nemají rádi. Zaštítí tě někým mocnějším, zajímavějším, koho bude lid vždycky milovat. Když ale očekávání nenaplní bůh, kdo větší ho zakryje?“

Haps seděl schoulený v té nepřirozeně hebké trávě, chvěl se po celém těle, naslouchal a nemohl uvěřit vlastním uším. Tenhle říšský vyslanec, ten rudý barbar je nesmírně silný, odvážný, ano, nejspíš i čestný – ale není to kněz. Nevysvětili ho, neprošel žádnými iniciačními obřady, kdopak ví, jestli se vůbec modlí a medituje… A teď tu hovoří s nejvyšším z bohů jako s bratrem, ba ne, spíš jako rodič s děckem, které právě rozbilo drahou vázu a čeká na výprask… Dobrá, jenže když ne on, tak kdo promluví?

„Co se stalo, stalo se. Prostě to naprav.“ Varkangarův hlas se ztišil a přešel do tónu o poznání mírnějšího. „Na moje očekávání to stačí. A my, co jsme tady, do toho jdeme s tebou. Když nám půjčíš kousek své moci.“

„Jak víš, kdo mě bude chtít následovat, Alkanče?“

„Já je k tomu dokopu, když nepůjdou sami! Tak co?“

„Dobrá. Pojďme.“ Kreid zavřel oči a zevlující postavy kolem ho mimoděk začaly jedna po druhé napodobovat. „Vyvedu vás odtud. A cestou vám vyjasním, co potřebujete vědět.“

Ráj, i když vyumělkovaný, přece jen přijatelný, zmizel a v jediném okamžiku ho vystřídalo peklo. Haps zasténal – a teprve když mu došlo, že tenhle nový výjev je jen obrazem promítaným do jeho mysli, trochu se uklidnil. Teď vypráví bůh, cos čekal? Že tě zahltí prázdnými slovy jako dědek, když vypráví vnoučatům? Vše, co potřebujete vědět… To je přece mnohem víc než jen suchá informace.

Peklo – a vlastně i ráj – nebyly nic jiného než prostory v nitru Takplytu, hluboko pod nic netušící kulturou nahoře na povrchu. Patřívaly Vaktokovi, jednomu z moudrých pomocníků, jež si Kreid stvořil na úsvitu své správy Thermadonské říše – tedy vlastně mu patřily až v časech, kdy už moudrým pomocníkem nebyl. Zaprodal duši zlu, v době příliš krátké, než aby něco znamenala pro bohy, a spolu s ním se změnilo i podzemní útočiště. Po dlouhé věky sem směřovaly duše zesnulých Takplyťanů, mířily na mučidla, aby mohly dodávat sílu plánům tak odporným, že i sám Kreid trnul při pohledu na tu hrůzu.

„Ale zničil jsi toho ničemu, ne?“ Haps tu otázku téměř vykřikl – a najednou si sám nebyl jistý, zda si přeje znát odpověď. „Něco se tu dole změnilo, to přece musí být tvoje práce…“

Boj s Vaktokem o nadvládu byl dlouhý a tvrdý. Démon nakonec padl a byl rozprášen, ne tak ovšem jeho citadela; tu spoustu síly z míst, kam Kreidova moc nesahala, nešlo zkrátka jen tak poslat nazpátek, jako by se nic nestalo. Mrtví dál klesali do podzemí a zůstávali tam, a tak Kreid nakonec udělal to jediné, co mohl: temnotu skryl a inferno změnil v ráj. V nejkrásnější a nejmilosrdnější vězení, jaké jeho území kdy poznalo.

Duše přestaly trpět, nalezly alespoň úlevu, když už ne blaženost. Během několika staletí se vzpamatovaly natolik, že jejich vliv nebývalé zúrodnil půdu celého Takplytu, i živí mohli být nakonec spokojeni… Z nouze ctnost – ale z nouze ctnost hodná božské úrovně.

Výjev se znovu změnil, to, co se před ním objevilo teď, už Haps znal. Sál ostrovní pevnosti a nepřátelský tvor, který je zahubil dřív, než stačili podniknout cokoli účinného. Pokud vůbec takovou možnost měli.

Tak ty jsi Vaktok? zeptal se kostnaté koule podobné přerostlému ořechu se stovkami úponků. Ne, ty nejsi Vaktok! ozval se hned vedle něj Varkangar, i on byl součástí božského vědomí stejně jako on sám a ostatní tady dole pod povrchem. Nejsi Vaktok, jen jsi náhodou našel pár zbytků po něm a teď si na něj hraješ! Ty jsi jen prašivý parazit, od přírody i z vlastní vůle, a ještě jsi hrdý na to, že neumíš nic než vysávat druhé! Ale ani to ti zrovna moc nejde. Stačil jeden silný, čestný chlap a jsi v koncích. Jediné, nač ses zmohl, bylo vydávat ho za teroristu a piráta, za bezvýznamného ničemu, jen ať si ho pěkně zabijeme a nepřijdeme na tebe. Teď se postav nejednomu, ale všem čestným, které ses rozhodl využívat!

To, co následovalo, nebyl boj. Nebyl to ani magický útok, ani zápas myslí. Byl to Kreidův hněv na toho, kdo se odvážil zneužít následků jeho omylu. Byl to Varkangarův vztek na protivníka, jenž ho tak snadno pokořil. Bylo to jeho vlastní, Hapsovo rozčarování nad špínou nakydanou na jméno duchovního bratra. A především to byla hořkost nedohledného zástupu spoutaných duchů, vězňů bez těl a bez naděje na další svobodnou pouť. To vše se jednoduše převalilo sálem – a když se Hapsovi znovu nabídl pohled na vystlaný podstavec, namísto netvora beze jména spatřil už jen dýmající hromádku popela.

„Tak, Alkanče, dostal jsi svoji pomstu. A já svůj klid. Bez tebe by tohle všechno trvalo mnohem déle, kdopak ví, jestli bych ho zastavil včas.“

„O tom nepochybuju. Ale byli jsme dobrá armáda…“

„Ta nejlepší…“

Haps naslouchal rozhovoru těch dvou ve své vlastní mysli, se závistí a tichou úctou zároveň. Tomuhle jsi chtěl licitovat, že se nemodlí, nepálí nějaké hloupé svíčky, nezpívá chorály? I beze všech těchhle nesmyslů má ke Kreidovi tisíckrát blíž, než kdy budeš mít ty, šašku jeden. Tenhle rudý kolohnát se totiž o svého boha opravdu zajímá. A umí mu to po čertech dobře dát najevo, když je třeba. Mlč, šoupej nohama a uč se.

„Takže co teď s námi?“ Tahle otázka musela být těžká i pro Varkangara. „Jestli jsem to dobře pochopil, tak z téhle díry nás vytáhnout nedokážeš…“

„To není tak jisté. Pokud jde o vás, zemřeli jste předčasně, váš přirozený čas se ještě nenaplnil. To poněkud mění situaci…“

„Ty prevíte jeden! Tys věděl, že nás tu budeš potřebovat!“

„A mýlil jsem se snad?“

„Dobrá. Ty jsi tady bůh. Aspoň jsme zachránili říši…“

„Ještě ji zachráníme mockrát… Ale až se vrátíš na Melganion, o jedno tě prosím: nikomu ani muk. Takovéhle války nejsou pro každého. Zůstaňme při tom, že Klupovo jméno zneužili piráti, aspoň prozatím…“

Varkangar hlasitě vydechl, tentokrát to bylo i slyšet. „Co mám s tebou dělat? Jak jsem řekl, bůh jsi tady ty…“

EPILOG

Jiskry přenosového kouzla zvolna pohasly. Brána se opět změnila v netečné kovové monstrum. Na pohled se příliš nelišila od té, do níž před pár okamžiky vstoupili na Takplytu, zato krajina kolem se proměnila takřka beze zbytku. Město vystavěné z hromad přitesaného kamení, lány s úrodou, za jakou by se doma styděl i nejchudší břídil, napůl uschlé lesy… Saktan překvapeně zamrkal.

„Tak jsme tu.“ Varkangar ho poplácal po zádech, div mu přitom nepřerazil vaz. „Vidíš, ty naše krásky tě nemusí jen okrádat, můžou ti i pomoct… A buď klidný, zabere ještě spoustu let, než se tohle místo připojí k Thermadonu a vyroste jich tu víc.“

„Co to je za svět? Nevypadá moc bohatě…“

„Nenech se mýlit. Vydělávat se dá i na jiných věcech než na zelenině a kytkách…“

„Ale stejně…“

„Hele, kamaráde, tebe přece zajímá hlavně moře, ne? A toho se tady bojí jak noční můry. Šikovné námořní kapitány tu vyvažují zlatem. Poctivost za poctivost.“

„Dobře, co mi zbývá než ti věřit? Aspoň že pro mě se ta cesta našla.“ Saktan se ušklíbl, pak raději odvrátil tvář. „Mám dojem, že ten váš Kreid je tvrdší kupčík, než kdy bude kdo z nás. Anebo ty snad věříš, že tu podzemní šílenost nedokáže zatrhnout?“

„Věřím, že tenkrát, když porazil Vaktoka, to opravdu nedokázal. A mezi tím…“ Varkangar pokrčil rameny. „Podívej, nechtěl jsem o tom mluvit, dokud byl přítel kněžour s námi, ale – ani Kreid nezmůže všecko. Není zlý, zlá jsou jenom pravidla Všehomíra, který on nestvořil. Musí je brát na vědomí úplně stejně jako my.“

„Co když ty chudáky osvobodí někdo jiný…?“

„No, potom se z vaší země stane zase jenom obyčejná hlína, jaká je všude jinde. Takplyt přijde o post elitního zemědělského světa, propadne se do bídy, protože vaši nic moc jiného neumějí, a po něm i další místa, co pracují s vašimi výpěstky. Hodně lidí si to odpyká, opravdu hodně.“

Saktan se hryzl do rtu. „Ale je jim tam dole vlastně celkem dobře, ne? Mají svůj ráj…“

„Starou belu ráj. Jen vězení, mučírnu. Utekli by z té otravné voliéry hned, kdyby mohli.“ Varkangar si přitiskl ukazovák na ústa. „Ale povídám ti, ani muk. Víš, co jsme slíbili.“

„Proč?“

„U nás na Alkanu to známe dávno. Zabij a sežer, koho můžeš, než zabijou a sežerou tebe. A jinde v říši… no, vlastně to platí úplně stejně, jen o tom lidi neradi slyší. A ještě míň rádi uvažují, co s tím.“

„Budeš se za ně aspoň modlit? Sem tam…“

„Kamaráde, máš dojem, že modlení někdy někomu pomohlo? Šel jsem z Alkanu pryč, je odporný – a od té doby se snažím tuhle odpornost dostat na lopatky, jak to jde. Když můžu.“

„A když ne…?“

„Když ne? Jak říkám, jdu pryč. A zkouším zapomenout.“ Varkangar mu položil ruku na rameno. „Udělej to taky tak. Teď jsi nahoře, tak nemrhej silami, leckdo je může ještě potřebovat. Zlom vaz.“

„Tak tedy dík za nové oceány, Thermadonče.“ Poslední slova už si Saktan zamumlal spíš pod vousy, sám netušil, jestli ho rudý obr ještě poslouchá. Buď jak buď, jeho ramenatá postava už se neotočila, když kráčel nazpátek k Bráně, snad zachránit nějaký další svět – nebo přinejmenším vím, že má smysl bojovat dál…

Příspěvek byl publikován v rubrice Autoři, Časopis XB-1, Miroslav Hokeš, XB-1 Ročník 2015. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.