„Krysožrouti by měli projíždět okolo Sedlce někdy mezi desátou a polednem. Bylo by dobré být na místech už před devátou. A počkat aspoň do jedné.“
Strýček Leon pronesl ta slova takovým tónem, že skupině mužů okolo stolu ztvrdly tváře a poklesla ramena i koutky úst. I Kornel, přikrčený venku za oknem, měl co dělat, aby udržel rovnováhu a nezřítil se z hromady narychlo nastavěných beden. Takhle ho za celých dlouhých dvanáct let, co byl na světě, ještě neviděl a neslyšel – a jak se zdálo, ani ostatní ne, třebaže ho znali mnohem déle než on.
Strýček Leon si bral krysožrouty do úst často, to ano. Mnohem častěji, než bylo lidem ve vsi milé. Krysožrouti sem, krysožrouti tam, bylo to tu pořád. Věděl vždycky nejmíň týden předem, kdy pojedou kolem po trati, potratí – při tomhle obratu se vždycky řehnil, že ho bylo slyšet přes celou ulici, a i když Kornel přesně nevěděl, co znamená potrat, vytušil, že to má být nadávka a že právě slyší nějaký podařený dospělácký vtip. Tak tedy potratí po trati. Budou se valit v tom svém načančaném paláci, s hubami zamaštěnými od krysích pečínek, budou na nás valit oči z oken, ječet, výskat, vyplazovat jazyky, na každého, kdo bude tak hloupý, aby neutekl nebo se neschoval do křoví… Jo a víte, proč jim kola za jízdy tak strašně skřípou? To řvou hlady, protože kde jsou krysožrouti, tam všechno řve hlady. Zkrátka a dobře, je to přežraná, chamtivá, namyšlená sebranka – jako prý byla vždycky každá vrchnost, co kdy svět nosil.
Jenže dnes večer to bylo úplně jiné. Když vyslovil jejich jméno, nezazněla v tom ani špetka veselí, dokonce se je ani nesnažil předstírat. Tvářil se spíš jako tenkrát před rokem, když táta umíral na tu pitomou nemoc z podvýživy, celá rodina stála u jeho slamníku a nemohla mu nabídnout nic víc než marné pokusy o útěchu…
Tohle si jednou někdo odskáče, sykl toho rána strýček Leon s takovou divnou směsicí hněvu, odhodlání a hrůzy z vlastní odvahy. A všem, kdo ho slyšeli, na okamžik zatrnulo. Právě jako teď.
„Loupežníci z kopců jsou spolehliví. Až zastaví palác, vmísíme se mezi ně, v jejich oblečení, samozřejmě, za tenhle výnosný tip nás nechají.
Všecko zlato a cennosti zůstanou jim. To je fér, i odplata nakonec půjde na jejich hlavy.“
„Je to zoufalecký plán,“ zavrčel z opačné strany stolu řezník Vávra, hromotluk s mastnými vousy podobnými ocáskům myší na regálech jeho krámku.
„My jsme zoufalci, Metode. Ty nejlíp bys to měl chápat.“ Vztek strýčka Leona opustil, rozhodnost ovšem ne, ani trošičku. Jako před měsícem, když na horním konci Sedlece zavřeli myší farmu, tu největší a vlastně úplně poslední, co zajišťovala obživu nejen jim, ale i několika dalším vesnicím, možná i nějakému tomu pražskému předměstí. Opíjel se do němoty několik dní za sebou a Kornel se mu raději klidil z cesty. Ne že by mu strýček snad chtěl ublížit, kdepak, to on nikdy nedělal – spíš se děsil toho, jak bude jeho pěstoun mluvit, co mu poleze z lihem páchnoucích úst a jak se při tom bude tvářit.
Když začala vymírat zvířata v malých myšírnách na dvorcích chalup a statků, nejdřív jen tak krčil rameny a vzdychal. To prý ty krušné zimy za posledních pár let, naříkal, ale pořád ještě tak trochu jenom jako. Jojo, od osmdesátého roku proklatě ubylo zelenýho, nemáme myšky čím krmit, vystačí to tak tak pro nás. Však ono se to spraví, stačí jeden mírnější prosinec a zase nám bude hej. Jenže najednou tu byl únor osmdesát čtyři, mírnější zima nepřicházela a strýček mluvil stále míň, jako by mu i slova zastydla v krku. Je to zlé, chlapče, to bylo všecko, co ze sebe dokázal vypravit. Moc zlé.
A Kornel věděl, že má pravdu. Že je to špatné a ošklivé. Ne takovým tím způsobem, jako když vleze do světnice se zablácenými botami nebo si neumyje ruce před jídlem nebo mluví sprostě před tetou, ale úplně jinak, doopravdy zlé…
„Loupežníci se pochytat nedají. Nemají nic, běhají si po lesích jako vlci, ti se můžou krysožroutům smát. Zato my… Je vám jasné, že nic, ani nejmenší stopa, nesmí ukázat na Sedlec? A když to půjde, tak ani na jinou osadu?“
Kornel se přikrčil, po nahrbených zádech mu přejel mráz. Krysožrouti nejsou mstiví, nepořádají trestné výpravy kvůli prkotinám, na to si až příliš váží pohodlí, ale když na to přijde, spálí Sedlec do základů a nehnou ani brvou. Jako Úžice minulý rok, jestli si tedy ten pološílený krčmář všechno jenom nevymyslel. Jenže to by byl hodně hloupý žert, hloupý a vůbec ne vtipný, ani mezi dospěláky ne.
Nakonec, proč by těm vyfintěným panákům v pojízdných zámcích mělo záležet na někom tady venku? Snad ještě Praha je zajímá, když tam v chudých čtvrtích nabírají nové poskoky, ale nějaká zastrčená vesnice, co nemá vůbec nic, jen hlad, bídu a pár políček se zeleným? A kdo by je vlastně měl za jejich řádění potrestat? Vídeň je daleko a snad už jen Bůh ví, jaký císařpán odtamtud Čechám a Rakousům vlastně vládne. Nebo jestli vůbec ještě nějaký.
Nikoho už nezajímáme. Ani ty loupežníky ne.
Zleva se ozvaly kroky, někdo se blížil za rohem domu. Kornel rychle seskákal ze své pozorovatelny a ztratil se ve stínech; slyšel až dost a ať už si to sem vykračuje, kdo chce, nesmí ho tady načapat a dát mu domácí vězení. Protože teprve pak by osada ztratila poslední naději.
* * *
Nenechám tě to udělat, strýčku, opakoval si stále dokola, zatímco kráčel uličkami k domovu, aby si do svítání aspoň trochu odpočinul. Dostanou vás a zabijí. Krysožrouti už zažili tolik přepadení, nebudou sedět s rukama v klíně a nenechají se jen tak okrást. A i kdyby – nenapadlo tě, že samotným lupičům se nemusí líbit, kolik toho o nich víte?
Pan Vávra má pravdu. Je to zoufalý plán. Musím tedy provést jiný, ještě zoufalejší – a vrátit se dřív, než vyrazíte…
* * *
Když Kornel dorazil k trati deset kilometrů za Sedlcem a asi pět za místem, kam se chystal strýček s ostatními, vládla bezměsíčná noc a ještě několik dalších hodin se na tom nemělo nic změnit. Nejdřív se pokusil přeložit přes rezavějící koleje některý z padlých kmenů, ale nic naplat – tak velkým kusem dřeva, aby kvůli němu zastavil rozjetý parní stroj, ještě pár let ani nepohne, natož aby ho odtáhl až nahoru po náspu. Předstírat hromadu naváté zeminy taky nemohl, možná tak v srpnu nebo v červenci, ale ne teď, když je zmrzlá na kámen… Kámen? Kdepak. Nikde poblíž není vhodná skála, z níž by mohlo jakoby náhodou na koleje něco napadat. Chlapec zaklel tak, že slyšet ho chudák tetička, nejspíš ho ještě do božího rána předá sirotčinci, usedl na holou zem a zauvažoval, co dál.
Naštěstí nemusel uvažovat dlouho. Krysožrouti mu sami dali do rukou bič na vlastní záda. Na svých toulkách krajem se pramálo starali o pořádek a okolí náspu se dávno změnilo v jediné už dost zasmrádlé a věkovité smetiště. Kosti i hnijící zbytky jídel, staré hadry, trosky nábytku rozbitého v opilosti, kovové nádobí a spousta starožitných věcí, jejichž smysl snad dávno zapomněli i oni sami, to všechno se teď stane snadno dostupnou zbraní.
Bude jim jasné, že se hromada jejich vlastního odpadu neocitla na kolejích náhodou, to ano. Zapátrají po loupežnících – a neobjeví nikoho, nejvýš jednoho malého vandráka, kluka bez domova, co se pouhou náhodou utábořil na noc právě tady. A tak budou to nadělení nejspíš považovat za nejapný žert někoho ze svých řad – bylo by se nakonec co divit?
Kornel pracoval jako ďas, div nevyplivl útroby – a pak, v okamžiku svítání, kdy poloslepé krysožroutské oči ještě sotva vnímaly krajinu, zatímco on sám už viděl jako za bílého dne, se kořist konečně chytila.
Železná kola vysoká jako dospělý muž zaskřípěla, písty s ohlušujícím sykotem odfoukly páru a kolos se špičatými věžičkami, řadami arkád a praporci na pozlacených žerdích pomalu zastavil jen několik metrů od překážky. Z okna v patře se vyklonil nafintěný krysožrout, začal nadávat, když si všiml, jak čoud z komína třísní erbovní znaky na vlajkách, a Kornel se zděšeně přikrčil, neschopný pohybu.
Co jsem to provedl, Pane Bože na nebesích, co jsem to jenom provedl! Tohle už nejsou žádné zkazky z městských jarmarků ani komediantské žerty, tohle je opravdový pojízdný zámek, doopravdy tu stojí, jen a jen kvůli mně! Nemůžu uniknout, vrchnosti neunikne žádný sprostý kmán. Všecko, co tady zkouším, je jen klukovina odsouzená k nezdaru a oni mě při ní chytí, už teď mě mají, no a pak…
Ehm, nedalo by se z toho ještě vyváznout? Jít, ukázat se jim, pěkně zdvořile se omluvit, vždyť se pořád ještě nic zlého nestalo. Nebo bych mohl říct, že jsem přišel na pomoc, varovat je před lupiči o kus dál a nevěděl, jak jinak to provést…
Ještě jednou si prohlédl šedavou siluetu, kolem níž se už začínali hemžit první lidé, mašinfírové a topiči a brzdaři a snad i nějací sluhové. Slézali po žebřících dolů z obrovské vany, na níž celý palác stál, a Kornelovi se mimoděk znovu vybavily dřevěné lodičky, co občas vídal děti v Praze pouštět po řece, hlavně o svátcích. A vzpomněl si ještě, jak se před časem tátovi zmínil, že mu krysožroutské povozy právě tyhle hračky připomínají. Myslel si, jaký udělal dobrý vtip, jenže tatínek se zatvářil docela vážně, pohladil ho po vlasech a pochválil za dobrý postřeh. Ony to taky dřív byly podobné hračky, víš, Komiku? Pluly po řekách a po mořích, vozily náklad a lidi a byly tu úplně pro všechny… Ale jdi, tati, smál se, led by je přece rozlámal, to ví každé dítě. Jistě, Komiku, jenže dřív led na vodě nebyl, víš? Nebo aspoň ne pořád. To až potom, když už to po řekách nešlo, předělali si krysožrouti tyhle velké parní lodičky na pojízdné zámky jenom pro sebe. Ale no tak, taťko. Nechceš mi ještě začít tvrdit, že v létě bylo třicet nad nulou a v zimě chodil Ježíšek? Já už nejsem prtě, já už jsem z pohádek vyrostl…
Osádka stroje vyzbrojená klacky, železnými nástroji, dokonce i několika puškami vyrazila mezi stromy a Kornel sebou tiše hodil na zem, na připravené lůžko z proutí. Na tváři vykouzlil uvolněný úsměv, na hruď přitiskl malý raneček, svůj jediný poklad… Nevěděl, jak dlouho ležel a tajil dech, když obcházeli jen pár metrů od něj, netušil, jestli ho nakonec vážně měli, za neškodného tuláka nebo si ho prostě nevšimli, konečně však jejich kroky odezněly, někdo houkl: „čistej vzduch, tak to panstvo zase chce, aby se nám nezkrátily žíly,“ a celá skupina svorně vyrazila odklízet odpadky z kolejí.
Přišla jeho chvíle.
Proplížil se po náspu vzhůru, tiše jako duch, aby se ani kamínek nepohnul pod podrážkami jeho bot. Trvalo jen okamžik, než stanul u zádi pojízdného zámku, kam nemířila takřka žádná okna – neohlížet se nazpět, Bože, proč to ti hlupáci berou až tak doslova? – propletl se mezi lopatkami hnacího kola a vklouzl dolů, ke dnu vany. Zručným zlodějským hmatem si poradil s dvířky ne většími než jeho hlava, natáhl ruku…
Ano! Byli tam!
Mladí potkánci na vrcholu sil, samečci i samičky, dokonce i přepravní klece tu měli. Tak pojďte, pánové a dámy. Pro ty ničemy uvnitř jste jen živé konzervy, pro nás budete víc, mnohem víc. Založíme chovnou farmu, budete se cpát zeleným a množit, nic víc po vás nechceme, narodí se vás víc a ještě víc, tolik, aby už Sedlec nikdy nemusel trpět hlady. Konečně jednou zbohatneme, budeme se cpát nejvybranějším krysím masem jako noblesa v palácích, jako sám císař pán!
„Kdepak vás mám, kluci? Fraulein Julie si přeje čerstvá stehýnka, žádnou všivou sušeninu. Ta její mlsná huba ji jednou přivede do neštěstí…“
Kornel sebou trhl, až málem upustil obě klícky, a otočil hlavu směrem, odkud se ozval nový hlas. Nějaký pomocník z kuchyně, to mu akorát chybělo! Honem popadl sotva připravenou kořist a jak jen nejrychleji dovedl, začal se mezi lopatkami protahovat nazpátek. Šlo to ztěžka, když musel pospíchat, dvakrát se udeřil o železné díly kolesa a měl co dělat, aby potlačil nářek – když se ale konečně vymotal na volné prostranství, věděl už, že stejně nebyl dost rychlý.
„Jen klid, miláčci, nebude to bolet, zvládnu to rychle… Co?! Ty parchante tulácká, no počkej! Tebe to teda bolet bude!“
Kornel vyrazil zpátky do lesního přítmí, jen tam mohl mít aspoň špetku šance. Kuchtíkovo supění bohatě prokládané nadávkami, jaké snad nemohla znát ani tetička Míla, mu dotíralo na zátylek, zatraceně, ten kluk ho dožene raz dva, mluví jako dospělí, musí mu být už nejmíň patnáct… Zatracená smůla, zatracená zmlsaná krysožroutka, ať jí dneska ráno zaskočí!
Au! Snad se ho Pán Bůh rozhodl potrestat za rouhání, snad se svou zbrklostí vytrestal sám, netušil, jak mohl přehlédnout ten obrovský kořen u paty náspu. Když se natáhl na zem, neměl už každopádně pomyšlení ani na běh, ani na modlitbu. Jen zaťal zuby, aby nevykřikl bolestí, zavřel oči a čekal.
Hned vzápětí ho vzadu za límec popadla pevná ruka a surově jím trhla nazpět.
* * *
„Tak tady máme našeho raubíře… Trochu malý na lupičské přepady, nemyslíš? Ale co čekat od vidláků, i vlastní matku by podřízli jako krysu… Neudělals to už náhodou, kluku?“
„Ne, pane,“ pípl Kornel a všichni v sále, družina i biřici, kteří ho přivedli, se začali smát, stejně hlasitě a krákavě jako ten vytlemený krysožroutský hejsek na trůně. Teď by bylo dobré říct něco fakt odvážného, něco jako, „je tu docela jiná krysa, kterou bych rád podřízl“ nebo „to vy nás zabíjíte, ale s tím bude brzo utrum“… Něco, co vždycky říkávají ti úžasní bohatýři, co o nich strýček Leon vypráví před spaním. Nadechl se, aby to zkusil, ale z hrdla mu nevyšlo ani zakuckání, takže zase všechen vzduch z plic vypustil a sklonil tvář k podlaze.
Ne, on není hrdina. A hrdinové nikdy nemuseli dělat to co on. Nestávali slabí, v hadrech a hladoví proti nenažrancům se jmény jako Philipp von Hanau-Schaumburg a ještě s pěti dalšími, co nešla ani vyslovit, ani zapamatovat. Nečekali se svázanýma rukama, až ten před nimi luskne prsty a pošle je k pánu, zašlápne je jako myš i s celou jejich odvahou.
Vlastně to jejich hnízdo přepychu zase až tak velké není. Nazdobené, oplácané cetkami až po strop, to ano – ale co se týče rozměrů, je lokál v sedlecké hospodě dost možná větší… Že by měl táta nakonec přece jen pravdu a tenhle palác vážně převážel poutníky… třeba po Berounce? Jako dnes kupecké vozy na cestách?
Ne, ne, kdepak. To je hloupost. Plovoucí parní stroje jsou totéž jako létající koráby na plyn, obři a ježibaby. To samé jako hrdinové…
„Chlapče, chlapče… Stojí ti to za to, růst pro šibenici?“ Ten spratek – nemohlo mu být víc než něco přes dvacet – si to užíval, bavil se jako malý kluk, vychutnával si ho úplně stejně jako Kuba odvedle z chalupy. Až na to, že Kubu mohl klidně poslat do háje, ten mu udělá nejvýš pár boulí a modřin. Nemá po ruce katy v rudých kápích a žhavá železa a hladomorny… A i kdyby to všechno měl, zůstal by u boulí, nepoužil by ty věci, kterých se každý slušný člověk děsí. Má svědomí, to jen krysožrouti ho nemají.
Ale počkej, ty zmetku. On ti brzy spadne hřebínek! Za chvíli tu bude strýček s loupežníky, ti vám to spočítají. Já uteču, lupiči mě nechají, až jim o mně strýček poví – a tobě, tobě zůstanou jen oči pro pláč a vydrancovaná jezdicí stodola.
Vzadu za Philippem vrzly dveře a dovnitř vcupitala mladá žena, oblečená stejně honosně jako on sám a jistě ne starší. No ovšem. Ta mrcha, kvůli které je teď tady a ne na cestě zpátky do vsi. Se směšně přehnanou grácií oždibovala čerstvě upečené potkaní stehýnko, občas některé sousto vložila do tlamičky dalšímu zvířeti, mazlíčkovi usazenému na jejím pravém rameni. Potkani se takovými věcmi netrápí, rádi si smlsnou na bratrovi vlastního druhu… Nepochytili to už krysožrouti od nich?
„Tak panského jídla se chlapečkovi zachtělo,“ prskla o poznání jedovatějším tónem než její druh. „Už jen za takový nápad by zasloužil zbičovat na kost!“
„Počkej, počkej, Julie, neukvapuj se.“ Philipp se trochu šibalsky usmál pod vousy. „Na legrácky budeš mít vlastní parchanty, až ti je nadělám… Tenhle nevypadá, že by ho honila mlsná. Co ty víš, třeba má jen hlad a my byli první po ruce.“
„Pane, je to tak. Celá naše vesnice hladoví.“ Ten náhlý závan vstřícnosti jako by v Kornelovi něco zlomil. Snad to byla jen nějaká další hloupá hra, ale aťsi, co se dá ještě ztratit? „Už čtvrtý rok je dlouhá zima, zelenýho roste málo, myši skoro nerodí nebo nám všechny mladé pomřou, nemůžeme si už žádné nechávat na chov. Jen proto jsem chtěl vaše potkany, přísahám! Pane, byl jsem poslední záchrana, teď nás radši dejte popravit všecky. Ať to máme aspoň rychle za sebou…“
„No vidíš, miláčku, a ty bys mu chtěla ubližovat.“ Žena se dotčeně odvrátila a zabrala se ještě víc do svého jídla, zato Philipp se naklonil k chlapci a sotva patrně ztišil hlas. „Pověz mi nějaký vtip. O nás.“
„Cože?“ Kornel sebou škubl, jako by dostal pohlavek.
„No vtip, o krysožroutech. Vyprávíte si jich dost, ne?“
„Jane, já…“ Co teď říct, pro Boha živého, co? „Já bych si nikdy nedovolil je poslouchat, já…“
„Mluv!“ Znělo to stále ještě přátelsky a přívětivě, jasný příkaz už ale nešlo přeslechnout.
Kornel ztěžka vydechl. Tak tedy nějaký lehčí, nebude asi moc vtipný, ale třeba tolik neurazí. „Víte, proč krysožrouti nemažou u svých pojízdných zámků kola? Protože každá krysa přece musí pištět, když běží…“
Philipp se hlasitě rozesmál, několikrát si pleskl dlaněmi o třpytivou látku kalhot. „Dobré, vážně dobré. Ještě nějaký.“
„Ehm… ehm, a proč krysožrout tak rád ocucává svoji družku? Musí zjistit, jestli bude lepší pečená nebo vařená…“
Slečna Julie šokovaně vyjekla a vyběhla ze sálu, až se jí za patami zaprášilo. No dobře, stejně to nejspíš nebude ona, kdo rozhodne o jeho osudu. A zasáhnout tuhle… tuhle krysu do citlivého místa je vlastně docela fajn.
„To nic, toho si nevšímej. Ona si to přebere.“ Pán domu ještě stále mluvil skrze poryvy kuckavého smíchu. „Tak říkáš, že tvoje vesnice se dostala do úzkých? Která že to je?“
„Sedlec, pane. Ale pár dalších jsme pomáhali zásobit…“
„Dobrá, dobrá… Můžu je zachránit. Všechny.“
„Ano, pane?“ Tohle byl až příliš velký šok, než aby se dalo odpovědět něco jiného. Šok spojený s nejistotou, co vlastně, pro Boha nebeského, přijde dál.
„Ovšemže. Zima za nic nemůže, to vy neumíte hospodařit.
A nemáte správné zdroje. Ale nevěš hlavu, my máme obojího dost, zdrojů i znalostí. Náš rod má zemědělství v krvi už víc než sto let, prastrýček Tassilo vyškolil spoustu odborníků…“
„Jste velmi šlechetný, pane… Co za to budete chtít?“
„Ty se mi vážně líbíš. Chytrý a šikovný, ví, že nic není zadarmo.“ Philipp uznale pokýval hlavou. „Žádný strach, cena nebude vysoká. Nežádám nic víc, než abys zůstal se mnou. A bavil mě.“
Na tohle Kornel nedokázal říct už vůbec nic. Aspoň pro tuhle těžkou chvíli ne.
„Ty si určitě myslíš, že život šlechtice, takového… krysožrouta jako já, jsou samé radovánky a legrácky, co? Ale to jsi na velkém omylu, příteli.“ Slova doprovodil výraz tak žalostný, až jim Kornel na chviličku – opravdu jen na chviličku – uvěřil. „Chudí by tě rádi oškubali, protože máš hodně a oni ne. Bohatí kumpáni tě chtějí oškubat, protože mají hodně, a tak si myslí, že by měli mít ještě víc. Jsi jako mezi dvěma mlýnskými kameny, mladíku – víš, co jsou to mlýny, ne? – a kde máš najít někoho, kdo ti vlije aspoň trochu síly do žil, když jsi vysátý na morek jako ta krysí pečínka?“
„Já… nejsem moc zábavný, pane…“
„Ale no tak. Nemusíš být komediant jako z Národního divadla. Víš, říká se, že staří králové si drželi u dvora své šašky nebo blázny – prostě takové jednoduché človíčky, po kterých se chtělo, jen aby měli dobrou náladu, když ji právě neměl vladař. A za odměnu mohli říkat cokoli, mohli se smát vladařovým nectnostem, za což by každý druhý špatně skončil… Já si moc vážím středověkého panstva, líbí se mi jeho zvyky… Vážně by pro tebe bylo tak těžké mít tady u mě dobrou náladu? Teď, když jsi zachránil svoje lidi před smrtí…?“
Kornel pokrčil rameny. Znělo to až příliš lákavě, jestli si z něj tedy sami nestřílejí. Celý rok teplo, dostatek jídla, společnost urozených lidí… Nene, strýček Leon vždycky říkal, že dělat poskoka krysožroutům je ještě daleko horší než být sám krysožrout, a táta to taky povídal… Ale platilo by to i v případě, že tím zachrání Sedlec a kdovíkoho ještě? Když na sebe vezme tuhle odpornou úlohu, aby jeho blízcí mohli žít, nebude spíš hrdina a mučedník než zrádce?
„Vidím, že to pro tebe není tak snadné, jak jsem věřil. Tak ti to tedy ještě ulehčím. Samueli,“ luskl Philipp prsty na jednoho ze sloužících opřených opodál o stěnu. „Přines sem ty… no však víš,“ zašklebil se a Kornelovi přeběhl v neblahé předtuše mráz po zádech.
Po chvilce strnulého ticha, která se zdála jako celá věčnost, se lokaj vrátil s rancem bílého, teď už tedy spíš špinavě hnědého plátna a položil jej na zem před svého pána. Ten ho lehkým pokynutím propustil – tohle je příliš těžký úkol, než abych ho po tobě mohl chtít, říkal mu beze slov, příliš těžký a příliš osobní. Pak se zdvihl z trůnu, rozmotal látku – a hned vzápětí měl Kornel co dělat, aby neupadl do mdlob.
Byli tu všichni, přesně tak, jak se na ně večer díval ve skrytu za oknem, úplně všichni – jenže už se netvářili ani odhodlaně, ani odevzdaně, ani zoufale, netvářili se vůbec nijak, protože už nic necítili, nic nepotřebovali. Jen hromádka zakrvácených hlav, stejně mrtvých a netečných jako ty bedny, co měl pod nohama.
Začal dávit, ale nevyšlo z něj vůbec nic, vyšívaný koberec před ním zůstal čistý. Proč jen neposlechl tetičku a nenavykl si pravidelně snídat, proč? Ve spíži měli večer jen ty hnusné zelené řasy, ale co na tom? Čím hnusnější snídani by dneska měl, tím líp!
„Co jste jim to provedli?“ Řezník Vávra, zahradník Nejdr, kovář Sláma… Strýček Leon, jazyk přilepený k bradě, oči natočené někam vzhůru, tam, kam už snad odešla jeho duše… „Nic vám neudělali, chtěli se jen najíst!“
„Tos měl říct jejich kamarádům loupežníkům.“ Philippova tvář zvážněla a změkla tak, až to nahánělo děs. Soucit ke krysožroutům zkrátka nepasoval, jako oči ke kamenům. „Vážně netuším, co ti hlupáci čekali – že jim snad lupičská chátra poděkuje za dobrou kořist, dá jim výslužku a nechá je jít? Po tom všem, co jim na sebe musela vyzradit?“
Kornel natáhl dlaň, aby se zkusmo dotkl toho příšerného daru, ujistil se, že není skutečný, že se mu to celé jen zdá. Odmítla a sama se vrátila nazpátek ke trupu.
„Poslali mi to dnes v noci přes komplice. Takový slušně vyhlížející chhlapík, našel si mě na berounské zastávce. Že prý tady náhodou dostal do léčky vůdce přepadu chystaného na můj parohyb u okraje Prahy zítra navečer a kolik že prý bych mu za ně dal… Oni si snad vážně mysleli, že jsem úplný pitomec. To víš, kati si milého poslíčka vzali do prádla, vymáčkli z něj pravdu a biřici už se taky činili. Jestli ti to aspoň trochu pomůže, vrazi tvých lidí už sedí pod zámkem a nedožijí se ani dnešního večera, natož zítřejšího. Máš mé slovo.“
Kornel zavřel oči, několikrát se hlasitě nadechl a zase vydechl. O loupežnících se přece nezmínil, krysožrout o nich neměl vůbec vědět – pokud všecko, co řekl, není čistá pravda…
„Pustíte svého šaška na popravu, můj pane?“
„Zajisté,“ usmál se spokojeně Philipp. „Když si Bude přát, mám pro něj místo na čestné lóži, rovnou po svém boku…“
* * *
Navzdory očekávání nakonec exekuce Kornela zklamala na celé čáře.
Krysožrouti i jejich služebníci si ji užívali, o tom nemohlo být pochyb. Viděl jejich dychtivé tváře, rozzářené ještě dřív, než zajaté lupiče vyvedli ven ze sklepů hořovického zámku na prkna pod šibenicemi. Pokoušel se prožívat tu radost s nimi, těšil se na zlosyny naplněné vzdorem, na jejich výkřiky, urážky, těšil se, jak se porvou s katy a možná i s biřici, než je polomrtvé konečně dotáhnou k špalkům… Až vám pan Philipp z Hanau bude plivat z balkonu na hlavy, plivnu si s ním, vy lotři, za sebe, za strýčka, za chudáka tetičku, co teď už nemá na světě vůbec nikoho, za všecky, ať vám ďáblové v pekle oplatí miliónkrát, co jste napáchali!
Nekřičeli. Nehrozili. Dokonce ani nepromluvili, neobrátili zrak. Jen tiše kráčeli po dřevěných schůdcích za svým osudem, v očích prázdnotu, smrti se nebáli, ani se jí nechtěli vysmívat, dost možná se na ni dokonce těšili. Žalostní žebráci, o nic prohnilejší než smečky vlků, co uprostřed zimy zaútočí na myší farmu, protože v lesích je zkrátka příliš chladno a není tam dávno co jíst… Měli by být tady nahoře nebo aspoň u vrat zámecké kuchyně, dostat špetku toho masa, co do sebe každý krysožrout denně nacpe, aniž by měl hlad, prostě jen proto, že je má po ruce…
Jak se z tohohle můžete radovat? mračil se na své nové chlebodárce. Tady tihle lotři se možná tisíckrát snažili vyrazit lepší cestou, jenže vy jste jim přes ni pokaždé nastavěli hradby anebo možná ty vaše hnusné koleje, až jim zbyla jen ta nejhorší. Dělali, co mohli, aby přežili další zimu bez střechy nad hlavou, jenže to vy nemůžete pochopit, to byste museli vystrčit nos z tepla a od přecpaných krmelců a jít se podívat aspoň do vesnic. A to vy nikdy…
Kdepak. To je přesně to, co teď uděláte. Jestli máte splnit slib, co jste mi dali, nemůžete se tomu vyhnout. Uvidíte život, jaký opravdu je, zachráníte Sedlec – a ten zachrání vás.
S vědomím, že možná jen omlouvá vlastní slabošství, nechal to Kornel plavat, s předstíraným zájmem dokoukal morbidní představení, a když sebou poslední loupežníci ve smyčce doškubali, odevzdaně čekal, co přijde dál.
Lhal by, kdyby tvrdil, že ho náplň dalších dnů kdovíjak překvapila. I tak mu ovšem často docházelo, že se přece jen těšil na něco lepšího.
Pan Philipp z Hanau a Schaumburgu zcela zjevně nepotřeboval důvěrníka ani přítele, ale spíš psíka nebo cvičenou krysu, jako byla ta, s níž si tak ráda hrála jeho snoubenka Julie. Hned prvního dne v Hořovicích seznámil Kornela s bandou potulných kejklířů a domluvil s principálem, ať ho naučí nějaký artistický kousek. Kašpaři se nebránili, nakonec, znamenalo to pro ně krom zaopatření na dlouhé týdny i slušný výdělek navíc. Měli s chlapcem svátou trpělivost a ten se jim odvděčoval, jak jen mohl. Učil se rychle a ne zase příliš rychle – což bylo přesně to, co si přáli.
Pak začal vystupovat na krysožroutských žranicích a hodokvasech. Žongloval, chodil po laně, metal salta, panstvo natěšené výskalo, házelo mu kousky jídla ze stolu a on skřípěl zuby tak, že žádný z nich málem ani nepozřel. Vzpomínal, jak ho trápívala tetička, když jako malý zlobil, nedal včas myším do žlabu nebo nechtěl jít večer spát – tohle bylo podobné, jenže tady se musel ještě usmívat, tvářit se, jak moc mu lichotí obdiv k jeho ponižujícím cvikům… Nakonec už ho nebavilo ani vyprávět jim veselé historky z vesnic a vtipy na jejich vlastní účet, když je po něm stále znovu a znovu žádali, obmění za hradbou vlastní nedotknutelnosti.
Přišly ovšem i jiné věci. Měkoučká postel ve vyhřáté zámecké komnatě. Teplá krysí pečínka třikrát denně. Dobrý oděv, i když možná trochu moc křiklavý, dobré boty. Vyjížďky v pojízdném sídle po kraji, hezky po kolejích mezi prostydlými lesy, troskami dávno opuštěných budov, vískami ze začouzených kamenných chatrčí, vychrtlými lidmi sedřenými podvýživou a prací… Díval se na to vše za sklem parního vozu a po každé takové cestě cítil, jak vynucené bratrství s krysožrouty ustupuje čemusi, co nemohl označit jinak než jako upřímnou, opravdovou náklonnost… Byly chvíle, kdy se podobné myšlenky děsil, ani tak ale neměl sílu stavět se jí na odpor. A vlastně už ani chuť.
To všechno byl pouhý začátek…
* * *
„Strašidlo! Kde jste kdo, pomozte mi! Je tu strašidlo!“
Dívčí hlas zněl příjemně, melodicky, přesto se Kornelovi málem zastavilo srdce, když ho v sešeřelé zámecké chodbě zaslechl. Komedianti mu dneska dávali do těla, až měl strach, že ho z manéže ponesou nejkratší cestou přímo k zámeckému doktorovi. Skoky hořícími obručemi, žonglování noži a dokonce cvičení na hrazdách, v pětimetrové výšce – netušil, jak něco takového při bavení pana Philippa využije, a tím hůř ho mrazilo v zádech, když si to zkoušel jen představit. Z posledních sil se ploužil do své komnaty, před očima andělíčky, v hlavě prázdno, každičký sval roztřesený únavou a hrůzou z dalšího dne – poslední, co teď potřeboval, byla nějaká potrhlá ukvičená holka a její výmysly.
Snad by prošel kolem bez povšimnutí, kdyby se nevyřítila zpoza rohu přímo na něj a nepovalila ho. Zmožené šlachy a kosti zasténaly, když se střetly s dlažbou – v tu chvíli měl sto chutí zvalchovat jí hřbet tak, že by ještě ráda utíkala zpátky za milým strašákem a schovala se mu za rubáš.
„Jsi praštěná nebo co?“ vyjel na ni. „Žádná strašidla nejsou, to jenom ty tu vřeštíš jak divoženka!“
„Tak promiň, no.“ Odhrnula si z tváře pramen světlých vlasů a zamračila se. „Řval bys ještě víc, kdybys to viděl…“
„To sotva. A teď uhni, jdu spát.“
„No jistě. Taky bych šla. Ale nejdřív musím najít někoho statečného, aby mi pomohl… Dobrou, kašpárku.“
„Tak hele…“ Vstal a pohlédl jí zblízka do očí. Mohla být stará jako on sám a… ehm… nojo, Slastně i docela hezká. „Chceš se vsadit, že se toho tvého bubáka nebojím? A že ho zaženu?“
„Klidně,“ ucedila už trochu vlídněji. „A docela ráda bych prohrála…“
„Prohraješ, to ti zaručuju… Tak mě k němu zaveď.“
Usmála se, pokývla a vyrazila – opačným směrem, než odkud přišel on, pryč od vysněného lůžka… Kupodivu mu to ani moc nevadilo, vlastně se mu najednou vůbec nechtělo spát. Prohlížel si po očku novou společnici, poslouchal zvuk jejích kroků, jak se v tichu spícího zámku mísí s jeho vlastními – a těšil se.
To zjevení určitě není nikde jinde než v její hlavě. Zaslechla nějaký ne moc obvyklý zvuk, snad někde něco spadlo nebo zaskřípělo, v nejhorším případě se kolem mihlo nějaké zvíře.
Divoká krysa nebo vlk, přišli z lesů pro kus žrádla z odpadků a než k nim dorazí on, dávno budou s kořistí kdovíkde… Je to rozmazlená zámecká hlupačka, netuší nic o světě venku, všude je pro ni plno přízraků – jenže teď už neměl chuť se jí za to smát, právě naopak. Sehraje takový boj o její záchranu, že i hrdinové z bájí vedle něj budou vypadat jako usmrkanci. Aspoň v jejích očích.
„Jsme tady,“ sykla zničehonic. Kuchyně. A špižírna, jak jinak. Je to úplně jasné.
„Je ve spíži, viď?“ mrkl na ni.
„Jak to víš?“
„Normálka. Strašáci často sídlí ve spížích. Spíž značí symbol hříchu obžerství, a kde je hřích, tam se Bůh nedívá.“
„Říkal jsi, že na strašidla nevěříš…“
„Tak to jsem kecal. Promiň.“
Sebral ze stolu velkou palici na naklepávání řízků a pomalým plíživým krokem vyrazil k pootevřeným dveřím. Hluk převracených nádob zaslechl i přes stěnu, zvíře uvnitř se zjevně nesnažilo nic skrývat – na krysu bylo až příliš hlasité, takže jestli jich tam není celé hejno, bude to vlk. Výborně. Vlci se lidí bojí, stačí nechat mu čas a místo pro útěk a ten pekelný duch ještě rád popadne něco do tlamy a zmizí. Trošku povyku a křiku můžu nadělat, až bude chlupáč pryč…
Opatrně nakoukl dovnitř – a v tu chvíli mu zbraň div nevypadla z rukou.
Žádné krysy, žádní vlci. Jo, mělo to čtyři nohy a chlupy po celém těle, tím ale veškerá podobnost končila. Veliké to bylo jako dospělý chlap a taky že to nejspíš člověk byl, zloděj nebo mlsný slouha v převleku… Jak se taky líp zamaskovat a ještě vyděsit pověrčivé kuchtíky, kdyby tu náhodou přes noc vartovali?
No, holka, tu sázku asi vyhraješ. Nenechám si tu zpřelámat kosti od nějakého pořízka. Ani kvůli tobě ne.
Otočil k ní tvář. Čekal škodolibou radost, výsměch za své hloupé chvástání, v jejích očích však nalezl jen strach. Pro ni to nebyla hra, pro ni to nebyl rozmar. Ani na vteřinku.
Tak tohle tedy ne!
Netušil, který moment byl pro něj ten rozhodující, pár okamžiků netušil a nevnímal vůbec nic – najednou ale stál přímo před zlodějíčkem, v dlaních ucha toho největšího hrnce, jaký dokázal unést, v mysli odhodlání, ale i zmatek. Cítí se takhle nějak lovci? Nebo vojáci císaře pána před bitvou? Možná, každopádně je to hodně hloupé, všechno. Přišel sem, aby jako člověk zahnal zvíře, a teď tu stojí před člověkem a zvíře je on sám… Fuj, to je teda hnusný!
„Padej, mizero jeden! Stráže už jsou na cestě!“ Snažil se, aby mu hlas zněl mužně a jistě, snažil se sebrat co nejvíc síly, když zdvihl hrnec a hodil ho vetřelci přímo na podivně nateklou hlavu… Obojí mělo podle všeho účinek – jenže docela jiný, než si představoval.
Namísto nadávek, spílání a výhrůžek se neznámému z hrdla vydral ryk, za jaký by se nemusel stydět ani nejdivočejší vlk – to se vážně tak moc snaží nevypadnout z role? Je tak chytrý, že se ani teď nechce prozradit? Málem by mě přesvědčil, že je opravdu jen nějaké vyhládlé Boží hovádko; daleko na jihu, kde je trochu tepleji než u nás, prý žije ledacos… Třeba utekl z cirkusu někde v Praze a teď neví, co si počít v prostydlých Čechách… Možná je na něj vypsaná odměna, jenže jak bych ho já mohl polapit a odvést?
Anebo je to snad doopravdy přízrak…?
Tvor, ať už byl čímkoli, ještě chviličku pobíhal po spíži, daleko spíš zmateně než rozzuřeně, ječel a kvílel, jako by chtěl zburcovat celé Hořovice, zporážel několik polic a nakonec – díky Bohu! – utekl vnějšími dveřmi a přes rampu, kudy se běžně snášejí čerstvě dovezené potraviny z povozů.
„Táhni, strašáku! A už se nevracej!“ houkl za ním Kornel, jakmile si byl jistý, že bude dostatečně daleko, a vrátil se nazpátek k dívce. Nohy se pod ním podlamovaly děsem a únavou, kromě mžitek už neviděl vůbec nic, v hlavě prázdno a chlad horší než na pláních za Sedlcem uprostřed ledna.
„Díky. Jsi opravdový hrdina,“ zaslechl odněkud z druhého konce světa. „Jo, já jsem Mařka. Nezůstal bys tu se mnou na noc hlídat? Bojím se… Prosím, prosím…“
„Ale jo, to víš, že jo, klidně,“ zamumlal, svalil se ve směru, kde vedle pece tušil malý slamník, a okamžitě usnul jako špalek…
* * *
„Strýčku? Už zase poletujeme v oblacích? Tam žádnou pečínku nenajdeš.“
„Pečínku… Jsi stejný barbar jako tvoje sestra, drahý Phile. Jenže ta si na rozdíl od tebe aspoň hledí gruntu.“ Starý pán Tassilo von Hanau-Schaumburg poodjel s vozíkem od okna a natočil se tak, aby viděl příchozím do tváří. Byl neskutečně vychrtlý, sešlý a vrásčitý, vypadal jako pahýl dávno mrtvého stromu a Kornel měl při pohledu na něj co dělat, aby nedal najevo znechucení. Na vsi nikdy tak věkovitého člověka neviděl, to jen krysožroutům patřila výsada dožívat se požehnaného stáří – jediný pohled však stačil, aby jim podobné dary přestal jednou provždycky závidět.
„Ale no tak, strýčku.“ Pan Philipp položil starci konejšivě dlaň na rameno. „Co dělá Franziska tak převratného? Cpe se, prohání parohyb po kraji, stejně jako já… Od toho jsme jednou noblesa, ne? Jo, trochu pomáhá sedlákům, to jistě – ale jak víš, že já ne?“
„Ty určitě…“ Pan Tassilo se sípavě nadechl. „Víš ty vůbec, co obnášela doba, na kterou si tak rád hraješ? Jenom zmar a úpadek, nic víc! Lidi byli tak posedlí modlářstvím, že zahodili všechno dobré, co přišlo před nimi… Nebýt téhle epochy, nemuseli jsme se dnes do těch oblak jenom dívat. Mohli jsme v nich třeba i létat!“
„Copak se v nich nalétáš málo, blázínku? Ale abys věděl, že si tě vážím, v něčem jsem si tvoje slova vzal k srdci. A šel jsem do sebe. Myslím to s tím gruntem…“
„To mě podržte! Snad ses nerozhodl sedlačit!“
Pan Philipp, už trochu dotčený, vystrčil Kornela před sebe. „Když to chceš vědět, rozhodl jsem se dostát slibu, který jsem dal tady svému mladému příteli. Protože slovo dělá muže a šlechtice zvlášť. Spokojen?“
„No, takhle bych to přímo nevyjádřil, ale už ti aspoň rozumím.“ Starý krysožrout zakabonil tvář tak, že i ty pahýly v lese by se za něj teď styděly. „Poslechni, nechodíš s ním… hmm, tento… no, však víš, ne?“
„Strýčku, už to ale vážně přeháníš! Mám přece Julii a jsem jí věrný! Tady ten je můj přítel a, dobrá, taky tak trošičku dvorní šašek, ale nic víc. Teď by ses měl stydět ty, ne já!“
„Dobrá, dobrá, tak se hned nečerti… Budeš asi potřebovat nějaké ty lidi, co?“
„Ty hlavně. Přinejmenším půltucet na každou ves…“
„Hmm… Abych pravdu řekl, hodně jich je u Franzisky.“
„Franziska…“ Pan Philipp protočil oči. „No ovšem…“
„Podívej, nikdo jsme nečekali, že se najednou dáš na dobročinnost, tak mlč. Pár jich snad pro tebe ještě najdu.“
„Byl bych ti vděčný strýčku.“
„Jo, tvůj vděk známe… A ty, chlapče,“ namířil pan Tassilo zničehonic kostnatý pařát na Kornela, „doufám, sloužíš tady tomu halamovi jen kvůli svým lidem. Je to tak?“
„Ano, pane, dělám to i kvůli nim,“ odpověděl Kornel vyhýbavě, aby žádného z těch dvou neurazil – a taky že v tom sám ještě neměl tak docela jasno – a raději se rychle poroučel z místnosti pryč…
* * *
„Zůstaneš tu se mnou zase na noc?“ Mařka ho obdařila pohledem, jakému se nedá odolat, a Kornelovi zatrnulo při představě, co všechno by z takového neodolání mohlo vzejít. „Co když se strašidla vrátí?“
„Já myslím, že nejlepší ochranou je prostě nenechávat venkovní dveře dokořán,“ odsekl, možná příkřeji, než si sám přál.
„No tak se hned nenafukuj, ťunťo. Zapomněla jsem, nikdy dřív se mi to nestalo. A už nestane.“
„Podívej, Mařko, tam venku je divočina. Ty možná nevíš, co obnáší, jenže já jsem dodneška žil u jejího plotu. Neznám o ní všecko, ale znám dost.“ Zavřel oči. Ne, takovéhle přiznání se neříká snadno, vždyť boří, co včera budoval, pálí na prach obrazy, které se snažil vytvořit v jejích očích. Ale aťsi, tohle je až příliš vážné. „Já… nemám ponětí, co to k nám včera večer přišlo, ale jedno vím jistě: nejsem hrdina, měl jsem prostě kliku. A nechci ji pokoušet znova.“
„No tak ji nepokoušej.“ Kupodivu neměl pocit, že by se před ní nějak zvlášť shodil. Spíš možná právě naopak. „Dobře zamkneme a budeme si povídat. Aspoň na duchy zapomeneme, oba.“
Pokrčil rameny. „Když myslíš… Panu Philippovi bude fuk, kde přespím. Pokud se nehnu ze zámku.“
„Pan Philipp, pan Philipp…“ Zamračila se. Skofo by se zdálo, že žárlí. „To mi řekni, co na něm pořád vidíš. Je to hejsek, nic víc…“
„Mluvíš jako ten dědek Tassilo. Jenže ten na to má roky.“
„Pan Tassilo byl pomatený i zamlada, aspoň se to po zámku šušká. Odmalička ujížděl na pohádkách, hlavně ty o létajících balonech a lodích, co vozily lidi po nebi, to bylo jeho. Když mu bylo tolik jako Philippovi, vydržel celé dny zírat do oblohy a básnit o strojích, co ani k létání ty balóny nepotřebují, že prý poletí i bez nich… Stejný cvok jako jeho prasynovec. Ale ještě navíc šílený…“
„Tak to už jsem si všiml taky. Myslím, že mu to všecko zůstalo dodneška…“
„Jestli se tihle dva nemají rádi, tak leda proto, že jsou každý jinak trhlý. A nejde to spolu dohromady.“ Krátce se zasmála, ale pak jí najednou hlas i pohled zvážněly, jako by ji někdo kouzlem vyměnil za úplně jinou holku. „Ale co tebe tady drží? Vypadáš až moc chytrý, abys jim dělal šaška jen tak. Pro nic za nic.“
„Pomůžou mojí vesnici od hladu. To je snad málo?“
„Ošidí tě, Korneli.“ Znělo to tak přesvědčivě, až se proti své vůli odtáhl.
„Myslíš? Neměl jsem z nich dojem, že by nechtěli dodržet, co slíbili. Ať jsou jací jsou…“
„Ale ne, neříkám, že nezachrání vaše lidi. Nejsou zlí, to zas ne. Ale ošidí tebe. O to, čím bys mohl být, kdybys nebyl s nimi, ale někde jinde…“
Měl chuť se okamžitě zeptat, kde by tedy podle ní měl být, ale cosi ho zadrželo, snad mu to přišlo nezdvořilé nebo až příliš odvážné pro tuhle malou chvíli. A tak nakonec vyhrkl jen: „Proč tu teda jsi ty?“
„Mám ráda panskou kuchyni. Teplo, dost jídla… Dobrá služba.“ Usmála se na něj takovým tím způsobem, co jasně říkal: už se nevyptávej a zatím se spokoj s tím, cos slyšel, stejně ti víc neřeknu.
„No vida. Tak proč se divíš mně?“ Rozhlédl se po její malé jizbičce mezi kuchyní a spíží. „Doufám, že ráno dostanu nějakou výslužku za ochranu…“
„To nejde. Vždyť víš, mají spočítané každé sousto…“
„Však jsem taky nemluvil o jídle,“ opáčil a nechal zase ji, ať si nad jeho slovy potrápí hlavinku.
Tu noc se vyspal jako ještě nikdy. A už věděl, že bude chtít další…
* * *
Tiché domky okolo něj trčely z prostydlé země jako zástup duchů, měřily si ho okny stejně prázdnými jako byly tátovy oči toho dne, kdy umřel. Kornel kráčel po liduprázdné cestě mezi nimi, osamělý ztracený syn, poplašeně škubal hlavou ze strany na stranu, jako by čekal, který z těch kamenných umrlců po něm vyrazí jako první. Jen klid, všichni lidi jsou na návsi, snažil se uklidnit bušící srdce. Kolikrát se v Sedlci stalo, aby vrchnost přišla až k nám a ještě nabízela pomoc? Jen ať tam zůstanou, je to jen dobře. Tahle smrt je jen zdánlivá a už zítra z ní vypučí nový život, lepší, než byl ten starý.
Srdce se nepatrně zklidnilo, přesto cítil, že mu cosi důležitého stále uniká. To, s jakým klidem ho pan Philipp propustil z pojízdného zámku, samotného a bez doprovodu, to nebylo samo sebou. Nebojíte se, pane, že vám uteču? ptal se. Že už se nevrátím? Ale pan Philipp se na něj tak divně podíval, ještě divněji se usmál a řekl jen: vrátíš se. Klidně jdi, určitě se vrátíš.
Zabočil za roh, prošel klikatou uličkou ke stavení, kde do dnešních dnů žil, a opatrně zaklepal na dveře. Tetička jistě drží smutek, uvědomil si. Snad s ní budu moct aspoň pár dní zůstat, než se vrátíme do Hořovic. Až se zas poprvé dobře nají, bude jí na světě hned líp.
Světnice zela prázdnotou, jen u lavoru se vršila kopa neumývaného nádobí a odpadků, v nichž už se stačilo usídlit hejno divokých myší. Jako ve snách prošel zbylé místnosti a když už začínal věřit, že teta odešla s ostatními poslouchat vzdělané muže pana Tassila, nalezl ji roztřesenou na podlaze v komoře. Vyjedené komoře, páchnoucí potem a močí.
„Tetičko! Tetičko Eli!“
„To jsi ty?“ Podivně nepřítomný pohled jí ani maličko neroztál, když vzhlédla. „Myslela jsem, že jsi taky mrtvý…“
„Jak vidíš, tak ne…“
„Proč?“ Ta otázka ho natolik zaskočila, že se nezmohl na další slova.
„Proč sem ještě lezeš, ty parchante? Jdeš mě taky podřezat jako Leona? Anebo se chceš pokochat, jak chcípu hlady, až si budeš mastit tlamu čerstvou kry sinou?“
„Ne, já… přišel jsem… přišli jsme vám pomoct,“ zablekotal s pocitem, že se snaží přesvědčit padající skálu.
„Táhni, odkud ses vzal! Mě teda nedostaneš, mě ne!“ Těžká hliněná mísa mu zasvištěla jen kousek od pravého ucha a roztříštila se o zeď. Nečekal, až ji budou následovat ještě tvrdší střely, otočil se a jako o závod vyrazil ke dveřím. Když se mu za zády rozlehl nepříčetný řev, změnil směr uprostřed kroku a vrhl se do nejbližšího okna.
Netušil, jak se tetička dokázala tak rychle dostat ven za ním, snad měla někde ve zdi tajný průchod nebo uměla čarovat, ale ve chvíli, kdy doběhl zpátky na silnici, stála už před vraty, rozhazovala rukama a křičela na celé kolo. „To je on, to je ten spratek, co nás vyměnil za krysožrouty!“ stačil ještě rozeznat, než mu zvuk vlastního dechu a hukot v uších další slova překryl. Pryč, pryč odtud! To tady sídlí skutečné zlé síly, skutečné přízraky, a ne v zámecké kuchyni!
Jako by čekali jen na skutečný výbuch jeho strachu, najednou se objevili přímo za ním a byla jich plná ulice. Tihle strašáci neměli chlupy ani děsivé tlamy, vypadali jako docela obyčejní lidé, některé z nich dokonce znal – soused Josef a druhý soused, brašnář Vitásek, oba moc milí chlapíci, no, teda vlastně bývali milí, když ještě nedrželi v rukou vidle a nehnali se za ním s rozšklebenými tvářemi… Jestli se tihle dva tolik změnili, co mu pak asi provedou ti ostatní? Ti, které vídával jen tu a tam na nákupech nebo ani to ne?
„Ať ti to žrádlo zaskočí! Udav se s ním!“ Nepoznal už, který z nich teď křičí, vlastně ani nepostřehl, jestli je to, jediný hlas nebo jestli jich halekají tucty – myslel jen na to, kudy dál, jak zarazit tohle peklo. Měl by běžet na náves? Tam je jistě dost rozumných lidí a vyslanci pana Tassila všem rádi vysvětlí, jak se to má s tou pomocí, že i on se na ní podílí…
Anebo taky ne. Nebo se všichni, kdo tam jsou, nakazí tou ďábelskou mocí. A potom nejenže vesnice zajde do jara na úbytě, ale on sám zahyne první. V takovém množství už ho bez problémů obklíčí, zaženou do pasti a…
Ne. Na náves ne. Je jen jediné místo, kam se může dát.
Houf rozzuřených vesničanů se mu za zády pomalu vzdaloval, až utichl docela. Ti zoufalci na pokraji smrti hladem mu nemohli dlouho stačit, přesto se Kornel nezastavil. Běžel, i když nechal za zády samotný Sedlec, uháněl divočinou, která už nebyla důvěrně známá, ale plná stínů a nástrah, teprve když dorazil ke trati a pojízdnému sídlu pana Philippa, dovolil si zůstat stát a vydechnout. Svit olejových lamp za okny ho konejšil jako mateřská náruč – nebo možná ne mateřská, ale jediná, co ještě pořád byla po ruce.
Pana Philippa našel až v zadním pokoji u strojovny, roztaženého na pohovce, zabořeného až po uši ve starožitné knížce s kresbou na obálce, byl na ní hrad podobný těm, jaké občas vídali opuštěné na kopcích, divné stromy, jaké nevídali vůbec nikde, a ve vzduchu takové ty pohádkové létající krysy, jak se jim to… jo, ptáci, říkával táta. „Pane Philippe! Pane Philippe! Pojeďme domů!“ Sám užasl, jak rychle a snadno si to slovo spojil s velkopanským hořovickým zámkem.
„Kdepak, to nejde, hochu. Víš, co dalo práce přesvědčit Tassila, že tady nejsem jen kvůli tobě?“
„Ale jste tu přece jen kvůli mně, ne?“
„Hmm… Tyhle věci pochopíš, až budeš starší. Potřebujeme jeho zápal, jestli máme ve tvé vsi opravdu něco změnit. A je fér nabídnout mu vlastní. I kdybysme si ho měli vymyslet.“
„Tak odvezte aspoň mě. Prosím…“
„Copak?“ Pan Philipp se trochu zlomyslně ušklíbl, nebyla v tom ale skutečná jízlivost, už ne. „Nějak rychle ses nabažil rodné hroudy.“
„Vy jste to věděl, pane, že ano? Proto jste mě pustil na procházku ven, jenom tak…“
Čekal další posměch, další narážky – místo toho se však střetl s pohledem natolik vážným, až mu zatrnulo. Takhle nebyl zvyklý pana Philippa vídat.
„Copak ty jsi nás měl rád? Předtím, jako vidlák někde v promrzlé světnici? Kdybych si vybral za přítele, cojávím, tvého bratra a tebe ne, chtěl by ses s ním ještě potkat?“
„To snad není stejné,“ zavrtěl Kornel hlavou. „Jsme tady, abysme je vytáhli z bídy. Aby už nemuseli hladovět…“
„A čekáš, že se jim to bude líbit? Víš, chlapče, spousta jich věří, že nebýt naší přežranosti, žádnou pomoc by nepotřebovali. A upřímně řečeno, nezaručím ti, že na tom není zrnko pravdy…“
„Hnus…“ Kornelovi se zatmělo před očima, jak na něj dolehlo dlouho přemáhané vyčerpání. „Je to hnus, dumat nad takovými věcmi. Chci domů!“
„Pro mě za mě… Můžu tě hodit na zámek a pak se sem vrátím. Tohle je barikáda, mladíku. Máš to na ní možná těžší, přičichl jsi k oběma stranám, ale ať se ti to líbí nebo ne, stát můžeš jenom na jedné.“ Pan Philipp se otočil a pootevřel malé okénko za svými zády. „Přiložte po kotel, hned!“ houkl na strojvůdce. „Jedeme na otočku do Hořovic. Plnou parou!“
Písty zahučely, ventily odfoukly páru a obří vůz pomalu vyrazil po trati pryč, pryč od ztracených včerejšků. Ať už mířil kamkoli a za čímkoli, nikde to nemohlo být horší než dnešního dne v Sedleci.
Tak tomu aspoň Kornel v tu chvíli věřil…
* * *
„Kolik jich tady bylo?“ Hlas pana Philippa zaslechl zcela šokovaný chlapec jako ozvěnu z jiného světa, jako by sledoval divadelní hru a nevnímal, že se týká i jeho samého.
„Kočí, tři kuchaři a kuchtička. Sirotek, nechali jsme ji tu bydlet,“ odpověděl kdosi stejně vzdálený. Vzdálené byly i kusy rozlámaného nábytku, poházené a rozbité nádobí, bedny s protrženými víky a rozsypaným zbožím… Jen myšlenky tepající ve spáncích byly blízké jako rozpálená katovská železa.
Měl jsi být tady, ty pitomče, a chránit ji. Slíbils to. A místo toho se jedeš podbízet lidem, kterým jsi neslíbil nikdy nic a kteří tě za dobrou vůli málem ubodali vidlemi.
„To je hloupost, nenechala by dveře otevřené, podruhé už ne,“ vyrazil ze sebe, ani nevěděl jak. Všichni přítomní na něj překvapeně pohlédli.
„Nic, nic, jen tak plácám. Zapomeňte na to. Tady tohle všechno mě… asi sebralo až moc. Omlouvám se.“ Nejradši by si za to hloupé přeřeknutí vymlátil zuby.
„Nikdo za to nemohl, měli prostě smůlu. Vykládali zásilku koření z jihu, vůz dorazil před dvěma hodinami. Ty bestie je zaskočily příliš rychle, nestihli se schovat…“
„Jistě, ovšem. Jsou… ehm, jsou mrtví?“
„Kdepak. Tak zlé to nebude.“ Pan Philipp se povzbudivě usmál. Copak už ví, že má mezi těmi nešťastníky někoho, na kom mu záleží? Anebo to prostě jen vytušil z jeho slov? „Budou trochu pocuchaní, ale stráže naštěstí dorazily včas. Franziska se o ně dobře postará, má daleko lepší felčary než já.“
„Díky Bohu…“ Svět se Kornelovi rozmlžil před očima v přívalu slz. „Musíte je zachránit, pane, já…“
„Copak je? Už jsem řekl, budou v pořádku. Nemusíš se o ně bát. Jednoho nabral z boku roh, co jsem slyšel, a vypadalo to prý dost ošklivě, ale i on by měl být…“
„Roh?“ Kornel se překvapeně zarazil. „Oni přece nemají rohy…“
Pan Philipp strnul, jako by se jeho náhlým znepokojením nakazil. „Odkud víš, jak vypadají? Ty už jsi je viděl?“
„Mno… to ani ne, ale hodně se toho povídá, no…“
„Mladíku…“ Pan Philipp se sklonil a položil mu obě dlaně na ramena. Tak, jak to dělával táta, skoro… Ale no fuj, to jsou nápady! Táta krysožrout, pch! „Hochu, je mi jedno, jestli mi teď věšíš bulíky na nos nebo ne, ale pamatuj si: když někdy podobné stvoření zahlédneš, jen koutkem oka a na dálku, utíkej si někam zalézt, okamžitě! Nehraj si na hrdinu, od toho mám cvičené bojovníky. Rozumíš?“
„Ano, pane. Rozumím.“
„Slib mi to!“
„Jistě, pane. Slibuju.“
„Tak se mi to líbí… Já teď ještě zajedu do Sedlece, dohlídnout na naše lidi. To víš, Tassilo má svoje roky, nemůžu po něm chtít, aby tam u vás mrznul dlouho… Sekej tady dobrotu, jasný?“
Na odpověď snad pan Philipp ani nečekal, jen ho rychle popleskal po rameni, vstal a zmizel v šeru, úplně stejně jako ty podivné zlé přízraky…
* * *
Pojízdný palác paní Franzisky von Hanau se na pohled dost lišil od Philippova. Ze stejného nazelenalého plechu tu neznámí stavitelé snýtovali napodobeninu docela jiného stavebního slohu, zdánlivě jednoduššího a zároveň ve své neokázalosti mnohem vznešenějšího. Převládaly v něm nízké trojúhelníkové štíty pokryté malbami, ve zmenšené podobě zdobily i vršky oken, a štíhlé válcové sloupy s bohatě zdobenými patkami nahoře a o něco prostšími dole. Jestliže Philippova záliba měla skutečný vzor, i když jen ve zříceninách z dávno minulých dob, takovéhle budovy Kornel nespatřil nikdy, dokonce ani v praže ne. Musely být se vším všudy vymyšlené, fantas znuděné krysožroutky, nic víc. Dole pod hlavním průčelím se skvěl veliký nápis FLVCTVAT NEC MERGITVR – nedávalo to smysl, ale možná to špatně přečetl, kdo by vůbec mohl vymýšlet tak nelibozvučná slova?
Jen obří vana pod stavbou, kola pro pohyb na trati a parní stroj s komínem a širokým kolesem byly stejné, neoddělitelní průvodci veškeré šlechty v Čechách a kdopak ví, možná i na celém světě.
Dovnitř se tentokrát Kornel dostal bez nejmenších obtíží. Okolo stroje se motala jen trojice údržbářů a ti si ho nevšímali, dávno si na bezcílné toulky Philippova šaška zvykli. Vyměnil si s nimi krátký mlčenlivý pozdrav a vyšplhal po schůdcích nahoru, na ochoz a z něj pak mohutnými vraty do hlavní chodby.
Byla prázdná, opuštěnější než les o půlnoci – ale to ho neodradí, kdepak. Krysožroutku najde tady, to mu řekli docela jasně, a jestli tu opravdu je, tak se k ní dostane třeba přes mrtvoly. Musí se přeptat na Mařku, zjistit, kde ta nešťastná holka je, musí se omluvit, litovat všeho zlého, co jí snad řekl, ale hlavně toho, jak špatnou ochranu jí poskytl. A potom, jestli mu vůbec dokáže odpustit, potom, Bůh mu buď svědkem, už se od ní nehne ani na krok a pobije třeba tisíc přízraků, jen aby mohla klidně spát…
Za dveřmi se ozvaly dva mužské hlasy a Kornel, aniž sám přesně tušil proč, skočil okamžitě do truhly u jedné ze stěn a tiše za sebou zavřel víko. Ty jsi teda ochranitel, zaslechneš nějaké dědky a už bys nejradši utekl jak krysa. Ne, ne, tohle nejsou žádní jen tak poskoci jako ti ušmudlaní tam venku. Jakpak že jsem na to přišel? Já nevím, hrome, vážně ne. Snad jde o to, jak se baví, zní to podobně jako hlas strýčka Leona a řezníka Vávry toho večera, kdy se chystali na cestu za smrtí… Prostě se mi to nelíbí, to je celé. Těch pár vteřin, než projdou, už mě nezdrží.
Dřevěným příklopem k němu dolehly přitlumené dozvuky jejich řeči. Kdo to mohl předpokládat? zachvěl se nepříjemný kňouravý falzet. Takže nakonec nemůžeme vůbec za nic, viď? zahučel ten druhý, hlubší a melodičtější. Jistěže nemůžeme, víš sám, že byli vždycky klidní, já nevím, co to do nich vjelo, tak najednou… Jo, ale taky jsme je ještě nikdy nepřeváželi sem do Hořovic, a hned takové stádo… Jaké stádo, je jich pár a hned jak je pochytáme, zase je vezmeme zpátky… Podívej, já na tvoje výmluvy nejsem zvědavý, zranili pět lidí, ještě štěstí, že to nikoho aspoň nestálo krk, takže jestli je neumíš udržet na uzdě, radši je zase vem, kde jsou zvyklí…
Když se Kornel konečně odvážil vykouknout škvírou mezi prkny, mizeli už ti dva v dalších dveřích, zády k jeho úkrytu, zcela zabraní do vlastní hádky, vlastních problémů. Stačil si jen všimnout, že mají dlouhé splývavé obleky z hrubě tkaného bílého plátna, než za nimi zaklapl ocelový plát a jasná slova přešla do slábnoucího mumlání.
Chvíli zíral jako opařený směrem, kudy odešli, neschopný sebemenšího pohybu ani činu. Jak že to říkali? Pět zraněných lidí… No ano, právě tolik jich přece odskákalo dnešní útok v kuchyni!
Pro Boha svatého, znamená to snad, že tihle ničemové pomáhají strašidlům? Že se za zády hanavského panstva spolčili s démony? Pak musí paní Franzisku okamžitě varovat, ať už je, jaká chce, tohle si nezaslouží…
Vyskočil z bedny ven, jako o závod se rozběhl po schůdcích do patra, kde, jak doufal, krysožroutku nejspíš potká – a sotva se dostal nahoru, ocitl se tváří v tvář dalšímu ze spiklenců. Poznal ho snadno: přímo vedle něj kráčel chlupatý přízrak, naprosto stejný jako ten, co ho jen s obrovským štěstím odehnal od Mařky.
Pak začalo Boží dopuštění…
* * *
„Tak to je on? Ukažte mi ho.“ Krysožroutka se naklonila ke Kornelovi o kousek blíž, možná byla tak trochu krátkozraká, a vzápětí vyvalila oči překvapením, jak se zdálo, zcela upřímným. „Podívejme, není to cvičená myška našeho Philípka?“
„Jsem jeho přítel. Jestli je celá vaše rodina jako pan Tassilo a vy, tak se ani moc nedivím, že je tolik hledá.“ Oplatil jí výsměšnou poznámku zcela bezmyšlenkovitě, zděšení mu stále ještě dusilo zdravý rozum jako závoj mlhy.
„Kurážný mládenec.“ Jeden z bílých obleků po jeho boku ho plácl po zádech – anebo to snad už měl být trest za jeho drzost? Těžko rozlišit. „Měla jste vidět, paní, jak ten náš fešák vyváděl, když jsme na sebe narazili. Vytloukl dvě okna, rozlámal stůl a kdyby ho Val s Tiberem nedostali předním vchodem ven a neuvázali ke stromu, snad by mu polámal kosti jako tamtěm… Netušili jsme, že sem tohle pískle proklouzlo, vážně ne.“
„Asi poznal, že ho nemám rád,“ neodpustil si ještě Kornel.
„Tak co tady vlastně hledáš?“ Paní Franziska se zakabonila, z nějakého důvodu, Bůh ví z jakého, však měl pocit, že se nezlobí doopravdy. „Nemáš co dělat, když Philipp odjel?“
„Paní, já…“ Co říct krysožroutce, která se spolčila s temnými mocnostmi, pokud by měl věřit prostému úsudku – a která musela být stokrát lepší, než pan Philipp, jestli mají pravdu jeho instinkty? „Chtěl jsem se jenom zeptat, co se stalo s těmi zraněnými z kuchyně, zaslechl jsem, že se léčí u vás, no a pak… a teď… ále, to už je asi jedno.“
„Ne, není,“ prohlásila tak rázně, až ho zamrazilo, a přitom stále stejně přátelsky. „Teď si patrně myslíš, že tady kuju pikle a chystám se vás všechny sníst. Nemám pravdu?“
„Paní… Rád bych věřil něčemu lepšímu. Kdyby to šlo.“
„Nechte nás chvilku o samotě, prosím.“ Paní Franziska lehce pokynula hlavou a bílí muži se poslušně odporoučeli, možná vyvolávat další duchy pro její zábavu.
„Paní, dovolíte mi navštívit…?“
„Jen klid, hochu. Jak mi hlásili lékaři, ti chudáci jsou už mimo nebezpečí. Postarám se, aby se nic podobného neopakovalo. A jestli máš mezi nimi… ehm, někoho, na kom ti záleží, dám tě k němu dovést. Ale nejdřív chci, abychom si promluvili. Jako přátelé.“
„Když na tom trváte, paní…“ To jsou všichni krysožrouti tak přítulní? Hmm, pořád lepší, než kdyby ho nechala pověsit, to zas jo –
„Jaký píšeme rok, to asi víš… Mám pravdu?“
„Jistě, paní. To ví přece každý i na vsi.“ Kornel zamrkal, zaskočený tou náhlou a nepochopitelnou otázkou. „Máme Léta Páně devatenáct set osmdesát čtyři. To je dvacáté století, že?“ dodal ještě, aby se blýskl svými znalostmi.
„Naprosto správně. A znáš i, co se vypráví o časech před nějakými sto lety?“
„Paní, snad taky nevěříte na pohádky?“ Kornel se zasmál – ovšemže na ně věří, hlupáku, překvapuje tě to snad? „Pokud jde o nás, měli jsme vždycky práce až nad hlavu, na nesmysly nebyl čas…“
„Ale zaslechl jsi je, ne?“
„To zase jo, jasně. O řekách, co zamrzaly jenom v zimě, o spoustě parních strojů, co byly všude… O tom, že dnes už měl mít svůj parohyb úplně každý, po tratích měly jezdit obří hotely a vzduchem létat lodě na plyn… Tak tomu věřili.“
„A o kameni, který spadl z nebes, o tom jsi také slyšel?“ Kornelův nechápavý výraz musel být natolik čitelný, že paní Franziska ani nečekala na odpověď.
„Stalo se to přesně před sto lety, na konci toho požehnaného devatenáctého věku, ze dne na den. Ten kámen byl opravdu veliký…“
„Jak veliký? Jako váš palác?“
Krysožroutka zavrtěla hlavou, oči studenější než ledová kra. „Jako Sedlec? Tolik snad ne…“
„Větší než celá Praha, chlapče… Zdvihl ze země tolik prachu, že na několik let zakryl slunce. Vymřelo mnoho rostlin, protože ty slunce potřebují, a po nich i zvířata, která potřebují zase ty rostliny…“
„Říkáte na několik let? Proč tedy nemáme zase teplo jako tenkrát? Jestli je to celé pravda…“
„To je složitější. Nějak to souvisí s narušenými mořskými proudy, jestli chceš, někdo z hochů ti to pak vysvětlí.“
Přikývl, spokojený, že se mu povedlo ji tak snadno nachytat. Mořské proudy a počasí, to se tedy povedlo! Proč ty naše zimy rovnou nesvede na krysí pištění?
„O to ale nejde, důležitější je jiná věc. To, co tenkrát lidé běžně jedli, i ti chudší, se vůbec nedá srovnat s dneškem. Kdybys tehdy někomu nabídl potkaní stehýnka, nejspíš by se pozvracel odporem.“
„A co tedy jedli? Snad ne bájná zvířata?“
„Cože?“
„No krávy, jednorožce, vepře… Ti přece měli být nesmrtelní, ne? A bránili se čáry… I kdyby žili, nikdo by je nikdy nesnědl.“
„Nu… Pokud jde o jednorožce, máš pravdu,“ připustila paní Franziska trochu váhavě. „Ale ta ostatní bývala stejně skutečná jako ty naše krysy. A my je chceme lidem vrátit.“
„Takhle přece nemají vypadat. Obrázky vepře jsem náhodou viděl. A taky gryfa, koně, krávy, fénixe, kozy… Hodně jsem se zajímal o tvory z legend, když jsem byl prtě…“
„Nejsou stejní jako tenkrát. A už nikdy nebudou.“ Paní Franziska musela být vážně trpělivá – to pan Philipp by ho s takovou nůší keců a odmluv už dávno poslal k šípku. „Je jen málo míst, kde chovy vydržely celých těch sto let a nezkazily se… Navíc je musíme přešlechtit, přizpůsobit dnešní době. Kvůli zimám, kvůli horší stravě…“
„A přikrmovat je ze zámecké kuchyně?“
„Mělo to být překvapení pro Philípka, chystali jsme ho celý poslední půlrok. Je konec června, příští týden má narozeniny. Těšila jsem se, jak mu nasevírujeme pečínku z pravého vepře nebo býka, umíš si představit, jaká by to byla oslava? Jak by si pochutnal? Je mi líto, co se stalo, měli jsme vyrobit pevnější klece, ale ještě pořád to může dopadnout dobře. Odvezeme zvířata zpátky na statek v lesích a porazíme je rovnou tam. Bude to trochu obtížnější, můžou být potíže s dopravou, ale zvládneme to…“
Kornel se zamračil. „Proč mi tohle všechno vyprávíte, paní? Nebojíte se, že půjdu za panem Philippem a všechno mu vyžvaním?“
„A nebojíš se ty, že se ti něco zlého stane, když to uděláš?“ Nepoznal, jak vážně svou výstrahu myslí, a to ho znepokojilo víc než jednoznačná výhrůžka. „Ale já myslím, že ty bys to stejně neudělal. Máte se s Philípkem už celkem rádi a nechceš mu přece zkazit překvapení, že ne? A krom toho ti jistě není jedno, co budou lidé za pár let jíst, třeba i ve tvé rodné vsi…“
„Vy si umíte hrát s lidmi, co? Dobrá, budu mlčet. A popřemýšlím si o tom všem.“
„Nic víc po tobě ani nechci.“
„A teď, ehm…“ Pokusil se o výraz natolik přátelský, jak jen svedl – možná byl jen ponížený, ale co na tom? Krysožroutce to nejspíš bude ukradené. „Mohl bych poprosit o malou návštěvu u těch zraněných…?“
* * *
„Tady?“
Bílý oblek tiše přikývl. „Máš deset minut, víc ne. Potřebují ještě klid.“ Otočil se na patě a bez jediného ohlédnutí zmizel, jako by vrostl do podlahy.
Kornel osaměl a jakkoli se snažil nebrat to na vědomí, pocítil, jak na něj padá tíseň. Tuhle část hořovického zámku neznal – pan Philipp o ní příliš nemluvil, nanejvýš se tu a tam zmínil, že se tu skladují díly na opravu strojů, suroviny a výrobky pro obchod a jiné vcelku nudné věci. A krom toho že tady úřaduje jeho sestra, která nemá příliš v lásce nezvané hosty a která koneckonců Kornela zajímala asi tolik jako nové válce k tlakovým pístům. Přinejmenším do dnešního dne.
Čím hlouběji se nořil do jejího hájemství, tím neodbytněji se mu do mysli vracela její slova. A stále silněji ho užírala hanba nad tím, jak se při jejich prvním setkání choval.
Kdo mu vlastně dal právo ji soudit? Copak se i jemu samému nikdy nestalo, že zapomněl na farmě po krmení zavřít a zajistit kotec? Myši se rozutekly do všech stran a pro půlku vesnice se pak muselo celý týden jídlo dovážet až z Prahy… A ona se aspoň snaží, aby bylo líp, opravdu líp, nejenom tak jako a na pár dní. Jistě, rolníci ze Sedlce asi sotvakdy ochutnají maso všech těch divných zvířat, o nichž dodneška ani nevěřil, že kdy vůbec žila. Takové lahůdky budou jen pro šlechtu, to dá rozum. Jenže šlechta potom určitě ztratí zájem o potkaní pečínky a přenechá je nám, kmánům – copak už jen to není zázrak jako hora? Budeme mít to, co jsme léta a léta záviděli krysožroutům, z nás samých se stanou krysožrouti!
S náladou o poznání příznivější zaklepal na dveře lazaretu a opatrně, téměř bojácně pootevřel, aby nakoukl dovnitř.
„Jen pojď dál, neschovávej se.“ Poznal ten hlas okamžitě, nespletl by si ho mezi tisícem jiných – tentokrát v něm ale zaslechl něco, co se mu ani trochu nelíbilo. Je nakonec čemu se divit? „Ahoj.“ Nenašel odvahu podívat se jí do očí. „Jak ti je?“
„To bude dobré. Říkají, že mám nějaká zlomená žebra, ale za pár dní budu zpátky v kuchyni. Chudák starý Bohouš to odnesl daleko hůř.“ Vrhla výmluvný pohled směrem, kde se v dalších komnatách nejspíš zotavovali ostatní. „Ještě že paní Franziska ujíždí víc na antice než na středověku. Philipp by nám dokázal zavolat nejvýš tak zaříkávače…“
Nechal její narážku bez povšimnutí, aspoň pro tuhle chvíli. Na jazyk se mu už tlačily mnohem důležitější věci.
„Hele, Mařko, je mi to vážně líto. Já… chtěl jsem se zase podívat domů, víš, k nám do Sedlece, jen na chvíli, no ale… když jsem ti jednou slíbil, že tě budu chránit před strašidly, tak1…“
„Před strašidly…,“ vyplivla to slovo jako nadávku. Nadávku určenou ne těm bestiím, ale jemu. „Nevěřil jsi na strašidla, smál ses mi, když jsem jim tak říkala… To už ti tvůj pán úplně vymyl mozek, kašpárku?“
„Nevěděl jsem, co uvidím. Myslel jsem ten první večer, že to bude něco, co dobře znám…“
„A když se ukázalo, že neznáš, tak jsou to hned strašáci?“
„Ale to víš, že ne. Už mi taky řekli, jak to s nimi je. A líbí se mi to, fakt.“ Očima jí prokmitlo cosi jako úleva, snad ho to mělo potěšit, jenže to byl docela jiný druh úlevy, než čekal – asi jako když si jeho učitel v první třídě vydechl pokaždé, když si pro něj přišel táta a odvedl si ho kvůli domácím pracem. „Co je, Mařko? Já vím, zvoral jsem to, ale…“
„Ne, Korneli, já jsem to zvorala.“ Jako by v ní něco prasklo, rozbilo se na střepy. „Neměla jsem se k něčemu takovému nechat ukecat. Ani od krysožroutky ne. Vždyť sis stejně polepšil proti tomu, jak jsi přežíval dřív, ne? A mám dojem, že se ti to i celkem líbí.“
„O čem to mluvíš?“
„Podívej, Franziska tě má v merku už od toho dne, co si tě její brácha vybral za šaška. Chvíli tě sledovala a přišlo jí, že jsi bystrý kluk a za pár let by z tebe mohl být dobrý učenec do její party. Nevím, jak na to přišla, ale to nakonec není můj problém…“ Dívka se odmlčela, jako by sbírala síly na to, co má říct dál. „Ten večer, jak jsi zahnal strašidlo – dobře, v tu chvíli to pro mě opravdu bylo strašidlo – se rozhodla využít šance. Hned další den si mě zavolala a požádala mě, abych…“
„Aby ses tvářila, že se ti líbím? A přetáhla mě k ní?“
„Možná se v tobě přece jen nemýlí s tou bystrostí.“ Mařka smutně pokývala hlavou. „Nezvládám to. Stojí mě to až moc sil a teď, když jsem rozmlácená na maděru, se prostě nedokážu ještě tvářit, jako že… Promiň…“
„Jasně. Chápu.“ Jako by do něj ten největší ze všech přízraků vrazil půlcentový roh. Rovnou tam, kde to nejvíc bolí, ať už se těm místům říká, jak chce.
„A jestli se ti u Franzisky už zalíbilo, tak mám dojem, že… že už není třeba…“
„Kam si vlastně představuje, že bych měl jít, až budu tím… chytrákem?“
„To to klidně povím, někam do lesů asi dvě míle západně od Berouna. Má tam dobře ukrytý statek a taky nějaký výzkum, však víš, přes ta svoje bájná zvířata. Nechce, aby jí tam lezl ledaskdo, i tratě vedou daleko stranou a…“
„Dost řečí, dáma ještě potřebuje klid. Dopovíte si to potom.“ Ve dveřích se znovu objevil doprovod a rázně vybídl Kornela k odchodu. Ještě před malou chvílí by smlouval, bránil se jako pohádkový rek při útoku draka nebo prasete, teď však jen sklonil tvář a tiše, bez pozdravu se odšoural na chodbu. Tady už nemělo smysl dál zůstávat, ani jedinou vteřinu.
Dáma bude mít svůj klid. Daleko víc klidu, než jí samotné bude milé…
* * *
Pan Philipp se vrátil ze Sedlce o dva dny později. Pro Kornela to byly dva nejdelší dny v dosavadním životě.
První den si pohrával s nápadem, že znovu vyrazí za Mařkou, tou proradnou krysou, a hezky od plic jí všechno vytmaví – jenže jaký by to vlastně mělo smysl? Nezáleží jí na něm, nikdy nezáleželo, proč by si měla dělat těžkou hlavu z toho, co si o ní myslí? Možná, že paní Franzisku by to bolelo víc, nojo, ale to je zase krysožroutka, copak té se může stavět na odpor? Rozmázne ho jako kus bláta, ani pan Philipp ho nezachrání? A i kdyby mohl, je tady ještě Tassilo a na čí stranu ten se přikloní, o tom nemůže být nejmenších pochyb…
Druhého dne měl sto chutí smést všechno ze stolu, zkusit na celou věc zapomenout jako na zlý sen. Ne, tady nemá dost sil pro boj, ale s kým by vlastně měl bojovat? S paní Franziskou, která nechce nic než udělat radost bratrovi a jen tak mimochodem při tom možná pomůže českým vesnicím od hladu? S Mařkou, co jí v tom pomáhala, i když se musela cítit jako zmoklá myš? Anebo snad s těmi zvířaty, kterým je všecko fuk, která se narodila, jen aby skončila na talíři? Zatraceně, na co si on vlastně může stěžovat? Ze všech zúčastněných je na tom zdaleka nejlíp, i když si to zdaleka nejmíň zasloužil…
Pak venku zarachotila kola Philippova pojízdného paláce a všechny úvahy šly rázem ke všem čertům.
V tom okamžiku už Kornel nevnímal svět, jen sám sebe a svoji hlavu plnou divokých zářících vírů, zelených a žlutých a rudých, jo, hlavně rudých. Viděl se, jak se s údy roztřesenými hněvem valí do Philippovy komnaty. Slyšel vlastní hlas, jak chrlí všecko, co může, o statku, o tajném výzkumu. Viděl přimhouřené oči pana Philippa, cítil rozhořčení, jež z nich vyzařovalo, poslouchal slova díků za tu důležitou zprávu, ale pouštěl je druhým uchem ven, stejně nepatřila jemu, ale někomu docela jinému, kdo teď vládl jeho ústům a myšlenkám a pocitům a…
Nakonec vyběhl ven, do podvečerního chladu, a začal zvracet sám nad sebou…
* * *
„To od ní bylo hloupé, moc hloupé.“ Poprvé od chvíle, kdy pana Philippa poznal, měl Kornel pocit, že je z něčeho skutečně rozčarovaný. „Překvapení k narozeninám… Co čekala, hrome? Že jí za takové rouhání budu děkovat? Nebo za ten poprask v kuchyni?“
Zbytky zemědělského sídla pomalu dohořívaly před jejich očima, mrtvé, opuštěné jako sama půlnoc. Osazenstvo i učence odvedla stráž do pojízdného sídla, aby mohli v Hořovicích předstoupit před řádný soud, paní Franziska odjela neznámo kam, snad aby chystala pomstu, aby se zřítila se svým parohybem do rokle, anebo někde v klidu mimo civilizaci začala znovu. To už ukáže čas – prozatím tu žbyli jen oni dva a hrstka posledních ozbrojenců dusících plameny, aby se nerozšířily do okolního lesa.
„Třeba to mohlo nakonec dopadnout líp,“ pípl trochu nejistě. „Už žádná bída, žádný hlad…“
„Podívej, kdyby Bůh chtěl, abysme jedli takovéhle… zrůdy, stvořil by je sám. A jestli je vážně stvořil, nenechal by je vyhynout. Tohle znamená dobrý konec. Máme dost myší a krys, aby se všichni mohli mít dobře. Pokud budeme správně hospodařit.“
Kornel smutně přikývl. Asi jo, asi máš pravdu. Vy dospělí ji vždycky máte, možná někdy vypadá hloupě a divně, ale je to Pravda s velkým P. Stojí za ní všechny ty úžasně chytré vědomosti a myšlenky o blahu lidstva, no, nebo aspoň vesnice, bijete se za veliké věci, co se dotýkají Boha – a když vám to nevyjde, tak jenom proto, že sám Bůh vás přebil něčím ještě větším. Což je nakonec jeho právo. Ale já, co já? Otáčím kormidlem světa sem a tam podle toho, jestli se na mě zrovna culí nějaká pitomá holka nebo mě posílá ke všem čertům… Jak může Bůh dovolit, aby někdo jako já tolik rozhodoval o budoucnosti jiných?
„Odpusťte, pane. Zmátli mě, když jste byl pryč. Jen na chvíli, ale zmátli.“ Odmlčel se. Na okamžik zadoufal, že se mu pan Philipp za jeho další slova prostě vysměje, rozhodně by to tak bylo pro oba lehčí. „Všemi těmi výmysly o dobách tepla a hojnosti a pokroku, vážně jsem skoro uvěřil, že…“
„Neomlouvej se, chlapče. Nemáš za co.“ Krysožrout spiklenecky mrkl. „Ty časy opravdu byly – a podívej, co z nich zůstalo. Ale my jdeme dál. Chceš vracet nazpátek všecky ty úžasné vymoženosti? Vrať je, promrhej nad nimi život jako moje drahá sestřička – jednoho dne stejně přiletí nějaký další velký kámen, jedno odkud a jedno, jak bude vypadat. Zase zůstane jen prach a popel. Ale my půjdeme dál.“
„Myslíte, že Bůh to takhle chtěl?“
„Bůh už dvacátému století tvář dal, příteli. Tu nejlepší, jakou jsme si mohli přát…“
Kornel tiše přikývl. Taková je tvoje pravda – a proč by vlastně nemohla být i moje? Kdo mi může nabídnout lepší? Snad vesničani, pro které jsem byl člověkem jen dokud jsem žil v jejich chalupách a nadával s nimi na vrchnost? Anebo Mařka, co mě měla ráda na cizí příkaz? Úlisná paní Franziska, kterou zajímá akorát její banda rouhačů, určitě ne já ani moje štěstí?
Možná, že pro tebe nejsem nic než dvorní blázen, hračka pro pobavení – ale hračka, kterou sis skutečně oblíbil, a to je jediné, co se počítá. Udělám, co bude v mých silách, aby ses téhle hry ještě hodně dlouho nenabažil. Žádnou další šanci už na tomhle prostydlém světě mít nebudu, vlastně jsem nejspíš nikdy ani neměl.
„Až vyrostu, pane, rád bych se přidal k vašim strážím, dovolíte mi to?“
„Když si to budeš přát… Ale víš sám, jak tvrdý je u mě výcvik na komedianta – troufneš si na vojenskou průpravu?“
„Budu ten nejlepší z vašich rekrutů, pane. A potom nejlepší strážce a nejlepší desátník a nejlepší kapitán a nakonec váš nejoddanější vrchní velitel. Spolu dostaneme všechny rouhače, žádný nám neunikne.“
„Určitě. Nepochybuju o tom.“ Pan Philipp mu prohrábl vlasy, v tu chvíli jako by i z něj spadla obrovská tíha. „Tak pojď, určitě ti vyhládlo. Potkaní stehýnka už čekají, dneska dostaneš to nejlepší sousto…“
