„Tak, to je všechno, holoto!“ Herold se zlatě vyšívaným emblémem prince Harla svinul pergamen, zasunul ho za opasek a stočil pohled na opačnou stranu. K továrně rozvalené přesně tam, kde bývala nejlepší pole v celém kraji, chlouba sedláků, sadařů, pěstitelů révy… Červeným jablíčkům i nalitým hroznům odzvonilo, teď tu zůstaly jen ty podivné vysoké komíny, jeden, dva, tři, čtyři, pět, ano, pět, ty už se činí, a tamhle vzadu další dva, přidají se k nim co nevidět. Odklepnuto, schváleno, vyhlášeno… „Rozpis a umístění nových dělníků budou vyvěšeny na návsi během dne, zítra ráno ať se hlásí k první směně.“
Vyslancova jízdní družina jako na povel sevřela pravice na pažbách, vycítila zranitelnost svého nepříliš pozorného pána, jako vždycky a všude. Teoš je mechanicky napodobil, tohle malé gesto za potíže u kapitána nestálo. Tady se stejně nikdo prát nebude. Poletující popílek uhasil vesničanům lesk v očích, rachot strojů běžících v té cihelné pevnosti dnem i nocí je připravil o sluch, o spánek, o sílu i o naději. Zůstal jen houf roztřesených ovcí prosících boha, aby se věci už dál neměnily k horšímu. Nebo alespoň o čas, pár dní navíc. O možnost zvyknout si a prožít chvilku pokojné otupělosti před další ranou…
„Zabijete nás! Všecky nás zabijete!“ Mladý hnědovlasý pořez se prodral ze skupinky druhů příliš vyčerpaných, aby si přáli mu v něčem bránit. Ale ne… „Kdo obdělá naše pole?! Už teď se mají chlapi co ohánět, aby…“
„Mlč, holomku!“ Pistole se povysunuly z pouzder, herold se ani nenamáhal pohnout hlavou. „Stejně tu nic pořádného nevzejde, všude jen úhor a tmí… Nepřej si, aby vám princ někdy nařídil to všechno zúrodnit, to byste teprve poznali, co to je padat únavou, lenoši! Dělejte, co máte, o zbytek se Jeho Výsost postará!
V plodnějších državách má chleba i pro vás!“
„Jo, přiveze ho v těch ufuněných povozech bez koní, co nás tráví stejně jako vaše smradlavé kovárny! Přesně to nám chybí! Jedy, ze kterých vyrobíme jedovaté vozy na cizozemské žrádlo, vsadím se, že taky nacpané jedem!“
„Tak dost, barbare!“ Dva kohoutky cvakly v jediném téměř nepřerušeném zvuku. „Nebudu se s tebou bavit o pokroku, stejně bys nic nepochopil. Už ani slovo!“
„Ne! Jedno slovo ještě mám, jenom jedno. Rosalinde!“ Mladík už nemluvil k vyslanci, další řeč směřoval ke krajanům schouleným v tichém děsu jako houf kuřat. „Rosalinde nás nedá! Jen jí vzdejte úctu, nikomu jinému, slyšíte?! Rosalinde! Ro…!“ Dva výstřely, dvě krátké odpovědi. Na zádech pod zašedlou selskou halenou vykvetl rudý květ, stejně rudý jako ty růže, jichž se tolik let báli. Tělo se naposledy zapotácelo a Teoš zavřel oči – zbytečně, tlumené žuchnutí mu proniklo do lebky i tak. Díky bohu. Díky, že to aspoň nenařídili provést mně…
„Viděl jste, pane, jak vás to prase chtělo zabít, ne?“ zaslechl odněkud zdálky lehce kolísavý hlas, opravdu jen lehce. „Všiml jste, si, jak se po vás chystá hodit nůž, viďte? To jste přece musel zahlédnout, pane…“
„Viděl jsem všechno, příteli.“ Heroldův jízlivý úsměv nešel přehlédnout ani poslepu. „Váš odvážný zásah nezůstane bez odměny. A teď mizíme, než tu chytneme svrab a vši.“
Teoš mlčky pobídl koně a vyrazil za ostatními, skrytý za vlající hřívou před světem, před sebou, před vším. Nemůžeme nic než utíkat, taková je pravda. Zůstali jsme bez vůdců, bez andělů strážných, i bůh nás zatratil, a oni to všechno mají. Už jen proto jsou a vždycky budou víc než my.
Jsou víc, ale lepší nejsou. My věříme a bojujeme i bez naděje na vítězství. Aspoň někdy. Zvládli by to taky?
* * *
„Takhle vypadá ošetřená puška, vojáku?! Je na ní víc hnoje než na tvým ksichtě, a to už je co říct! Rozebrals ji vůbec!“ Kapitán Trehas zdvihl Teošovu zbraň ze stolu a mrštil jí do kouta s takovou razancí, že i zbylí muži ztichli a skrčili se za stoly. „Chlapi, ukažte někdo tý svini špinavý rozborku, než ho tu zkopu – třeba ty!“
Jmenovaný otráveně odfoukl, protestovat se ale neodvážil. „Tak se dívej, jeskyňáku, ať tu nejsme do rána,“ hodil tu prokletou změť železa zpátky před Teoše, bleskověji změnil v hromádku součástí a stejně mechanicky se natáhl po koudeli a lahvičce s olejem. „A radši se to konečně nauč, prosím tě. Až tě někde najdou v pangejtu s rozbitou lebkou, co myslíš, že starýmu kdo udělá?“
Teoš pokrčil rameny. Sejde na tom? Když nezdechnu dneska v příkopě, tak určitě zítra při nějaké sebevražedné akci. Ostatně jen kvůli nim princ Harl výslovně nařídil, aby k jeho jednotkám rekrutovali i nás. Anebo mě zabije některý z těch vašich šílených vynálezů, až se ho omylem dotknu na špatném místě… To jsou v podstatě všechny možnosti, jaké máme. Pokud chceme zůstat slušní. Pak už zbývá jen dezerce a připojení k některé z loupeživých band v lesích, ty nakonec stejně zakládají hlavně naši. Jejich krutost k pocestným a hlavně ke kupcům ze kterékoli země je vyhlášená, i královské vojsko má před nimi respekt. Dobrá, dejme tomu, že i to je cesta…
Ode dveří na chodbu se ozvalo krátké, jakoby nesmělé zaklepání. Trehas tím směrem jen vrhl nasupený pohled. Teprve když zvuk zazněl podruhé a potřetí, polkl kletbu a krátce štěkl: „Vstupte!“.
Na prahu – dál se neodvážil – se objevil mužík v trochu olezlém šedivém fraku, s buřinkou v dlaních a s brýličkami, co vypadaly, jako by mu užuž měly spadnout z křivého nosu. „Jsem Selignon, úředník pana továrníka Tlampera,“ zamečel s prkennou úklonou a opatrně se usmál.
„Tak? A čímpak jste přesvědčil službu, aby vás nevyhnala už od brány a nechala to na mně?“
Chlapík zaváhal, zda má předstírat pobavení dobrým vtipem, nebo raději hned vzít do zaječích. Zatékal očima po vojácích, ti si však viditelně nebyli jistí o nic víc. „Nu, víte, jde o toho vesničana, kterého jste dopoledne popravili…“
„A plným právem. Kdo se pokusí sáhnout na vyslance Jeho Výsosti, nic jiného si nezaslouží!“
„To já chápu, pane, ovšem… jaksi… jak bych to nejlíp, eh, abych vás příliš nezdržoval…“
„Nejlíp rychle, jasně a bez koktání! Tak co se děje?“
„No, prosím, on tedy… měl zítra nastoupit do nového křídla továrny. A panu továrníkovi teď schází. Poslal mě, abych vás požádal, že ano… abych vás požádal o náhradu.“
Kapitán zrudl, jako by na něj vychrstli vědro vařící vody. „Vy jste zešílel, člověče! Máme vám platit za nějakého všivého vraha?! Ať už vás tu nevidím, nebo pomažete za ním!“
„Hmm, ono nejde ani tak o peníze, víte…? On pan továrník by spíš rád… ehm, někoho z vašich lidí na jeho místo.“
„Někoho místo něj, říkáte?“ Trehas se na pár nekonečných chvil odmlčel. „A víte, že to bysme se mohli dohodnout? Ty,“ ukázal na muže sedícího u stolu s Teošem, „dej sem tu špínu. A ať už mi oba táhnou z očí.“
Voják se pomalu narovnal, kývl na Teoše a ten se stejně odevzdaně zařadil po bok úředníkovi couvajícímu se zjevnou úlevou ven ze dveří.
„Tohle nám princ vezme, fabriky jsou pro něj jako vlastní tety,“ zaslechl ještě, než se za ním, nejspíš navždy, zavřely dveře. „A to hovado mi tu konečně přestane huntovat špičkové nářadí. Vypucuj to a strč zatím do skladu…“
Tak to by bylo. Přece jen jsou i další možnosti, jak…
Jak co? Co vlastně, probůh?
* * *
Jestli továrna zvenčí vypadala jako hladová obluda, uvnitř se všechny dojmy jen umocnily. Jakmile je spolkla železná vrata, srazil už netlumený hřmot spolu se směsicí prachu a podivných vůní Teoše k zemi. Hodnou chvíli nedokázal víc než pozorovat všechny ty neurvalé smrduté vnitřnosti kroutící koly a písty, odkrkávající páru, ježící se ostny pák a tepnami kabelů, dívat se, jak rodí další a další samohyby v tupém koloběhu reprodukce strojů, které už snad brzy nebudou člověka potřebovat ani jako nevolníka… Úředníček bezradně obcházel kolem a tvářil se tak zoufale, že se Teoš nakonec sám nechal zdvihnout a odtáhnout do malého kamrlíku na protější straně haly k přijímacím formalitám.
Nahluchlý vedoucí směny viditelně pookřál, když si všiml vojenského stejnokroje, obřadně vsunul listinu do mechanického udělátka, jež podle všeho nahradilo brk a kalamář, když ale zaznělo jméno Rosalinde, otráveně papír zmuchlal, vrazil Teošovi do rukou koště a kbelík s hadrem a bez dalších slov ho vypoklonkoval ven.
Je to jako kletba, blesklo mladíkovi hlavou, jako bychom pro ně byli větším zlem než oni pro nás. Neuhranula je stejná víla jako ta, kterou Rosalindini rodiče zapomněli pozvat na křtiny a která v návalu hněvu předurčila jejich dceři smrt píchnutím o růžový trn? Přál bych jim i tu druhou vílu, tu hlupačku, co změnila smrt ve stoletý spánek pro celou zemi. Přál bych jim, aby i jejich spanilý princ zůstal marným snem, po první stovce let i po druhé a po třetí, aby vysvobození, až konečně přijde, bylo jen dalším peklem, a taky…
„Jedu, kamaráde, jedu!“ Prudký šťouchanec do žeber ho probral z myšlenek. „Tohle není stráž, panáčku, tady se maká! Tak dělej, než ti to nechám strhnout!“
A tak dělal. Den za dnem, týden za týdnem. Pokud měl v první chvíli dojem, že úklid je v těchhle místech jen zlomyslnou kratochvílí pro něčí zábavu, rychle se přesvědčil o opaku. Smetí bylo všude, bujelo v každém koutku, u každého stroje, stejně hbitě a nesmlouvavě jako trnové keře tenkrát, před všemi těmi věky, stejně jako ony připravené zarůst celou budovu, vesnici, království… Odpadlé úlomky železa, hliníku a mosazi, zlámané šrouby a stržené matky, třísky, papíry a především prach, prach, prach…
Prašné závěje se znovu a znovu vršily tam, odkud je před pár okamžiky smetl do pytlů a vynesl ven, brodil se v nich po kotníky, aniž by za sebou zanechával stopy, protože i ty se okamžitě zanášely – a co bylo snad vůbec nejhorší, pod prachem jako by se ztráceli i sami dělníci. Vypadali teď jeden jako druhý, ať už přenášeli obludné kovové dílce, nýtovali spoje nad pásovými linkami nebo promazávali umělým olejem samotné tělo továrny. Tváře jim zhrubly a stáhly se do šedivých masek, oční víčka, už tak padající únavou, rvala tíže prachu ještě urputněji k zemi, z očí i z šatů zmizely barvy, přebité, ztracené, pohřbené. Někteří z nich s velikánskými štětci a kbelíky natírali zábradlí nebo kryty strojů, nepřirozené řvavé odstíny jim ulpěly na oděvech a lících, i takoví však barvy ztratili. Všechny až na tu jedinou, nahnědlou, jako když malíři upadne paleta a obsahy nádobek se na zemi slijí dohromady. Všechny až na tu jedinou, která ani nebyla jejich. A možná, že je, napadlo Teoše jednoho dne. Možná, že ten prach ve skutečnosti vychází z nich. Možná se na nás usadil po tom všem, čím jsme prošli, po prospaných staletích, po probuzení do světa, kterému už nedokážeme porozumět, po tom, co se Rosalinde provdala za prince Harla a ponechala nás napospas té zrůdě, co není ani spanilá, ani dobromyslná, ani čestná, po tom, co…
Možná, že teprve nyní potřebují doopravdy vysvobodit ze zakletí. A mám to být já, kdo se o ně postará.
Ovšem, to je ono. Švarný Teoš, spasitel se svým věrným smetákem a odhodláním v srdci, udatný hrdina připravený zachránit týranou zemi z područí špíny. Probiju se prachem, nic mě nezastaví, všechno to vymetu a vynosím a dostanu se až…
Až kam? Jak bude tentokrát vypadat kouzelná komnata na konci, kde stačí jen políbit nehybnou krasavici a potíže budou vyřešeny, všechna zloba, krutost, bolest se rozplynou? Jak mocná bude muset ta dobrá síla být, aby vymetla temnotu přivolanou ne už nějakými vílími čárami, ale budovanou lidmi, pečlivě, po celé roky? Se vší lidskou prohnilostí, se vším přirozeným lidským nadáním trápit jiné lidi?
Po jakém cíli má vlastně doopravdy pátrat? A je vůbec někde jinde než v jeho vlastních snech?
No co, i kdyby… Sny jsou dost důležité, aby stály za prožívání, dost skutečné, aby bylo znát, když odejdou. Co zůstalo tady těm ostatním, když je vyměnili za věci, které jim Harl vyhlásil za jedinou platnou skutečnost? Prach, nic než prach.
Já budu bojovat i bez naděje, umanul si. Tak, jak to umíme jen my. Za sny, svoje, Rosalindiny, nás všech…
A pak, jednoho teplého večera, mu sny odpověděly…
* * *
„Dobrou noc, Rosalinde.“ Uprostřed bezměsíčné tmy, daleko za vsí i továrnou, v troskách prastaré hlásky, kterou keře dávno strhly a novým pánům nestála za obnovu, z těch několika slůvek až mrazilo. Může vůbec ještě přijít něco absurdnějšího?
„Dobrou noc, Harle,“ ozvalo se ze škvíry cosi, co připomínalo spíš zavrčení vzteklého psa. Může, ovšemže může. Hrůza nezná hranic.
„Dobrou noc, cizáci,“ dokončil Teošův společník řadu hesel a zašpiněné dveře se konečně otevřely.
Co tady dělám? letělo Teošovi hlavou, bože můj, co tady vlastně dělám? Zamračená obtloustlá postava utopená ve stínech z vlastní lucerny se vzápětí zeptala na totéž.
„Je s námi, Jarmyle. Má proč být s námi. Pusť ho.“
„Vídal jsem ho ve vesnici mezi Hadovými katany.“
„Jo, dali ho k nim, býval v královské stráži, tenkrát. Harl si takové nechává na špinavou práci. A stejně se ho nakonec zbavili…“
„Jestli je to špeh… Tak pojďte.“ Světlonoš poodstoupil stranou a cesta ke kamennému schodišti do podzemí se na ně usmála celým svým hřbitovním půvabem.
A zdálo se to tak snadné. Když se s ním spolubydlící ze závodní ubytovny pro přespolní jednoho večera dal do řeči, zatímco ostatní vyrazili do krčmy hledat sílu na další marný den, zdálo se to celé tak prosté. Možná věříš, že se ještě dá něco dělat. Možná si přeješ, aby naše království mělo ještě nějakou budoucnost. Možná je nás takových víc. Možná…
Neváhal ani okamžik, Petrys vypadal jako slušný chlapík. Měla to být osvobozující záležitost, nabídka, která konečně uvolní několik let střádané napětí… Pro všechny svaté, je to snad poprvé, kdy má co dělat se spiklenci? Odhalil jich už celá hejna, zákeřných darebů usilujících Rosalindinu otci o trůn i o život… Tehdy to bývalo tak snadné, snad jen proto uvěřil, že to bude podobné i dnes. Dnes, kdy vrahem starého královského páru je švarný princ a Rosalindin muž, kdy se piklí za účelem návratu dobra k moci a on sám se toho účastní jako rovný mezi rovnými… Všechno se změnilo. Nový svět má nová pravidla, až příliš nová pro někoho jako on.
Netrvalo však dlouho a Teoše tíseň z pokoutních živlů nadobro přešla. Kdepak, tohle žádní spiklenci nebyli. Jen banda otrhanců, oráčů a sedřených dělníků, králové prázdných tlachů a směšně laciných vášní. S čím vlastně přišli za tu hodinu, co s nimi vysedával na prostydlém kameni a jen s námahou přemáhal spánek? Ano, vážení, já taky chápu, že princi Harlovi nešlo o lásku naší Rosalinde, že za vším stál jen sprostý záměr spolknout a zotročit naši zemi, což mu do té doby kletba nedovolovala. Chápu, pánové, že nehoda paromobilu, při níž zahynul náš král s královnou, byla víc než nešťastnou náhodou, ať už se ten ničema bil lítostí do prsou, jak chtěl. Ví to celé království, i vrabci si o takových věcech na střeše povídají, tak co s tím uděláme dál?
Vám nejde o lepší svět, vůbec o žádné převraty. Nechcete změnu pro naši zem, ale jen sami pro sebe, koření do svých ztýraných životů. A rádi pro ně obětujete i těch pár mizerných hodin spánku, jedinou možnost se na chvíli odstřihnout od všeho, co vám naložili na hřbet. Místo abyste si aspoň ve snech zatančili s dobrem, rýpete se i po nocích ve špíně, jen abyste zítra mohli nastoupit do další směny ještě slabší, ještě utahanější.
A nejhorší je, že já se nakonec ještě rád budu rýpat s vámi. Aspoň občas. Vy nakonec, když nic jiného, nezabíjíte naše vlastní kupce na lesních cestách…
„Říká se, že Harl má namířeno do zámečku na kopci za vsí,“ přišel pak kdosi s první zajímavou zvěstí. „Nějakou dobu chce u nás pobýt, i s princeznou. Asi ho k tomu přemluvila, jinak si to neumím představit.“
„Rosalinde? Kdo ji poslouchá?“ štěkl někdo další. „A kdo ji vůbec kde naposledy viděl? Čert ví, jestli jí už taky dávno nezakroutil krkem… Přijede nás špehovat, to vám říkám, měli bysme vymyslet, jak se ho konečně zbavíme…“
„Jo, a jeho královský papá sem potom vyšle trestnou výpravu a srovná nás se zemí všecky. Radši bych hledal nějakého schopného čaroděje, aby ho zkusil ovlivnit. Tak nějak z něj udělat loutku v Rosalindiných rukou…“
Řeči se vedly, jako pramen se řinuly z pouštního písku a do písku se zase vracely, tiše požehnány všemi zúčastněnými. Žádný mág po ruce nebude, odkud by se taky vzal? Několik let po Harlově příchodu se nad mistry kouzelnického řemesla zavřela voda, bez pogromů, bez krvavých čistek. Stačily k tomu politické intriky, plíživé zákony a stejně plíživé přesuny peněz, cestičky, jakými si princ a jeho ohaři zajišťovali své cíle odjakživa. Jak se postupně zvyšovala nákladnost čar a zároveň klesala poptávka po jejich službách, nahrazovaných vědou, stále víc mágů odcházelo za prací do továren, aby si na svou nikým neoceněnou zálibu vůbec vydělali. Strháni celodenními šichtami pak na ni ztráceli nejen čas a sílu, ale postupně i chuť, stávali se dalšími postavičkami s tváří šedou od prachu a s očima bez lesku. Jen špičaté klobouky a hvězdnaté pláště jim u montážních linek povolili, víceméně kvůli snížení nákladů na pracovní oděvy.
Ti nejprozíravější potom včas nabídli své umění novému pánovi. Mohli být užiteční u vojska, u pořádkových jednotek, u výzvědných služeb i v některých průmyslových činnostech, dokázali si spočítat, že princ je rád přijme pod svá ochranná křídla. A on přijal – nejen všechny opravdu schopné, ale především takové, kteří by mohli být nepříjemní, kdyby se obrátili proti němu.
Na to kladl obzvlášť velký důraz.
Spiklenecká schůzka se pomalu nachýlila k závěru, aniž by padlo jakékoli jasné rozhodnutí, houfec pobudů se patetickým slibem věrnosti ujistil, že touží po dalším společném večeru, a rozplynul se do noci. Podzemí vydalo všechna svá tajemství.
Ne tak ovšem noc samotná…
* * *
„Kdo je tam?“ Petrys se jako šílený vrhl ke křovisku, odkud se tajemný hlas ozval, prolezl ho skrz naskrz, ubohý civil, vůbec mu nedocházelo, koho – nebo co – tam všechno mohl potkat. Naštěstí se vrátil s nepořízenou, jen s pořádnou náručí vzteku hmatatelného i přes tmu.
„Nech toho, prosím tě.“ Teoš otráveně zívl. „Sedni si a mlč, ať to máme za sebou. Nebo se dneska už do postele nedostaneme a zítra na šichtě usneš.“
„Poslechni přítele, mluví moudřeji než ty,“ zaševelilo znovu křoví. „Chci s vámi jen promluvit, nemáte pro mě ani tu chvilku? A možná se vám to bude i líbit.“
„Tak kdo vlastně jsi? Zlý duch? Čaroděj?“
„Kdopak ví… Možná jsem čaroděj, možná jsem si kouzlo jen koupil, nečekáš, doufám, že se vám tu budu vydávat do rukou…“
„Kuš!“ Teoš odstrčil druha stranou a sám se naklonil k místu, odkud vycházel magicky přenášený hlas. „A ty povídej! Proč na nás číháš zrovna tady? Za tmy, uprostřed polí…“ Cestou ze spiklenecké nory, chystal se ještě mechanicky dodat, ale včas se zarazil.
„Po cestě domů od spiklenců?“ Hlas nezněl výhrůžně, nevysmíval se, nezněl vlastně vůbec nijak. Jako by to, co říkal, byla nejsamozřejmější věc pod sluncem.
„To říkáš ty!“ štěkl Petrys a Teošovi nezbylo než obdivovat jeho chladnokrevnost.
„Nesejde na tom, kdo to říká. Nezáleží ani na spiklencích, vůbec nic neznamenají…“
„Díky, už jsme si jaksi stačili všimnout…“
„Tedy, abych byl přesnější, neznamenají hrozbu. Zbyteční však nejsou, právě naopak. To, co přinesou, bude významnější, než si vy dva dokážete představit. Přesto může právě vám připadnout nejčestnější místo…“
„Copak by to mělo být?“ Teprve teď pocítil Teoš první záblesk opravdového zájmu. Jestli ho sdílí i Petrys, si uprostřed temnoty nestačil všimnout. „Pomůžou nám zbavit se té krysy Harla?“
„Nepředbíhej, můj milý. Na všechno dozraje čas, i na to, co bys rád věděl. Nech to běžet. Zatím si zapamatuj jedno: až ta chvíle nadejde, přijmi všechno tak, jak se to objeví. Ať už ti to přijde jakkoli zvláštní. O to jediné tě prosím…“
„No počkej, řekni nám aspoň, kolik máme času. A jak moc se na tu tvoji dozrálou chvíli máme šetřit.“
Křoví mu však už odpověď nenabídlo, jen tichý šelest listí v nočním větru, hloupý, zbytečný zvuk, co by snad mohl být výsměchem, kdyby i na to nebyl až příliš prázdný.
„Výborně, to je teda noc. Nejdřív lezu pod zem do nějakých smradlavých děr, abych si vyslechl věci, co už dávno vím, a pak mě čeká poděs s kouzlem, za které vyhodil jmění, jen aby mi mohl po nocích dávat hádanky. A netuším ani, za čí stranu vlastně hraje…“
„Možná za ničí,“ pokrčil rameny Petrys. „Anebo za nějakou, o které vůbec nevíme. Zatím.“
„A teď se kvůli němu mám připravovat na něco, co přijde někdy a někde… Pěkně děkuju.“
„Třeba nejde o to připravovat se, ale vědět, že se budeš muset připravit. A možná dost rychle.“
„Buď už zticha, ty mudrci.“ Teoš zívl, dost okázale, aby to nešlo přeslechnout. „Dneska už se chci chystat akorát do postele. Pojď, už jsme promrhali dost času…“
* * *
Na další schůzce, hned o týden později, si pro ně přišli.
Už když nahoře vyráželi dveře, pomalu a s rozvahou, spíš jako by páčili zaseklý vstup do kozího chlívku, z nich Teoše zamrazilo v zádech. Ne tak, jak to bývá tváří v tvář nebezpečí. Pro tenhle pocit neměl jméno ani po letech služby u stráží, neznal jeho pravou podstatu, nebo se ji možná poznat bál. Letmý pohled ho ujistil, že i ostatní kolem něj ztichli, víc, než by bylo přirozené – a ani to mu na náladě nijak nepřidalo.
Když se pak objevili, mlčenlivá garda nějakého zemana z Harlovy otčiny, už to snad ani nebyli oni, kdo naháněl hrůzu. Pušky nechali na zádech, jen krátké šavle třímali nedbale v dlaních stejně povolených jako koutky úst a rutinou ztěžklá víčka. Nečekali odpor a noví zajatci jim taky žádný nekladli, směšnost jakýchkoli pokusů o boj přímo dýchala ze vzduchu.
Nikam je neodváděli, toho večera ještě ne. Namísto toho se rozdělili do dvou skupin, jedna hlídala vchod, druhá se rozestavila do kruhu okolo vězňů. Tak strávili většinu noci, otupělým, vyčkávavým bděním, neteční jedni ke druhým i k sobě navzájem.
Teoš se usadil stranou od ostatních, tak daleko, jak jen mu přítomnost stráží dovolila – a skutečně snad na okamžik uvěřil, že je tím celá záležitost vyřízená. Že unikne všem zamračeným pohledům, že se to celé prostě samo zaměří jinam. Naštěstí ho aspoň letité instinkty neopustily, a když za zády vytušil stín o něco temnější než ostatní, včas se odkulil stranou. Drtivý úder kamenným odštěpkem tak namísto jeho hlavy zasáhl jen další kámen.
„Co blázníš, Laryne?“ zahučel někdo z houfu. „Co ti to pomůže? Pojď si lehnout a nedělej blbosti…“
„To on, Arnáši. Já si hned říkal, že je to špeh!“ Útočníka se chopili dva biřici, neurvale ho odtáhli stranou a spoutali, jako by ještě sešlo na tom, co se s polapenými zemními krysami stane. „Měl bys udělat to, co já, měl jsi to udělat hned, jak se tu objevil! Přijde sem rovnou od Harlových psů, uniformu má určitě ještě ve skříni a vy…!“
„Nech ho být a buď zticha, janku… Svého člověka by nenechali mezi námi, to zaprvé“
„To nic neznamená, třeba je“
„… zaprvé, no a zadruhé, já vím, jak takovéhle chytačky probíhají. Žil jsem za ty poslední roky leckde, než jsem přišel k vám, víš, hochu? A párkrát už jsem tohle viděl“
„Cože? Ty…?“
„Nějako voják, hlupáku. Jako normální chlap od pluhu. Oni je provádějí vesnicemi, pro výstrahu, pro posměch, co já vím. Libují si v tom, nás určitě taky povedou, no a potom…“
„Potom je… popraví?“
„Právě že ne. Čekal bys, že na konec takové trachtace je vyvedou někam na kopec a tam je před očima lidu postřílejí nebo pověsí, jenže… jenže pak prostě zmizí. Nikde se nevystavují jejich těla, nikde nevisí rozsudky. Odvezou je a hotovo…“
„Kam?“
„Jo, tak to už se ptáš moc, Laryne. Ale jedno ti povím, tady ten za nic nemůže. Přišli by si pro nás i bez něj. Vždycky přijdou. Sklidí si nás jako jablka ze stromu, jen co uzrajeme.“
„Buď zticha, Arnáši. Jde mi z tebe mráz po zádech…“
Rozhovor skončil, do místnosti osvětlené poslední blikající olejovou lampou se vrátil dusný klid. Pak jeden z hlídačů zhasil i poslední zdroj jasu, zůstala jen tma, neklidné oddechování vězňů a vzpomínka na podivnou příhodu minulý týden.
A plíživý strach horší než cokoli reálného, čeho se snad mohli bát.
Polapené zemní krysy…
Co když na jejich osudu opravdu ještě záleží?
* * *
Pro koho byl trestný pochod opravdu určen, Teoš ani za mák nepochopil. Ne toho rána, kdy ho spolu s ostatními zadrženými přinutili tu podivnou a rozpačitou šarádu podstoupit.
Docela určitě ne pro oči vesničanů. Ať už je měl bavit nebo děsit, prostě to nefungovalo. Otrhané postavičky čelily pranýřovanému průvodu se stejnou netečností jako úředníkům vylepujícím rozpisy směn, výběrčím daní, kupcům, komediantům, lupičům, komukoli… Shromáždili se tu snad jen z povinnosti, mlčenliví, zbytečné křoví.
Trochu víc sebevědomě se tvářili samotní pochopové, ani ti ovšem nebyli o nic míň odtažití. Pokud si v podobných momentech skutečně libovali, uměli to po čertech dobře nedávat najevo. Provedli svůj živý náklad ulicemi tam a zase nazpátek, chvíli s ním postáli před kostelíkem, jako by přihnali sedlákovi ovce z pastvy a čekali na výslužku, a pak – aniž se na nich dalo poznat, zda ji dostali nebo ne – se prostě sebrali a odvedli stádo zase pryč.
Ne, tohle vážně nemohla být žádná exekuce. Scházel tu strach. Scházel tu odpor. Scházel tu stud, pokání i hanba maskovaná za výsměch. Scházelo tu vlastně úplně všechno.
Stavení se jim ztratila za zády rychleji, než se nadáli, až příliš rychle. Jako by se sama osada rozhodla, že už ji to hloupé představení unavuje, a utekla někam za vrcholky kopců. Zůstal jen hvozd, míle a míle od všech obydlených končin, divoký prales pokroucených stromů a stále bujících šípkových keřů – žádné cesty, žádné milníky, dokonce ani chýše lovců a drvoštěpů. Sem nikdo nechodil a pokud ano, už se nevracel. Ať už z jakýchkoli důvodů…
Černou vyvýšeninu uprostřed řidšího porostu považoval v první chvíli za pouhou skálu, tak přirozeně zapadala do okolního prostředí. Teprve když stanuli na dva sáhy od ní, poznal jednu z těch hloupých módních věcí, kočárů hnaných silou páry – snad že tahle byla docela jiná než ty, v nichž se cizozemští boháči tak rádi předváděli po ulicích Rosalindiných měst. Mnohem větší, bez oken, bez ozdob, bez jakýchkoli snah o eleganci, trůnila uprostřed rozdrcených keřů jako předvěký behemot, tichá, pokojná, prozatím… Komíny nekouřily, kotle nesyčely, písty se neotáčely, odpočívaly, chystaly se… Nejsou nějak malé, aby takovouhle obludou dokázaly pohnout? Pára je mocná síla, ale přece jenom… No, určitě jim pomáhá stará dobrá magie, je to snad něco divného, když jim lížou paty všichni naši kouzelníci?
Eskorta uvolnila na boku vozidla hrst závlaček a sklopila dolů železný plát, příliš těžký a hrubý, aby se někomu chtělo vymýšlet pro něj složitější mechanismy. Napochodovali dovnitř a útroby se kolem nich zavřely, naruby obrácená verze všeho, co viděli zvenčí; obludný stroj už nebyl součástí jejich krajiny, teď se oni stali součástí té jeho a…
„Ne!“ Výkřik otřásl podlahou i stěnami, na pár okamžiků přebil jejich němé hrozby. Neotočit se za tím hlasem jednoduše nebylo možné…
„Mlčet! A sednout!“ Jeden ze strážných se přikolébal k mladému zajatci ukazujícímu kamsi, kde Teoš neviděl nic víc než spáru mezi dvěma nýtovanými pláty. „Sednout, povídám!“
„Ne… To přece ne… řekněte mi, že to nebyl…“
Než stačil mládenec překonat šok, rána pěstí ho poslala do bezvědomí. Pochop odtáhl nehybné tělo stranou, několik dalších znovu zajistilo vchod a pak se všichni jako na jediný povel, jako dobře sehrané loutky, rozestavěli do výklenků ve stěnách. Paty sražené k sobě, nepřítomné pohledy namířené vpřed, bez jediného náznaku, jak moc se jim taková poloha líbí.
Teprve teď se Teoše začal zmocňovat skutečný děs.
„Sejdeme se v pekle,“ sykl mu kdosi do levého ucha.
Laryn. No ovšem. Kdo jiný?
„Ty pitomce,“ odpověděl stejně tiše, aniž vzhlédl. „Ty si vážně myslíš, že tam ještě nejsme?“
* * *
Když je po několika hodinách cesty vyhnali z přepravníku ven, prostíral se okolo nich široký dvůr s kamenným dlážděním, obehnaný stejně hrubou zdí vysokou na tři sáhy. Vzadu v koutě postávaly tři povozy podobné tomu jejich, půltucet běžných parních kočárů a ještě několik podivných černých vozidel s hranatými skořepinami, uzoučkými okny a velikými koly dosahujícími téměř po střechu. Koruny stromů vyčnívající nad hřeben zdi napovídaly, že jsou stále uprostřed neobývané divočiny.
Stále ještě omráčeného křiklouna odnesli do malého plochého domku vedle parkoviště, který podle všeho nebyl ničím víc než vchodem kamsi do podzemí, spolu s ním odvedli dva další zajatce, jejichž jména ani tváře si Teoš nestačil zapamatovat. Ostatní byli přemístěni k větší stavbě naproti, kde je společně zavřeli do jediné cely se zamřížovanými okny, zcela nezařízené, jen se dvěma páchnoucími toaletami u zadní stěny.
Asi o půl hodiny později jim tam přinesli oběd, špalek zasmrádlé slaniny s cibulí a tvrdým chlebem a vědro vody – nic moc, ale aspoň toho bylo pro všechny dost. Vězni, otupělí dlouhým kodrcáním, hrůzou a zápachem, mnoho chuti do jídla neměli, tváří v tvář nejistému osudu však radši dlouho neváhali a hromádka potravin se rychle začala tenčit.
„Všimli jste si těch černých vozů?“ zahuhlal s plnými ústy Laryn, až mu od nich odlétla sprška drobtů. „Žádný kotel, žádný komín ani výfuk, nic. Přitom neměly oj, neviděl jsem úchyty pro postroje…“
„No a co?“ Petrys se nezdvihl z podlahy ani kvůli odpovědi, ani kvůli jídlu, jediný ze všech nevzal za celou dobu do úst. „Nejspíš je pohání magie, ne?“
„Když už máš přístup k magii, rovnou si poskočíš, kam potřebuješ. I bez kočáru. Co je tohle vlastně za místo, hrome?“
„Však se to dozvíme. Zatím nás aspoň nechtějí zabít, to je pořád víc, než jsme doufali v noci. Buď rád a sklapni.“
„Ty sklapni!“ Laryn vyskočil tak prudce, až převrhl poloprázdné vědro; jeho druzi zlostně zasykli, když se museli dívat, jak drahocenná tekutina mizí ve spárách. „Kdo přivedl tu vyzvědačskou veš, co nás sem všecky dostala? Stejně nás nakonec odpraví, jenom pomaleji, aby to ještě víc bolelo! Ale toho už se vy dva nedočkáte!“
„Laryne, sakra! Říkal jsem ti už jednou, ať neblbneš!“ Čtveřice chlapů vedená šedivějícím ramenáčem v kožené vestě skočila před Teoše s Petrysem takřka v poslední chvíli, srazila zuřícího druha a spolu s ním se na zemi změnila v jediné klubko vířících končetin. „Chlapi, svažte ho něčím, než nás ten trouba dostane do potíží všechny!“
„Do potíží?! Já že vás dostanu do potíží, já!“
„Mazej do kouta jsem řekl! Hned! Tak, a teď poslouchej, ty dubová palice. Tady Petrys má pravdu. Nezabili nás, takže nás nejspíš na něco potřebují. Nevím na co, ale je to naděje přežít a naděje přežít zase znamená možnost se odtud dostat. Když se tady porveme jak koně kvůli nesmyslům, kdo jim zabrání poslat nás k čertu a najít si jinou bandu sedláků? Co nás Rosalinde nechala na holičkách, je v její zemi přebytečného masa dost!“
„Jen kvůli tobě, Arnáši! A jen dokud jsi tady, to si pamatuj!“
„A ty si zase pamatuj, že až nám přinesou novou vodu, nedostaneš z ní ani kapku. To tě zchladí.“ Muži se pomalu vrátili na místa a rozesadili se, jak jen to šlo, a snažili se vysrkat z prohlubní v kameni poslední použitelné doušky. Místnost znovu naplnil dusný klid.
Ne nadlouho. Jen o pár minut později se dveře rozlétly dokořán a strážci bez jediného slova vysvětlení odvedli další tři uvězněné. Laryn byl mezi nimi.
Se směsicí rozporuplných pocitů se Teoš opřel o stěnu a jakkoli se bál, že usnout snad ani nedokáže, po probdělé noci v mžiku spal jako zabitý. Sny mu zmateně prolétl mluvící keř, hučel mu do hlavy slova, o nichž už věděl, že nebyla zbytečná, a tím víc ho děsilo, že jim stále za mák nerozumí, a nakonec vysoko nad jeho hlavou jakési božstvo hromovým hlasem vyslovilo dvě jména, jeho a Petrysovo. Škubl sebou, zamžoural, chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že tohle už nebyl sen.
Ti, kdo vpadli do jejich skromného soukromí tentokrát, se tvářili podstatně přívětivěji, a i když se snažili neodlišovat od obyčejných pochopů, prozradily je uniformy, na pohled mnohem čistší a lépe udržované. Tohle nemohl přehlédnout ani slepý.
Ještě před odchodem si Teoš letmo všiml pohledů, jimiž ho někdejší druzi vyprovodili, a zatrnulo mu. Kdyby tu teď byl Laryn, zastavili by ho znovu? Raději zaplašil všechny otázky, nadechl se a s myšlenkou na tajemného nočního mluvčího vykročil na chodbu…
* * *
„Posaďte se, pánové.“ Prošedivělý muž s generálskými výložkami jim snad až příliš okázale pokynul k lavici naproti stolu; byla o něco skromnější než jeho vlastní křeslo, moc za ním však nezaostávala. „A nemějte strach, tady vám nikdo neublíží.“
„Jo, to už jsme viděli cestou,“ zavrčel Petrys a opřel se o stůl.
„Ten chlap se choval jako hlupák, mohl všechno zbytečně pokazit. Ale ani jemu se nic nestalo. Je přesně tam, kde má být – a vy budete taky.“ Generál se odmlčel, po tváři se mu rozlil samolibý úsměv. Chvíle jako tahle pro něj musely znamenat největší rozkoš, jakou si uměl představit. „Ostatně proč bychom vám měli ubližovat, když jsme si vás sami stvořili?“
Na tohle nedokázali ani Teoš, ani Petrys zareagovat jinak než otevřením úst. Jako odpověď to zjevně stačilo.
„Co jste si mysleli? Zeje snad Jeho královská Výsost takový – s prominutím – trouba, aby v kdejakém zapadákově trpěl hnízdo vzbouřenců? Anebo že uniknete jeho pozornosti, když si zalezete do nějaké díry pod zem?“ Uniformovaný hostitel se rozesmál, až se mu medailemi zdobená hruď natřásala jako panna u muziky. „Potřebujeme tu lidi, hodně lidí. Tolik, že ostatní si jejich mizení nemůžou nevšimnout, někde zkrátka budou chybět a leckomu by to zbytečně vrtalo hlavou. Když ale odvedete houf rebelantů k exekuci, nikomu to zas tak zvláštní nepřijde a lidu to navíc udržuje morálku… Ne zase přespříliš, samozřejmě. Když je třeba, zatáhneme tady, popostrčíme tamhle – a nová skupinka buřičů je na světě, jen ji v pravý čas doručit. Ta vaše lůza nikdy nepřestane Jeho královskou Výsost nenávidět, i kdyby ji zachránil před všemi zlými kletbami světa. Jste roztomilí v tom, jak nám napomáháte a ještě se cítíte jako hrdinové…“
„Napomáháme k čemu?“ Teoš si znovu vybavil pole s divným keřem u cesty – ne, tohle nemůže být on, to v žádném případě. Mohl si kouzlem pozměnit hlas, jistě, ale ne tón, ne ducha vyzařujícího ze slov. Tahle tupá nabubřelá prázdnota v sobě ani náhodou nenese přirozenou sílu a moudrost, s níž se potkali oné noci.
„No, víte… Řekněme to takhle: určitě už jste si všimli, jak se život od vašich časů změnil. Všechny ty stroje v továrnách a parní vozy a další vymoženosti, které teprve přijdou – slyše li jste třeba, že učenci Jeho královské Výsosti vynalezli zařízení schopná letů vzduchem? No a to všechno si žádá energii, spoustu energie, někde ji musíme vzít. Jistě, mohli bychom ji vytěžit z hlubin vaší země, rozkopat a zničit vaši okouzlující krajinu – to by se vám líbilo?“
„K čemu vám napomáháme?“
„Ovšem, ovšem, hned k tomu dojdu. Podívejte, ta vaše kletba – stovky let jste nejedli, nepili, nevylučovali, a přesto jste zůstávali naživu. Celé království s tisíci a tisíci lidí, ani jste při tom o jediný den nezestárli. To je úžasná věc, nemyslíte?
V tomhle okamžiku jste díky odvaze a dobrotě Jeho královské Výsosti osvobozeni, ale to zakletí z vás nezmizelo, kdepak. Je stále ve vás, jen ho vhodnými prostředky probudit a využít, ovšemže moudřeji než ta hloupá zlá víla, že? Uznejte, takovou sílu by byl hřích nechat ležet ladem.“
„Otroci! Mají z nás být otroci, co se nikdy neunaví, nic nepotřebují? Tohle viděl ten kluk, co ho vaši holomci málem zabili? Nějakou tupou hroudu masa, jak někde pod pancířem točí klikami a kolesy? Nějaký ten váš… zdroj? Nestačí, že na vás dřeme do úmoru ve smradlavých fabrikách a…“
„Jen klid, příteli, jen klid. Já… vím, co si teď o nás myslíte, vím, že takovéhle… záležitosti potřebují čas a ten vám prostě musíme dát. Zatím aspoň uvažte, jak může pouhá hrstka z vás pomoct zbytku vašeho lidu, třeba i od těch… smradlavých továren, že? Zase budete žít jako dřív, volní, šťastní… Ostatně vůbec vás nezajímá, proč jste vy dva tady u mě? Nemyslíte si, doufám, že tu osobně hostím každého… rebela, kterého nám přivezou.“
„Ani takhle maličko mě to nezajímá.“ Teoš se zamračeně zahleděl do zdi půl sáhu od generálovy hlavy. „Proč by mělo? Líbit se mi to nebude tak jako tak.“
„Rozumím. Nu, jak říkám, některé věci nesnesou spěch. Pánové!“ Poslední slovo už patřilo strážným, kteří Teoše s Petrysem přivedli, hned po jejich příchodu se kamsi vytratili a nyní na jediný velitelův pokyn znovu vyrostli ze země. „Odvést do soukromých komnat, stranou od těch ostatních hrubiánů. Dobře krmit, slušně zacházet. Občas vyvést ven na procházku. Za pár dní nás čeká další schůzka – upřímně doufám, že do té doby budou naši hosté, ehm… poněkud vstřícnější…“
* * *
„Že si to ale užívá, pacholek. Bodejť by ne, když to nic nestojí.“ Teoš znechuceně sledoval generálův černý vůz pojíždějící sem a tam po nádvoří, beze smyslu a účelu, jen tak, jako když děcko poprvé objeví ve stodole dědečkův zapomenutý trakař. Na volnou plochu za skořepinou mu připevnili drátěnou klec s trojicí chlapů, pobledlých, nevnímajících, lopotili se bez jediné kapky potu s ozubeným kolesem jako u nějakého bizarního mučicího nástroje. Velitel tábora si nevzal ani šoféra, sám točil řídítky ze strany na stranu a s úsměvem salutoval dvojici povinně zevlujících vězňů.
„Tohle nám dělá schválně. Mohl ty chudáky aspoň schovat za nějaké plechy, tady tohle jim určitě nechal uplést jen kvůli nám.“ Petrys se odmlčel, tvář mu nepatrně změkla a uvolnila se. „Ty, neměli bysme si aspoň poslechnout, co nám to chtěl? Třeba by to nebylo úplně marné, co nás tady nakonec může čekat? Když jsme potkali ten hlas v keři, tak…“
„I kdyby na mě mluvil celej tenhle všivej prales, je mi to sakra fuk! Já vidím jenom ty tváře, Petrysi. Nic jiného než ty mizerné tváře. Jsou tady všude, vrážím do nich na chodbách, v noci se mi o nich zdá, jak se mačkají od jednoho konce království ke druhému a já se jimi prodírám, škrábou mě a kůži mají suchou jako pergamen, i ta barva je tak hezky dožluta, protože už v nich neproudí žádná krev… Dodneška se mi zdálo jenom o továrnách a myslel jsem si, hlupák, že nic strašnějšího už snad ani nemůže přijít… Co nám provedou příště? Stáhnou z nás zaživa kůži a budou si z nás odkrajovat maso na oběd?“ Několik okamžiků byl přesvědčen, že Petryse natolik rozrušila jeho slova, že jen kvůli nim ztuhl na místě, otevřel ústa, vytřeštil oči – teprve když jeho přítel vykřikl a ukázal na plochu s vozy, otočil se tam také a šok se bleskově přenesl i na něj.
„Zatraceně…“ Jako by mu mozek odmítl zpracovat, co oči napovídaly. Celé to bylo až příliš neuvěřitelné, až příliš bizarní, aby to dokázal brát vážně.
Možná chtěl generál prostě dojet k nim, zastavit, prohodit pár slov, snad je chtěl i svézt, aby sami okusili, jaké to je, stát na opačné straně téhle fronty. Buď jak buď, nyní se tmavý kočár řítil jako splašený kůň přímo na ně, rychleji a rychleji, a šofér se změnil v pouhou figurku mamě zápolící s řízením. Z krále v žalostného šaška – pokud by tu byl někdo, komu by právě teď bylo do smíchu.
„Co si myslí, že dělá, blázen? Honem!“ Teoš popadl druha za ruku, ze všech sil škubl, aby strhl zoufale těžké tělo stranou – příliš pomalu, příliš pozdě. Obludné vozidlo vrazilo plnou vahou do kamenné zdi a Petrys zůstal vklíněný mezi ní a železným obloukem přídě. Snad už ani nestačil pocítit bolest, snad mu oční nervy popraskaly dost rychle, aby nespatřil vnitřnosti valící se proti zkroucenému kovu, proti kolům, z nichž náraz vyrval většinu loukotí, zohýbal obruče a středy odtrhl od náprav, proti prázdnému sedadlu s vykartáčovaným žlutým potahem… Kdopak ví, jak moc jeho duši utěšilo, že jejich věznitel ho nepřežil ani o minutu. Vymrštěn hlavou proti stěně srazil si v jediné vteřině vaz a dopadl přímo na torzo své spoluoběti, jeden jediný hrozen krve a marnosti.
A úplně vzadu, v kleci, které se snad jen zázrakem nestalo vůbec nic, to vše sledovaly tři tváře bledé jako sníh; dvě z nich nepoznával, musely pocházet z vesnic za kopci, zato třetí…
„Panebože, Laryne, ty zatracenej dobytku!“ Nevěděl, jestli má na mřížoví zaútočit, nebo si spíš přát, aby vydrželo co možná nejdéle. „Tak se ti to povedlo, teď jsi jako oni! To je to, cos chtěl?!“
Vrásčité tělo nenabídlo odpověď, nezajímala je spoušť kolem, jen se dál v návalech zuřivosti vrhalo proti prutům, otloukalo zaťaté pěsti, drásalo tvář… Zbylá dvě pomalu utichla, vrátila se k mechanické a nyní už zcela zbytečné dřině u kola, i tak měl ovšem Teoš co dělat, aby ten nelidský ryk překřičel.
„Podívej! Tak podívej!“ vyrážel ze sebe. „Máš svoji pomstu! A komu jsi pomohl?! Zachránil jsi království?! Zničil jsi to prase Harla?! Komu tohle bude dobré, sakra, komu?!“
Ale počkat…
Trojka strážců, kteří ho doprovázeli na krátkých výletech z podzemí, lelkovala na druhé straně dvora. Uniformovaní pořezové trčeli v předpisových postojích u zdi jako zapomenuté sloupy z dávných věků, dobře věděli, že odtud není úniku. Nebo že by přinejmenším každý takový pokus přinesl dost obtíží a průtahů, aby ho s přehledem zmařili. Už sem kráčejí, už vyrážejí zajistit místo neštěstí, podívat se, co by se ještě dalo zachránit – jenže tentokrát dost možná přijdou pozdě…
„Laryne, pitomce jeden, a víš, že to možná nebylo úplně nanic?“ Jako šílený se vrhl k velitelovým pozůstatkům, prohmatal uniformu od bot až po špičku čepice, každou kapsu, každý skrytý záhyb… Doklady. Skvělé. Svazek klíčů, určitě od všech dveří téhle pevnosti, minimálně. Ještě lepší. Hrst magických krystalů – vynikající.
Tak, teď se na to podíváme, milánkové. Kouzla jste nám prachsprostě ukradli, dobře chápete, že ta vaše všivá pára na všechno nestačí – jenže jsme to my, kdo žil ve věku čarování, ne vy. Vy jste jen kusy rezavého šrotu a právě tak i skončíte.
Pochopové se vypařili hned po prvním záblesku, zmizeli uprostřed pohybu, jako by tu nikdy ani nebyli. Škoda, mohlo se u nich najít pár užitečných věcí, ale co, čeká tu spousta dalších! Teď teprve uvidíte, jaké to je, když mají v rukou moc i ti druzí!
Za Rosalinde! Za krále, našeho pravého krále, kterého jste zavraždili! Za zítřek bez trnů – a hlavně bez těch vašich!
Poprvé od chvíle, co ho sem zavlekli, ho cesta dolů skutečně bavila, poprvé si ji užíval. U několika prvních dveří měl ještě potíže s hledáním správného klíče, rychle si ale všiml, že každý z nich je opatřen barevnou značkou, stejnou, jakou měl i příslušný zámek. Každý průchod za sebou pečlivě zamkl, vyčistil další úsek chodby od strážců – tentokrát už používal magických zbraní uvážlivěji, ozbrojencům ničil pouze hlavy a z mrtvých torz pak odebíral, co dokázal unést – a pomalu se propracoval až tam, kam, jak ještě nedávno doufal, už víckrát nebude muset vkročit.
„Tak, pane generále, je po vašem. Teď se o svoje poslání zatraceně zajímám.“ Hodil vedle stolu tornu s ukradenými dýkami, šavlemi a křesadlovými pistolemi, svlékl své hrubé, týdny neprané hadry a ze skříně vytáhl jednu z parádních uniforem. Bude mu trochu velká, ale co, aspoň je to pořádné oblečení. Teprve když měl nasazenou i čepici, přivolal zvonkem pobočníka, kterého by snad z poklidu nevyrušila ani horda barbarů, a usedl na velitelské místo.
„Tak předně, hochu, žádnou paniku,“ vmetl mužíkovi do tváře, když si všiml, že se už už nadechuje k volání na poplach. „Všechno tu pojede dál, jako by se nic nestalo, rozumíš? Hlášení ven, denní rozvrh, všechno… Jakmile se stane cokoli, co se tu běžně neděje, pověsím tvoji hlavu za ucho na bránu, to ještě stihnu, tak rychle mě nikdo nepřemůže. Za druhé – ať sem okamžitě přijde po jednom vězni z každé osady. A taky všichni mágové, musíte jich tu mít až hanba. Jasný?“
Trvalo jen několik minut a do náčelnické pracovny se vevalilo hejno značně vyděšených otrhanců v doprovodu několika otráveně vyhlížejících postav v barevných hábitech. Vida, za naši ves vybrali toho dědka Arnáše – to je dobré, s ním by měla být rozumná řeč…
„Tak, panstvo, poslední rozkaz – jděte domů,“ usmál se Teoš a mávl rukama ke kouzelníkům. „Tady tihle vás tam pošlou. Řekněte lidem, co se tady děje, řekněte jim, co tu dělají s Rosalindiným národem, ať to všude vědí a zařídí se podle toho. Ostatní zajatci budou s náležitou cestovní výbavou propuštěni, ať se vrátí sami – však si poradí, je jich na to dost. Nikdo jiný odtud neodejde, osobně na to dohlédnu. Kdo se pokusí proklouznout ven s našimi lidmi, zemře. Jdeme!“
Mágové se pustili do díla, vesničané začali jeden po druhém mizet. U těch prvních se ještě přesvědčil, že jsou skutečně odesíláni na správná místa, pak se přitočil k Arnášovi a položil mu dlaň na rameno. „Tebe žádnému hochštaplerovi nesvěřím, pošlu si tě sám. Šťastnou cestu a vyřiď, že brzy přijde.“
„Co chceš vlastně dělat? Harl tě rozmázne jako štěnici, až se o tomhle dozví…“
„Nevím, kamaráde, ještě ne,“ odpověděl po pravdě. „Snad mi tohle doupě samo napoví, až si je projdu celé. Hlavní je, že poprvé za ty pitomé roky můžeme dělat aspoň něco…“
* * *
Tajná pevnost se vylidnila ještě rychleji, než očekával. Vesničané, jakkoli zbídačení, sbírali poslední zbytky sil a povzbuzováni radostí z nové nabyté svobody mizeli rychleji než krysy z potopené lodi. K večeru, když tlačenice u vrat konečně polevila a v budovách zůstali kromě běžné obsluhy jen strážci a mágové, vrátil se Teoš do velitelské místnosti a nechal si ty druhé předvolat.
Duše mágů bývají složité, na to sázel a jak se ukázalo, příliš se nezmýlil. Několik hodin v nových podmínkách stačilo, aby se jejich představivost rozjela naplno, skrývané křivdy se smísily se stejně tajeným strachem a vytvořily substanci, která teď bude pracovat pro něj. Už se netvářili mrzutě, naopak, div novému zámeckému pánovi nelíbali ruce. Jeden přes druhého se předháněli v ujišťování o své věrnosti, líčili, jak zle by se jim vedlo, kdyby se nepřidali na Harlovu stranu, naříkali, že jen kvůli naději na budoucí odpor se naoko uchýlili ke zradě, že nikdy nikomu doopravdy neublížili… Bylo mu z nich nanic, jejich výlevy však nerušil. Věděl, že mu nelžou – a kromě toho jejich pomoc potřeboval.
Když se potom jeden z nich, mladý zbrklý klučina s horkou hlavou a krátkým rozumem pokusil na něj zaútočit a jeho někdejší druhové ho zaživa upálili dřív, než stačit dokončit první kouzlo, Teoš se spokojeně usmál. Nic lepšího si pro tuhle chvíli snad ani nemohl přát.
„Pánové, teď to bude na nás,“ začal a houf kolem něj souhlasně přikývl. „Rosalindin lid léta čeká na vhodnou šanci a ta právě nadešla. Jestli se máme zmocnit dalších důležitých bodů dřív, než se nás Harl pokusí srazit na kolena, musíte jít se mnou. Musíte ukázat čarodějům, kteří nakonec bez výjimky pocházejí od nás, že máme naději. Držte na uzdě pochopy, ještě nepřišel čas se jich zbavit, ale věřit jim nemůžeme. Chystejte bojová a přenosová kouzla – a hlavu vzhůru. Co Harlovi zbyde, když nebude mít vás? Parní meče?“
Zasmáli se, trochu křečovitě, ale upřímně, a on pochopil, že o jeho slovech budou přinejmenším uvažovat. To mu stačilo, pro začátek ano.
Zbytek dne ovšem nepřinesl jen odchody. Našli se i takoví, kteří se rozhodli právě teď poctít pevnost návštěvou.
Nad korunami stromů zrovna mizely poslední paprsky slunečního světla, když na bránu kdosi zabušil zvenčí a údery doplnil pronikavým hvízdotem. Spolu s osobní stráží složenou ze dvou mágů a půltuctu pochopů vylezl Teoš na ochoz, aby si příchozí prohlédl. A hlavně zvážil, co s nimi.
Poznal je okamžitě a po zádech mu přeběhl mráz. No, nepatřili k princovým psům, tihle tedy určitě ne. Přesto si nebyl jistý, jak moc by ho měla jejich přítomnost nadchnout.
„Pusť nás dovnitř,“ houkl bez dlouhých okolků otrhaný vousáč v čele skupinky. „Chceme jít s vámi.“
„Proč si myslíte, že bych měl?“ opáčil.
„A proč ty myslíš, že ne? Máš tolik věrných, že si můžeš dovolit odmítat vlastní lidi?“
Teoš zaťal zuby. Ty neřáde, ty dobře víš, kde mám slabá místa a jak do nich správně rýpat, co? Čímpak jsi asi býval za starých dobrých časů? Možná královským komediantem – nebo snad katem?
„Vlastní lidi… Vy naše lidi zabíjíte!“
„Zabíjíme hlavně Harlovy kupce! A s náramnou chutí!“
„Jistě. Když těm našim většinou už není co ukrást…“
„Zatraceně, chlape, o co ti jde?“ Vousáč už dost namíchnuté nabral špičkou boty šiškový trs a odkopl ho proti zdi, za kterou s ním zacházeli tak nevlídně. „My jsme to takhle nechtěli! Stejně jako ty! Nikdo z nás už není tam, kde by měl být, co nám chceš vyčítat? A nakonec, odpověděl sis sám!“
„Cože?“
„No jistě. Zabíjíme všecky. Jejich i naše. Protože to jinak nejde, dofackovali nás do lupičských doupat stejně jako tebe do tohohle pitomýho lágru. Vezmi nás k sobě a budeme zabíjet jen Harlovu čeládku. Odmítni nás a zase se vrátíme k… no, však chápeš, ne?“
Teoš krátce vydechl. Opravdu jen krátce, jakékoli váhání by v tomhle okamžiku beztak nebylo ničím víc než hloupou, zbytečnou fraškou. „Jsi krysa, víš o tom?“
„Jistě, můj pane. Všichni jsme. Bylo by záhodno s tím co nejrychleji něco udělat…“
Další nekonečné vteřiny ticha. Pak stejně nekonečná otočka ke strážím trpělivě vyčkávajícím dole u závory. „Dobrá. Pusťte je…“
* * *
„Tak pojď.“
Šálen, vůdce loupežníků, se prosmýkl pootevřenými dveřmi jako kočka na číhané, několikrát se rozhlédl, pak dveře zavřel, pomalu a opatrně, aby nezaskřípaly, a po špičkách se doplížil až k velitelskému stolu, odkud ho Teoš celou dobu pobaveně sledoval. Po troufalosti a jistotě, s jakou se odpoledne vetřel na nádvoří, to působilo až komicky – anebo možná spíš strašidelně.
„Tak mluv. Co mi chceš tak důležitého, že tu musíme takhle šaškovat? Na spiklence jsem si hrál už jednou a mám toho dost…“
„Tohle není legrace, pane. I Harl by zbledl, kdyby o tom věděl – sám nevím, jak mu taková věc mohla uniknout.“ Vousáč se naklonil přes stůl, a teprve když mu tvář se zapraskáním narazila na magický štít, zavrčel a neochotně se stáhl. Hlas ovšem ztišil i tak. „Jsou to asi dva měsíce, přepadli jsme na lesní cestě mága, na pohled takový blázen, ale měl koně a slušný oblek, vypadal, že by z něj mohlo něco kápnout. Řval jak tur, to bys nevěřil, i nám z toho trnulo, ani jsme mu pořádně nerozuměli, byla to nějaká úplně cizí řeč, ale povím ti, málem nás zahnal i bez kouzel, už jenom tím křikem… No, když natáhl bačkory, ukázalo se, že je vážně docela při penězích, chlapi měli radost, jásali… Jsem za to vděčný, vážně. Protože jenom díky tomu si žádný nevšiml tohohle…“
Hodil na stůl nevelký předmět zabalený do osahaného plátna – a když to společně rozbalili, veškerá nálada na žerty a zlehčování Teoše rázem přešla.
„To… je…“ zakoktal dost nedůstojně, „je to vážně to, co si myslím?“
Šálen mlčky přikývl.
„Panebože… Tak s tímhle si na nás Harl netroufne, ani kdyby mu patřily všechny armády světa…“
„Přesně tak. Stačil by jediný mág, chvilička nepozornosti a…“ Vousáč se ušklíbl. „No tak co, brachu? Ještě lituješ, že jsi nás vzal pod střechu?“
„Je to moc i na mě… Harl bude zuřit jako divoký vlk, ale myslím, že i kdyby nás pobil všecky, klidně spát už nebude…“ Teoš se zdvihl od stolu a znovu Šalenův dar opatrně zavinul do látky. „Jdeme. Chci mít úplnou jistotu, než tohle pustím ven…“
* * *
Byla by to nestydatá lež, kdyby se Teoš snažil tvrdit, že má k magii kdovíjaký vztah. Za starých časů se huhlajícím kouzelníkům obestřeným výpary a blyštivými symboly jen smál, dnes s nimi snad cítil spřízněnost jako se zástupci něčeho, co patřilo jeho zemi a co princ zabíjel – ale nic víc. V tuhle chvíli však pozoroval dění před sebou se skutečným zaujetím, snad poprvé za celý svůj život.
Mág zkoumal Šalenův nález dlouho, velmi dlouho. Skoro jako by se sám zdráhal uvěřit, co má před sebou. Když konečně uzavřel poslední zaklínadlo, uvolnil se a vzhlédl, nikdo z nich nepotřeboval jediné slovo. Všechno bylo jasné.
„Jaká zrůda mohla tohle vytvořit? A přechovávat? K čemu?“
„Jo, tak to už se mě ptáte moc, pane,“ pokrčil kouzelník rameny.
„Na nic se neptám, blázne. Je mi to ukradené, hlavně že… Ehm, kolik podobných by tu mohlo ještě být?“
„Pochybuji, že někde bude další, můj pane. Je to náročné kouzlo, náročné a drahé, téměř na hranici lidských možností.
V obou směrech. Možná…“
„Co možná?“
„Možná už se někdo chystal provést to, co teď nejspíš provedete vy…“
„Ten praštěný čaroděj z lesa?“ skočil jim do řeči Šálen. „Ten už toho moc nepředvede.“
„Ten těžko,“ zavrtěl mág hlavou. „Nenechal by se tak snadno odpravit, kdyby tušil, co má. Někdo jiný, kdo po té cestě nemohl jít sám. A bál se svému poslovi dost jasně říct, jakou cennost převáží. Nebo jakou moc má v rukou“
„Tak tomu bych celkem věřil.“ Teoš se natáhl a zdvihl artefakt k očím. „Ale jak vlastně víš, co teď udělám, co?“
„Je jen jediná věc, kterou můžete udělat, pane,“ odvětil okamžitě mág, v hlase neskrývanou úzkost, že by se snad mohl mýlit.
A skutečně se mýlil. Bylo tu víc možností, ani Teoš sám ještě nevěděl, pro co se nakonec rozhodne. Možná by teď skutečně dokázal zvítězit nad okupanty, pohnout lid k odporu, vyhnat Harla zpátky do jedových bažin, z nichž vylezl, možná by to dokázal bez jediné kapky krve, pouhou silou strachu, zčásti oprávněného, zčásti podpořeného fámami…
Ale možná, že cesta ke skutečným změnám vede úplně jinudy…
* * *
Kdyby Harlův protiúder přišel uprostřed noci, možná by se muži v pevnosti cítili líp, dost možná by i líp bojovali. Jenže tolik se jich princ neobával, zjevně pro něj neznamenali víc než hmyz, co na pár krátkých chvil zdivočel. Vrhl se na ně přesně hodinu po poledni.
Teoš se škodolibě usmál. Už na tom nezáleží.
Chtěl bojovat do posledního dechu, předvést okupantům, co v jeho lidech je, i kdyby to mělo být sebemarnější gesto. Přál si to předtím a teď taky. Nikdo nesměl poznat, že tahle bitva už se vede o víc než o zbytky jejich vlastní směšné cti.
Mágové se seřadili na ochozu podél zdi, sotva zaslechli na opačné straně zapraskat lámané větvičky, obranu zahájili ještě dřív, než se z křovin vynořil první voják. Ohnivými kouzly pálili nepříteli les pod nohama, nechávali přírodu a živly, ať bojují za ně, a nepřítel jim prozatím nemohl oplatit stejnou mincí. Vybavení pokusného doupěte pro něj zjevně mělo větší váhu než životy vlastních mužů, nechtěl za žádnou cenu riskovat jeho poškození, takže když se na prostranství před vraty konečně vykolébali zpocení, popálení a zranění muži, nemohlo jich být víc než polovina původního počtu.
I tak jich ovšem zbývalo dost.
Brána padla během několika minut; bohužel se otvírala směrem ven, takže pravděpodobně stačil jeden dostatečně rychlý a silný chlap se správným klíčem. Hned za zdí už čekala Šalenova tlupa, skrytá v hradbě z odstavených vozidel – i ta se útočníci zdráhali napadnout, nerozhodně se motali sem a tam mezi kovovými skořepinami, a než se někomu z nich podařilo probrat celou věc s nejbližším velitelem, loupežníci rozjeli svůj tanec.
Bili se tak tvrdě a odhodlaně, až se Teoš styděl za každou vteřinu, kdy o nich pochyboval. Zoufalci s jedinou útěchou v násilí, kdekoli a na komkoli, teď dostali možnost vybít se na správných lidech a užívali si jí plnými doušky. Vzduch se naplnil smrtelným křikem, bočnice vozů, černé a ocelově šedé, ozdobila síť rudých skvrn.
Pak se objevili čarodějníci. Té druhé strany.
Ano, skutečně se objevili, v tom nejryzejším smyslu, jaký může tohle slovo mít – v jediném okamžiku se vynořili přímo uprostřed nádvoří, bez hluku, bez ohnivých efektů, mlčenlivý šik postav semknutých zády k sobě jako ta nejsehranější bojová jednotka. Ani když se pustili do díla, neozval se jediný zvuk. Nehřměla útočná kouzla, nenaříkaly oběti – prostě jen mizely, jako by je neviditelný boží prst vymazával ze světa – a ti, na které ještě nepřišla řada, jen stáli, oněmělí hrůzou, neodvážili se upozornit na sebe ani zašeptáním, natož výkřikem.
Dokonce i Harlovi vojáci zůstali pokorně stát, jako by sami vytušili, že teď už jejich směšných zbraní není třeba.
Teoš se vytratil z bojiště právě včas, aby si ho nestačili všimnout nebo aby ho přinejmenším nepovažovali za aktuální terč, zalezl si do bezpečí velitelské budovy a zamřížovaným oknem opatrně vyhlédl ven. Tohle byli ti nejhorší z nejhorších, ti, kteří už za starých časů přinášeli do království zlo. Zajímaly je jen vlastní černé praktiky, nic jiného, spřáhli by se s kýmkoli, kdo jim umožní je rozvíjet, a stejně tak nebudou váhat kohokoli zradit. Kdyby teď před ně vystoupil, ukázal jim, že brzy to možná bude on nebo jeho lidé, kdo tady bude klást podmínky…
Možná by ho nezahubili. Možná by si nechali namluvit, že není jen osamělý zoufalec, že po něm přijdou další. Přešli by na jeho stranu… a co z toho? Možná získá další, bude jich víc a víc, mágů i vojska, Harl odtáhne… Ale bude to opravdu úspěch?
Teoš se zamračil. Tahle válka nás změní, sám jsem býval vojákem, musím o tom něco vědět. Změnila Laryna, změnila Šalena a ty ostatní, co loupí po lesích – a to se ještě doopravdy nebojovalo, byl to jen marný odpor těch, kdo nikdy nebyli ničím víc než oběťmi. Prohrávali a věděli o tom, bylo jim jasné, že na téhle frontě mohou vždycky jen prohrávat a právě to jim zachovávalo zdravý úsudek. Věděli, kdo jsou, věděli, kdo je nepřítel. Jenže co když zvítězíme?
Získáme zpátky, co nám patří, už to ale nebudeme my. Staneme se tím, čím jsou ti druzí, jinak je nemůžeme porazit. Za pár let tu vyrostou nové smradlavé fabriky, rozjedou se nové parovozy, povstanou noví otrokáři – a tentokrát už nebude nikdo, kdo by stál proti nim. Lidské trosky s vyhaslýma očima se budou cítit svobodné, prach, jímž se budou brodit, bude prach jejich vlastní země, milovaný, přátelský… Tohle je opravdu to, co chceme?
Sestoupil do nejhlubšího podlaží, pečlivě skryl Šalenův dar, tak, aby ho neobjevili aspoň několik dní, až jim pevnost znovu padne do rukou. Teprve pak se vrátil zpátky nahoru. Skupinka černokněžníků tam pořád stála, stejně semknutá, i když už neměli koho hubit. Tak, přátelé. Obětoval jsem vás všechny, kdo jste za mnou šli, za vaši důvěru jsem vás vydal katu. Doufejme, že vaše oběť nebude mamá.
„Vzdávám se.“ Vypochodoval s rukama vysoko nad hlavou, snažil se působit co možná zlomeně, vlastně nemusel ani tak moc předstírat. Jestli hraje v princových tajných záměrech opravdu tak významnou roli, jak se mu generál Grathe snažil naznačit, neměli by ho jen tak nechat zmizet, jenže… „Já jsem tohle celé zavinil, slyšíte? Vzdávám se!“
Nepromluvili, jen se k němu otočili, napřáhli paže – a pak se svět rozplynul, bez varování, bez jediného náznaku, co má přijít dál…
* * *
Výraz toho chasníka se zdál až překvapivě střízlivý a věcný, když se zhmotnil přímo uprostřed přepychu vladařského zámku – nečekaně, překvapivě, přinejmenším tedy pro něj. Hněv, šok, zděšení, ano, to všechno v něm bylo, ale krom toho i něco víc. Vojácká disciplína a nadhled, s jakým se snažil orientovat v novém prostředí… Dobře, že jsem si tuhle chvíli ponechal do soukromí, blesklo princi Harlovi hlavou. Přivést ho do audienčního sálu, mezi tu dvořanskou chamraď, nejen že bych zpackal, co se dá, ale nejspíš by se při tom nikdo ani dvakrát nepobavil.
„Vítej, sedláku. Vidíš, jak si tě vážím? Až do ložnice si tě pozvu – doufám, že to patřičně oceníš…“
Příchozí – dal-li se tak nazvat – konečně otočil tvář jeho směrem, několik vteřin ji ovládala vlna slepé nenávisti a pak… pak poznání natolik ochromující, že všechnu zášť zahnalo na míle daleko. Výborně, tenhle malý test bystrosti tedy zvládl. A ještě se díky tomu stane tvárnější hmotou v jeho dlaních, co víc si vůbec přát? Princ spokojeně pokynul ke druhému křeslu.
„Posaď se, udělej si pohodlí. Už žádné hádanky a domluvy přes keříky, teď můžeme hovořit otevřeně, jako dva válečníci. Nebo možná i jako přátelé.“
„Dřív se budu přátelit s ďáblem než s vámi,“ ňafl rebel nepříliš přesvědčivě. „Pokud vůbec je nějaký ďábel mimo vás…“
„Líbíš se mi. A ta uniforma ti taky sluší.“ Harl se zasmál. „Netuším, co sis představoval, že dokážeš, když mi okradeš jednoho oprýmkovaného poskoka a budeš si chvíli hrát na pána v pokusném táboře – ale odvaha ti každopádně nechybí. Ani vůdcovská čest. A právě to od tebe chci.“
„K čemu je tažnému zvířeti odvaha… Výsosti?“
„K ničemu, můj milý Teoši, vůbec k ničemu. Stejně jako staré vzpomínky, sám jsi viděl, kolik zla můžou napáchat. A přece jim je musíme ponechat, aspoň do určité míry, jinak žádné zvíře nedokáže správně poslouchat pokyny. Nemůžeme je zahnat do stejné nicoty, v jaké byli po celá ta staletí kletby – ledaže ovšem…“
„Ledaže co?“ Jeho oči se zaplnily děsem.
„Ledaže si vychováme skupinu těch, kdo budou ostatní řídit přímo. Z mysli do mysli. Musí to být lidé od vás, to dá rozum.“
„Aby si otroci v továrnách nestěžovali? Anebo…,“ Teoš se zarazil s otevřenými ústy, pomalu mu to docházelo. „Panebože, to ne… to snad ne…“
„Armáda, můj generále… Vojsko tak jednotné, jaké ještě nikdo v dějinách neměl. Vojsko, které se nedá vyhladovět, unavit, vlastně ani pobít, byli jste přece nezranitelní, dokud jste byli pod vlivem osudu. Víš, co to znamená? Kam vstoupíme, tam ovládneme všechno a jediný náš muž při tom nezemře. Náš ani váš…“
„Vy jste ještě větší zrůda, než jsem do dneška věřil…“
„Já?“ Princ vyskočil z křesla, tak trochu proti své vlastní vůli, a dorázoval k němu až na dosah paže. „Já jsem vás neproklel, rabe, jen kvůli tomu, že jste mě nepozvali na nějakou žranici. Ani jsem vás ne vy trhl z vašeho světa, abych vás potom opus til a ještě se cítil jako váš zachránce. Já se z vás jen snažím udělat něco, co bude znovu mít svoji cenu a svoji čest. Zabíráte tu až příliš mnoho místa, které by mohlo být k užitku jiným lidem, a na to nemáte právo! To vy jste tady vetřelci, ne my! To vy nenávidíte docela přirozený vývoj, a ten jsem si nevymyslel ani já, ani moje země! My k němu chováme pokoru, vy ne – nechcete s námi žít jako lidi, proto z vás musíme udělat bezprávné věci, příteli, jen proto…“
Cítil, jak se muž před ním zmenšuje pod tíhou jeho slov, na chvíli mu ho téměř přišlo líto. Nic, nic, teď už není možné otálet. Okolkování už stálo život generála Gratha, který věděl mnohem líp než já, jak na takovéhle záležitosti. I toho druhého vidláka, další skvělý mozek pro armádu, možná ještě lepší než tady ten. Škod už se napáchalo dost, další zkrátka nebudou.
„Vyber si sám. Buď mi odevzdáš, cos sebral generálovi, a já z tebe udělám opravdového vůdce, anebo mě přinutíš pátrat po někom jiném na tvoje místo. Zkazíš mi den života a svůj vlastní na to promrháš… Uvaž, co ti za to stojí.“
Někde hluboko uvnitř zadoufal, že ta prostá duše bude pokračovat v odporu, jenže střet s majestátem byl nakonec přece jenom víc, než dokázala unést. Mozolnatá pravice zalovila v kapse uniformy, vytáhla hrst magických zásobníků a listin a položila to vše na stůl. Jen tiché zachrastění, nic víc se neozvalo.
„Prohledejte ho,“ nařídil své osobní stráži, bez valného nadšení, jak se přistihl. Teoš klopil oči k podlaze, zatímco mu vyfintění svalovci přejížděli dlaněmi po celém těle. Pak dvojice tváří mlčky přikývla – a ta jeho pořád směřovala k zemi.
„Dobrá. Odveďte ho, ubytujte, ať se dobře nají a vyspí. A ty, člověče, přemýšlej, dobře přemýšlej.“ Počkal, až odejdou, a znovu se posadil. Dej bůh, ať si nikdo nevšimne, jak málo si je jistý tím, co od tohohle venkovana skutečně očekává…
* * *
Její blízkost by dokázal rozpoznat kdekoli i poslepu, i kdyby ji skryli do nitra hory, na dno jezera, do oblak. Sloužíval v palácové stráži jejího otce dost dlouho a dost poctivě, aby si vyvinul cosi jako šestý smysl, skrytý cit pro přítomnost kohokoli z její rodiny.
Ti dva burani, co ho eskortovali od Harla, nejspíš netušili vůbec nic, nevšimli by si jí, ani kdyby stála přímo před nimi, dokud by do nich někdo nešťouchl. Dost možná si nevšimli ani jeho pohybu, když pozdvihl paže, aby každého z nich poplácal po zádech… Nebo mu spíš nevěnovali pozornost, jen se bleskově ujistili, že nedrží zbraň ani se nechystá k úderu, a přestalo je to zajímat.
Jejich nehybná spící těla odtáhl do úklidové komůrky, aby hned první kolemjdoucí neztropil poplach, a nedočkavě rozrazil zdobené dveře o kousek dál po levé straně chodby…
Byla tam. Jak jinak.
Tedy – ne tak docela…
„Je slušností zaklepat, když někam vcházíte,“ zpražila ho ledovým zrakem, jakmile jí z tváře zmizel úlek. To byl také jediný pohled, jenž mu věnovala – o vteřinku později už se zase skláněla nad stolkem, kde jedno z těch moderních hejblat otáčelo podivný černý koláč a z mosazné trouby chrchlalo nakřáplé tóny jakési skladby. Zřejmě ji už podobné věci dávno zajímaly víc než staří přátelé a oddaní ochránci.
„Omlouvám se, nečekal jsem tu nikoho,“ zalhal a poklekl u jejích nohou. „Výsosti… má paní… Jsem tak rád, že vás vidím…“
„Co chceš?“ houkla, stále otočená zády.
„Chci být vaším služebníkem, Výsosti, nikdy jsem si nepřál nic jiného. Už když jste byla malá, chodila si s námi hrát, a potom, když jste vyrostla a milovali vás všichni muži v království, vždycky jsem“
„Co chceš?“ zopakovala, podstatně důrazněji.
„Chci pro vás… to nejlepší, Výsosti. I pro naši zem.“ Otráveně vzdychla, vypnula strojek a znovu vzala na vědomí jeho přítomnost. V těch těžkých tmavých šatech šitých podle módy Harlovy říše, s širokým zdobeným kloboukem a kulatými brýličkami vypadala o dvacet let starší – anebo za to mohla poušť v jejích očích?
Možná máš pravdu, Harle. Možná se svět mění a nám nezbývá, než se s tím prostě smířit. Ale ne takhle, probůh, ne takhle. Tohle není vývoj, tohle není zralost. To je strom, který uschl v květu, nikdy nevydá ovoce, zklame všechny, kdo je očekávají, zklame nakonec i sám sebe. Mohl jsem ti odpustit všechno, šťastné lidi proměněné v otroky, svobodné muže předělané v monstra, mohl jsem ti věřit, že jen krotíš nevyzpytatelný tok života – ale nikdy, rozumíš, nikdy ti neodpustím, cos provedl s ní.
„Princ si vás nezaslouží, má paní,“ vyrazil ze sebe, ani nevěděl jak.
„Do mého vztahu s princem ti nic není, vojáku. Když to chceš vědět, jsem s ním šťastná, nic víc nepotřebuju. A teď odejdi a radši se starej, ať jsou naše jednotky připravené k…“ „Nejste s ním šťastná.“ Sám netušil, kde se v něm bere taková troufalost. Něco podobného neměl právo vmést do tváře ani starým přátelům, natož princezně – v téhle chvíli však už nemluvil on, hovořilo cosi vyššího, co se zmocnilo jeho úst a pramálo se staralo, jak se mu to líbí. „Možná vám to on sám namluvil, možná tomu chcete věřit, abyste unikla z té hrůzy, ale pořád jste to vy.
I s těmihle divnými hračkami. A vy byste nikdy nepřijala štěstí vykoupené utrpením jiných, taková nejste. A žádný vývoj ani pokrok vás tolik nezmění…“
„Už toho mám vážně dost!“ Bylo víc než zjevné, že trefil do černého. „Nemysli si, že když jsi generál, nemůžeš ještě dnes skončit na šibenici! To, co předvádíš, je pohrdání majestátem a za to tě čeká přinejmenším degradace, když bude mít princ dobrou náladu. Stráže!“
„Ještě okamžik. Chviličku a pak půjdu sám.“ Letmo pohlédl na dveře – nenechala zevnitř v zámku klíč? Ale kdepak. Ona není tak hloupá, a stejně by nemohl zamknout, z pochopitelných důvodů. „Asi to ode mě bylo vážně nevhodné… Přijmete malý dárek na usmířenou?“
„Tak ale honem… Co mi chceš dát?“
Zašátral dlaní v jedné z vnitřních kapes důstojnického saka. Byl tam. Docela maličký, tak drobný, že ho Harlovi psi při prohlídce neobjevili. A pokud snad ano, jejich hrubé prsty ho neodlišily od skrytého uzlíku nití, záhybu látky, zapadlého kamínku…
Sevřel drobný předmět mezi palcem a ukazovákem a pomalu, téměř obřadně ho vytáhl na světlo. Vlastně se mohl docela dobře obejít i bez něj, ale takhle to bude… řekněme stylovější. A když se vytratí styl, co zůstane? Jen fabriky, parní stroje a tažná hovada…
„Tohle nás usmíří všechny, Výsosti. Vás, prince, mě, celé království.“ Pozdvihl paži tak, aby dobře viděla, co v ní drží.
Konečněji to došlo. Začala ječet, ale s tím počítal a nevadilo mu to. Žádný strážce nestihne doběhnout včas, aby ho zadržel, už ne.
V jednom jste se určitě nemýlili, nikdo z vás. Prokletí zlé víly z nás nezmizelo jen proto, že jsme byli vysvobozeni – škoda, že jste viděli jen své vlastní zájmy, že jste se nám nevěnovali víc. Zjistili byste, jak velkou moc můžeme nad těmi silami mít, pokud už někdo z nás otevře oči a dokáže si toho všimnout. Já měl dost času, dost zápalu a po té hloupé bouračce už i dost prostředků – klidně si vemte zpátky všechny cetky po generálu Grathovi, mně už posloužily a tohle, tohle je mnohem víc než magie. Škoda pro vás, panstvo.
Ačkoliv – možná že ne. Možná je tohle naopak to nejlepší, co pro vás mohu udělat. Tentokrát v tom jedeš s námi, Harle, ty a všichni tví věrní uchvatitelé. Sám poznáš, jaké to je být vetřelcem ve vlastní zemi – budeš i pak velebit ten svůj milovaný pokrok? Pokud ano, dost možná si tě začnu i vážit, navzdory své nenávisti, navzdory všemu, čím jsi.
„Dobrou noc, Rosalinde. Procitneme do krásných časů, to vám slibuji. Dřív se kouzlo nezruší. Nevím, kdo vás tam políbí, nevím, jestli si vás vezme za ženu, ale docela jistě vás bude hoden. Spěte sladce, má paní. A nashledanou…“
Levou rukou chytil princeznu za zápěstí, ve druhé ruce pevně sevřel jeden jediný šípkový trn. Celou květinu od Šalena u sebe nosit nemohl, až příliš snadno by ji objevili, příliš snadno by mohla padnout do nepravých rukou – takže se to musí podařit napoprvé…
Dřív, než se mu mohla vyškubnout, natáhl pravici a zabodl hrot do sametové pleti jen kousek pod loktem.
A pak, zatímco jí hlava klesala na hruď, obestřen mlhou vlastních sílících mrákot, usedl do křesla naproti ní a z posledních sil zaujal co možná důstojnou polohu. Přece jen, stráví v ní přinejmenším dalších sto let…
