Masivní kamenná budova Rahmwelu se tyčila na kopci jako strašidelná pevnost z legend. Jako by si přála uhranout město hrbící se u jejích základů.
Kdopak ví, zamračil se Derret, když si ji prohlížel zaprášeným oknem krčmy, kdopak ví. To její nezemské žluté světlo si podmanilo všechno a všechny kolem. Neoslňuje, nepálí do lící, a přesto změní, čeho se jen dotkne. Přebarví střechy domů, donutí večerní slunce vyblednout. Jako by proti němu i bohové byli bezmocní. A vás, vás si taky upraví podle svého. Kdybyste se viděli, jak teď vypadáte s těmi pískovými tvářemi, jako horda náboženských blouznivců, jako šikmoocí du-penští barbaři…
„Už jste tady zase! Padejte si ty huby nevymáchaný větrat jinam, slyšíte! Tohle je slušná hospoda a slušná čtvrť, darebáci!“ Hostinský zahrozil dohněda opálenou pěstí do ulice, odkud se stále zřetelněji ozýval pokřik přehlušující i halas v lokále, otočil se a s tváří nepříliš obratně skrývající rozpaky se znovu rozhlédl po osazenstvu. Kolik tu asi sedí poutníků, kteří do Ketary přicestovali poprvé, za tím jediným, čím může tohle město prostého člověka opravdu zaujmout? A kolik z nich stejně rychle zase zmizí za branami, až poznají, do čeho opravdu jdou? „Hej, ty, cizáku,“ zastavily se těkající oči jako hroty dvou střel, jež konečně nalezly cíl. „Nezajímal ses před chvílí o tu verbež nějak moc, co? Jestli jsi mi je sem přitáhl, tak tě…“
„Přísahám, že ne, hrome.“ Derret otráveně usrkl piva. Málem bych věřil, že to vy jste uhranutí a ne ti, kdo křičí tam venku. Jenže tohle s lidmi svede každá atrakce v Rekkyholské říši, pokud je dostatečně nabubřelá. I bez kouzel.
„Co tu labyrint stojí, zajímám se o něj;
Je na tom něco zvláštního? Mohlo mi ujít, kolik má přímo v Ketaře nepřátel?“
„Ne tolik, aby se jeden vyptával po putykách jenom na ně,“ houkl kdosi v zadním koutě.
„A jak o nich mluvil,“ zavrčel další hlas o něco blíž. „Divže přitom nebušil hlavou o zem!“
„Dobrá.“ Derret se zdvihl ze židle, rozmáchle setřepal prach z obnošené haleny a bez velkého spěchu vykročil ke dveřím. „Tak zvedněte zadky a pojďte ven. Můžete to brát jako výraz mé úcty k hraběti Arkallovi a jeho stavitelskému umění.“ Ulice ho přivítala stejným podbízivým jasem jako nitro lokálu, jako celé okolí té obludné věci nahoře. Žlutá chiméra se blyštěla v oknech zdobených domů, odrážela se od stěn, od nízkých zdi dvorků, od hrbolaté dlažby… Neunikly jí ani dva páry postav přecházejících se zdviženýma rukama sem a tam, ani několik tuctů měšťanů, kteří jeden po druhém mizeli ve vchodech a průjezdech ze strachu, aby si je snad sousedé nespojili s někým z těch čtyř.
„Vy hlupáci, to vážně věříte, že Arkallo má na srdci vaše blaho? Ze zbudoval Rahmwel pro dobro města, pro váš blahobyt!“ Vysoký předák s rozcuchanými, doruda obarvenými vlasy zářícími do okolí jako maják hlasitě zatleskal vlastnímu výkonu a několikrát se otočil kolem dokola, jako by si přál, aby se jeho vřeštivý smích šířil stejnou měrou do všech stran. „Podívejte se na sebe, jak vypadáte! Oblékáte se jako trháni, střechy vašich chatrčí vám padají na hlavu, a kdyby vás snad někdy omrzelo zpíjet se lacinými patoky, kdyby vás snad labyrint nenudil a chtěli jste ho zase vidět, nebudete už mít ani těch pár zlámaných grošů na vstupné! Rahmwel patří přivandrovalcům a jediný, kdo bohatne, je Arkallo! Vás nejvýš sedře z kůže, aby mohl k tomu smrdutému vředu na těle Ketary přistavět další… eeech!“
Hlas přešel do sípavého chrčení, omráčené tělo tiše kleslo k zemi, stejně tiše, jak předtím na jeho zátylek dopadla zašpiněná mozolnatá ruka. Nezasloužil sis takhle nedůstojnou porážku, blesklo Derretovi hlavou, zatímco napřahoval zaťaté pěsti proti dalšímu z výtržníků, holohlavému pořezovi se zamračenýma vlčíma očima. Dost možná sis nezasloužil vůbec žádnou porážku, dost možná, jsi jen nevinná oběť sloužící čert ví komu. Stejně jako muž, co vás vysílá na ubohé klaunské výstupy do ulic a přitom se bojí svěřit jediné slůvko i starým přátelům ode dvora – copak to je nějaký vůdce buřičů, třeba i tak neškodných, jako jste vy? Ďas to sper, možná mi nakonec budete bližší než ti, kdo nás teď pozorují okny krčmy. Jenže než se pokusím dostat k Lynomaarovi blíž a zjistit, kdo ho proti hraběti a ketarskému labyrintu opravdu poštval, bohové vědí, že chci znát co nejvíc. Potřebuji mnoho důvěřujících duší a hovořících úst, víc, než mi můžete nabídnout vy…
Holohlavý se hlasitě zachechtal, když jeho pravice narazila na Derretovo břicho, odkryté, nechráněné – a hned zas překvapeně uskočil, tvář zkřivenou bolestí, prsty i klouby změněné v zarudlé klubko. Vybral sis zatraceně špatný cíl, příteli. Jenže mohl jsi vědět, že právě v těch citlivých místech pod srdcem nosím už týden jako nějaký zrůdný plod magický krystal? Že mi ho tam vrchní dvorní medikus osobně zašil na důkaz, co všechno se smí s královským slídilem provádět, kolik potupy musí pro blaho říše unést?
Nikdy ho nespatříš, ani tohle divné nenarozené dítě, ani zvrácenou sílu, kterou zásobuje mé paže. Až přijdeš k sobě, můžeš si krátit čas přemýšlením, kde se v tom nanicovatém mladíkovi vzalo tólik kuráže – stejně na nic nepřijdeš. Tak tedy sbohem. Nebo možná na viděnou…
Nehybný silák se zhroutil na záda rudovlasého právě když jeho dva druzi upalovali do spásných stínů bočních uliček, poháněni jásotem přihlížejících. Odněkud – snad právě od krčmy – vzlétlo nahnilé jablko, prosvištělo se nad hlavami měšťanů, zasáhlo jednoho z prchajících do zad. Výskot zesílil a Derret se odvrátil. Dost, pro lásku boží, nechte toho, jestli mám aspoň trochu přesvědčivě předstírat, jak spokojený se cítím…
„Výtečně, chlape.“ Dvě slova za zády, ostrá jako břitva. Bleskově se otočil, málem vyrazil do dalšího útoku, jak se svaly nabité cizorodou mocí dožadovaly akce. Zavalitý muž s černými vlasy a plnovousem právě tak bezmyšlenkovitě ucukl, na okamžik se zdálo, že zaroste do země stejně rychle, jak se z ní předtím musel vyloupnout. „Jen klid, hochu, jen klid, já jsem na tvé straně, teď už můžu. Rvát se umíš, jen co je pravda, zdá se, že tě Janak odhadl správně…“
„Janak? Mělo by mi to něco říkat?“ Derret se zamračil, dvakrát švihl naprázdno do vzduchu, téměř proti své vůli, než se zbytky nevyužité magie konečně uvolnily. „Jsem vandrák, v Ketaře pobývám poprvé, takže při vší úctě k vašim místním postavičkám…“
„No Janak, tuhle hostinský. Povídá mi Olmare, tohle je náš… hrome, neohlížej se po něm, ne dokud spolu mluvíme… tohle je náš člověk. A já na to jen aby se z něj nestala další z Lynomaarových ovcí. Víme my, co si myslí o labyrintu? Jakpak ti vlastně říkají?“
„Pro přátele jsem Tyyr.“ Derret přimhouřil oči. První lež, nevinná, bezvýznamná, taková, co za sebou nezanechává nehybná těla a poraněné duše. Jako stvořená na úvod, než přijdou ty horší. „A pokud jde o labyrint, vraždil bych za jedinou procházku uvnitř. Hrabě Arkallo musí být veliký muž, když našel dostatek…“
„S obdivem k hraběti raději šetři. Je to neřád a vydřiduch, sám to poznáš, jestli se tu usadíš. Jenže Rahmwel, chlapče,“ naklonil se blíž, syčivý hlas se o něco ztišil. „Rahmwel živí i jiné lidi než jeho stráže a mágy, víš?“
„Prosím?“
„Dost řečí, tady venku ne… Jestli chceš vědět víc, čekáme tě s Janakem tuhle u dveří krčmy přesně hodinu po půlnoci. Neprohloupíš…“ Drobné tmavé oko, skryté pod huňatým obočím, sotva znatelně mrklo a muž se bez dalšího vysvětlování a bez rozloučení vmísil mezi kolemjdoucí.
Ve stejné chvíli i hostinský, dosud ledabyle postávající na zápraží, pokýval hlavou, otočil se a stíny uvnitř lokálu ho pohltily jako přízrak…
X
Náhlý výbuch světla pohltil podzemní místnůstku se stejnou nesmlouvavostí, s jakou tu dosud vládla temnota. Provlhlé kamenné zdi zežloutly, i plíseň trámů nad hlavami se vysmívala tou hloupou barvou, všechno ostatní se ztratilo někde za hranicemi pozornosti, jakmile hostinský nahoře zabouchl příklop. Pryč byl zápach potu a piva valící se z poloprázdného lokálu jako lavina, pryč bylo Janakovo mumlavé rozjímání o krysách velkých jako ohaři, jímž odháněl od vinného sklípku pozornost opilců, ztichlo i povrzávání žebříku pod nohama a Olmarův sípavý dech. Jediné, co neztratilo význam, byla éterická žlutobílá koule vznášející se necelý sáh nad podlahou – a tucet otrhaných postav posedávajících kolem jako tlupa předvěkých barbarů u dohořívajícího ohniště.
„Posaď se.“ Derret ucítil Olmarovu dlaň na rameni právě v okamžiku, kdy se v břiše bolestivě ozval krystal. Jestlipak by mu vlastní magie neroztrhala vnitřnosti dřív, než by si odtud stačil probojovat cestu ven? „Bludička ti neublíží. Ještě ne…“
„Bludička…“ Prozatím přeslechl poslední poznámku a soustředil pozornost na kouli. Bylo v ní cosi, z čeho běhal mráz po zádech – anebo za to opravdu mohlo jen tohle prohnilé místo? „Hádám, že jste ji od hraběte nezískali jako přátelský dárek.“
„Hádáš správně. Arkallo by nikomu nedaroval ani rybí kost. Běž se přihlásit k jeho strážím a za pár dní si o tom můžeme promluvit.“ Z kroužku se zdvihl ramenatý dlouhán se staženým obličejem, tiše se převalil místností k nim a Derret s pečlivě hraným děsem couvl. „Jediné štěstí, že je stejně lakomý i k vlastním hlídkám u Rahmwelu, jinak by tu ani tahle krasotinka dneska nesvítila.“
„K čemu je to vlastně dobré?“ Derret pozdvihl dlaně k průsvitnému, lehce tepajícímu útvaru, trochu bojácně, trochu štítivě, aby mu obr neviděl do očí; snad alespoň údiv v hlase předvedl s dostatečnou přesvědčivostí. „Jak může trocha… světla v labyrintu pomoct?“
„Trocha světla? I lucerny v ulicích jsou jen trocha světla, Tyyre z Buranova, i slunce na nebi. A to na tebe ještě nezkoušejí magické triky.“ Silák se pobaveně pleskl do kolen, napřímil se a vnořil zjizvené prsty pod povrch koule. Nezdálo se, že by to na něj mělo jakýkoli účinek. „Jdi, zaplať a vstup do labyrintu, projdi se jím, když tě tolik zajímá. Sám jsem tu hloupost udělal moc a mockrát a rok jsem u něj vartoval, vím dobře, o čem mluvím. Než projdeš branou, možná nebudeš věřit povídačkám o prokletí, budeš si říkat, že je vymysleli pitomci, co by zabloudili i ve vlastní chalupě… Každý vchází do Rahmwelu s takovou, věř mi – a to je chvíle, kdy se ti žádná z Bludiček neukáže. Nejsou od toho, aby tě varovaly. Ujmou se tě, teprve když se potácíš rahmwelskými chodbami zesláblý, polomrtvý, roztřesený hněvem na všecko kolem. Až potom oceníš, že tu jsou. Vyvedou tě na světlo, uklidňují tě a konejší, abys nezakroutil krkem prvnímu hraběcímu panákovi, na kterého venku narazíš… No a potom zase zmizí, nechají tě stát před tou šílenou stavbou a ty se zapřísaháš, že tě u ní víckrát nikdo neuvidí. Jenže dobře víš, že se vrátíš a provedeš ten nesmysl znovu, abys nemusel sám sebou nadosmrti opovrhovat, a…“
„Nech toho, Dalme, běduješ jak baba. Jsi snad jediný, kdo labyrintem neprošel? Koho to tady zajímá?“ Olmar kývl hlavou doleva. „Tyyr by měl především vědět, že mágové široko daleko za Bludičky dobře zaplatí. Když znáš cestu, jak se k nim dostat, a ty ji znáš…“
„Podívejme, zlodějíčci.“ Derret se ušklíbl. „Jakpak to, že vás pan hrabě dávno nepověsil, když je tolik na každý groš? Jen mi neříkejte, že na vás nestačí.“
„Proč by nás věšel? Nepřekážíme mu, právě naopak.“ Olmarův úsměv připomínal ve žlutavém jasu škleb záhrobního monstra. „Dozví se o každém čarodějíčkovi, co od nás Bludičku koupí, a ihned na něj vyrukuje s tučnou daní. Většina z nich jsou ubožáci, dřív nebo později tak jako tak získá zpátky, co mu patří, a předtím si ještě milého kouzelníka pořádně oškube. Arkallo je lakomec, chlapče. Větší, než si tvoje hlavinka vůbec umí představit.“.
„Po městě letí fámy, že za krádežemi stojí ten váš Lynomaar…“
„No jasně, Lynomaarovi blázni můžou i za to, že led studí a v noci je tma. To ti v Ketaře rád odpřísáhne každý, i já, když na to přijde. Ty jsi ale příliš chytrý, abys v nás viděl spojence někoho, kdo je s Arkallem na meče.“ Olmar se zatvářil jako ztělesněná nevinnost – protentokrát, jak se zdálo, plným právem. „Ale jo, i jemu jsme ze začátku něco málo prodali. Dokud se choval jako tuctový kouzelnický příštipkář a neštval měšťany proti Rahmwelu. Dneska si rveme vlasy za každou Bludičku, kterou mu…“
„Tak dost! Neříkal už odpoledne Janak, že tady pan Šťoural šťourá až moc!“ Dalmův výkřik se odrazil od stěn a za ním následovalo dusné hrobové ticho. Od zadní zdi se ozvalo zaškrabání myších drápků o vinný sud a polovina přítomných poplašeně vzhlédla vzhůru k trámům. „Vybavujeme se s ním a přitom není ještě ani prověřený!“
Derret zaťal zuby. Tak, a je to tady; teď není zapotřebí hereckého umění, teď stačí nechat průchod docela obyčejným lidským obavám.
„Cos čekal, holobrádku? Že sem zveme přivandrovalce na potkání, povyprávíme jim o svých hříšných osudech, věnujeme jim dárek na památku a necháme je jít?“ Obr se rozesmál, pod maskou veselí však tentokrát zaznělo cosi falešného. „Naše Bludička zvládne i další triky, víš? Kdyby třeba Lynomaara nebo jinou krysu napadlo poslat k nám někoho na návštěvu, stačí lusknout a můžeme všetečkovy pracky poslat jeho pánům osmažené k večeři. A abych nezapomněl, tyhle roztomilé magické hračky umějí taky zařídit, že necekneš ani slovo, kde nemáš. Rozumíš? Tak dělej, než tě poprosím jinak!“
Se špetkou zaváhám, právě takovou, aby vytvořila dojem strachu z neznáma, ale z ničeho hlubšího, udělal Derret první krok k zářící kouli. Copak se asi stane, až na ni položí dlaně? Změní se v plamenný meč, sežehne ho? Vykřikne něco jako pozor, mí drazí pánové lupiči, stojí před vámi ztělesnění falše, klame vás i samotným jménem, jmenuje se Derret hal Jergon a nezná přátelství, dokonce ani černočernou podsvětní soudržnost, zná jen psí oddanost svému králi, který ho vysílá po říši slídit…? Ne, nic takového neudělá. Královští mágové počítajťs daleko horšími protivenstvími, než je tahle směšná hlídačka domácího krbu. Jenže pro mě to kvůli tomu není o nic jednodušší.
Druhý krok. Natažené paže, troufalé gesto, jehož smysl si nikdo správně nevyloží. Třetí krok…
Mohlo by to pro mě být prosté, ovšem, stejně prosté jako pro vás. Nakonec se ve své bezohlednosti, ochotě obětovat pro své cíle kohokoli a cokoli, zase tak moc nelišíme. Až na to, že vaše cíle jsou opravdu vaše, máte v nich jasno, víte, s kým se spojit a koho zničit, žijete si svou vlastní představou dobra, i kdyby ii většina ostatních po právu nazvala zlem. A já? Vy mě mezi sebe přijmete, pro dnešek, ale jak mě to má uklidnit? Možná zůstanu vaším druhem i zítra á pozítří – a možná se stanu katem, co vám navlékne oprátky, vojákem, který vás přijde lapit. Nevím, sám netuším, čím budu. Jsem jen dobře vykovaný nástroj, kladivo schopné vytesat skulpturu i rozdrtit hlavu tvůrci a nikdo se mě nebude ptát, co z toho se mi líbí víc. Co bych si sám vybral jako cíl…
Povrch Bludičky téměř necítil, její nitro slabě, nevtíravé hřálo na kůži, nic víc. Špetka magie pronikla tělem, vyvolala jemné mravenčení ve svalech a v žaludku, než ji krystal stáhl do sebe, vstřebal a pohltil. Koule se slabě zachvěla a znovu se ustálila ve svém jednotvárném svitu. Hotovo. Tak jednoduše to vypadá pro někoho, kdo se dívá zvenčí.
„Tak dobrá. Dejme tomu,“ zaslechl jako zdálky Dalmův hlas, znovu s tím podivným přídechem pečlivě tajených úvah. „Zdá se, že je čistý.“
„Čistý a náš, i kdyby nechtěl,“ přidal se Olmar. „Vítej do nové rodiny, hochu.“
Derret se pomalu usadil na čerstvě vytvořené místo v kroužků nahrbených postav. Rodina, která stojí proti Rahmwelu a hraběti Arkallovi, škodí mu stejně jako Lynomaar, bezzubý vůdce poblázněných štváčů. A jako ten, kdo vám všem nalepil přes ústa pečlivě střiženou magickou náplast – ať už je to kdokoli…
X
Na obrovitém těle labyrintu dávno pohasly i poslední žluté body, poslední návštěvníci odešli do hostinců a nocleháren snít horečnaté sny o nových, úspěšnějších cestách. Strážci, přes den postávající v nažehlených uniformách okolo bran jako ozdoba samotné stavby, se stáhli do stínů, aby se zatajeným dechem očekávali nezvané noční hosty. Zůstala jen masa temnější než hvězdnaté nebe za ní, dokonce i světlo okolních lamp, zřetelně odrážející zdi domů na vrcholcích ulic, se v ní ztrácelo jako v čerstvě odkrytém hrobu. Temná hranatá díra vyříznutá do světa, chřtán vedoucí někam… kam vlastně? Co by mohli spatřit tam na druhé straně? Pekelná monstra, ďábly, démony?
Těžko. Pro taková místa má král Rokotep docela jiné muže. Hrdiny s širokými meči a ještě širšími rameny, bijce obletované ženami a vyznamenávané na honosných přehlídkách, chlapíky zvyklé mít až příliš rychle jasno, kde stojí zlo a jak s ním naložit… Jenže tady, ve studené noční ulici plné špíny, kdo může říct, kde doopravdy číhá zlo? Kdo může zaručit, že se vůbec nějaké objeví, a pokud ano, že nás nepohltí a nepromění dřív, než je stačíme rozpoznat?
Dnešní noc nepotřebuje hrdiny, ale dobře vykovaný nástroj s kamenem zašitým do břicha, nástroj připravený odhalit cokoli, co škodí říši, a zaplatit za to jakoukoli cenu…
„Co se vlastně děje se starými Bludičkami po výměně?“ naklonil se k Olmarovi. „Hrabě je taky odprodá za zlodějské ceny mágům?“
„Možná,“ pokrčil rameny. „Ale myslím, že tohle nemusí nikoho trápit. Nejspíš se prostě rozplynou ve vzduchu a hotovo, když přijde jejich čas. Čert ví, z jakých nesmyslů je vlastně ti kouzelníci plácají…“
„Ta ve sklepě u Janaka se taky rozplývá?“
„To je něco jiného. Maličko nám ji poupravil ten pokoutní kouzelník, co se s ním Janak zná. Tahle už má pramálo společného s těmi, pro které si teď jdeme.“
„Tak hele, pár mágů jsem už taky poznal. A jestli jsem se od nich něco naučil, tak jednu věc – žádné kouzlo nezměníš v trvalé, když jsi ho tak nevytvořil. Můžeš ho obnovit, když zajde, to jo. Ale nic víc…“
„No prosím, promiň, že jsem něco řekl.“ Olmar se zastavil, založil si ruce na prsou, nepatrně zvýšil hlas. Dva z podzemního kroužku, mládenci s kostnatými tvářemi a poněkud povislými rameny, poodstoupili stranou. „Tak pro mě za mě, v rahmwelských chodbách prostě zajdou, Arkallo je nechá obnovit a vrátí do oběhu. Až na tu naši, my si ji šetříme na svátky. Spokojen?“ Derret se ušklíbl, mžouravý jas blízké lucerny skryl jeho výraz do milosrdného stínu. Ptáš se, jestli jsem spokojený? Městem zmítají vlny vášní tak podivných, že ani král je nemá pod kontrolou, někdo ukrytý natolik dovedně, že o něm nekoluje ani jediná fáma, hraje s jeho obyvateli hloupé a kruté divadlo – a měl bych být spokojený? Já vím, pro vás to celé znamená jen peníze a svobodu, jenže ani vy nejste tak nezávislí, jak si asi myslíte. I vy se otáčíte jako kolečka v orloji zvaném Rekkyholská říše, a jestli se tohle soukolí zadře, úplně jedno kde, i vaše životy zůstanou stát a zrezivějí. Někteří zkrátka musejí klást otázky, ať se vám to líbí nebo ne.
Hladká neomítnutá stěna Rahmwelu se přiblížila rychleji, než očekávali. Zblízka už nepůsobila tolik strašidelně; barevné praporce stáhli vlajkonoši, brány zavřeli správcovi pacholci, světla zhasla pod zkušenými pažemi mágů, zůstala jen unavená hora zasedlého kamení. Odněkud shora se ozvalo zahoukání, ve větvích stromu zašustila křídla nočního ptáka.
Náhle se Olmar zarazil, hlasitě zasykl, jako by komusi odpovídal, houknutí zaznělo znovu, o něco blíž a zcela jasně ze země. Štěrkovou cestou zachrastily kroky, v přítmí se zaleskly špičaté přilby hraběcích stráží a zlodějský vůdce i jeho druzi mechanicky sáhli po jílcích zbraní.
„Vzdáváme se, Olmare! Nebuďte na nás moc zlí, prosím, prosím…“ Vyšší a urostlejší z těch dvou zdvihl paže s halapartnou nad hlavu a přidušeně se zachechtal. „V pořádku, pánové, jsme tu jenom my dva s Hilletem. Dalm s vámi nedorazil?“
„Pro dnešek ne, panský hrdlořeze.“ Olmarův postoj se uvolnil, ruce vklouzly do kapes obnošené haleny. „Zapláčete si nad ztracenými služebními léty někdy jindy… Takže u kterého skladu dneska hlídáte?“
„Tady vpředu, u levého rohu – ale být vámi, radši se kolem moc němotám, Arkallo tam nasadil celé družstvo. Ve dvou domech v ulicích hned pod jižním skladem se k večeru pokazila voda…“
„Ale zatraceně, zrovna teď! To je od začátku roku už potřetí, co?“ Olmar si otráveně odplivl a Derret za jeho zády s námahou potlačoval zklamání. Konec, je po všem, dnešní noc je ztracená. Dvěma desítkám dobře vycvičených bijců čelit nemůže, ne bez magického krystalu – a co ten by mohl provést v blízkosti neprobádaných rahmwelských kouzel, nevědí možná ani sami jeho tvůrci. Otrávenou studnu už nejspíš hrabě nechal vyčistit, zasažené vyléčit – tedy aspoň ty, na které stačí jeho felčaři, zbytek do rána zmizí v temných hvozdech a stržích – touhle dobou už v zásadě musí být klid, jenže zburcované hlídky se odsud stejně do rána nehnou. A při tomhle množství se dá těžko sázet na to, že mezi nimi budou sami ochotní pomocníci.
„Je mi to vážně líto, Olmare.“ Vysoký strážce se protáhl a opřel se o zeď. „Měl jsi vidět, co se tady večer dělo. Chodilo jich tu po ulici nejmíň dvacet, jako oživlé mrtvoly. Chlapi, stařeny, děti, motali se, mleli z cesty, řvali hrůzou, jeden by věřil, že je řídí zatracené duše přímo z pekel… Dva smradi, sotva odrostlí, se vrhli na Arkallova mága s řeznickými noži, když se sklonil nad studnou, málem ho kuchli jak slepici… Povím ti, že je Lynomaar blázen, na to jsem si dávno zvykl, ale za tohle bych z něj vypáral vnitřnosti rozpáleným železem, osobně a zaživa, na to vem jed…“
Olmar si otřel z čela pot, vykouzlený kdóvíodkud a nesmyslný jako výheň uprostřed ledové pláně. „Podívej, Pyrmane, já ti to vážně neberu. Jenže tady mladej má dneska křest a já mu ho fakt nechci zkazit. A ani sobě ne, to pochopíš, až ho uvidíš v bitce. Vážně by se něco nenašlo?“
„No, jestli je ten tvůj nový poskok tak výtečný rváč, možná by si mohl užít v severovýchodním skladu, tam vartuje, pokud vím, jen jedna trojka, jako vždycky. Jinak máte smůlu, berte, nebo nechte…“
Dobře, velmi dobře. Cesta je zachráněna, a dají-li bohové, zítřejší ráno stále ještě může být moudřejší večera. S trochou váhání probudil Derret k životu krystal, soustředil pozornost na dvojici strážců, může být užitečné prohlédnout si je důkladněji, jen na okamžik, na docela kratičký okamžik…
Hned v tom následujícím měl co dělat, aby potlačil užaslý výkřik…
X
„Stůjte, kdo tam!“
„Neblázněte, copak jste nás nepoznali? Na jihu je klid, zdá se, že to Arkallo zvládl, tak nás poslali sem, když už jsme vzhůru.“ Pyrman a Hillet se vykolébali ze stínu vzrostlého smrku a ve světle dvou luceren zamířili ke svým druhům. Pomalu a opatrně, připravení k obraně, kdyby se snad po nich některý přece jen v zápalu služebního nadšení vrhl. Derret, přikrčený v křovinách na opačné straně, trpělivě vyčkával, až krystal v útrobách začne hřát – a jakmile se důvěrně známý pichlavý žár rozšířil do paží a nohou, vyrazil.
Jediným skokem tichým jako let šípu pronikl za záda nehybně stojící trojce, stále ještě zaujaté přicházejícími vojáky, a bez dlouhého přemýšlení zasadil dva dobře mířené údery do zátylku. Se špetkou zalíbení sledoval, jak Pyrman poslal k zemi posledního ze strážců, a když se okolí skladu znovu ponořilo do ticha, najednou měl pocit, že se mu hlava rozskočí na tisíc střepů. Zaťal zuby i pěsti, a než si kdokoli mohl jeho utrpení všimnout, zauvažoval, k čemu by se zbytky spalující magie daly využít. No, pročpak bych si vás vlastně nemohl prohlédnout, lumpové? Však se ukáže, jestli vás opravdu živí jen hrabě Držgrešle a vaše pokoutní výpravy… Copak to skrýváš v kapse pod pláštěm, příteli Pyrmane? Vida, taky nějaká kouzla… Nejsou nebezpečná, neškodí, jinak bychom teď nakonec sotva bojovali na stejné straně – ale ať se propadnu, tohle nemohl dát dohromady žádný z Arkallových čarodějů, tohle snad…
„To nebylo špatné, mladíku. Začínám chápat, proč po tobě Olmar tak rychle skočil. Hodil by ses nám i tady a nebyl by v tom zas tak velký rozdíl. Nech si to projít hlavou.“ Zatmělo se mu před očima, když ho po rameni staženém křečí přátelsky popleskala dlaň v kovové rukavici. Pak už se strážce naštěstí otočil k Olmarovi zápolícímu s těžkými kovanými vraty. „Zase po svém, co? No jo, zlodějský cech je zlodějský cech… Že tě to pokaždé baví. Vsadím krk, že nejmíň jeden z těchhle tří má u sebe klíče od všech skladišť okolo Rahmwelu…“
„Jen si s krkem nezahrávej, právě ten ti teď chráním. Copak myslíš, že s tebou Arkallo udělá, až se tu objeví nějaký slídil a zjistí, že si zloději odemykají tvými vlastními klíči?“ Stáhl mohutný zarezlý zámek, odhodil jej do trávy a s vervou se pustil do druhého. „A Tyyra nech na pokoji, je to poctivý lump, žádný panák se dvěma tvářemi jako někdo.“
„Tak královských slídilů se bojíš? No to bys mě rozesmál… Neblázni, takového kašpara poznáš dřív, než vjede do města.“
„Nějak si věříš, poskoku. Kolik jsi jich už potkal, co?“
„Na tom nesejde. Jsou jeden jako druhý. Rypáky až na půdu, myslí si kdovíco, když pracují pro Rokotepa a já jenom pro hraběte, to nepřehlídneš… Řekni, až to budeš mít, ale jen ztrácíme čas.“
„Kdo umí, ten neztrácí. Jsem hotov.“ Vrata stejně neudržovaná jako zámky na nich zaskřípěla do nočního ticha tak, že se i samy stíny v hrůze stáhly. Odněkud zaznělo krátké zaklínadlo a ke stropu se vznesla osamělá Bludička, aby osvětlila zaprášené police s řadami ozdobně tesaných kamenů – právě v nich se skrývaly její sestry, dosud čekající na probuzení. Kdy procitnou k životu a kde, to ovšem v tuhle chvíli ještě netušil nikdo z nich.
Nebo snad ano?
Něco rozhodně nebylo v pořádku. Odněkud proudil tenký pramínek sil, které tu neměly co dělat, a Derretovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co se děje. Ta neurčitá věc skrytá v Pyrmanově obleku se probouzela k životu, už se ani nesnažila skrývat, jen špetka vnímavosti postačila, aby ji objevil. Zaťal zuby, přimhouřil oči, připravený na cokoli, co mohlo takhle stavěné kouzlo přinést…
Na cokoli kromě toho, čeho se vzápětí skutečně dočkali.
Kdyby se podobný příval vyhrnul z doupat temných mágů, kdyby ho přinesla monstra z dalekých nepřátelských zemí, snad by se našla aspoň hrstka duší dost silných a dost připravených, aby dokázaly odolat. Jenže přišel od Bludiček, mírných, laskavých pomocnic, a než si kdokoli stačil pořádně uvědomit, co se vlastně děje, bylo už na jakoukoli ochranu pozdě.
Jako ve snách k Derretovi dolehl Olmarův zvířecký řev, jen koutkem oka zahlédl jednoho z mladých zlodějů, dávícího s hlasitým supěním, jako by mu i vnitřnosti chtěly vyskočit z hrdla, pak už směsice morbidní zběsilosti a beznaděje zachvátila i jeho.
Král Rokotep je mrtvý, letělo mu hlavou jako vichřice, věrná šlechta se ve vězeňských kobkách přetahuje o žrádlo s krysami a kálí do plen v útulcích pro blázny, požehnaná rekkyholská říše se rozpadá pod vládou darebáků… Ne, nebyly to obrazy, nebyly to přeludy, před nimiž mohl s pomocí bohů opevnit mysl. Tahle moc přímo v jeho mysli pracovala, tvořila nálady a pocity, jež nepotřebovaly být ničím vyvolávány. A mysl křičela o pomoc, dělej něco, naléhala na krystal, zbav mě bolesti, copak tě, ty odporné kamenné dítě, nemám právě od toho? Zbytečně, krystal dávno bojoval sám, pálil a žhnul jako katovské železo, jenže na takovou porci zla nemohlo stačit ani deset podobných – k jednomu utrpení jen přidal další. Radši ho nechat být a zmizet odtud, upalovat za Olmarem a doufat, že ještě není pozdě na uzdravení…
V té chvíli se mu do cesty postavil Pyrman.
Derret zavrčel agónií a zlobou. Netuším, o co ti jde, nevypadáš jako zrádce, jenže jsi nás proměnil ve zvířata a zvířatům teď musíš čelit. Dlaň švihla vzduchem, dopadla hranou na krk, tentokrát se ale nezastavila, nořila se hlouběji a hlouběji, dokud se neobjevila na druhé straně, rudá stříkající krví, páchnoucí zbytečnou smrtí bez úlevy, bez řešení. Počkal, až zmrzačené tělo dopadne na z&m, zašátral v podšívce uniformy a z jedné kapsy vytáhl drobný modře se lesknoucí amulet pokrytý nerozluštitelnými znaky. Dobrá. Až bude po všem, ty mi prozradíš, oč tady opravdu kráčí. Dost možná lépe než tvůj pán.
Zastrčil předmět do záňadří a rozběhl se ven, za ostatními…
X
Olmara dohonil v polovině cesty dolů z kopce, za zákrutem, kde nepřerušovaná řada starobylých domů uvolňovala kousek místa malému parčíku.
Ve skutečnosti to byl spíš Olmar, kdo dohonil jeho. Jako podivný noční přízrak vyskočil z úzkého výklenku na rozhraní dvou budov, dopadl už značně-vyčerpanému Derretovi na záda a srazil ho na dlažbu. Zápasil jako divoký býk, aby mu zabránil znovu vstát, rval se tak udatně, až magické síly ve vyslancových pažích znovu vzkypěly touhou po krvi. Teprve když se zloděj ocitl na lopatkách a přestal klást odpor, vybily se několika údery do dlažby a utichly.
„Nech toho, pitomce, slyšíš? Nechci ti nic udělat!“ Chrčení Olmarova přiškrceného hrdla jen stěží rodilo srozumitelná slova. „Chci ti zachránit kejhák, nám oběma. Poslouchej mě, hrome…“
Derret odtáhl nečestně bojující paže a nechal pobledlého vůdce lupičů pomalu posadit. Žádné další popravy bez soudu. Jsou i jiné cesty, teď už ano.
„Ani krok dál, Tyyre, za žádnou cenu, slyšíš? Vrátíme se o kousek nahoru, dáme se ulicí vlevo a vytratíme se za město, do lesů. Smrdí to tady, chlapče, něco tu kolem páchne jako třídenní mršina…“
„Číhají tu na nás? Kdo?“
„Nevím, opravdu ne, ale když jsem se blížil k tomuhle čertovu zákoutí, jako by mě už drtili v kole… A kde jsou Tarm a Syyna, kam se ztratili? Vyrazili z labyrintu jen chviličku přede mnou a mířit měli rovnou k Janakově krčmě, stejně jako my. Tak proč jsem ty dva holobrádky ještě nedohnal, zatraceně? Něco se na nás chystá, rozumíš? A sklapne to právě tady, já to prostě vím, já…“
„Neříkal jsi snad, že Arkallo z nás nemá škodu?“ Derret zklamaně vstal. Možná máš pravdu, jenže co já si s ní počnu? Útroby i svaly mám napůl spálené, jestli do rána požádám krystal ještě jednou o pomoc, nejspíš jen ušetřím nepřátelskému meči ránu. „A kdyby nás přece jen toužil polapit, nahoře u Rahmwelu nás měl celou dobu jako na talíři“
„Jo, je to celé hloupost, dobrá, dobrá.“ Olmar se chytil oběma rukama za hlavu, jako by se mu v příštím okamžiku měla rozskočit. „Jenže když máš čich na podrazy, vyplatí se mu věřit…“
„Ještě ti přeskakuje z tý muziky nahoře.“ Derret přejel prsty po chladivém povrchu amuletu, aby se ujistil, že mu během potyčky nevypadl. „A ani tam to nebyla žádná past, to už by naše škleby přibíjeli panu hraběti vycpané nad lůžko… Takovéhle věci tu nejsou proti zlodějům, na to jsou zatraceně dobré. Myslím, že jsme zas jednou vlezli, kam jsme neměli, něco jsme náhodou spustili nebo…“
„Co ty můžeš vědět o Bludičkách! Jsi tu pár dní!“ Olmar ještě něco vykřikoval, chrlil vodopády slov o temných čarodějích a kouzlech, jaká nedokáže ovládnout nikdo než oni, ty už však Derreta nezajímaly. Namísto toho zasunul dlaň do kapsy, k amuletu, se zavřenýma očima odříkal krátkou formuli a soustředil veškerou pozornost k někomu úplně jinému.
Lynomaare, buřiči Lynomaare, nemám ponětí, kde tě hledat, je mi ale jasné, že tenhle hrací kámen patří tobě. Máš ho u mě schovaný, chci ti ho vrátit osobně, z ruky do ruky. Město tě nenávidí, tak svorně a tak bezdůvodně, žes to zkrátka nemohl být ty, kdo tuhle zášť vyvolal. Já tě nenávidět nebudu, Lynomaare, ne na pokyn davů. Nejsem tu nikomu zavázán, nedlužím nikomu nic, ani dnes, ani do budoucna; pro dnešek jsem mizera a zloděj Tyyr a čím budu zítra, to vědí jen královské tajné služby. Přijď za mnou, i když jsem bez důvodu zavraždil tvého posla, nebudu prosit za odpuštění, jen pokrytci se omlouvají. Spáchal jsem zlo a přijmu cokoli, co mi na oplátku uchystáš. Pojď si pro pomstu, jestli po ní prahneš. Můžeme se utkat v souboji, možná tě taky zabiju anebo sprovodíš ze světa ty mě – nejdřív chci ale vědět, čím můžeš posloužit mému králi a mé říši…
Oční víčka zaprotestovala, když jim poručil se otevřít, stoupala tíživě a namáhavě jako zarezlé mříže dvou prastarých vězeňských kobek. Dvě cely v podivných ztracených katakombách, za jejichž zdmi čeká všechno možné, jen ne svoboda a mír.
Vyrovnaná řada hraběcích biřiců v rudých pláštích se blížila ulicí shora i se skřehotajícím Olmarem, zmítajícím se v sevření dvou z nich. Druhý šik postupoval z opačné strany, táhl za sebou po dlažbě strnulá těla Tarma a Syyny, dvě nemohoucí trosky s prázdnýma očima a ústy pokrytými rudou pěnou. Zase otrávená voda? Tady kolem přece není žádná veřejná studánka, potok ani kašna…
Ještě víc ho však zamrazilo v zádech, když si všiml tichého průvodce, kráčejícího bez pout, bez ran a bez krve v čele ozbrojenců. I po jediném setkání ve sklepě dokázal bezpečně rozpoznat Olrnarova přítele Dalma – a nic by na tom nezměnilo, ani kdyby se zloděj nehrbil a neodvracel tvář od všech uličních lamp…
X
„Ty kryso!“ Olmar vyskočil, zalomcoval mřížemi a ještě jednou vztekle zařval, odpověděla mu však jen ozvěna odražená od zdi nočního Rahmwelu. A podivně mrtvý klid jižního strážního postavení. „Dostaň se mi pod pracky a ráno se na naše těla na špagátech dívat nebudeš, to ti zaručuju!“
„Neblázni, člověče, nehulákej tolik. Hlídky se pídí na severu po další bandě, nebude jim zrovna do zpěvu, až se vrátí s prázdnou. Ať nakonec nevisím s vámi…“ Dalm zůstal stát dost daleko, aby unikl z dosahu šermujících paží, a jeho pokusy o co nejtišší šepot z takové vzdálenosti působily chvílemi až komicky. Za okny strážnice se zdvihl vítr, trámy šibenic slabě zasténaly v náhlém závanu chladu. „Já… jsem chtěl být jedním z vás, když jsem se k vám přidal, a taky jsem byl, ze začátku ano. Máte přece tu svoji Bludičku, poznali byste, kdybych lhal… A ty ostatní jste nakonec měli taky jen díky mně, to já se znal se strážci labyrintu, to já…“
„Chceš snad, abysme ti děkovali? Za co! Že se ráno celé město bude bavit, jak se naše mršiny pěkně houpou?!“
„Nebude, přísahám, nebude, když to teď nezkazíte.“ Celý se slabě třásl a nemohl za to chlad, oči se mu rozšířily a v záři olejové lucerničky na stole podivně zvlhly. „Odešel jsem od Arkallových jednotek jen proto, abych se osvobodil od těchhle svinských zdí, kvůli ničemu jinému. Tolik hodin procouraných těmi plesnivými žlutými chodbami, tolik pokusů, znova a znova, a pořád stejné porážky, pořád stejná potupa… Já… já už jsem to prostě nezvládal, myslel jsem, že mezi vámi spíš zapomenu, a i kdyby snad ne, stejně se nebudu moct u Rahmwelu ani ukázat… A jak jsem dopadl? Začali jste mě využívat k loupení Bludiček ze skladů! Ta kamenná stvůra si mě přitáhla nazpátek, nenechala mě uprchnout… A když jsem zase stál před hrabětem, nepotrestal mě, neposlal na šibenici – prostě jen řekl potřebuju tě, ty smradlavý červe, budeš můj donašeč, jinak se s labyrintem rozluč… Zatraceně, on věděl, jak na mě, on to věděl, sám ďábel mu to poradil! Pochopte, já prostě musím Rahmwelem projít, musím ho pokořit, jinak… jinak se už nikdy nebudu cítit jako chlap, nikdy, do posledního dne života!“
„Nechte ho, teď nám nelže…“ Derret si zhnuseně odplivl, zdvihl se z kamenné sedačky a došinul se po bok zamračeného Olmara. Nikomu nedovolím tuhle šanci zmařit, sám ji potřebuju nejvíc. Mohl bych nás odtud klidně dostat sám, ale čím déle udržím svá kouzla v tajnosti, tím líp. Pro všechny. „Tak kampak nás zavedeš tentokrát, co? K dalšímu otrávenému prameni?“
„Ale jděte. Není žádná otrávená voda. Jen Arkallovy pasti na rozvraceče a pár nevinných, které obětuje kvůli těm řečem o studních… Vidíte, nic před vámi netajím, nic, co vím…“
V Dalmově dlani se objevil klíč, zachrastil v zámku, otevřel mříž a stejně tiše zase zmizel. „Tak poběžte. Ukryjete se do labyrintu, jen do přední haly hned za vchodem, ani o krok dál. Hlídky se tam za vámi nepoženou, zůstanou čekat venku, až jim padnete do drápů. Jenže co žádný strážce nezná.“ Naklonil se blíž, když vycítil, že jeho druzi jsou už zase menším nebezpečím než muži ve strážnici. „Co žádný strážce nezná, jsou tajné chodby. Pár jich tu zůstalo ještě po staré pevnosti, než ji dal Arkallo kvůli Rahmwelu zbořit. Tu největší a nejpohodlnější najdete kousek od brány – stačí? Máte snad co ztratit?“
Olmar cosi nesrozumitelně zabručel a vyplížil se z klece, pomalu, váhavě, jako by už kráčel vstříc mistru popravčímu. Derret ho následoval v těsném závěsu a nakonec, po chvilce ustrašeného rozhlížení, opustili vězení i Tarm se Syynou. Měsíční svit ozářil vnitřek strážnice, stěny, stůl s kostkami a balíčkem karet, vyhaslá kamna – a pak se v tom nepříjemně jednolitém světle objevily i siluety dvou ozbrojenců. Stáli neškodně opření o zeď vedle svých halaparten, oči tupě přimhouřené, nevnímající, ústa mrtvolně pootevřená a zvýrazněná černí, vypadali jako dílo nepříliš obratného dekadentního malíře.
„Tumáš.“ Dalm vytáhl drobný měděný flakónek zabalený. „Vaši kumpáni vás přišli spasit před jistou smrtí a logranovým octem samozřejmě uspali i mě, to dá přece rozum, no ne? Tak honem, dělej, dokud jsme tu sami.“
„Kdepak, tebe neuspali.“ Olmarovy líce ztuhly chladnou rozhodností, když se chopil jedné z halaparten a jako bůh pomsty namířil její hrot před sebe. „Tebe propíchli jako prase na rožni, pak ti otloukli hlavu o zeď a nechali tě chcípnout ve vlastní krvi. Co jiného s tebou taky měli udělat?“
„Počkej, člověče, neblázni.“ Dalm před ním ustupoval a vyplašeně se rozhlížel, jako by nedůvěřoval ani půdě pod nohama. „Ničemu nerozumíš, já…“
„Jednomu už rozumím dobře – co jsi za hada…“ Hrot mu zlehka přejel po vypracované hrudi. „Tak kdopak ti zaplatil tentokrát? Kdo nás chce dostat? Snad Lynomaar, zabije nás tam, aby měl další trumf proti hraběti? Anebo sám Arkallo potřebuje pokusné myši na nějaké nové čáry s Bludičkami? Tak mluv, dobytku, ulehčíš duši, než ji pošlu na mučidla v očistci!“
„Přísahám, Olmare, přísahám při všech bozích, jen co projdu labyrintem, už proti vám nikdy nic… Aaaah!“ Nebyl to kov halapartny, co ho nakonec dostalo, ale oslnivě modrý zášleh bojového kouzla z křovin za jeho zády. Dalm naposledy nevěřícně pohlédl na bývalé druhy a poroučel se k zemi, mezi lopatkami odporně páchnoucí skvrnu seškvařeného masa; vzápětí ho následovala zbraň, již upustil Olmar, klepla o štěrkovou pěšinu a zůstala ležet v tichém zahanbení před tím, co tak elegantně odvedlo práci za ni.
„Moudré rozhodnutí. Snad mi odpustíte, že jsem to trochu urychlil.“ Tmavou siluetu ve tmě spíš vytušili, než zahlédli, tím jasněji a zvučněji však zněl hlas. „Tahle onuce udělá za volnou cestu do Rahmwelu cokoli, zradí vás hraběti, černým mágům nebo třeba samotnému arciďáblovi… Cokoli. No tak, seberte se a upalujte do svých brlohů, dokud máte na čem!“
„Co jsi zač? A co chceš?“ štěkl Olmar.
„Nechci nic, stačí mi, když způsobím Arkallovi jedno bolení hlavy navíc… Není vám dost, že si zachráníte krky?“
„Když neznám zachránce, každá pomoc smrdí pastí!“
„Myslím, že mě znáš dobře, ty dubová palice. A nechráním vás, ale říši, co vás krmí. Vraťte se k olupování pocestných a kapsářství, jestli vám můžu radit, Bludičky vám už dlouho vynášet nebudou. A teď se konečně ztraťte, moji chlapi nezdrží hlídky dlouho.“ Muž mávl směrem ke svažujícím se ulicím a Olmar se sotva znatelným pokrčením ramen uposlechl.
Derret se přikrčil vedle dveří za jedním z omámených strážců, počkal, až zmizí i zbylí dva lupiči, a zašátral konečky prstů v záňadří. Hladký povrch Pyrmanova amuletu pálil v dlani, jako by se chystal spéct ji na uhel. Když natahoval paži před sebe, zachvěl se při pomyšlení, že právě to se možná magický talisman opravdu chystá udělat…
„Jsem rád, že ses ozval. Tohle si nech, ještě se ti může hodit. A pospěš, času není nazbyt.“ Zblízka, ve světle lampy na zdi labyrintu, pomalu nabyl pevnějších obrysů. Z přízračného zjevení zůstal jen obličej zvrásněný mnohem víc starostmi než věkem, lehce prošedivělé vlasy a mírný, vnímavý pohled – až příliš mírný na tíhu, jaká se v něm skrývala. „Král Rokotep musí vědět, co se tady připravuje, a já sám se za ním vypravit nemůžu. Zatím ti neřeknu víc, ale…“
„Vydrž.“ Krystal v Derretových útrobách se zachvěl, chvilku bolesti vystřídala živočišná úleva, když se jeho magie změnila v hojivou moc a přesunula se do mysli nového druhá. Zábrana tam uvnitř se nechtěla vzdát tak lehce, vzpouzela se a bojovala, připravená odolat každé síle pod sluncem – kromě té, již zrodily v hloubi královského paláce mozky ještě mnohem zarputilejší. „Tak povídej, Lynomaare. Myslím, že teď už ti nic bránit nebude.“
„Stejně musím zůstat v Ketaře. Hraběcí by se mnou skoncovali hned na prvním poli za městem.“ Stárnoucí mág se hlasitě nadechl, krátký zvuk plný napětí jen zvýrazněného zoufalou snahou je potlačit. „Ale ty, ty jsi pořád jenom zlodějíček Tyyr, nikoho nezajímáš a tak to i zůstane, když nás spolu nespatří… Musíš hned vyrazit do metropole. Nebo by se ti snad Arkallo zamlouval jako nové Veličenstvo? Budeš mu sloužit stejně oddaně jako Rokotepovi?“
„Víš, co říkáš? Tohle je hodně vážné obvinění.“ Derret se zamračil. „Klidně bych se pod něj podepsal, jenže to ty určitě víš. Jak mám poznat, že to není past?“
„Dám ti na cestu pár Bludiček. Nikoho nemůže zarazit, že lupič oloupil kumpány a vyrazil do hlavního města. Zaplatí mu za ně pětkrát víc než tady. A Arkallovi nakonec nic nebrání vyslat své kupce třeba i tam… „Vem si amulet, jestli ti ta chvilka nahoře ve skladu nestačila, dej si další kolo a přeber si to sám.“
„Tolik věříš svým čárům? A mně?“
„Zatraceně, nech si od královských mágů třeba rozežrat hlavu, jestli tě to přesvědčí, ale nezdržuj! Já na vybranou nemám, bohužel… Až se na Rokotepův palác sesypou hejna Bludičeka přinesou všechen hnus, co nasbíraly od rahmwelských návštěvníků, bude pozdě riskovat. Král i jeho dvůr se změní ve smečku bláznů dobrých leda na kopance – to chceš? Nemyslel sis, doufám, že si Arkallo dal celou tu práci, jen aby se stal bohatým komediantem s působivou pouťovou atrakcí…“ Za ohybem ochozu se ozvalo halasení, nadávky a pokřik vracejících se strážců. Lynomaar, jako by čekal jen na ně, se sklonil k zemi, přejel prsty po několika oblázcích a odstoupil.
V mezeře přímo mezi pokroucenými kmeny se odsunula dobře maskovaná deska a odhalila temné ústí zatuchlé jámy.
„No co koukáš? Tajné chodby tu opravdu jsou, v tomhle váš kumpán nelhal.“ Tiché žuchnutí, když mág dopadl o půldruhého sáhu hlouběji na dno šachty, zaniklo v sílícím hluku. „Jenže on byl tím posledním, kdo by vám nějakou ukázal… Tak honem.“
Ve chvíli, kdy se zpoza rohu vynořil první ozbrojenec, místečko mezi stromy už nabízelo znovu jen pohled na štěrkovou pěšinu s několika trsy sesychající trávy…
X
„Kolik jsi jich tam vlastně naložil, podvodníku? S tímhle se nedovleču ani tady přes chodbu, natož ke králi…“ Derret si nadlehčil na zádech tomu s kameny a zasykl bolestí, když se mu popruhy zaryly skrz kazajku do kůže. „A vůbec, co až se vážně rozhodnu si ty tvoje báchorky prověřit? Nepřipraví mě to o zbytek sil?“
„Nemělo by, když budeš opatrný. A jestli ne… kdopak ví, třeba ti to síly spíš dodá. Jako mně.“ Lynomaarovo sípění se při každé odmlce tíživě rozléhalo podzemní chodbou, snad pouze jeho hlas držel drolící se obklady pohromadě. „Arkallo mě nikdy neměl pouštět k rahmwelským skladům. Mohl jsem dál vyrábět Bludičky, dodávat je na hraběcí dvůr, na nic se neptat, nic si nevyčítat…“
„Věřit žvástům o otrávených studních, když se někde něco neuhlídá.“
„Možná. Ale nejspíš ani to ne. Mávl bych nad tím rukou, hodil do sebe lektvar pro povzbuzení a šel si po svých.“
„No, na to, co jsem tam dneska zažil já, by mi nestačilo tisíc lahviček…“
„Myslíš, že jsi něco zažil? Tak to si ani nepřej vědět, jak jsem na tom byl já, když jsem ten sklad navštívil prvně… A to jsme se oba setkali jen s prázdnými Bludičkami, co kromě Arkalla ještě nikoho neviděly. Jeskyně ve skalách za městem jsou ale přecpané těmi plnými, čekají tam jenom na správný povel – a to už ani nemluvím o tom, co ta veš přichystala jako třešničku na dort pro samotného krále.“
Derret tázavě vzhlédl.
„Nezajímalo tě, k čemu asi potřebuje v rahmwelských chodbách zloděje? Proč je až do dnešní noci šetřil?“ Lynomaarův dech se nepatrně zrychlil. „Šlechta a dvořani skončí v klášterních útulcích pro blázny, nikdo už je neuzdraví, ale bude o ně aspoň postaráno, dostanou jídlo, střechu nad hlavou, snad i trochu té úcty, sem tam – zato Rokotep…“
„Co mu může udělat ještě odpornějšího?“
„Víš, jaké to je, slídile, když z tebe udělají trosku a darebáka současně? A ani pod šibenicí nejsi hrdina a mučedník, ale jen sprostý ničema? Já to celé poznal, tam ve skladu. Šlapání ve zvratcích, smrad z katových úst, řev davu a všechen ten zmatek uvnitř… Udělám cokoli, rozumíš, poštvu proti sobě svět i nebesa, jen aby ta krvavá pachuť aspoň trochu zeslábla…“ Dorazili k zaslepenému konci chodby s masivním příklopem ve stropě. Derret natáhl dlaň a s tichou úctou poklepal na dřevěnou desku. „Tvůj dům, čaroději?“
Lynomaar zavrtěl hlavou. „Mám si snad nechat Arkallovy dráby a špehy lézt až do komnat? Dům mám‘ přes ulici, tohle je jen opuštěný nuzácký brloh, tajnou chodbu by tady nikdo nehledal. Doufejme…“
„Je tam nějak rušno, neslyšíš? Touhle dobou bych v ulicích čekal větší klid.“ Se zatajeným dechem nadzdvihl hranu padacích dvířek a hned vzápětí měl co dělat, aby je stejně rychle a nenápadně vrátil na místo. Zatraceně, mágu, proč sis nemohl vybrat sídlo aspoň o ulici dál od téhle krtčí nory…?
„Děje se něco?“ Lynomaarovy oči ho probodly jako dva šípy. „Vypadá to, že na tvůj dům můžeme pro dnešek zapomenout. Tolik obléhatelů nepobijeme ani s kouzly.“ Derret zaťal pěsti, když se o pozornost začal hlásit krystal; ne, tentokrát ne…! „Hrabě už se musel dovtípit, kdo má na svědomí jeho věrného ohaře Dalma. Dost možná ti připsal na vrub i Pyrmana, nepřekvapilo by mě to…“
„Viděl jsi nějaké vojáky? Jestli jsou tam jen měšťani, možná by sme mohli…“
Derret zavrtěl hlavou. „Vojáci mohli splynout s davem. Nejspíš už jen čekají, odkud se vynoříš. Ty nebo kdokoli jiný s tvými Bludičkami. Mám dojem, že tady jsme dohráli – ledaže…“
„Ledaže je aspoň na chvíli přesvědčíme, že nejsi na mé straně. A musí to být po čertech pádný důkaz…“
Odmlka se protáhla, a když Derret konečně nalezl odvahu ji přerušit, jeho hlas bylo mezi stěnami sotva slyšet. „Uděláme opravdu cokoli, čarodějníku? Pro blaho říše?“
„Já ano, já ano…,“ Lynomaar zavřel oči, na několik okamžiků jako by celý ztuhl, změnil se v kamennou sochu. Tohle není lehké pro nikoho, nemůže být. Dokonce ani pro rebela a psance. „Arkallo je schopný všeho, jen s jedním určitě nepočítá – že druhá strana občas může mít žaludek, aby použila stejně hnusné zbraně jako on.
„Jsem zvyklý na hnus…“ Derret pocítil slabost v kolenou a mimoděk se opřel v jednom z koutů. „To jen lidem se o nás slídilech vykládá něco jiného. Aby nás nikdo ve špíně nehledal…“
„Dělej, co musíš, slídile…“
„Odpusť… Anebo ne, pro mě za mě. Hlavně stůj rovně a nehýbej se. Sbohem.
Žár krystalu se pomalu přelil do pravého předloktí, zápěstí, prstů, hrana dlaně se podruhé dnešní noci zakousla do měkkého masa…
X
„Na co tady čekáte, tupci! Co vám hrabě nasliboval! Táhněte si po svých!“ Na sotva postřehnutelný okamžik měl Derret pocit, že poslechnou, že se skutečně rozejdou a nechají ho tu stát na špýcharovém balkonu úplně samotného, jen s kusem hnijícího, zbytečně zmařeného masa. Ale kdepak, už je to tady. První zamračené tváře se natočily k němu, první paže vylétly, některé jen aby na něj ukázaly, jiné už s kameny a vrhacími dýkami. Dobrá, takže všechny herce máme na místech, představení může začít.
Zdvihl pravici se zkrvavenou Lynomaarovou hlavou, několikrát jí zamával sem a tam, až mu sprška šarlatových krůpějí potřísnila líce a ramena. Dav zaševelil, zavlnil se údivem, dotazy, prvními překvapenými výkřiky.
„Tak co, je to on? No jen se podívejte pořádně! Co vám navěšel na nos Arkallo, ta prolhaná krysa! Že jsou zloději jedna ruka s buřiči? Tady se podívejte, jak jsou jedna ruka! Nebudeme chtít ani odměnu, klidně si tu zasmrádlou mršinu nechte, když jste po ní tolik toužili! Prosím, pozornost od Tyyra, pána nočních ulic – zbavil Ketaru špíny za vás!“
Ne, v téhle chvíli vám nemusím závidět vůbec nic. Možná jsem nástroj bez duše, prašivý otrok ve službách říše a krále Rokotepa, dnes mi zašili do břicha kámen a zítra mi pro mé další poslání třeba vypálí oči – jenže já, při všech svátých, aspoň vím, kdo a jak ovládá můj život, znám jména, hlasy, tváře. Vím, že mě osloví, že mě s novými rozkazy osobně seznámí, vyjádří mi špetku úcty a snad dopřejí i svobodnou vůli, přinejmenším v některých směrech… Co z toho dostanete od svých skrytých loutkoherců vy?
Rozmáchl se a hodil, olepené krvavé břemeno prolétlo vzduchem, ukázalo mrtvý zrak domovním oknům a zapadlo do čekajícího davu jako kámen do příbojové vlny. Možná jsem jen nástroj, ale vy jste ještě méně, vy jste loutky dokonce i v mých rukou. Tak se o tenhle dárek poperte, rozdupejte ho, napíchněte na kůl. Já mám teď jiné starosti než vás.
Musím koupit rychlého koně, seznámit krále s řešením ketarského tajemství a dovézt mágům Bludičky, to je mým úkolem v téhle hře. Úkolem mágů bude přichystat vhodné kouzlo a smést hraběte Arkalla do pekel jako tucty jiných drobných zrádců před ním a jistě i po něm. Pokud tedy dokážeme znovu přijmout, že vaše osudy jsou lepší, ušlechtilejší, milejší bohům než ten můj. Že stojí za to je chránit.
Co se mě týče, udělám všechno, abych to dokázal. I to nakonec patří k mé práci.
Smích, jásot a výskání zeslábly za blokem městských domů, pak se zcela vytratily za druhým, třetím, čtvrtým. Co se nyní prostíralo vpředu, byl koňský trh s prvními ranními handlíři, klidný i pochmurný zároveň, jako probuzení, které zaplaší tíživé sny, ale už nikdy nepřinese nevinnou lehkost včerejšího dne…
