Za trochu lásky
šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou
a šel bych bosý…
Jaroslav Vrchlický
Když mi starosta řekl, že budu jednat s buddhistickým mnichem, přestavoval jsem si ledacos, ale rozhodně ne podsaditého muže navlečeného do montérek a mluvícího hanáckým dialektem.
„Já jsem Dan Rychtář,“ zasmál se, když si všiml mého údivu.
„Tohle je ten altánek, který mám zrestaurovat?“ zeptal jsem se a ukázal na malou kulatou budovu v klasicistickém stylu, která stála nějakých padesát metrů od areálu statku.
„Pojďte,“ přikývl Rychtář. Musel jsem počkat, až zvítězí nad zrezivělým zámkem, a pak jsem vešel za ním.
„Zapomněl jsem vzít baterku,“ řekl rozpačitě Rychtář. Pokynul jsem mu, ať pořádně otevře dveře. Proud světla, který jimi vnikl, mi bohatě stačil. Altánek působil neutěšeným dojmem. S výjimkou několika vydrolených cihel na podlaze byl celý prostor prázdný, omítka zasedlá a oprýskaná. Při pohledu nahoru se mi přece jen trochu ulevilo. Malba na stropě vypadala zachovale, všechny obrysy zůstaly zjevné a většinou se dochovaly i barvy.
„To ale nevypadá jako výjev z buddhistické mytologie,“ řekl jsem.
„On buddhismus vlastně žádnou mytologii nemá,“ odpověděl Rychtář. Pomalu jsem přestával vnímat jeho hanáčtinu. „Na té malbě je únos Európy Jupiterem proměněným v býka a nám se ten obrázek prostě líbí. Navíc náklady hradí z poloviny radnice. Na jak dlouho to vidíte?“
„Diem, ne Jupiterem,“ opravil jsem ho a zrakem jsem znovu přelétl malbu. „Nemělo by to trvat víc než čtyři týdny.“
Rychtář spokojeně pokýval hlavou a cestou zpátky mi vyprávěl, jak se před léty seznámil s buddhistickou komunitou a po čase se stal jejím členem. Když buddhisté koupili celý statek, on byl mezi prvními, kdo se na něj přistěhoval. Mlčky jsem ho poslouchal a doufal, že na mně nepozná můj nezájem.
„Když jsme statek koupili, byl v hrozném stavu,“ řekl Rychtář. Klidně mohl použít přítomný čas. Usedlost s rozbitou střechou a vytlučenými okny, zablácený dvůr a podél polámaného plotu několik hald písku, hromada cihel a kusů eternitu. Zevnitř jedné budovy se ozývalo bouchání kladiva a přes dvůr vozili dva mladíci v šedých hábitech prokatrovaný písek.
„A to už zítra má přijet Bhikkhu Dhammadipa“ povzdechl můj průvodce. „Přiletí až z Indie. Budeme ho muset nechat spát na zemi.“
„Jako buddhista by se měl obejít bez luxusu, ne?“ řekl jsem.
Rychtář na mé popíchnutí nezareagoval. Pomalu jsme došli k autu a rozloučil se.
Těšil jsem se, že o svérázném buddhistovi povím doma Hance, ale ta na to neměla pomyšlení. Míša přes den skoro nespala a většinu času proplakala.
„Nemohla jsem se dočkat, až přijedeš,“ řekla „Mám strach, že s Mišulkou něco je. Nemůžu ji utišit.“
„Vezmu ji na pohotovost,“ nabídl jsem se.
„Zavolejme napřed Soně. Je lékařka a sama se mi nabídla, že se na ni můžu obrátit.“
Hančina kamarádka Soňa byla ochotná se na Míšu podívat, a tak jsem naložil holky do své škodovky a vyrazil na opačný konec města. Při každé návštěvě u Soni jsme na pohovce v obývacím pokoji narazili na její starší sestru Lucii. Narodila se s Downovým syndromem. Měla nehezký plochý obličej, šikmé oči a prakticky neustále otevřenou pusu. Mluvila těžce a huhlavě, takže i Soňa jí často obtížně rozuměla. Lucie postřehla, že na její řeč jen zřídka někdo reaguje, a tak se v posledních letech o komunikaci pokoušela zřídka. Na ulici se jí děti smály, že je „mongoloid“.
Toho dne Lucie seděla stále na tom samém místě a vyzařovala stále stejnou beznaděj, ale kvůli dceřině nemoci jsem ji téměř nevnímal. Soňa nás naštěstí ochotně přijala a malou důkladně prohlédla.
„Nemohu to říct s jistotou, ale pravděpodobně ji trápí zoubky. Většině dětí se začínají prořezávat mnohem později, ale možné to už je,“ řekla nakonec. „Máte kousátko? Pořádně ho vychlaďte. Zítra zajděte za dětskou lékařkou. Ale kdyby se to v noci zhoršilo, zavolejte mi.“
Na víkend měla Hanka naplánovanou návštěvu u rodičů. Uložila Míšu do autosedačky, vedle ní kytici, připravenou pro Soňu, a dala mi pusu. Míša na rozloučenou zažvatlala několik nádherných, i když neidentifikovatelných hlásek a vyrazily. Já posnídal chleba s pomazánkovým máslem, zapil to pořádným hrnkem kávy, vyšel jsem do podkrovního pokojíku, který mi sloužil coby ateliér, vytáhl jsem podstavec a všechna tři svá nedokončená plátna chvíli jsem si je prohlížel a vybíral to, kterému nejvíce odpovídala má momentální nálada. Pak jsem si uvařil ještě jednu kávu, otevřel jsem okno a pustil dovnitř ptačí zpěv, vzal jsem paletu a štětce a dal se do práce. Dolů jsem scházel, jen když jsem měl příliš velký hlad nebo příliš velké nucení. Jinak pro mě okolní svět přestal existovat a já se propadl do světa svých obrazů. Ještě než se narodila Míša, se mi povedlo uspřádat v galerii ve městě výstavu a pět obrazů se dokonce prodalo, což mě potěšilo o to víc, že v té době jsem neměl žádnou zakázku a každá koruna se hodila. Teď jsem snil o další výstavě v nějaké známější galerii, ale začaly přicházet zakázky na restaurování a narodila se Míša a mně nezbyl čas.
Čekal jsem, že se Hanka s Míšou vrátí v neděli večer, ale vrčení naší škodovky se zvenčí ozvalo už ve tři odpoledne. Vyšel jsem holkám vstříc a otevřel dveře ve chvíli, kdy k nim z druhé strany přistupovala Hanka. Chtěl jsem ji políbit a vzít si od ní Míšu, ale ona ucukla a na jejím obličeji se objevil zvláštní škleb.
„Hanko, co je? Co se stalo?“
Neodpověděla. Já si teprve teď všiml, jak je bledá, vlasy neupravené a oči červené. Vykročil jsem k ní, a ona opět couvla
„Co to děláš? Zbláznil ses?“ vykřikla rychle se kolem mne prosmýkla a vběhla do domu. V okamžiku, kdy mě míjely, se Míša rozplakala. Zaplavila mě směs obav a nejistoty, ale i podráždění z Hančina podivínského chování. Znovu jsem ji následoval, ona v chvatu položila řvoucí Míšu do postýlky a zastoupila mi cestu do pokoje.
„Nepřibližuj se k ní! Copak jsi zešílel? Jdi pryč!“ křičela na mě a z očí ji vyhrkly slzy.
„Hanko…,“ přiblížil jsem se k ní, ale ona se přikrčila a na tváři se jí objevila bolestivá grimasa
„Jdi ode mě!“ vyrazila ze sebe mezi vzlyky. „Zmiz!“
Poodstoupil jsem až k venkovním dveřím. Z pokoje se stále ozýval Míšin pláč. Hanka se narovnala, utřela si hřbetem ruky slzy a již klidněji se zeptala: „Copak ty nevíš, co se stalo?“
Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo a zachvacuje mě ten druh nepříjemného pocitu, který doprovází okamžiky, kdy člověk ví, že se blíží Jobova zvěst, ale ještě netuší jaká.
„Ty nevíš?“ opakovala ohromeně Hanka „Lidé o víkendu začali trpět bolestmi, někteří se hroutili v křečích… ale jen někteří, jiní byli v pořádku… a nikdo nevěděl proč – až se na to přišlo… kdo měl zrovna nablízku někoho na něj naštvaného, tomu bylo lépe než předtím. Já a rodiče jsme trpěli jako psi, Mišulka se dusila pláčem. Jakmile jsme se z rádia dozvěděli, čím to je, odjela jsem a ulevilo se mi. Celou cestu jsem ze sebe musela dolovat vztek na Mišulku… ale skoro to nešlo.“
Hanka se rozeštkala a já bych ji tak rád objal a utěšil.
„Ale jak je to možné?“ zeptal jsem se. „Koho všeho to postihlo?“
„Já nevím,“ odpověděla tiše. „Prý je to i v Americe… i na Dálném východě… snad všude na světě.“
„To těžko. Vždyť já žádnou bolest necítím. Jsem snad jiný než ostatní?“
Hanka se na mě chvíli bez hnutí dívala a vyzařoval z ní takový smutek, že jsem pohled na ni sotva snesl. Pomaličku, krůček po krůčku přistoupila ke mně… a pak to přišlo. Do celého těla, svalů, kostí i kůže, snad do každého orgánu se zakousla tupá ochromující bolest. S každým Hančiným krokem sílila a naplňovala mou hlavu, trup a končetiny, až jsem to nevydržel a před Hankou couvl. Bolest okamžitě zmizela
„No vidíš,“ řekla trpce Hanka „Předtím jsi mě naštval, proto ses cítil dobře. Jsem zoufalá hlavně kvůli malé. Jak ji budeme vychovávat? Úplně bez lásky? Vždyť ji nebudeme smět ani vzít do náruče.“
Mluvili jsme na sebe přes otevřené dveře – Hanka v předsíni a já v uctivé vzdálenosti na dvorku. Sedl jsem si na zem a srovnával se s tím, co jsem se právě dozvěděl.
„Ale jak k tomu došlo? Co říkali v tom rádiu?“ zeptal jsem se.
Hanka pokrčila rameny. „Nikdo nic neví.“
„Připadá mi to jako nesmysl. Kdybych byl věřící, tak řeknu, že se Bůh rozhodl potrestat lidstvo. Ale takhle… jestli Bůh je, tak se asi zbláznil.“
Hanka neměla chuť pouštět se do metafyzických úvah. „Zkus chvíli nemít rád Mišulku a jdi se podívat, jestli nepotřebuje přebalit,“ řekla
„Fakan uřvanej, sobeckej,“ říkal jsem si v duchu, když jsem vkročil do pokoje. Míša přebalení potřebovala Zařídil jsem to sám a úmyslně si tím tak zkazil náladu, že se Míša uklidnila a když jsem ji vrátil do postýlky, usnula. Úkol, který jsem právě splnil, mi připadal zprvu snadný, ale jakmile jsem se od dcerky vzdálil, neubránil jsem se stejně iracionálním výčitkám za svou vnitřní nelaskavost k ní. Pochopil jsem, že takhle to nebudu moci dělat stále – zešílel bych z toho.
Zbytek dne jsme trávili každý sám. Míša ve své postýlce, Hanka v obývacím pokoji a já poslouchal v podkroví rádio. Na malování jsem neměl chuť. Oproti normálnímu vysílání na všech stanicích ubylo hudby, všude se mluvilo o tom nepochopitelném jevu, ale nového jsem se nic nedozvěděl. Školy vzkazovaly žákům, že vyučování se až do odvolání ruší, úřady odvolávaly své úřední dny. To, že se lidé budou muset obejít bez kina divadla a koncertů, se považovalo za samozřejmost. Jediná pozitivní zpráva přišla z pohraničí. Podél silnic zcela vymizely prostitutky.
U rádia jsem vydržel až do pozdního večera. Během té doby přestala aspoň třetina stanic úplně vysílat.
V pondělí ráno jsem se navzdory veškerému pozdvižení vydal do buddhistické usedlosti a doufal, že má dohoda s Rychtářem stále platí. Budu-li moci restaurovat altánek, zůstane v mém životě jakýs takýs řád a navíc budu většinu dne sám, takže nikomu nezpůsobím bolest ani nikdo mně. A třeba dostanu i zaplaceno.
Usedlost se zdála současným zmatkem nezasažená. Z jejího komína se kouřilo a mladí mniši pracovali na dvoře. Zabouchal jsem na staré dřevěné dveře a pro případ, že ke mně pocítí Rychtář náklonnost, jsem o několik kroků ustoupil.
„To je nadělení, co?“ spustil hned Rychtář. „Hlava mi z toho jde kolem.“
„Nebyl jsem si jistý, jestli o tom vůbec víte,“ řekl jsem. „Přece jen tu žijete tak nějak odtrženi od světa“
„No… třeba televizi nemáme, ale internet ano. A samozřejmě jsme to cítili sami na sobě. Jo, pane, láska bolí. To jsem zjistil už dávno, ale netušil jsem, že bude ještě hůř. Pojďte, představím vás Bhikkhu Dhammadipovi.“
Vešel jsem do domu, dávaje pozor, abych se k Rychtářovi příliš nepřiblížil. Stavení vyhlíželo zevnitř jen o málo přívětivěji než zvenčí. Vlhké zdi, prkna vrzající pod nohama a zbytky pavučin v koutech.
„Víte, občas na mě padne splín,“ vykládal Rychtář cestou, „a říkám si, jestli by mi nebylo líp, kdybych žil normálním životem – měl rodinu a tak. Teď jsem ale šťastný, že jsem tady. Pořád si říkám, jak musí být hrozné, mít rodinu a přitom ji moci milovat jen na bezpečnou vzdálenost.“
„Je to skoro nemožné,“ přikývl jsem. Při vzpomínce na Míšu a Hanku mi bylo smutno.
Vešli jsme do místnosti vybavené stolem z dubového dřeva a čtyřmi židlemi. Podél zdi leželo několik polštářků a na jednom z nich seděl vysoký snědý muž v bílých šatech. Seděl vzpřímeně, měl překřížené nohy a zavřené oči. Po našem příchodu „oživl“, vstal a přivítal se se mnou.
„Je mi líto, že se potkáváme v tak neklidnou dobu,“ řekl anglicky, když jsme si podali ruce.
„Snad to brzy skončí,“ odpověděl jsem. Stáli jsme těsně proti sobě, ale žádný negativní účinek to nemělo.
„Kéž by,“ přikývl. „Těžko si představit, co to s lidmi udělá, pokud bude tahle podivnost trvat delší dobu.“
„Jestli to neskončí dříve než během jedné generace, tak lidstvo vyhyne – nebo se přinejmenším pořádně smrskne.“
„Myslím, že to nebude tak zlé,“ pousmál se. „Ale v každém případě to přinese spoustu zásadních změn.“
Hovor se stočil na práci v altánku a zakrátko jsme se rozloučili. Cestou do altánku jsem si v autě pustil rádio. Ani při práci jsem nechtěl ztratit přehled, co je nového, anebo – a to by mi udělalo mnohem větší radost – zda se vše nevrátilo do starých kolejí. Doufal jsem marně. Opakovaly se jen údiv nad novým jevem, neschopnost jej vysvětlit, zprávy o ochromeném životě a obavy z budoucnosti.
Následující dny připomínaly spíše živoření než život a problémů postupně přibývalo. Míša neustále pofňukávala a my s Hankou jsme se s těžkým srdcem vzdali naděje, že bychom ji mohli utěšit. Hanka se snažila ji dál kojit, jenže neměla sílu potlačit v sobě mateřskou lásku, a tak každé kojení končilo bolestným pláčem. Museli jsme se naučit se hlídat a využívat každé chvíle, kdy někdo z nás pocítil vůči malé hněv nebo aspoň rozmrzelost. Pak jsme ji k sobě mohli přitisknout a uklidnit ji. Sami jsme cítili bolest, pramenící z její lásky, ale ta ještě naštěstí nebyla tak silná, aby se nedala vydržet. Kéž by to byla jediná cena, kterou jsme za krátké chvíle Míšina štěstí platili. Mučila nás únava a beznaděj. Každý další den byl pro nás trestem.
Když Hanka podruhé během jednoho odpoledne přivodila Míše nešťastný pláč, neudržel jsem se a obořil se na ni. Hanka, která se ze všech sil snažila o Míšinu spokojenost, to vnímala jako křivdu. Jindy by ji snad byla schopná přejít, ale teď se na mě otočila, ztvrdly jí rysy a jako by se v ní uvolnil ventil, začala na mě křičet – vyjmenovávala všechny své oběti, vyčetla mi i mou práci, to, že při ní nejsem ohrožen ničí blízkostí. Při pohledu na její svraštělé čelo a zrudlou tvář jsem se neudržel, všeho jsem nechal a přitiskl se k ní. Účinek byl okamžitý. Hančiny negativní emoce se přetransformovaly a já cítil neskutečné blaho. Byl jsem uvolněný a slast ze mě smývala všechnu bolest a frustraci. Hanka cítila díky mé zlobě to samé. Viděl jsem, jak se jí rozjasnil obličej.
Ten příjemný pocit slábl, a když vymizel úplně, vstal jsem a odklidil se do bezpečné vzdálenosti.
„Měli bychom se hádat častěji,“ zasmál jsem se.
„Jo, třeba se prohádáme k šťastnému životu,“ odpověděla Hanka. Navzdory právě prodělané očistné kůře jsem pocítil smutek. Budou-li chvíle štěstí odměnou za předchozí nenávist, je náš vztah předem ztracený.
V sobotu jsme vyrazili na velký nákup do města a já si uvědomil, že při všech problémech máme štěstí, že žijeme na okraji vsi – téměř na samotě. Ulice, jimiž jsme projížděli, působily dojmem, že v nich došlo k pouličním bojům. Spousta vytlučených oken, odpadky na chodnících, v některých domech vylámané dveře. Z pohledu na tu spoušť na nás padla tíseň. Je to všechno jen předzvěst mnohem hroznějších událostí?
Zastavili jsme na náměstí, a sotva jsme opustili auto, přitočil se k nám mladík v kožené bundě a bez jediného slova udeřil Hanku pěstí do obličeje.
„Ty zmetku!“ zakřičel jsem a vrhl se na něj. Chytl jsem ho pod krkem a smýkl s ním takovou silou, že málem spadl na asfalt. On vypadal spokojeně. Vůbec se nebránil a z očí mu vyzařovala slast, kterou jsem mu svou nenávistí působil. Pustil jsem ho a přestal si ho všímat. Sotva jsem se otočil, ozvaly se mi za zády tupé rány. Mladík stál vedle našeho auta a kamenem bušil do bočního okna. Vykřikl jsem na něj, on přestal a postavil se přímo proti mně. Ve výrazu jeho obličeje se mísila touha po pokračování příjemných pocitů se strachem z mé pomsty.
„Chápu tě.“ řekl jsem. „Jsi na tom stejně jako my. Cítím s tebou.“
Zklamaně zamrkal, odhodil kámen a šoural se pryč.
„Bude lepší se lidem vyhýbat,“ řekl jsem Hance. Vybírali jsme si proto malé obchody, kde nebyl žádný zákazník. I tak byl nákup obtížný, protože mnoho obchodů bylo zavřených a ty, které zbyly, neměly do zavření daleko. Část zboží zničili lovci slasti, část skoupili lidé, aby se předzásobili. Kromě toho se občas stalo, že nám prodavačka schválně hodila drobné pod nohy anebo zapírala zboží.
Když jsme navzdory těžkostem vše potřebné sehnali a vraceli se na náměstí, ozvaly se z druhého konce ulice výkřiky. Otočili jsme se a spatřili staršího muže, který držel za zápěstí mladou dívku a strhával z ní šaty. Dívčino volání o pomoc zaslechl hromotluk v obleku, který vyšel z jednoho z domů. Přispěchal k zápasící dvojici a přidal se na stranu útočníka. Vyzvedl dívku ze země a jeho kolega z ní serval džíny a pak spodní prádlo. Jeden z těch dvou jí zkroutil ruku za zády tak neomaleně, až se jí podlomila kolena a ona klesla na zem. Bál jsem se, co bude následovat, ale oba byli zřejmě jejími negativními emocemi dostatečně uspokojeni a pustili ji. Ona rychle sebrala potrhané oblečení a držíc je před nahým tělem utekla do postranní ulice. Oba útočníci se mlčky rozešli.
Ten výjev jsem měl před očima po celý zbytek dne. Znovu a znovu jsem viděl obnažené tělo, marně se snažící vyklouznout trýznitelům, vzdor v dívčiných očích, odpor, který dávala každým pohybem mužům najevo.
Zatímco Míša spala, Hanka seděla v obýváku a já v kuchyni a komunikovali jsme přes otevřené dveře.
Řekl jsem: „Já vím, že jsem měl pomoct té holce a ne se jen na tu scénu dívat, ale pokusit se o to by byla ta nejhorší chyba. Jsem si jist, že kdybych se k ní přiblížil… tak bych se přidal k těm dvěma“
Hanka mlčela a zdálo se, že mi chce něco povědět, ale váhá, jestli si to nenechat pro sebe. Nakonec řekla: „Nedivím se ti. Já taky!“
Ve své práci na altánku jsem pokračoval dál, ale už mi neposkytovala takovou útěchu jako doposud. Připadal jsem si směšně, jak se štětečkem vybarvuji postavičkám ručičky, zatímco zásobování potravinami je den ode dne horší a doma se Hanka marně snaží rozzlobit na dcerku. Jako kdybych leštil zábradlí na potápějícím se Titaniku. Kromě toho mě o mé soustředění připravila touha po požitcích. Občas jsem se neubránil, abych se nezabýval tím, jak někoho přinutit, aby mě nenáviděl.
Po poledni se na mě přišel podívat Bhikkhu Dhammadipa Chvíli pozoroval, jak mi pod štětečkem zlátne kštice unášené Európy, a pak řekl: „Obdivuji, že jste tady. Lidé čekají příchod apokalypsy – mnozí na práci rezignovali.“
Slezl jsem ze žebříku a otřel ruce do hadru.
„Ono je dobré zachovat si určitý řád,“ řekl jsem. „Člověk si aspoň déle udrží zdravý rozum.“
Stál jsem těsně vedle Dhammadipy, ale ani tentokrát jsem ve svých pocitech nezaznamenal žádnou změnu.
„Jste docela sympatický chlapík,“ řekl jsem. „Nemáte strach, že si vám oblíbím tak, že vás to bude bolet?“
„Nemám. Už to bolí,“ odpověděl nevzrušeně.
Omluvil jsem se a poodstoupil.
„Mohl jste zůstat, nebylo to tak zlé,“ řekl.
„Šlo i o moje bezpečí.“
Dhammadipa se usmál: „Já vám nemohu nic udělat.“
„To ke mně cítíte takový odpor?“ řekl jsem napůl žertem.
„Ne,“ zavrtěl hlavou a stále s úsměvem pokračoval: „Já kolem sebe nešířím to, co ostatní. Proto si mohu dovolit ten komfort mít vás rád.“
„Nešíříte… Jste vůbec člověk?“
„Vypadám snad jako mravenec? Nebo pták? Nebo třeba jako kámen?“
Neodpověděl jsem. Dhammadipa si ještě jednou prohlédl malbu. „Všiml jste si, jak slastný má ten býk výraz? Myslíte, že jeho zdrojem je utrpení té unášené dívky?“
Neodpověděl jsem a on se rozloučil. Já si po jeho odchodu řekl, že ať je jakýkoli, není špatné mít někoho, s kým není nutné mluvit na dálku.
Ještě téhož dne mě v altánku navštívil starosta – ten, který mi nedávno tuto práci dohodil.
„Polezte dolů!“ křikl, když vstoupil dovnitř.
Poslechl jsem a sotva jsem došlápl na zem, dostal jsem od něj facku. A pak další, pak mi roztrhl rukáv u košile, plivl mi do obličeje a vyrval trs vlasů. Když přestal a unaveně oddychoval, přišlo mi to celé legrační. Ta upachtěná snaha o trochu slasti, dojemná přímočarost, s níž se snažil dosáhnout svého. Jeho oči vyloženě škemraly: „Nenáviď mě, udělám pro tebe cokoliv, jen mě chvíli nenáviď!“
Nevydržel jsem to a dal se do smíchu. Jeho udivený výraz mé veselí ještě zvýšil. Nikdy v životě jsem se nesmál tak dlouho a s takovou chutí jako teď, když se nenávist stala cennější než láska.
Když jsem se utišil, starosta se na mě smutně podíval a řekl: „Taky bych se smál, věřte mi to. Jen kdybych neměl dva fakany, kteří mě mají sakramentsky rádi. Cítím to i na dálku. Odolávám tomu, abych je kvůli jejich lásce vůči mně mlátil.“
Odešel a já svého smíchu litoval. Chtěl jsem si o té příhodě popovídat s Hankou, ale ještě než jsem vstoupil do domu, uslyšel jsem zevnitř čísi ječivý hlas: „Jsem už tady hodinu a půl, dámo! Naučte se znát hodiny!“
Pak něco řekla Hanka, ale bylo to příliš tiché, abych jí rozuměl. Druhý hlas jí skočil do řeči: „Pro dobrotu na žebrotu! Jako bych si to nemyslela. Tady už mě neuvidíte, dámo! Spánembohem!“
Vešel jsem do předsíně a málem se srazil se zhruba třicetiletou ženou s blonďatou trvalou. I když měla dost místa, aby se mi vyhnula, vší silou do mě strčila a práskla dveřmi. Hanka vyšla z Míšina pokoje.
Navzdory svému úžasu jsem neztratil smysl pro humor: „To byla nějaká tvoje kamarádka?“
„To byla nenáviděčka“ řekla Hanka. „Co?“
„Nenáviděčka. Jsi pořád zalezlý v tom altánu a nevíš, co se děje. Nenáviděči jsou lidi, kteří mají negativních emocí na rozdávání. V podstatě psychopati. Jenže teď jsou potřebnější než kdokoli jiný.“
„A kde jsi sehnala tuhle?“
„No… vlastně jsem měla neuvěřitelné štěstí. Mišulka ráno tak vyváděla, až jsem se bála, že se snad pláčem udusí. Volala jsem Soně a ta mi řekla, že u nich mají nenáviděčku, a poslala ji hned za mnou. Podívej.“
Hanka ukázala na pokojík. Podíval jsem se dovnitř, Míša spokojeně vrněla a hrála si s různobarevnými chrastítky zavěšenými nad postýlkou. Idylka, o které jsem si myslel, že jednou provždy patří do minulosti.
„Věděla jsem, že jí mohu věřit, už když vstoupila,“ řekla Hanka „Z ní ta nenávist doslova kapala“
„Co za to chtěla?“
„Čtyři tisíce.“
Cítil jsem, jak se mi dělá sucho na patře. „Čtyři tisíce za hodinu?“
„Slíbila mi hodinu, ale odešla už po čtyřiceti minutách.“ Čtyři tisíce – vzhledem k mému nestálému příjmu to pro mě byla velká částka. A moje žena ty peníze dá nějaké bláznivé ženské za čtyřicet minut opruzování.
Znovu jsem pohlédl na hrající si dceru a pak se otočil na Hanku: „A co ty? I tobě se ulevilo?“
Přikývla „Právě proto jsem jí důvěřovala – že jsem to hned cítila na sobě.“
Přestal jsem být schopný ovládat sílu svého hlasu. „A proč jsi nepočkala na mě? Zaprvé si myslím, že mám právo vyjádřit se k tomu, za co utratit tolik peněz, a zadruhé, když už tady ta kráva byla, tak jsem si to mohl užít i já.“
„Já na to samozřejmě myslela“ bránila se Hanka „Prosila jsem ji, aby přišla večer, až budeš určitě doma, jenže s ní nebyla žádná řeč – vždyť jsi to viděl. Doufala jsem, že aspoň přijdeš včas domů – jenže ono to pak dopadlo…“
„Tak ti moc děkuju!“ To už jsem na ni křičel. Utracené peníze mě nahlodaly, ale představa, že jsem právě přišel o možnost zažít čtyřicet minut blaha, ta představa mě drtila
„Děkuju ti, že jsi na mě myslela!“ řekl jsem a dával si záležet na ironickém tónu. Hanka mlčela, ale viděl jsem, jak ji má zlost přitahuje. To jsem jí v té chvíli nedovedl dopřát. Nechal jsem ji stát v kuchyni a sám jsem se zavřel v podkrovním pokojíku. Sedl jsem si na zem, opřel se o zeď a vložil obličej do dlaní. Nedokázal jsem odpoutat myšlenky od té cholerické blondýny a od toho, jak krásné chvíle jsem mohl prožít, kdyby k nám dorazila o trochu později.
Špatná nálada mě neopustila ani ráno. Bez zájmu jsem do sebe házel snídani, aniž bych vnímal, co jím, a připadalo mi, že nepříjemné pocity ze sebe už nikdy nesetřesu.
Ve dveřích se objevila Hanka. Byla bosá a měla na sobě ještě noční košili.
„Chtěla jsem tě poprosit…,“ řekla váhavě, „… jestli bys nezůstal doma“
„Prosím?“
„Myslím, že by bylo lepší, kdybys zůstal doma“
Neodpustil jsem si narážku. „A kdo bude vydělávat na další návštěvu paní nenáviděčky?“
„Chtěla jsem tě poprosit už včera… Bojím se, aby se něco nestalo. Ve městě si lidé navzájem vpadávají do bytů… jednoho bývalého spolužáka zmlátili tak, že skončil v nemocnici… já se tu sama bojím.“
„Nejsi sama, máš tady Míšu!“ odsekl jsem a odešel do garáže pro auto. Vykašlat se na práci, teď když už mám většinu altánku hotovou? V téhle nejisté době to musím dokončit a vyinkasovat buddhisty co nejrychleji!
Když jsem projížděl kolem zahrádkářské kolonie, zahlédl jsem najedná ze zahrad podivnou scénu – aspoň sedmdesátiletý pár honil kolem záhonů podobně starého muže. Trochu zrychleně a s vhodnou hudbou by se tahle honička hodila do grotesky, diváci by se jistě potrhali smíchy. Jenže toto byla realita a mně běhal mráz po zádech. Nebožák padl vyčerpaně do trávy a dvojice důchodců se na něj vrhla v ruce útočícího muže jsem zahlédl nůž. Skrz trávu jsem naštěstí téměř nic neviděl, ale uměl jsem si představit, jak dávají ti dva své oběti zabrat, aby z ní vymáčkli co nejvíc nenávisti. Zastavil jsem, couvl na boční cestu a obrátil auto zpátky.
Sotva jsem dorazil domů, Hanka mi skočila kolem krku a rozplakala se. Bolest nás rozdělila již po pár sekundách, ale i tak jsem byl za tu krátkou připomínkou starých časů vděčný. Ach bože, vrátí se někdy doba, kdy se budou moci lidé opět beztrestně objímat?
Po zbytek dne jsem soustředil myšlenky na obranu rodiny. Litoval jsem, že nemáme žádnou zbraň, ani pitomou vzduchovku. Shromáždil jsem aspoň sekeru, několik velkých nožů a železnou tyč, kterou jsem našel v garáži. Pak jsme s Hankou tento „arzenál“ rozdělili tak, aby byl v každém pokoji k dispozici alespoň jeden kus. Báli jsme se, ale aspoň trochu nás uklidňovalo, že případný útočník bude muset překonat řadu překážek. Bude se muset dostat do domu a pak co nejblíže k nám, ale zároveň nás nesmí zabít ani připravit o vědomí, jinak neuspěje.
Jenže palčivějším problémem než obrana zůstala potřeba být nenáviděn. Míša téměř bez ustání plakala a my už na další návštěvu nenáviděčky neměli peníze. To, co nám zbylo, jsme utratili za potraviny, abychom měli zásobu aspoň na měsíc.
„Musíme něco podniknout,“ řekl jsem Hance. „Všechno je lepší než to, co teď prožíváme.“
„Co chceš podniknout? Hodláš někoho přepadnout?“
„Zatím o tom jenom sním,“ odpověděl jsem. „A umím si představit, že bych to byl schopný jednoho dne i udělat. Tím spíš jsem se snažil vymyslet jiné řešení. Co takhle říct Soně? Její sestra je jistě plna nenávisti k celému světu – zvlášť teď, když netuší, co se kolem děje.“
Hanka mi dala za pravdu a Soně zavolala. Když položila sluchátko, vypadala spokojeně: „Tak prý můžeme zítra přijít. Říkala, že to určitě půjde nějak udělat.“
Cesta do města působila ještě depresivněji než ta předchozí. Nepodařilo se nám odpoutat od kladných vzájemných emocí, a tak jsme v autě všichni prožívali velmi nepříjemné chvíle. Navíc jsme byli vystaveni pohledu na vyhořelé domy, spálená auta násilí odehrávající se přímo na ulici a na pomlácené oběti ležící bez pomoci.
Oddechl jsem si, když jsme bez úhony dorazili k Sonině domu. Kromě ní na nás čekali i její manžel a oba rodiče. Přivítali se s námi, ale pokud jde o nešťastnou Lucii, zklamali nás. Prý je tak netečná, že žádnou nenávist nevyzařuje. Přesto našli způsob, jak nám pomoci. Zavedli nás do dětského pokoje. Už z prvních pohledů obou dětí bylo jasné, že rodiče je na naši návštěvu řádně připravili a řekli jim o nás to nejhorší. Desetileté děvče a její o tři roky mladší bratr na nás nepřátelsky pokukovali a děvče nám dokonce odmítlo podat ruku. Posadili jsme se v dětském pokoji na dvě proti sobě stojící postele (zřejmě to bylo součástí plánu – dětem jsme museli v jejich pokoji připadat jako vetřelci) a hovořili se Soňou. Míša ležela blízko děvčeti. To se štítivě snažilo vyhnout i sebemenšímu pohledu na ni. Takto uběhla půlhodina a Hanka já a především Míša jsme načerpali dávku pozitivní energie. Tak nádherně jsem se už dlouho necítil – dokonce ani v normálních časech ne. Vrátila se nám síla čelit všemu zlému.
Soňa se svým mužem Karlem si nás pak odvedli do kuchyně a tam nám pověděli, že museli dětem namluvit, že se s nimi chceme soudit o dům a je možné, že vyhrajeme. Zároveň dětem řekli, že je nutné se přetvařovat a předstírat, že o tom zatím nikdo neví.
„To je tedy finta,“ řekl jsem uznale, „Jen je mi líto, že děti kvůli tomu utrpěly takové trauma Hanka a já dáme hlavy dohromady a vymyslíme způsob, jak vám to vrátit… a hlavně vašim dětem.“
„Potřebovali bychom to všichni jako sůl,“ přikývl Karel. „Mimochodem, jestli chvilku počkáte, doprovodíme vás. Potřebuji hodit Soniny rodiče domů. Můžete jet za mnou – vím, které ulice jsou nejméně nebezpečné.“
S radostí jsme souhlasili. Vyprovodit rodiče se vydala celá rodina a tak jsme vzali mladší z obou dětí do našeho auta Nevím, jak Soňa chlapce přesvědčila, aby s námi jel, ale v každém případě jsme tak získali několik dalších nádherných minut. Začaly mě z toho bodat výčitky svědomí a umínil jsem si, že se musíme Sonině rodině odvděčit nejpozději do týdne. Zároveň mě napadlo, že nová doba má i své výhody. K tomu, abych se cítil tak výborně jako teď, by dřív musela být splněna celá řada podmínek – přinejmenším bych musel mít práci, mezi Hankou a mnou by to muselo stoprocentně klapat a Míša by musela být zdravá a spokojená. Teď stačí nenávist jednoho sedmiletého chlapečka a já jsem v sedmém nebi.
Dorazili jsme k našemu domu. Obě auta zastavila, a když jsme se z nich všichni vyštrachali, Soňa nabídla Hance, že podrží malou – necítí k ní lásku, takže jí nemůže ublížit. Když jsme si s Hankou později na tento okamžik vzpomínali, snažili jsme se sami sebe přesvědčit, že to byla chyba, které se šlo těžko vyhnout, a že jsme ani v nejmenším nemohli předvídat, co bude následovat. Hanka se se Soňou léta znala a důvěřovala jí a během naší návštěvy jsme si nevšimli ničeho podezřelého, co by nás varovalo.
Dodnes si přesně vybavuji ten zoufalý pocit, když jsem spatřil, jak neurvale Soňa malou chytla a nás obdařila tvrdým a ne –
přátelským pohledem. Vše se odehrávalo skoro mlčky. Hanka a já jsme chápali rychle, co po nás naši bývalí přátelé chtějí. Stačilo Sonino kývnutí směrem k jabloním a pohled na tlustý provaz v Karlově ruce. Nechali jsme se bez odporu přivázat ke kmenům, oba ochromeni strachem. Míša byla naštěstí příliš malá, aby chápala děsivost situace, a ani surové zacházení ji nemohlo připravit o vzácný klid.
Karel otevřel kufr auta a vytáhl plechový kanystr. Úsilí, které vydával, svědčilo o tom, že kanystr je pořádně naplněný. Cítil jsem, jak mi po celém těle vyráží studený pot. Věděl jsem, že nás čekají hodně nepříjemné chvíle, a nejistota, co přesně Karel a Soňa chystají, má muka znásobovala. Soňa položila Míšu na zem a ta se na studené trávě rozplakala.
Když jsem hodně otočil hlavu, dohlédl jsem na Hanku. Měla zavřené oči a sklopenou hlavu a tiše plakala. Soniny děti stály spolu s prarodiči opodál a celou scénu spokojeně pozorovaly. Doufal jsem, že je rodiče nebudou chtít vystavit příliš drastickým scénám. Ale v téhle šílené době je možné všechno.
Karel si stoupl s kanystrem v ruce přede mě a já ucítil zlověstný pach benzinu.
„Je mi líto, příteli. Svůj dluh splatíš dřív, než by sis přál,“ řekl a plivl mi do obličeje. Pak obsah kanystru rozlil kolem dokola domu.
Snažil jsem se neudělat jim radost a svou nevraživost potlačit. Jenže pohled na náš domov, na veškerý náš majetek pohlcený plameny, mě zdrtil. Celá rodina Hanku a mě obstoupila a užívala si naší nenávisti. Ještě víc než hořící dům zvyšovalo mou averzi to, jak neskrývaně dávali najevo svou dobrou náladu a pokřikovali na sebe, kde je lépe – zda u Hanky, nebo u mě. Vzpomněl jsem si, jak obětavě nám Soňa pomohla, když byla Míša nemocná. Nikdy bych nečekal, že by mohla být schopná účastnit se něčeho takového. Jak je jen možné, že se lidé takhle změní? Anebo nosíme krutost v sobě a záleží jen na okolnostech, zda se projeví?
Když se zřítila střecha a z našeho domu zbyly jen pobořené zdi, za kterými zuřilo ohnivé peklo, mou zlost vystřídala rezignovanost. Připadalo mi, že pravidla tohoto nového světa jsou tak divoká, že nemá smysl cokoliv dělat, o cokoliv se snažit, protože ať se člověk namáhá sebevíc, stejně ničeho nedosáhne a pokud ano, tak o plody své práce přijde. Ale schopnost nenávidět, ta mu zůstane a donutí ho žít v neustálém strachu z možných útoků.
Hanka se zřejmě nacházela v podobném rozpoložení jako já, protože Soňa a ostatní chvíli přecházeli od Hanky ke mně a zpět, a když je ani jeden z nás neuspokojil, odvázali nás. Vesele, skoro se smíchem, se naskládali do svého volva a aniž nám věnovali jediné slůvko, odjeli. Já se sesul na zem a opřel se o kmen stromu. Hanka napřed zvedla Míšu a přenesla ji na sedačku do auta a sama si sedla vedle ní.
Bodlo mě u srdce, jak silnou beznaděj měla v očích. Jenže i já cítil, že tenhle svět už není k žití. Přitom se až doposud zdálo tak samozřejmé mít každou noc kde přespat, nemít strach, že přijde hlad, potkat za den třeba stovky lidí a neobávat se jejich útoku. Teď je po všem. Ta záhadná změna zničila lidské vztahy. Dřív mě občas napadla otázka, jak bych si počínal, kdybych se náhle ocitl mezi pravěkými lovci a musel žít jejich způsobem života. Ta představa mě děsila – vždyť bych vlastně o všechno přišel a jedinou mou jistotou by bylo, že budu každý den bojovat o holý život. Netušil jsem, že jednou budu v situaci mnohem horší. Materiální statky si lidé v touze po slasti navzájem ničí, vazby mezi lidmi praskají jako bubliny a jediné, co člověku zůstalo, je jeho intelekt. Bude to stačit k přežití?
Vstát mě donutilo až Míšino kňourání. Musíme se o ni postarat. Nesmíme ji nechat, aby zemřela zimou nebo hladem.
Musíme udělat vše, aby v tomto světě alespoň přežila, i když se zároveň zdá, že je to zároveň to nejhorší, co pro ni můžeme udělat.
„Nemůžeme tu zůstat,“ řekl jsem Hance. „Dřív nebo později bychom se dočkali nějaké další návštěvy – a ta by mohla dopadnout ještě hůř.“
„A kam chceš jít?“ řekla Hanka. Již neplakala, ale hlas i výraz měla zoufale smutný.
„Co zkusit ten statek, kde jsou ti buddhisti?“
„Rány od buddhistů bolí míň?“ ušklíbla se.
„Já vím, že i ten statek je nebezpečný. Ale ostatní místa jsou ještě horší. Místo, kde bychom měli jistotu, že přežijeme, prostě neexistuje.“
„Tak to můžeme zkusit,“ řekla bezbarvě. „Mně je to jedno.“
Již z dálky šlo poznat, že ani statek se útokům nevyhnul. Dveře byly polámané a narychlo opravené a okna zatlučená prkny.
Zastavil jsem před dřevěnou bránou, dlouze zatroubil a vystoupil z auta. Po chvíli se dveře statku otevřely a objevil se v nich Bhikkhu Dhammadipa Kupodivu vypadal stejně bezstarostně, jako když jsem ho viděl naposledy. Blížil se k nám a já po očku sledoval, zda odněkud nevybíhají jeho kolegové, pro něž bychom se mohli stát vítanou kořistí.
„Copak tě sem přivádí?“ zeptal se Dhammadipa.
Pověděl jsem mu historii o naší návštěvě u Soni, její netečné sestře, o pomoci, které se nám dostalo, a ceně, kterou jsme za to zaplatili.
„Samozřejmě, že můžete zůstat. Ale už jsme tu ubytovali tři rodiny, z toho tu poslední v kůlně, která je dost těsná, takže se bojím, že tam spolu stejně nevydrží. Vy můžete bydlet s některou ze dvou rodin v usedlosti. Ale nečekejte, že tu budete v bezpečí. Čím víc je tu lidí, tím víc se dá očekávat útoků zvenčí – a popravdě řečeno i problémů uvnitř. My tu v noci hlídkujeme, ale když nás napadne někdo ozbrojený, tak stejně nic nezmůžeme. Dana vašeho známého, odsud odvlekli a tamhle na kopci ho umučili k smrti.“
Více než samotný obsah poslední věty mě zarazil klid, až lhostejnost, s níž byla vyřčena
„Nezdá se, že by tě to příliš trápilo,“ řekl jsem.
Dhammadipa neodpověděl, ale spokojený výraz ho neopustil. Idiot.
„Vidíš, já ti říkala, že nemá cenu se ani ptát. Ten vnímá ještě míň než Lucka“ řekla Hanka.
Mávl jsem rukou a vrátil se do auta
„Teď se schovejme někde v lese a v noci přespíme v tom altánku, co jsem restauroval,“ navrhl jsem.
Zbytek dne jsme se strávili mlčky na lesní mýtině. Do altánku jsme se sice po setmění přesunuli, ale stejně jsme téměř nespali, protože Míša se dala v noci do pláče a uklidnila se až ráno. Posnídali jsme chléb s marmeládou a sušenky. V kufru auta jsme měli jídlo ve dvou taškách, které jsme včera naštěstí neuklidili.
Celý den jsme strávili nicneděláním, paralyzováni předchozími otřesnými zážitky. Když se setmělo, viděli jsme v dáli na místech, kde se nacházely vesnice, množství mihotavých narudlých světel.
Jídlo nám došlo již po třech dnech. Nezbylo než sebrat odvahu a vyrazit do města Jenže tahle doba trestá sebemenší projev naivity hlubokou deziluzí. Celou cestu jsme podnikli jen proto, abychom zjistili, že město… již neexistuje. Lidová zábava, jíž bylo zapalování domů, se městu nevyhnula a protože nebylo nikoho, kdo by požáry hasil, oheň se šířil z jedné budovy na druhou.
V šoku jsme projížděli kolem spálenišť, mezi nimiž se pohybovali lidé, bojící se jeden druhého a úzkostlivě se vyhýbající setkání. Napadlo mě, že možná to, že mám stále ženu a dítě při sobě a máme auto a v nádrži ještě trochu benzinu a ještě včera jsem měl plný žaludek, že už to mě řadí mezi nejšťastnější lidi široko daleko. Ta představa mi ale na chuti k životu nepřidala.
Zajeli jsme za město a zastavili na okraji rozkvetlé louky. Kopretiny a pampelišky vystavovaly na odiv svou krásu, včely přeletovaly z květu na květ a nad tím vším dováděly dvě babočky. Jaký kontrast ve srovnání s tím, co jsem viděl před pár minutami. Jako by se nám chtěly květiny i hmyz svou krásou a bezstarostností vysmát.
O něco dál se nacházel sad. Mezi stromy jsem zahlédl dva nebo tři blouznivce, snažící se najít aspoň kousek zapomenutého ovoce.
„Třeba se nám povede najít nějaké obilné pole,“ řekl jsem. „Natrháme klasy, rozdrtíme je a upečeme z nich chléb. V nejhorším případě můžeme jíst zrna jen tak. Bude to pořád lepší než hlad.“
„Jenže takhle se taky nedá dlouho žít.“
„Nedá… Vlastně si tím jen prodloužíme umírání.“
Hanka přikývla: „Bude lepší to mít za sebou dřív.“
Beze slova jsem znovu nastartoval a zamířil do bývalého lomu. Na jeho úpatí nevedla žádná cesta, a tak nezbylo, než drkotat po louce. Motor při každém větším stoupání řval, kola se propadala do rozměklé hlíny a já se musel vracet a hledat sjízdnější místa Nad lomem jsem zastavil. Vystoupil jsem a stoup] si na jeho okraj. Lom byl dostatečně příkrý a jeho výška dávala záruku, že pokud se v autě zřítíme dolů, nemůžeme přežít. Hanka si stoupla vedle mě a zadívala se na dno porostlé kopřivami a řídkou trávou a tiše se rozplakala Ach bože, kdyby existoval aspoň nějaký náznak východiska nějaká naděje. Vzal jsem Hanku za paži a pokynul směrem k autu. Míša pokojně spala v autosedačce. Díkybohu aspoň za to.
„Mám vás obě rád,“ řekl jsem. Hančin pláč zesílil. Otočila se a vší silou, skoro křečovitě, mě objala. Zatoužil jsem, aby ta chvíle trvala věčně, aby se zastavil čas a já nemusel nikdy nastoupit do auta a odjistit ruční brzdu, či se dívat na rodinu, jak umírá hlady.
Hanka mě lehce odstrčila. V jejím pohybu bylo něco nezvyklého, něco, co sem nezapadalo. Překvapeně jsem se na ni podíval a spatřil v jejích očích úžas. Pochopil jsem. Celým tělem mi projelo vzrušené chvění. Je tomu opravdu tak? Nezdá se mi to? Nezmizí to hned v příští chvíli? Na Hančiných rtech se objevil náznak úsměvu – nepatrného, téměř neznatelného – prvního po mnoha dnech.
Znovu jsme si padli do náruče a užívali si vzájemné blízkosti, aniž bychom cítili sebemenší bolest.
Hanka potom vyndala z auta malou a zahrnula ji desítkami polibků. Já se znovu podíval na dno lomu a zamrazilo mě v zádech. V tuto chvíli mohlo být všechno jinak.
„I tak musíme zůstat opatrní,“ řekl jsem cestou zpátky, „ostatní mohou být stále stejní.“
„V tom případě musíme stejně umřít hlady,“ odpověděla Hanka kojící Míšu.
„Máš pravdu, ale teď už dávám před lomem přednost smrti hladem.“
„Proti gustu žádný dišputát,“ odvětila Hanka. Připadalo mi neuvěřitelné, jak moc se nám zlepšila nálada jen díky tomu, že se naše situace změnila z beznadějné ve velmi zoufalou.
Cesta městem působila stejně depresivně jako předtím, i když to bylo především kvůli jeho vzhledu, lidi jsme nezahlédli téměř žádné. Ale když jsme dorazili na statek, naše naděje vzrostla.
Na dvoře statku seděli jeho buddhističtí obyvatelé i rodiny, které tam našly azyl, na dřevěných lavicích příliš blízko u sebe a bavili se příliš družně, aby to bylo ještě včera možné.
Všiml jsem si, že mezi lidmi, kteří se zde ukrývali, byl i starosta se svou rodinou. Zarazilo mě, když jsem spatřil Soňu s manželem, dětmi i nemocnou sestrou. Připojili jsme se a já byl překvapený, jak silným zážitkem může být vkročit do blízkosti jiných lidí a nemuset se bát jejich útoku a ani z něj nebýt podezírán.
„Je obrovské štěstí, že tenhle statek skoro bez úhony vydržel,“ řekl jsem Dhammadipovi. „Ale bohužel je to jedna z mála zachovaných budov široko daleko.“
„Zachránilo ho, že stojí daleko od města,“ přikývl Dhammadipa.
„Stejně bychom měli zůstat ve střehu. Podle toho, co jsem viděl ve městě, je spousta lidí ještě závislá na nenávisti, a i kdyby ne, může se to kdykoliv vrátit.“
„Před jakou dobou jste zjistili, že je vše jako dřív?“
„Asi před hodinou.“
„Vidíš, před hodinou na to přišli i zdejší lidé,“ usmál se Dhammadipa. „Jak nečekaně to přišlo, tak nečekaně to i odešlo. A už se to nikdy nevrátí.“
Nikdy jsem neměl rád lidi, kteří si jsou jisti věcmi, o kterých nic nevědí.
„Abychom se zítra nedivili,“ zabručel jsem.
„Není důvod, aby se to vracelo. Účel byl splněn.“
„Jaký účel?“ ozvala se Hanka. „Zdecimovat lidstvo tak, aby se z toho už nikdy nevzpamatovalo?“
Dhammadipa zavrtěl hlavou a stále se usmíval: „Lidstvo učinilo pořádný krok kupředu. Vnímáte, co všechno uplynulé dny přinesly?“
„Mnoho mrtvých a raněných, zničení celých měst, lidi nevěří jeden druhému…,“ vypočítávalo hned několik z nás. Já se zadíval na obzor, kde se černalo množství shořelých budov, a vzpomněl si na své obrazy. Nic z nich nezůstalo a já už nikdy nebudu mít sílu namalovat je znovu. Nejméně bolestivé řešení bude zapomenout, že jsem kdy maloval.
„To je všechno pravda. Ale došlo ke změně a katastrofa se již nebude opakovat. Vím to, protože jsem nalezl kořen těch událostí. Asi to netušíte, ale přivedli jste mě k němu vy,“ řekl Dhammadipa a ukázal na mě a Hanku. „Vy jste přede mnou zmínili, že znáte osobu, která je vůči událostem netečná. Nebylo obtížné doptat se u lidí, kteří sem přicházeli, a najít ji. Jakmile jsem ji viděl a dotkl se jí, nepochyboval jsem, že existuje spojitost mezi ní a nedávnými událostmi.“
Dhammadipa se odmlčel a podíval se na Lucii. Ta seděla, bledá a téměř nehybná, jakou jsem ji v posledních letech znal, ale přesto mi nemohlo uniknout, že výraz její tváře se změnil. Netečnost byla nahrazena záblesky zájmu.
„Tato dívka trpěla odlišností a zoufalou izolovaností. Zatímco vně zůstávala zdánlivě netečná, uvnitř prožívala mnohem silnější emoce než kdokoli z nás. Její utrpení, místo aby ji zničilo, se vyřinulo ven. Projevilo se něčím, co zasáhlo každého z nás. Není to poprvé, co k tomu došlo, doposud se tomu říkalo davová sugesce či uhranutí. To se obvykle týkalo jen malého počtu lidí, avšak výjimečná schopnost této dívky, ale jistě dalších stejně trpících nešťastníků, sublimovat své utrpení se sešla s připraveností jejich širokého okolí nechat se jím změnit. Představte si lidstvo jako kapalnou látku, která se postupným procesem stala hořlavou. Izolovaní a nešťastní jedinci fungovali jako žhnoucí jiskry.“
„Připraveností?“ řekl starosta „Za sebe vás mohu ujistit, že jsem nebyl ani v nejmenším připraven.“
„Lidstvo jako celek bylo připraveno. Po celou svou existenci zažívalo nejrůznější dělení na ‚my‘ a ‚oni‘ – podle kmene, podle náboženství, kasty, národnosti, ideálů. Víte, jaké dvě ideologie toto dělení v minulém století zrodilo. Myslíte, že tím vše skončilo? Dříve nebo později by v různých koutech světa vznikly nové ideologie, stejně lákavě vyhlížející jako ty zmíněné dvě. Díky technickému pokroku by každý další válečný požár byl ovšem mnohem ničivější než ten předchozí. To, co se dělo v minulých dnech, byla obranná reakce lidstva – šesti miliard lidských podvědomí.
Vy jste museli nenávidět ty, které milujete. Byli jste nešťastní, že to nedovedete, ale ze stejného důvodu jste cítili i hrdost, protože až doposud jste považovali schopnost odolat nenávisti za dobrou. Že ano? Lásku k někomu jste měli za ctnost, ale teď jste ji museli potlačit. Z tohoto rozporu vyklíčila zcela nová emoce – taková, kterou jste doposud neznali, ale již brzy si ji uvědomíte a vymyslíte pro ni název. Je to zvláštní druh touhy – touhy někoho milovat či nenávidět. Jiskru zažehla ta nešťastná dívka a lidé jí podobní, kteří nepatřili do žádného ‚my‘, ale jen do ‚oni‘ – osamělí a opovrhovaní. Díky této emoci se s nimi dorozumíte, protože budete toužit po touze. Po touze se s nimi dorozumět. A nejen s nimi, ale i se skupinami lidí, které se vám doposud zdály cizí.“
Jeho slova mě popuzovala a podle reakcí ostatních jsem nebyl sám.
„Takže skinhead bude dál nenávidět anarchisty, ale zároveň bude toužit je milovat?“ řekl jsem. Absurdita té představy vyvolala všeobecný smích.
„Přinejmenším budou toužit cítit k nim náklonnost,“ trval na svém Dhammadipa „A tím, že jsou toho lidé ode dneška schopni, se dostali o pořádný kus dál. Vývoj lidstva se podobá vývoji jedince. Někdy přijde období rychlého vývoje, které je spojeno s velkou bolestí, ale člověk během něj získá nové poznání. To se nyní lidstvu přihodilo. Být schopen zcela nové emoce, to stojí za všechen zničený majetek.“
„Jak tohle všechno víš?“ zeptal jsem se a dal si záležet na ostrém tónu.
„Já tuto emoci znal už předtím – její poznání bylo, řekněme, vedlejším produktem meditace. Když jsem se setkal s touto dívkou, dotkl jsem se její dlaně, uklidnil jsem ji a ona přestala svou trýzeň předávat ostatním. Ostatně již jí není třeba Nová emoce – emoce, jež je touhou po jiné emoci, existuje.“
Zatímco jsme mluvili, zatáhla se obloha a spustil se lehký deštík. Drobné kapky dopadající na kůži nebyly nepříjemné, a tak jsme všichni zůstali venku. Já se zvedl, stoupl si k bráně statku a snažil si vybavit, jak vypadal pohled do krajiny dřív, když ji nehyzdilo ani jediné spáleniště. Hanka mě s Míšou v náručí následovala
„Věříš mu?“ zeptal jsem se.
Pokrčila rameny. „Během pár dnů se ukáže, zda má pravdu. Aspoň máme naději, že to vše mělo nějaký smysl.“
„Já tu naději nemám,“ řekl jsem tvrdě. Sám sobě jsem ale přiznal, že ji Hance závidím.
V tu chvíli mnou projel pocit, který jsem doposud neznal, který ve mně v posledních dnech občas probleskl, ale já si ho nikdy plně neuvědomoval. Touha věřit v Dhammadipova slova, touha překonat averzi vůči němu. Pocit, který přebíjel racionální pochybnost, dával Hance za pravdu a přinášel mi klid. Věděl jsem, že podobné pocity mě od této chvíle povedou, i když mé vědomí bude zmateno. Vše bylo náhle jiné a to, co se odehrávalo před pár hodinami, vybledlo a změnilo se v dalekou minulost.
