Mia seděla na posteli obklopena svými panenkami a černou tužkou jim na obličeji kreslila ostrůvky černých teček. Pak vzala jednu ze zohyzdněných panenek a řekla: „Viktorie, tobě se ten lišej zhoršil. Budu ti muset předepsat glytodol. A co ty, Elvíro? No to jsem si mohla myslet – ty dostaneš dvojitou dávku glytodolu.“
Než stačila stanovit diagnózu další panenky, otevřely se dveře pokojíku a dovnitř nakoukla maminka.
„Mio, pojď na večeři. A co domácí úkoly? Už je máš hotově?“
„My dnes dostali jen jeden. Ale ještě ho nemám,“ přiznala se Mia.
„No vidíš, a přitom si tu hraješ,“ řekla maminka.
„Když všechny moje panenky dostaly martémii. Musela jsem se o ně přece postarat.“
Maminka povzdechla, ale neřekla nic.
„Co máte za domácí úkol?“ zeptala se po večeři.
„Máme vymyslet, jak asi vypadají domy na Zemi. Ty to víš, mami?“
„To ví především tatínek, když je stavař. Jenže dnes přijde z práce zase pozdě. Už aby to rozšiřování kopule skončilo a on nemusel pracovat až do večera. Nějaké obrázky pozemských domů určitě má.
Počkej, najdu je a ty se podíváš.“
Maminka odběhla a za chvíli se vrátila s drobným lesklým kotoučkem.
Položila ho na stůl, lehce stiskla, z kotoučku vyrazil světelný paprsek a uprostřed pokoje vyrostl trojrozměrný průsvitný obraz vily se zahradou a živým plotem. „To je krása,“ vzdychla Mia. „Z čeho udělali ten plot?“
„Z keřů. Nechali je vyrůst a pak je sestříhali.“
Mia si prohlédla ještě několik domů, pak je všechny zmenšila a umístila do řady a pustila se do budování vlastního. Postavila zdi a pak si z tatínkových domů vybrala ten s nejhezčí střechou, potom jiný, s nejkrásnějšími okny, dveřmi a tak dále. Miin domek vypadal, jako by ho navrhlo aspoň deset různých architektů, ale jí se moc líbil. Měl velkou zahradu, na které rostla spousta stromů. Něco takového bylo na Marsu nepředstavitelné.
Druhý den učitelka Miu za jej í domek pochválila a řekla, že je nejhezčí z celé třídy, jenže po hodině následuje přestávka a ta Mie přinesla nepříjemný zážitek. Ona jediná z celé třídy netrpěla martémii. Její rodiče po přestěhování na Mars nevěřili neprůchodnosti kopulí vůči kosmickému záření a pořídili si nad svým domem i jeho nejbližším okolím dodatečný ochranný štít. Štít byl drahý a oni se kvůli němu zadlužili a kvůli své zdánlivě přehnané opatrnosti se stali terčem posměchu. Kopule přece chrání skoro tak dobře jako pozemská atmosféra. Co chcete víc?
O trochu větší prostupnost kopulí by skutečně neměla škodit, jenže nikdo nemyslel na to, že umělá atmosféra není totožná s pozemskou a stejně tak se liší i na Marsu vyrobené potraviny. Kombinace toho všeho způsobila, že většina dětí narozených na Marsu trpěla nemocí, které se říkalo marťanská leukémie či zkráceně martémie. Děti byly slabší, závislé na lécích a obličeje jim hyzdily zarudlé ostrůvky pokryté chloupky. Kopule byly později zesíleny, ale to již postiženým dětem pomoci nemohlo.
„Včera se mi přitížilo,“ řekl o přestávce jeden z Miiných spolužáků. „Táta mi musel dát gritosin, bez něj bych prý mohl i umřít!“
„A glytodol bereš dál?“
„Ne – rutasin, to je něco jako glytodol, ale je silnější. Nesmí se to brát déle než týden.“
„Já už rutasin bral,“ ozval se další. „Stačily tři dny a bylo mi o poznání líp.“
Ve třídě se vytvořil hlouček diskutujících.
„Proč ti táta nekoupil místo rutasinu raději leusanak? Ten je ještě silnější a nemá vedlejší účinky.“
„Leusanak že je silnější? Houby, je slabší než rutasin i glytodol.“
„Kdo ti to nakukal? Leusanak je ten nejlepší lék! A taky se po něm neblije jako po rutasinu.“
„Po rutasinu jsi blil možná ty. Já si můžu vzít dvojitou dávku a nic mi není!“
Diskuse, do které se nemohla zapojit, Miu nudila, a tak se pokusila ji ukončit. Vmísila se do hloučku a navrhla: „Pojďme si zahrát aktovku!“
Nápad se ujal. Hra, při které se dětem zjevovaly předměty běžné na Zemi, ale neznámé na Marsu, dokázala pokaždé zaujmout, a tak se během chvíle všichni nahrnuli kolem místa, kam byly promítány hologramy předmětů. První se objevila plechová nádržka s velkým uchem a šikmo nahoru mířící rourkou, která se na konci rozšiřovala v ústí se spoustou kulatých dírek.
„To je jasné, co to je. Sloužilo to na výrobu špaget,“ zněl první návrh.
Padlo ještě několik nápadů a jeden z nich měla Mia: „Dovnitř se nalije voda a lidé s tím zalévají zahradu.“
„Tobě někdo dovolil hrát?“ obořil se na ni autor výroku o výrobě špaget. Jako na povel se na Miu sesypali i ostatní: „S tebou my nehrajeme! Běž si za maminkou, ať ti koupí další ochrannej štít! Jsi zdravá, tak mezi nás nelez!“
Mia se smutně vrátila do prázdné třídy, sedla si na své místo, zadívala se do prázdna a snila o tom, jak by bylo krásné, kdyby i na jejím obličeji vyrostl ostrůvek porostlý chloupky.
Doma si maminka všimla, že je Mia zamlklá, ta ale na její otázky odpovídala osvědčeným: „nevím“ a „ale nic“ a po večeři si odešla hrát k sobě do pokojíku. Posadila panenky kolem stolečku, před každou z nich položila maličký talířek a pak jednu po druhé krmila. Jenže Elvíra se pocintala a Miu, která měla po školním incidentu zkaženou náladu, to rozzlobilo.
„Kolikrát jsem ti říkala, aby sis dávala pozor? Zlobíš a pak to takhle dopadá! Těš se, jak dostaneš!“
Již sahala po vařečce, aby nepozornou panenku vyplatila, ale pak ji napadl krutější trest. Vzala bílý hadřík a pečlivě z plastového obličeje setřela všechny namalované černé skvrny.
„A teď si s tebou nebude nikdo hrát!“ řekla, odložila panenku, lehla si na postel, zabořila hlavu do polštáře a rozplakala se.
Uklidnila se, teprve když přišel tatínek.
„Tak hotovo!“ volal ve dveřích tak hlasitě, že ho slyšela ve svém pokoji i Mia. „Od zítřka už žádné přesčasy. Kopule stojí!“ Mia si utřela slzy a vyšla z pokojíku, aby se s tatínkem přivítala. Vypadal unaveně jako každý večer, ale z obličeje mu vyzařovala spokojenost. Zvedl Miu do náruče a vlepil jí na každou tvář pusu.
„Ty budeš chodit domů jako dřív?“ zeptala se Mia.
Tatínek Miu postavil zpět na zem, svlékl si kabát a řekl: „Budu. Do domů, které jsme pod kopulí postavili, se brzy nastěhují naši noví sousedé.“
„A kdo to bude?“
„Ti, co bydleli v Deltononském zálivu. Je to blízko rovníku a kosmické záření je tam silnější než tady. Martémií tam trpěli i dospělí a děti… ty dopadly hůř než tady…“
„Umřely?“ zeptala se Mia s dětskou přímostí.
Tatínek rychle zavrtěl hlavou. „Ne… to ne. Ale jsou vážně nemocné.“ Po chvíli dodal: „Ještěže tebe jsme uchránili.“
Mia nic neřekla, ale myslela si své.
Nové příchozí Mia poprvé viděla, když vystupovali z velkých vznášedel a doprovázeni množstvím samohybných zavazadel se stěhovali do nových domovů. Poprvé viděla zarudlé chlupaté ostrůvky i na tvářích dospělých. Děti je měly ještě výraznější. Byly hrozně hubené a všechny se pohybovaly pomalu a unaveně a tento dojem byl umocněn nezdravou barvou obličejů. Mia si toho ale nevšímala a měla oči jen pro ty zarudlé a chloupky pokryté ostrůvky a v její mysli nové děti představovaly vzory dokonalosti. Kam se na ně hrabou její nafoukaní spolužáci!
Mia po nových příchozích několik dnů zdálky obdivně pokukovala, ale netroufala se k nim přidat. Muselo uplynout několik dnů, než se jí poštěstilo dát se s jedním z nich do řeči. Byl to hoch o dva tři roky starší než ona. Seděl na obrubě betonového kvádru, ve kterém rostly tulipány, a hrál pigado – jednoduchou hru spočívající v ničení holografických asteroidů hrozících dopadem na Mars.
„Proč nechodíte do školy?“ řekla Mia svou verzi seznamovací fráze.
„Chodíme,“ řekl zaraženě.
„I ne! Ani jednou jsem vás ve škole neviděla!“
„Nechodíme do vaší školy. Vždyť jsou tam prý třídy beztak plné. Škola se bude muset rozšířit.“
„Aha,“ řekla Mia a v duchu si přála, aby kvůli tomu tatínek nemusel chodit domů zase pozdě večer.
„Máme vlastní školu, ale tam budeme chodit, jen dokud nepřistaví patro k té vaší.“
„Tuhle hru mám doma,“ řekla Mia a ukázala na asteroidy. „Ale teď už ji moc nehraju. Dostala jsem od našich Cestu na planetu Země. Ta mě baví víc.“
„Tu znám,“ přikývl chlapec s báječně velkým zarudlým a chloupky porostlým ostrůvkem na pravé tváři. „Já teď hraju Gladiátorský zápasy. Ty máš taky doma?“
„Glady… co?“
„Gladiátorský!“ vysvětloval chlapec. „Gladiátoři, to byli takoví zápasníci ve starověku na Zemi. Prali se s tygry. A teď mám půjčenej Duel galaxií. To je ještě lepší. Jestli chceš, tak ti to ukážu.“
Mia nadšeně souhlasila, a tak chlapec seskočil z kvádru a schoval hru do kapsy.
„Jak se jmenuješ?“
„Mia.“
„Já jsem Alvik.“
Dorazili do čtvrti přistěhovalců. Tvořily ji tři řady nízkých domků. Všechny vypadaly stejně – jednoduché krabice s béžovou omítkou, úplní ubožáčci proti vile, kterou Mia nedávno vymyslela. Až bude tatínek příště zase něco stavět, měla by mu poradit.
Mia byla zpočátku zaražená. Lidé jí zde přišli nezvykle tiší a celé to místo působilo stísněně a smutně. Jen Alvik se lišil svou veselostí a suverénností.
„Už jsme tady,“ řekl a ukázal na jeden z mnoha stejných domů.
Miu přivítala Alvikova maminka, která měla obličej také poznamenaný martémií, a nabídla dětem zákusky a hrnek černého čaje s marsovskou imitací citronové šťávy. Mia se ale hlavně těšila na Duel galaxií, a tak sezobla ten nejmenší zákusek a už se Alvikem hrnuli do jeho pokoje. Alvik jí hru ukázal, oba se proměnili v galaxie a útočili na sebe svými do spirály zatočenými rameny, kradli si hvězdokupy, stříleli po sobě černými děrami a vůbec si užívali spoustu legrace. Když dohráli, Mia, které mezitím vyhládlo, zhltla dva další zákusky.
„To je fakt skvělá hra,“ libovala si.
„Tak zase někdy přijď a dáme si odvetu,“ navrhl Alvik. „Máme doma i další hry, ale ani pořádně nevím, co jsou zač – ty jsou po ségře, takové holčičí věci.“
„Ty máš ségru?“
„Měl jsem dvě – jednu mladší než já a jednu starší, ale obě umřely.“
„Umřely?“
Alvik smutně přikývl. „Na martémii.“
„Na martémii se přece neumírá. To jim nikdo nedal glytodol? Anebo raději rutasin nebo leusanak?“ řekla Mia a uvnitř pocítila uspokojení, jak znalecky mluví o lécích, které nikdy nedržela v ruce.
„To víš, že ano, ale ony trpěly silnou martémií, na tu už leusanak nestačí. I dva moji kamarádi umřeli… spousta dětí od nás. Proto nás přestěhovali sem. Na rovníku se nedá pořádně žít. Ale tehdy to nikdo nevěděl.“
„Ale táta mi říkal, že na martémii nikdo neumřel.“
Alvik jen pokrčil rameny. Obě děti pak dlouho mlčely a srkaly čaj.
Nakonec se ozvala Mia: „Nechceš přijít k nám do klubovny? Hrajeme tam Aktovku. To není tak dobrá hra jako ta tvoje, ale taky ujde.“
„Tak jo,“ souhlasil radostně Alvik. „Řeknu i ostatním a zítra po škole přijdeme.“
Mia se rozloučila, od Alvikovy maminky s sebou dostala dílek ovocného dortu a vrátila se domů. Těšila se, že se zítra setká nejen s Alvikem, ale i s jeho kamarády.
Alvik svůj slib dodržel. On a další děti z Deltononského zálivu přišly po škole, kdy většina spolužáků byla na hřišti a hrála míčové hry, o kterých se říkalo, že vznikly ještě na Zemi.
Děti ze zálivu se vynořily dole pod svahem, nad nímž se škola a hřiště nalézaly. Skupina dětí se blížila velmi pomalu. Když si jich Mia všimla, šlo již rozpoznat jednotlivé tváře a Mia našla pohledem Alvika i pár dalších dětí, které včera v přistěhovalecké čtvrti potkala. Stála u drátěného plotu a nedočkavě sledovala skupinku vyhublých dětí, jak vystupuje po svahu. Když děti dospěly k bráně, chtěla se s nimi přivítat, ale zastavily ji výkřiky, které se ozvaly za jejími zády.
„Co tu chcete?“
„Vraťte se zpátky do zálivu!“
„Běžte pryč, ať nás nenakazíte!“
Mia se obrátila ke svým spolužákům. „Martémie přece není nakažlivá. Vy sami ji máte!“ řekla nahlas.
„Ale ne takovou!“ zakřičel jeden ze spolužáků a nedíval se přitom na Miu, ale na příchozí. „Jsou oškliví! Určitě bychom od nich tu jejich nemoc chytli!“
Aby dodal svých slovům váhu, sebral ze země hroudu a hodil ji po příchozích. Jako by tím uvolnil lavinu. Hroudy a kamínky z chodníku hnaly nové děti pryč ze hřiště. Ať zůstanou doma a tady se už neukazují!
Děti ze zálivu chvíli stály, jako by nechápaly, co se děje, a teprve když několik z nich utrpělo zásah hroudou či kamínkem, začaly couvat.
Mia se po ostatních zaraženě dívala. Všechno dopadlo úplně jinak, než si představovala. Doufala, že si nových dětí budou ostatní pro jejich velké lišeje vážit a že si budou vážit i jí, která je přivedla. Znovu pohlédla na skupinu nových dětí, která bojácně ustupovala ven ze stadionu, a náhle i jí připadaly ty děti ošklivé. A co když je pravda i to, že jejich nemoc je nakažlivá?
Mia měla pocit, jako by právě procitla. Vše je jinak, než si myslela. Sebrala ze země několik kamínků a jeden po druhém je vší silou po příchozích házela a snažila se zasáhnout některé z dětí do hlavy. Ať si pamatují, že je tu nikdo nechce! Pocítila uspokojení. Konečně zapadla do skupiny, měla stejného nepřítele a bojovala proti němu jako všichni ostatní. Konečně byla šťastná.
„Nechte toho! Přestaňte!“ Mia poznala Alvikův hlas. Viděla, jak se Alvik od skupiny odtrhl a vyrazil proti útočníkům. Obličej si musel chránit rukama. Nedbal zásahů, které schytal do nechráněných částí těla, a dostal se až k chumlu útočníků. Byl zjevně vyšší, ale zároveň slabší než všichni ostatní. Stál obklopen nepřátelsky naladěnými dětmi, a ty přestaly házet a beze slova na něj zíraly. Nechápaly, jak může mít někdo tu drzost a vkročit přímo do jejich středu, ale zároveň se nenašel nikdo, kdo by měl odvahu jakkoli zareagovat. Miu pálily její kamínky v ruce. Ráda by je pustila na zem, ale v tom tichu by si toho ostatní jistě všimli. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Alvik se k ní otočil, zamračeně si ji změřil pohledem, celou i s těmi kamínky v ruce. Připadalo jí, že to trvá nekonečně dlouho, že se čas vleče, a nevěděla, co má dělat. On k ní nakonec přistoupil, chytl ji za druhou ruku a vedl ji k východu ze hřiště. Mia cítila, jak jí tluče srdce. Bála se, že ostatní se na ně vrhnou, že je nenechají jen tak odejít, že se jim vysmějí a zbijí je, ale nikdo se ani nepohnul. Vnímala překvapené a zmatené pohledy spolužáků a byla hrdá, že zrovna ji si odvážný Alvik odvádí, ale ten pocit hrdosti se mísil se studem, jak se k němu a jeho kamarádům zachovala. Šli pryč a vyprovázelo je pouze nepřátelské mlčení.
Potupu, kterou jim Alvik připravil, děti Mie denně vracely. Rodiče se jí mnohokrát mamě ptali na příčinu její zamlklosti a teprve, když ji jednou odpoledne učitelka přivezla ze školy s modřinami a zlomenou klíční kostí, pochopili, že je nutno jednat. Když nadobro opouštěli kopuli, Mia plakala a ani jejím rodičům nebylo do řeči. Stále ještě nesplatili půjčku, kterou si vzali na stavbu štítu, a teď si mohli dovolit přestěhovat se jen do levného domku u Kráteru bouří pod nepříliš dobrou kopuli. Mia měla konečně šanci onemocnět tolik vytouženou nemocí, ale věděla, že radost z toho mít nikdy nebude.
