Ten muž do krajiny, kterou procházel, nezapadal. Měl na sobě světlý oblek šitý na míru, v ruce černou aktovku a drahé boty zanechávaly otisky v prachu polní cesty. Jeho chůze byla přehnaně rázná a sebevědomá. Bystrý pozorovatel by za ní odhalil nejistotu. Muž se každou chvíli rozhlédl po okolí. Po jedné straně cesty se rozprostíralo obilné pole a na druhé se táhl příkop a za ním louka, na kterou navazoval pás křovin. Zářijové slunce příjemně hřálo a foukal velmi jemný vánek. Z křoví vyběhl zajíc a panáčkoval na louce. Muž se zastavil a chvíli ho se zájmem pozoroval. Pak polohlasem řekl: „Škoda toho všeho!“
„Pane profesore, je tady ta studentka,“ oznámila asistentka a vpustila do kanceláře štíhlou dlouhovlasou dívku. Profesor Přerovský vstal od stolu, a když podával dívce ruku, projelo jím jemné zachvění. Něco takového se mu už mnoho let nestalo. Musel si přiznat, že závidí Polákovi, že bude jejím školitelem. „Já jsem Kamila Marková,“ představila se.
Přikývl. „Docent Polák přijde až odpoledne. Ukážu vám zatím, kde budete pracovat.“
Cestou po chodbě ústavu řekl: „Co vás sem do Břežan přivedlo? Ústav nevypisoval témata pro postgraduální studium. A už vůbec ne pro absolventy filosofické fakulty.“
„Vidíte, a jsem tady,“ usmála se. „Před rokem bych to sama nečekala. Ale teď je tenhle fyzikální ústav nejzajímavějším místem pro studium antropologie na světě.
Nemyslíte?“
„Jste hodně cílevědomá, že?“
Pokrčila rameny. „Chci dělat, co mě baví.“
Ukázal jí její místo. Představovat kolegům ji nemusel, to stihla již v den přijímacích zkoušek. Prohlédla si svůj koutek a odložila batůžek na židli.
„Nezlobte, mohla bych se podívat na…?“
Skočil jí do řeči. „Vidím, že máte skutečně zájem. Tak pojďte.“
Po kovových schodech sešli do prostoru hluboko pod zemí. Prosmýkli se mezerou mezi majestátní konstrukcí laseru a stěnou s měřicími přístroji a ocitli se před přízračné působící koulí. Vznášela se půl metru nad zemí a její horní část se téměř dotýkala stropu. Neměla žádnou barvu, nebyla průsvitná ani nezrcadlila. Jako by na tom místě chyběl kus prostoru.
„Co té dekoraci říkáte?“ pousmál se profesor.
„Pěkná,“ přikývla Kamila. „Vypadá, jako by stačilo pár kroků a člověk by se dostal dovnitř.“
„Při vší úctě k vědeckému pokroku, cestovat tímto způsobem z jednoho vesmíru do druhého asi nebude možné nikdy. Ostatně to, co vidíme, není vesmír, ale jen malá trojrozměrná oblast jeho průniku s naším vesmírem. Ale to všechno jistě víte.“
„Jenom základy,“ připustila dívka. „Přece jenom moje specializace je jiná.“
„Možná se sem vaše specializace hodí víc než má. Stejně jsem nedávno četl, že z posledních prací publikovaných letos a zabývajících se tímhle vesmírem jenom třicet procent připadalo na fyziku a astronomii. Zbytek ukously společenské védy.“
„Možná byste se měli přejmenovat na Ústav společenských věd,“ pousmála se Kamila.
„Vidíte, ještě před dvanácti lety by o nás žádný antropolog ani nezavadil. To se laser, jeden z největších na světě, teprve stavěl. Přinesl možnost připravit podmínky podobné těm, které existovaly méně než setinu nanosekundy po velkém třesku. Ve spojení s příhodnou kvantovou fluktuací se zdálo možné, že by mohl vzniknout zcela nový vesmír. K tomu skutečně po spuštění laseru došlo. Dali jsme vznik vesmíru v plnohodnotném smyslu toho slova. Šlo o velkou událost, ale její projevy jsme mohli sledovat jen nepřímo. Vesmír se rozepnul mimo náš časoprostor a s tím naším zůstal spojený jen touto kulovitou průnikovou oblastí. Pokud tento vesmír něčím překvapil, tak tím, jak moc se podobá našemu. Jeho časoprostor je tvořen deseti rozměry, z nichž šest se na samém počátku existence smrštilo. Totožné jsou i hodnoty fyzikálních konstant a vývoj celého vesmíru. Během zlomku sekundy prošel inflací, při které prudce zvětšil svou velikost. Poté následovala časová inflace. V porovnání s naším časem zrychlil svůj vývoj a během několika našich dnů v něm uběhly celé miliardy let.“
„Ale časovou inflaci z našeho starého dobrého vesmíru neznáme,“ namítla Kamila. „Jenže ona se také těžko změří, pokud nejste vnější pozorovatel.“
„Přesně tak. A musím přiznat, že časovou inflaci nikdo z vědců nečekal. Ale překvapením nebyl konec. Existence průnikové oblasti nám umožňuje přijímat z vytvořeného vesmíru informace. P-oblast, tedy průniková oblast, je částí povrchu vesmíru a podle holografického principu jsou informace na povrchu a uvnitř vesmíru totožné. Stalo se něco, s čím nikdo nepočítal. Jistě, snílkové o tom fantazírovali, ale my s tím předem příliš nepočítali. A tím, že k tomu došlo, se celý výzkum změnil. Na jedné z planet vznikl život. Dovedete si to představit? My, lidé, jsme se stali stvořiteli nového života. Ale na místě jer pokora, protože toho o něm sami příliš nevíme. Jedno je nicméně jisté. Život se vyvinul v inteligentní formu. Planeta Břežanů, jak se začalo bytostem říkat, se ale nachází sto dvacet světelných let od P-oblasti, a proto je můžeme pozorovat jen s příslušným zpožděním.“
Profesor si uvědomil, že se zapomněl a svůj výklad vede zbytečně obšírně. Jako by toho i tak nebylo dost. Vždyť figurky Břežanů jsou k vidění všude. Drobné bytosti s fialovou pokožkou, klokanovitýma nohama a ošklivými svraštělými obličeji. Existují o nich filmy, prodávají se o nich spousty knih a existují i plyšoví Břežané pro děti.
„O Břežanech jsem přečetla vše, co se dalo,“ přikývla Kamila. „Vychází hodně článků o případné komunikaci s nimi, ale pohříchu spíš v populárních časopisech než ve vědeckých.“
„Možná se s nimi jednou domluvíme, ale bude to obtížný úkol. Bude nutné působit na P-oblast takovým způsobem, aby na druhé straně vznikaly smysluplné signály. Jenže z P-oblasti by k nim signál letěl sto dvacet let. Rozhovor s nimi bude vyžadovat neskutečnou trpělivost. Navíc se zatím Břežané nacházejí na stupni odpovídajícím našemu středověku, takže musíme počkat. Mimochodem chcete si na P-oblast sáhnout?“
Překvapeně na něj pohlédla.
„Zkuste to. V okolí koule je silně zdeformovaný prostor a P-oblast proto vypadá jako koule, i když vlastně nemá žádný vnitřek. O ničem takovém nemá smysl mluvit. Vzduch a prach, který se na místě koule nacházel, přešel skokem na nižší energetickou hladinu a přispěl k velikosti průnikové oblasti. Zjednodušeně se dá říci, že hmota našeho vesmíru se přeměnila v průnikovou oblast. Vesmír i P-oblast jsou po proběhlých inflacích stabilní. S tím, jak se vesmír rozpíná, se zvětšuje i P-oblast, ale jedná se o rychlost nepřekračující jeden mikrometr ročně. Rychlost plynutí času se naopak mírně snižuje.“ Přes profesorovu tvář přelétl chmurný stín, ale trval jen zlomek sekundy.
Přistoupila blíž a pomalu natáhla k tomu podivnému úkazu ruku. Její prsty a zápěstí zmizely v kouli, ale necítila vůbec nic.
„Teď se podívejte sem!“ ukázal šikmo nahoru.
Stěží zadržela polekaný výkřik. Její dlaň vystupovala z horní části kole. Zkusila zahýbat prsty. Ruka ji poslechla, ale stejně přetrvával pocit, že to přece nemůže být součást jejího těla.
„Říkal jsem, že v okolí P-oblasti je prostor silně zdeformován.“
„Doufám, že odsud neodejdu s rukou ještě zdeformovanější, než jen ten prostor,“ zasmála se. Vytáhla ruku a přece jen se jí ulevilo, když zjistila, že všechny prsty jsou tam, kde mají být.
Cestou zpátky se profesor málem srazil se svou asistentkou. „Shání se po vás nějaký Američan. Usadila jsem ho do kanceláře.“
„Američan?“
„Profesor Hart, jestli jsem mu dobře rozuměla.“
Profesor Přerovský neměl daleko k tomu, aby se plácl do čela. „Máte pravdu, už tam jdu.“
V kanceláři seděl muž ve světlém obleku, s aktovkou postavenou vedle křesla. Když spatřil profesora Přerovského, vstal a na jeho tváři se objevil široký americký úsměv. „Jsem Roger Hart z Columbia University. Nevím, jestli si vzpomínáte, mailoval jsem vám.“
„Vím, vím.“ Přerovský mu stiskl ruku.
„Domluvil jsem si zde roční stáž,“ vysvětloval Hart.
„Nejvíc vás zajímá Břežanský vesmír, je to tak? Nebo jste tak extravagantní, že váš sem přitáhl jiný druh výzkumu?“
Hart se dal do smíchu a zavrtěl hlavou. „Tolik extravagantní skutečně nejsem. Jen kvůli tomu vesmíru jsem se rozhodl načas se přestěhovat do Rez… Rez., jak se jméno tohoto místa vyslovuje? Ehm… aha. Na čem v souvislosti s vesmírem teď pracujete?“
„S výslovností si nelamte hlavu. Od stavby laseru tu pracuje mnohem více zahraničních vědců než českých a každý název obce vyslovuje jinak. Pokud jde o práci, hledáme závislost mezi rozpínáním vesmíru a zvětšováním P-oblasti. Celých devět let si odpovídaly, až během posledních dnů se pohyb P-oblasti zrychlil. Jedná se o odchylku několika nanometrů, ale i tak to znamená, že naše rovnice nejsou přesné.“
„Upřímně řečeno, počítat něco takového se podobá věštění z kávové sedliny,“ namítl Hart.
„Bohužel máte pravdu. Dosavadní rovince jsou založené na pozorování, ale nevíme, proč vlastně platí. Jenže teorii, která by je objasnila, nutně potřebujeme. Křivka zvětšování P-oblasti se podobá průběhu prostorové i časové inflace vesmíru.
Pokud se to potvrdí, P-oblast zvětší během krátké doby svůj průměr na několik desítek kilometrů.“
„To by se mnoha lidem nelíbilo, že?“
Přerovský přikývl. „Bohužel, tento ústav se nenalézá na poušti. Kousek odsud leží Praha. To je milionové město. Ale počkejme ještě. Zítra by měla změna rychlosti rozpínání překročit odchylku měření. Pokud se tak nestane, můžeme si oddychnout.“
První, koho následujícího rána Přerovský v ústavu potkal, byla Kamila. Krátký rozhovor pomohl profesorovi na počátku obávaného dne zlepšit náladu a aspoň na chvilku zapomenout na nafukování P-oblasti.
Během rozhovoru profesor pochopil, v čem spočívá Kamilina přitažlivost. Všechny mladé dívky, které potkával, mu připomínaly vrstevnice z dob mládí. Ať šlo o barvu očí, tvar obličeje, barvu hlasu či postavu, vždy našel v paměti dívku, která měla daný rys stejný. Kteroukoli hezkou dívku, již potkal na ulici, si dovedl složit z krásných děvčat, která kdysi znával. Uklidňovalo ho to. Dávalo mu to pocit, že svým způsobem zná i současné krásky a že by ho stejně čekalo zklamání, že nemá co objevovat. Protože všech těch krásných tváří, vlasů a rtů se vlastně dotýkal či je líbal, anebo je aspoň vídal a netoužil po nich. U Kamily tato metoda selhala. Kamila byla krásná a přitom ve svých rysech jedinečná. Přerovský si musel přiznat, že ho to vyvádí z rovnováhy. Netušil, že ještě někdy tak zvláštní dívku potká.
Odpolední poradu zahájil docent Polák. Jeho zachmuřený výraz se dal stěží přehlédnout. Ještě než začal mluvit, sevřelo se Přerovskému srdce.
„Dnešní měření potvrdila, že se zvyšuje nejen rychlost rozpínání, ale i samotné zrychlení. To bylo ještě před sedmi dny nulové, před třemi dny mělo hodnotu sta nanometrů za sekundu na druhou a dnes v osm hodin to bylo již sedm set nanometrů za sekundu na druhou. Průměr P-oblasti sleduje inflační křivku. Extrapolací vychází, že do jednoho roku bude její průměr měřit osmdesát kilometrů. To znamená, že Praha by navždy zmizela z mapy a její hmota by přispěla k rozšíření P-oblasti.“
Po Polákově řeči následovalo několikasekundové ticho. Dosavadní černá můra se zhmotnila v reálné nebezpečí. Všichni v ústavu o hrozbě věděli, ale byla příliš šílená, aby si ji připustili. Polákova zpráva je k tomu donutila.
Slovo si vzal Přerovský: „Obávám se, že stojíme před nejzávažnějším vědeckým problémem současnosti. Prvním krokem bude informovat vědeckou veřejnost… a nejenom vědeckou, protože v této situaci musíme být maximálně otevření a připravení, že se na nás vrhnou novináři. Především ale musíme ve spolupráci s dalšími ústavy hledat mechanismus rozpínání průnikové oblasti a zjistit možnosti jejího ovlivnění. Jakkoliv tvar křivky rozpínání nepříjemně připomíná inflační tvar, nevíme, zda se v dalších dnech neodchýlí a rychlost expanze neklesne na původní hodnotu. To je základní informace, kterou předáme laické veřejnosti.“
„Kolik času odhadujete na přípravu evakuace?“ zeptal se Hart. Klid, s nímž tuto otázku vyslovil, působil popudlivě. „Evakuace nepřipadá v úvahu!“ řekl Přerovský tvrdě.
„Tak si můžu zabalit fidlátka, co?“ řekla Kamila. Hned po poradě přišla za profesorem do jeho kanceláře.
„Proč myslíte?“
Pokrčila rameny. „Pokud vím, tak se celý ústav kromě vrátného bude smrskávat do koule.“
Přerovský se neubránil úsměvu. „Bezesporu máte pravdu, ale to přece není důvod to vzdát.“
„Polák na mě nebude mít čas. Moje téma nemá s koulí nic společného, a tím pádem se do tohoto ústavu momentálně nehodí.“
Měla pravdu. Snad by bylo opravdu lepší, kdyby se tato dívka zabývala doktorandskou prací na škole než v nervózní atmosféře ústavu. Komukoli jinému by to doporučil.
„Můžete změnit téma práce a zůstat tady,“ řekl. „Budeme rádi za každého schopného člověka, který bude na problému pracovat.“
Na očích jí viděl, že má radost. Přesto zapochybovala. „Jenže v Praze mě ukřižují za to, že dělám v institutu, který možná zničí celé město.“
Ušklíbl se. Neměl na takové žerty náladu. „Víte přece, že naší jedinou snahou bude Prahu zachránit.“
„Tak to beru,“ usmála se. Jeho vážný výraz nebrala na vědomí. „Budu zachraňovat Prahu s vámi. Třeba nám za to jednou postaví pomník. Václavák si už zabral kníže, Staromák Hus, ale Karlák je volný.“
Kapituloval před jejím smyslem pro humor. „Vás jistě nečeká tak pochmurný osud jako ty dva pány.“
„Člověk nikdy neví,“ odvětila.
Ani Přerovský, který kolegy předem upozorňoval na invazi novinářů, netušil, co nastane. Do vědeckého pracoviště v Dolních Břežanech zabloudil doposud reportér sotva jednou za rok. Teď se zdálo, že se do Břežan vypravili všichni novináři světa. Na malém parkovišti vedle ústavu se od rána do večera mačkalo nevídané množství aut. Přerovský si zoufal. Nikdy v životě se nepotřeboval tolik věnovat práci jako nyní a nikdy mu v tom okolí tolik nebránilo. Od své politiky otevřenosti nakonec ustoupil a novinářům nezbylo, než se obracet na sekretariát pracoviště. Někteří to nesli nelibě a na jejich článcích to bylo znát.
Jen o málo pomalejší než novináři byli politici. Na přípravu na rozhovor s vědci měli méně času a snad i chuti než novináři a o to více debaty s nimi vyčerpávaly.
„Tak co? Pobavil ses?“ zeptal se během oběda Hart.
Přerovský měl za sebou schůzku se třemi ministry a dvěma náměstky.
„Výtečně. Vysvětlit jim podstatu kvantových fluktuací byl heroický úkol. Třikrát jsem jim opakoval, že na malých rozměrech si nemůžeme být ničím jisti, dokonce ani tím, zda tam částice je nebo není. Jako příklad jsem použil vzduchoprázdno a vysvětloval, že i v něm částice neustále vznikají a zanikají a prostor na mikroskopických rozměrech vře a bublá.“
„Jak polévka v hrncích tamhle v kuchyni,“ zašklebil se Hart. „O fyzice jsi s nimi neměl vůbec mluvit, Mirku. A když už, měl jsi začít zákonem zachování podivnosti, aby věděli, že ve fyzice jsou pravidla, o jejichž existenci nemají tušení. Pak bys mohl převést řeč na nahé singularity, takže by mohli ústav opouštět ve stavu příjemného vzrušení.“
„Ano, ale musel bych jim zamlčet prokázanou existenci kosmické cenzury,“ zasmál se Přerovský.
„To rozhodně,“ opáčil Hart. Pak zvážněl. „Jak vidíš šanci, že včas najdeme důvod rychlého rozpínání?“
Přerovský pokrčil rameny. „Půl na půl.“
„Půl na půl,“ pokýval Hart významně hlavou. „Ovšem to, že nějaký jev pochopíme, ještě neznamená, že ho dokážeme ovlivnit.“
„Přesně tak,“
„Takže je pravděpodobné, že k evakuaci nakonec dojde.“
„Ne, to není.“
„Není?“ Hart zvedl překvapeně obočí.
„Mluvili jsme o možnosti zastavit expanzi díky poznání jejího mechanismu. My to ale můžeme udělat, i když ten mechanismus nezjistíme. Samozřejmě, pak budeme muset použít hrubší metodu.“
„To bude ovšem mít fatální důsledky pro minimálně jeden z vesmírů,“ řekl Hart zachmuřeně.
„Vesmír, část jehož povrchu jsi viděl dole, vznikl srážkou částic s extrémně vysokou energií. Ke srážce došlo v místě, kde se vlivem příhodné kvantové fluktuace objevila silná deformace časoprostoru – v něm vznikla trhlina a tou se uvolnila energie vzniklá srážkou částic – kamsi mimo náš vesmír se vyfoukla bublina a ta se vyvinula v nový vesmír. To funguje i opačně. Když necháme v blízkém okolí P-oblasti srážet částice, dříve nebo později nějaká srážka naruší její celistvost a P-oblast zanikne. Spolu s ní i celý vytvořený vesmír.“
„To zní rozumně,“ připustil Hart a ubrouskem si osušil rty. „Vyfoukli jsme bublinu a teď ji necháme prasknout. Ale zabýval ses účinky takového prasknutí na vlastní vesmír?“ Profesor se sebevědomě usmál. „Zhroucení vesmíru bude samozřejmě úděsné. Pointa je v tom, že proběhne mimo náš časoprostor. S trochou nadsázky se dá říci, že půjde o tak velkou katastrofu, že se do našeho vesmíru nevejde.“
„Takže je to bezpečné.“
„Z našeho pohledu ano.“
„Zato Břežané by asi hodně znervózněli, kdyby tušili, co tu pro ně připravujeme.“
Profesor smutně pokýval hlavou.
Hned po obědě za Přerovským přiběhl Polák s Kamilou. „Dosáhli jsme dalšího zpřesnění, ale nepřineslo nic veselého. K inflaci dojde už za čtyři měsíce!“
Přerovský těžce dosedl na židli.
„To znamená, že už nemůžeme čekat,“ pokračoval Polák. „Buď zničíme P-oblast i s celým vesmírem, nebo necháme expanzi volný průběh, ale to bude znamenat vyklizení Prahy a dalších měst.“
„Je to ironie. Před dvanácti lety jsme se radovali, že stavba laseru připadla z několika kandidátů právě na Dolní Břežany, ale teď se ukazuje, že to byl spíš trest. Každopádně rozhodnutí, co nechat zničit, neleží na nás. Poslední slovo by měla mít česká vláda ve spolupráci s magistráty dotčených měst. Ale rozhodování se budou jistě chtít zúčastnit i vědci a vlády dalších států. Stavba laseru byl mezinárodní projekt. A nezapomeňme, že jednotlivé státy do něj přes fondy Unie nalily sedm miliard eur.“
„Vám připadá tenhle způsob myšlení normální?“ načepýřila se Kamila. Hubený obličej jí při rozčilení přidával na výhružném vzezření. „Ten kus vesmíru dole není nic víc a nic míň než fyzikální experiment. Možná je to nejzajímavější experiment všech dob, ale přece kvůli němu nevyženeme milion lidí a nezbouráme celou Prahu!“
„Druhou možností je nechat zahynout miliardu bytostí, které sice obývají jiný vesmír, ale jsou myslící a cítící stejně jako my,“ řekl Přerovský.
„Bez nás by neexistovali.“
„Právě proto za ně neseme zodpovědnost.“
„Copak ta koule Prahu opravdu sežere?“ zeptala se Kamila mírněji. „Já do ní strčila ruku a nepřišla jsem o ni.“
„Ruku jsi neměla v kouli, ale pouze ve zdeformované oblasti, která ji obklopuje,“ vysvětloval Polák. „Zvenčí nemůžeme do koule nic hodit, vše skončí mimo ni. Ale když bude koule zvětšovat svůj objem, bude pohlcovat okolní hmotu a měnit ji ve svůj časoprostor. Z člověka, který by se v okamžiku expanze nalézal v její blízkosti, by nezůstal ani atom.“
Pražský primátor působil chladněji, než jak ho Přerovský znal z televize. Do Břežan dorazil časně ráno a spustil litanii o ohrožených hodnotách, o nejistotě milionu lidí a klesajících cenách nemovitostí. Nebylo možné získat v diskusi s ním převahu. Profesorovy argumenty se nedočkaly reakce.
„Dny letí a vy přešlapujete na místě,“ řekl primátor vyčítavě. „Chcete čekat tak dlouho, až bude po Praze?“
„Lidé v ústavu pracují patnáct hodin denně, aby se vše vyřešilo za cenu nejmenších ztrát. Podobně se pracuje i v mnoha dalších vědeckých ústavech, se kterými spolupracujeme. O přešlapování nemůže být řeč. Obětovat Prahu nehodláme. Ale o řešení nemůžeme rozhodnout my sami.“
„Kdo jiný?“ zvýšil primátor hlas. „Situace, kterou jste vyvolali, se vymyká zákonům. Nikdo neví, kdo by měl rozhodnout. Magistrát? Vláda? Nebo OSN? Ale na tom nezáleží, protože existuje jen jedno správné rozhodnutí!“
„Ukončení existence vesmíru by znamenalo zkázu minimálně jedné inteligentní civilizace. To je důvod, proč je rozhodnutí mimo kompetenci vědců.“
„Já vám nerozumím,“ řekl primátor užasle. „Mluvíte o něčem, co ještě před pár lety neexistovalo a co svým způsobem neexistuje ani teď. Máme jen nepřímé důkazy získané vašimi přístroji. Chcete zničit Prahu a osudy mnoha lidí jen kvůli tomu, aby vám vycházely stále stejné grafy?
Břežané jsou fikce! Praha je skutečná! Na každý dům si můžete vlastní rukou sáhnout.“
Profesor se nakonec uchýlil k drobné lži, aby se primátora zbavil.
Noviny toho dne otiskly zprávu, že Evropská rada připomíná, kdo výstavbu laseru financoval, a nárokuje si právo na účast při rozhodování. Lidé se bouřili.
Večer si Přerovský prodloužil cestu domů procházkou po staré Praze. Možnost, že by Praha již za pár týdnů neexistovala, si nepřipouštěl, ale přesto se na plejádu paláců, soch a věží díval jinýma očima. I Praha, stejně jako cokoliv jiného, má své trvání vymezené. Hradčany, Vyšehrad, tisíce domů, vše jednou zmizí a snad je lepší předem netušit, jakým způsobem se to stane. Zničí jednou město válka, přírodní katastrofa, kosmická událost nebo nezájem lidí? Břežanská hrozba profesora nutila, aby se snažil vtisknout si krásu města do paměti. Na místech, kterými za svého života nesčíslněkrát prošel, si všímal zdobených parapetů, domovních znamení a krásných maleb, které doposud jeho zraku unikaly. Stvořili i Břežané tak krásná města? Bezpochyby ano – vědělo se, že na jejich planetě se nacházejí stovky nádherných sídel. Nižší gravitace dovolovala budovat dvacetipatrové paláce, jejichž fasády zdobilo množství maleb a plastik. Díky tomu působila břežanská města stejně impozantně jako New York a co do malebnosti si nezadala s Prahou. Nebylo divu, že břežanská civilizace inspirovala stovky malířů, spisovatelů, ale i architektů. Ve všech velkých pozemských městech v posledních letech vyrostly výškové budovy v břežanském stylu.
Historie těch bytostí nebyla o nic méně pohnutá než historie lidská. I ony spolu válčily, ničily si navzájem majetek, mučily se a zabíjely. Mnohá z jejich překrásných měst zmizela v plamenech. Ale stejně jako lidé se Břežané naučili ovládat prostředí, ve kterém žili. Zakládali rozlehlé farmářské usedlosti, využívali zvířata a dokonce vynalezli jednoduché létací stroje podobné balonům. Jistě i oni by se jednou dostali na takový stupeň poznání, aby dokázali vyrobit vlastní vesmír. Jenže zatím je v jejich mučírnách a vězeních množství bytostí se zničenými osudy, pro něž by vymazání celého jejich světa bylo vysvobozením z nesmírné bolesti.
Přerovský došel na Staroměstské náměstí. V jeho středu se před provizorním pódiem tísnil dav lidí. Na obří obrazovce se střídaly záběry z nejkrásnějších pražských koutů. Rozkvetlý park na Petříně, poklidné okolí strahovské knihovny, chrám svátého Víta, okouzlující uličky Malé Strany… Malebnost záběrů kontrastovala s plamennými vystoupeními řečníků. Přerovský zalitoval, že se tomuto místu nevyhnul. Přesto mu to nedalo, aby se nezastavil a neposlouchal výkřiky o vlastizradě.
„A proč to všechno?“ zvolal řečník, postarší muž ve sportovním sáčku. „Kvůli nějakým pochybným pokusům! Žádný národ na světě by si nenechal nic takového líbit. Všude jinde by takový experiment již dávno ukončili. To jenom my stále čekáme a naše nejistota je prodlužována. Máme snad začít balit kufry? Máme si rychle pořídit poslední fotografie našich domovů a smířit se s tím, že je už nikdy neuvidíme? Mnozí z nás strávili v Praze celý život. Narodili jsme se zde, prožili zde dětství a zůstali jsme tu dodnes a věřili jsme, že Praha zůstane naším domovem navždy. Zamilovali jsme si toto město a nikdy nás nenapadlo, že bychom se s ním měli nuceně rozloučit. Kam půjdeme? Vždyť nikde ani neexistuje místo pro milion lidí! Skončíme v nějakém narychlo vybudovaném sběrném táboře a léta, možná desetiletí, bude trvat, než se z něj dostaneme. To všechno pro nic za nic! Jen kvůli nějakému experimentu, ze kterého stejně doposud nikdo nic neměl a ani nebude mít!“
Řečník sklidil bouřlivý potlesk. Profesor Staroměstské náměstí opustil, ale i v přilehlých ulicích bylo slyšet skandování davu: „My se nedáme! My se nedáme!“
Následujícího dne si Přerovský v Hartově laboratoři prohlížel stránku s aktualitami z fyziky elementárních částic. Nestihl si přečíst ani nadpisy, když velkou část obrazovky překryl reklamní obrázek. Otráveně ho zavřel a znovu se zadíval na přehled fyzikálních zpráv. Než se objevila reklama, cosi ho zaujalo, bylo to něco povědomého, ale teď tu zprávu mamě hledal. Co dělá reklama na těchto stránkách? Povzdechl a protřel si pálící oči.
„Nemáš to lehké, co?“ prohodil Hart.
„Jsme všichni unavení.“
„Už jenom tři měsíce,“ Hart předvedl něco mezi úsměvem a šklebem. „Co říkáš té ranní zprávě?“
„Jaké zprávě?“
Hart zavrtěl hlavou a jeho výraz přešel v srdečný úsměv. „Vidím, že opravdu nestíháš. Všechny dotyčné zahraniční instituce se před pár hodinami shodly, že je výsadním právem tvé země rozhodnout o osudu břežanského vesmíru. To by mohlo zklidnit vášně, co myslíš?“
„Doufám. Bylo na čase. V Praze se včera demonstrovalo.“
„Vím,“ přisvědčil Hart. „A tím spíš se bojím, aby vaše vláda rozhodla správně.“
„Tedy ve prospěch vesmíru?“
Hart s nenuceným výrazem přikývl.
„Vy byste si nechali zbourat Washington?“
„To se ví,“ rozesmál se Hart. „Postavili bychom o kus dál nový a lepší Washington. Umíš si představit, jak by to podpořilo byznys?“
„Washington není Praha a Američani nejsou Češi.“
„A Břežané nejsou lidé,“ pokýval temně hlavou Hart. Několik sekund ticha. Pak Přerovský důrazně řekl: „Já jsem pro obětování Prahy.“
Hart překvapeně vzhlédl. Promluvil po dlouhé odmlce. „Třeba i my jsme pro někoho takoví Břežané. I náš osud možná byl či bude v rukou někoho zcela jiného.“
„Třeba,“ pokrčil Přerovský rameny.
„Možná právě proto bychom měli břežanský vesmír zachovat.“
Devět nejvyspělejších zemí světa, sdružených ve spolku G9, přislíbilo přispět půl bilionem eur na výstavbu nové metropole, pokud bude břežanský vesmír zachován. Profesor Přerovský neunikl shluku novinářů, čekajícímu večer před vchodem do ústavu, a vystaven mikrofonům a bleskům fotoaparátů se netajil tím, že zachování Prahy za každou cenu nepovažuje za rozumné. Novináři byli spokojeni. Profesor byl v té době tučným úlovkem a jeho názory znamenaly příslib přitažlivých titulků.
Následujícího rána, ve chvíli, kdy Přerovský stál v kuchyni u sporáku a snímal konvici s horkou vodou, se ozval ostrý zvuk tříštícího se skla. Do kuchyně vlétl kámen, srazil ze stolu hrnek a dopadl na podlahu. Zvenčí se ozvalo několik naštvaných výkřiků a rychle se vzdalující kroky.
Když vyšel ven a minul Stánek s novinami, pochopil. První stránky zdobily jeho fotografie a nadpisy sdělující, že profesor Přerovský souhlasí se zničením Prahy. Z rozhovoru, který večer poskytl v rychlosti a bez přemýšlení, se stala hlavní novinka dne.
„Jak jste to mohl říct?“ křičela na něj Kamila na chodbě ústavu. „To nemůžete myslet vážně! Doufala jsem, že jste na naší straně.“
Nesnažil se hájit a tím ji ještě víc popudil. Doprovázela ho až ke kanceláři a chrlila argumenty. Svým způsobem mu byl její vztah k městu sympatický.
„I zahraniční tisk o tobě píše, Mirku,“ řekl Hart, když přišel prodiskutovat výpočty, „a to mnohem pozitivněji než ten český. Neboj se. Věř mi, že se to srovná. Patriotismus je silný argument. Ale pět set miliard eur je ještě silnější.“
„Ty peníze jsou pro zlost,“ odvětil Přerovský a ukázal na noviny ležící na stole. „Jenom vzbudily spekulace, že sponzoři byli štědří i ke mně.“
„Nic si z toho nedělej,“ Hart se lehce dotkl dlaní profesorova ramena. „Jsi v situaci, v níž ať bys udělal cokoli, vždy by tě někdo obvinil z nekalých úmyslů.“
Odpoledne se před ústavem ozval hluk. Profesor vyhlédl z okna kanceláře a spatřil zhruba stovku lidí. Nad jejich hlavami vzdorovalo větru několik transparentů vyzývajících k záchraně Prahy a obviňujících Přerovského ze zkorumpovanosti. Profesor se trpce usmál. Celý život se snažil upoutat pozornost veřejnosti na svůj obor, a nakonec toho dosáhl vrchovatou měrou tím nejméně žádoucím způsobem. Vrcholem jeho vědecké kariéry je titul nepřítele národa.
Ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupila Kamila.
„Přišla jsem se vám omluvit.“
Překvapeně vzhlédl. Stála ve dveřích a v jejím sebevědomém výrazu se mihl náznak nejistoty.
„Nic se nestalo,“ mávl Přerovský rukou. Oknem zaslechl své jméno, následované zuřivým pískotem.
„Je mi líto, že jsem na vás tak vyjela. Jenže já si neumím představit, že by část Cech jen tak zmizela. Já se v architektuře nevyznám, ale to neznamená, že ji neumím ocenit. V Praze je můj domov, domov mých kamarádů… A hlavně… vždycky tam někdo zůstane. Žádnou evakuací nedonutíte úplně všechny, aby se na povel zvedli a navždy se se svým domovem rozloučili. Nejde jen o Hradčany a Karlův most. Jde o životy lidí!“
„Jenže ti lidé mají možnost si vybrat. Budou-li chtít, zachrání se.“
Kamila poodstoupila ode dveří. Stála proti Přerovskému tak blízko, že cítil její dech. „Všichni znají vaše jméno. Jste autorita. Tím, co řeknete, ovlivníte spoustu lidí.“
„Už jsem ovlivnil!“ Pohybem hlavy ukázal k oknu, za nímž se ozývalo volání demonstrujících.
„Všichni nejsou jako oni,“ řekla tiše a dotkla se prsty hřbetu jeho ruky. Projel jím příjemný pocit. Její pokožka byla neskutečně jemná. Přitiskli se k sobě a on na svých rtech ucítil její. Nemohl to zastavit. Konečně se odpoutal od Prahy, Břežanů i od davu hrozícího pod okny. Konečně se od všeho osvobodil. Měl pocit, že tak vášnivě se v životě nelíbal. Hladil ji po vlasech, tvářích, šíji a ňadrech. Tiskl ji k sobě a cítil, jak se její ruka sune stále níž.
Večer doma stále cítil její doteky a znovu a znovu si připomínal chuť jejích polibků. Slastnou závrať, díky níž nevnímal nic než ji. Uvědomoval si, jak moc se zapomněl. Měli štěstí, že je nikdo nepřekvapil. Neměl sílu jí vzdorovat, nedokázal by to, ani kdyby se o to pokusil. A ona to bude jistě považovat za jeho závazek. Přiznal si, že toužil, aby se to ještě opakovalo, i kdyby mu měly slast přinést opět jen její ústa. Jenže zachránce Prahy se z něj nestane a ona má možná předem promyšlenou pomstu.
Vláda odsunula rozhodnutí a vydala prohlášení, že zničení české metropole považuje za řešení překračující hranici přípustnosti. Komentáře v novinách se shodovaly, že záchrana Prahy je na dobré cestě. V tisku probíhaly půtky mezi zastánci Prahy i Břežanů. Obě skupiny se vzájemně obviňovaly z pseudohumanismu.
Ráno zašel Přerovský za Hartem. Seděl za monitorem, četl zprávy v angličtině a mračil se.
„Musíme začít jednat,“ řekl, aniž by odlepil zrak od obrazovky.
Přerovský si stoupl vedle jeho židle a přečetl několik vět ze zpráv. „Jednáme!“
„Já vím, jednáme tím, že pracujeme. Jenže vědecká práce se nedá naplánovat tak, aby se vešla do čtyř měsíců,“ zabručel Hart, vstal a vytáhl z lednice láhev s minerálkou. „Vaše vláda nám nepomůže a nikdo jiný na celém světě taky ne. Přesto existuje řešení.“
Profesor se na Harta tázavě podíval. Ten usrkl minerálky a s důrazem na každou hlásku řekl: „Musíme se spojit s Břežany!“
„Jenže to během čtyř měsíců nezvládneme. Už spíš během tří.“
„Musíme! U nás v Detroitu se zabýváme interakcí P-oblasti a obou vesmírů. Chvění P-oblasti způsobí generování párů částic a antičástic v břežanském vesmíru. Jde pouze o to ovládat vibrace P-oblasti tak, aby na druhé straně vyvolaly smysluplné signály. Ta práce nebyla zdaleka zralá k publikování, ale v této situaci je nutné to vyzkoušet.“
Přerovský se nesnažil skrýt podrážděný tón. „No dobrá, a když se to povede, tak co? Signál tam poletí sto dvacet let a dorazí ke středověké civilizaci, která ho stejně nezachytí.“
„Nezapomínej, že nevíme, jak velký skok Břežané za těch sto dvacet let učinili. Co když jsou v něčem dál než my? Ta šance je třeba malá, ale musíme být rádi i za ni. Místo marného hledání způsobu, jak zastavit expanzi P-oblasti, se musíme zaměřit na předávání signálů mezi vesmíry a na překonání těch sto dvaceti světelných let. Struktura prostoru kolem P-oblasti je tak složitá, že by se dala najít zkratka. Silnou srážkou částic v jejím okolí můžeme celý vesmír zničit, ale velkým množstvím slabších srážek způsobíme změnu polohy P-oblasti v břežanském vesmíru směrem k jejich planetě. Pak uvidíme, jestli udělali dost velký pokrok, aby zachytili naše signály.“
„Kdyby nám zbývaly tři roky a ne tři měsíce, snad by existovala šance na úspěch.“
Hart usedl k počítači, zabušil do kláves a pak se na Přerovského vítězoslavně obrátil. „Požádal jsem Columbia University o materiály. Jsou to tisíce stran. To budeš koukat!“
A celé se to opakovalo. Titulky oznamující, že vědci se pokoušejí dorozumět se s Břežany, vzrušené debaty lidí a pozvání na zasedání vlády. Působilo nervózním dojmem a ministři měli desítky otázek. Jaká je šance na úspěšnou komunikaci? Vždyť jsou primitivní! Co jim chcete říci? Vám by se líbilo vědět dopředu, že váš svět bude zničen? Kolik to bude stát?
Profesorova účast na zasedání vlády měla dva důsledky. Byl vyhlášen stav legislativní nouze a parlament urychleně schválil zákon o zákazu jakýchkoli kontaktů s břežanskou civilizací a do ústavu začal docházet vládou jmenovaný specialista. Jednalo se o jakéhosi odborného asistenta z fakulty jaderného inženýrství, který se v práci vědců orientoval nepříjemně dobře. Měl za úkol dívat se fyzikům pod prsty a o každém šustnutí dát vědět vládě.
Hart pokračoval ve výpočtech započatých na rodné univerzitě. Prakticky všechen čas trávil u počítače a mračil se jako čert.
„Copak si neuvědomují, pod jaký nás dostali tlak?“ lamentoval v kuchyňce, kam si odběhl uvařit kávu. „Novináři z nás dělají démony, pak před ústavem řve banda pobudů a nakonec na nás vymýšlejí speciální zákony a nasadí nám sem čmuchací krysu.“
Tu větu slyšela Kamila, která si brala cosi z lednice. „Vám, jako Američanovi, to tak nepřipadá, ale my tu prožíváme dost vážné období!“ řekla ostře.
Hart cosi odvětil příliš rychle, aby mu bylo rozumět, a naštvaně odešel.
„Netušila jsem, že je tak popudlivý,“ pokrčila Kamila rameny.
Přerovský mávl rukou. Kamila a Hart se v čemsi podobali, ale šlo jen o letmý, těžko specifikovatelný dojem. Snad měli trochu podobná gesta či způsob chůze. Každopádně pokud nechtěl Kamilu urazit, neměl by jí svůj objev sdělovat.
„Kéž by tomu byl konec,“ řekla tiše. „Všichni jsme z toho nesví. Cítím to, i když jdu po ulici… to napětí. Lidi se bojí… bojí se, jak to dopadne. Jenže zároveň mám strach, že to neskončí dobře. Že třeba jednou budu toužit, aby se čas vrátil zpět, třeba aspoň do těchhle dnů… i když teď se zdá, že za moc nestojí.“
Přerovský potlačil nutkání dotknout se její nahé paže. Objevila se snad Kamila v jeho životě proto, aby mu ukázala, že ani on se neubrání stařecké pošetilosti?
„Není čeho se bát,“ řekl tiše. „Za tři měsíce bude všechno stejné jako teď. Jen zmizí ta podivná koule. Nikdo kromě fyziků, antropologů a pár historiků si toho ani nevšimne.“
„Já vím, je ti proto smutno,“ zašeptala. Stála opět tak blízko, že se téměř dotýkali. „Ale prosím, nedopusť, aby Praha zmizela. Pak by bylo smutno i mně. Napořád.“
„K tomu jistě nedojde,“ ušklíbl se. Byl rád, že v kuchyňce nejsou podmínky pro nic než letmý dotek.
Do Prahy přiletěla skupina vyjednavačů s další nabídkou.
Praha dostane peníze i technickou podporu, aby se mohly nejdůležitější památky rozebrat na části, přesunout na nové místo a opět složit. Noviny pohotově přinesly obrázky „nové Prahy“ situované kamsi doprostřed Brd. Karlův most se tyčil nad klikatým lesním potůčkem, strahovský stadion se nacházel v údolí hluboko pod petřínskou rozhlednou a na dvou sousedních kopcích se tyčily budovy Národního divadla a Nové scény.
Vycházely i články seriózně uvažující o nové lokalitě. Rozhodovaly se mezi Brdami a Českým středohořím, ale nikdo nenalezl vhodné místo, které by se nacházelo ve středu Čech, protékala jím řeka, bylo tak akorát kopcovité a poskytovalo plochu pro letiště. I kdyby se přenesl každý jednotlivý dům, atmosféra města by byla ztracena. Genius loci nevznikne během pár let.
Nabídka byla odmítnuta, delegace orodující za Břežany smutně odletěla domů a s Hartem nebyla řeč. Bušil do kláves, občas odběhl k tiskárně a sotva odpovídal na pozdrav.
Do okamžiku předpovězené inflace zbývaly tři týdny.
V noci, těsně před tím, než mělo být spuštěno bombardování P-oblasti s cílem ji zničit, probudilo Přerovského zvonění telefonu.
„Mirku, přijeď!“ Hart do telefonu skoro křičel. „Přišel jsem na něco úžasného. Hned přijeď!“
Přerovský měl za sebou sotva dvě hodiny spánku. Opláchl si obličej, hodil na sebe šaty, seběhl po schodech a zamířil k autu.
Hart připomínal šíleného vědce z filmů. Byl rozcuchaný, pod očima obrovské kruhy a na saku skvrna od rozlitého kafe.
„Konečně jsem na to přišel!“ V jeho hlase se pojila radost s únavou. „Podívej!“ Sáhl po několika listech papíru s počítačovou grafikou. Přerovský poznal kresby břežanských budov. Jenže pod nimi chyběly náčrty povozů a tažných zvířat. Nahradily je desítky nezvyklých strojů. Většina byla vybavena koly podobně jako pozemská auta, ale u některých se způsob pohybu nedal přesně určit. Část vozidel měla tvar na bok položeného obrovského zvonu, jiné připomínaly rakve a další ležaté písmeno C.
„Nemohu tomu uvěřit,“ řekl tiše profesor s očima upřenýma na nákres.
„Jak to, že ne? Upozorňoval jsem, že to tak může být.“
„Za tak krátkou dobu jsi nemohl nic takového dokázat.“
„Holografický princip poskytuje větší množnosti, než se doposud zdálo. Povím ti, příteli, že za poslední dva měsíce jsem odvedl víc práce než za předchozí půlrok. Nic jiného mi nezbývalo. V noci jsem nespal strachy, že na to přijdu, až bude pozdě. Konečně vidíme Břežany bez sto dvaceti let zpoždění. Co se týče vyspělosti, nejsou daleko za námi. Mirku, nemůžeme je přece zničit. Tím bychom ochudili i sami sebe. Nemůžeme to udělat!“
„Použijeme to jako další argument,“ přikývl Přerovský. „Ráno si domluvím schůzku s premiérem.“
Hart vzal nákresy z profesorovy ruky a otráveně je hodil na stůl.
„Váš premiér rozhoduje o bytí a nebytí celého vesmíru. To je stejné, jako by šimpanz v ZOO rozhodoval o existenci celé zeměkoule. Nebo myslíš, že premiérovi křivdím?“
„Pro rozhodování o celém břežanském vesmíru není nikdo dostatečně kompetentní. Proto nezbývá, než rozhodnout primárně o Praze a blízkých městech, a to již spadá do pravomoci české vlády.“
„Česká vláda je jistě ta nejnestrannější instituce,“ ušklíbl se Hart. „Ne, Mirku, musíme to vzít z jiného konce. Existují dva lidé, kteří se tím problémem intenzivně zabývají a kteří mají větší právo rozhodnout než kterýkoli politik. Mluvím o nás dvou. Možná se ti zdám stejně zaujatý jako ten zatracený premiér, ale není tomu tak. Já vím, že Praha má neocenitelnou historickou hodnotu. Ale pořád je to nekonečně málo ve srovnání s celým vesmírem. Musíme ho zachránit!“ Hartův obličej vyzařoval odhodlání a nadšení a v kombinaci s tmavými kruhy pod očima mu to dodávalo démonický výraz. „Mirku, nesmíme váhat. Jde o miliardu životů. Pokud jsem se tu nemořil nad výpočty, přemýšlel jsem, jak Břežany zachránit. Jedna možnost existuje – musíme vyřadit laser. Exploze, která poškodí zdroj a rezonátor laseru, náš problém vyřeší. I kdyby se povedlo rezonátor zflikovat, výkon laseru nebude dostatečný a srážky v okolí P-oblasti budou mít malou energii. Je to poslední šance!“
Profesor poslouchal Harta s nevěřícným výrazem. „Rogere, já nejsem dobrodruh!“
„Já taky ne,“ rozhodil Hart rukama. „Největší, co jsem v životě zničil, byl atom plutonia. Ale raději budu zodpovědný za tenhle laser než za celou civilizaci, i když je cizí.“
„Snad nečekáš, že ti dovolím vyhodit ústav do povětří?“ Hart prudce vstal. „Stačí zdroj a rezonátor laseru! Všichni kolem nás se zbláznili, ale přece se nedáme strhnout!“
„Nenapadlo tě, že s odstupem času to může vypadat obráceně? Sám uznáš, že to my jsme jednali jako blázni.“
„Pokud zmalomyslníme, tak ano. Místo Prahy tu bude podivná koule a obrovský otok plný hnisu bude všem zdejším připomínat, že o tohle území přišli. Zatímco když necháme zničit vesmír, komu to bude vadit? Pár vědců zatlačí slzu, ale projevit lítost nad miliardou zmařených životů, nad osudem bytostí, které se jednou mohly stát našimi souputníky, to bude v tvé zemi vyžadovat občanskou statečnost.“
„Přeháníš!“
„Rozhodně nepřeháním, když tvrdím, že celé jedné inteligentní civilizaci hrozí zánik. Jediný způsob, jak je zachránit, je vyřadit na tři týdny laser z provozu. Umožníš mi k němu přístup a já to zařídím.“
Hart narazil na Přerovského nesouhlasný výraz. Povzdechl, znovu usedl a chvíli sledoval mraky za oknem a občas vykukující srpek měsíce.
„Můžu poprosit aspoň o jedno?“ řekl tiše. „Svolej na dopoledne do mé laboratoře poradu. Pokud možno ať se tam sejdou všichni. Uvidíš, že se společně nakonec na řešení shodneme.“
Laboratoř, v níž sídlil Hart, nebyla nejvhodnějším místem pro porady. Většina zúčastněných musela stát a jen ti šťastnější se aspoň opírali o okraj velkého stolu uprostřed místnosti. Židle pro všechny by se sem nevešly, a i kdyby – komu by se chtělo se s nimi tahat po chodbě ústavu?
„Jsme tu všichni?“ Hart vstal ze židle a rozhlédl se. „Určitě víte, proč jsem vás sem pozval. Do inflační fáze P-oblasti chybí tři týdny a do případného zničení vesmíru už jen pár hodin. Nikdy jsem se netajil tím, že jsem pro záchranu Břežanů. Nyní již víme, že to nejsou žádné zaostalé bytosti, žádná středověká monstra, nýbrž že mají civilizaci, která dohání tu naši. Je pravděpodobné, že v blízké době bychom našli způsob, jak s nimi komunikovat a splnit si tak sen o kontaktu s mimozemskou civilizací – i když slovo ‚mimozemská’ není zcela na místě. Zničit tento vesmír se rovná genocidě, za kterou bude zodpovědný každý z nás, kdo se proti ní jednoznačně nepostaví. Za dobu, kdy zde působím, jsem vás poznal, a vím, že nikdo z vás si z této zodpovědnosti nedělá tak těžkou hlavu jako já. Já ale chci, aby mé svědomí zůstalo čisté, a proto mi odpusťte následující kroky.“
Hart sáhl do kapsy a v jeho ruce se objevila pistole. „Předně vás musím požádat, abyste neopouštěli tuto místnost. Nicméně dovoluji vám, abyste se přesvědčili, že dveře jsou zamčené. Dále vás upozorňuji, že jakýkoli nenadálý pohyb budu nucen potrestat. Má pistole je nabitá a odjištěná.“
Hart ukázal hlavní na Přerovského.
„Mirku, potřeboval bych, abys mě spojil s ministerským předsedou.“
Přerovský navolil příslušné číslo a po krátkém rozhovoru s tajemníkem premiérovy kanceláře předal sluchátko Hartovi. Ten vstoje převzal sluchátko a pistolí stále kontroloval rukojmí.
„Pane premiére, omlouvám se, že vás vyrušuji od vaší jistě velmi užitečné, práce. Mám tu ale takovou naléhavou záležitost. Předně bych potřeboval, abyste si našel na internetu stránku, kterou vám nadiktuji. To co uvidíte na obrazovce, je pohled webkamery na laboratoř, ze které volám. Je tu se mnou veškeré vědecké osazenstvo ústavu jaderné fyziky a já na ně mířím pistolí. Ale k věci. Chci vás požádat, abyste nařídil zachování břežanského vesmíru a zároveň zahájil přípravy k evakuaci Prahy. Na důkaz dobré vůle přikažte profesoru Přerovskému, ať se okamžitě postará o vyřazení zdroje a poškození rezonátoru laseru. Pokud dáte přednost zničení vesmíru, včetně všech jeho obyvatel, budu muset použít jeden a půl kilogramu pentritu, který se nachází v této místnosti a jehož výbuch stačí na to, aby vaše i další země přišly během okamžiku o část vědecké elity.“
Hart se odmlčel a pistolí ukázal do kouta laboratoře. „Běžte všichni pryč z toho rohu. Dělejte!“
Ti, kterých se to týkalo, poodstoupili a v následující sekundě se ozvala detonace a po kanceláři se rozlétla omítka z porušené zdi.
Kdosi vyděšeně vykřikl. Ve zdi zůstala několikacentimetrová díra.
„Teď mám k dispozici už jen 1,45 kilogramu pentritu, ale to stále stačí,“ řekl Hart do telefonu.
„Jsi blázen!“ zakřičela Kamila. Stála v první řadě, nejblíže k Hartovi. Byla bez sebe zlostí. „Jsi blázen a ubožák! Ten svůj vesmír stejně nezachráníš!“
Hart ji ignoroval. Stiskl tlačítko hlasitého odposlechu. „Nuže, pane ministerský předsedo?“
„Především se uklidněte! Nemohu rozhodnout sám. Musím svolat zasedání vlády a…“
„Žádné ‚a‘!“ přerušil ho ostře Hart. „Okamžitě vydejte pokyn k vyřazení laseru z činnosti!“
„Jestli vyhodíte sebe i své kolegy do povětří, stejně ničeho nedocílíte!“ Premiérův hlas zněl nervózně.
„Docílím toho, že budu umírat s čistým svědomím. Dvacet mrtvých je stále méně než miliarda mrtvých.“
„Dáte mi čas na rozmyšlenou?“
Rysy Hartovy tváře ztvrdly. „Rozmýšlíte se už tři měsíce. Chci, abyste teď okamžitě rozhodl!“
Ticho trvalo více než minutu. Hart přejížděl hlavní pistole od jednoho rukojmího k druhému. Nikdo v laboratoři se nepohnul. V pruzích světla vnikajícího dovnitř oknem byl vidět prach po explozi.
„Všechno jsi zpackal!“ řekla Kamila temně.
„Omdlel jste nebo co!“ zařval Hart do telefonu.
„Pod tlakem, kterému jste mě vystavil, nemohu činit žádná rozhodnutí,“ premiér mluvil nepřirozeně pomalu. „Jsem ochoten svolat zasedání vlády s vaší účastí, ale v žádném případě si nenechám klást ultimáta!“
Hart nechal telefon vyvěšený. Chvíli beze slova přejížděl očima místnost, jako by si vychutnával okamžiky, kde se všechny zraky upíraly k němu.
„Slyšeli jste rozhodnutí vašeho premiéra. Je to na vás! Vy ho musíte přesvědčit!“
„Ubožáku! Ubožáku!“ Kamila se na Harta vrhla a pokusila se mu vyrazit zbraň z ruky. Hart její útok zachytil a volnou rukou jí smýkl tak prudce, až upadla na zem. Štěkly dva výstřely.
Přerovský myslel, že se mu zastaví srdce. Kamila ležela na zemi s rozhozenýma rukama a ze spánku jí vytékal pramínek krve.
„Třeba nám jednou postaví pomník. Václavák si už zabral kníže, Staromák Hus, ale Karlák je volný.“
„Vás jistě nečeká tak pochmurný osud jako ty dva pány.“ „Člověk nikdy neví.“
Přerovskému přeběhl mráz po zádech.
„Udělejte místo u dveří. Rychle! Pospěšte si!“ křičel Hart. Šokovaní lidé uposlechli a udělali uličku. Několik žen plakalo. „Proč jsi to udělal?“ řekl Přerovský.
„Myslíš, že jsem neměl?“ usmál se Hart. Jeho široký úsměv působil po tom všem bizarně. Hart byl najednou nelidsky klidný a uvolněný. Odložil pistoli na stůl vedle telefonu a spokojeně založil ruce.
Ozvalo se zarachocení klíče a dveře se otevřely. Následující okamžiky předčily svou nepochopitelností vše, co se doposud událo. Všichni přítomní strnuli a nevěřícně hleděli ke dveřím, jimiž vstupovala… Kamila. Dívka vypadající zcela přesně jako ona a oblečená do stejných šatů s úsměvem přistoupila k Hartovi a ten ji vzal kolem ramen. Skutečná Kamila ležela mrtvá pod jejich nohama.
„Vzpomínáš, Mirku, jak sis prohlížel stránky fyzikálních aktualit?“ řekl Hart. Přerovský stále seděl u mrtvé dívky. „Možná tě tam zarazila zprávička, že Roger Hart měl zrovna přednášku na konferenci v Minessotě. Ale nejspíš sis jí nevšiml. Objevil se reklamní obrázek, a když zmizel, zprávička byla tatam. Roger Hart se touto dobou nalézá ve Spojených státech. Kdo jsem já? To není důležité. Důležité je, kdo jsou Břežané. Nedávno jsem tvrdil, že co do stupně vyspělosti nejsou daleko za lidmi. Lhal jsem. Mají už velký náskok. Dobyli vesmír a objevili P-oblast, místo, kde se jejich vesmír protíná s tímto. Protože znají holografický princip lépe než lidé, snadno zjistili, co se děje na druhé straně. Zatímco lidé sledovali, co se na planetě dělo před sto dvaceti lety, oni pozorovali lidstvo bez zpoždění. Věděli o prostorové a časové fázi inflaci i o blížící se inflaci P-oblasti. S P-oblastí dovedou manipulovat a inflaci zabránit. To je ale nutné provést z vaší strany P-oblasti. Břežané tedy ve vašem vesmíru vytvořili projekci dvou bytostí – Kamily Markové a Rogera Harta. Kamila sloužila jako prototyp zastánce Prahy a Roger zase Břežanů. Břežané se rozhodli vám s problémem inflace pomoci – pokud ovšem lidé projeví o spolupráci zájem. I Břežané jsou zvědaví. Zajímalo je, zda budou pozemšťané ochotni zachránit jejich vesmír, či se aspoň pokusit o kontakt. Vaše reakce je zklamala. Kdyby včas neobjevili P-oblast a jejím prostřednictvím nezačali Zemi sledovat, zničili byste je. Velmi napjatě sledovali, jak se lidé rozhodnou, a nyní jsou roztrpčeni. Na okraji P-oblasti vygenerovali miliardy mikrovesmírů, takže zamýšleným bombardováním P-oblasti budete ničit je, ale břežanský vesmír neohrozíte. P-oblast se za tři týdny rozepne, ale Prahu a okolní města nepohltí. Stáli jste o jejich zachování, bude vám tedy přáno. Pohlcena bude s výjimkou středních Čech celá Euroasie, Afrika, Amerika, Austrálie i Antarktida. Zkrátka celý váš svět kromě tohoto malého plácku.“
Ticho, které následovalo, se nedalo snést. Hart a Kamila se usmívali, zatímco zaměstnanci ústavu s obtížemi vstřebávali vše, co se v uplynulých minutách událo.
„Jaký to má smysl?“ zaptal se Přerovský. „Proč nezničíte vše i Prahu, když se chcete mstít?“
„Nejde o pomstu, drahý Mirku. Již jsem řekl, že Břežané jsou zvídaví. Zajímá je, jak si poradíte. Je zjevné, že Praha a okolí celé lidstvo nepojmou. Zajímá nás, kolik lidí se sem dostane, jak bude probíhat výběr a jak se na tak malém území lidem povede. Bezesporu půjde o nejzajímavější událost v historii obou vesmírů. Hodně štěstí!“
Obě postavy zmizely, stejně jako ležící Kamilino tělo, a nezůstala ani loužička krve na podlaze.
Lidé v laboratoři zůstali sami se svým zděšením. Zvenku se ozvalo houkání policejních vozů.
