Nevím, co mě štve víc, jestli můj houser, nebo artritida. Někdy to první, jindy zase to druhé. Přitom už umějí vyléčit rakovinu a transplantovat každičký podělaný orgán v lidském těle; až se mi nechce věřit, že ještě nevymysleli něco proti těmhle bolístkám a neduhům. Říkám vám, stárnutí není žádná selanka.
Pamatuju si, že jsem měl takový ten typický sen. Nebo aspoň co já považuju za typický sen. Zrovna jsem zdolával ty čtyři schody k naší vstupní verandě, jenže na třetím schodu se ukázalo, že mezitím přibylo dalších šest schodů, tak jsem pokračoval ve stoupání, načež se objevilo dalších deset schodů, a tak to šlo pořád dál a dál. Nejspíš bych je zdolával ještě teď, kdyby mě nevzbudilo to stvoření.
Stálo vedle mého lůžka a zíralo na mě. Párkrát jsem zamrkal ve snaze zaostřit na ně a pokusil jsem se mu pohled oplatit, v pevné víře, že jde o další část mého snu.
Mělo to asi tak metr osmdesát na výšku, lesklou stříbřitou pokožku se skoro až kovovým nádechem a složené, zářivě rudé oči podobné hmyzím. Uši to mělo zašpičatělé jako netopýr a pohybovaly se nezávisle nejen na zbytku hlavy, ale i na sobě navzájem. Ústa přečnívala bradu o dobrých pět centimetrů jako ústí trubice a vypadala, že mohou sloužit maximálně tak k sání tekutin. Ruce to mělo štíhlé, nikde ani stopy po svalech, jež by jimi pohybovaly, a tenké prsty protažené do neuvěřitelné délky. Podivnější noční můru jsem si nevysnil už celé roky.
Nakonec to promluvilo hlasem, který měl ze všeho nejblíž k závěsné zvonkohře.
„Ahoj, tati,“ řeklo to.
V tu chvíli mi došlo, že jsem vzhůru.
„Tak takhle vypadáš,“ zavrčel jsem, přehodil nohy přes okraj postele a posadil se. „Co tady hergot děláš?“
„Taky tě rád vidím,“ odvětil.
„Neodpověděl jsi na mou otázku,“ opáčil jsem, zatímco jsem se snažil nahmatat nohama pantofle.
„Dozvěděl jsem se, jak je na tom máma – ne od tebe, pochopitelně – a chtěl jsem ji ještě naposledy vidět.“
„Vidíš s tímhle vůbec?“ zeptal jsem se s pohledem upřeným na jeho oči.
„Lip než ty.“
To se dalo čekat. Všichni přece vidí líp než já, krucinál. „Jak ses sem vlastně dostal?“ vyptával jsem se dál, zvedaje se z postele. Topení už bylo stejně staré a sešlé jako já a v pokoji byla zima, tak jsem si oblékl župan.
„Od doby, co jsem odjel, jsi ještě nestačil změnit heslo u vstupních dveří.“ Rozhlédl se po místnosti. „Dokonce jsi tu ještě ani nevymaloval.“
„Správně ti to mělo zkontrolovat otisk sítnice nebo DNA nebo tak něco.“
„A taky zkontrolovalo. Jsou pořád stejné.“
Přejel jsem ho pohledem. „Ať mě vezme čert, jestli jsou.“ Už už se chystal protestovat, ale pak si to rozmyslel. Nakonec z něj vypadlo: „Jak se má?“
„Někdy je to blbý, jindy ještě horší,“ odpověděl jsem. „Asi tak dvakrát nebo třikrát do týdne je z ní na minutku zase ta stará Julia, ale tím to hasne. Jinak pořád ještě mluví a poznává mě.“ Odmlčel jsem se. „Tebe samozřejmě nepozná, jenže tebe už nepozná nikdo z těch, kdo tě znali dřív.“
„Jak dlouho už na tom takhle je?“
„Asi tak rok.“
„Měls mi dát vědět,“ řekl.
„Proč?“ opáčil jsem. „Přestals být jejím synem a stal ses tím, čím jsi teď.“
„Pořád ještě jsem její syn a ty na mě máš kontakt.“ Probodl jsem ho očima. „Můj syn teda už rozhodně nejsi.“
„Mrzí mě, že to vidíš takhle,“ odvětil. Náhle se zarazil a zavětřil. „Je tady cítit zatuchlina.“
„Opotřebované staré domy jsou jako opotřebovaní staří pánové,“ prohlásil jsem. „Už nejedou na všechny válce.“
„Mohli byste si najít nějaký menší, novější.“
„Tenhle dům a já jsme toho spolu hodně prožili. Ne každý stojí o to přestěhovat se na tu vaši Alfu, nebo jak se to jmenuje.“
Rozhlédl se kolem sebe. „Kde je?“
„Ve tvém starém pokoji,“ řekl jsem.
Otočil se a vyšel z místnosti. „Tys to ještě nevyhodil?“ ukázal na starý stolek u zdi. „Byl poškrábaný a rozviklaný už v době, kdy jsem tu bydlel.“
„Je to jen stůl. Zatím z něj nespadlo nic, co jsem na něj položil. Víc od něj neočekávám.“
Obrátil pohled ke stropu. „Barva už se taky začíná odlupovat.“
„Už jsem starej na to, abych si tu vymaloval sám, a malíři pokojů něco stojí. Ze svého platu si je dovolit nemůžu.“
Na to nic neřekl, jen odkráčel na konec chodby a hrál si tam s klikou, dokud jsem k němu nedošel.
„Je zamčeno,“ prohodil.
„Občas vyrazí na procházku a pak si nemůže vzpomenout, kde bydlí.“ Udělal jsem kyselý obličej. „Pár měsíců si ji tu snad ještě budu moct nechat, ale pak ji asi budu muset dát do léčebny.“
Vyslovil jsem heslo a dveře se otevřely.
Julia seděla opřená o polštář a zírala na prázdný holodisplej na protějším konci místnosti, aniž by zaregistrovala kadeř šedých vlasů, která jí vyklouzla ze sponky a zaclonila levé oko. Kanál, který měla zapnutý, už pro dnešek ukončil vysílání, ale to jí nevadilo. Úplně jí stačilo sledovat tu mihotavou šedou kostku.
Dalším pokynem jsem rozsvítil lampičku u postele a zlehka jsem jí uvolněnou kadeř zase přisponkoval. Jakmile se v pokoji rozsvítilo, všiml jsem si, že náš syn z něj nespouští oči. Na stěně byly pořád ještě jeho hologramy z dob, kdy hrál ve školním basketbalovém mužstvu, i ten maturitní, na kterém byl zachycený ve smokingu, a na prádelníku stála na svém obvyklém místě cena, kterou vyhrál ve fyzikální olympiádě a která už by potřebovala oprášit. Hned nad ní visel zarámovaný jeho vysokoškolský diplom. Ostatní stěny lemovaly další fotografie a hologramy, od dětských až po ty pořízené měsíc předtím, než prošel tou svojí přeměnou, jak tomu vždycky říkala Julia. Viděl jsem, jak mu poškubává ve tváři, když přejížděl zrakem ty upomínky na své mládí, a měl jsem pocit, že úplně slyším, jak mu běží hlavou: oni z toho zatracenýho pokoje udělali hotovou svatyni. Což byla svým způsobem pravda – ale svatyni toho, kým býval, ne toho, kým byl teď. Přemístil jsem ji do toho pokoje schválně, protože věci z minulosti ji uklidňovaly, a to i věci, které už nedokázala pojmenovat. „Ahoj, Jordáne,“ oslovila mě s úsměvem. „Jak se máš?“
„Dobře, Julie. Můžu vypnout ten displej?“
„Zrovna se dívám,“ řekla. „Jak se máš?“
Vydal jsem příkaz k vypnutí holodispleje.
„Už je srpen?“ zeptala se.
„Ne, Julie,“ odpověděl jsem trpělivě. „Je únor, stejně jako včera.“
„Aha,“ zamračila se. „A já měla pocit, že je srpen.“ Následoval vřelý úsměv. „Jak se máš?“
Náhle před ni předstoupil náš syn. „Ahoj, mami.“
Zadívala se na něj a usmála se. „Vy jste ale fešák.“
Natáhl se k ní a vzal její ruku do těch svých neuvěřitelně dlouhých hůlkovitých prstů dřív, než jsem mu v tom stihl zabránit.
„Stýskalo se mi po tobě, mami,“ řekl. Vypadalo to, že má na krajíčku, ale nebyl jsem si jistý, protože jeho hlas zněl pořád jako ta melodická zvonkohra. K lidskému hlasu to mělo tak daleko, že ani nevím, jak jsme mu vůbec mohli rozumět, ale rozuměli jsme mu.
„To už je Halloween?“ vyptávala se Julia. „Nebo jdete někam na večírek?“
„Ne, mami. Takhle vypadám pořád.“
„No, mně se každopádně moc líbíte.“ Zarazila se a svraštila čelo. „Neznáme se náhodou?“
Usmál se, přišlo mi, že smutně. „Dřív jsi mě znala. Jsem tvůj syn.“
Chvíli mlčela a já věděl, že se snaží rozpomenout. „Myslím, že jsem mívala malého kloučka, ale nepamatuju si, jak se jmenoval.“
„Jmenuju se Philip.“
„Philip… Philip…,“ opakovala. Nakonec zavrtěla hlavou. „Ne, myslím, že se jmenoval Jordan.“
„Jordán je tvůj manžel,“ připomněl jí Philip. „Já jsem tvůj syn.“
„Myslím, že jsem mívala malého kloučka,“ poznamenala. Z její tváře se na okamžik vytratil jakýkoli výraz. A pak: „To už je Halloween?“
„Ne,“ odpověděl vlídně. „Už tě nebudu rašit. Ráno si spolu popovídáme.“
„To bude fajn,“ řekla. „Neznáme se náhodou?“
„Jsem tvůj syn,“ řekl.
„Měla jsem syna, ale už je to dávno,“ sdělila mu. „Jak se máte?“
Uviděl jsem, jak mu po stříbrné tváři stéká křišťálová slza. Něžně jí vrátil ruku na lůžko a poodstoupil. Aktivoval jsem holodisplej, našel kanál, který ještě vysílal, ztišil zvuk a nechal ji tam spokojeně zírat. Pak jsem za Philipem vyšel na chodbu a zamkl za sebou dveře.
Přešli jsme do stísněné kuchyně plné prastarých spotřebičů, kde jsou na podlaze tři prasklé dlaždice. (Každý z nás měl na svědomí jednu.) Osobně mi vždycky přišla útulná a hezky zabydlená, ale pak jsem si všiml, jak okukuje jedno propálené místo na kuchyňském pultu, o které se neúmyslně zasloužil jako malý, a na okamžik jsem se zastyděl, že jsem se nikdy nedostal k tomu je spravit.
„Měls mi říct, co se stalo,“ vytkl mi, když se konečně ovládl.
„Tak jsi neměl odjíždět a měnit se v to, čím jsi teď.“
„Vždyť je to moje máma, sakra!“ Zvonkohra se rozezněla hlasitěji; zřejmě to mělo naznačovat křik nebo úsečný tón.
„Stejně bys s tím nic nesvedl.“ Nařídil jsem ledničce, aby se otevřela, a vytáhl jsem si pivo. „Dáš si taky jedno, než se vrátíš na tu svoji podělanou planetu?“ Zamyslel jsem se nad tím a znejistěl. „Dokážeš vůbec strávit lidské pití?“
Neodpověděl, ale přešel k ledničce a vzal si pivo. Bylo mi jasné, že jeho ústa nemají šanci si s ním poradit, tak jsem čekal, až mě požádá o skleničku nebo možná o misku. Věděl, že ho sleduju, ale nevypadal, že by mu to vadilo. Místo toho z jeho úst vyklouzlo několikacentimetrové něco – jazyk to nebyl a slámka taky ne –, co vsunul otvorem do plechovky. Po několika vteřinách polkl a já jsem pochopil, že pivo nějakým způsobem skončilo v jeho ústech.
Odložil plechovku a upřel pohled na starou vlaječku, kterou jsem pověsilna zeď, když byl ještě malý kluk.
„Pořád ještě fandíš Krajtám,“ podotkl.
„A vždycky budu.“
„Jak si vedou?“ Byly časy, kdy ho to doopravdy zajímalo, ale to už je spousta let.
„Neměli slušného zadáka od doby, co byl Kristus kaprálem,“ odvětil jsem.
„Ale ty jim stejně fandíš.“
„Přece nepřestanu fandit svému mužstvu jen proto, že to s ním jde z kopce.“
„Mužstvu nebo rodiči,“ dodal k tomu. Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem neřekl nic a on po chvíli pokračoval. „Vím, že na Alzheimera už existují léky. Předpokládám, žes je zkoušel?“
„Existuje celá řada senilních demencí. Všem se jim říká Alzheimerova nemoc, ale ne každá jí doopravdy je. Tu, kterou trpí ona, ještě vyléčit neumějí.“
„Na jiných světech na to existují specialisté. Třeba by si s tím některý z nich uměl poradit.“
„Ty máš přece vesmír procestovaný,“ namítl jsem roztrpčeně. „Kde ses coural, když se s tím ještě dalo něco dělat?“ Zahleděl se na mě. Opětoval jsem jeho pohled, pevně rozhodnutý neuhnout očima jako první.
„Proč jsi na mě tak naštvaný? Kdysi ti na mně přece záleželo. Nikdy jsem ti neublížil, od promoce jsem tě nepožádal o jediný cent, nikdy jsem…“
„Opustil jsi nás,“ přerušil jsem ho. „Opustil jsi svou matku, opustils mě, opustil jsi svou planetu, dokonce i svůj biologický druh. Ta nebožačka na druhém konci chodby už si ani nepamatuje jméno svého syna, ale pamatuje si, že tak jako ty vypadají lidi jen o Halloweenu.“
„Je to moje práce, hergot!“
„Na Zemi působí tisíce exobiologů!“ odsekl jsem. „Ale já znám jen jednoho, ze kterého se stala příšera se stříbrnou pokožkou a rudýma očima.“
„Naskytla se mi příležitost, jíž se dosud dočkala jen hrstka mužů a žen,“ odpověděl. „Tak jsem ji využil.“ Ani ta zvonkohra nedokázala tak docela potlačit vyčítavý tón, který mu zazněl v hlase. „Většina otců by na to byla pyšná.“
Chvíli jsem na něj zíral a nedokázal uvěřit, že mu to pořád ještě nedošlo. „Tak já mám být pyšný na to, že se z tebe stala věc, ve které už nezůstalo vůbec nic lidského?“ podařilo se mi ze sebe nakonec vypravit.
Nespouštěl ze mě ty hmyzí oči tvořené bezpočtem malých plošek. „Ty jsi opravdu přesvědčený, že ve mně nezůstalo nic lidského?“ zeptal se zvědavě,
„Podívej se do zrcadla,“ vybídl jsem ho.
„Vzpomínám si dobře, žes mi jako malému klukovi kladl na srdce, abych nikdy nesoudil knihu podle obalu?“
„Přesně tak.“
„No a?“ otázal se.
„Před chvílí jsem viděl, jak z tebe jedna stránka vyhřezla ven a vy chlemtala ti pivo.“
Procítěně si povzdechl za melodického cinkotu zvonků. „Byl bys šťastnější, kdybych to pivo vypít nedokázal?“ Chvíli jsem nad tím uvažoval. „Ne, nebyl bych šťastnější,“ odpověděl jsem, když jsem dospěl k formulaci, jíž by rozuměl i on. „Víš, co by mě mohlo učinit šťastným? Vnoučata. Syn, který by k nám jezdil na Vánoce. Syn, kterému bych mohl odkázat tenhle dům, když už jsem ho konečně splatil. Nežádal jsem od tebe, abys šel v mých stopách, studoval na stejné škole, převzal můj podnik nebo dokonce žil v tomhle městě. To jsem toho jako otec opravdu chtěl tak moc, když jsem očekával, že aspoň zůstaneš normální lidskou bytostí, krucinál?“
„To ne,“ připustil. A pak: „Ty jsi prožil svůj život se vším, co k tomu patří. Já mám zase právo prožít si ten svůj.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Tvůj život skončil před jedenácti lety. Teď žiješ život nějakého mimozemšťana.“
Naklonil hlavu na stranu a soustředěně mě pozoroval. Působil přitom skoro až ptačím dojmem. „Co ti vadí víc – že jsem odjel ze Země, nebo že jsem se stal tím, čím jsem teď?“
„Z půlky to první, z padesáti procent to druhé. Věděls, že pro svou matku jsi středem jejího života, ale opustils ji a odjels někam na druhý konec galaxie.“
„Až úplně na konec ne,“ bránil se a já nedokázal z té jeho zvonkohry vyčíst, jestli to myslel sarkasticky, jízlivě, nebo prostě jen informativně. „A moje máma by určitě nechtěla, abych zůstal tady, když jsem chtěl odjet tam.“
„Zlomils jí srdce!“ utrhl jsem se na něj.
„Jestli je to pravda, tak mě to velice mrzí.“
„Celé roky se snažila přijít na to proč, dokud ještě byla schopná přemýšlet,“ pokračoval jsem. „A já taky. Měl jsi tolik možností a tak slibnou budoucnost, krucifix! Mohl ses stát tím, čím jsi chtěl být! Celý svět ti ležel u nohou!“
„Ale já jsem se stal tím, čím jsem chtěl být,“ odpověděl mírně. „A jeden svět mi nestačil.“
„Neštvi mě, Philipe!“ vyhrkl jsem, přestože jsem si umínil, že ho jeho lidským jménem už nikdy neoslovím. „Mohl jsi tu prožít celý svůj život a nevidět ani tisícinu z toho, co ti Země může nabídnout.“
„To je pravda. Jenže jiní už to viděli.“ Odmlčel se a pak pozvedl ruce v gestu skrznaskrz lidském. „Chtěl jsem vidět něco, co ještě nikdo nikdy neviděl.“
„Nevím, co je tam nahoře,“ řekl jsem, „ale jak moc se to může lišit od toho, co máme tady? Co ti na našich horách, pouštích a řekách přijde tak nudně?“
Z úst se mu vydral vzdech v podobě křehkého vysokého zvonivého zvuku. „To jsem ti zkoušel vysvětlit před jedenácti lety,“ prohlásil nakonec. „Nechápal jsi to tehdy a nechápeš to ani teď.“ Odmlčel se. „Třeba to prostě nedokážeš pochopit.“
„Asi ne,“ přitakal jsem. Přešel jsem ke skříňce s chybějícím držadlem a otevřel jsem ji nehty tak, jak mám ve zvyku.
„Pořád ještě jsi ta dvířka neopravil,“ kvitoval to. „Vzpomínám si, jak jsem to držadlo tehdy urval. Čekal jsem, že mě potrestáš, ale ty ses jen smál, jako by to bylo k popukání.“
„Škoda, žes neviděl, jak ses tvářil, když ti zůstalo v ruce. Zřejmější čekal, že tě pošlu do vězení.“ Ucítil jsem, jak se mi na rty dere úsměv, a zaplašil jej. „Krom toho se to pořád dá otevřít.“ Sáhl jsem dovnitř, vytáhl dvě malé lahvičky a strčil si je do kapsy.
„To jsou máminy léky?“
Přikývl jsem a ukázal mu je. „Ráno bere čtyři různé prášky a večer dva. Pak jí je donesu.“ Vytáhl jsem další lahvičku. „Vždyť jsi právě řekl, že večer bere jen dva prášky.“
„Taky že jo,“ přikývl jsem a zvedl k očím třetí lahvičku. „Tohle jsou cukrové tabletky. Nechávám jí je na prádelníku.“
„Cukrové tabletky?“ zopakoval s tím, co u něj zřejmě měl být užaslý výraz.
„Žije v domnění, že pořád ještě může ty prášky užívat sama. Což samozřejmě není pravda, ale takhle si aspoň uchová zdání opaku. A když si jich jeden den vezme šest a další den si je zapomene vzít, tak se nic nestane.“
„To je od tebe velmi ohleduplné.“
„Miluju ji už skoro půl století,“ opáčil jsem. „Mohl jsem ji dát do léčebny a každý den ji chodit navštěvovat – nebo třeba jen každý desátý den. Nejspíš by to pro ni nebyl žádný rozdíl. Ale já to dělám, protože ji miluju. I když si toho není vědoma, určitě její líp doma, mezi střípky a součástmi jejího života. Proto jsem ji taky přestěhoval do tvého pokoje, a ne do pokoje pro hosty – ty fotky, trofeje, dokonce i ta stará baseballová rukavice ve skříni jsou to jediné, co jí po tobě zůstalo.“ Vrhl jsem na něj zlobný pohled. „Nezmizel jsem z jejího života na jedenáct let, abych se vrátil až ve chvíli, kdy už mě nemá šanci poznat.“
Vzhlédl ke mně, ale nic neřekl.
„Krucifix!“ ulevil jsem si. „Tos nám nemohl aspoň namluvit, že je to nějaká tajná armádní mise?“
„Stejně bys brzy zjistil, že to byla lež.“
„Neměl bych důvod to zjišťovat! Byli bychom pyšní, že sloužíš své vlasti, své planetě nebo čemu vlastně.“
„Tak o to ti jde?“ vyjel na mě s nečekanou prudkostí. „Nevadilo by ti, že tvůj syn skončil na jiném světě, pokud by ho to netěšilo a pokud by tam po něm někdo střílel?“
„Takhle jsem to neřekl,“ bránil jsem se.
„Přesně takhle jsi to řekl.“ Celou minutu na mě pak civěl těma hmyzíma očima. „Ty bys to stejně nikdy nepochopil. Ona možná ano, ale ty ne.“
„Tak proč jsi to s ní nikdy neprohrál?“
„Snažil jsem se.“
„Můžeš vzít jed na to, že neúspěšně,“ poznamenal jsem trpce. „A na další pokus už je pozdě.“
„Není to ona, kdo mě nenávidí,“ namítl. „Když se mi ta příležitost naskytla, už jsem u vás dávno nebydlel a měl jsem vlastní život. Ty děláš, jako by na mně záviselo vaše živobytí. Byl jsem dospělý, samostatný a žil o šest států dál.“ Udělal odmlku. „Do dneška nevím, co tě štve víc, jestli to, že jsem se odstěhoval z téhle planety, nebo že jsem odsud odjel v téhle podobě.“
„Jednu chvíli jsi ještě patřil do naší rodiny a o čtyři měsíce později už jsi nepatřil ani k lidské rase.“
„K té přece patřím pořád,“ zdůraznil.
„Tak se podívej do zrcadla.“
Poklepal si na hlavu třiceticentimetrovým ukazováčkem. „Důležité je to, co mám tady.“
„Říká se, že oko je do duše okno,“ řekl jsem mu na to. „A ty máš oči brouka.“
„Cos ode mě vlastně hergot chtěl?“ dožadoval se. „Abych šel k tobě do firmy?“
„Samozřejmě, že ne.“
„Zřekl by ses mě, kdybych byl neplodný a nemohl ti dát vnoučata?“
„Neplácej nesmysly.“
„A co kdybych se odstěhoval na druhý konec světa? To bychom se taky nevídali častěji než jednou za deset let. Zřekl by ses mě, jako ses mě zřekl před jedenácti lety?“
„Nikdo se tě nezřekl,“ podotkl jsem ve snaze zachovat klid. „To ty ses zřekl nás.“
Zhluboka si povzdechl. Aspoň myslím, že to byl povzdech. U té zvonkohry se to nedalo tak snadno poznat.
„A tebe nikdy nenapadlo zeptat se mě proč?“ promluvil nakonec.
„Ne.“
„Když tě to tak moc štvalo, proč jsi to neudělal?“
„Protože to bylo tvoje rozhodnutí.“
Myslím, že se zamračil. S tou jeho tváří jsem si nemohl být jistý. „Tomu nerozumím.“
„Kdyby to byla nutnost, něco, cos musel udělat, aby sis zachránil život, nebo tak něco, zeptal bych se. Ale protože ses rozhodl sám a z vlastní vůle, tak ano, když už jsi to udělal, bylo mi úplně jedno proč.“
Věnoval mi dlouhý, pronikavý pohled. „Celé ty roky, co jsem tu žil, dokonce i poté, co jsem odsud odjel, jsem si myslel, že mě máš rád.“
„Měl jsem rád Philipa,“ řekl jsem a udělal grimasu. „Tebe vůbec neznám.“
Náhle jsem uslyšel Julii, jak slabě klepe na dveře svého pokoje, a tak jsem zamířil na druhý konec té ošuntělé chodby, abych je odemkl. Až doteď mi unikalo, jak je náš koberec prošlapaný a omítka rozpraskaná, ale když jsem ho viděl, jak si je prohlíží, všiml jsem si toho taky a rozhodl jsem se, že s tím brzy něco udělám.
Vyslovil jsem heslo, potichu, aby ho za dveřmi nezaslechla, a chvilku nato už byly dveře otevřené dokořán. Stála tam v noční košili, bosá, pohublá a křehká, ruce a nohy měla jako párátka obalená povadlým masem a na tváři lehce udivený výraz. „Copak se děje?“ zeptal jsem se.
„Měla jsem pocit, že tě slyším, jak se s někým hádáš.“ Zrak jí padl na Philipa. „Ahoj,“ pozdravila ho. „Nepotkali jsme se už někdy?“
Zlehka ji vzal za ruku a obdařil ji něčím, co připomínalo posmutnělý úsměv, i když jistý jsem si tím být nemohl. „To už je hodně let.“
„Já jsem Julia.“ Natáhla k němu vrásčitou, jaterními skvrnami posetou ruku.
„A já jsem Philip.“
Její dříve tak půvabná tvář se zachmuřila. „Myslím, že jsem kdysi jednoho Philipa znávala.“ Odmlčela se a pak se usmála. „Máte moc hezký kostým.“
„Děkuju.“
„Taky se mi líbí váš hlas,“ pokračovala. „Zní úplně jako ta zvonkohra, kterou máme pověšenou na verandě, když ji rozechvívá letní vánek.“
„Jsem rád, že ti zní příjemně,“ proneslo to stvoření, které bývalo naším synem.
„Umíte zpívat?“
Pokrčil rameny a jeho tělo se celé zatřpytilo, jak se od něj odrazilo světlo. „Vlastně ani nevím,“ přiznal se. „Ještě jsem to nezkoušel.“
„Vypadáte hladově,“ řekla. „Mám vám udělat něco k jídlu?“
Šťouchl jsem do něj, a když se ke mně otočil, zavrtěl jsem hlavou, aby řekl ne. Už stihla dvakrát založit v kuchyni požár, než jsem začal veškerá jídla objednávat z restaurace.
Hned to pochopil. „Díky, ale není třeba. Už jsem jedl.“
„Škoda,“ zalitovala. „Jsem dobrá kuchařka.“
„Určitě děláš skvělý čokoládový dort.“ Ten měl vždycky nejradši.
„Ten nejlepší,“ nadmula se pýchou. „Vy se mi líbíte, mladý muži.“ Pak se zamračila. „Jste přece muž, ne?“
„Ano, jsem.“
„To už je Halloween?“
„Ještě ne.“
„Tak proč máte na sobě ten kostým?“
„Opravdu tě to zajímá?“
„Velice,“ odpověděla. Náhle se roztřásla zimou. „Ale tady ve dveřích hrozně táhne a já nemám nic na nohou. Nevadilo by vám, kdybych si zalezla pod deku, zatímco si budeme povídat? Můžete si sednout vedle postele a hned to bude takové útulnější. Udělal bys mi kakao, Jordáne? A možná udělej i tady pro… Zapomněla jsem, jak se jmenujete.“
„Philip,“ řekl on.
„Philip,“ zopakovala, vraštíc obočí. „Philip. Určitě jsem kdysi jednoho Philipa znávala, ale to už je hodně let.“
„Taky si myslím,“ přitakal smířlivě.
„Tak pojďte dál.“ Julia se otočila, vrátila se do pokoje a zalezla si do postele, která kdysi patřila Philipovi, kde se uvelebila v polštářích a přitáhla si pokrývku i s přehozem až ke krku. On šel za ní a stoupl si k posteli. „Tak tam tak nestůjte, mladíku,“ vyzvala ho. „Vezměte si židli.“
„Díky,“ řekl a přitáhl si židli, na které sedával, když psal na počítači svou diplomovou práci. Postavil ji tak, aby seděl těsně u ní.
„A teď bychom si dali kakao, Jordáne.“
„Ani nevím, jestli kakao vůbec pije,“ upozornil jsem ji. „Kakao si dám moc rád,“ řekl.
„Výborně!“ zaradovala se Julia. „Přines nám na tácku dva šálky, jeden pro mě a jeden pro… Promiňte, ale nevím, jak se jmenujete.“
„Jsem Philip.“
„A mně říkej Julie.“
„Co kdybych ti říkal ‚mami‘?“ navrhl.
Udiveně se na něj zadívala. „Proč byste to dělal?“
Natáhl se k ní a vzal její ruku opatrně do své. „Jen tak, Julie.“
„Jordáne,“ oslovila mě, „dala bych si kakao.“ Otočila se k Philipovi. „Dáte si taky, mladý muži? Jste přece muž, ne?“
„Jsem a dám si taky.“
Vydal jsem se uvařit kakao, než mě o to znovu požádá. Odešel jsem do kuchyně, rozmíchal kakao ve velkém rendlíku – sám nevím proč; byli jen dva a já kakao nepiju – a už jsem se chystal rozlít je do dvou šálků, když jsem si vzpomněl, jaké má teď ruce a prsty, a řekl jsem si, že by mu možná líp, vyhovoval hrnek. Vyhrabal jsem ten starý naprasklý hrníček s emblémem Krajt, který mi dal k narozeninám, když mu bylo devět nebo deset let. Mám pocit, že na něj celý měsíc střádal z kapesného, aby mi ho mohl koupit. Chvíli jsem na něj láskyplně hleděl a přemítal, jestli si ho ještě vybaví. Pak jsem si vzpomněl, pro koho – nebo spíš pro co – to kakao chystám, a vrátil jsem se k přípravám. Celý ten proces trval všehovšudy asi tak tři nebo čtyři minuty. Postavil jsem šálek a hrnek na tác, přidal lžičku pro Julii, protože si ráda všechno míchala bez ohledu na to, zda to bylo zapotřebí nebo ne, a přihodil jsem k tomu ještě pár složených ubrousků. Pak jsem tác uchopil a odnesl ho k ní do pokoje.
„Postav to na stolek, Jordáne, buď tak hodný,“ vyzvala mě a já jsem položil tác s kakaem na její noční stolek.
Otočila se dychtivě zpátky k Philipovi. „A jak vypadali?“ Dodnes nevím, jak mohla ta jeho tvář působit zasněně, ale působila. „Jsou to nejkrásnější stvoření, jaká jsem kdy viděl,“ prohlásil a jeho hlas se melodicky rozcinkal. „Možná by se dalo říct, že jsou průsvitná, ale to by nebylo úplně přesné. Jejich těla jsou totiž tvořená hranoly, které lámou sluneční paprsky, a když letí vzduchem, vrhají na zem pod sebou stovky barevných odstínů.“
„To zní moc hezky!“ přidala se Julia, jejíž tvář se poprvé za několik měsíců celá rozzářila.
„Sdružují se do rojů čítajících desetitisíce jedinců. Je to, jako kdyby vzduchem letěl několik kilometrů dlouhý kaleidoskop, a ty měňavé barvy pokrývají oblast o rozloze menšího města.“
„To je fascinující,“ vydechla uchváceně. „Čím se živí?“ Pokrčil rameny. „To nikdo neví.“
„Nikdo?“
„Na celé planetě žije jen asi čtyřicet mužů a žen a nikdo z nás ještě nezdolal ty křišťálové hory, v nichž hnízdí.“
„Křišťálové hory!“ opakovala po něm. „To musí být ale krása!“
„Je to svět, jaký si ani neumíš představit, Julie,“ dodal. „Jsou tam rostliny a zvířata, o jakých se nám nikdy ani nesnilo.“
„Rostliny?“ optala se. „V čem mohou být rostliny jiné?“
„Všiml jsem si, že máte v obýváku nějaké pokojové květiny, tam u toho starého klavíru, který je nejspíš pořád ještě rozladěný,“ řekl. „Zkoušela jsi s nimi někdy mluvit?“
„Samozřejmě,“ odvětila Julia se zářivým úsměvem. „Ale ještě jsem nedostala odpověď.“
Opětoval její úsměv. „Já od těch mých ano.“
Sevřela jeho ruku ve svých, jako by se bála, že odejde dřív, než jí řekne vše o svých květinách.
„A co říkají?“ vyptávala se. „Určitě mluví hodně o počasí.“ Zavrtěl hlavou. „Většinou vykládají o matematice a občas i o filozofii.“
„Taky jsem o nich dřív mluvívala,“ poznamenala a pak dodala nejistě: „Aspoň myslím.“
„Nemají pud sebezáchovy, a proto si nedělají starosti s deštěm ani s hnojivy,“ pokračoval Philip. „Je jim jedno, jestli jsou syté nebo ne. Svou inteligenci využívají výhradně k řešení abstraktních problémů, protože pro ně jsou všechny problémy abstraktní.“
Neudržel jsem se a vmísil se do hovoru. „Takové květiny opravdu existují?“
„Takové květiny opravdu existují.“
„A jak vypadají?“
„Úplně jinak než ty pozemské. Většina z nich má průsvitné květy a skoro všechny jsou vybavené tuhými výčnělky připomínajícími, co já vím, takové drobné větvičky, které se třou o sebe a umožňují jim vzájemnou komunikaci.“
„Takže vy na ně cinkáte a ony odpovídají ťukáním?“ vyzvídala Julia. „A jak si rozumíte?“
„První lidé, kteří je začali studovat, strávili půlstoletí tím, že zjišťovali, co znamenají jednotlivá ťuknutí a klapání. Teď spolu komunikujeme přes počítač, který překládá jejich jazyk do našeho a naopak.“
„A o čem se může člověk bavit s květinou?“ zeptal jsem se. „Skoro o ničem,“ přiznal. „Jsou úplně jiné než my. Ale když s nimi nějakou dobu hovoříš, dozvíš se, proč lidé lpějí na životě s takovou úporností. Jim totiž na ničem nezáleží. Nic nedokázaly a všechno je jim ukradené, dokonce i ta jejich matematika.
Nemají žádné naděje, žádné sny a žádné cíle.“ Odmlčel se. „Ale každopádně jsou jedinečné.“
„Rád bych…,“ začal jsem a hned jsem se zarazil. Málem bych býval řekl, že bych ty květiny rád někdy viděl, ale nechtěl jsem, aby si myslel, že mě něco z jeho vyprávění zaujalo.
Právě v tu chvíli se Julia natáhla pro svůj šálek, ale buď jí zrovna zrak vypověděl službu, nebo se jí třásla ruka – už jí moc neslouží oči ani ruce – a šálek se rozklepal, až zahrozilo, že se kakao každou chvíli rozlije. Philip pohnul prsty tak rychle, že jsem to ani nestačil sledovat, a narovnal jej dřív, než na tác dopadla třetí kapka.
„Děkuji vám, mladíku,“ řekla.
„Není zač.“ Střelil po mně pohledem, který říkal: Ať už si myslíš cokoli o tom, čím jsem se stal, tohle bych před dvanácti lety nedokázal.
Rozhostilo se kratičké ticho, které jako první prolomila Julia. „To už je Halloween?“
„Ten ještě dlouho nebude.“
„Už vím! To je přece ten váš kostým z jiného světa. Povídejte mi ještě o vašich zvířatech.“
„Některá jsou překrásná, buď obrovská a majestátní, nebo drobná a křehká, a všechna jsou úplně jiná, než jaká jste kdy viděli, ať už ve skutečnosti nebo ve snu.“
„A jsou tam taky…?“ zamračila se. „Nemůžu si vzpomenout, jak se jim říká.“
„Nemusíš spěchat,“ uklidňoval ji a hladil jí ruku, kterou držel ve své. „Máme na to celou noc.“
„Nemůžu si vzpomenout,“ vyhrkla s pláčem na krajíčku. Celá se napjala, jak se snažila najít slovo, které jí možná bude unikat navždy. „Velké,“ promluvila nakonec. „Hodně velké.“
„Velké slovo?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděla, potřásajíc hlavou. „Velké!“
Zaváhal. „Nemyslíš náhodou dinosaury?“
„Ano!“ vykřikla a na tváři se jí objevil výraz úlevy, že se chybějící slovo přece jen nakonec našlo.
„Dinosaury u nás nemáme,“ řekl. „Ti žili jen na Zemi. Ale zato u nás máme zvířata větší než i ti největší dinosauři, jací kdy žili. Jedno z nich je tak velké, tak obrovské, že nemá žádné přirozené nepřátele – a protože mu nic nedokáže ublížit a ono nemá důvod se skrývat, tak ve tmě světélkuje.“
„Celou noc?“ zahihňala se. „A nevypíná to, aby se mohlo v klidu vyspat?“
„Nemá k tomu důvod,“ odpověděl Philip, jako by mluvil s dítětem, což byla svým způsobem pravda. „Protože světélkuje odmalička, vůbec mu to nevadí a nedělá mu problém s tím usnout.“
„Jakou má barvu?“ chtěla vědět Julia.
„Když má hlad, vydává tmavorudou záři. Když ho něco rozzlobí, světélkuje modře.“ Pak se konečně usmál. „A když si chce najít partnerku, začne zářit tak žlutě, že si to ani neumíš představit, a přitom pulzuje ostošest jako patnáctimetrová žárovka, která bliká každé dvě vteřiny.“
„Kéž bych ho mohla někdy vidět!“ zvolal Julia. „Ten svět, ve kterém žijete, musí být opravdu nádherný!“
„Taky si myslím.“ Otočil se ke mně. „Ale ne každý se mnou souhlasí.“
„Dala bych všechno, co mám, abych se tam mohla podívat.“
„Není třeba se hned vzdávat všeho“ podotkl Philip a já jsem si zkusil představit, jakým tónem by to byl řekl, kdyby byl zůstal člověkem. „Jen většiny věcí.“
Zkoumavě se na něj zahleděla. „Vy jste se tam nenarodil?“
„Ne, Julie, nenarodil,“ odpověděl a při vyslovení jejího křestního jména přelétl po jeho tváři výraz bezbřehého smutku. „Narodil jsem se zde, v tomto domě.“
„To asi předtím, než jsme se sem nastěhovali,“ uvažovala nahlas, krčíc pochybovačně úzkými rameny. „Ale jestli jste se narodil tady, proč máte na sobě ten maškarní kostým?“
„Takhle vypadají všichni tam, kde žiju.“
„Tak to zřejmě bydlíte někde na předměstí,“ pronesla přesvědčeně. „Nepamatuju si, že bych v samoobsluze někdy viděla někoho, jako jste vy.“
„Je to hodně odlehlé předměstí,“ připustil.
„Však jsem si to myslela,“ přisvědčila Julia. „A vy se jmenujete…?“
„Philip,“ řekl a já jsem podruhé toho večera uviděl, jak mu po tváři stéká blyštivá slza.
„Philip,“ zopakovala. „Philip. Moc hezké jméno.“
„Jsem rád, že se ti líbí.“
„Určitě jsem kdysi jednoho Philipa znávala.“ Náhle zívla. „Už na mě jde únava.“
„Mám odejít?“ zeptal se starostlivě.
„Můžu vás o něco požádat?“
„O cokoliv.“
„Táta mi vždycky před spaním vyprávěl pohádku,“ řekla Julia. „Pověděl byste mi taky nějakou?“
„Ode mě jsi nikdy pohádku slyšet nechtěla,“ vyletělo ze mě. „Protože žádnou neznáš,“ opáčila.
Což byla pravda, to jsem jí musel nechat.
„Bude mi potěšením,“ řekl Philip. „Neztlumíme trochu světlo, kdybys u toho náhodou usnula?“
Přikývla, rozložila si polštáře kolem sebe a najeden z nich si položila hlavu.
Natáhl se k lampičce zabudované do zdi nad nočním stolkem – jediné, co jsem v tom pokoji změnil, když se od nás odstěhoval. Nejdřív nemohl najít vypínač, ale pak si vzpomněl, že lampa je na hlasové ovládání, a ztlumil ji příslušným příkazem. Pak jí začal vyprávět pohádku v tomtéž pokoji, kde mu ona dřív vyprávěla pohádku skoro každou noc. „Žil kdysi jeden mladý muž,“ začal.
„Ne,“ přerušila ho Julia. Zarazil se a zvědavě se na ni zadíval. „Jestli je to pohádka, musí to být princ.“
„Máš pravdu. No jistě. Žil kdysi jeden princ.“
Souhlasně přikývla. „To už je lepší.“ A potom: „Jak se jmenoval?“
„Co bys řekla ty?“
„Princ Philip,“ odpověděla Julia.
„Přesně tak,“ odvětil. „Žil kdysi jeden princ, který se jmenoval Philip. Byl to velice spořádaný mladík, který se snažil ve všem vyhovět králi i královně. Studoval vše, co má správný rytíř znát, jezdil na turnaje a tak vůbec – ale když bylo po vyučování, když si vyleštil zbraně, uložil je na místo a navečeřel se, odebral se do svého pokoje a tam si četl o úžasných krajích, jako je třeba země Oz nebo říše divů. Věděl, že podobná místa nemohou existovat, ale přál si, aby existovat mohla, a pokaždé, když našel knížku nebo hologram o nějakém takovém místě, hned si je musel přečíst nebo pustit a vždycky si přitom přál, aby se tam jednoho dne mohl podívat i on.“
„Moc dobře vím, jak mu bylo!“ přisadila si Julia se šťastným úsměvem na vrásčité tváři, kterou jsem stále ještě miloval. „Nebylo by to skvělé, kdyby člověk mohl vyrazit po cestičce dlážděné žlutými cihlami spolu se Strašákem a Plecháčem, nebo si popovídat s kočkou Šklíbou, nebo navštívit mrože a tesaře?“
„Přesně to si říkal i princ Philip,“ přitakal a dramaticky se k ní naklonil. „A pak jednoho dne učinil strhující objev.“ Posadila se a nadšeně spráskla ruce. „Zjistil, jak se dostat do země Oz!“
„Ne do země Oz, ale do ještě úchvatnější země.“
Znovu se opřela, jak ji všechno to úsilí najednou vyčerpalo. „To jsem ráda. To už je konec?“
Zavrtěl hlavou. „Ještě ne. V té zemi totiž nikdo nevypadal jako princ a jeho rodiče. Nerozuměl lidem, kteří tam žili, a oni nerozuměli jemu. Navíc se báli každého, kdo vypadal a mluvil jinak než oni.“
„Jako většina lidí,“ pronesla ospale se zavřenýma očima. „Musel taky nosit maškarní kostým jako vy?“
„Ano,“ odpověděl Philip. „Ale nebyl to jen tak ledajaký kostým.“
„Ne?“ otázala se a pootevřela oči. „Jak to?“
„Byl to kostým, který už nejde sundat, jakmile si ho někdo oblékne,“ vysvětloval Philip.
„Kouzelný kostým!“ vykřikla.
„Správně, jenže to znamenalo, že už se nikdy nestane králem v zemi svých rodičů, a svého královského otce si tím velice rozhněval. On ale věděl, že další šanci k návštěvě toho zázračného království už nikdy nedostane, a tak si ten kostým oblékl, odstěhoval se ze zámku a usadil se v říši kouzel.“
„Bolelo to, když si ten kostým oblékal?“ zeptala se a její hlas zazněl na okamžik o něco soustředěněji.
„Hrozně,“ odpověděl na otázku, kterou jsem si nikdy předtím nepoložil. „Ale on si nestěžoval, protože nikdy nepochyboval, že to za to stojí. Pak odjel do té bájné země, kde spatřil tisíc krásných a prapodivných věcí. S každým dnem ho čekal nový div a s každou nocí nové zjevení.“
„A žil šťastně, dokud neumřel?“ vyptávala se Julia.
„Zatím ano.“
„A oženil se s krásnou princeznou?“
„Ještě ne,“ řekl Philip. „Ale na jednu už má spadeno.“
„Tak to je moc hezká pohádka,“ pochválila ho.
„Díky, Julie.“
„Můžeš mi říkat ‚mami‘“ řekla bryskním, věcným tónem. „Dobře jsi udělal, žes tam odjel.“ Pak se otočila ke mně a já věděl, že se na mě dívá ta stará Julia, ta skutečná Julia. „A ty už by ses se svým synem mohl konečně usmířit.“
A jen co to dořekla, zmizela ta stará Julia tam, kam poslední dobou tak často mizívá, a stala se z ní zase ta Julia, na kterou jsem si za ten poslední rok už zvykl. Složila hlavu na polštář a znovu přejela našeho syna pohledem.
„Zapomněla jsem, jak se jmenujete,“ pronesla omluvně. „Philip.“
„Philip,“ opakovala. „Moc hezké jméno.“ Pauza. „To už je Halloween?“
Usnula dřív, než stihl odpovědět. Naklonil se k ní, políbil ji na tvář svými znetvořenými rty, pak se narovnal a vykročil ke dveřím.
„Tak já pojedu,“ prohlásil, když jsem ho vyprovázel z místnosti.
„Zůstaň ještě,“ požádal jsem.
Upřel na mě pohled plný očekávání.
„Pojďme na chvíli do kuchyně,“ vyzval jsem ho.
Vydal se za mnou tou oprýskanou chodbou, a když jsme došli do kuchyně, vytáhl jsem další dvě piva, otevřel je a rozlil do dvou sklenic.
„Vážně to tak moc bolelo?“ zeptal jsem se.
Pokrčil rameny. „Hlavně, že už to mám za sebou.“
„Opravdu tam máte křišťálové hory?“
Přikývl.
„A mluvící květiny?“
„Ano.“
„Pojďme si sednout do obýváku,“ řekl jsem a odešel z kuchyně. V obývacím pokoji jsem se uvelebil do křesla a gestem mu naznačil, aby se posadil na gauč.
„Co se děje?“ vyzvídal.
„Opravdu to byla tak mimořádná událost?“ zeptal jsem se. „Taková pocta?“
„Ucházelo se o ni víc než šest tisíc zájemců,“ odpověděl. „Ale já jsem je všechny předčil.“
„Muselo je to stát pěkných pár babek, udělat z tebe to, čím jsi teď.“
„To si ani neumíš představit.“
Přihnul jsem si ze sklenice. „Měli bychom si promluvit.“
„Mámu už jsme probrali,“ namítl. „Zbývají už jenom Krajty a já je poslední dobou moc nesleduju.“
„Jsou i další témata.“
„Ale?“
„Vyprávěj mi o říši divů,“ vyzval jsem ho.
* * *
Nakonec se zdržel ještě tři dny, během nichž přespával v nevyužitém pokoji pro hosty, než musel doopravdy odjet. Pozval mě, abych se za ním někdy přijel podívat, a já jsem mu to slíbil. Julii teď ale pochopitelně opustit nemůžu, a až tu nebude, budu na to nejspíš už moc starý a nemocný, a navíc je to dlouhá, vyčerpávající a hodně nákladná cesta.
Ale utěšuje mě vědomí, že kdyby se mi tam přece jen podařilo jednou dojet, bude tam na mě čekat milující syn, který tátu provede po okolí a ukáže mu všechny místní divy.
Poprvé vydáno v magazínu Asimov’s SF v dubnu 2011
Přeložila Daniela Orlando
