Mike Resnick – Maličkosti na památku (KEEPSAKES)

Objevovali se jako mor, který roznášejí galaktické větry.

Nikdo nevěděl, odkud přicházejí, nikdo nevěděl, kam jdou, nikdo si dokonce ani nebyl jistý, jestli to jsou lidské bytosti. Prostě se jednoho dne objevili, nabídli své služby a o něco později zmizeli s truhlicemi po okraj naplněnými zmařenými sny a zničenými nadějemi. Jistě, dostávali zaplaceno v místní měně, dokonce v celé řadě místních měn, ale to, oč jim při obchodu skutečně šlo, bylo utrpení a žal.

Měli řadu jmen. Některá si dali sami, jiná dostali. Všeobecně se pro ně uchytilo pojmenování hvězdní cikáni.

Mou prací bylo snažit se je vypátrat. Nikdo mi samozřejmě neřekl, co bych měl dělat, kdybych je chytil, protože obvykle neporušili žádný zákon. Lámali srdce a ničili sny, ale zákony neporušovali. A pokud se tak vůbec někdy stalo, rozhodně to nebylo často.

Přidělili mi asistenta. Abych byl přesný, přidělili mi řadu asistentů, ale ten, kterého mám na mysli, se jmenoval Jebediáš Burke a o něm bude vyprávět můj příběh.

Jebediáš byl mladý. Mladý, pohledný a dychtivý proslavit se, napravovat křivdy, pomáhat dámám v nesnázích a udělat z Galaxie místo, kde se bude žít lépe, prostě uskutečnit všechny ty věci, o nichž si myslíte, že se uskutečnit dají, než vás život začne obírat o romantické iluze. Měl husté, neposlušné, vlnité hnědé vlasy, které vypadaly, jako by je právě načechral vítr. Byl vysoký a hubený, ale pohyboval se s určitým půvabem. Oči měl světle modré. Vím, že je těžké popsat něčí oči, ale ty jeho se mi vždycky zdály poctivé a upřímné. A když o tom teď přemýšlím, řekl bych, že vůbec nemrkal.

Nevím, proč chtěl pracovat zrovna u nás. Vystudoval vysokou školu a dokonce ji ukončil s vyznamenáním. Mohl si zvolit desítky lukrativnějších a méně frustrujících povolání. Ale, jak už jsem řekl, měl v sobě mladickou touhu poznávat nové světy a dřímalo v něm nutkání něco změnit. Byl to tak přátelský a slušný mládenec, že mu staří mazáci raději neřekli, že nikdo z nás nic nezmění a že člověk strávil pár tisícovek let tím, že se snažil, aby své sousedy ochránil jednoho před druhým, a že z toho – krom rozmrzelých sousedů – nemáme vůbec nic.

Ještě dnes si pamatuju jeho první den u nás. Než jsem dorazil do práce, už si v obrovské kanceláři našel svůj stůl a probíral se materiály, které jsme o hvězdných cikánech nashromáždili. Vytáhl si holografické záznamy rozhovorů s oběťmi, přepisy výslechů, finanční záznamy, prostě všechno, co se dalo sehnat.

Představili jsme se jeden druhému a já ho pak nechal, aby studoval tvář nepřítele. Jenomže on samozřejmě nemohl žádnou tvář najít. Nakonec přišel za mnou.

„Promiňte, pane,“ začal.

„To ‚pane‘ si nech od cesty,“ přerušil jsem ho. „Říkej mi Gabe.“

„Připadá mi divné říkat vám křestním jménem, pane,“ odpověděl.

„Nějak se s tím smiř. To poslední, co potřebuju je, abys mě oslovoval ‚pane‘, až budeme na nějaké tajné misi.“

„Zkusím si to zapamatovat, pane… chci říct Gabe.“

„Nemělo by to být těžké,“ usmál jsem se. „Je to biblické jméno stejně jako to tvoje.“

„Jebediáš není biblické jméno, Gabe.“

„To je fuk. Jedno biblické je, druhé biblicky zní. To stačí. A teď mi řekni, jaký problém tě ke mně přivádí.“

„Hvězdní cikáni.“

„To je problém celého oddělení,“ poznamenal jsem suše. „Co konkrétního máš na mysli?“

Zamračil se: „Nejspíš pokládám počítači špatné otázky. Daří se mi dohledat všechno, co hvězdní cikáni provedli, nebo spíš, co bylo nahlášeno. Ale nemůžu o nich najít žádné konkrétní informace. Dokonce jsem ani nezjistil, jak vypadají.“

Nedokázal jsem se ubránit úsměvu. „Tak teď už víš, proč jsme tě u nás přivítali s otevřenou náručí.“

„Chcete říct, že to neví nikdo?“ vydechl nevěřícně. „Jak je to možné? Vždyť jste přece dostali spoustu popisů od obětí!“

„Máme tolik popisů, že nevíme, co s nimi. Nestojí ani za zlámanou grešli.“

„Tomu nerozumím, pane.“

„Gabe.“

„Gabe,“ opravil se.

„Lidé je popisují jako lidi. Obyvatelé Komornosu říkají, že vypadají jako Komornosané. Pro Molluteiňany jsou jako Molluteiňané.“

„Dokáží se proměňovat?“

„Nemáme tušení, co jsou zač,“ pokrčil jsem rameny. „Dělají problémy už skoro devadesát let, ale pořád o nich nevíme téměř nic,“ povzdechl jsem si. „Byli tady dřív, než jsem nastoupil do oddělení, a budou tady ještě dlouho po tom, co dosloužíš i ty, a oba budeme dávno po smrti. Vítej ve službě. U nás máš alespoň jistotu, že nepřijdeš o práci.“

Zadíval se skrze mě na nějaký pevný bod v prostoru, který viděl jenom on. Chvíli jsem měl pocit, že se dostal do nějakého transu nebo že přemýšlí, jestli neudělal při volbě povolání chybu, ale pak se uvolnil a vrátil se zpátky do přítomnosti.

„Devadesát let a ještě jsme žádného nechytili,“ potřásl hlavou. „To je výzva!“

„Je to jako chodit po tekutém písku,“ opravil jsem ho.

„Třeba potřebujete jenom svěží pohled, Gabe.“

„Svěží pohled?“ opakoval jsem po něm a přemýšlel, o čem to mluví.

„Třeba jenom potřebujete někoho, kdo se na problém podívá z jiného úhlu.“

Nechtěl jsem ho odradit hned během prvního dopoledne, a tak jsem připustil, že svěží pohled si možná všimne něčeho, co nikdo z nás nevidí. Pak jsem se znovu začetl do denních hlášení, Jebediáš se vrátil ke svému stolu a pokoušel se zjistit co nejvíc informací o hvězdných cikánech. Většinou šlo o zprávy z druhé, třetí nebo dokonce čtvrté ruky, případně o různé neověřené zvěsti.

V poledne jsem za ním zašel a pozval ho na oběd.

Zprvu se zdráhal: „Raději bych měl zůstat v kanceláři a zjišťovat o nich, co se dá.“

„Jen pojď,“ pobízel jsem ho, „hvězdní cikáni tady byli, ještě než jsme se my dva narodili. Hodina strávená na obědě tě nevytrhne.“ Pokrčil rameny, vypnul počítač, vstal a vyšel za mnou ze dveří. Pojízdným chodníkem jsme se nechali dovézt na roh, tam jsme na křižovatce přestoupili na druhý chodník a dojeli do Romea, což je oblíbená restaurace většiny lidí, kteří se dostanou na naši planetu.

„Je to úžasné,“ řekl Jebediáš, když jsme se posadili ke stolu v rohu a před námi se ve vzduchu objevilo holografické menu a pomalu se otáčelo, abychom si v něm mohli vybírat.

„Myslíš Romeo?“ zeptal jsem se. „Je to jenom obyčejná restaurace,“

„Ne,“ zavrtěl hlavou a rozhlédl se kolem sebe. „To, že kdokoli, kdo tady teď sedí, by mohl být hvězdný cikán.“

„To ano,“ přisvědčil jsem. „Ale většinou jde o tvé spolupracovníky.“

Nesouhlasně se zamračil. „Jsou to všechno lidé. A v kanceláři jsem dnes dopoledne viděl taky jenom lidi.“

„Lidé tvoří asi čtyřicet procent všech zaměstnanců oddělení,“ vysvětloval jsem. „Většina nehumanoidních bytostí nedokáže zpracovávat naši potravu a stravuje se ve svých vlastních restauracích.“

„Asi bychom tam za nimi měli občas zajít a projevit jim tak svou sounáležitost.“

„Kdybys viděl, co jedí, nejspíš by ses den nebo dva nechtěl vrátit do práce,“ zavrtěl jsem hlavou.

„V kanceláři jsem si taky nevšiml žádného nehumanoida.“

„V budově mají speciálně upravené prostory. Snažíme se vyhovět jejich potřebám, ať jde o potřebu chlóru, metanu nebo o teplotu devadesáti stupňů Celsia.“

„Chtěl bych si s některými z nich promluvit a zeptat se jich na hvězdné cikány.“

„Všechno potřebné máš v počítači,“ řekl jsem.

„Dal bych přednost osobnímu rozhovoru,“ odpověděl a dodal: „Pokud nemáte nějaké námitky.“

„Jak je libo. Asi tak dvě třetiny z nich mají opravdické obličeje. U těch zbývajících jistě brzy přijdeš na to, kde mají ukrytou pusu a kde uši.“

Chvíli mlčel. „Myslíte, že už jste někdy nějakého viděl, Gabe?“

„Mimozemšťana? Každý den.“

„Ne, hvězdného cikána.“

„Možná ano. Opravdu nevím.“

„O co myslíte, že jim ve skutečnosti jde?“

„Většinou si myslím, že se mě snaží dohnat k šílenství.“

„To byla vážně myšlená otázka,“ ohradil se Jebediáš.

„A téměř vážně myšlená odpověď,“ opáčil jsem. „Po pravdě řečeno, netuším, oč jim jde. Nevím, proč se zdá, že jejich jediným cílem je přivádět okolní bytosti k zoufalství. Proč jim nestačí vyloupit pár bank. Proč odcházejí od rozdělané práce a proč, když berou člověku nebo jiné bytosti to, co je mu nejdražší, proč ho rovnou nezabijí.“ Povzdechl jsem si: „Jakmile se začneš ptát po pohnutkách, skončíš raz dva až po kolena ve věčnosti.“

Zavrtěl hlavou a prohlásil přesvědčeně: „Každá myslící bytost má nějaké pohnutky.“

„Jestli dokážeš zjistit ty jejich, uděláme z tebe hned zítra ráno vedoucího oddělení.“

„Třeba je zjistím,“ sliboval napůl.

Podíval jsem se na teploměr. Ukazoval osmadvacet stupňů Celsia a teplota dál stoupala.

„To je stejně pravděpodobné, jako že zítra bude sněžit,“ usmál jsem se.

* * *

Nazítří sice nesněžilo, ale k určité změně opravdu došlo. Nikoli v počasí, to se na Goldenrodu nikdy nemění, ale dostali jsme zprávu, že se hvězdní cikáni objevili na Nové Rhodesii a upláchli s „obvyklou kořistí“.

Usoudil jsem, že Jebediáš by měl osobně zjistit, proti komu stojíme, a dal jsem mu pár hodin, aby se sbalil a dorazil na kosmodrom. Když jsem tam přijel, už na mě čekal.

„Zkoušel jsem najít Novou Rhodesii na hvězdné mapě, ale nepodařilo se mi to,“ hlásil, když jsme šli po kosmodromu k lodi.

„Oficiálně se jmenuje Beta Draconis IV,“ vysvětloval jsem, „ale obyvatelé jí říkají Nová Rhodesie, a tak se to ujalo.“

„Tamní obyvatelé jsou lidé?“

„Ano, kolonisté jsou lidé. Žijí tam i zbytky původních obyvatel, ale předpokládám, že na ně nenarazíme.“

„Jsou plaší?“

„Ne, zdecimovaní. Zdaleka ne všechny světy nás vítaly s otevřenou náručí.“

Nesouhlasně po mně střelil pohledem. Chtěl jsem mu vysvětlit, že člověk se nemůže stát hrdinou, nemá-li nepřátele, které by porazil, a že nepřátele v téhle hvězdokupě bylo snazší porazit než jinde, ale pak jsem se rozhodl mlčet. Na mladé idealisty čeká i tak spousta deziluzí, tak proč jim zbytečně něco prozrazovat dopředu. Došli jsme k lodi a zastavili se.

„Tak tímhle poletíme?“ zeptal se Jebediáš a prohlížel si ji s rukama v bok.

„Ano, tímhle poletíme.“

„Ale v ní neutajíme svou identitu,“ namítl. „Nebylo by lepší, kdybychom si vzali nějakou jinou loď, která na sobě nemá jméno a znak oddělení?“

„Žádnou takovou nemáme,“ odpověděl jsem. „Krom toho na Nové Rhodesii už nebudeme mít koho vyplašit. Jestli odtud hvězdní cikáni ještě neodletěli, garantuju ti, že budou pryč, než tam dorazíme.“

„Jak to víte?“ zeptal se.

„Je to tak vždycky.“

Vzdušným výtahem jsme vyjeli ke dveřím kabiny. Uvnitř jsem na navigačním počítači nastavil souřadnice systému Bety Draconis a zadal pokyn, aby mě vzbudil, až budeme od cíle vzdáleni polovinu světelného roku. Měli jsme sice letět rychlostí světla, ale i tak jsme před sebou měli nudnou dvacetihodinovou cestu, a tak jsme se uložili na lůžka ve spánkové komoře.

Počítač nás podle instrukcí vzbudil o osmnáct hodin později. Měl jsem pořádný hlad jako vždycky, když se vzbudím z hlubokého spánku, a Jebediáš také. Došli jsme do lodní kuchyně, vyžádali si od ní nějaké jídlo a mlčky jedli.

Pak Jebediáš vstal a pečlivě zkoumal každý čtvereční centimetr lodi. Neřekl ani slovo, na nic nesahal, jen si vše prohlížel a v duchu ukládal do paměti. Říkal jsem si, že pro tuhle výpravu je té jeho důkladnosti a metodičnosti škoda.

Když byl hotov, znovu se posadil.

„Co všechno vlastně víme o situaci na Nové Rhodesii?“ zeptal se mě. Nemohl jsem si nevšimnout, že slůvka jako „prosím“, „Gabe“, nebo dokonce „pane“ z jeho slovníku zmizela. Proč také ne, vždyť se z něj stal zkušený mazák, který trávil v práci už druhý den.

„Nová Rhodesie se zabývá především zemědělstvím,“ spustil jsem. „Zásobuje potravinami jedenáct okolních planet, na kterých se většinou těží různé suroviny, a dodává je i na několik vědeckých základen na pásu asteroidů v Horáciově hvězdné soustavě.“

„Kolik tam žije obyvatel?“

„Lidí tak kolem osmi stovek. Původních obyvatel – netuším, jak si říkají, ani jak jim říkáme my – je kolem čtyř set tisíc, možná o něco víc.“

„Osm set,“ opakoval po mně. „Překvapuje mě, že se o nich hvězdní cikáni vůbec dozvěděli.“

„Oni se na taková místa specializují,“ odvětil jsem.

„Co se tam stalo?“

„Měli deštivý rok. Nejdeštivější za celou známou historii. Země nasákla vodou tak, že kombajny a žací stroje uvízly v blátě, jakmile vyjely na pole. Už to vypadalo, že úroda shnije nastojato. Většina kolonistů vězí po krk v dluzích a jedna nepodařená sklizeň by pro ně znamenala katastrofu.“ Odmlčel jsem se a zapálil si bezdýmovou cigaretu. „Pak se jednoho dne objevili hvězdní cikáni a nabídli se, že pole sklidí. Samozřejmě ne zadarmo.“

„A udělali to?“

„Jistě. Vždycky splní, co slíbili. Z toho, co vím, pracovali ve směnách den za dnem čtyřiadvacet hodin denně, dokud nebylo sklizeno poslední stéblo.“

„A pak?“

„Pak si vzali svou mzdu a odletěli. A jestli ještě neodletěli, určitě budou pryč, až tam dorazíme.“

„Jakou mzdu?“

„To je to právě to, co s nimi nikdo pořádně neprodiskutuje předem,“ odpověděl jsem smutně. „Určitě chtěli i nějaké peníze a farmáři jim je s radostí vyplatili. A jestli je to všechno, oč si řekli, můžeme naše oddělení rozpustit a dát se na chytání vrahů, vyděračů a lichvářů.“

„Co dalšího kromě peněz podle vás chtěli?“ vyzvídal Jebediáš. „Je zbytečné hádat, co to bylo. Za pár hodin budeme na místě a dozvíme se to.“

Zmlkl, ale viděl jsem na něm, že mu něco vrtá hlavou. Zeptal jsem se, co to je.

„Vůbec tomu nerozumím. Nekradou. Nikomu fyzicky neubližují. Cena za práci je dojednána předem a lidé s jejich podmínkami souhlasí. Tak proč je pronásledujeme? Jaké zákony porušili?“

„Žádné.“

„Tak proč…?“

„Když jdeš do války, je to proto, že někdo porušil zákon?“ opáčil jsem. „Ne. Jdeš do ní proto, že nepřítel, ať už silný nebo slabý, udělal něco špatného lidem, které máš za úkol chránit. Tohle je stejná situace.“

Moc přesvědčivě to neznělo ani mně samotnému a Jebediáš nevypadal přesvědčený ani trochu.

„Podívej, chlapče, jejich hlavním obchodním artiklem je zármutek, trápení a žal. Nezajímá mě, jestli to, co dělají, je legální nebo ne, a nezajímá to ani lidi, kteří nás platí. Naším úkolem je zabránit jim v té činnosti všemi dostupnými prostředky.“

„I když neporušují žádné zákony?“

„I když neporušují žádné zákony.“

Potřásl hlavou: „Musí v tom být něco víc. Přece se neutrácí spousta peněz za celé vládní oddělení jenom proto, že někdo někde neschvaluje jednání hvězdných cikánů.“

„Neschvalovat je hodně slabé slovo,“ řekl jsem.

„Snažím se to pochopit, Gabe. Slyšel jsem o hvězdných cikánech různé fámy a babské povídačky, ale ve spisech jsem nedokázal najít žádné pořádné vysvětlení, proč po nich vlastně jdeme. Vždycky splní, co slíbili. Nikoho neokrádají. Jste si jistý, že ti, co si na ně stěžují, nejsou jenom postřelené husy?“

„Postřelené husy?“ opakoval jsem zmateně. Takové úsloví jsem ještě neslyšel.

„Že si na ně stěžují lidé, kteří si mysleli, že hvězdné cikány přechytračí a že na nich vydělají. A pak najednou zjistí, že se přepočítali.“

„V tom případě je takových postřelených hus obrovské hejno a všechny je postřelili hvězdní cikáni.“

„Nechci se hádat, Gabe, ale jestli mám zasvětit velkou část života jejich pronásledování, chci si být jistý, že stojím na správné straně. A o tom zatím nejsem přesvědčený.“

„Víš co, napřed si osobně promluv s některými jejich oběťmi, a pak se rozhodni. Když budeš chtít přeložit jinam, dám ti k tomu souhlas a podepíšu ti všechny papíry. Co ty na to?“

„Jo, to zní dobře.“

Potom už neřekl ani slovo až do chvíle, kdy jsme o devět hodin později přistáli na Nové Rhodesii. Jenom seděl a upřeně sledoval různé obrazovky a panely v lodi. Věděl jsem, že přemýšlí o tom, jestli naše práce dokáže zlepšit život obyvatel Galaxie, a kvůli němu samotnému jsem si téměř přál, aby na správnou odpověď nepřišel.

* * *

Nová Rhodesie byla obrovská blátivá koule. Pršelo na ní bez ustání tři měsíce a pršelo i ve chvíli, kdy jsme dosedli na maličký kosmodrom. Vzduch byl těžký vlhkem a nedaleké žluté slunce všechno nepříjemně ohřívalo.

Centrála našeho oddělení nám objednala vznášedlo, které na nás už čekalo. Usadili jsme se uvnitř a s povděkem si užívali klimatizované a odvlhčené kabiny. Vznášedlo se vzneslo několik stop nad zem a robotický řidič k nám otočil hlavu o sto osmdesát stupňů.

„Můžete mi sdělit cíl cesty, prosím?“ zeptal se zasmušilým skřípavým monotónním hlasem.

„Ano. Je to farma Jacoba Ellswortha. Víš, kde to je, nebo potřebuješ souřadnice?“

„Všechny lidské usedlosti mám uložené v databázi,“ odpověděl robot.

„Výborně. Chceme se dostat k obytné budově. Jestli je obytných budov víc, dovez nás k té největší.“

„Měli bychom tam být za jedenáct minut a dvacet tři vteřiny,“ oznámil robot a stroj vyrazil.

„Vím, že nemusíš sledovat cestu,“ řekl jsem robotovi, „vím, že vznášedlo má spoustu senzorů a ty jsi jenom takový přídavek navíc, ale přesto bych byl klidnější, kdybys otočil hlavu nazpátek a díval se dopředu.“

Robot splnil beze slova pokyn.

„Jacob Ellsworth,“ začal Jebediáš, „to je ten, co podal stížnost?“

„Nepřímo,“ odpověděl jsem.

„Nepřímo?“

„Uvidíš.“

Minuli jsme několik rozlehlých farem, kde nebylo sklizeno. Pach hniloby pronikal až do kabiny. Všude stály rostliny nacucané vodou, vlastní vahou ohnuté v půli a pokryté plísní.

Pak jsme se dostali k úhlednému poli na rovině, které mělo rozlohu nějakých čtyři tisíce hektarů. Bylo dokonale sklizené a v hlíně se rýsovaly čerstvé brázdy. Věděl jsem, že jsme u Ellsworthovy farmy.

„Jak to, že je sklizeno jenom tady?“ zeptal se Jebediáš.

„Třeba ostatní farmáři věděli, že není radno začínat si něco s hvězdnými cikány. Nebo bylo cikánů tentokrát málo a zvládli práci jenom na omezeném počtu farem. Nikdy necestují všichni pohromadě a mám zprávy, že se v posledních měsících začali objevovat ve hvězdokupách Albion a Quinellus.“

Míjeli jsme pastviny, kde se pásly klonované krávy, obrovská klidná zvířata s hrudníky širokými tři a půl metru, žvýkaly trávu a zíraly na nás bezvýraznýma očima. V dálce jsem na několika menších loukách viděl další zvířata nepozemského původu.

Zaparkovali jsme u domu. Nepřekvapilo mě, že před ním stojí policejní auto a opodál sanitka. U jejích dveří stáli bez hnutí dva ošetřovatelé-roboti a neobtěžovali se zaregistrovat ani naši přítomnost a nejspíš ani existenci Nové Rhodesie.

Vystoupili jsme ze vznášedla a došli k hlavním domovním dveřím. Ty nám oskenovaly sítnice, a protože o nich neměly žádné záznamy, odmítly se otevřít. Zároveň však informovaly o naší přítomnosti lidi v domě. Uniformovaný policista jim dal o chvilku později pokyn, aby nás vpustily dovnitř. Byl malý, podsaditý, začínal plešatět a košili měl samou skvrnu od potu. Potil se možná námahou, ale spíš horkem a vlhkem. Připadal mi povědomý, ale nedokázal jsem ho nikam zařadit.

„Ahoj Gabe,“ natáhl ke mně ruku. „Už je to dávno, co jsme se viděli naposled.“

„To ano,“ odpověděl jsem, potřásl mu rukou a přemýšlel, kdo to může být.

„Ben Paulson,“ představil se, když pochopil, že si nemůžu vzpomenout na jeho jméno. „Byl jsi můj první šéf.“

„No jistě,“ kývl jsem, „už si vzpomínám. Míval jsi trochu víc vlasů a trochu menší břicho. Tohle je Jebediáš Burke, tvůj následovník, desátý nebo patnáctý v řadě.“

„Těší mě, Jebediáši. Pracujete v oddělení dlouho?“

„Jen pár dnů,“ potřásl Jebediáš hlavou.

„Tak to vám přeju hodně štěstí. Budete ho potřebovat. Zdaleka ne každý vydrží v oddělení tak dlouho jako tady Gabe.“ Smutně se zasmál. „Vlastně nikdo, na koho si dokážu vzpomenout.“

„To ty jsi ho objevil?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ kývl Paulson. „Není to k naštvání? Odešel jsem z oddělení a odstěhoval se do končin, kde dávají lišky dobrou noc, abych na hvězdné cikány už nikdy nenarazil. A ti bastardi si vyberou zrovna moji planetu.“ Zhnuseně si odfrkl. „Měl jsem zůstat u vás. Platili jste lip.“ Na okamžik se odmlčel, zřejmě vzpomínal na staré časy. „Ba ne. To už bych byl zavřený v blázinci.“

„Chápu to dobře, že Ellsworth byl už mrtvý, když jsi ho našel?“

Kývl: „Alespoň jsem se na to nemusel dívat. Lékařský robot říká, že byl mrtvý téměř čtyřiadvacet hodin. Trvalo skoro celý den, než si někdo všiml, že nereaguje na zprávy. Přesnou dobu smrti zjistí na ošetřovně. Jsme moc malí, abychom měli opravdovou nemocnici. Nechal jsem tady tělo pro případ, že byste se na ně chtěli podívat.“

„To nebude nutné,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Já bych ho rád viděl,“ vložil se do hovoru Jebediáš. „Poslužte si,“ vybídl ho Paulson. „Je venku v autě. V tom, co u něj čekají ti dva roboti.“

„Budu potřebovat nějaký kód?“ zeptal se Jebediáš, když došel ke dveřím.

„Ne. Jenom vlezte dovnitř a prohlédněte si, co potřebujete. Nejsou naprogramovaní, aby vám v něčem bránili.“

Když odešel, Paulson se ke mně otočil se slovy: „Je hrozně mladý.“

„To jsme byli kdysi všichni.“

„S těmi zatracenými hvězdnými cikány stárne člověk mnohem rychleji.“ Smutně potřásl hlavou: „Je ho škoda. Takový seriózní mládenec.“

„Asi bude nejlepší, abys s vyprávěním počkal, až se vrátí. Alespoň to nebudeš muset říkat dvakrát.“

„Copak by ti nevěřil?“

„Tenhle týden ještě ne,“ zavrtěl jsem hlavou.

„To se brzy změní,“ reagoval na to Paulson vědoucně.

„Není v kuchyni něco k pití?“ zeptal jsem se.

„V celém domě jsem nenašel ani kapku alkoholu. Ale asi před půl hodinou jsem postavil na kávu, jestli ti bude stačit.“

„Ten chlápek… ten Ellsworth, nechal po sobě bublinu, že?“

„Ano.“

„Tak na tu bych se podíval raději se skleničkou něčeho tvrdšího. Ale když říkáš, že tady nic není, tak se spokojím s kafem.“

Šel jsem za Paulsonem do kuchyně a dal kávovaru pokyn, aby mi nalil kávu. V tu chvíli za námi dorazil Jebediáš. Málem zasalutoval.

„Jediná rána ve spánku. Řekl bych, že smrt nastala okamžitě.“

„To nastala,“ přisvědčil Paulson.

„Vypadá to, že si to udělal sám,“ pokračoval Jebediáš. „Ale jistí si být nemůžeme.“

„Ale můžeme,“ opáčil Paulson. „Pojďte za mnou, pánové.“ Dovedl nás do obýváku, otevřel malou krabičku, na níž byly vyvedeny odznaky jeho úřadu, a vytáhl z ní průhlednou bublinu o průměru asi dva a půl centimetru.

„Byla nastavená tak, aby se spustila ve chvíli, kdy někdo vešel do téhle místnosti,“ vysvětloval. „Až si ji přehrajeme, mohu vám ji půjčit k podrobnějšímu prozkoumání, ale pak ji potřebuju nazpátek. Je to důkaz.“

„Fajn,“ kývl jsem, „tak to spusť.“

Paulson bublinu aktivoval a před nahrávacím zařízením, které nebylo vidět, se objevil trojrozměrný Ellsworth v životní velikosti.

„Jmenuji se Jacob Ellsworth,“ řekla postava. Člověk nemusel být génius, aby viděl, že je velmi rozrušený. „Chci zanechat zprávu. Chci, aby někdo věděl, co se stalo.“ Mluvil dál, ale slova mu uvízla v krku. Odkašlal si a začal znovu.

„Když přijeli, úroda mi hnila na poli. Nevím, jestli šlo o humanoidní bytosti nebo ne, ale vypadali jako lidé. Prý slyšeli o problémech, které tady na Nové Rhodesii máme, a přijeli nám na pomoc. Vysvětlil jsem jim situaci i to, že půda je tak rozmoklá, že se na ní nedá se stroji pracovat. Mně a Hiramu Mortonovi nabídli, že vše sklidí ručně. Hiram odmítl a prohlásil, že s nimi nechce mít nic společného, ale já jsem byl zoufalý. Loňská sklizeň nestála za moc a potřeboval jsem splácet hypotéku, kterou mám na farmu.“

V tu chvíli mluvil naprosto vyrovnaně, ale vzápětí se zase začal zajíkat.

„Zeptali se mě, kolik dlužím, a já jim to řekl. Pak se zeptali, jakou cenu by měla úroda, kdybych ji prodal. To jsem jim řekl také. Pak mi navrhli cenu, kterou by si za práci účtovali. Byla taková, že bych dokázal zaplatit dluhy a ještě by mi něco málo zbylo. Kromě peněz chtěli nějaký dárek, maličkost na památku, která by jim připomínala návštěvu Nové Rhodesie, knihu, kterou si sami vyberou v mém domě. Neviděl jsem na tom nic špatného a souhlasil jsem.“

V tu chvíli mu po hubených tvářích začaly stékat slzy. „Řekněte Hiramu Mortonovi, že jsem ho měl poslechnout.“

Zadíval se upřeně do kamery. „Udělali, co slíbili, a já jim zaplatil. A pak si vybrali svůj dárek.“

Odmlčel se a snažil se najít slova.

„Nejsem jako většina farmářů. Nemám vztah k půdě. Necítím se s ní být svázaný. Jediná věc, kterou jsem v životě miloval, byla má manželka Elizabeth. Byli jsme svoji třiačtyřicet let. Zemřela před šesti lety.“

Teď se díval do kamery zuřivě.

„Vzali si jediné album jejích hologramů, které jsem měl! Říkal jsem jim, že to nemohou, ať si vezmou cokoli jiného, co v domě najdou. Ale řekli, že je to jediná kniha, kterou chtějí. Pokusil jsem se je zastavit, ale jsem starý. Povalili mě, album mi vytrhli z rukou a utekli s ním.“

Znovu mu začaly téct slzy.

„Už ji nikdy neuvidím. Už teď si s obtížemi vybavuji rysy jejího obličeje, barvu očí a tvar úst. Za týden, za měsíc si nevzpomenu na nic. Ti bastardi mi ukradli jedinou vzpomínku, o kterou stojím, to jediné, co jsem kdy miloval!“

Zdvihl laserovou pistoli a přiložil si ji k levému spánku. „Najděte je a udělejte jim to, co oni udělali mně.“

Stiskl spoušť a obraz zmizel.

Chvíli jsme seděli v tichu. Já jsem tohle v různých podobách zažil víckrát, než bych si chtěl pamatovat, ale pro Jebediáše to bylo něco nového. Viděl jsem, že ho to vyvedlo z míry. Bylo mi ho líto. Konečně si začal uvědomovat, proti čemu stojíme, a rozrušilo ho to nejspíš víc než cokoli jiného, co zatím zažil.

Jako první promluvil Paulson: „Prohlédl jsem si to tady, než jste přišli. Ten člověk musel milovat knihy. Měl první vydání Charlese Dickense staré skoro sedmnáct set let. A svazek od Jasona Boormana s věnováním ze dvacátého čtvrtého století po Kristu a první vydání Tanblixtovy kanforianské poezie z devátého století galaktické éry. Jenom za tyhle tři knihy by si člověk mohl koupit na Nové Rhodesii farmu. A oni si nevzali ani jednu z nich.“ Obrátil se k Jebediášovi: „Navštívili sto třiačtyřicet farem. Dvacet osm majitelů je odmítlo a sto patnáct si jich teď zoufale přeje, aby to udělali také. Lépe řečeno přejí si to ti, kteří jsou ještě ve stavu, kdy si mohou něco přát.“ Odmlčel se. V obličeji jsem mu viděl výraz bolesti. „Tahle planeta už nikdy nebude to, co dřív. Lidé budou dál pěstovat obilí, ale zážitek s hvězdnými cikány jen tak nepřekonají. Žilo se tady skvěle. Doteď. Nejspíš tu zůstanu pár měsíců a pak vyrazím někam jinam, kde to hvězdní cikáni ještě neobjevili. A budu doufat, že zestárnu a umřu dřív, než se tam dostanou.“

„Pořád se snažím přijít na to, proč chtěli právě hologramy jeho manželky,“ ozval se Jebediáš se zamračeným čelem.

„Prostě proto. Vždycky si vyberou to, co je člověku nejdražší. A úplně nejradši jsou, když to nemá cenu pro nikoho jiného. Pracují sice i za peníze, ale svou odměnu si vybírají především v bolesti, smutku a žalu.“ Vypadalo to, že si Paulson chce uplivnout, ale pak si uvědomil, že je uvnitř domu. „Co za zvrácenou mysl to musí být, aby jí dělalo potěšení něco takového.“

„Musí to mít nějaký důvod,“ nedal se Jebediáš odbýt. Ellsworthův příběh jím viditelně otřásl. „Proč způsobili takové trápení člověku, který jim důvěřoval, dodržel dohodu a nijak jim neublížil?“

„Tohle je přesně ten okamžik, kdy se člověk přestane ptát, proč zlé bytosti dělají něco zlého, a napne všechny síly, aby je zastavil,“ prohlásil Paulson a otočil se ke mně. „Pokud je tak tvrdý jako tady Gabe, samozřejmě. Já jsem si už nedokázal představit, že se setkám s jedinou další obětí. Proto jsem odešel.“

„Jak dlouho jste v oddělení pracoval?“ zeptal se Jebediáš. „Asi rok, možná o něco déle. Zbytečně dlouho.“ Znovu se otočil ke mně: „Jak dlouho jsi tam ty, Gabe?“

„Taky zbytečně dlouho,“ zabručel jsem.

„Ale pořád si pamatuješ na svůj první případ, viď?“ ptal se dál Paulson.

„To je něco, na co se nedá zapomenout,“ přitakal jsem.

Pořád jsem to viděl před očima: zmučený výraz Bedoriana s oranžovou kůží a tělem pokrytým srstí. Člověku se nepodobal vůbec v ničem, jen ve svém zoufalství. Blížila se bouře. Taková, jakou Bedore VII nezažil sto let nebo ještě déle. Jeho líheň potřebovala zpevnit a vyztužit, jinak by ji vichřice odnesla a nechala jeho potomstvo napospas živlům v době, kdy jim ještě nedokázalo odolat. Jako mávnutím kouzelného proutku se v tu chvíli objevili hvězdní cikáni, nabídli se, že líheň opraví, a jako obvykle chtěli zaplatit určitou částku v místní měně plus nějakou maličkost na památku, něco, co je typické jenom pro Bedore VII. Bedorian souhlasil. Cikáni odvedli svou práci, dostali zaplaceno a pak si vybrali dárek na památku – malý kámen, který se jmenoval rlymph. Mně se zdál být úplně obyčejný a dal bych ruku do ohně za to, že jim taky, ale pro Bedoriana měl velikou magickou moc – zajišťoval, že jeho potomstvo, čítající nějakých sto padesát kusů, najde po smrti cestu do zásvětí. Podle něj – a kdo může říct, že se mýlil? – odsoudili cikáni jeho potomky k věčnému bloudění v předpeklí a připravili je o možnost, aby se v bedorianském ráji přidali k Bedorianovi samotnému a k jeho druhům. Zbytek týdne jsem strávil návštěvami dalších Bedorianů, byla jich skoro stovka. Všude jsem vyslechl stejný příběh.

„Jste v pořádku?“ Až když Jebediáš natáhl ruku, aby se dotkl mého ramene, uvědomil jsem si, že jsem stál nějakou chvíli bez pohnutí, zatímco se mi ten zážitek znovu přehrával v paměti.

„Jasně, jsem v pohodě,“ kývl jsem. „Už je to sedmadvacet let, ale mám pocit, že se to stalo včera.“

„Narazil jsi za ty roky na někoho, komu by udělalo radost, že se s hvězdnými cikány setkal?“ zeptal se Paulson.

„Ne, na nikoho,“ zavrtěl jsem hlavou. „Když se rozkřiklo, jak to s nimi je, přestala si je najímat spousta lidí i příslušníků jiných druhů, a tak se teď zaměřují především na zapadlé planety, jako je tahle. A i když se nesnaží skrývat, co jsou zač, vždycky se najde někdo, kdo si myslí, že je dokáže podfouknout, neboje tak zoufalý, že kývne na jakékoli podmínky. Když pak ale zjistí, na co vlastně kývl, je už pozdě.“ Ironicky jsem se usmál na Jebediáše: „Možná máš teď stejný pocit jako oběti cikánů: souhlasil jsi s nástupem do našeho oddělení a teprve teď začínáš zjišťovat, proti komu vlastně stojíme. Kdyby šlo o ojedinělé případy, kdyby to byl tady nějaký farmář, támhle nějaký bankéř a onde nějaký mimozemšťan, nestálo by to za čas, který pátrání věnujeme. Jenže těch případů je tady třicet, támhle dvě stě a jinde tisíc.“

„Něco jsem o cikánech slyšel už dřív, nějaké zvěsti,“ řekl Jebediáš, „ale neuvědomoval jsem si…“ slova se mu vytratila.

„Všichni o nich slyšeli nějaké zvěsti,“ kývl Paulson. „Jenže většina lidí jim nevěří. A proto jim to pořád vychází.“

„Jsou to myslící bytosti. Žádná myslící bytost přece nepůsobí jiné myslící bytosti tak velké utrpení, aniž by k tomu měla důvod,“ prohlásil Jebediáš pevně.

„Copak jste nikdy neslyšel o sadistech?“ zeptal se Paulson. „Nikdy jsem neslyšel, že by existoval celý mimozemský druh sadistů,“ opáčil Jebediáš a otočil se zpátky ke mně. „Mají snad něco proti Republice nebo proti planetární vládě?“

„Pokud ano, tak o tom nikdy nikomu nic neřekli.“

„Protestovali proti tomu, že byl jejich svět kolonizován?“

„Se svými otázkami jste na špatné adrese,“ usmál se Paulson. „Ani nevíme, odkud pocházejí.“

„Musejí mít nějakou planetu, centrálu nebo velitelství, kde skladují věci, které získají od svých obětí,“ pokračoval Jebediáš.

„Víte, co si myslím?“ pravil Paulson, „že všechny ty věci jsou pro ně stejně bezcenné jako pro kohokoli jiného s výjimkou původních majitelů. Zeje zahodí ve chvíli, kdy opustí oběžnou dráhu.“ Tyhle teorie jsem znal. Slyšel jsem je bezpočtukrát od chlapů z oddělení a nechtělo se mi poslouchat je znovu. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe. „Předpokládám, že po sobě nenechali víc stop než obvykle.“

„Ne,“ zavrtěl Paulson hlavou. „Stejně by to bylo jedno. Nemáme data o žádném z nich – žádný holograf, snímek sítnice, otisky prstů nebo údaje o DNA, prostě nic.“

„Ale k něčemu by to přece jen bylo,“ řekl přísně Jebediáš, kterého očividně dráždil Paulsonův pesimismus.

„Váš postoj se mi líbí, mladý muži,“ kývl mu Paulson. „Nenechte se odradit našimi nezdary. Jste si jistý, že je dostanete, i když všichni ostatní selhali. Vzdávám vám hold.“

„A proč to říkáte tak sarkasticky?“ zeptal se Jebediáš. „Protože ti bastardi okradli i mě,“ odpověděl Paulson vážně. „Když jsem začal pracovat na oddělení, byl jsem na tom úplně stejně jako vy. A stačil méně než rok, aby mi vzali něco, čeho jsem si dříve cenil nade vše – víru, že dokážu udělat konec bolesti, kterou rozsévají. Doufám, že u vás se jim to nepodaří.“

Tenhle týden ještě ne, pomyslel jsem si. Možné za měsíc nebo za rok, ale tenhle týden ještě ne. Viděl teprve jednu oběť.

* * *

Další oběti spatřil během následujících několika týdnů.

Nejprve se objevil případ Ragobaďanů, mimozemského druhu, který žije v symbióze s malým zvířátkem jménem lasfinum. Ragobaďané strávili spoustu let budováním složitého systému podzemních chodeb pod povrchem nehostinné planety Helena II. Chodby se ale zřítily během zemětřesní, které způsobila nečekaná tektonická aktivita. V tu chvíli se jako na zavolanou objevili hvězdní cikáni a nabídli se, že dají vše do pořádku. Svou práci odvedli skvěle a všichni osm set dvacet tři Ragobaďané, kteří s nimi uzavřeli smlouvu, zaplatili velmi rozumnou částku v hotovosti, ale nádavkem museli přidat i své symbionty.

Pak tady byl případ Homéra Padoupolase. Homér žil sám na těžařské planetce Kassandře. Společnost mu dělal jenom jeho zvířecí miláček jménem braque, který pochází z Alfy Bednares a podobá se pozemskému psu. Žili spolu téměř dvacet let a Homér ho zahrnoval vší svou láskou. (Už víte, co přijde, že?) Hvězdní cikáni mu opravili porouchané těžební stroje a pomohli mu splnit měsíční plán. Za odvedenou práci nechtěli nic víc než třicet procent ze zisku plus Homérova braque.

A pak ten případ Ocelového hřebce, skvělého naklonovaného dostihového koně ze sedmadvacátého století po Kristu. Jeho majitel slíbil, že daruje devadesát procent všech výher své církvi, uzdraví-li Bůh jeho dceru ze smrtelné nemoci. Bůh, nebo někdo Bohu velmi podobný, mu jeho přání splnil. Ocelový hřebec vyhrával závod za závodem a stal se nejslavnějším a nejpopulárnějším koněm v Galaxii. Všichni ho znali jako koně, který závodí pro Boha. Pak jednoho dne zchroml a žádný veterinář ho neuměl vyléčit. Hvězdní cikáni ovšem věděli, co dělat, a uzdravili ho. Chtěli za to jistý obnos v hotovosti a malou ošklivou kozičku, která s koněm bydlela ve stáji a dělala mu společnost. Ocelový hřebec od té doby už sice nezakulhal, ale také nevyhrál žádný závod a církev, k níž patřil jeho vlastník, brzy zjistila, že devadesát procent z nuly je prostě nula.

Mohl bych v tom výčtu zoufalství, smutku a lítosti pokračovat dál. Vyslechli jsme dva muže, kteří věřili, že dokáží hvězdné cikány přechytračit. Smlouvali s nimi a dohadovali se, jak má být definovaný dárek na památku, kterého se budou muset vzdát. A výsledek? Ukázalo se, že někdy ani sami nevíme, čeho si ceníme nejvíc. Může jít o něco naprosto banálního – starý šálek na kávu, nahrávku písničky, krajkový kapesník nebo hračku z dětství. Zdá se vám to obyčejné a nedůležité, dokud vám to nevezmou. Teprve pak zjistíte, že byste dali všechno na světě, abyste tu věc dostali zpátky.

A zároveň hluboko v srdci víte, že když vás hvězdní cikáni jednou navštívili, už je nikdy neuvidíte.

* * *

Další měsíc byl klid. To ale neznamenalo, že by hvězdní cikáni nevyvíjeli obvyklou aktivitu; prostě o nich jenom nikdo nic nenahlásil. Některé oběti se styděly mluvit o tom, co pro ně znamenaly věci, o něž přišly. Někdo se po zážitku s hvězdnými cikány vzdal a nechtěl dál žít. Většina postižených věděla, že může vše ohlásit a že my provedeme v rámci služebního postupu všechny potřebné kroky, ale stejně nikdy nezískáme zpátky to, oč je cikáni připravili.

První případ Jebediáše motivoval. Vždycky, když jsem ráno přišel do kanceláře, už seděl u stolu, a když jsem odcházel domů, ještě tam byl. Přehrával si výslechy se všemi oběťmi, které s námi byly ochotné mluvit. Pečlivě prověřoval zprávy, které nějak souvisely s planetami, jež se potýkaly s přírodními katastrofami, eko nomickými potížemi nebo s jakýmikoli jinými těžkostmi, které mohly hvězdné cikány přilákat.

Když jsem se jednou ráno posadil ke stolu, (bylo to na začátku Jebediášova šestého týdne v práci), přišel za mnou a bylo vidět, že je rozrušený.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Přivádějí mě k šílenství,“ vyhrkl.

„K tomu mají přirozený sklon,“ přikývl jsem.

V očích měl výraz dotčenosti a zmatku. „Proč to dělají, Gabe? Kdyby šlo o jeden vyšinutý mozek, rozuměl bych tomu. Ale proč vynakládá celý mimozemský druh takové úsilí, aby zničil tolik jiných životů? Proč? Co ho k tomu vede?“

„Když dokážeš najít odpověď, budeme mít při jejich pronásledování napůl vyhráno.“

„Něco nám uniká. Nevěřím, že to, co dělají, by jim mohlo přinášet potěšení.“

„Proč ne?“ opáčil jsem. „Učebnice jsou plné popisů psychopatů, kterým dělá dobře, když mohou působit bolest.“ Zavrtěl hlavou. „Vy mluvíte o jednotlivcích. Něco takového přece nemůže dělat dobře celému druhu.“

„Tomuhle ano.“

„Ne,“ prohlásil s hlubokým přesvědčením.

Uvědomil jsem si, že bych si moc přál, abych si byl ve svém životě něčím tak jistý jako on v téhle věci. „Proč ne?“ zeptal jsem se. „Napovídají tomu všechny důkazy.“

„Protože je to v rozporu s logikou inteligentních bytostí. Nikdo nemá radost, když udělá někoho jiného nešťastným.“

„O tom nic nevím. Zato vím, že jsme měli velikou radost, když jsme zvítězili ve válce proti Settu. A Kanforité přímo skákali radostí, když porazili Vostiniany. A vsadil bych se, že když jsme ještě žili na Zemi a Siouxové zmasakrovali generála Custera a jeho vojáky, neznalo jejich nadšení mezí.“

„Jenže tam šlo o vojenské akce, které měly napravit skutečné nebo domnělé křivdy,“ namítl Jebediáš. „My jsme hvězdným cikánům nijak neublížili. Dokonce, alespoň pokud vím, jsme o jejich existenci před sto lety vůbec nevěděli.“

„To ovšem neznamená, že jsme neublížili jim nebo jejich planetě, aniž bychom o tom věděli,“ opáčil jsem. „Mohli jsme omylem zničit jejich válečný konvoj, znesvětit nejsvětější svatyni nebo k nim náhodně zavléct virus, proti kterému jsou bezbranní.“

„Ne,“ prohlásil neústupně.

„Proč ne?“

„Protože jsou to myslící bytosti a myslící bytosti takhle nereagují na skutečnou nebo domnělou křivdu.“

„To říkáš ty,“ zavrtěl jsem pochybovačně hlavou.

„Je tu ještě jeden důvod. Pádnější,“ pokračoval. „I kdybychom jim nevědomky provedli něco z toho, co jste vyjmenoval, měli by tendenci mstít se lidskému druhu. Jenže oni se chovají stejně i vůči nejméně desítce dalších druhů. Nejspíš jich bude mnohem víc, než o kolika víme. Některé možná ani nepatří k Republice a nemají s námi nic společného ani po ekonomické, ani po společenské stránce.“

Připustil jsem, že tohle mě ještě nenapadlo a že na těch čerstvých očích přece jen možná něco bude.

„Dobrá, uznávám, že můžeš mít pravdu. To ale pořád nevysvětluje, proč se chovají tímhle způsobem. Jenom to vylučuje jedno možné vysvětlení.“

„Podaří-li se nám vyloučit více možností, dostaneme se blíž k řešení. A jakmile budeme vědět, proč se chovají právě takhle, dokážeme je zastavit.“ Znovu se odmlčel. „Nemůžeme dovolit, aby svým obětem působili takovou bolest.“

„Znamená to, že ses rozhodl zůstat v našem oddělení?“

Kývl. „Když jsem byl mladý,“ začal, jako by byl něco jiného než mladý kluk, „snil jsem, že budu bojovat s piráty, kteří ohrožují vesmírné dopravní cesty, nebo budu zachraňovat krásné dívky vydané napospas osudům horším než smrt. Byly to nádherné sny. Romantické…“ Slova se mu vytratila a zadíval se do neurčita. „Víte, lidé přežijí útok pirátů, přežijí dokonce i osudy horší než smrt. Ale nikdo nedokáže přežít ztrátu nejdrahocennějších vzpomínek. Samozřejmě že tady zůstanu. Patřím sem.“ Odmlčel se a pokračoval až za chvíli. „Během tohohle víkendu jsem si promítl víc než dvě stě holografických záznamů, na nichž oběti popisují svůj život po setkání s hvězdnými cikány. Na to, co říkaly, nedokážu zapomenout.

Půjde to se mnou, dokud si nebudu jistý, že o své vzpomínky nebude oloupen nikdo další.“

„Hmm, zní to, jako bys našel práci na celý život.“

„Doufám, že ne.“

„Tomu nerozumím,“ podivil jsem se. „Vždyť jsi právě řekl, že…“

„Kdybych tady byl celý život, znamenalo by to, že problém s hvězdnými cikány nedokážeme vyřešit. Ale já mám v plánu zůstat v oddělení jen do chvíle, kdy je zastavím.“

„Kdysi jsem si myslel totéž.“

„To si přece musíte myslet i teď, když jste pořád tady.“

„Kam bych šel a co bych dělal?“ namítl jsem. „Nevím, jestli se mi někdy povede chytit alespoň jednoho z nich, a jsem si skoro jistý, že nedokážu najít způsob, jak je zastavit. Ale prostě se nemůžu otočit zády k tomu, co dělají, zvlášť ne, když vidím spoušť, která za nimi zůstává. Je to válka. Nezůstávají po ní rozbombardované budovy a ohořelá auta, ale roztříštěné vzpomínky a spálené sny. Z dlouhodobého hlediska je tenhle druh devastace snad ještě horší.“

Dlouho se na mě díval. „Víte, je to zajímavé. Pracuji tady už skoro dva měsíce. Ze začátku jsem si myslel, že jste jenom cynický chlap, který to chce nějak doklepat do důchodu.“

„A teď si myslíš co?“

„Že jste cynický chlap, který pořád chce zastavit hvězdné cikány.“

„Jistěže je chci zastavit! Ale musíš se emočně obrnit, jinak z tebe bude Ben Paulson, utečeš a staneš se jediným zástupcem policie na nějaké odlehlé planetě, na které nikdy nedošlo k žádnému zločinu.“

„Jak kompenzujete stres z práce?“ zeptal se.

„Každý si musí najít svůj způsob. Jak to dělá doktor, který se v nemocnici stará o nevyléčitelně nemocné pacienty, když přijde domů? Je potřeba, abys pro svou ochranu udělal všechno potřebné. Ben Paulson a desítky jemu podobných jsou pro mě dalšími oběťmi hvězdných cikánů, protože se nenaučili své emoce ochránit.“ Podíval jsem se mu do očí. „A co ty? Jsi schopný se proti nim obrnit?“

„Ano,“ kývl. „Chytím je.“

Dnes už to nedokážu říct s jistotou, ale skoro bych se vsadil, že jsem před sedmadvaceti lety prohlásil přesně totéž. Pak jsem ale dospěl a v průběhu dospívání jsem přišel o něco velmi důležitého.

* * *

K prvnímu průlomu došlo o tři dny později a zpráva o něm přišla z naprosto nepravděpodobného zdroje.

Naše počítače byly naprogramovány tak, aby nás informovaly o všem, co by mohlo přilákat hvězdné cikány. Zprávy se k nám ale dostávaly bez výjimky pozdě, ve chvíli, kdy smlouvy už byly uzavřeny, zdánlivě nevinné platby vyinkasovány a hvězdní cikáni zmizeli tam, odkud pocházeli, ať to bylo kdekoli.

Tentokrát nám informaci nepředal počítač. Dostali jsme rádiovou subprostorovou zprávu z malé zpravodajské kanceláře na kolonizované planetě Branson III.

Seděl jsem u stolu a probíral se hlášeními z několika planet na okraji hvězdokupy, když ke mně do kanceláře přišla Jaimie Kwandová. V obličeji měla zvláštní výraz.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Mám něco, co byste si měl poslechnout.“

„Fajn. Co je to?“

„Je to na kanálu 173.“

„Soukromá zpráva?“

„To těžko.“

„Tak to pusť všem.“

Nastavila potřebné ovladače a nad všemi pracovními stoly v kanceláři se objevil roztřesený, statickou elektřinou rušený obličej ženy středního věku. Kolem se objevovaly a zase mizely malé záblesky světla, ale to znamenalo jenom tolik, že signál je slabý. Ten obličej nebyl ničím zvláštní – hladká pokožka, tmavé oči, černé vlasy stažené do kuželovitého uzlu, který byl velmi moderní na intelektuálněji založených světech ležících poblíž centrální planety.

„Dobrý den,“ řekl obraz. Hlas zněl také roztřeseně a ozývalo se v něm praskání statické elektřiny. „Doufám, že jsem u vás správně. Jmenuji se Omira Maspoliová a pracuji pro místní zpravodajskou stanici.“ Obraz se začal rozpadat a museli jsme chvíli počkat, než se znovu ustálil. „Kromě jiného mám na starosti i oddělení, které se zaměřuje na vyšetřování podvodů. Než jsem se přesunula na Branson, pracovala jsem na Matusadoně II.“ Její slova vyvolala v kanceláři bouřlivou reakci. Jméno Matusadony mělo v našem oddělení téměř legendární zvuk.

„Byla jsem tam, když udeřila přílivová vlna a po ní přišli hvězdní cikáni. Obě pohromy způsobily nedozírné škody. Planeta se zatím dokázala vzpamatovat jenom z té první katastrofy.“ Odmlčela se, aby dodala svým slovům patřičný důraz, a pak pokračovala: „Obracím se na vás, protože jsem dnes ráno dostala následující elektronický dotaz.“

Naklonila se k malé obrazovce a četla z ní:

„Vážená Omiro Maspoliová, za devatenáct standardních dnů ukončí má dcera studia na univerzitě na Durastanti IV. Vlastním malou loď, ale ta má poruchu. Nejsem mechanik a nemám tušení, proč nefunguje. Studium mé dcery mě stálo všechny úspory. Nemohu si dovolit koupit novou loď a nemám ani na opravu té staré. Popravdě řečeno, nemám dostatek prostředků ani na jízdenku vesmírnou linkou. Jsem vdova a má dcera je vše, co mám. Bála jsem se, že budu muset zůstat doma a že přijdu o nejdůležitější den v životě mé dcery, ale včera mě navštívili nějací lidé. Říkali, že slyšeli o mých problémech. Údajně jsou to potulní mechanici, kteří cestují za prací z planety na planetu. Vysvětlila jsem jim, že mám velmi málo peněz a že nejlepší nabídka na opravu, kterou jsem dostala od vesmírného servisu, je na dvaatřicet tisíc kreditů. Nabídli mi, že provedou opravu za tři tisíce mariánsko-tereziánských dolarů, což je, jak sama víte, méně než deset tisíc kreditů. Zní to příliš dobře, aby to byla pravda, ale jsem opravdu zoufalá. Dohodli jsme se, že jim své konečné rozhodnutí sdělím dnes odpoledne. Má otázka zní: Jaké mám právní záruky v případě, že loď neopraví, odletí na nějakou jinou planetu a já se nedostanu na Durastanti?“

Obraz Omiry Maspoliové vzhlédl od textu.

„Pokud jde o hvězdné cikány – a já jsem na vlastní oči viděla, co dokážou – žádám vás, abyste co nejdříve zakročili. Pokud o hvězdné cikány nejde, omlouvám se, že jsem váš obtěžovala.“ Pak obraz zmizel.

„Okamžitě ji kontaktujte a zjistěte, jak se můžeme spojit s autorkou té zprávy!“ rozkázal jsem.

„Už to mám,“ odpověděl Jebediáš, „Omira nám poslala vše potřebné do počítače během přenosu.“

Na všech obrazovkách se objevilo jméno a kód.

„Harriet Meekerová,“ četla Jaimie. Zadala počítači několik stručných pokynů a pak se otočila ke mně: „Fajn, Gabe, můžete jí poslat vzkaz.“

„Toto je zpráva pro Harriet Meekerovou,“ začal jsem s pohledem upřeným do čočky přenosové kamery. Každé slovo jsem vyslovoval pečlivě a pomalu, protože bylo jasné, že poruchy způsobené statickou elektřinou se projeví při přenosu tam i zpět. „Jmenuji se Gabriel Mola a do mého oddělení byl doručen váš dotaz adresovaný Omiře Maspoliové. Připojuji svou identifikaci. Můžete si ji ověřit u jakéhokoli vládního oddělení na Bransonu.

Ti lidé, kteří vám nabízejí opravu lodi, mohou být skutečně opraváři, ale stejně tak může jít o někoho jiného, velmi nebezpečného. Položím vám jednu otázku. Pokud na ni odpovíte ‚Ano‘, na ničem se s nimi nedomlouvejte, nepodepisujte žádnou smlouvu a okamžitě mě kontaktujte. Ta otázka je jednoduchá: Chtějí jako protihodnotu ještě něco jiného kromě třítisíc mariánsko-tereziánských dolarů, které jste zmínila Omiře Maspoliové? Může jít o nějakou zdánlivě nevýznamnou maličkost.“

„To je všechno?“ zeptala se Jaimie.

„Všechno,“ kývl jsem.

„Fajn, zpráva je odeslaná. Za minutu ji pošlu znovu přes naši stanici na Pinto. Zmenší se tak pravděpodobnost, že se cestou rozpadne.“

„Prima. Nechte kanál trvale otevřený a každému, koho máme v okruhu padesáti světelných let od Bransonu III, pošlete informaci, že je ten kanál potřeba sledovat a hlídat, aby se její odpověď cestou k nám nerozpadla vlivem poruch.“ Vstal jsem a otočil se k Jebediášovi. „Dávám ti dvacet minut, aby sis sbalil věci na cestu. Sejdeme se na kosmodromu.“

„Chcete vyrazit dřív, než přijde její odpověď?“ zeptala se Jaimie.

„Když teď budeme čekat na odpověď, co myslíš, že tam po příletu najdeme?“ opáčil jsem.

„Máte pravdu. Samozřejmě,“ kývla. „Jestli odpoví, co jí mám říct?“

„Aby je zdržela. Aby jim řekla, že čeká na peníze, které jsou na cestě. Aleje to slušná paní a neuzavře s nimi žádnou smlouvu, nebude-li si jistá, že bude schopna dodržet slovo.“

„A když sníží cenu?“

„To neudělají,“ prohlásil jsem a namířil jsem si to ke dveřím. Jebediáš mě dohonil několika kroky: „Jak si můžete být tak jistý?“

„Nikdy to nemuseli udělat. Proč myslíš, že se s nimi zapletlo tolik lidí, kteří jsou jinak velmi chytří a schopní? Protože jejich nabídky jsou téměř neodolatelné.“

„Přesto je tu a tam někdo odmítne,“ poznamenal Jebediáš. „Ale moc lidí to není,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jak už jsem řekl, hvězdní cikáni nesmlouvají. Když jim řekneš ne, nepřemlouvají tě a okamžitě se vydají jinam. A ty si můžeš po zbytek života vyčítat, že jsi jim na jejich nabídku nekývl.“

Všiml si té ironie a podotkl: „To znamená, že i odmítnutí generuje v jejich prospěch spoustu lítosti a výčitek.“

„Přesně tak.“

„Myslíte, že dostane váš vzkaz včas?“ zeptal se, když jsme před budovou naskočili na pojízdný chodník.

„Pravděpodobně.“

„A poslechne si ho?“

„Jistě, poslechne. Ale jak říkala, je to nejdůležitější den v životě její dcery a tři tisíce mariánsko-tereziánských dolarů je velmi rozumná cena.“

„Myslíte tedy, že je nepošle pryč?“ vyptával se dál.

„Ty bys to udělal?“ oplatil jsem mu otázkou.

* * *

Branson III byla půvabná malá planeta s příjemným podnebím a se třemi sladkovodními oceány posetými stovkami ostrovů. Disponovala dokonce i několika impozantními horskými pásmy se zasněženými vrcholky. Nežily tam sice žádné myslící bytosti, ale ve vývoji došlo k několika odvážným evolučním skokům, proto byl Branson III původně zpřístupněn jako safari. Když byla vystřílena původní zvěř (a netrvalo to tak dlouho, jak by si člověk mohl myslet), byly zřízeny přírodní parky pro velký počet ohrožených živočišných druhů a zároveň došlo k objevu diamantových žil. To přilákalo těžební společnosti a paralelně s jejich činností se rozvinula i síť nejrůznějších služeb. Doly byly vytěženy během necelého jednoho století, ale na planetě zůstalo několik měst. Žila si svým životem a Branson III se stal jedním z tisíců ničím nevybočujících světů Republiky, jehož obyvatelé platili většinu daní, dodržovali většinu zákonů a téměř se nezabývali politikou. Šlo zkrátka o místo, kde se žilo velmi příjemně, což se ovšem dá říct i o řadě jiných planet. To samozřejmě platilo jen do chvíle, kdy si hvězdní cikáni přidali Branson III na seznam svých destinací.

„Jak to zjistili?“ potřásal hlavou Jebediáš, když jsme stáli ve frontě u pasové kontroly. „Tohle přece není planeta, kde by došlo k nějaké velké katastrofě, ať už přírodní nebo jiné. Nestalo se tu nic, co by zaznamenaly počítače – neudeřila přílivová vlna, nedošlo k zemětřesení, neobjevil se tajfun. Je tu jen obyčejná žena, která nemá dost peněz na opravu své lodě.“

„Vždycky vědí, co se kde šustne,“ zabručel jsem.

„Nemohli se o ní dozvědět ani ze zprávy, kterou jsme dostali od Omiry Maspoliové,“ pokračoval. „Omira ji přece poslala až po jejich návštěvě u Harriet.“

„Jestli vůbec jde o hvězdné cikány.“

„Vy o tom pochybujete?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ani trochu.“

„Já taky ne.“

Přistoupil jsem k přepážce.

„Vítejte na planetě Branson III,“ spustil robotický úředník. „Jak dlouho se zde zdržíte?“

„Pravděpodobně necelý den,“ odpověděl jsem.

„Prověřil jsem váš pas. Vaší osoby se netýkají žádná omezení. Schválil jsem váš vstup na planetu a vydal vám třídenní vízum. Pokud budete chtít zůstat déle, obraťte se prosím na Úřad pro imigraci a turistiku, který může prodloužit platnost vašeho víza na dalších šest dní, a to bez poplatku. Místní měnou je stará londýnská libra; přijímáme rovněž mariánsko-tereziánské dolary, nové pandžábské rupie a republikové kredity. Gravitace je rovna 97,28% zemské přitažlivosti a den zde trvá 22,17 standardních hodin. Máte nějaké otázky?“

„Ne.“

„V tom případě vám přeji pěkný pobyt na planetě Branson III,“ řekl robot a začal opakovat tutéž litanii Jebediášovi, který stál za mnou.

Prošli jsme celním odbavením a pokračovali do příletové haly kosmodromu, kde nás přivítal dobře oblečený malý muž.

„Ahoj Gabe,“ pozdravil mě.

„Nazdar Wolfe,“ odpověděl jsem. „Jebediáši, tohle je Wolfgang Spora. Pracuje pro naše oddělení v tomto sektoru. Wolfe, představuji ti Jebediáše Burkeho.“

„Těší mě, Jebediáši,“ kývl Wolf.

„Kolik lidí tady máš?“ zeptal jsem se.

„Okolo kosmodromu jich mám pětadvacet. Dalších deset hlídá dům Meekerové. Když jsme se dostali na malé letiště, kde má odstavenou svou loď, byla už oprava dokončena. Ale nechal jsem tam pět mužů pro případ, že by se opraváři vrátili pro nástroje nebo pro něco, co tam zapomněli.“

„Fajn, vypadá to, že máš všechno pod kontrolou. Meekerová neví, že ji sledujete?“

Zavrtěl hlavou. „Nechci, aby znervózněla, okukovala každé křoví a sledovala, co se děje na sousedovic střeše. Kdybych si její nervozity všiml já, hvězdní cikáni by ji zaznamenali stoprocentně.“

„Jak se k ní dostaneme?“ ptal jsem se dál.

„Odvezu vás tam. Mám auto hned vedle vchodu.“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Možná sledují dům. Pojedeme s Jebediášem veřejnou dopravou. Meekerová čeká jenom nás dva. Nechci, aby byla překvapená nebo zbytečně zvědavá, až k ní dorazíme.“

Bylo vidět, že se mnou nesouhlasí, ale byl příliš velký profesionál, než aby zpochybňoval mé rozkazy. „Až vyjdete ven z kosmodromu, zavolejte si letištní taxi. V databázi má uložené adresy všech obyvatel, kteří trvale žijí na Bransonu III. Není jich moc, necelý půlmilión.“ Odmlčel se. „Chceš, abych zůstal tady, nebo se mám přidat k lidem, kteří hlídají dům?“

„Raději zůstaň tady,“ řekl jsem. „Čím méně pohybu kolem domu Meekerové, tím lépe. I kdyby se cikáni dostali přese mne, nebudou mít vyhráno – budou muset najít způsob, jak opustit planetu. Jak je to tady se soukromými kosmodromy?“

„Je jich zde celkem pět. Na každém mám své lidi a na oběžné dráze hlídkuje pár policejních lodí, kdyby nám náhodou dokázali proklouznout.“

„Vypadá to, že jsi myslel na všechno. V tuhle chvíli už mě nenapadá nic dalšího. Kdybych s tebou potřeboval mluvit, spojíme se na frekvenci gama.“

„Hodně štěstí. Snažím se zachovat klid, ale něco mi říká, že tentokrát je máme v hrsti.“

„Doufejme,“ kývl jsem.

Došli jsme s Jebediášem k východu, nastoupili do štíhlého vznášedla a dali mu pokyn, aby nás dopravilo k domu Harriet Meekerové. Za pár minut už jsme plavně klouzali ulicemi kouzelné vesničky, kterou jako by sem někdo přenesl ze staré Země. Byla plná kamenných domků s laťkovými ploty a barevnými zahrádkami. Kamenné fasády byly samozřejmě jenom imitace na titanové kostře, ploty by dokázaly nezvané hosty zabít a proměnit je v páru a o zahrady se starali roboti, ale člověk při pohledu na tu idylku na nic z toho nemyslel. Vše působilo útulně, klidně a starosvětsky.

Po pár minutách jsme zastavili před jedním z domků a vznášedlo nás informovalo, že jde o bydliště paní Meekerové. Vystoupili jsme, došli k přední brance, identifikovali se čidlu ukrytému v závoře, počkali, až se branka otevře, a došli k vchodovým dveřím. Ty nám oskenovaly sítnice a stavbu kostí, data okamžitě spárovaly s údaji z počítače na kosmodromu, kam byly uloženy z našich pasů, podaly zprávu majitelce o naší přítomnosti a počkaly, až jim dá pokyn, že nás smějí vpustit dovnitř.

V obývacím pokoji nás přivítala křehce působící žena v pozdním středním věku.

„Dobrý den, jsem Gabe Mola a tohle je můj asistent Jebediáš Burke. Dostala jste zprávu, kterou jsem vám včera poslal z Goldenrodu?“

„Ano, pane Molo, dostala. Trochu mě zneklidnila. O co jde?“

„Doufejme, že o nic. Dostala jste ji včas?“

„Záleží na tom, co tím myslíte. Jestli se ptáte, zda jsem s těmi kočovnými mechaniky uzavřela smlouvu, pak musím říci, že jsem vaši zprávu včas nedostala. Jestli se ptáte, zda jsou hotovi s prací a přišli si pro sjednanou odměnu, odpověď zní, že zatím ne.“ Viděl jsem vzrušení na Jebediášově obličeji. Pouhých šest týdnů na oddělení a už možná uvidí hvězdné cikány! Mně se to nepodařilo za celých sedmadvacet let.

„Jaké přesně jsou platební podmínky?“ zeptal jsem se.

„Jak jsem už sdělila Omiře Maspoliové, chtějí tři tisíce mariánsko-tereziánských dolarů. S tou částkou jsem souhlasila.“

„A co dalšího?“

„Jak to, že jste už včera věděl, že budou chtít něco dalšího?“

„Vždycky to tak je.“

„Jsou to tedy zločinci?“ Ve tváři se jí objevil polekaný výraz. „Znamená to, že mi loď neopraví a že nebudu moci letět na promoci své dcery?“

„Vaši loď opraví. Své sliby vždycky plní.“

„To jste mě uklidnil!“ vykřikla. „Na chvilku jste mě dočista vyděsil, pane Molo.“

„Neodpověděla jste mi na otázku. Co ještě chtěli?“

„Jen nějakou drobnost. Maličkost na památku.“

„Řekli přesně, co by to mělo být?“

„Ne,“ zavrtěla Harriet hlavou. „Řekli, že si to vyberou, až dokončí opravu a předloží mi účet. Ale nechápu, proč jste sem vážili cestu až z Goldenrodu. Do smlouvy dokonce napsali, že ta věc nesmí mít tržní cenu vyšší než padesát kreditů.“

„Pro odměnu si přijdou sem?“

„Ano, tak to alespoň řekli. Klidně bych jim zaplatila v bance na kosmodromu, ale chtějí si vybrat tu upomínku, a tak musejí přijít sem.“

„Vadilo by vám, kdybychom tady na ně počkali?“ zeptal jsem se.

„Já to věděla!“ vyhrkla vzrušeně a zdálo se, že se rozpláče. „Provedli něco zlého, vy je zatknete a já se nedostanu na Durastanti!“

„Chceme jim zabránit, aby provedli něco zlého,“ pokusil jsem se o uklidňující tón.

„Co jsou zač?“ vyptávala se. „Co provedli?“

„Už jste někdy slyšela o hvězdných cikánech?“

„Jenom nějaké zkazky a pověsti. Chcete říct, že opravdu existují?“

„Ano, existují. Uzavřela jste s nimi smlouvu.“

„Ti milí lidé, kteří mi opravují loď, že jsou hvězdní cikáni? Tomu nevěřím!“

„Je mi to líto, ale jsou přesně tím, co říkám.“

„I kdybyste měl pravdu, tak vy sám jste právě řekl, že vždycky splní, co slíbili,“ pokračovala tvrdohlavě. „A oni slíbili, že mi opraví loď za tři tisíce mariánsko-tereziánských dolarů.“

„Plus dárek na památku,“ vložil se do hovoru Jebediáš.

„Jenom drobnost.“

Podíval se na mě, jako by se ptal: Kolik jí toho chceš říct? Kolik jsem jí toho chtěl říct? Sám jsem nevěděl. Nechtěl jsem jí zatajovat žádná fakta. Stala se koneckonců obětí hvězdných cikánů a my jsme tady byli od toho, abychom ji chránili. Ale byla jim tak vděčná, že bude díky nim moci letět na Durastanti, až jsem se bál, aby si nemyslela, že jim chci nějak ublížit, a nepokusila se je varovat. Zvážil jsem všechny možnosti a vybral tu, která mi připadala nejpřijatelnější pro všechny.

„Vím, že nechcete, abychom tady na ně čekali, a rozumím tomu. Mám pro vás návrh: pokud hvězdní cikáni poruší dohodu nebo pokud nebude vaše loď z jakéhokoli důvodu schopna letu, postará se naše oddělení, abyste se dostala včas na promoci své dcery a nemusela zaplatit ani pětník.“

„Myslíte to vážně?“ zeptala se podezíravě.

Zopakoval jsem svůj slib do kapesního počítače, stvrdil ho otiskem prstu, poslal jednu kopii Omiře Maspoliové, další na centrálu na Goldenrod a jednu kopii jsem vytiskl a podal Harriet Meekerové.

Pečlivě si ji přečetla a pak ke mně vzhlédla: „Dobrá, pane Molo. Můžete tady zůstat vy i pan Burke. Mohu vám nabídnout něco k jídlu nebo k pití?“

„Jenom kávu nebo nějakou limonádu.“

„Já sama kávu nepiju. Bude mi pár minut trvat, než přeprogramuji robotického kuchaře.“

„Nemusíte spěchat, máme dost času,“ ujistil jsem ji.

Když odešla z místnosti, obhlédl jsem oknem zahradu. Po hvězdných cikánech ani po našich lidech nebylo nikde ani stopy.

„Dvorek má v hrozném nepořádku a dům by potřeboval pořádný úklid,“ konstatoval Jebediáš tiše, když si byl jistý, že je Harriet mimo doslech. „Nemá ani kuchyňského robota, rozhodně ne funkčního. Kávu nám bude muset uvařit sama a sama bude mýt i nádobí.“

„Já vím,“ kývl jsem. „Ale máme na vybranou? Mohli bychom jít do nějaké restaurace, ale to nechci. Rozhodně nechci být pryč, až sem dorazí.“ Poklepal jsem na pulzní pistoli v podpažním pouzdře. Byl to letitý zvyk. Dělal jsem to vždycky, když jsem byl nervózní a potřeboval se ujistit, že jsem zbraň nezapomněl doma v prádelníku nebo v kanceláři.

„Máte ji tam,“ řekl Jebediáš.

„A co máš ty?“ zeptal jsem se.

„Obvyklé vybavení – škvařivku a vřískačku,“ odpověděl. Myslel tím laserovou a sonickou pistoli.

Harriet se po chvíli vrátila se dvěma šálky černé kávy na tácu. Usrkli jsme. Chutnalo to jako voda z nádobí.

„Ta káva je výborná,“ lhal Jebediáš. „Pochází z Antareanu?“

„Ne, je z Bransonu. Pěstujeme ji tady,“ odpověděla se stopou pýchy v hlase. „A jak chutná vám, pane Molo?“

„Je pozoruhodná,“ řekl jsem a v duchu doufal, že mě nepřinutí strávit celou noc na záchodě.

„Mohu se vás na něco zeptat?“ pokračovala Harriet.

„Jistě.“

„Co vlastně hvězdní cikáni provedli? Koho okradli?“

„Z úředního hlediska nikoho.“

„Je to únavné!“ vzdychla si, „vy byrokraté a ta vaše tajemství.“ Po mých tajemstvích nepasou, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem řekl jenom: „Kolik jich za vámi přišlo?“

„Poprvé tři, podruhé sedm. To jsem s nimi uzavřela smlouvu.“

„Samí muži?“ zeptal se Jebediáš.

„Ne, dvě ženy.“

„A byli to lidé?“

„Vypadali tak.“

„Vypadali?“ opakoval jsem po ní.

„Víte… od té doby, co jsme osídlili všechny kouty Galaxie a žijeme v různých typech prostředí, se vytvořilo tolik různých drobných mutací.“

„V čem se tedy lišili do vás a ode mne?“ zeptal jsem se. „Vlastně skoro v ničem. Snad v nějakých téměř nepostřehnutelných maličkostech, ale když o tom teď přemýšlím, nemohu si vybavit nic konkrétního, co bych dokázala pojmenovat.“

„Všimla jste si například něčeho nezvyklého na způsobu řeči? Na zabarvení hlasu, na tom, jak vyslovovali jednotlivá slova, jak je vázali dohromady?“

Chvíli přemýšlela a pak zavrtěla hlavou: „Ne. Nechci vás svést na špatnou stopu, pane Molo. Chápejte, byla jsem ve velkém stresu kvůli té porouchané lodi a možná si jenom myslím, že na nich bylo něco trochu odlišného, a přitom to není pravda.“

„Ty odlišnosti skutečně existují,“ řekl jsem.

„Co tím chcete říct?“

„Chci tím říct, že po všech těch letech, co víme o jejich existenci, pořád nemáme tušení, co jsou zač.“

„Jsou to lidé.“

„Ne,“ vložil se do hovoru Jebediáš. „Jestli jsme si něčím jisti, tak tím, že to nejsou lidé.“

„Určitě se mýlíte,“ trvala na svém. „Vím přece, s kým jsem mluvila.“

„Nemá smysl se o to přít,“ konejšil jsem ji. „Uvidíme, až přijedou.“

„Byli to lidé,“ zamumlala si pro sebe a nahlas řekla: „Půjdu do kuchyně a dám pokyny robotovi.“ Odešla, aby pro nás začala vařit oběd.

„Je mi líto, že se musí takhle přetvařovat,“ řekl Jebediáš. „Nemusí se přetvařovat,“ zavrtěl jsem hlavou. „Rozhodla se tak. A pravděpodobně by ti jí bylo líto mnohem víc, kdybychom dorazili pozdě a hvězdní cikáni by od ní už měli to, po čem jdou.“

„Máte pravdu,“ souhlasil, „ale stejně…“

Najednou strnul.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Zahlédl jsem někoho venku.“

„Někoho z našich nebo někoho z nich?“

„To brzy zjistíme,“ řekl a upravil si tuniku tak, aby mohl snáz vytáhnout zbraně.

Zavolal jsem Harriet z kuchyně a požádal ji, aby dala dveřím pokyn, aby se otevřely.

Dovnitř vešli dva muži a jedna žena. Jeden muž byl vysoký, štíhlý, měl světlé vlasy a pronikavé modré oči. Druhý byl rozložitý, svalnatý a na temeni hlavy se mu rýsovala pleš. Vlasy na skráních měl prošedivělé, velký nos a ustupující bradu. Žena byla mladá, asi tak něco přes dvacet, měla krátké tmavé vlasy, úzké oči, upřený pohled, žádné šperky ani mejkap, rozhodně nic, čeho bych si všiml, a pár kilo nadváhy.

Má a Jebediášova přítomnost je zřejmě nijak nepřekvapila. „Loď je opravená,“ oznámil vyšší muž.

„Jsme rodinní přátelé,“ vysvětloval jsem a pokročil k nim. „Doufám, že vám nebude vadit, když si vše zkontrolujeme, než vám Harriet zaplatí.“

„Vy nejste ničí přítel, Gabrieli Molo,“ opáčil muž. „Ale my za svou práci ručíme. Klidně si loď prohlédněte.“

„Vy víte, jak se jmenuji?“

„Víme o vás všechno,“ prohlásil klidně.

„Rozhodně toho o vás víme víc než vy o nás,“ dodal druhý muž.

„Naše malé znalosti o vás rozhodně nepramení z toho, že bychom se nesnažili něco zjistit,“ opáčil jsem. „Na tohle setkání čekám už hodně dlouho.“

„A teď jsme tady,“ řekla žena. „Doufám, že jsme vás nezklamali.“

„To vám řeknu, až si pořádně popovídáme na Goldenrodu.“

„Na Goldenrod nepoletíme,“ zavrtěl hlavou ten vysoký.

„Na to bych si nevsadil.“ Vytáhl jsem pulzní pistoli a gestem naznačil Jebediášovi, aby si připravil laser.

„Dejte to pryč,“ řekla žena bez jediné stopy strachu v hlase. „Víte přece, že nemáme žádné zbraně.“

„Cítím se lépe s pistolí v ruce,“ opáčil jsem. „Uvědomte si, že neutečete. Dům je obklíčený a na všech veřejných i soukromých letištích planety máme své lidi.“

„Nemáme v úmyslu odletět dřív, než dostaneme zaplaceno,“ prohlásil vysoký muž a otočil se k Harriet Meekerové. „Vaše loď je opravena. Jste připravena dostát svým závazkům?“

„Pokud byla opravena, dostanete zaplaceno,“ řekl jsem místo Harriet. „Tu finanční částku můžete použít jako zálohu na dobrého advokáta. Budete ho potřebovat.“

„S vámi jsem nemluvil, Gabrieli Molo. Uzavřeli jsme smlouvu s Harriet Meekerovou a svůj závazek jsme splnili. Radíte jí snad, aby nedostála svému slibu?“

„Už jsem řekl, že jestli loď funguje, peníze vám budou převedeny na vázaný účet a ten vám bude k dispozici, až vás propustíme.“

„Peníze jsou jenom jednou ze dvou částí závazku Harriet Meekerové,“ řekl vysoký muž. „Máme dostat i maličkost na památku.“

„Zřejmě jste mě vůbec neposlouchali. Dáme se do toho. Vzdáte se dobrovolně?“

„Jistě že ne,“ řekl dlouhán. „Jaké zákony jsme porušili?“

„To si probereme na Goldenrodu,“ odpověděl jsem.

„Už jsem vám řekl, že na Goldenrod nepoletíme. Rozhodně ne jako vaši vězni. Někdy v budoucnosti se možná rozhodneme Goldenrod navštívit, ale ten den je ještě hodně vzdálený.“ Nechápal jsem to. Drželi jsme v ruce všechny trumfy. Mířili jsme na ně s Jebediášem zbraněmi. Museli vědět, že si nevymýšlím, že dům je skutečně obklíčený a mám své lidi na všech kosmodromech. A přece nic nenaznačovalo, že mají strach. Oni snad vůbec nechápali, že za dané situace nemají nejmenší šanci na útěk.

„To vy nechápete situaci,“ řekl dlouhán, jako by reagoval na mé myšlenky.

„Tak vy máte telepatické schopnosti,“ pokývl jsem. Překvapilo mě to jenom trochu. „Dokážete myšlenky jenom přijímat nebo i vysílat?“

„Jedno i druhé,“ odpověděla s úsměvem žena.

„Jestliže tedy dokážete číst v mých myšlenkách, musíte vědět, že nemáte šanci uniknout. Tak to nedělejte horší, než to je.“ Dlouhán se znovu otočil k Harriet. „Ptám se vás naposled, Harriet Meekerová, splníte závazky, které vůči nám máte?“

Tázavě se na mě zadívala: „Co mám dělat, pane Molo.“

„Už jsem vám to řekl,“ odpověděl jsem opět místo ní: „Jestli je loď v pořádku, své peníze dostanete.“

„Myslím, že víte, že peníze nás nezajímají,“ odpověděl dlouhán.

„A já si zase myslím, že vy víte, že mi bačkoru záleží na tom, co vás zajímá,“ namířil jsem na ně pulsar. „Půjdeme.“

Jeremiáš přešel k Harriet a postavil se před ní pro případ, že by se nám věci začaly vymykat z rukou.

„To je vaše poslední slovo?“

„Ano.“

„Jste hlupák, Gabrieli Molo. Čekal bych od vás něco chytřejšího.“

„Učit se žít se zklamáním, toť úděl nás všech,“ řekl jsem sardonicky.

„Ne,“ prohlásil pevně, „to je úděl jenom některých lidí.“ Dlouhán zmizel a přede mnou se objevila přesná kopie mne samotného. Zuřivě jsem zamrkal, ale nic se nezměnilo. Pak byli najednou v pokoji i dva Jebediášové a dvě Harriet Meekerové.

Nevím, jestli skutečně dokázali měnit tělesnou podobu, nebo jestli šlo z jejich strany o ovládání naší mysli, ale na tom nezáleželo. Byli mnohem nebezpečnější, než by mě kdy napadlo. „Gabe?“ ozval se nejistě jeden z Jebediášů, „co mám dělat?“

„Pomozte mi, Gabe!“ ozval se druhý, totožný hlas. „Najednou jste dva!“

„Když nevíš, kdo je kdo, zastřel nás oba. Nemůžeme je nechat utéct, když teď víme, co dokážou!“

„A miř přesně!“ řekl můj dvojník mým hlasem.

Jebediáš po mé levici se pokusil zdvihnout zbraň. Viděl jsem, jak se mu napínají svaly, jak mu po obličeji stékají kapky potu, ale ruka se zdvihla stěží o centimetr. Už jsem si říkal, že zřejmě budu muset sám zastřelit oba Jebediáše, ale najednou jsem zjistil, že se také nemohu pohnout.

Můj dvojník, který stál přede mnou, se znovu usmál.

„Pořád si myslíte, že se odsud nedostaneme?“ Z tuniky mi vytáhl kapesní počítač, přihlásil se na frekvenci gama a začal mluvit. Dokonce i modulaci hlasu měl stejnou jako já. „Ahoj Wolfe. Byl to falešný poplach. Jde jenom o pár potulných mechaniků. Všechny lidi odvolej. Asi za hodinu se sejdeme na kosmodromu.“ Přerušil spojení a zastrčil si počítač do kapsy. Já jsem mezitím přemýšlel, jak se chtějí zbavit našich těl.

„Dnes nebude nikdo nikoho zabíjet, Gabrieli Molo,“ odpověděl můj dvojník na mé myšlenky. „Možná jste moje kořist, ale nejste můj nepřítel.“

„To si piš, že jsem!“ zaskřípal jsem zuby.

„Víte toho o nás hodně. Ublížili jsme někdy někomu fyzicky?“

„Ublížili jste jinak.“

Znovu se usmál, téměř lítostivě a kývl: „To máte pravdu.“ Přešel k Harriet, která se také nemohla hýbat. „A teď, Harriet Meekerová, je načase, abychom dokončili náš obchod. Vím, že jste nám nechtěla ublížit, a přítomnost Gabriela Moly a Jebediáše Burkeho vám nekladu za vinu. Ale trvám na tom, abyste splnila svůj závazek. Gabriel Mola nám slíbil naše peníze. Považujeme ho za čestného člověka a věříme, že svůj slib dodrží. Spojíme se s ním později a dáme mu instrukce ohledně jejich převodu.“ Odmlčel se. „Nedořešená tedy zůstává maličkost na památku.“ Kývl k druhé Harriet a ta se začala procházet po místnosti. Dotýkala se knih, polic, váz, obrazů, hodin, holografického přístroje. Pak se zdálo, že ji to táhne do ložnice. Zmizela za dveřmi a za chvíli se zase objevila. V ruce držela starý otlučený kartáč na vlasy.

„Ne!“ vykřikla Harriet. „Ne, ten ne! Vezměte si cokoli jiného, ale ten ne!“

Nepravá Harriet podala kartáč mému dvojníkovi. Ten ho zdvihl k očím a prohlédl si ho. „Cenu deseti kreditů by neměl ani jako nový. Toto, Harriet Meekerová, je věc, která vyrovnává vaše závazky vůči nám.“

„Nechte mi ho. Prosím!“ Harriet stékaly po tvářích slzy. „Myslím, že přišel čas, abychom se s vámi rozloučili,“ pokračoval muž a vrátil kartáč ženě. Pak položil ruku na mé rameno a zadíval se mi do očí. „My dva už se nikdy neuvidíme, Gabrieli Molo, ale jsem rád, že jsme konečně měli možnost se setkat.“ Pak se otočil se k Jebediášovi. „Vy, Jebediáši Burku, s sebou nesete těžké břemeno. Dobře ho chraňte.“

Zprvu jsem si myslel, že je to urážka a že tím břemenem myslí mne. Pak jsem ale uviděl výraz překvapení na Jebediášově obličeji, a uvědomil jsem si, že Jebediáš přesně ví, co má hvězdný cikán na mysli.

Potom zmizeli stejně rychle, jako se objevili.

Všichni tři jsme stáli bez pohnutí ještě asi půl hodiny. Několikrát jsem se zkusil Harriet zeptat na kartáč, ale pokaždé se rozplakala, tak jsem to nakonec vzdal.

Když jsme se konečně pohnuli, bylo mi jasné, že hvězdní cikáni už jsou z planety pryč.

* * *

Po návratu na Goldenrod nás vyslýchali celé tři dny, ale k ničemu to nebylo. Zjištění, že hvězdní cikáni mohou měnit podobu, nám jejich pronásledování nijak neusnadnilo, a vědomí, že dokážou číst myšlenky, nám ony myšlenky nijak nepomohlo ochránit. Došlo k jediné změně – vláda zdvojnásobila našemu oddělení rozpočet a přijala do něj dalších pětasedmdesát lidí a mimozemšťanů.

U všech zaměstnanců oddělení proběhla řada tělesných i psychologických testů, které měly ověřit, jestli se hvězdným cikánům nepodařilo infiltrovat do našich řad. Dopředu jsem tušil, že žádného nenajdeme, a to se nakonec i potvrdilo.

„Co by tady vůbec dělali?“ prohlásil v té souvislosti Jebediáš. „My sami přece nikdy nevyvíjíme aktivitu jako první. Jenom reagujeme na tu jejich. Nemají důvod, proč by se nás měli snažit zmást nebo svést na špatnou stopu.“

„Spíš jde o to, abychom podchytili všechny možnosti,“ řekl jsem na to. „Situaci pravděpodobně nezmění nic z toho, co děláme, ale nesmíme nic riskovat.“

„Já vím,“ kývl. „Měli jsme jednoho z nich zastřelit, když se nám naskytla ta možnost. Kdyby se to podařilo, mohli jsme ho předat našim vědcům a ti by třeba zjistili, jak je rozeznat od jiných mimozemských druhů.“

„Republika není nakloněna chladnokrevným vraždám,“ poznamenal jsem.

„Republika nikdy nestála proti nikomu, kdo by měl takové schopnosti,“ namítl Jebediáš.

„Na něco jsi zapomněl,“ upozornil jsem ho. „Jak chceš zabít bytost, která ti čte myšlenky a která ví, co se chystáš udělat v okamžiku, kdy tě to napadne?“

„Pokud se k tomu rozhodnu ve chvíli, kdy je ode mne ta bytost vzdálená šest metrů, tak mě zastavit nedokáže.“

„Pokud té bytosti nezabrání ve čtení myšlenek stěny, bude o tvém úmyslu vědět ve chvíli, kdy otevře dveře. V tom případě je buď neotevře, nebo bude připravená. A ať se na to podíváš z kterékoli strany, pořád půjde o vraždu.“

Zhluboka si vzdychl. „Asi máte pravdu. Prostě se nemůžu smířit s tím, co dělají svým obětem. A nic na tom nemění ani fakt, že jde o oběti, které původně byly se vším svolné. Neměly totiž tušení, čeho se budou muset vzdát.“

„Ať je to, jak chce, existuje jediný způsob, jak je zastavit: zjistit, proč to všechno dělají. I kdyby naši šéfové nakrásně dali souhlas ke střelbě, k čemu by nám to bylo? Měli bychom dvě mrtvoly a třeba by se zjistilo, čím se hvězdní cikáni liší od ostatních mimozemských druhů. To by jim ale nebránilo, aby dál navštěvovali jednu planetu za druhou a hledali si práci.“

„Jestli se nepletu, neudělali nikdy nic jenom pro peníze. Musí jim jít o ty maličkosti na památku.“

„Samozřejmě,“ kývl jsem. „Ale proč? Tu otázku si kladu od chvíle, kdy jsem odešel od námořnictva a začal pracovat v tomhle oddělení.“

„Vy jste sloužil u námořnictva, než jste před sedmadvaceti lety nastoupil sem? Nevypadáte tak starý.“

„Nebyl jsem tam dlouho. Necelé dva roky. Ustřelili mi nohu ve válce se Settem. Od té doby chodím na tom, co mi dala vláda.“

„Nikdy jsem si ničeho nevšiml.“

„Proč bys taky měl? Být bez nohy už dávno není takové postižení jako kdysi. Loni se například stal nejlepším hráčem ragby pro hendikepované hráče Marcus Quintoby, a to má místo obou rukou protézy.“

Povídali jsme si ještě chvíli a pak jsme dostali zprávu, že hvězdní cikáni opět udeřili (je-li termín „udeřili“ správný) v hvězdné soustavě Corinda. Už bylo po všem a nemohli jsme nijak zakročit, ale jako svědomití pracovníci jsme nastoupili do lodi a vyrazili ke Corindě.

Na Corindě IV žili Belagané, druh myslících třínohých vačnatců pokrytých od hlavy k patě jasně oranžovou srstí. Planeta se pomalu, ale dlouhodobě oteplovala, voda mizela a jedinými vodními zdroji byly hluboké studny. Studna, která zásobovala místní nemocnici, se propadla, a kdyby se zdroj vody nepodařilo obnovit během jednoho solárního dne, pacienti by začali trpět žízní. Pokud by se ho nepodařilo obnovit do tří dnů, většina by jich zemřela.

V tu chvíli se objevili hvězdní cikáni se svou obvyklou, zdánlivě velkorysou nabídkou. Studnu během jediného dne vyčistili a dokonce jí zpevnili stěny. Smlouvu tentokrát podepsali se všemi zaměstnanci nemocnice. Ve chvíli, kdy jsme dorazili na místo, bylo těžké říct, kdo trpí víc – jestli pacienti nebo personál.

Položili jsme obvyklé otázky a dostali obvyklé odpovědi. Pokusili jsme se – jako vždy mamě – najít nějaká vodítka, která by nám pomohla odhalit další pravděpodobný cíl hvězdných cikánů, a odletěli jsme. Byli jsme rádi, že jsme z toho slzavého údolí pryč.

Chvilku potom, co jsme opustili stratosféru Corindy IV a chystali se přeřadit na rychlost světla, dorazila k nám rádiová zpráva: mezi šestou a sedmou planetou Churchillova systému uvízli na pásu asteroidů tři pozemští horníci. Rozbila se jim loď a vysílali signál SOS. Záchranné plavidlo už bylo na cestě, ale na místo by dorazilo až za celý jeden standardní den, kdežto my jsme tam mohli být za šest hodin. Samozřejmě bychom jim pomohli i tak, ale hlavně se nám zdálo, že by ta nehoda mohla přilákat hvězdné cikány a že bychom se jich mohli na asteroidu s trochou štěstí dočkat.

Centrála zadala do našeho navigačního počítače souřadnice, přešli jsme na několikanásobek rychlosti světla, a pak už jsme jenom čekali – kvůli šestihodinové cestě nemělo smysl ukládat se ke spánku do spánkové komory. Zkontrolovali jsme zbraně, snědli lehký oběd a čekali, až doletíme na místo.

Asi dvacet minut před přistáním jsme dostali další zprávu: horníkům se podařilo loď zprovoznit a pomalu, klopýtavě se přesouvali ke kosmodromu na kolonizovanou planetu Greenwillow, která ležela ve vzdálenosti dvou hvězdných soustav od nás.

„Co kdybychom to přece jen zkusili?“ otočil se ke mně Jebediáš. „Jestli tu poslední zprávu nezachytili, nebudou vědět, že už tam horníci nejsou. Máme souřadnice, a kdybychom přistáli dřív než oni, vůbec by nemuseli zjistit, že nejsme ztroskotaní horníci.“

„Jenom do přistání,“ opravil jsem ho. „Nezapomínej na tu jejich zatracenou telepatii.“ Zamyslel jsem se nad našimi možnostmi a uvědomil si, že už je vlastně vše dané. Byli jsme téměř na místě, a věděl jsem, že pokud se nerozhodnu ke konfrontaci s nimi dřív, než mi dokážou přečíst myšlenky, už je nikdy neuvidím. „Tak jo, zkusíme to.“

Během osmnácti minut jsme zpomalili na rychlost světla a začali se proplétat pásem asteroidů s řízením přepnutým na manuál. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem měl náš cíl, Churchillův asteroid 1783 B, na obrazovce. Narazil do nás maličký kousek kosmického smetí – nemohl být větší než obyčejná plechovka – roztrhl plášť lodi a poškodil pohonnou jednotku. Kdyby loď stála, byla by se ta věc od ní odrazila, jenže jak ten kus smetí nabral na oběžné dráze rychlost a my jsme proti němu stále letěli asi tříčtvrtinovou rychlostí světla, poškodil nám jaderný reaktor a jím poháněné pomocné rakety.

„Do háje!“ zasyčel jsem, když jsem začal nad lodí ztrácet kontrolu.

„Co se stalo?“ ptal se Jebediáš a držel se pevně křesla.

„Nějaké vesmírné smetí,“ vysvětloval jsem, „kus kamene, ledu nebo tak něco.“

„Je to velký problém?“

„Jestli se mi povede vymanévrovat loď nad nějaký asteroid, kde dokážeme přistát, budeme v pohodě. Ale jestli dál poletíme ve vývrtce pásem, narazíme dřív nebo později do něčeho mnohem většího, než bylo to, co narazilo do nás.“

Trvalo mi asi dvě minuty, než jsem loď pomalu zklidnil a přiměl ji, aby přestala kroužit ve spirále. 1783-B už byl za námi, ale před námi jsem ve vzdálenosti asi devadesáti tisíc mil viděl další asteroid. Kdybych loď dostatečně zpomalil, snad bych na něm dokázal přistát. Brzdný systém fungoval pomalu a loď měla stále tendenci rotovat, ale nějak se mi nad ní podařilo získat kontrolu.

„Připrav se, jdeme na to!“ houkl jsem na Jebediáše. „Ale měkké přistání ti slíbit nemůžu.“

Asteroid brzy vyplnil celou obrazovku. Pokusil jsem se přistát nejdříve zádí lodi, ale kontrolky nereagovaly, tak jsem se nakonec rozhodl, že půjdeme na přistání břichem. Měli jsme velké štěstí, že ze skály netrčely žádné výstupky, protože jsme klouzali asi tři míle, než jsme se konečně zastavili.

„Jsi v pořádku?“ otočil jsem se k Jebediášovi.

„Tep ani tlak asi není ideální, ale zlomeného nemám nic.“

„Skvělé. Ještě před tři čtvrtě minutou bych nevsadil ani zlámanou grešli, že přežijeme.“

Usmál se: „Jsem rád, že mi to říkáte až teď.“

Zkontroloval jsem palubní desku. „Pořád máme pár problémů.“

„Jako třeba?“

„Rádio je nefunkční a mám pocit, že došlo k poškození lodního pláště. Ztrácíme kyslík. Měli bychom si raději vzít skafandry.“

„Kolik je v nich kyslíku?“ zeptal se.

„Asi tak na půl dne.“

„A jak dlouho bude trvat, než dojde vzduch v lodi?“

„Při tempu, jakým ho ztrácíme, asi čtyři hodiny.“

Věděl jsem, o čem přemýšlí. Byla to jednoduchá matematika. Čtyři hodiny a půl dne. Šestnáct standardních hodin. Záchranné lodi by to k nám trvalo čtyřiadvacet standardních hodin. I kdyby byla ještě na cestě za horníky – a nebyl důvod, proč by měla být – dorazila by k nám dvě hodiny po tom, co nám kyslík dojde.

„Skafandry si oblékat nebudeme, dokud to nebude nutné. Získáme tak trochu víc času a třeba se nám podaří opravit rádiové spojení.“

Celé to byla jenom fantazie. I kdyby se nám podařilo rádio opravit, nebylo by to k ničemu. Žádný ze světů Republiky neležel tak blízko, aby se k nám záchrana dostala včas. Náš signál by mohla zachytit nějaká loď, která by náhodou letěla v naší blízkosti, což taky byla naše jediná naděje, ale šance, že se to stane, nebyly velké a snižovaly se s každou minutou, kdy jsme byli bez spojení.

Po hodině práce mi bylo jasné, že to nikdy nedokážeme. Lepšímu mechanikovi by se to možná podařilo, ale opravy meziprostorových rádií nepatřily k mým nejsilnějším stránkám a Jebediáš na tom byl ještě hůř než já.

„Tak si to shrňme,“ posadil jsem se nakonec do křesla. „Řekl bych, že to nebyl tak špatný život. Jen mě trochu mrzí, že musí skončit dřív, než dokončím svou práci.“

„Máte nějaké děti, Gabe?“ zeptal se Jebediáš.

„Syna,“ kývl jsem, „ale neviděl jsem ho deset nebo jedenáct let. Manželka mě opustila a on odešel s ní. Zřejmě jsem si frustraci z práce nedokázal nechat jenom pro sebe. Byl to milý kluk.

V závěti jsem mu odkázal skoro všechno.“

„Skoro?“

Vytáhl jsem z náprsní kapsy malou krabičku. „Všechno kromě tohohle. To nedám nikomu.“

„Co je to?“

Otevřel jsem krabičku, aby se mohl podívat: „Medaile za statečnost z války proti Settu.“

„Tam jste přišel o nohu, že?“

„Ano. Zachránil jsem sedm členů své jednotky a ztratil nohu. Myslím, že to byl dobrý obchod. A námořnictvo mělo stejný názor.“ „To je úžasné,“ pravil Jebediáš. „Ještě nikdy jsem takovou medaili neviděl.“

„Moc se jich nerozdává.“

„Měl byste na sebe být pyšný.“

„Už je to dávno a v tuhle chvíli je to stejně jedno.“ Odmlčel jsem se a zamyslel se nad svým životem. Zdálo se mi, že ho celkově mohu ohodnotit znaménkem plus. Nebylo nijak zvlášť velké, ale přece jen to bylo plus. „Nelituju ničeho. Jenom toho, že jsem nikdy nechytil ani jednoho hvězdného cikána. A co ty?“

„Plánoval jsem si spoustu věcí. Zřejmě je bude muset udělat někdo jiný.“

„To je budoucnost,“ odtušil jsem. „A lituješ něčeho, co se stalo v minulosti?“

„Jen jedné věci.“

„Co to bylo?“

„Prostě taková věc.“

Bylo jasné, že o tom nechce mluvit, a tak jsem ho nenutil. Odhadoval jsem, že máme přibližně patnáct hodin, abychom si uspořádali myšlenky a pokusili se odejít s trochou důstojnosti.

Jebediáš si dál hrál s přístroji. Některé fungovaly, jiné ne. Rádio – nejdůležitější součást lodi – bylo naprosto mrtvé. Zdálo se mi, že se vzduch začíná oteplovat. Mohl to být jenom můj dojem, nebo mohlo jít o důsledek úniku kyslíku. Řekl jsem si ale, že skafandr si obléknu, až to bude opravdu nutné, nebo ho nepoužiju vůbec. Co znamená nějakých dvanáct hodin, když máte odžito dvaapadesát let života, zvlášť když je to dvanáct hodin pomalého dušení?

„Nenapsal jsem poslední vůli,“ ozval se najednou Jebediáš. „Nenapadlo mě, že bych ji mohl potřebovat tak brzy. Nejspíš bych to měl udělat teď. Až nás někdo najde, doručí ji úřadům. Tedy, ne že bych toho vlastnil tolik.“

„Může trvat celá staletí, než nás najdou. Celý tenhle systém je neobydlený a nikdo neví, kde jsme.“ Něco mě napadlo a tiše jsem se zasmál.

„Je tady něco legračního?“

„Kdybys obchodoval na burze nebo měl peníze v bance, mohly by mít milionovou hodnotu, až nás najdou. Škoda, že nemáš žádné potomky, kteří by z toho mohli mít užitek.“

„Ta poslední vůle je asi nesmysl, že?“

„Odkaž všechny peníze své oblíbené církvi nebo politické straně. Někdo pro ně najde využití.“

„Asi máte pravdu.“ Natáhl se pro mikrofon, aby mohl nadiktovat testament do počítače. Chvíli seděl naprosto nehnuté, upřeně se díval na malou obrazovku proti křeslu a pak se ke mně otočil se zvláštním výrazem ve tváři.

„Co se děje?“ Byl jsem zvědavý, co dalšího se ještě mohlo pokazit.

„Říkal jste, že je Churchillův systém neobydlený?“

„Ano.“

„A rádiovou zprávu se vám odeslat nepodařilo?“

„Sám dobře víš, že ne.“

„Tak si představte, že se k nám blíží loď.“

„Jestlipak nám fungují nějaké zbraně?“ přemítal jsem. „Kdybychom vystřelili směrem k nim, mohli bychom upoutat jejich pozornost.“

„To nemusíme. Neprolétá kolem nás. Zpomaluje.“

Aktivoval jsem hlavní obrazovku. Měl pravdu. Blížila se k nám malá stříbrná loď.

„Nevidím žádné označení,“ řekl jsem.

„Záleží na tom?“

„Jestli si nás všimli, pravděpodobně je jim jasné, že máme poruchu.“ Vytáhl jsem pulzní pistoli: „Doufám, že nám chtějí pomoci. Ale raději si připravím tohle, kdyby se ukázalo, že nás chtějí okrást. Pokud by se nám je podařilo zneškodnit, mohli bychom si vzít jejich loď.“

Jebediáš vytáhl laserovou a sonickou pistoli a položil je na ovládací panel vedle sebe.

„Viděl jste někdy takovou loď?“ zeptal se, když se plavidlo přiblížilo.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Musí to být nějaká mimogalaktická civilizace. Takové lodě nemá nikdo v Republice.“

„Je neuvěřitelně malá,“ podotkl. „Jako by byla jen pro jednoho člověka.“

„Oba nás do ní dostat nedokáže, i kdyby to byl sebevětší samaritán,“ přitakal jsem.

Loď se v tu chvíli vznášela necelou míli nad námi a začínala půvabně klesat k povrchu asteroidu. Chvíli to vypadalo, že dosedne přímo na nás, ale nakonec přistála o pár desítek centimetrů dál.

Slyšeli a cítili jsme, že se něco děje na povrchu trupu. Trvalo to pár minut a pak se ozvalo něco, co bych nikdy nečekal v prostředí bez přítomnosti vzduchu – zdvořilé zaklepání na dveře kabiny.

Dal jsem dveřím pokyn, aby se otevřely, ale vzápětí jsme zjistili, že je to další část vybavení, která přestala fungovat. Vystřelil jsem do nich tedy pulzní pistolí a pak jsem Jebediášovi naznačil, aby je otevřel.

Udělal to, ustoupil a dveře se zhoupnuly dovnitř.

Vešla žena středního věku. Měla světle modré oči, prošedivělé hnědé vlasy a svalnatou postavu a na sobě něco, co připomínalo spíš pracovní kombinézu než skafandr. Bylo jasné, že naše loď teď musí být spojena s její, jinak by se mezi nimi nemohla pohybovat takhle nalehko.

Zběžně se rozhlédla a pak na mě upřela pohled.

„Také jsem ráda, že se s vámi setkávám,“ prohlásila s ironií v hlase a mně až v tu chvíli došlo, že na ni mířím zbraní. Sklonil jsem hlaveň, ale pistoli jsem neodložil.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se.

„Chcete slyšet pravdu nebo nějaké pohádky?“

„Jste jedna z nich, že?“

„A vy jste Gabriel Mola a tohle je Jebediáš Burke,“ odvětila. „Jak jste zjistila, že jsme tady?“

„Je to opravdu tak důležité?“

„Rád bych se to dozvěděl, než zemřeme.“

„Dozvíte se to. Ale myslela jsem, že dáte přednost životu.“

„Měla jste něco společného s naší poruchou?“ zeptal se Jebediáš.

„To tedy ne,“ zavrtěla hlavou. „Vím, že mi nevěříte, ale opravdu nejsme zvrácení sadisté.“

„Vědí vaši cikánští kolegové, že jste tady?“

„Ano, vědí.“

„Jste tady, abyste nás zachránila?“

„To je věc, o které si musíme promluvit.“

Drsně jsem se zasmál. „Kolik milionů kreditů nás to bude stát?“

„Vy jako lidská bytost nestojíte za mnoho, Gabrieli Molo,“ potřásla hlavou. „Bezdůvodně nás pronásledujete a nedáte nám pokoj, přestože jsme nikdy neporušili žádný z vašich zákonů. Varujete lidi, aby s námi neuzavírali čestné a bezúhonné dohody. Ne, vy prostě nejste hodnotný člen svého druhu. Myslím, že za záchranu vašeho života od vás budu chtít jeden republikový kredit.“

„A v čem je háček?“ zeptal jsem se.

„Žádný háček v tom není. Jeden kredit a malý dárek, abych na vás mohla vzpomínat.“ Usmála se na mě: „Vše bude splatné na požádání po dokončení práce.“

„Viděl jsem vaši loď na obrazovce,“ odpověděl jsem. „Všichni tři se do ní nevejdeme.“

„Tak to byla má nabídka pro vás.“ Otočila k Jebediášovi: „Vás, Jebediáši Burku, zachráním zadarmo. Nechci od vás ani peníze, ani dárek na památku.“

„Jak to?“ zeptal se podezíravě. „Vy přece nikdy nepracujete zadarmo.“

„Máte jisté vlastnosti.“

„Jaké vlastnosti?“

„Promluvíme si o nich na palubě mé lodi.“

„Něco není v pořádku,“ vrtěl Jebediáš hlavou. „Něco mi uniká. Jestliže nás chcete zachránit postupně, vezměte nejprve Gabea.“

„Nechci ho,“ řekla pevně.

„Nenechám ho tady umřít.“

„Když bude souhlasit s mými podmínkami, bude zachráněn.“

„A když ne?“

„Pak zemře o samotě a nikdo nad ním neuroní ani slzu. Jeho jméno bude zapomenuto a jeho tělo nebude nikdy nalezeno. Bude to, jako by ani nežil. Je to skutečně osud, který byste přál svému příteli?“

„Tak ho zachraňte jako prvního,“ opakoval Jebediáš tvrdohlavě.

„Nebuď hloupý, Jebediáši,“ radil jsem mu. „Jdi s ní, když máš tu možnost.“

„Neopustím vás.“

Otočila se ke mně. „Nehádejte se s ním. Až přijde čas, půjde se mnou dobrovolně. Teď se vraťme k našemu obchodu, Gabrieli Molo. Mohu ho považovat za uzavřený?“

„Jeden kredit?“

„A dárek na památku.“

„K čertu s vámi. Když tady umřu, nebude mi žádná z mých věcí k ničemu. Ano, smlouva mezi námi dvěma je uzavřena.“ Otočil jsem se k Jebediášovi. „Jestli se nevrátím, chci, abys každičkou maličkost v mém bytě zničil, spálil nebo rozbil na atomy, aby se jí nic nedostalo do ruky.“

„Nikam nepůjdu, dokud vy nepůjdete taky,“ trval na svém Jebediáš.

Žena přešla několika kroky ke mně a natáhla ruku. „Obvykle dávám přednost psané smlouvě, ale za daných okolností se spokojím s podáním ruky. Jsme tedy domluveni?“

Stiskl jsem jí ruku. Byla skutečně ženská. „Ano, jsme domluveni. Ale jak nás z té šlamastyky chcete dostat?“

„Jebediáše Burkeho vezmu s sebou. Tím získáte kyslík na téměř dvě další hodiny. Než dojde, někdo pro vás přiletí.“ Na okamžik se odmlčela. „Zkuste k nim nebýt vyloženě nepřátelský. Přece jen vám přiletí zachránit život.“

„To ale neznamená, že vás přestanu pronásledovat,“ opáčil jsem.

„Říkám si, jestli ten jeden kredit za váš život nebylo zbytečně moc.“ Pak pokrčila rameny: „Co se dá dělat, obchod je obchod.“ Přešla ke dveřím kabiny a otočila se k nám. Už jsme se nedívali na ženu ve středních letech, ale na pružnou štíhlou dívku, které nemohlo být víc než dvacet. Měla smutné tmavé oči a dlouhé vlnité vlasy barvy medu. Vypadala mladince a nevinně, jako naprosto nedotčená životem.

„Pojď, Jebediáši,“ pronesla hlasem, který dokonale odpovídal jejímu fyzickému zjevu. „Je čas jít.“

„Proboha,“ vydechl Jebediáš. „Jak to víte? Vymazal jsem ji přece z paměti!“

„Tak to jsi lhal sám sobě,“ řekla cikánka. „Je to nejvýraznější obraz v tvé mysli.“

„Nedělej mi to!“ zaúpěl Jebediáš. „Už jednou jsem tě ztratil. Uzavřel jsem s vesmírem příměří. Nedělej mi to znovu.“

„Ztratil jsi mě a teď jsi mě našel.“

„Kdo je to?“ zeptal jsem se.

Jebediášovi se v obličeji objevil zmučený výraz. „Jmenuje se Serafína. Měli jsme se brát.“ Ztěžka ze sebe vyrazil: „A já ji zabil.“

„Nebyla to tvá chyba,“ řekla dívka. „Policie došla k závěru, že na vině bylo to druhé auto.“

„Díval jsem se na tebe, místo abych sledoval silnici, a to druhé auto jsem přehlédl. V tom je má chyba.“

Natáhla k němu ruku: „Odpouštím ti.“

Pokoušel se uhnout pohledem, ale nedařilo se mu to.

„Pojď se mnou, Jebediáši,“ zapředla, „čas běží.“

Stál jako zhypnotizovaný. „Ty nejsi Serafína,“ vyrazil ze sebe nakonec.

„Budu pro tebe Serafinou, jak dlouho si budeš přát,“ odpověděla a pozadu udělala krok do dveří. „Pojď, Jebediáši.“

„Gabe, já…“ Slova se mu zadrhla v krku.

„Jen jdi. Nebylo by k ničemu, kdybys tady zůstal.“

Odolával ještě vteřinu, pak vydal napůl vzdech, napůl vzlyk, otočil se a šel za ní do její lodi. O chvilku později se dveře kabiny zavřely a já jsem na obrazovce sledoval, jak odlétají.

Další dvě hodiny jsem se zabýval přemítáním, jestli ta žena dodrží slovo. Uvnitř lodi nepříjemně narůstala teplota a dýchalo se čím dál hůř. Když jsem se už už chystal, že si obléknu skafandr, zlehka vedle mne dosedla loď. Byla větší než ta první a přiletělo v ní pět hvězdných cikánů. Propojili obě plavidla, otevřeli vstupní poklop a velmi zdvořile mě požádali, abych přešel k nim.

Za chvilku jsme odlétli. Nabídli mi jídlo a pití. Odmítl jsem obojí stejně jako zdvořilou konverzaci, která mi za daných okolností připadala nemístná. Po několika hodinách letu rychlostí světla jsme se dostali na Greenwillow, kde mě vyložili na malém soukromém kosmodromu.

„Kde je Jebediáš?“ ptal jsem se a rozhlížel se po liduprázdné přistávací ploše.

„Vrátí se k vám, až na to bude připraven,“ odpověděl ten, který jim podle všeho velel.

„Jak mám vědět, že jste ho nezabili?“

Tvářil se pobaveně. „Víte toho o nás víc než kdokoli jiný. Zabili jsme někdy někoho?“

„Ne,“ připustil jsem. „Ale proč děláte všechny ty věci?“

„Proč vy jíte?“ odpověděl otázkou. „Proč dýcháte?“

„Co je tohle za odpověď! Snažíte se mi říct, že kam vkročíte, musíte působit zármutek a žal?“

„Gabrieli Molo, my nejsme vaši nepřátelé.“

„Ne? A kdo tedy?“

Jeho hezký obličej přelétl výraz nekonečného smutku. Pak se poklop zavřel a loď o chvíli později odlétla.

* * *

Nejbližší pobočka našeho oddělení ležela na Hesporite III. Spojil jsem se s ní, ohlásil, k čemu došlo, a čekal na loď, kterou pro mne poslali.

Když jsem se vrátil na Goldenrod, napůl jsem čekal, že tam najdu Jebediáše, ale nebylo tam po něm ani stopy. Vystavil jsem příkaz k pátrání po nezvěstné osobě s vysokou důležitostí a rozeslal ho na všechny pobočky našeho oddělení, ale i všem policejním okrskům ve hvězdokupě Quinellus. Nikdo se ale nepřihlásil, že by ho viděl, či snad že by alespoň věděl o někom, kdo by ho viděl. Po roce pátrání jsem se musel smířit s tím, že hvězdní cikáni patrně spáchali svou první vraždu. Doufal jsem, že poslední minuty nebo hodiny života strávil se svou pseudo-Serafinou.

Hvězdní cikáni začali být troufalejší. S výjimkou Jebediášova případu se jejich nové zločiny nijak nelišily od těch předchozích, ale zdálo se, že jsou schopni předvídat každou past, kterou na ně nastražíme. Dřív se soustředili na malé odlehlé planety a kolonizované světy, ale teď začínali řádit i v hustěji osídlených oblastech. Neustále se opakovalo totéž schéma: někde se naskytla nějaká práce, hvězdní cikáni se objevili jako zázrakem, udělali, co bylo potřeba za cenu, která byla neuvěřitelně nízká, a za další cenu, která byla neuvěřitelně vysoká.

Už jsem si myslel, že se nám podaří chytit dva na Daidalovi IV, ale oni si jednoduše počkali na posily, které jsem tam poslal, vzali na sebe podobu dvou mužů, kteří dorazili na místo jako první, a v nastalém zmatku prostě odkráčeli. V ušmudlaném městečku Tradertown, které leží na jednom ze světů vnitřní hranice Republiky, jsem na jednoho vystřelil, ale upláchl mi do opuštěné budovy. Prohledal jsem každý čtvereční centimetr, ale nezbyla po něm vůbec žádná stopa.

Řídil jsem kolem padesáti operací, které měly najít jejich domovskou planetu, ale bezvýsledně. Nikdo netušil, jak ve skutečnosti vypadají, a protože svou podobu neustále měnili, neexistoval způsob, jak zjistit, která podoba je ta pravá.

Práce mě vyčerpávala. Dokonce tak moc, že jsem uvažoval o odchodu do předčasného důchodu. Už jsem nedokázal snášet bolest, kterou jsem kolem sebe viděl, a zklamání, které jsem zažíval. Kdybych věděl, že mi pomůže zpít se nebo zdrogovat se každý večer do němoty, byl bych to udělal. Jenže jsem si uvědomoval, že přijde další ráno, a to byl problém.

Jednou večer, bylo to na konci léta, jsem se jako obvykle zastavil ve své oblíbené restauraci na večeři a řekl si, že domů půjdu raději pěšky, místo abych se tam nechal dovézt pojízdným chodníkem. Když jsem tam konečně dorazil, byla už tma. Překvapilo mě, že se v okně svítí. Přísahal bych, že jsem ráno všechna světla zhasl.

Opatrně jsem se zbraní v ruce došel ke dveřím. Zadal jsem vstupní heslo, počkal, až se dveře otevřou, vešel dovnitř a… A ocitl jsem se tváří v tvář Jebediáši Burkemu.

„Nemůžu věřit vlastním očím!“ vyjekl jsem a odložil zbraň. „Mám tě za mrtvého už skoro tři roky.“

„Jak se máte, Gabe?“ zeptal se nenuceně.

„Momentálně jsem v šoku,“ odpověděl jsem a nijak jsem se nesnažil zakrýt radost, že ho vidím. „Co tady děláš?“

Rozhlédl se po obdélníkovém obýváku. „Obdivuji vaše obrazy a vaši knihovnu. Už je to dávno, co jsem naposledy viděl skutečnou knihu.“

„Jak ses vůbec dostal dovnitř? Na vchodových dveřích je bezpečnostní zámek.“

„Naučil jsem se od hvězdných cikánů spoustu fíglů.“

„Jak jsi jim dokázal utéct?“

„O tom si právě musíme promluvit.“

„Víš o nich něco nového, že!“ vykřikl jsem vzrušeně.

„Vím o nich všechno.“

Přešel jsem ke svému oblíbenému křeslu, dal mu pokyn, aby se vzneslo pár centimetrů nad podlahu, a sedl si do něj. „Vyprávěj mi o tom.“

„Proto jsem tady.“

„Začni s tím, jak jsi jim utekl.“

„Neutekl jsem,“ zavrtěl Jebediáš hlavou.

„To nechápu.“

„Vím. Ale pochopíte to.“ Přivolal k sobě židli, počkal několik vteřin, než přijela z rohu, a posadil se na ni kousek ode mne. „Začnu tím, že hvězdní cikáni vám skutečně nelhali. Nikdy neporušili žádný zákon.“

„To je pravda,“ souhlasil jsem. „Nechávají za sebou jenom zlomená srdce a zničené sny.“

„Ano, to se opravdu často děje,“ přikývl, „a nedá se s tím nic dělat.“

„Omyl, něco se s tím dělat dá,“ opáčil jsem. „Své oběti přece nemusí okrádat!“

„Oni nikoho neokrádají, Gabe. Nikdy nikoho nenutili, aby s nimi uzavřel smlouvu. Nikdy si nevzali nic, co by neměli předem slíbeno.“

„Přestaň s takovými řečmi! Mluvíš jako jeden z nich.“

„To přece není nijak překvapivé.“

Sáhl jsem po zbrani: „Chceš snad říct, že ses k nim přidal?“

„Dejte to pryč, Gabe,“ odvětil beze stopy strachu v hlase. „Chcete znát odpovědi, nebo chcete krev?“

„Ještě jsem se nerozhodl.“

„Než se definitivně rozhodnete pro střílení, navrhuji diskusi.“ Založil si ruce na prsou a trpělivě čekal. Věděl, že po jedenatřiceti letech honby za hvězdnými cikány se nemohu dočkat, až uslyším nějaká fakta. Tiše jsem zanadával a zastrčil zbraň do pouzdra.

„Takhle je to mnohem lepší,“ kývl Jebediáš.

„Tak povídej. A dej si záležet.“

„První věc, kterou byste měl pochopit je, že hvězdní cikáni jsou mimozemšťané. A to se všemi aspekty, které v sobě toto slovo skrývá.“

„To vím.“

„Ne, to právě nevíte,“ pravil důrazně. „Jenom si myslíte, že to víte. Přemýšlíte o nich jako o lidských bytostech, protože na sebe berou lidskou podobu, mluví dokonale pozemsky, vykonávají stejné činnosti jako lidé a přijímají odměnu za práci v republikové měně. Jsou pro vás sice krutí a bezcitní, ale pořád je považujete za lidi.“

„Jsou přece takoví, jak jsi právě řekl.“

„To jsem si také myslel a stejně jako vy jsem se mýlil.“

„Pokračuj. Poslouchám.“

„Vím, že posloucháte. A doufám, že i porozumíte.“

„Buď tak hodný, pokračuj a ušetři mě hrátek se slovy.“

„Dobrá. Hvězdní cikáni mají spoustu zajímavých schopností. O řadě z nich jste se přesvědčil na vlastní oči a jistě vám je jasné, že by se našla i spousta dalších. Ale mají i jeden velký problém. Defekt, chcete-li. Nic necítí.“

„Co tím chceš říct?“

„Přesně to, co jsem řekl. Nejsou schopni citů a emocí. Ale zároveň si dokážou přivlastnit emoce někoho jiného. Tento svůj nedostatek i schopnost zcizování emocí si uvědomili při prvním kontaktu s jinými vesmírnými civilizacemi. Pochopili, jak jsou jejich životy prázdné, a začali přemýšlet, jak by svůj problém vyřešili.“

„Copak je smutek jediná emoce, kterou vyhledávají? Na to ti neskočím.“

„Ne, Gabe. Oni nehledají smutek. Všechny ty drobnosti na památku nechtějí proto, aby způsobili žal původním majitelům. Berou si je, protože způsobem, který je nepochopitelný i mně, z nich dokáží vydestilovat a vstřebat lásku, štěstí, něhu a všechny vzpomínky, které jsou s nimi spojené. O to jim jde: o pocit lásky, radosti a štěstí, byť jsou vypůjčené. Vědí, jakou bolest svým jednáním působí. Proto pracují tak levně. Negativní stránku věci se snaží kompenzovat nízkou cenou. A také vědí, že většina lidí dříve či později ztrátu překoná. Bez těch dárečků, které si odvážejí, by jedli, spali, pracovali, ale za celý život by nepocítili jedinou emoci, vůbec nic.“

Ztichl a já jsem přemýšlel o tom, co mi právě pověděl.

„Jestli je to pravda, pak je mi jich líto a soucítím s nimi,“ řekl jsem po chvilce. „Ale nemohu souhlasit s tím, že působí emocionální bolest příslušníkům všech ostatních civilizací v naší hvězdokupě.“

„Je to, co dělají, opravdu tak hrozné, když si uvědomíte všechna fakta?“

„Co myslíš ty? S jejich oběťmi jsi přece sám mluvil.“

„Myslím, že vesmír je nespravedlivý a že to nejlepší, co se dá z dlouhodobého hlediska dělat, je vybrat si menší ze dvou zel.“

„Vymyli ti mozek,“ potřásl jsem hlavou.

„Jsem s nimi z vlastní vůle. Mohu od nich odejít, kdykoli budu chtít. Jenomže nechci.“

„Myslíš si, že ses k nim přidal dobrovolně, ale ve skutečnosti si tě vybrali, chlapečku. Ta hvězdná cikánka se proměnila v tvou Serafínu, protože ti dokázala číst myšlenky. Ve tvé mysli našla nejen Serafínu, ale také pochopila, že jsi mladý, bystrý a vnímavý a oni by se od tebe mohli dozvědět třeba to, jak funguje naše oddělení.“

„Ne!“ odpověděl důrazně. „Jsem u nich, protože jim chci pomoct.“

„Myslel jsem, že chceš pomáhat jejich obětem.“

„Všichni se musíme rozhodovat a volit. Často to není vůbec jednoduché. Já už jsem se rozhodl.“

„Přemýšlel jsi, co se s tebou stane, až už tě nebudou potřebovat? Otočil ses zády ke svému druhu. Už nejsi jedním z nás. Přidal ses k druhu, který nám působí smutek a trápení. My, lidé, tě nikdy nepřijmeme zpátky.“

„Nechci se vrátit. Celý život jsem hledal smysl své existence. Teď ho znám. Začínali být těžkopádní. Našel jste je na Bransonu III a pak na Daidalu IV. Potřebovali někoho, kdo by je řídil.“

„Tak ty ses k nim opravdu přidal,“ vyčetl jsem mu, „a teď jim dokonce pomáháš.“

„Někdo je musí vést, jinak by je vaše oddělení začalo dřív nebo později zabíjet. Vy jste rozumný člověk, Gabe, a věřím, že byste se nikdy nesnížil k vraždě. Zvlášť ne teď, když víte, proč to dělají. Ale ostatní by je zabíjeli. A jakmile by něco takového začalo, už by to nikdo nezastavil.“

„A co my dva? Co teď uděláme?“ zeptal jsem se. „Dokončíme starý obchod a pak si půjdeme každý svou cestou.“

„Dobrá. Ale počínaje zítřkem půjdu i po tobě.“

„Nikdy mě nenajdete.“

„To mě ale nezastaví. Budu se o to snažit. A teď mi řekni, o jakém obchodu to mluvíš?“

„Před čtyřmi lety vám jistá hvězdná cikánka zachránila život. Dohoda zněla, že platba za odvedenou práci proběhne v budoucnu. Jsem tady, abych od vás vyzvedl, co jste dlužen.“ Vytáhl jsem z kapsy minci a hodil mu ji.

„To je pětikreditovka,“ namítl.

„Je to to nejmenší, co u sebe mám. Vyřiď jim, ať si nechají drobné od cesty.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou, našel v kapse čtyři mince a vrátil mi je. „Obchod je obchod. Nikdy nebereme víc, než je uvedeno ve smlouvě.“

„Fajn. Teď jsme spolu hotovi. Můžeš jít.“

„Ještě spolu nejsme hotovi. Ještě nám dlužíte drobnost na památku.“

„Vyber si, co chceš,“ opsal jsem rukou oblouk po místnosti, „a pak vypadni.“

„To, co chceme, nenajdu ani na policích, ani v zásuvkách, Gabe. Máte to v kapse.“

„O čem to mluvíš?“

„O vaší medaili za statečnost. To je to, co chceme.“

„Jdi do háje!“ zaječel jsem.

„Uzavřel jste smlouvu, Gabe. Nikdo vás k tomu nenutil.“

„Vezmi si cokoli jiného a já ti dám týdenní náskok, než tě začnu honit.“

„Nechceme nic jiného. Jste čestný muž, Gabe. Čekáme, že dodržíte své slovo.“

„S tebou jsem žádnou smlouvu neuzavřel. Uzavřel jsem ji s hvězdnou cikánkou, která vypadala jako dívka, již jsi kdysi znal. Až se objeví ona a bude po mně chtít, co jí dlužím, dám jí to.“

Chvilku se zdálo, že se pokusí vzít mi medaili násilím, ale pak pokrčil rameny a přešel ke dveřím.

„Řekni jí, že na ni budu čekat,“ řekl jsem.

Vyšel ven z mého bytu a to bylo naposledy, co jsem viděl Jebediáše Burkeho, mladíka, který se vzdal vlastních nadějí a snů a přidal se k hvězdným cikánům, aby jim pomáhal krást sny jiných.

Byl to v podstatě slušný mládenec, možná dokonce lepší než většina ostatních; kluk plný ideálů. Chtěl změnit Galaxii k lepšímu a našel mimozemskou civilizaci, která dokázala plně využít jeho služeb a loajality. Jenomže není možné pomáhat jednomu člověku nebo jednomu druhu tím, že budete škodit někomu jinému, zvlášť ne, když své oběti připravíte o něco velmi, velmi osobního a drahocenného.

Řekl jsem mu, že ho nikdy nepřijmeme zpátky mezi sebe, ale nemyslel jsem to doslova. Doufám, že si to jednoho dne uvědomí a vrátí se. Jeho hříchy mu odpustíme, protože jsme tak uzpůsobeni. Hvězdní cikáni proti nám mají v téhle nevyhlášené válce jednu velkou výhodu: stejně jako oni jsme i my schopni ublížit někomu nevinnému, ale jenom my se tomu snažíme vyhnout a jenom my toho dokážeme litovat. Je to zvláštní, ale nikdy předtím mě nenapadlo přemýšlet o schopnosti soucitu jako o problému.

Nevím, jestli nad nimi s tímhle nedostatkem dokážeme zvítězit, ale vím, že právě kvůli němu se o to musíme pokusit.

Poprvé vydáno v antologii Between Worlds (sest. Robert Silverberg) roku 2004

Přeložila Blanka Petáková