Mike Resnick – Lovení snárka (HUNTING THE SNARK)

Věřte mi, že poslední, co jsme čekali, že tam najdeme, byl snárk.

A stejně tak jsem si jistý, že my jsme byli to poslední, co čekal on.

Přál bych si, abych mohl říct, že jsme na situaci zareagovali alespoň z poloviny tak dobře, jak jsme měli. Ale možná bych měl začít od začátku. Nebojte se, k snárkovi se dostanu co nevidět.

Jmenuji se Karamojo Bell. (Tedy, ve skutečnosti se jmenuji Daniel Mathias Bellman. K oblasti Karamojo na staré Zemi jsem se nikdy nepřiblížil ani na pět tisíc světelných let. Ale když jsem zjistil, že jsem vzdáleným potomkem legendárního lovce, rozhodl jsem se přijmout jeho jméno, protože pracuji ve stejném oboru a myslel jsem si, že by to mohlo udělat dojem na klienty. Ukázalo se, že jsem se mýlil; za celou kariéru jsem potkal jen tři lidi, kteří o něm slyšeli, a ani jeden z nich se mnou nejel na safari. Ale stejně jsem si to jméno nechal. Danielů běhají po světě hromady; jako Karamojo jsem jediný.)

Tou dobou jsem pracoval pro společnost Silinger a Mahr, nejstarší a nejznámější firmu v safari oboru. Pravda, Silinger zemřel před třiašedesáti lety a Mahr jen o šest let později, nyní tedy společnost vede anonymní korporace na Deluru VIII, ale se svým jménem měli víc štěstí než já s tím svým, a proto ho nikdy nezměnili.

Byli jsme nejdražší společnost v oboru, ale stáli jsme za to. Lovy probíhají na stovkách světů už po tisíce let, ale bohatí vždy dobře zaplatí za to, aby si jako první mohli vystřelit na území, kam dosud nikdo nevkročil nebo je dokonce ani nespatřil. Naše společnost si před pár lety zakoupila loveckou koncesi na deset planet v nově otevřené hvězdokupě Albion, a měli jsme tolik klientů, kteří chtěli na panenských světech lovit jako první, že jsme museli losovat, abychom zjistili, komu se toho privilegia dostane. Společnost Silinger a Mahr souhlasila, že na každý svět poskytne jednoho profesionálního lovce, povolila maximálně čtyři klienty na loveckou skupinu a cena byla (připravte se!) dvacet milionů kreditů. Nebo osm milionů tereziánských dolarů, pokud zrovna nevěříte kreditům – a tady na Hranici jim moc lidí nevěří.

My profíci jsme se těšili na lov v nových světech stejně jako klienti. Planety byly seřazeny podle hodnostního zařazení, a jakožto sedmý v pořadí jsem byl přidělen na Dodgson IV, pojmenovaný po ženě, která ho před tuctem let jako první zmapovala. Devět z nás mělo skupiny plné. Ten desátý měl jen jednoho klienta – nesmírně bohatého muže, který se nechtěl s nikým dělit.

Abyste tomu rozuměli: nestaral jsem se o celé safari sám. Měl jsem ho na povel, samozřejmě, ale mou posádku tvořilo dvanáct Dabihů, humanoidů s modrou kůží z Kakkab Kastu IV. Šli s námi jako čtyři nosiči zbraní klientů. (Já nosiče neměl; své zbraně jsem nikdy nikomu nesvěřoval.) Pak jsme měli ještě jednoho kuchaře, tři Dabihové měli na starosti stahování z kůže (stáhnout z kůže neznámé zvíře, které jste nikdy předtím neviděli, tak, abyste kůži nepoškodili, vyžaduje mnohem víc umu, než byste si mysleli) a další tři se starali o tábor. Dvanáctým členem výpravy byl můj stálý stopař, jehož jméno – Chajinka – mi vždy znělo jako kýchnutí.

Pilota jsme ve skutečnosti nepotřebovali – koneckonců, navigační počítač lodi mohl odstartovat půl Galaxie daleko a přistát přesně na novokeňanském šilinku – jenže naši klienti platili za luxus, a společnost Silinger a Mahr se postarala, aby se jim ho dostalo. Takže jsme kromě Dabihů měli i svého osobního pilota, kapitána Koshu Mbeleho, který strávil dvacet let jako pilot jednomístné stíhačky ve válce se Setty.

Samotná lovecká skupina se skládala ze čtyř obchodních partnerů, jejichž bohatství předčilo i mé nejdivočejší sny, a snad dokonce i ty jejich. Willard Marx byl realitní magnát stojící za rozvojem celého planetárního systému Roosevelt; Jaxon Pollard vlastnil řetězce uniformních supermarketů se zlevněným zbožím a luxusních pekáren, které stály na více než tisíci světech; Philemon Desmond byl výkonným ředitelem největší banky na Dálném Londýně – jež měla pobočky ve více než dvou stovkách systémů – a jeho manželka, Ramona, byla soudkyní tamního nejvyššího soudu.

Nevím, jak se ti čtyři seznámili, ale zjevně pocházeli ze stejného domovského světa a znali se už dlouho. Od začátku společně vkládali peníze do různých riskantních podniků a kráčeli od jednoho úspěchu k druhému. Jejich poslední kořistí se stala Stříbrná trefa, vzdálený důlní svět. Marx byl vášnivý lovec, který si už přivezl trofeje z půltuctu světů, Desmondovi chtěli vždycky vyrazit na safari a Pollard, který by jinak dal přednost několika týdnům na Kalliopé nebo jiné planetě rozkoší, nakonec s účastí souhlasil, aby mohli kolektivně oslavit svou nejnovější společnou miliardu.

K Marxovi jsem získal okamžitou averzi, protože si hrál na příliš velkého chlapáka. Nepředstavovalo to ale žádný problém; nebyl jsem placen za to, abych si užíval jeho společnost, ale pouze za to, abych mu našel pár výstavních trofejí, které by se mu dobře vyjímaly na zdi, jako lovec navíc působil docela schopně.

Desmondovi byli zajímavý pár. Ramona byla hezká žena, která si dávala hodně záležet na tom, aby vypadala nezajímavě, dokonce až stroze. Byla velmi sečtělá a neustále citovala všechno, co přečetla, až si člověk říkal, jestli si víc užívá čtení v soukromí, nebo citování na veřejnosti. Philemon, její manžel, byl mužíček nenápadný jako myška, příliš mnoho pil, bral drogy a kouřil, svou manželku podle všeho choval v posvátné úctě a na krku nosil drobnou medaili, kterou vyhrál před nějakými třiceti lety na školních běžeckých závodech – nejspíš to byl marný pokus udělat dojem na paní Desmondovou, kterou to nijak neohromovalo.

Pollard byl tichý, nenápadný chlápek, který díky štěstí přišel k penězům a nepředstíral, že je inteligentnější, než ve skutečnosti byl – což z něj, v mých očích, dělalo výrazně chytřejšího člověka, než byli jeho partneři. Vypadal, že nevychází z údivu nad tím, že ho opravdu přemluvili k účasti na výpravě. Měl s sebou přípravky proti spálené kůži, průjmu, hmyzím kousancům a padesáti dalším věcem, které se mu mohly přihodit, a žertoval, že se bojí, aby nepřišel o svou – jak ji sám označoval – vězeňskou pobledlost.

Sešli jsme se na Braxtonu II, v naší oblastní centrále, a pak vyrazili na šestidenní cestu k Dodgsonu IV. Klienti se rozhodli pro hluboký spánek, proto jsme je s kapitánem Mbelem hned po dosažení světelné rychlosti uložili do kokonů a probudili až zhruba dvě hodiny před přistáním.

Byli vyhladovělí – znám ten pocit; hluboký spánek metabolismus značně zpomalí, ale samozřejmě ho nezastaví, jinak byste zemřeli, takže první, po čem hned po probuzení toužíte, jsou tekutiny a jídlo – proto Mbele vyhnal Dabihy z kuchyňky, ve které trávili většinu času, a nechal je připravit pokrmy odpovídající lidským chutím.

Jakmile se naši klienti najedli, začali se vyptávat na cílovou planetu.

„Poslední hodinu jsme strávili na orbitě, zatímco palubní počítač dával dohromady podrobnou topografickou mapu,“ vysvětlil jsem. „Přistaneme hned, jakmile najdu nejlepší místo pro základní tábor.“

„A jaký ten svět je?“ zeptal se Desmond, který si zjevně nepřečetl žádnou z informací, jež jsme mu poslali.

„Nikdy jsem tam nebyl,“ odpověděl jsem. „Nikdo tam nikdy nebyl.“ Usmál jsem se. „Proto vás to stálo tolik peněz.“

„Jak teda můžeme vědět, že tam najdeme nějakou lovnou zvěř?“ zeptal se Marx popudlivě.

„Lovná zvěř tam je, o tom není pochyb,“ ujistil jsem ho. „Pionýrka, která planetu zmapovala, uvedla, že její senzory zaznamenaly čtyři druhy masožravců a celou řadu býložravců, včetně jednoho, který váží až kolem čtyř tun.“

„Ale nikdy tam nepřistála?“ nenechal se odbýt.

„Neměla důvod,“ odpověděl jsem. „Nebyly tam žádné známky inteligentního života a na zmapování stále čekají miliony světů.“

„Tak teda zatraceně doufám, že měla s těmi zvířaty pravdu,“ bručel Marx. „Nezaplatil jsem tolik peněz, abych se díval na nějaké stromy a květinky.“

„Lovil jsem na třech jiných kyslíkových světech, které Karen Dodgsonová zmapovala,“ uklidňoval jsem ho, „a vždy jsme tam našli to, co slibovala.“

„Loví vůbec lidi na chlórových a amoniakových světech?“ zeptal se Pollard.

„Málokdo. Je to vysoce specializovaná záležitost. Pokud se o tom budete chtít dozvědět víc, dám vám na konci safari kontakt na toho správného člověka.“

„Já na pár chlórových světech lovil,“ vložil se do toho Marx.

No jistě, že ano, pomyslel jsem si.

„Skvělý zážitek,“ dodal.

Když se svým klientem musíte strávit několik týdnů nebo měsíců, neřeknete mu do obličeje, že je vejtaha a lhář, ale schováte si tu informaci na později.

„Ta Karen Dodgsonová – to po ní je planeta pojmenovaná?“ zeptala se Ramona Desmondová.

„Takové je výsadní právo pionýrských sborů,“ odpověděl jsem. „Ten, kdo svět zmapuje, jej může také pojmenovat, jak se mu jen zlíbí.“ S úsměvem jsem se odmlčel. „Nejsou zrovna známí skromností, a tak je obvykle nazvou podle sebe.“

„Dodgson,“ promluvila znovu. „Možná tam najdeme žvahlava, nebo kočku Šklíbu, nebo dokonce snárka.“

„Promiňte?“ podivil jsem se.

„Pravé jméno Lewise Carrolla bylo Charles Dodgson.“

„Nikdy jsem o něm neslyšel,“ opáčil jsem.

„Napsal básně Žvahlav a Lovení snárka, a také knížky o Alence.“ Upírala na mě pohled. „Určitě jste je četl.“

„Obávám se, že ne.“

„Nevadí,“ pokrčila rameny. „Byl to jenom vtip. A nijak zvlášť se nepovedl.“

Ze zpětného pohledu si přeji, abychom našli raději žvahlava.

 

„Tak tu bude Snárk!“ Zvonař zakřičel,

když s péčí je vylodit sved;

v přílivu posádku popodržel,

za vlasy prstem je ved.

 

Dodgson IV byl svěží a zelený svět s rozlehlými savanami, hustými lesy plnými desítky metrů vysokých stromů, množstvím velkých vnitrozemských jezer, trojicí sladkovodních oceánů, atmosférou o málo bohatší než byl galaktický standard a gravitací, která byla nepatrně nižší než standard.

Zatímco Dabihové budovali nedaleko lodě tábor a stavěli soběstačné obytné safari bubliny, vyslal jsem Chajinku nasbírat možné zdroje potravy a přinést je do lodní laboratoře na analýzu. Bylo to dokonce lepší, než jsem doufal.

„Mám dobré zprávy,“ oznámil jsem, když jsem vylezl z lodě. „Je tady přinejmenším sedmnáct poživatelných druhů rostlin. Kůra támhletěch stromů se zlatými květy je taky jedlá. Voda není úplně bezpečná, ale moc jí nechybí, takže když ji ozáříme, bude v pořádku.“

„Nepřišel jsem se sem krmit ovocem a bobulemi, nebo co to tam k čertu ten Modrák našel,“ ozval se Marx nevrle. „Pojďme lovit.“

„Myslím, že by pro vás a vaše přátele bylo lepší, kdybyste zůstali den v táboře, než spolu s Chajinkou prozkoumáme území a zjistíme, jak to tady vypadá. Odpočiňte si po cestě a zvykněte si na atmosféru a gravitaci.“

„Proč?“ zeptal se Desmond. „Jaký je v tom rozdíl, jestli půjdeme dnes nebo zítra?“

„Až zjistím, co nás tady čeká, budu vám schopen sdělit, jaké zbraně si máte vzít. Víme sice, že zde žijí masožravci, ale nevíme, jestli loví ve dne, v noci nebo obojí. Nemá smysl strávit celý den hledáním trofeje, která vychází jen v noci.“

„To mě nenapadlo.“ Desmond pokrčil rameny. „Vy jste tu šéf.“

Vzal jsem si kapitána Mbeleho stranou a navrhl mu, aby klienty zabavil nejlépe, jak dovede – aby jim vyprávěl příhody z minulých safari, připravoval pití a za každou cenu je udržel v dobré náladě, zatímco provedeme krátký průzkum a zjistíme, co nás na planetě čeká.

„Mně to tady připadá docela normální,“ pravil Mbele. „Typický primitivní svět.“

„Senzory hlásí, že se zhruba tři kilometry západně odtud nachází velké množství biomasy,“ odpověděl jsem. „Když je tady tolik masa s kopyty, mělo by tu být i hodně predátorů. Než vyrazím do buše se čtyřmi nováčky, chci vědět, co dokážou.“

„Marx se vychloubá všemi těmi safari, na kterých už byl,“ stěžoval si Mbele. „Proč nevezmeš Velkého bílého lovce s sebou?“

„Dobrý pokus,“ opáčil jsem. „Ale jakmile jsme na zemi, rozhoduji já. Máš ho na krku.“

„Pěkně děkuji.“

„Možná, že byl na jiných safari, ale na Dodgsonu IV je nováčkem, a pokud jde o mě, to jediné se počítá.“

„Co se tohohle týče, tak jsi tu nováčkem i ty.“

„Já ale dostávám zaplaceno, abych riskoval život. On mi platí, aby si zajistil trofeje a nemusel riskovat svůj život.“ Rozhlédl jsem se. „Kam se sakra odplížil Chajinka?“

„Myslím, že pomáhá kuchaři.“

„Má vlastní jídlo,“ odsekl jsem podrážděně. „Nepotřebuje naše.“ Obrátil jsem se ke kuchyňské bublině a zařval: „Chajinko, koukej sem naklusat!“

Dabih při zaslechnutí mého hlasu vzhlédl, usmál se a ukázal si na uši.

„Tak si dojdi pro ten zatracený překladač!“ odvětil jsem. „Máme práci.“

Znovu se usmál, odešel a o chvíli později se vrátil s kopím a překladačem, tlumočnickým zařízením, které umožňovalo lidem a Dabihům (s patřičným programem vlastně lidem a prakticky čemukoliv) rozmlouvat v pozemském jazyce.

„Ošklivá příšerka,“ poznamenal Mbele směrem k Chajinkovi.

„Nevybral jsem si ho pro jeho vzhled.“

„Opravdu je tak dobrý?“

„Ten malý parchant dokáže vystopovat biliardovou kouli na dálnici v plným provozu,“ odpověděl jsem. „A má víc odvahy než většina lidí, které znám.“

„Nepovídej,“ řekl Mbele tónem, který naznačoval, že podle něj jsou Dabihové sotva o stupínek – pokud vůbec – pokročilejší než zvířata, která jsme přišli ulovit.

 

„Postava zakrslá – intelekt taky – “

(Zvonař naň nešetřil chvály).

„Kuráž má, to stačí na všechny Snárky,

podstatné je to nad svaly.“

 

Nejsem zastáncem nutnosti pachtit se pěšky, když je k dispozici doprava, ale sestavení safari vozidla zabere Dabihům přinejmenším den, proto nemělo cenu povalovat se v táboře a čekat. Vyrazili jsme s Chajinkou směrem na západ k napajedlu, které na mapě vyznačil počítač. Neměli jsme v plánu po ničem střílet, jenom se rozhlédnout, co se tam dá potkat a jakou výzbroj budou naši klienti potřebovat, až na druhý den ráno vyrazíme na lov.

Cesta k napajedlu nám trvala o něco méně než hodinu, a jakmile jsme se k němu dostali, schovali jsme se v hustém křoví nějakých padesát metrů od vody. Žízeň tam zahánělo malé stádo hnědobílých býložravců, a když odešlo, přišel se napít páreček velkých rudých zvířat, z nichž každé vážilo tak čtyři pět tun. Pak přišlo dalších čtyři nebo pět stád různých býložravců. Zrovna se mi podařilo udělat si pohodlí, když jsem zaslechl tiché šmátrání.

Ohlédl jsem se a uviděl Chajinku, jak zvedá slizkého, deset čísel dlouhého zeleného červa. Chvíli studoval jeho svíjející se tělo, pak si ho strčil do úst a spolkl ho. Na okamžik se zamyslel, jako by si ho vychutnával, pak souhlasně pokýval hlavou a jal se hledat dalšího.

Kdysi dávno mě to znechucovalo, ale strávil jsem s Chajinkou víc než deset let a byl jsem už na jeho stravovací návyky zvyklý. Rozhlížel jsem se po predátorech a nakonec jsem se zeptal, jestli si nějakého nevšiml.

Počkal, až mu to překladač přetlumočí, a pak zavrtěl hlavou. „Možná jsou to noční lovci,“ odpověděl šeptem.

„Nikdy jsem neviděl svět, kde by byli všichni masožravci nočními tvory,“ odporoval jsem. „Musí tu být nějací denní lovci, a na tomhle místě by se měli soustřeďovat.“

„Tak kde jsou?“

„Ty jsi stopař,“ opáčil jsem. „To řekni ty mně.“

Zhluboka si povzdechl – což je děsivý zvuk, pokud nejste na Dabihy zvyklí. Několik zvířat u napajedla se vyděsilo a odběhlo o třicet nebo čtyřicet metrů dál, přičemž se kolem nich zvedal ohromný oblak narudlého prachu. Když se jim nepodařilo zjistit, odkud se ten zvuk ozval, opatrně se vrátila, aby dokončila napájení.

„Počkej tady,“ zašeptal. „Najdu predátory.“

Souhlasně jsem přikývl. Viděl jsem Chajinku přikrádat se k zvířatům na stovce světů, takže jsem věděl, že bych mu byl jenom na obtíž. Uměl se pohybovat stejně tiše jako kterýkoliv predátor a dokázal najít úkryt v místech, kde bych přísahal, že žádný není. V případě nutnosti mohl stát nebo dřepět zcela bez pohybu až patnáct minut. Když mu po obličeji lezl hmyz a do cesty se mu dostalo oko, Chajinka ho ani nezavřel. Měl sice sklony považovat červy a hmyz za pochoutku, a o osobní hygieně měl jen velmi vágní povědomí, ale jakmile se dostal do svého živlu – a tohle byl jeho živel – neexistoval nikdo, ať by byl příslušníkem kteréhokoliv druhu, kdo by se pro tuhle práci hodil lépe.

Usadil jsem se, nastavil si kontaktní čočky na teleskopický režim a skoro deset minut jsem propátrával horizont. Vykouřil jsem při tom dvě bezkouřové cigarety. Napít se přišlo hodně zvířat, sami býložravci. Skoro až příliš mnoho, říkal jsem si, protože tímhle tempem bude z napajedla za pár dní jenom hromada bláta.

Zrovna jsem se chystal zapálit si třetí cigaretu, když se Chajinka opět objevil vedle mě a poklepal mě po rameni.

„Pojď se mnou,“ vybídl mě.

„Našel jsi něco?“

Neodpověděl, jenom se narovnal a vykročil na otevřené prostranství, aniž by se snažil schovávat. Zvířata u napajedla začala panicky bečet a troubit a rozprchla se. Některá se držela těsně u země, jiná s každým krokem kličkovala a některá dělala ohromné skoky. Brzy všechna zmizela v hustém oblaku prachu, který rozvířila.

Šel jsem za Chajinkou skoro kilometr a pak jsme k tomu došli: mrtvé kočkovité zvíře, zjevně predátor. Bylo pokryté bronzově zbarvenou kožešinou a jeho váhu jsem odhadoval na sto padesát kilogramů. Mělo zuby zabijáka a přední i zadní drápy byly bezpochyby určeny k drásání masa z kořisti. Široký ocas pokrývaly kostěné bodce. Zvíře bylo příliš svalnaté, než aby dokázalo vytrvale běhat, ale mohutná ramena a boky byly nejspíš smrtelně účinné při krátkých výpadech do vzdálenosti sta metrů.

„Mrtvé možná sedm hodin,“ odhadoval Chajinka. „Možná osm.“

Nevadilo mi, že je zvíře mrtvé. Starosti mi dělalo to, že jeho lebka i tělo byly rozdrcené. A obzvláště mě trápila absence jakýchkoliv známek, že by se lovec pokusil svou kořist sežrat.

„Přečti stopy,“ řekl jsem. „Pověz mi, co se stalo.“

„Hnědá kočka,“ ukázal Chajinka na mrtvé zvíře, „dnes ráno ulovila kořist. Žaludek je stále plný. Hledala si místo, kde si lehne, ve stínu. Něco ji zabilo.“

„Co ji zabilo?“

Ukázal na podlouhlé stopy, ne o moc větší než lidské. „Tohle je zabiják.“

„Kam šel když zabil hnědou kočku?“

Ještě jednou prozkoumal zem, pak ukázal k severovýchodu. „Támhle.“

„Dokážeme ho do tmy najít?“

Chajinka zavrtěl hlavou. „Odešel už dávno. Čtyři, pět, možná šest hodin.“

„Vraťme se k napajedlu,“ navrhl jsem. „Chci, aby ses podíval, jestli nenechal nějaké stopy tam.“

Svou přítomností jsme odplašili další drobné stádo býložravců. Chajinka prozkoumal půdu.

Konečně se narovnal. „Přišlo a odešlo příliš mnoho zvířat.“

„Udělej kolem napajedla velký kruh,“ nařídil jsem. „Asi tak čtyři sta metrů. Podívej se, jestli nenajdeš nějaké stopy tam.“ Udělal, jak jsem řekl a já šel za ním. Ušli jsme zhruba polovinu okruhu, když se zastavil.

„Zajímavé,“ řekl.

„Co?“

„Dnes časně ráno tu byly hnědé kočky,“ ukázal na zem. „Pak přišel ten, co hnědou kočku zabil – vidíš, tady, jeho stopa překrývá tu kočičí – a kočky utekly.“ Odmlčel se. „Celá rodinka hnědých koček – přinejmenším čtyři, možná pět – a utekly před jediným zvířetem, které loví samo.“

„Jsi si jistý, že je to samotářský lovec?“

Znovu prozkoumal půdu. „Ano. Byl tu sám. Velmi zajímavé.“

Bylo to víc než jen zajímavé.

Někde tu bylo osamocené zvíře, které stálo v potravní pyramidě výše než stopadesátikilové hnědé kočky. Zaplašilo celou smečku velkých predátorů a – tahle část se mi nezamlouvala – nezabíjelo jenom kvůli žrádlu.

Lovci čtou stopy a naslouchají stopařům, ale většinou mají sklony důvěřovat svým instinktům. Nebyli jsme na Dodgsonu IV ještě ani pět hodin, a já už začínal mít špatný pocit.

* * *

„Tak trochu jsem čekal, že přinesete něco exotického k obědu,“ poznamenal Jaxon Pollard, když jsme se vrátili do tábora.

„Nebo možná trofej,“ dodala Ramona Desmondová.

„Já mám trofejí dost, a vy si budete chtít zastřelit svoje vlastní.“

„Nemluvíte zrovna jako nadšený lovec,“ poznamenala.

„Vy si platíte za to, abyste mohli lovit,“ odpověděl jsem. „Moje práce je podporovat vás a zakročit, pokud by se situace vymkla kontrole. Co se mě týče, ideální safari je takové, na kterém ani jednou nevystřelím.“

„To mi vyhovuje,“ přidal se k rozhovoru Marx. „Co budeme zítra lovit?“

„Nejsem si jistý.“

„Nejste si jistý?“ zopakoval. „Co jste sakra dělal celé odpoledne?“

„Zkoumal okolí.“

„Tohle je jako trhání zubů,“ stěžoval si Marx. „Co jste našel?“

„Myslím, že jsme možná našli stopy po snárkovi paní Desmondové. Lepší jméno pro to nemám.“

Najednou to všechny zajímalo.

„Snárk?“ vyptávala se Ramona Desmondová pobaveně. „Jak vypadá?“

„Nevím,“ odpověděl jsem. „Chodí po dvou, ale nemám tušení, kolik má končetin. Nejspíš čtyři. Vyšší počet je u velkých zvířat kdekoliv v Galaxii dosti vzácný. Podle hloubky stop Chajinka odhaduje, že může vážit něco mezi sto dvaceti a dvě stě kilogramy.“

„To není tak moc,“ řekl Marx. „Lovil jsem i větší.“

„Ještě jsem neskončil,“ pokračoval jsem. „Tenhle kraj je plný kořisti, a přesto odsud podle všeho odehnal ostatní predátory.“ Odmlčel jsem se. „I když, to by vlastně mohlo být chybné vyjádření.“

„Chcete říct, že je neodehnal?“ zeptala se naprosto zmatená Ramona.

„Ale ano, jsou pryč. Jenže jsem je nazval ostatními predátory, i když ve skutečnosti nevím, jestli je snárk predátor. Zabil velké kočkovité zvíře, ale nesežral je.“

„Co z toho vyplývá?“ zajímala se Ramona.

Pokrčil jsem rameny. „Nejsem si jistý. Možná, že bránil svoje teritorium. Nebo…“ Nechal jsem větu nedokončenou a zvažoval možné důsledky.

„Nebo co?“

„Nebo možná jenom rád zabíjí.“

„Tak to jsme dva,“ zhodnotil situaci Marx s úsměvem. „Zítra ráno půjdeme a zabijeme si snárka.“

„Zítra ne,“ řekl jsem neústupně.

„Proč ne, sakra?“ zeptal se popuzeně.

„Řídím se pravidlem nikdy nelovit nebezpečnou zvěř, dokud o ní nevím víc, než ví ona o mně,“ odpověděl jsem. „Zítra půjdeme zastřelit něco k jídlu a uvidíme, jestli se nám nepodaří o snárkovi vyzvědět víc.“

„Nezaplatil jsem miliony kreditů za to, abych mohl střílet přežvykující mimozemský dobytek!“ utrhl se Marx. „Objevil jste něco, z čeho doslova čiší skvělý lov. Hlasuji, abychom za tím zítra vyrazili.“

„Obdivuji vaše nadšení a odvahu, pane Marxi,“ řekl jsem. „Ale tohle není demokracie. Jediný platný hlas tu mám já, a protože mým úkolem je dopravit vás všechny po skončení safari zpátky živé a zdravé, nebudeme snárka lovit, dokud toho o něm nezjistíme víc.“

Neřekl už ani slovo, ale viděl jsem na něm, že by mě byl v tom okamžiku nejraději odpráskl se stejným nadšením jako snárka.

* * *

Než jsme na druhý den vyrazili, zkontroloval jsem celé skupině zbraně.

„Pěkná laserová puška,“ uznal jsem, když jsem zkoumal Desmondovu zbrusu novou pýchu.

„To by měla,“ souhlasil, „Stála čtrnáct tisíc kreditů. Má noční mířidla, zlepšovač optiky, stabilizátor…“

„Přineste si taky projektilovou pušku a brokovnici,“ radil jsem mu. „Měli bychom vyzkoušet všechny zbraně.“

„Ale já budu používat jenom tuhle pušku,“ naléhal.

Skoro se mi nechtělo oznámit mu tu novinku.

„Dle mého profesionálního názoru má Dodgson IV biosystém typu B3,“ začal jsem. „Už jsem svá zjištění včera večer zaregistroval, pomocí subprostorového vysílače lodě.“ Vypadal zmateně. „Pro účely sportovního lovu to znamená, že musíte používat zbraně s nevýbušnými projektily maximální ráže .450, dokud nebude klasifikace změněna.“

„Ale…“

„Podívejte,“ přerušil jsem ho. „Máme fúzní granáty, které by dokázaly roztrhat tuhle planetu doslova na kusy. Máme inteligentní střely, které najdou zvíře na vzdálenost patnácti kilometrů, reagují na úhybné manévry a nezasáhnou cíl, dokud není zaručeno okamžité usmrcení. Máme molekulární implodéry, které dokážou proměnit nepřátelskou armádu v rosol. Vzhledem k tomu, na jakou zvěř se chystáme, nic z toho by se nekvalifikovalo jako sportovní lov. Já vím, že ve vašem případě mluvíme jenom o laserové pušce, ale nechcete přece zahájit safari tím, že porušíte zákon, a jsem si jistý, že jako sportovec chcete zvířeti dopřát rovné podmínky.“

Tvářil se pochybovačně, především ohledně těch rovných podmínek, ale nakonec se vrátil do své bubliny a vynesl ven i zbytek arzenálu.

Svolal jsem všechny čtyři k sobě.

„Vaše zbraně byly týden zabalené,“ řekl jsem. „Jejich nastavení mohlo být ovlivněno zrychlením lodě, a gravitace tohoto světa se liší od vašeho domovského, i když jenom minimálně. Proto než začneme, chci vám dát všem šanci upravit si mířidla.“ A také, dodal jsem v duchu, chci vidět, jestli kdokoliv z vás dokáže na čtyřicet metrů zasáhnout neškodný cíl, abych věděl, co mě čeká.

„Připravím terče v prohlubni u řeky,“ pokračoval jsem, „a požádám vás, abyste tam chodili jeden po druhém.“ Nemá smysl nechat horší střelce ztrapňovat se před těmi lepšími – pokud tu tedy nějací lepší střelci jsou.

Vytáhl jsem z nákladového prostoru soupravu nejzákladnějších terčů. Když jsem se dostal k prohlubni, umístil jsem čtyři z nich na vybraná místa, aktivoval jejich antigravitační zařízení a jakmile se začaly lehce pohupovat asi dva metry nad zemí, zavolal jsem Marxe, který se ukázal skoro okamžitě.

„Dobrá, pane Marxi,“ řekl jsem. „Upravil jste si mířidla?“

„Já se vždycky starám o svoje zbraně,“ ohradil se, jako by ta otázka byla urážlivá.

„Tak se podívejme, co dovedete.“

Sebejistě se usmál, zvedl pušku, podíval se přes mířidla, zmáčkl spoušť a rozstřílel dva terče na kusy. Pak to zopakoval s brokovnicí.

„Dobrá střelba,“ uznal jsem.

„Díky,“ odpověděl s pohledem, který říkal: samozřejmě, že jsem skvělý střelec. Vždyť jsem ti to přece říkal, nebo ne?

Další byl Desmond. Zvedl pušku k ramenu, pečlivě zamířil a minul, a pak ještě třikrát.

Vzal jsem mu pušku, srovnal mířidla a vystřelil. Kulka letěla vysoko a doprava, kde se zavrtala do kmenu stromu. Upravil jsem mířidla a znovu vystřelil. Tentokrát jsem se trefil přesně do středu terče.

„Dobrá, zkuste to teď,“ řekl jsem a podal pušku zpátky Desmondovi.

Minul ještě čtyřikrát. Minul vsedě. Minul vleže. Minul s podpěrkou hlavně. Pak zkusil brokovnici a minul ještě dvakrát, než se konečně trefil do terče. Pak, pro pořádek, naprosto špatně použil i laserovou pušku, protože se pokusil paprsek přesně zaměřit místo, aby jím pročesal cílovou oblast, a znovu minul. Když skončil, oběma se nám ulevilo.

Jeho manželka byla o něco lepší. S puškou terč zasáhla na třetí pokus a s brokovnicí na druhý. S laserovou puškou pročesala cílovou oblast a zlikvidovala zbývající terče.

Další měl být Pollard, ale neukázal se, tak jsem se pro něj vrátil do tábora. Seděl mezi ostatními a usrkával z hrnku kávu.

„Jste na řadě, pane Pollarde,“ řekl jsem.

„Já budu dělat jenom holoobrázky,“ odpověděl a pozvedl aparát.

„Jsi si jistý, Jaxone?“ zeptal se ho Desmond.

„Myslím, že zabíjení by se mi nelíbilo,“ odpověděl.

„Tak co tady sakra děláš?“ chtěl vědět Marx.

Pollard se usmál. „Jsem tady proto, Willarde, že jsi s tím neustále otravoval. Navíc jsem na safari ještě nikdy nebyl a hologramy dělám rád.“

„V pořádku,“ souhlasil jsem. „Ale chci, abyste se ode mě ani na okamžik nevzdálil víc než na dvacet metrů.“

„Žádný problém,“ souhlasil Pollard. „Nechci se nechat zabít o nic víc, než chci zabíjet.“

Řekl jsem jeho nosiči zbraní, aby tady zůstal a pomohl s táborem a vařením. Tvářil se, jako bych mu dal facku, ale souhlasil, že udělá, co mu bylo nařízeno.

Vlezli jsme si do vozidla a asi za půl hodiny dojeli k napajedlu. Během pěti minut Marx klidně a efektivně zastřelil párek do bronzova zbarvených býložravců se spirálovými rohy, každého jednou kulkou. Pak využil své právo pojmenovat jakýkoliv druh, který zastřelí jako první a nazval je gazelami Marxovými.

„Co teď?“ zeptal se Desmond. „Na nejbližších pár dní rozhodně víc masa nepotřebujeme.“

„Pošlu vozidlo zpátky do tábora pro stahovače. Přivezou pak hlavy a kožešiny, a taky nejlepší kusy masa, a zbytky mršin je nechám přivázat na okolní stromy.“

„Proč?“

„Návnada,“ mínil Marx.

„Pan Marx má pravdu. Něco už je přijde sežrat. Pach krve by mohl přilákat zpátky kočkovité predátory. A nebo, když budeme mít štěstí, se vrátí snárk a my se o něm zase něco dozvíme.“

„A co budeme mezitím dělat my?“ zeptal se Desmond mrzutě.

„To je na vás,“ odpověděl jsem. „Můžeme tu zůstat, dokud se vozidlo nevrátí, můžeme se do tábora vrátit pěšky, nebo můžeme dojít k močálu asi sedm kilometrů severně odsud a podívat se, jestli tam není něco zajímavého.“

„Například snárk?“ zeptala se Ramona.

„Pět lidí a čtyři Dabihové kráčející sedm kilometrů otevřenou savanou se sotva k něčemu překvapivě připlíží. Ale nejsme součástí ekologického systému. Žádné z místních zvířat není naprogramováno k tomu, aby v nás rozpoznávalo predátory, takže je tu vždycky šance – pokud tam snárk vůbec je – že neuteče, ať už ze ze zvědavosti, nebo jenom obyčejné hlouposti.“

Byla to odpověď, kterou chtěli slyšet, proto se rozhodli jít k močálu. Pollard cestou udělal alespoň padesát hologramů. Desmond si stěžoval na horko, vlhkost, terén a hmyz. Ramona si zastrčila čip, který jí do ucha Četl knihu, a neřekla jediné slovo, dokud jsme nedošli k močálu. Marx jenom sklonil hlavu a kráčel.

Když jsme se tam dostali, narazili jsme na malé stádo býložravců, velmi působivě vypadajících potvor vážících kolem dvou set padesáti kilogramů. Samci měli úžasné, třikrát spirálovitě zatočené rohy dlouhé dobrých sto padesát centimetrů. Vypadaly, jako by byly z křišťálu a fungovaly jako hranoly rozkládající světlo do řady drobných duh.

„Bože můj, podívejte na ně!“ zvolal Pollard, a co nejrychleji pořizoval hologramy.

„Jsou nádherní!“ zašeptala Ramona Desmondová.

„Chtěl bych jednoho,“ přál si Marx studující stádo.

„Měl jste gazely,“ poznamenal jsem. „Právo prvního výstřelu má pan Desmond.“

„Já ho nechci,“ odmítl Desmond nervózně.

„V pořádku,“ přikývl jsem. „Paní Desmondová, máte právo prvního výstřelu.“

„Něco tak krásného bych nikdy nezabila,“ odpověděla.

„Ne,“ zamumlal Desmond tak tiše, aby ho neslyšela. „Ty bys to jenom zavřela do vězení.“

„Pak tedy střílí pan Marx,“ řekl jsem. „Navrhuji, abyste si vybral toho úplně napravo. Nemá nejdelší rohy, ale má je nejsouměrnější. Pojďme trochu blíž.“ Zatímco si Marx bral pušku od svého nosiče a nabíjel ji, obrátil jsem se k ostatním. „Vy zůstaňte tady.“

Dal jsem Chajinkovi znamení, aby se k nim přiblížil oklikou. Marx, předvádějící správnou přikrčenou chůzi, šel za ním a já skupinku uzavíral. (Lovec se rychle naučí nikdy nestát mezi klientem a zvěří. Pokud ne, poskytne práci firmám na umělé uši.)

Když jsme se přiblížili na nějakých třicet metrů, usoudil jsem, že už jsme dostatečně blízko, a kývl na Marxe. Pomalu zvedl pušku a zamířil. Poznal jsem, že míří na srdce, aby neriskoval zničení hlavy. Byla to dobrá strategie, pokud ovšem srdce bylo tam, kde si myslel, že je.

Marx se zhluboka nadechl, pomalu vydechl a začal mačkat spoušť.

A právě v tu chvíli proletěl kolem zářivě zbarvený a divoce vřeštící pták. Rohatý samec vyplašeně poskočil, zrovna když Marxova puška zahřměla. Zbytek stáda se po zaznění výstřelu rozeběhl na všechny strany a než mohl Marx vystřelit podruhé, samec bolestivě zabučel, otočil se a zmizel v nedalekém křoví.

„Jdeme!“ vykřikl Marx rozrušeně, vyskočil a rozběhl se za ním. „Vím, že jsem ho trefil! Daleko se nedostane!“

Když kolem mě probíhal, popadl jsem ho. „Nikam nepůjdete, pane Marxi.“

„Co to má znamenat?“ dožadoval se vysvětlení.

„V tom křoví je velmi nebezpečné raněné zvíře,“ varoval jsem ho. „Nemůžu vás za ním pustit!“

„Jsem stejně dobrý střelec jako vy!“ odsekl. „Byla to jenom nešťastná náhoda, že ho ten pták vyplašil. Vy to víte!“

„Podívejte,“ vysvětloval jsem. „Nejsem nadšený představou, že bych měl pronásledovat hustým křovím raněné zvíře, které má na hlavě dva metr a půl dlouhé meče, ale jsem za to placen. Nemůžu ho hledat a zároveň dávat pozor na vás.“

„Ale…“

„Tvrdíte, že už jste na safari byl,“ přerušil jsem ho. „To znamená, že znáte pravidla.“

Bručel a klel, ale pravidla znal, a tak se připojil ke zbytku skupiny, zatímco Chajinka a já jsme zmizeli v křoví a vydali se hledat naši postřelenou kořist.

Močál páchl hnijící vegetací. Sledovali jsme krvavou stopu na listech a keřích blátem, jež vtahovalo Dabihovy nohy a moje boty, a pak, po dvou stech metrech, stopa najednou mizela. Viděl jsem malý pahorek pár metrů napravo, kde byla tráva zdupaná, větvičky polámané a květiny utržené ze stonků. Chajinka studoval stopy celou minutu, a pak vzhlédl.

„Snárk,“ řekl.

„O čem to mluvíš?“

„Skrýval se, pozoroval nás,“ odpověděl Chajinka. Ukázal na zem. „Tady si zraněné zvíře lehlo. Vidíš tu krev? Snárk byl támhle. To jsou jeho stopy. Když si zvíře lehlo, snárk viděl, že je příliš slabé, než aby znovu vstalo, ale pořád nebezpečné. Obešel ho zezadu. Vidíš – šel tudy. Pak na ně skočil a zabil je.“

„Jak?“

Chajinka pokrčil rameny. „To nepoznám. Ale zvedl je a odnesl.“

„Dokázal by zvednout takhle těžké zvíře?“

„Udělal to.“

„Nemůže mít náskok víc než pár set metrů,“ uvažoval jsem. „Co myslíš? Můžeme ho dohonit?“

„Ty a já? Ano.“

Tu a tam, když jsem se dostal do ráže, mi Chajinka musel připomenout, že nelovím pro svoje vlastní potěšení. Jeho ano naznačovalo, že my dva bychom snárka dohnat mohli. Marx by možná přítěží nebyl.

Ale v žádném případě jsme nemohli močálem táhnout Pollarda a Desmondovy, dávat pozor na predátory a doufat, že stáhneme snárkův náskok – a samozřejmě, nemohl jsem je nechat ani samotné, zatímco bychom s Marxem pronásledovali snárka.

„V pořádku,“ povzdechl jsem si. „Vraťme se a řekněme jim, co se stalo.“

Marx začal vyvádět. Rozkřikoval se a nadával dobré tři minuty, a ke konci jsem už měl pocit, že je tomu zloději trofejí připraven vyhlásit krevní mstu.

Když se konečně uklidnil, nechal jsem tam Chajinku, aby zkusil o snárkovi ještě něco zjistit, zatímco my ostatní jsme se vydali na cestu zpátky k napajedlu, kde na nás čekalo vozidlo.

 

Tolik už měsíců, týdnů jsme pluli

(na čtyři rozdělit šlo by),

Dosud však nezřeli (navzdor mé vůli)

ni náznak Snárka, tak co by!

 

Když jsme se rozpálení, unavení a hladoví vrátili do tábora, Mbele se dobře bavil.

„Mluvíš o snárkovi, jako kdyby existoval!“ řekl pobaveně. „Je to vymyšlené stvoření z dětské říkanky.“

„Snárk je jenom jméno, které se k němu celkem hodí,“ namítl jsem. „Můžeme mu říkat, jak jen budeš chtít.“

„Říkejme mu fikce,“ opáčil. „Nikdo ho neviděl.“

„No jistě,“ kývl jsem. „Předpokládám, že když zavřeš oči, zmizí celá Galaxie.“

„To mě nikdy nenapadlo,“ přiznal Mbele. „Ale možné to je.“ Zamyslel se. „Rozhodně v to doufám. Cítím se pak potřebný.“

„Podívej!“ vybuchl jsem. „Máme tu stopadesátikilovou mrtvou zabijáckou kočku a zmizelou antilopu, která byla ještě větší!“ Zahleděl jsem se na něj. ‚Já tu kočku nezabil a antilopu jsem neodnesl. Udělal jsi to ty!‘

Spolkl odpověď a po zbytek dne se mi širokým obloukem vyhýbal.

* * *

Chajinka se vrátil do tábora na druhý den ráno a zamával na mě. Došel jsem k němu.

„Zjistil jsi něco?“ zeptal jsem se.

„Je to zajímavé zvíře,“ odpověděl.

Zašklebil jsem se, protože, jak všichni vědí, Dabihové jsou mistry v zlehčování.

 

Vyslyšte, posádko, sdělím vám zakrátko

pět rysů bez přibarvení,

dle kterých poznáte, kdekol je potkáte,

Snárky, nad něž nicož není.

 

Shromáždil jsem loveckou skupinu kolem sebe.

„Tak,“ začal jsem, „teď toho o snárkovi víme trochu víc, než jsme věděli včera.“ Odmlčel jsem se, abych viděl, jak zareagují. Všichni kromě Desmonda vypadali, že je to zajímá. Desmond se tvářil, že si přeje být někde jinde.

„Chajinka byl u stromů, ke kterým jsme přivázali maso ze zastřelených zvířat,“ pokračoval jsem.

„A?“ zeptal se Marx.

„Provazy byly rozvázané. Nikoliv přeříznuté, roztržené nebo překousané. Rozvázané. Takže víme, že má snárk buď prsty, nebo nějaké zatraceně šikovné přívěsky. Část masa zmizela.“

„Dobře,“ řekla Ramona. „Víme, že umí rozvazovat uzly. Co dál?“

„Víme, že je masožravý,“ řekl jsem. „Tím jsme si včera nebyli jisti.“

„No a?“ ohradil se Marx. „V Galaxii existují miliony masožravců. Na tom není nic jedinečného.“

„Znamená to, že se příliš nevzdálí od stád. Je to jeho samoobsluha.“

„Možná, že musí žrát jenom jednou za pár měsíců,“ namítl Marx nevzrušeně.

„Ne,“ odporoval jsem. „To je třetí věc, kterou jsme zjistili: musí se krmit zhruba stejně často jako my.“

„Podle čeho to víme?“ zeptala se Ramona.

„Chajinka říká, že se snárk k masu přibližoval velmi opatrně, ale jeho stopy ukazují, že jakmile se nasytil, odklusal. Stopa po necelých dvou kilometrech zmizela, ale víme, že celou tu vzdálenost překonal klusem.“

„Aha!“ řekla Ramona. „Chápu.“

„Já teda ne, zatraceně,“ stěžoval si její manžel.

„Cokoliv, co dokáže udržet takové tempo a takový energetický výdaj, musí přijímat potravu vesměs každý den.“ Odmlčel jsem se. „A víme ještě čtvrtou věc.“

„Jakou?“ zeptala se.

„Nebojí se nás,“ řekl jsem. „Musel vědět, že jsme to byli my, kdo ta zvířata zabil. Naše stopy a pachy byly všude kolem, a samozřejmě tam byly ty provazy. Ví, že je nás přinejmenším devět – pět, pokud by nepočítal Chajinku a tři nosiče zbraní, ale nemá důvod je nepočítat. A přesto, ani několik hodin po tom, co to zjistil, tuhle oblast neopustil.“ Znovu jsem se odmlčel. „To nás vede k pátému závěru. Není moc chytrý. Nepochopil, že zvíře, které včera zabil, zranila Marxova puška. Protože kdyby si uvědomil, že dokážeme zabíjet na dálku, tak by z nás strach měl.“

„Tohle všechno jste vydedukoval z několika stop, které našel Chajinka?“ zeptal se Desmond pochybovačně.

„Lovení nespočívá v ničem jiném než ve čtení stop a interpretaci jejich smyslu,“ vysvětlil jsem. „Střílení je jenom posledním krokem.“

„Tak teď už po něm půjdeme?“ zeptal se Marx dychtivě. Zavrtěl jsem hlavou. „Poslal jsem už mezitím Chajinku, aby se poohlédl po jeho doupěti. Jestli je jako většina masožravců, bude si chtít po krmení odpočinout. Když budeme vědět, kde ho hledat, ušetří nám to spoustu času a námahy. Bude rozumnější počkat na zprávy od Chajinky a vyrazit na lov snárka ráno.“

„Je to zvláštní,“ řekla Ramona. „Nikdy jsme to stvoření neviděli, a stejně jsme už dospěli k závěru, že je neuvěřitelné hrozivé.“

„Samozřejmě, že je hrozivé,“ zdůraznil jsem.

„Říkáte to, jako kdyby bylo hrozivé všechno,“ odvětila s blahosklonným úsměvem.

„To je první axiom lovu,“ odpověděl jsem. „Všechno kouše.“

„Jestli je ten tvor tak nebezpečný, jak ho popisujete,“ ozval se Desmond váhavě, „máme dovoleno použít… no, sofistikovanější zbraně?“

„Buď aspoň trochu chlap, Philemone,“ řekl Marx opovržlivě.

„Jsem bankéř, ne nějaký zatracený Alan Quatermain!“ odsekl Desmond.

„Jestli se bojíš, zůstaň v táboře,“ navrhl Marx. „Já osobně se nemůžu dočkat, až ho dostanu do mířidel.“

„Neodpověděl jste mi na otázku, pane Belle,“ naléhal Desmond.

Mbele vytáhl knihu předpisů a začal nahlas číst. „Pakliže zbraně, které používáte, nejsou dle lovcova úsudku nedostatečné k usmrcení kořisti, musíte používat zbraně, které byly pro daný svět schválené.“

„Takže pokud představuje vážnou hrozbu, můžeme použít pulzní pušky a molekulární implodéry a podobně?“

„Viděl jste někdy molekulární implodér v akci?“ zeptal jsem se. „Namiřte jím na padesátipatrovou budovu a za tři vteřiny z ní uděláte pudink.“

„A co pulzní pušky?“ nevzdával se.

„Když některou z nich zasáhnete cíl, moc velká trofej vám nezbyde,“ řekl jsem.

„Něco přece potřebujeme, sakra!“ skučel Desmond.

„Máme více než dost palebné síly, abychom zabili kterékoliv zvíře na této planetě,“ namítl jsem. Začínal mě rozčilovat. „Nechci být hrubý, ale je rozdíl mezi nedostatečným lovcem a nedostatečnou zbraní.“

„Pod to se klidně podepíšu!“ zamumlal Marx.

„Tak to bylo velmi hrubé, pane Belle,“ odvětil Desmond, zvedl se a odkráčel do své bubliny. Jeho žena za ním hleděla bez jakéhokoliv výrazu, pak vytáhla knížku a začetla se do ní.

„Takhle to dopadne, když je člověk upřímný,“ pravil Marx, který se ani nepokoušel skrývat pobavení. „Jenom doufám, že je ten snárk aspoň z poloviny takový, jak ho popisujete.“

S polovinou bych se spokojil, pomyslel jsem si neklidně.

* * *

Chajinka, který seděl na střeše safari vozidla, zvedl kopí, což byl signál, abych zastavil.

Seskočil dolů, sehnul se, několik vteřin zkoumal trávu, a pak odklusal doleva s očima přilepenýma k zemi.

Vylezl jsem ven a popadl pušku.

„Počkejte tady,“ řekl jsem čtyřem lidem. Dabihští nosiči zbraní, kteří za jízdy svírali držadla a stupátka v zadní části vozidla, se pustili a stáli teď těsně za vozidlem.

„Kdo bude střílet?“ zeptal se Marx.

„Tak moment,“ zamyslel jsem se. „Vy jste včera zastřelil toho velkého samce, a paní Desmondová krátce předtím zabila zvíře podobné kanci. Dnes střílí první pan Desmond.“

„Já z vozidla nevystoupím,“ ozval se Desmond.

„Střílet z bezpečí vozidla je proti předpisům,“ poukázal jsem.

„Seru na vaše předpisy a seru na vás!“ rozeřval se Desmond.

„Nechci střílet první! Nechci střílet vůbec\ Ani nevím, co na tomhle stupidním safari dělám!“

„Zatraceně, Philemone!“ sykl na něj Marx.

„Co se děje?“ zeptal se Desmond polekaně.

„Jestli tady něco bylo, pane Desmonde,“ vysvětloval jsem a snažil se udržet na uzdě svůj hněv, „právě jste tomu dal více než dostatečný důvod upalovat odsud ke všem čertům. Na lovu nikdy nesmíte křičet.“

Znechuceně jsem odešel a připojil se k Chajinkovi pod malým stromem. Stál vedle zdechliny mladého býložravce s roztříštěnou lebkou.

„Snárk,“ ukazoval na lebku.

„Kdy?“ zeptal jsem se.

Roztáhl mrtvému zvířeti pysk, aby mohl prozkoumat dásně, sáhl mu do uší a několik vteřin zkoumal další části těla.

„Pět hodin,“ odhadl. „Možná šest.“

„Uprostřed noci.“

„Ano.“

 

Pozdě že vstává, až příliš je zřejmé,

posnídat večer se chystá,

večeři odkládá pak, tomu dejme,

na zítra, nezjasnačista

 

„Dokážeš najít jeho stopu?“ zeptal jsem se Chajinky.

Rozhlédl se, a pak předvedl dabihský ekvivalent zamračení. „Mizí,“ řekl nakonec a ukázal na tři metry vzdálené místo.

„Máš tím na mysli, že jeho stopy později zahladila nějaká zvířata?“

Pokrčil rameny. „Žádné stopy. Ani jeho, ani ničeho jiného.“

„Proč ne?“

Na to neměl odpověď.

Dlouho jsem hleděl na zem. „Dobrá,“ prohlásil jsem nakonec. „Vraťme se do vozidla.“

Zaujal svou obvyklou pozici na střeše, zatímco já se posadil k ovládacímu panelu a zamyslel se.

„No?“ zeptal se Marx. „Mělo to něco společného se snárkem?“

„Ano,“ souhlasil jsem, pořád zmatený nepřítomností jakýchkoliv stop. „V noci tady lovil. Jeho kořistí se stalo zvíře přizpůsobené pohybu, který bych nazval úhybným manévrováním. To znamená, že snárk má skvělé noční vidění a dobré motorické schopnosti.“

„Takže je to noční lovec?“ zeptala se Ramona.

„Ne, to bych neřekl,“ odpověděl jsem. „Toho samce s křišťálovými rohy zabil uprostřed dne, takže je stejně jako většina predátorů oportunista. Když se mu nabízí žrádlo, vezme si je. Každopádně, pokud se nám nepodán najít jeho doupě, zbudujeme nejspíš posed, budeme v něm nehybně sedět s puškami, každý večer pověsíme čerstvou návnadu a budeme doufat, že ho zaujme.“

„To není opravdický lov!“ řekl Marx posměšně.

„V žádném případě ho nemůžeme jít honit za tmy,“ odpověděl jsem.

„Já nejdu za tmy honit vůbec nic!“ prohlásil Desmond pevně. „Jestli to chcete udělat, tak beze mě.“

„Nebuď takový zbabělec!“ obořil se na něj Marx.

„Běž do prdele, Willarde!“ odsekl Desmond.

„Odvážná slova,“ opáčil Marx. „Co kdybys vzal trochu té odvahy a nasměroval ji proti zvířatům?“

„Nesnáším to tady!“ utrhl se Desmond. „Myslím, že bychom se měli vrátit do tábora.“

„A dělat co?“ zeptal se Marx sarkasticky.

„A zvážit naše možnosti,“ odpověděl. „Je to velká planeta. Třeba bychom mohli odletět a přistát na nějakém jiném kontinentě. Na takovém, kde nejsou žádní snárkové.“

„Nesmysl,“ zavrhl to Marx. „Přišli jsme sem lovit velkou zvěř. No tak teď jsme ji našli.“

„Já nevím, co jsme to našli,“ prohlásil Desmond, napůl hněvivě a napůl v panice, „a ty to taky nevíš.“

„Proto je to tak dobrý a vzrušující sport,“ odpověděl Marx. „Vzrušující je sledovat sport v holovizi,“ odsekl Desmond. „Tohle je nebezpečné.“

„To je to samé, zatraceně,“ zamumlal Marx.

* * *

Další dva dny jsme strávili neúspěšným hledáním jakýchkoliv stop po snárkovi. Chvíli jsem si myslel, že tuhle oblast opustil a zvažoval jsem přesun základního tábora, ale pak Chajinka objevil nějaké relativně čerstvé stopy, staré možná tři hodiny. Proto jsme tábor nakonec nepřesunuli – ale ani jsme to stvoření nenašli.

Pak, během odpoledne třetího dne hledání, když jsme odpočívali usazení ve stínu velkého stromu s fialovými a zlatými květy, jsme z dálky zaslechli podivný zvuk.

„Hřmění?“ zeptal se Marx.

„To sotva,“ namítl Pollard. „Na obloze není ani mráček.“

„No, něco to bylo,“ pokračoval Marx.

Ramona se zamračila. „A přibližuje se to. Nebo to přinejmenším nabírá na hlasitosti.“

V náhlé předtuše jsem přepnul čočky do teleskopického režimu… a to bylo naše zatracené štěstí.

„Okamžitě všichni na strom – a rychle!“ zařval jsem. „Ale…“

„Bez diskuze! Lezte!“

Nebyli to ti nejobratnější stromolezci, jaké jsem kdy potkal, ale když konečně uviděli to, co jsem viděl já, podařilo se jim dostat ze země pekelně rychle. O minutu později pod námi prohřmělo několik tisíc gazel Marxových.

Počkal jsem, až se prach usadí, pak jsem slezl na zem a propátral obzor.

„Dobrá, už můžete bez obav slézt,“ oznámil jsem.

„Proč jsme si nezalezli do vozidla?“ zeptala se Ramona, když slezla ze stromu a zkontrolovala si škrábance na rukách.

„Je to otevřený vůz, paní Desmondová,“ poukázal jsem. „Mohla jste skončit s rozbitou hlavou, když přes něj přeskakovaly – nebo s gazelou na klíně, pokud by byla některá z nich mizerný skokan.“

„To máte pravdu.“

„Co mohlo sakra způsobit něco takového?“ zeptal se Pollard, který civěl za prchajícím stádem a při tom se oprašoval.

„Řekl bych, že nějaký predátor byl nešikovný při lovu kořisti, nebo ten lov úplně pokazil.“

„Z čeho tak usuzujete?“

„Protože to byl první splašený úprk, který jsme tu viděli. Můžeme tedy předpokládat, že když je některá gazela ulovená rychle a efektivně, ostatní se jenom přesunou z dosahu predátora a vrátí se k pastvě. Pokud predátor kořist mine, nebo ji zraní, a pak ji honí uprostřed stáda, způsobí to paniku.“

„Myslíte, že to byla jedna z těch velkých koček?“ zeptal se Pollard.

„Je to možné.“

„Moc rád bych si pořídil hologram některé z nich s kořistí.“

„Možná se vám to přání splní, pane Pollarde,“ pravil jsem. „Vrátíme se po stopách na místo, odkud gazely utekly, a budeme doufat, že budeme mít štěstí.“

„To mi docela vyhovuje,“ prohlásil Marx a poplácal pušku.

* * *

Jeli jsme s vozidlem na jihozápad, dokud nezačal být terén příliš náročný, pak jsme vůz opustili a kráčeli krajinou, která se z kopcovité s občasnými stromy měnila v hustě zalesněnou. Chajinka klusal před námi, s očima upřenýma na zem, všímal si věcí, které bych nezahlédl ani já, až se nakonec zastavil. „Co se děje?“ zeptal jsem se, když jsem k němu došel. Ukázal přímo před sebe do hustého porostu. „Je támhle.“

„Co?“

„Snárk,“ řekl a ukázal na osamělou stopu.

„Jak hluboký je ten úkryt?“ zeptal jsem se. „Jak můžeš vědět, že tím neproběhl?“

Ukázal na keře pokryté tmy. „Bezbolestně by tím proběhnout nemohl.“

„Nikdy jsi ho neviděl,“ namítla Ramona, která se k nám připojila. „Jak to víš?“

„Aby se nepoškrábal, musel by být lesním tvorem, stvořeným Bohem ke zdejšímu životu,“ odpověděl Chajinka, jako by to vysvětloval dítěti. „Ale my víme, že loví na pláních. Obyvatel lesa s tlustou těžkou kůží a kostmi by se nedokázal pohybovat dost rychle. Takže tohle není jeho domov – je to jeho skrýš.“ Napadlo mě, že je dost velká šance, že to není jenom jeho skrýš, že by to klidně mohla být jeho pevnost. Houští bylo prakticky neproniknutelné a lesní půda byla pokrytá suchým listím, takže se k němu nikdo nemohl připlížit, aniž by mu poskytl hromadu varování.

„Na co čekáme?“ zeptal se Marx, který k nám došel s Desmondem. Zastavil se na tak dlouho, aby si od svého nosiče převzal pušku.

„Čekáme, dokud nevymyslím nejlepší způsob, jak to udělat,“ odpověděl jsem.

„Půjdeme tam a odpráskneme ho,“ namítl Marx. „Co je na tom tak těžkého?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Tohle je jeho území. Zná zde každou píď. Při chůzi způsobíme hodně hluku a s ohledem na to, jak jsou horní patra stromů propletená, mám takový pocit, že šest set metrů od okraje lesa by mohla být tma jako v noci.“

„Tak použijeme infračervená mířidla,“ opáčil Marx.

Pořád jsem hleděl do hustého porostu. „Nelíbí se mi to,“ řekl jsem. „Všechny výhody jsou na jeho straně.“

„Ale my máme zbraně,“ naléhal Marx.

„Jenže při minimální viditelnosti a manévrovatelnosti nám nebudou moc platné.“

„Kravina!“ vyprskl Marx. „Marníme tu čas. Pojďme na něj.“

„Nesu za vás čtyři zodpovědnost,“ odpověděl jsem. „Nemůžu riskovat vaše bezpečí a nechat vás tam jít. Během pár minut byste mohli ztratit kontakt se mnou i jeden s druhým. S každým krokem budete dělat kravál, a pokud mám pravdu ohledně světla, mohli byste se za chvíli ocitnout přímo vedle něj, aniž byste ho viděli. Navíc jsme zatím žádné lesy na Dodgsonu ne-zkoumali. Snárk tam nemusí být jediným nebezpečím. Může tam žít cokoliv, od stromových koček přes jedovatý hmyz až po nevrlé patnáctimetrové hady.“

„Co tedy navrhujete?“ zeptal se Marx.

„Největší smysl dává posed,“ odpověděl jsem. „Ale jeho zbudování by mohlo zabrat půl dne, a kdoví, kde už tou dobou snárk bude?“ Odmlčel jsem se. „Dobrá. Vy tři, kteří máte zbraně, se rozestupte. Pane Pollarde, vy se držte bezpečně za nimi. Chajinka a já půjdeme do lesa a pokusíme se ho vyplašit.“

„Myslela jsem, že jste říkal, že je to příliš nebezpečné,“ namítla Ramona.

„Dovolte, abych se opravil,“ řekl jsem. „Je to příliš nebezpečné pro amatéry.“

„Jestli je tu riziko, že by vás mohl zranit, proč se na to prostě nevykašleme?“ pokračovala.

„Oceňuji vaši starost,“ začal jsem, „ale…“

„Není to z mé strany tak úplně nezištné. Jestli vás zabije, co bude s námi?“

„Vrátíte se do základního tábora a řeknete Mbelemu, co se stalo. Ten odešle subprostorovým rádiem zprávu do centrály a společnost Silinger a Mahr rozhodne, jestli vám vrátí peníze nebo vás vezme na jinou planetu s novým lovcem.“

„Ve vašem podání to zní tak… tak profesně,“ pravila znechuceně.

„Je to moje profese.“

„Proč jste se vůbec stal lovcem?“

Pokrčil jsem rameny. „Proč jste se stala soudkyní?“

„Fascinuje mě řád.“

„To mě taky,“ odpověděl jsem.

„Vy vidíte řád v zabíjení zvířat?“

„Vidím řád v přírodě. Smrt je toho jenom součástí.“ Odmlčel jsem se. „A teď, pane Marxi,“ obrátil jsem se k němu, „chci, abyste…“

Nebyl tam.

„Kam sakra šel?“ chtěl jsem vědět.

Vypadalo to, že to neví nikdo, dokonce ani Chajinka. Pak ke mně přišel jeho nosič zbraní.

„Šéf Marx šel támhle.“ Ukázal k lesu, pak smutně pozvedl náhradní pušku. „Nepočkal na mě.“

„Do prdele!“ zamumlal jsem. „Jako by nestačilo, že tam musím vlézt za snárkem. Teď mám navíc zatraceně velkou šanci, že mě ten silácký blbec zastřelí!“

„Proč by po vás střílel?“ podivila se Ramona.

„Uslyší mě dřív, než mě uvidí,“ vysvětlil jsem. „Je napumpovaný adrenalinem. Bude přesvědčený, že jsem snárk.“

„Tak zůstaňte tady.“

„Nejradši bych zůstal,“ přiznal jsem popravdě. „Ale mám v popisu práce chránit ho, ať už to chce nebo ne.“

O pět vteřin později už byla celá tahle debata akademická, protože jsme zaslechli výstřel, a pak dlouhý, agonický výkřik. Lidský výkřik.

„Postavte se asi tak dvě stě metrů od sebe,“ nakázal jsem Desmondovým. „Zastřelte všechno, co odtamtud vyleze a nebude to vypadat jako já nebo Dabih!“ Pak jsem se obrátil k Chajinkovi: „Jdeme!“

Dabih nás vedl do lesa. Pak porost zhoustl, zešeřilo se, a my ztratili Marxovu stopu. „Když se rozdělíme, najdeme ho spíš,“ zašeptal jsem. „Jdi doleva, já půjdu doprava.“

Držel jsem pušku v pohotovosti a přál si, abych si toho rána nasadil infračervené čočky. Za minutu jsem přestal Chajinku slyšet, takže když jsem konečně opět zaslechl jakési kroky, musel jsem počkat, dokud nezjistím, jestli je to Dabih nebo snárk.

Není žádným tajemstvím, že lovci neradi chodí za zraněným zvířetem do houští. Něco vám ale řeknu: jít do houští za nezraněným zvířetem je ještě méně lákavé. Do očí mi tekl pot, do bot, ponožek a rukávů mi lezl hmyz a moje puška byla najednou třikrát těžší. Viděl jsem sotva tři metry před sebe a kdyby Marx začal volat o pomoc padesát metrů ode mě, trvalo by mi nejspíš pět minut, než bych ho našel.

Ale Marx už o pomoc volat nemohl. Najednou se mi podařilo rozeznat lidskou postavu ležící na zemi. Opatrně jsem se k ní přibližoval, snárka – ať už vypadal jakkoliv – jsem viděl za každým stromem.

Konečně jsem se dostal až k Marxovi a klekl jsem si, abych ho prozkoumal. Měl rozseknuté hrdlo a z díry, která mu zela v břiše, se valily ven vnitřnosti. Byl nejspíš mrtvý dřív, než dopadl na zem.

„Chajinko!“ zařval jsem. Neozvala se žádná odpověď.

Volal jsem jeho jméno každých třicet vteřin a konečně, asi po pěti minutách, jsem zaslechl, jak se hustým porostem prodírá tělo a monotónní tlumočený hlas říká: „Nestřílej! Nestřílej!“

„Pojď sem!“ zavolal jsem.

Za chvíli se ke mně připojil. „Snárk,“ konstatoval při pohledu na Marxovu mrtvolu.

„Určitě?“ zeptal jsem se.

„Určitě.“

„V pořádku. Pomoz mi vynést odsud jeho tělo.“

Najednou jsme zaslechli dva výstřely z pušky.

„Zatraceně!“ zařval jsem. „Utíká!“

„Možná, že bude mrtvý,“ odhadoval Chajinka a vedl nás ven z lesa. „Padly dva výstřely.“

Když jsme se konečně dostali na otevřené prostranství, našli jsme Philemona Desmonda, jak sedí na zemi, hyperventiluje a celý se třese. Ramona a Pollard stáli o pár metrů dál a civěli na něj – ona s neskrývaným opovržením, on s jistou mírou soucitu.

„Co se stalo?“ ptal jsem se.

„Vyřítil se z lesa přímo na nás!“ hlásil Desmond rozechvělým hlasem.

„Slyšeli jsme dva výstřely. Trefili jste ho?“

„Nemyslím.“ Začal se znovu třást. „Ne, já určitě ne.“

„Jak jste ho sakra mohli minout?“ zařval jsem. „Nemohl být od vás dál než dvacet metrů!“

„Ještě nikdy jsem nic nezabil!“ zařval na mě Desmond.

Propátral jsem kopcovitou krajinu. Po snárkovi nebylo ani stopy, a jen v prostým okem viditelném prostoru muselo být tak pět set dobrých úkrytů.

„Úžasné!“ zamumlal jsem. „Opravdu úžasné!“

 

Zvonař tu pozdvižně zbrázdil své čelo:

„Pročpak jsi neřek to dříve?!

Teď Snárk je za dveřmi, říct se to mělo

dočasu, stvoření tklivé!“

 

Vyvlekli jsme Marxovo tělo z lesa a naložili ho do zadní části safari vozidla.

„Bože můj!“ zakvílel Desmond. „Je mrtvý! Byl z nás jediný, zatraceně, kdo vůbec něco věděl o lovu, a je mrtvý! Musíme odsud zmizet!“

„Byl to také přítel,“ připomněla mu Ramona. „Mohl bys trochu té sebelítosti ušetřit i pro něj.“

„Ramono!“ okřikl ji Pollard drsně.

„Omlouvám se,“ prohodila naprosto neupřímně.

Pollard civěl na Marxovo tělo od chvíle, co jsme ho vyvlekli z lesa. „Ježíši, ten je v hrozném stavu!“ vyhrkl nakonec. „Trpěl hodně?“

„Ne,“ ujistil jsem ho. „S takovými ranami určitě ne – musel okamžitě upadnout do šoku.“

„Tak za to bychom měli být nejspíš vděční,“ zhodnotil Pollard. Konečně odtrhl pohled od mrtvoly a obrátil se ke mně. „Co teď?“

„Teď už to není otázka sportu,“ odpověděl jsem a morbidně při tom uvažoval, jestli mi úřady za to, že jsem ztratil klienta, licenci rovnou zruší nebo jenom pozastaví. „Zabil jednoho z nás. Musí zemřít.“

„Myslel jsem, že to je tak nějak celý účel safari.“

„Účelem je sportovní lov, při kterém má zvěř všechny výhody. Teď je účelem zabít ho tak rychle a účinně, jak jen budeme schopni.“

„To zní jako pomsta,“ poznamenala Ramona.

„Praktičnost,“ opravil jsem ji. „Když teď ví, jak je to snadné, nechceme, aby si na zabíjení ozbrojených lidí zvykl.“

„Jak ho zastavíte?“

„Existují způsoby,“ řekl jsem. „Použiji všechny triky, které znám – a mám jich zásobu na celý život – než bude mít znovu příležitost zabít.“ Odmlčel jsem se. „A teď chci, abyste mi popsali, jak vypadá, abych věděl, jaké pasti připravit.“

„Vypadá jako velký rudý lidoop s planoucíma očima,“ řekl Pollard.

„Ne,“ oponovala Ramona. „Vypadá spíš jako hnědý medvěd, ale s delšími končetinami.“

„Byl hladký,“ nadhodil Pollard.

Ramona znovu nesouhlasila. „Ne, byl chundelatý.“

„Skvělé,“ zamumlal jsem. „Doufám, že jste aspoň pořídil pár hologramů, pane Pollarde?“

Zavrtěl hlavou. „Když odtamtud vyběhl, byl jsem tak překvapený, že jsem na aparát úplně zapomněl,“ přiznal zahanbeně.

„Tak to jste mi nesmírně pomohli,“ pravil jsem znechuceně. Obrátil jsem se k Desmondovi. „Co vy?“

„Nevím,“ zakňoural. Najednou se zachvěl. „Vypadal jako smrt!“

„Musíte Philemonovi odpustit,“ poznamenala Ramona s výrazem, který říkal, že ona mu odpustit nehodlá. „Je opravdu velmi dobrý, co se týče investic a obchodních fúzí, dokonce i nepřátelských převzetí. Není však příliš schopný, pokud jde o fyzické záležitosti.“ Poplácala ho po medaili. „Kromě utíkání.“

* * *

Marx měl na Rooseveltu III manželku a tři dospělé děti a jeho přátelé si byli jisti, že ho budou chtít dopravit domů, proto jsme jeho tělo zavřeli do vakuového kontejneru a uložili do nákladového prostoru.

Jakmile to bylo vyřízené, dali jsme se s Chajinkou do práce. Nastražili jsme sedm pastí, vrátili se do tábora a čekali.

Časně z rána dalšího dne jsme se šli podívat, jak to dopadlo.

Tak jsem se dozvěděl, že snárk má sardonický smysl pro humor.

V každé pasti byla zvířecí mrtvola. Abychom si však omylem nepomysleli, že s tím máme něco společného, všechny měly rozdrcené hlavy.

Ten zmetek si z nás utahoval.

 

„Snárk je tvor zvláštní; vážení, vznešení,

není jak jiná zvěř lovná.

Zkusme naň umná i neumná řešení:

šance je každá dnes rovná!“

 

Na druhý den ráno mě probudilo vzdáleně povědomé mimozemské brebentění. Trvalo mi minutu, než se mi pročistila mysl a já poznal, co to slyším. Pak jsem vyběhl z bubliny a málem se srazil s Chajinkou, který běžel za mnou.

„Co se děje?“ chtěl jsem vědět.

Odpověděl mi svým rodným jazykem.

„Kde máš překladač?“ zeptal jsem se.

Odpověděl mi brebentěním. Nerozuměl jsem mu ani slovo. Nakonec mě odtáhl do míst, kde Dabihové jedli a spali a ukázal na beztvarou hromadu kovu, plastu a počítačových čipů. Někdy během noci se snárk tiše vplížil do tábora a zničil všechny překladače.

Musel jsem si klást otázku: byla to jenom šťastná náhoda, nebo snad mohl vědět, jak moc jsme je potřebovali?

Mbele, kterého probudily stejné zvuky, rychle vyšel ze své bubliny.

„Co se tu sakra děje?“ ptal se.

„Podívej se sám,“ ukázal jsem na překladače.

„Ježíši!“ zhrozil se. „Mluví některý z Dabihů pozemským jazykem?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Kdyby jím mluvili, tak by nepotřebovali překladače, že ano?“

„Udělal to snárk?“

Zašklebil jsem se. „Kdo jiný?“

„Co teď uděláš?“

„Zaprvé, pokusím se přijít na to, jestli to byla zlomyslnost nebo zlovůle a jestli měl vůbec ponětí, jaký zmatek tím způsobí.“

„Myslíš, že by mohl být o něco inteligentnější než obyčejný lesní medvěd?“

„Nevím. Žije jako zvíře, chová se jako zvíře a loví jako zvíře. Ale během krátké doby zabil Marxe a postaral se o to, aby zbývajících pět lidí nemohlo komunikovat s dvanácti Dabihy.“ Věnoval jsem mu kyselý nucený úsměv. „To není na hloupé zvíře špatné, že?“

„Měl bys raději probudit ostatní a říct jim, co se stalo,“ radil mi Mbele.

„Já vím,“ souhlasil jsem. Nakopl jsem jeden z rozbitých překladačů, až se odrazil od stromu. „Do prdele!“

Probudil jsem Desmondovy a Pollarda a sdělil jim, k čemu došlo. Vypadalo to, že Philemon Desmond omdlí. Zbylí dva byli o něco nápomocnější.

„Kdy se to stalo?“ zeptal se Pollard.

„Chajinka by vám zřejmě poskytl přesnější odhad, ale nemůžu si s ním promluvit. Můj odhad je tak dvě hodiny.“

„Takže kdybychom se za ním vydali, měl by náskok dvě hodiny?“

„Přesně tak.“

„Měli bychom ho raději rychle zabít,“ navrhla Ramona. „Teď, když ví, kde máme tábor, může se kdykoliv vrátit.“

„Dejte mi laserovou pušku,“ dodal Pollard. „Naposledy jsem z pušky vystřelil jako dítě na táboře, ale jak těžké může být pálit kolem sebe paprskem?“

„Vypadáte, že nejste ve své kůži, pane Desmonde,“ řekl jsem. „Možná byste chtěl zůstat v táboře.“

Zdálo se, že je nesmírně vděčný, že jsem mu dal takovou šanci, jak z toho vybruslit. Pak to jeho žena všechno zkazila, když dodala, že by jenom překážel.

„Jdu s vámi,“ změnil názor.

„Opravdu to není nutné,“ naléhal jsem.

„Zaplatil jsem. Jdu.“

A tím bylo rozhodnuto.

„Nemá smysl brát s sebou nosiče zbraní,“ podotkl jsem, když jsme všichni čtyři kráčeli k safari vozidlu. „Nemůžeme s nimi mluvit, a kromě toho, v tomhle případě pravidla neplatí. Jestli ho spatříme, zlikvidujeme ho z bezpečí vozidla. Budete si moct při pročesávání okolí pevně opřít pušky.“ Vyšplhali se na sedačky. „Počkejte tu chvíli.“

Vrátil jsem se, vyhledal Mbeleho a řekl mu, že jdeme lovit snárka a že by měl využít Dabihy k vytvoření nějakého obranného perimetru. Pak jsem dal znamení Chajinkovi, aby se ke mně připojil. O chvilku později zaujal své obvyklé místo na střeše vozidla a vyrazili jsme pronásledovat snárka.

Stopa vedla na severovýchod, přes savanu, směrem k zvlněné krajině a velkému, řídce zalesněnému údolí. Dvakrát nebo třikrát jsem si myslel, že za dalším kopcem už ho musíme spatřit, ale byl to opatrný parchant. Byla už polovina odpoledne a my ho pořád ani nezahlédli.

Když padl soumrak, Chajinka už nemohl číst stopy z vozidla, proto seskočil a klusal před námi, s očima přilepenýma k zemi. Když jsme vjeli do údolí, šel už po stopě tak pomalu, že Ramona a Pollard vystoupili a kráčeli vedle něj, zatímco já jel s vozidlem za nimi a Desmond se choulil vzadu.

 

Údolí v rokli začlo se zužovat

chlad a tma v přednoční době

rostly (až skleslostí začly je sužovat),

takže se semkli až k sobě.

 

Přišla noc a po snárkovi stále ani stopy. Nechtěl jsem riskovat, že vozidlo poškodím jízdou v nočním terénu, proto jsme až do úsvitu spali a pak jsme se rozjeli k základnímu táboru, do kterého jsme se dostali krátce před polednem.

Na pohled, který nás tam čekal, nebyl nikdo z nás připravený.

Jedenáct Dabihů, které jsme v táboře nechali, leželo na zemi mrtvých v groteskně zkroucených pozicích, s rozervanými hrdly nebo vyhřezlými vnitřnostmi. Všude se povalovaly utržené ruce a nohy a celý tábor se koupal v krvi. Mrtvé oči nás vítaly vyčítavými pohledy, jako by říkaly: „Kde jste byli, když jsme vás potřebovali?“

Zápach byl horší než pohled. Ramoně se udělalo špatně a začala zvracet. Desmond zafňukal a stočil se na podlaze vozidla do fetální polohy, aby se na tu řež nemusel dívat. Pollard ztuhl jako socha a po chvilce začal zvracet taky.

Za svůj život jsem už viděl hodně mrtvých. Stejně tak Chajinka. Ale ani jeden z nás nikdy neviděl nic, co by se tomuhle byť jen vzdáleně podobalo. K žádnému velkému boji tu nedošlo. Dvěstěkilovému predátorovi nezabere vyhlazení skupinky neozbrojených pětačtyřicetikilových Dabihů mnoho času. Odhadoval jsem, že bylo po všem za méně než minutu.

„Co se tady k čertu stalo?“ zeptal se Pollard, zesláble ukazující na krví nasáklá roztrhaná těla, když byl konečně schopen promluvit.

 

„Metodu mohl bych s radostí sdělit,

dříve než z hlavy mi zmizí,

však není času tvým otázkám čelit –

na téma tobě tak cizí.“

 

„Kde je Mbele?“ položil jsem otázku, když jsem konečně překonal šok z toho, co vidím, a uvědomil jsem si, že není mezi oběťmi.

Než mi mohl kdokoliv odpovědět, rozběhl jsem se k poklopu a vpadl s připravenou puškou do lodě, napůl očekávaje, že se na mě každou chvíli vrhne snárk.

To, co z kapitána Mbeleho zbylo, jsem našel v pilotní kabině. Hlavu měl utrženou a břicho rozervané. Podlaha, přepážky i obrazovky byly zmáčené krví.

„Je tam?“ zavolala Ramona ze země.

„Zůstaňte venku!“ zařval jsem.

Pak jsem prohledal každý centimetr lodě a pátral po snárkovi. Cítil jsem, jak mi buší srdce, když jsem procházel jednotlivými sekcemi, ale nebylo po něm ani stopy.

Vrátil jsem se do pilotní kabiny a začal ji důkladně kontrolovat. Snárk nevěděl, jak loď funguje ani co to je, ale věděl, že patří jeho nepřátelům a nadělal hodně škod. Některé zničené věci – pilotní křeslo, kokony pro hluboký spánek a pomocné obrazovky – nebyly důležité. Jiné – spouštěč fúze, navigační počítač a subprostorové rádio – byly hodně důležité.

Procházel jsem dál lodí a hodnotil škody. Snárk při svém běsnění roztrhal několik postelí, ale nejhůř poškozená byla kuchyňka. Měl jsem pocit, že v ní už nikdy nebude nic fungovat.

Vrátil jsem se ven a sešel se s ostatními.

„Našel jste kapitána Mbeleho?“ zeptala se Ramona.

„Ano. Je v lodi.“ Vykročila k poklopu. Uchopil jsem ji za paži. „Věřte mi. Nechcete to vidět.“

„A dost!“ zařval Desmond. „Byli jsme blázni, že jsme sem vůbec letěli. Chci pryč! Ne zítra, ne později! Hnědl“

„Souhlasím s tímto návrhem,“ podpořila ho Ramona. „Odleťme k čertu z téhle planety, než zabije někoho dalšího.“

„Nejde to,“ odpověděl jsem pochmurně. „Snárk loď vážně poškodil.“

„Jak dlouho bude trvat oprava?“ zeptal se Pollard.

„Kdybych byl zkušený lodní mechanik s kompletní výbavou nástrojů a všemi náhradními díly, které potřebuji, tak by to trvalo asi týden,“ odpověděl jsem. „Ale já jsem lovec, který neví, jak se opravují rozbité kosmické lodě. Nevěděl bych ani kde začít.“

„Chcete říct, že jsme tu uvázli?“ zeptala se Ramona.

„Prozatím,“ přiznal jsem.

„Co myslíte tím ‚prozatím‘?“ zavřeštěl Desmond hystericky. „Jsme tady navždycky! Jsme mrtví! Všichni jsme mrtví!“

Popadl jsem ho a zatřásl jím, a když nepřestával vřískat, uhodil jsem ho tvrdě do obličeje.

„Tohle nám nepomůže!“ zařval jsem zlostně.

„Nikdy se z téhle zatracené blátivé koule nedostaneme!“ kňoural.

„Ano, dostaneme,“ odsekl jsem. „Mbele měl povinnost hlásit se každý týden společnosti Silinger a Mahr. Když se jim neozveme, vyšlou záchrannou výpravu. Stačí zůstat naživu, než se sem dostanou.“

„Nikdy nepřijdou!“ naříkal Desmond. „Všichni zemřeme!“

„Přestaňte fňukat!“ utrhl jsem se na něj. Přesně tohle teď potřebuji, pomyslel jsem si znechuceně. Jsme obklopení roztrhanými mrtvolami, země je celá nasáklá krví, snárk je nejspíš poblíž a tenhle blbec ztrácí nervy. „Máme práci!“ Všichni se na mě podívali. „Chci, abyste vy tři začali kopat masový hrob pro jedenáct Dabihů. Až to bude hotové, chci, abyste všechno spálili – každý strom, každý keř, všechno – abychom se zbavili zápachu krve, který by přitahoval predátory. Co nepůjde spálit, to pohřbíme.“

„A co budete mezitím dělat vy?“ dožadoval se Desmond, který znovu nabyl alespoň kousíček rozvahy.

„Vynesu z lodě Mbeleho ostatky a vytřu všechnu krev,“ odpověděl jsem bez obalu. „Leda byste to chtěl raději udělat vy.“ Vypadal, že omdlí. „Pak, pokud se mi podaří domluvit s Chajinkou, společně zajistíme oblast.“

„Jak?“ zeptala se Ramona.

„Máme pár zařízení, která jsou citlivá na pohyb a tělesné teplo. Možná se nám podaří sestavit nějaký poplašný systém. Můžeme je s Chajinkou skrytě rozprostřít kolem tábora. Jestli skončíme dřív než vy, přidáme se a pomůžeme vám s hrobem. Tak se do toho dejte – čím dřív skončíme, tím dřív se budeme moct zamknout v lodi a rozhodnout se, co uděláme dál.“

„Můžeme vůbec něco dělat?“ zeptal se Pollard.

„Vždycky se dá něco dělat,“ odpověděl jsem.

Trvalo mi skoro čtyři hodiny, než jsem pilotní kabinu očistil od Mbeleho krve a vnitřností. Jeho ostatky jsem uložil do vakuového pytle, který jsem si přehodil přes rameno a vynesl ven.

Chajinka pomáhal vykopat hrob. Zavolal jsem ho k sobě a pomocí složité pantomimy jsem mu vysvětlil, co mám v úmyslu. O chvilku později jsme už po obvodu tábora umisťovali senzory. Nemělo smysl zůstávat v obytných bublinách, když se kolem potuloval tak nebezpečný nepřítel, proto jsem je složil a odnesl zpátky do nákladového prostoru. Hrob stále ještě nebyl vykopaný, a tak jsme ho s Chajinkou pomohli dokončit. Desmond se nechtěl žádné z mrtvol dotknout a Ramona vypadala, že bude opět zvracet, proto jsem těla a jejich rozházené kusy odtahal do hrobu s pomocí Dabiha a Pollarda. Přihodil jsem k nim pytel s Mbeleho ostatky, a když jsme hrob společně zaházeli, přečetl jsem nad ním něco z bible.

„Co teď?“ zeptala se Ramona, špinavá a na pokraji fyzického zhroucení.

„Teď všechno spálíme, zahrabeme veškerou zbývající uschlou krev, a pak se přesuneme do lodě,“ řekl jsem.

„A tam budeme jen tak čekat na záchranu?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Může to trvat týdny, než sem záchranná skupina dorazí, možná i měsíc. Budeme potřebovat maso, a protože ho nemůžeme zmrazit, když je kuchyňka zničená, budeme pravděpodobně muset chodit každý den na lov, nebo přinejmenším každý druhý.“

„Chápu,“ přikývla.

„A taky zabiju snárka,“ dodal jsem.

„Proč prostě nepočkat na záchrannou skupinu a neriskovat?“ zeptala se Ramona s obavami.

„Zabil třináct bytostí, které byly pod mou ochranou,“ reagoval jsem pochmurně. „Zabiju ho, i kdyby to bylo to poslední, co udělám.“

„Možná by vám měl Philemon dát svou laserovou pušku,“ navrhla Ramona. „Stejně z ní neumí moc střílet.“

Desmond po ní střelil pohledem, ale nepromluvil.

„Mohl by ji potřebovat,“ řekl jsem. „Kromě toho, jsem se svou zbraní spokojený.“

„Kde ho budete lovit?“ zeptal se Pollard.

„Přímo tady v hlavní oblasti,“ odpověděl jsem. „Nemá žádný důvod, aby ji opustil.“

„Nemůžeme tu jenom sedět jako návnada a čekat na něj!“ zakňučel Desmond. „Za celou dobu, co jsme na téhle planetě, jste ho ani nezahlédl. Zato on zabil Marxe, Mbeleho a Dabihy. Chodí si do tábora, jak se mu zachce! Zničil nám překladače a loď! Budeme potřebovat armádu, abychom ho zabili!“

„Kdyby se vrátil, budete v lodi v bezpečí,“ ujistil jsem ho.

„Kapitánovi Mbelemu nijak nepomohlo, že se schoval v lodi,“ poznamenala Ramona.

„Nezavřel poklop. Nakolik jsem vyčetl ze stop, spatřil, co se děje a rozběhl se do lodě pro zbraň. Snárk ho dostal dřív, než ji našel.“ Odmlčel jsem se. „Měl mít dost rozumu, aby se tady neprocházel beze zbraně.“

„Tak teď je to jeho chyba, že ho ten netvor zabil?“ rozkřičel se Desmond. „Nebudeme vinit lovce, který to podělal! Budeme vinit oběť!“

V tu chvíli mi došla trpělivost. „Ještě jedno slovo a bude tu o mrtvolu víc!“ zařval jsem na něj.

Pollard se postavil mezi nás. „Nechte toho!“ štěkl. „To stvoření je někde tady. Nedělejte za něj jeho práci!“

Po tomhle jsme se oba uklidnili a konečně šli do lodě. Neměli jsme nic k jídlu, ale byli jsme fyzicky a emočně tak vyčerpaní, že na tom nezáleželo. Za půl hodiny jsme všichni tvrdě spali.

* * *

Každého rána jsme s Chajinkou procházeli spálenou zemí, která byla ještě nedávno pokrytá vegetací. Nastoupili jsme do safari vozidla a připravili se na shánění potravy na celý den. A i když se teď poblíž lodě nemohl nikam schovat, neustále jsem měl zneklidňující pocit, že nás snárk pozoruje, odhaduje naše síly, čeká na příležitost.

Nikdy jsme se od tábora nevzdálili víc než šest kilometrů. Nestřílel jsem ta nejvhodnější zvířata, ale jednoduše ta nejbližší. Pak jsme si uřízli tolik pruhů masa, kolik jsme si mysleli, že budeme potřebovat a zbytek jsme nechali mrchožroutům. Vrátili jsme se do tábora a po snídani jsme vyrazili pěšky hledat stopy po snárkovi.

Věděl jsem, že je blízko, věděl jsem to stejně jistě jako vlastní jméno, ale nedokázali jsme po něm najít žádné fyzické stopy. Varoval jsem ostatní, aby neopouštěli loď neozbrojení, nebo aby ji nejlépe neopouštěli vůbec, a za žádných okolností se od ní nevzdalovali na víc než třicet metrů, pokud jsem nebyl s nimi.

Pátého dne po masakru už měli všichni červeného masa plné zuby, proto jsem se rozhodl vyrazit s Chajinkou k řece a zkusit pomocí kopí ulovit pár ryb.

„Můžu jít s vámi?“ zeptala se Ramona, vystrkující hlavu z poklopu. „Začínám mít lehkou klaustrofobií.“

Neviděl jsem žádný důvod, proč by nemohla. Se mnou a Chajinkou byla ve větším bezpečí než uvnitř lodi.

„Vezměte si pušku,“ řekl jsem.

Zmizela v lodi a o chvilku později se opět objevila s laserovou puškou.

„Jsem připravená.“

„Jdeme.“

Kráčeli jsme hustým porostem k řece.

„Chodí sem pít všechna zvířata z okolí,“ poznamenala Ramona. „Nebylo by snazší lovit tady, než odjíždět každé ráno v safari vozidle?“

„Přilákali bychom příliš mnoho mrchožroutů,“ vysvětlil jsem. „A protože sem s Chajinkou chodíme dvakrát denně pro vodu, proč si způsobovat problémy?“

„Chápu.“ Odmlčela se. „Žijí v řece nějací masožravci? Takoví, kteří by mohli sežrat člověka?“

„Žádné jsem neviděl,“ odpověděl jsem. „Ale koupání bych v ní rozhodně nedoporučoval.“

Jakmile jsme došli k řece, popadl Chajinka velkou větev a začal s ní mlátit do vody. Když se ujistil, že je to bezpečné, vešel až po stehna do vody, zvedl kopí nad hlavu a připravil se k útoku, zatímco my jej v naprosté tichosti sledovali. Stál tam nehybně skoro dvě minuty, pak najednou bodl do vody, a když kopí vytáhl, byla na něm velká zmítající se ryba.

Zakřenil se a řekl něco, čemu jsem nerozuměl, pak se vyškrábal na břeh, popadl kámen a praštil jím rybu do hlavy. Přestala se hýbat a Chajinka se vrátil do vody.

„Ještě dvě a máme oběd,“ poznamenal jsem.

„Je opravdu třída,“ ocenila stopaře Ramona. „Kde jste ho našel?“

„Zdědil jsem ho.“

„Prosím?“

„Dělal pro lovce, u kterého jsem se zaučoval,“ vysvětloval jsem. „Když odešel do důchodu, nechal mi seznam klientů – a Chajinku.“

Chajinka náhle triumfálně zařval. Zvedl kopí, na jehož konci se zmítala velká, asi tak dvanáctikilová ryba.

Dabih vážil jen něco málo přes čtyřicet kilo, proud byl silný a dno řeky kluzké. Najednou přepadl na záda a zmizel pod hladinou.

O chvilku později se zase vynořil, ale bez kopí a bez ryby. Viděl jsem, jak plují po proudu, nějakých deset metrů od něj. Nemělo smysl mu říkat, kam se má podívat. Bez překladače by mi nerozuměl ani slovo. Proto jsem vešel do vody a vyrazil za kopím sám. Voda mi rychle vystoupala k hrudníku a musel jsem bojovat s proudem, ale nakonec jsem kopí zachytil a vrátil se zpátky na břeh. Chajinka vylezl chvilku po mně se zahanbeným úšklebkem. Pronesl další nesrozumitelný komentář a rozbil rybě hlavu, stejně jako té první.

„Vidíte?“ pravil jsem sardonicky. „Na safari může být napínavé i rybaření.“

Nikdo mi neodpověděl. Rozhlédl jsem se kolem. Po Ramoně Desmondové nebylo nikde ani památky.

 

Snárk poté pokročil vyhlásil ortel,

neb Soudce sypal se, dávil,

krčil se, zatímco Snárk, maje fortel,

vztyčil se v tichu a pravil:

 

Přidřepl jsem u její mrtvoly. Kolem nebyla žádná krev. Nehlučně jí zlomil krk a nechal ji ležet na místě.

„Celou dobu nás pozoroval,“ zuřil jsem. „Počkal si, až bude sama, pak ji popadl a odvlekl do křoví.“ Z té myšlenky mě zamrazilo. „Říkám si, kdo je tady vlastně lovec a kdo kořist?“

Chajinka zamumlal něco nesrozumitelného.

„Dobře,“ řekl jsem nakonec. „Odnesme ji zpátky do tábora.“

Přehodil jsem si Ramonino tělo přes rameno a dal Chajinkovi znamení, aby mě následoval.

Když nás Desmond zahlédl, vyběhl z lodě. Začal se bít a trhat si vlasy a z plna hrdla vykřikovat nesmyslná slova.

„Co se to sakra děje?“ zeptal se Pollard vylézající z poklopu. Pak spatřil tělo. Měl co dělat, aby ovládl hlas. „Ach, Ježíši! Ach, Ježíši!“ opakoval stále dokola. Když se konečně uklidnil, řekl: „Tohle není pouhé zvíře! Je to nějaký oživlý mstivý mimozemský bůh!“

Chajinka odešel do nákladového prostoru a vrátil se s lopatou.

Pollard civěl na Desmonda, který pořád běsnil. „Pomůžu s kopáním hrobu.“

„Děkuji,“ řekl jsem. „Myslím, že bych měl raději vzít Desmonda do kajuty a dát mu sedativa.“

Přešel jsem k němu a položil mu ruku na rameno.

„Byla to vaše chyba!“ zařval. „Měl jste ji chránit, ale nechal jste ji umřít!“

Nemohl jsem to popřít, proto jsem ho jenom jemně postrkoval směrem k lodi.

A pak, mezi dvěma okamžiky, se v něm něco zlomilo. Viděl jsem mu to v obličeji. Oči se mu rozšířily, v čelistních svalech mu začalo cukat, změnila se mu dokonce i barva hlasu.

„Já tu bestii naučím, co ji čeká, když zabije manželku nejmocnějšího muže na Dálném Londýně!“ Obrátil se k okolnímu porostu a zařval: „Jsem Philemon Desmond, k čertu, a už mě nebaví třást se strachy před nějakou podělanou hloupou nestvůrou! Slyšíš mě! Je konec! Je po tobě!“

„Pojďte, pane Desmonde,“ vyzval jsem ho tiše a tlačil ho k lodi.

„Kdo jste sakra vy?“ zeptal se, a já viděl, že mě opravdu nepoznává.

Chtěl jsem ho uklidnit nějakou odpovědí, když najednou všechno zčernalo a země mi vyrazila vstříc.

 

Bankéř byl kuráží prosycen, v ráži,

neprošel bez povšimnutí,

dopředu dral se, po písečné pláži

v snárkolovném pominutí.

 

Pollard mi vyšplíchl vodu do obličeje. Zalapal jsem po dechu, posadil se a sáhl si rukou na hlavu. Když jsem ji odtáhl, byla celá od krve.

„Jste v pořádku?“ zeptal se, kleče vedle mě. Za ním jsem spatřil Chajinku.

„Co se stalo?“

„Nejsem si jistý,“ odpověděl. „Právě jsme začínali kopat hrob, když jsem zaslechl, že Desmond náhle přestal blábolit. Pak vás patrně něčím praštil po hlavě a utekl.“

„Vůbec jsem to nečekal,“ zavrčel jsem a divoce mrkal očima. „Kam šel?“

„Nevím.“ Ukázal na jihozápad. „Myslím, že támhle.“

„Do prdele!“ zaláteřil jsem. „Snárk je pořád poblíž!“

Pokusil jsem se zvednout na nohy, ale přemohla mě bolest a závrať a znovu jsem se ztěžka posadil.

„Jen klid,“ chlácholil mě. „Máte nejspíš pekelný otřes mozku. Kde je lékárnička? Možná bych mohl aspoň zastavit krvácení.“

Řekl jsem mu, kde ji najde, a dál jsem se pokoušel zaostřit zrak.

Když se Pollard vrátil a začal se věnovat mojí hlavě, zeptal jsem se: „Všiml jste si, jestli si s sebou aspoň vzal laserovou pušku?“

„Jestli ji neměl, když vás uhodil, tak se pro ni nezastavoval.“

„Zatraceně!“

„Nejspíš to znamená, že ji nemá.“

„Úžasné,“ zamumlal jsem a cukl sebou, když se dotkl mého temene. „Takže pobíhá neozbrojený divočinou a řve z plných plic.“

„Hotovo,“ prohlásil Pollard a vstal. „Není to hezké, ale přinejmenším to přestalo krvácet. Jak se cítíte?“

„Omámené,“ přiznal jsem. „Pomozte mi vstát.“

Jakmile jsem byl na nohou, začal jsem se rozhlížet. „Kde mám pušku?“

„Tady,“ odvětil Pollard, zvedl ji a podal mi ji. „Nejste ale ve stavu, ve kterém byste mohl jít Desmonda pronásledovat.“

„Nejdu pronásledovat Desmonda,“ zamumlal jsem. „Jdu pronásledovat snárka!“ Dal jsem znamení Chajinkovi, aby se ke mně připojil, a vyrazil jsem nejistě k jihozápadu. „Zamkněte se v lodi.“

„Nejdřív dokončím Ramonin hrob.“

„Ne!“

„Ale…“

„Pokud nejste připraven odehnat snárka lopatou, až se tu objeví, tak udělejte, co říkám.“

„Nemůžu tady její tělo nechat mrchožroutům,“ protestoval. „Vezměte ji s sebou. Nastříkejte ji konzervanty, které používáme na trofeje, a uložte ji do nákladového prostoru. Pochováme ji, až se vrátím.“

„Jestli se vrátíte,“ opravil mě. „Vypadáte, že sotva stojíte na nohou.“

„Vrátím se,“ slíbil jsem mu. „Pořád jsem lovec a on je pořád pouhé zvíře.“

„Jistě. Pouhé zvíře. Proto jsme zůstali naživu jenom vy, já a Chajinka.“

* * *

Desmond se moc daleko nedostal. Ani jsem to nečekal. Našli jsme ho necelý kilometr daleko s rozdrcenou lebkou. Odnesl jsem ho zpátky do tábora a pochoval vedle jeho manželky.

„Ten parchant měl před námi od samého začátku jeden krok náskok,“ hořce meditoval Pollard, když jsme seděli vedle lodě a zaháněli žízeň zteplalou vodou. Chajinka seděl několik metrů od nás, nehybný jako socha, díval se a naslouchal jakýmkoliv známkám přítomnosti snárka.

„Je chytřejší, než jsem si myslel,“ přiznal jsem. „Nebo má víc štěstí.“

„Nic z toho nebylo štěstí,“ namítl Pollard. „Musí být inteligentní.“

„Rozhodně,“ souhlasil jsem.

Pollard vytřeštil oči. „Tak moment!“ vykřikl. „Jestli jste věděl, že je inteligentní, jak to, že jsme ho vůbec lovili?“

„Je rozdíl mezi inteligencí a myšlením,“ hájil jsem se. „Víme, že je inteligentní. Nevíme, jestli myslí.“

Vypadal zmateně. „Myslel jsem si, že je to totéž.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Šimpanzi na staré Zemi byli dost inteligentní na to, aby dokázali vytvářet hrubé nástroje a předávat tuto vědomost z jedné generace na druhou – ale nikdo nikdy nepotvrdil, že by mysleli. Skutečnost, že snárk dokáže maskovat svou stopu, objevovat moje pasti a vyhýbat se nám, svědčí o jeho inteligenci. Neznamená to ale, že má vědomí.“

„Na druhou stranu to nedokazuje, že ho nemá,“ namítl Pollard zatvrzele.

„Ne, nedokazuje.“

„Co tedy uděláme?“

„Zabijeme ho,“ odpověděl jsem.

„I kdyby měl vědomí?“

„Co uděláte, když někdo zabije patnáct myslících bytostí?“ zeptal jsem se. „Když je to člověk, tak ho popravíte. Když je to zvíře, tak ho vystopujete a zabijete. Tak jako tak výsledek je stejný.“

„V pořádku,“ pokývl Pollard pochybovačně. „Zabijeme ho. Jak?“

„Opustíme loď a půjdeme po něm.“

„Proč?“ dožadoval se. „V lodi jsme v bezpečí!“

„To řekněte Mbelemu, Desmondovým a Dabihům,“ odsekl jsem. „Dokud jsme tady, ví, kde nás najde, ale my nevíme, kde je on. To znamená, že on je lovec a my kořist. Pokud tábor opustíme a najdeme jeho stopu dřív než on tu naši, staneme se opět lovci.“ Vstal jsem. „Vlastně – čím dřív vyrazíme, tím lépe.“ Neměl z toho radost, ale nezbývalo mu nic jiného než jít se mnou, protože jinak by tu musel zůstat sám. Když jsme naložili vozidlo, zaklepal jsem na střechu, počkal, až na ni Chajinka vyskočí, a pak jsme se rozjeli k místu, kde jsme našli Desmondovo tělo.

Dabih našel stopu a my se po ní vydali za snárkem. Chtěl jsem ho dostat tak moc, až jsem měl z toho pachuť v ústech. Nebyla to jenom pomsta za všechny lidi a Dabihy, které zabil. Nebyla to ani otázka profesionální pýchy. Věděl jsem jen, že je to můj poslední lov, protože po tom, co jsem přišel o patnáct myslících bytostí, které jsem měl chránit, mi už licenci nikdy nedají.

Stopa vedla zpátky k táboru, kde nás snárk pozoroval, jak pochováváme Desmondovo tělo. Držel se mimo dohled, dokud jsme neodjeli, a pak vyrazil na severozápad. Šli jsme po stopě do pozdního odpoledne a za tu dobu jsme se dostali nějakých třináct kilometrů od lodě.

„Nemá smysl vracet se na noc zpátky,“ pravil jsem Pollardovi. „Už bychom stopu nemuseli nikdy znovu najít.“

„Nemůže se stát, že by se obloukem vrátil k táboru?“

„Dokud jsme tady, tak ne,“ mínil jsem s naprostou jistotou. „Tohle už není lov. Tohle je válka. Žádná strana toho nenechá, dokud tu druhou nezlikviduje.“

Podíval se na mě velmi podobně, jako jsem se dříve já díval na Desmonda. Nakonec řekl: „V noci ho stopovat nemůžeme.“

„Já vím,“ souhlasil jsem. „Budeme držet tříhodinové hlídky – vy, já a Chajinka – a jakmile bude dost světla, vyrazíme dál.“ Vzal jsem si první hlídku a byl jsem tak rozrušený, že se mi nechtělo spát, takže jsem probděl i Pollardovu hlídku, než jsem probudil Chajinku a podařilo se mi na tři hodiny si zdřímnout. Jakmile se rozednilo, vyrazili jsme znovu po stopě.

V poledne jsme dojeli k malému kaňonu. Pak jsem náhle v dálce zahlédl pohyb. Zastavil jsem vozidlo a aktivoval teleskopické čočky.

Byl asi dva kilometry před námi a stál k nám otočený zády, ale já věděl, že jsem konečně poprvé zahlédl snárka.

 

Vztyčený, vznešený, v záblesku věčný,

pak divý vrhnul se, v letu,

(bodnutý, uštknutý?) v rokli, skok sečný,

 v úžasu čekali větu.

 

Dojel jsem k okraji kaňonu. Chajinka seskočil ze střechy a my s Pollardem jsme se k němu za okamžik připojili.

„Jste si jistý, že jste ho viděl?“ zeptal se Pollard.

„Jsem,“ odpověděl jsem. „Dvounožec. Zrzavá srst. Vypadá skoro jako kříženec medvěda a gorily, přinejmenším z dálky.“

„Jo, to bude on.“ Zahleděl se do kaňonu. „A slezl tam dolů?“

„Přesně tak,“ přisvědčil jsem.

„Předpokládám, že jdeme za ním?“

„Není důvod očekávat, že by někde poblíž zase vylezl,“ odvětil jsem. „Když budeme čekat, ztratí se nám.“

„Vypadá to dost kamenitě,“ namítl Pollard. „Dokážeme tam najít jeho stopu?“

„Chajinka ji najde.“

Pollard si těžce povzdychl. „Ale k čertu,“ pokrčil rameny. „Nebudu tady čekat sám, zatímco ho vy dva budete pronásledovat. Předpokládám, že s vámi budu ve větším bezpečí. Pokud si tedy v tom terénu nezlámu vaz.“

Mávl jsem na Chajinku, aby nás vedl dolů, protože měl mnohem jistější krok než kterýkoliv člověk. Kráčel asi padesát metrů po okraji srázu, pak narazil na neznatelnou pěšinku, po které jsme šli skoro hodinu.

Dostali jsme se na dno kaňonu k úzkému potůčku, kde jsme zahnali žízeň a doufali, že nám z vody nebude špatně, protože ozařovací tablety jsme nechali v lodi.

Chvilku jsme odpočívali, pak jsme pokračovali v lovu. Chajinka dokázal najít stopu v místech, kde bych přísahal, že žádná není. Krátce po poledni přestalo být dno kaňonu rovné a my museli sledovat stezku kroutící se kolem řady skalních formací i přes ně. Pollard to nesl statečně, ale nebyl ve formě. Pořád zaostával, několikrát se nám dokonce ztratil z dohledu, a to nás nutilo zastavovat se a čekat, než nás dožene.

Když se zase jednou opozdil, rozhodl jsem se, že se ho zeptám, jestli nepotřebuje přestávku. Neodvažoval jsem se křičet, abych nevyzradil naši polohu snárkovi, proto jsem se rozhodl pro kompromis a dal jsem Chajinkovi znamení, aby zpomalil, dokud nás Pollard nedožene.

Nedohnal nás. Po pár minutách jsme se vrátili, abychom zjistili, co se stalo.

Nemohl jsem ho najít. Jako by zmizel z povrchu planety.

 

Do tmy dál lovili, bezradně pátrali,

místo to neneslo stopy

Pekař že se Snárkem by se tu utkali,

bez chmýří, knoflíku z klopy.

 

Hledali jsme Pollarda půl hodiny. Nebylo po něm ani stopy, a nakonec jsme byli nuceni připustit, že se snárkovi nějak podařilo dostat se nám obloukem do zad, nebo se schoval a čekal, až projdeme kolem. Tak jako tak bylo zjevné, že se mu podařilo Pollarda ulovit.

Věděl jsem, že je další hledání marné, proto jsem dal Chajinkovi znamení, aby pokračoval v pátrání po snárkovi. Šli jsme po skalnatém dně kaňonu, až jsme nakonec došli k strmé stěně.

„Buď půjdeme nahoru, nebo zpátky,“ řekl jsem s pohledem upřeným na stěnu. „Co z toho to bude?“

Chajinka na mě vyčkávavě hleděl, jestli mu dám znamení, kudy dál.

Ohlédl jsem se směrem, odkud jsme přišli, pak nahoru po stezce, po které jsme šli…

… a když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem, že se na mě řítí něco velkého!

Odstrčil jsem Chajinku z cesty, vrhl se doleva a udělal kotoul.

Dopadlo to metr a půl ode mě s žuchnutím, které mnou otřáslo až do morku kostí – a já uviděl, že je to Pollardovo tělo.

Vzhlédl jsem. a spatřil snárka, který na mě hleděl dolů z římsy. Naše oči se setkaly, a pak se otočil a začal prchat nahoru po stěně kaňonu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se Chajinky, který se právě zvedal na nohy.

Oprášil se, udělal pohyb, jako by kopal a podíval se tázavě na mě.

Neměli jsme žádné lopaty a holýma rukama by nám vyhrabání, byť jenom mělkého hrobu v tomhle kamenitém terénu, trvalo hodiny. Nechat tam Pollardovo tělo znamenalo nechat ho napospas mrchožroutům – ale zdržovat se kopáním hrobu by znamenalo ztratit snárka.

 

„Nechme jej osudu – déle tu nebudu!“,

vykřikl Zvonař pln emocí.

„Půl dne už je v háji. Kapky dál padají

klepsydrou. Na Snárka! Před nocí!“

 

Když jsme vyšplhali do poloviny stěny, zastavil jsem se a ohlédl. Vysoko na nebi kroužili mimozemští dravci. Pak první z nich přistál vedle Pollarda a začal z něj škubat maso. Odvrátil jsem pohled a soustředil se na snárka.

Dostat se nahoru trvalo hodinu, a pak Chajinka strávil několik minut opětovným hledáním snárkovy stopy. Šli jsme po ní další hodinu a krajina kolem nás se měnila, postupně přibývalo zeleně.

A pak se stalo něco zvláštního. Najednou bylo sledování stopy snadné.

Skoro až příliš snadné.

Stopovali jsme snárka další půlhodinu. Cítil jsem, že je blízko a byl jsem připravený vystřelit po čemkoliv, co by se pohnulo. Vlhkem se mi tak potily ruce, až jsem měl strach, aby mi puška nevyklouzla, proto jsem dal Chajinkovi znamení, že si chci na chvíli odpočinout.

Upil jsem z polní lahve. Pak, když jsem se opíral o strom a utíral vlhkost z pušky, jsem necelý kilometr před námi spatřil pohyb.

Byl to on!

Zvedl jsem pušku k rameni a zamířil – ale byli jsme příliš daleko. Vyskočil jsem a rozběhl se za ním. Obrátil se, chvíli se na mě díval, a pak zmizel v křoví.

Když jsme se dostali na místo, kde jsem ho spatřil, zjistili jsme, že jeho stopa vede na sever a vydali jsme se po ní. V jednu chvíli jsme se zastavili, abych si z boty vytáhl bodavý hmyz – a já ho náhle znovu spatřil. Když jsem se za ním rozběhl, zařval a opět zmizel v hustém porostu.

Jako by si nás ten parchant dobíral a já si říkal: Vede nás do pasti?

A pak jsem náhle prozřel.

Co když nás nevede do pasti, ale spíš nás od něčeho odvádí?

Nedávalo to moc smysl, ale měl jsem velmi silný pocit, že mám pravdu.

„Stůj!“ nařídil jsem Chajinkovi.

Slovu nerozuměl, ale tón mého hlasu ho přiměl se zastavit.

Ukázal jsem na jih. „Tudy,“ řekl jsem.

Dabih se zamračil, ukázal směrem k snárkovi a řekl něco svým jazykem.

„Já vím, že je tam,“ souhlasil jsem. „Ale stejně pojď tudy.“

Vykročil jsem na jih. Ušel jsem sotva čtyři nebo pět kroků, když se Chajinka zjevil po mém boku. Znovu něco zabrebentil, tahal mě za ruku a snažil se mě přimět jít za snárkem.

„Ne!“ odmítl jsem příkře. Slovu určitě nerozuměl, takže to musel způsobit tón hlasu. Ať už tomu bylo jakkoliv, pokrčil rameny, podíval se na mě jako na blázna a zařadil se za mě. Nemohl mě dost dobře vést, když tu nebyla žádná stopa a on nevěděl, kam jdeme.

To jsem vlastně nevěděl ani já, ale instinkt mi napovídal, že snárk nechce, abychom šli tímhle směrem, a to byl pro mě dostatečný důvod.

Kráčeli jsme asi patnáct minut, když jsem nalevo zaslechl strašlivý řev. Byl to snárk, tentokrát mnohem blíž a z jiného směru. Nakrátko se ukázal a odběhl.

„Já to věděl!“ pošeptal jsem vzrušeně Chajinkovi, který vypadal zmateně, protože jsem snárka i nadále ignoroval.

Čím dál na jih jsme šli, tím byl snárk odvážnější. Nakonec se k nám přiblížil až na sto metrů, ale nikdy se neukázal na tak dlouho, abych mohl vystřelit.

Cítil jsem, že je Chajinka stále napjatější, až nakonec, když snárk zařval třicet metrů od nás, pozvedl malý Dabih kopí a rozběhl se za ním.

„Ne!“ vykřikl jsem. „Zabije tě!“

Pokusil jsem se ho chytit, ale byl na mě moc rychlý. Následoval jsem ho dva metry vysokou trávovitou vegetací. Byla to zatracená hloupost: neviděl jsem Chajinku, neviděl jsem snárka a neměl jsem prostor pro manévrování ani pro ústup stranou, kdyby se na mě vyřítil.

Ale Chajinka byl můj přítel – abych byl upřímný, nejspíš můj jediný přítel – a nemohl jsem ho nechat čelit snárkovi samotného.

Najednou jsem zaslechl zvuky boje. Ozvalo se vrčení, Chajinka jednou vykřikl, a pak bylo všude ticho.

Šel jsem směrem, ze kterého se podle mě zvuky nesly, a rozhrnoval hustou trávu. Pak jsem se prodral trnitým křovím, které mi poškrábalo ruce a nohy. Nevěnoval jsem tomu pozornost, hledal jsem Chajinku.

Našel jsem ho na mýtince. Podstoupil tu svůj životní boj – jeho rány tomu nasvědčovaly – ale ani s kopím se nemohl dvousetkilovému predátorovi rovnat. Poznal mě, pokusil se říct něco, čemu bych stejně nerozuměl a zemřel právě v okamžiku, kdy jsem k němu přispěchal.

Věděl jsem, že nemůžu zůstat v hustém křoví, když je snárk stále poblíž. Tohle bylo jeho území. Vrátil jsem se proto na stezku a pokračoval na jih. Snárk ve skrytu řval, ale neukázal se.

Po dalších čtyřech stech metrech jsem došel k velkému stromu s dutým kmenem. Chtěl jsem ho obejít, ale najednou jsem zevnitř zaslechl pištivé zakňučení. Opatrně jsem došel ke stromu, s připravenou a odjištěnou puškou…

… když tu se náhle z úkrytu necelých patnáct metrů ode mě vyřítil snárk a vrhl se na mě s uširvoucím řevem.

Byl u mě tak rychle, že jsem nestihl vystřelit. Rozehnal se po mně silnou tlapou. Přikrčil jsem se a otočil, ale úder mě zasáhl do ramene a odhodil mě. Přistál jsem na zádech, vyškrábal se na nohy a uviděl ho stát asi tři metry ode mě. Moje puška ležela na zemi hned vedle něj.

Znovu zaútočil. Tentokrát jsem byl připravený. Vrhl jsem se mu pod drápy, udělal kotoul, uchopil pušku, a když se otočil, aby se na mě opět vrhl, vystřelil jsem.

„Dostal jsem tě, parchante!“ zařval jsem vítězoslavně.

V první chvíli jsem si myslel, že jsem ho zasáhl do hrudi příliš vysoko, takže zásah nebude smrtelný, ale okamžitě se zhroutil a z rány mu vytryskla krev. Všiml jsem si, že má na boku hnisající ránu, bezpochyby způsobenou Marxovou střelou zpřed týdne.

Chvíli jsem ho pozoroval, pak jsem se rozhodl obětovat jako pojistku druhou kulku, abych se ujistil, že se nezvedne a nenapáchá další škody, než pojde. Došel jsem k němu s úmyslem strčit mu hlaveň pušky do ucha, ale zjistil jsem, že by to nebyla jistá střela, a tak jsem se natáhl, abych mu šťouchnutím palce obrátil hlavu.

V mysli jsem ucítil něco jako elektrickou vlnu a najednou, ačkoliv jsem nikdy předtím nezažil nic ani vzdáleně podobného, jsem věděl, že jsem v telepatickém kontaktu s umírajícím snárkem.

Proč jste mě přišli do mé země zabít? zeptal se, spíš zmateně než rozzlobeně.

Šokovaně jsem odskočil – a komunikace se přerušila.

Zjevně k ní mohlo docházet, pouze když jsme byli ve fyzickém kontaktu. Přidřepl jsem, vzal jeho horní končetinu do dlaní a pocítil jeho strach a bolest.

Pak byl mrtvý, a já se zvedl a hleděl na něj. Celý můj vesmír byl vzhůru nohama – protože během té krátké chvíle, kdy jsem sdílel jeho myšlenky, jsem se dozvěděl, co se stalo doopravdy.

Snárkův druh, myslící, ale netechnický, nebyl nikdy početný a nakonec ho vyhladilo virové onemocnění. On jediný jakousi šťastnou náhodou přežil. Ostatní zemřeli už před desítkami let, a on od té doby vedl děsivě osamělý život.

O naší skupině se dozvěděl hned první den, kdy jsme na Dodgsonu IV přistáli. Byl zcela ochoten rozdělit se s námi o lovecké území a nepodnikl žádný pokus ublížit nám nebo nás zastrašit.

Myslel si, že zabitý samec s křišťálovými rohy je darem z přátelství. Nechápal, že krade Marxovu trofej, protože koncept trofejí mu byl naprosto cizí. Marxe zabil až poté, co ho lovec zranil.

Dokonce i pak nám byl ochoten odpustit. Mrtvá zvířata, která jsme našli v pastech, byla jeho představou nabídky míru.

Nemohl uvěřit, že bychom ho opravdu chtěli zabít, proto se rozhodl, že navštíví tábor a pokusí se s námi komunikovat. Když se tam dostal, vyložil si překladače Dabihů mylně jako zbraně a zničil je. Pak, protože si byl jistý, že to bude považováno za akt agrese, i když nikomu neublížil, odešel dřív, než jsme se probudili.

Ještě jednou se vrátil, aby se s námi naposledy pokusil uzavřít mír. Tentokrát se nepokoušel dostat do tábora nepozorovaně. Vešel do něj otevřeně, plně připravený, že ho budou nové druhy vyslýchat a zkoumat. Nebyl však připravený na to, že na něj Dabihové zaútočí. V sebeobraně s nimi udělal krátký proces. Mbele se rozběhl do lodi, buď aby se schoval nebo pro zbraň. Snárk z první ruky věděl, co mu Marxova puška způsobila na padesát metrů a neodvažoval se Mbeleho nechat, aby po něm střílel z bezpečí lodě, proto vběhl dovnitř a zabil ho dřív, než si stihl vzít zbraň.

Pak už to byla válka. Nevěděl, proč ho chceme zabít, ale neměl už pochybnosti, že nám jde přesně o tohle… a i když bývala doba, kdy by byl konec své neveselé osamělé existence uvítal, nyní měl důvod, nebo spíš naléhavou potřebu, zůstat naživu za každou cenu…

… protože snárk nebyl on; snárk bylo to. Bylo to asexuální zvíře, které se množilo pučením. Jeho poslední myšlenka byla plná nesmírné lítosti, ne proto, že zemře, protože chápalo cyklus života a smrti, ale proto, že nyní jeho potomek zemře rovněž.

Hleděl jsem na snárkovo tělo a můj krátkodobý pocit triumfu nahradil zdrcující pocit viny. To, co jsem považoval za svůj velký úspěch, se během několika vteřin ukázalo být genocidou.

Znovu jsem zaslechl zafňukání, a tak jsem došel k dutému stromu a nahlédl dovnitř. Choulila se v něm maličká a velmi bezmocná verze snárka, která se celá třásla a uhýbala přede mnou.

Natáhl jsem se k tomu a ono to vydalo tichounké, pronikavé zavrčení, i když se to tisklo k zadní straně dutiny.

Konejšivě jsem na to mluvil a velmi pomalu jsem se k tomu znovu natáhl. Tentokrát to na mou ruku velmi dlouho hledělo, až se jí nakonec váhavě dotklo. Ve chvíli, kdy1 jsme navázali kontakt, jsem pocítil jeho všepohlcující hrůzu.

Neboj se, maličký, konejšil jsem mládě v duchu. Ať se stane cokoliv, já tě ochráním. Dlužím ti to.

Jeho strach zmizel, protože když jste s někým spojení telepaticky, nemůžete lhát, a o chvilku později vylezl z úkrytu.

Zahleděl jsem se do dálky. Brzy přijdou lidé. Záchranná skupina přistane tak za týden až za dva. Ve skladišti najdou Marxovo tělo, a pak exhumují Desmondovy, Mbeleho a jedenáct Dabihů. Přečtou si kapitánův deník a dozvědí se, že celá ta jatka způsobilo zvíře zvané snárk.

A protože budou z lovecké společnosti, okamžitě uspořádají safari, aby snárka rychle a efektivně zabili. Nedokáže je odradit žádný argument. Ne po tom, co přišli o celou skupinu lidí a Dabihů.

Jenže je bude čekat překvapení, protože tenhle snárk bude nejenom znát terén, ale bude také vědět, jak lidé přemýšlejí a chovají se a bude ozbrojený lidskými zbraněmi.

Mládě se ke mně natáhlo a proneslo jakési slovo. Pokusil jsem se ho zopakovat a rozesmál jsem se nad tím, jak špatně jsem ho vyslovil. Pak jsem vzal stvoření do náruče a odešel do buše, abych se naučil něco víc o výchově snárka, dokud byl ještě čas.

 

Uprostřed ohlasu, hlášení zprávy,

(ta) jemně, náhle, ten tam;

na prahu štěstí stál, v předsíni slávy –

žel, Snárk byl Boťouch, dím vám.

 

Veškeré citace z básně Lewise Carrolla pocházejí z překladu Václava Z. J. Pinkavy (Lewis Carroll: The Hunting of the Snark/Lovení Snárka, Host, 2008)

Poprvé vydáno v časopisu Asimov’s SF v prosinci roku 1999

Přeložil Ludovít Plata