Mike Resnick – Čaka Druhý (SHAKA II)

Prolog

Před Čakou jsme nebyli o nic důležitější než mravenci pobíhající po zemi.

V roce 1816 po Kristu měla země Zulů plochu rozlehlé farmy, která se od centrálního kraalu prostírala ve všech směrech do vzdálenosti necelých dvou mil, a jižní Africe vládly kmeny Matabelů a Šonů.

Pak přišel Čaka a usedl na královský trůn Zulů. Panoval pouhých dvanáct let, ale když byl v roce 1828 zavražděn, vládli Žulové říši, která pokrývala větší rozlohu než Francie; ve snaze zabránit vzniku tohoto impéria zemřely více než dva miliony lidí.

Žulové zůstali po zbytek století vládnoucím kmenem jižní Afriky, ale ve válce proti Britům a Búrům prohrávali jednu bitvu za druhou, až nakonec zjistili, že jejich zemi drží v rukou Xhosané.

Pětasedmdesát let po Čakově smrti bylo veta po našem výsadním postavení a celých dalších sto let jsme žili střídavě v područí lidí bílé, hnědé nebo černé kůže. Naši půdu měli v rukou běloši, naši ekonomiku ovládali Indové. A když byli konečně zbaveni moci, přešla do rukou nikoli Zulů, ale Xhosanů.

Po mnoho následujících let, desetiletí, vlastně po více než celá dvě staletí, dokonce i poté, co člověk pronikl do vesmíru a začal žít na jiných planetách, se pokaždé, když se v zuluské rodině narodil chlapec, odehrával tentýž rituál: kolem novorozence se shromáždili rodiče, příbuzní a sousedé, prohlíželi si ho a přemítali: Jsi vyvolený? Jsi konečně ten, kdo vzkřísí naši bývalou slávu a získá zpět to, co patřilo Čakovi i nám všem?

A jednoho dne – tehdy jsme samozřejmě neměli nejmenší tušení, že je to on – se vyvolený ocitl mezi námi.

1.

Jmenoval se Robert ole Buthelezi a jako malé dítě nebyl ničím zvláštní, spíš naopak. Mluvit začal až ve čtyřech letech a číst dokonce až v osmi. Bylo to osamělé dítě. Otec se o něj nezajímal a matka neustále pracovala a nechávala ho v péči různých příbuzných, takže se už v raném dětství naučil naprosté soběstačnosti. Rostl z něj neohrabaný chlapec, a když se rozběhl, kolena mu občas vypověděla službu a natáhl se jak dlouhý, tak široký. Škola ho nezajímala a školní výsledky podle toho také vypadaly.

Stručně řečeno, bylo to nezajímavé dítě, které téměř ničím nevybočovalo z normálu. Říkám „téměř“, protože mi v paměti přece jen utkvělo pár věcí.

Když upadl nebo se zranil, nikdy neplakal ani neprosil o pomoc. Ani jedinkrát.

Když onemocněl – a byl nemocný častěji, než je běžné – nikdy si nestěžoval na léčebné metody a mohu vás ujistit, že jiné děti by při některých z nich křičely strachem, bolestí nebo obojím.

Ve škole dělal spoustu chyb, ale tutéž chybu neudělal nikdy dvakrát. Nechoval se jako seriózní chlapec z dobré rodiny, kterého doma nutí, aby se učil, ale pamatoval si všechno, co viděl a slyšel. Všechno.

Postrádal soucit. Nedojímalo ho utrpení sousedovy kočky nebo psa, ani utrpení příbuzných v nemocnici. Tak jako neměl soucit s ostatními, neměl ho ani sám se sebou. Slovo sebelítost byste v jeho slovníku nenašli. Ne že by se choval přímo stoicky, spíš prostě ignoroval nepohodlí, dokonce i bolest. Člověk měl nejasný pocit, že bolest, dokonce ani jeho vlastní, ho prostě nezajímá.

Vzpomínám si na den – to mu mohlo být tak třináct let – kdy si na něj počíhali tři starší kluci, které popouzelo jeho arogantní chování. Pral se s nimi, jak nejlépe uměl, ale nakonec zůstal ležet na ulici zmlácený téměř do bezvědomí a z ran mu crčela krev. Když se konečně ztěžka postavil na nohy, odmítl jakékoli ošetření a rozhodl se, že zesílí.

Začal hned druhý den ráno, pořád ještě celý bolavý. Řekl si, že každý den před snídaní uběhne pět mil. Chodidla mu krvácela, omdléval vyčerpáním, ale jen co se vzpamatoval, běžel dál, dokud nezdolal určenou trasu. Dělal to každý den a po čase jsme si všimli, že běhá v rychlejším tempu a ani se nezadýchá.

Pak začal plavat v oceánu a vůbec si nevšímal žraloků, kteří tam žili. Posiloval tělo skrze svou silnou vůli a zlepšoval vytrvalost stejně, jako to předtím dělal při běhání. Nikdy nikoho nepožádal o společnost, ale když si s ním někdo chtěl zaplavat nebo zaběhat, nic nenamítal. Dotyčného pak nechal brzy daleko za sebou.

Po roce posilování vyzval na souboj ty tři kluky, kteří ho zbili. Tu rvačku jsem neviděl na vlastní oči, ale vím, že když bylo po všem, odvezli všechny tři na jednotku intenzivní péče.

Zmizel dřív, než ho našla policie a dalších deset let po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Většina lidí si myslela, že někde přišel o život. Patřil jsem k těm, kdo byli přesvědčeni o opaku. Už jako chlapec v sobě měl totiž něco zvláštního, jakousi auru, která napovídala, že ať z něj vyroste cokoli, nikdy se nestane obětí.

Lidé na něj brzy zapomněli a život šel dál. Po dnu následovala noc, po jaru léto, období krutého sucha střídaly dlouho trvající deště. Všechno bylo tak, jak má být.

Pak se jednoho dne ozvalo jediné hlasité zaklepání na mé dveře, a když jsem je otevřel, stál jsem tváří v tvář Robertu ole Buthelezimu.

„Nepozveš mě dál, bratře?“ zeptal se s pobaveným úsměvem.

2.

Byli jsme nevlastní bratři. Jmenuji se John Madono. Své původní zuluské jméno, John ole Buthelezi, což doslova znamená „John, syn Butheleziův,“ jsem se rozhodl nepoužívat. Robertovým otcem byl také Buthelezi, ale každý jsme měli jinou matku a Buthelezi se nikdy neoženil ani s jednou. Na rozdíl od Západu se to v naší společnosti nepovažuje za nic zahanbujícího.

Mnoho Zulů neuzavře nikdy sňatek, a naopak existuje celá řada zuluských mužů, kteří mají více manželek. Věděli jsme o dalších čtyřech nevlastních bratrech a třech nevlastních sestrách a nepochybovali jsme, že by se jich našlo ještě víc.

„Pojď dál,“ pokynul jsem mu, když jsem se vzpamatoval z překvapení. „Spousta lidí si myslela, že jsi mrtvý, ale já jsem tušil, že žiješ.“

„Zažil jsem pár dnů, kdy bych si vsadil proti tobě,“ řekl, prošel kolem mě a posadil se do mého oblíbeného křesla, které pod jeho velkou postavou vypadalo jako dětská hračka. „Když jsem byl malý, odešel jsi studovat na učitele. Učíš?“

„Ano,“ kývl jsem. „Po dokončení studií jsem se vrátil zpátky do Natalu.“

„Je to země bez současnosti. A budoucnost nemá vůbec žádnou.“

„O to důležitější je učit a vychovávat ty, kteří tady musí žít,“ odpověděl jsem.

Rozhlédl se po jednoduchém zařízení mého bytu a řekl: „Je dobré, že takhle uvažuješ, protože je jasné, že svou profesí nijak nebohatneš.“ Odmlčel se. „Měl bys trochu čaje?“

„Čaj, kávu, pivo, cokoli budeš chtít,“ kývl jsem.

„Čaj.“

Šel jsem do kuchyně, připravil čaj, nalil dva šálky a vrátil se s nimi do pokoje. „Kde jsi byl?“ zeptal jsem se.

„Pryč,“ odpověděl krátce.

„V Johannesburgu?“ snažil jsem se vyzvědět víc.

Usmál se: „Na světě je mnohem víc míst než jenom Jihoafrická republika. Lidé už dolétli až ke hvězdám, ale ty pořád žiješ v boudě o čtyřech pokojích a učíš děti oblečené do hadrů.“

„Ty hadry nevypovídají nic o tom, jaké ty děti ve skutečnosti jsou.“

„Jsi se svou prací spokojený?“ zeptal se. A vzápětí dodal: „A se svým životem?“

„Potřebují mě,“ pokrčil jsem rameny. „Snažím se jim pomáhat, jak to jen jde.“

„Snad budeš úspěšný,“ řekl.

„Snad,“ odpověděl jsem, ale v duchu jsem o tom pochyboval. Usoudil jsem, že je na čase změnit téma. „Co tě přivedlo zpátky?“

„Svět, tím myslím skutečný svět, je přesvědčený, že nejsme ničím, jen stojatou vodou, která nestojí za povšimnutí. Chcemeli získat zpět svou bývalou slávu a máme-li kráčet po planetě jako bozi, musíme toho mnoho vykonat a já nemám času nazbyt.“

Čekal jsem, že se usměje, ušklíbne, že prostě udělá něco, čím naznačí, že jenom žertuje, ale jeho výraz se nijak nezměnil.

„A máme kráčet po planetě jako bozi?“ zeptal jsem se nakonec.

„Jistě,“ kývl s jistotou. „Tak je to psáno v Knize osudu.“

„Nikdy jsem nic takového neviděl.“

„To proto, že máš špatný zrak.“

„A kdo napsal tu pasáž, kterou jsem nikdy neviděl?“ pokračoval jsem.

„Já ji píši. A to dokonce i teď, když spolu mluvíme.“

„Máš kde bydlet?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Doufal jsem, že najdu přístřeší u svého staršího bratra.“

„Máš nějaké peníze?“

Sáhl do kapsy a vytáhl pár mincí. „Ne víc než jeden rand.“

„A nějaké věci? Zavazadla?“

„Cestuji nalehko.“

„Takže nemáš, kam bys hlavu složil, v kapse ani vindru, a všechen tvůj majetek je to, co máš na sobě. Ale dokážeš nám vrátit výsadní postavení, které jsme mívali před pěti staletími, když naší zemi vládl Čaka.“

Dlouho se na mě díval a pak se zeptal: „Budeš mi stát v cestě?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Proč bych to dělal?“

„Vidíš,“ usmál se, „už mám jednoho příznivce.“

„Nejsem tvůj příznivec,“ ohradil jsem se pevně. „Jsem nezaujatý pozorovatel, nic víc.“

„To je jenom slovíčkaření,“ mávl rukou.

„Takže, jak to uděláš?“ pokračoval jsem. „Vybuduješ si své království tady, v mém obýváku, a časem dobudeš jídelnu a kuchyni?“

Díval se tak tiše a chladně, až jsem měl pocit, že vyskočí a vrhne se na mne. Ale nakonec jenom pokrčil rameny.

„Můžeš se ke mně připojit už teď nebo se ke mně můžeš připojit později, až už nebudeš mít na vybranou. Ale už nikdy si ze mne nedělej legraci.“

Šlo o prosté konstatování, ale musím přiznat, že to bylo poprvé, co jsem se v dospělosti bál.

„Omlouvám se, Roberte. Ale teď vážně: jaké máš plány?“

‚ „Příští měsíc se budou konat volby.“

„To se pleteš,“ zavrtěl jsem hlavou. „Prezidentovi zbývá do konce volebního období ještě rok a půl.“

Znovu se na mě zadíval a já jsem zmlkl. „Jde o nevýznamné místo ředitele centrální matriky. Ale někde začít musím. O postu prezidenta nebudu přemýšlet ještě minimálně rok.“ Myslel jsem si, že ho znám, ale ta drzá ctižádost mě ohromila. Ne to, že se chce ucházet o místo ředitele matričního úřadu, ale že se vůbec odvažuje pomyslet, že by za pouhých osmnáct měsíců mohl kandidovat na prezidenta. Rozhodl jsem se mluvit o něčem jiném, abych si za případný komentář nevysloužil další nenávistný pohled a nevlídné mlčení.

„Kde jsi strávil posledních deset let?“

„Ve světě ibhunů,“ odpověděl. Když mluvíte v řeči Zulů o běloších jako o ibhunech, je to, jako byste černochy nazývali negry.

„Tady zůstalo jenom pár bělochů,“ opáčil jsem. „Kde přesně jsi byl?“

„V Evropě, potom v Americe a pak ještě dál.“

„Copak se dá jet dál než do Ameriky?“

„Stejně jako existuje svět kolem jižní Afriky, existuje kolem tohoto světa solární systém a kolem něj se prostírá celá Galaxie.“

„Ty jsi byl tam?“ vydechl jsem ohromeně.

„Strávil jsem čtyři roky v americké kosmické flotile,“ kývl. „Zúčastnil ses bojů proti… proti nim, proti těm bytostem, které napadly naše kolonie na Io a Ganymedovi?“

Kývl: „Měli mnohem pokročilejší technologii než my. Samozřejmě jsme ji od nich získali.“

„Jak jste je vlastně porazili?“ vyptával jsem se dál. „Vzpomínám si, že první rok přicházely jenom samé špatné zprávy a pak bylo najednou po všem a my jsme zvítězili.“

„Byli to hlupáci,“ prohodil s pohrdavým výrazem. „Poslali domů signál, kterým žádali o další zbraně. My jsme ten signál sledovali a domovskou planetu zničili. Jejich lodě se pak vzdaly.“

„Kde vlastně byla ta jejich planeta? Podle většiny expertů musela obíhat okolo Centauri.“

„Byla to šestá planeta od Wolfa 359.“

„To není možné,“ zamračil jsem se. „Wolf je hvězda spektrální třídy M. Na oběžné dráze takové hvězdy nemůže žít vůbec nic.“

„Teď tam nic nežije,“ pronesl významně. „Neměl bys věřit všemu, co tvrdí evropští a američtí astronomové. Z toho, co jsme vyhladili, bys měl do konce života noční můry. Buď rád, že něco takového se na hvězdě třídy G vyvinout nemůže.“

„A co ty? Ty z toho nemáš noční můry?“

„Nejsem jako ty,“ řekl a vypadal při tom téměř pobaveně. Netrvalo dlouho a zjistil jsem, jak moc se my dva lišíme.

3.

Jako dítě si vždycky našel způsob jak dostat, co chtěl. Nikdy neplakal, nekřičel, nevyhrožoval, ale věci přesto vždycky nějak dopadly v jeho prospěch.

Používal chytré a nenápadné metody. Nezastrašoval děti, které mu stály v cestě, ani je nebil, ale nikdo se mu nikdy nepostavil podruhé.

Řekl mi, že jeho oponentem na pozici, o niž se bude ucházet, je jistý Hector ole Kunene, nevýznamný drobný úředníček, který měl to místo dostat jako odměnu za oddanost, kterou po řadu let projevoval své politické straně. Všichni se shodli, že si to místo zaslouží. Byl jediným kandidátem.

„Půjdeš do konkurzu jako nezávislý?“ zeptal jsem se.

„Mám svou politickou stranu,“ zavrtěl hlavou.

„Cože?“

„Zuluskou stranu.“

„Neexistuje žádná Zuluská strana,“ zamračil jsem se.

„Teď už ano.“

„Předpokládám, že jsi jejím jediným členem,“ usmál jsem se. „To se pleteš,“ odpověděl vážně. „Členem jsi i ty.“

„Opravdu?“ opáčil jsem překvapeně.

Kývl: „Musím ti nějak oplatit velkorysost, kterou jsi mi dnes večer prokázal. Půjdeš do Ulundi společně se mnou jako můj asistent.“

„Ale já mám domov a práci tady!“

„Tak je opusť,“ prohlásil opovržlivě. „Pojď se mnou a tvá odměna předčí všechny tvá očekávání.“

„Jsem šťastný tady,“ namítl jsem. „Mám rád děti, které učím. A Ulundi je špinavé, přelidněné, nebezpečné město.“

Vysloužil jsem si další pobavený úsměv. „Opravdu si myslíš, že bych chtěl natrvalo zakotvit v Ulundi? Bude to jenom krátká zastávka na dlouhé cestě. Nic víc.“

„Chceš do Pretorie?“ užasl jsem nad jeho neomalenými ambicemi.

„Ano, brzy.“

„A pak?“

„Uvidíme.“

„Zhruba každých dvacet let se objeví někdo, kdo se pokládá za nového Caku,“ řekl jsem. „Ale pětatřicet milionů Zulů žije dál v provincii Natal a dál nemáme žádnou moc – ani vojenskou, ani politickou, ani ekonomickou. Proč by ti měl někdo věřit, že jsi ten, na koho čekáme?“

„Netvrdím, že jsem něčí reinkarnace,“ pokrčil rameny. „A jako Zulu bys měl vědět, že se jmenoval Tčaka, ne Čaka. To je evropská zkomolenina jeho jména.“

„Neodpověděl jsi mi na otázku,“ trval jsem na svém. „Proč bychom ti měli věřit? Dokázal jsi něco, čím by sis zasloužil naši důvěru?“

„Stojím teprve na začátku,“ odpověděl.

„Stručně řečeno, zatím jsi nedokázal nic.“

Sáhl do kapsy, něco z ní vytáhl a hodil to po mně. „Tady máš to své nic.“

Byly to medaile. Abych byl přesnější, byla mezi nimi i tři nejvyšší vyznamenání, která uděluje americká vesmírná flotila.

„To je opravdu úžasné,“ připustil jsem. „O něčem takovém jsem neměl nejmenší tušení. Tady v Natalu se o podobných věcech nic nedozvíme.“

„Není to nic zvláštního,“ zavrtěl hlavou. „Mohl jsem si vybrat – bojovat, nebo zemřít. Vybral jsem si život. Ale na voliče ta vyznamenání udělají dojem. Voliči totiž vždycky dají víc na statečnost než na výsledek.“

„To, že jsi ta vyznamenání získal, byl skvělý výsledek,“ opravil jsem ho. „Úžasný.“

„Doufejme, že se jimi veřejnost nechá obalamutit stejně snadno jako ty.“

„Za co jsi dostal tyhle tři?“ ukázal jsem na tři medaile za mimořádnou statečnost.

„Tahle je za to, že jsem s malou raketou zaútočil na nepřátelskou vlajkovou loď. Jako bych měl jinou možnost,“ odfrkl pohrdlivě. „Ve chvíli, kdy se objevil nepřítel, jsem byl od mateřské lodi vzdálený tři tisíce mil.“

„A ty další dvě?“

„Nemám tušení,“ pokrčil rameny. „Musel by ses zeptat toho chlápka, kterému jsem je sebral.“

„Ty jsi je ukradl?“ užasl jsem.

„Až potom, co mě v opilosti napadl a já ho zabil. Byl dost statečný na to, aby je získal, a já jsem byl zase dost statečný, abych se mu ubránil a sebral mu je. Takže jsem je vlastně získal v zastoupení.“ Následoval prchavý úsměv. „A postarám se, aby se mě během kampaně nikdo neptal na jejich původ.“

„Do voleb zbývá jenom měsíc,“ poznamenal jsem. „Možná se na to opravdu nepřijde.

Kdy chceš odejít do Ulundi a začít s předvolební kampaní?“ vyzvídal jsem dál.

„Hned, jak mě tam odvezeš,“ odpověděl lakonicky.

„To nemůžu,“ zavrtěl jsem hlavou. „Už jsem ti řekl, že tady mám práci a povinnosti.“

„Zapomeň na ně. Teď pracuješ pro mě.“

„Opravdu?“ usmál jsem se. „A kdy dostanu výplatu?“

„Brzy,“ řekl bez nejmenších rozpaků.

„Brzy?“ zopakoval jsem po něm sarkasticky.

„A často.“

Věděl jsem, že bych měl odmítnout, že bych ho měl nazítří ráno posadit na vlak do Ulundi a jít do práce, přestože byla nudná a špatně placená. Ale byl jsem zvědavý a chtěl jsem vidět, jak si bude počínat při kampani. Ovládal se tak dokonale, že mě zajímalo, jestli dokáže vybičovat dav k šílenství a sám si přitom zachovat klid a chladnokrevnost. A krom toho, kdyby opravdu uspěl, kdyby získal byť jen špetku politické moci, mohl bych vykonat něco dobrého pro mnohem víc lidí, ne jenom učit hrstku chudých dětí. Věděl jsem, že mi budou chybět, a doufal jsem, že i já budu chybět jim, ale kdyby se Robertovi začalo dařit, mohl bych jim být k většímu užitku v Ulundi než ve škole.

Vzal jsem si zdravotní dovolenou a odpoledne dalšího dne jsme vyrazili do Ulundi. Robert zaregistroval svou politickou stranu, ohlásil svou kandidaturu a pak jsme se ubytovali v hotelu, který měl jenom krůček k chudé noclehárně.

Hector ole Kunene nedorazil další den ráno na malou snídani pro věrné straníky, neukázal se ani na interview, které se konalo v poledne, a nepřišel ani na odpolední shromáždění. Vlastně už o něm nikdy nikdo neslyšel.

Robert ole Buthelezi, zastupující Zuluskou stranu, zvítězil o sedmadvacet dnů později ve výběrovém řízení, jehož se nezúčastnil žádný další kandidát, a stal se ředitelem centrální matriky.

V tu chvíli se nezdálo, že to znamená mnoho, ale o řadu let později by historikové dali cokoli za všechny nezajímavé podrobnosti, které se k té době vázaly.

4.

Když Se Robert ujal úřadu, udělil mi impozantní titul místopředsedy a tajného poradce, ale ve skutečnosti jsem byl jen úředník ověnčený tituly a pracoval jsem v kartotéce. Možná jsem měl odejít hned po prvním týdnu a vrátit se domů, jenomže suma na výplatním šeku za týdenní práci převyšovala to, co jsem si jako učitel vydělal za měsíc. Nemohl jsem to pochopit – byl jsem jenom obyčejný poskok, nic víc, ale nějak se stalo, že když Robert předložil návrh na můj plat, nikdo s ním nepolemizoval, což bylo pravděpodobně dobře, protože Robert ve sporech neprohrával často. A tak jsem poslal polovinu částky své škole a rozhodl se zůstat. Ulundi nebylo ani Johannesburg, ani Pretorie, ale i tak v něm panoval mnohem intelektuálnější duch než ve městě, kde jsem žil doposud. Vedla kolem něj jednokolejka, k nebi se vypínaly dva stejné mrakodrapy a město bylo zásobováno elektřinou z atomového zdroje.

Každý večer, když jsem se vracel z práce do pronajatého pokoje, jsem se zastavil v místní restauraci. Robert tam občas chodíval také. Nikdy nebyl sám. Vždycky ho doprovázeli muži, které jsem neznal. Někteří byli dobře oblečení a na tunikách měli vládní visačky se jmény, jiní byli otrhaní a nijak se nepokoušeli skrývat, že mají zbraně. Robertovi zjevně nedělalo potíže komunikovat s oběma skupinami.

Tohle bych měl možná přeformulovat: s příslušníky obou skupin jednal stejně přirozeňě a sebevědomě. Pokud vím, společnost jiných mužů mu nikdy nepřinášela skutečný požitek. S ženami to bylo něco jiného, z jejich společnosti skutečný požitek měl, nikoli však tímto způsobem a nikoli na veřejnosti.

Bydleli jsme v Ulundi asi čtyři měsíce, když mě konečně pozval na večeři, první společné jídlo od našeho příjezdu do města. Vzal mě do luxusní restaurace. Vypadalo to, že ho tam zná všechen personál i mnoho hostů. Dovedli nás ke stolu v nejvzdálenějším rohu místnosti.

„Tohle je můj stůl,“ prohodil, když jsme se posadili. „Pokud nemluvím moc nahlas, ostatní hosté mě neslyší.“

„I kdyby tě slyšeli, informace o záznamech z matriky asi nikoho moc nezajímají,“ opáčil jsem.

Zasmál se a byl to první smích, který jsem od něj slyšel po deseti letech, které strávil mimo domov.

„Oba máme smysl pro humor. Kdyby snad měl někdo nějaké pochyby, jestli jsme skutečně bratři, tak tohle je důkaz. Náš otec ho prý měl také – tak jsem to alespoň slyšel.“ Butheleziho, který jednoho dne odešel a už se nevrátil, si ani jeden z nás moc nepamatoval a nevěděli jsme, jestli je ještě vůbec naživu.

„Určitě tady dostanu skvělé jídlo,“ řekl jsem, „a budu mluvit tak tiše, aby nikdo nezaslechl ani slůvko. Ale pořád nevím, proč tady vlastně jsem.“

„Kvůli plánům do budoucna, to je jasné.“

„A proč jsem tady jenom já?“ zeptal jsem se a zvědavě se na něj zadíval. „To mě snad vyhazuješ?“

„Odpovědi zní: ne, ale máme-li se za několik měsíců přesunout do Pretorie, musíme se připravit.“

„My se budeme stěhovat do Pretorie?“

Přikývl. „Říkal jsem ti přece, že se v Ulundi nezdržíme dlouho.“

„Našel jsi lepší práci?“

„Odsloužil jsem si učňovská léta,“ odpověděl. „Nastal čas stát se prezidentem.“

„Čím podložíš svou kandidaturu? Třemi medailemi, z nichž dvě nejsou tvoje, a čtyřmi měsíci ve funkci ředitele matriky v provincii, kde dávají lišky dobrou noc?“

„Máš pravdu, je to provincie, kde dávají lišky dobrou noc,“ kývl. „Je na čase odejít.“

„Nedělá mi problémy odejít,“ řekl jsem, „ale myslet si, že se můžeš stát prezidentem Jihoafrické republiky…“

„Je to další z logických kroků.“

„Další?“ zeptal jsem se překvapeně. „Tím chceš říct, že budou následovat ještě nějaké jiné?“

Díval se na mě trochu posmutněle, jako se díváte na psa, který nikdy nepochopí, co se ho snažíte naučit.

„Ano, budou následovat další.“

„Úřad prezidenta Jihoafrické republiky“ – což jsem považoval za nemožné – „ti není dost?“

„Když se Tčaka stal králem Zulů, měla naše země asi tak deset čtverečních mil,“ opáčil. „Bylo to dost?“

„Čaka vládl jenom nad deseti čtverečními mílemi; prezident vládne nad stovkami tisíc,“ potřásl jsem hlavou. „V tom je rozdíl.“

„Jenom v měřítku,“ odvětil Robert. „Jeho svět pokrýval jižní cíp Afriky. Můj se táhne, kam až oko dohlédne.“

„To se ten jeho táhl taky,“ namítl jsem.

Robert mě počastoval dalším smutným úsměvem vyhrazeným pro zvířecí miláčky s omezenou inteligencí. „On se nikdy nepodíval nahoru.“

5.

Jedenáct po sobě jdoucích týdnů hodnotila společnost Lloyds of London Robertovy šance na výhra poměrem 200:1 v jeho neprospěch. Pouze jedno kasino v Las Vegas, které také přijímalo sázky, srazilo poměr na 175:1, to pro případ, že by se přece jen našel nějaký soucitný hlas pro ubohého úředníčka, který drze vtrhl na politickou scénu, kde panují pevně daná pravidla. Robert si půjčil tisíc randů a vsadil sám na sebe.

Dva měsíce před volbami proběhla debata mezi třemi hlavními kandidáty. Vlastně mezi dvěma hlavními kandidáty a Robertem. Nekonala se v žádném holografickém studiu, ale na stadionu v Kapském městě, a přišlo na ni okolo čtyřiceti tisíc diváků. Byl jasný slunečný den, jakých je na Kapském poloostrově většina, a podle odhadů sledovalo celou akci na 3D obrazovkách a holografických monitorech víc než osmdesát milionů lidí v Jihoafrické republice i jinde na světě.

Stalo se to asi půl hodiny po zahájení debaty. Na stadion vtrhli tři ozbrojení muži. Jeden měl laserovou pušku, druzí dva pistole. Pravděpodobně se schovávali v prádelnách v zadní části budovy pro hostující týmy a cestou na scénu zabili několik členů ochranky. Vběhli do prostoru, kde jeden z moderátorů řídil debatu. Jeden z nich něco křičel, ale zvuková aparatura slova nezachytila, a pak začali střílet. Než mužům z ochranky došlo, co se děje, byli po smrti.

Jeden vystřelil na Roberta, ten se vrhl k zemi a kulka trefila nějakou ženu v hledišti. Vykřikla a zhroutila se mrtvá.

Prezident se krčil pod pódiem, nad ním stál muž s laserovou pistolí a pálil do jeho úkrytu jako o závod. Drahého kandidáta zasáhly dvě střely do krku. Z rány mu stříkala krev, sesunul se k zemi, tam se pár okamžiků zmítal ve zvětšující se kaluži vlastní krve a nakonec znehybněl.

Pak – když si všichni mysleli, že ta jatka budou pokračovat dál – se Robert vrhl k muži s laserovou pistolí, skočil mu na záda a povalil ho. Na zemi se nějak zmocnil jeho zbraně a začal střílet. První záblesk smrtícího světla proměnil jednu z útočnických pistolí v roztavený kov, druhý zasáhl třetího muže mezi oči. Muž, jehož zbraň se roztavila, se vrhl na Roberta, což znamenalo jasnou sebevraždu, protože od té doby, co Robert začal po té nemilé příhodě v dětství posilovat, nejspíš neprohrál v žádné rvačce. Natáhl dlouhou silnou paži, popadl atentátníka za krk, zdvihl ho ze země a držel ho tak, dokud divoké zmítání nepřešlo jen v občasné záškuby. Pak ho, stále ještě živého, odhodil stranou.

První útočník, ten, kterého Robert připravil o laserovou pistoli, vstal a podíval se Robertovi do očí. To, co v nich uviděl, se mu zřejmě vůbec nelíbilo. Rozhlédl se kolem sebe, a když zahlédl policisty vbíhající na stadion, rozběhl se k nim s rukama nad hlavou a s křikem, že se vzdává.

Robert přešel k místu, kde se pod pódiem krčil prezident, opatrně mu pomohl na nohy a držel ho kolem ramen, dokud o chvilku později nedorazili záchranáři.

Zachoval se jako skutečný hrdina a nejdůležitější na celé příhodě bylo, že ji vidělo osmdesát milionů lidí, z nichž dvě třetiny disponovaly v nadcházejících volbách volebním právem. Během první noci snížil Lloyds poměr na čtyři ku jedné, v průběhu dalšího týdne na tom byl Robert s preferencemi téměř stejně jako současný prezident a v den voleb zvítězil s převahou, která favoritovi takového formátu náleží.

Hned následující ráno po volbách omilostnil oba atentátníky, kteří přežili. V tisku se objevilo pár rozhořčených komentářů, ale Robert prohlásil, že je-li jim ochoten odpustit on, který doslova a do písmene riskoval život, aby zachránil prezidenta, proč by vůči nim měl chovat zášť kdokoli jiný?

„To byl pozoruhodný akt velkorysosti,“ podotkl jsem, když jsme na chvíli osaměli v jeho pracovně. Jmenoval mě vedoucím svého sekretariátu, ale byla to funkce jen tak na oko – setkával se, s kým on sám chtěl a kdy chtěl.

„Nevíš, oč jde,“ pravil s nevyzpytatelným úsměvem.

„Lidé tě za to nejspíš budou milovat ještě víc. Budeš pro ně nejen hrdinou, ale dokonce hrdinou, který je schopen soucitu.“

„Ano, to mě napadlo,“ odpověděl suše.

„Pořád se nemůžu vynadivit, jaká to byla šťastná náhoda,“ pokračoval jsem. „Ve chvíli, kdy se to stalo, jsi v debatě získal navrch, ale to by ti samo o sobě pravděpodobně nepřineslo ani deset hlasů navíc. Ale když vtrhli na scénu ti šílenci, stal se tebe rázem největší hrdina od dob…, hm, Nelson Mandela byl z kmene Xhosa…, takže od dob samotného Čaky.“

„Znovu ti opakuji, že se jmenoval Tčaka,“ opáčil Robert. „A tou nejšťastnější náhodou za poslední měsíc je, že mi u Lloydsů okamžitě vyplatili výhra.“

„Nevěděl jsem, že potřebuješ peníze.“

Pokrčil rameny: „Kdybych nezvítězil, nepotřeboval bych je.“

„Tomu nerozumím.“

„Hned to pochopíš. Dlamini a Gumbi“ – to byli ti zadržení atentátníci – „budou pozítří propuštěni. Počkáme pár dnů, než jim lidé od novin položí všechny ty své přitroublé otázky. A pak, až o ně opadne zájem a přestanou kolem nich kroužit hejna zvědavců, je navštívíš ty.“

„Ano? A co dál?“

„Dáš každému z nich polovinu peněz, které mi vyplatili Lloyds.“

„Tys je najal?“ zeptal jsem se a samotného mě udivilo, jak málo mě ta skutečnost šokuje.

„Buď realista, Johne,“ odpověděl zlehka. „Copak by nějaký zabiják, který má všech pět pohromadě, chtěl spáchat atentát, nebo se o to pokusit, před očima osmdesáti milionů diváků?“

Dlouho jsem se na něj upřeně díval a pak jsem s hořkostí v hlase sám pro sebe řekl: „Vítej do překrásného světa politiky, Johne.“

„Ne, Johne,“ zavrtěl hlavou, „vítej do světa vítězství.“

6.

Jmenoval mě ředitelem pošt pro celou Jihoafrickou republiku. Musím přiznat, že první rok prezidentování pracoval velmi efektivně. Trh práce držely v té době pevně v rukou odbory a on jim to zatrhl. Nikoli prostřednictvím armády kriminálníků, jak se to dělalo v minulosti, ale osvědčenou metodou cukru a biče.

Všechny vládní organizace, počínaje tou, která řídila dopravu kosmodromu, a konče zajišťováním služeb pro soukromou parlamentní jídelnu, fungovaly v těsné spolupráci s odbory. Robert jim dělal, co mohl nejhoršího, a na každou jejich stávku reagoval tím, že vyhodil z práce všechny odboráře, kteří pracovali pro vládu, s prohlášením, že dotyčné odbory nebo odborový svaz nemohou v budoucnu očekávat další vládní zakázky. Pak, obvykle o týden později, nabídl vyhozeným zaměstnancům tutéž práci, většinou s dvacetiprocentním navýšením platu. Lidem brzy došlo, že se jim příjmy zvýší i o odborové příspěvky, které už nemusí platit.

Když přišli majitelé dolů s nápadem, že proti němu v dalších volbách postaví svého kandidáta, znárodnil největší důlní společnost a ostatní pochopili, co jim tím naznačuje.

V té době se proti naší obchodní politice stavěla Namibie, náš severní soused. Robert zmrazil veškeré obchodní styky a počkal, až Namibie sama dojde k závěru, že je vlastně všechno v pořádku.

Byl mistrovský politik, skutečný odborník na všechny nuance politiky síly. Za méně než dva roky jeho prezidentování šlapalo zářivé moderní hlavní město Jihoafrické republiky jako hodinky a totéž platilo i pro celou zemi. Ne všichni lidé byli šťastní, ne všechna odvětví obchodu prosperovala, ale Robert měl dostatečnou podporu a nemusel se ničeho bát. Myslel jsem si, že tyhle úspěchy pro něj budou popudem, aby polevil a zvolnil, ale zdálo se, že opak je pravdou.

Nalevo od pracovního stolu mu po dva roky visela na zdi mapa Jihoafrické republiky. Jednoho dne zmizela a nahradila ji mapa jižní poloviny afrického kontinentu. To odpoledne si mě zavolal k sobě do pracovny.

„Co si přeješ, pane prezidente?“ zeptal jsem se. (Vždycky jsem ho oslovoval jeho oficiálním titulem.)

„Johne, bratře, uvědomil jsem si, jak moc se mrhá tvým talentem. Jsi mým vrchním ředitelem pošt, ale poštu přitom už téměř nikdo nepoužívá. Vše se posílá elektronicky a služby klasické pošty se už desítky let nevyužívají ani pro zasílání dopisů, dokonce ani pro zasílání právních dokumentů. A pokud jde o přepravu balíků, soupeří pošta s půltuctem dopravců. Naše poštovní služby se staly anachronismem. Mám pro tebe připraveno něco lepšího.“

Mlčel jsem a snažil se odhadnout, kam tím míří. O mé budoucnosti jsme nikdy nediskutovali, vždycky jenom o jeho; a o té jsme mluvili jako o velkolepé záležitosti s poněkud neurčitými obrysy.

„Počínaje dnešním odpolednem se stáváš mým velvyslancem v Mozambiku.“

„V Mozambiku?“ opakoval jsem překvapeně. Šlo o našeho chudého, zbídačeného souseda a náš nejběžnější kontakt s ním spočíval v tom, že jsme každý den vraceli zpět tisíce ilegálních uprchlíků, kteří se snažili překročit hranice.

Přikývl. „Netvař se tak zklamaně. Je to velmi důležitá funkce.“

„Snad mi dokážeš vysvětlit proč,“ odpověděl jsem. Post velvyslance v Mozambiku se mi zdál ještě bezvýznamnější než funkce vrchního poštmistra, která pro začátek kariéry rozhodně neznamenala nic moc.

Usmál se: „Jed na týden do Beiry a porozhlédni se tam. Zahraj si golf, zajdi do kasina, projeď se na jachtě.“

„To zní jednoduše,“ kývl jsem a čekal, co přijde dalšího. „Koncem týdne navštívíš mozambického prezidenta a předáš mu tohle.“ Podal mi obálku s oficiálním prezidentským znakem Jihoafrické republiky. Následoval další úsměv. „To bude tvůj poslední úkol ve funkci vrchního poštmistra.“

„Co je uvnitř?“

„Požadavek, aby nám vrátili polovinu Krugerova národního parku. Jeho rozdělení, ke kterému došlo před několika sty lety, bylo nespravedlivé.“

„Má to pro nás nějaký význam?“ zeptal jsem se. „Chceš tam snad postavit nějaké město?“

„Samozřejmě že ne. Žijí tam poslední kusy divoké africké zvěře. Ani mě nenapadne na tom něco měnit.“

„V tom případě se ptám znovu: o co jde?“

„Chceme náhradu za všechna ta staletí, kdy měl park po právu náležet nám, ale profitovali z něj oni,“ řekl Robert.

„O čem to mluvíš? Země byla rozdělena na základě dohody, kterou ratifikovaly a podepsaly oba státy.“

Zavrtěl hlavou. „Podepsali ji bílí usedlíci, kteří připravili domorodé chudé kmeny o zemi a vládu nad ní. Ta smlouva není platná.“

„Mozambik nemá žádné peníze,“ namítl jsem. „Co jim může vynášet vstupné do parku? Bůhví, jestli to budou tři tisíce randů ročně.“

„Vím. A z toho důvodu také nežádám peníze.“

„Myslel jsem, že chceš nějaké odškodné.“

„To ano,“ kývl.

„Tomu nerozumím.“

Přešel k mapě a vytáhl z kapsy propisku. „Chci přibližně tohle,“ udělal čáru ve spodní třetině Mozambiku. „Tohle bude naše odškodné.“

Beze slova jsem zíral na mapu a teprve po chvíli řekl: „To nemůžeš myslet vážně,“ i když jsem věděl, že to tak rozhodně myslí.

„Je to oblast nejlepších pastvin,“ odpověděl Robert, „protékají tudy řeky, jejichž koryta je možné v období sucha odklonit k nám. Žije tam velký počet obyvatel, kteří se už několik generací pokoušejí překročit hranice a dostat se do Jihoafrické republiky. Rádi pro nás budou pracovat za všechno, co jim nabídneme. Za jakoukoli minimální mzdu. Naše vlastní lidi to bude pěkně držet na uzdě.“

„Mozambik s tím nebude nikdy souhlasit,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Máme skvěle vycvičenou armádu,“ pokračoval. „Armádu, která potřebuje nějakou činnost.“

„Bude to bohapustý masakr,“ namítl jsem.

„Bude to dobré jako vojenské cvičení.“

„Zní to, jako bys měl za lubem ještě něco dalšího.“

„Ano. Máme smlouvy s Namibií, Botswanou, Zimbabwe, Angolou…“

„Jak daleko na sever jdou ty tvé plány?“ zeptal jsem se. „Viděl jsi někdy Středozemí, bratře? V tuhle roční dobu je skutečně nádherné.“

„K dobyvačným válkám docházelo na africkém kontinentě už dřív.“

„Vedli je šílenci a hlupáci,“ odvětil. „Já nejsem ani šílenec, ani hlupák.“

„Opravdu se do toho chceš pustit?“

Pokynul rukou k dopisu: „Už jsem se do toho pustil.“

„Tak ať ten dopis doručí někdo jiný. Já zůstanu tady.“

„Už jsem se rozhodl,“ potřásl hlavou. „Mým velvyslancem v Mozambiku budeš ty.“

„Proč já? Máš generály a nohsledy, kteří budou s potěšením sledovat, jak se prezident Mozambiku kroutí.“

„To je přesně ten důvod, proč chci tebe. Jsi soucitný člověk a budeš pro něj mít pochopení.“ Triumfálně se na mě usmál. „Vím, že většinu svého platu dáváš místním sirotčincům. Dokonce krmíš toulavé psy a kočky. Svou přirozenost nedokážeš zapřít přede mnou a nedokážeš to ani před ním.“

„Co má moje přirozenost společného s tímhle vším?“

„Až mu pravdivě a s jistými detaily popíšeš, co se stane jemu i jeho lidem, pokud nesplní mé požadavky, až pochopí, že ti to dělá skutečné starosti, až uvidí, že nechceš, aby se jeho země proměnila ve zničené dýmající rumiště, dojde mu, že to celé myslím vážně. Díky tvým reakcím bude vědět naprosto přesně, jak vážně to myslím a že mám k dispozici dostatečnou moc, abych udělal všechno, co říkám.“

„Znamená to snad, že se stanu tvým vyslancem v každé další zemi, kterou budeš chtít dobýt?“ zeptal jsem se trpce. „Dobývání mě nezajímá,“ zavrtěl hlavou.

„Opravdu? A jak tomu tedy říkáš?“

„Asimilace. Všichni žijeme na jednom kontinentu. Kdysi tady bylo dva tisíce tři sta kmenů, to jest, dva tisíce tři sta jednotlivých států. Pak nám Evropané vnutili umělé hranice a najednou vzniklo jedenapadesát zemí. Nastal čas pro další překreslení mapy: jeden kontinent, jedna země.“

„A jeden vládce?“ zeptal jsem se.

„Ano, a jeden vládce,“ kývl.

Přesně o týden později jsem doručil Robertovu obálku prezidentovi Mozambiku. Otevřel ji, přečetl si dopis, zamračil se a zeptal se mě, jestli to prezident myslí vážně nebo jestli jde o špatný vtip. Ujistil jsem ho, že Robert ole Buthelezi myslí vše smrtelně vážně, a naléhal jsem, aby se své země vzdal a nedopustil vyhlášení války, kterou nemůže vyhrát.

Byl to hrdý muž. Dopis s Robertovým požadavkem roztrhl, vrátil ho zpět do obálky a požádal mě, abych ji doručil svému prezidentovi zpět.

O tři týdny později překročily Krugerův národní park třetí, pátá a osmá divize Jihoafrické republiky a vpochodovaly do Mozambiku. Mozambická armáda bojovala statečně, ale měla proti sobě přesilu s mnohem lepším vybavením. Do deseti dnů byli všichni mozambičtí vojáci buď po smrti, nebo se z nich stali váleční zajatci a Robert oznámil svému lidu, že se území Jihoafrické republiky právě rozrostlo o víc než šedesát tisíc čtverečních mil.

Nebylo to zdaleka poslední oznámení tohoto druhu.

7.

Když Robert o pět měsíců později vyhrožoval válkou Namibii kvůli právu na vodu, vzdala se země bez jediného výstřelu. Přišel se zdvořilým návrhem, aby se Namibie stala protektorátem Jihoafrické republiky, nebo ještě lépe její provincií, a namibijští politici souhlasili.

Botswana sledovala, co se děje. Věděla, že je pokladem jižní Afriky, protože doslova sedí na diamantových dolech, větších a výnosnějších, než byly ve dnech své největší slávy ty naše. Botswana byla kromě nás jediným africkým státem, o kterém se dalo říct, že má skutečně vzkvétající ekonomiku.

A věděla, jak tuto ekonomiku využít. Byl jsem zrovna v prezidentském paláci, když se objevila první zpráva: naše elitní šestá divize byla odražena na botswanské hranici a ztráty na naší straně dosáhly více než padesáti procent.

Věděli jsme, že nemůže jít o botswanskou armádu, protože Botswana žádnou armádu neměla. Z osmdesáti procent ležela na poušti Kalahari a z dalších deseti procent v oblasti bažiny Okavango. Počet jejích obyvatel nepřesáhl ani v pětadvacátém století tři miliony, téměř všichni lidé žili v okolí řeky Limpopo a za celou historii své existence nevstoupili s nikým do válečného stavu.

Brzy jsme zjistili, jak se věci mají. Zbytek kontinentu, a vlastně celý svět, si uvědomoval, co se děje v jižním cípu Afriky, a Botswana použila část svého bohatství, aby si najala armádu žoldnéřů vedenou plukovníkem McBridem, americkým veteránem z bitvy o Io.

Měli nejnovější zbraně, nejnovější technologie a zaměstnavatele, který jim byl ochoten poskytnout cokoli, aby si uchoval svou teritoriální nezávislost.

Robert, který obvykle obědval v nejlepších restauracích Pretorie, se tentokrát rozhodl jíst ve své prostorné pracovně. Pozval nás celkem tři – dva politické poradce, jejichž rady nikdy neposlouchal, a mne. Sešli jsme se v obrovské místnosti s kobercem, které dominovaly dva Robertovy portréty; jeden shlížel z jeho stolu, druhý z balkonu přehlížel rozlehlé, dokonale upravené zahrady.

Přišel jsem jako poslední a pozdravil ho slovy: „Vypadáš ustaraně.“

„Ti hajzlové mi nabourali časový plán!“ zavrčel.

„Možná bychom je měli nechat na pokoji,“ pronesl jeden z poradců. „Botswana je koneckonců náš dobrý a užitečný obchodní partner.“

„To mám před světem přiznat porážku?“ odsekl Robert, „Nikdy!“ Pak se otočil ke mně: „Ty jsi můj bratr. V žilách ti koluje má krev. Co bys dělal ty?“

Chvíli jsem se na něj díval a nakonec jsem zkusmo řekl: „Poslal bych tam další oddíly?“

„V tom případě by si koupili další žoldáky a naši vojáci by zabíjeli jejich žoldáky a jejich žoldáci naše vojáky. Nakonec bychom zvítězili my, protože máme k dispozici víc lidí než oni diamantů v těch svých diamantových dolech, ale nechci Botswanu ožebračenou a zničenou válkou. Tak co bys dělal?“

Pokrčil jsem rameny: „Nevím, co chceš slyšet.“

„Říká se, že krev není voda,“ pravil pohrdlivě, „ale chytrosti se jí zřejmě moc nepřenáší.“ Rozhlédl se po místnosti. „Copak nikdo z vás nevidí žádný jiný způsob?“

Ticho.

„Zajímalo by mě, za co vás vlastně platím,“ zamumlal.

Když donesli jídlo, přesunuli jsme se k mahagonovému stolu, který do pracovny přinesli čtyři vojáci a pak ho pro nás prostřeli.

„Dovolte, abych vás obsloužil,“ řekl Robert. Vzal do ruky džbán se studenou vodou a my jsme zdvihli sklenky, aby nám nalil. V koutku úst mu pohrával slabý úsměv, když pomalu vyléval obsah džbánu na drahý koberec. „Už někdo z vás chápe, jak se na to musí?“

Všichni jsme mlčeli.

„Hlupáci!“ sykl krátce. „Botswana je přece poušť. Má jenom tři řeky – Limpopo, Okavango a Chobe. Okavango a Chobe pramení v Namibii, kterou teď máme v rukou my. Limpopo pramení nedaleko Pretorie a protéká Jihoafrickou republikou.“

„To jim chcete odstřihnout vodu?“ vyhrkl nevěřícně jeden z poradců.

„Zítra začneme s odkláněním a přehrazováním všech tří řek. Na těžbu diamantů potřebují velké množství vody. Bez ní nebude možné těžit a oni budou šetřit vodu pro své lidi. Žoldnéři snad pochopí, že jejich zdroj peněz doslova vysychá, půjdou za bohatstvím jinam a budou bojovat v jiné válce.“

„A když ne?“

„Když ne, budou ve chvíli, kdy je napadneme, tak oslabení žízní, že je snadno porazíme.“

„Jak dlouho chceš čekat?“ zeptal jsem se.

„Jak dlouho bude potřeba. Klidně rok. Delta Okavanga do té doby nevyschne. Uvidíme, jestli je vláda ochotná platit dál námezdné vojsko, když už na zemi nikdo neútočí.“

„A co ty desítky tisíc žen a dětí, které zemřou žízní?“ zeptal jsem se rozzlobeně.

„Na něco by jednou stejně zemřeli,“ odpověděl nevzrušeně. „A ti, kteří zůstanou naživu, budou na obnovení průtoku v řekách čekat s takovým nadšením, že nám zasypou cestu květinami.“

Krutější nad všechno pomyšlení, říkal jsem si. Tady nešlo o vojáky ani žoldáky, ale o obyčejné lidi, které chladnokrevně odsoudí k hrozné smrti. Ale nenapadal mě jediný způsob, jak by jeho plán mohl selhat.

Práce na všech třech řekách začaly v průběhu následujícího týdne a do dvou měsíců byly toky přehrazeny nebo měly odkloněná koryta. Robert byl ochoten čekat dva roky, možná dokonce tři, aby srazil Botswanu na kolena, jenže jenže Botswana ochotná čekat nebyla. Měla svou námezdnou armádu a nemohla si dovolit ji platit (nebo zásobovat vodou) donekonečna. Rozhodla se jednat. Zprávy o prvních útocích na naši severní hranici k nám dorazily v neděli. Do úterka, dřív než Robert stihl zmobilizovat naše podřimující letectvo, postoupili muži plukovníka McBridea až k Pilanesburgu a lidé v sídelním hlavním městě Pretorii i v Johannesburgu, ekonomickém srdci země, znervózněli. Tři členové Parlamentu požadovali Robertovu rezignaci. Následujícího dne zmizeli a už se nikdy neobjevili, ale ve vládě panoval i nadále značný neklid. Vypadalo to, že by se McBride mohl dostat k Pretorii během dalších sedmi nebo deseti dnů. Ale pak se v těsném sousedství hlavního McBrideova voje zřítilo malé soukromé letadlo a téměř sedmdesát procent McBrideových vojáků zemřelo během jediného dne.

„Co se to, u všech rohatých, stalo?“ ptal se jeden z poradců, když si nás Robert zavolal, aby nám oznámil, že válka je téměř u konce a naše vítězství je nadosah.

„Jenom se dohaduji, k čemu došlo,“ pokrčil rameny Robert. „Pilot letadla, které mělo na palubě náklad zmutovaných leishmanií působících prudce se šířící nákazu, zřejmě ztratil kontrolu nad letadlem a to se zřítilo doprostřed jednotek plukovníka McBridea.

„Zbláznil jste se?“ vyjekl poradce. „Biologickou válku zakazují zákony už řadu staletí!“

„Bránil jsem svou vlast,“ pokrčil Robert klidně rameny. „Jak nás západní státy mohou potrestat, když jsem s nimi nepodepsal žádný pakt ani dohodu?“

„Ale tohle přece zabije i naše vlastní lidi!“

„To nejsou naši lidé,“ zavrtěl Robert hlavou. „Jsou to příslušníci kmenů Xhosa a Mdebele. My jsme Žulové.“

„Jsou to občané Jihoafrické republiky a vy jste jejich prezidentem!“

„Pak zemřou pro svou vlast a jejich rodiny budou vzdávat čest jejich památce.“

„Chci do zápisu, že důrazně nesouhlasím,“ řekl poradce. „Na to máš právo,“ pokrčil Robert rameny.

Poradce odešel z pracovny a nikdo ho už nikdy neviděl. Brzy začaly přicházet nové zprávy. V okruhu pětadvaceti mil od letecké nehody, kde se nacházelo devadesát procent McBrideových mužů, nepřežil vůbec nikdo ani z vojáků, ani z místních obyvatel.

Naživu zůstalo jenom několik zkušených stopařů a zbloudilých vojáků ze vzdálenějších jednotek, všichni vážně nemocní. Robert jim odmítl vstup do našich zdravotnických zařízení, a tak byli letadlem přesunuti do Gaborone kde – jak mi bylo později řečeno – většina z nich do týdne zemřela.

„Je to skvělé,“ prohlásil Robert o pár dnů později. „Mohlo to trvat i tři roky, než bychom je vyhladověli. Takhle jsme ušetřili spoustu času i energie.“

„Ale ne životů,“ poznamenal jsem hořce.

„Já jsem naživu,“ odsekl, „a ty také. Máme novou provincii o rozloze Španělska a během konfliktu nezahynul téměř nikdo z našich lidí. Co víc by sis mohl přát?“

Nenacházel jsem slova, která by dokázala přebít jeho argumenty, a tak jsem mlčel.

„A protože je McBride mrtvý,“ pokračoval, „a naživu nezůstal žádný důstojník, který by se mi mohl vzdát na našem území, měl bych nejspíš odletět do Gaboronu, a dovolit jim, aby se mi vzdali tam.“

„Copak tam nemáme svého velvyslance?“

„Prezidenti se nevzdávají velvyslancům ani jejich poskokům,“ opáčil Robert. „Pojedu tam osobně.“

Tak to i udělal. Ale nejprve si zavolal našeho nejlepšího kaligrafa a nadiktoval mu seznam svých požadavků, které kaligraf krasopisně sepsal na skutečný pergamen. S ním pak Robert odjel do Gaboronu. Doprovázel jsem ho pouze já, jeden poradce a hrstka osobních strážců.

Když stoupal po schodišti prezidentského paláce, přihlížel velký dav. Botswanský prezident, křehký starý muž, který vypadal, že už týden nespal, ho přivítal na vrcholu schodiště a odešli spolu do jeho pracovny. Ven vyšli za půl hodiny. Robert, s pergamenem vysoko zdviženým v ruce, prošel zdobnou vstupní halou na schodiště.

„Občané,“ zvolal, „přináším vám radostné zprávy! Počínaje tímto týdnem začne voda v řekách opět téci.“ Následovaly nadšené ovace. „A dál: počínaje tímto týdnem se již nikdy nebudete muset spoléhat na armádu žoldnéřů, která vám není zavázána žádnou loajalitou, neboť vás proti všem hrozbám zvenčí bude chránit armáda Jihoafrické republiky.“ Další aplaus. „A konečně: od této chvíle vás už nikdy nepovede žádný slaboch, kterým je i muž stojící vedle mne.“ Než si kdokoli stihl uvědomit, co se děje, vytáhl Robert z kapsy revolver, přitiskl ho prezidentovi ke spánku a stiskl spoušť.

Dav šokované zalapal po dechu, když se starý pán zhroutil k zemi. Myslel jsem, že lidé vyrazí nahoru po schodech a vrhnou se na Roberta, ale ten zdvihl ruku. Neznamenalo to vůbec nic, bylo to jen dramatické gesto, které přitáhlo jejich pozornost.

„Přinesl vám jenom žízeň a porážku, nic víc. Nyní se vše změní. Zaprvé: pro všechny botswanské pracující vyhlašuji dvoutýdenní placené volno. A pokud některý zaměstnavatel toto nařízení nedodrží,“ dodal přísně, „chci o tom vědět.“ Viděl jsem, jak se lidé v davu dívají zmateně jeden na druhého. „Dále vás vítám do náruče jihoafrického národa a vyhlašuji roční moratorium na všechny daně.“

Tentokrát se ozval aplaus. Robert po mně střelil pohledem a s úsměvem ucedil mezi zuby: „To sis opravdu myslel, že na mě zaútočí?“

„A konečně,“ pokračoval v proslovu, „zítra ráno budou propuštěni všichni političtí vězni a jejich vězeňské záznamy budou vymazány.“

Nevěděl jsem, že by Botswana měla nějaké politické vězně, a byl jsem si jistý, že o nich neví ani Robert, ale jeho rozhodnutí bylo přesto odměněno nadšeným potleskem. Výraz některých obličejů říkal: „Není to taková pohroma, jak jsme se báli.“ A také: „Vlastně je to docela dobré.“

Nějaká žena zvolala: „Aleluja!“

Pak vystoupil na několik prvních schodů nějaký muž a chraplavým hlasem zakřičel: „Buthelezimu třikrát hurá!“

Lidé se už už chystali splnit pokyn, ale Robert je znovu zadržel zdviženou rukou.

„Děkuji vám,“ řekl, překročil mrtvé tělo botswanského prezidenta a sestoupil o několik schodů blíž k davu. „Ale Buthelezi byl jen bezvýznamným mušincem na hnojišti lidstva. Toho jména se vzdávám.“

„A jak ti máme říkat?“ zeptal se další muž.

Narovnal se do celé své výšky a přehlédl zástup.

„Tčaka.“

8.

Myslel jsem, že to jméno lidi rozzuří. Čaka byl přece praotcem Zulů, důvodem a příčinou, proč jsme téměř celé jedno století vládli světu; tím samozřejmě myslím náš svět. Díky němu věděli i muži v nejvzdálenějších koutech Evropy, Asie a Ameriky, že Žulové jsou nejnelítostnějšími a nejmocnějšími válečníky. A to jméno si teď přivlastnil můj nevlastní bratr, kterému je teprve něco málo přes třicet, je to muž pochybného původu a morálka je mu naprosto cizí.

Ale lidé k mému překvapení propukli v nadšený jásot. Zkusil jsem se podívat na celou věc jejich očima a najednou mi to všechno dávalo smysl. Robert byl první Zulu, který vládl jižní Africe od naší pokořující porážky, k níž došlo těsně před koncem dvacátého století. Zdvojnásobil rozlohu naší země a připojil k ní Mozambik, Namibii a Botswanu. Ostatní africké země se překotně snažily uzavírat spojenecké svazky s Evropany, Američany, Číňany, Indy a Australany, protože věděly, že brzy obrátí pozornost na sever. Lidé prožívali příchod druhého Čaky s nadšením a jejich radost a pýcha neznala mezí.

Bylo tady i něco dalšího, co neznalo mezí – ambice mého bratra.

Nejprve rozpustil parlament. Nikdo z našich afrických sousedů to nekomentoval jediným slovem – všichni měli příliš napilno s přípravou obrany svých hranic – ale zbytek světa reagoval rozhořčeně a požadoval, aby byl parlament znovu ustaven. Tčaka na to odpověděl oznámením své rezignace na post prezidenta. Svět si oddechl, ale jenom na tři dny. Pak se totiž nechal korunovat králem.

„Tohle prostě nestráví,“ řekl jsem mu, když jsme po korunovaci osaměli v jeho pracovně. Už odložil korunu, svlékl obřadní roucho a seděl u stolu jenom v pohodlné tunice a volných kalhotách.

„Jistěže ano,“ odpověděl zlehka. „Když strávili to, že jsem anektoval Botswanu a Mozambik, stráví i to, že nosím na hlavě korunu, zvlášť když se nic jiného nezměnilo.“

„Zašel jsi příliš daleko.“

„Sotva jsem začal,“ odpověděl a já v tu chvíli pochopil, že když se dívá k severu, dívá se až za Zimbabwe, Kongo a Egypt. Že obrací pohled k Polárce a ke hvězdám za ní. „Jsou to civilizovaní lidé.“ Když to slovo říkal, objevil se mu v obličeji výraz pohrdání. „A budou se chovat civilizovaně. Budou mluvit a mluvit, potom vyhrožovat a naléhat a pak uplácet. Nakonec se s tou situací smíří a naučí se s ní žít. Pamatuj na má slova: do naší země nikdy nevstoupí se zlým úmyslem jediný evropský, americký nebo asijský voják.“

Nějak jsem věděl, že má pravdu.

Rozhořčené výkřiky na mezinárodní scéně se začaly ozývat ještě té noci. Každý disk se zprávami, každý hologram, každý oficiální dopis žádal Tčakovu rezignaci a znovuobnovení ústavního státu. Všechno to ignoroval téměř celý měsíc, a když se zbytek světa vybičoval do hysterického varu, oznámil, že promluví v holografickém přenosu, který bude možné sledovat na všech kontinentech.

Takzvané Velké mocnosti měly pocit, že zvítězily. Myslely si, že chce uzavřít se zbytkem světa mír a že se chystá pronést proslov, v němž oznámí svou rezignaci. Ale my, kdo jsme ho znali, jsme věděli své. Osobně jsem měl pocit, že si s nimi pohrává jako kočka s myší, necítí se nijak zatlačený ke zdi a naopak si velmi užívá jejich nervozity.

Nadešel ten večer. Čekal jsem, že v televizním přenosu vystoupí ve střízlivém obleku nebo dokonce ve fraku, ale on si vzal rozedranou kmenovou tuniku a trochu omšelou repliku své koruny.

„To je trochu uklidní,“ prohlásil s úsměvem. „Myslí si, že mají co do činění s barbarem a já bych je v tom ohledu nerad zklamal.“

Jeden z poradců mu donesl ledový čaj a Robert ho začal klidně usrkávat.

„Budeš mluvit ke čtrnácti miliardám lidí. To nejsi ani trochu nervózní?“ zeptal jsem se.

„To oni by měli být nervózní. Ne já,“ zavrtěl hlavou.

Když nastal čas přenosu, vyklidili jsme prostor, Robert se posadil za stůl, počkal, až se připraví několik kamer a pak kývl na režiséra, jehož jedinou úlohou bylo odpočítat čas začátku vysílání a dát kameramanům pokyn, že mají začít točit.

„Dobrý večer,“ začal dokonalou angličtinou. „Mluvím k vám, protože došlo k několika politováníhodným křivdám a já jsem byl požádán, abych je napravil. Udělám to, jak nejlépe budu moci.“

V rohu místnosti stála obrazovka, na níž bylo vidět reakci velkého shromáždění přímo před prezidentským palácem. Usta přihlížejícího davu zřetelně formulovala slova: „Ne, Tčako! Neodcházej!“ Ale v pracovně nebylo slyšet nic než hlas mého bratra.

„Myslím, že každý, kdo mě teď slyší, bude souhlasit, že je nemorální a velmi špatné brát lidem jejich zemi násilím. Něco takového bych nikdy neudělal.“ Zdvihl ruku, v níž držel tři smlouvy. „Toto jsou smlouvy, které jsem uzavřel s představiteli někdejší Namibie, Mozambiku a Botswany. Žádají mě v nich, abych připojil jejich země ke Spojeným státům jihoafrickým. A protože šlo o přání jejich lidu, podvolil jsem se.“

Odmlčel se a zadíval se do kamery: „Jihoafrická republika si nepřisvojila tyto země násilím, ale připojila je k sobě na základě jejich vlastní žádosti. Jakýkoli jiný důvod by odporoval zákonům Božím i lidským. A proto musím – v souladu se svým přechozím prohlášením – požadovat, aby Spojené státy americké bezodkladně vrátily původním obyvatelům své země vše, co jim ukradli. Obdobně žádám, aby se Britové vzdali všech nároků na“ a přečetl seznam většiny zemí Commonwealthu a poté udělal totéž u Francie a Ruska.

„Já tyto státy samozřejmě nemohu nutit, aby udělaly správnou věc, ale poskytnu podporu všem, kdo se postaví proti jejich politice.“

Bez jediného mrknutí oka se díval přímo do kamery. „Dále se chci ve svém proslovu věnovat otázce dědičné královské hodnosti. Měl bych začít tím, že já sám nejsem králem, protože jím byl můj otec. V mých žilách nekoluje ani kapka královské krve. Popravdě řečeno, v celé jižní Africe není ani kapka královské krve. Stal jsem se králem, protože to byla vůle mého lidu. Pokud zplodím syna, nebude mít na tento titul o nic větší nárok než kterýkoli jiný Jihoafričan. Věříme, že trůn si člověk musí zasloužit, nikoli ho dostat.“

Následovala odmlka a pak zamračení. „V souladu s tímto svým přesvědčením vyzývám monarchy Anglie, Nizozemí, Jordánská, Sýrie,“ a vyjmenoval nejméně deset dalších zemí, „zkrátka všechny, kteří se stali králi pouhou náhodou zrození, aby se svých trůnů neprodleně vzdali.“

Znovu jsem zalétl pohledem k obrazovce, která ukazovala náladu na ulici. Lidé aplaudovali tak nadšeně, že bylo s podivem, že necítíme otřesy a vibrace i tady uvnitř.

„Doufám, že jsem vysvětlením svých postojů předešel všem nedorozuměním,“ uzavřel. „Říká se o mně řada lží a řada jiných lží se zase říká o lidech, kteří vládnou vám. Já jsem teď řekl své a nechávám na vás, na lidech celého světa, abyste rozhodli, co je pravda.“

Režisér naznačil, že vysílání skončilo, a Tčaka vstal, aby poděkoval všem technikům za spolupráci. Odešli z místnosti i se vším vybavením a Tčaka si poslal pro další ledový čaj.

„Od těch světel je hrozné horko,“ řekl, když si otíral pot z čela.

„Dnes večer jste byl úžasný,“ komentoval jeho vystoupení jeden z poradců. „Teď nás zbytek světa nechá na pokoji.“

„Opravdu si to myslíš?“ zeptal se ho Tčaka.

„Jistě.“

„Právě jsi přišel o místo.“ Poradce jenom ohromeně zíral. „Hlupáků je venku dost. Mezi svými lidmi žádné nepotřebuji.“ Otočil se ke mně. „Co udělá zbytek světa, bratře?“

„Prohlásí o tobě, že jsi obratný zlotřilec, který to umí se slovíčky. Šílenec s dobyvačnými plány, který chce schlamstnout celý kontinent. Darebák, kterému se nedá věřit.“ V tu chvíli jsem nedokázal potlačit úsměv. „Ale myslím si, že k otázce královské hodnosti se už nikdo nevrátí.“

„Ano, to všechno řeknou,“ oplatil mi úsměvem, „a budou se mýlit.“

„V tom, že jsi darebák, nebo v tom, že jsi šílenec?“ zeptal jsem se.

„V tom, že chci získat celý africký kontinent.“

„A nechceš snad?“

Znovu se usmál a ten úsměv působil téměř děsivě. „Kdybys měl hlad a ocitl by ses v ovocném sadu, spokojil by ses s jedním plodem z jednoho stromu?“

„Celý světí“ vyhrkl jiný poradce, překvapený Tčakovou nestydatostí.

„Pořád nechápete,“ potřásl Tčaka hlavou.

Poradce na něj nevěřícně zíral.

Tčaka přešel k oknu a roztáhl závěs.

„Svět je jenom jeden strom.“ Pokynul rukou k nebi. „Já budu mít celý sad.“

9.

Historický Čaka měl šamana, jehož radám důvěřoval. Můj bratr měl astrologa. Jmenoval se William James Hlatshwayo a získal titul magistra přírodních věd na kalifornské univerzitě. Pro mne to byl spíš titul magistra pavěd, ale Tčaka se s ním radil každý den a trpělivě čekal, nikoli až po vzoru starých šamanů vyčte budoucnost z vržených kostí, ale až ji vyčte z hvězd a sestaví horoskop.

Netuším, kde ho bratr sebral ani kdy se to stalo. Vím jen, že se William jednoho dne objevil v paláci a od té doby měl na Tčaku větší vliv než kdokoli jiný.

Stavěl jsem se proti němu. Říkal jsem, že post prezidenta dokázal získat bez umthagkathi (pohrdlivě jsem Williama označoval zuluským výrazem pro šamana), bez jeho pomoci připojil k naší zemi další tři státy a stal se králem. Tak proč by mu měl naslouchat teď?

„Protože až do této chvíle, můj bratře, jsem byl jenom housenkou,“ odpověděl mi Tčaka, „sice úspěšnou, ale pořád jenom housenkou. Brzy vylezu ven z kukly, roztáhnu křídla a výšky, do kterých se vznesu, budou bez hranic.“

„Ale…,“ začal jsem, ale zdvihl ruku, aby mě umlčel. „Dokonce i motýl má nepřátele a čím výš létá, tím méně o nich ví. Může-li mě William varovat před nepřáteli, o nichž nevím, byl bych hlupák, kdybych mu nenaslouchal.“

„A co když je to jenom podvodník?“

„Pak nejsem ve větším nebezpečí než předtím.“

„Byl bys na tom lépe, kdybys měl skutečného umthagkathiho, protože to, co tenhle člověk vydává za vědu, žádná věda není.“

„Nic o tom nevíš,“ odporoval mi Tčaka klidně.

„Vím tohle,“ namítl jsem, „astrologie vychází z kalendáře, že?“

„Ano.“

„A je stará tři tisíce let.“

„Starší.“

„A tady to máš,“ řekl jsem.

„Tady mám co?“ opáčil podrážděně.

„Astrologie je založena na kalendáři a používá kalendář, je to tak?“

„Víš sám, že to tak je.“

„Tak mi vysvětli tohle,“ prohlásil jsem triumfálně, „astrologie jako věda vznikla před více než třemi tisíciletími, ale Julius Caesar a Augustus přitom žili před méně než dvěma a půl tisíci lety. Měsíc červenec dostal latinské jméno po Juliu Caesarovi a srpen zase po Augustovi.

Tyto měsíce v době vzniku astrologie neexistovaly, tak jak může jít o skutečnou vědu?“

„Nepochybně ta jména nahradila nějaká jiná,“ odpověděl.

„S vědou to nemá nic společného, jenom se změnou pojmenování.“

„To astrologie nemá nic společného s vědou,“ trval jsem na svém. „Pokud se jím necháš ovlivňovat, dočkáme se toho, že se ten tvůj umthagkathi zaslouží o smrt nás všech.“

„Jsem Tčaka,“ prohlásil pevně, jako by ta slova znamenala totéž jako „Nemohu zemřít“.

„Dobrá,“ kývl jsem, „jsi nesmrtelný. Ale ani tvoje armáda, ani tvá vláda nesmrtelné nejsou. K čemu ti bude tvá vlastní nesmrtelnost, až pomřou všichni ve tvém okolí jenom proto, že ti nějaký nestydatý podvodník radí, abys udělal to nebo ono, protože Měsíc je zrovna v tomhle postavení a Mars v támhletom?“

Dlouho mlčel a nakonec řekl: „Naslouchal jsem ti trpělivě, bratře. Slyšel jsem tvá slova a zvážil jsem je.“ Pak jeho tvář ztvrdla: „A odmítl jsem je. Už o tom nebudeme nikdy mluvit a ty už nikdy v mé přítomnosti nenazveš Williama umthagkathim. Je to jasné?“

Zadíval jsem se mu do očí, které byly oknem do jeho duše, a jako vždy jsem v nich neviděl ani trochu slitování, ani trochu vůle ustoupit.

„Je to jasné,“ kývl jsem.

„Dobrá,“ pokračoval. „Čekají nás velké věci. Opravdu velké věci.“ Odmlčel se. „Zítra se setkám s představitelem Ameriky.“

„Nový velvyslanec?“ zeptal jsem se. Všichni jsme věděli, že po Tčakově projevu odvolala většina států z naší země velvyslance a uzavřela svá velvyslanectví, ale od té doby už uběhlo několik měsíců a nastal čas, aby západní státy přehodnotily své postoje, jak to vždycky dělají.

„Ne, je to obchodník,“ zavrtěl Tčaka hlavou.

„Alespoň že Amerika zrušila zákaz, kterým svým občanům zapovídá k nám jezdit.“

„Nezrušila,“ řekl Tčaka pobaveně. „Ale mám něco, co chtějí. Proto usilovně předstírají, že nevědí, co se děje, aby jednoho dne mohli prohlásit, že neměli nejmenší tušení ani o téhle návštěvě, ani jejím výsledku.“

„Čeho se ta návštěva týká?“ zeptal jsem se.

„Před dvěma týdny jsem Číně pronajal na padesát let dva největší diamantové doly v Botswaně,“ začal. „A další koncese na těžbu diamantů jsem prodal Anglii a Brazílii.“

„Ty jsi prodal všechno státní bohatství?“ vyhrkl jsem překvapeně. „Proč?“

„Pronajal. Neprodal,“ opravil mě. „A proč jsem to udělal? Protože jsem potřeboval peníze na zítřejší jednání s naším americkým hostem.“

„Ať už prodává cokoli, musí to být hodně drahé, když to stojí za půl století těžby diamantů v největší světové diamantové velmoci,“ řekl jsem na to.

„Je to opravdu drahé,“ kývl s úsměvem. „Velmi drahé. Nezaplatila by to ani čtvrtina, ani třetina bohatství z vyplundrované Botswany.“

Tiše jsem na něj zíral a přemítal, za co by mohl být ochoten zaplatit tak vysokou cenu.

„Tak co,“ zeptal se a bylo vidět, že se baví mým zmatkem. „Nezeptáš se konečně, oč jde?“

„Co chceš od toho Američana koupit?“ zeptal jsem se tedy. Sáhl do zásuvky a vytáhl odtud zářící model nejnovějšího válečného kosmického korábu, mnohem dokonalejšího a pokročilejšího, než na jakém sám sloužil před necelými deseti lety. „Ty jsi koupil kosmickou loď?“ vydechl jsem nevěřícně. Pobaveně se zasmál. „Myslíš, že kvůli tomu bych nechal drancovat půl století celou zemi? Jsem lepší obchodník, než si myslíš, bratře.“ Odmlčel se. „Ten Američan je tady už dnes, ale Hlatshwayo mi řekl, že hvězdy ještě nejsou ve správném postavení. Sejdu se s ním zítra a dokončíme koupi celé flotily kosmických lodí,“ uzavřel hrdě.

„A co bude s Botswanou?“ zeptal jsem se.

„Byla tady sto tisíc let nebo dokonce ještě déle a žila si svůj vlastní život. To už je ale minulost.“ Namířil ukazováčkem na strop směrem k obloze. „Budoucnost je jen a jen tam – miliony světů, kterých se můžeme zmocnit.“

„A co když se někdo postaví proti tomu, že chceš vyletět do vesmíru a zmocnit se jich?“

„To je jeho rozhodnutí,“ pokrčil lhostejně rameny. „Já už jsem své rozhodnutí učinil.“

V tom okamžiku jsem nevěděl, koho je mi víc líto – jestli Botswany nebo celé Galaxie.

10.

Zatímco Tčaka budoval naši vesmírnou flotilu, byly napadeny dvě pozemské kolonie – jedna na Deltě Pavonis a druhá na Cygni-2. Řadu týdnů nikdo nevěděl, kdo za útokem stojí. Pak naši experti zjistili, že jde o doposud neznámou rasu z DX Cancri.

Země vyhlásila mobilizaci a brzy se shromáždila flotila asi tří tisíc vesmírných lodí pod vedením skvělé americké velitelky Delores Sanchezové. Tčaka oznámil, že jižní Afrika se k flotile připojí jako nezávislý účastník.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Vojenští pohlaváři Tčakovi poděkovali, ale požadovali, aby všechny lodě podléhaly vedení admirálky Sanchezové.

Tčaka reagoval okamžitě a věcně:

Nepřijímám rozkazy od nikoho. Chcete, abychom bojovali proti vašemu nepříteli, nebo ne?

Planetární velitelství odpovědělo:

Je to i váš nepřítel.

Tčaka na to: Jižní Afrika ani její majetek nebyl nijak poškozen. Jsme nezávislý stát, nikomu nepodléháme a své nepřátele si vybíráme sami. Pokud stojíte o naši pomoc, znáte naše podmínky.

Žádná oficiální odpověď už nepřišla.

„O naši pomoc stojí,“ komentoval to Tčaka, „jenom to nechtějí přiznat.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“ zeptal jsem se.

„Protože kdyby nás nepotřebovali, odmítli by mou nabídku rovnou a bez jediného zaváhání.“ Usmál se: „Je dobré znát slabosti svého nepřítele.“

„Náš nepřítel je tam,“ ukázal jsem ke hvězdám.

Povzdechl si a smutně potřásl hlavou. „Bratře, bratře, chápeš tak pomalu.“

„Co chápu pomalu?“

„To, že všichni jsou naši nepřátelé.“

„Jak můžeš říct něco takového?“

„Nejsou to Žulové,“ odpověděl, jako kdyby to mluvilo za vše.

V průběhu dalšího měsíce jsme začali testovat nové lodě a najímat posádku. Ze strany velitelství spojených vojenských sil Země nás nikdo oficiálně nekontaktoval, ale z neoficiálních zdrojů jsme věděli, že až budeme připraveni, chtěli by Spojenci, abychom se zaměřili na Deltu Pavonis.

„Jistěže by chtěli přesně tohle,“ komentoval tu zprávu Tčaka s ironickým úsměvem.

„Proč ten tón?“ zeptal se ho jeden z poradců.

„Delta Pavonis leží v téměř dvojnásobné vzdálenosti od Země než Cygni-2. Abychom se tam dostali, potřebovali bychom dvakrát tolik paliva, a pokud by nastaly nějaké problémy, trvalo by to posilám dvojnásob dlouho, než by se tam dostaly. Z toho, co víme, jsou hlavní nepřátelské síly soustředěny právě tam. Když Spojenci zhodnotí své síly, zcela jistě dojdou k závěru, že my jsme ti nejpostradatelnější.“

„Přidáme se k tedy hlavním vojům armády nebo poletíme k Cygni-2?“ zeptal se jiný z poradců.

„Všude budou stovky, možná tisíce pozemských lodí. Nemám v úmyslu stát se ozubeným kolečkem v soukolí jejich válečného stroje.“ Odmlčel se. „Každá armáda a každé loďstvo musí mít nějakou zásobovací trasu. Budeme hlídat tu nejméně pravděpodobnou cestu mezi DX Cancri a Deltou Pavonis.“

„Tu nejméně pravděpodobnou?“ zeptal se poradce nechápavě.

„Jestliže vím já, že nepřítel potřebuje zásoby, nemyslíš si, že to ví i velitelka Sanchezová? Ta bude střežit pravděpodobné trasy mezi oběma planetami.“

„Pokud zvolíme špatnou cestu, nebude si velitelka Sanchezová myslet, že se snažíme vyhnout boji?“

Tčaka se na něj díval tak dlouho, až poradce začal nervózně poposedávat. „Jestliže i ty teď víš, že velitelka Sanchezová bude střežit ty nejpravděpodobnější zásobovací trasy, ví to zaručeně i nepřítel. A protože to ví i on, zvolí ty nejméně pravděpodobné. A tam na něj budeme čekat my.“ Odmlčel se. „Vláda se od tohoto okamžiku obejde bez tvých služeb. Nestrpím, aby mi radil někdo tak strašně tupý.“

„Ale…“

„Už jsem řekl.“

Poradce se otočil a odešel.

„Doufám, že tady není nikdo další, kdo by byl tak hloupý,“ otočil se Tčaka do místnosti. „Myslím, že bych ho musel zabít.“ Nikdo se nezasmál.

11.

O tři dny později, na první schůzce s důstojníky, se Tčaku pokusil zabít plukovník Mbatha.

Mbatha promítal přes počítač do středu místnosti tři-D mapu vesmíru o poloměru dvaceti světelných let od Země. Měla velikost přibližně pět stop na pět stop. Tčaka právě naznačoval cesty, které chce nechat střežit, a místa, kde plánuje rozmístit naše lodě, když Mbatha vytasil keramickou dýku, kterou nezaregistrovala bezpečnostní zařízení, a pokusil se ho bodnout mezi lopatky.

Nevím, jak to Tčaka věděl – na galaktické mapě se neobjevil žádný odraz a Mbatha se pohyboval naprosto tiše – ale obrátil se právě ve chvíli, kdy se plukovníkova ruka napřahovala k úderu. Bleskově vystřelil paží proti Mbathovi, chytil ho za zápěstí a několik vteřin stáli bez pohnutí. Pak se ozvalo hlasité zapraskání, Mbatha zaječel a nůž dopadl na podlahu.

Tčakovy ruce se ovinuly Mbathovi kolem krku, ten se je snažil odtrhnout a pak znovu strnuli. Ta scéna bez jediného pohybu trvala téměř minutu. Mbathovi vylézaly oči z důlků a zprvu zuřivé pokusy uvolnit se ze sevření rychle slábly. Tčaka stál nehnuté jako socha, tvář měl bez výrazu a prsty mu pevným stiskem začínaly bělat. Když Mbathovo tělo ochablo, nechal ho padnout na zem.

„Zastřel ho,“ otočil se k jednomu z důstojníků.

Muž na něj polekaně zíral, ale laserovou pistoli nevytáhl.

„Možná ještě není mrtvý,“ pokračoval Tčaka. „To se nad ním snad mám slitovat, aby se mě mohl pokusit zabít znovu?“ Důstojník vytáhl pistoli, namířil ji na Mbathu, ale nevystřelil. „Myslím, že už je mrtvý, pane. Nevidím žádné známky dýchání.“ Tčaka k němu přistoupil, vzal mu pistoli z ruky a vypálil Mbathovi paprsek světla do zátylku.

„Teď je mrtvý,“ oznámil ostatním, pak obrátil pistoli proti jejímu majiteli, zamířil mu mezi oči a vystřelil znovu.

V místnosti panovalo ohromené ticho.

„Neposlechl příkaz, který jsem mu dal ohledně zneškodněného nepřítele,“ prohlásil Tčaka chladně. „Jak bych mu mohl věřit já i vy ostatní, že splní svou povinnost v boji s jakýmkoli jiným nepřítelem?“

Následovala další odmlka. „V jednání budeme pokračovat zítra.“

Všichni odešli z místnosti, ale mně Tčaka gestem naznačil, abych zůstal.

„Tak tohle byl druhý,“ řekl, když jsme osaměli.

„On se tě pokusil zabít ještě někdo?“ vyhrkl jsem překvapeně. „Před dvěma dny,“ odpověděl lhostejně. „A přijdou další.“

„Musíme okolo tebe zdvojnásobit… ne, ztrojnásobit stráže,“ vyhrkl jsem.

Zavrtěl hlavou: „Sám sebe ochráním lépe než půl tuctu mužů, kterým bych to přikázal. Jenomrchci, abys věděl, že se to stalo a že se to bude opakovat.“

Zvědavě jsem se na něj díval a nechápal, kam tím míří. „Kolik našich sourozenců je momentálně v Pretorii?“ zeptal se.

Ta otázka mě překvapila. „Nevím. Snad jeden, možná dva.“

„Dokážeš najít i ostatní?“

„To nevím,“ odpověděl jsem podle pravdy. „Někteří z nich možná ani nechtějí, aby je někdo našel. Proč?“

„Mbatha patřil k Sonům. Muž, který se mě pokusil zabít před dvěma dny, byl Svazijec. Musím se obklopit lidmi, kteří mi budou naprosto věrní. Ode dneška musí každý poradce, každý důstojník, každý významnější úředník pocházet z kmene Zulů. A své sourozence samozřejmě upřednostním přede všemi.“

„Ale vždyť je ani neznáš!“ řekl jsem překvapeně. „Většinu z nich jsi neviděl od dětství.“

„Jistě,“ kývl klidně.

„Vůbec nemusí souhlasit s tvou politikou,“ pokračoval jsem. „Dokonce k tobě mohou cítit osobní antipatie.“

„To vím taky.“

„Tak proč…“

„Čekal jsem od tebe víc, bratře. Je mi úplně jedno, jestli mě nenávidí nebo jestli se mě bojí. Než má vláda skončí, většina lidí mě bude buď nenávidět, nebo se mě bát, případně obojí. Podstatné je, že mí nepřátelé se budou bát i těch, kteří mi budou sloužit, a budou je nenávidět. A zejména budou nenávidět ty, kterým v žilách koluje má krev. Moji sourozenci mě nemusí mít rádi, ale budou mi vděční za ochranu, kterou jim poskytnu. Tam, kde jsou teď, ji nepotřebují. Ale jakmile začnou žít po mém boku a sloužit mi, stanou se z nich stejné cíle jako já. A já pro ně budu představovat jediný způsob, jedinou možnost jak si zachovat život. Proto mi budou sloužit věrně a udělají všechno pro to, abych byl v bezpečí a zůstal u moci.“

Bylo to sobecké, kruté, barbarské, ale dávalo to smysl a já jsem věděl, že mu to nedokážu vymluvit.

„Co když někdo z nich nebude chtít?“ zeptal jsem se nakonec.

„Vysvětlíš jim, jaké mají možnosti, a oni změní názor.“

„Možnosti?“

„Pokud nevstoupí do mých služeb, nemám důvod držet je naživu.“

Všechno proběhlo tak, jak řekl. Během dvou týdnů byl veškerý personál obměněn za lidi zuluského původu a tým jeho nejbližších poradců – pouze s výjimkou astrologa Hlatshwayo – tvořili pouze jeho nevlastní bratři a sestry.

12.

Ten, kdo by si myslel, že Tčaka zůstane na Zemi, bude důvěřovat svým důstojníkům a čekat na zprávy z bitev v pohodlí a přepychu, ho vůbec neznal.

Svou vlajkovou loď pojmenoval Velký slon, což byla Čakova zuluská přezdívka, a vzlétl v ní do vesmíru jako první z celé flotily. Já jsem byl na její palubě ze sourozenců jediný, ale na dalších lodích bylo pět bratrů a sester. Naše flotila vlétla do červí díry těsně za Oortovým oblakem a vynořila se o osmnáct světelných let dál, v polovině širokého oblouku mezi Deltou Pavonis a DX Cancri, přesně, jak si to Tčaka přál.

Když jsme zjistili, že po nepříteli není ani vidu, ani slechu, nařídil Tčaka jednomu z důstojníků, aby v okruhu pěti světelných let zaměřil všechny neobydlené planety, na kterých se vyskytuje kyslík.

„Využijeme čas,“ řekl mi. „Dříve nebo později budou tyto planety zabrány ve jménu Země.“ Následovala pohrdlivá grimasa: „Jako by Země byla státem nebo vládou.“

Odpověď přišla v průběhu jediného dne: kyslíkových planet je v daném okruhu sedm. Tčaka okamžitě vyslal malou průzkumnou loď, aby na každou z nich umístila vlajku; nikoli vlajku Jihoafrické republiky, ale zuluskou. Znamenalo to, že průzkumná loď bude pryč téměř dva měsíce, ale i kdybychom byli před jejím návratem napadeni, mohla nám být užitečná maximálně jako záchranný člun; podobně, jak to bývalo v době starých námořních bitev.

S nepřítelem jsme se nakonec nesetkali téměř tři měsíce a už jsme byli tak omrzelí těžkopádnou každodenní rutinou, že nás přítomnost malé nepřátelské flotily překvapila. Zjevně šlo o zásobovací voj, který vezl náklad válečným korábům sešikovaným okolo Delty Pavonis. Už jsme si téměř mysleli (ale nikdo se to neodvážil říct nahlas), že se Tčaka mýlil a že zásobovací trasa vede jinudy.

„Je to čtrnáct lodí, pane,“ informoval Tčaku jeden z důstojníků. „Máme na ně zaútočit?“

Tčaka se podíval na obrazovku a zamračil se. „Něco je špatně,“ řekl spíš sám pro sebe než k nám.

„Pane?“ zeptal se nechápavě důstojník.

„Mají špatnou konfiguraci.“

„Myslíte formaci, pane?“

„Ne,“ zavrtěl netrpělivě hlavou, „konfiguraci.“

„Pravděpodobně nejde o lidské ani humanoidní bytosti, pane,“ odpověděl důstojník. „Jejich lodě jsou samozřejmě nakonfigurovány odlišně.“

„Zavři hubu,“ umlčel ho Tčaka, aniž odvrátil pohled upřený na obrazovku. „Jde o něco víc než o konfiguraci. Nemají na lodích žádné svary.“

„Proč by to mělo být důležité, pane?“ zeptal se jiný muž.

„A jejich hybná síla…,“ pokračoval Tčaka, „je taky zvláštní.“

„Promiňte, jak to myslíte?“

Tčaka si důstojníků nevšímal a pozorně sledoval obrazovku další minutu. Když se k nám otočil, pohrával mu na tenkých rtech prchavý úsměv.

„Nezaútočíme na riě,“ oznámil.

„Ale proto jsme přece tady,“ podivil se první důstojník.

„Vybereme si jednu loď,“ pokračoval Tčaka a obrátil se k důstojníkovi. „Dostane se ti té cti, že ji vybereš ty. A až to uděláš, napadne ji celá naše flotila všemi zbraněmi, které máme k dispozici. Chci, abychom vyvinuli takovou palebnou sílu, že ji nejen ochromíme, ale rozstřílíme na kusy. Je to jasné?“

„Ano, pane.“

S nepřítelem jsme se střetli o několik minut později. Jeho lodě se pokusily zaujmout obrannou formaci, ale Tčaka měl v malíčku vesmírnou válečnou taktiku z dob, kdy sloužil v americké flotile, zatímco nepřátelští velitelé o ní zjevně měli jenom základní představy. Podařilo se nám izolovat jednu z lodí, a jakmile jsme ji obklíčili, všech ostatních třináct korábů rychle ustoupilo.

„Teď,“ zavelel Tčaka a o chvilku později už roztrhaly výstřely našich dvaceti lodí nepřátelské plavidlo na kusy.

„Spektroskop! Rychle!“ nařizoval Tčaka, když z rozervaného trupu začala vyvěrat vnitřní atmosféra – zprvu pomalu a potom v podobě velkého průsvitného oblaku.

„Je to chlórová civilizace, dýchají chlór, pane,“ hlásil důstojník obsluhující spektroskop.

„Myslel jsem si to,“ usmál se Tčaka. „Jejich lodě mají tak odlišnou stavbu, že jsem si říkal, že nemohly vzniknout v kyslíkovém světě. Žádné stopy po svárech, žádné známky, které by svědčily o využívání technologií založených na ohřevu a žáru.“

„Máme pronásledovat ostatní lodě, pane?“ zeptal se důstojník.

„Ne.“

„Prosím?“ vyhrkl důstojník překvapeně.

„Chceš snad žít v chlórovém světě?“ zeptal se ho Tčaka. „Já tedy ne. Proč se snažit vybojovat světy, které nemůžeme nijak využít? Už jsme našli a zabrali sedm planet, na nichž je kyslík. Ty jsou pro nás zajímavé.“

„Ale co Země, pane?“ dožadoval se důstojník dalšího vysvětlení.

„A co je s ní?“ opáčil Tčaka bez sebemenší známky zájmu.

Důstojník na něj nechápavě zíral: „Naše kolonie jsou napadeny, pane.“

Tčaka zavrtěl hlavou: „Pozemské kolonie jsou napadeny. My už od toho okamžiku nejsme součástí Země.“

13.

Velitelka Sanchezová poslala několik rozzuřených depeší, které Tčaka ignoroval. Pak zřejmě musela věnovat veškerou pozornost konfliktu, protože zprávy náhle ustaly.

Tčaka poslal na oběžnou dráhu každé ze sedmi kyslíkových planet jednu loď. Podle jejich zpráv žily na třech planetách myslící bytosti, na čtyřech nikoli.

„Je na čase, abychom ohlásili založení Zuluského císařství,“ řekl, když k němu dorazila zpráva z poslední lodi. „Pošleme na Zemi informaci, že mě tyto planety uznaly za svého inkosi.“

„Nebylo by jednodušší, kdyby tě uznaly za svého prezidenta nebo premiéra? A ne za krále?“ zeptal jsem se.

„Jistě, to by bylo jednodušší,“ přikývl Tčaka, ale pak mu ztvrdl obličej. „Stejně tak by bylo všechno jednodušší, kdybychom s úklonou plnili přání Ameriky, Cíny a dalších zemí. Kdyby nám záleželo na tom, co si o nás myslí. Kdybychom chtěli, aby uspěla ta organizace, která právě vystřídala některou ze svých neúspěšných mezinárodních předchůdkyň, které v nekonečném sledu nahrazují jedna druhou. Jenomže nás nic z toho nezajímá.“

„Abychom byli naprosto přesní, měli bychom vyhlásit císařství tvořené čtyřmi planetami, nikoli sedmi,“ prohlásil James Mkhize. Mkhize nebyl ani poradce, ani expert, ale přesto se účastnil všech politických jednání. Zdálo se, že sám sebe jmenoval do pozice Tčakova životopisce a Tčaka se bavil tím, že ho při tom nechával.

„Sedm,“ řekl Tčaka krátce.

„Ale…“

„Kdyby původní Tčaka nepřipojil ke svému území oblasti Šonů, Mdebelů, Svazijců a Xhosanů, přesáhlo by někdy první zuluské císařství rozlohu velké farmy?“

Mkhize moudře usoudil, že se s ním nebude dál dohadovat, protože lidé, kteří se s Tčakou přeli, většinou beze stopy mizeli, a zeptal se, jaký typ myslících bytostí žije na těch třech planetách. „Nemám tušení,“ pokrčil rameny Tčaka.

„Nebudou obyvatelé namítat něco proti naší přítomnosti?“ Zdálo se, že Tčaku ta otázka pobavila: „A záleží na tom?“

„Ne,“ zavrtěl Mkhize rychle hlavou.

„Ještě nedokázali postavit kosmické lodě,“ pokračoval Tčaka, „takže s nimi nebudou žádné velké problémy.“

„Jakou planetu si zvolíš za svůj hlavní stan?“ zeptal jsem se já. „Prohlédnu si je a pak se rozhodnu,“ řekl Tčaka. „Ale mezitím je potřeba tyhle nové světy osídlit. Už jsem poslal do Pretorie zprávu, že vláda zaplatí přepravu všem Zulům, kteří se na některý z nich budou ochotni přestěhovat.“

„Včetně těch tří osídlených planet?“ podivil se Mkhize. „Jistě. Než dorazí první zuluští kolonizátoři, budou původní obyvatelé zpacifikováni.“

Jak řekl, tak se stalo.

Těch sedm planet pojmenoval podle sedmi zuluských králů a knížat: Mpande, Cetshwayo, Dinuzulu, Mthonga, Bakuza, Jama, a Mbuyazi. Na posledních třech žily inteligentní bytosti. Málem bych řekl „mimozemšťané“, což je sice pravda, ale pouze z našeho pohledu.

Pro ně jsme byli „mimozemšťany“ my.

Obyvatelé Bakuzy byly malé, rychlé, chundelaté humanoidní dvounohé bytosti, které v průměru měřily necelých pět stop. Žily přibližně na úrovni naší doby kamenné. Šlo primárně o kočovníky, kteří teprve nedávno vynalezli kyje a používali je k lovu býložravců, kteří obývali jejich planetu. Proti nim se postavili Tčakovi válečníci ozbrojení laserovými, zvukovými, pulzními a střelnými zbraněmi. My jsme měli obrněné jednotky, oni neměli nic. Nás proti všem útočným zbraním chránily energetické štíty, je nic. My jsme samozřejmě měli vybavení pro noční vidění, oni byli potmě naprosto slepí.

Bitva o Bakuzu trvala tři dny. Výsledky byly děsivé: čtyři Žulové mrtví, tři zranění, osm set tisíc Bakuzanů mrtvých a dalších devadesát tisíc zraněných.

Tčaka kontaktoval Petera Zondu, jednoho z našich nevlastních bratrů, kterého pověřil „dojednáním míru“ na Bakuze, a řekl mu, aby z místa, které si Zondo vybere pro nové hlavní město planety, poslal na všechny strany vyslance, kterým Bakuzané budou přísahat věrnost.

„A když někdo z nich odmítne?“ zeptal se Peter.

„Zabijte je.“

„Možná budeme potřebovat, aby pracovali na polích, až začneme planetu zúrodňovat,“ namítl Peter. „Možná bychom je měli pozvat…“

„Zabijte je,“ přerušil ho Tčaka úsečně. Pak se otočil k jednomu z poradců. „Ujisti se, že kapitán Nene dělá to, co jsem mu řekl.“

„A pokud ne?“

Nabijte ho také,“ odpověděl Tčaka tónem jak se může ptát tak hloupě, když se to přece rozumí samo sebou.

Obyvatelé Jamy se nepodobali ničemu, co jsem kdy v životě viděl. Vzdáleně snad připomínali kentaury, ale takový popis zdaleka nevystihoval skutečnost. Měli krátké podsadité nohy, dlouhá těla, úzké trupy a hlavy tvořené samými vráskami. Neměli oči, ale byli vybaveni nějakým neznámým smyslem, který fungoval stejně dobře jako zrak, protože jsem nikdy neviděl, že by klopýtli nebo do něčeho narazili. Žili ve společnosti s komplikovanou strukturou, ale zároveň neměli žádnou technologii. Vítali nás s otevřenou náručí (to je samozřejmě řečeno obrazně, protože žádné ruce v našem smyslu slova neměli) a vypadalo to, že jsou rádi, že nám mohou dát půdu, kterou od nich chceme. Nenamítali nic ani ve chvíli, kdy jsme je nacpali do pracovních táborů, a zdálo se, že postrádají schopnost jakéhokoli druhu odporu do té míry, že si řada z nás začala myslet, že navzdory složitému společenskému řádu nemají vnímání a cítění. Mravenci nakonec také žijí v koloniích se složitou sociální strukturou a nedá se o nich říct, že by něco cítili.

Mbuyazi byla nejtradičnější ze všech tří osídlených planet. Obývali ji humanoidi, kteří měli důmyslné zbraně, i když nic, co by se mohlo srovnávat s našimi. Ty jejich by se hodily do válek na konci devatenáctého nebo začátku dvacátého století.

O svou planetu se v žádném případě nechtěli s nikým dělit.

Skončilo to krvavým masakrem. Prostě se odmítli vzdát a každý – dospělí i děti – bojoval na smrt. Během necelých šesti týdnů jsme je pobili úplně všechny a ta jatka vzbudila odpor dokonce i u některých z Tčakových nejotrlejších vojáků.

Ale když se usadil prach, mělo Zuluské císařství ve své moci sedm planet, a na každou z nich přilétali denně noví a noví přistěhovalci z pětatřicetimilionového pozemského národa Zulů. Tčaka si za sídelní planetu zvolil Cetshwayo. Během jediného měsíce na ní vyrostlo malé město s královským palácem, který dominoval krajině. Zanedlouho měl vybudovaná královská sídla i na ostatních planetách a všude vznikala malá města.

Neměli jsme tušení, jak pokračuje pozemská válka proti chlórové civilizaci. Jednoho dne jsme dostali zprávu nikoli od Delores Sanchezové, ale od jakéhosi Alexandera Petrovitche, jehož podpis se skvěl nad titulem „prezident Spojených států pozemských“. Děkoval nám, že jsme připojili sedm planet k pozemským državám a oznamoval, že brzy vyšle své zástupce, aby je prozkoumali.

Tčaka odpověděl obratem: oněch sedm planet – označoval je jejich novými jmény – je součást Zuluského císařství. K Zemi nemají žádný vztah a nijak jí nepodléhají. Nebudou platit žádné daně, nebudou podléhat pozemské branné povinnosti a neudělí Zemi doložku nejvyšších obchodních výhod.

Odpověď přišla až za tři dny, to už jsme začínali být všichni nervózní a čekali jsme, jaká přijde odveta.

Nikoho ani ve snu nenapadlo, že půjde o Tčakovu odvetu.

14.

Země nám oznámila, že – aby Tčaku přivedla k rozumu – zvažuje, že na nás uvalí ekonomické sankce. Požadovala, aby Zuluské císařství stvrdilo, že je součástí kolonií Spojených států pozemských a se vší loajalitou a věrností podléhá pouze Zemi, nikomu jinému.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal jsem se, když jsem si přečetl všechny zprávy.

„Nikdy neměli ani špetku představivosti,“ zavrtěl Tčaka hlavou. „A ani trochu odvahy, což je ještě horší.“

Na celé odpoledne se zavřel do pracovny s důstojníky vojenského štábu a se svým astrologem. Nikdo jiný dovnitř nesměl a ani jeho poradci a experti nevěděli, o čem se jedná, a on sám neuznal za vhodné nám to sdělit.

Brzy jsme měli zjistit, oč jde.

O dva dny později vybuchla na cestě mezi Cetshwayo a Mthongem jedna z našich lodí. Tčaka tvrdil, že byla napadena pozemským korábem a požadoval náhradu. Ale Země popřela, že by měla s nehodou cokoli společného.

„V tom případě,“ oznámil Tčaka v přímém vysílání, které se přenášelo na našich sedm planet i na Zemi, „rozhodneme sami o dostatečné výši náhrady, kterou budeme požadovat.“

Té noci jsem se probíral zprávami, abych zjistil, kolik našich lidí při tom zákeřném útoku zemřelo nebo bylo zraněno. Našel jsem jedenáct jmen zabitých. U dvou z nich mi něco nehrálo, a tak jsem pátral dál a zjistil, že nejen ona dvě povědomá jména, ale i jména ostatních devíti mužů patří vojákům, kteří ve skutečnosti padli v bitvě proti domorodcům na Mbuyazi.

Tčaka spal málokdy víc než tři čtyři hodiny denně a často ho bylo vidět, jak uprostřed noci prochází chodbami a kancelářemi svého nového sídla. Do mé pracovny vešel přesně v okamžiku, kdy jsem ta fakta zjistil.

„Přišli jsme vůbec o nějakou loď?“ vzhlédl jsem k němu. „Záleží na tom? Chtěli jsme, aby došlo k nějaké nehodě, a to se stalo.“

„Opravdu jsme tu nehodu chtěli?“

„Rozhodně.“

„Proč?“

Přešel k mému počítači a ve 3-D zobrazení na něm nastavil vesmírnou mapu do vzdálenosti padesáti světelných let od nás.

„Počítači,“ vydal ústní pokyn, „zobraz žlutě ty planety, které patří Zuluskému císařství.“

Sedm planet se rozblikalo jasnou žlutí.

„A teď zobraz modře kolonie Země.“

Objevilo se asi pětadvacet pulzujících modrých skvrn. „Proč by měla mít Země tolik a my tak málo?“

„To se opravdu chceš pustit do války se Zemí?“ zeptal jsem se užasle.

„První Tčaka byl dost chytrý na to, aby nerozpoutal válku s Británií,“ odpověděl lakonicky.

„V tom případě nechápu, oč ti jde.“

„Británie ležela tisíce mil daleko a soustředila se v té době na válku v Evropě, stejně jako se dnešní Země soustředí na válku s chlórovou civilizací. Británii nijak nevadilo, že si první Tčaka zvětšil říši na stonásobek původní rozlohy, dokud nevedl válku proti ní.“

„To si myslíš, že ti Země beztrestně dovolí, abys zabíral jeden parsek vesmíru za druhým? A že bude reagovat až ve chvíli, kdy jí otevřeně vyhlásíš válku nebo po ní budeš chtít poplatky za průlet naším prostorem? Ale k čemu ti to bude?“

Namířil prstem na půltucet kolonizovaných planet, které ležely nejdále od Země. „Opravdu si myslíš, že Země pošle třeba jen pár lodí ze své flotily, aby chránily tyhle planety, když ji plně zaměstnává velký válečný konflikt s chlórovou civilizací, který se odehrává mnohem blíž? Který politik, generál nebo ad mirál by přesunul jednu jedinou loď o třicet světelných let dál, aby vyřešil drobnou potyčku, když má svého úhlavního nepřítele pouhých pět světelných let daleko, možná ještě blíž?“

„Takže tam prostě přistaneme a prohlásíme ty planety za své?“ zeptal jsem se.

„Právo stojí na naší straně,“ připomněl mi. „Země napadla naši loď, vyhodila ji do povětří a zabila celou posádku. Nejenže nám teď odmítá poskytnout jakékoli odškodné, ale ještě ten svůj ohavný čin zapírá.“

„To nemůže nikdy vyjít.“

Díval se na mě velmi dlouho a já jsem cítil, jak se pod jeho pohledem zmenšuji. „Buď rád, že jsi můj bratr a že mi tak dlouho věrně sloužíš.“

Otočil se, odešel z mé kanceláře a nechal mě, abych přemýšlel o jeho slovech.

Na přemýšlení jsem měl delší dobu než kolonisté na šesti planetách, které zabral jako náhradu za zničenou loď. Naše flotila je obsadila hned nazítří ráno a během jednoho měsíce byly tyto planety přičleněny k Zuluskému císařství; přičleněny sice neochotně, zato ale nepopiratelně a bez odvolání.

15.

Tčaka často a bez ohlášení navštěvoval různé části svého rostoucího impéria. Pořád si pamatuji ten den, kdy se vrátil z Mpande a přivezl si ji. To stvoření bylo velké asi jako malý pes, ale skutečnému psu se nepodobalo ani vzdáleně. Mělo šest nohou a bylo to první zvíře větší než hmyz, které jsem kdy viděl, s více než čtyřmi nohami. Kůži mělo šupinatou, ale zároveň oslnivě červenou, hlavu dokonale kulatou, místo nozder tenké štěrbiny, ušní boltce žádné, jenom otvory. Přemítal jsem, čím se asi živí, když mu Tčaka nabídl malou ještěrku. Zvířeti z tlamy vystřelil tenký jazyk o délce poloviny šupinatého těla, ovinul se okolo ještěrky a během jedné nebo dvou vteřin z ní doslova vymáčkl život. I na druhé straně místnosti jste mohli slyšet křupání kostiček. Pak si ji vhodilo do tlamy, kde zjevně pokračovalo mačkání a ždímání ještěrčina těla. Rozdrcené kostičky vyplivlo o chvíli později.

„Nikdy jsem nic takového neviděl,“ podivil jsem se. „Jak se to jmenuje?“

„To slovo nedokážu vyslovit, tak mu budu muset dát nějaké jméno sám.“

„Jaké jméno?“

„Budu o tom muset popřemýšlet,“

„Je to samička nebo sameček?“

„Samička.“

„Existuje spousta krásných ženských jmen.“

„Tohle zvíře se stane naším státním symbolem. Je malé, nebojácné, přizpůsobivé. Zaslouží si nějaké zvláštní jméno.“ Se jménem přišel hned druhý den ráno.

„Nandi?“ opakoval jsem po něm, „tak se přece jmenovala matka prvního Tčaky.“

„Matka zuluského národa,“ přikývl. „Existuje snad lepší jméno pro náš symbol?“

To odpoledne navrhl vlajku Zuluského císařství. Byla na ní vyobrazena Nandi a zuluské kopí a štít.

Znal jsem Tčaku většinu jeho života a Nandi – to bizarní zvíře z cizí planety – bylo jediné živé stvoření, ke kterému kdy cítil náklonnost. Dost možná proto, že ona byla jediná, kdo ho kdy měl doopravdy rád. Dřív trávil většinu času sám, ale teď ho Nandi doprovázela na každém jednání i na každé cestě na jiné planety.

Spala v jeho ložnici, a když pronášel projevy k občanům císařství, měl ji vždy po boku. Zdálo se, že konečně našel někoho, komu může věnovat lásku, již v sobě střádal celý život a bál se ji dát jinému člověku. Nandi bylo předem vše odpuštěno, každá rozpustilost, každá nezbednost, cokoli, co provedla.

To ovšem neplatilo pro Tčakovy poddané.

Jediné kritické slůvko namířené proti němu se rovnalo trestu smrti. Stejně jako většina jeho předchůdců nevěřil ani on v tiché odstraňování nepřátel. Chtěl, aby jeho potenciální odpůrci přesně věděli, co je čeká.

K oblíbeným metodám poprav patřilo nabodnutí živého provinilce na kůl uprostřed náměstí, kde mohlo exekuci sledovat co nejvíce lidí. Jen jednou se stalo, že agónii umírajícího zkrátil jeho přítel výstřelem z laserové pistole.

O dvě hodiny později nahradil tento samaritán na špičatém kůlu původního odsouzence.

Nikdo si o popravách nevedl přesné záznamy, přinejmenším ne oficiálně, ale během prvního roku existence císařství bylo k veřejné, velmi bolestivé smrti odsouzeno víc než tisíc mužů a žen. Zároveň rostla velikost naší armády. Někteří lidé si mysleli, že počet rekrutů vzrůstá především proto, že fyzicky zdatní občané doufají, že se jako vojáci dostanou co nejdál od svého monarchy. Tčakovi ale musím přiznat, že snad žádný vůdce se nechoval ke svému vojsku lépe než on. Disky se zprávami a hologramy přetékaly záznamy, na nichž Tčaka (často s Nandi v jedné ruce) uděluje svým jednotkám vyznamenání.

Země stále bojovala s chlórovou civilizací, která si přivedla na pomoc spojence, a ani jedna strana neměla čas zabývat se námi. Každý měsíc jsme připojili ke své říši dvě nebo tři nové planety a nakonec Tčaka prohlásil naši část vesmíru za uzavřenou pro všechny živé formy – jak pro ty, které dýchají kyslík, tak pro ty, které dýchají chlór. Zpočátku tomu nevěřila ani jedna strana, ale když jsme odstřelili dvě nebo tři lodi, všichni pochopili, že to Tčaka myslí vážně.

Jednou dopoledne, když skončilo jednání štábu, jsem s Tčakou osaměl v jeho pracovně. Nandi seděla na stole a zírala na mě uhrančivým pohledem, jako bych se měl stát jejím dalším chodem.

„Mám otázku,“ začal Tčaka.

„Král se smí ptát na cokoli,“ odpověděl jsem s úklonou.

„Včera jsem měl projev.“

„Ano, vím,“ kývl jsem.

„Neviděl jsem tě mezi posluchači.“

„Proslov jsi pronášel na náměstí, po jehož obvodu stály kůly s nabodnutými těly,“ opáčil jsem zhnuseně.

„Už se mi neprotivili,“ řekl s pobaveným úsměvem. „Proč se mi protivíš ty?“

„Víš, jak se jmenoval poslední tyran, který narážel své nepřátele na kůl?“ zeptal jsem se ho.

„Tčaka první.“

„Ještě před ním.“

„Proč mi to neřekneš rovnou?“

„Vlad Dracula,“ odpověděl jsem. „Říkalo se mu Vlad Napichovač. Byla to taková zrůda, že se stal předlohou pro literárního upíra Drákulu.“

„A co z toho?“ zeptal se.

„Chceš, aby tě lidé srovnávali s Draculou?“

„Žil před tisícem let a lidé si ho přesto pamatují dodnes. Jmenuj mi jediného dalšího člověka z Draculova století, ať už běžného občana, nebo panovníka, který žil v okruhu tisíce mil od Draculovy země.“

A to byl konec jediné diskuse, kterou jsme spolu vedli na téma narážení na kůl.

16.

Jedním z kolonizovaných světů, které si Tčaka přivlastnil, byl úrodný zemědělský Lincoln. Narazil tam na nepatrný odpor, s nímž se vypořádal během necelého dne, a do pozice vojenského guvernéra dosadil plukovníka Khuzwaya. Občany Lincolnu informoval, že napříště budou platit daně Zuluskému císařství, nikoli Spojeným státům pozemským, a dál se o planetu nestaral až do dne, kdy z Lincolnu dorazila na Zemi depeše se stížností na chování guvernéra a s žádostí, aby Země poskytla své kolonii pomoc.

Vláda Spojených států pozemských reagovala zprávou adresovanou Tčakovi, v níž požadovala, aby z Lincolnu okamžitě stáhl své jednotky a vzdal se všech nároků na něj. Mezi řádky se dalo číst: pokud to neuděláš, následky si přičti sám.

Byl jsem u toho, když zpráva dorazila. Tčaka si ji přečetl a podal mi ji se slovy, abych ji přečetl nahlas, což jsem udělal.

Nikdo nevěděl jak reagovat. Nikdo se nechtěl vzdát výhrůžkám, ale na druhou stranu jsme neměli dostatek sil, abychom se postavili proti pozemské flotile. A nikdo si netroufal říct svůj názor nahlas ze strachu, že by mohl odporovat jedinému názoru, na němž opravdu záleželo.

Tčaka vyčkával a bezmyšlenkovitě hladil Nandi, která ležela stočená do klubíčka na stole. Promluvil až v okamžiku, kdy si byl jistý, že nikdo jiný nezačne.

„Máme dvě možnosti,“ řekl nakonec.

„Vzdát se nebo bojovat,“ prohlásil jeden z poradců a moudře přitom kývl hlavou.

„Jsi hlupák a já u sebe hlupáky nestrpím. Vypadni.“

Muž okamžitě a bez jediného slova opustil místnost. Nevěděl, je-li z Tčakových služeb propuštěn definitivně nebo jenom vypovězen z tohoto jednání. Pro daný okamžik mu bohatě stačilo, že nebyl odsouzen k smrti.

„Jak jsem řekl,“ pokračoval Tčaka, když muž odešel, „máme dvě možnosti. Buď můžeme tu zprávu ignorovat, nebo na ni odpovědět. Pokud ji budeme ignorovat, pošlou zítra téměř jistě další, která bude naprosto stejná.

Budeme-li ignorovat i tu a spolu s ní všechny další, pošlou nakonec diplomatického zmocněnce, aby nám předal požadavky Země. My ho samozřejmě zabijeme a zabavíme jeho loď.“

Rozhlédl se po místnosti, ale nikdo nechtěl nijak reagovat, dokud nebude jasné, k jaké variantě se přikloní on sám.

„Pokud se rozhodneme odpovědět, sdělíme Zemi, že Lincoln je pod naší ochranou a že přijmeme všechna nezbytná opatření, abychom ho ochránili proti politické teritoriální rozpínavosti Spojených států pozemských.“

„Pořád mají plné ruce práce s válečnými konflikty jinde,“ podotkl jiný poradce. „Pošlou jenom pár lodí.“

„Ne, pošlou celou flotilu,“ zavrtěl Tčaka hlavou. „Teď už nejde o to, že jsme zabrali neobydlené planety. Nemohou nereagovat na žádost o pomoc, která přišla z jejich bývalé kolonie.“

„Pokud budeme jejich zprávu ignorovat a pokud k nám oni vypraví diplomatickou suitu, kterou pobijeme, nakonec sem také pošlou celou flotilu,“ řekl první poradce.

„A půjde-li o dostatečně oblíbeného diplomata, budou se možná cítit povinni poslat dokonce ještě větší flotilu,“ kývl Tčaka. „Nevidím, proč oddalovat nevyhnutelné.“

„Mohou se zmocnit všeho, co máme v Africe,“ poznamenal jsem.

„Jenom zemí, které jsme anektovali,“ odpověděl s lhostejným pokrčením ramen. „Stejně se už nikdy nevrátíme zpět.“

Viděl jsem, že nejméně polovina přítomných by ho ráda upozornila, že konfrontace není nevyhnutelná a že bychom se jí vyhnuli, kdybychom se vzdali nároku na Lincoln, ale nikdo nechtěl být první.

Pak promluvil opět Tčaka: „Nařiďte plukovníku Khuzwayovi, aby kontaktoval Zemi z pozice guvernéra Lincolnu a oznámil jí, že její pomoc není potřebná ani vítaná.“

„Ano, pane,“ přisvědčil jeden z vojenských poradců.

„Země bude toto prohlášení samozřejmě ignorovat. Potom Zemi oznámíme, že nás vláda Lincolnu požádala o ochranu proti nežádoucí pozornosti Spojených států pozemských a my jsme souhlasili, že ji Lincolnu poskytneme.“

Viděl jsem, že všechna řešení směřují k témuž výsledku.

I kdyby existovalo něco jako nejvyšší galaktický soud nebo tribunál, mohl by Tčaka tvrdit, že ho současná vláda Lincolnu skutečně požádala o pomoc. Jenomže my jsme byli vzdáleni stovky, možná dokonce tisíce let od galaktických vlád a soudů. Řečeno v galaktických termínech – směrem do Galaxie jsme udělali sotva dva krůčky.

O dvě hodiny později odeslal plukovník Khuzwayo zprávu přesně tak, jak si to Tčaka přál, a ještě ten večer jsme dostali odpověď, v níž Země hrozila, že k nám vyšle velkou flotilu, pokud nezměníme své stanovisko.

Tčaka Zemi obratem vyzval, aby od svého záměru ustoupila a upozornil ji, že její akce bude mít vážné následky, a on že se za takové následky zříká zodpovědnosti.

Taková byla situace ve chvíli, kdy nenápadný muž jménem Dhanko Shange prošel Tčakovou ochrankou a zabořil císaři nůž mezi žebra.

Život Tčakovi zachránila Nandi, která zaťala Shangovi do obličeje drápy, o jejichž existenci jsem do té doby neměl tušení, a ostrým vřískotem přivolala pomoc.

Shangeho zabili na místě a Tčaku odvezli do nemocnice. Celou cestu si stěžoval; ne na bolest, ale na to, že nenechali Shangeho naživu, aby ho za jeho zločin mohl nechat veřejně narazit na kůl. Neutrpěl žádné vážné vnitřní zranění a za dva dny ho propustili. První oficiální akt, který po návratu z nemocnice následoval, bylo Nandino jmenování guvernérkou Cetshwayo.

Všichni to pokládali za šílený nápad, ale nikdo se neodvážil protestovat jediným slůvkem.

Tři dny nato jsme dostali zprávu, že ze Země vyrazila velká vojenská flotila, která míří k Zuluskému císařství.

„Jsou to hlupáci,“ prohlásil Tčaka. „Myslí si, že blufuji. Je na čase, aby zjistili, že tohle já nikdy nedělám.“

O deset minut později nařídil plukovníku Khuzwayovi, aby z Lincolnu evakuoval celou vojenskou posádku, a když Khuzwayo za dvě hodiny oznámil splnění úkolu, vydal Tčaka příkaz ke zničení planety.

Od Khuzwaya přišel dotaz: „Znamená to, že chcete zničit i veškerý život na planetě?“

„Vyhoďte ji do vzduchu. Čím větší exploze, tím lépe.“

Na všech obličejích v místnosti jsem viděl totéž: Teď je s ním konec! Tohle bude muset Země pomstít. V tuhle chvíli už jsou z nás všech chodící mrtvoly.

Několik z přítomných se nakonec zmohlo na slovo; byli přesvědčeni, že jejich konec je tak jako tak neodvratný.

„Museli to vidět,“ řekl jeden.

„To doufám,“ kývl Tčaka.

„Země nás teď zničí.“

„Země nás nechá být,“ zavrtěl Tčaka klidně hlavou.

„Po tom, co jsme udělali?“ zeptal se nevěřícně další.

„Poslal jsem soukromou zprávu prezidentovi Spojených států pozemských a její kopii veliteli flotily.“

Všechny oči mu visely na rtech.

„Upozorňuji v ní, že máme v rukou dalších čtyřiadvacet bývalých pozemských kolonií,“ pokračoval Tčaka, „a za každý světelný rok, o který se k nám přiblíží, zničíme další. Lincoln byla jenom malá ukázka.“

Sotva domluvil, dostali jsme kódovanou zprávu, že Země stahuje svou flotilu zpět.

17.

Právě jsem skončil s holením a chystal se do postele, když se ozvalo zaklepání na dveře. Tčaka to být nemohl. Kdyby se mnou chtěl mluvit on, poslal by některého ze svých poskoků, aby mě k němu přivedl. Zloděj to také nebyl, ti se obvykle neohlašují klepáním. Ale nenapadal mě nikdo, kdo by se mnou mohl chtít mluvit hodinu po půlnoci.

„Dále,“ vyzval jsem návštěvníka.

Otevřely se dveře a dovnitř vešel Peter Zondo a tři další nevlastní sourozenci – dvě ženy a jeden muž.

„Co potřebujete?“ zeptal jsem se.

Peter si položil prst na ústa, počkal, až se dveře zavřou a pak kývl na ženy – Sarah Khubeku a Bettinu Cele. Ty vytáhly malý zářící přístroj a začaly s ním hledat skryté holografické kamery a odposlouchávací zařízení. Druhý muž, Joseph Thabethe, mezi tím mířil laserovou pistolí na dveře. Když ženy dokončily prohledávání, kývly na něj, že nic nehrozí.

„Je to v pořádku,“ řekla Sarah, ale Joseph držel zbraň dál připravenou k výstřelu.

Věděl jsem téměř jistě, co bude následovat, ale čekal jsem, až Peter promluví.

„Musíme ho zastavit,“ řekl.

„Jak?“ zeptal jsem se. „Zkoušeli to profesionální zabijáci. Všichni jsou buď mrtví, nebo umírají veřejnosti na očích.“

„Vymkl se veškeré kontrole,“ pokračoval Peter. „Nechal zničit planetu. Planetu, na které žily lidské bytosti.“

„A zabil tolik jiných lidí, že by zaplnili celou další,“ dodala Bettina.

„Nevymkl se kontrole,“ odpověděl jsem. „Své císařství má naprosto a dokonale pod kontrolou.“

„Je to zrůda!“ prohlásila Bettina.

„To nepopírám,“ kývl jsem. „A pokud jí nebyl od samého začátku, rozhodně se jí stal.“

„A dál?“ naléhal na mě Peter.

„Většina lidí ho uctívá a vzhlíží k němu,“ řekl jsem. „Ale každým dnem ho nenávidí víc a víc lidí a bojí se ho.“

„Myslíš si totéž co my.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Lidé, o kterých mluvím, se bojí i všech, kdo mu slouží. Nenávidí vojsko a policii. Ale ze všeho nejvíc nenávidí jeho bratry a sestry, kteří byli dosazeni do vysokých funkcí.“ Přelétl jsem je pohledem. „On je to, co nás drží při životě.“

„Jsem ochotná dát svůj život za jeho,“ prohlásila Sarah. „Nenávidím ho! Nikdy jsem nechtěla, aby mě sem odvezli, to zaprvé. Žila jsem v Durbanu a odtud mě doslova unesli uprostřed noci.“

„Ví, že ho nenávidíš,“ řekl jí Peter, „a nikdy ti nedá příležitost, abys ho zabila.“ Následovalo dlouhé významné ticho. „Musíš to být ty, Johne,“ pokračoval po chvíli. „Ty jsi s ním nejdéle. Často je s tebou o samotě. Máš jeho důvěru.“

Další odmlkla. „Musíš to udělat ty.“

„Nikdo a nic nemá jeho důvěru s výjimkou Nandi,“ zavrtěl jsem hlavou, „Okamžitě by poznal, oč mi jde. Zná mě lépe, než znám sám sebe. Nedokázal bych před ním skrýt své myšlenky.“

„Nesmysl,“ přerušil mě Peter. „Vyžaduje to sebekázeň, to je celé.“

„I kdybych se k němu dostal dost blízko, aniž by pochopil, oč mi jde, nedokázal bych ho porazit. Silou je srovnatelný s přírodním živlem.“

„Ty ho nechceš porazit,“ odsekl vztekle.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „nedokážu to.“

„Tak to udělám já,“ prohlásila Sarah, otočila se a vyšla ven z pokoje. Joseph a Bettina ji následovali.

„Nepodaří se jí to,“ varoval jsem je.

„Asi ne,“ souhlasil Peter, „ale alespoň se nebojí to zkusit.“

„Už je vlastně po smrti.“

„To je všechno, co k tomu řekneš?“ odpověděl.

„Co chceš, abych řekl?“

„Ze je na čase, abychom se ho zbavili.“

„Je to stvůra,“ potřásl jsem hlavou. „To už jsem ti přece řekl. Nesouhlasím s jeho metodami. To víš také.“ Rozpačitě jsem se odmlčel. „Ale půl tisíciletí jsme nebyli ničím a on nám během několika let dal celé císařství.“

„Žádné císařství nepotřebujeme,“ prohlásil Peter pevně.

„Ty tomu nerozumíš.“

„Tak mi to vysvětli.“

„Dobře víš, kolik nepřátel si Žulové nadělali, když tohle nové císařství budovali, kolik lidí jsme zabili, kolika vládám vyhrožovali a kolik jsme jich ponížili a pokořili. Co se s námi stane, když císařství ztratíme?“

Zdálo se, že se se mnou začne hádat, ale nakonec se otočil a vyšel ven.

Během dalších dvou dnů se nestalo nic neobvyklého, a tak jsem usoudil, že Sarah změnila názor. Tčaka se v té době zabýval zprávami o čtyřech planetách na oběžné dráze Epsilon Indi, na nichž žijí myslící bytosti. Došel k závěru, že by v zájmu impéria měl uzavřít spojenectví s libovolnou vesmírnou rasou, která se ještě nespojila se Zemí.

Trávil dlouhé hodiny s Hlatshwayem, který studoval postavení planet Sluneční soustavy (to mi připadalo absurdní, protože jsme byli dál než dvacet světelných let od solárního systému Země) a sestavil pro Tčaku několik horoskopů. Nakonec rozhodl, že kontakt s Epsilon Indi IV by měl navázat Morgan Raziya, další z našich nevlastních bratrů. Tčaka souhlasil, ale protože neměl v Morganovy schopnosti valnou důvěru a kromě pokrevní spřízněnosti po otci na něm v žádném ohledu nenacházel nic výjimečného, rozhodl se poslat s ním čtyři dobře vyzbrojené lodi namísto jedné neozbrojené diplomatické, která by nebudila žádný respekt.

„Tohle je náš první krok do Galaxie, Johne,“ řekl mi, když Hlatshwayo odešel. Odmlčel se, aby pohladil Nandi, která mu poslední půlhodinu seděla na klíně, a řekl jí: „Možná, že bych z tebe měl udělat královnu celého souhvězdí Indi. Co si o tom myslíš, bratře?“ otočil se ke mně.

Říci, co si skutečně myslím, byl nejjednodušší způsob, jak si zajistit bolestivou smrt. „Obávám se, že by mohla mít určité potíže při komunikaci s podřízenými,“ poznamenal jsem opatrně.

Tčaka se pobaveně zasmál. „S ohledem na možné důsledky by to mohlo držet všechny podřízené ve střehu.“ Políbil Nandi na kulatou hlavu. „Mně vždy dokáže sdělit, co si přeje.“

Nejspíš jsem prožíval chvilku mimořádné statečnosti, protože jsem na to odpověděl slovy: „Možná je to proto, že se tebou nemluví o politice.“

Chvíli se na mě díval a já si říkal, že jsem zašel příliš daleko, ale nakonec začal znovu hladit Nandi a mluvit o svých plánech na rozšíření impéria.

Večeřel jsem jako obvykle sám, potom jsem šel do svých pokojů a díval se na holografickou televizi, dokud jsem neusnul. Vzbudil jsem se jako vždy za svítání a o pár minut později už jsem vyrazil do své kanceláře.

Před královským palácem stály tři nové kůly a na jednom z nich dodýchávala Sarah Khubeka. Druhé dva byly prázdné.

Minul jsem svou kancelář a šel přímo do Tčakovy pracovny, kde před Tčakou stáli v pozoru dva muži z jeho elitní ochranky. Tčaka po chvíli kývl ke dvěma jiným strážným, kteří je odvedli s napřaženou zbraní.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.

„Má sestra, ta z Durbanu, se mě včera v noci pokusila zabít.“

„Viděl jsem ji, když jsem šel do kanceláře.“

„Ti dva muži, které jsi tu předtím viděl, zjistili, co plánuje, a varovali mě.“ Pobaveně se usmál. „Vzal jsem si na sebe obřadní roucho a pod něj neprůstřelnou vestu. Dvakrát na mě vystřelila z normální a jednou z laserové pistole. Pak jsem ji odzbrojil a předal strážím.“

„Ti muži tě varovali, tak proč je odvádějí pod napřaženou zbraní?“

„Budou také nabodnuti na kůl – jeden po její pravici, druhý po levici. Jistě sis všiml těch prázdných kůlů.“

„Ale tím, že tě varovali, ti přece zachránili život…“ vyhrkl jsem zmateně.

„Jenomže jsem kvůli nim musel zabít svou sestru!“ zaječel s obličejem zrůzněným vztekem.

Uvědomil jsem si, že se v duchu vracím k tomu, co jsem řekl Peteru Zondovi, a došlo mi, že ani velmi nepřátelská galaxie by nám nedokázala provést nic horšího než samotný Tčaka.

18.

Císařství se rozrůstalo a v následujícím půl roce jsme k němu připojili další čtyři planety. Země se mezi tím potýkala s problémy, které ji bezprostředně ohrožovaly. Tčaka budoval armádu a připravoval se na den, kdy Země bude konečně schopna soustředit svou pozornost na povýšenecké Zuluské císařství. Ale jak se zdálo, ležel tento den někde v daleké budoucnosti.

Kolonizované světy pod jeho pevnou vládou vzkvétaly. Neexistovala nezaměstnanost, nikdo nebyl bez domova. Pokud nemohl nějaký člověk najít dostatečně výnosné zaměstnání, byl přesunut na nejbližší farmu na nejbližší planetě. Pro nepřátele Země jsme se snažili vybudovat trh, kde by našlo odbyt naše zboží. Ale protože šlo o mimozemšťany, z nichž někteří byli skutečně naprosto odlišní od všeho pozemského, nenacházeli využití pro věci, s nimiž jsme chtěli obchodovat. Proto nás Tčaka posílal dál a dál do vesmíru, abychom osidlovali další doposud neobydlené světy, které budou v budoucnu naše zboží potřebovat.

Mimozemské rasy přece jenom o něco stály – o štěpné materiály, které se těžily na několika našich planetách. Ale ty jim Tčaka samozřejmě prodat nechtěl. Bylo mu jasné, že mimozemšťanům nejde o zdroje energie, ale že chtějí materiály na zbraně a na pohon pro své lodě, a on jim nebyl ochoten poskytnout ani jedno.

Rád se procházel centry měst, která na svých planetách navštívil. Vždycky ho doprovázelo několik osobních strážců a samozřejmě Nandi. Kdyby ho člověk neznal, řekl by si, že vyrazil na procházku se svým mazlíčkem, až na to, že Nandi nikdy nedostala vodítko a nepřipomínala žádné domácí zvíře známé z lidské historie. Krom toho měla i jinak velmi daleko k jakémukoli běžnému zvířeti – byla totiž oficiálně prohlášena královnou galaktického systému Epsilon Indi a Delty Pavonis. Tčaka pro ni vždycky nosil v kapsách svého obřadního roucha jednu nebo dvě malé ještěrky a když jí je házel, s potěšením sledoval, jak její jazyk vystřelí a ovine ještěrku dřív, než dopadne na zem.

Dodnes si pamatuji ten den, kdy poprvé minula. Byli jsme tehdy na inspekci nových kasáren u Bhebhe, města, které bylo postaveno na nedávno kolonizované planetě Dingiswayo. Došli jsme na konec budovy, kde Tčaka vytáhl ještěrku – nepočítám-li ocas, nebyla delší než šest palců – a vyhodil ji do vzduchu. Nandin jazyk vystřelil, ale minul cíl o dobré dva palce.

Zasmál jsem se, ale smích mi odumřel na rtech, když mě Tčaka zpražil vzteklým pohledem. Zdvihl Nandi a s polekaným výrazem ve tváři ji choval v náruči.

„Určitě je nemocná,“ prohlásil.

„Každému se může stát, že se netrefí,“ řekl jsem. „I jí. Dokonce i tobě.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ona je dokonalá. Jestliže minula, musí jí něco být.“

„Mohli bychom ji vzít k veterináři,“ navrhl jsem.

„Naši veterináři se vyznají jenom ve zmutovaných kravách,“ namítl. „Nikdo z nich nikdy neléčil zástupce Nandina rodu. Ani nevím, jestli má ten její druh nějaké pozemské jméno.“ Postavil Nandi na zem a udělal pár kroků stranou. Šla za ním, ale její chůzi chyběla obvyklá energie. „Inspekce je u konce. Vracíme se na Cetshwayo.“

O dvacet minut později už naše loď odlétala.

Myslel jsem si, že Nandi nebude nic vážného, že má jenom trochu zkažený žaludek nebo že jí nesvědčí atmosféra nebo přitažlivost na Dingiswayo a že za den nebo dva bude zase v pořádku.

Když jsme přistáli, odnesl ji Tčaka do své pracovny, kde trávila většinu času. Doufal, že se ve známém prostředí uzdraví. Její stav se zprvu nehoršil, ale ani nelepšil.

Poslal svoje muže, aby pro ni hledali ty nejchutnější ještěrky, nechal si přinést hromady hedvábí a stlal jí z nich hnízda ve všech rozích pracovny, ale ona raději spala na jeho stole, jak to dělala vždycky.

Další den jí hodil několik ještěrek. Ani si jich nevšimla.

Otočil se na své poradce, kteří stáli shromáždění za ním, a vyhnal je se slovy: „Ven! Potřebuje odpočinek, žádné rozrušování!“

„Ale, Tčako, musíme řídit chod císařství a rozhodovat o obchodech,“ namítl jeden z nich.

Zprvu jsem myslel, že toho muže na místě zabije, ale jenom ukázal na dveře a všichni se jeden po druhém vytratili ven.

Znal jsem ho déle než kdokoli jiný. Nikdy jsem neviděl, že by projevil soucit, pochopení nebo zájem příteli, sourozenci nebo komukoli jinému. Až teď. Vycházel jsem z místnosti jako poslední a když jsem se otočil, viděl jsem, jak hýčká v náručí to zvláštní vesmírné stvoření něžněji a láskyplněji, než by jakýkoli lidský rodič držel své dítě.

„Je nemocná,“ zašeptal mi jeden z poradců, když jsme šli dlouhou chodbou. „Chod celého císařství se zastaví jenom proto, že jedno bezcenné zvíře má, nebo možná ani nemá zkažený žaludek.“

„Z toho je vidět, že je to vůdce, který dokáže projevit velké slitování,“ prohlásil druhý.

První na to opáčil: „Před vstupní branou paláce máš možnost projít kolem stovky příkladů, které dokládají jeho slitování.“

„Byli to nepřátelé státu,“ namítl druhý.

„A to hnusné stvoření snad je přítel státu?“

„Je to Tčakův přítel,“ vložil jsem se do hovoru. „Jeho jediný přítel. Na tvém místě bych byl velmi opatrný na to, co o Nandi říkáš.“ Chystal jsem se dodat staré pořekadlo, že i stěny mohou mít uši, ale jemu se v očích najednou objevil děs a mně došlo, že přemýšlí jenom o mých uších a mých ústech.

„Nemyslel jsem to tak“ začal překotně.

„To je v pořádku,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jsem jeho bratr, ne informátor.“

Poděkoval mi, ale zmizel z mého dosahu, jak nejrychleji to šlo. Zašel jsem na jídlo do restaurace, a zatímco jsem čekal, až mě obslouží, přisedl si ke mně Peter Zondo.

„Je pravda, co se říká?“ zeptal se.

„Pravděpodobně,“ přikývl jsem. „Ale asi bys mi měl říct, co přesně se říká.“

„Že princezna – nebo je snad císařovna? – nesnědla snídani a proto se zastavil celý vesmír.“

Chystal jsem se mu říct, aby přestal s tím sarkasmem, ale pak mi došlo, že Peter vlastně popsal situaci naprosto přesně. Rozhodně pokud šlo o stav našeho vesmíru.

„Ano, je to pravda,“ kývl jsem nakonec.

„Stojí o něj desetitisíce žen a on si všechnu svou náklonnost a lásku šetří pro tohle,“ pokračoval opovržlivě. „Ten člověk je mnohem nemocnější než to jeho zvíře.“

„Co chceš, abych ti na to řekl?“ zeptal jsem se podrážděně. „Že mu konečně záleží na nějaké živé bytosti?“

„Dobře víš, co chci, abys řekl, a víš také, co chci, abys udělal,“ odpověděl Peter.

„Co myslíš, že by se stalo, kdyby ho někdo – ne já, ale někdo jiný – zabil?“

„Osvobodili bychom se od tyrana,“ odpověděl překvapeně. Má otázka ho zjevně udivila.

„Jak víš, že by se z člověka, který by ho zabil,… který by ho mohl zabít, nestal ještě větší tyran?“

„Nejsou žádní větší tyrani!“ vyhrkl Peter vášnivě.

„Ale byli,“ potřásl jsem hlavou. „Kaligula, Stalin…“

„A Řím, Rusko, Brazílie, Nový Zéland i všechny ostatní země je přežily!“ přerušil mě.

„Mluv tišeji,“ napomenul jsem ho.

„Vidíš?“ opáčil, „jsme jeho bratři, rádcové, kterým věří ze všech nejvíc, a přesto si netroufneme říkat na veřejnosti, co si doopravdy myslíme.“

Začínal mě unavovat: „Posluž si a říkej, co si myslíš. Ale neříkej to u stolu, u kterého sedíš spolu se mnou.“

Zdvihl ruce, jako by chtěl konverzaci přerušit, pak sklonil zamyšleně hlavu a po chvíli vzhlédl. „Jestliže neuděláš to, o čem jsme mluvili před časem, můžeš alespoň zvážit jinou věc?“

„Pravděpodobně ne,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Copak ani nechceš vědět, oč jde?“

„Ty mi to stejně řekneš, ať to chci vědět nebo ne.“

Naklonil se ke mně a ztišil hlas tak, aby měl jistotu, že ho nikdo neuslyší: „Zabij Nandi,“ sykl.

Beze slova jsem na něj zíral.

„Možná ho to přivede k rozumu,“ pokračoval.

„Chceš tím říct, že by sis přál, aby se choval stejně, jako než našel Nandi?“ zeptal jsem se sarkasticky.

Vyskočil na nohy s opovržlivým: „Nemá to smysl! Jsi nemožný!“ a bez jediného dalšího slova vyšel z restaurace.

Tu noc jsem cítil velký neklid a nemohl usnout. Vydal jsem se na procházku a nakonec jsem skončil před královským palácem. V Tčakových pokojích se svítilo. Bylo jasné, že bdí u Nandi a snaží se jí ulevit.

Měl jsem pokračovat dál nebo se vrátit domů, ale místo toho jsem zůstal stát a asi deset minut jsem se díval k svítícím oknům. Pak, ve chvíli, kdy jsem se už už chystal odejít, prořízl noční vzduch nejzmučenější a nejzoufalejší výkřik, jaký jsem kdy slyšel.

Nebyl to Nandin výkřik.

Alespoň je po všem, pomyslel jsem si.

Mýlil jsem se. Tohle byl teprve začátek.

19.

Nandi se dostalo královského pohřbu se všemi vojenskými poctami. Byla zabalena do vlajky, na níž byl její obraz, a pak ji čtyři vysocí vojáci odnesli v malé zlaté rakvi do hrobky, mauzolea vybudovaného v jednom rohu Tčakovy pracovny.

Tčaka oznámil, že než ji uloží na místo posledního odpočinku, promluví na jejím pohřbu, na nějž bylo pozváno asi pět tisíc lidí. Většina z nich bezpochyby prožívala stejný pocit absurdity jako já. Byl jsem zvědavý, co od Tčaky uslyšíme, protože Žulové nad svými mrtvými nemluví.

Konečně předstoupil před zástup. Upřely se na něj všechny oči.

„Cetshwayo ztratil svou královnu a Zuluské císařství svou císařovnu,“ začal. Překvapilo mě, že si nikdo netroufl usmát se ani koutkem úst, natož se otevřeně zasmát. „Je to největší tragédie od chvíle, kdy jsme opustili Zemi. Proto vyhlašuji smutek, který započne dneškem a bude trvat celý rok. Budou ho dodržovat všechny planety a všichni obyvatelé císařství bez ohledu na to, na jak vzdáleném místě žijí.“

Když si dav už téměř oddechl a chystal se rozejít, promluvil znovu: „Po dobu jednoho roku zakazuji obyvatelům císařství užívat jakékoli omamné a opojné látky, alkohol a všechny druhy stimulantů. Zakazuji veškerý sex.“ Následovala krátká odmlka. „Nestrpím, aby se kdokoli protivil mým příkazům.“

Potom se otočil a vešel do paláce, následován čtyřmi muži nesoucími Nandinu rakev.

Přihlížející zástup se okamžitě rozbzučel otázkami: Myslí to vážně? Celý rok? Týká se to jenom nás nebo všech planet? I ženatých obyvatel? Ozývaly se stovky polekaných otázek. Zaznělo i několik nevěřícných poznámek a pak se lidé konečně rozešli.

O hodinu později si mě a většinu nevlastních sourozenců zavolal do své pracovny. Pokud předtím plakal, nebylo to na něm nijak znát.

Pozdravil nás větou: „Donutím je, aby drželi smutek!“

„To by mohlo obrátit lidi proti tobě,“ namítla Bettina.

„V tom případě jim musíme najít práci, která je dostatečně zaměstná, ne?“ řekl chladně. Přejížděl pohledem od jednoho ke druhému a zastavil se u Petera Zondy‘ „Petře, ty vypadáš nešťastně.“

„Jsem nešťastný, že Nandi zemřela,“ odpověděl Peter opatrně.

„Nelži mi,“ odsekl Tčaka. „Něco tě trápí. Řekni mi, co to je.“

„Pro své milované jsem truchlil už dřív,“ odpověděl Peter. „A zažili to i všichni ostatní. Ale nepamatuji si, že by se někdo na znamení smutku vzdal všech potěšení po dobu celého roku.“

„Jednou se to už stalo,“ odpověděl Tčaka.

Následovalo dlouhé stísněné ticho. Bylo zřejmé, že Tčaka čeká na Peterovu otázku. Ten se nakonec zeptal: „Kdy?“

„Když zemřela Nandi.“

„Ale ta zemřela teprve včera,“ odpověděl Peter zamračeně, „nerozumím ti.“

„Ne tahle Nandi,“ zněla odpověď, „ale matka prvního Tčaky. Tam jsem čerpal inspiraci.“

„To je nebezpečná inspirace,“ potřásl Peter hlavou. „S některými věcmi se lidé nesmíří.“

„Existuje jenom jedna věc,“ odpověděl Tčaka s absolutní jistotou v hlase. „Slabost.“ A nečekaně se otočil ke mně: „Souhlasíš, Johne?“

„Zeptej se mě za půl roku,“ odpověděl jsem.

„Všichni jsou jako dobytek,“ pokračoval Tčaka. „A v celém tomhle císařství je jenom jeden skutečný býk.“ Prohlížel si nás s opovržením. „Budete toužit po sexu, ale netroufnete si nic podniknout. Budete se chtít napít piva nebo pálenky, ale nakonec se raději rozmyslíte. Budete mě chtít zabít, ale nenajdete k tomu dost odvahy.“ Obrátil se k nám zády. „Chcete snadný cíl? Tady je.“ Stál bez pohnutí téměř minutu. „Ne? Myslel jsem si to.“ Otočil se k nám obličejem. „Vypadněte odsud! Svou přítomností jste pošpinili místo Nandina posledního odpočinku.“

Když jsme odešli, naklonil se ke mně Peter s tichým: „Teď?“ „Byl k tobě otočený zády celou minutu,“ opáčil jsem. „Proč jsi toho nevyužil?“

„Protože jsem neměl zbraň,“ řekl nejistě.

Popadl jsem ho za rameno, otočil ho k sobě a sáhl po rukojeti dýky, která mu vyčnívala nad opasek. Sevřel jsem ji a vytáhl zbraň ven.

„A tohle si s sebou nosíš na holení?“ zeptal jsem se trpce. Díval se na mě bez jediného slova.

„Jsi přesně to, co si o tobě myslí,“ řekl jsem a podal mu dýku. „A ty si o sobě myslíš, že jsi snad lepší?“ odsekl.

„To jsem nikdy netvrdil.“

„Oba budeme litovat, že jsme nevyužili příležitosti, kterou nám dnes večer dal,“ řekl Peter.

„To je možné,“ kývl jsem.

„Ty neholduješ alkoholu ani žádným zakázaným látkám. Nemáš ani manželku,“ prohlásil obviňujícím tónem. „Neumíš si představit, co to znamená pro nás ostatní.“

„Jdi pryč a vrať se, až mi dokážeš povědět něco smysluplného,“ poradil jsem mu.

„Tohle nesmíme dovolit,“ nenechal se odbýt.

„Když tohle nedovolíme, kdo ho nahradí? Ty?“

„Proč ne?“

„Jdi pryč,“ opakoval jsem. „Jsem vděčný za tu polovinu krve, kterou s tebou nemám společnou.“

Díval se na mě nenávistným pohledem, ale nakonec se otočil a odešel. Neměl jsem nejmenší chuť pobývat v přítomnosti svých nevlastních sourozenců. Asi hodinu jsem se procházel sám ulicemi a pak jsem se vrátil do svého bytu.

Zákaz sledování holografické televize Tčaka ve své řeči nezmínil. Několik hodin jsem strávil jejím bezmyšlenkovitým sledováním a potom jsem se začal chystat do postele. Najednou jsem si uvědomil, že nejsem sám. Když jsem se otočil, stál za mnou Tčaka.

„Myslel jsem, že jsem zamkl,“ řekl jsem.

„Mě nedokážou zastavit žádné dveře,“ prohlásil a nijak se nesnažil vysvětlit, jak se dostal dovnitř.

„Proč jsi přišel?“

„Mám otázku, bratře,“ řekl Tčaka.

„Jsem tvůj služebník,“ odpověděl jsem prostě, „můžeš žádat a rozkazovat.“

„Vím, že mě moji nevlastní sourozenci chtějí zabít. Jsou to hlupáci. Jakmile budu po smrti já, přijdou na řadu oni. Ale zároveň jsem věděl, že když se k nim otočím zády, nikdo z nich, ani Peter, ani Josef, ani nikdo další nenajde odvahu zastřelit mě nebo mi zabodnout dýku mezi lopatky.“ Odmlčel se a zadíval se na mě. „Nejsi sice pořádný chlap, ale přece jen jsi lepší než oni. Proč jsi mě nezabil?“

„Chceš vážně slyšet odpověď?“

„Tohle je vážně míněná otázka.“

„Nejsem si jistý, jestli to, co přijde po tobě, bude o něco lepší,“ odpověděl jsem.

Zadíval se mi do očí. „Věřím ti.“ Došel ke dveřím, otevřel je a otočil se ke mně: „Nebude to lepší a ty to víš,“ prohlásil a zavřel za sebou.

20.

První měsíc po Nandině smrti nebral Tčakův edikt nikdo vážně. Většina obyvatel císařství, zvlášť ti, kteří nežili na Cetshwayo, ho s Nandi nikdy neviděla a mysleli si, že jde o rozmar člověka, který ztratil oblíbeného psa nebo kočku, o momentální rozpoložení, přes které se časem přenese. Přece nepřestanete pít alkohol nebo spát s vlastní ženou jenom proto, že pošlo nějaké zvíře na planetě, která od vás leží šest nebo osm světelných let.

Teprve po dvou měsících všichni pochopili, jak vážně je vše míněno. Ve vesnicích a městech byly uprostřed noci pořádány razie a provinilci zabíjeni na místě nebo vyvlečeni ven a naraženi na kůl. Restaurace a hospody, které si tajně troufly prodávat pivo nebo víno, byly do základů vypáleny a majitelé pobiti.

Podnebí na planetě Mthonga bylo ideální pro pěstování téměř všech plodin včetně konopí a máku. Tčaka svým vojákům nejprve nařídil, aby urážlivá pole zničili, a když se objevila další, provedl planetě totéž, vo předtím udělal Lincolnu – nechal ji vyhodit do povětří.

Lidé začali chodit shrbení, nedůvěřivě zkoumali každý stín a polekaně sebou trhali při sebemenším zvuku. Každý podezíral každého. Tčaka dostával každý týden okolo tří tisíc peticí, aby dobu smutku ukončil, ale zatvrzele to odmítal.

„Od té doby, co Nandi zemřela, mě život netěší,“ řekl mi jednou ráno, když trhal další petici. „Tak proč by se z něj měli radovat oni?“

Odpověď byla nasnadě, ale on by ji nedokázal pochopit.

Uplynuly čtyři měsíce, potom pět, šest. Nastala doba hrůzy pro ženy, které po Nandině smrti otěhotněly a známky těhotenství na nich začínaly být jasně patrné. Ony i jejich manželé zaplatili za svůj přestupek životem. Netrvalo dlouho a žádná těhotná žena si netroufala opustit svůj dům. Vojáci sledovali podezřelé muže, kteří chodili nakupovat sami, a když zjistili, že mají doma těhotnou manželku, okamžitě oba zabili nebo je nabodli vedle sebe na kůl.

Planety se začínaly podobat táborům smrti. Nikdo se nedíval ani napravo, ani nalevo, nikdo nemluvil. Platilo to všude, i na místech, na která Tčaka nikdy nevkročil, i ve chvílích, kdy pobýval na druhém konci císařství. Všude měl své vojáky, špehy a informátory, kteří bedlivě sledovali každého občana.

Obyvatelům císařství zbývala jediná naděje – že se zprávy o tom, co se děje v Zuluském císařství, dostanou na Zemi. Ale nedovedl jsem si představit, co by s naší situací mohla Země udělat. Měla stále plné ruce práce s řadou problémů a řešila konflikty s několika vesmírnými nepřáteli najednou. A my, kdo jsme Tčaku znali nejlépe, jsme dobře věděli, že by spíš zničil celý svět, než aby mu dovolil vzepřít se jeho nadvládě. Už to koneckonců udělal dvakrát.

Otěhotněla i Miriam Zuma, jedna z našich nevlastních sester. Tčaka ji zaškrtil vlastníma rukama. Bratr Jacob Nzama se pokusil ukrást loď a z Cetshwayo odletět. Tčaka ho zabil také.

„Z jeho sourozenců už jsme zbyli jenom čtyři,“ řekl mi Peter Zondo, když jsme se potkali mimo královský palác. „Chce nás zabít všechny. Miluje smrt.“

„Nemiluje nikoho a nic,“ odpověděl jsem. „Jediná bytost, kterou kdy miloval, je po smrti.“

„Padesát tisíc z nás je také po smrti,“ pravil Peter trpce. „Porušili jeho zákony.“

„Neuzavřeli s ním žádnou smlouvu. Nehlasovali pro něj ve volbách. Nežádali ho, aby připojil jejich planety k tomu jeho děsivému Zuluskému císařství.“

„Doba smutku už je z poloviny za námi.“

„To znamená, že zničí ještě jednu planetu a zabije dalších padesát tisíc mužů a žen?“ odsekl Peter. „Mám to chápat jako dobrou zprávu?“

Nevěděl jsem, co na to mám odpovědět.

„A co bude příští rok?“ pokračoval Peter. „Co když si zkazí žaludek? Bude to znamenat, že nám zakáže jíst celý rok maso? A jestli se mu udělá kaz, bude si muset každý občan císařství nechat vytrhnout zub?“

„Mluvíš nesmysly,“ odpověděl jsem.

„Opravdu? Podívej se kolem sebe, Johne, a řekni mi, jestli bys našel něco nesmyslnějšího než tohle.“ Rozhlédl se, aby se ujistil, že jsme stále sami, a ztišil hlas. „Dnes v noci,“ zašeptal. Mlčky jsem se na něj díval. „Udělám to dnes v noci. Už nemůžeme čekat.“

„Budeš mít nějaké pomocníky?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „budu sám. A jestli o tom před ním jenom cekneš, je po tobě veta.“ Ušklíbl se: „Jestli to neudělám, je stejně veta po nás všech.“ Znovu se rozhlédl. Byl to zvyk, který jsme si od Nandiny smrti osvojili všichni. Pak se otočil zpátky ke mně: „Nepopřeješ mi štěstí?“

„Přeju ti život,“ odpověděl jsem, ale věděl jsem, že je to marné přání.

21.

Peterovo tělo jsem uviděl hned druhý den ráno. Stále svíralo v ruce laserovou pistoli, ale tu ruku rozmačkalo na kaši něco mnohem většího a silnějšího. Kdyby někdo chtěl pistoli uvolnit, musel by beztvarou masu odřezat nožem.

Na samotném těle nebyly znát žádné stopy násilí. Odhadoval jsem, že ho zabil nůž nebo kulka, která prošla zády. Zjevně se vůbec nedostal k výstřelu. Myslím, že o něm Tčaka věděl a sledoval Peterovu cestu přes několik bezpečnostních zařízení. Pravděpodobně si vložil do očí infračervené čočky, zhasl světla v pracovně, světla v chodbě nechal rozsvícená a počkal si, až Peter otevře dveře a vejde dovnitř. Pak ho chytil za ruku, rozdrtil mu ji a v klidu ho zabil. Mohu se samozřejmě mýlit. Peter se možná vůbec nedostal až k Tčakovým pokojům a zabili ho strážní, ale řekl bych, že tak to nebylo.

Tčaka si mě nechal zavolat odpoledne toho dne.

„Viděl jsi svého nevlastního bratra?“ zeptal se.

„Je těžké si ho nevšimnout,“ řekl jsem zhnuseně. „Dost dobře se nedá přehlédnout.“

„Byl to hlupák,“

„Asi ano,“ souhlasil jsem.

Díval se na mě. „Jsi se mnou nejdéle ze všech, Johne. Vím, že ke mně necítíš žádnou náklonnost, ale vždycky jsi věděl, co je v tvém nejlepším zájmu.“

Nevěděl jsem, kam míří, a tak jsem mlčel.

„A protože víš, co je v tvém nejlepším zájmu,“ pokračoval, „a protože jsou naše osudy propleteny už řadu let, jsi jediný člověk, kterému mohu důvěřovat.“

Beze slova jsem na něj upíral pohled a čekal, co přijde dál. „Musím se ti k něčemu přiznat, Johne.“

„Opravdu?“ podivil jsem se.

Většina lidí se cítí nesvá, když se má k něčemu přiznat, ale Tčaka k většině nikdy nepatřil.

„Před několika měsíci jsem podlehl momentální slabosti,“ začal.

„Momentální slabosti?“ opakoval jsem zamračeně.

Přikývl. „Výsledkem je, že na dívce, která bydlí v mém paláci a kterou po deset týdnů nenavštěvoval nikdo jiný než já, jsou jasně vidět známky těhotenství.“

Mlčel jsem.

„Sám sebe samozřejmě nemohu nechat popravit,“ pokračoval. „Císařství musí mít svého císaře a nikdo jiný než já se na tu pozici ani trochu nehodí. Ale s ohledem na to, že jsem nařídil usmrtit každou těhotnou ženu, si nemohu dovolit, aby ji v jejím stavu někdo viděl.“

„Až doteď jsi ji velmi dobře skrýval,“ namítl jsem.

„Až porodí, budou do konce ročního smutku zbývat ještě dva měsíce. A to utajit nemohu, nebo si přinejmenším nemohu být jistý, že to zůstane tajemstvím.“

„Ty ji zabiješ,“ řekl jsem dutě.

„Ne, Johne,“ odpověděl. „Ty ji zabiješ.“

„Nikdy jsem nikoho nezabil,“ protestoval jsem.

„V tom případě je načase, aby ses to naučil. Necítil bych žádné výčitky, kdybych ji zabil sám. Ale nezplodil jsem nikdy žádné dítě a další asi nezplodím. Dal bych přednost tomu, abys ji zabil ty.“ Věnoval mi pokořující úsměv. „Tak vidíš, Johne. Přece jenom jsem schopen lidských emocí.“

„Nech ji žít,“ řekl jsem. „Není to její chyba.“

„Zemře,“ odpověděl pevně, otevřel zásuvku svého stolu a vytáhl z ní malou pistoli.

„Má nějaké příbuzné?“ zeptal jsem se, když mi ji podával. „Už ne.“

„Kolik jí je let?“

Pokrčil rameny. „Třináct, čtrnáct. Tak nějak.“

„Mám ještě jednu otázku. Co by se s ní stalo, kdyby před těmi několika měsíci chtěla vyhovět tvému nařízení a odmítla s tebou spát?“

„Nejspíš bych ji znásilnil,“ odpověděl věcně, „a pak bych ji určitě zabil za to, že mě odmítla.“

Dlouho jsem se na něj díval. „Nebude to horší,“ řekl jsem nakonec.

„Co nebude horší?“ zeptal se zvědavě.

„To, co přijde po tobě,“ odpověděl jsem a namířil mu na hrudník.

Díval se na mě vztekle: „Dobře si to rozmysli, Johne. Jestli se ti nepovede první rána, ke druhé se nedostaneš.“

Stiskl jsem spoušť.

Když narazil zády na stěnu, měl v obličeji výraz překvapení. Vystřelil jsem ještě dvakrát, ale bez výsledku. Věděl jsem, že jsem ho zasáhl. Slyšel jsem, jak kulky narazily do těla. Pak jsem si uvědomil, že nosí neprůstřelnou vestu, a zamířil na hlavu.

„Konečně. Konečně se chováš jako můj bratr,“ řekl těsně před tím, než jsem stiskl spoušť.

22.

A to je konec příběhu. Alespoň prozatím.

Když se zpráva o Tčakově smrti roznesla císařstvím, začala jedna planeta za druhou vyhlašovat nezávislost. Vím, že přijde den, a odhaduji, že to bude tak za třicet let, snad dokonce ještě dřív, kdy Žulové budou žít jenom na této planetě, možná pouze na její malé části.

A stejně jako kdysi si budou prohlížet každého novorozeného chlapce a ptát se: Jsi vyvolený? Mohl bys právě ty být vyvolený?

Modlím se, aby odpověď zněla: Ne.

Epilog

Poté, co se Žulové stali Čakovou zásluhou nejvýznamnějším kmenem Afriky a Čakovo království se rozrostlo tak, že pokrývalo větší plochu než Francie, byl Čaka zavražděn svým nevlastním bratrem Dinganem.

Po jeho smrti ztratili Žulové na dalších pět set let své výsadní postavení.

Poprvé vydáno samostatně v nakladatelství PS Publishing v roce 2009

Přeložila Blanka Petáková