Árieta Janotová upadala do neklidného spánku. Poprvé za předlouhý čas si konečně povolila krátký odpočinek. Otupělé bdění rušily jen tlumené hlasy cestujících a tu a tam trhavý pohyb vlaku městské dráhy. Navzdory záři megapole a betonu silnic, který promítal zrcadla neonů, se dívka odevzdala snění.
Zprvu viděla jen nesouvislé obrazy, nahrazoval je však chaos a pocit ohrožení. Cítila přítomnost něčeho hrozného, něčeho, čemu nedokázala uniknout. Vnímala vlastní dech. Pak matčin pláč a… krev. Vidění se střídalo. Nejasné nabylo hrůzné podoby. Vřískot lidí. Gejzír života prýštící z krku. Rudé kousky mozku vykreslené na skle. Nakonec prázdnota příliš dokonalá a ticho příliš absolutní.
Marné hledat v tom šíleném výjevu logiku. Jaké štěstí, že noční můry zůstávají bezpečně zamčené mimo realitu, ukryty hluboko ve studnách podvědomí. Když se však Árieta trhnutím probudila, křehkou hranici mezi snem a bděním rozlišit nedokázala.
1.
Příchozí hovor na monokulární zrcadlovce vytrhl Jaromíra z netrpělivého čekání. Klient. Dali si teda pěkně na čas. Shodil nohy ze stolu a pohybem zorničky přepnul videofon na obrazovku počítače, který měl postavený před sebou. Narychlo si pročísl rukou hnědé kadeře a aktivoval spojení.
Na holo-monitoru se objevila tvář atraktivní blondýny.
Řasy jako dva velké vějíře, ještě zelenější než smaragdová kukadla. Tmavý kostýmek, strohý účes, pečlivě upravený zevnějšek. Soudě podle toho i falešný úsměv. Dohromady však její vzhled napovídal, že nová prácička bude vonět pěknou sumou kreditů.
„Pane Tesaři. Noemi Leimerová,“ představila se neosobním hlasem.
„Co pro vás mohu udělat, slečno Leimerová?“
„Pokud jste v poslední době sledoval sdělovací prostředky, ušetří nám to čas.“
V projekci monitoru naskočilo několik obrazovek s televizními záběry, které kolem blondýny utvořily digitální kruh. Jaromír v nich viděl noční křižovatku ozářenou blikajícími světly policejních vozů a zvědavé zástupy lidí. Ve spodní části displejů přejížděly informační titulky: Masakr na Florenci. Útok Anticentralistů si vyžádal životy devíti civilistů.
To se ví, že věděl, oč se jedná. Vždyť to jelo na sedmnácti kanálech po celé ráno.
„Včerejší incident,“ potvrdil, „střílela žena jménem Árieta Janotová.“
„Můžeme tedy přejít rovnou k věci,“ začala blondýna bez okolků, „pan Gisler má zájem vypátrat okolnosti, které útok zavinily.“
Jaromír nasadil nicneříkající výraz. Osobně v tom měl jasno: Anticentralisté byli cvoci. Jejich krvavé akce za „svobodu a sociální demokracii“ sice mířily proti vládě megakorporace WTA, ale zpravidla se konaly v ulicích. Šlo jim o rozvolňování globální ekonomiky napříč světovými městy, které po rozpadu Unie podepsaly Frankfurtskou dohodu. V praxi to bohužel znamenalo vraždění nevinných civilistů.
„Tu holku zastavili při útěku necelý blok od místa činu,“ podotkl Jaromír, „v čem je háček?“
„Očividně vám unikly některé skutečnosti. Janotová při útoku použila automatickou pistoli bez registrace. Proč? Obdobná akce by přece byla efektivnější s použitím toxinu nebo výbušniny.“ Kruh televizních záběrů kolem Leimerové zmizel. Místo nich se v holopoli objevil portrét útočnice. Mladá holka. Devatenáct let. Nepochybně česko-hispánský fenotyp. Další dědictví minulosti z dob ekonomických pastí a nekontrolovatelné záplavy přistěhovalců. Jednu půlku hlavy měla holou, ta druhá předváděla zelenožlutou exhibici fosforeskujících rasta copánků. Přes oči se jí táhl rudý pruh ornamentálního tetování.
„Navzdory oficiální zprávě se domníváme, že média zkreslila fakta. Jak se Janotová dostala do toho vlaku? Kam měla namířeno? A proč začala zabíjet? Chceme najít odpovědi.“
„Co se týče zájmu pana Gislera.“
„…zůstane mimo naši konverzaci,“ skočila mu do řeči. Jaromír se zamračil: „Pokud víte něco, co lze použít…“
„Vybrali jsme vás, pane Tesaři, protože může dojít k jistým komplikacím. Hranice mezi legálním a nezákonným se někdy snadno stírá. Věřte však, že pohnutky pana Gislera jsou veskrze osobní a při pátrání by nebyly nápomocny.“
Žena nasadila příjemnější tón hlasu: „Odmítáme přijmout verzi sebevražedného atentátníka. Musíte najít důkazy, které to potvrdí. Rovněž byste neměl opomenout činnost bezpečnostní jednotky Štítu.“
Jaromír si ve zkratce připomněl dosud známá fakta: vznášedla korporace Axies Shield, která má obyčejně na starosti elektronické zločiny, přiletěla k místu činu současně s policií.
A právě Štít Janotovou našel – neměli však příležitost dívku zadržet. Vzala si život dřív, než se k ní dostali. Jaromírovi se to od začátku zdálo divné. Jistě, co se týče metod, Štít nebyl vybíravý a nejen díky tomu se na něj snášela vlna kritiky. Ale Antisté zpravidla neobcházeli zákony sítě, Štít tak vlastně neměl u zásahu co pohledávat. Jaromír si to všechno srovnal v hlavě. Některé části dohody ho znepokojovaly, ale upřímně, neměl moc na vybranou.
Leimerová ho pozorovala s neutrálním výrazem: „Předpokládám, že termín dvaceti čtyř hodin pro dokončení zakázky vám bude stačit.“
Stopař se v duchu ušklíbl. Ta cuchta musela vědět, jaké má potíže, ale navenek předstíral usilovné přemýšlení se zadumanou tváří. Dvacet čtyři hodin nebylo ani v nejmenším tolik, kolik by žádal za normálních okolností. Také nerad pracoval naslepo, zvlášť když se jednalo o pololegální zakázku. Ale Leimerová všechny jeho obavy smetla ze stolu neprůstřelným argumentem: „Jsme si vědomi vaší neobvyklé situace, pane Tesaři. Nabízíme třicet tisíc kreditů včetně pokrytí nákladů.“
Jaromír si překvapeně odkašlal. Situace, o níž Leimerová mluvila, měla podobu tučného balíku peněz, které dlužil pohlavárovi jménem Bugajski. Jaromír získal zkušenosti už před činností soukromého detektiva, většinou v žoldáckých skupinách, jako byla UNSA a Patrol Dogs, ale v poslední době se mu vůbec nedařilo. Třicet táců bylo třicet táců. Bez nadsázky dvojnásobek běžné taxy. Věděl, že taková dávka na kontě by ho vyhrabala z největšího srabu. A nepochybně to věděl i tajemný pan Gisler.
„Ujednáno,“ souhlasil s podmínkami.
Ženě se na tváři objevil spokojený úsměv: „Výborně. Transakce zálohy proběhne po ukončení našeho hovoru. Přeposílám vám profil Janotové a potřebné dokumenty. Budeme očekávat vaši zprávu.“
Nato se blondýna odpojila a obrazovka se vrátila do režimu šetřiče. Jaromír stáhl data z bezpečnostní schránky, a zatímco zevrubně procházel údaje, zhlédl tvář Janotové projektovanou v SG grafice. Její vina byla nezpochybnitelná. Chladnokrevné vraždění zachytila kamera vlakové soupravy. Kusé záběry s varovnou nálepkou drastické viděl několikrát. Stejně tak výsledek zkratového jednání, když si ustřelila hlavu.
Jaromír se opřel do židle, zapálil si cigaretu a chvíli zamyšleně pozoroval dívčinu tvář.
Na druhý pohled zjistil, že v rudém tetování měla chytře skrytý nápis. Pronikl prsty do holo-světla a zazoomoval na Arletiny šedé oči. V kérce stála stručná, ale výstižná věta: Systém je sráč!
Jaromír vytočil Quidovo číslo.
***
„Jak to myslíš, že se budu zlobit?! Dal jsem ti přece jednoduchý úkol!“
„Ale nedal jsi mi zrovna moc času, chlapče,“ pokrčil Quido rameny a vecpal se do bytu. Jaromír nebyl chlapcem ani zdaleka, táhlo mu pomalu na čtyřicítku, ale pravda byla, že Quido tak při svém věku mohl říkat prakticky každému.
Když za ním stopař rozčileně zavíral dveře, nedokázal odtrhnout pohled od Dědkovy hole. Byl to archaický kousek z pravého dřeva. Ne že by ji Quido neužil. Stáří si na něm vybíralo daň jako na každém, ale Jaromír moc dobře věděl, že v holi je zabudovaná výbavička, s jejíž pomocí se Dědek dokáže bezdrátově nabourat do počítačových systémů. Stařecký šprým chlapa, který ví, že nejlepší léta v síti má už dávno za sebou. Stopaři občas přišlo vtipný, že ta zkamenělina ještě zažila dobu, kdy světem otřáslo jedenáctý září. Jasně, v ten čas nejspíš kadil do plenek, ale s ohledem na jeho profesi…
Jaromírův podkrovní byt připomínal skladiště. Jediná, ačkoli značně prostorná místnost měla kuchyňský kout, něco jako posilovnu a z jedné strany šikmý strop. Doslova všude, na parketách, stolech i skříních, se válely krabice s elektronikou. Útulnější vzhled dodávaly pokoji jen paprsky světla proudící dovnitř žaluziemi.
Quido alias Dědek byl malého vzrůstu. Tak malého, že i v mládí musel k většině žen zvedat bradu. Obarvený vous měl protkaný drobnými copánky a hlava bez jediného vlasu se mu matně leskla jako bukové dřevo. Pokrývaly ji stařecké skvrny a roztodivná tetování. Prý k nim přišel zamlada, v době, kdy se ještě užívaly LCD a kompaktní disky. Dědek se pomalu vysvlékl z bundy a s heknutím usedl na pohovku: „Ta holka používala erkovej ID čip,“ začal, otíraje si kapesníkem pot z tváří.
„Srozumitelněji,“ vyzval ho Jaromír a posadil se naproti.
„Chytrý čip. Padělek, náhražka, zkrátka to není identifikační čip vlády. Ergo, v posledním půlroce nezanechala v síti jedinou stopu. Všechno, co jsem vydoloval, je z neověřených zdrojů. U dráťáků za Přechodem nic neobvyklého. Jakmile chtěj makat pro nějaký syndikát, musí si ho nechat vypižlat z těla. Takovou operaci ti dnes udělá za pakatel kdejaký pouliční řezník.“
„Dráťák?“
„Dráťák, synťák, to je fuk. Co se týče mě, každej, kdo to přehání se stimulanty, je cvok a říká si o malér.“
„Jak víš, že pro někoho makala?“
„Podívej, vyndat čip je jedna věc, ale nahradit ho čipem-R je věc druhá. Vyrobit a implantovat padělek není snadná záležitost. Tohle zařízení dokáže s přehledem oblafnout většinu pouličních i MHD skenerů. Musel by tě zastavit fízl a projet tě čtečkou, a kdo ví, jestli by to poznal. To záleží typ od typu.“
„Na Antistku to nevypadá. Co motiv střelby?“
„Těžko říct. Do patnácti to byla jen obyčejná holka, jakých běhá po slumech stovky.“
Stařík naťukal do vrásčité dlaně levé ruky několik příkazů. Podkožně implantovaný počítač zobrazil digitální fotografii jakési ženy. Ačkoli starší, byla Árietě nápadně podobná.
„Její matka. Izabela Janotová. Narodila se v Ostravě, ale za celý život neměla pořádnou práci. Tady v Praze se nejspíš živila jako šlapka nebo dealerka. Dost ženských to tak na předměstí dělá. Našli ji před několika lety pobodanou na smetišti. Šlo o pár bankovek, co měla v kapse. Pachatel se nenašel. O fotrovi žádný záznam. Vypadá to, že Árieta prožila většinu života na ulici a už v dětství se živila kapsářstvím.“
„Někdo blízký?“
„Žádná rodina. V tomhle ohledu bohužel víc nevím, ale dál to začíná být zajímavé. Jen před pár měsíci totiž podstoupila operaci. Nechala si udělat základní rozhraní: port k připojení na síť a digitální rohovku. Za Přechodem ji to muselo stát pěknej balík.“
„Něčí dotace?“
„To mě taky napadlo. Kupříkladu obchod s lidmi. Některý podniky vrážej do svých holek pěknou kopu peněz, jen aby vyhověly poptávce zákazníků. Ale další operace byly jiné. Nejzajímavější je náhrada části stehenní kosti za protézu. Dostatečně velká na…“
„Přenos zbraně,“ navázal Jaromír.
„A taky zboží,“ dodal Quido významně. „Vláda každý rok vynaloží přes pět miliard na bezpečnostní systém města, ale dráťáci vždycky najdou skulinku. Vždycky zjistí, jak systém obejít. Naše slečinka byla nejspíš pašerák. Stimulanty, ilegální software, drogy… je to ideální způsob, jak dopravit přes Přechod cokoli nezákonnýho.“
„Dost riskantní způsob.“
„A taky dost dobře placený,“ usmál se Quido.
„To nedává smysl. Pokud něco pašovala přes Přechod… proč by začala střílet?“
Quido pokrčil rameny a vyťukal na počítači nějaké příkazy. Z uložené složky softwaru vystoupila Arletina projekce: „Ale našel jsem něco, co by tě mohlo zajímat.“ Natočil hlavu dívky na stranu a pomalým roztáhnutím palce a ukazováku přiblížil selekci vyholené hlavy. Jen kousek nad spánkem se rozsvítil fosforečně zelený symbol velikosti mince. Geometrický tvar s jedinou literou uvnitř: K. Prolínalo se do hran rovnoramenného trojúhelníku.
„Pro jistotu jsem její ksicht projel přes filtry,“ vysvětlil, „je to podkožně voperovaná barva. Studené světlo. Funguje podobně jako chemoluminiscence. Prostě se stiskneš na hlavě a puf!, symbol se na pár okamžiků objeví. Jinak je okem neviditelný.“
„Poznáš ten znak?“
„Bohužel,“ zavrtěl hlavou a vypnul holografickou projekci. Jaromír si zamyšleně promnul bradku: „Na předměstí operuje okolo tří desítek gangů a to mluvím jen o těch velkých. Hledáme jehlu v kupce sena.“
„Takže? Další kroky?“
„Žádný bydliště, žádný lidi, co ji znali. Máme tu v životopise díru velkou jako vrata,“ zamyslel se nahlas, „kdo ví, co v tu dobu natropila?“ Chvíli zadumaně hleděl do prázdna.
„Budu muset vyrazit do ulic,“ rozhodl se nakonec.
„Tak bez tohohle dobrodružství se obejdu,“ přiznal starý hacker.
„Stejně mám pro tebe jiný úkol. Potřebuju, aby ses naboural do datacentra městský dopravy. Kamerový systém kolem Florence.“
„To nebude snadný,“ podrbal se Quido na čele.
„Ty na něco přijdeš. Dohodli jsme se na třech tácech. To by měla být dostatečná motivace, ne?“
„A co mám hledat?“
„Zatím nevím. Prostě to udělej.“ Jaromír vstal a přešel ke kovové skříni s číselným zámkem. Začal z ní na stůl pokládat své vybavení.
Quido ho sledoval s překvapeným výrazem: „Jdeš snad do války?“
„Kdys byl naposledy dole u Přechodu?“
„To jsem měl ještě svý zuby.“
Jaromír se k němu otočil: „Značku Janotové bude někdo znát. A mě už možná napadlo kdo.“
2.
„Přísahám bohu, Hulku, jestli se nezastavíš, zpřelámu ti všechny kosti v těle!“
Prchající muž v koženém křiváku ani za mák nedbal stopařových výhrůžek a v odpověď mu do cesty převrhl popelnici narvanou odpadky. Jaromír se v setrvačnosti nestačil bordelu vyhnout. S heknutím upadl a zabořil ruce do páchnoucích sraček. Hulk vykopl postranní dveře a v dalším momentu zmizel uvnitř přízemí starého činžáku. Stopař se hekavě zvedl a pustil se za ním.
Zatímco se vyhnuli vyděšeným nájemníkům a zdolali dvojici schodišť, proletěli chodbami až k betonovému průchodu. Jaromír pohledem visel na Hůlkových zádech a funěl přitom jako pes s tuberou. Věděl, že jeho plíce toho už moc nezvládnou, ale hranici své výdrže bohudík zkoušet nemusel. Pronásledovanému se do cesty postavil drátěný plot.
Synťák v křiváku vyrazil proti vysokému zátarasu s odhodláním a vervou, ale už když se chystal ke skoku, bylo jasné, že je honička u konce. Mohutný muž udělal dva dlouhé skoky, odrazil se a… narazil do plotu, aniž by se pazoury byť jen přiblížil vršku překážky.
V dalším momentu skončil zadkem v kalužích vody. Jaromír, celý udýchaný, se zastavil.
„Není nad ranní rozcvičku, co?“ oddechoval v předklonu, čelo orosené potem.
Hulk se ještě chvíli zmateně rozhlížel kolem, snad v naději, že najde jinou únikovou cestu, ale byl v pasti. Odtud se nemohl dostat. Když se postavil na nohy a pomalu se otočil, Jaromír měl dojem, že před ním nestojí člověk, ale nějaká napodobenina obra. Ne nadarmo se mu mezi synťáky říkalo Hulk. Jaromír byl sice urostlý a měřil přes sto osmdesát, ale i kdyby pominul Hulkovu velikost a svalstvo, pořád by ho plešoun odrazoval čelistí, která by dokázala sežvýkat hřebíky. Pokožka nazelenalá tetováním mu dodávala ujetého vzezření.
Hulk si pohybem hlavy prokřupal krk a odplivl tabákovou slinu. Jakmile zaťal ruce v pěsti, stopaři se v hlavě vybavil obraz dvou hrozivých kladiv.
„Hele, můžeme se domluvit po dobrém,“ zkoušel to na obra diplomaticky.
Zelený muž nedbal jeho slov a vykročil.
Jaromír sáhl do kapsy pro teleskopický obušek a švihnutím ho vysunul. Koncová část se zajiskřila přívodem elektrického proudu.
***
Normálního chlapa by složil už první úder – obušek disponoval čtyřiceti tisíci volty, ale obr byl nadopovaný chemickými sajrajty. Kromě toho, paže tvořené beryliovou soustavou s izolanty vláken dokážou výbojům odolat. Každý má naštěstí své slabiny, tou Hulkovou byla nemotornost. Zápas proto skončil dřív, než se to mohlo zvrhnout v něco horšího.
„Spálils mi obličej!“ nadával vsedě obr a otřeseně se držel za hlavu.
Jaromír mu strčil před tvář obraz Janotové: „Znáš ji?“
„Strč si to do zadku!“
Stopař ho klepl vypnutým obuškem doprostřed čela. Zelený obličej se pokřivil bolestí.
Hulk byl několikanásobně trestaný delikvent. Výtržnictví, krádež, loupežné přepadení. S takovými to většinou po dobrém nešlo, jenže právě oni měli nejlepší přehled o tom, co se za Přechodem děje.
„To je ta holka ze zpráv, ne?“ zadul rozčileně a něco nevybíravě zabručel.
„Myslím tu značku.“
„Nemám šajnu,“ pokrčil široká ramena.
„Pěkně kecáš.“
„Proč bych měl znát každej podělanej syndikát v tomhle městě?“
„Protože do jednoho patříš. Koukej začít mluvit!“ Jaromír mu výhrůžně strčil obušek pod nos. Hulk nervózně polkl.
„Adrenalin…“
„Cože?“
„Zkus Adrenalin. Tetovací salon kousek za východním Přechodem. Patří bandě… Kyberisté nebo tak nějak.“
„Proč zrovna oni?“
Obr se škodolibě ušklíbl: „Protože bych dal krk na to, že tvoji holku potetoval chlap, kterej si říká Twenty.“
***
Počernický Přechod. Místo, které dělí Prahu od předměstí. Místo dvou zcela odlišných realit. Centrum si sice uchovává atmosféru spořádané společnosti, buduje iluzi bezpečí s nekonečnou hranicí růstu, ale když zamíříte napříč pražskými čtvrtěmi k periférii, tento příměr se začne rychle ztrácet. Jaromír uháněl nadzemní dráhou a z výše sledoval džungli zářících světel. Vlaková dráha se proplétala mezi mrakodrapy, míjela přejezdy, křižovatky a po celou dobu ji provázely obrovité reklamy digitálních poutačů. S blížícím se Přechodem se megapole měnila. Postupně mizející kolony vznášedel i automobilů, které se brouzdaly betonovým labyrintem, nahradil kosmos úzkých uliček a natěsnaných domů. Jako jednolité propletence hmyzích sídel.
Jakmile se přiblížili k hraničnímu skeneru, souprava zpomalila a takřka krokem vjela do kovové brány připomínající kruh. Železniční senzory byly okem neviditelné, ale prověřily všechny pasažéry. Jaromír si nemusel dělat starosti. Na své zbraně měl povolení, stejně jako na jejich přenos. Ale když mezi uličkami sedadel zpozoroval dvojici modrých uniforem, přece jen trochu znervózněl. V přítomnosti fízlů se nikdy necítil dobře.
Jeden z příslušníků zákona držel na vodítku vlčáka, který očichával pasažérům boty a zavazadla. Nicméně kolem Jaromíra prošli bez povšimnutí.
V uličkách poblíž výstupní stanice vládlo pochmurné šero. Násobila ho i mdlost slunce, skrývajícího se za smogovým oparem. Navzdory včerejšímu dešti to zde příšerně páchlo – smíšený smrad moči, odpadků a benzínu z motorek, pro místní nejčastější prostředek dopravy. Jaromír si zastavil cyklotaxík a zadal šoférce cíl cesty.
Adrenalin platil za tetovací salon jen naoko. O Twentym věděl Hulk málo, ale podle všeho to byl překupník narkotik, podkožních implantátů a dozajista ujetej synťák. V síti byste o něm nenašli ani prd. Twenty se mu říkalo kvůli počtu eugenických modifikací, jež si během třiceti let nechal nacpat do těla. Jaromír tipoval, že si biowarem nahradil většinu původního masa i kostí. Tělem mu muselo protékat víc šťávy na potlačení defektů než samotné krve. Dalo se očekávat, že bude dělat problémy.
Cestu lemovaly cedule s nápisy prosícími o jídlo a peníze na lékařské ošetření. Statná žena arabského původu rytmicky šlapala do pedálů a s obdivuhodnou zručností se proplétala davem. Blížili se k hlavní třídě, kde vládl ruch živoucí metropole.
Předměstí ovládá narkomafie, obchodníci s lidmi a pašeráci technologií. Udržet tu pořádek a právo se zdá téměř nemožné. Vládě se to nepodařilo ani v období posledních tří dekád. Korporátní systém World Trade Alliance vyrostl na troskách ožebračené Evropy v období sociálních bouří a reálné hrozby občanských válek.
Jen takový marasmus mohl dát vzniknout místu, jakým byl Přechod. Společnost s povděkem přijala kontroverzní opatření, která z ulic Prahy vyhnala většinu pochybných živlů. Za odvrácení zraku policejních složek se tu dobře platí a zdá se, že to oběma stranám vyhovuje. Skončit ve slumech s holým zadkem a bez kontaktů se v podstatě rovná sebevraždě. Tady vás neoberou jen o hadry.
Končetiny, orgány, dokonce i zuby, to všechno se dá zužitkovat. Každému, kdo se nedokáže zabezpečit v centru města, odeberou právo překročit sektory a vyhostí ho sem. Jako kdyby bejt chudej znamenalo zločin. Stěží si představit, že zde prožijete dětství. Ať už měla Árieta s Kyberisty cokoli, její život nejspíš za moc nestál.
Jaromír se už dávno dokázal na zdejší prostředí adaptovat. Práce stopaře ho sem zavedla mnohokrát. Hledání ztracené osoby, zakrytí důkazů před Štítem… šíře zakázek byla pestrá. Bohužel, nepřátel tu měl víc, než by se mu zamlouvalo. Co naplat, nikdy se nelze zavděčit všem. Čas od času zkrátka musel brát i fušku, která mu nebyla po chuti. Přesně tímhle způsobem skončil v dluhové pasti u Piotra Bugajskiho.
Ten drogový dealer si Jaromíra najal, aby sledoval jeho holku. Prý jestli se náhodou s někým nepeleší. No, vypadala na to a stopař brzy skutečně zjistil, že Bugajskiho žárlivost byla oprávněná. Jenže zároveň si také uvědomil, že ten agresivní Polák se přes pravdu nepřenese. Alespoň ne tak, aby z toho všichni vyvázli se zdravou kůží. Proto Jaromír raději zfalšoval důkazy a nalhal mu, že je všechno v pořádku. Byla to ta největší pitomost, jakou mohl udělat. Vysolili mu balík za týden odvedené práce a všechno se zdálo v pohodě… dokud se k Jaromírovi nedoneslo, že ta holka jednoho dne skončila s přelámaným vazem. Jak se říká, žádné tajemství nezůstane tajemstvím navždy. Bugajski soptil. Pátrání samozřejmě stálo spoustu kreditů. Kreditů, které teď Jaromír musel splatit i s úroky, a to v šibeničním termínu. Zakázka pro Gislera se proto jevila jako ideální způsob, jak to vše vyřešit rychle a bez zbytečného rizika.
Jaromír zaplatil taxikářce v papírech a u pouličního prodejce si koupil smažené ústřice, aby zahnal úpěnlivé kručení v žaludku. Pak už konečně mohl opustit hlavní třídu.
3.
Vchod do Adrenalinu byl nenápadný. Ležel pod úrovní chodníku v zapadlé uličce, obklopený sprejerskými klikyháky. Jaromír tu neviděl ani žádné bezdomovce – tak běžný kolorit zdejšího prostředí. Jen kopy odpadků, pneumatik a několik vraků aut. Naoko žádná známka toho, že právě zde se nachází brloh Kyberistů. Poutač, neon nebo značka – zkrátka nic.
Prozatím neměl plán, ale doufal, že peníze přivedou Twentyho k rozumné řeči. Bankovky stále dokázaly rozvázat nejeden mlčenlivý jazyk. Opatrně sestoupil dolů ke kovovým dveřím se zamřížovaným kukátkem. Tam strnul. Dveře byly pootevřené a kódový číselník, který nahrazoval zámek, se válel na zemi. Elektronika shořela a zanechala na uzávěru velmi typickou signaturu. Někdo se sem vloupal. Jaromír bez váhání vytáhl z podpažního pouzdra pistoli. Chvíli zůstal jen nehybně stát na místě a naslouchal.
Ticho. Pouze hučení bytové ventilace a nedaleký štěkot podrážděného psa. Pomalu dveře otevřel. Za nimi uviděl chodbu a… tělo. Mrtvý muž. Ležel na zemi s prostřeleným hrudníkem. Krev ještě nezaschla. U opasku měl revolver a podle oblečení a celkové vizáže by dal Jaromír krk na to, že patří k těm, které hledá. Nenáročné transplanty však prozradily, že se nejedná o Twentyho. Překročil tělo a zamířil do nitra budovy.
Chodbu osvětlovaly slabé zářivky. Tlumené dunění, které zaslechl hned po vstupu, nabylo jasně agresivního rázu technometalové hudby. Řvoucí kytary, dunící bicí, temné texty. Jaromír prošel dveřním závěsem z plastových korálků a ocitl se v rudě podbarveném prostoru jakéhosi salonku. Velkou místnost členily hranaté sloupy, které pokrývaly obrazy zdejší umělecké tvorby. Pak už jen několik prázdných gaučů a bar v rohu. Okolní dekorace však vzbouzela neklid. Živoucí hologramy digitálních mrtvol a sexuálních praktik BDSM. Sadismus, masochismus. Koláž nechutností, nestoudná a brutální.
Všiml si, že strop s lustry je proděravělý od kulek. Několik rozbitých holo-obrazovek mrtvě šumělo, z jiných tu a tam vyšlehl jazyk jisker. Na zemi ležely ostatky rozmlácených počítačů a plno prázdných nábojnic. Jaromír pomocí zrcadlovky vyfotil patrony a v detekčním programu projel shodu s typem užité zbraně. Armádní samopal MP9, nepochybně z černého trhu. Muselo zde dojít k tvrdé přestřelce.
Stopařovu pozornost jako magnet přitáhla jedna z vyvěšených fotografií. Potetovaná dvojice polonahých těl, muž a dívka. Árietu poznal okamžitě. A hádal, že ten šikmooký bionik je Twenty. Dívka držela Asiata důvěrně kolem krku. Takže spolu něco měli. Zajímavé. Až do této chvíle se držel dedukce, že Árieta byla využitou figurkou. Zprvu se mu to zdálo logické. Strhnul fotku a urychleně ji složil do kapsy kabátu.
Vypadalo to, že je tu sám – dokud neobjevil lidské nohy, které trčely zpoza poničeného baru. Další mrtvý Kyberista. Tělo měl proděravělé jako cedník. Jen kus od něj byly pootevřené dveře. Jaromír do nich nahlédl.
Tak objevil Twentyho – muže protkaného biomechanikou.
Seděl v koženém křesle pod zapnutou lampou, kde se zpravidla provádí tetování. Někdo ho ovšem využil k poněkud jiné činnosti. Činnosti bolestivé a krvavé.
Twenty měl na sobě jen spodní prádlo a syntetické ruce mu přikovali k opěradlům pomocí velkých hřebů. Zpracovali ho opravdu důkladně. Z rozpáraného hrudníku trčela kabeláž a prsty na jedné ruce měl urvané. Rasovou příslušnost byste na něm už nepoznali.
Na krku totiž zůstaly jen ostatky dolní čelisti. Zbytek byl rozmetán kolem. Další odporný pohled, jenž se nesmazatelně vryje do paměti.
Kromě kovového odéru smrti Jaromír ucítil ještě něco jiného – zvláštní omamnou vůni, která mu na okamžik stoupla do hlavy. Byla mu čímsi povědomá.
Mezi kousky mazlavého mozku, který potřísnil stěnu i zem, spatřil zbytky štěpové elektroniky. I zde se útočníci postarali o zničení počítačů.
Nerozmýšlel se dlouho. S odporem si klel ke krvavému nepořádku a vytáhl svůj datapad. Možná s Quidovou pomocí dokáže z poškozeného hardwaru něco vytáhnout. Malá šance, ale lepší než drátem do oka.
Ve chvíli, kdy vysunul navíjecí port a chystal se konektor zapojit do zničeného kybermodulu, hudba ve vedlejší místnosti ztichla.
„Zbytečná námaha. Už jsem to zkoušela,“ pravil cizí hlas.
Jaromír namířil odjištěnou zbraní ke dveřím. Měl pocit, jako by za nimi někdo stál, a přitom nestál. Podivná silueta nejasného stínu i zbarvení.
„Ukaž se!“ křikl podrážděně.
„Snad se mě nebojíš, Piráte?“
Stopař překvapeně vydechl. Tu přezdívku znal. Patřila do doby, kdy ještě pracoval u Patrol Dogs. Do doby, kdy se všechny věci zdály jasný a zřetelný. V čase přímočarých akcí a opojných večerů s kokainem. Jenže… v tomhle městě byla jen jediná osoba, která mu tak říkala.
***
Když vysoká žena vyšla z úkrytu, chvilku jen nevěřícně zíral. Našlapovala tiše, dlouhými kroky. Štíhlá šíje, modrý číro a přidrzlý pohled kočičích očí. To vše vzbudilo v Jaromírovi staré vzpomínky. Teď už pochopil, proč si jí nevšiml dřív. Měla na sobě matnou kombinézu neurčité barvy. Oděv protkaný nanovlákny.
Poměrně šikovně se dokázal adaptovat na okolní prostředí a to od barvené palety až po strukturu povrchu. Nebyla to dokonalá technologie, ale velmi efektivní, pokud jste uměli využít jejích předností. Lyra: profesionální žoldák a specialistka na infiltraci si zkrátka vždycky potrpěla na styl.
Bylo jí pětatřicet a nevypadala ani o trochu mladší. Oválná tvář výrazných rysů a ostrého nosu měla nezdravý nádech. Výrazné líčení kolem očí a rtěnka v temně modrém odstínu ten dojem ještě násobily.
Nad ušima, které od horního oblouku až po lalůček zdobil pearcing, se jí táhla oblouková tetování asijských znaků. Sen končí probuzením nebo smrtí: její osobní motto.
„Co tu, sakra, děláš?!“ vyhrkl stopař.
„Tomu říkám po letech přátelský pozdrav,“ odvětila pobaveně.
„Na něco sem se ptal.“
„Nechtěl bys nejdřív odložit tu pistoli?“
„Ani ne.“
Lyra sklouzla pohledem k sedící mrtvole a rty se jí doširoka roztáhly úsměvem, při kterém Jaromírovi vždycky naskakovala husí kůže.
„V tomhle jsem nevinně,“ pravila sladkým hlasem, „tak jsem je už našla. Navíc… od kdy zrovna já používám střelný zbraně?“
Lyra, vlastním jménem Julie Nisová, byla trénovaná na záškodnickou akci, tichou a smrtící, a Jaromír moc dobře věděl, že skutečně dává přednost chladné oceli. Oceli, kterou měla zabudovanou v pažích. Bylo nasnadě, že mu pokaždé vmetla do tváře tu pitomou přezdívku. Získal ji kvůli svému přístupu k protetice. Mezi žoldáky patřily monokulární zrcadlovky do šrotu už před lety.
Dnes se jeho vybavení dalo nahradit za velmi výhodnou cenu chromovou bulvou. Jaromír však vždycky dával přednost tomu, aby jeho pravé oči zůstaly tam, kde jsou.
„Mimo to,“ v dramatické pauze udělala několik kroků do místnosti, „ptát bych se měla spíš já. Sleduješ mě?“
Jaromír váhavě sklonil zbraň, ale zůstal ve střehu: „Sleduju stopu.“
„Hm…“ semkla rty, „to tě ta hra na detektiva ještě nepřestala bavit?“
„Neříkej, že ty už nesekáš lidem hlavy?“
„Pořád stejně kousávej,“ zkřivila ústa, „od začátku jsem říkala, že nemáš na Patrol Dogs žaludek.“
Jaromír vypověděl smlouvu u žoldácké skupiny už před sedmi lety. Nejspíš by řekl, že pro něj byla příliš svazující, ale vpravdě ho znechutily intriky a krvežíznivost některých kolegů. Jeden z nich stál právě teď před ním.
„Lidi se nemění.“
„Vypadá to tak,“ přivřela víčka.
Jaromír zařadil zpátečku a mrknul na její ohoz: „Koukám, že se ti daří.“
„Klienti platí dobře,“ pravila ledabyle, „krom toho – mám to ráda. Ale to bys ty měl vědět nejlíp.“
Jaromír nervózně přejížděl palcem po pojistce zbraně. S Lyrou měl jeden zásadní problém. Nikdy si nemohl být jistý, jestli jejich hovor skončí nevinným úsměvem nebo vykuchanými střevy. Navenek se snažil hrát svou obvyklou roli chlapa, který stojí nohama pevně na zemi, jenže v přítomnosti modrovlasé punkerky se jeho vnitřní pevnost otřásala v základech. „Co se tu stalo?“
Pokrčila rameny: „Jeden gang vymlátil druhej.“
Jaromír se znovu podíval na Twentyho: „Víš o nich něco?“
„O Kyberistech? Nic moc. Malá banda, velký cíle. Podle mýho tlupa blbců. Takhle to dopadá, když ti stimulátory zatemní rozumný úsudek.“
„V čem jeli?“
Jejich nečekané setkání Lyru očividně pobavilo. Přistoupila ke stopaři. Jaromír podvědomě couvl, ale ne dostatečně. Opřená loktem o rameno bezhlavého muže, stála příliš blízko. Blíž, než by se mu zamlouvalo.
„Chyběla jsem ti?“
„Co myslíš?“ Vyznělo to chladněji, než zamýšlel.
„Ach,“ fňukla dotčeně, ale pak blýskla zuby. V jejích syntetických zorničkách se blyštilo okolní světlo a propůjčovalo jim děsuplný nádech. Jako očím šelmy.
Zvedla štíhlou ruku a pomalu mu přejela po hrudi. Modré nehty vyryly v látce košile tenoučké rýhy. Jaromír ukročil. Bylo to jasné gesto.
Punkerka naklonila hlavu na stranu: „Tak jaképak neseš tajemství, stopaři? Co tu hledáš?“
„Důkazy.“
„Souvisí to s tou fotkou, co máš v kapse?“ mrkla prozíravě. Viděla ho. Od první chvíle, co vlezl dovnitř. Nemělo smysl zapírat.
„Pro Kyberisty pracovala jedna dívka, nejspíš pašeračka. Chci vědět, co s nimi měla.“
„Tvoje holka?“
„Nemám čas na hry, Lyro.“
„Jak myslíš,“ mávla rukou a popošla stranou ke stolu, kde leželo tetovací vybavení. Strojky, gripy, dezinfekce. Přejela prsty po příslušenství a uchopila nastřelovačku pro transdermální implantáty.
„Víš, kdo to udělal?“ sledoval ji Jaromír, „kdo ho umučil?“
„Nemám páru,“ odvětila, zatímco si zkoumavě prohlížela přístrojek, „a hádám, že náš bezhlavý přítel nám to také nepoví. Ačkoli… mohla bych ti říct něco jiného. Árieta Janotová: záhadná proměna nuzný synťačky v masovýho vraha.“ Jaromír překvapeně zvedl obočí.
„Podivná věc, že ano?“ pokračovala, „ale možná by na ni znal odpověď člověk, který ji viděl předtím, než nastoupila do vlaku.“
„Víš toho hodně,“ připustil stopař. „O kom tu mluvíme?“
„Ne tak zhurta, Piráte,“ odložila nastřelovačku zpátky na stůl. „Co mi můžeš nabídnout oplátkou?“
„Nejspíš máš na mysli něco konkrétního.“
„Brilantní dedukce,“ ušklíbla se. „Motáš se mi pod nohama. Oukej, nevidím to ráda, ale s trochou trpělivosti to snesu. Návštěva, která tu nechala tenhle svinčík… to je jiná. Poněkud nabourali mé plány. Chci vědět, kdo to byl.“
Jaromír podezřívavě přivřel oči: „Po kom jdeš?“
„Nečekáš snad, že ti to řeknu.“
Žádná odpověď.
Lyra přistoupila ke stopaři. Tón v jejím hlasu teď zněl vážněji: „Hele, tady za Přechodem se vyznáš. Máš dost zkušeností, abys odhadl pachatele, a mně to usnadní práci. Proč si vzájemně nevypomoct?“
Jaromír se zamyslel. Tenhle nápad nezněl tak špatně. I přes její povahu se mu v tomto směru zdála dostatečně důvěryhodná. Za pokus to stálo.
Rozhlédl se kolem a v hlavě si srovnal důkazy z místa činu: auto-hackovací zařízení, typ použitých zbraní, brutální mučení, vybrakované počítače. Tohle nebyla jen tak nějaká partička česačů. Kdepak, tohle zařídila organizovaná banda se špičkovým vybavením. Odhadoval to na některý gang z teritoria Spáčů, ale který?
„Dej mi chvilku.“
„Moc to neprotahuj, nehodlám tu tábořit.“
„Ani já,“ odvětil a přešel zpátky do salonku. Přepnul zrcadlovku do režimu filtru biometrie a aktivoval čočku. Modrým kuželem světla přejížděl zem a hledal povrchové otisky prstů a bot v prachu.
Lyra ho tiše sledovala mezi dveřmi.
Brzy zjistil, že to nikam nevede. Ať už tu byl kdokoli, dal si dost záležet na tom, aby po něm nezůstaly žádné stopy. Krom jedné věci… Jaromír se zamyšleně vrátil k mrtvému muži v křesle. Něco tu přece jen bylo. Ta podivná vůně. U těla Twentyho ji cítil silněji. Parfém. Orientální, kořenitá vůně s podivně omamným účinkem. Jaromír přepnul zařízení na oku do režimu chemického rozboru.
„Máš něco?“ uslyšel za sebou Lyru.
Na pokožce našel několik stopových prvků: červený pepř, ambra, pačuli. To je to, co mu přišlo zprvu tak povědomé.
Parfém silného aroma, který zanechává intenzivní stopu. Tak agresivní přípravek na sebe nastříká jen někdo sebevědomý, někdo, kdo staví na odiv svou důležitost…
„Spolknul sis jazyk?!“ dopálila se Lyra, když prve nedostala odpověď.
„Pokud to není náhoda… musela tu být žena, s níž jsem se už dříve setkal,“ řekl váhavě, ale byl si tím sakra jistý.
„Kdo?“
„Miranda Issová,“ otočil se k Lyře.
„Bestie?“ zašeptala žoldačka překvapeně, „ta šílená kráva, která řídí obchod s mozkovými štěpy?“
„Jsou tu všude prvky substance jejího stimulantu. Je to rok, co jsem v předměstí dělal jeden kšeft. Riskantní, ale v podstatě prostá prácička. Můj klient chtěl znát Bestiin obchodní kontakt – fušovali si totiž vzájemně do řemesla. Podařilo se mi k Rysům proklouznout a dát jednomu z nich sledovací zařízení.“
„Ou…“ hlesla téměř obdivně.
„Dopadlo to dobře. Nechytili mě a zákazník získal své informace. Později jsem se ale dozvěděl, že Bestie zjistila, kdo ji podfoukl. Od té doby si dávám za Přechodem majzla… k teritoriu Rysů bys mě nedotáhla ani párem volů. Tenkrát jsem ji spatřil poprvé. A ucítil to chemické aroma. Feromon s copulinem.“
Jaromír se otočil zpět k Twentymu: „Myslím, že tu skutečně byla. Šéfka gangu Rysů.“
„Bestie je psychopat. Nechceš mě takhle náhodou nalákat do jámy lvové?“
„Tak hele, chtěla jsi mou pomoc,“ osopil se Jaromír, „s tímhle vybavením teď víc nezmůžu. Říkám ti, že tu byla. Nevím, jestli povraždila Kyberisty, ale byla tu!“
Lyra pohledem sklouzla k mrtvému.
„Dohoda zněla informaci za informaci,“ naléhal na ni Jaromír.
Zvedla k němu oči: „Twenty a jeho chlapi… v poslední době změnili obchody. Pašovali vysoce sofistikované vybavení. Něco, co se jmenuje Somnus. Což by svým způsobem na přítomnost Bestie sedělo.
Pokud ta holka, ta Janotová, něco pašovala, hádala bych, že to bude právě tohle.“
„Somnus,“ převaloval Jaromír to slovo v ústech, „nic mi to neříká. Od koho to víš?“
„Jak jsem řekla, je tu chlap, co ji viděl, než se rozhodla vystřílet celej vagon. Chlap, který pro Kyberisty makal.“
„Chci znát jeho jméno –“
Nedostal šanci větu dokončit. V zrcadlovce mu naskočilo varovné světlo a pak oslnivý jas. Trhnutím se chytil za oko a tvář se mu zkřivila bolestí. Údaje v přístroji se roztančily a vzápětí je vystřídal cirkus neorganizovaných pixelů. Na vizoru naskočila zcela nesmyslná grafika.
„Co je s tebou? Co se děje?“ ptala se zmateně Lyra.
Levé oko pohltilo naprosté černo. Pak se objevil varovný text rudé barvy, jenž vyplnil celé zorné pole. BLÍŽI SE ŠTÍT. ZMIZ ODTAMTUD. HNED!
Jaromír neměl čas zjišťovat, kdo zprávu hackl do jeho zařízení. S takřka vyděšeným výrazem přešel místností, jako by něco hledal.
„Vede odtud jiný východ než do ulice?“
„Proč?“
„Tak vede?!“
***
Utíkali potemnělým sklepením. Někde za nimi se zalesklo cosi bílého a po oslnivém záblesku uslyšeli příšerný jekot odpáleného LRAD granátu. Ačkoli je od epicentra dělilo několik desítek metrů a roh chodby, zvukové paprsky se přiřítily podzemím v podobě tlakové vlny. Pronikavý ráz o síle stopadesáti decibelů se jim bolestivě zařízl rovnou do mozku. Jaromír se svalil na zem a křečovitě si tiskl uši. Ostré elektrické vibrace bodaly v hlavě jako jehly. Otřesný zvuk se zakrátko ztlumil a poté se vytratil úplně, zanechal však stopaře v ochromující bolesti.
Lyra nesla drtivý účinek o něco lépe. Sice také upadla, ale záhy už stála na nohou.
„Vstávej, k čertu, nebo tě tu nechám!“
Řítili se sklepem dál. Jaromír klopýtal a měl pocit, že nedokáže správně koordinovat jediný pohyb. Chodba, která teď víc než suterén připomínala kanalizaci, končila slepou uličkou s želeným žebříkem. Kyberisté tuhle cestu zřejmě vybudovali pro pašování zboží a případný únik. Chvála bohu za jejich prozíravost.
Rychle vyšplhali po příčkách žebříku a poklopem vylezli na denní světlo. Ocitli se v křivolaké uličce. Nedaleko od jejich pozice levitoval nad barákem černý hovermobil. Přitiskli se ke zdi, ale nezdálo se, že by si jich osádka vznášedla všimla.
„Kde se tu, sakra, vzali tak rychle?!“ soptila vztekem Lyra.
„O tom můžeš přemýšlet později. Pojď!“
Klusali mezi cihlovými zdmi, zatímco jim v uších stále rezonoval ten příšerný zvuk z podzemí. Vznášedlo se hučivě přemístilo, rotory rozvířily prach i staré papíry a noviny a zmizelo nad střechami budov.
Blížili se ke křižovatce.
Těsně u ní je zaskočila dvojice ozbrojenců. Vojáci v temně černých zbrojích s puškami v rukách. Tváře jim kryly helmy za neprůhlednými skly.
Jednotky Štítu tvoří vyškolení zabijáci. Většina rekrutů pochází z řad placených žoldnéřů. Při zásahu jednají jako skuteční profesionálové: rychle, organizovaně a mnohdy se smrtící jistotou.
První z nich byla žena. Když pozvedla zbraň a Jaromírovi přes oči přejelo světlo laserového zaměřovače, jednal instinktivně. Vojákyně byla blízko. Popadl ji za zbraň dřív, než stačila stisknout spoušť, a násilím odtlačil hlaveň do strany. Salva projektilů, ztišená tlumičem, vyryla v cihlové zdi řetězec děr.
Druhý ozbrojenec chtěl své kolegyni přispěchat na pomoc, ale v ten moment se jako uragán přiřítila Lyra. Skočila a obratným kopem zasáhla muže zepředu do kolena. Brnění nedokázalo tak agresivnímu útoku odolat. Ozvalo se nechutné křupnutí a noha se ohnula v nepřirozeném úhlu. Muž pod maskou úpěnlivě zavyl a zhroutil se k zemi.
Navzdory Jaromírovu odporu k mechanizaci musel připustit, že Lyra umí svých předností využít s hrůznou elegancí.
Stopař vojákyní smýkl a přitlačil ji ke zdi. Měla však větší sílu, než čekal. Když pušku přetočili hlavní k zemi, Jaromír zavřel oči v očekávání nevyhnutelného. Vypálená kulka minula jeho botu jen naprostým štěstím.
Vojákyně potyčku rozsekla ve chvíli, kdy stopař spatřil blížící se čelo černé přilby. Rána ho zasáhla do obličeje a nakřápla zrcadlovku. Napříč sklem přejela prasklina a několik plastových střepů se mu bolestivě zabodlo do masa. Na vteřinu ho to naprosto ochromilo. Pustil zbraň a upadl na zablácenou zem. Vojákyně mu namířila ústí pušky do tváře. Zmáčknout spoušť ale už nestihla.
Mihl se stín a zazněl sečný zvuk oceli protínající vzduch. Jaromíra potřísnila sprška krve a vedle něj přistála paže odťatá nad loktem. Žena se v křiku chytila za ruku proměněnou v pahýl a malátně couvla. V dalším okamžiku jí Lyra vrazila mechanické ostří do lebky. Helma pukla a jednoruké tělo se svezlo k zemi.
Jaromír se otřeseně postavil na nohy. Tahle chvíle patřila mezi ty, kdy byl výjimečně rád za čas strávený u Patrol Dogs. Nechutnost a brutalita celého boje mu nadzvedla žaludek, ale třes v rukou ovládl.
Muž se zlomenou nohou už nepředstavoval bezprostřední nebezpečí, ale punkerka mu stejně vraždidlem rozťala hrdlo. Konec konců, mrtví nemluví.
Když se iridiová ocel zasunula zpět do zápěstí, Lyra si udýchaně Jaromíra prohlédla. Měl zakrvácenou tvář. Byl div, že nepřišel o zrak.
„Jsem ráda, že jsi za ta léta sezení na prdeli nezapomněl na výcvik,“ prohlásila ironicky, v očích plamínky vyvolané adrenalinem.
Na další oddech nebyl čas. Chytil ji za paži: „To jméno, Lyro!“
Trhnutím se mu vysmekla. Chvíli na něj hleděla bez hnutí, jako by uvažovala, zda se nemá na jejich úmluvu vykašlat, ale pak pravila překvapivě vážným hlasem: „Vím o Bugajskim. Seš nepoučitelnej.“
Neřekl na to nic.
„Izák Stolí. S tím se Janotová setkala. Je to mechantronik a softwarový inženýr. Najdeš ho na Vodním trhu. Blok D, číslo čtyřicet čtyři. Ale ode mě to nemáš, jasný?“
Vojáky, kteří je pronásledovali budovou, už bylo slyšet v uličce za rohem.
„Díky.“
„Nezvykej si na to.“
Bez dalšího otálení mu ukázala záda a rozběhla se uličkou doprava. Její nanooblek se aktivoval a nabral cihlový odstín stěn. Jakmile si přetáhla přes hlavu kapuci, Jaromír nedokázal určit, jestli zmizela za rohem nebo se pustila po požárním schodišti.
S vděčností za příkrov smogového oparu vyklouzl z uliček a pokračoval v úprku skryt mezi davem chodců.
4.
Když se konečně opřel zády o stěnu s vědomím, že se mu z té příšerné šlamastiky podařilo uniknout, ztěžka odkašlával a chrchlal hleny na beton. Košili pod kabátem měl nasáklou potem a někde v hrudi cítil kyselé pálení, jako kdyby mu vzhůru hrdlem stoupaly žaludeční šťávy. Opatrně se chytil za rozseknuté čelo. Rána naštěstí už přestala krvácet, horší to ovšem bylo se střepy rozbité zrcadlovky. Ty největší opatrně vytáhl z pokožky prsty, ale menší kousky z pokožky a masa nedostal. Víčko mu mezitím naběhlo jako fialový balon, takže přes oko neviděl prakticky nic.
Neuvěřitelný, jak rychle seto celé zvrhlo v jatka. Přesto mohl děkovat Bohu, že ho nechytili. Jediný záběr kamery a jeho ID čip by teď figuroval na prvním místě seznamu hledaných osob.
Co tam, sakra, Štít dělal? Oč tu běží? A co Lyra? Proč se tak zajímala o Twentyho a Bestii? Příliš mnoho otázek, příliš nejasností. Okolo případu se motají sami technofilové a fanatici. A ze všeho nejhorší bylo, že netušil, kde v tom všem stojí on sám. Na čije vlastně straně? Gislererově? Ale kdo to je?
Stopař se unaveně posadil na převržený kontejner a zašmátral v kapse po porouchané zrcadlovce. Opatrně ji převaloval mezi prsty a pozorně si zařízení prohlížel. Bez řádného vybavení nemohl teď s přístrojem nic udělat. Aktivoval mikrotelefon v uchu a zavolal Quidovi.
„Příjem,“ uslyšel hackerův hlas.
„Je linka zajištěná?“ zeptal se pohotově.
„Vteřinku.“
Jaromír se rozhlédl. Z labyrintu uliček se dostal až k blátivému břehu Vltavy. Kromě několika existencí, které se zdržovaly v jakémsi stanovém táboře pod betonovým mostem, tu nikdo nebyl.
„Máš sotva tři minuty, pak to položím,“ pravil Dědek stručně. „Ani nevím, kde začít…“ Urychleně Quidovi vypověděl události, které následovaly po příchodu do Adrenalinu. Jednu po druhé. Mrtvola Twentyho, zničený hardware, nečekané setkání s Lyrou.
„Co tam dělala?“
„To kdybych věděl,“ opáčil Jaromír a malíčkem si snažil pročistit ucho. Pořád měl pocit, že je má od sonického granátu zalehlé.
„Lyra se mi vždycky přimotá do života v tu nejméně vhodnou dobu.“ Nostalgicky se pousmál: „Pořád je stejně dravá a stejně nebezpečná, ale… zachránila mě.“
Quido si rozpačitě odkašlal, jako by zaslechl v Jaromírově hlase něco, co on sám nevnímal: „Tys ji tenkrát vojel, že jo?“ Měl chuť říct, že to bylo spíš naopak, ale nakonec se odpovědi vyhnul: „Jak to vypadá s tím datacentrem?“
„Něco jsem našel, ale… nevím, co si o tom mám myslet. Nahrávka z vlakové kamery, která se nedostala do zpráv.“
„Pošli mi to na hodinky,“ instruoval ho s očima upřenýma na prasklé sklíčko. „Jo, a dík za varování. Sice nechápu, jak jsi naboural jejich frekvenci, ale zachránilo mi to krk.“
„Zpomal trochu,“ přerušil ho Quido, „o čem to mluvíš?“ Jaromír se nechápavě zamračil: „Nahackoval si přece mojí zrcadlovku. Varovals mě před Štítem…“
Hacker neodpověděl.
„Quido?“
„Hele, já netuším, na čem se tam sjíždíš, ale až doteď jsem tě nekon takto val. Držíme se přece běžnýho postupu, ne?“ Jaromír zůstal chvíli nehnutě zírat před sebe.
„Haló? Jsi tam, Jaromíre?“
„Jo, jo. Já jen…“ Stopař mu sdělil, co se stalo při úprku. „Poslouchej mě,“ řekl Dědek vážně, „tohle přestává být sranda. Povraždění Kyberisté? Štít?! Ježíši Kriste! A to mi ještě vykládáš o cizím hacku?“
Jaromír nervózně zajel prsty do zpocených vlasů: „Já vím. Je to… divný…“
„Ne, Jaromíre, není to divný. Tohle je prvotřídní průser. Někdo si s tebou hraje.“ Quido se hlasitě nadechl, jako by se mu to neříkalo snadno: „Musíš to zrušit.“
„Zrušit?“
„Je to moc nebezpečný. S Bugajskim je to problém, chápu tě, ale pořád máš jedenáct hodin. Nasedni do vlaku, než bude pozdě. Určitě najdeš jinej způsob, jak toho Poláka vyplatit.“
„Nevíš, o čem mluvíš! Ten kretén je ze mě schopný udělat doživotního mrzáka – v tom lepším případě.“
Ve sluchátku nastalo chvilkové ticho.
„Tohle… není dobrý. Do toho já nejdu.“
Jaromír se zarazil: „Co tím chceš říct?“
„Lyra odpravila dva lidi od Štítu. Víš vůbec, co to znamená? Do hodiny bude v předměstí celá garda polišů. Kontroly, razie.“
„To nemyslíš vážně?“
„Jaromíre, vím, že jsi mě nikdy neposlouchal. K čertu, ty nikdy nikoho neposloucháš! Ale projednou to udělej. Seber se, nasedni do vlaku a modli se, aby tě na Přechodu pustili do města.“
„Nemůžeš mě v tom nechat, Quido!“
„Dochází čas,“ upozornil ho Dědek na zabezpečení jejich hovoru.
Jaromír se snažil seřadit slova do stručných, logických vět, které by předčily ty jeho: „Hele, já to nějak srovnám. Mám další stopu. Slyšíš? Chlapa, co s Janotovou mluvil, než se to celý semlelo. Blížíme se k něčemu podstatnému. Vím to.“
„Ne, Jaromíre. Pokud budeš pokračovat… končím.“ Vyznělo to nekompromisně.
„Navýším ti mzdu.“
„Ne.“
„A co prachy, do háje?! Už jsem ti zaplatil zálohu!“
„Vezmu si jen za čas, který jsem věnoval tý holce. Zbytek si nech.“
„Jestli se teď na mě vykašleš“
„Nemyslí ti to racionálně. Uděláš nějakou blbost a u toho já být nechci.“
„Ty zatracenej starej kozle!“
„Je mi to líto hochu… opravdu.“ Po těch slovech se telefon odmlčel.
Jaromír ve vzteku mrskl zrcadlovkou o zem. Digitální sklíčko pod prudkým nárazem vypadlo z obroučky a podsvícení se vypnulo.
Sáhl do náprsní kapsy kabátu pro krabičku cigaret, ale trvalo mu dlouho, předlouho, než si škrtnutím konečně připálil. Věděl, že se chvěje, nedokázal se tomu však ubránit. Quidovo rozhodnutí mu momentálně působilo ještě palčivější muka než bolest, kterou cítil na tváři.
S povzdechem vyhledal v nabídce hodinek hackerův videosoubor. V zařízení nastavil světelné promítání a natočil digitální svit na zeď tak, aby viděl záběry ve slušné velikosti i detailu.
Na nahrávce byl skutečně záznam z interní vlakové soupravy. Jaromír uviděl dívku, která mu způsobila všechny tyhle problémy. Její poslední momenty předtím, než se to stalo. Seděla osamoceně, stranou ostatních pasažérů. Hlava opřená o okno, víčka zavřená. Stopař napjatě sledoval, co bude následovat.
Árieta se narovná a pomalu se rozhlédne kolem sebe. Nikdo si jí nevšímá. Rukou zajede pod kalhoty ke stehnu. A když ji vytáhne, drží zbraň. První výstřel zasáhne do krku muže, který sedí před ní. Pak vstává.
Zmatek. Křik lidí. Výstřel střídá výstřel. Dřív, než si dezorientovaní cestující uvědomí, co se děje, polovina z nich leží na zemi mrtvá. Během několika okamžiků je celé hrůzné divadlo u konce. Vlak brzdí a s Árietou to trhne.
To, co následuje, je však nejzajímavější a velmi podivné. Jaromír musí video zastavit a pro jistotu si ho přehrát znovu. Když se obraz rozhýbe, nyní už jasně vidí, jak se výraz v dívčině tváři po maskaru změnil. Je… vyděšená. Uvědomí si stopař.
Dívka se v hrůze rozhlíží kolem. Couvá mezi těly. Poté se rozběhne ke dveřím a násilím je otevírá. Mizí ze záběru.
Nikdo ji neodhalil. Nikdo si jí nevšímal. Začala střílet sama… bez jediného důvodu.
Jaromír promítání vypnul a snažil se ignorovat chaos vlastních myšlenek. Zahodil nedopalek a vzhlédl k řece. Jeho další kroky byly jasné.
***
Vodní tržiště leželo na severní periferii mezi Suchdolem a Bohnicemi a táhlo se dobrého půl kilometru na hladině Vltavy. Během let se tato největší soustava předměstských bazarů a putyk zvětšovala spíš neorganizovaně. Dle toho vypadala i zdejší zástavba.
Trh tvořily propojené mobilní vory, vzduchové bloky a na pohled chaotická architektura kovových nosníků, která se prohýbala pod tíhou vyšších pater. Mezi hydraulickými panely se proplétala působivá síť vodních cestiček a tunelů, určená k provozu loděk.
Jaromírovi se pod nohama houpal chodník, lehce rozhýbaný vodními vlnkami. Prodíral se nejen dusným vzduchem z kouře a záplavou pachů, ale i nekonečnou masou lidských těl. Procházel jednotlivými bloky kolem otevřených barů a obchodů s rozmanitou škálou zboží. Průčelí mnohdy klaustrofobických uliček zářila desítkami odstínů barev. Odevšad se na něj valila hudba a poutače sexuálních reklam na zdejší podniky: zadnice a prsa holografických postav, které se ani v nejmenším nestyděly obtěžovat kolemjdoucí přímým kontaktem.
Blok D-44 našel v tom marasmu s nemalými obtížemi. Byl to jeden z mála obchodů s pevnými zdmi, který se rozlohou táhl na břeh až k vysokému činžáku bez omítnutí. Nad vchodem zářil modrý neon: VR elektronika a hardware
Jaromír mimo dohled cizích očí zkontroloval svou výbavu a poté vstoupil dovnitř.
***
Když vešel, ozvaly se dva zcela nesourodé zvuky. Prvním bylo veselé cinknutí zvonku nad vchodovými dveřmi, tím druhým, méně přívětivým, cvaknutí nataženého kohoutku cizí zbraně.
„Ani se nehni!“ nakázal mu nevysoký mladík s šátkem na čele, který stál po Jaromírově boku. Mířil stopaři na spánek šestiranným koltem.
Podle vzhledu nemohlo být ozbrojenci víc jak dvacet. Nervózní výraz prozradil jeho vnitřní neklid. A Jaromír toho okamžitě využil.
„Stiskni to,“ varoval ho, „a budeš mít z koulí karbanátky.“
Holobrádek překvapeně sklouzl zrakem ke svému rozkroku. Jen pár centimetrů od poklopce jiskřil hrot teleskopického obušku. Mladík nejistě polkl. Na tohle nemá žaludek, uvědomil si stopař a v duchu si oddechl.
Naneštěstí vstoupil do krámu někdo další. Stopař se nestačil otočit. Vlastně nedostal příležitost k jakémukoli pohybu. Když ucítil chladný kov hlavně na svém zátylku, moc ho to nepřekvapilo, ale děsivé to bylo stejně.
„Dost srandy, kovboji. Polož ten krám!“
***
Ten, co mu stál v zádech, přišel zvenku, takže ho velmi pravděpodobně sledovali už po cestě sem. Jaromír odhadoval, že kdyby to bylo on a holobrádek, dokázal by se z toho nějak dostat. S trochou štěstí by ho složil. Jenže v situaci, která nyní nastala, se úspěch defenzívy začínal blížit nule.
„Seš hluchej?!“ přitlačil na pistoli muž vzadu, „zahoď ten obušek!“
Jaromír cítil, jak mu po spánku stéká kapička potu. Z nervozity sevřel zbraň v dlani tak silně, až mu zbělaly klouby.
„Tak naposledy!“ pohrozil neznámý. „Pusť to, nebo –“
„Marku! Ivo!“
Autoritativní hlas, který zazněl z obchodu, vytrhl všechny tři z napětí.
Stál tam hubený muž, navlečený do pracovní uniformy s vyhrnutými rukávy. Na lebce měl posazené lehké svářecí brýle a tvář mu diskrétně zdobila trojúhelníková tetování nad obočím.
Vykročil k nim: „Pusťte ho, pán je náš host.“
Slovo staršího muže tu očividně mělo váhu, mladík s šátkem se totiž bez váhání stáhl. Následoval ho i ten druhý. Jaromír ukročil do strany a otočil se k ozbrojencům čelem.
Nejprve ho zachvátil zmatek. Ten, který mu stál za zády, měl naprosto identickou tvář jako mládenec s koltem. Jednovaječná dvojčata, pochopil. Jiný sestřih, jiné šaty, ale nápadně stejné obličeje a do očí bijící podoba se starším mužem.
„Máte nervy ze železa, to se musí nechat,“ řekl tetovaný muž. „Spíš mám blbej den,“ odsekl Jaromír, „Izák Štoll, předpokládám…“
„Kdo jiný, pane Tesaři?“ pravil s mírným úsměvem. Jaromír se podezíravě napřímil: „Odkud znáte moje jméno?“ Muž neodpověděl, ale zastavil se až před stopařem. Krom šedi vlasů měl temeno lebky dokonale holé, pouze na pravém spánku se vyjímal kruhový vstup pro konektor. Jeho kůže připomínala vosk. Nevypadal nezdravě, byl prostě bledý.
Jaromír si spojil předchozí události a konečně mu to došlo: „Sledoval jste mě v Adrenalinu… to vy jste mě varoval před Štítem.“
„Poněkud nepřesné. Ve skutečnosti jsem nesledoval vás… ale ano, byl jsem to já, kdo vás upozornil.“
„Proč? O co tu, sakra, jde?!“
„Děkovat mi nemusíte, stačí, když budete ochoten si… promluvit.“
Jaromír se otočil k dvojčatům. Chlapci přihlíželi mlčky, ale zbraně stále drželi v rukách. Jaromír si změřil Izáka chladným pohledem, zaujal však uvolněnější postoj.
Mechantronik to ocenil pokývnutím hlavy a přikázal hochům, aby zbraně odložili.
„Pokud jste nesledoval mě,“ pravil stopař, „tak koho? Kyberisty?“
„Vpravdě, Kyberistů jsem se chtěl spíš zbavit. Ostatně proto jsem si najal slečnu Nisovou.“
„Lyra?“ Své překvapení nedokázal stopař skrýt.
„Velmi zajímavá osobnost,“ přikývl uznale Izák, „nicméně moje Situace vyžaduje zvýšenou opatrnost, proto jsem dal té ženě štěnici. Máme zde relativně dobrý přehled o vládní činnosti. Nemínil jsem riskovat vaše zadržení. Štít by to mohlo přivést ke mně.“
Jaromír se ušklíbl: „Lyře nejde ani tak o prachy jako spíš o pověst. Jestli zjistí, že jste ji sledoval…“
„Bohužel, už to zjistila. Krátce poté, co jste opustili Adrenalin. Jak jste nejspíš chtěl naznačit, nebyla tím zrovna nadšená. Zrušila naši smlouvu… pokud tedy berete slova: Děte do prdele!, za ukončení kontraktu.“
„Lyra šla po Twentym,“ pochopil Jaromír, „proč jste chtěl Kyberisty mrtvé? A jak to vše souvisí s Árietou?“
Izákův výraz napověděl, že tuhle otázku očekával. Pokynul stopaři, aby ho následoval. Jaromír obezřetně sešel po schodišti do obchodu. Těžký vzduch byl cítit elektřinou. Kolem ležela odstavená elektronika, haldy drátů a vyhřezlá střeva počítačů. Štoll byl očividně velmi zručný technik. Pokud dokázal sledovat Štít… čeho dalšího se od něj mohl Jaromír obávat?
„Rozhlédl jste se po předměstí dobře, pane Tesaři?“ Řečnická otázka.
Došli ke stolu s různým nářadím. Izák stůl obešel: „Ať se nám to líbí nebo ne, za Přechodem vládne džungle a narazíte tu jen na dva typy lidí. Predátory a jejich kořist. Kam myslíte, že patřilo to děvče?“
„Takže ji využili?“
„Twentymu se Árieta líbila od první chvíle. Zprvu jsem myslel, že to vzala s povděkem, která holka z ulice by nechtěla utéct před bídou? Jenže netušila, komu se dostala do rukou.“ Jaromír vytáhl z kapsy fotografii z Adrenalinu: „Co mi řeknete na tohle?“
„Snad si nemyslíte, že do něj byla zamilovaná?“ pobaveně se usmál, „romantiku v tom nehledejte. Twenty byl závislák. Znám hodně zdejších syntetiků, ale jeho kyberizace překročila zdravou hranici.“
„O tom, kde je zdravá hranice, se vedou spory už dlouho.“ Izák na něj zamyšleně pohlédl. Oči měl tmavé a inteligentní, ale naprosto nečitelné. Mechantronik Jaromíra něčím hluboce znepokojoval, jen nevěděl čím.
„Normální člověk nenutí ke změnám druhého,“ muž odložil svářecí brýle na stůl. „Víte, zpočátku to bylo nevinné. Sem tam nějaký štěp, stimulant… v podstatě bych řekl, že jí to pomohlo.
Jenže Twentymu to nestačilo. Podle něj byla s každou modifikací dokonalejší, víc sexy. Neuvědomoval si, že ji pomalu mění ve zrůdu.“
„S vaší asistencí.“
„Křivdíte mi,“ zamračil se, ale zjevně si to nebral osobně. „Jsem inženýr, pane Tesaři. Vyrábím jen to, co lidé chtějí. Ale nepovažujte mě za bezcitného. Árieta byla sympatická, inteligentní dívka. Měl jsem ji rád… svým způsobem.“
Jaromír mlčel.
Muž si to vyložil po svém a pokračoval: „Když mu řekla, že od něj odchází, samozřejmě se dopálil. Tak prý ať jde, ale pokud to udělá, vezme si zpátky všechno, co do ní namontoval… nožem.“
„Chcete říct, že utíkala před ním?“
„Ne, chci jen říct, že ta dívka přecenila své schopnosti. Nikdy se nesmířila se smrtí své matky. Řekl bych, že to byl důvod, proč tohle místo tak nenáviděla. Od začátku jí šlo o jediné,“ pomlka, „R-čip.“
Jaromírovi to začínalo zapadat do sebe. Árieta se odtud zřejmě chtěla dostat.
„Objevila se tu nedávno celá roztřesená a vyděšená. Řekla mi, že další úpravy nehodlá podstoupit za žádnou cenu,“ pravil mechantronik vážně, „a tak jsem jí pomohl. Myslete si, co chcete, ale bylo mi jí líto. Árieta se stala… obětí neštěstí. Pokud to tak mohu nazvat.“
„Kde vzala peníze?“
Muž pokrčil rameny: „Hádám, že většinu ukradla Twentymu.“
„Neříkáte mi všechno. Jde o ten mozkový implantát, že ano? Somnus. Po tom jdou všichni a Árieta ho měla u sebe.“
„Tu a tam jsem s Kyberisty dělal,“ připustil Izák, „jen nárazově, ale to zařízení jsem Twentymu skutečně prodal. Varoval jsem ho však, že je nestabilní. Chtěl jsem udělat další testy. Odmítl to. Namontoval Somnus Árietě do HDD paměti při poslední operaci. Nevěděl jsem o tom a asi to nevěděla ani Árieta. Somnus byl ve fázi vývoje, experimentální prototyp, nestabilní a… nebezpečný.“
„Takže je to vaše dílo… ale proč po tom jde Štít?“
„Štít má zájem o veškerou technologii, která neprojde registrovanou kontrolou. Čip napojený na neurony mozku s možností ovlivňovat lidské vnímání je pro mnohé lákavou komoditou.“
„Árieta přece jeden měla v mozku.“
„Pravda. Lze předpokládat, že její sebevražedný krok čip poškodil nebo úplně zničil.“
„Říkal jste změna vnímání. Somnus tedy funguje jako matrix?“
„Ne zcela. Nemluvíme zde o virtuální realitě, ale o snech.“
„Nerozumím.“
„Díky Somnu dokáže majitel detekovat nejhlubší podvědomí své mysli. Čip v REM spánku zaznamená všechny vaše sny do hardwarové paměti. Pak je lze dále upravovat a vytvářet jejich nové podoby – hranice možností neexistuje.“ Izák se opřel rukama o desku stolu a nahnul se ke stopaři: „Ve snech létáme jako bohové, pane Tesaři. Co si dokážeme představit, to existuje. Je to nevytěžený zlatý důl.“
„Árieta a ti mrtví ve vlaku by s vámi nesouhlasili.“
Technik se stáhl a výraz ve tváři mu potemněl.
„To co se stalo… byla nehoda. Navzdory všem faktům, které známe o fázích spánku, skutečný význam snů zůstává nejednotný. Jisté je pouze, že ovlivňují náš život, naše jednání a rozhodnutí. Somnus je jen čip. Lidský mozek zůstává nevyzpytatelným faktorem.“
„Tvrdíte, že tu střelbu způsobil defekt implantátu?“
„Moje teorie zní, že Árieta při cestě vlakem usnula a Somnus začal pracovat. Těžko říct, co se v její hlavě odehrávalo. Nedokážu si ani představit, jakým stresem a vypětím musela při útěku procházet. Mohlo dojít ke zkratu. Vyvolal se nepřirozený stav somnambulismu. Její racionální uvažování procházelo hibernací. Tělo tak jednalo jen z hloubi podvědomí.“
„To zní šíleně.“
„Náměsíčnost je stav porušeného vědomí, k němuž dochází v průběhu NREM spánku. Většina náměsíčníků je velmi mírumilovná, a pokud způsobí nějaká zranění, pak obvykle sami sobě. Ovšem mohou začít být i agresivní. V roce osmdesát sedm došlo v severní Americe k dvojnásobné vraždě. Pachatel, Kenny Hemmings, si pamatoval události jen matně. Došel však na policejní stanici: „Myslím, že jsem zabil pár lidí,“ řekl tenkrát. Během oné noci dojel autem k domu manželčiných rodičů. Tchána uškrtil a tchyni ubodal pěti ranami nožem. Psychiatrická komise tehdy u Hemmingse opravdu diagnostikovala poruchu vědomí a somnambulismu. Celou vraždu provedl ve spánku.“
Jaromír nevěděl, co na to říct.
Izák pokračoval: „Co se Árietě stalo jsem si plně uvědomil teprve, když ve zprávách oznámili její smrt. Změnilo to můj názor na výzkum.“
„Tvrdíte, že Árieta chtěla nový život, jenže… vaše teze má jeden nedostatek. Proč by riskovala přítomnost zbraně?“
„Na to byste měl hledat odpověď v její minulosti. Ona věřila, že ve městě něco najde. Něco, co nenáviděla ještě víc než tenhle život.“
Jaromír si mechantronika změřil zkoumavým pohledem. V lidech se vyznal a nezdálo se, že by mu Izák lhal, ale stejně… Tvrdil mu, že to byla jen náhoda. Neštěstí… Tomu se dalo věřit jen stěží,
„Jste sdílnější, než bych čekal,“ stopař udělal dramatickou pauzu, „proč?“
„Máme společného nepřítele, pane Tesaři – Bestii.“
„Ta žena ví, kdo jste,“ hádal Jaromír a otočil se k dvojčatům. Chlapci pořád stáli u dveří. Jako dva kamenní strážci.
„Od Twentyho. A vzhledem k tomu, že mi slečna Nisová odmítla pomoci, musím se ubírat poněkud improvizovanější cestou. Vy jste potřeboval informace, které jsem vám mohl poskytnout. Já,“ nuceně se usmál, „hledám způsob, jak se té ženy zbavit.“
Jaromír zacvakl obušek: „Obracíte se na nesprávného. Já lidi nezabíjím.“
„To jste mi špatně rozuměl,“ usmál se záhadně, „nechci, abyste ji odstranil.“
Pocit zvědavosti zvítězil nad opatrností. Jaromír si to uvědomil příliš pozdě. Izák ho pevně čapl za zápěstí a přitáhl ke stolu nečekanou silou. Dvojčata se mu vrhla na pomoc. Jaromír v prvním momentu zazmatkoval, a než se mu podařilo ze sevření vymanit, čísi bota zasáhla jeho břicho jako dělová koule. S bolestivým heknutím se svalil na kolena.
Izák celou dobu předstíral. Ukolébal ho slovy, ale přitom jen čekal na příležitost, kdy nebude stopař ozbrojen. I přesto Jaromír věřil, že slyšel pravdu. Mechantronik se patrně bál, že by na něm poznal faleš. Dobrý technik neznamená dobrý lhář, jenže ani to nezměnilo nic na faktu, že to Jaromír totálně posral. Co následovalo, už určit nedokázal. Jediné na co si vzpomínal, když se později probudil z bezvědomí, byla tvrdá rána, kterou mu někdo uštědřil do zátylku.
5.
Nějakou chvíli trvalo, než se jeho mysl rozhodla opět zahájit provoz. Hlava mu příšerně třeštila a zrak měl zamlžený, vnímal však své ruce, svázané v nepřirozené pozici za zády. Uvědomoval si, že leží skrčený v nějakém malém prostoru, ale než stačil rozpoznat, kde se nachází, popadly ho cizí paže. V dalším okamžiku skončil s bolestivým heknutím v blátě.
Ležel pod temnou oblohou, na které se roztahoval těžký plášť mračen. Byla chladná noc a pršelo. Jaromír zvedl hlavu z bahna. Stála nad ním trojice postav. Teď už zjistil, že ho drželi v zavazadlovém kufru osobního automobilu.
„Co to má znamenat?“ vysoukal ze sebe.
Odpovědi se nedočkal. Když ho zvedali ze země, nebrali ohled na pozici jeho spoutaných rukou, takže mu do ramenou vystřelila ostrá bolest. Dokázal sice stát, ale hlava se mu pořádně motala. Teprve nyní spatřil tváře svých věznitelů.
„O co vám ksakru jde, Izáku?!“
„O totéž, co každému, pane Tesaři. O přežití.“
Jaromír se zmateně rozhlédl kolem sebe. Nacházeli se na starém, již léta nepoužívaném mostě. Ocelová konstrukce nyní sloužila jako vrakoviště, chráněná z obou výjezdů drátěným plotem. Vítr se opíral do skřípějícího kovu a temně hučel v zákrutech šrotu a vysokých sendvičích zlisovaných aut. Jaromír pod nohama viděl skrz proděravělé trámy temnou vodu a dál v kraji tisíce zářících světel velkoměsta. Vrakoviště se topilo v chladné černi – kromě bílých světel dvou automobilů. Stály proti sobě ve vzdálenosti necelých deseti metrů. Starým sedanem ho přivezl Izák s dvojčaty, ale komu patřila ta tmavá dodávka, netušil.
Jedno z dvojčat ho strčilo do zad a Jaromír byl nucen vykročit dopředu.
„Nerozumím. Co se mnou zamýšlíte?“ snažil se něco zjistit, ale ignorovali ho.
„K čertu, mluvte se mnou!“
„Neměl jsem na vybranou, pane Tesaři. Ačkoli se mi to nelíbí, pořád je lepší být predátorem než kořistí. Nemůžete mi to zazlívat.“
Zastavili se jen pár metrů před dodávkou. Jaromíra do očí bodal ostrý proud světla, takže nedokázal odhadnout, kdo u vozidla stojí. Čtveřice postav vykročila přímo k nim a stopař si povšiml varovného lesku jejich zbraní.
Když konečně zaostřil zrak na osobu, jež šla v čele, polil ho studený pot. Předchozí nejistota poskytovala alespoň chabou naději. Ale teď… měl pocit, že to snad nemůže být horší.
Stála před ním žena. Ačkoli… žena byl poněkud přehnaný výraz. Tvář víc než člověka připomínala kočkovitou šelmu. Snědá pokožka s bílými pruhy, rozdělený horní ret a v ústech namísto stoliček drobné tesáky. Transdermální implantáty na lících, tvářích i čele deformovaly lidský obličej do kuriózní podoby hybridní šelmy.
Když šéfka gangu Rysů stanula před stopařem, nastalo napjaté ticho. Její uhrančivý pohled sjížděl Jaromíra odshora dolů. Oči měla žlutozelené, žádné obočí, jen soustava kovových strun pod nosem napodobující zvířecí vousy. Pod rozepnutým svrchníkem byla oděná do šarlatového korzetu, ze kterého se všemi směry drala její ženská chlouba. Postavu měla urostlejší, byla sice nevysoká, ale stavbou těla připomínala spíš muže. Jasný důkaz přemíry podpůrných látek.
Stála za ní trojice ozbrojenců: dredatý černoch s automatickou brokovnicí, druhý měl asijské rysy a na zádech dlouhou katanu. Poslední zůstal vzadu, skryt stínem dodávky. Jejich odění i výbava napovídaly, že patří mezi nejlepší zabijáky Rysů.
Izák přistoupil k Bestii a z kapsy vytáhl malý předmět. Byl to holodisk.
„Schémata Somnu. Jediná, která zůstala. Ostatní jsem zničil. Nechci s tou věcí mít už nic společného. Nic! Rozumíte?“ pravil důrazně.
Jaromírovi v tom momentu došlo, jak moc se v Izákovi zmýlil. Mlčky hleděl na důkaz, který by ho mohl dovést na konec případu, jenže současně si s trpkostí uvědomil, že to se už nestane.
Žena vybídla černocha a ten disk převzal. Krátce si ho prohlédl a poté zařízení vložil do příručního počítače, aby zkontroloval jeho pravost.
„V pořádku. Je tam všechno,“ otočil se po chvíli k Bestii.
Šéfka Rysů pohlédla na stopaře: „Připadám si, jako bych měla Vánoce,“ pravila a rty se jí přitom pohybovaly podivně odpuzujícím způsobem.
„Víš, kdo jsem, stopaři?“ Převzala disk od černocha, aniž by z Jaromíra spustila zrak.
„Ne,“ zalhal.
„Ale já vím, kdo jsi ty. Pamatuji si tě,“ řekla hněvivě.
Pozvedla ruku a Jaromír si uvědomil, že v ní svírá tyč s elektrickým hrotem. Když ho praštila do tváře, tupá bolest ho srazila do kolen.
„Pamatuju si chlapa, který mě málem stál flek!“ zvýšila hlas a znovu ho uhodila.
„Pamatuju si toho šmejda, který nás připravil o těžce vydělané peníze!“ Zabodla mu hrot tyče do boku.
„Ano… pamatuju si tě,“ pravila klidněji a pomaleji, „protože jsem kvůli tobě musela zabít kluka, kterému jsi strčil tu štěnici.“
„Ne… nevím, o čem to mluvíš…“ popadal dech.
„Přemýšlím, kdo z nás dvou je hloupější. Já, napálená takovou nickou? Nebo ty, když se tu producíruješ jako na dovolené?“
Jaromír se stěží znovu narovnal do kleku, ale nic jí na to neřekl.
„Myslíš si jak nejsi chytrej, co?“ pravila pohrdlivě, „touláš se tady kolem, sereš se lidem do obchodů, a když nastanou problémy, zdejchneš se do bezpečí svýho pelechu. Nemáš ani tušení, co všechno musí člověk udělat, aby tady přežil!“ Vrazila mu tyč do břicha. Jaromír úpěnlivě zavyl.
„Už sis vzpomněl?!“
„Ano! Ano…“ zaskuhral, jen aby už přestala s mučením.
Bestie se předklonila a pohlédla mu zblízka do očí. Jaromír ucítil její pronikavou vůni. Vnímal, jak se mu přitom svírá hrdlo.
„Víš, kdo byl ten kluk?“ významná pauza, „Adrian, můj synovec. Nejsem v pozici, abych mohla připustit chyby svých lidí… bez ohledu na to, kdo je udělá.“
„Já nevěděl, kdo to je… Nevěděl jsem to…“
„To má být omluva?“
„Ne, já… Dělám jen svou práci.“
„Jako my všichni,“ narovnala se a pokynula jednomu z mužů, aby jí podal pistoli.
„Tohle už není naše věc,“ vložil se do toho naléhavě Izák, „svou část dohody jsem dodržel. Necháte mě a mou rodinu být. Jsme srovnáni.“ Hlas mu přeskakoval, ale zněl odhodlaně.
Bestie se k němu otočila s kamenným výrazem. Po nepříjemném tichu přikývla.
Mechantronik pohlédl na klečícího Jaromíra, ale už nic neřekl. Otočil se na patě a společně s dvojčaty zamířil ke svému vozu.
Prodali mě, pochopil Jaromír. Jeho životem si vykoupili ty své. Bylo mu z toho špatně. Aby se dostal ze spárů Poláka, skončil v rukách ještě šílenější ženy. Pokud tohle není ironie, pak už nic.
Slyšel startér Izákova auta, cítil na pokožce provazce chladného deště a vnímal své srdce, tvrdě tlukoucí pod zmáčenou košilí.
„Víš, co to je?“ pozvedla Bestie holodisk v ruce.
Jaromír přikývl.
„Ne, nevíš nic. Pocházíš z města. Tohle je jed! Mor, který může zaplavit celé předměstí. Izák a jemu podobní se neohlížejí na pravidla. Nedochází jim, jak jsme zranitelní. Tenhle čip je pro Štít ideální záminkou k rozšíření svého vlivu na předměstí.“
S těmi slovy hodila disk na zem a dupnutím ho rozdrtila.
Jaromír překvapeně hleděl na zničený nosič.
Bestie rozčileně zvýšila hlas: „Jenny!“
S těmi slovy vykročila ze stínu dodávky dosud skrytá žena s rezatým mikádem a velkou zbraní opřenou o rameno. Jaromír si zděšeně uvědomil, že nese granátomet.
Zatímco Izák pomalu couval vozem z mostu, zrzka uchopila zbraň revolverového typu do obou paží a stiskla spoušť. Puma zasvištěla vzduchem a prorazila čelní sklo sedanu. Vrakoviště zalil oslnivý záblesk.
Auto neexplodovalo, ale granát proměnil vnitřek vozu v ohnivé peklo.
Do praskání plamenů a příšerného křiku hořících lidí zazněl Bestiin tvrdý hlas:
„Se mnou si nebude nikdo zahrávat! Nikdo!“
Někomu se podařilo otevřít dveře příšerného krematoria.
Nešlo určit, o koho jde. Živá pochodeň se šouravě vytrmácela do deště. Udělala však jen několik vratkých kroků, dokud nepadla. Ubožák pohlcený plameny se přestal hýbat.
V ten okamžik si stopař uvědomil, že tohle je skutečně konec. Tady jeho pátrání končí. Quido měl nakonec pravdu. Jedna pitomá chyba ho bude stát život. Přestože se snažil bránit beznaději, všechno začal ovládat jediný příšerný pocit. Všeobjímající hrůza.
Bestie mu přiložila pistoli k čelu. Jaromír chtěl zavřít oči, ale děs mu to nedovolil.
Pocítil příval paniky. Nedokázal se nadechnout, jako by mu plíce vypověděly svou službu.
Žena natáhla kohoutek. Její oči se vpily do těch jeho.
Jaromír měl pocit, že se mu zastavilo srdce.
Ale výstřel nezazněl.
Místo něj se rozkřičel dredař s brokovnicí úděsným nelidským skřekem. Jaromír v překvapení viděl, jak se muži kouří z hlavy. Způsobila to malá EMP šipka, která ho zasáhla jen kousek nad pravým obočím. Vyvolala v jeho elektronice tak silné přetížení, že umělé bulvy praskly černochovi jako vajíčka. Vzápětí mu vlastní zkratovaný čip v mozku urval explozí půlku hlavy.
Zavládl zmatek. Jaromír se probral z ochromení. Vystartoval proti Bestii a srazil ji svou vahou k zemi. Žena upustila zbraň.
„Nahoře!“ křikla zrzka s granátometem, ukazujíc na halsyšrotu, kde se mihl stín.
Jaromír neměl čas zjišťovat, kdo na Rysy útočí, protože mu Bestie vrazila pěstí. Překulil se na bok, a tím se těsně vyhnul ráně elektrické tyče. Jen letmo tak zaznamenal, že neznámý útočník mezitím seskočil přímo mezi ostatní členy gangu. Zrzka upustila těžkou zbraň a ruka jí sklouzla k opasku pro uzi. Příliš pozdě. Zalesklo se ostří a rezatá hlava zamířila ve spršce krve do hlubin vody.
Bestie se začala drápat po čtyřech k pistoli. Instinkt přežití dodal Jaromírovi sílu. Postavil se a sotva Bestie uchopila zbraň, nakopl ji do obličeje. Žena se svalila do bahna, zatímco několik vyražených tesáků skončilo na zemi.
Třesk kovových čepelí upoutal stopařovu pozornost. Asijec s taseným mečem obratně uhýbal výpadům dvou ostří neviděného nepřítele. Byl to zvláštní pohled, protože neznámý útočník vypadal jako duch, jehož obrysy lemovaly pouze kapky deště. Šikmooký šermíř přešel do útoku. Pirueta a nečekaný půlobrat. Mokrá silueta ženské postavy nestačila uskočit. Ozvalo se pronikavé heknutí. Nanooblek po zásahu katany nepravidelně zajiskřil jako vánoční stromeček a odhalil svého modrovlasého majitele: Lyra.
Ostrá bolest v noze způsobila, že Jaromír znovu upadl. Bestie mu držela elektrickou tyč u kotníku. Nedokázal se vymanit z šoku, díky čemuž šéfka Rysů získala čas. Z prstů levé paže, od ukazováku po prsteníček, se jí vysuly tři ocelové drápy. Mířila na krk, ale naštěstí ho zasáhla do prsou. Stopař bolestivě zaúpěl.
Lyře se při rychlém útoku podařilo najít v obraně Asijce skulinku. Okamžitě jeho chyby využila. Vyhnula se mužově ráně, prosmýkla se dopředu a jediným seknutím přeťala Asijci páteř. Šermíř padl na zem.
Jaromír už neměl sílu se bránit. Bestie ho držela pevně. Jednou rukou svírala stopaři vlasy, drápy druhé mu přiložila ke krku. Lyra stála mlčky, nehybná, z levé paže jí stékala stružka krve. Smáčené číro jí zakrývalo jedno oko. To druhé probodávalo šéfku Rysů chladným výrazem dravce.
„Říkala jsem ti, aby sis nezvykal na mou pomoc,“ pravila s nelíčeným klidem ke stopaři.
„Kdo, do hajzlu, seš!?“ vyhrkla Bestie zkrvavenými ústy.
Lyra k nim vykročila: „Někdo, koho štve, když mu před nosem odrovnají kořist.“
„Stůj!“ křikla Bestie a couvla s Jaromírem až k okraji mostu.
„Zabiju tě tak jako tak,“ zasyčela Lyra.
Bestie se rozřechtala chraplavým smíchem: „Děvko… víš vůbec, kdo já jsem?!“
Žádná odpověď, jen další krok.
„Mám dvacet chlapů, kteří tě za tohle s chutí rozřežou na kusy!“ chroptila vzteky.
„Nikoho dalšího tu nevidím, ty ano?“ odvětila punkerka.
Bestie zlostně zkřivila tvář: „A co tenhle?“ Rukou zvrátila stopaři hlavu dozadu a odhalila ohryzek. „Ještě krok a podřežu ho!“ Drápy se zaryly do kůže. Jaromír sykl bolestí.
„Budu rychlejší,“ pohrozila jí Lyra.
Ale Jaromír moc dobře věděl, že to není pravda. Netušil, proč se Lyra vrátila. Byla její ctižádost skutečně tak velká, že jí šlo o pomstu? Nebo v tom bylo něco víc? Jejich společná minulost…
Nedokázal na to přijít, ale uvědomil si, že mu Bestie přestala věnovat pozornost. Navzdory riziku a smrtelnému nebezpečí se rozhodl. Bylo to teď nebo nikdy. Prudce trhl hlavou zpět a temenem praštil ženu do čela. Stisk povolil. Bestie zavrávorala a Jaromír se jí vyškubl ze sevření. Drápy jen těsně minuly krční tepnu.
Lyra skočila a ťala. Z rozpáraného břicha vystříkla krev. Bestie se pod tvrdým náporem nebezpečně nahnula nad zábradlím mostu, ale v posledním momentu, těsně před pádem, stačila chytit Lyru za paži. Nápřah vzal žoldačce rovnováhu. Šelmí žena přepadla přes zábradlí a strhla svou vahou i modrovlásku. Jaromír se svázanýma rukama mohl jen zděšeně přihlížet, jak se obě ženy ztrácejí ve tmě. Tři údery srdce a dole se ozvalo cáknutí.
„Lyro!“ Přiběhl k zábradlí, a s pohledem upřeným do řeky volal její jméno.
Ticho. Hladina vody zůstala klidná. Ani jedna z žen se neobjevila. Marně pátral očima po černých vlnkách.
Byly pryč.
Ztrápeně se sesunul do sedu. Cítil, že je na hrudi pořezaný. Ne tak, aby to ohrozilo jeho život, ale přesto pořádně. Těla mrtvých Rysů osvětlovalo mihotavé světlo ze zničeného sedanu, kde našli smrt všichni Štollové. Kousek od černocha ležel zničený disk se schématy Somnu. Při tom brutálním přehledu krutosti, utrpení a zmaru nabyl přesvědčení, že riskantnost téhle zakázky od samotného začátku zatraceně podcenil.
Proklatě, jestli tohle nebyl ten nejhorší kontrakt, který kdy uzavřel, tak se za Přechodem žije dobře!
6.
Pod schodištěm, které vedlo na vlakový peron, stály zaparkované policejní automobily. Majáčky sice nevydávaly jediný zvuk, ale modrorudé světlo se agresivně odráželo v oknech a loužích vozovky. Několik uniformovaných příslušníků zákona v neprůstřelných vestách kontrolovalo čtečkou ty, jež se chtěli dostat z předměstí zpátky do centra.
Když Jaromír dorazil na konec postupující fronty, uvědomil si, že už není cesty zpět. Buď se přes kontrolu dostane, nebo je konec. Žádná střední cesta neexistovala. Zatímco se snažil ovládnout rostoucí nervozitu a krok za krokem postupoval kupředu, zaslechl štěkat psy. Vykoukl z fronty. Policajt se samopalem na rameni legitimoval nějakého kluka s rudým hárem na hlavě. Mladík v kožené bundě se začal bránit a hlasitě nadávat. Když do příslušníka bezpečnosti drze strčil, s kolegou ho násilím odtáhli pryč. Jaromír hádal, že ho strčí do připraveného antonu, nebo mu stranou zvídavých očí dají pořádnou nakládačku. To druhé se mu zdálo pravděpodobnější. Zvedl si límec kabátu tak, jak jen to bylo možné, aby zakryl obvaz na krku a netrpělivě čekal.
Strážník, který ho kontroloval, měl neprůhledné sklo helmy vypnuté, takže mu stopař viděl do obličeje. Už od pohledu nepříjemně přísný řízek s brunátnou tváří a strništěm na široké čelisti. Na jednom oku mu zářilo detekční zařízení s rudou diodou, to druhé bylo lidské, ale ještě méně přívětivé.
V první chvíli Jaromírovi posvítil baterkou do tváře.
„Co se vám stalo?“ pozastavil se nad modřinami a ošetřeným okem.
„Nehoda. Rozbila se mi zrcadlovka,“ odvětil stopař s nuceným úsměvem.
Muž mu nepřestával svítit na obličej. Začínalo to být nepříjemné, ale když si stopař myslel, že už déle neovládne klid svalů, strážník ho vyzval, aby nastavil ruku. Laser čtečky přejel přes Jaromírův ID čip. V tom okamžiku se veškeré informace o jeho osobě zobrazily policistovi na zornicovém aparátu.
Mihlo se v očích příslušníka bezpečnosti znepokojení? Nebo se to Jaromírovi jen zdálo? Co udělá, pokud ho budou chtít odvést stranou? Uteče? Nesmysl… Už nebylo kam utíkat. Policista na něj znovu posvítil. Za sklem helmy měl naprosto nečitelný výraz. Jaromír se snažil zkrotit prudce bušící srdce.
Okamžik pravdy.
***
Když se o pár minut později nadzemka rozjela, konečně si dovolil povolit nepřirozenou ztuhlost těla, volně vydechl a zpocená tvář mu unaveně skončila v dlaních.
Vlak zrychlil. Během následujících deseti minut zanechal tetovací salón, Vodní trh i samotný Přechod daleko za sebou. Izák, Štít, Bestie… vše se stalo minulostí.
Vracel se domů.
***
„Pan Gisler by rád věděl, co se stalo s tím zničeným zařízením?“ slyšel hlas Noemi Leimerové v mikrotelefonu, „podle vašich informací nezůstali žádní svědci. Jen několik ne zcela přesvědčivých důkazů.“
Jaromír si uvědomil, že Bestie měla v jedné věci pravdu…
„Zemřelo kvůli tomu hodně lidí… a to se Somnus ani nedostal na trh. Něco tak nebezpečného by nemělo vůbec existovat.“
Na druhé straně zavládlo chvilkové ticho.
„I přes nekompletní zprávu a navzdory mým výtkám se pan Gisler rozhodl vaši námahu odměnit. Plat jsme již odeslali na váš účet. Suma by měla postačit k vyřešení vašeho problému.“ Řekla to s těžko skrývaným nesouhlasem.
Jaromír v zamyšlení vyhlédl z okna. Vrátila se mu vzpomínka na Izákova slova: Arleta věřila, že ve městě něco najde. Něco, co nenáviděla ještě víc než tenhle život. Už pochopil, proč dívka měla zbraň. Od začátku si myslel, že jde o nějakou zamotanou konspiraci. Složitý rébus. Ale pravda byla mnohem prostší. Sled náhod, neštěstí a jeden z nejzákladnějších motivů pro zločin. Árieta nehledala něco… ale někoho. Neutíkala před minulostí. Chtěla zkrátka jen najít muže, kterého vinila ze svého osudu a matčiny smrti. Chtěla ho najít tak moc, že pro to byla ochotná riskovat i vlastní život.
„Pan Gisler je Arletiným otcem, že ano?“ pronesl zamyšleně stopař, „nevěděl o její existenci, dokud ve zprávách nespatřil její tvář… tolik podobnou matce.“
Leimerová neodpověděla, ale Jaromír moc dobře věděl, co ta pauza znamená.
„Chápu…“ hlesl tiše.
„Každý někdy pochybí,“ pravila blondýna a bylo to snad poprvé, kdy měl pocit, že její hlas ztratil svůj profesionální tón. „Ještě jednou děkujeme za vaše služby,“ navázala na předchozí řeč, „nashledanou, pane Tesaři.“
Tak jejich hovor skončil. Jaromír pomocí hodinek zjistil, že přijatý obnos bude skutečně stačit k vyplacení Poláka. Kontrakt byl dokončen.
Vlak zrovna míjel Florenc. Místo, které bylo před dvěma dny svědkem hrozného Arletina činu a smrti devíti lidí…
Z neradostných myšlenek ho vytrhlo krátké pípnutí. Překvapeně se podíval na displej hodinek, kde se objevila grafika poštovní obálky. Vykoukla na něj krátká textovka.
Při každém přečteném slově se mu na tváři pomalu rozšiřoval úsměv.
Sen končí probuzením nebo smrtí.
S takovouhle si příště najmi ochranu, pitomce! Víckrát už tě zachraňovat nehodlám.
A k tomu smajlík s vyplázlým jazykem.
Jaromír nevěřícně i pobaveně zavrtěl hlavou.
Při téhle práci ho pronásledoval pocit, že si s ním osud krůtě pohrává, ale právě teď, v tento moment, věřil, že má běh života pod naprostou kontrolou. Dočasná iluze? Nejspíš… Ještě pořád ho čekalo nepříjemné setkání s Bugajskim. Ale při vědomí, že to bude jen poslední, nezbytná tečka za tímhle praštěným dnem, cítil neskonalou úlevu.
Vrátí se ještě někdy na předměstí? Dost možná… tahle zakázka mu však ukázala odvrácenou stranu jeho činů. Ukázala mu hranici, kterou by už nikdy neměl překročit.
Dole pod smogovým oparem se pohybovaly kolony aut a nekonečné zástupy lidí. Jaromír si unaveně natáhl nohy a opřel hlavu o okno. Pro tuto chvíli mu v hlavě zůstala už jen jediná, neskonale příjemná myšlenka.
Ještě, že je zítra neděle.
