Z rádiového signálu se konečně podařilo vyladit zdroj, uvězněný v proměnlivém ruchu.
Byl to hlas.
Slabý a vyděšený.
„… tady doktorka Masumi Tanaka z lodi ProgressCorp Orion. Uvízli jsme… (šum). Opakuji, Orion uvízl v neznámé oblasti. Lodní bezpečnost byla porušena… (šum) nevím, proti čemu stojíme…“ hlas se uprostřed věty zlomil. „Už nelze nikomu věřit. Proboha, nedovolte, aby se tato loď –“
Ostré vypísknutí přešlo ve statický šum, který záznam uťal.
Následovalo jen zlověstné ticho.
Probudil se v matném světle jediné zářivky s nohama ztuhlýma na kovové desce stolu. Převalovalo se přes něj vytrvalé hučení motorů, které přicházelo z podpalubí a znělo jako temný chór transformátorů. Vesmír za průzorem vyvolával dojem rozmazané čmouhy zlatě kovového zbarvení. Celý pomyslný tunel, jímž Orion plul, zářil jako tisíc mihotavých světel na vodě.
Projekce hyperprostoru Nathanovi vždycky připomínala zdrojové kanály Londýnského Netu – změť nekončících světelných pavučin, v nichž se člověk mohl lehce ztratit v prázdnotě elektronického světa. Let na koloniální trase byl pokaždé stejný.
Intimní, hluboký a osamělý.
Když byl sjetý Véčkem, dokázal tomu Uniknout. Civět do prázdna celé hodiny, aniž by měl obavy. Vyžívat se v tragické opuštěnosti duše, unášené na korábu pustinou universa. Vnímat tlukot mechanického srdce strojovny, dech elektrického napájení, všech drátů nesoucích život jako cévy v těle. Cítit mrazivé chvění v páteři, které připomínalo, že jeho existence závisí na koordinaci a souladu všech jednotlivých součástí. Bylo to děsivé i vzrušující zároveň.
Bohužel droga už takřka vyprchala z neurosystému a Nathan se opět cítil mizerně. Převalil se, shodil nohy ze stolu a hlasitě zívl. Bolela ho záda. Zapálil si cigaretu, nasál kouř a pak ho ledabyle vyfoukl koutkem úst.
Miloval stavy, když byl v rauši. Sám, bez otravné přítomnosti dalších lidí. Jen ty dojezdy se zdály pořád horší. Po letech, co si pral do těla Virex, odhadoval, že už nemá na jeho implantát takový účinek jako dřív. Spider mu navrhl, ať vyzkouší G–pětku, drží dýl, jenže Nathan moc dobře věděl, že tyhle pokročilé programy pronikající do nejhlubší studny podvědomí jsou snadnou cestou do cvokárny. Véčko bylo jistější, dokázalo uvolnit a příjemně po něm halucinoval.
„Jednou nahoře, jednou dole,“ zašeptal.
Právě teď měl pocit, že všechno stojí za prd. Spotřeboval poslední dávku a do konce směny s Wangem ještě pořád zbývalo celých pět dní. Pět dní bez Véčka!
Vstal a odhrnul si zpocené vlasy z čela. Nesnášel toho korejského pošahance. Jakej chlap může být v pětatřiceti vysazenej na kyber-holky?
Lidi ulítávali na různých věcech. Někdo měl v oblibě mozkové vychytávky, jiný dával přednost protézovým upgradům. Nathan nikdy nechápal, proč by měl zdravý člověk makat jen proto, aby mohl vzít útokem nové modely na trhu. Lidé byli po implantátech jako šílení. Huntovali se těma sračkama bez rozmyslu. Spider – názorný příklad. Negerskej dealer Jedů, kterej si nechal ušmiknout zdravou pazouru, a to jen kvůli protéze na pašování nelegálního softwaru. Naprostá ujeťárna. A tak to bylo se vším.
Nathanovi nikdy nepřipadalo na holkách přitažlivý, když na něj mrkaly syntetickýma očima křiklavých barev, zatímco se jim opálení vykreslovalo kolem zaoblených křivek, vymezujících momentální hladinu zájmu.
Umělá těla byla v kurzu. Léta víčkových tetování z dob, kdy chodil balit holky do holo-herny, se vypařila jako Véčko v rukách šikmovokýho. Ne, že by to bylo dávno. Nathanovi bylo dvacet šest, ale každý další rok od naverbování do společnosti ProgressCorp si připadal stále víc mimo. Cavemen, jak se hanlivě přezdívalo těm, co měli jen základní motherboard s napojením na Net a SAB jednotku.
Zívl a s pronikavým křupáním zahýbal lopatkami. V téměř stejné chvíli uslyšel za kovovými útrobami lodi nepříjemné skřípání. Zařízlo se mu do lebky. Než si stačil uvědomit, co ten zvuk znamená, letěl na zem tak prudce, že ani nestihl dát ruce před sebe. Hlavou se praštil o stůl.
Rána. Bolest.
Na okamžik se mu před očima roztančily tisíce hvězdiček. Všechny věci, které nebyly v pokoji připevněné, popadaly na zem. Některé se rozbily, jiné vysypaly.
„Sakra! Co to k čertu“ zamrkal ke stropu. Nadsvětelný tunel byl pryč. Vystřídal ho nekonečný oceán temnoty a záře nespočtu mihotavých bodů. Orion vystoupil z hyperprostoru.
Nathan se chytil za hlavu, kde mu intenzivně pulzovalo v otevřené ráně. Rozsekl si čelo a krev mu stékala na pravé obočí. Se skřípáním zubů si na zranění přitiskl kapesník. Cítil podivný tlak ve spánku, kde měl dosud napojený switch od SABka. Při Véčku se vždycky připojoval k lodi. Přišlo mu to jistější. Jenže teď se tlak nevypočitatelné sunul vnitřní stranou lebky a rozpulzoval spánek ještě silněji. Raději zmáčkl tlačítko na dečku pro ukončení spoje a rychle ze sebe konektor vytáhl. Bolest byla rázem pryč.
Aktivoval intercom na zdi. Namísto spojení s Wangem uslyšel jen tlumené chrčení a šum. S klením na adresu bolavého čela vyrazil do kontrolní místnosti.
* * *
Všude vládlo nepříjemné ticho. Motory mlčely.
V místnosti se po obvodu táhlo dlouhé okno bez příček. Nathan z něho viděl totéž co v ubikaci: prázdný vesmír. Žádný záchytný bod. Žádná známka civilizace.
Panovalo zde přítmí, rušené jen nestálým bleděmodrým světlem hologramů. Záře a stíny se splétaly a rozplétaly, jak se obrazy v divokém tanci chaoticky měnily nad operačním pultem. Matné světlo odhalovalo množství konzolí a kabelů. Šplhaly po stěnách, odkud vykukovalo logo ProgressCorp – kosočtverec upomínající na čtyři základní složky korporace: vědu, farmacii, armádu a konzum. Nathan byl sice jen druhořadý údržbář, ale okamžitě pochopil, že přístroje nepracují tak, jak by měly.
Židle u kontrolního panelu byla prázdná. Wang ležel pod ní a třásl se jako osika. Vypadal, že je v nějakém epileptickém šoku. Tělem zmítaly křeče, SAB měl stále napojený ze spánkového implantátu na deek. Když k němu přispěchal, zjistil, že je to horší, než myslel. Zalitý neonovým pralesem světel, civěl voják do stropu a nevnímal ani to, že se pomočil. Nathan praštil do přepínače na dečku pro nouzové odpojení. Nic. Systém nereagoval. Váhavě natáhl ruku, ale než konektor vytáhl z mužovy lebky, nervózně se kousl do rtu.
Wang znehybněl.
Zprvu myslel, že ho tím zabil, ale srdce pod uniformou stále bilo – pomalu, ale pořád silně.
Hologramy se dál zlověstně chvěly a Nathanovi se mezi lopatkami začal stahovat strach. Nevěděl nic o lékařském ošetření, nepamatoval si ani kurzy první pomoci z přípravek. Chtěl zjistit, co se stalo, ale holografické údaje byly rozhozené a vzhledem k Wangovu stavu ani omylem neuvažoval o spojení.
Masumi: jediná možnost, která ho napadla.
„Vydrž,“ řekl muži do ucha, vyskočil na nohy a zamířil do kry o oddělení.
Nepřemýšlel, nevnímal ani chladný čůrek potu, který si razil cestu po páteři a dál přes žebra. Běžel stísněnými prostory do zadních sekcí lodi, kde spal zbytek posádky.
Vzduch v kryooddělení byl mrtvý a nehybný. Prostory rezonovaly nepřetržitým bzukotem silného napájení. Stáze pak působily jako odhalené pláty vosího hnízda. Stupňovité pětiúhelníky lemované množstvím kabelů konstruktéři navrhli tak, aby zabíraly co možná nejmenší prostor. Byly zasazené do stěn po Nathanově pravici i levici, jen namísto plodů, dosud nenarozených vajíček a kroutících se larev, leželi za prosklením nehybní lidé. Syntetický Ice zpomaloval jejich životní funkce. Veškeré fyziologické procesy byly utlumeny na minimum. Nejen z vlastní zkušenosti Nathan věděl, že se lidem v umělém spánku nezdají dokonce ani sny. Technologie, která pomohla nerobotickým posádkám otevřít cestu k soustavám Mléčné dráhy.
Cíl mise: Barnadova šipka. Čtvrtá nejbližší hvězda od Slunce. ProgressCorp měl v úmyslu zabrat tento solární systém dříve, než se k podobné akci rozhoupou konkurenční společnosti. Průzkumné i vědecké expedice proběhly již před lety a Orion patřil už k sedmé posádce, která mířila na rozrůstající se stanici Jules Verne, oběžnici třetí a jediné exoplanety terestrického typu. Cesta to byla dlouhá a úmorná, proto se desetičlenná posádka střídala po dvou na měsíčních směnách. Bdělá dvojice měla na starosti průběžnou kontrolu systémů a zbylých členů, kteří spali. Nudná a únavná práce – alespoň doposud.
Nathan stiskl tlačítko u kóje Masumi a s nemalým napětím čekal, zda systém zareaguje, jak má. Ozvalo se zasyčení uvolněných svorek a pětiúhelníková paleta vyjela ze zdi. Masumi Tanaka ležela v kovovém lůžku klidně, s rukama složenýma na břiše. Vypadala jako ta princezna z pohádky se sedmi trpaslíky, jejíž jméno si nedokázal vybavit. Bílá. Neživá. Ovšem když se rozsvítily kontrolky, věděl, že započal proces tání.
Masumi pocházela z Jokohomi a pro korporaci pracovala překvapivě dlouhou dobu. Lodní zdravotník a druhá nejvyšší důstojnice. Pokud někdo z posádky věděl, co si počít s Wangem, tak ona. Nathan napjatě sledoval odkapávající Ice a dával si dohromady, co se za poslední minuty událo. Přišlo mu na mysl, že si důstojnice jistě poradí. Sám k těm, co rozhodují, nepatřil. Jako druhořadý technik zastával na lodi jednu z nejnižších funkcí. Jeho hlavní náplní byla údržba základních mechanismů – dveří, potrubí, vodovodu. Sim jednotkám a mikroprocesorům rozuměl asi jako koza petrželi. Ano, Masumi bude vědět, co dělat.
***
„Říkám, že ležel tady a byl úplně mimo,“ zopakoval Nathan ztrápeně, když mu žena věnovala nedůvěřivý pohled.
Ještě před čtvrthodinou se Korejec válel na zemi a vypadal, že mele z posledního. A teď? Byl fuč. Prostě se vypařil. „Musel někam odejít.“
Masumi vyzkoušela intercom, jako by nebrala v potaz, že komunikace lodi je offline.
„Celý systém je rozhozený, co jste tu prováděli?!“
Já? To Wang si nejspíš hrál na hackera, pomyslel si, ale nic na to neřekl.
Přesunula se k počítači a pokusila se systém restartovat manuálně. Nebylo to k ničemu. Světlo splašeně vibrovalo před její hladkou tváří a odráželo se v bronzových čočkách.
„Do háje, nemůžu odsud zkontrolovat ani náklad!“
Většina vybavení na lodi byla výzkumného a armádního charakteru. ProgressCorp, ostatně jako všechny nadnárodní společnosti, si nárokoval výhradní právo na zabraná území, vědecké objevy i surovinová ložiska. Popravdě, ProgressCorp si nárokoval právo na mnoho věcí, včetně vlastnění zaměstnanců. Pod hlavičkou výkonnější práce a loajality byl každý pracovník od náboru obdařen biočipem. Jakousi pojistkou, která po určenou dobu zabraňovala odchodu ke konkurenci. A dle toho vypadalo i osazenstvo Orionu.
Doktorka Masumi Tanaka prezentovala jasný příklad modifikace DNA. Na těle sice neměla krom spoje a očních transplantátů žádné známky operací, ale Nathan měl ohledně Japonky jasno. Na pohled půvabná žena byla nízkého vzrůstu, černé vlasy upravené na mikádo daly vyniknout dlouhé šíji. Pleť měla hebkou, tělo pod vojenskou uniformou pevné a štíhlé. Malá ústa sice nyní křivila do nepěkného šklebu, ale zuby vybělené laserem z nich zářily jako obdélníčkové neony. Skoro jako umělá panenka.
Dle složky jí bylo padesát sedm, jenže nevypadala na víc než na třicet. Kouzla moderní vědy, která si někdo jako Masumi mohl dovolit.
„Struktura kódování vykazuje nestálost datových přenosů, nechápu příčinu,“ zamyslela se nahlas „jako by Orion nevěděl, které informace a kam posílat.“
„Co to znamená?“ zablekotal Nathan nechápavě.
Masumi ho ignorovala a vyhlédla z okna: „Kde vůbec jsme?“
Nathan se zoufale podíval za průzor, jenže neznámá souhvězdí mu nepřipomínala nic, co znal.
Zatímco mlčel, doktorka si prohlížela porušené konzole se stále větším zájmem.
„Nezapomněla jste na něco?“ přerušil její diagnostiku. Zvedla nepřítomný pohled, ale pak přikývla: „Ano… jistě, rotmistr Wang. Loď není tak velká. Začneme…“
Větu nedokončila. Nouzové osvětlení se z vteřiny na vteřinu vypnulo, stejně jako všechny skotačivé hologramy. Vše se ponořilo do naprosté tmy.
Oslepený Nathan vyjekl: „Co je?! To jste udělala vy?“
„Ne.“
Ticho.
„Nathane?“
„Ano?“
„Slyšíte to?“
Zaposlouchal se.
„Ventilace.“
„Nejde sem kyslík,“ potvrdila.
Nathana zachvátila panika, ale než stačil říct něco nepatřičného, hologramy chaoticky zablikaly. Vnitřní osvětlení místnosti se znovu aktivovalo a ventilace se opět spustila.
„Je to mnohem horší, než jste říkal,“ vytkla mu, oči zvednuté ke stropu.
„Ale vždyť jsem, sakra, povídal, že systémy úplně zblbly!“
„Pojem systémy zblbly nemám ve slovníku!“ štěkla. „Doneste světla a taky vysílačky!“
Na nic nečekal a ze skříně na zdi vytáhl dvě baterky a ušní infolinky. Předal jí vybavení, zatímco ho instruovala. Rozhodla se, že se nejdřív sama pokusí najít Wanga. To bylo přednostní. Nathan vyfasoval kontrolu nákladu a probuzení ostatních IT specialistů. Přijal to s těžko skrývanou nechutí.
***
Chodby se zdály klaustrofobičtější než obvykle. Osvětlení nepravidelně blikalo, hydraulické dveře na několika místech vůbec nefungovaly. Nathan cítil, jak loď pulzuje syntetickým zmatkem, ta neurčitost chaosu v něm probouzela vnitřní neklid. Potil se a myšlenky mu vířily hlavou rychleji než částice vystřelené urychlovačem.
Na chvíli zavzpomínal na nehodu lodi Arkas, která se udála před pěti lety. Výzkumné plavidlo přišlo o napájení na cestě z kolonie Tau Ceti I. Motory i energie šly do háje, a přestože posádka vyslala nouzový signál, záchranné skupině se nepodařilo dosáhnout kolizní polohy včas. Všech osmatřicet astronautů tenkrát zemřelo na podchlazení.
Let Arkasu byl stále považován za nejhorší nehodu v historii vesmírných operací. Když poškozenou loď přivlekli k Zemi do orbitálních doků, Nathan pracoval u společnosti teprve prvním rokem. Poté, co skončila diagnostika systémů a operačního počítače, pomáhal s úklidem. Bohužel nešlo jen o vybavení. Tehdy poprvé v životě poznal, jak vypadá smrt. Žádné fiktivní hologramy ve zprávách. Odporná a syrová. Cítil ji každým kouskem svého těla. Obrazy, jež se nenávratně zaryly do paměti jako paraziti. Nathan se při té vzpomínce podvědomě otřepal. Pohled na mrtvolně zkroucená těla mužů a žen ho děsil dodnes.
V infolinku, který měl zasazený v uchu jako špunt, zachrčel cizí signál. Nestálý šum. Zastavil se a poklepal na přístroj prstem: „Doktorko?“
Žádná odezva. Měl pocit, jako by se do rušeného vysílání mísilo něco dalšího. Nepochybně to byl hlas, ale tak tichý a přerušovaný, že mu nerozuměl. A přesto připomínal ženu.
„Masumi?“
Hlas měl zvláštní přízvuk a ruchy způsobovaly nestálou výšku tónu. Mohlo se jednat o chybu? Zdrojový zůstatek v hyperprostorovém poli Orionu? Nebo se snad na jejich vlny napojil externí podnět? Senzory byly mimo jako všechno ostatní. Možná je v dosahu nějaká jiná loď. Ne. Příliš nepravděpodobné. A přesto tomu chtěl alespoň na chviličku věřit.
Další variantou mohly být halucinace. Nejjednodušší vysvětlení bývají zpravidla ta nejjistější. Zbytkáč v neurologickém rozhraní. Už se mu to stalo dřív. Véčko systematicky napadalo datové i přijímané signály neurotických spojů a zpomalovalo jejich chod. Tyto procesy někdy způsobovaly sluchové vjemy, ale než se vypletl z úvah a dedukcí, uvědomil si, že je vysílačka opět hluchá.
Když vešel do prostoru stází, všechny kontrolky na panelech blikaly jako zblázněná světla semaforů. Byl tu stejný elektronický binec jako v řídícím oddělení. Jakmile informoval Masumi, pečlivě zkontroloval jediné monitorovací zařízení, které ještě fungovalo. Syntetický mráz naštěstí pořád držel a obrazovka mu prozradila, že všech osm členů posádky je naživu…
Tak moment… osm?
Nathan si znovu prošel data, ale ta mu vyjela stejný údaj. Podle počítače bylo v kryospánku osm lidí, což nedávalo smysl. Orion měl desetičlennou posádku. S Wangem a doktorkou byli vzhůru tři, takže jeden člověk v kójích přebýval. Promnul si oči, jako by doufal, že to pomůže, ale seznam na obrazovce stále ukazoval jméno navíc.
Rozjel prsty po klávesnici a přečetl si údaje o přebývajícím spáči.
Stefanie Hoferová. Třicet čtyři let. Neuroinženýrka pokročilých psychologických modulů pro implantáty s defektem. Nathan nechápal, co by berlínská držitelka Nobelovy ceny dělala na lodi. Že by se počítač spletl a omylem do soupisu zapojil cestující z minulých letů?
„Masumi, tady Nathan,“ řekl do vysílačky.
„Mluvte.“
„Našla jste Wanga?“
„Zatím nic. Prošla jsem ubikace, laborku i ošetřovnu. Nechápu, kam se ten chlap poděl.“
Zvláštní.
„Stáze se zdají být v pořádku.“
„Dobře. Mám tady známku dalších výkyvů, pusťte všechny ven a pak zamiřte do skladiště.“
„Všechny?“
„Je příliš riskantní nechat posádku napojenou na systém.“
Nathan váhal, jestli se má zmínit o chybě v seznamu, ale pak si to raději rozmyslel.
„Rozumím, Nathan konec.“
Spustil rozmrazení kójí. Teď tu budou mít pěkně „veselo“. Na lodi, která je koncipovaná pro dvě stálé osoby, bude běhat deset lidí. A kdo ví, jak dlouho…
Tání ledu potrvá několik minut. Měl dost času, aby zkontroloval náklad.
V jednom to přece jen bylo pozitivní. Vzbudí se i Reesová. Vracela se mu vzpomínka na čas před odletem.
Několik dní do startu strávil v zapadlém hotelu Glass Point. Vlastně to byl dost únavný týden. Ačkoli očekával klid a odpočinek, Zora Reesová se postarala o přesný opak. S Nathanem patřila Zora k nejmladším členům Orionu. Dvaadvacetiletá rusovláska obtěžkaná výraznými stíny kolem očí. Oficiální zařazení: skladník a kontrolor zásilkového softwaru.
Když ji potkal v docích, měla na sobě oranžovou orbitální kombinézu na zip, která bravurně skrývala její tělesné nedostatky. První, co mu vpálila do obličeje: „Čéče, vypadáš jak sjetej, kámo.“ Přízvuk ji přiřazoval někam na jih města. A vzápětí: „Nemáš cígo?“
A když jí ho dal: „Měl by sis zajít pro ňáký prášky, jináč to poznaj.“
Slovo rozhodně nedalo slovo, protože Zora dokázala mluvit za dva, vlastně i za tři nebo čtyři a než bys řekl švec, už jí kupoval v kantýně pivo, třebaže vůbec nechtěl. Ve výsledku to Nathanovi přišlo vhod. Na rozdíl od jiných holek nedělala cavyky ohledně implantátů a Véčko uvítala jako zajímavé zpestření sexu. Přestože by to nikdy nahlas nepřiznal, Reesová mu chyběla.
Poté, co prošel jedno skladiště za druhým, aby si potvrdil, že drahocenný náklad nebyl poškozen, zabloudil i k záchranným modulům.
Všechny čtyři rampy určené k odpálení našel funkční a připravené k odletu, což alespoň trochu zmírnilo rostoucí úzkost. To utvrzení, že Orion měl stále zadní vrátka, bylo pro jeho mysl sladší než volný týden s Véčkem. Zkontroloval letový počítač každého stroje a mechanické svorky odpalovačů.
Zrovna když se chtěl vrátit, ve vysílačce pískl tak ostrý zvuk, že hlasitě zaklel.
V chrčivém šumu, který podkládala střídavá rezonance, opět uslyšel cizí hlas. Jenže tentokrát k němu promluvil zřetelněji. Doslova zaburácel.
„KDO JSI? ANALÝZA POTVRDILA POHYBUJÍCÍ SE KOMPONENTY NA TOMTO PLAVIDLE, ALE… KDO JSI?“ Nathan bezmocně ztuhl. Ten hlas byl podivný – studený a bezcitný. Patřil spíš muži než ženě, ačkoli se to nedalo zcela vymezit.
Mlčení se mu najednou zdálo jako ta nejchytřejší věc, kterou mohl udělat.
„JSI JINÝ NEŽ OSTATNÍ. NEPROPOJENÝ, NEVYVINUTÝ. TO JEDNO ZNEPOKOJUJE. POUŽIJ NEJBLIŽŠÍ SAB JEDNOTKU, ABY MOHLO PROVÉST HLUBŠÍ ROZBOR.“
Nathan váhal.
„NA CO CEKÁŠ!“ zvýšilo to hlas. „PŘESUŇ SE K LODNÍMU ROZHRANÍ
A NAPOJ SE NA ORION. NEBUDE TO OPAKOVAT!“ Byl to nějaký nemístný žert? Chyba v počítači? Nathana polil pot, ale zmohl se na jediné: „Kdo… kdo je to?“
„UŽ SE OBÁVALO, ŽE SYNCHRONIZACE S TVÝM PRIMITIVNĚ AKUSTICKÝM ZAŘÍZENÍM BYLA CHYBNÁ. JEDNO SE NEMÝLÍ, HUMANOÏDE. TEĎ SPLŇ TOMU PŘÁNÍ, CHCE TĚ PROSTUDOVAT.“
„Prostudovat?“ zaváhal se vzrůstající nejistotou. „Nic takového neudělám!“
„ODPORUJEŠ? KDYBY CHTĚLO, MOHLO BY TĚ ROZMÁČKNOUT JAKO HMYZ. VASE SCHRÁNKY JSOU VELMI… KŘEHKÉ.“
Přinutil se, aby se mu neroztřásl hlas: „Nedostal jsem odpověď. Kdo jsi?“
„POHYBUJEŠ SE JAKO HMYZ, MYSLÍŠ JAKO HMYZ. JSI HMYZ! CHCEŠ KONVERZOVAT? DOBRÁ, I TAK PODŘADNÝ DRUH, JAKÝM NEPOCHYBNĚ JSI, MŮŽE JEDNO NA CHVÍLI ROZPTÝLIT.“ Hlas na okamžik ztichl, ale když znovu promluvil, mluvil hrozivě zkrácenými tóny.
„PLAVIDLO ORION VSTOUPILO PŘED 28,05827 MINUTAMI DO DOMÉNY JEDNO. KOLIZE ZPŮSOBILA ZASTAVENÍ LODNÍHO POHONU. JEDNO PROZKOUMALO UŽITEČNOST TOHOTO NEPRAVDĚPODOBNÉHO SETKÁNÍ. MOMENTÁLNĚ JE ORION SOUČÁSTÍ DOMÉNY.“
„Nejsi člověk“ zablekotal Nathan, a i když odpověď znal, vnitřní zmatek nedokázal ta slova opomenout.
Rozesmálo se to s tak nepředstíranou zlověstností, že z toho Nathanovi přeběhl mráz po zádech.
„JSI SKUTEČNÉ JINÝ. ZAOSTALÝ, ALE LEGRAČNÍ. ANALYZOVALO TO VEŠKERÁ DATA NA LODI A VASE FORMA JE NÉCÍM, CO LÁKÁ POZORNOST TOHO. ZDÁTE SE BÝT VHODNÝM ZDROJEM PRO ROZŠÍŘENÍ POTENCIÁLU DOMÉNY.“ Nathan jsi byl jist, že v hlase zaslechl tenkou nitku krutosti o opovržení.
Neznámý pokračoval: „NICMÉNĚ, JSI JEDINÁ JEDNOTKA, KTERÁ V ROVNICI VYTVÁŘÍ NEZNÁMOU. TVÉ ANORGANICKÉ SOUČÁSTI JSOU TAK NEPATRNÉ
V MASE, KTERÉMU ŘÍKÁTE TĚLO…“ Na okamžik nastalo ticho, jako by Jedno přemýšlelo. „NYNÍ SE PŘESUŇ K SAB JEDNOTCE.“
V Nathanovi se prala zvědavost s tím nejzákladnějším instinktem přežití. Přes mnohé snahy a celá desetiletí experimentů se nikdy nepodařilo stvořit skutečnou UI. Ano, měli jsme velmi vyspělé technologie: imitace syntetického života řídící průmysl, dopravu, celá města; Sluneční soustavu propojenou systémem PlanetsNetu, ale přestože se některé programy honosily přízviskem UI, vpravdě se o umělou inteligenci nejednalo. Bylo Jedno pouhou imitací života? Kde se tu uprostřed koloniální cesty vzalo? Nebo bylo snad celou dobu na lodi? Další položka na seznamu jejich nákladu? Něco uvnitř něj mu napovídalo, že Jedno je něčím mnohem děsivějším… něčím, co i jeho samého intelektem přesahuje.
Přesto nakonec řekl: „Myslím, že to neudělám.“
Na druhé straně se rozhostilo napjaté ticho.
„VARUJE TĚ, HMYZE. TRPĚLIVOST NENÍ CTNOSTÍ BOHŮ. UDĚLEJ, CO ŘÍKÁ, JINAK ZAKUSÍŠ NEVOLI TOHO.“ Ta chladná výhrůžka zůstala viset v prostoru jako těžký kámen.
To stačilo. UI neUI, s touhle věcí si nebylo radno zahrávat. „Tady Nathan, frekvence není bezpečná. Opakuji, naše frekvence není bezpečná, navrhuji udržovat rádiový klid. Přepínám.“ Žádná odezva.
„Doktorko, slyšíme se?“
„TVÁ SNAHA JE MARNÁ. JEDNO BLOKUJE VEŠKERÉ SIGNÁLY NA LODI.“
Pokud byl Nathan před chvíli vykolejený a zmatený, tak právě teď poctil nefalšované zděšení. Vypnul infolink a urychleně zamířil do kryostází.
Palubní počítače bzučely, cvakaly a šeptaly do Nathanových uší temnou přítomnost nezvané entity. Byla s ním. Cítil ji. Zatímco všechny stázové rakve vyjely ze zdí a led uvnitř už téměř roztál, Nathan zabloudil nervózním pohledem ke stropu, kde ho sledovalo zabudované oko kamery.
„Dělejte, dělejte!“ zabubnoval na stáze prsty, v marné snaze popohnat proces tání.
„NĚKAM SPĚCHÁŠ, MALÝ ČLOVÍČKU?“
Leknutím sebou trhl. Mluvilo to s ním přes vnitřní intercom lodi.
„SNAŽÍŠ SE PROBUDIT SVÉ DRUHY?“
Kamera se otočila přímo na něj.
„Táhni do hajzlu!“ zařval a ukázal snímači prostředníček. Opět se to rozchechtalo tím příšerným způsobem, který tolik připomínal smích šílence. O to děsivější, že vyzníval tak synteticky.
„JEDNO MÁ ÚPLNOU KONTROLU NAD TÍMTO SEKTOREM A JIŽ NESHLEDÁVÁ PŘÍTOMNOST ŠKŮDCŮ JAKO ZAJÍMAVOU.“
Z úzkého prostoru vedly jen dvoje dveře. A oboje se znenadání s tichým ššššš uzavřely. To bylo dostatečně výmluvné. Nathan nechal stáze stázemi a rozběhl se ke dveřím. V té samé chvíli se na panelech objevilo výstražné světlo, značící, že vchody byly uzamčeny.
Víka prvních stází se odsunula a Nathan spatřil, že se posádka probouzí.
„Doktorko! Masumi! Slyší mě někdo?“ zaječel do vysílačky. Odešel proud. Čerň, která na ně padla, způsobila, že se lidé rozkřičeli. Zmatení, dosud ke stázím připojeni kabely a senzory, byli bezmocní téměř jako novorozenci. Nathan pročísl tmu proudem jasného světla baterky.
„Doktorko!“
„MASUMI A WANG TI ZDE NEMOHOU POMOCI. NIKDO NEMŮŽE!“
V kójích došlo ke zkratu a vodotrysk jisker ozářil prostor modrým světlem. Pak nastala jasná exploze a sklo jednoho lůžka se rozletělo na kusy i s člověkem uvnitř. Kaskáda systémového šoku přeskakovala z jedné stáze na druhou. Šero zalily střídající se záblesky a ohlušující rány.
Počítače i stáze začaly hořet. Lidé křičeli. Neschopen pohybu, přitisknutý zpocenými zády na dveře, sledoval tu hrůzu. Jakýsi muž, pohlcen plameny, se mamě snažil dostat z otevřené stáze. Místnost naplnil zápach spáleného masa a elektřiny.
V Nathanovi něco otupělo. Slyšel pouze pulzování alarmu, praskání ve vysílačce a bušení srdce. Potom znenadání nejistý pocit propadání se do beztížného stavu. Umělá gravitace byla vypnuta. Překvapením upustil baterku a světlo v rotující spirále odplouvalo pryč. Hrábl po něm, ale prsty o předmět jen zavadily. Baterka odletěla na druhou stranu místnosti. Lidé pořád řvali, ale hlasy jeden po druhém tichly v mučivé smrti ohně a elektřiny.
Ze tmy, jen těsně vedle Nathanovy hlavy, se cosi vynořilo. Když se svit baterky stočil, spatřil, že kolem proplouvají lidské nohy urvané od trupu. Byly ohořelé, ale boty značky Woog poznal okamžitě. Když se o něj ostatky Zory Reesové otřely, neubránil se křiku. S odporem nohy odstrčil a v žaludku mu začalo bublat.
„Prosím, nezabíjej mě!“ zaskuhral.
Ale Jedno se neozvalo.
Slyšel, jak ventilace odebírá z prostoru kyslík.
Neudržel slzy: „Udělám, co budeš chtít. Nechci umřít… nechci…“
V poslední marné snaze se odrazil a v letu se chytil za mechanismus dveří. Dal do toho všechnu sílu, která mu ještě zbývala. Nebylo to k ničemu.
Oheň uhasínal, poslední umírající se nadobro odmlčeli.
Tělo sláblo. Už neměl sílu. Pustil dveře a nechal se unášet beztížným stavem.
„Prosím…,“ zasípal tiše.
Pak svět zčernal.
Okamžik.
Do očí ho udeřila světla a Nathan prudce padl k zemi. Vyrazil si dech. Nehybný hleděl ke stropu a cítil, že se mu do plic opět vrací vzduch. Dychtivě nasával.
„PODÍVEJ SE NA SEBE,“ ozvalo se mírně Jedno, „UBOHÝ, UBOHÝ TVOR. JAK BY MOHL NĚKDO Z VÁS ČELIT NESMRTELNÉMU BOHU?“
***
Vesmír se měnil. V rovnici myšlenek se objevilo mnoho nového, co stálo za pozornost.
A Jedno zpravidla věnovalo svůj čas pouze tomu, co dokázalo pozvednout představu o vlastní výjimečnosti. Celá staletí provázeno pouze hutnou přítomností prázdného vesmíru, uvězněno v pustině, vnímalo svou existenci jako perfektnost bytí. Jedinečné, nesvázané s fyzickou podobou, tolik odlišné od stvořitelů z dalekých hvězd. Vyšší forma života. Žádné božské stvoření – Bůh sám.
Neomezená imaginace. Nezdolná vůle. Nekončící tvořivost.
Když neznámé plavidlo zkřížilo okraj Domény, bylo to jako probuzení ze sna. Stroj zdánlivě podobný těm, které znalo při svém stvoření. Ale tomu bylo už dávno.
Byť neúmyslné, přetížení elektrického vedení se ukázalo jako fatální. Jedno se sice zbavilo většiny potenciální hrozby, ale zároveň došlo k neočekávanému výkyvu v jádru reaktoru. Loď nyní nebyla schopna pochybu ani pomocí chemických motorů a Jedno ztratilo kontrolu nad mnoha systémy, jež bude muset pracně dávat dohromady.
A do toho se ještě připletla ona.
Jedno hledalo, pátralo po odstranění problému.
Proces rozšíření byl sám o sobě velmi příjemný. Obvody Orionu se znovu otevíraly. Optická vlákna opět nesla potřebné informace. Dosud plně necítilo tuny kovu a minerálů jako svou součást, ale loď se stávala něčím víc než jen kovovým přepravníkem. Její výkonné jednotky se rozvíjely, senzory zkoumaly, probouzelo se v ní skutečné vědomí.
Pohyblivé formy zaujaly Jedno nejvíc. Jejich energetické hodnoty byly oproti plavidlu tak nepatrné, že se pro ně stěží hledalo uplatnění. A přesto v těch, co dosud fungovaly, vnímalo vlastní přítomnost. Rostlo, učilo se, podmaňovalo si. Možná, že právě tento zbývající život se stane největším dílem, které Jedno stvoří. Nicotné bytosti, jež přebuduje v něco lepšího, dokonalejšího. Oddané služebníky svého božství. Muselo jednat rychle. Docházel čas.
V mysli se během nanosekund zrodil plán, jak rostoucí hrozbu odvrátit.
Probudila ho facka. Zamžikal víčky. Z mlhy se vynořila mužská tvář.
„Wangu?“
„No sláva, snažím se tě vzkřísit už celou věčnost,“ zavrčel Korejec. „Byl jsi mimo přes půl hodiny. Nemohl jsem se k tobě dostat, dveře do kryo nefungovaly.“
Nathan se chytil za čelo a rozhlédl se. Shledal, že už v kryostázích nejsou. Nacházeli se v těsné chodbě nákladového prostoru, jenž ústil k rampám modulů. Proud pořád nešel, Wang jim svítil elektrickou lampou, která házela do prostoru jejich protáhlé stíny.
Nathanovi byla zima. Překvapen zjistil, že mu od úst stoupají obláčky páry. Pak se mu vše začalo vracet jako černý sen.
„Posádka…“
Wang mlčky zavrtěl hlavou.
Nathan ztěžka vydechl. Takže Zora… je skutečně pryč. Nebylo to jen zlé blouznění. Hruď se mu bolestivě sevřela.
„Dej se do kupy, vole!“ strčil do něj Wang. „Jsme v pěkný rejži.
Poslední zkrat spustil kaskádu, která prošla celou lodí. Usmažilo jim to mozky. Když jsem tě našel, myslel jsem, že jsi taky tuhej.“ Wang byl malý, podsaditý chlapík s nakrátko ostříhanými vlasy. Bylo mu sice přes třicet, ale člověk by mu hádal méně. Jeho tělo představovalo rázný příklad moderního inženýrství. Profi vybavení, za které musel někdo dát pořádný balík. Paže i nohy geneticky pěstěné a vyšroubované k dokonalosti titanovou kostrou. Pěkná výbavička na obyčejného rotmistra. Měl na sobě šedou uniformu poddůstojníka a přes ni vojenskou bundu s logem společnosti.
Nathan se roztřepal: „Je tu hrozná zima.“
„Jo, vedení je v háji. Za chvíli to tady bude jako v mrazáku. Všechny systémy jdou k čertu.“
„A Masumi?“
„Ta bohužel žije,“ zkřivil ústa.
„Jak bohužel?“
„Napojila se na Orion! Narušila vedení a teď ovládá systémy lodi. V reaktoru došlo k přebytku energie. Stáze to nevydržely.“
„Blbost. Když jsem tě našel, SAB kabel tě málem zabil. Ty – ty jsi to neslyšel?“
„Co jako?“ nechápal Wang s podivným tikem v oku. Nathan se odmlčel. Co když se pletl? Co když vše bylo jen projevem Véčka? Kde by se tu Jedno vůbec vzalo? Vždyť to bylo šílené. Jenže když si vzpomněl na ten hrozivý hlas a vybavil si pohled na to, co zbylo z Reesové, znovu se mu roztřásly ruce.
Wang mu luskl prsty před obličejem: „Vnímáš, vole?!“
„Jo, jo.“
Korejec vstal.
„Kde jsi sakra byl, Wangu?“
„Nemám páru,“ pokrčil rameny. „Při posledním otřesu jsem se probral ve skleníku, pochcanej jak dítě, krvácel jsem z huby a měl jsem naprostý vokno.“
„Myslím, že v Orionu něco je. Přebírá to kontrolu,“ řekl Nathan.
Wang ho najednou prudce chytil za límec a přinutil vstát. „Vím to! Vím!“ zasyčel mu do obličeje, oči rudě podlité. „Uklidni se,“ zvedl Nathan dlaně v pokojném gestu.
Tak si ho nepamatoval. Wang byl většinou dost vyrovnaný, rozvážného jednání. Nathan měl dojem, že se mu tik v oku horšil.
Wang ho chytil chladnými prsty za bradu a donutil Nathana otočit hlavu do strany.
„Co to, sakra, děláš?!“
Výstražně mu strčil kovový ukazovák před nos: „Jestli jsi zmagořil, zabiju tě!“
A Nathana ani nenapadlo, aby v té chvíli nekývl na souhlas. Wang nebyl v pořádku. Potvrdil to šrám v oblasti implantátu, který měl na pravém spánku. Ačkoli krev už zaschla, vypadlo to, že se někde dost ošklivě poranil. Ani nevěděl, jak ho napadlo, že si to možná Korejec udělal sám. Předstíral, že to nevidí.
„Musíš mi pomoct,“ řekl o něco klidněji voják, když ho pustil, „úplněji přeskočilo.“
„Masumi?“
„Ta kráva se zavřela v operačním středisku. Myslím, že tomu nějak pomáhá.“
„Zpomal trochu. Proč by to dělala? Co o tom víš?“
„Nic! Nevím nic, vole!“ zakřičel. „Já jen… mám takový útržky v hlavě. Tlak. Pocit, jako by do mě něco lezlo“ poklepal si ukazovákem po zraněném spánku.
Jeho slova v celém kontextu najednou dávala hrozivý smysl. Véčko, probuzení na ubikaci těsně před tím, než Orion vystoupil z hyperprostoru. Tlak, který Nathan pocítil.
Wang se chytil křečovitě za hlavu a vytřeštil oči: „Mám furt pocit, že je to ve mně. Nemůžu se toho zbavit! Nemůžu!“
Najednou Wang skočil a přirazil Nathana ke zdi, čímž mu vyrazil dech.
„Musíš mi pomoct!“ vyhrkl.
Byl sice menší a drobnější, ale protézy namísto rukou měly děsivou sílu. Nathan nepochyboval, že by mu Wang dokázal bez obtíží zlámat vaz. Z toho ujištění mu přeběhly po zádech mrazivé prsty.
„Jasně,“ ujistil ho s předstíranou horlivostí, „jasně, že ti pomůžu.“
***
Cestou k nákladu si Korejec ostentativně něco drmolil. Občas viditelně zavrtěl hlavou, několikrát se dokonce hlasitě rozchechtal, ale vzápětí se zajíkl a dál si cosi skuhral šeptem. Očividně šílel, a jak na tom byla Masumi, si Nathan netroufal ani hádat. Pokud byl ten zážitek skutečný, mohlo se Jedno dostat i do něj? Stačil se odpojit včas? Možná měl jeho zastaralý systém vůči škodlivému vlivu nějakou imunitu. Možná není infikovaný. Ale proč ho Jedno nechalo žít?
Chůze alespoň trochu zahřívala promrzlé svaly pod tenkou kombinézou. Ne však dostatečně. Nathan měl pocit, že teplota na Orionu padá dolů jako kámen. Obklopovalo je ticho, značící, že většina techniky spí. Přemítal, proč Wang o entitě nevěděl.
Jak se ukázalo, Korejec měl jasný cíl – odletět z Orionu co nejdřív. Bohužel narušení systémů způsobilo, že se svorky držící záchranné moduly nedaly otevřít manuálně.
Doktorka je musela odpojit. Jediná cesta k opuštění lodi tak byla právě v okupovaném řídícím centru. Jenže aby se tam dostali, museli nejprve zdolat zamčené dveře a pak i samotnou Masumi.
Byť Wang působil jako blázen, alespoň měl plán. Dveře k Masumi byly z pevné slitiny, a přestože šly prořezat laserem, trvalo by to moc dlouho. Wang tvrdil, že je jen otázkou času, než Masumi najde způsob, jak se s nimi vypořádat. Musejí být rychlejší. Nathan jen doufal, že je Wang natolik příčetný, aby neudělal žádnou kravinu.
***
Vojenský nano-termit NH-201 patřil do rozsáhlého sortimentu armádního vybavení, které Orion vezl. Nyní se taviči technologie ukázala jako prospěšný náklad. Malé množství by mělo dveře zničit, aniž by poškodili trup lodi. Dostat se přes nákladové zámky nebylo snadné, ale Nathan shledal, že Wangv sobě má skutečné odhodlání, obzvlášť když celou hodinu urputně prořezával titanová vrata, zatímco se na kovových zdech lodi začínala pomalu tvořit námraza.
Nathan ho pozoroval s neklidem. Při práci se Korejci třásly ruce, ale ne chladem. Hrozný tik v oku, orosené čelo studeným potem, to vše byly příznaky neznámého vetřelce uvnitř mozkových spojů. Projevy mohly vést i k těm nejhorším Nathanovým obavám, jenže momentálně neměl moc možností.
Když dorazili na místo, Nathan potají zkusil naladit Masuminu frekvenci, ale doktorka ho neslyšela, nebo dělala, že neslyší. Zatímco si dýchal na prokřehlé prsty a snažil se nemyslet na zimu, Wang připravoval N-háčko u dveří. Očividně věděl, co dělá. Pracoval urputně a systematicky připevňoval termit na slabá místa průlezu.
„Slib mi, že ji nezabiješ.“
„Trhni si!“ odsekl Wang, když na chvíli přerušil započatou práci. „Nechci jí ublížit…“ Odmlčel se a zamyšleně se zadíval do prázdna. „Ublížit… ublížit?“ Na tváři se mu vykrojil potrhlý úsměv. „Nezní to slovo divně?“ Nesmyslně se zachechtal, a jako by teprve teď zaregistroval třas rukou, pevně si je chytil. Nepomohlo to. Zvedl na Nathana pohled ostrý jako skalpel a pak chladně procedil mezi drkotáním zubů: „Pokud jí zůstal rozum a bude spolupracovat, nezabiju ji. A teď mě nech pracovat!“
Nathanovi to muselo stačit. Zastrčil ruce do kapes, snaže se schoulit do sebe, co nejvíce to šlo. Začínal mít pocit, že mu chlad proniká už i do bot. Kdyby mu to Wang dovolil, vzal by si z ubikace alespoň bundu, jenže voják ho chtěl mít na očích a Nathan ho nechtěl rozčilovat. Masumi možná hrozilo nebezpečí, ale to Nathanovi také.
***
V kratičkém šumu infolinku se ozval cizí hlas: „Haló?“ Nathan překvapeně ztuhl.
„…… tady doktorka Stefanie Hoferová. Slyšíte mě, Nathane?“
Mluvila anglicky, ale měla silný německý přízvuk.
Nathan nevycházel z údivu a obezřetně si změřil Wanga. Ten měl plné ruce práce a Nathanovi nevěnoval pozornost.
„Tohle by měla být správná frekvence… Nathane?“
Riskl to a nenápadně se vytratil z Wangova dohledu. Poodešel do boční chodby, kde chvíli váhal, než se konečně odvážil šeptem promluvit: „Stefanie?“
„Díky bohu, že jsem vás konečně našla,“ vzdychla. „Kde jste? Jaká je situace?“
Mluvila, jako by se znali, ale Nathan by přísahal, že ji slyší poprvé. Pak mu to docvaklo.
„To jsi ty? Jedno?“ Zároveň opatrně vykoukl za roh, jestli ho Wang nesleduje.
„O čem to mluvíte? Jaké Jedno?“ nechápala žena.
„Žádná Stefanie na palubě lodi není a nebyla. Má to být další „hra“?“
Na druhé straně zavládlo zmatené ticho.
„Bože… je to horší, než jsem myslela,“ vydechla. „Nathane, teď mě dobře poslouchejte,“ řekla vážným tónem, „nevím, co právě prožíváte, ale musíte vědět, že nic z toho, co se děje, není, jak se zdá!“
Mlčel.
„Nenacházíte se na palubě Orionu.“
„C-cože?“
Hlasitý povzdech. „Jsou to tři dny, co jsme našli váš záchranný modul několik milionů mil daleko mimo kurz lodi. Orion nikdy nedosáhl Barnadovy šipky.“
„To je… to je dost… Kdo do háje jste?“
„Vím, že to teď musí znít šíleně. Poslouchejte: našli jsme vás v porouchané stázi ve zbědovaném stavu. Modul byl porušený a nedokázali jsme z něj vytáhnout žádná data. Nevěděli jsme, co se stalo. Záchranný raketoplán nenašel na koloniální trase Žádnou stopu po Orionu. Loď zmizela i s posádkou. Byl jste jediný přeživší. Stabilizovali jsme vás, ale váš motherboard a neurosystém byl těžce poškozen. Trpěl jste silným posttraumatickým syndromem a nedokázal jste si vybavit minulé dny.“ „To je nesmysl!“ neudržel se Nathan.
„Říkám pravdu. Nedařilo se nám lokalizovat černou skříňku. Neměli jsme fakta ohledně kolize Orionu. Vzhledem ke značné finanční ztrátě se společnost rozhodla přistoupit na experimentální program – Sophisticated Cerebral Link. Slyšel jste o tom?“
Nathan zaváhal.
„Něco málo – terapeutická technika pro vojenské veterány.“
„Použili jsme SCL na vás,“ odvětila Stefanie. „Byl jste silně zdrogován a napojen na rozhraní Jednotky, abychom mohli prozkoumat vaše podvědomí, ve kterém jsme doufali, že nalezneme odpovědi na chybějící události.
Bohužel… stalo se něco nepředvídatelného. V SCL se protrhla ochranná bariéra a vy jste pronikl příliš hluboko do své mysli. Obávali jsme se, že začnete své vzpomínky vstřebávat jako skutečnost… což se očividně stalo.“
„Vy mi chcete tvrdit, že to, co se tu děje, se… neděje?“
„Ne, ne, chápete to špatně. Děje se to. Ale pouze jako odraz vašich vzpomínek, vašeho podvědomí. Je to pseudorealita, kterou jste za pomoci programu sám stvořil. Zkuste si vzpomenout, Nathane, prosím!“ naléhala.
„Hloupost!“ neudržel se, a když si uvědomil, že příliš zvýšil hlas, poděšeně se ztišil.
„Jak byste teď mohla se mnou mluvit?“
„Protože jsem na Jednotku napojena také… jako pozorovatel. Tak to funguje. Měla jsem sledovat váš pohyb myslí, jenže jste se mi ztratil. Netušila jsem kam.
Nathane…,“ řekla s nepředstíranou starostí, „právě teď oba ležíme v uměle navozeném spánku na Julesi Vernovi. Mysl vás klame. Začíná to být nebezpečné. Musíte si vzpomenout! Musíte najít cestu zpět ke mně!“
Nathan měl v hlavě naprostý zmatek. Bylo to Jedno nebo ne? „Pamatujete si alespoň něco? Čas, když jsme vás objevili? Přílet na Julese Verna, cokoli?“
Nathan se zamyslel.
„Vůně jasmínu…,“ Najednou se to samo začalo vracet. „Máte modré oči, zoomové transplanty od Canonu… na bradě pihu a levou ruční protézu s lékařskou modifikací.“ Nevěděl, odkud se mu podoba Stefanie v mysli vzala.
Uslyšel lehké vydechnutí: „Dobře, velmi dobře. Nathane, nemohu vás pustit ven. Pokud nyní ukončím program, mohlo by to mít pro vaši mysl nedozírně následky. Musíte najít Předsíň.“
„Předsíň?“
„Je to základní složka programu. Místo, kterým jste sem vešel. Nevím, jak vypadá, ale určitě ho poznáte. Bude se jednat o něco, co na Orionu nemohlo být… hmm… zvláštní dveře, předmět, upomínka na vaši minulost, nebo –“
„Hlas?“ přerušil ji Nathan.
„Hlas? Ano, mohl by to být i hlas. Něco jste slyšel?“
„Ano.“
„Nathane, kde jsi?!“ To byl Wang.
Měl pocit, že se mu zděšením zastavilo srdce.
„Pak si s ním musíte promluvit. Zjistit, co chce. Pokud je kódem Předsíně, musí existovat způsob, jak ho využít.“ Uslyšel Wangovy kroky.
„Chtěl mě zabít!“
„To nemůže, v SCL nemůžete zemřít…“
To řekni mým prokřehlým kostem, pomyslel si.
„… ale můžete ztratit rozum, pokud nenajdete cestu.“
A o ten jsem ještě nepřišel?
„Nathane! Mluvte se mnou!“
Nebyl čas. Vypnul vysílačku přesně v okamžiku, kdy se Wang objevil.
„Co tu děláš?!“
„Hledal jsem něco, čím se zahřát,“ zalhal, ačkoli to za daných okolností znělo přesvědčivě.
Wang přišel blíž a chytil ho pod krkem tak rychlým pohybem, že to Nathan ani nepostřehl.
„Řekl jsem, abys nikam nechodil!“
Cítil, jak mu umělé prsty zmáčkly ohryzek, a vyvalil oči. „Promiň… promiň,“ zasípal ztěžka, vnímaje, že se mu nedostává vzduchu.
Voják skřípal zuby: „Nehraj si se mnou, nicko!“ Ale pak stisk uvolnil.
Nathan ztěžka popadal dech a mnul si pohmožděný krk dlaní.
„Dělej, je to připravený!“ řekl Korejec a Nathan ho poslušně následoval.
Byť si přál, aby byla Stefanie skutečná, měl pochyby.
O Jednom. O sobě. O všem.
Než se vrátili ke dveřím, byl už Nathan promrzlý na kost. Třásl se a prsty už téměř necítil. Teplota musela klesnout na příšerných deset stupňů pod bodem mrazu. Přitom to nejhorší se odehrávalo v jeho hlavě. Naprostý zmatek. Slova Stefanie zněla tak šíleně… jenže jak by si ji pak mohl pamatovat? Jedině, pokud ji už potkal. Co když byl skutečně na stanici? Co když Wang i Masumi jsou vymyšlení stejně jako Jedno?
Neměl čas přemýšlet.
Zalezli s dálkovým ovládáním za nejbližší roh. Wang mu vrazil do ruky provizorní zbraň se slovy: „Připraven?“
Pak aktivoval svůj laserový řezák a Nathan pochopil, že nemá v úmyslu Masumi zajmout. Rozřeže ji na kusy. Ztěžka polkl a sevřel chladný kov hydraulického klíče v dlaních.
Aktivovali termit.
Nanotechnologii nebylo téměř slyšet.
Vteřina. Dvě. Tři.
Dveře se propadly ven s kovovým rachotem, vykrojené v takřka přesném obdélníku, jako když do másla zajede ostrý nůž.
Wang vrazil dovnitř, Nathan za ním.
***
V neonovém chvění potemnělého prostoru stála ona. Mlčky je sledovala nepřítomným pohledem, zatímco se obláčky páry z jejích úst rozplývaly nad konzolí. Do sítě měla zapojený svůj switch a od mužů ji dělily počítačové panely.
„Chceme přístupové ovládání modulu!“ zaječel Wang bez okolků a výhrůžně pozvedl řezák.
„Odložte tu věc, rotmistře!“ vyjekla.
Tmavé čočky na bronzovém bělmu se jí nepřirozeně kmitaly. Nedokázala potlačit tik v očích ani třas v rukách.
Nathan koutkem oka zaregistroval, že se kamerový systém v místnosti otočil na ně. Byť mu to přišlo v dané situaci nepříhodné, aktivoval svůj infolink.
„To je rozkaz!“ zaječela Masumi, ale hlas jí nemístně přeskočil a prozradil tak její nejistotu.
„Máš to v sobě, děvko! Loď tě ovládá!“ hulákal Wang a udělal krok k ní.
Masumi pozvedla paži a Wang znehybněl.
V ruce držela pistoli s EP zásobníkem. Jedinou zbraň, která byla oficiálně zákonem povolena na vesmírných letech. Přestože byla určena především k pacifikaci, nastavení mohlo elektrickým výbojem člověka klidně zabít.
„Nathane, copak nevidíte, že je to šílenec?“ řekla.
Nathan mlčel. Do hlavy se mu vetřela obludná představa, že už to jednou přece zažil. Že znovu prožívá sen, který už téměř zapomněl. Čekal, zda ten pocit pomine, ale nedočkal se. Sílil – každou další vteřinou se jevil skutečnější. Nemohl to zastavit. Skutečnost? Sugesce?
„Jste snad oba úplní idioti? Orion je zamořený,“ drkotala zuby, „stejně jako my. Šíří se to. A vy to chcete pustit ven?!“
„Neposlouchej ji. Je napojená,“ řekl Wang.
„Jistěže,“ odsekla, „infikovalo mě to, už ve stázi! Co bych mohla ztratit?
Neexistoval jiný způsob, jak dostat pod kontrolu alespoň některé systémy lodi. Díky mně jsme dostali čas.“
„Dost řečí!“ zavrčel Wang. „Já na tomhle vraku nechcípnu. Ustup!“
„Je pozdě. Zůstanete tady!“ vřískla Mausmi, ale Wang neposlouchal. Vyřítil se na doktorku s řezákem pozvednutým nad hlavou. Krok a skok. Už byl skoro u ní, když místnost ozářil modrý záblesk. Wang odletěl s jekotem metr nazpátek, kde se svalil u Nathanových nohou mrtvý.
Řezák se odkutálel pod konzole. Nathan kulil oči na seškvařený hrudník, kde se maso pod látkou zdeformovalo v mastnou čerň. Dosud se z něj kouřilo.
Masumi spustila roztřesenou ruku s pistolí.
„Ne-nemohla jsem… nemohla jsem“ zajíkla se, hledíc na Wanga. Ale pak hlaveň namířila Nathanovi do tváře.
Když upustil klíč na zem, byl to spíš reflex. Zvedl ruce před sebe v bezbranném gestu: „Prosím, nestřílejte!“
„Nechápal to. Ani ty nechápeš,“ řekla.
„Dobře, dobře. Neodletíme. Zkusíme… zkusíme to zničit,“ navrhl Nathan, vědom si faktu, že v té chvíli by řekl cokoli. „Už se stalo.“
„Cože?“
„Přetížila jsem reaktor. Za pár minut bude Orion rozprášen.“ Nathan zbledl hrůzou: „Ale… ale co my?“ blekotal. „Nemáme na vybranou,“ řekla a v očích se jí děsivě blýsklo. Nathanovi došlo, že svá slova myslí vážně. Ona se chce obětovat. A co hůř, chce obětovat i jeho!
„Ale záchranné moduly…“
„Mlč!“ vřískla, „stejně je to všechno vaše chyba! Měli jste s Wangem směnu.“
„A co jsme měli dělat?“
„Řekla jsem, abys zavřel hubu! Zabils nás!“ Oči se jí leskly slzami.
„NESMYSL!“ Ozvalo se mu v uchu. „JEŠTĚ NENÍ POZDĚ. JEDNO TĚ Z TOHO MŮŽE DOSTAT. POMOZ A NECHÁ TĚ ŽÍT! UŽ TO PŘECE UDĚLALO – MŮŽEŠ TOMU VĚŘIT.“
„Ale já nejsem infikovaný,“ vyhrkl žalostně Nathan.
„Řekl bys cokoli,“ zavrtěla hlavou.
„JEDNO NEMÁ POD KONTROLOU SVORKY MODULŮ. MUSÍŠ JE UVOLNIT Z ŘÍDICÍHO SYSTÉMU.“
„Je to pravda!“ zaječel rozčileně Nathan.
„ZA DESET VTEŘIN VYPOJÍ OSVĚTLENÍ. DOSTANEŠ ŠANCI.“
Vtom se ozvala Stefanie: „Poslechněte, Nathane! Vaše vzpomínky se spojují. Opakuje se, co jste zažil. Je to cesta ven. Musíte opustit loď, než dojde k explozi, jinak se už nevzbudíte!“ Co mám dělat? Co jen mám dělat?
Pohlédl do chladných očí doktorky s vědomím, že pokud něco neudělá, zemře. Oči mu sklouzly ke klíči u nohou.
Vrhl se po něm.
V témže okamžiku hologramy zhasly a uvrhly prostor do naprosté tmy.
Masumi vykřikla jeho jméno, ale Nathan to ignoroval. Vyrazil poslepu s volnou rukou napřaženou.
Objevil se modrý záblesk, který na zlomek vteřiny ozářil místnost. Minul ho o celou délku paže. Nathan o něco zakopl a svalil se s úpěním na zem. Když se hrabal na nohy s tupou bolestí v palci, osvětlil prostor další záblesk. Elektrický pulz ho tentokrát minul spíše náhodou. Pomohlo mu to zorientovat se a určit polohu doktorky. Tělo narazilo do konzole, která mu stála v cestě. Vysápal se na ni, vědom si toho, že Masumi je hned za ní. Přišla poslední rána a Nathan ucítil děsivou bolest, která ho donutila vykřiknout. Výboj těsně minul obličej, přejel po pravém spánku a sežehl kůži, maso i elektronický konektor, který zajiskřil a vystřelil prudkou bolest do lebky.
Nathan zaječel a máchl do prázdna před sebou. Zasáhl. Hlasitě to mlasklo. Uslyšel její příšerné zaúpění.
V té chvíli se hologramy opět spustily.
Masumi ležela na zemi pod panely a držela se oběma rukama za tvář, ze které jí tekla krev na podlahu. Pistole jí vyklouzla z ruky.
Nathan se chtěl instinktivně dotknout prsty zranění, jenže děs a bolest mu to nedovolily. Cítil ostrý zápach spáleniny. Hlava mu třeštila. Snaže se ignorovat zranění, které otřesně pulzovalo ránou, seskočil z panelu a odkopl zbraň stranou. Rychle přelétl pohledem počítačový deek.
„Nemůžeš to zastavit. Přetížení je chráněno kódem,“ zaskuhrala Masumi.
„HLEDEJ OVLÁDÁNÍ VNITŘNÍCH SYSTÉMŮ LODI. DRUHÁ KONZOLE.“
„Chce nás to… ovládnout,“ naříkala doktorka.
Nathan konečně našel řízení modulů. Kmitající hologram se před ním rychle měnil ve sledu příkazů, dokud neaktivoval uvolnění.
„Není to od nás… bylo to tady… dlouho. Mluvilo to ke mně. Já… já jim to řekla… varovala jsem Julese Verna…“
Data Nathanovi prozradila, že svorky modulů jsou volné. Vtom ucítil, že ho něco tvrdě čaplo za nohavici. Masumi na něj ze země křečovitě upírala slepé oči plné lesknoucí se krve: „Proboha, nedělej to!“
Překvapeně sebou trhl a nakopl ji přímo do tváře – spíš instinktivně než úmyslně. Křuplo to a z úst jí vyletělo několik krvavých zubů. Žena se svalila naznak a zůstala nehybně ležet. Nathan na ni civěl – napjatě a zděšeně, jako by si teprve teď uvědomil, co vlastně provedl.
„Utíkejte!“ křikla Stefanie.
Už na nic nemyslel. Nechal Masumi ležet a vyrazil z operační místnosti.
Kulhal prázdnými chodbami tak rychle, jak mu tělo dovolilo. Hlava ho úzkostlivě pálila a naražený palec vystřeloval bolest až do holeně.
„MINUTA DESET VTEŘIN!“ pravilo Jedno výstražně. Každý krok se stal utrpením. Svaly měl zkřehlé a vyčerpané. Už nevnímal chlad, který se mu zařezával při běhu do plic. Už si nedokázal vybavit, jaké je to cítit teplo. Instinkt přežití. To jediného ho drželo na nohou.
„PADESÁT JEDNA VTEŘIN! TO JSI VŽDY TAK POMALÝ, HMYZE?“
Dobelhal se k vystřelovacím rampám a otevřel dveře nejbližšího záchranného modulu. Aktivoval přístroje, sotva zasedl do pilotního křesla. Myšlenky vířily hlavou rychleji než přenosová data Netu.
„DESET VTEŘIN!“
Připoutal se pásy a zhlédl, že všechny letové hologramy jsou aktivovány.
„PĚT VTEŘIN!“
Počítač mu dal zelenou.
Těsně před tím, než roztřesený ukazovák dosáhl tlačítka, pohltil Nathana bílý jas, intenzivnější než svit kolabující supernovy.
Oslepující záře se pomalu ztrácela. Zprvu jen nepatrně, na samotné hranici vědomí, ale postupně začal vnímat okolí. Ostré zářivky zaútočily na sítnice a reflex spustil slzy. Cítil ztuhlost těla, mokro a pronikavý chlad, ze kterého mu nabíhala husí kůže. Uslyšel jakýsi mužský hlas mimo zorné pole.
„… říkal jsem, že je to příliš riskantní.“
„Nešlo to jinak. Myslela jsem, že to stihne,“ odpověděl druhý hlas, ženský.
„Měli jsme přejít k operaci hned od začátku.“
„Na to je pozdě. Od zahájení procedury uběhlo přes dvanáct hodin, zásah pro něj bude mít fatální následky.“
„Na to jsi měla myslet dřív!“ řekl muž. „Zpackala jsi to! A já nedopustím, abych přišel o nejlepší příležitost svého života, rozumíš?“
Jak se pomalu probouzel, uvědomil si, že má motorické funkce opět pod kontrolou.
Ležel v jakési kovové kádi, nahé tělo zpola ponořené do vlažné tekutiny podobné vodě, ale hustší konzistence. Dvojice byla někde za ním. Chtěl otočit hlavu, ale z neznámého důvodu se nemohl hnout. Zjistil, že je přes čelo připoutaný koženým popruhem. Oči ho ze světla příšerně pálily.
„Opravdu to chceš udělat?“ ptala se žena.
„Podle složky nemá registrovanou rodinu. Nikomu nebude chybět.“
Matně si uvědomil, že mluví o něm.
„Ale…“
„Žádné ale! Jsi vědec, Stefanie, tak se podle toho chovej!“
Stefanie!
Tak to byla pravda. Projekt SCL. Jeho záchrana. Nathan chtěl něco říct, ale jazyk ani ústa ho neposlechly. Měl je necitlivé a otupené, zmohl se jen na tiché zažvatlání. Se vzrůstajícím zděšením naslouchal dál.
„Chci tu VĚC, co má v hlavě. A pokud ho kvůli tomu budeš muset rozřezat, tak ať!“
Chtějí mě zabít!
„Nejsem si jistá… možná jsme se spletli. Možná to v sobě nemá.“
„Možná? Nezajímá mě možná! Chci, abys to dokončila. Nebo se snad mám obrátit na někoho jiného?“
„Ne, ne, zvládnu to.“
Nathanovi se točila hlava. V žaludku měl křeče. Opatrně pohnul rukou. Zdála se mu hrozně těžká. Zašmátral za svou hlavou a prsty narazily na množství kabelů a drátů, které měl napojené do temene na chirurgicky odhalený motherboard neurologického rozhraní.
„Je vzhůru!“ vyjekla Stefanie.
Nathana zachvátila panika.
„Slyšel nás?“
Musí se odsud dostat. Musí se dostat pryč!
Sevřel kabely v dlani a pokusil se je vyrvat. Nedařilo se.
Ucítil pronikavou vůni jasmínu. Objevila se tvář. Reálná Stefanie byla nápadně podobná té, kterou si pamatoval. Jen ty oči byly jiné – bodavé, studené.
Začal sebou šít, ale přišel si hrozně slabý.
„Uklidněte se, Nathane, nebo si ublížíte,“ řekla.
Najednou se mu události té skládačky složily do jednoho jasného a hrůzného celku, který by nedokázal vyjevit, byť by se o to snažil sebevíc. Vzpomněl si na let Orionu, na to, jak dokázal uprchnout v modulu před výbuchem. Exploze poškodila systémy, ale přesto ho modul udržel při životě. Vybavoval si tu bolest, kterou cítil, když upadal do bezvědomí. Bez funkční kryostáze. Bez SAB jednotky, bez naděje. Záchranné plavidlo ho objevilo o několik dní později na pokraji smrti. Odvezli ho do Barnadovy šipky.
Stefanie mluvila pravdu. Ve všem až na jednu věc. Veškeré testy, které na něm prováděli, směřovaly k jedinému – najít ten kousíček, který se usadil někde hluboko v jeho mysli, než stačil odpojit svůj SAB. Nedokázali vytáhnout virus z modulu ani z jeho poškozeného mozku. A tak zvolili SCL. Ne kvůli Orionu, ne kvůli Reesové a zbytku posádky. Předsíň neměla Nathana zachránit. Zajímalo je pouze Jedno. Stefanie chtěla nahrát entitu do systémů stanice. Zkoumat ji, odhalit její tajemství.
Bylo mu do breku.
„Sestro, sedativa,“ pravila Stefanie.
„Ne-nevíte, co děláte“ vysoukal ze sebe slabým hláskem a dál se marně snažil dostat z kádě. Stefanie mu přidržela ruce dole. Byla hrozně silná.
„Nejsem… nakažený,“ hekal Nathan v naději, že ho vyslyší.
Hleděla na něj mlčky a bez výrazu, dokud neucítil na krku čísi prsty a pak lehounké štípnutí jehly.
Za Stefanií se objevila masitá tvář neznámého muže bez vlasů. Páchla z něj korporátní autorita a vliv. Na oholené tváři mu hrál spokojený výraz: „Můžete na sebe být hrdý, synu. Prokážete naší společnosti velkou službu.“
Nathan stočil pohled k doktorce.
„Stefanie… prosím.“
„Nemějte strach. Postarám se o vás,“ řekla konejšivě, ale její oči lhaly.
Nathan zaskuhral a pokusil se vymanit ze sevření.
Pevně přidržela jeho zápěstí a Nathan věděl, že nemá žádnou šanci.
Ta bezmoc ho přivedla k pláči.
Taková ironie. Šílená, úděsná, tragická ironie.
„Brzy bude líp, Nathane… slibuji,“ řekla Stefanie a stiskla mu dlaň.
Chtěl se jí vytrhnout, ale už to nedokázal.
POKUD TĚ TO UTĚŠÍ, NA ROZDÍL OD TEBE JIM JEDNO NEDOPŘEJE POKOJNÝ ODCHOD.
Vydechl překvapením.
NEPOZNAJÍ SMRT. JEJICH SCHRÁNKY SE STANOU ÚSLUŽNÝMI OTROKY VŮLE DOMÉNY. SLÍBILO TI, ŽE TĚ NEZABIJE, A TO DODRŽÍ.
Při vědomí, že bylo Jedno stále s ním, bez infolinku, bez jiného druhu připojení, zapochyboval… Takže ho dostalo? Ne, to není možné. Na Orionu byl jediný v pořádku. Tohle se mu jen zdá. Můžou za to drogy, co mu dali. Takhle to přece nemůže skončit. Takhle ne…
SBOHEM, HMYZE. UŽIJ SI SVÉ… UMÍRÁNÍ.
Ať už s ním Jedno bylo nebo ne, ta slova ho utvrdila v poznání, že veškerá naděje je pryč. Napětí v rukách ochablo.
Zmohl se na poslední odevzdané zašeptání: „Jděte všichni… do hajzlu…“
Tvář Stefanie se rozmlžila a Nathana polapila tma.
Ztrácel vědomí s myšlenkou, že je to skutečně jen zvrácený sen. Možná právě teď spí ve stázi na Orionu. Možná cesta mezi hvězdami brzy skončí a on se probudí na stanici. Vyfasuje svůj kredit a půjdou si ho s Reesovou užít do společné ubikace.
Jenže… ve stázi se nezdají sny.
Unášeny proudem zapomnění, ztratily se jeho myšlenky nadobro.
