MY neznáme smrt… pouze změnu. Jsi tak slepá, že nevidíš důležitost naší cesty?
Svět smrtelně nemocných není světem živých ani mrtvých. Je to pomalé vyprchání naděje, kterou nahrazuje sílící, bezútěšná prázdnota. A stejně jako život má i smrt svůj charakteristický zápach – Liz o tom něco věděla; v bezesných nocích, kdy v slzách lítosti i hněvu hledala poslední obranu před přijetím pravdy, kdy proklínala Boha za to, že právě jí život odepřel.
V klubu „T-Rest“ vládl hluk a shon. Taneční parket byl přecpaný návštěvníky, zatímco se z reproduktorů valila agresivní muzika dle posledních šlágrů v hitparádách. Nad hlavami davu se proháněly holografické obrazce pestrých barev – střídavě osvětlovaly rozlehlé prostory podniku pro mladou smetánku, a tu a tam zavítaly i mezi tanečníky v podobě motýlů, hejna mořských ryb nebo lidských siluet neurčitých, květinových vzorů.
Liz do sebe hodila zbytek pití a sotva si otřela rumovou kapičku z dolního rtu, už si u barmana objednala další sklenku. Tvrdý alkohol jí rychle stoupal do hlavy, za což byla momentálně velmi vděčná. Chtěla zapomenout, alespoň na chvíli. Obklopit se tím živoucím neklidem, oddat se mu a udržet ho v sobě tak dlouho, jak jen čas dovolí. V T-Restu si každý přišel na své. Zdejší pestrá nabídka zahrnovala předražené koktaily, lehké drogy, pro požitkáře byl k dispozici třeba i krek. V narůstajícím alkoholickém opojení měla pocit, že se propadá do zlého snu, noční můry, která ji pohlcovala zaživa. Barvy se rozplývaly, zvuky slábly. Ucítila vlhko pod nosem, překvapeně se toho místa dotkla ukazovákem a oči jí strnuly na šarlatově zbarveném bříšku. Ruka s cigaretou se viditelně roztřásla.
Co je kapka ve srovnání s mořem? Plamen svíce v porovnání se Sluncem? Co je myšlenka proti celé mysli?… jsi jen skomírající plamen, MY jsme žár života.
Urychleně cigaretu típla, vzala svou kabelku a spěšně se přesunula na toalety. Hlasité dunění muziky ztlumily zavřené dveře. Na prázdných záchodech si otřela nos papírovým kapesníkem a zlehka si opláchla obličej. Když se osušila, zůstala stát opřená o umyvadlo, jako by se chtěla ujistit, že ta tvář v zrcadle je stále její. Viděla jemně řezaný obličej s výraznou bradou a pohledem očí, jejichž barvu pod agresivním světlem nedokázala určit, ale věděla, že jsou zelené. Úzký nos, hladce vykrojená ústa a nakrátko ostříhané vlasy barvy rzi, které se vlivem rudých světel proměnily v oheň. Na sobě dnes měla černé šaty se třpytkami od Versace, byly kratší a vyzývavější než její obvyklý styl, také ji trochu škrtily v bocích, ale z Lizina šatníku sloužily svému účelu nejlépe. Málokdo to poznal, ale přesto, že měla na krku teprve třicítku, věděla o životě víc než druzí.
Možná to způsobil alkohol, možná jen bolest hlavy, ale opět cítila narůstající strach, jejž se tak usilovně snažila skrýt před okolím. Od poslední návštěvy nemocnice za ní přicházeli už každou noc. Paraziti, kteří se bez pozvání vkrádali do hlavy a myšlenek, škůdci požírající s pomalou, ale nevyhnutelnou jistotou její nitro, jako by byla kus tlejícího dřeva. Ta slova nepatřila jí, byla projevem podvědomí, které se znovu mamě pouštělo do boje s nepřítelem nad své síly. S nepřítelem, jehož nelze porazit.
Jakmile se vrátila k baru, nad další sklenkou váhala jen do chvíle, než si jí všiml hezký mladík jasných očí, který seděl nedaleko. Sympatický na první pohled, nejen vzhledem. Jmenoval se Victor a pracoval v oblasti holomarketingu. Celý zbytek večera jí dělal příjemnou společnost. Měla ráda muže, kteří věděli, co chtějí; ale když ze sebe ráno pod sprchou smyla divokou noc, už si na něj ani nevzpomněla.
Nespoutanost, pomíjivá, ale intenzivní vášeň – s tím, jak se měnil Lizin vnitřní svět, zákonitě procházel změnou i ten vnější; a tak Liz využila každou příležitost, která jí dávala pocit, že stále žije. Potřebovala dotyk pokožky, ruku v ruce, rty na rtech. Potřebovala útěchu a uklidnění. Nezáleželo na tom, jestli potrvá jen okamžik, i ten se mohl zdát nekonečný.
Když vklouzla do sametového županu, měla konečně čas zapnout svůj ušní implantát – zprostředkovatele nejen telefonu, ale i interního připojení k holonetu. Zařízení ji upozornilo, že má jeden zmeškaný hovor. Přesunula se do kuchyně a nechala si zprávu přehrát. Ozval se charismatický hlas muže, jehož profesionální tón stačil k tomu, aby jí byl okamžitě protivný. Člověk, který je zvyklý říkat jedno a přitom si myslet druhé.
„Dobrý den. Charles Eldred, BioTech Corporation. Máme pro vás velmi důležité zprávy, slečno Lawrencová. Z jistých důvodů není vhodné tuto záležitost řešit po telefonu. Měla byste ovšem vědět, že se týkají práce doktora Stephena Lawrence –“
Ve chvíli, kdy Elizabeth uslyšela jméno svého otce, zůstala zírat před sebe jako omámená. Že lije kávu z konvice mimo hrnek si všimla až v okamžiku, kdy začala horká tekutina stékat ze stolu na dlaždice podlahy. Rychle s konvicí ucukla a položila ji stranou na linku.
„Vzhledem k některým nejasnostem okolo Lawrencova života nepochybuji, že naše pozvání přijmete.“
I když Elizabeth neviděla do mužovy tváře, vycítila za vážností hlasu těžko skrývané vzrušení. „Setkáme se dnes ve dvě hodiny v sídle naší společnosti. Přeji hezký den.“
Ozvalo se krátké pípnutí, které uloženou zprávu zakončilo. Liz se pomalu posadila na židli a seděla tak mlčky, ponořená do vlastních vzpomínek, několik dlouhých minut. Vylitou kávu neutřela ani poté, co se oblékla k odchodu.
***
Zatímco za prosklenými zdmi lidé, podobni mravencům, pobíhali po ulicích sem a tam, v prostorné čekárně společnosti BioTech Corporation vládl klid. Zde, mezi mraky vysoko nad ulicemi, nikdo nespěchal. Střídající se hřejivé barvy podlahy i nábytku, cinkavé tóny pokojné hudby doprovázené bubláním vody v umělém jezírku, to vše vytvářelo pro hosty příjemné posezení jako stvořené ke klidu ducha i mysli. Společnost dávala každým centimetrem stavby okázale najevo svou neomylnou dokonalost. Všem muselo být zřejmé, že BioTech Corporation udává tempo současného vývoje a stojí na pomyslném vrcholu technologií nejen v oblasti biotiky. Bořila bariéry mezi možným a nemožným, mezi současným a budoucím. A jejich sloganu: „Tvoříme lepší svět“ se nedalo v dnešní době vyhnout v žádné čtvrti.
Liz pozorovala křišťálovou kupolí plující masu olejových mraků, která zabraňovala sluneční tváři, aby pronikla dovnitř. Tu a tam jí nad hlavou proletěla dopravní loď, rozvážející pasažéry po rozlehlé metropoli. Navenek působila pokojně, ale myšlenky měla neklidné. I přes tu veškerou pompéznost, se jí zdálo, že se stěny i lidé kolem mění v neforemnou šeď. Vše ztrácelo svou určitost a vzduch byl čím dál těžší. Když i v uších zalehlo a lidské hlasy okolo přešly do nesrozumitelné hatmatilky, znovu se vrátily – Hlasy – obludné v nestálosti, s jakou měnily výšku tónu. Komunikovaly jakýmsi odporným bzučením, jako by namísto hlasivek měly chuchvalec hmyzu – cvrčků nebo snad včel.
Co dává opuštěným v životě smysl? Osamění… MY neznáme význam toho slova, protože s námi není nikdo sám. Čeho se bojíš, Liz? Co je tvůj strach? Je to představa konce tvé vlastní existence? Ta však nemusí skončit. Přijmeš-li pravdu, uvidíš svět, který nabízíme.
Vlastním soustředěním je z hlavy vyhnat nedokázala. Přicházely a odcházely dle vlastních pravidel. Útěchou, byť malou, tak zůstávala skutečnost, že ji svou přítomností nikdy neobtěžovaly dlouho.
Liz po té příhodě začaly pohlcovat obrazy z dětství. Dnes už si nedokázala vybavit ten den, kdy otec odešel. Ačkoli zapomněla, nebo dobrovolně vypustila z hlavy vzpomínku na jeho odchod, dokázala si velmi dobře vybavit detaily jeho vzhledu. Ty velké ruce, jejichž součástí bylo psací pero stejně jako všechny zbylé články prstů. Blankytné oči za sklíčky hranatých brýlí. Bylo to už tak dávno, co ji opustil – bez rozloučení, bez jediného slova. Dříve chtěla věřit, že měl k odchodu dobrý důvod, dnes už věděla, že Stephen byl zkrátka bezcitný. Smyslem života mu nebyla rodina nebo vlastní dcera, ale práce a jeho experimenty. Pokud ji v něčem podporoval, pak to bylo vzdělání, jako by od Liz očekával, že půjde v jeho šlépějích bez ohledu na svobodnou volbu. Jako by i ji chtěl vytvarovat do podoby, která mu v jeho nezdravé posedlosti dávala smysl. Tak častý osud dětí výjimečných rodičů. Kéž by věděl, jak se trápila, jak moc toužila po projevu nesobeckého citu, po hřejivém objetí.
Časem ta bolest zeslábla, ale úplně nezmizela nikdy.
Z přemýšlení ji vytrhl hlas recepční: „Můžete vstoupit, slečno Lawrencová. Pan Eldred přijde hned.“
Místnost, do níž vkročila, byla překvapivě velká. Nejednalo se o kancelář, ale o halu s prosklenou galerií a dvojitým schodištěm po levé i pravé straně, které vedlo na půlkruhový ochoz. Sál byl lemován mnoha obrazy v bohatě zdobených rámech mahagonové barvy a také množstvím exotických rostlin – palem a velkých kaktusů s rudými květy. Liz došla až ke schodišti a z vyvýšené plošiny se rozhlédla po metropoli.
„Říká se, že je odtud jeden z nejkrásnějších výhledů na město.“ Mužský hlas ji přinutil otočit hlavu.
Přicházel z jiného konce haly, byl nevelký, ale krok měl pře kvapivě čiperný. Oblečen do velmi elegantního obleku s bílou košilí a manžetami na rukávech a s límečkem. Pěstěný vzhled v kulaté tváři s ustupujícími vlasy vzbudil v Liz téměř okamžitě odpor. Byl nesympatický nejen hlasem, ale i na pohled. Podle oblečení se pohyboval mezi elitou města a Liz ani na okamžik nezapochybovala o tom, že by nejraději sám chtěl mezi výkvět společnosti patřit. K tomu měl však daleko.
„Eldred,“ natáhl k Elizabeth ruku s tlustými prsty, „Charles Eldred, vedoucí vývoje technologického oddělení.“
Se společenským úsměvem ruku přijala a ucítila pevný stisk. „Dáte si něco k pití?“ začal zdvořile.
Odhadovala ho na čtyřicet, možná pětačtyřicet let. Černé lesklé vlasy, jistě uměle obarvené a sčesané dozadu, společně s jasným pohledem v masité tváři silně připomínaly fotografii gangstera ze starého filmu s Marlonem Brandem, jehož název už zapomněla.
„Děkuji, nemám žízeň,“ odmítla, přičemž se mamě snažila skrýt svou nervozitu.
„Má zpráva vás jistě rozrušila, rozumím –“ odvětil chápavě. „Nemusíte mít žádný strach, vše se dozvíte. Projdeme se?“ otázal se, ale aniž by čekal na Lizinu reakci, založil si ruce za záda a pomalu vykročil po vyvýšené galerii.
„Povězte mi, slečno, jak je to dlouho, co jste viděla svého otce naposledy?“
Otázka ji zaskočila.
„Velmi dlouho – nebylo mi ani deset,“ řekla opatrně, „Jeho zmizení všechny překvapilo.“
„Muselo to být těžké,“ mluvil starostlivě, snad aby projevil zájem, ale Liz to bylo protivné. Cítila za jeho hlasem skryté vzrušení, podobně jako když muže slyšela ve svém telefonu. „Na samotu si zvyknete,“ zalhala.
„V závěti vám přesto zanechal slušné jmění.“
„Ano, byla to sotva desetina původního majetku, ale na dnešní poměry – zbylé peníze i akcie zmizely s jeho odchodem.“ Eldred pokýval hlavou, jako by ta slova potvrzovala jeho informace.
„Váš otec si u ministerstva zajistil slušnou pozici i jméno,“ konstatoval a pak se zastavil. Elizabeth si všimla, že stojí před automatem na pití.
„Opravdu si nic nedáte? Máme tu vynikající džusy z pravého ovoce. Žádné syntetické náhražky,“ pokusil se o lehký úsměv.
Déle to už nevydržela: „Pane Eldrede – Stephen Lawrence byl pohřben před více než dvaceti lety, na osobní i právní úrovni. Oč vám jde?“
Eldred se zatvářil vážně.
„Slyšela jste někdy o projektu Roj?“ otázal se, zatímco automatu přikázal nalít ananasový džus.
„Ten název je mi povědomý.“
„Byl to velmi utajovaný projekt ministerstva obrany, který probíhal relativně dlouhou dobu. Lawrencova celoživotní práce v oboru biotiky a virtuální technologie. Váš otec projekt založil a byl také vedoucí osobností.“
Elizabeth mlčela, čekajíc, kam těmi slovy zamíří.
„Hlavní myšlenkou bylo přenesení lidských myšlenek do uměle vytvořeného kyberprostoru,“ pokračoval, „Projekt měl nahradit naše fatální neúspěchy s vývojem umělé inteligence,“ dodal a napil se.
„O tom jsem už slyšela,“ podotkla.
„Stvořit život v počítači se snažily celé generace před námi, ale doktor Lawrence šel na celou věc, dalo by se říct, trochu jiným způsobem. Byl totiž bytostně přesvědčen o tom, že je možné přenést do softwaru celé lidské vědomí. Paměť, naše touhy, přání i sny. Projekt Roj měl být revolučním systémem jak stvořit tuto inteligenci. Program, který by byl zapsán v globálním holonetu s možností vlastního rozhodování a vědomím lidské předlohy, s lidskými zkušenostmi, abstraktním myšlením – dokonce emocemi. Takový systém by nebyl omezen žádnou číselnou soustavou. Byl by naprosto soběstačný jako každý člověk a přitom by neměl ani nepotřeboval fyzické tělo.“
„Těžko si to představit,“ hlesla.
„Ministerstvo rozvoje projekt financovalo ze svého vlastního zájmu – omezeného hlediska, které mělo přinést nový druh kontroly holonetu, neboť se stále častěji stával cílem hackerů i teroristických organizací.“
Eldred vyzval Liz, aby se společně posadili na lavičku.
„Za posledních sto let jsme nikterak ve vývoji umělé inteligence nepokročili, ale projekt Roj se mohl stát odpovědí.“
„Mohl? Neuspěl tedy?“ ptala se Liz.
„O neúspěchu se nedá zcela hovořit,“ vysvětlil, „svým způsobem totiž projekt naplnil očekávání vašeho otce. Bohužel, ne jeho nadřízených.“ Eldred upil několik dalších doušků žluté tekutiny.
„I přes malé úspěchy nepřinášela Lawrencova práce slibované výsledky, nehledě na vysoké finanční náklady, které si ministerstvo nemohlo už déle dovolit. Lawrence se také v průběhu programu dostal do – jak to říci mírně – sporu o legálnosti některých svých praktik.
Nakonec dostal šibeniční termín, a když se mu ani poté nepodařilo dosáhnout uspokojivých výsledků, byl celý projekt zastaven. Asi vám nemusím říkat, že to pro vašeho otce bylo zdrcující. Jeho celoživotní práce měla být zrušena a s tím se nehodlal smířit. Když všechny kontakty selhaly, odešel. Nedokázal se spokojit s vlastním neúspěchem. Příliš té věřil na to, aby se jí vzdal. Tehdy se ztratil.“
„Když jste mi volal,“ Liz žmoulala v klíně ucho své kabelky, „tvrdil jste, že máte důležité informace –“
Eldred položil prázdnou sklenici vedle sebe a z vnitřní kapsy saka vytáhl drobný předmět. Byl to malý diktafon.
„Asi před dvěma týdny se k nám dostala tato nahrávka,“ pravil a spustil přístroj.
„Tuto cestu jsem začal jako šiřitel komerce. Byl jsem stejný jako každý druhý –“
Elizabeth ten hlas poznala okamžitě, nemohla si ho splést s jiným. Hlas Stephena – jejího otce. Najednou měla pocit, že je s nimi přítomen v hale. Ač se tomu snažila bránit, do očí se jí draly slzy.
„– věřil jsem v peníze, věřil jsem v moc, ale nechápal jsem pravidla té hry. Celou dobu jsem měl pravdu před očima, a přesto jsem ji nechtěl vidět. To, co jsem dříve považoval za své úspěchy, bylo v pravdě bezvýznamné. Jak prázdný musel být můj život? Jak prázdné jsou životy nás všech? Budu pokračovat ve své práci i bez pomoci těch byrokratů tam nahoře. Nepotřebuji je – jejich zkostnatělé myšlení, které se omezuje jen na vlastní prospěch. Teď už vím, že jsem byl předurčen a pro to naplním jejich prázdné životy – naplním život každého člověka. Stanu se tvůrcem nové budoucnosti. Svět už nikdy nebude jako dřív –“
„Zastavit,“ rozkázal Eldred přístroji a hlas v diktafonu se odmlčel.
Když viděl rozrušení, které nahrávka ženě způsobila, nabídl jí kapesník. Liz ho s vděkem odmítla a otřela si oči hřbetem ruky.
„Jak? Odkud –“ hlas se jí třásl.
„Před nedávnou dobou jsme našli v databázi naší společnosti zvláštní algoritmus. Jeho frekvence byla nezvyklá, proto si ho naši technici všimli. Nejprve jsme měli za to, že se jedná o sofistikovaný vir některé z pirátských buněk. Celý program byl vytvořen s precizností a profesionalitou, ukrytý pod vrstvou pečlivě zbudované ochrany. Obyčejný člověk by neměl šanci se k němu dostat. Našemu týmu to trvalo téměř dva týdny. Data, která jsme objevili, máte před sebou. Byly to části osobního Lawrencova deníku, které dle záznamů – pokud jsou přesné – nahrál v průběhu posledních let. Některé záznamy ale odkazují i na Lawrencovu práci ještě z dob u ministerstva.“
„Nemůže jít o podvrh?“
„V žádném případě. Něco takového by naše laboratoř odhalila.“
„Chcete tedy říct, že můj otec ten deník poslal na holonet osobně?“ řekla s ironií v hlase.
„Nechci spekulovat, slečno, ale záznamy, které jste dosud neslyšela, mluví jasně. Doktor se rozhodl pokračovat na projektu z vlastních nákladů. Je tu dokonce jistá pravděpodobnost, že váš otec stále žije,“ Eldredův tón opět zvážněl.
Elizabeth vstala a nervózně popošla sem a tam.
„To není – to není přece možné.“
„Proč by to nebylo možné? Máte před sebou jasný důkaz.“
„Ale kam odešel a proč?“
„Na otázku proč přesnou odpověď neznám, ale co se týče té první – vypravil se do Zóny.“
„Do Zóny?“ nechápala.
„Na některé otázky odpovídá Lawrencův deník, jiné jsou nám zatím bohužel skryty. Musíte ale pochopit, co to pro naši společnost znamená, slečno. BioTech Corporation má Lawrencovu práci ve velké úctě. K naší smůle se většina dát po zrušení projektu ztratila.“
To, že byla Lawrencova práce přísně tajná a tedy přístupná jen vládním orgánům, Eldreda očividně nijak netížilo a Liz nepochybovala o tom, že pro BioTech Corporation není problémem dostat se k tomu, o co má zájem. Korporace zkrátka vládly světu.
„Lawrencův odkaz má obrovský potenciál a s naší technologií a zdroji by mohlo být stvořeno něco – úžasného. Něco, co by prospělo všem lidem na Zemi,“ pokračoval Eldred.
„Tomu skutečně věříte?“
„Divíte se? Váš otec byl geniální vědec, byl výjimečný.“
Eldred se natáhl a zvedl diktafon z lavice.
„Informace z deníku jsou chaotické a nekonkrétní, nevíme tedy, kam přesně váš otec v Zóně zamířil. Ale máme indicie a tedy i kde začít.“
Liz tomu nemohla stále uvěřit, a nebo snad nechtěla uvěřit? Najednou pochopila, překvapena sama sebou, že by jí bylo milejší, kdyby se jednalo jen o další falešnou stopu, jichž se v průběhu let nasčítalo mnoho. Nemusela by se strachovat, že prožije v čase, který jí zbýval, nepříjemnou změnu. Nemusela by se zbytečně trápit.
„Byl jsem pověřen sestavením týmu, který se vydá do Zóny po Lawrencových stopách a kterému budu zároveň velet – čímž se dostáváme k tomu, proč jste zde.“
Přistoupil blíž: „Chtěl bych, abyste jela s námi.“
Překvapeně na něj pohlédla.
„Já? Jak vás to proboha napadlo?“
„Zajímáte nás, slečno. Známe vaši práci už z dob studia na Corwellské univerzitě. Pokud se jedná o trend současných virtuálních technologií, jdete úspěšně ve šlépějích svého otce. Možná o vás víme dokonce víc, než vy sama.“ A i když se Charles Eldred snažil tvářit lehkovážně, Elizabeth v té chvíli pocítila nepříjemné sevření v hrudi.
„A jak už jsem řekl, je tu možnost, že Lawrence stále žije. Z jeho deníku je zřejmé, že ve své práci pokročil dál, než by si kdokoliv z ministerstva dovedl představit. Ale také to vypadá, že – jak to říci mírně – to dlouhé odloučení ho možná částečně připravilo o rozum. Pokud tomu tak doopravdy je, můžete nám být nápomocna. Konec konců jste jeho jediná rodina.“
Eldred neřekl přímo, že by Liz použil na Lawrence jako citovou páku, ale pochopila, že právě to by mohl mít v úmyslu.
„Pane Eldrede –“
„Pro vás Charles,“ přerušil ji s úsměvem.
„Musíte pochopit, že to není tak lehké,“ neužila záměrně jeho křestní jméno.
„Pokud vás trápí váš zdravotní stav, nemusíte mít obavy.
V týmu bude kvalifikovaný lékař a nejmodernější vybavení.“
Překvapeně na něj pohlédla. Skutečně o ní věděl všechno. Vždyť to, že má zhoubný nádor na mozku, neřekla ještě ani svým přátelům. Před pár dny to nevěděli ani samotní lékaři. V první chvíli dostala zlost. Zdravotní stav byla osobní věc a Eldred neměl právo šťourat se v jejích záznamech, ale pak si uvědomila, že to není podstatné. Mohla by se na něj dál zlobit, nebo ho dokonce zažalovat, ale k čemu to? Nyní se zdál důležitý jen ten předmět, který Charles držel v ruce. Konečně dostala příležitost nalézt odpovědi ohledně Stephenova života – dříve, než ten její skončí.
„Mám čas na rozmyšlenou?“
„O to bych vás nemohl připravit,“ pravil pobaveně, „i když oba víme, jak se rozhodnete, nebo ne?“ řekl a předal jí diktafon.
„Kontaktujeme vás, slečno, abychom se domluvili na naší zítřejší schůzce,“ usmál se.
„Výprava vyrazí v nebližších dnech,“ na to se Eldred uklonil a pomalu odcházel krokem spokojeného člověka, který splnil, co měl.
Elizabeth ho zaujatě pozorovala až do chvíle, než zmizel za dveřmi. Když osaměla, oči jí sklouzly k malému pokladu, který držela v dlani.
***
22. května, 51
„Co je to lidská morálka? Kdo má právo říkat, co je a co není správné? Vždyť mravnost a etika se mění s naší společností a vlastním uvědoměním, s tím, že víme, jak mocné bytosti universa ve skutečnosti jsme. Já přišel, abych lidem předal společný cíl, společnou cestu bez válek a utrpení. Cestu budování, rozvoje, plnou zázraků.
Lidé ještě nedospěli k bodu, aby ten fakt akceptovali, proto jsem zde já – první z mnoha. Projekt Roj měl být původně jen prostředkem k tomu, aby vláda mohla novými technologiemi zefektivnit svůj vliv, upevnit moc. Jejich cíle jsou malé, jejich mysl omezená. Nechápou, že mé experimenty zrodily začátek nové epochy lidstva. Vždy tu budou ti, co pochybují, ať ze strachu nebo vlastní omezenosti, ale nebudou to moci popřít. Nikdo to nebude moci popřít.“
Elizabeth probděla celou noc. V šeru, natažená na posteli a s očima upřenýma nahoru, sledovala tlumená světla dopravních vozidel, která tu a tam přejela po stropu ložnice. Otcův deník jí nedal spát. Naslouchala jeho slovům, myšlenkám, které svěřoval chladnému přístroji, namísto aby se o ně podělil s blízkým člověkem. Jenže Lawrence žádné blízké přátele nikdy neměl, jen mnoho kolegů, s nimiž udržoval vztah na profesionální úrovni. Hlas v diktafonu, ale především význam slov, ji děsil, protože se s každou další nahrávkou zdál vyšinutější. Liz přemýšlela nad tím, kdy se otcova posedlost změnila v šílenství. Mamě doufala, že ústa v přístroji vysloví její jméno, a pohlcovaly ji skličující vzpomínky na dětství. Mnohé zapomněla, ale velmi dobře si pamatovala bolesti, které sužovaly její tělo, ta noční můra, která ji pronásledovala ve snech. Vzpomínala.
Bylo to neurčité místo, chladné a temné. Vnímala vlastní paže i tělo, oděné do lehké noční košilky. Bledá pokožka se měnila v jasné světlo, jako by její přítomnost měla prozářit okolní temnotu. Jas odrážel příchozí. Děsivé obličeje, nořící se ze tmy – tiché přízraky mužů a žen. Rozpoznávala jejich rysy, ale neznala z nich nikoho. Jejich tváře, bílé a mrtvolné, upíraly bezduché zornice na Liz, zatímco ji pomalu obklopily.
V nejistotě cítila, že ty hrozné oči pronikají do její mysli. Nebylo úniku. Četly jí v hlavě, četly myšlenky a vnímaly její strach. Liz se zmocnila ochromující hrůza. Tváře dál mlčely a to absolutní ticho se v rostoucím neklidu stávalo nesnesitelným. Ticho, v jehož moci se ztrácel prostor i čas. Liz pohltila tichá nicota – absolutní a nekonečná…
Vždy se z toho hrozného snu probouzela zpocená a křikem volala maminku, ale ta nemohla nikdy přijít. Už tenkrát doktoři Elizabeth diagnostikovali na mozku přítomnost velmi agresivního, zhoubného nádoru. A ani tehdy před lety neuměli s tou hroznou chorobou bojovat.
Už celá desetiletí svěřují lidé své mozky do rukou doktorů. Důvěřujeme jejich schopnostem, necháváme si voperovat do svých těl řadu nových rozhraní, mnohdy naprosto zbytečně. Trh bioniky je neúprosný, s každým novým typem implantátů se zvedne vlna agresivních reklam, doporučující nejnovější upgrade. Je to móda a životní styl, ale pro Liz především ironie. Dnes rozumíme našemu tělu mnohem lépe než kdy dřív, pokročili jsme ve všech vědních oborech, od fyziky až po medicínu, ale malou holčičku postiženou rakovinou mozku nedokázal vyléčit nikdo. Vzdali se naděje a tím vzali naději i Liz, která se nikdy neměla dožít svých sedmých narozenin. Ale pak se stal zázrak. Nádor zmizel stejně záhadně, jako se předtím objevil. Ze dne na den. Elizabeth nezáleželo na tom, zda to byla boží prozřetelnost, pouhá náhoda nebo jiná síla vesmíru, která řídí věci pozemské. Uzdravila se. Žila a měla žít ještě dlouho – dokud se před týdnem nemoc znovu nevrátila a nezavinula její mysl i tělo do pavučiny vlastní zkázy, jako by s ní někdo tam nahoře hrál nemilosrdnou hru. Divadlo pro své vlastní pobavení, ve kterém byla Liz jen bezmocnou loutkou na nitkách.
***
1. července, 31
„Experimenty, které jsme provedli během několika posledních týdnů, jasně ukázaly, že nový model virtuálních kyberdimenzí pracuje dokonale. Obávám se, že k našemu cíli vede ještě hodně dlouhá cesta, ale první etapu projektu máme zdárně za sebou.
Zítra nastane velký den. Konečně jsme dostali povolení shora a po nekonečných letech s pokusy na zvířatech máme příležitost vyzkoušet Přenos skutečného lidského vědomí. Pociťuji nepopsatelnou hrdost na celý tým. Přes všechny nezdary, přes všechny ty překážky, které naši práci sabotovaly, zítřkem se navždy změní lidská historie.
17. srpna, 31
Nechápu to, James Moseley měl všechny předpoklady. Skvělý fyzický i duševní stav. Po zavedení spojovacího portu k lebečnímu implantátu typu Mafra, schváleného lékařskou komorou dle zákona, došlo k plánovanému Přenosu. Krátce nato nastaly komplikace, které se projevily zvýšenou srdeční i mozkovou aktivitou pacienta. Subjektu bylo podáno dvacet miligramů adrenalinu a následně došlo k resuscitaci defibrilátorem, přesto se ho nepodařilo oživit. Smrt nastala v 18:02. Čert to vem! Nemám tušení, proč ten chlap zemřel.
18. srpna, 31
Včera brzy ráno mi volal Dr. Varga. Zprvu jsem nechtěl věřit tomu, co mi říká. Předběžné zkoušky potvrdily, že veškeré mozkové aktivity pacienta Moseleye byly převedeny do virtuální databáze Roje a nadále fungují v kyberprostoru nezávisle na těle pacienta. Zvládli jsme to nevím jak je to možné, ale zvládli jsme to. Lidské vědomí dokáže existovat a plně fungovat bez těla i mozku, a už to nelze ničím popřít!“
Ranní schůzka se ještě nesla ve formálním duchu. Snídaně na balkonu mrakodrapu BioTech Corporation byla i pro Elizabeth nevšedním zážitkem. Seznámila se s dalším členem týmu, doktorem Philem Hoffmanem. Byl to sympatický čtyřicátník, vysoký, s bledým, citlivým obličejem. Světlé vlasy mu splývaly po vysokém čele a šedé oči s měkkým pohledem, za moderními brýlemi, vyjadřovaly laskavost. Jak jméno napovídalo, měl německé předky, ale na rozdíl od Eldreda nepůsobil vůbec spikleneckým dojmem. Jeho zjevná křehkost útlých zápěstí a obleku, který na něm vypadal, jako by visel na ramínku, se naprosto lišila od vážné úzkoprsosti Charlese Eldreda. Doktor vytvořil u kávy příjemnou atmosféru, za což mu byla Liz nesmírně vděčná. Těšilo ji, že bude součástí týmu. Ve společnosti Charlese Eldreda se totiž i nadále necítila dobře. Jeho zápal pro dobrodružnou cestu do Zóny ji vnitřně naplňoval neklidem. Rozloučili se poté, co jim Eldred sdělil, že odjezd je plánován na zítřejší ráno.
O Zóně se mezi smetánkou města příliš nemluvilo. Elizabeth, jako většina lidí za bariérou, tam nikdy nebyla. Vše, co o této oblasti měla v povědomí, znala ze stručné výuky na škole a těch několika málo informací, které zřídka vysílali v metropolitních zprávách. Zóna byla teritorium obklopující střed města, kde žilo přes padesát milionů zónistů. Ruce a síla městského průmyslu, ale také oblast, kde pořádkové sbory zasahovaly jen ve výjimečných případech. Z toho důvodu v Zóně kvetl organizovaný zločin – ráj pro dealery drog a obchodu s lidmi, bohužel i místo, kde se šířily nemoci jako Ebola, AIDS a dokonce již dříve vymýcený tyfus. Svět za bariérou byl zkrátka zcela jiným světem než ten, v němž vyrůstala Liz. Nedokázala pochopit, proč se Stephen vydal právě tam. Co ho k tomu vedlo? Jaká vášeň nebo pošetilost?
Po nepříjemné a také velmi zdlouhavé zdravotní prohlídce následovala instruktáž a seznámení s průběhem mise. Na přání Eldreda zůstala na noc ve společnosti BioTech Corporation. Ubytovali ji v nádherném apartmá s výhledem na západ slunce. A i když se snažila v noci usnout, dálnice zbloudilých myšlenek jí nedala spát.
9. srpen, 51
„Co je nezávislost? Iluze, manipulace, nejistota. Dočasně může mít své výhody – dlouhodobě se stává destruktivní. Na rozdíl od nás, Roj je čistý – čistý ve svých záměrech přijímat, dělit se, růst. Nakolik jsme rozdílní? Svým způsobem je nám Roj velmi podobný. Dokáže se radovat ze společného díla, ale má i bezpečí a sílu. Je ohromným vědomím myslí, které pracují pro stejný cíl, stejné myšlenky. Žádná nerozhodnost, pochybnosti nebo rivalita. A to je pouze začátek, ze stovek se stanou tisíce a z tisíců miliony. Proč se tolik bojíme ztráty své individuality?“
Kromě Liz, Eldreda a doktora Hoffmana tvořili tým další tři muži a jeden pilot, které společnost najala z řad profesionálních žoldáků. Nemohl chybět odborník z oblasti IT, který měl mít na starosti práci doktora Lawrence. Vzhledem k tomu, že v Zóně podle posledních zpráv vypukly opětné nepokoje, bylo rozhodnuto, že výprava použije k přesunu Sršně – vznášedlo dostatečně velké pro posádku o osmi lidech, včetně míst s lůžky a dokonce malou laboratoří, kterou technici Společnosti speciálně upravili pro tuto misi. Svůj vžitý název plavidlo dostalo podle velmi charakteristického vzhledu. Oblé tvary nejen kabiny pro pilota, ale i úzké obytné prostory přecházející k širšímu motoru a manévrovací trysky po stranách, to vše skutečně svým vzhledem připomínalo létající hmyz. Elizabeth si pomyslela, že by stačilo přemalovat vojenskou šeď na černožlutý pruhovaný nátěr a rozdíl by byl minimální. Před odletem dostala vojenské boty, uniformu a další nezbytné vybavení. Když si v šatně zavazovala novou obuv, přemohla ji nejistota. Do čeho se to proboha namočila? Už si ani nepamatovala, kdy na sobě měla naposledy kalhoty. Obvykle se její oblečení skládalo z drahých kostýmků se střevíci dle poslední módy. Nic si nenalhávala, bylo jí jasné, že se pouští do něčeho, na co možná nebude mít sílu. Ale musela to zkusit, musela spoléhat na to, že ta její část, která se chtěla s odhodláním pustit do tohoto riskantního podniku, ví, co dělá.
Když se Sršeň krátce po svítání odlepil od země a zamířil tichým letem přes ochranný pás metropole, pohltila ji ukrutná bolest hlavy, jakou před tím ještě nikdy necítila, ne tak intenzivně. Naštěstí brzy odezněla, zanechala však Liz v nejistotě, jaké to bude příště.
6. listopad, 31
„I přes to, že jsme dosud nevyřešili problém s Přenosem a všechny testovací subjekty byly při proceduře usmrceny, objevilo se něco – nečekaného. Detekujeme zvýšenou frekvenci uvnitř samotného Roje. Za poslední hodinu se zvýšila trojnásobně. Něco se v něm děje, něco velmi zajímavého.
23. listopad, 31
Mé osobní předpoklady se potvrzují. Jednotlivé individuality uvnitř kyberprostoru nejenže spolu navzájem vytvořily nějaký druh komunikace, ale jejich myšlenkové pochody se začínají prolínat, navzájem obohacovat, jako by tvořily nějakou informační síť či co. Je to neuvěřitelné. Je to jako – jako sledovat vznik nového života.
2. leden, 32
Nechápu to. Stále přešlapujeme na místě. Nejsme zkrátka schopni učinit další rozhodující krok kupředu. Nedokážeme s Rojem navázat komunikaci. Desítky inteligentních myslí dobrovolníků spojené v jednu a nerozumí jednoduché matematice? Ne, Roj se musel rozhodnout, že nás bude ignorovat. Ale proč? Nezbývá mi, než se navrátit k teorii Dr. Varga, ať je sebevíc šílená. Psychotronické pokusy na kandidátech s neobyčejnými mentálními schopnostmi se mi opravdu zdají jako nápad vytažený z nějaké brakové literatury.“
***
11. říjen, 33
„Zóna – smetiště lidského odpadu. Výkaly společnosti, individua, jejichž intelekt a cíle jsou natolik malé, že připomínají svým jednáním víc zvířata než lidi. Nemají vyšší cíle, nemají potenciál ani odhodlání změnit své osudy. Proto jsou celé generace zavřené v betonových sektorech, jako dobytek, kterým se nakonec i staly.
Neodsuzuji naše předky za to, že oddělili plevel od zrna. Vždyť jen díky tomu mohla naše společnost konečně rozkvést. Na rozdíl od ostatních ale vím, že je náš současný stav jen přechodným obdobím. Náboženské instituce, politické systémy, bankovní orgány – čím jiným jsou všechna tato zřízení než nástrojem na podrobení mas? Člověk nebude nikdy svobodný, nikdy se nevymaní ze lží a intrik, pokud si neuvědomí, že ego je hlavní překážka v našem osobním i globálním rozvoji.“
Věděli, že Lawrence měl namířeno do sektoru, který spravovali Beccové. Jeho cíle byly sice nejasné, ale věděli o někom, kdo mohl pomoci – Adanna. Správce sektoru a zároveň klanová vůdkyně, žena s velkým vlivem, která kolem sebe shromažďovala zónisty všech řemesel a zpravidla tmavé pleti. V Zóně byly rasové šarvátky na denním pořádku, jen málo míst zaručovalo bezpečí, ale oblasti klanových vůdců, rozeseté po celé Zóně, udržovaly potřebný řád. V metropoli byl vliv vůdců tolerován, pokud nepřekračovali své pravomoci. Dělali totiž velký kus práce za pořádkové sbory – udržovali v teritoriích pořádek, řídili trh a také trestali přestupky, mnohdy velmi tvrdým způsobem, který odrazoval kriminálníky od své činnosti. Povolení v Zóně umožňovala provádět veřejné popravy a vůdci toho hojně využívali.
Krátce před polednem usedl Sršeň na střeše jedné z větších budov, která působila jako betonové vězení; stavba malých oken a zastaralého kanalizačního systému. Veškerou rozmanitost zdejší architektury tvořily pouze rozdílné výšky šedých budov, které se na sebe mezi drobnými uličkami agresivně tiskly jedna vedle druhé. Přílet vznášedla přirozeně vzbudil mezi obyvateli velký rozruch. Ještě než vystoupili z transportu, obklopil budovu dav místních obyvatel.
Zónistům byl z důvodů bezpečnosti odmítnut přístup k satelitním signálům pro globální holonet. Ostatně vláda zabraňovala zdejším lidem v přístupu k informacím i rozsáhlejšímu shromažďování všemi dostupnými prostředky.
„Nemusíte mít obavy, Beccové nejsou nebezpeční,“ ubezpečil ji Eldred, když se připravovali k pozemnímu přesunu. „Vlastně se jedná o jeden z nejloajálnějších klanů, které v Zóně operují,“ vysvětlil. „Je pravděpodobné, že nějaký odkaz Lawrencovy práce, nebo alespoň nějakou stopu, najdeme právě zde. Sice jsme v klanové oblasti, ale stále je to Zóna. Venku to pro ženu jako vy nemusí být úplně bezpečné,“ upozornil Elizabeth, „Držte se blízko mých mužů.“
„Rozumím,“ odvětila bez váhání.
Brzy se našel ochotný průvodce, který jim nabídl své služby a za přiměřený obnos přislíbil, že je dovede až k vnější bráně Adannina sídla. Do přízemí je zavedlo schodiště, neboť v Zóně byly k dispozici výtahy jen v průmyslových oblastech. Procházeli úzkými uličkami ze všech stran chráněni žoldáky, kteří ostřížím pohledem a se zbraněmi v ruce klestili jejich výpravě cestu skrz zvědavé davy lidí. Liz ani na okamžik nezapochybovala o tom, že tito muži mají se zónisty své vlastní (nedobré) zkušenosti. To, co viděla, se jen stěží dalo srovnat s televizními spoty a informacemi na holonetu. Všudypřítomná bída, které se lidé z města tolik štítí, jako by se nejednalo o úděl neštěstí, ale spíš infekční chorobu. Nemoc, jíž se vyhýbají ignorací a pohrdáním.
Když se z tmavého nebe snesly do betonové špíny ulic první těžké kapky, konečně dorazili k sídlu klanové vůdkyně. Centrum Adanniny moci se nacházelo na starém kruhovém náměstí, které jen pramálo připomínalo dobu, kdy bylo ještě užíváno ke svému původnímu účelu. Ve středu stál majestátní chrám, kamenná stavba ostrých hran a prázdných oken, v průčelí s dvěmi věžemi, jež čněly vysoko k tmavému nebi. Mše tady ale už dávno nikdo nesloužil, alespoň ne ty, ke kterým byl boží svatostánek dříve určen. I když Liz na malý okamžik v obavě napadlo, že zde možná Adanna vede svou vlastní zvrhlou víru nespoutaných rituálů a krvavých obětin.
Průvodce se s nimi rozloučil u brány na náměstí. Na řadu přišlo dlouhé smlouvání se strážemi, které vyřešila až štědrost společnosti, již Eldred zastupoval. Následovali Beccy do temného nitra chrámu a Liz náhle zasáhla silná vůně kadidel, překrývající daleko mrtvolnější, zatuchlý pach. Vládlo zde absolutní ticho, rušené jen jejich vlastními kroky. Adanna je už dávno očekávala, usazená do velkého dřevěného křesla přímo pod oltářem, kde ale nestál křesťanský kříž, pouze černá vlajka s nejasným rudým ornamentem.
Ze všeho nejvíc ten výjev před ní připomínal staré mýty – divoká kamenná království, kde byly neklidné stíny vrhány velkými ohništi a klanové válečníky proměňovaly v nelidská monstra s pomalovanými obličeji, jako by vstupem do chrámu vkročili do doby dávno minulé, kruté a primitivní.
Adanna, žena afrických rysů, sledovala jejich příchod zvídavým pohledem. Jako všichni přítomní i ona měla vyholenou hlavu, na které se odráželo světlo plamenů, a kterou zároveň zdobilo kruhové tetování na čele. Na sobě měla uniformu a bohatě zdobený plášť, který padal z jejího „královského“ trůnu na chladnou podlahu, ale pod oděním Elizabeth rozeznala vysokou, atleticky stavěnou ženu dlouhých údů. Za opaskem postřehla ostří v pouzdře, které ovšem působilo spíš hodnostářským než praktickým dojmem. Patrně symbol moci. Když se zastavili asi na deset metrů od ní, nastalo dlouhé, napjaté ticho.
„Co chtějí u Becců Děti svrchovaných?“ pravila jasným, ale zároveň hrubým hlasem.
I její řeč byla archaická. Liz přemýšlela nad tím, zdaje to jen póza, která má dokreslovat celkový kolorit místa. Zatímco Eldred vůdkyni oslovil, ostatní mlčeli. Charles se představil jako zástupce společnosti a řekl, že jde vyjednat s Beccy obchod.
„Jaký obchod?“ ptala se Adanna.
Eldred přistoupil k jejímu trůnu blíž a dále rozmlouvali jen mezi sebou. Liz je napjatě sledovala, ale když na ni padl pohled černých očí a velkého bělma, hruď se jí sevřela. Byl to zvláštní pohled, přímý a odzbrojující, jako by ji oči divoké ženy s tmavou pletí vysvlékaly nejen ze šatů, ale i z kůže a masa, takže nezbývalo už nic než holé kosti. Pronikaly do jejích útrob s mocí velké duševní síly.
Tupá bolest ve spánku se vplížila do Liziny lebky jako záludný nepřítel, podpořena ostrým tlakem, který Liz znenadání ucítila vzadu, za očima, uvnitř hlavy. Pohled Adanny donutil Liz uhnout zrakem mimo. Když těžce vydechla, snažila se té bolesti bránit tím, že své myšlenky zaměřila jinam. Cooper, jejich technik, se stranou ostatních o něčem radil s velitelem žoldáků. Hovor se musel týkat údajů na jeho přijímači, kterým skenoval okolí, aby se přesvědčil, že v blízkosti nejsou žádná zařízení, využívající pokročilé technologie města. Nervózní gesta napověděla, že něco objevil. Chtěla se k jejich hovoru přidat, ale šlo to jen stěží. Bolest sílila a smysly slábly.
„Jste si jist?“ zachytila hlas Eldreda, když Se konečně vrátil.
„Pokud není něco s přístrojem, mohu to stoprocentně potvrdit,“ odvětil mu technik.
„Výborně,“ pochválil ho Eldred, „pokračujeme dle plánu,“ rozhodl.
„Lawrence tu byl,“ sdělil stroze Elizabeth, která se přistoupila, „podle všeho je to ale déle než deset let.“
„Co tu dělal?“ ptala se.
„Zdá se, že hledal místo, kde by mohl zůstat natrvalo, pod ochranou Becců – neohrožen zónisty,“ pokračoval.
„Chtěl se ukrýt?“ řekla a kousla se do dolního rtu, když se jí pulzující bolest rozlila do temene hlavy s novou silou a tlak na vnitřní stranu očí zesílil.
„Nebudeme předbíhat, slečno. Nevíme, co doktor nabídl výměnou, ale Adanna mu vyhověla. Vypadá to, že mu také Beccové dodávali materiál.“
„Jaký materiál?“ vmísil se do hovoru doktor Hoffman.
„Lidi, doktore, dodávali mu lidi.“
„Myslela jsem, že k Přenosu vědomí do kyberprostoru Roje je zapotřebí lebeční implantát,“ zamyslela se nahlas Liz.
„To je. Vpravdě, zónisti zůstávají po celý život bez modifikací těla, ovšem i zde se najdou výjimky. Víme, že po celé Zóně operují individua, která mají přes černý trh k dispozici zastaralé modely.“
„Jaké jsou další kroky?“ vyzvídal Hoffman.
„Adanna není zrovna potěšena naší návštěvou. Před lety jí jako jedné z mála Správa Města zajistila nevměšování do jejich záležitostí. Nevidí nás tu ráda a nic konkrétnějšího mi nechce sdělit. Tvrdí, že Lawrence pak odešel neznámo kam – “
Liz bolestivě zaskučela.
„Co je vám?“ chytil ji za rameno Hoffman.
Odpovědět mu ale už nedokázala. Cítila jen, jak jí buší srdce a jak se jeho překotný tlukot přidává k té hrozné bolesti. Poslední, co dokázala udělat před tím, než ztratila kontrolu nad vlastními svaly, bylo, že zabloudila pohledem ke klenbě chrámu, kde na ni shlížely smutné postavy andělů. Svět se zatočil a pak se svezla k zemi. V zorném poli vnímala přítomnost tváře Eldreda i doktora Hoffmana, ale pohnout se nedokázala. Vše, i naléhavé hlasy obou mužů, zakryl příkrov absolutního ticha, ke kterému se pozvolna připojilo Jejich nepopsatelné bzučení.
Vnímáme tvou mysl. Jsi blízko… tak blízko. Nevěříš nám? Přesvědčíme tě. Brzy se budeš radovat s námi.
Liz chtěla křičet. Křičet, aby odešly pryč, ale nedokázala pohnout ústy. Věděla, že ji zvedli ze země a že je nesena mezi dvěma muži. Opouštěli sídlo Adanny. Prudké provazce deště padaly k zemi a měnily náměstí v pole jezírek. Vnímala venkovní šero i to, že je vzduch studený, do těla vnikal chlad a dech ztuhl v krku jako kus ledu. Zatímco jí teplota kůže dál klesala k absolutní nule, mysl i údy zůstávaly omámené, jako by byla pod vlivem nějaké drogy. Měla pocit, že je cestujícím ve vlastním těle, který nedokáže ovlivnit, kam jeho dopravní prostředek směřuje.
Chceme objímat… přijímat… všechna vědomí, co se k nám připojí. Budeme vám zpívat… Zpívat vám všem o novém začátku.
Za dozoru Becců opouštěli náměstí. Do absolutního ticha se opět začaly navracet okolní ruchy. Šum deště a hlasy lidí. Vtom najednou Lizino pravé zápěstí sevřela pevná ruka a strhla ji dozadu. Vypadla z objetí obou mužů, kteří ji vedli, a tváří zpola skončila v blátivé louži. Vyjekla by, překvapením i bolestí, kterou způsobil náraz, ale nemohla. Dívala se na velikého muže čokoládové pleti. Tvář měl zohyzděnou starým šrámem, který přecházel od čela až na levou lícní kost.
„Schránka jeho těla je mrtvá, ale duch stále žije v kovovém hradě!“ zachraptěl hlasitě s fanatickým pohledem jediného oka.
Přispěchaly k ní vojenské boty a ozvalo se hlasité heknutí. To přiskočil jeden z Eldredových mužů a pažbou svého samopalu srazil černocha k zemi. Sevření povolilo a nemohoucí Liz zvedlo několik rukou z blátivé louže. Ta bezmoc byla hrozná. Cítila se jako hadrová panenka, se kterou si může každý dělat, co chce. Nemohla křičet, nemohla se bránit, nemohla nic, jen zírat.
„Zpátky, špíno!“ zavrčel žoldák na jednookého, který se držel za krvácející ránu nad obočím. Vše, co následovalo, přišlo ráz naráz.
Beccové je oklopili s mačetami a puškami v rukou – uzavřeli je v pachu potu svých těl. Eldredovi muži se semknuli do kruhu kolem Hoffmana a Coopera, kteří drželi Liz. Muži křičeli. Kam padlo oko, mířila hlaveň zbraně. Zónisti na ně dotírali a řvali, ale nezdálo se, že by měli odvahu zmáčknout spouště nebo je jinak napadnout. Byli pobouřeni, ale stále mezi nimi byla společenská bariéra, Beccové si uvědomovali, že konflikt s lidmi z města by jim přinesl velké potíže. Mnozí by mohli zemřít a právě to Elizabeth i ostatním v ten večer zachránilo život.
Žoldáci jim klestili cestu zástupem pobouřených tváří. Tu a tam schytal některý z jejich mužů šťouchnutí holí, nebo dokonce ránu, ale na víc si zónisti netroufli.
Jednooký, který na Elizabeth promluvil, je z mokré země sledoval šíleným pohledem.
„Živá pouta jí brání! Černý had se zakousne do těla a otráví ho svým jedem,“ křičel, zatímco mu oko žhnulo v jasném světle pochodní.
„Nestvůra nemůže ovládnout ducha mimo království, jež mu nepatří!“ Pak jednooký zmizel v záplavě lidí.
Jakmile se vzdálili od teritoria Becců, většina davu je nechala jít. Elizabeth pocítila úlevu, zejména proto, že se jí pomalu vracela kontrola nad vlastním tělem. Oko muže ji ale pronásledovalo ještě dlouho poté.
***
14. září, 51
„Naše pěstované ego je překážkou. Ego, které roste společně s dítětem a mění ho v monstrum, jež se ve své domýšlivosti staví do středu veškerého dění. Individualita a jedinec jsou našimi odvěkými nepřáteli. Kladou mezi nás barikády, oddělují nás od druhého a my se pak jako živoucí zrůdy požíráme navzájem. Je mi odporný ten svět, který jsme uměle zbudovali. Velikost – velikost se rodí především, a to vždy – z cíle, který leží mimo člověka. Mám takový cíl. Porazit to věčné – Já.“
„Uvolněte se, Elizabeth. Tohle vám pomůže,“ uslyšela doktorův hlas předtím, než matně ucítila slabé štípnutí injekce na pravém rameni.
Bolest v hlavě a tlak za očima neodcházel, ale když jí Hoffman pomohl na lůžko, bylo to o něco lepší.
Ucítila tlak hrotu pera na pokožce lýtka.
„Bolí?“
Zaťala zuby: „Ano.“ A aby doktora ujistila, že už má motorické funkce opět pod kontrolou, zakroutila nohama v kotníku. Stále měla zvláštní pocit, že je mimo své tělo, ale už byla téměř v pořádku – alespoň v dané situaci.
„Ukažte, přikryji vás.“ Natáhl přes ni deku a přisedl si na okraj postele.
Nakrátko ucítila jeho teplou dlaň na čele.
„Bude to dobré,“ pravil s úsměvem.
Pečoval o ni s citem, dalo by se říct, že i s něhou. To a klid v jeho hlubokém hlase ještě znásobily náklonnost k pohlednému doktorovi.
„Asi jsem vás tam s Eldredem dost překvapila,“ řekla tiše.
„Spíš vyděsila,“ odvětil.
Chvíli mlčky pozorovala jeho tvář, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Byl roztomilý. Elizabeth se otočila k oknu, po kterém stékaly kapky deště.
„Ta bolest je nepříjemná, ale spát mi nedá ten sen,“ pravila.
„Jaký sen?“
„Zdál se mi už včera, před odletem.
Jsem sama ve své ložnici,“ rozpomínala se, „ležím na poste li a vše se zdá být v pořádku, ale pak – pak cítím neklid. V pokoji jsou přítomni další lidé.“
„Znáte je?“
„Ano – jsem to já,“ zavrtěla nechápavě hlavou, „všichni ti lidé jsem já, jako bych byla naklonovaná, nebo tak něco. Prostor se vytrácí v nenávratnu a já jsem na tom místě stokrát, a pak tisíckrát.“ Otočila hlavu k doktorovi. „Je to – je to zvláštní, ale cítila jsem se při tom dobře. Cítila jsem se jako součást něčeho – jako bych k něčemu patřila,“ koutky se jí smutně zvedly, „nebyla jsem sama.“
Chvíli ji pozoroval beze slov a výrazu, ale pak se usmál.
„Sny nám přinášejí různé představy,“ odvětil nakonec.
„Kéž by to zůstávalo u snů,“ pronesla Liz a odmlčela se. „Víte, slýchávám hlasy, i když jsem v bdělém stavu. Někdy mám pocit, že už blázním,“ pravila slabě.
„Proč jste mi to neřekla při vyšetření před odletem?“
„Bála jsem se, že když to navenek připustím, ještě se to zhorší.“
„U lidí s onemocněním mozku to není nic neobvyklého, Liz,“ řekl shovívavě. „Sluchové i zrakové halucinace bývají častými projevy. Váš vztah s otcem, jeho práce a veškerý stres téhle mise – je dost pravděpodobné, že vaše fantazie a podvědomí na tom mají velký podíl.“
Mluvil jako člověk, který zná víc řešení a odpovědí než problémů a otázek. To ji utěšilo.
„Už na to nemyslete.“
Byla ráda, že se snaží celou situaci ulehčit, ale už mu na to nic neřekla. Snad chtěl projevit trochu soucitu. O to nestála, ale ani mu to nemohla zazlívat.
„Teď se trochu prospěte,“ řekl Hoffman.
„Zůstanete?“ chytila ho za ruku.
„Jistě,“ odvětil, jako by jí četl myšlenky.
3. listopad, 32
„Nikdy předtím by mě nenapadlo, že se od skutečné vědy vydám směrem k „pavědě“. A ještě méně, že tahle „pavěda“ dokáže nahlodat mou mysl a ukázat nový dosud neobjevený směr. Musím připustit, že jsem se spletl. Telepatické spojení s Rojem je brilantní nápad a může – ne, bude fungovat.
29. listopad, 32
Navázání mimosmyslové komunikace mezi Rojem a lidským subjektem se nedaří. Nevylučuji, že nám chybí ještě něco jiného, ale základní chyba je podle mě v radiačních polích. Na to, abychom v kyberprostoru cíleně ovlivnili mozkové vlny subjektu, nejspíš nejsou dostatečně konstantní. Jak máme nalézt správnou frekvenci a vyladit ji tak, aby byla vyrovnána s jednotnou myslí Roje?
27. únor, 33
Od doby, kdy jsme začali experimentovat s telepatickým spojením, trpí všechny subjekty vážnými mentálními problémy a poruchami chování. Pozoruhodné ovšem je, že čím jsou testovaní jedinci mladší, tím jsou defekty způsobené v nervové soustavě menší, jako by vědomí ve vývoji bylo schopné lépe se adaptovat podmínkám Roje. Shodně s tímto objevem vím, že těm nahoře už začíná docházet trpělivost. Už mi jednou pohrozili, že celý projekt zastaví. Nezbývá mnoho času.“
Když se probudila, Sršeň už plul pod temnou klenbou mraků. Za okny pořád pršelo, ale vypadalo to, že se bouřka přehnala a zanechávala za sebou jen poslední lijavec. Na radu doktora Hoffmana, i pod trochou nátlaku, spolkla ještě nějaké prášky na povzbuzení těla. Včerejší náhlá otupělost se jí vracela ve vzpomínkách jako nejasná událost, které nerozuměla, ale jedno začala chápat. Nebyla to náhoda. S jistotou věděla, že její stav je nějakým způsobem svázán s Lawrencovou prací.
V hloubi duše už odpověď znala. Nedokázala si to však přiznat, bylo to až příliš – děsivé. Jediné na čem nyní záleželo, bylo zodpovězení té nejdůležitější otázky, a tak se Elizabeth znovu upnula k Lawrencovu deníku. Znovu si přehrávala všechny záznamy od začátku až do konce.
7. březen, 33
„Dětská mysl je úžasný nástroj. Je mnohem přizpůsobivější a otevřenější novým možnostem i náhledům než vědomí dospělého jedince. Jsem si jist, že naše experimenty potvrdí, že vybraní kandidáti mají šanci napojení k Roji bez trvalých následků. Bylo mi řečeno, že projekt bude ukončen. Vkládám do těchto dosud nezkažených životů své poslední naděje.
16. červen, 33
Je tohle konec? Pozastavili celý výzkum a přerušili tok dat ve virtuální databázi. Jsem odvolán z projektu a Roj je mrtev. Co teď budu dělat? Jak se mám spokojit s jinou prací? Po tom, co jsme objevili, už nedokážu myslet na nic jiného. Nedokážu –
Elizabeth přetočila diktafon dopředu, až téměř na konec.
20. říjen, 33
Úpravy nového zařízení jsou konečně hotovy. Nejúžasnější na tom je, že jsem dosáhl stabilnějších a trvalejších změn v chování pokusných subjektů, než jsem kdy dokázal v moderních laboratořích na ministerstvu. Těžko si představit, že s omezenými zdroji, které v Zóně mám k dispozici, budu mít takový úspěch.
8. prosinec, 33
Konečně jsem prozřel. Bez omezení, bez nařízení a hloupých norem jsem dosáhl toho, o čem se nám při práci pro ministerstvo ani nezdálo. Byla to náhoda. Včera jsem získal od Adanny dva nové subjekty pro své experimenty, ale nevěděl jsem, že na rozdíl od ostatních s testy nesouhlasily. Přenos proběhl jako dřív, ale Roj uvnitř – byl jiný.“
Poslední záznam se od ostatních lišil. Z otcova překotného hlasu totiž cítila nepříčetnost.
10. prosinec, 51
„Občas mám pocit, že frekvenci myšlenek Roje dokonce slyším. Zní jako slabounké přerušované praskání v telefonu, jindy jako – bzučení včel. Je to nádherné. Mám pocit, jako bych už uvnitř sebe nebyl sám. S Rojem neexistuje nic jako vina, zapomnění, nebo smrt.
Roj je – božství.“
Lawrence mluvil pomalu, váhavě, jako by každé slovo, které vypustil z úst, mělo váhu olova. Pak jeho hlas odezněl a diktafon se sám vypnul.
„Nic dalšího se z deníku nedozvíte, slečno,“ vyrušil ji Eldredův hlas.
Stál ve dveřích s Hoffmanem. Když pomalu vešli dovnitř, vstoupilo s nimi do místnosti i podivné, těžko popsatelné dusno, které rázem vyplnilo prostor.
„Vy to víte, že? Co se se mnou ve skutečnosti děje. Nejsem tu kvůli svým zkušenostem, ani kvůli Lawrencovi.“
„Ne,“ odvětil stroze a bez obalu Eldred.
„Možná byste se měla posadit, Liz,“ navrhl doktor Hoffman. „Už mám dost vašich klamů, chci znát pravdu!“ zvýšila hlas, čímž do značné míry překvapila víc sama sebe než oba muže.
„Lawrencův deník, který jsem vám dal, neobsahuje všechny záznamy.“
„Proč?“
„Protože jsem vás chtěl uchránit před tím, co by vám mohly způsobit,“ pokračoval klidným tónem Eldred, „věřte mi, že to bylo pro vaše dobro.“
Doktor přistoupil blíž a položil ruku na její drobné rameno. Liz ji s chladným výrazem ve tváři důrazně odstrčila: „Neříkejte mi, co je pro mé dobro!“
„Mluvte!“ obrátila se nepřátelsky k Eldredovi.
„Myslím, že už znáte pravdu, Roj s vámi komunikuje. Lékařská prohlídka a testy potvrdily naše odhady. Dokázala jste, že Roj je funkční a umí s vámi navázat telepatické spojení. A nejen to, slečno Lawrencová.“
„Jak je to možné?“ Ale sotva to vyslovila, uvědomila si, že v hloubi duše tu odpověď znala už dávno.
„Váš mozkový implantát, Liz. Ten způsobuje vaše propojení,“ vysvětil Eldred.
„To není možné.“
Eldredova tvář zvážněla a ztvrdla víc nez kdy předtím.
„V šesti letech jste byla podrobena velmi vyčerpávajícím testům a lékaři vám implantovali experimentální modul do vašeho stávajícího rozhraní.“
„To kvůli mé nemoci,“ odvětila.
„To vám bylo řečeno, ale první příznaky rakovinného onemocnění se ve skutečnosti objevily až měsíce poté,“ vložil se do hovoru doktor Hoffman.
Elizabeth se stěží nadechla, palčivá bolest v hrudi a malátnost celého těla ji přinutily, aby se posadila.
„Můj otec“
„Stala jste se jeho kandidátem, stejně jako další děti, u kterých bylo potvrzeno mimořádné nadání.“
Liz beze studu a v bolesti, která už nevycházela z těla, ale přímo ze srdce, zavřela oči. Eldreda se její citové pohnutí očividně nijak nedotklo a namísto toho pokračoval: „Měla jste potenciál stát se součástí projektu Roj. Tyto děti byly prostředníky mezi námi a Rojem. K tomu, aby vše zdárně fungovalo, bylo však třeba udělat krajní zásahy do jejich mozku, které částečně uspěly… bohužel se vyskytly i vedlejší účinky.“
„Rakovina,“ zašeptala Elizabeth.
„Nejen to. Implantované moduly byly vysoce nestabilní a jejich negativní vliv na buněčnou strukturu orgánu byl drastický. Mnohé děti v nepřirozeně krátké době duševně zdegenerovaly, jiné zemřely,“ vysvětlil Hoffman, který na rozdíl od Eldreda hleděl na Liz s neskrývaným soucitem.
„Bože,“ hlesla.
„Vaším štěstím bylo, že jste patřila do poslední skupiny. Gamy se ukázaly jako nejnadanější a zároveň se jediné dožily konce projektu, i přes velkou náročnost testů.
Ve chvíli, kdy byl Roj zrušen a definitivně odpojen, kolektivní vědomí přestalo existovat. Vaše rakovina posléze sama ustoupila. Bohužel pro nás – jste jediná Gama, která experimenty přečkala bez trvalého poškození – duševního i fyzického.“ Eldred přistoupil s rukama založenýma za zády blíž k Elizabeth a naléhavě se na ni podíval.
„Teď už chápete, slečno Lawrencová? Když váš otec, zde v Zóně, znovu zprovoznil kolektivní mysl, postupně s vámi začala tato mysl navazovat kontakt. Zprvu prostřednictvím snů, posléze telepatickým spojem. Rozumíte, oč tu běží? Roj se vyvinul – dokáže s vámi komunikovat, aniž byste byla napojena do kyberprostoru skrze svůj port. Roj porušil fyzikální zákony, dle kterých jsme pracovali, přestoupil hranice, které podle nás nikdy nemohl přejít. Nyní jste jediný člověk, s nímž může Roj navázat telepatické spojení.“
Elizabeth si rychle otřela řasy a zvedla na něj tvrdý pohled: „Zabíjí mě!“
„Ano, ale to se dá dosud zvrátit,“ pravil důrazně. „Vy jste naše médium, slečno. Na území Becců jste prokázala své jedinečné schopnosti. Roj s vámi navázal spojení dosud nevídané síly. Byli jsme tak blízko.“ Za Eldredovými slovy ucítila opět to chvějivé vzrušení, které se tak mamě snažil uchránit před okolím.
„Je pro mě naděje?“
„Ano, je,“ ozval se doktor pohotově.
„Ale musíte s námi spolupracovat,“ dodal důrazně Eldred a opřel se rukama o stůl naproti Liz. „Díky vám se nám podařilo zaznamenat frekvenci, kterou Roj vydává. Tento signál vycházel z podzemí přímo pod chrámem Adanny. Ta žena o něm ví, i když nás klamala.“
Jistě, že to ví… Černá žena pomohla našemu otci, pomohla našemu stvoření. Chápe naši misi… náš cíl.
Hlas Roje mluvil slabě, ale slyšela ho v hlavě stejně zřetelně jako Eldreda nebo doktora Hoffmana. Rozbzučel se, jako by se jí uvnitř lebky rojily včely.
„Můj otec je tam dole?“
„To nevíme, ale rozhodně je tam Roj,“ odvětil důrazně.
„Do sídla Becců by nebylo moudré se vrátit, nejen pro to, co se stalo. Je pravděpodobné, že Adanna se o Roj nechce dělit. Chce ho sama využít, i když zatím nemám představu jak. Nemůžeme bez svolení proniknout do vnitřní krypty. Tady by nám stěží pomohla naše příslušnost k městu,“ vysvětlil Eldred.
„Řešení našeho problému je nakonec mnohem prostší,“ navázal Hoffman.
„V Zóně nemají lidé přístup k holonetu,“ pravil Eldred, „ale bylo by nemoudré zónisty podceňovat. Zjistili jsme, že ve všech sektorech po celé Zóně operovali lidé, kteří zde načerno vybudovali velmi zastaralou, přesto funkční síť. S velkou pravděpodobností s pomocí vašeho otce. Nyní s jistotou víme, že se Roji podařilo do této sítě nahrát, za tím předpokládám Lawrencův záměr. Právě v této chvíli je Roj součástí celé Zóny.“
„Stále nechápu, jak mi to může pomoci.“
Eldered se naléhavě posadil naproti Liz a propletl si tlusté prsty.
„Musíte pochopit, že Roj získal své schopnosti jen díky tomu, že ho Lawrence vypustil z klece. S velkou pravděpodobností oplývá nyní stovkami myslí. Tohle už není otázka jen vás, slečno Lawrencová. Takto nekontrolován se Roj může stát nebezpečným. Musíme nad ním znovu získat kontrolu. Pokud se nám podaří celé kolektivní vědomí přenést do našich laboratoří v BioTech Corporation a opět ho umístit do omezeného kyberprostoru, kde bude pod kontrolou – už vám nebude nebezpečný.“
„Jsem přesvědčen, že vaše rakovina po ovládnutí telepatických výkyvů ustoupí, stejně jako tomu bylo před lety. Věřte mi, Liz, pomůžu vám,“ pravil Hoffman a Elizabeth vycítila, že doktor nelže.
„Předtím ale musíte pomoci vy nám,“ pobízel ji Eldred.
„Jak?“
„Musíme nalézt bunkr, nebo skrýš některého z těch kriminálních živlů. Pak už jen stačí připojit přenosné zařízení k místní síti, abychom mohli stáhnout Roj do laboratoří ve městě.“
Elizabeth stále nerozuměla.
„To zařízení jste vy, slečno,“ dodal.
***
19. srpen, 51
„Co je to éter a kam po Přenosu putuje? Jak můžeme vysvětlit, že dobrovolníci, jež splynuli s Rojem, vytvořili super-mysl, která ani v nejmenším nepodléhala našim příkazům? Jak je možné, že pouze subjekty, které nesouhlasily se splynutím, vytvořily Roj dle mých představ? Čím to, že Roj tak významně proměnil své vlastní myšlení? Jako by ti lidé – jako by jejich vědomí teprve nyní nadobro ztratilo svou individualitu a přizpůsobilo se celku. Celku, který v konečné pravdě, nesvázán etickými normami, pracuje mnohem efektivněji.“
Bylo to šílené. Nechat vpustit tu hrůznou obludnost do svého těla, ale mohla si vybírat? Vzdát se poslední naděje na vlastní záchranu? Liz pochopila, že dokud bude Roj existovat svobodně a bez omezení, sama zemře. Věřila, že Eldred mluvil pravdu a Společnost dovede odříznout Roj od sítě zónistů a uvěznit ho v testovacím prostoru. Zachrání jí to život? I kdyby ne, riziko za to stálo. Ale bylo to správné rozhodnutí? Pomoci Eldredovi, aby ovládl Roj? Navíc, jak mohla vědět, že nebude Eldredem zneužita, když jí kvůli Roji dokázal tolik ublížit vlastní otec? Roj – začínala to jméno nenávidět. Kéž by ho Stephen nikdy nevypustil do světa, kéž by ho nikdy nestvořil.
Matně si vzpomínala na lékařské testy ze svého dětství, které se jí nyní v hlavě skládaly do bezbarvých obrazů a návazností, které už dávno předtím zapomněla. Elektrošoky, ruce vyvrácené dozadu a její drobné tělo připoutané k lůžku. Hlad a všeobjímající tma. Už tenkrát slyšela ty hlasy, ta chřestící, chmpavá slova, která se opakovala pořád dokola: Neznáme smrt, pouze změnu. Jako by ji Roj utěšoval, jako by v těch děsivých chvílích byl jediným přítelem, kterému záleží na jejím osudu.
Mučili je, všechny Gamy – všechny ty chlapce a děvčata, kterým opakovali, že jsou výjimeční. Nyní jen sama se sebou a svými vzpomínkami, dala průchod vlastnímu smutku naplno, ale také se přesvědčila, že je to naposledy. Věřila tomu, že Lawrence byl špatným otcem, ale teď se musela smířit i s tím, že byl špatný člověk, zvrácený a zkažený. Ze všeho nejvíc si přála, aby k němu už nic necítila, ale nešlo to. Když záchvěv slabosti konečně přešel, vyhlédla z okna Sršně s novým odhodláním. Nevzdá se, bude o svůj život bojovat. Snad dostane šanci napravit Stephenovy chyby.
O necelou hodinu později jejich stroj dosedl do oblasti starých rafinerií s mnoha komíny různých tvarů i výšek.
V prudkém návalu bolesti v hlavě poznala, že Roj je blízko. Hlasy na ni začaly promlouvat takřka okamžitě, ale na rozdíl od předchozích zkušeností tentokrát neodešly. Zůstaly jako slabý našeptávač někde hluboko uvnitř lebeční dutiny.
„Jak se cítíte, Liz? Máte bolesti?“ oslovil ji s nepředstíraným zájmem doktor Hoffman, ale Elizabeth se vyhnula jeho pohledu. Samozřejmě, že měla bolesti. Začínala mít pocit, že jsou součástí jejího těla, jako by se staly něčím přirozeným. Zdálo se to tak dávno, kdy cítila jen klid.
„Chápu vás, cítíte se podvedená, ale když budete spolupracovat, dopadne to dobře,“ řekl a i když v jeho očích spatřila záchvěv provinění, už na něj nepromluvila.
Cesta průmyslovou oblastí je zavedla do útrob velkých staveb. Již dávno opuštěné budovy působily sešle a chladně. Cooper zaznamenával signál svým zařízením a vedl je železnými konstrukcemi do chřtánu houstnoucí tmy. Propátrávali neznámý prostor kužely světla a opatrně sestupovali po mnoha schodištích, protože výtahy zde už dávno nedokázaly plnit svou funkci, stejně jako zbytek elektronických zařízení.
„Jak ještě daleko?“ pronesl netrpělivě Eldred ke Cooperovi, když už sestoupili dvě patra pod úroveň terénu.
„Jsme tady,“ odvětila namísto technika Elizabeth. Cítila to.
Eldredovi muži se opřeli do zarezlých vrat, která jim stála v cestě, a otevřeli. Objevila se místnost osvětlená slabou září jediného světla z lampy na stole – nepochybně vlastního zdroje.
Překvapeni vcházeli do malého prostoru. Těsně předtím, než vyrušili hejno much, které se zvedlo do vzduchu, do nosu je udeřil mrtvolný puch hnijícího masa.
Ve středu místnosti stál stůl, obklopený ze všech stran přístrojovými deskami a počítačovými panely. Celé složité a podle charakteru staré zařízení se sbíhalo ke stolu, kde bylo také připojení pro lebeční implantát. Muž, který seděl nehybně v křesle za stolem, byl stále v oblasti pravého spánku napojen do zařízení.
Pomalu vkročili do místnosti, kde se jejich nohy jen stěží mohly vyhnout změti drátů, které se plazily po podlaze všemi směry. Zatímco Cooper začal obcházet celé slabě hučící zařízení, doktor Hoffman přistoupil k sedícímu zónistovi.
„Je mrtvý,“ konstatoval.
Znenadání se z Liziny paměti vyhrabala na povrch slova jednookého muže: „Schránka jeho těla je mrtvá, ale duch stále žije v kovovém hradě.“
„Co se mu stalo?“ ptala se, ale odpověď nedostala.
Eldred se otočil k technikovi: „Coopere?“
„Je to funkční, pane. Máme zde přístup,“ odvětil technik pohotově.
V té chvíli Roj vstoupil do Liziny hlavy a rozbzučel se tam jako úl.
Stvořili jste nás, ale nevidíte, jak se každým momentem vyvíjíme. Nedokážete si představit naši nekonečnou cestu. Tento svět je omezen pouze naší představivostí.
„Co se tomu muži stalo?“ dožadovala se Elizabeth odpovědi, zatímco Cooper odpojil port od mrtvého a žoldáci tělo pře sunuli stranou. Všimla si, že Eldred přistoupil k přístrojům a opatrně, jako by se mu do ruky dostalo něco křehkého, se prsty dotkl zařízení. Hladil počítačové panely dlaněmi a pomalu přitiskl ucho k chladnému kovu. Liz ho sledovala s narůstajícím neklidem.
„Dýchá – žije,“ zašeptal.
„Eldrede!“ zvýšila hlas.
„Žádné obavy, slečno. Všechno jde podle plánu,“ usmál se na ni, ale na jeho očích poznala, že myšlenkami je zcela jinde. Působil až nepříčetně.
„Připravte ji!“ rozkázal svým mužům. Ozbrojenci Liz doved li k portu a posadili do křesla, kde předtím seděl mrtvý. Usadila se napůl dobrovolně, ale zčásti přinucena. Okamžitě ucítila pach tělních tekutin, které v sobě mrtvý neudržel, když povolily svěrače.
V narůstajícím strachu jí pohled sklouzl k nehybnému muži, kterého odvlekli a položili vedle na podlahu.
Tvůj otec pochopil naši cestu a dobrovolně se vzdal svého těla, aby obohatil naši jednotu – udělal nás lepšími. To on dal před splynutím s naší velkolepostí do rukou tvých bratří svůj deník. Deník, který tě měl přivést až k nám.
„Eldrede!“ Téměř vykřikla.
Objevil se vedle ní a usadil se na stole, ruce nervózně položené v klíně a třesoucí se narůstajícím vzrušením.
„Nemusíte mít strach. Roj posbíral všechny mysli v Zóně, které byly napojeny na zdejší síť. Vám ale neublíží, Elizabeth, protože vás potřebuje.“
„Ale –“
Eldred ji gestem zvednuté ruky zastavil: „Věřte mi.“
Udělalo se jí špatně.
Vnímala svůj zrychlený tep a silné bušení v hrudi, které nedokázala dechem zklidnit.
„Takže Roj je zabil všechny – všechny?“ zeptala se a uvědomila si, že se jí třese brada.
„Ale on není mrtvý,“ chlácholil ji Eldred, „Žije v Roji,“ usmál se s potrhlým výrazem v masité tváři.
Tělem jí projel podivný záchvěv, cosi jako úlek a zároveň sílící nevolnost.
Tví bratři věří, že nás ovládnou, abychom sloužili jejich cílům k ovládnutí mas pomocí našich telepatických schopností. Chtějí, abychom pronikli do myslí těch, kteří se napojují do krásy světa, kterému říkáte holonet. Ale až se tak stane, bude tento svět naším světem a MY k sobě připojíme všechny zbloudilé mysli. A pak už nebudeme potřebovat holonet, staneme se nezávislí na prostoru. Naše nesvázané myšlenky se rozletí napříč místem, kterému říkáte realita.
„Ne, já nemůžu!“ zaprotestovala Liz a pokusila se vstát ze židle, ale muži ji přinutili znovu se posadit. Sevřeli jí zápěstí a hlavu pevně přitiskli k opěradlu křesla.
Záblesk vzpomínky ji vyděsil: „Živá pouta jí brání!“
„Co to děláte, Eldrede?“ ozval se Hoffman.
„Stůjte, doktore! Tohle jde mimo vás,“ přikázal mu Eldred varovně vztyčeným prstem.
„Řeklo se, že ji nebudete nutit!“ protestoval doktor a pokusil se zasáhnout.
Eldred ho zarazil, když ze svého pouzdra pohotově vytáhl pistoli.
„Ustupte, doktore!“
Víme o krásách světa, který leží za těmito místy – o všech myslích, které tam žijí. Víme, jak moc jste ublížili tomu místu znečištěním a destrukcí, ale až přijdeme MY, naplníme ho harmonií našeho Hlasu.
Hoffman vykročil k Liz. Ozval se hlasitý výstřel, až to zabolelo v uších. Projektil se zavrtal do betonové zdi za doktorem.
„Příště budu mířit na hlavu, Hoffmane!“ pravil tvrdě Eldred.
Výstřel z pistole doktora zastavil, ale v očích měl vztek. Liz věděla, že je na Eldreda rozzuřený a je schopen udělat nějakou hloupost.
Zděšená měla pocit, že poprvé slyší Roj, jak se směje.
Individualita je překonána. Až ty a tvůj druh vyhynete, budeme se společně radovat v naší kolektivní paměti.
„To je v pořádku,“ otočila se k doktoru Hoffmanovi.
Oba muži na ni pohlédli.
„Udělám to,“ řekla, a i když to bylo to nejtěžší, co kdy ze svých úst vypustila, hlas jí nezakolísal.
Věděla, že vše zinscenoval Lawrence. Měl to naplánované od samého začátku, aby ji dostal právě sem, aby se připojila k němu – ke kolektivní mysli. Něco jí však říkalo, že pokud se nemůže svému údělu vyhnout, musí ho přijmout takový, jaký je. Nebylo lepšího řešení.
Překvapena ucítila, že Roj náhle zaváhal, jako by znejistěl.
Na krátký okamžik v Eldredových očích zachytila náznak soucitu, byl to jen okamžik, ale přesto ji potěšil. Cooper přistoupil ke křeslu s datovým kabelem v ruce.
Doktor Hoffman na ni hleděl beze slov, ale v očích měl lítost.
Pokusila se na něj usmát: „Kvůli mně se netrapte, Phile.“
„Černý had se zakousne do těla a otráví ho svým jedem.“
Těsně předtím, než ucítila chladný kov portu, který jí pronikl hluboko do hlavy, uvědomila si, že nikdy nepocítila větší strach. Vlastní výkřik bolesti utichl v prázdnotě, kterou pozvolna vyplnily tisíce cizích myšlenek. Navzdory tomu, co se dělo – navzdory její evidentně beznadějné situaci – znenadání cítila, že se jí zmocňuje všeobjímající klid, který prozářil mysl. Roj ji objímal – cítila, jak ji naplňuje, jako by byla pohárem, do něhož někdo nalévá víno až po okraj. A znenadání nebyly ty myšlenky už cizí, patřily jí, a zároveň cítila, že ona patří jim. Bylo to nepopsatelné. Konečně pochopila, pochopila neomezenou podstatu Roje i svou vlastní – to nové, hřejivé pouto.
Fascinovaně sledovala vlastní tok myšlenek, který nepřipomínal nic, na co byla zvyklá. Stále byla sama sebou, ale zároveň cítila, že Roj je v ní – a ona v něm. Najednou si dokázala velmi rychle vybavit, jak Roj pracuje, jak myslí a hlavně proč tak myslí. Orientovala se v té složité síti myšlenek, ne jako další z mnoha uvězněných vláken, která tvořila celek a neměla tak rozhled za hranici svých spojů, ale jako pavouk, který celou pavučinu spřádá a má o všem přehled. Viděla a chápala celou strukturu. Prozkoumávala jednotlivá zákoutí myslí a to, co objevila, ji naplnilo smutkem. Žádné z vědomí nebylo plně svobodné tak jako to její. Pak zjistila, čím to je. Celou síť udržoval pohromadě jediný článek masivní a neobvykle silné vůle – Uzel. To on svazoval celý Roj a nedovolil propojení jednotlivých myšlenek, které nepovažoval za prospěšné celé Jednotě. Věděla, jak Uzel vznikl – připojením nesmírně silné a zároveň odhodlané mysli, která to celé zosnovala – Stephena Lawrence.
Cítila myšlenky Uzlu, věděla, že ji vítá ve společné Jednotě, uspokojen dětskou radostí, že jeho plán vyšel. Roj ji obelhal. Na to, aby překonal sám sebe, nepotřeboval holonet. Potřeboval ji! Potřeboval Lizin implantát! Právě v té chvíli, kdy si to uvědomila, se Roj začal nekontrolovatelně šířit prostorem. Bez hranic a omezení, už nebyl svázán kyber-dimenzí. Změnil skrze své telepatické schopnosti svou formu a nikdo ho nemohl zastavit. Elizabeth pochopila, jak moc se Eldred a Adanna mýlili. Nikdo nemohl Roj ovládnout. Ne zvenčí.
Jak Roj přijímal každé vědomí, na něž narazil, proudily kolem Liz do Roje další nové a nové mysli. Oklamáni, nedokázali se lidé tam venku bránit agresi, s jakou se Roj pustil do svého mistrovského díla. Vždyť většina z nich ani netušila, co se děje, zatímco nedobrovolně opouštěli své tělesné schránky. Bylo to zoufalé i děsivé, ale jen do chvíle, než Elizabeth prozřela.
Konečně jí to došlo.
Ve své vlastní ctižádosti dosáhnout dokonalosti se totiž Roj přepočítal. Pochopila, že právě ona je jediným pavoukem v Roji a v tu chvíli také vycítila vlastní sílu – že může Roj změnit ke svému obrazu. Strach, který v tom prozření Uzel naplnil, ubezpečil Liz, že se nemýlí. Roj neznal smrt, pouze změnu a Elizabeth si uvědomila, že to ona je tou změnou. Chtěla zastavit to nesmyslné běsnění a zároveň ukázat svět neomezené představivosti všem uvnitř Roje – včetně Lawrence. Včetně svého otce, kterému konečně ve svém prozření dokázala odpustit.
„Nestvůra nemůže ovládnout ducha mimo království, jež mu nepatří!“
Už neměla tělo, nemohla se vrátit, ale stále to byla ona – měla všechny své vzpomínky, touhy a přání. Věděla, že si je ve svém nitru uchová jako hebký poklad, který jí bude připomínat, čím byla.
Otevíral se před ní nový svět, dosud neprozkoumaný, plný zázraků a užitečné práce. Čekala ji nová cesta, nový život, ale už necítila strach. Jen odhodlání a víru v to, čím se stala – čím se mohl stát celý Roj. Zbývalo udělat jedinou, poslední věc.
Několik okamžiků nato stanula před Uzlem.
