Byl sám, bezmocný a zlomený. Nezbylo mu nic. Pohlédl jsem na jeho tvář zkřivenou hrůzou a uvědomil si, že zbývá udělat jediné.
Spálit ho.
„Ty mě neposloucháš,“ ozvalo se ze sluchátka naléhavým šeptem. „Musíš to zničit dřív, než bude pozdě.“
„Nevím, o čem mluvíte,“ pokusil jsem se ho zastavit.
„Zapřísahám tě, znič to, Rázku. Znič tu prokletou věc!“ tlačil na mě. „Nemůžeme s tím bojovat.“
Právě v té chvíli jsem si uvědomil, že Kříž nepředstírá, že to není ani špatný vtip. Myslel to smrtelně vážně.
„Já – já vám nerozumím,“ znejistěl jsem.
Na druhé straně zavládlo krátké ticho.
„Můžeš si lhát, Rázku, ale ne dlouho. On nedává na vybranou. Buď uděláš, co chce, anebo…,“ zajíkl se, takže jsem mu zbytek slov nerozuměl. Snad se rozbrečel, ale přes telefon to šlo jen těžko poznat! Stejně tak se mohl posmívat.
„Pro mě je pozdě, ale ty máš ještě naději.“
Začínal jsem mít vztek.
„Přestaňte mi volat, Viktore.“
„Jde přece o tvou rodinu!“
„Ano, jde o mou rodinu a já nechci, aby ji obtěžoval nějaký cvok,“ přitvrdil jsem.
„Hlupáku!“ křikl. „Copak nechápeš? Vypíchne jim oči, vytrhne jazyky. Až do nich bude přirážet to svoje zkurvený péro, nebudou moct ani křičet o pomoc!“
To už bylo příliš: „Mlčte! Buďte zticha, zatraceně! Znám vaše jméno, můžu zjistit, kde bydlíte. Ještě jednou se ozvěte a přísahám, že za vámi pošlu policii!“
Praštil jsem s telefonem tak prudce, že se v umělé hmotě na sluchátku objevila prasklina. V návalu vzteku jsem vytrhl kabel ze zdi. Lokty jsem opřel o desku stolu a složil tvář ztrápeně do dlaní. Vždy, když Viktor Kříž volal, měl jsem strach poslat ho do háje. Nikdy si nemůžete být jisti, čeho jsou lidé jako on schopni. Kdo ví, třeba má doma ve skříni úhledně naporcovanou hromadu mrtvol. Takový ten normální, průměrně vypadající chlápek, kterého dennodenně potkáváte na ulici. Chlápek, který se ale za jistých okolností dokáže proměnit v šílence jako vystřiženého z Kubrickova Osvícení. Měl jsem z toho zatraceně špatný pocit.
Vypíchne jim oči.
Můj pohled sklouzl k cigaretám značky Marlboro, které ležely jen kousek od počítačové klávesnice. Vedle stál zipák. Najednou se mi živě vybavil večer, kdy jsem držel Křížův spis v rukách poprvé. Novela o tajemné bytosti, monstru v podobě pyromana – úchyla, který ejakuloval, když lidé kolem umírali.
Žhář.
Při té vzpomínce jsem se podvědomě otřepal. Nebylo divu. Tak zvrhlý brakový škvár plný násilí a perverzního sexu se jen tak nenajde; a přesto byl čímsi natolik poutavý, že jsem od nevábně zažloutlých stránek nedokázal odtrhnout oči, dokud jsem příběh nedočetl do konce. Vše v něm bylo naruby. Ďábelský text, ve kterém nejen že zlo vítězí, ale je také obhajováno jako nejlepší cesta. Přímá a vzrušující. Hrůza vkrádající se opatrně do našeho vědomí, kde se pomalu rozrůstá a ničí vše, v co věříme.
Pudovost, nadřazenost silnějšího nad slabším. Urvat pro sebe vlastní pocit důležitosti, utišit touhu nebo zkrátka jen ukojit chtíč. Dělat cokoli bez obav z důsledků, bez viny – o tom byl Žhář.
Na chodbě zaskřípaly parkety. Ve dveřích mé pracovny stála Týna.
„Děje se něco?“ Její hlas zněl slabě a s opatrnou tečkou, jako vždy, když věděla, že mám špatnou náladu.
„Ne, nic,“ ohradil jsem se podrážděně.
„Vážně? Měla jsem pocit, že tě slyším… že slyším zvýšený hlas.“
Neodpověděl jsem.
„Nevolal ti někdo?“
Odtrhl jsem oči od poničeného telefonu – svědka podrážděných nervů – a podíval se na ni. Vlasy sčesané do neupraveného drdolu jí padaly v podobě několika vlnitých pramenů na šíji a pihovatá ramena. Měla na sobě vytahané tepláky a gumové rukavice.
„Ne, nikdo nevolal,“ zvýšil jsem hlas.
Cítil jsem z ní citronovou vůni čisticího prostředku. Byla nepříjemná, stejně jako její hlas.
„Honzíku…“
„Řekl jsem, že nikdo nevolal!“
„Fajn,“ odsekla, „nemusíš na mě hned křičet.“ Zpátky ke své práci odkráčela s myšlenkou, proč se pořád snaží, když je to už stejně zbytečné.
Otráveně jsem cvrkl do zapalovače a shodil ho tak bokem na desku stolu. Byl jsem utahaný, taky rozčilený. Špatná kombinace. Týnu mé nálady strašně štvaly, ale vždycky mi ustoupila. Možná právě to byl důvod našich problémů. Jeden z nás pohlcoval toho druhého.
Poslední měsíce nám to opravdu neklapalo. Vlastně byl náš vztah na bodu mrazu. Mamě jsem se snažil vybavit společné chvíle, při kterých bych necítil, že jsou pouhým divadlem před naší dcerou, před Markétkou. Ani jeden z nás nechtěl té nevinné dušičce ublížit, ale kam se ztratil humor, kterým jsi mě vždycky dokázala rozesmát? Nechci zapomenout, jak zábavná jsi bývala, když ještě nezáleželo na zodpovědnosti. Kdy se vášeň v tobě proměnila v rutinu bez nadšení a hlubší touhy? Jako by plameny mezi námi pohasly a zbyly jen žhavé uhlíky, které neodvratně chladly v popel. Věděl jsem, že o mě Kristýna pořád stojí. Nechtěla mě dát jiné a já jí nezahýbal. Zároveň jsem měl ale neodbytný pocit, že náš vztah už zachránit nelze, jako bychom překročili neviditelnou hranici, za níž není cesty zpět. Jen jsem si nedokázal vybavit, kdy se to stalo.
Za mou rozmrzelost mohl jediný člověk: Viktor Kříž –
Začínal jsem mít pocit, že to jméno se pro mě stává synonymem potíží. Když mi ráno volal poprvé, myslel jsem, že je to omyl. Kéž by byl. Od té chvíle mě totiž jeho telefonáty obtěžovaly po celý den. Hrozil jsem se, co by se stalo, kdyby telefon zvedla Týna, nebo nedej bože Markétka. Bylo jí teprve devět, ale zajímalo by to Kříže? Nechtěl jsem si ani představit, jaké perverznosti by mohl ten chlap mé dceři říct. To se nesmělo stát. Pochyboval jsem, že ho můj dnešní výpad odradí nadlouho, proto jsem se rozhodl, že už nebudu déle čekat. Hned zítra ráno to dám vědět policii – tohle bláznovství musí skončit.
Ten večer jsem ještě netušil, že problém s Křížem se vyřeší i bez mého přičinění. Čekaly mě horší věci, než jsou otravné telefonáty nějakého blázna. Mnohem horší.
Ráno působilo příslibem klidně prožité neděle. Jitřní listopadové slunce si razilo cestu závěsy a pokrývalo tak hrou barevných stínů celý byt. Malá ručička na hodinách už pomalu doháněla poledne a Kristýna s Markétkou trávily volný čas na nákupech.
Zatímco se mi mezi ukazovákem a prostředníkem zvedal z téměř vypálené cigarety vlnivý proužek šedomodrého kouře, znovu jsem si přečetl úvodní stránku svého nového příběhu. Mořil jsem se s ní dobrou hodinu a ještě včera v noci se mi zdál text dobrý – dnes mi přišel na nic. Psaní jsem se věnoval od studií na vysoké škole, a i když jsem od té doby popsal pěkný štos papíru, nikdy jsem neměl větší štěstí. V regálech knihkupectví mi tak, i přes veškerou snahu a vynaloženou energii, stála jen jediná publikace, která se navíc nijak zvlášť neprodávala. Ostatní vydané práce se staly jen součástí měsíčníků a také několika povídkových sbírek. Pravda, sotva jsem minul Kristova léta, takže jsem se stále mohl považovat za autora s šancí prozářit svým románem šedivé regály knihkupectví, ale každým dalším rokem neúspěchu se má představa slavného spisovatele hororu nenávratně vytrácela. I když mi to Týna nikdy neřekla, moc dobře jsem věděl, že považuje moje psaní za zbytečné mrhání drahocenným časem, který bych mohl lépe investovat do rodiny nebo skutečné práce. Projektový manažer ve firmě na hudební cédéčka je jistě perspektivnější povolání než spisovatel. Nezní to nejhůř, ale na svém zaměstnání opravdu nic významného neshledávám. Mnohdy jde jen o únavné telefonáty s klienty, nekonečné průzkumy odbytu provázené budováním nových strategií prodeje a předlouhé porady s ředitelem Plochým. Chlapem, který nemá v hlavě nic jiného než kolečka poháněná bankovkami.
Když jsem si text na monitoru přečetl podruhé a pak i potřetí, bez dalšího protahování jsem ho vymazal. Týna měla pravdu. Moje psaní je ztráta času. Nikdy nedosáhnu ani poloviční kvality stylu, jakou má Lovecraft, Howard, Stephen King nebo autor Žháře – Viktor Kříž.
S tou myšlenkou jsem otevřel šuplík se staře vypadajícími listy v kožené vazbě. Vytáhl jsem rukopis na stůl a pomalu přejel po popraskaném hřbetu prsty. Cítil jsem, jak hřeje, pulzuje jako živý. Působilo to téměř magicky, jako by mě obsah stránek uměl nějakou kouzelnou mocí uhranout. Položil jsem Křížovu práci zpátky a ještě nějakou chvíli si ji přemýšlivě prohlížel. Nemohl jsem pochopit, jak dokázal dát dohromady tak děsivý a přesto skvěle fungující příběh. Byl to očividně cvok, ale zároveň talent. Zvláštní bylo, že jsem o něm dosud nezaslechl ani slovo, jako by své nadání před veřejností, bůh ví proč, skrýval. S povzdechnutím jsem uložil rukopis zpátky na místo a zvedl se ze židle.
Televizi jsem zapnul jen tak ledabyle při přesunu do kuchyně, když jsem si chtěl udělat kávu, ale hlas novinářky mou pozornost upoutal takřka okamžitě:
„… podle svědků založil požár ve svém bytě, přímo tady v Zerotínově ulici, ve třetím patře domu, který vidíte právě teď za námi. Než dorazily hasičské vozy, oheň stačil zachvátit celá dvě poschodí.“
Přesunul jsem se k obrazovce. Mladá reportérka ve slušivém kabátku stála na ulici, zatímco za ní příslušníci hasičského sboru zdolávali zbytky doutnajícího požáru.
„Podle předběžných informací víme, že se jedná o sedmapadesátiletého muže,“ brunetka se rychle podívala na papír, který držela v ruce, „Viktor Kříž byl přitom považován svými sousedy za klidného člověka. Nikdy nedělal žádné potíže, naopak prý vycházel lidem vstříc.“
Bodlo mě u srdce.
„Policisté pachatele zatkli před domem, kde se motal podle očitých svědků zcela nahý. Několik lidí vypovědělo, že rozléval po zde zaparkovaných autech benzin, škrtal v ruce zapalovačem a přitom si, ač se to zdá neuvěřitelné, zpíval. Víme, že se zadržený agresivně bránil zatčení.“
Najednou se má fantazie opět probudila k životu a já uviděl obraz tančícího šílence v nočních ulicích Prahy, ozářené neonovými světly. Ve výjevu to ale už nebyl Viktor, byl to Žhář. Ta ohavná bytost bez špetky lidství, která se pořád vracela do mé mysli jako nějaký bumerang. Nezáleželo na tom, jak dlouho jsem zaměstnával mysl jinými věcmi. Vždycky se vrátil.
Cvak! Cvak!
Prostý pohyb zarudlého palce se strženým nehtem, který lehkým pohybem otevírá kryt benzinového zapalovače, a pak zase zavírá. Otevírá, zavírá. S hrůzostrašnou rozvahou, znovu a znovu. Přes brýle hledí na hořící tělíčka dětí, ale i kdyby je neměl, nenašlo by se v jeho očích stopy po nějakém citu. Prozpěvuje si. Chrchlá slovo za slovem do rytmu cvakání zapalovače a vrže přitom zlatými zuby, zní to jako skřípání suché křídy na tabuli:
Cvak, cvak, jiskra svítí, oheň vzplane, slza krve k zemi kane, Žárem laskám lidské kurvy, slyšíš praskat jejich bulvy?
Nesnášel jsem ho – to jak vypadá, jak se chová a jaké má v hlavě myšlenky. Možná proto mě tak děsil. Protože jsem se ho v té nejprostší pravdě prostě bál. Možná to byl zároveň důvod, proč mě tolik přitahoval.
„Policii se nepodařilo Kříže zpacifikovat dřív, než se sám polil benzinem a zapálil. Zranění pachatele byla natolik vážná, že krátce po příjezdu do Vinohradské nemocnice zemřel. Podle předběžných zpráv bylo hospitalizováno na jednotce intenzivní péče šest lidí. Potvrzeny jsou, kromě pachatele, ještě tři další oběti,“ novinářka opět letmo nahlédla do papíru, který měla po ruce. „Pravděpodobně se jedná o členy Křížový rodiny, ale potvrzeno to zatím nemáme…“
Musel jsem se posadit. Začínalo se mě zmocňovat podivné, varovné tušení, jako by se mělo stát něco špatného. Nemohl jsem tomu uvěřit, ani když se novinářka rozloučila a vrátila tak slovo hlasateli do studia, který přešel od tragického požáru k další pozitivní zprávě z Dé jedničky. Vypnul jsem televizi a pohltilo mě ticho. Ticho a úzkost. Myšlenky se proměnily ve vlak, který se nezadržitelně řítil hlavou a probouzel ty nejhorší představy.
Dostal jsem strach, protože jsem včera večer s Křížem mluvil. Sobecký strach z toho, že to policie zjistí a bude tu slídit. Ale vždyť jsem neudělal nic špatného. Nemůžu za to, že se ten šílenec rozhodl ukončit svůj život, nebo snad ano? Proč to ksakru udělal? S temnými úvahami jsem opustil gauč a vzal za kliku do kuchyně.
Dlaň mi polil žár.
Nedokázal jsem zadržet výkřik a instinktivně jsem rukou cukl zpět. Jenže to nešlo.
Objevila se odnikud. Paže, která mi zápěstí pevně přidržela na mosazné klice. Vylekaně jsem zvedl pohled na sklíčka lennonek a široký úsměv zlatých zubů. Překvapením i zděšením jsem na vteřinu zapomněl, že se ruka dál škvaří a maso se připéká ke žhavému kovu. Útočníkovo sevření nešlo uvolnit. Držel mě, pevný jako skála, a moje dlaň řvala bolestí. Začal jsem ječet. Ječel jsem tak, že mé hlasivky zaúpěly. Bolest nabírala nový rozměr, takový, jaký jsem nikdy předtím nepoznal. Stav, kdy jsem měl pocit, že to nemůže být už horší, ale ono bylo…
Svezl jsem se na kolena a před očima mi zatancovaly jasně červené hvězdičky. Pak jsem musel omdlít.
Někde na chodbě činžáku bouchly dveře, nejspíš u sousedů. Zamrkal jsem a uvědomil si, že ležím zhroucený na boku před dveřmi do kuchyně, stočený do klubíčka. Pode mnou tvrdé parkety. Cítil jsem, že mi hoří ruka. Vyděšeně jsem se posadil a zjistil, že nehoří – bylo to mnohem horší. Roztřesená, ležící mi v klíně, vypadala moje dlaň s prsty jako kus černého křidýlka, které člověk vytáhne z přepálené trouby. Bože, byly vidět i kosti! Do očí se mi draly slzy.
Teď se probudím ve své posteli. Je to jen sen. Jen zlý sen. Ale nebyl. Šok z bolesti a skutečnosti, co se mi stalo, šel stranou a já se pokusil opět myslet racionálně. Rozhlédl jsem se po místnosti. Na krátký okamžik jsem zadoufal, že nic neuvidím, ale opak byl pravdou. Měl jsem pocit, jako by svět potemněl. Jediné, co jsem dokázal udělat bylo, že jsem marně zalapal po vzduchu, kterého se mi nedostávalo do plic – snad jako by něco vysávalo životodárné ovzduší nejen z místnosti, ale i z mého těla.
Cvak!
Stál tam. Opřený ležérně zády o zeď, na sobě ten křiklavý oblek purpurové barvy s nepoměrně velkými náramníky, ušitý z lesklého saténu. Přes čelo mu ležel stín, vrhaný tuhým okrajem velkého klobouku stejně nevkusné barvy. Pohled skrz skla černých brýlí upínal na dravý živel zapalovače, který se v nich zářivě leskl. Vyzařovala z něj okatá troufalost a pobavení, a ještě něco – něco mnohem hrůznějšího, co jsem si ani netroufal pojmenovat. Byl to zhmotněný děs, přítomný v mém vlastním domě.
I když předtím byly lennonky v úrovni mých očí, jeho stín se zdál mnohem, mnohem větší. Byla to temná chapadla hrůzy, která roztahoval všude kolem mě. V místnosti vyletěla teplota nahoru, jako bych právě otevřel dveře do sauny.
Zaklapl víko zipáku a světýlko ve tváři pohaslo. Pronikavě se usmál od ucha k uchu, úsměvem nafialovělých rtů, při kterém se mu na tváři objevily čerstvé ranky lesklého masa.
Zachvátil mě jakýsi temný úžas jako omamné kouzlo. Vůbec to nedávalo smysl, ale intuice mi napovídala, že vše, co se přede mnou děje, je skutečné.
„Tak už jsi vzhůru, pisálku?“ zeptal se jasným a přesto protivným hlasem, a dřepl si naproti mně.
Oči se mi znovu zalévaly slzami, nejen z bolesti, ale i z rostoucí úzkosti.
„Je s tebou vážně legrace,“ téměř vyprskl smíchy a já si všiml, že se zahleděl na mou mrtvou ruku.
Instinkt mi radil, abych zmizel. Vzal nohy na ramena a utekl, ale mnohem, mnohem silnější pocit mě držel v naprosté strnulosti. Svaly v těle ztuhly jako led. Nedokázal jsem ani křičet o pomoc.
Pozoroval mě.
„Co… co…“ zakoktal jsem.
To ho pobavilo snad ještě víc a dokončil větu za mě: „Co tu dělám?
Přišel jsem na návštěvu,“ vysvětlil a velkoryse rozhodil rukama. „Neříkej, že mě nevidíš rád?“
„Ne, to není možné. To se mi zdá,“ blekotal jsem a zdálo se mi, že můj vlastní hlas ke mně doléhá z velké dálky, a zněl podivně, jako by se lámala břidlice. Byl slabý a tupý.
„To přece nejde…,“ snažil se rozum o poslední obranu před přijetím absurdní situace.
„Co nejde? Že jsem tady?“ pravil Žhář, vstal a vydal se ke gauči. Jak šel, bílé mokasíny na parketách pronikavě klapaly a vzduch se kolem něj tetelil jako nad ohněm. Zároveň jsem viděl, jak se parkety sunou do sebe a něco tlačilo stěny bytu blíž ke mně. Ohromeně jsem sledoval měnící se pokoj. Linie stropu klesaly, okna se zmenšovala. Obklopilo mě vězení temných zdí, které se naplnilo poletujícím, bílým sněhem. Padal od stropu k zemi. Jenže to nebyl sníh, byl to prach – lehounký, špinavý, začínal se vrstvit na podlaze, nábytku i v mých vlasech. A když Žhář usedl na gauč, už to nebyl ten semišový dvojsedák, který jsme před pěti lety koupili s Týnou, ale pohodlné křeslo potažené tygří kůží, takřka trůn. A nevkusné stejně jako všechno, čím byl jeho majitel.
Hodil si nohu přes nohu a rudé dlaně opřel o velká opěradla v podobě drápů šelmy: „Koupil sis mě. Copak si nevzpomínáš, pisálku?“
Parkety vedle jeho křesla se samy otočily, jako by ožily, a dřevo táhle zapraskalo. Proměnily se při tom pohybu v třínohý stolek, který vyjel ze země, a z desky se zároveň vynořil další předmět: spis v kožené vazbě. Černý, na okrajích dokonce ohořelý, jako by se ho před časem někdo pokusil spálit. Ale ať už jakýmkoli přičiněním, nepodařilo se, a i když některým stranám chyběly celé rohy, číst se dal bez větších obtíží. Poznal jsem ho. Spis z krabice u vchodu malého antikvariátu, kde se hromadily bezvýznamné, staré publikace, všechny dostupné za dvacet pět korun.
Může to znít absurdně, ale hlavním důvodem koupě byla absence názvu a celková neupravenost, pohrdající trhem i poptávkou. Bylo to, jako by i samotný autor váhal, zda má své dílo pojmenovat pravým jménem. Jménem démona, který se ukrýval a žil uvnitř. Pracovní verze před vydáním bez pořádné vazby. Kdo mohl vědět, jakým přičiněním se ocitla právě tam? Na rohu, okolo kterého chodím každý den z práce. Příběh, který se mi nemilosrdně zahryzl do srdce, přežvýkal ho jako nějakou flákotu masa a pak bez milosti vyplivl.
Jsi jen prach a v prach se obrátíš… mou rukou. Krátký, výstižný úvod, který stál před první kapitolou. Věta, která na mě dolehla jako balvan a vybičovala mou zvědavost do závratných výšin. Když jsem se vrhl do čtení, hladově jsem zhltal veškerý obsah během pár hodin. Styl byl v mých očích skvělý – strohý, jasný. Text se mi před očima doslova vlnil. Kroutil se, jako by měnil písmenka v živé obrazy krutostí. Věcný a přitom pohlcující svou atmosférou. Co bylo ale nejdůležitější – inspirující.
Žhář si v pravačce pohrával se zapalovačem.
Neubližuj mi, blesklo mi instinktivně hlavou, ale pak jsem si uvědomil, že jsem myšlenku vyslovil nahlas.
„Chci si jenom popovídat,“ odvětil pobaveně a zkušeným pohybem otevřel zipák.
Měl jsem dojem, že špatně slyším: „Po-povídat?“
Jeho výraz zvážněl: „O tobě, pisálku. O nás.“
Křičel – křičel zpanikařeným hlasem, jaký jsem ještě nikdy neslyšel a ani by mě nenapadlo, že podobný křik dokáže tak mohutný chlap ze svých hlasivek vyloudit. Musel jsem se smát. Musel jsem se smát, jak to zpocené prase v lidském těle piští. Oči plné slz a s pahýlem namísto ruky se snaží bránit benzinu, kterým je poléván.
V tomto místě zůstal příběh o Žháři nedokončen. Poslední list papíru byl nepopsaný. Jediná stránka dělící čtenáře od konce. Věděl jsem, že právě ta měla přinést tečku, která otřese jistotami každého čtenáře, jenomže chyběla.
„Za tu ruku bych se omluvil,“ ukázal na černý kus masa, který jsem si opatrně držel v klíně. „Ale pravda je taková, že mě to ani trochu nemrzí,“ řekl a olízl si rty jazykem, připomínajícím tlustého slimáka.
„Potřeboval jsi nakopnout, aby ses konečně probudil,“ luskl hlasitě prsty. „Teď mi budeš moci alespoň věnovat náležitou pozornost.“
Světlo z okolí se začínalo vytrácet. Vše se nořilo do tmy. Neměl jsem rád tmu – bál jsem se jí jako dítě a bál jsem se jí i dnes.
„Máš rád oheň?“ zeptal se, přičemž znovu zažehl plamínek zapalovače.
„Já – já nevím, asi ano. Myslím, že ano,“ vysoukal jsem ze sebe, protože jsem se bál odpovědět ne.
„Já miluji oheň. Tu dravost, nespoutanost a sílu, kterou má v sobě,“ světélko zapalovače zhaslo a Žhář se naklonil blíž ke mně: „Potřebujeme oheň – k přežití. K tomu, abychom se dokázali znovu postavit na nohy, když nás život srazí na kolena.“
Začínal jsem chápat jeho hru, ale přistoupit jsem na ni nehodlal: „Co ode mě chceš?“
Žhář se postavil: „Chci svobodu. Uvízl jsem, pisálku. Uvízl jsem jako nějaký špunt v hrdle láhve. Nejsem tady ani tam.“
„Co tím myslíš?“
„Tvůj svět. Svět lidí. Ztratil jsem se cestou do něj, toulám se kdesi na okraji opony a marně hledám místo, kde bych mohl vystoupit na jeviště.“
Pomalu se usadil zpět na tygří kůži a hodil nohu přes nohu: „Chci mezi vás smrtelníky. Tvůj svět je velmi zajímavý – různorodý, abych tak řekl,“ pravil s neskrývanou perverzností a já si najednou v hrůze uvědomil jeho cíl. Byla to touha vraždit, týrat a pálit. Mrazilo mě z toho v zádech.
„Vaše sny jsou zvláštní, nekonečné, bez hranic možností. Když o mně Kříž začal psát, neuvědomil si, že ne jeho, ale moje fantazie tvoří příběh Žháře. Skrze něj jsem takový, jaký jsem,“ usmál se samolibě. „Po celou věčnost stojím po vašem boku, za hranicí tohoto světa. Mučím vás hrůzou, krmím nočními můrami.“
Cvak!
„Ale teď potřebuji pomoc, pisálku. Myslel jsem, že mi poslouží Kříž, ale odmítl. Jsem pořád svázán s jeho příběhem, a i když mám moc nad tím, kdo ho četl a prožil, nemůžu nikam dál. Ten blázen mi v tom zabránil. Jsem jako nějaká rybka chycená v akváriu,“ zanaříkal. „Vězeň neviděných zdí,“ řekl téměř básnicky, přičemž jeho ruce vyjádřily odevzdané gesto. Pak se rozesmál smíchem šílence, jako by těmi slovy pobavil sám sebe.
Možná by se řehtal ještě dlouho, ale moje mlčení ho brzy zastavilo.
„Ty nemáš moc smysl pro humor, co?“ řekl, když si otíral slzy z očí.
Rozvážným pohybem shrnul popel z kožené vazby vedle sebe.
„Konec je prázdný,“ otevřel spis a začal v něm pomalu listovat. Sledoval jsem jeho dlouhé prsty, které pomalu obracely stránku za stránkou.
„Vím, četl jsem ho.“
„Jistě. Ale co nevíš, je skutečnost, že právě ty ho dopíšeš,“ řekl temně.
S těmi slovy hodil Křížovu práci přede mě, a když dopadla, znělo to jako náraz olova. Zdi se zavlnily jako hladina vody rozvířená kamenem, aby se znovu uklidnily.
Spis se neslyšně otevřel.
V. Bolest
Pohlédl jsem na černá skla brýlí a vzpomněl si na zprávy v televizi. Srdce mi kleslo. V šedém prachu u mých kolen se něco zalesklo. Odhrnul jsem nečistotu a spatřil pero. Pěkné plnicí pero se zlatou sponou.
Cvaklo to a plamínek zapalovače se rozletěl tmou, aby pro mě vytvořil dostatek světla k psaní.
„Povedu tvou ruku, pisálku. Ukážu ti obrazy, které změníš ve slova,“ oznámil.
Položil jsem hrot pera na papír, ale psát jsem nezačal. Věděl jsem, že mě pozoruje. Vypínal se nade mnou jako sup, shlížející netrpělivě na raněnou kořist. Ruka s perem se začala třást.
„Začni,“ pravil důrazně.
Vzhlédl jsem: „Co se mnou uděláš, až příběh dopíšu?“
„Ještě nevím,“ odvětil stroze.
„Necháš mě žít?“
Zamyšleně si promnul bradu.
„Nechám tě žít,“ souhlasil.
„Už mi neublížíš? Žádným způsobem?“
„Máš mé slovo a teď piš,“ řekl nedočkavě.
V hlavě jsem spatřil děsivý stín vysokého muže v klobouku. Dopadal na zem, kde leželo nehybné tělo. Ohořelé ostatky muže. Nikdy jsem ho neviděl, a přesto s jistotou věděl, že je to Viktor Kříž. První oběť Žháře. A za démonem se něco hýbalo. Vlnila se tam, obrovská a temně rudá – opona. Pokusil jsem se napsat první slovo, ale nešlo to. Ruka se mi třásla tak, že jsem nedokázal udržet rovnou linku.
„Piš!“ rozkázal.
Cvak!
„Ne,“ šeptl jsem a zvedl k němu oči.
Žhář se chvíli nehýbal, ale poté se jeho rty znovu rozšířily a odkryly tak krvavě popraskanou kůži: „Ne?“
Nervózně jsem polkl.
Vstal nečekaně rychle a nakopl mě do stehna. Bolestivě jsem hekl.
„Pokoušíš mou trpělivost, pisálku!“ štěkl.
„Nepustím tě, zabil bys je! Všechny ty lidi.“
„Ale, ale – ty zlobidlo jedno,“ pravil pobaveně a znovu do mě kopl.
„Jestli neuděláš, co chci, zabiju já tebe!“ pohrozil a tentokrát bota dopadla na kostrč. Rána to byla tvrdší a přesnější. Z většiny odezněla do zatnutých zubů, které jsem stiskl tak moc, až jsem dostal do čelistí křeč.
„Piš!“
„Ne – ne.“
Nakopl mě do břicha.
„Neudělám to,“ zaskuhral jsem.
Naklonil se ke mně a jeho dech – blízký, horký jako pec – zašeptal: „Trpělivost není mou ctností.“
Nato mi sevřel zápěstí zdravé paže a i přes můj odpor mě druhou rukou chytil za čelist. Jeho ruka byla suchá a já cítil, jak se mi do kůže zařezávají nehty. Ukazovákem mi stáhl dolní víčko levého oka, snad jako by chtěl prozkoumat mou bulvu. „Řeknu to ještě jednou, naposledy. Piš!“
Byl jsem vyděšený, a to ták, že jsem cítil v rozkroku teplé mokro, ovšem začínal jsem vnímat i novou emoci. Hněv.
„Tvá volba,“ utrousil zlostně na mé mlčení.
Zuřivost začala převládat. Nechápal jsem, ale kůži pod okem napínal stále víc a víc. Krev mi pěnila. Napnul jsem všechny svaly a s křikem se mu vymanil ze sevření: „Pusť mě, ty zrůdo!“
Po zdravém loktu jsem se odsunul stranou.
Démonovi se na tváři objevil pobavený úsměv: „Che, che, překvapuješ mě, pisálku. Musím přiznat, že je s tebou víc zábavy než s Křížem.“
Cvak!
„Proč je to pro tebe takový problém? Napíšeš přece jen pár vět a já pak zmizím z tvého života. Puf! Budu pryč,“ rozhodil prudce rukama. „Beztak ty lidi neznáš, tak proč kvůli nim podstupovat bolest?“
„Jak můžu vědět, že mě nepodvedeš?“
„Nemůžeš. Musíš to risknout.“
„Nevěřím ti,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Piš!“ zařval a já sebou v úleku cukl.
„Ne,“ hodil jsem mu pero k nohám, „najdi si někoho jiného.“
„To pro mě není problém, človíčku!“ zaječel.
Když mi vrazil pero do oka, nestačil jsem ani vykřiknout. Hlavou mi blesklo, že ze svého křesla přece nevstal. To, že Žhář pero vytrhl, jsem vnímal stejně překvapeně jako proud tmavé krve, který vystříkl a potřísnil mi šaty. Z hrdla se mi ozvalo táhlé zavytí. Svalil jsem se na zem a cítil mezi prsty mokro. Byl jsem v šoku. Neomdlel jsem, ale bylo to tak příšerné, že jsem si nepřál nic jiného. Ztratit vědomí a už se neprobrat. Nikdy. Věděl jsem, že pořád řvu, ale zdálo se, že můj hlas zní odněkud z dálky. Nebylo nic, temné zdi, Křížův spis, dokonce ani Žhář. Jen bolest. Bolest a já. Pohltila vše. Nevím, jak dlouho to trvalo. Měl jsem pocit, že snad celou věčnost. A když jsem se konečně zmohl na slabé vnímání svého okolí, stále jsem hlasitě sténal, ale krvácení výrazně zesláblo.
„Piš, nebo přijdeš i o to druhé,“ uslyšel jsem démonův hlas a spatřil, že mi nabízí předmět, jímž mě o oko připravil. Hrot se temně leskl.
„Pak už mi nebudeš k ničemu, pisálku.“
S nejvyšším úsilím jsem se posadil, ale hlava se mi motala, jako bych byl namazaný. Bylo mi příšerně. Nejhůř v mém životě, přesto jsem roztřesenou rukou pero přijal. Buď to, nebo smrt. Psát, nebo zemřít.
Zemřít?
Psát?
Nemohl jsem. Prostě nemohl. Tu odpovědnost bych neunesl. Nejsem hrdina, nejsem dobrý manžel ani otec, ale právě v té chvíli jsem se pevně rozhodl a měl pocit, že odhodlání ve mně nebylo nikdy silnější.
„Nikdy,“ zasténal jsem odevzdaně.
Hleděl na mě strnule jako socha.
„Dobrá,“ pokýval hlavou nakonec, „vidím, že bolest ani ztráta života tě nepřesvědčí. Ale co takhle bolest druhého? Někoho, na kom ti záleží, někoho, koho miluješ?“
Světlo z neviděného reflektoru dopadlo na postarší televizor, který se objevil odnikud. Zrnění na oblé obrazovce vystřídal trhavý šedivý obraz. Přejížděl rušivě odshora dolů, dokud se konečně neustálil a já měl tak možnost pohlédnout na děsivou scénu. Ústřední roli jsem v ní hrál já sám.
Viděl jsem Týnu a viděl jsem Markétku, moje sluníčko, mou berušku. A viděl jsem, k jakým hrozným věcem se chystám. Křičely. Bože, křičely tak strašně, že jsem měl pocit, že mi pukne srdce. Nemohl jsem se na to dívat, i když to byla jen imitace. Pro mě v té chvíli nebyla.
„Vzpomeň si na Kříže,“ ucítil jsem Žhářovy rty zezadu na svém uchu. „Pokud odmítneš – dopadnou hůř, než si dovedeš vůbec představit. Vychutnám si každou kapičku krve, kterou z nich vymáčknu, každou slzu, každý výkřik. Zejména s tou malou se důkladně pomazlím. A vše provedu tvou rukou.“ Jeho hlas zněl nevzrušeně jako u robota. Efekt to mělo hrozivý.
Věděl jsem, že nemám na vybranou. Noční můra všech rodičů – znásilněné dítě. Noční můra manžela – znásilněná žena. Dohánělo mě to na okraj příčetnosti. Už jsem neměl nervy jenom roztřesené, měl jsem je prostě v háji. Čichal jsem kyselý pach vlastního potu v úmorném horku, které se zdálo stále větší. Stěny kolem se začaly vydouvat proti mně za doprovodu dunivého hučení, jako by se cihly a malta proměnily v mohutné plíce samotného Žháře.
Zachránit život dvou milovaných, aby nepočítané cizích zemřelo. V té chvíli jsem si uvědomil, že démon nade mnou vyhrál.
„Budu psát-jen – jen jim neubližuj.“
Žhář se spokojeně narovnal.
Položil jsem si Křížův spis do klína a shlédl na prázdnou stránku papíru. Za jiných okolností bych se nedokázal soustředit, ale zjistil jsem, že mám v sobě větší sílu, než jakou bych kdy čekal. Bylo to zvláštní zjištění.
Začal jsem. Pero klouzalo po papíru, zatímco se tu a tam mezi slovy objevila rudá slza. Za pohublou tváří s kloboukem se začaly snášet provazce mlžných vláken, jako rudý kouř. Prameny se splétaly a tvořily tak krvavý závěs, jehož vzor vypadal zprvu jako průhledná krajka. Ta dále houstla a pomalu se měnila v něco podivného. V živou a vnímající bránu mezi světy. Opona ožívala a vrhala na zem přede mnou protáhlé stíny, které mi neodbytně připomínaly zkroucená těla Týny s Markétkou.
Psal jsem. Slovo za slovem, větu za větou a snad nikdy se mi nezdálo, že může být něco jasnější než to, co se mi rodilo pod rukou. Věděl jsem přesně, jak má příběh Žháře skončit. Myšlenky mi i tak utíkaly pryč od textu. Utíkaly k té hrozné bolesti, ale také k jiným obrazům. K představám, jimiž jsem se snažil ten děs překonat. Obrazy štěstí, kde se mísily jarní barvy s květinovým vzorem Týniných šatů a pevnou pokožkou mládí. Vzpomínky na víkend, kdy jsme zůstali na koleji, zatímco se naši přátelé vraceli domů. První sex – můj i její. A i přes neohrabanou předehru jsem měl pocit, jako bychom byli milenci už celá léta. Nechal jsem se omámit vůní jejího těla, a když se nade mnou prohýbala jako luk, nedokázal jsem odtrhnout oči od jejího pevného břicha a bílých prsou. Ráno mi se smíchem vyčítala modřiny, které jsem jí způsobil, a chtěla mi oplatit stejnou měrou. Pak jsme se pomilovali znovu. Byl to čas, kdy jsme s Kristýnou splývali jako voda.
„Pokračuj,“ vytrhl mě ze vzpomínek démon.
Znovu jsem se pustil do psaní, a když jsem stránku konečně dokončil a udělal poslední tečku, kvůli bolesti a sklíčenosti se podobala tečce jen pramálo. Žhář se zvedl z křesla a spis si vzal. Pozorně si přečetl nové řádky a pak se divoce zasmál: „Vřelý dík, pisálku! Překonal jsi mé očekávání. Tím je to vyřízeno.“
Spis se prudce zaklapl.
„Své slovo dodržím,“ hlesl s neskrývanou radostí a v té chvíli se rozžehly plameny všude kolem nás. Hranice, která se nešířila ke mně, ale která bez okolků pohltila oponu a během okamžiku ji proměnila v ohnivou zeď.
V zámku domovních dveří zachrastily klíče, ale znělo to, jako by se kovový zvuk rozléhal kamenným chrámem někde v dáli. Nebyl jsem ve svém bytě, a přesto jsem je slyšel. Týna s Markétkou se vracely.
„Neublížím ti, ani tvé rodině,“ řekl Žhář.
Opona otevřela ohnivá ústa – průchod do mého světa. Nadouvala se, jako by démona zvala do svých útrob.
Uslyšel jsem Týnu: „Jsme doma!“
Démon s temným úsměvem na tváři pomalu vykročil k oponě a teprve před ohnivou zdí se zastavil: „Můžeš být na sebe hrdý, pisálku. Zachránil jsi sebe i svou rodinu. To Kříž nedokázal.“
Cvak!
Rozesmál se. Tichým chechtotem, který se pomalu měnil v nelidský skřek plný opovržení a výsměchu. Věděl jsem, proč se směje. Vyhrál. Čekala ho návštěva pražských nevěstinců, kde příběh začínal. A ženy, které se neměly dožít zítřejšího rána. A další oběti měly následovat. Menší a nevinnější. A pak další a další.
V ráně po ztraceném oku mi znovu začalo bolestivě tepat. Vše se ve mně bouřilo. Měl jsem pocit, jako by se mi hlava proměnila v nálož semtexu, která má každou chvíli vyletět do vzduchu. Věděl jsem, že je to šílenost, ale nemohl jsem. Prostě nemohl. Už mi nezáleželo na tom, jestli to má smysl, jestli vůbec může Žhář zemřít. Bylo to silnější než já. Vstal jsem a jen na okamžik zavrávoral. Pero v dlani jsem sevřel v pěsti a vyrazil.
Byl rychlejší. Chytil mi zápěstí těsně předtím, než hrot mohl proniknout do krku. Zůstali jsme tak stát proti sobě, svaly napnuté k prasknutí. Hleděl jsem do těch hrozných brýlí a cítil horko. Čelistí jsem vystartoval proti jeho krku. Zuby pronikly suchým masem a Žhářův smích se proměnil ve výkřik. Brýle mu spadly do prachu na zem. Krk mi drtivě sevřely horké prsty a začaly mě dusit. Ochabl jsem a povolil a v ten moment mě démon odmrštil stranou. Upadl jsem na zem. Chutnal jako popel.
„Blázne! Ty se chceš postavit mně? Ty! Ubohý človíček? Už jen ta představa mě uráží, nicko!“ zuřil a oči bez brýlí mu žhnuly jako uhlíky v temnotě. Pod bradou na krku jsem viděl jasnou ránu, ale krev z ní netekla.
Bolest jsem snad už ani nevnímal, ale můj plán se podařil. Pochopil ve chvíli, kdy si všiml Křížová spisu. Při posledním vzdoru se mi ho podařilo zmocnit. Natáhl jsem ruku s koženou vazbou nad plameny. Lačné jazyky začaly olizovat hřbet.
„Zadrž!“ zvedl paže v mírném gestu. „Takhle to nemusí skončit. Kříž chtěl to samé, zabránit mi, abych našel cestu na jeviště, ale vzpomeň si, jak dopadl! Vzpomeň si, co jsem ti ukázal!“
Fialový oblek se mu v záři ohně magicky leskl jako kůže nějakého podivného plaza.
„Všechno bude jako dřív. Uzdravím tvá zranění. Budeš moci napravit křivdy, které jsi způsobil své ženě. Napravit svůj zpackaný život. Stát se tím, čím chceš být.“
Udělal opatrný krok ke mně: „Zachráníš váš vztah. Jen… jen mi dej ten spis.“
Další krok.
„Když se nepodvolíš ty, udělá to někdo jiný. Nemůžete mě zastavit! Nikdo!“
Hlavou mi projely obrazy mého života. Ty důležité mezníky, které prožívá každý z nás. Dokončení studií, začátek kariéry, žádost o ruku dívky, kterou jsem miloval, narození Markétky. Chvíle, kdy jsem svou maličkou holčičku držel v náručí a měl pocit, že nemůžu být šťastnější. Čas, kdy se začala smát, rostla, kdy začala chodit. A pak – vše zmizelo.
Poprvé od rána jsem se rozesmál. Bezmocným, plačivým smíchem, úsměv se mi rozšířil na tváři do nepřirozené křeče.
Je to sen. Jen zlý sen.
„Pane bože, Honzo!“ vykřikne Kristýna a přiběhne k manželovi.
„Co se stalo? Co se ti, prokrista, stalo, miláčku?“ Nemůže uvěřit tomu, co vidí.
Tmavá, krvavá díra namísto oka. Zmrzačená paže v klíně drží psací pero.
Posílá dcerku pryč, aby tu hrůzu neviděla, ale Markétka ji neposlouchá, přikovaná strachem, zůstává stát ve dveřích.
Žena zvedá Honzovi hlavu, chce se ujistit, že dýchá, a přitom rychle volá z mobilu sanitku. Ruce se jí třesou. Tak moc se jí třesou.
„Kdo ti to udělal? Kdo?“ Nedokáže zadržet vzlyky.
Rty se mu pohnou. Něco říká. Rychle se nakloní blíž, aby slyšela.
Honza otevře oko. Kristýna nevidí, že pálí jako oheň.
Pevně chytí překvapenou ženu za ramena a povalí ji na zem.
„Jsi jen prach… směje se, zatímco řvoucí ženu bodá perem do očí.“
Cvak!
