Sanitka přijela mezi třetí a čtvrtou ráno. V márnici bylo tou dobou ticho, chladno a mírně vlhko. Hank si tenhle noční čas vychutnával a s ním i ten nepatrný náznak spokojenosti, jenž mu přinášel, jako třeba hrnek cenného kafe, které mu už dávno vystydlo a čeká, až si tu a tam usrkne. Byl rád, že je sám a nemusí o ničem přemýšlet. U dveří měl nachystaný prut a kufřík s rybářským náčiním, kdyby snad po směně dostal chuť zajít si na ryby, třebaže to se stávalo jen vzácně. Pro ty méně vzácné případy tu byla kniha Zde jsou draci: Mapování lidského genomu.
Hank zrovna otevřel jednu utonulou a teď rozpřahoval ruce a vytahoval z ní střeva, zběžně je prohlížel a pouštěl ve smyčkách do nerezového kbelíku. Překvapilo by ho, kdyby něco našel, jenže u násilných úmrtí byla pitva povinná. Nemelodicky si u práce pohvizdoval.
U příjmu někdo zazvonil.
„Hergot.“ Hank nechal práci prací, stáhl si latexové rukavice a došel k interkomu. „Same? Jsi to ty?“ Když se ozvalo povědomé šerifovo zamručení, stiskl bzučák a otevřel mu. „Co pro mě máš tentokrát?“
„Oběť nehody.“ Sam Aldridge se vyhnul jeho pohledu, a to obyčejně nedělal. Na vozíku za ním leželo pod plachtou tělo tak rozměrné, že nemohlo patřit člověku. Sanitka už mezitím odjela, což bylo v dokonalém rozporu se všemi předpisy a nadmíru podezřelé.
„Tohle rozhodně nebude…“ začal Hank.
Ze tmy vystoupila žena.
Byla to Evelyn.
„To mě podrž, ta vaše barabizna se vůbec nezměnila, že ne? Vsadím se, že i kalendář na zdi máte pořád stejnej. Už se aspoň na okrese plácli přes kapsu a pořídili noční směně lapiducha?“
„Ne, pořád pracuju sám.“
„Odvez ho dovnitř, Same, já už to zařídím. Žádný strach, vím, co kam patří.“ Evelyn se zhluboka nadechla a znechuceně zavrtěla hlavou. „Kristepane. Je to jak jezdit na kole. To taky nezapomeneš. Ať chceš nebo ne.“
* * *
Když vyřídili formality a šerif Sam odešel, Hank promluvil: „Nebudeš mi věřit, Evelyn, ale mám dojem, že jsem se uvnitř konečně zase srovnal. Aspoň maličko. Trvalo mi to léta. A teď tohle. Jako kdyby mě někdo kopl do žaludku. Jak mi tohle můžeš s klidným svědomím udělat?“
„Úplně hravě, brouku.“ Evelyn přemohla úšklebek, kterého by si kromě Hanka nikdo ani nevšiml, a odhrnula plachtu. „Koukej.“
Byl to červ.
Hank se proti své vůli nahnul nad těžké, opuchlé tělo a zhluboka vdechoval jeho opojný mimozemský pach připomínající mokrou zeminu a lanýže, doplněný o výrazný čpavkový odér. Představil si lodě na oběžné dráze, slepé, patnáct kilometrů dlouhé mašiny. Fotografie ta stvoření zdaleka nevystihovaly. Svrběly ho ruce, jakou měl chuť ho otevřít.
„CIA chce, abys provedl pitvu.“
Hank ustoupil. „Abychom si to teda ujasnili. Máte mrtvolu mimozemšťana. Zástupce jediné další inteligentní formy života, se kterou se kdy lidstvo setkalo. Ale i když máte na výplatní pásce hromady forenzních specialistů, rozhodnete se ji šoupnout obyčejnýmu okresnímu koronerovi?“
„Potřebujeme tvoji představivost, Hanku. Z čeho se skládají, nám řekne kdekdo. My chceme zjistit, jak přemýšlejí.“
„Vyčetlas mi, že žádnou představivost nemám. Než jsi mě odkopla.“ Neměl v úmyslu se na ni utrhnout, ale nedokázal se přimět, aby se za svůj tón omluvil. „Tak ještě jednou: proč já?“
„Řekla jsem ti tenkrát, že si nedokážeš představit, že překročíš vlastní stín. Co se týče nepraktických věcí, máš fantazie na rozdávání. Teď tě žádám, abys otevřel mrtvolu mimozemšťana. Napadá tě něco míň praktickýho?“
„Upřímnou odpověď od tebe asi nedostanu, že ne?“
Evelyn se potměšile pousmála a na kratičkou chvíli se z ní znovu stala žena, do které se před milionem let zamiloval. Píchlo ho z toho u srdce. „Tuš nedostal nikdy. Tak si tím teď přece nezkazíme báječnej rozvod, ne?“
„Jen si vložím do diktafonu nový čip,“ rezignoval Hank. „Vezmi si plášť a gumové rukavice. Budeš mi k ruce.“
* * *
„Hotovo,“ oznámila mu Evelyn.
Hank spustil nahrávání a chvíli nad červem postál se sklopenou hlavou. Hledal to správně rozpoložení. „Fajn, začneme povšechným ohledáním těla. Vzhledem značně připomíná kroužkovce, jen je oblejší a tlustší než jeho pozemský protějšek, a přirozeně také mnohem větší. Odhaduju, že má dobře dva a půl metru na délku a možná tři čtvrtě metru v průměru. Stěží bych ho dokázal obejmout. Má tři, pět, sedm, celkem jedenáct článků, zatímco žížala jich má řekněme jednu dvě stovky. Nemá opasek, takže pozor, abysme se tou podobností nenechali unést.
Tělo se na obou koncích tupě zužuje, spodní polovina je o něco kompaktnější. Ventrální strana je zploštělá a světlejší než dorsální. Na jednom konci má trojdílný zobákovitý výrůstek, tipl bych si ústní otvor, a na druhém konci tím pádem otvor řitní. U zobáku je pět zduřelin, ze kterých vyrůstají pevné, napohled kostěné útvary – že by kusadla? Řeknu ti ale, že mi spíš připomínají nářadí. Tenhle vypadá skoro jako hasák a tadyhleten jako kleště. Na inteligentního tvora mi připadají strašně jednoúčelné. Evelyn, ty už jsi s nima přišla do styku, liší se od sebe nějak v rámci druhu? Mají někteří totožnou sadu nástrojů a jiní jinou?“
„Ještě jsme nenarazili na dva, kteří by měli stejnou.“
„Fakticky? Zajímavé. Co to asi znamená? No nic, na první pohled je zřejmé, že zcela postrádá viditelné vnější smyslové orgány. Nemá oči, uši ani nos. Řekl bych, že ať už ty mají potvory jakékoli smysly, jsou funkčně slepé.“
„Výzvědná služba si myslí totéž.“
„Museli se podle toho chovat, ne? Takže je to jasný jak facka. Můj závěr číslo jedna: porozumět jim bude pěkná fuška. Lidi se na zrak spoléhají víc než většina zvířat, a když se zpětně podíváš na vývoj filozofie i vědy, zjistíš, že obojí je hluboce zakořeněno v optice. Podobný tvor bude jednoduše přemýšlet jinak než my.
Mezi jednotlivými články vykukuje jemný vlasovitý porost, a když články roztáhneme co nejvíc od sebe, objeví se hromada dírek, takové jakoby mrňavé řitní otvory, to by jich ale muselo být míň, drží je svěrače a je jich možná stovka, podle všeho mezi každým článkem. No to se podívejme – ty zduřelé útvary vpředu jsou vyvinutější formou těchhle otvůrků. Dobře, tak teď ho otočíme. Já chytnu tenhle konec, ty vezmi ten druhý. Výborně, až řeknu, tak ho rozhoupeme a na tři otočíme. Můžeme? Raz, dva, tři!“ Mrtvola se líně otočila a málem převrhla vozík. Jen tak tak ji udrželi.
„To bylo o chlup,“ uchechtl se Hank rozjařeně. „A co je tohle?“ Přejel prstem po řadě čísel namalované na mimozemšťanově břiše. Pravá přední str./č. 43.
„To tě vůbec nemusí zajímat. Ty máš jen provést pitvu.“
„Vy těch mrtvol máte víc.“
Evelyn neodpověděla.
„Když se tak poslouchám, jasně, že jo. Máte jich desítky. Kdybyste měli jedinou, nikdy bych ji na hraní nedostal. Máte vlastní doktory. Najde se mezi nimi pár šikovných vědátorů, kteří by za grant fikli i vlastní babičku. Do háje, i třiačtyřicet byste si nechali pro sebe. Určitě jich máte stovky, nemám pravdu?“
Na zlomek vteřiny ten líbezný obličej strnul. Evelyn si dost možná nic neuvědomila, ale Hank po bohatých zkušenostech věděl, že se právě rozhodla. „Spíš tisíce. Stala se obrovská nehoda. Do zpráv se to zatím nedostalo, ale v Pacifiku se zřítil červí přistávací modul.
Kristepane.“ Hank si sundal rukavice, posunul si brýle na čelo a dlaněmi si promnul oči. „Tak jste se té války konečně dočkali, že jo? Vyprovokovali jste tvory, kteří nad náma mají obrovskou technologickou převahu, a přitom tady ani nežijí! Stačí, když nám do atmosféry nasměrujou náležitě velký šutr, a tahle planeta zažije masový zánik druhů, jaký nepoznala od doby, co vymřeli dinosauři. Jim je to jedno. Jejich planeta to není!“
Na Evelynině tváři se objevil výraz, se kterým se poprvé seznámil v samém závěru jejich manželství, když už bylo všechno v troskách. „Přestaň se chovat jako pitomec,“ usadila ho. Pak rychle, se vší vážností dodala: „My jsme tu havárii nezavinili. Měli prostě smůlu, ale když už se stalo, museli jsme jí využít. Máš pravdu, červi nejspíš disponují technologií, kterou by nás dokázali vyhladit. Proto se s nima musíme vypořádat. Ale ze všeho nejdřív jim musíme porozumět, což se nám nedaří. Jsou pro nás záhada. Nevíme, co chtějí. Nevíme, jak přemýšlejí. Ale po dnešku o tom aspoň budeme mít lepší představu. Pakliže se laskavě vrátíš k práci.“
Hank přistoupil ke stolu a ze zásobníku vytáhl nové rukavice. „Dobře. Tak jo.“
„Jenom nezapomínej, že nejde o krk jenom mně,“ dodala Evelyn, „ale i tobě a každýmu, koho znáš.“
„Vždyť říkám, že jo!“ Hank se dlouze nadechl, aby se uklidnil. „Takže teď toho prevíta říznem.“ Vzal si pilku na kosti. „Není to správný postup, ale tlačí nás čas.“ Pila s kvílením ožila a Hank prořízl tuhou hnědou kůži od zobáku po řitní otvor. „Teď odhrneme kůži. Na omak je vlhká a trochu v ní křupe. Muskulaturou červ silně připomíná pozemského kroužkovce. Přinejmenším stavbou. Nic černějšího jsem totiž v životě neviděl. Do háje, kůže se zavírá.“ Odskočil si k rybářskému kufříku pro nádobku s háčky. „Tumáš, na kus vlasce přivážeme dva háčky, takhle, asi pět čísel od sebe. Pak jeden zahákneme za kůži, odhrneme ji a druhým háčkem ji přichytíme k potahu vozíku. A tak každých patnáct centimetrů po obou stranách. Pak už se snad nic zavírat nebude.“
„Jasně.“ Evelyn se pustila do práce.
Po chvíli bylo hotovo a Hank si prohlížel otevřeného červa před sebou. „Mám spekulovat? Jak je libo: tahle věc se plazí bahnem nebo bůhvíčím, hlavou napřed, poslepu. Co by sis z toho vyvodila?“
„Řekla bych, že budou zvyklí narážet na nečekaný překážky.“
„Výborně. Odhrň mi to tady, říznu dál… Fajn, dostali jsme se pod svalovinu k jakési pěnovité stejnorodé hmotě; ještě se k ní vrátíme. Proříznu ji… a jsme v tělní dutině, která je vyloženě napěchovaná bambilionem pidiorgánečků.“
„Co kdybysme se drželi aspoň přibližně vědecký terminologie?“ povzdychla si Evelyn.
„Každopádně je jich víc, než by se mi chtělo počítat. Svalovinu kryje doslova stovky malých orgánů, nemám tušení, k čemu jsou, ale všechny je propojují žilám podobné trubičky různých velikostí. Jejich anatomie je oproti člověku pekelně složitá. Vypadá to tam jak v chemičce. Na první pohled se nezdá, že by dva orgány byly stejné, i když v základu jsou si podobné. Budeme jim říkat alembiky, ať se nám případně nepletou s dalšími orgány. Našel jsem zřejmě cosi na způsob srdce, izolovaný kus svaloviny velký jako pěst. Má hned tři. Povedu řez hlouběji – Kristova noho!“ Hank dlouho nemohl odtrhnout oči od otevřené mimozemské mrtvoly. Pak odložil pilu na vozík, zavrtěl hlavou a otočil se. „Kde mám kafe?“
Evelyn se beze slova zvedla a z koutku s kávovarem mu donesla studený hrnek.
Hank si strhl rukavice, hodil je do koše a napil se.
„Tak fajn, co to bylo?“ chtěla vědět Evelyn.
„Neříkej mi, že to nevidíš – ne, jasně že ne. Tebe vždycky zajímala jenom lidská anatomie.“
„Na vysoký jsem měla seminář bezobratlých.“
„A obratem jsi všechno pustila z hlavy. Nevadí, podívej se sem: tady nahoře je napůl zatažitelný zobák. Doleje řitní otvor. Jedním jde potrava dovnitř, druhým odpad ven. Co vidíš mezi nimi?“
„Trubici. Střevo?“
„Jo. Vede od úst k řiti bez jediného přerušení. Nic mezi nimi není. Jak může jíst bez žaludku? Jak přežije?“ Z Evelynina výrazu vyčetl, že to na ni neudělalo dojem. „To, na co se díváme, prostě není možné.“
„A přece se na to díváme. Takže nějaký vysvětlení existuje. Najdi ho.“
Hank si odevzdaně povzdychl a s pohledem upřeným do červových útrob si natáhl nové rukavice. „Podívám se znova na ten zobák… Ha, vidíš, jak jsou ty svaly propojené? Zobák se uvolní a otevře a – jakpak to vypadá na druhém konci? – totéž udělá řitní otvor. Takže tahle potvora se plazí bahnem s tlamou dokořán a bahno jí bez omezení protéká. Což zaručeně musí mít vliv na její psychickou stavbu.“
„Jak asi?“
„Co já vím? Podíváme se zblízka na to střevo. V jedné třetině těla u zobáku, ve dvou třetinách a pak těsně nad řitním otvorem jsou prstence cizorodé tkáně. Na řezu se zdá, že mají neobyčejně jemnou strukturu, ale víc už o nich dneska nezjistíme. Ale ne, počkej, myslím, že to mám. Podívej se na tyhle tři záhyby hned za…“
Chvíli mlčky řezal. „Je to tak. Má tři žaludky umístěné za hlavou, hned za prvním prstencem cizorodé tkáně. To bahno nebo co nasaje tenhle lalok, následuje šílená spleť svalů a pak všechno odchází – kolika? počkej – v tomhle případě čtrnácti trubičkama. Když se po jedné vydám, dostanu se přímo k alembiku. Jiná mě dovede k dalšímu alembiku. Zkusím sledovat tuhle a – jasně, další alembik. Rýsuje se nám tu jistý model.
Na chvíli ho necháme být a vrátíme se k té pánovité tkáni. A že jí tady hergot je. Určitě tvoří dobrou třetinu tělesné hmoty. Celé tělo je mimochodem trojstranné symetrické. Tři pánovité struktury vedou pod svalovými snopci od hlavy ke spodní části těla a všechny tři se asi dvacet centimetrů od ústního otvoru spojují do prstence okolo přímého střeva. Odsud vyrůstají ta ramena, manipulátory, šroubováky nebo co to má být. V pravidelných intervalech pak z pánovité hmoty rostou maličkaté výběžky, výrůstky ze stejné tkáně, které se zužují, takže připomínají kabel nebo takový hodně tlustý nerv. Panebože. Přesně to jsou.“ Zabrousil zpátky, skalpelem odstranil svalovinu a odkryl víc zkoumané hmoty. „Je to centrální nervová soustava. Mozek té potvory váží minimálně třicet kilo. Tomu nevěřím. Tomu odmítám uvěřit.“
„Je to tak,“ ujistila ho Evelyn. „U nás v Bethesdě provedli analýzy. Díváš se na jeho mozek.“
„Když znáš odpověď, tak proč se s ním tady krucifix babrám?“
„Nepřišla jsem, abych ti zodpovídala tvoje otázky, ale proto, abys ty zodpovídal moje.“
Hank se dopáleně sklonil nad červa. Linul se z něj hutný esterový puch, štiplavý a pronikavý, a v letmých závanech i odér, který Hank připisoval hnilobě. „Začneme u mozku a zkusíme, kam nás dovede jeden podřízený ganglion. Prevít jeden prťavá, vede všude možně a končí až tady, u jednoho alembiku. Zkusíme jiný. Taky vede k alembiku. Je jich tady spousta, tak se na ně podíváme – a helemese, tenhle vede k útvaru v přímém střevu. Co to může být? Jazyk! No jasně, na začátku střeva je řada jazyků a pak další, které ochutnávají procházející médium. A tyhle otvůrky se záklopkami se u jazyků otevírají, když bahno obsahuje živiny, které červ požaduje. Konečně se někam dostáváme. Jak dlouho už tady jsme?“
„Asi hodinu a půl.“
„Teprve?“ Dostal chuť na další kafe, ale pak si ji raději nechal zajít. „Copak to tu teda máme? Obrovská hromada mozkové tkáně – jenže k čemu?“
„Možná ho zabírá jen surová inteligence.“
„Prý surová! Kdes na to přišla? Příroda nedá vzniknout inteligenci pro nic za nic. Musí mít nějaké využití. Tak se koukneme. Jak je vidět, značná část má na starosti chuť. Červ má kolem šedesáti samostatných jazyků a vůbec bych se nedivil, kdyby měl mnohem preciznější chuť než my. K tomu si připočti moře alembiků, ve kterých probíhají bůhvíjaké chemické reakce.
Předpokládejme na chvíli, že ty reakce dokáže vědomě ovládat: tím by se využila značná část mozkové hmoty. Předkem nasaje bahno, ochutná ho jazyky, něco málo třeba přečerpá dál a prožene přes alembiky k transformaci. Odpadní látky se vyloučí do rovného střeva, kde projdou ještě přes několik jazykových prstenců… Mám pro tebe další postřeh: tyhle potvory mají dokonalé povědomí o vlastním zdravotním stavu. Nejspíš si sami umějí vyrobit i léčiva. Když o tom tak přemýšlím, vlastně jsem u něj nenarazil na jedinou známku nemoci.“ Z červa to intenzivně, pronikavě čpělo, před pachem nebylo úniku. Hankovi se zatočila hlava, ale překonal to.
„Fajn, máme před sebou tvora, který většinu energie a pozornosti směřuje dovnitř. Klouže médiem, které mu skoro neklade odpor, a zároveň tohle bahno klouže jeho tělem. Červ ho ochutnává a dá se odhadnout, že tím bahno neustále transformuje, a vesmír tak vnímá mnohem bezprostředněji než my.“ Zasmál se. „Zdá se, že je sloveso.“
„Cože?“
„To je aforismus Buckminstera Fullera. Ale sedí. Červ neustále transformuje vesmír. Spolkne, na co narazí, pojme to, přemění a vyloučí. Je to hybná síla změny.“
„Chytrý postřeh. Ale neřekne nám jak na ně.“
„Jasně že ne. Jsou inteligentní a inteligence všechno komplikuje. Ale jestli mám vynášet obecné soudy, řekl bych, že červi jsou přímí a nevybíraví – koneckonců se plazí naslepo –, ale změny provádějí pokradmu, jak dokazuje ta hromada alembiků. A stejně přistoupí k nám. Přímo, a přitom kradmo, i když si zatím ani neumíme představit jak. A až s námi skončí, potáhnou dál, ani se neohlédnou.“
„Paráda. Úžasný zprávy. A teď zpátky do práce.“
„Podívej se, Evelyn, jsem utahanej jako pes, udělal jsem, co jsem mohl, a řekl bych, že vůbec ne blbě. Pauza by bodla.“
„Vynechals ty věci u zobáku. Ty končetiny nebo co to je.“
„Krucifix!“ Hank se znovu otočil k mrtvole, rozřízl otok a začal diktovat. „Končetiny jsou z pevného kostního materiálu, třeba jako zuby. Tahle se skládá z několika pohyblivých částí, které ovládají svaly upevněné v oblasti zduřeliny. Shluk ganglií okolo se napojuje rovnou na mozkovou tkáň. Vedu řez mozkovou hmotou, vidím malou černou žlázu a hemajs, zavadil jsem o ni. Panejo, to je teda smrad. Teď vedu řez za ní.“ Za žlázou našel malý bílý útvar, hranatou, pevnou síťovinu, která vypadala jako kříženec mezi počítačovým čipem a snídaňovou cereálií.
Otočil se zády k Evelyn a vzal ji do ruky.
Strčil si ji do úst.
Polkl.
Co jsem to provedl? zděsil se. Ale nahlas pokračoval: „Prozatím bych se držel hypotézy, že zmíněné útvary určené k manipulaci si červ nechal záměrně nebo spíš vědomě vyrůst. Jak je vidět, jedna z žil vede k alembikům. Což by vysvětlovalo, proč jsou každý jiný, nechávají si končetiny narůst podle potřeby a pak je odhodí. Ano, podívej se sama, svaly se nepojí přímo ke končetinám, ale obalují je.“
Na jazyku cítil kyselou pachuť.
Mně snad přeskočilo, pomyslel si.
„Tys teď něco snědl?“
Hank udržel neutrální výraz a řekl: „Jsi normální? Vážně se mě ptáš, jestli jsem si do pusy strčil kus téhleté… obludy?“ Mozek jako by se mu rozžhavil, rozbzučel, jako když radioteleskop zachytí zvuk vycházejícího slunce. Chtělo se mu křičet, ale po obličeji se mu rozlil úsměv a on řekl: „Myslíš si…“ A pak měl najednou značnou potíž soustředit se na to, co říká. Nedokázal na Evelyn zaostřit a před očima mu do všech stran vybuchly bílé paprsky.
* * *
Když Hank přišel k sobě, jel po dálnici, na tachometru sto padesát. V ústech měl sucho a pod víčky ho škrábalo. Slunce, které se sotva vytáhlo nad obzor, ho bodalo do očí zářivě žlutými paprsky. Určitě už jel několik hodin. Volant byl celý ulepený. Podíval se na něj a na své ruce.
Ruce měl od krve. A také obě předloktí.
Provoz byl slabý. Hank neměl ponětí, kam míří, ani sebemenší chuť zastavit.
Jel pořád dál.
Čí krev má na rukou? Logicky se nabízelo, že Evelyninu. Ale to nedávalo smysl. Nenáviděl ji, to bezesporu – a když ji uviděl, přišly k sobě staré rány a vzpomínky, které už dávno považoval za zažehnané –, ale ve skutečnosti by jí neublížil. Fyzicky ne. Nedokázal by ji zabít.
Nebo ano?
To se nemohlo stát. Jenže na rukou měl krev. Komu jinému by mohla patřit? Nepochybně mohla být zčásti jeho. Ruce ho bolely jako čert. Jako kdyby jimi nějakou dobu bušil do něčeho tvrdého. Jenže většina krve byla zaschlá a svědila ho. Kromě kotníků na rukou, kde mu popraskala kůže, neměl žádná zranění. Tak krev nebyla jeho.
„Ale to víš, že jo,“ ozvala se Evelyn. „Umlátils mě k smrti a užil sis to do poslední minuty.“
Hank vyvřískl a málem sjel ze silnice. S vypětím sil opět dostal auto pod kontrolu a pak se nevěřícně otočil. Evelyn seděla na sedadle spolujezdce vedle něj.
„Kde ses…?“ Ovládl se, stejně jako před chvílí ovládl auto. „Jsi halucinace.“
„Šikovnej chlapec!“ Evelyn mu zlehka zatleskala. „Nebo vzpomínka, případně zosobnění tvýho pocitu viny, jak je libo. Vždycky ti to myslelo, Hanku. Málo na to, aby ti nezdrtila manželka, ale dost na práci pro stát.“
„Nemůžu za to, že sis to rozdala s kdekým.“
„Ale to víš, že můžeš. Myslíš si snad, žes mě s Jeromem přistihl náhodou? Spolehni se, že ženská, která něco takovýho nastraží, má dost dobrej důvod svýho manžela nenávidět.“
„Panebože, panebože, panebože.“
„Bliká ti rezerva. Měl bys najít benzinku a dotankovat.“ Vzápětí se před nimi jedna benzínka vynořila; Hank k ní zajel a zastavil u stojanu s obsluhou. Když vystoupil, vyrazil k němu čerpadlář, ale okamžitě znehybněl.
„To snad ne,“ hlesl. Byl mladý a měl vlasy slámové barvy. „Další takovej.“
„Další?“ Hank projel kartu čtečkou. „Co myslíte tím další?“ Vybral si prémiové palivo a začal plnit nádrž, přitom čerpadláře provrtával pohledem. Skoro jako by ho chtěl k něčemu vyprovokovat. „To mi vysvětlete.“
„Další jako vy.“ Mladík nedokázal odtrhnout oči od Hankových rukou. „Pro toho prvního si hned přijeli policajti a sebrali ho. Do auta ho cpali v pěti. Když se pak ukázal další, řekli mi, že si mám jenom zapsat poznávačku a nechat ho jet. Prej se tu vám podobní rojí jak včely.“
Hank dotankoval a zaklesl hubici zpět do stojanu. Tlačítka pro vytištění účtenky si nevšímal. „Nesnažte se mě zastavit,“ varoval mladíka. Slova se mu sama drala na jazyk a on dodal: „Jinak bych vám šeredně ublížil.“
Mladík obrátil oči k nebi. Tvářil se vyděšeně. „Co vy jste zač?“
Hank se zarazil s rukou na klice. „Nemám tušení.“
* * *
„Měls mu to říct,“ pokárala ho Evelyn, když nasedl. „Proč jsi to neudělal?“
„Sklapni.“
„Snědl jsi kus červa a ten teď ovládá část tvýho mozku. Pořád cítíš, že jsi to ty, ale už se neovládáš. Sedíš za volantem, ale nemůžeš mluvit do toho, kam jedeš. Nebo snad jo?“
„Ne, to nemůžu,“ připustil Hank.
„Co to podle tebe je – superprion? Jako u nemoci šílených krav, jenom ikskrát rychlejší? Nebo snad neuroprogramování? Umělej přepis osobnosti, kterej se přiživuje na tvým mozku a staví tvou vlastní vůli na slepou kolej?“
„Nevím.“
„Ty jsi tady přes fantazírování. Tohle je spíš tvoje parketa. Divím se, že po tom nejseš celej říčnej.“
„Ale houby, vůbec ničemu se nedivíš,“ odsekl Hank. Chvíli jeli mlčky.
„Vzpomínáš si, jak jsme se potkali? Na medině? Tenkrát jsi chtěl být chirurg.“
„Nech toho, prosím tě.“
„Deštivý podzimní odpoledne v tom tvým ošuntělým kamrlíku ve třetím patře bez výtahu. Za oknem stála vysokánská osika se žlutým listím. Připadalo mi, že se na sklo vždycky přilípl aspoň jeden lístek. Byly dny, kdy jsme se ani neoblíkli. Převalovali jsme se na tom obrovským futonu, co sis ho koupil místo postele a kterej nám stejně nestačil. Když jsme se z něj skutáleli, domilovali jsme se na podlaze. A když se setmělo, objednali jsme si činu.“
„Byli jsme tam šťastní. To chceš ode mě slyšet?“
„Ze všeho nejradši jsem měla tvoje ruce. Když jsi mě hladil. Jednou rukou na prsu, druhou mezi nohama a já si představovala, že otevíráš pacienta. Že odhrnuješ svaly a odhaluješ lesknoucí se orgány.“
„Ty jsi fakt ujetá.“
„Jednou ses mě zeptal, co si myslím, a já ti odpověděla. Pozorně jsem tě sledovala, protože jsem tě tenkrát chtěla doopravdy poznat. Hrozně se ti to líbilo. Proto vím, že i ty máš svoje démony. Proč si je nepřiznat?“
Pevně zavřel oči, ale cosi ho přinutilo je zase otevřít, aby nesjel ze silnice. Z hloubi hrdla se mu vydralo tiché zasténání. „Já jsem určitě v pekle.“
„Ale no tak, nebuď suchar. Komu by to mohlo vadit? Já už jsem mrtvá.“
„Jsou věci, které by člověk přiznávat neměl. Ani sám sobě.“
Evelyn si odfrkla: „Tys byl odjakživa neuvěřitelnej fouňa.“
Chvíli zase jeli beze slova, dál do pouště. Nakonec už to Hank nevydržel a s pohledem upřeným před sebe řekl: „Čekají mě ještě horší odhalení, že jo?“
„To teda,“ ozvala se jeho matka.
* * *
„Může za to smrt tvého otce.“ Matka uslintaně potáhla z cigarety. „Proto jsi skončil tak, jak jsi skončil.“
Hank pro slzy skoro neviděl na cestu. „Já se o tomhle fakticky nechci bavit, mami.“
„Jistěže ne. Tebe sebezpytování nikdy moc nebralo, že? Ty ses radši nimral v žábách nebo se hrbil nad tím pitomým mikroskopem.“
„Já se nazpytoval víc než dost. Já se zpytoval, až mi bylo blbě. Vím, kam míříš, a nehodlám se omlouvat za to, jak jsem se kvůli tátovi cítil. Umřel na rakovinu, když mi bylo třináct. Udělal jsem někdy někomu něco z poloviny tak hnusnýho, jako on mně? Takže nechci poslouchat žádný ubohý freudovský hovadiny o pocitu viny z toho, že žiju, nebo že jsem se s tím ani zdaleka nedokázal vyrovnat, jasný?“
„Nikdo netvrdí, že jsi to neměl těžké. Zvlášť když na tebe zrovna přišla puberta.“
„Mami!“
„Co je? Já to neměla zjistit? A kdo ti asi pral, co myslíš?“ Matka si připálila novou cigaretu od předešlé a nedopalek típla do popelníku. „O tom, co se tenkrát dělo, jsem věděla mnohem víc, než jsi tušil, to se spolehni. Že si to hodiny děláš v koupelně. Že mi kradeš peníze, aby ses měl za co sjet.“
„Bolelo to, mami. A tys mi zrovna moc nepomáhala.“ Matka na něj pohlédla s výrazem unavené rozmrzelosti, který si ještě živě pamatoval. „Myslíš si, že ta tvá bolest byla něčím výjimečná? Já přišla o jediného chlapa, kterého jsem kdy milovala, a nemohla jsem se přes to přenést, protože jsem měla na krku děcko. A ne toho roztomilého chlapečka jako dřív, ale trucovitého, sebelítostivého puberťáka. To byla taky doba, než jsi konečně vypadl z baráku na medicínu.“
„A ty ses konečně přenesla. Rovnou přes okraj radniční střechy. Dobře jsi uctila tátovu památku, jen co je pravda, mami. Co by ti na to asi řekl, kdyby to věděl?“
„Zeptej se ho sám,“ odsekla mu matka suše.
Hank zavřel oči.
Když je znovu otevřel, stál v obývacím pokoji matčina domu. Otec stál mezi vstupními dveřmi jako už tolikrát, kouřil camelku bez filtru a přes síťové dveře sledoval dění na ulici. „No?“ ozval se nakonec Hank.
Otec se s povzdechem otočil. „Je mi to líto,“ pokrčil rameny. „Nevěděl jsem, co mám dělat.“ Koutky úst mu cukly vzhůru, což by se u někoho jiného patrně dalo považovat za úsměv. „Nikdy předtím jsem neumíral.“
„Ale aspoň jsi v sobě mohl najít dost síly na to, abys mi řekl, co se děje. Jenže proč by ses namáhal. Víš, který chirurg tě operoval? Doktor Tomasini. Léta jsem si představoval, že je to můj opravdový otec. A víš proč? Protože mi to řekl na rovinu. Vysvětlil mi, co přesně se stane. Že se musím připravit na nejhorší. Že to bude zlý, ale že se s tím dokážu poprat. Do té doby se mnou nikdo takhle nemluvil. Kdykoli jsem měl nějaké potíže, představoval jsem si, že si za ním jdu pro radu. Protože za nikým jiným jsem jít nemohl.“
„Mrzí mě, že mě nenávidíš,“ hlesl otec a kradmo se na Hanka podíval. A pak takřka nesrozumitelně dodal: „Ale spousta chlapů nenávidí svýho otce, a stejně si dokážou zařídit pořádnej život.“
„Proč bych tě nenáviděl? Byls obyčejný chlap, který neměl vzdělání a nikdy nic pořádného nedokázal, a věděls to. Měls mizernou práci, hulils tři krabičky denně a tvoje manželka byla permanentně v lihu. A pak sis umřel.“ Všechen vztek se z Hanka vydral, jako když z propíchnutého balonku syčí vzduch, a zbyl po něm jen bolestný pocit ztráty. „Na tobě nebylo co nenávidět.“
Auto náhle zaplnil jeden lesklý červí závit vedle druhého. Červ se vyplazil ven a nakrátko pohltil auto, dálnici a celý svět a vznášel se ve vzduchoprázdnu, buď slepě nebo v dokonalé temnotě, a všude byl cítit jen červí pach, tak silný, že ho cítil i na jazyku.
Pak se Hank octl zpátky na silnici, ulepenýma rukama svíral volant, do očí ho pálilo slunce.
„Panáček se nám náramně odkopal!“ Evelyn po něm blýskla dokonalým úsměvem a zabubnovala na přístrojovou desku jako na buben. „Tak proto se někdo tak kolosálně nevybavenej jako ty rozhodne pro dráhu chirurga. Ty, kterej všechny svý neúspěchy vláčíš s sebou a hrbíš pod nima ramena. Tak proto, když přišlo na věc, jsi nikdy nedokázal otevřít živýho člověka. Bál ses, co v něm najdeš?“
„Nevíš, o čem mluvíš.“
„Vím, že ses zasekl uprostřed naprosto rutinní apendektomie. Cos v tom těle uviděl?“
„Sklapni.“
„Byl to ten apendix? Vsadím se, že jo. Jak vypadal?“
„Sklapni už!“
„Vypadal jako červ?“
Užasle na ni vytřeštil oči. „Odkud to víš?“
„Nezapomínej, že jsem jenom halucinace. Nestrávenej kousek hovězího, kydanec hořčice, drobek sýra, kousek nedovařený brambory. Takže otázka nezní, odkud to vím, ale odkud jsi ty věděl, jak vypadá červ, pět let předtím, než jejich lodě vstoupily do Sluneční soustavy?“
„Je to očividně falešná vzpomínka.“
„A odkud se teda vzala?“ Evelyn si připálila. „Tady sjedeme ze silnice.“
Zpomalil a zabočil do pouště. Auto se kolébalo a nadskakovalo. O dveře drhl pelyněk. Za nimi se vzdouval oblak prachu.
„Že zrovna ty o mámě vykládáš, jak byla permanentně v lihu,“ rýpla si Evelyn. „Když uvážíme, co se stalo, když jsi vyletěl z chíry.“
„Šest let a čtyři měsíce jsem čistej. Pořád chodím na sezení.“
„Paráda. Chlap, kterýho jsem si vzala, to nepotřeboval.“
„Hele, tohle je stará písnička, vážně ji budeme poslouchat znova? U rozvodu jsme ji slyšeli tisíckrát.“
„A od tý doby ti furt hraje v hlavě. Pořád dokola a dokola…“
„Nechme toho. Už toho prosím nechme.“
„Je to na tobě. Nezapomeň, že já jsem jenom symptom. Jestli chceš přestat přemýšlet, tak přestaň.“
Nedokázal to a pokračoval na východ, stále na východ.
* * *
Jeli dlouhé hodiny a přitom rozebírali každou hnusnou prkotinu, kterou provedl jako dítě, potom jako adolescent a nakonec jako neschopný, věčně zpitý chirurg a manžel. Pokaždé, když se Hankovi povedlo převést řeč jinam, přišla Evelyn s ještě trýznivější vzpomínkou, dokud neměl tvář zalitou slzami. Zašátral v kapse po kapesníku. „Taky bys mohla projevit trochu soucitu.“
„Stejně jakos ho ty projevil mně? Nabídla jsem ti, že si můžeš nechat auto, jen když mi dáš alba s fotkama. Takže jsi je odnesl na zahradu a do poslední je spálil, včetně jediných fotek mojí babičky, který jsem měla. Pamatuješ? Jenže já samozřejmě nejsem opravdová, že ne? Jsem jenom tvoje představa Evelyn – a oba víme, že jí nehodláš přiznat sebemenší ždibec lidský slušnosti. Bacha na to koryto! Radši se koukej před sebe.“
Jeli po polní cestě v srdci pouště. Víc nevěděl. Auto poskočilo, škrtlo podvozkem o písek a Hank znovu podřadil. O podvozek zarachotil kámen a pravděpodobně nadělal díry na zásadních místech.
Potom si Hank v dálce všiml oblaků prachu, zmenšenin toho, který za sebou vířil on. Jsou tu tedy i jiná auta. S tím vědomím vyhledal očima další. Šikmé prachové sloupce opodál i titěrné šedivé krtince přikrčené u horizontu. Spousty, desítky, možná stovky.
„Co je to za hluk?“ zeptal se nahlas. „Vrtulníky?“
„Ty seš mi hlavička!“
Stroje se jeden po druhém vznesly nad obzor. Některé patřily televizi. Ostatní podle všeho armádě. Ty malé poletovaly sem a tam a natáčely. Ty velké líně kroužily okolo vzdálených kovových odlesků v poušti. Vypadaly dočista jako kobylky. A podle všeho si netroufaly příliš blízko.
„Vidíš?“ ukázala Evelyn. „To je startovací modul.“
„Aha.“
Pak se odhodlal a zdráhavě se zeptal: „Ten přistávací modul nespadl náhodou, že?“
„Jasně, že ne. Červi se s ním do Pacifiku zřítili záměrně. Zabili stovky svých vlastních, abysme jejich těla rozvezli co možná nejdál. Použili sami sebe jako návnadu. Chtěli nasbírat širokej vzorek lidský populace.
Což je vlastně docela paradox, poněvadž si přijdou jenom na doktory, patology a vědce. Na nějaký agenty FBI a pár úředníků z vnitřní bezpečnosti. Žádný důchodce, pokladní z bufetu, jazzmany, fotbalový trenéry ani stavební dělníky. Ani na jedinou guatemalskou jeptišku nebo korejskýho šéfkuchaře. Ale jak to mohli tušit? Zkusili to na nás naslepo, a teď mají, co mají.“
„Zníš úplně jako já,“ řekl Hank. „Co přijde teď? Barevná světýlka a anální sondy?“
Evelyn si znovu odfrkla. „Jejich civilizace funguje jako hmyzí společenstvo. Když jeden zemře, ostatní ho sní a asimilují jeho vzpomínky. Takže tisíc mrtvých je pro ně nic. Možná s nima přišli o jejich individuální vzpomínky, ale ty stejně z podstatný části tvořily vzpomínky předchozích generací. Tihle mrtví z valné většiny dál žijí na mateřský lodi. A ze stejných důvodů jim svědomí nebrání sesbírat pár set lidí. Čímž myslím sníst je a vstřebat jejich individuální vzpomínky do své kolektivní identity. Nejspíš vůbec neznají pojem individuální smrti. A i kdyby ano, z jejich pohledu bysme jim měli být vděční, protože některým z nás v podstatě zajistili nesmrtelnost.“
Auto najelo na kámen, který Hank nezaregistroval včas, a nadskočilo tak, že se praštil hlavou do střechy. Ani nezpomalil.
„Odkud to všechno víš?“
„Odkud si myslíš, že to vím?“ Mimozemská loď před nimi se zvětšovala. U její základny stáli červ vedle červa, všichni čelem k poušti, všichni hnědí a lesklí. „Ale no tak, Hanku, mám ti to říct po lopatě?“
„Nemám tušení, o čem mluvíš.“
„Jak chcete, pane Odvážnej,“ ušklíbla se Evelyn. „Když to jinak nejde.“ Nacpala si obě ruce do úst a zabrala. Kůže na tvářích se jí natáhla jako z gumy a vzápětí popraskala. Rozervala si obličej vejpůl.
Hankovi do klína se smyčka po smyčce sesunula hromada kluzkého hnědého masa, převalila se přes opěradlo a zaplnila zadní část auta. Sevřel ho hrozivě známý červí puch – něco mezi noční hlínou a chemičkou – a nepustil ho. Udělalo se mu špatně od žaludku, z pachu samotného i z toho, co znamenal.
Malátnost a pocit marnosti mu sevřely ramena a zarazily ho do sedačky. „Tohle je jen vzpomínka, že?“
Jeden červí konec se zvedl a natočil se k němu. Trojdílný zobák se otevřel a z vlhkého nitra se ozval Evelynin hlas: „Odpověď na otázku, kterou si, ty posero, nechceš položit, zní: ano, seš mrtvej. Sežral tě červ, ty teď pomalu putuješ mimozemským střevem a on tě ochutnává, prožívá a zkouší ti porozumět. Jsi pouhá emulace běžící v půlmetrákovém mozku.“
Hank zastavil auto a vystoupil. Mezi ním a mimozemskou lodí se táhlo koryto vyschlého potoka, přes které by se autem nedostal. Vykročil.
„Všechno je úplně jako doopravdy,“ užasl. Na hlavu mu pražilo slunce, pod podrážkami cítil tvrdé kamení. Tetelivým horkem odhodlaně rázovali další lidé. Všichni mířili k lodi.
„Vždyť by taky mělo být, ne?“ Evelyn šla vedle něj opět v lidské podobě. Když se však ohlédl směrem, odkud přišli, uviděl jedinou řadu stop.
Hank kráčel v oparu hrůzy a odevzdání. Náhle jím však proniklo bodnutí strachu. „Skončí to ale, že ano? Řekni, že ano. Řekni mi, že se my dva nebudeme pořád dokola probírat stejnými vzpomínkami a navěky přemílat staré křivdy?“
„Odjakživa ti to myslelo, Hanku,“ opáčila Evelyn. „Přesně to jsme doteď dělali. Cesta mezi planetama pak ubíhá rychleji.“
„Jak dlouho ta cesta trvá?“
„Dýl, než by sis myslel. Vesmír je ohromně velikej. Od jedný hvězdy k druhý to trvá tisícovky let.“
„Takže jsem se nakonec fakticky dostal do pekla. Nic horšího si představit nedokážu.“
Evelyn neodpověděla.
Vystoupali po svahu a pod sebou uviděli loď. Měla tvar zašpičatělého válce, byla hladká a bez výraznějších prvků, jen ve spodní části zela po obvodu řada otvorů, ze kterých vyčuhovala četná červí těla. K lodi přicházeli lidé, kteří vyrazili před Hankem nebo to neměli tak daleko, a proto dorazili dříve. Přímo a bez zaváhání nakráčeli k nejbližšímu červovi a nechali se popadnout a zhltnout ostrým trojdílným zobákem. Červ se ožene, pak polkne. Načež se odplazí zpět do lodi a vystřídá ho další. Žádná z obětí neprojevila sebemenší citové hnutí. Vše probíhalo lhostejně jako na jatkách pro roboty.
Stvoření pod ním byla obrovitá, mnohem vyšší než Hank. Tělo, které rozpitval, muselo patřit čerstvě vylíhlému mláděti. Larvě. Což dávalo smysl. Kdo by chtěl obětovat větší procento celkové paměti, než je nutné?
„Prosím.“ Vyrazil dolů ze svahu a mával rukama, aby udržel rovnováhu, když mu ujel písek pod nohama. Podle všeho se dal znovu do pláče; cítil, jak mu po tvářích tečou slzy. „Evelyn, pomoz mi.“
Škodolibý smích. „Dokážeš si vůbec představit, že bych ti pomohla?“
„Jasně, že ne.“ Hank myšlenku zaplašil. Evelyn, ta opravdová, by se zachovala jinak. Ano, hodně mu ublížila, a než od něj odešla nadobro, tak i s radostí. Ale nebyla malicherná ani krutá nebo pomstychtivá, dokud ji k tomu nedotlačil.
„Konečně přijímáš odpovědnost za vlastní zpackanej život, Hanku? Ty?“
„Řekni mi, co mám dělat,“ zaprosil Hank, potlačil v sobě vztek a zášť a pokusil se upamatovat na Evelyn, kterou znával. „Napověz mi.“
Evelyn nesnesitelně dlouho mlčela. A pak řekla: „Kdyby s tebou červ, který tě před takovou dobou spolkl, mohl komunikovat přímo, jako otázku by ti asi položil?“
„Nevím.“
„Myslím, že by chtěl vědět, proč máš jen ošklivý vzpomínky.“
Znenadání ho letmo políbila na tvář.
Hank dorazil na místo. Jeho červ rozevřel zobák. Jeho dech voněl jako Evelyn o deštivém sobotním odpoledni. Hank se zadíval do lesknoucí se černi. Nemohl se jí dočkat. Chtěl se do ní vrhnout.
Znovu hurá dovnitř, pomyslel si a vykročil k červovi a konejšivé temnotě v jeho nitru.
Červ doširoka rozevřel tlamu, aby Hanka pozřel a přetvořil.
V tu chvíli se Hankovi samovolně vybavila vzpomínka na noc, kdy byli s Evelyn svoji teprve chvíli a na cestě Louisianou z náhlého popudu zastavili u motorestu, kde hrála místní kapela, a dali si pivo, a byli šťastní a zamilovaní a tančili a tančili a večer se zdál nekonečný. Tenkrát jim připadalo, že jejich štěstí potrvá navěky.
Bylo to chabé stéblo, ale Hank se ho držel, co mu síly stačily.
A pak si červ s mužem společně pomysleli: Nikdo neví, jak velký je vesmír, ani jaké zázraky a hrůzy skrývá. A přece pokračujeme v cestě, slepě se provrtáváme temnotou a učíme se, čemu můžeme, snášíme, co musíme. A doufáme, že dosáhneme hvězd.
Poprvé vydáno v online magazínu Clarkesworld v dubnu roku 2014
Přeložil Aleš Heinz
