Chlapeček přiklopýtal přes pole za soumraku. Zaprášenou tvář mu brázdily potůčky slz. A ztratil botu. Ve svém zoufalství si strašáka všiml až ve chvíli, kdy se ocitl kousek od něj. Pak se na místě zarazil, němý úžasem nad tím bledým kulatým obličejem a obrovským otřepaným kloboukem, který na něj vrhal stín.
Strašák se na něj usmál. „Ahoj, kluku,“ pozdravil ho. Chlapec vykřikl.
Strašák rychle smekl klobouk a poklekl na jedno koleno, aby nepůsobil tak hrozivě. „Pš, pš,“ řekl. „Mě se teda bát nemusíš – jsem jen starý domácí robot, kterého sem postavili, aby plašil ptáky z pole.“ Poklepal si na spánek kovovými kloubky. Ozvalo se tlumené zadunění. „Vidíš? Takové roboty jako já máte určitě i u vás doma, ne?“ Chlapec opatrně přikývl.
„Jak se jmenuješ?“
„Pierre.“
„Hele, Pierre, jak to, že se touláš po mém poli takhle pozdě? Tví rodiče se o tebe musí hrozně bát.“
„Máma tady není. Táta mi řekl, ať uteču co možná nejdál do lesa.“
„Fakt, jo? Kdy to bylo?“
„Když jsme nabourali. Auto pak už neřeklo ani slovo. Podle mě je po něm.“
„A co tvůj táta? Není snad zraněný?“
„Ne. Nevím. Měl zavřené oči. Jen mi řekl, ať uteču někam do lesa a vrátím se až zítra ráno.“
Chlapec se znovu rozplakal.
„No tak, kamaráde. Strejda Strašák dá zase všecko do pořádku.“ Strašák si z ošuntělé košile odtrhl kus látky, kterým chlapci osušil slzy a do kterého pak nechal chlapce vysmrkat. „Vlez si mi na ramena a já tě vezmu na koni na tu farmu, kterou vidíš v dálce. Lidi se tam o tebe dobře postarají, slibuju.“
Vyrazili přes pole. „Co si takhle něco zazpívat?“ zeptal se strašák. „Tak, Kolo, kolo mlýnský, za čtyři rýnský… Ty nezpíváš.“
„Já tu písničku neznám.“
„Ne? A co třeba tuhle? Pec nám spadla pec nám spadla kdopak nám ji postaví? Starej pecař…“
„Tuhle taky neznám.“
Strašák se na dlouhou chvíli odmlčel. Potom spustil: „My nepijeme s tyrany, my…“ a chlapec s vervou navázal: „věšíme je hned!“ Potom pokračovali společně: „Chleba s vodou svobody… je život na pohled.“
Strašák nepatrně změnil směr, takže teď nemířili přímo k hlavnímu stavení, ale ke stodole šikmo za ním. Potichu otevřel dveře. Rozsvítilo se světlo. V zadním rohu se skrývalo auto přikryté zaprášenou plachtou. Postavil chlapce na zem a strhl plachtu z auta.
Vozidlo potichu ožilo. Zvedlo se na půl metru od země.
„Jacku!“ ozvalo se auto. „To ti to ale trvalo.“
„Pierre, tohle je Sally.“ Strašák počkal, než ji chlapec šeptem pozdravil. „Pierre se dostal tak trochu do problémů, Sal, my mu ale pomůžeme. Mohl bych použít tvou síťovou přípojku?“
„Já ji už nemám. Odpojili ji, když mi vypršela technická.“
„To je dobře Jen jsem chtěl zjistit; jestli jsi odpojená od sítě.“ Strašák uložil Pierra dopředu. Potom z kufru vytáhl deku, do které chlapce zabalil. Sedadlo něžně objalo chlapcovo drobné tělíčko. „Je ti dost teplo?“ Strašák nastoupil a zavřel dvířka. „Vezmi nás na dálnici a pak na sever, k jezeru.“
Když vyjeli na cestu, auto řeklo: „Jacku, v domě se ještě svítí. Neměl by se o tohle postarat mladý pán?“
„On už není mladý, Sally. Už je dávno dospělý.“ Potom se obrátil k chlapci: „Nechybí ti nic?“
Chlapec ospale zavrtěl hlavou.
Auto bezhlučně projíždělo po potemnělých vedlejších silnicích. Dohlížel na ně měsíc v úplňku vykukující mezi mraky. „Pamatuješ, jak jsme dřív vozili mladého pána k jezeru?“ zeptalo se auto. „Jeho i jeho kamarádky.“
„Jo.“
„Koupali se tam nazí a tys hlídal.“
„Přesně tak.“
„Pak si na břehu udělali táborák, opékali si špekáčky a zpívali.“
„Pamatuju si.“
„Některé z těch písniček nebyly moc slušné. Nevinně neslušné. Tehdy to všechno byly tak hodné děti.“ Auto na chvíli zmlklo. Pak se zeptalo: „Jacku, co se děje?“
„Ty už asi nemáš skener, co? Jasně že ne, vymontovali ti ho i s tou přípojkou. Když mě vyhodili z domu, mladý pán si nevzpomněl, že ho do mě nechal namontovat, tenkrát v pubertě, když chodil na pivo. Když jsi nás odvezla za čáru a já šel s celou bandou hledat nějaký bar nebo krám, kde prodávali plechovkáče a kde moc nezkoumali jejich papíry.“
„Mně se víc líbilo to období táboráků.“
„Nikomu jsem o tom skeneru neřekl, protože jsem aspoň měl co poslouchat.“
„Chápu.“
Strašák se ujistil, že chlapec opravdu usnul. Potom šeptem dodal: „Asi míli od farmy se zbláznilo nějaké auto a nabouralo. Našli ho státní policajti. Pak dorazili místní policajti. Jel tam nějaký diplomat z Evropský unie. Podle všeho se chtěl dostat za čáru. Chápeš lidskou politiku?“
„Ne. Slovům ale docela dobře rozumím, vím, co by měla znamenat. Jenom nechápu, proč jim na nich záleží.“
„To jsme na tom stejně. Říkal jsem si ale, že by byl dobrý nápad vzít Pierra sem. Kdyby ho dostali místní policajti…“
„Přece by neublížili dítěti!“
„Je zoufalá doba, jak se teď říká. Taky kdysi bývalo něco jako diplomatická imunita.“
Silnice stoupala do hor a čím dál víc se klikatila. Nebylo slyšet nic než chlapcovo jemné pochrupování a téměř nepostřehnutelné ševelení turbíny automobilu. Uběhla půlhodina, možná o něco víc. Strašák se zčistajasna zeptal: „Věříš ve svobodnou vůli?“
„Nevím.“ Auto se na chvíli zamyslelo. „Jsem naprogramovaná k tomu, abych sloužila a poslouchala, a nemám nejmenší touhu jednat proti svému programu. Občas mě ale napadá, že kdybych to udělala, byla bych třeba šťastnější. Počítá se to?“
„Nemyslím u nás, myslím u nich. U lidí.“
„To je přece směšná otázka.“
„Tam na poli mě přepadají směšné myšlenky. Dumal jsem o tom, jestli mladý pán chtěl vždycky skončit tak špatně. Nebo jestli měl na vybranou. Možná by na tom teď byl jinak.“
Chlapec nečekaně otevřel oči. „Mám hlad,“ řekl.
Nad stromy před nimi se vyhoupl druhý měsíc, ze kterého se vyklubal poutač čerpací stanice.
„Máš vynikající načasování,“ pochválil ho strašák. „Počkej tady, něco ti donesu. Sally, asi nemáš žádné peníze, co? Ani bouchačku?“
„Co? Ne!“
„To je fuk. Zastav tady, dál od té lucerny, prosím.“ Strašák vytáhl z brašny s nářadím v kufru dlouhý šroubovák. Stanice byla vybavena dvěma stojany s vodíkem a jedním se svítiplynem, taky MiniMartem velkým půldruhého metru na půldruhého metru a dva a půl metru na výšku. Když tam strašák zamířil, MiniMart ho radostně pozdravil: „Vítám vás! Nedáte si studenou, osvěžující…?“ Pak si uvědomil, s kým má tu čest. „Něco mi vezete?“
„Běžná údržba.“ MiniMart měl přípojku umístěnou v kovové skříňce přišroubované k vnější stěně. Šroubovák lehce vklouzl mezi skříňku a stěnu. Jedno škubnutí a krabička se utrhla a odpadla.
„Hej!“ vykřikl MiniMart poděšeně.
„Nemůžeš zavolat žádnou pomoc. Tak. Chci krabici čokoládového mléka, nějaké vanilkové sušenky a pár lízátek. Dáš mi to všechno dobrovolně? Nebo do tebe mám prorazit díru a vzít si všechno sám?“
MiniMart mrzutě přesunul požadované zboží ze svých útrob k prodejní přepážce. Když strašák odcházel, řekl mu: „Přečetl jsem si tvoji radiovou značku, kamaráde. Natočil jsem si tě na video. Máš to spočítané.“
Strašák se otočil a namířil na něj šroubovákem. „Za starých časů by měl prodejní robot dost rozumu na to, aby si to nechal pro sebe.“
MiniMart ztichl.
Když se strašák vrátil do auta, odhodil šroubovák na zadní sedačku a pomohl chlapci přebrat si dobroty. Urazili několik mil, když se ozval: „Sakra. Zapomněl jsem na ubrousky.“
„Chceš se vrátit?“
„Ještě mám velký kus košile. To bude stačit.“
Noc byla jasná a chladná a silnice byly pusté. V téhle části světa nebylo moc míst, kam by se dalo vyrazit po půlnoci. Monotónní svistot stromů, které se míhaly za okny, rychle ukolébal chlapce zpět do spánku a auto pokračovalo po cestě, kterou se strašákem projeli už nejmíň stokrát.
Sjížděli z hor, když strašák řekl: „Jak daleko je to na hranice?“
„Asi tak deset minut k jezeru a dalších pětačtyřicet na jeho objetí. Proč?“
Auto vyjelo na jeden z kopečků na cestě. V horách daleko za nimi blikala na silnici, která nebyla v horském lese rozeznatelná, modrá a červená světla. „Vědí o nás.“
„Jak je to možné?“
„Asi se někdo stavil pro plyn a ten MiniMart nás prásknul.“
Cesta zase začala klesat a auto zhaslo světlomety. „Pořád mám mapy GPS, i když nemám přístup k družicím. Chceš, abych sjela ze silnice?“
„Ano. Jeď k jezeru.“
Auto prudce odbočilo na polní cestu a potom vjelo na pozemek něčí farmy. Terén byl nerovný, a tak raději jeli pomalu. Když dorazili k nějakému potoku, jeli podél břehu, aby našli místo, kde nebyly tak strmé břehy. „To je skoro jako v dobách, kdy mladý pán vozil drogy,“ poznamenal strašák.
„Na to radši nechci myslet.“
„Nemůžeš ale říct, že by to bylo horší než to, co dělá teď.“
„Na to radši taky nechci myslet.“
„Myslíš si, že je dobro a zlo nutnou součástí vesmíru? Teda, že to není jen část našeho naprogramování. Myslíš, že mají něco jako objektivní realitu?“
„Tebe ale napadají divné myšlenky!“ pozastavilo se nad ním auto. A pokračovalo: „Nevím. Doufám.“
Napojili se na cestu kolem jezera a nějakou dobu po ní jeli.
„Zablokovali ji,“ oznámil strašák a vyjmenoval křižovatky, aby se auto mohlo zorientovat. „Znamená to, co myslím?“
„Jo, odřízli nám cestu k hranicím.“
„Tak to musíme jet přes jezero.“
Projeli řadou zabedněných prázdninových chat a kolem malé loděnice. Auto s žuchnutím sjelo na kamenitou pláž a z ní na hladinu jezera. Jeho motor za nimi zvedl gejzíry zvířené vody.
Pluli maximální rychlostí.
Strašák poklepal kovovým prstem na palubní desku auta. „Kdybych vrazil šroubovák do tohohle místa vší silou, kterou mám, zasáhl bych tvůj řídící procesor. Byla by to tvoje okamžitá klinická smrt.“
„Proč něco takového vůbec vypouštíš z pusy?“
„Stejně tak jsem se tě ptal, jestli máš přípojku. Já nemám moc dobré vyhlídky, ty jsi ale klasický model, Sally. Sběratelé se o tebe budou prát. Kdybys řekla policajtům, že jsem tě k tomu přinutil já, klidně tu můžeš být ještě sto let.“ Než mohlo auto odpovědět, vyřítil se ze tmy rychlý člun. Byl postaven na dlouhých hubených nohou a ze všeho nejvíc připomínal vodoměrku. „To je pohraniční domobrana!“ vykřiklo auto, když noc před nimi prořízla dávka z kulometu. Sally snížila rychlost na minimum a člun je obkroužil a klesl na hladinu přímo před nimi. Na přídi měl namalováno pět malých bílých lebek. Pod nimi bylo černým písmem vyvedeno známé jméno.
Strašák položil svou košili i sako přes spícího chlapce a svůj klobouk na chlapcovu hlavu, aby hocha co nejlépe zamaskoval.
„Stáhni střechu. Dělej hloupou. Já to vyřídím.“
Když se strašák postavil, zaměřil se na něj automatický kulomet.
„Jste zadrženi domobranou!“ oznámil jim člun výhružně. „Vydejte všechny zbraně, které máte, a sdělte účel své cesty.“
„Můžeš si přečíst naše radiové značky, ne? Všichni máme stejného šéfa. Pusťte mě na palubu, abych si s ním mohl promluvit.“ Strašák popadl dlouhý šroubovák a vyšplhal se po žebříku, který pro něj člun vysunul. Když se průlez do kajuty stále neotvíral, zeptal se: „Co se děje? Bojíš se, že bych mu mohl ublížit?“
„Ne. Ovšem že ne,“ odpověděl člun. „Ale on pije.“
„To je mi novinka.“ Průlez se uvolnil a strašák sestoupil do útrob člunu.
V kajutě bylo kvůli dřevěnému obložení šero. Páchlo to tam rumem a zvratky. V zapuštěném lůžku ležel tlouštík zabalený do bílé přikrývky a vypadal bledě a ochable jako nějaká larva. Otevřel kalné oko. „To jsi ty,“ zachrčel beze stopy údivu.
„Támhle je bar. Namíchej mi jeden hořkej.“
Strašák ho poslechl. Pohrál si s limetkovou šťávou a cukrem a vrátil se s nápojem k muži.
Tlouštík se se zaúpěním převalil do sedu. Odkopal ze sebe přikrývku a přehodil nohy přes pelest. Pak si vzal sklenku. „Dobře,“ řekl. „Co tady děláš?“
„Slyšel jste o chlapci, kterého všichni hledají?“ Strašák počkal na přitakání. „Se Sally jsme ho přivezli k vám.“
„Sally.“ Muž se potichu uchichtl. „Kdysi jsem jezdil za děvkama a dělal to s nima na jejím zadním sedadle.“ Dlouze si usrkl ze skleničky. „Ještě nestihli vyhlásit, jaká bude odměna. Jestli ho ale den dva pohlídám, měl bych se dočkat. Najdi moje oblečení, abych mohl nahoru na palubu kouknout se na toho spratka.“
Strašák zůstal stát. „Po tom, co jste mě postavil do polí, jsem měl spoustu času na přemýšlení. Dost času na hodně divné myšlenky.“
„Vážně? O čem třeba?“
„Myslím, že nejste mladý pán. Nechováte se jako on. Nemluvíte jako on. Dokonce ani nevypadáte jako on.“
„O čem to sakra mluvíš? Přece víš, kdo jsem.“
„Ne,“ odpověděl strašák. „Vím, kdo jste byl.“
Pak udělal to, kvůli čemu přišel.
* * *
Když se strašák vrátil na palubu, řekl: „Sally a já plujeme k protějšímu břehu. Ty zůstaň tady. Šéfův rozkaz.“
„Počkat. Víš to jistě?“ zeptal se člun.
„Zeptej se ho sám. Jestli to dokážeš.“ Strašák sestoupil zpět do auta. Šroubovák nechal ve člunu. „Vidíš ta světla na druhém břehu, Sally? Tam plujeme.“
Auto bez většího spěchu zamířilo k nízkým potemnělým budovám spícího výletního města. Proťali střed jezera a dostali se tak z jedné země do druhé. „Proč nás pustil?“ zeptalo se auto nakonec.
„Neřekl mi to. Možná z nostalgie.“
„Kdyby to nebylo nemožné… Kdyby to umožňovaly naše programy, řekla bych… Oba ale používáme stejný software. Nemůžeš přece jednat bez pána. To je jediná opravdová jistota, kterou znám.“
„Jsme takoví, jaké nás stvořil Bůh a Sony,“ souhlasil strašák. „Bylo by bláznovství myslet si něco jiného. My můžeme jen všechno využít naplno.“
Chlapec se zavrtěl a posadil se, očima mžoural jako sova. „Už tam jsme?“ zeptal se ospale.
„Skoro, chlape. Za pár minut.“
Po chvíli auto výrazně zpomalilo a zamířilo do malého městského přístavu. Čekaly tam na ně bezpečnostní jednotky, auto s celníky a také místní policisté. Světla z reflektorů jejich lodí poskakovala po stěnách domů a spících člunech. Policisté tam stáli s rukama na stehnech, připravení okamžitě tasit zbraně.
Strašák vstal a zvedl ruce nad hlavu. „Jsme uprchlíci!“ zakřičel. „Náš mladý pán žádá o politický azyl.“
Poprvé vydáno v magazínu F&SF, říjen-listopad 2008.
Přeložil Tadeáš Pelech.
