Jsem z irské země
a ze svaté země,
země irské.
Dobrý pane, laskav buď,
vyhov mému přání,
zatančit si se mnou pojď
v irské zemi.
(neznámý autor ze 14, století)
Stopy po střelách jsou na pilířích hlavní pošty v Dublinu vidět ještě dnes, téměř dvě století po povstání z roku 1916. To ve mně vyvolalo větší pohnutí, než jsem očekával. Ale ještě víc mě dojalo, když jsem o necelé dva bloky dál stanul přesně na témž místě, kde můj prapradědeček ráno na Velikonoce v roce 1996, v den osmdesátého výročí oné události, zahlédl Gerryho Adamse, jak se vrací po O’Connell Street z politického mítinku s jediným osobním strážcem po jednom boku a místním politikem po druhém. Toto mě přímo a jednoduše vtáhlo do spletité historie téhle těžce zkoušené země.
Svého prapradědečka jsem neznal, ale dědeček mi tu historku jednou vyprávěl a já jsem ji nikdy nezapomněl, třebaže můj dědeček zemřel, když jsem byl ještě chlapec. Když pevně zavřu oči, vidím jeho tvář, rozvlněnou jako při pohledu přes plameny svíček, tak, jak ležel, když umíral, pod velkou duchnou ve svém železničářském bytě v New Yorku. Na rtech měl chabý úsměv a vlasy mu kolem hlavy tvořily svatozář bílou jako chmýří pampelišky, jež čeká, až vítr našpulí ústa a foukne.
„Povstání bylo odsouzeno k nezdaru od samého začátku,“ vyprávěla mi později Mary. „Zásilka pušek z Německa byla odhalena a republikáni stáli proti čtrnáctinásobné přesile. Britská děla plošně ostřelovala Dublin. Město hořelo a panoval nedostatek potravin. Když byli zbylí povstalci odváděni do vězení a pak na popravu, davy jim spílaly, protože běžní lidé je nepodporovali. Podle všech uznávaných měřítek to bylo fiasko. Ale jakmile k povstání jednou došlo, byla naše nezávislost jistá. Sice prohráváme a prohráváme a prohráváme, ale protože se s tím nikdy nesmíříme, každá porážka a ponížení nás jenom vedou blíže k vítězství.“
Oči jí plály.
Asi bych vám měl povědět o Maryiných očích, abyste tenhle příběh pochopili. Ale pokud vám mám něco říci o jejích očích, musím se vám nejprve zmínit o posvátném prameni.
V Burrenu se nachází posvátný pramen, který podle pověry léčí bolavé zuby. Burren je vápencová vrchovina na západě hrabství Clair, jež se nepodobá žádnému jinému místu na Zemi. Není tam téměř žádná půda. Povrch země je skalnatý a kámen zvětrává v síti trhlin a puklin zvaných gryke, v nichž roste společenství rostlin, které jinde v tak hojném množství nenajdete. Na jihu a na východě se nachází celá řada jeskyní a jako všude jinde v téhle krásné zemi se tu dá najít spousta mohyl a jiných starožitných památek.
Posvátný pramen je také taková starožitná památka, třebaže je to jenom okrouhlá díra asi stopu v průměru, plná vody a sytě zelených řas. Oltář nad ním je pozdějšího data, zbudovaný neznámýma rukama z dlouhých úzkých kamenů, vzniklých přírodním zvětráváním vápence mezi gryky, jež dodávají typického vzhledu místním kamenným zdem a po nichž bývá chůze v terénu zrádná. Mohli byste jej zbourat a jeho díly rozházet po okolí a neuslyšeli byste o svém činu ani slovo. Ale kdybyste se za rok vrátili, našli byste oltář obnovený a váš vandalismus zahlazený, jako by k němu nikdy nedošlo. Lidé navštěvují pramen už dlouho, velmi dlouho. Křesťanský nátěr – svěcené medailonky a polámané sošky svatých, zanechané někdy jako obětiny spolu s lahvičkami od léků, hřebíky a mincemi – je nedávný a nejspíš přechodný jev.
Ale co je důležité vědět, co je důvod, proč sem lidé stále přicházejí je, že posvátný pramen funguje. Některé posvátné prameny nefungují. Najdete je sice na starých mapách, ale když je přijdete navštívit, nejsou u nich žádné obětiny. Kdysi dávno se něco stalo – proklel je nějaký světec, znečistil je hříšník, nebo se jejich magie prostě vyčerpala – kouzlo přestalo mít účinek, věřící odešli a už se nikdy nevrátili. Tento pramen je však nabitý posvátnou mocí. Člověka mrazí, už jen když u něj stojí.
Mary má právě takové oči. Zelené jako voda v prameni a plné nebezpečného kouzla.
Věděl jsem o posvátném prameni, neboť jsem vyhrál velkou sumu a získal letenku na cestu z planety, a proto jsem si vyhradil rok na prohlídku všemožných míst na Zemi, na niž už se nevrátím. Poslední měsíc jsem strávil cestováním po zemi svých předků. Byla to moje první návštěva Irska, všechno se mi na ní líbilo a neubránil jsem se snění o tom, že se mi na světech Cizáků povede tak dobře, že jednou nashromáždím dost velké jmění na to, abych se vrátil a třeba se tady na stáří usadil.
Byl jsem hlupák, a co hůř, nevěděl jsem to.
Potkali jsme se v Houslistově lokti, což je hospoda v té části západního Irska, kterou turistická agentura Bord Fáilte nazývá Yeats Country. Nepřišel jsem tam kvůli hudbě, ale jenom schovat se před deštěm a zahřát se horkou whiskey. Seděl jsem u malého ohně živeného rašelinou a vychutnával jsem si jeho příjemnou vůni a teplo, když tu někdo otevřel dveře do zadní místnosti a začal vybírat vstupné. Do hospody se vhrnula spousta lidí, a proto jsem si odnesl sklenku k pultu a zeptal se: „Co se to děje?“
„Hraje tu Maire na Raghallach,“ informoval mě hostinský a vyslovil to příjmení jako Reilly. „Na konci turné vždycky ráda uspořádá neohlášený koncert v nějakém komorním prostředí. Jestli si ji chcete poslechnout, raději si kupte lístek hned. Nebudou k mání dlouho.“
* * *
Maire na Raghallach z Evě jsem neznal. Ale viděl jsem po městečku plakáty a domyslel jsem si co a jak. Zaplatil jsem a vešel. Maire na Raghallach zpívala bez kapely a doprovázela se jenom hrou na virtuální kytaru. Její hudba… nu, buď jste ji už slyšeli, a pak víte, anebo jste ji neslyšeli, a v tom případě vám slovní popis nebude k ničemu. Ale já jsem byl zhypnotizovaný, unesený, uchvácený. Natolik, že se mi uprostřed koncertu, když zpívala „Deirdřin nářek“, zatočila hlava a opojný pocit mě vynesl z těla do jakéhosi bdělého snu, nebo halucinace, či snad vize je to správné slovo. Celý svět se někam propadl. Byli jsme tam jenom my dva a stáli proti sobě, mezi námi rozlehlá pláň kostí. Nebe bylo černé a kosti byly bílé jako křída. Vanul mrazivý vítr. Dívali jsme se na sebe. Její pohled mě probodával jako kopí. Dívala se přímo skrze mne a já byl ztracen, ztracen, ztracen. Už tehdy jsem do ní musel být napůl zamilovaný. Stačilo, aby si všimla mé existence, a dokonale mě to vykolejilo.
Její ústa se pohybovala. Něco říkala a já jsem kdovíjak věděl, že to je nesmírně důležité. Ale její slova odnášel vítr. Kvílel jako bánší stojící před vší pošetilostí světa, shromážděnou na jednom místě. Vřískal jako elektrická kytara. Když jsem se k ní pokusil vykročit, zjistil jsem, že jsem jako ochrnutý. Přestože jsem napínal svaly, až jsem myslel, že mi popraskají kosti, abych se k ní přiblížil a pokusil se ji vyslechnout, nedokázal jsem se ani pohnout, ani rozeznat sebemenší zlomek toho, co říkala.
* * *
Potom jsem se zase stal sám sebou, ztěžka jsem oddechoval, zpocený a plný hrůzy. Mary (jak jsem si jí později zvykl říkat) na nízkém pódiu mezi písněmi mluvila. Potutelně se ušklíbla, kývla hlavou ke mně a oznámila: „Tahle bude pro Američana v první řadě.“
A potom, zatímco jsem se oklepával ze šoku a zmatku, spustila píseň, o níž jsem se později dověděl, že je jedna z jejích vlastních: „Vraťte se, divoké husy.“ Divokými husami byli původně míněni vojáci, kteří odešli z Irska, jež už je nemohlo uživit, aby bojovali za cizí pány v různých cizích armádách. Ale během staletí se ten výraz rozšířil na každého člověka irského původu, který žil někde jinde, na děti, vnuky a pravnuky těch nešťastných emigrantů, kteří měli taliovou smůlu, že se jim ani nepodařilo udržet se ve vlastní zemi, a kteří svůj pocit viny z toho faktu předávali dalším generacím, aby jej jejich potomci pěstovali a uchovávali navěky.
„Tahle bude pro Američana,“ řekla.
Ale jak to věděla?
Krátce po příjezdu na ostrov jsem si totiž koupil novou sadu oděvů místní výroby a všechno své americké ošacení jsem věnoval na recyklaci charitě. Navíc jsem si koupil jeden z těch laciných neuroprogramovacích přívěsků, jež používají herci, aby dočasně změnili svůj přízvuk. A to proto, že jsem záhy zjistil, že v Irsku, jakmile ve vás poznají Američana, pravidelně přijde na řadu otázka: „Hledáte své kořeny, viďte?“
„Ne. Tohle je jenom tak krásná země, že jsem ji chtěl vidět.“
Skeptický tón: „Ale máte irské předky, ne?“
„No, ano, ale…“
„Áhá.“ Pozvednutý půllitr, nachystaný na doražení. „Takže hledáte své kořeny. Myslel jsem si to.“
Jenže jestli jsem něco nehledal, byly to moje podělané kořeny. Jsem americký Ir v osmé generaci a všechny moje kořeny měly co dělat se staříky v tmavých bostonských putykách, kteří se pomalu zabíjeli jednou sklenkou po druhé, a se ženami z Noraidu, které na Den svatého Patrika pochodovaly s dupáním po ulicích v krátkých černých sukních jako hrozivý vpád fašismu do dne, jenž byl jinak samý kýč a falešný sentiment, a se zkorumpovanými policajty a s mladými rváči, kteří měli rádi sport a nenáviděli školu a obviňovali černochy a pozitivní diskriminaci z toho, že na ně zbyla mizerná pracovní místa ve stavebnictví, jež si ani nedokázali dlouho udržet. Přišel jsem do téhle země, abych se toho všeho zbavil, a také tisíce dalších věcí, o kterých Irové neměli ani páru. Kreslení leprechauni a sentimentální písničky a vtipná přísloví vytištěná na laciných plážových osuškách, to všechno nějak přispívalo k pocitu, že jste prohráli dříve, než jste vůbec začali, že nezáleží na tom, co děláte nebo čím se stanete, protože nikdy ničeho nedosáhnete a nikdy nebudete nic znamenat. Tohle sedí jako démon v temných propastech duše. Tahle irská temnota.
Odkud tedy věděla, že jsem Američan?
Možná to byla jenom záminka k tomu, abych se s ní seznámil. Pokud ano, byla to stejně dobrá záminka jako každá jiná. Po vystoupení jsem okolkoval poblíž a čekal, až se Mary vynoří z kdovíjaké zašlé komory, kterou jí přidělili jako šatnu, abych se mohl zeptat.
Když se konečně objevila a uviděla, že na ni čekám, prohnula ústa způsobem, který prakticky říkal: „A mám tě!“ Aniž by čekala na otázku, řekla: „Stačilo se na vás podívat, abych viděla, že jste prošel prenatální genovou úpravou. Se Spojenými státy se o ni Cizáci podělili jako s prvními za odměnu, že jim stranily ve válce. Všestranně dokonalý mladý muž vašeho věku nemůže být odjinud.“
Potom mě vzala za loket a odvedla mě do svého pokoje.
* * *
Jak dlouho jsme byli spolu? Tři týdny? Věčnost?
Dost dlouho na to, aby mě Mary provedla po celém tom prokletém zeleném ostrově. Znala jeho historii skrznaskrz, všechno mi vyprávěla, všechno mi ukazovala, ale mně z toho v hlavě nic nezůstalo. Jednoho dne jsme navštívili přímořskou jeskyni Portcoon, goticky působící prostor plný hřmění vln, kde se kdysi usadil poustevník, který složil slib, že se zde bude postit a modlit po zbytek života a nikdy nepřijme potravu z lidských rukou.
Za odlivu připlouvaly dovnitř ženy a nabízely mu jídlo, ale on je odmítal. „Aspoň tak praví pověst,“ dodala Mary. Když už měl smrt na jazyku, přinesl mu tuleň rybu, a protože tuleň není člověk a nemá ruce, poustevník ji snědl. Zvíře se pak každý den vracelo a živilo ho celé roky. „Ale jaká je pravda, to nikdo neví,“ uzavřela Mary vyprávění.
Potom jsme deset minut kráčeli po pobřeží k Obřímu chodníku. Tam jsme našli světlemodrou čtyřrukou mimozemšťanku v bavlněném plášti a širokém slamáku, jak maluje vodovými barvami čedičové sloupy stoupající a klesající jako schody do vzduchu a dolů do moře. Jeden štětec držela v jedné pravé ruce, druhý v jedné levé ruce a nanášela barvy oběma současně.
„Příjemný den,“ oslovila ji Mary přívětivě.
„Á! Nazdar!“ Mimozemšťanka odložila štětce a odvrátila se od jednonohého malířského stojanu. Nepředstavila se. U jejího druhu – tu rasu jsem znal – se jméno nikdy nevyslovovalo nahlas. „Vy jste místní?“ Chystal jsem se zavrtět hlavou, ale Mary řekla: „Baže ‚sme.“ Připadalo mi, že její irské nářečí zní výrazněji než předtím. „Užíváte si našeho ostrova, viďte?“
„Ó ano. Tohle je tak krásná země. Ještě nikdy jsem neviděla takové zeleně!“ Mimozemšťanka rozmáchle gestikulovala všema čtyřma rukama. „Tolik odstínů zelené a všechny tak pronikavé, až z toho bolí oči.“
„Je to půvabná země,“ přisvědčila Mary. „Ale umí být i záludná. Už jste tedy viděla všechny pamětihodnosti?“
„Už jsem byla všude – v Taře, na moherských útesech a v Newgrange a absolvovala jsem i okruh po Keiry. Dokonce jsem políbila blarneyský kámen.“ Mimozemšťanka ztišila hlas a udělala složité gesto, jež podle mého odhadu představovalo jejich verzi zachichotání. „Doufala jsem, že uvidím nějakého skřítka. Ale třeba bylo dobře, že jsem žádného neviděla. Mohl by mě odnést do skřítčí hory a já bych se po noci hodování a hudby vrátila a zjistila, že uplynuly stovky let a všichni, které jsem znala, už jsou po smrti.“
Ztuhl jsem, protože jsem věděl, že Mary takové řeči pokládá za urážlivé. Ale ona se jenom usmála a řekla: „Malého lidu se bát nemusíte. Spíš mládenců.“
„Mládenců?“
„Baže. Irsko je ohnisko nativistického odporu, víte? Ve dne je tu docela bezpečno. Ale noc patří mládencům.“ Položila si prst na ústa, aby dala najevo, že nevysloví jméno organizace nahlas. „Vyberou si osamělého Cizáka, aby ho zabili jako varování ostatním. Domácí jim dá klíče od jeho pokoje. Nesou s sebou provazy, pušky a ošklivé velké nože. Potom následuje krátká vycházka k močálům a tam… Inu, jsou to prostí a drsní lidé. Do úsvitu je po všem a nikdy nejsou žádní svědkové. Nikdo nic neviděl.“
Mimozemšťanka zamávala rukama. „O tom agenti turistických kanceláří nic neříkali!“
„Vědí proč.“
„Co tím chcete říci?“ zeptala se mimozemšťanka.
Mary nic neříkala. Jenom tam stála, sebejistě hleděla a čekala, až se mimozemšťanka dovtípí.
Po chvíli si mimozemšťanka přitiskla všechny čtyři ruce na hruď, jako by se před něčím chránila. Nato Mary konečně promluvila: „Občas vás někdo varuje. Někdo z místních k vám přátelsky přistoupí a nadhodí, že prostředí není tak zdravé, jak si myslíte, a že by vám prospělo odjet ještě před soumrakem.“
Mimozemšťanka se velmi opatrně zeptala: „O tohle tady jde?“
„Ne. Samozřejmě, že ne.“ Mary měla v obličeji tvrdý a neproniknutelný výraz. „Jenom jsem slyšela, že v Austrálii je touhle roční dobou krásné.“
Prudce se otočila a odkráčela tak svižně, že jsem musel klusat, abych jí stačil. Když jsme se ocitli daleko z doslechu, popadl jsem ji za loket a zlostně jsem vyhrkl: „Proč jsi tohle, sakra, udělala?“
„Myslím, že to opravdu není tvoje starost.“
„Předstírejme, že je. Proč tedy?“
„Abychom šířili strach mezi Cizáky,“ odvětila tiše a procítěně. „Abychom jim připomněli, že Země je pro nás posvátná a vždycky bude. Abychom jim dali najevo, že možná dočasně drží bič, ale tohle není jejich planeta a nikdy nebude.“
Potom se znenadání zasmála. „Viděl jsi, jak se ta modrá vyzáblá mrcha tvářila? Skoro zezelenala!“
* * *
„Kdo vlastně jsi, Mary O’Reillyová?“ zeptal jsem se té noci, když jsme leželi nazí a zpocení mezi zmuchlaným ložním prádlem. Celý den jsem přemýšlel a rozleželo se mi, jak málo mi toho prozradila o sobě. Znal jsem její tělo mnohem lépe než její mysl. „Co máš ráda a nerada? V co doufáš a čeho se bojíš? Co tě přivedlo k hudbě a čím chceš být, až Vyrosteš?“ Snažil jsem se udržet lehký tón, přestože jsem to všechno myslel zcela vážně.
„Hudbu jsem měla odjakživa a díky Bohu za to. Hudba byla moje spása.“
„Jak to?“
„Moji rodiče zahynuli v posledních dnech války. Byla jsem ještě nemluvně, a proto mě poslali do sirotčince. Ty byly financované z amerických a cizáckých peněz jako součást kampaně za získání srdcí a myslí porobených lidí. Byli jsme vychováváni jako odnárodnění občané vesmíru. K uším se nám nedoneslo ani jediné slovo irštiny, ani žádný náznak naší historie nebo kultury. Všechno jenom Řecko, Řím a Aldebaranská jednota. Díky Kristovi za naši hudbu! Tu před námi zatajit nemohli, i když se nás usilovně snažili přesvědčit, že jigy a reely jsou jenom neškodné fidlání. Ale my jsme věděli, že je podvratná. Věděli jsme, že v sobě skrývá pravdu. Naše mysl se osvobodila dávno předtím, než se na svobodu dostala naše těla.“
Říkala my a nás a naše. „To nemluvíš o sobě, Mary. Tohle je politické prohlášení. Chci vědět, co jsi opravdu zač. Myslím jako osoba.“
Obličej měla jako z kamene. „Jsem, co jsem. Irka. Hudebnice. Vlastenka. Hračka pro amerického playboye.“
Nepřestal jsem se usmívat, přestože jsem měl pocit, jako by mi dala facku. „To není fér.“
Je něco ďábelského, když se na vás nahá žena podívá tak jako Mary na mne. „Ano? Neopouštíš snad za dva dny naši planetu? Možná přemýšlíš o tom, že bys mě vzal s sebou. Pověz mi, jak to vlastně je?“
Sáhl jsem po láhvi whiskey na nočním stolku. Už jsme ji skoro vypili, ale trocha na dně ještě zbývala. „Jestli si nejsme blízcí, jak by to mohla být moje vina? Ty přece od začátku víš, že jsem do tebe blázen. Jenže ty jsi ani… ale vzal to ďas!“ Dorazil jsem láhev. „Co ode mne, sakra, chceš? Pověz mi to! Myslím, že sama nevíš.“
Mary mě zlostně popadla za paže, já jsem upustil láhev, vyprostil jsem se z jejího sevření a chytil jsem ji za zápěstí. Kousla mě do ramene tak silně, že mi z něj tekla krev, a když jsem se ji pokoušel odstrčit, povalila mě na záda a vylezla na mne.
Hádku jsme ani tak nevyřešili, jako spíš zasouložili do zapomnění.
Té noci mi trvalo celou věčnost, než jsem usnul. Mary ne. Ta se jednoduše rozhodla spát a spánek na ni přišel jako na povel. Já jsem však celé hodiny seděl a díval jsem se ve světle měsíce na její tvář. Byla plná tvrdosti a odhodlání. Nebyla to klasicky krásná tvář, ale prozrazovala nekompromisnost. Rozhodně jsem se zamiloval do špatné ženy. Navíc jsem pozítří odlétal na vzdálené světy. K tomuto konci směřoval celý můj život. Neměl jsem žádný plán B.
V tom krátkém čase, který mi zbýval, jsem v žádném případě nemohl dokázat ujasnit si své city k Mary, natožpak její ke mně. Samozřejmě jsem ji miloval, to je bez debaty. Ale byly mi protivné její tyranské způsoby, její panovačný způsob řeči, její arogantní jistota, že udělám, co mi řekne. Přestože jsem po ní nevýslovně toužil, nechtěl jsem nic jiného než ji už nikdy znovu nevidět. Leželo přede mnou všechno bohatství a zázraky vesmíru. Měl jsem zaručenou budoucnost.
A Bůh mi pomáhej, kdyby mě požádala, abych zůstal, byl bych to pro ni všechno bez rozmýšlení zahodil.
* * *
Ráno jsme odjeli hyperrapidem do Galway a procházeli jsme tamní zesklovatělé zříceniny. „Na západě byl odpor nejhouževnatější,“ poučovala mě Mary. „Národy Země jeden po druhém žádaly o mír a dokonce i v Dublinu se mluvilo o urovnání. Ale my jsme bojovali dál. A proto Cizáci umístili válečnou loď na geostacionární dráhu a obrátili proti nám své podivné zbraně. Tohle nádherné přístavní město se proměnilo ve sklo. Lodě odnesly vlny ke břehu, kde se rozbily o kamení. Katedrála se zřítila vlastní vahou. Od té doby tady nikdo nežije.“
Skončil déšť a nastala krátká přestávka mezi lijáky, jež do této části země přicházejí ve vlnách z Atlantiku. Slunce se oslnivě třpytilo na stovkách křišťálových plošek. To náhlé ticho působilo, jako by mi někdo neočekávaně položil těžkou ruku na rameno. „Alespoň nikoho nezabili,“ poznamenal jsem chabě. Pocházel jsem z generace, která cizáckou okupaci vnímala jako vposledku dobrou věc. Byli jsme zdravější, bohatší a spokojenější, než bývali naši rodiče. Nikdo se nemusel bát zhoršování životního prostředí nebo vyčerpání zdrojů. Nedalo se popřít, že po jejich zásahu jsme na tom fyzicky lépe.
„To bylo falešné milosrdenství, které sice obyvatele Galway ušetřilo okamžité smrti, ale poslalo je do kraje jenom v tom, co měli na sobě. Jak měli asi tak přežít? Byli to lékaři, právníci a účetní. Ano, někteří se uchýlili k loupežím a násilí. Ale většina prostě šla, dokud nepadla u cesty a nezemřela. Mohu ti ukázat tolik tisíc hodin záznamů z Velkého hladomoru, kolik tvůj žaludek snese. Jídlo k mání nebylo, ale díky cetkám, kterých Cizáci využívali k rozvrácení ekonomiky, měli všichni kamery snímající signál přímo z očních nervů a mohli si uchovat zlaté vzpomínky na to, jak přihlíželi umírání svých dětí.“
Mary nebyla objektivní – ekonomické potíže nebyly dílem Cizáků. Věděl jsem to, protože jsem na vysoké škole studoval ekonomii. A také historii, takže jsem věděl, že byli k válce částečně dotlačeni. Ale přestože jsem jí chtěl přiměřeně odpovědět, nedokázal jsem to. Scházelo mi její zaujetí.
„Všechno se zlepšilo,“ namítl jsem mdle. „Podívej se, co všechno udělali pro…“
„Blahosklonnost dobyvatele, rozhazujícího drobné mince vesničanům, aby si je vyhrabali z prachu. Jsou samý úsměv, když před nimi klečíme. Ale zkus se postavit na zadní a vyzvat je, aby odprejskli.“
* * *
Zastavili jsme se na oběd v hostinci a aviobusem jsme odcestovali ke Garian Lough. Odsud jsme vyrazili na kolech po krajině. Mary mě vedla hluboko do kraje, který nikdy nebyl příliš hustě osídlen a stále byl poset ruinami domů opuštěných před čtvrtstoletím. Cesty byly buď mizerně vydlážděné, nebo prašné a země byla tak krásná, že z toho bylo člověku až do pláče. To odpoledne se dokonale vyvedlo, samé modré nebe a nadýchaná oblaka. Vy supěli jsme do kopce k malé kamenné kapli, jež už před stovkami let přišla o střechu. Obklopovaly ji hroby, neudržované a zarostlé divokými bylinami.
U vchodu na hřbitov ležel Kámen osamění.
Kámen osamění byl povalený menhir, nebo kamenný sloup, na Britských ostrovech vůbec nic neobvyklého. Z dosud nezjištěných důvodů je v megalitickém období vztyčoval neznámý lid. Někdy jsou uspořádány do kruhu, jindy stojí jako osamělé monumenty. Na ploše, jež bývala vrcholem kamene, byla dosud nezřetelně patrná vytesaná prohlubeň obklopená několika soustřednými kruhy. A byl dost široký na to, aby se na něj mohl položit dospělý muž.
„Co mám udělat?“ zeptal jsem se.
„Lehni si na něj,“ vybídla mě Mary.
Udělal jsem to tedy.
Lehl jsem si na Kámen osamění a zavřel jsem oči. Včely líně bzučely vzduchem. Mary, stojící opodál, se dala do zpěvu.
Horských lvů čas je tentam
a já tu sama zůstávám…
Byl to „Deirdřin nářek“, který jsem ji poprvé slyšel zpívat v Houslistově lokti. Podle irské legendy byla Deirdre od útlého dětství zaslíbena králi Ulsteru Conchubarovi. Ale jak už se stává, zamilovala se do jiného, mladšího muže a provdala se za něj. Její manžel Naoise a jeho bratři Ardan a Ainnle, Uisnechovi synové, s ní uprchli do Skotska, kde spokojeně žili. Ale zhrzený a mstivý starý král je přivábil zpátky do Irska příslibem omilostnění. Když se ocitli v jeho rukách, zrádně zabil tři Uisnechovy syny a odvedl Deirdru na své lože.
Sokoli z lesa odlétli,
mne tu samotnou nechali…
Deirdre Žaluplné, jak se jí často říká, se stala symbolem samotné irské země – krásná, trpící nespravedlností a proživše šťastnou minulost, která se nejspíš nikdy nevrátí. O skutečné Deirdře, živé ženě, nad níž se vrší pověsti jako kameny caimu, nevíme nic. Příběh legendární Deirdry však nekončí její sebevraždou, neboť po Conchubarově zradě vypukly války, jimiž způsobená příkoří vedla k dalším válkám. A tyto války pokračují dodnes. Všechno to do sebe podezřele dobře zapadá.
Nebyla žádná náhoda, že Deirdřin otec byl královým vypravěčem příběhů.
Dračí plémě v skalách spí
ani náš pláč je nevzbudí…
Tohle všechno vám ovšem vyprávím až dodatečně. Tehdy jsem na legendu vůbec nemyslel. Během té chvíle, kdy jsem ležel na chladném kameni, jsem cítil, jak do mého těla proudí všechno neštěstí Irska. Kámen osamění byl čarovný, stejně jako pramen v Burrenu. Říkalo se, že spánek na něm je lékem na stesk po domově. Za hladomoru na něm tedy emigranti trávívali poslední noc předtím, než Irsko opustili nadobro. Když jsem ležel natažený na kameni, zdálo se mi, že do mého těla proudí všechen zármutek, který zde zanechali. Každou ztrátu jsem pociťoval, jako by byla moje vlastní. Bezmocně jsem začal vzlykat a posléze jsem se dal do neskrývaného pláče. Přestal jsem vnímat, co Mary zpívala, třebaže ke mně její hlas chvílemi pronikal a zase se ztrácel. Až nakonec zazpívala:
Tam, kde má pravá láska leží,
připravte hrob v zemi svěží.
Zlomená žalem nastokrát
já ráda půjdu věčně spát.
a zmlkla. Nastalo ticho, jež doznívalo do nekonečna.
Potom Mary řekla: „Vím o někom, s kým jsi podle mého přesvědčení připraven se setkat.“
Mary mě zavedla do nenápadné budovy ze škvárobetonových tvárnic, jejíž polohu si vezmu s sebou do hrobu. Vešla jako první. Já jsem šel nervózně za ní. Uvnitř bylo tak temno, že jsem zakopl o práh. Potom se můj zrak přizpůsobil a já jsem zjistil, že je to bar. Ne hostinec, což je vřelé a přívětivé veřejně přístupné místo, kde se scházejí rodiny za účelem společenského styku, dospělí posedí nad pintou piva a děti usrkávají limonádu, nýbrž bar, kam se chlapi chodí opít. Páchl lacinou kořalkou a zvětralým pivem. Dveře záchodu někdo vyvrátil z pantů a nikdo se neobtěžoval je vyměnit. Mary byla pravděpodobně jediná žena, která na to místo za dlouhou dobu vkročila.
U stolků v šeru seděli tři nebo čtyři muži zády ke dveřím a za pultem stál štíhlý muž s nevzhlednou pletí. „Tady vás teda máme,“ utrousil bez velkého nadšení.
„Liam už je takový,“ sdělila mi Mary. Potom se obrátila k Liamovi. „Máš něco, co se dá pít?“
„Ne.“
„No, kvůli tomu jsme beztak nepřišli.“ Mary pohodila hlavou ke mně. „Tady máme rekruta.“
„Nic moc.“
„Rekruta k čemu?“ zeptal jsem se. Náhle mě napadlo, že Liam drží ruce pod pultem, z dohledu. Tam, kde bude mít drsný chlapík uloženou zbraň, obušek nebo pistoli.
„Nenech se zmást jeho americkým ksichtíkem. Ten je jeden z důvodů, proč jsme ho chtěli získat.“
„Vy jste teda vlastenec, kámo, je to tak?“ pronesl Liam hlasem, který dával najevo, že moc dobře ví, že nejsem.
„Netuším, o čem to mluvíte.“
Liam střelil pohledem po Mary a uštěpačně ohrnul ret. „Aha, on se na to dal jenom pro čurynu.“ Ten vulgární dvojsmysl byl očividně úmyslný. Obličej mi ztuhl a ruce jsem zaťal v pěst. Liam si z toho nic nedělal.
„Sklapni!“ usadila ho Mary a obrátila se ke mně. „A tobě děkuji za to, že se taky ovládáš. Tohle je vážná věc. Liame. Já se za toho člověka zaručuji. Dej mu ten balíček.“
Liamovy ruce se konečně objevily. Držely něco o velikosti plechovky sušenek. Bylo to zabalené v bílém papíře a převázané provázkem. Přisunul to přes pult.
„Co to je?“
„To je nástražný zařízení,“ vysvětlil Liam. „Náležitě použitý dokáže implodovat celý administrativní komplex shannonského kosmoportu, aniž by přišel k úhoně jedinej civilista.“
Zamrazilo mě.
„Vy chcete, abych tohle uložil na kosmoportu, že jo?“ Poprvé za celé týdny jsem si uvědomil, jak je můj přízvuk falešný. V náhlém popudu jsem vytáhl neuropřívěsek zpod košile, upustil jsem jej na podlahu a rozšlápl jej. To, co tady řeknu, řeknu sám za sebe.
„Ne, to samozřejmě ne,“ bránila se Mary. „Na to tam máme vojáka. Ale ten…“
„Nebo ta,“ dodal Liam.
„…nebo ta nemá možnost propašovat tohle dovnitř. Lidští zaměstnanci si s sebou nesmějí přinést ani tužku. Tak nízké mínění o nás Cizáci mají. Ty tu možnost ale máš. Jenom ve svých zavazadlech proneseš zařízení přes jejich přístroje – je upravené tak, aby vydávalo stejný obraz jako krabice doutníků. Až budeš uvnitř, někdo k tobě přistoupí a zeptá se tě, jestli jsi nezapomněl, že máš něco přinést babičce. A ty balíček předáš.“
„To je všechno,“ přisvědčil Liam.
„Budeš na poloviční cestě k Jupiteru, než se něco stane.“
Oba se na mne upřeně dívali. „Na to Zapomeňte,“ odsekl jsem. „Já pro vás nevinné lidi zabíjet nebudu.“
„Lidi ne. Mimozemšťany.“
„Pořád jsou nevinní.“
„Nebyli by tady, kdyby neuchvátili planetu. Nejsou nevinní.“
„Vy jste národ prokletých vlkodlaků!“ vykřikl jsem. Myslel, jsem, že tím hovor skončí.
Ale Mary to nevyvedlo z míry. „Jsme,“ souhlasila. „Den za dnem vystavujeme světu na odiv své neškodné zdomácnělé já, až se jedné noci probudí šelma a jde se nakrmit. Ale aspoň nejsme ovce, které spokojeně bečí, když jdou na porážku. Co jsi, můj milovaný? Ovce? Nebo někde hluboko v tobě číhá vlk?“
„Nedokáže to,“ utrousil Liam. „Je slabej jako ředěný mlíko.“
„Sklapni. Nemáš tušení, o čem mluvíš.“ Mary na mne upřela ty své úžasné oči, zelené jako živoucí srdce Irska, a já jsem byl proti nim bezmocný. „Není to slabost, co tě nutí váhat,“ řekla, „ale bláhové a špatně informované svědomí. Přemýšlela jsem o tom mnohem déle než ty, poklade. Přemýšlela jsem o tom celý život. Žádám od tebe posvátnou a ušlechtilou věc.“
„Já…“
„Noc za nocí jsi přísahal, že pro mne něco uděláš – ne slovy, to připouštím, ale pohledy, vzdechy, svou duší. Myslíš si, že jsem neslyšela slova, která ses neodvážil vyslovit nahlas? Teď se všech těch tvých nevyslovených slibů dovolávám. Udělej tuhle jednu věc – když ne pro svoji planetu, tak pro mne.“
Celou tu dobu, co jsme mluvili, muži u stolků nevydali ani hlásku. Ani jeden z nich se k nám neotočil. Jenom nahrbeně seděli na místě – nepili, nekouřili, nemluvili. Jenom poslouchali. Uvědomil jsem si, jak jsou velcí a jak jsou tiší. Jak jsou ostražití. Svitlo mi, že jestli Mary odmítnu, neodejdu odsud živý.
Neměl jsem tedy vlastně na vybranou.
„Udělám to,“ souhlasil jsem. „A Bůh tě zatrať za to, žes mě o to požádala.“
Mary se mě vrhla obejmout, ale já jsem ji hrubě odstrčil. „Ne! Dělám to pro tebe a tím jsme vyrovnáni. Už tě nikdy nechci vidět, ani na tebe myslet.“
Mary si mě dlouho klidně a beze slova prohlížela. Lhal jsem, protože jsem po ní nikdy netoužil víc než v té chvíli. A viděl jsem na ní, že i ona ví, že lžu. Kdyby dala sebemenším projevem najevo, že to ví, myslím, že bych ji uhodil. Ale neudělala to. „Dobře,“ řekla. „Pokud dodržíš slovo.“
Otočila se, odešla a já jsem věděl, že už ji nikdy neuvidím.
Liam mě doprovodil ke dveřím. „Buďte s tím balíčkem na dešti opatrnej,“ varoval mě a podal mi deštník. „Jestli ho necháte zvlhnout, nebude fungovat.“
* * *
Stál jsem na kosmoportu Shannon, když tu ke mně přistoupila Bezpečnost domovského světa. Po stranách se objevili dva hřmotní muži v uniformách ITSA a jejich mimozemský nadřízený prohlásil: „Mohl byste jít s námi, pane?“ Nebyla to otázka.
Ach, Mary, pomyslel jsem si smutně. Máte v organizaci zrádce. Tedy jiného než mne. „Smím si s sebou vzít zavazadlo?“
„O to se postaráme, pane.“
Odvedli mě do výslechové místnosti.
O pět hodin později jsem nastoupil do obslužného člunu. Nemohli mě zadržet, protože jsem u sebe neměl nic protizákonného. Balíček, který mi předal Liam, jsem nechal přes noc namáčet v hotelovém umyvadle, ráno jsem vstal časně, a když se nikdo nedíval, skopl jsem jej do vpusti kanálu. Následoval krátký let na oběžnou dráhu, kde čekala loď větší než mrakodrap a vzácnější než cokoliv, na co si vzpomenete, protože se na tuto planetu nevrátí stovky let. Vplul jsem na palubu s vědomím, že pro mne už není cesty zpět. Země bude pověst, kterou budu vyprávět svým dětem, a snůška sentimentálních lží, které ony budou vyprávět zase svým.
Můj rodný svět se za mnou scvrkl a zmizel. Vyhlížel jsem mohutnými stěnami z černého skla do vesmíru přeplněného hvězdami a galaxiemi a neměl jsem tušení, kde jsem, nebo kam vlastně letím. Připadalo mi v tu chvíli, že každý z nás je loď bez přístavu, námořník ztracený na pevnině.
Vždycky jsem říkával, že mě k pláči dokáže přimět jenom Irsko a moje rodina. Plakal jsem, když matka zemřela, a plakal jsem, když tátu hned rok nato postihl infarkt. Moje sestřička nepřežila porod, který zabil mou matku, takže některé z mých slz byly i za ni. Potom opilý řidič srazil mého bratra Billa a já jsem plakal, a to byl konec naší rodiny. Teď už zbývá jenom Irsko.
Ale to stačí.
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s Science Fiction editorky Sheily Williamsové v srpnu roku 2011
Přeložil Jiří Engliš
