První, z čeho jsem byla celá nesvá, byla tma. Tmu nemám zrovna ráda. Není to ta nejhorší věc na světě, ale není to ani ta nejlepší. Když jsem bývala o hodně menší, někdy jsem se probouzela uprostřed noci a po probuzení jsem mívala strach, protože byla velká tma. Spát jsem chodívala s rozsvícenou lampičkou, světlem, které se točí pořád dokola na skříňce hned vedle mé postele. Jsou na něm zvířátka a otáčí se a vytváří na stropě různé tvary a obrazce, líbí se mi, dala mi ho maminčina kamarádka Jeanette. Lampička nesvítí moc jasně, ale přesto tak akorát a dá se díky ní poznat, co je co. Ale pak začalo to, že když jsem se probudila uprostřed noci, světlo už nesvítilo a místo něj byla všude úplná tma a já jsem byla smutná. Nechápala jsem to, ale jedné noci, když jsem se vzbudila a hodně plakala mi maminka řekla, že za mnou každou noc chodí, a když usnu, světlo zhasíná, aby mě nebudilo. Ale já jsem řekla, že to nemá cenu, protože když se v noci opravdu probudím a světlo nesvítí, pak můžu dostat strach a mohla bych plakat. Řekla, že jí připadá, že se probouzím každou noc, a že s tátou přišli na to, že mě budí právě to světlo, a když se vzbudím, vstávám a chodím k nim do pokoje, abych se podívala co s nimi je, což znamenalo, že se nikdy v noci nevyspí, a z toho už se můžou dočista zbláznit.
Takže jsme uzavřeli dohodu a podle ní jsem mohla mít rozsvíceno celou noc, ale slíbila jsem, že k nim v noci nebudu chodit do ložnice, pokud to nebude opravdu důležité, je to dobrá dohoda a já teď tak můžu mít v noci zase rozsvíceno, a právě proto jsem si hned po probuzení všimla, že je tma.
Maminka dohodu porušila Byla jsem kvůli tomu naštvaná, ale taky jsem byla hodně ospalá, a tak jsem nevěděla jestli kvůli tomu budu křičet, nebo ne.
Potom jsem si všimla, že je zima.
Než jdu spát a zatímco se koupu, maminka zapne ohřívač a taky mám na peřině ještě dvě deky, takže spím v teplém hnízdečku a je mi dobře. Když se někdy probudím uprostřed noci, je mi trochu zima, ale když se zavrtám pod pokrývky, je mi zase teplo.
Ale teď mi byla opravdová zima. Nesvítilo světlo a byla mi zima.
Natáhla jsem ruku, abych rozsvítila, což je první věc, kterou dělám. Vypínač je na bílé šňůře, která se táhne z lampičky, takže ho umím sama zapnout – dokonce ho najdu ve tmě, i když nic nesvítí.
Pokusila jsem se to udělat, ale šňůru jsem nenašmátrala.
Takže jsem se posadila a zkusila to ještě jednou, ale pořád jsem ji nemohla najít a napadlo mě, jestli maminka lampičku neposunula a že bych se jí mohla jít zeptat. Ale neviděla jsem na dveře. Bez rozsvíceného světla jsem v noci v pokojíčku nebyla už tak dlouho, že jsem zapomněla, jaká v něm umí být tma. Je tam opravdická tma Věděla jsem, že když nevidím, najít dveře nebude vůbec lehké, takže jsem na to šla chytře.
Použila jsem představivost.
Chvilku jsem nehnutě seděla a vzpomínala, jak můj pokojíček vypadá. Připomíná obdélník a za postelí, kde mám hlavu, stojí skříňka se zásuvkami. Lampička stojí právě na ní, obvykle. V pokojíčku mám taky stůl, kam si odkládám omalovánky a malé hračky, a ještě dvě skříňky se zásuvkami, a na konci jsou okna. Před nimi visí závěsy, aby mě nerušily pouliční lampy a také proto, že v létě příliš brzy svítá, takže pak všechny probouzím, i když by měli ještě spát, protože musejí do práce a potřebují si odpočinout. A taky v něm stojí křeslo, ale to je pořád zaházené hračkami a není důležité.
Otočila jsem se a spustila nohy z postele na zem. V představách jsem viděla, že kdybych se postavila a šla rovně před sebe, dostala bych se skoro ke dveřím, jenom bych se musela ještě trochu posunout… doleva.
Takže jsem vstala a šla tak, jak jsem si to právě představila.
Bylo zvláštní jít takhle potmě. Šlápla jsem na něco měkkého, myslím, že to byla hračka, která spadla ze židle. Potom jsem se rukou dotkla jedné z dalších skříněk, a věděla jsem, že jsem blízko dveří, takže jsem se otočila doleva a ušla zbývající kousek.
Potom jsem natáhla ruce a pokusila se najít župan. Snažila jsem se ho najít, nejen protože mi byla zima, ale taky protože visí na háčku na dveřích mého pokojíčku, a tak když ho najdu, poznám, že jsem se dostala na správné místo, abych mohla otevřít dveře.
Ale župan jsem najít nemohla. Někdy maminka odnáší věci dolů a pere je v pračce v kuchyni a potom je suší v dalším stroji, kde se zahřívají, takže možná skončil tam. To už jsem byla úplně probuzená a opravdu prochladlá, takže jsem se rozhodla, že se župan nebudu snažit dál hledat a půjdu rovnou probudit maminku a tatínka a řeknu jim, že jsem vzhůru.
Ale nemohla jsem najít kliku. Věděla jsem, že musím být přede dveřmi, protože stojí v koutě, kde se spojují dvě stěny pokojíčku. Natahovala jsem ruce a cítila obě strany koutu, ale nemohla jsem nahmatat kliku, ani když jsem v místech, kde měla být, všemožně šátrala rukama. Když jsem byla menší, jednou klika upadla a maminka se vyděsila, protože si myslela, že kdyby se to opakovalo, zůstala bych uvězněná v pokojíčku a neměla bych se jak dostat ven, takže volala na tatínka, až ji spravil pomocí jiného šroubku. Poté se to ale už nikdy nestalo, takže jsem netušila, kde by teď klika mohla být. Přemýšlela jsem, jestli jsem z postele nevylezla špatným směrem, protože byla tma a mně se to v představách všechno nějak popletlo, a tak jsem se možná měla vrátit do postýlky a začít znovu.
Potom se zeptal jakýsi hlas: „Maddy, co to děláš?“
Překvapilo mě to tak, že jsem vyděšeně vyjekla a povyskočila.
Na něco jsem stoupla a stejný hlas vyhrkl: „Au!“ Slyšela jsem, jak se někdo pohybuje a zvedá do sedu. I když byla tma, věděla jsem, že je to moje maminka
„Mami?“ řekla jsem. „Kde jsi?“
„Maddy, říkala jsem ti, kdy máš za námi chodit do ložnice.“
„Já jsem nikam nešla“
„To není fér. Víš, že máma musí do práce a táta musí do práce a ty musíš do školy a všichni se potřebujeme vyspat. Dohodli jsme se tak přece, vzpomínáš?“
„Ale tys tu dohodu porušila. Vzalas mi lampičku.“
„Tvojí lampičky jsem se ani nedotkla“
„Ale ano!“
„Maddy, nelži. O lhaní už jsme si něco říkaly.“
„Vzalas mi lampičku!“
„Žádnou lampičku jsem ti nevzala a nezhasla jsem ti.“
„Ale ona nesvítí.“
Povzdechla si. „Možná odešla žárovka“
„Kam odešla?“
„Myslím, jako že praskla“
„Ne, u postele není celé světlo.“
„Maddy…“
„Není! Natáhla jsem ruku a nemohla jsem ho najít!“
Maminka vydala zvuk, jako kdyby byla hodně nazlobená nebo hodně unavená, nevím, co z toho. Někdy to zní stejně. Chvilinku nic neříkala.
„Podívej,“ řekla pak a to už tak moc nazlobeně nezněla jenom ospale a jako by mě milovala, ale přála si, abych ještě spala „Je noc a všichni by měli být v posteli. Ve své vlastní posteli.“
„Promiň, mami.“
„To nic.“ Slyšela jsem, jak vstává. „Pojď. Půjdeme do pokojíčku.“
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se.
„Vrátíme se do pokojíčku. Teď hned. Uložím tě a pak můžeme jít zas všichni spát.“
„Já jsem ve svém pokojíčku.“
„Maddy, nezačínej.“
„Já jsem ve svém pokojíčku!“
„Maddy, to je pěkný nesmysl. Proč bys byla… Proč je tady taková tma?“
„Protože mi nesvítí lampička. Říkala jsem ti to.“
„Maddy, tvoje lampička je v tvém pokojíčku. Ne –“
Najednou se odmlčela. Slyšela jsem, jak prsty po něčem pohybuje, možná po stěně. „Co to má být, sakra?“
Zněla jinak.
„,Sakra‘ se neříká,“ připomněla jsem jí.
„Ticho.“
Slyšela jsem, jak na stěně zase šramotí její prsty. Spala na podlaze, hned u stěny. Slyšela jsem, jak přechází po koberci, a pak se ozvala rána a zase řekla sprosté slovo, ale nezněla vztekle, spíš jako by něčemu nerozuměla. Byl to zvuk jakoby s otazníkem.
„Pro Kristovy rány.“
To neřekla moje maminka
„Dane?“
„A kdo jinej, krucinál? Mohla bys ji laskavě odvést zpátky do postele? Nebo to můžu udělat já. Mně to nevadí. Ale jeden z nás by to udělat měl. Dyť je noc, kurva“
„Dane!“
„‚Kurva‘ se už vůbec neříká –“
„Jo, jo, moc se omlouvám,“ řekl táta. Zněl, jako by nespal jen tak napůl. „Ale bavili jsme se přece, jak to bude s tím tvým chozením do ložnice uprostřed noci, Maddy. Bavili jsme se o tom donekonečna A –“
„Dane,“ řekla maminka. Začala mluvit, i když on ještě nedomluvil, a to není hezké a může to být nezdvořilé. „Kde seš?“
„Jsem tady,“ odpověděl. „Proboha. Já… Pověsilas nový závěsy nebo co?“
„Ne,“ řekla maminka
„Normálně tady taková tma nebývá, ne?“
„Přestalo mi svítit světlo,“ řekla jsem. „Proto je taková tma“
„Tvoje světlo je u tebe v pokoji,“ řekl táta.
Slyšela jsem, jak se zvedá do sedu. Slyšela jsem i jeho ruce. Nebyly hned vedle maminky, ale na opačném konci mého pokojíčku. Slyšela jsem je, jak se pohybují po koberci.
„To jsem jako na zemi?“ zeptal se. „Co sakra dělám na zemi!“
Slyšela jsem, jak vstává. Neřekla jsem mu, že ‚sakra‘ se neříká. Myslela jsem, že by se mu to nelíbilo.
Slyšela jsem, jak se ještě chvilku hýbe a rukama naráží do věcí.
„Maddy,“ řekla maminka „Kde si myslíš, že jsi?“
„Ve svém pokojíčku,“ odpověděla jsem.
„Dane?“ zavolala na tatínka „Je tohle Maddin pokojíček?“
Slyšela jsem, jak se zase pohybuje, jako by rukama kontroloval věci kolem sebe.
„Co tady děláme?“ zeptal se a mluvil, jako by si nebyl jistý. „Tohle je její pokoj?“
„Ano, tohle je můj pokojíček“ ujistila jsem ho.
Začínala jsem si myslet, že táta nebo máma pořádně neslyší, protože jsem pořád dokola opakovala stejné věci, ale oni mě neposlouchali. Tak jsem to řekla ještě jednou. „Probudila jsem se, nesvítila mi lampička a tohle je můj pokojíček.“
„Vyzkoušelas vypínač u dveří?“ zeptal se táta maminky.
Slyšela jsem, jak maminka přechází ke dveřím a šramotí prsty na stěně, šramotí a plácá. „Není tady.“
„Jak to myslíš, ‚není tady‘?“
„Co si myslíš, že tím jako myslím?“
„Proboha.“
Slyšela jsem, jak táta opatrně přechází pokojíček za maminkou.
Maminka řekla: „Jsi spokojený?“
„Jak to, že tady není? Maddy – mohla bys rozsvítit to světlo vedle tvé postele, prosím?“ Táta už zněl vztekle.
„Říká, že tam lampička není.“
„Jak to myslíš, že tam není?“
„Ono tam není,“ řekla jsem. „Už jsem to řekla mamince, čtrnáctkrát. Šla jsem za vámi do ložnice, abych vám to řekla, a potom se maminka probudila a ležela na zemi.“
„Venku taky nesvítí světla?“
To se ptala maminka.
Slyšela jsem, jak táta odchází ode dveří a vrací se na opačný konec pokojíčku, kde se probudil.
Přitom narazil do stolu a vztekle zavrčel, ale pokračoval v chůzi.
„Dane? Proto je taková tma? Vypadl proud?“
„Já nevím,“ řekl. „Nemůžu… nemůžu najít závěsy.“
„Chceš říct, že nemůžeš najít mezeru mezi nimi?“
„Ne. Nemůžu najít závěsy. Nejsou tady.“
„Jsi si jistý, že jsi na správném –“
„Ovšemže jsem na správném místě. Nejsou tady. Necítím je. Je tu jenom stěna.“
„Stěna je i tam, kde by měly být moje dveře,“ řekla jsem. Byla jsem ráda, že táta zjistil to samé co já, protože jestli to zjistil taky, pak to tak muselo být.
Slyšela jsem maminku, jak rukama zkouší stěnu vedle nás. Dýchala trochu rychleji. „Má pravdu. Je tu jenom stěna,“ řekla, takže jsme všichni věděli to samé. „Všude je jenom stěna.“
Ale maminka zněla tiše a trochu vyděšeně, a tak když to řekla, moc velkou radost mi to neudělalo.
„Jo, ale to přece nedává smysl,“ řekl táta „Zůstaňte, kde jste. Nehýbejte se.“
Slyšela jsem, co dělá. Kráčel podél stěn a klouzal po nich prsty. Obešel skříňky u okna, potom zavěšený kalendář, kde ráno určuji, jaký máme den, a nakonec mou postýlku.
„Má pravdu,“ řekl. „Světlo tady není.“
„Je mi pořádná zima“ řekla maminka.
Táta obešel mě a vstoupil do kouta, kde spala maminka a kde jsem na ni stoupla, když jsem se snažila najít dveře.
Ale dveře nenašel ani on.
Řekl, že dveře zmizely a okna a všechny stěny mu připadaly, jako by byly z kamene. Maminka se pokoušela najít závěsy, ale nepodařilo se jí to. Společně se dlouho pokoušeli najít dveře a okno, ale pořád je nemohli najít a maminka se rozplakala.
Táta řekl, že pláčem ničeho nedosáhne, což říká někdy i mně, a ještě nějakou dobu pátral ve tmě a dál se snažil najít dveře.
Ale nakonec s tím přestal a přišel se za námi posadit. Nevím, před jak dlouhou dobou to bylo. Ve tmě se to těžko pamatuje. Ale myslím, že to bylo před dlouhou dobou.
* * *
Někdy spíme, ale pak se probudíme a všechno je pořád stejné. Nikdy nemám hlad, ale pořád je tma a pořád je strašná zima.
Maminku a tátu napadají různé věci a používají představivost. Maminka si myslela, že došlo k požáru a ten spálil celý náš dům. Táta říká, že si myslíme, že jsme v mém pokojíčku, protože jsem se probudila první, ale taky říká, že jsme ve skutečnosti v malé místnosti z kamene, někde u kostela. Já nevím, ale jsme tady už hodně dlouhou dobu a pořád není ráno.
Je ticho a mně se to nelíbí. Maminka a táta už moc nemluví, a proto, když se v noci probudíte, byste nikdy neměli vstávat z postele.
Poprvé vydáno samostatně, Nightjar Press 2009
Přeložil Milan Žáček
