Michael Francis Flynn – Kde všechny větry spí (WHERE THE WINDS ARE ALL ASLEEP)

Ze všech sporů, co jich na světě je, se zřejmě nikdy nevyřeší ten, jestli definitivní verzi písničky „Mr. Sandman“ nahrálo jako první dámské kvarteto Chordettes, nebo pánské kvarteto Four Aces. Oba názory mají v hospodě U Ira své stoupence a někteří přejdou občas do řad protistrany prostě proto, aby diskuse neztrácely na živosti. Irům jde totiž spíš o samotný proces rozepře než o výsledek. Ty hádky se táhnou už řadu let a v hospodském jukeboxu odpočívá spolu s gramofonovými deskami Clancies, Dubliners a Dayhills jen po jedné nahrávce od obou sporných verzí. Dřív nebo později vezmou tyhle dvě vinylové stařenky ze čtyřiapadesátého za své a hádkám bude konec.

V to alespoň doufáme my všichni, kdo na danou věc nemáme žádný názor.

* * *

Byla sobota večer na konci října, když se Bill Poke zdvihl a řekl Kelly Bradyové: „Počkej, názorně ti předvedu, co mám na mysli.“

Ostatní v lokále se pohodlně usadili, protože tohle mohlo znamenat jediné – začíná další kolo válek o to, která verze písně je lepší. Jako rodák z Filadelfie je Bill vášnivým příznivcem Four Aces, zatímco Kelly coby zástupce něžného pohlaví straní Chordettes.

O’Neill, který seděl po mé pravici, prohodil v gaelštině cosi, co se nesluší překládat pro časopis téhle úrovně. Sklouzl ze židle, a než zmizel, oznámil: „Musím jít na zkoušku.“ Ten úskočný skunk přijal před měsícem roli v divadelním kusu místních ochotníků s názvem Zvuk hudby jenom proto, aby se měl v den velké hádky na co vymluvit. Dokonce i samotný O’Daugherty, malý podsaditý chlapík s ulízanými vlasy a pěšinkou uprostřed, který leštil sklenice a zavěšoval je do police nad oválným barem, si dlouze a těžce povzdechl. „Někdy si říkám,“ prohodil směrem ke mně, „že tyhle debaty přežijí i problémy v Severním Irsku.“

V okamžiku, kdy zazněly první takty, vkročil dovnitř doktor Mooney. „Ježišmarjájózef,“ zaúpěl, „už zase?!“ Doktor je sice ateista, ale v mezních situacích se nijak neostýchá dovolávat se pomoci svátých. Navzdory okolnostem vešel a posadil se vedle mne na židli, kterou před chviličkou uvolnil O’Neill. „Dejte mi gin s tonikem, pane O’Daugherty,“ otočil se na barmana. „Mám za sebou rušný den v márnici se zanedbatelným množství ži-vé kon-ver-za-ce.“ Zpěvavě odsekával slabiky; rád totiž dává svým slovům patřičný důraz.

„A když už v tom budete,“ přidal jsem se, „natočte mi dalšího Guinesse.“

„Tady je,“ postavil přede mne nový půllitr, ještě než jsem dořekl. „Budeš platit i za O’Neilla?“

Jak říkám, O’Neill je prohnaný smrdutý skunk.

„Sláinte!“ pozdvihl doktor svůj gin a přiťukli jsme si. „Ta zatracená písnička,“ kývl hlavou k jukeboxu, „se mi zase usadí v mozku. Bude trvat týden, než ji odtamtud vymýtím.“

„Máš štěstí,“ usmál jsem se. „Zrovna přichází člověk k vymýtání jako stvořený.“

Dveře se otevřely a z podzimní ulice plné suchého listí vešel jezuitský duchovní otec James McGinnity. Doprovázela ho štíhlá mladá žena v semišovém saku, na hlavě měla irskou čapku. Než doktor stihl kněze pozdravit, jeho společnice nervózně zavětřila směrem k jukeboxu a zrudla v obličeji tou nejpronikavější červení, jakou jsem kdy u ženy viděl. Jako na obrtlíku se otočila k otci Jamesovi: „To je nějaký vtip, ne?“ Pak přešla rychlými kroky ke stěně, vytrhla ze zásuvky kabel a Chordettes rázně umlčela. Hudba doznívala tím zvláštním skomíráním, jak to umí jenom staré vinylové desky.

Bill a Kelly tančili v kolébavém rytmu. (Nemysleli jste si, doufám, že jediným důvodem pro přehrání té desky byla muzikologická metafyzika, že ne? Šlo o hudbu jejich mládí, při které budou mladí navždycky.) Chordettes dosténaly k úplnému tichu, Kelly pobledla a otočila se na příchozí: „Vy!“ vykřikla, „jestli jste tu desku zničila…!“

„Jedné jsme se zbavili, teď se ještě postarat o tu druhou,“ brumlal si pod vousy doktor.

Bill Poke se připojil ke Kelly: „Mladá dámo, myslím, že mé kamarádce dlužíte omluvu.“

Billy byl v mládí velký gentleman a to, čemu dnes říkáme ‚cool‘ v sobě měl, už když byl obsah toho slova v plenkách, a něco v něm zůstalo až doteď.

Žena v bekovce se otočila k otci Jamesovi: „Tak to nebyl vtip?“ Když tiše zavrtěl hlavou, rozplakala se. Otec James ji vzal kolem ramen a dovedl k baru. „Sklenici hořkého ležáku pro mou neteř. A pro mne sklenku bílého vína.“ Konej šil ji uklidňujícím tónem, ale bohužel tak tiše, že jsme nezaslechli ani slovo.

Pak následovala řada omluv. Jeanne Priceová, jak se ta dívka jmenovala, se omlouvala Kelly a ta její omluvy po chvilce zdráhání přijala. Jeanne na důkaz své lítosti nabídla, že zaplatí všem v lokále drink. To vytáhlo ze zadní místnosti i Dannyho Mulloneyho, který tam trénoval na domluvenou partičku kulečníku s Jimmym Shaugnessym. Byl předem odsouzený k prohře, protože – alespoň pokud víme – Jimmy ještě nikdy neprohrál jedinou hru. Ale Danny tvrdě pracoval na tom, aby dokázal prohrát co nejmenším rozdílem bodů.

Po chvíli se konverzace uvolnila. Bill a Kelly vysvětlili Jeanne, jak se věci mají s jejich letitým sporem, a Jeanne pochopila, že vlastně vůbec nejde o písničku. Otec James ji představil mně a doktorovi a Danny se omluvil a vrátil se ke svým kulečníkovým koulím. Bylo časné odpoledne a v baru žádní další hosté, ideální chvíle koupit rundu všem v lokále, kdyby vás něco takového náhodou napadlo.

„Není ti ani trochu podobná, Jime,“ prohodil doktor k otci Jamesovi. „Jsi si jistý, že jste opravdu příbuzní?“

„Podobá se mé sestře,“ vysvětloval otec. „A je po ní i chytrá. Malá Jee je doktorkou biologie. Sbalila si kufiy a přijela sem ze smaragdového města, tím myslím samozřejmě Seattle, na konferenci pořádané univerzitou. Vystoupila s mimořádně zajímavým příspěvkem,“ dodal s pýchou v hlase, kterou jsme u něj neznali.

„To tady sotva někoho ohromí,“ zamumlala Jeanne spíš jen tak pro sebe.

„Čeho se ta konference týkala?“ zajímala se Kelly.

„Přístupu k abiogenezi a otázce monogeneze,“ odpověděla Jeanne. Nikomu z nás to nic neříkalo. Když viděla naše rozpaky, dodala: „Abiogeneze se zabývá vznikem života z neživé hmoty.“

V doktorových očích se objevil poťouchlý záblesk. Vrhl jsem znepokojený pohled ke kulečníkové herně a zašeptal: „Ne! Neříkej to!“

Ale už bylo pozdě. „Má to snad něco společného s e-vo-lu-cí?“ zeptal se doktor. Ještě ani nedořekl a už se ze zadní místnosti přihnal Danny Mulloney s tágem v ruce, aby jím propíchl přítomné bezvěrče.

Abyste rozuměli, Danny opustil před pár lety náruč svaté církve a dal se k jedné z těch sekt, které uctívají spíš texty než Boha. A z té zatracené zlovoluce, jak evoluci přezdíval, se pro něj stala příslovečná veš v kožichu. S doktorem absolvovali na tohle téma řadu vášnivých půtek v rytmu džigu. Danny, stejně jako starý válečný kůň, zařehtá, kdykoli zazní polnice, zdaleka větří bitvu, povely velitelů a válečný ryk1.

Ale Jeanne zavrtěla hlavou: „Ani ne. Abiogeneze s evolucí nesouvisí.“

Nevím, koho ta informace zklamala víc, jestli doktora, nebo Dannyho. V obličeji měli oba tentýž výraz rozčarování, který mě skoro rozesmál.

„Ne?“ podivila se Kelly, „copak jste neříkala, že se ta abiogeneze zabývá vznikem života?“

„To ano, ale evoluce se týká původu druhů, nikoli původu života. Biologickou evoluci řídí malthusiánský tlak na zdroje. Jedinci, kteří jsou méně schopní zajistit si zdroje, produkují menší počet potomků, takže nakonec převládnou ti, kteří se dokáží lépe vyrovnat s danou situací. Na to jsou potřeba organizmy a soupeření o zdroje. To ale neplatí pro neživou hmotu, která povětšinou jen tak posedává kolem, aniž by se reprodukovala nebo o něco soupeřila. Takže celý proces muselo nastartovat něco jiného než přirozený výběr.“

Dannyho zachmuřený výraz se během její řeči projasňoval, což nikdy nevěští nic dobrého. „To jako myslíte, že to nastartoval… třeba Bůh?“ vykřikl, jako by ho ta myšlenka napadla právě teď.

Jeanne se nejprve podívala na strýce a teprve potom odpověděla: „Pravděpodobně ne tak, jak si myslíte.“

„Jime,“ vložil se do hovoru doktor, „přece nedovolíš, aby jí něco takového jen tak prošlo.“

Otec McGinnity pokrčil rameny: „Tohle není má parketa. Specializuju se na paleografii, na staré rukopisy.“

Doktor pozvedl svůj džin s tonikem: „Tak nám řekni něco starého.“

Kněz zdvihl sklenku s vínem a pronesl:

„SMĚSICE ŘECKÝCH ZNAKŮ…“

O’Daugherty zrovna upíjel vodu z láhve, kterou měl vždycky za barem. Teď se zakuckal, všichni se rozesmáli a já jsem si říkal, jestli doktor vůbec ví, co mu to otec James citoval.

Bill Poke se pokusil smést celou záležitost se stolu: „Houby záleží na tom, co se stalo před takovou dobou. Čtyřicet let jsem prodával buicky a nikdy, ani jednou, mi ta vaše evoluce – nebo tomu mám říkat geneze prodeje? – nepřihodila k provizi ani šesták.“

„Já zase,“ opáčil doktor, „rozřezávám dvacet let drahé zesnulé a buicky mi ani jednou nepomohly stanovit příčinu smrti.“

„S výjimkou automobilových nehod,“ nadhodil jsem snaživě, ale od doktora se mi dostalo jenom znechuceného pohledu.

„Evoluce je důležitá, Bille,“ vložila se do hovoru Jeanne. „Je velmi užitečná pro plánování výzkumných programů, vývoj nových léků a diagnostikování nových nemocí. Pomáhá najít význam v nepřehledných tocích dat. V zásadě v ní jde o tohle: nové druhy se buď vyvíjejí ze starších, nebo se prostě objeví jako lusknutím prstů. A to ony nedělají.“

„Jime,“ zkusil to doktor znovu, „nemáš k tomu co říct?“

McGinnity dopil, postavil sklenku na barový pult a naznačil prstem, že by chtěl další. „A proč? Jsem v téhle věci nestranný.“

„Myslel jsem, že součástí tvé víry je i proces stvoření.“

„Stvoření ano, ale ne kreacionismus.“

„Typické jezuitské vytáčky…,“ ufrkl posměšně Danny.

„Nechápu,“ řekla Kelly, „jaký je mezi tím rozdíl?“

„Stvoření,“ vysvětloval McGinnity, „znamená přivést na svět něco z ničeho. Není to totéž jako změnit jednu formu hmoty v jinou – třeba udělat ze sodíku a chlóru sůl nebo z jednoho druhu lidoopa jiný. Doufám, že Boha se v obyčejné vědecké debatě nikdo dovolávat nebude.“

Danny si založil ruce na prsou: „Některé věci jsou tak nepravděpodobné, že se nemohly stát náhodou. Třeba celá mikrobiologická mašinerie. Nebo kosmologická čísla. Prostě potřebujete Stvořitele, který zařídí, aby se staly. Je to dokázané.“

„Ale Danny,“ povzdechl si kněz, „není žádný důvod uchylovat se k theokinetice.“

Ted to byl doktor, který se zakuckal svým drinkem. „Theokinetika? Co je to?“

McGinnity pozvedl druhou sklenku bílého vína. „Představa, že Boží stvořitelskou sílu budeme hledat jenom v událostech, které přesahují přirozené schopnosti hmoty.“ Otočil se znovu k Dannymu: „Danny, to, co dokazuje uspořádanost a systematičnost stvoření, je existence přírodních zákonů jako takových, nikoli výjimky z těchto zákonů. Má církev zastává názor, že Bůh stvořil hmotu nadanou přirozenou schopností chovat se určitým způsobem, který je pochopitelný rozumem.“

„Pak ale,“ vložil se do hovoru doktor, „nepotřebuješ hypotézu o existenci Boha.“

„Nepotřebuješ ji o nic víc než ‚hypotézu o existenci Franka Whittleho‘, abys pochopil, jak funguje motor tryskáče. Na součástech motoru a dalších komponentách letadla můžeš provést bezpočet měření a testů, stejně nenajdeš nic, co by dosvědčilo Whittleho existenci. Nenajdeš to z toho prostého důvodu, že ‚hypotéza o existenci Franka Whittleho‘ nespadá do kategorie inženýrských problémů.“

V tu chvíli promluvila Jeanne: „Kromě toho, těch výjimek není zase tolik, jak si nejspíš myslíte, Danny. Existuje asi jenom tisícovka možností, jak se mohou skládat proteiny. Jde o omezení dané fyzikou a chemií, nikoli přirozeným výběrem.“

„Nikoli přirozeným výběrem?“ následoval další předstíraný úžas. „Chcete snad říct, že se Darwin mýlil?“

„Ne. Chci říct, že teorie může vysvětlit řadu věcí, ale nemusíme ji násilím nutit, aby vysvětlila úplně všechno. Darwinova teorie o přirozeném výběru vysvětluje určitý typ evoluce. A Kimurův neutralismus vysvětluje zase jiný typ evoluce. Ale ani jedno nevysvětluje abiogenezi.“

„Počkejte, počkejte,“ přerušil ji doktor, „a co Foxovy protobuňky? Neprokázaly snad Foxovy experimenty, že při zahřívání aminokyselin vznikají jednoduché proteinoidy, které rostou a pučí stejně jako živé buňky?“

„Parafin v lávové lampě taky roste a pučí,“ zavrtěla hlavou Jeanne. „To ale neznamená, že je živý. Foxovy protobuňky neprocházejí skutečnými metabolickými ději. Nejednají samy o sobě, je jednáno s nimi. Je to stejné, jako když se zvětšují bubliny v půllitru piva.“ Zdvihla sklenici, aby nám názorně předvedla, co má na mysli. „Není v nich žádná interní informace, a tedy ani nic, co by se mohlo vyvíjet.“

„To je smůla,“ povzdechl jsem si a se zájmem se zadíval na svého guinesse.

Doktor ale zůstal dál skeptický: „Teorie evoluce má stejně pevné základy jako teorie gravitace.“

Jeanne postavila sklenici na pult. „Samozřejmě. A teorie gravitace prošla od viktoriánských dob zásadní revizí. Já jen říkám, že pokud se nejedná o organismy, které usilují o přežití a rozmnožování, může jít o obyčejné fyzikální a chemické procesy, nikoli o darwinovský výběr. A našpulila rty a otočila se ke strýci: „A vlastně o tom vůbec nechci mluvit, strýčku Jime. Hovorem na tohle téma jsem strávila celý den. A taky obranou jednoho všiváka. Mnohem radši bych si povídala o baseballu nebo o čemkoli jiném.“

Otec McGinnity se usmál: „Myslíš, že Cubs mají letos šanci?“

Billa Pokeho nové téma okamžitě nadchlo a přispěchal se svou troškou do mlýna: „To tedy ne! Uvidíte, že dostanou pořádně na frak!“

Doktora i Dannyho změna tématu zjevně otrávila. Danny chvilku váhal, jestli se nemá vrátit ke kulečníku, ale nakonec pokrčil rameny, opřel tágo o zeď a přitáhl si stoličku. „Jedno řezané,“ požádal barmana.

Já jsem přemýšlel, proč Jeanne Priceová strávila celý den obhajováním jakéhosi všiváka, ale odpověď jsem se měl dozvědět až později.

* * *

Musel jsem počkat, dokud Bill a Kelly neodešli a večerní ruch na ulici neutichl natolik, že doktor začal uvažovat o cestě domů. Danny vyběhl do lahůdkářství na rohu a vrátil se s tácem sendvičů. K argumentům je v některých věcech sice hluchý, ale zato je velkorysý a má široké srdce. Otec McGinnity stále opatrně hýčkal druhou sklenku bílého, jako by to byl pacient v kritickém stavu, a s rostoucím zděšením sledoval, jak do sebe jeho neteř hází jedno pivo za druhým.

Ne že by na ní bylo pod typickým zdravým gaelským červeným ruměncem cokoli poznat. V řeči nijak nezadrhávala a při špičkování na nejrůznější témata dokázala udržet tempo. Snad jen v tónu hlasu zaznívala určitá mrzutost. Byla sice stále svým pánem, ale tu a tam přece jen vykoukla slušná opička a čekala, až se bude moct chopit příležitosti.

Když Jeanne znovu zdvihla ruku na znamení, že chce další pintu, chytil ji strýc za zápěstí a něco jí naléhavě pošeptal. Neslyšeli jsme ani slovo, ale všem nám bylo jasné, oč jde. Doktor odvrátil pohled a dokonce i Danny Mulloney ztichl a sklenice, kterou leštil barman, tiše skřípěla pod utěrkou.

„Vím nejlíp, co je pro mě dobré!“ vymanila se Jeanne ze strýcova sevření a natáhla ruku se sklenicí k barmanovi: „Pane O’Daugherty, ještě jednu!“

Ale O’Daugherty zavrtěl hlavou: „Hořkost je někdy lepší vylévat ven než ji lít dovnitř. A krom toho hořké léky na bolest nezabírají.“

Chvíli to vypadalo, že sklenici po barmanovi hodí. V očích se jí objevil divoký pohled a musím říct, že bych byl velmi nerad, kdyby se upíral na mě. Ale nakonec ji s buchnutím postavila na pult, tělem jí projelo zachvění a rozplakala se.

Byl to tichý pláč, žádné hlasité kvílení, i když se v něm daly jasně rozeznat naříkavě vzlyky. Slyšeli jsme v něm zvuky truchlení pro věci, které jsou beznadějně ztracené. A že je něco beznadějně ztracené, dokáží Irové bezpečně poznat.

Konečně se Jeanne dlouze a zajíkavě nadechla a utřela si oči ubrouskem. „Promiňte,“ omlouvala se, „moje problémy vás samozřejmě nezajímají. Stýskalo se vám někdy…,“ otočila se na barmana, „stýskalo se vám někdy po bolení zubů, když přešlo?“

„Asi ne,“ zněla odpověď.

„Dostala jsem se spolu s ním až dolů, ale ke dnu s ním jít nemusím. Je to moje kariéra, víte? Musela jsem tam stát a poslouchat, jak se mi smějí. Všichni to považovali za vtip – un hommage dans 1’humour. A já musela předstírat, že to vtip opravdu je, a smát se spolu s nimi. Bolelo to. Byl to všivák, ale já musela zesměšnit jeho celoživotní práci. Našli byste na světě něco krutějšího?“

„Důvodem pro takový pláč musí být muž,“ pokývl O’Daugherty.

Ale Jeanne zavrtěla hlavou. „Ba ne. Nejde o žádné zlomené srdce. Neměla jsem ho ráda.“

„Ženu nemusí vždycky dohnat k slzám jenom láska k muži.“

„Tenhle svět je slzavé údolí,“ dal se slyšet Danny. „Ale je tady s námi On, aby nás vedl a utěšil.“

Jeanne přelétl po tváři úsměv stejně prchavý jako záblesk slunce, které v podmračeném dni vykoukne za mrakem. „To mi říká strýček Jim taky.“ Pomalu vydechovala, přejížděla prstem po oroseném skle prázdné sklenice a upřeně sledovala něco, co viděla jenom ona sama. Pak se napřímila na stoličce: „Tak dobrá, budu vám muset vysvětlit pár věcí. Říct vám, jak jsem se dostala až na dno s Lukem Bonhommem1. Luke Bonhomme! Na světě byste těžko našli člověka, který by měl nepatřičnější jméno!“

* * *

Asi bych měla začít tím, že miluju přírodu. Když jsem se rozhodla studovat biologii a stát se přírodovědcem, představovala jsem si samu sebe v divočině, jak pozoruju a popisuju nové živočišné druhy. Nepočítala jsem se spoustou dní, které strávím u stolu zavaleného časopisy, ani s otravnými studenty, kteří shánějí kredity. Ale pracujete-li jako vysokoškolský asistent, nezbývá vám než se přizpůsobit. Občas jsem se dívala na unuděné bezvýrazné mladé obličeje a říkala si: Jestlipak jsou někde zelené louky, liduprázdné rozeklané útesy, páchnoucí ústí řek na mořském pobřeží, temné a strašidelné jeskyně? Jak to píše Melville: „Kdykoli nastane v mé duši vlhký zatuchlý listopad, vím, že je na čase vyrazit co nejdříve do polí.“ Je to můj způsob, jak chráním samu sebe, abych se neoběsila na břečťanu, kterými jsou porostlé univerzitní zdi.

* * *

Nikdy se mi nijak zvlášť nedařilo zajistit si peníze z grantů – nemám prostě ty správné buňky pro sepisování žádostí. Zato k Luku Bonhommovi se granty hrnuly jako malá dychtivá štěňata. Když se po katedře rozkřiklo, že v letním semestru organizuje práce v terénu, začala jsem se zajímat, jestli by se mi podařilo udělat v rámci jeho grantu nějaký vlastní výzkum.

Nevím, jestli v té době vůbec tušil něco o mé existenci. Z jeho chování to tak rozhodně nevypadalo. Nastoupila jsem sice nedávno, ale naše katedra byla malá a z jeho strany mohlo jít o kalkul, kterým mi chtěl naznačit, kde je moje místo na jeho univerzitě. Na druhou stranu musím říct, že si žil ve svém Lukocentrickém vesmíru a možná ani nechtěl být záměrně hrubý. Možná se choval hrubě, aniž si to uvědomoval, což by, podle mého, bylo ještě horší.

Jak se ta jeho hrubost projevovala? Vždycky a ve všem, co dělal. V tom, jak špulil rty, když s vámi mluvil. Jak vás donutil čekat, když jste se zastavili u něj v kanceláři s nějakou otázkou. Pro živého Boha, on arogantně i chodili Ale… Ale zároveň byl oslňující!

Když jsem za ním přišla s návrhem, že bych v rámci jeho grantu provedla v pohoří Mount Rainier i svůj výzkum mikroadaptace alpské květeny, ušklíbl se a řekl, že jsem se vydala špatným směrem.

Málem jsem ho poslala do… Ale pochopila jsem, že je zamilovaný sám do sebe, a já ten výzkum opravdu potřebovala. Znáte to univerzitní heslo: publikuj, nebo zdechni. Luke prohlásil, že jde o jeho grant, a proto budu psát o tom, co mi řekne on. Mělo jít samozřejmě o něco, co by ověnčilo jeho vlastní výzkum.

„Nebojte,“ řekl svým typickým nosovým tónem. „Nobelova cena vám to vynahradí. Pojedete-li se mnou do Mount Rainier, můžete se mnou pak i do Stockholmu.“

Jak vidíte, nedostatkem sebevědomí netrpěl.

Však to znáš, strejdo Jime ,uBpic‘. Jenže on se do Stockholmu skutečně mohl dostat! Bohužel, čím výš člověk vystoupí, tím tvrdší je potom pád.

* * *

Nakonec na něj zapůsobily mé zkušenosti z terénu, jinak by mě zřejmě nevzal. Vyptával se mě na jeskyňářství a horolezectví a moje odpovědi na něj musely udělat dojem, protože když jsem se vrátila k sobě do kanceláře, už na mě čekal e-mail, ve kterém mi sděloval: „Jsi v týmu. Obstarej speleologické nářadí pro pět lidí a zásoby na dva měsíce. Zjevně usoudil, že pro něj můžu být užitečná – to bylo jediné kritérium výběru. Alespoň se mi nabízela příležitost rýpnout si do něj a upozornit ho, že jeskyňáři mezi sebou zásadně nepoužívají termín ‚nářadí‘ ale ‚výbava‘.

* * *

S dalšími třemi členy týmu jsem se setkala později téhož dne.

Knobby Bryant byl Lukův doktorand – mladý, šlachovitý, s mimořádně velkým ohryzkem. Bonhomme potřeboval otroka, který by za něj oddřel nepříjemnou práci. Knobby měl nějaké horolezecké zkušenosti, ale jeho hlavním úkolem mělo být vedení Lukových poznámek a třídění vzorků.

Cap McConnell byl teoreticky Bonhommovým kolegou. Jenže zatímco teorie nepřipouští mezi lidmi rozdíly, v praxi je všechno jinak. Až později jsem zjistila, že McConnell chtěl na univerzitě získat definitivu, ale nedařilo se mu dostatečně publikovat a Luke mu nasliboval převratný objev v geochemii. Dá se říct, že Capa do našeho společenství zahnal pocit zoufalství.

Wendy Chenová studovala inženýrství. Lezení se vůbec neměla účastnit. Jejím úkolem bylo zůstat v základním táboře a obsluhovat optickou linku.

* * *

Vyrazili jsme najatou dodávkou po státní silnici číslo 165, dojeli k vjezdu do národního parku a odtud k rozcestníku u Carbon River. Řídila jsem já a Knobby seděl na sedadle spolujezdce. Celou cestu nadskakoval nadšením, že se dostal do Lukova týmu. Cap ze zadního sedadla mrzutě sledoval scenerii za okny a Luke studoval mapy a každou chvíli si něco poznamenal do zápisníku.

U rozcestníku na nás čekala zaměstnankyně národního parku se spoustou formulářů, které bylo nutné vyplnit. Následovaly nejrůznější formální pokyny typu: Držte se cest. Netrhejte květiny. Dodržujte deset zásad správného táborníka. Nesmí po vás nic zůstat! ŽÁDNÉ STOPY! Zřetelně jsem slyšela, jak tuhle větu vyslovuje velkými písmeny. Vše probíhalo v tak vážném a slavnostním duchu, že jsem měla skoro chuť zdvihnout pravou ruku a přísahat na mapu parku.

Ochranářka z nás neměla žádnou radost. Není divu – už samotný objem našeho vybavení naznačoval, že by po nás nějaké stopy zůstat mohly. „Co jsou to extremofilové?“ zeptala se, když si pročítala naše povolení.

„Biologické formy, které se adaptovaly na extrémní podmínky,“ odpověděl Luke. „Objevují se například v okolí oceánských geotermálních systémů a – jak doufáme – i v hlubokých rozsedlinách, kam nemá přístup světlo.“ Říkal to, jako by se divil, jak může mít zaměstnanec národního parku tak zásadní neznalosti.

Ona to tak rozhodně pochopila. Složila vyplněné papíry, zastrčila si je do kapsy u bundy a rozloučila se s námi slovy: „Povolení vám vyprší za šest týdnů.“

Druhá dodávka přijela krátce po nás s Wendy a čtyřmi kluky, dalšími doktorandy, kteří nám měli pomoct dopravit vybavení do základního tábora. Protože do parku nesměla žádná motorová vozidla, museli jsme všechno odnést sami. Ti kluci byli silní a zdatní, typičtí trampové. Za práci měli slíbeno padesát babek.

Všichni jsme se něčeho chopili, jedinou výjimkou byl Luke, který třímal jenom mapy a kráčel před námi. Zřejmě mu dělalo dobře hrát si na bílého sáhiba, za kterým se plouží řada nosičů. Cap a já jsme nesli každý zajedno držadlo generátor. Měl pohánět komunikátor a dobíjet baterie a světla, až budeme v podzemí. Měli jsme v plánu strávit tam několik týdnů a přijít o světlo nebo ztratit kontakt s Wendy by bylo špatné. Jsou známy případy, kdy jeskyňáři začali po delší době v podzemí halucinovat. Copak by asi ochranářka řekla, kdyby věděla, že naše ‚baterie‘ jsou vlastně stejná nukleární zařízení jako ta, která pohánějí kosmické sondy? Lidé o takovýchhle praktických věcech většinou moc nepřemýšlejí.

Trvalo nám tři hodiny, než jsme se dostali na místo. Vpravo za Alicinými vodopády se prostíralo vedlejší údolí a v místě, kde se cesta dělila, seděl na velkém balvanu obrovitý muž s černými vlasy staženými do culíku. Na sobě měl khaki vestu bez rukávů se spoustou kapes a ruce zdobené složitým tetováním měl silné jako běžný člověk stehna.

„To je náš průvodce,“ oznámil nám Luke.

Billy Quiemuth pocházel odněkud z okolí Fort Lewis z indiánského kmene Nisqualíy. Když nás uviděl přicházet, chvíli si nás prohlížel, pak vstal a řekl: „Tudy,“ a zamířil k bočnímu údolí. Luke právě začal říkat: „Nebudeme zastavovat,“ ale to už mluvil k Billyho zádům. Myslím, že ho trochu naštvalo, že Billy nepočkal na jeho pokyny.

Billy postupoval svými mílovými kroky velmi rychle, a když se za pár minut otočil a viděl, jak se za ním plahočíme s těžkým nákladem, jenom pokrčil rameny a přizpůsobil své tempo našemu. Celé jeho tělo říkalo: ‚Pokud jde o mne, já nikam nespěchám.‘

„Ta jeskyně je staré indiánské místo,“ oznámil Luke Cápovi a mně, zatímco jsme se za ním vlekli, a zdvihl starý hnědý notes svázaný provázkem.

„Posvátné?“ podivil se Cap.

„Copak nejsou posvátná všechna?“ opáčil Luke.

„Ne,“ řekl Billy, aniž se otočil. „S tím je dávno konec. Já jsem presbyterián a do té jeskyně jsme lezli jako děti kouřit trávu.“

* * *

K ústí jeskyně jsme dorazili pozdě odpoledne. Luke nakázal našim čtyřem nosičům, aby uložili vybavení dovnitř a nedal jim pokoj, dokud věci nestály na milimetr přesně tak, jak si to představoval. Kluci měli před sebou tříhodinovou túru zpátky a nijak zvlášť nestáli o to jít potmě. Ta cesta byla riskantní i s baterkou, kterou má mít u sebe každý správný táborník.

Luke jim zaplatil šeky. Byl pátek odpoledne a on jim zaplatil šeky! Bylo to tak… tak lukovské!

Nejdřív ze všeho jsme si připravili spacáky a postavili kamna. Sestup měl začít další den ráno po pořádném nočním odpočinku a snídani. Byla jsem zvědavá, proč nás sem Luke doopravdy přivedl. Ti jeho extremofilové mi byli u zadku. (Promiň, strejdo.)

* * *

Po večeři si nás Luke svolal. Usadili jsme se kolem jasně zářící svítilny s LED diodou, kterou – jak už jsem zmínila – poháněla atomová baterie. Na jeskyních je zvláštní to, že světlo v nich nedokáže rozehnat stíny; ty se spíš stáhnou hlouběji do puklin a štěrbin. Vypadalo to, jako bychom jenom ozářili tmu.

Knobby tak vibroval nadšením, že jsem se až bála, aby se na něm nevznítilo oblečení. Vedle něj seděl Cap, nehnutý jako skály, které studoval, takže ti dva produkovali v průměru běžné množství pohybu. A co zbývající dva členové naší skupiny? Billy seděl opodál se zavřenýma očima, zřejmě usnul, a Wendy testovala komunikační zařízení. Vlastní výzkum se jich netýkal.

Luke rozepnul kapsu na vestě a vytáhl zápisník se žlutohnědými deskami, ve kterém si četl v autě. Stáhl gumičky, které ho držely pohromadě, a začal vysvětlovat: „Tohle je deník Ezry Johna. Byl to přírodovědec z dob osidlování Západu. Cestoval proti proudu Červené řeky, okolo Missouri, přes Velkou pánev a Skalisté hory až sem, na severozápadní pobřeží. Na svých cestách zdokumentoval a nakreslil tisíce exemplářů rostlin a živočichů. Kromě toho prováděl geologická pozorování – to by mělo zajímat hlavně tebe, McConnelle. Popsal například písečné vulkány v Cahokii, v údolí Mississippi a v jeho okolí.“

„Písečné vulkány,“ opakoval Knobby. Z jeho tónu nebylo jasné, jestli jde o otázku, nebo o přitakání.

„Vysvětli mu to, McConnelle,“ kývl Luke ke Cápovi.

Cap se zašklebil. Nejspíš Luka podezíral, že se ho snaží nachytat. „Skutečně se tomu říká písečný vulkán. Vzniká takhle: během zemětřesení se podzemní sedimenty postupně sytí vodou a může dojít až k jejich ztekucení a k prolomení svrchní vrstvy. Zvodnělý písek unikne velmi rychle na povrch a vytvoří písečný kužel, u kterého je patrný i kráter. Ty kužely mohou mít různou velikost – od několika milimetrů v průměru až po několik metrů. Říkáš, že ten chlápek John byl i v Cahokii? Tam se písečných vulkánů objevila celá řada po zemětřesení v Novém Madridu někdy kolem roku 1810.“

„V roce 1811a 1812,“ opravil ho Luke.

 

Cap se na něj chvíli díval a pak kývl. „Tak jo.“

„Písek,“ pokračoval Luke zamyšleně, „je oxid křemičitý.“

„Většinou,“ kývl Cap. „Existují ale také vápenaté písky, sádrové písky a…“

Luke ho přerušil mávnutím ruky. „Ale ty se obvykle nevyskytují ve vnitrozemí a mimo tropické oblasti. Pískové vulkány v okolí Nového Madridu a na dalších místech tvoří oxid křemičitý,“ usmál se.

Čekali jsme, že se dozvíme, čím by pro nás měl být oxid křemičitý zajímavý, ale v tu chvíli se ozval Billy, který celou dobu poslouchal. „Ezía John pocházel z kmene Čoktů. Sem přišel z východu, když vešel v platnost zákon na odsun indiánů. Několik let žil u Nisquallijů. Velmi si ho vážili. Do té doby se totiž nesetkali s žádným civilizovaným indiánem. Časem se stal součástí lidové slovesnosti a lidovým hrdinou. Vypravuje se o něm spousta zkazek a pověstí. Bože, nevzpomněl jsem si na ně už celé roky. Podle legendy ho porodila Matka Země. K Nisquallijům přišel, aby je naučil užitečným věcem – například farmaření a kovářství. Pak ho Země zase pohltila.“

„Žejc učil kovářství, chápu,“ řekla jsem, „ale proč farmaření?“

„Takhle prostě funguje folklór. Jakmile se různé události stanou minulostí, začnou splývat dohromady a lidé o nich přemýšlejí, jako by k nim došlo v témže čase. ‚Historickou dobu‘ v tu chvíli nahradí ‚doba vzniku‘ daného příběhu. Z reálných osob se stávají hrdinové a všechno, co je třeba nějak vysvětlit, se připisuje některému z nich. Například De Brazza přijel v roce 1880 do Konga jako skutečný člověk, ale v roce 1960 už ho lidé z království Tio považovali za hrdinu. Totéž se stalo i v případě Ezry Johna. Dnes se nevyprávějí jeho příběhy, ale příběhy o něm.“ Na naše užaslé pohledy reagoval pokrčením ramen: „Vystudoval jsem antropologii na univerzitě v Seattlu.“ A pak se zašklebil: „Je to něco jako způsob sebeobrany. Mám v úmyslu zkoumat lidi, kteří přicházejí zkoumat nás.“

Luke hovor poslouchal se shovívavou trpělivostí člověka, který ví, že ostatní pracují v jeho prospěch. Když Billy domluvil, otočil baterku na místo přímo nad vchodem. Světelný kužel ozářil symbol vyrytý do stěny – &.

„E J,“ vysvětloval, jako bychom byli slepí, „Ezrův monogram. Na svých cestách popsal dvacet sedm takovýchhle notesů,“ zamával omšelým deníkem. „Tenhle je poslední, dvacátý sedmý. Líčí v něm výpravu do hlubin země a to, co tam dole našel.“

Až do té chvíle jsem mlčela a připravovala lezecké vybavení na zítřek, ale ty Lukovy hry už mi šly na nervy. Odložila jsem horolezecká lana, a abych to celé skončila, zeptala jsem se: „A co to vlastně našel?“

Luke se na mě usmál jako na připitomělé dítě, které konečně položilo chytrou otázku. „Odpověď na problém monogeneze.“

* * *

V tu chvíli vskočil Jeanne do řeči doktor: „Co to přesně je ta monogeneze? Už jste se o ní zmínila.“

Otec McGinnity se usmál: „Teologie překládá výraz monogeneze jako ‚jedno-zplozený‘.“

Jeanne, která se chvíli dívala prázdným pohledem do neurčitá, se vzpamatovala se zachvěním. „Ne, nejde o nic takhle dramatického, strejdo. Je-li abiogeneze neodmyslitelnou součástí fyzikálních a chemických zákonů, a ne jenom vrtochem náhody, pak…“

„Tak proč k tomu došlo jenom jednou?“ vyhrkl Danny a musím říct, že nás všechny překvapilo, že si toho faktu všiml první. „No jistě,“ pokračoval překotně: „Jestli to bylo tak přirozené, tak nevyhnutelné, proč se život neobjevil na Zemi dvakrát? Proč nevzniká znovu každý den? Ale vy říkáte, že život byl stvořený jenom jednou, jak se to praví v Genesis.“

„To, co se praví v Genesis,“ otočil se k němu otec McGinnity, „je: ‚Producat terra animam viventem in genere suo… ‚ Tak je to napsané ve Vulgátě. Vydej země duši živou, jednu každou podlé pokolení jejího.‘ Jistě si všímáš, že síla plození je dána přírodě, a myslím, že ji Bůh ještě nepřikázal, aby přestala.“

Danny postavil sklenici na barovou desku: „Snažíte se mi naznačit, že Bible připouští možnost evoluce?“

Jeanne zamžikala: „‚Vydej země duši živou?‘ Tak to se nedivím, že mě Davischen dneska odpoledne málem sežral!“ Ale jinak Jimovu poznámku nekomentovala.

„Kromě toho,“ vzal si slovo doktor, „by již existující formy života převálcovaly ty, které by vznikly později.“

„To je jedna z teorií,“ kývla Jeanne. „Jedna z možných odpovědí.“

„Ale existují i jiné,“ vložil jsem se do hovoru, „jinak by se tomu neříkalo problém monogeneze.“

„Jistě, samozřejmě. Na základě jakéhokoli konečného souboru faktů je možné dovodit nekonečné množství teorií. Danny má pravdu, když se ptá, proč k abiogenezi došlo jenom jednou, pokud k ní vůbec došlo. A doktor se možná plete. Není to vždycky tak, že vítězí již existující formy života. Evoluce vlastně mluví o pravém opaku, nezdá se vám? Ediakarská biota je skutečně dost divná a nedá se zařadit do žádného známého kmene, kdežto kambrijská biota ano; tedy většinou. Vyvinula se kambrijská biota z ediakarské? Nebo šlo o dvě nezávislé bioty a kambrijská nahradila svého předchůdce? Fosilních nálezů je málo, abychom mohli tvrdit cokoli s určitostí. Kromě toho je tady ještě třetí možnost – že se všechny hlavní moderní živočišné kmeny objevily náhle v průběhu kambrijské exploze. Bylo by tak zvláštní, kdyby některé kmeny vznikly v samostatné abiogenetické etapě na rázných místech světa? Kdyby se vyvinuly na místech od sebe vzdálených a pak se rozšířily a prokřížily mezi sebou, takže to dnes budí dojem ‚exploze‘? Houby a medúzy jsou skutečně hodně zvláštní v porovnání s námi všemi, co jsme bilaterálně souměrní.“

Doktor mávl rukou. „Nojo, jenže ti všichni mají příbuznou DNA. Vzpomínáte si na ten objev živočichů v hlubokých termálních puklinách oceánského dna? Nejprve se myslelo, že by mohlo jít o samostatný, ne-zá-vis-lý strom života. Ale pak se ukázalo, že mají stejnou DNA jako my všichni, což dokazuje, že jsou téhož původu jako my.“

Ale Jeanne se vrátila ke své myšlence. „Doktore, v případě, že fyzika a chemie skutečně klade hraniční podmínky pro DNA, nemusí podobnost znamenat společný původ. Může jenom naznačovat omezenou množinu vyhovujících řešení. Determinismus fyziky a chemie dost podstatně omezuje náhodnost evoluce. Promiňte, Danny, ale nemusí to být tak nepravděpodobné, jak tvrdil Hoyle. Ale také to zpochybňuje molekulární hodiny a to zase může znamenat, že existují složené geny, které od sebe nemůžeme rozlišit, protože jejich DNA vypadá, že by mohly být příbuzné. Nedokážu si představit, že by Luke Bonhomme oznamoval tak pyšně, že najdeme ‚odpověď na problém monogeneze‘, pokud by to znamenalo, že se život vyvinul pouze jednou. Musel mít na mysli drahou genezi, drahý strom života.“

* * *

Jenže náš Luke byl vtipálek a tajnůstkář, vrátila se Jeanne k vyprávění. Prozradil jen tolik, aby nás navnadil. Snad jsem si mohla leccos domyslet, ale v tu chvíli jsem prostě odhadovala, že našel v Johnově deníku zásadní informaci, která souvisela s nějakým extremofilem žijícím hluboko v zemi. Nechápala jsem ale, jak by jeho DNA mohla být natolik odlišná, aby to vyřešilo problém monogeneze. Zastánci monogeneze by tvrdili, že DNA svědčí o příbuznosti. Zastánci polygeneze by zase říkali, že se DNA zdá být příbuzná, protože existuje pouze konečný počet možností, jak může vypadat.

Když jsem tohle všechno věděla já, věděl to samozřejmě i Luke a ten by naši malou expedici nikdy nezorganizoval, kdyby na jejím konci čekalo neurčité ‚možná‘ nebo ‚snad‘.

* * *

První sestup byl nejobtížnější. Spustili jsme se téměř svislým komínem, mrtvým pozůstatkem vulkanického sopouchu. Billy hodil dolů kámen a divoce se šklebil, zatímco jsme my ostatní počítali, až rachocení ohlásí, že dopadl na dno. „Nezapomeň, co se říká,“ mrkl na mne: „S gravitací se nekamarádíme.“ Když jsme do komínu spustili svítilnu, ukázalo se, že ve stěně jsou zatlučené skoby. Co dokázal John se starým konopným lanem, to se musí podařit i nám s moderní výbavou.

Během dvou týdnů před začátkem expedice jsem otestovala horolezecké schopnosti všech členů týmu a věděla jsem, že sestup by měl zvládnout dokonce i Knobby. Netušila jsem samozřejmě, jak je na tom Billy, protože jsem ho neznala. Zprvu jsem si dokonce myslela, že ho Luke najal, jenom aby nás dovedl k jeskyni. Když jsme pokročili k okraji komínu, podíval se Billy do tmy a pak se na mě zakřenil: „Není to tak hluboké, jak se zdá.“

„Ne?“

„Je to hlubší.“ Tlumeně se zasmál. „Ale asi po stu metrech je římsa, kde si můžeme odpočinout.“

„Ty už jsi dole byl?“ překvapeně jsem přestala spouštět lano se zásobami.

Přikývl: „Ale jenom kousek.“

„A co myslíš, že tam dole najdeme?“

„To záleží na tom, co hledáš.“

* * *

Jak jsme čekali, pohybovala se teplota pod zemí okolo deseti stupňů, což je pro tuhle oblast průměrná hodnota. Nahoře jsme chodili v tenkém pohodlném oblečení, ale teď jsme si navlékli přiléhavé overaly, které se nezachytí o výstupky, a samozřejmě jsme si připevnili výstroj. Rozloučili jsme se s Wendy, slíbili, že jí jednou denně zavoláme, a začali se spouštět dolů.

Nebudu zacházet do zbytečných podrobností. Sestup sice nepatřil k nejhorším, ale byl náročný a vyžadoval opatrnost. Člověk, který není v jeskyních dost opatrný, může snadno skončit jako mrtvola. Protože jsme byli s Billym nejzkušenější, lezla jsem jako první a on jako poslední. Slanila jsem dolů a cestou jsem minula několik starých skob zatlučených do skály. Na jedné dokonce visel zbytek lana. Ezra John tady lana evidentně nechal schválně, ale ta během let samozřejmě zetlela. Varovala jsem ostatní, aby se jich nechytali a spustili se přímo dolů. Když jsem se dostala na římsu, zavrtala jsem expanzní nýt. Billy sestupoval jako poslední a ukotvil tažné lano, aby nám usnadnil transport vzorků.

Stejně jako John jsme i my nechali lana na místě. Až jejich roztřepené zbytky najdou za sto let nějací další jeskyňáři, jestlipak budou vědět, co jsme byli zač?

Trvalo skoro celý den, než jsme sestup dokončili. Luke by byl chtěl pokračovat dál a Knobby vypadal, že má energie na rozdávání, ale já jsem trvala na tom, že se utáboříme. Luke se trochu čertil, ale byl dost chytrý, aby si uvědomil, že mě s sebou nebral jako experta proto, aby mé rady ignoroval. Billy neřekl ani slovo, ale viděla jsem, že stojí na mé straně. Mlčel, protože věděl, že nejprotivnější, co se může stát je, že se v týmu vyloupne nějaký další adept na vůdcovský post.

* * *

Než jsme šli na kutě, zkontrolovala jsem výstroj a Knobby připojil kabel optického vlákna k převodníku. Optického kabelu jsme měli několik cívek a chtěli jsme ho natáhnout jak nejhlouběji to půjde. Knobby zapojil vysílač a zavolal Wendy. Šlo jen o test, protože jsme na ni mohli docela dobře zakřičet komínem.

Obešla jsem prostor, ve kterém jsme se usadili. Vedly z něj tři pukliny a nad jednou z nich byl vyrytý Ezrův monogram. Namířila jsem svítilnu do tmy tunelu, ale moc jsem toho neviděla.

„Směrem dolů se rozšiřuje,“ ozval se mi za zády Billy.

„To je dobře, jinak bychom měli potíže s bagáží, kterou vlečeme na zádech. Cekají nás ještě nějaké podobně strmé úseky, jako byl tenhle?“

„Vím jenom o jednom, ale ten není ani tak dlouhý, ani tak strmý.“

Nespokojeně jsem zabručela a otočila se k němu: „Máš tušení, jaké překvápko si pro nás Luke připravil?“

Pokrčil rameny: „Třeba Starší bohy?“

„Starší bohy?“ opakovala jsem nechápavě.

„Tyhle hory bývaly kdysi lidmi. V mém kmeni se vypráví legenda o krásné Strážkyni ohně, která udržovala mír mezi dvěma svárlivými bratry. Když je Velký bůh všechny proměnil v hory, posadil ji mezi ně.“

„A jaké hory to jsou?“

„Z bratrů se staly Mount Adams a Mount Hood, z dívky St. Helens. Pro Strážkyni ohně je to víc než příhodné, ne? Podle té legendy vrcholky obou bratrů vybuchovaly. Nisquallijové zřejmě zažili dobu, kdy byly mužské sopky aktivnější.“

„A co Mount Rainier? Existuje nějaký příběh i o něm?“

„Ano. Lakomec z hory…“

„Večeře je hotová,“ křikl na nás Cap, který se dobrovolně ujal vaření. Připravil kuřecí polévku a červené fazole s rýží. Vonělo to úžasně. Luke se vynořil zpod přístřešku, který mu měl poskytovat nadřazené soukromí, a rozhlédl se kolem sebe.

V ruce držel štůsek papírů: „Projdi si to a řekni mi, co si o tom myslíš,“ řekl Cápovi a položil je vedle něj. Geolog se na ně zběžně podíval, než začal nalévat polévku. Luke pohodil hlavou ke štěrbině ve skále.

„Quiemuthe, šel John tudy? Ale proč se vlastně ptám? Vidím přece jeho značku. Bryante, pojď sem,“ houkl na Knobbyho a vrátil se do své svatyně. O chvíli později se za ním zanořil i Knobby.

Cap zabručel, aniž vzhlédl od polévky: „Třeba zakopne a spadne do sopečného sopouchu.“

„Takové věci se neříkají ani v legraci,“ napomenula jsem ho.

„A není tak pitomý, aby se mu tohle stalo,“ ušklíbl se Billy.

Cap zavrčel ještě něco, nalil polévku a zavolal na Rnobbyho, aby šel jíst. „Náš velký vědec si bude muset vystačit sám.“

* * *

Když jsem po večeři myla talíře, uspořádal Luke jeden ze svých ‚podzemních seminářů‘ o abiogenezi. Jeho řešení spočívalo ve vzkříšení Caims-Smithovy hypotézy. Musím říct, že mě dost zklamal. Čekala jsem něco komplikovanějšího a novějšího.

Jíly vznikají přirozenou cestou z roztoků křemičitanů a doménová struktura, struktura průřezu a defekty ve struktuře se při nárůstu vrstev kopírují. Když dojde v důsledku mechanického zatížení ke zlomu, jsou tyto informace patrné i na koncích obou nově vzniklých krystalů.

„Jinými slovy,“ vysvětloval Luke, „jde o dědičnou informaci.“

„Ne tak docela,“ oponovala jsem. „Krystaly nebudují samy sebe na základě těchto informací způsobem, jakým to dělají biologické organizmy s použitím své DNA.“

„Je to informace,“ stál na svém Luke, „kterou ty dva fragmenty získaly z originálu. Zapadá to do mé definice. Představ si, že máme jeden druh jílu, který je mazlavější a tedy se lépe hodí k tomu, aby se usazoval na dně nějakého koryta. Protože má tuto vlastnost, dochází k dalšímu a dalšímu usazování a časem naroste tloušťka vrstvy natolik, že se část jílu dostane na vzduch. Vyschne, jílový prach rozfouká vítr, některé krystaly doletí do nějakého jiného toku a celý cyklus začne nanovo. Mazlavé jíly se tedy stávají úspěšnějšími. Jde o přirozený výběr.“

„Mazlavé jíly,“ zabručel Cap pochybovačně.

„Nemusí jít jenom o mazlavost, McConnelle,“ pokračoval Luke, „ale i o lámavost, váhu, rychlost růstu, o cokoli, co uspíší replikaci, díky níž se tato forma krystalu začne objevovat s vyšší četností.“

„To není přirozený výběr, Luku,“ zavrtěla jsem hlavou. „Rozhodně ne darwinovský. Nemůžeš označit každý přírodní mechanismus třídění za…“

„Jistě, jistě, Priceová. Samozřejmě. Ale jde o prototyp pro reálný jíl, ne? Je to stejné jako u replikace oblastí poruch, které se stávají prototypem ‚dědičné informace‘. Nemusí vypadat jako skutečný jíl, aby to byl skutečný jíl. Jsem rád, že to chápeš.“

Na Lukovi bylo obdivuhodné i to, jak dokázal těžit i z kritiky svých vlastních myšlenek. Když jste v jeho úvaze našli chybu, najednou jste zjistili, že se stala součástí jeho argumentace. Oponovat mu bylo jako jít hlavou proti zdi. A nejhorší bylo to poklepání po ramenou, které vám nakonec uštědřil.

„Co to má ale společného s abiogenezi?“ zeptal se Knobby.

„Je to docela jednoduché, Bryante. Složité praorganické molekuly mohou významným způsobem ovlivnit povrchové vlastnosti křemičitanů. Ty bys to měl vědět, McConnelle. Uhlíkové polymery se mohou zachytit v povrchových rýhách, kde jsou chráněny před UV zářením i působením vodních vln, které by je mohly narušit. Tím, že krystaly rostou a vznikají v nich lomy, dostanou příležitost ‚vypravit se na výlet‘. V určitém okamžiku dojde k exaptaci a začnou růst a replikovat se organické molekuly.“

„Tím zřejmě myslíš,“ podotkl Cap jedovatě, „že v určitém okamžiku dojde k zázraku. To je sice hezká myšlenka, Bonhomme, ale s něčím tak vágním se přes kritický bod empirie nedostaneš.“

„Ale smysl to dává,“ postavil se na obranu svého šéfa Knobby.

„Opravdu? To antiperistaltika, geocentrismus a potopa světa taky.“

Luke byl zvyklý na Knobbyho, který s ním vždy bez výhrad souhlasil, a Cap mu šel na nervy. „Potopa světa je kreacionistická báchorka,“ utrhl se.

„Jasně, ale představa, že život vznikl z hlíny, respektive z jílu, taky,“ opáčil Cap. „Ale Xenofanés nečetl Bibli. Byl to řecký pohan, který své závěry dovozoval z faktů. Našel v řeckých horách zkameněliny a dospěl k závěru, že se mořský život mohl dostat na souš jediným přirozeným způsobem, totiž povodní. Kdyby mu někdo řekl, že došlo ke zdvihnutí mořského dna, považoval by to za nadpřirozené. Nedovedl si to představit.“

„Máš pravdu,“ opáčil Luke zdvořile, „ale nesmíme si myslet, že je Cairns-Smithova teorie špatná jenom proto, že dnes nemůžeme pozorovat proces, který je jejím obsahem.“

Jeho odpověď Capa zaskočila, takhle daleko nepřemýšlel. Já osobně přenechávám filozofování lidem, kteří v něm mají průpravu. A vědci jsou notoricky známí jako mizerní filozofové. Zřejmě jsem se ale musela nějak zatvářit, protože se mě Luke zeptal: „A co si myslíš ty, Priceová?“

„Ty už odpověď znáš,“ řekla jsem, „nebo si přinejmenším myslíš, že ji znáš. Jinak bys nás netáhl králičí norou bůhví kam. Proč nám prostě neřekneš, o co jde?“

„Řekl jsem vám všem, abyste šli se mnou sem, a pak se mnou budete moct jít i do Stockholmu.“

„To platí i pro mě?“ zeptal se Billy s neuvěřitelně nevinným výrazem.

Luke se zatvářil, že jeho otázku považuje za vtip, a pak už se hovor točil – jak už to mezi vědci bývá – okolo možnosti nebo nemožnosti otestovat nějakou teorii. Co je možné považovat za podpůrné důkazy? Jak by se prokázala nesprávnost teorie? Odpovědět na tyhle otázky není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Například Řekové považovali heliocentrismus za nesprávný, protože odporoval známým faktům – u nehybných hvězd totiž nezaznamenali žádné pozorovatelné paralaxy. Duhem byl přesvědčený, že Maxwella zmátly permanentní magnety a že elektron je obdobou epicyklu, že je to částice nutná jenom k tomu, aby mu správně vycházely rovnice. Byla jsem zvědavá, jaké eso v rukávě si pro nás schovává Luke.

V tu chvíli mě napadlo, kolik asi očividných pravd, kterým dnes věříme, si u budoucích vědců vyslouží shovívavý úsměv.

Najednou mi došlo, že nejdůležitějším členem našeho týmu je zřejmě Cap. Knobby měl za úkol otročit Lukovi; Billy a já jsme měli zajistit bezpečný sestup a návrat. Ale proč zatáhl Luke Bonhomme do tohohle podniku Capa?

Možná věřil, že Ezra John našel zkamenělé jílové matrice, a my jsme se měli stát svědky jejich objevu.

* * *

Otázkou samozřejmě je, jak vypadá zkamenělá hornina.

* * *

Další den následovala série sestupů několika krátkými komíny, v nichž byly do stěn vytesány hrubé schody. Věděli jsme o nich od Billyho i Ezry Johna, ale přesto bylo zvláštní a překvapivénajít něco takového hluboko pod povrchem.

„Buď je vytesali Nisquallijové,“ uvažoval Billy, „nebo někdo jiný, kdo sem přišel ještě před nimi.“

 

„Proč sestoupili až sem?“ divila jsem se.

Billy pokrčil rameny: „Co já vím. Třeba z náboženských důvodů. Tyhle schody vytesali Ti-kdo-přišli-první. Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že ústní tradice rozlišuje jenom dvě údobí – historickou dobu a dobu vzniku? O Těch-kdo-přišli-první nevíme nic, dokonce ani neznáme legendy o jejich původu.“

Stupně vedly na galerii plnou barevných krystalů. Dokonale nás všechny ohromila, dokonce i Luka, který o ní věděl dopředu z Johnova deníku. Krystaly vyrůstaly na stěnách kaverny v celých drúzách a mihotavě zářily zeleně, okrově a rudě. Knobby se zapomněl natolik, že zašeptal: „To je nádhera!“

Billy přikývl: „Ty schody bych klidně vytesal sám, jenom abych se dostal až sem.“

„John popisuje tohle místo v deníku,“ podotkl Luke. „Ale… ale jak vidím, slova zdaleka nedokážou vyjádřit skutečnost.“

„Jde o fraktální luminiscenci,“ vysvětloval Cap. „To znamená, že krystaly přeměňují vibrace ve světlo. Vzpomínáte si na ta stará rádia, krystalky?“ Krystaly při jeho řeči mrkaly. Mně to připomínalo spíš světýlka na vánočním stromku než stará rádia. Říkala jsem si, jestli tyhle ‚světelné ozvěny‘ našich slov přesvědčí Luka, že i krystaly mají svůj ‚jazyk‘.

„Johna doprovázeli dva Nisquallijové,“ říkal Luke. „Píše, jak se záře krystalů chvěla a mihotala do jejich udivených výkřiků.“

„Slyšíte to hučení?“ zeptal se Billy.

My ostatní jsme si žádného zvuku nevšimli a Billyho otázka vedla přirozeně k výkřikům jako ‚ticho!‘, ‚psst!‘, než konečně nastal kýžený klid. Luke zhasl svítilnu a my ostatní jsme udělali totéž. Pohltila nás absolutní tma.

Na Zemi nenajdete tišší místo než v hlubokém podzemí. Jediným zvukem v nehnuté tmě byl náš vlastní dech.

Jeskyně pískem pokryté, chladné a hluboké, kde všechny větry spí.2

Pískem pokryté… Barevné mihotání krystalů zmatnělo. Měla jsem pocit, že těsně na hranici slyšitelnosti rozeznávám nějaký šum nebo hučení podobné vzdechu varhan, které právě dohrály.

„Infrazvuk?“ nadhodil Cap. „Někde dole pod námi je pod severoamerickou litosférickou deskou podsunutá deska Juan de Fuca. Je možné, že její vibrace o velmi nízkých frekvencích Vyvolávají záblesky krystalů.“

„Řekl jsem, že má být ticho, McConnelli!“ namířil Luke na Capa laserovým ukazovátkem. Nevím, proč ho s sebou měl. Možná čekal na příležitost k přednášce. Krystal, na který mimoděk posvítil, začal příst. Nevím, jak to popsat lépe, prostě předl jako kočka na slunci.

„Funguje to oběma způsoby,“ dodal, „světlo indukuje zvuk.“

Zvuk prvního krystalu vyvolal světlo v sousedních a za chvíli se v řetězové reakci rozblikala celá drúza. Luke zhasl ukazovátko, znovu jsme se ponořili do tmy a barvy pomalu hasly.

Pak, aniž kdokoli z nás promluvil, přeběhla přes krystaly světelná vlna. Objevila se nalevo od nás a běžela doprava za skalnatý ohyb, kam jsme neviděli. V tutéž chvíli se zachvěla podlaha. Připomínalo to vibrace, které cítíte na ulicích Manhattanu, když pod vámi projíždějí vlaky podzemky.

„Zemětřesení,“ vydechl Knobby a otočil se ve směru, ze kterého jsme přišli. Až v tu chvíli mu zřejmě došlo, co všechno by mohlo zemětřesení způsobit v podzemí. Luke se ale díval do stínů po naší pravici.

* * *

Když jsme se připravili na spaní, zavolal Luke Wendy. Spojení fungovalo velmi dobře, zvlášť na to, že jsme zesilovače připojovali na linku sami. Luke ohlásil Wendy, že je všechno v pořádku, a Cap jí řekl něco o zpívajících krystalech. V tu chvíli zřejmě myslel jenom na vědeckou práci, která by mu zajistila kýženou definitivu. Já jsem se zmínila o několika obvyklých obyvatelích jeskyň, na které jsme natrefili a o nichž jsem si pořídila písemné záznamy. Mimo jiné šlo o zvláštní netopýry bez očí, nový druh, ale nikoli nový živočišný druh.

Je samozřejmě pravda, že se popsaly tisíce stránek i o mnohem menších ‚objevech‘. Kvantita se dnes cení víc než kvalita. Darwin ani Newton, kteří strávili celé roky zahrabaní v knihách, by neměli šanci obstát mezi soudobými univerzitními vědci a akademiky. A pokud by chtěli přežít, museli by po troškách publikovat ještě nehotové myšlenky.

* * *

Další den jsme sestoupili do lávového tubusu, který se svažoval strmě dolů. Bylo velmi těžké udržet rozumné tempo a nezrychlovat. Knobby se v jednu chvíli zapomněl, v klopýtavém klusu předběhl tělem vlastní nohy a skončil na podlaze plné hrbolů a ostrých výčnělků. Ošklivě se odřel a pohmoždil, ale mohlo to dopadnout mnohem hůř. Chvíli po téhle příhodě upadla Cápovi cívka s optickým vláknem, které jsme za sebou natahovali, a odrachotila někam do tmy. „Měli jsme na to myslet dřív,“ zavrčel Billy. Zatloukl do stěny skobu a pověsil na ni světlo s čidlem pohybu. Cap trochu jízlivě podotkl: „Nezapomínej, že by po nás neměly zůstat žádné stopy.“ Ale Billy jenom pokrčil rameny: „Myslíš, že se ta ženská poleze podívat až sem?“

Kabel optického vlákna, který ležel volně na zemi, se po chvíli s jasně slyšitelným brnknutím napjal. „Zřejmě jsme něco chytili,“ zasmál se Cap nervózně. Luke se otočil, podíval se na něj, ale neřekl nic.

Billy a já jsme připevnili do stěny lano a kladku a začali jsme sestupovat.

* * *

Kabel se napnul proto, že cívka cestou dolů zapadla do široké trhliny ve skále a teď visela na konci kabelu jako závaží. Kupodivu se neutrhla.

Průrva procházela komorou, jejíž strop se ztrácel ve tmě nad námi a dno ve tmě pod námi.

Cap přejel podél průrvy světlem a hvízdl. „Hluboká liniová porucha. Je součástí západní Rainierovy seizmické zóny. Jde o druhotné trhliny v severoamerické desce, řekl bych.“ Otočil se k Billymu: „Deska Juan de Fuca se z Pacifiku zanořuje a podsouvá pod…,“ slova doprovázel gesty, „…pod severoamerickou desku. Pohybuje se kupředu o tři až čtyři centimetry za rok severovýchodním směrem a ohýbá se v úhlu mezi třiceti a šedesáti stupni. Proto dochází mezi Seattlem a Tahomou k tolika zemětřesením a proto je Kaskádové pohoří tvořeno pásmem ne zcela vyhaslých sopek. Kaskádové pohoří vzniklo v důsledku vrásnění… Ten komín, kterým jsme se spustili, vedl v úhlu asi čtyřiceti stupňů. Vsadil bych se, že sleduje směr podsouvané desky pod námi. Zajímalo by mě, jestli je tahle trhlina tak hluboká, abychom na jejím dně skutečně zahlédli desku Juan de Fuca.“

Cap se cítil ve svém živlu a měl najednou o čem mluvit. Mě osobně nijak neuklidňovaly informace o sopkách a subdukčních zemětřeseních ani to, že Mount Rainier je možné považovat za ‚pouze dočasně vyhaslou sopku‘. St. Helen byla také vyhaslá a pak ji to z ničeho nic přešlo.

Když Cap najednou ztichl, zpozorněli jsme a zacílili svítilny směrem, kterým si svítil i on.

Asi dvacet metrů pod převisem strmé stěny, deset metrů nalevo od nás, byla římsa a na ní leželo tělo.

Ta mumifikovaná věc bez očí zírala přímo na nás. Na sobě měla tlusté pracovní kalhoty a ležela na zádech na batohu z pevné plachtoviny. Nepřirozená poloha napovídala, že si ten dotyčný při pádu zlomil páteř. Rozedrané rukávy svědčily o zoufalých a marných pokusech zachytit se výstupků.

Billy se vyklonil přes okraj a zasalutoval: „Zdravíme tě, Ezro.“

My ostatní jsme na něj jenom zírali. „Jak víš, kdo to je?“ vyrazil ze sebe Knobby za chvíli.

Billy pokrčil rameny: „Kolik lidí se sem spustilo?“

Luke zdvihl deník jako výstražný prst: „Jestli je to Ezra, tak jak to, že se jeho deník dostal do naší knihovny? O kus dál vpravo se rozsedlina zužuje do pouhé trhliny. Tak to John popisuje.“

Billy lhostejně kývl: „Tak jo. Třeba to není on.“

Přesunula jsem se kousek doleva, abych stála přímo nad římsou, a posvítila jsem na skály naproti. Světlo ozářilo vstup do tunelu, který vypadal jako pokračování našeho lávového tubusu, jejž v nepředstavitelně dávné minulosti přetrhly a posunuly obrovské síly. Za zády jsem ucítila něčí přítomnost. Byl to Billy.

„Člověk v dobré kondici by měl tu trhlinu při dostatečném rozběhu snadno přeskočit,“ kývl hlavou tam, kam jsem se dívala.

„Ale proč by to dělal? Proč by riskoval, když stačilo popojít kousek dál a udělat jenom delší krok?“

„To je dobrá otázka,“ kývl Billy. „Když se dozvíme odpověď, možná se nebudeme muset uložit k odpočinku vedle starého Ezry.“

Pokoušela jsem se proniknout pohledem do tmy tunelu, ale svítilna ozářila jenom stíny. „Co je tam?“

„Nevím. Takhle hluboko jsem nikdy nebyl. Ale příběh o Lakomci z hory vypráví, že ten, kdo chce zdolat Mount Rainier, musí hoře nechat výměnou něco za každou věc, kterou si odnese.“ Podíval se na mumifikované tělo na římse. „Nevím, jestli ta legenda dělá nějaký rozdíl mezi výstupem a sestupem, ale ať je támhleto kdokoli – Ezra nebo někdo bezejmenný – dal toho hoře víc než dost. Snad to, co si chtěl odnést, stálo opravdu za to. Ale teď do práce. Musíme vytáhnout zbytek kabelu.“

* * *

Další den jsme pokračovali v sestupu. Cápův entuziasmus trochu ochladl, ale rozhodně se nevrátil k otrávenému mrzoutství z počátku výpravy. „Mám materiálu minimálně na dva vědecké články,“ svěřil se mi, než jsme se na táboňšti nahlásili Wendy. „Ta trhlina mě přivedla na pár myšlenek ohledně nisquallijského zemětřesení v roce 2001.“

Luke ani nezdvihl hlavu od poznámek, které právě dělal: „Už sis prostudoval tu seismickou mapu, co jsem ti dal?“

Odpověď zřejmě nečekal, což bylo dobře, protože Cap mu ani nemínil žádnou dát. Kdybyste někdy chtěli připravit rozkvetlou růži o pel nebo zaplašit bezelstný úsměv na tváři dítěte, je Luke váš člověk.

* * *

Opravdu si myslím, že stojí za to klesnout až na dno a skončit na kolenou. Kdyby to tak nebylo, nikdy bych je neviděla.

Na kolenou jsem klečela, protože nás Ezra John vedl extrémně úzkou chodbou. Knobby dokázal projít v podřepu a utržit jenom škrábanec od nepřátelského stalaktitu, ale my ostatní jsme se museli plazit. Díky tomu jsem si všimla jeskyňky nalevo.

Možná se odtamtud ozval nějaký šramot, možná jsem si uvědomila určitý pohyb v temnotě. Možná mě upozornil zápach. Každopádně jsem zahulákala směrem dopředu (byla jsem totiž poslední v řadě): „Hej, chlapi, kdo se to uprdnul?“ Místo odpovědi se ozvalo zahihňání – zřejmě Knobbyho – a v tu chvíli jsem si posvítila do malé jeskyňky.

Později jsem jí dala jméno Medúzina sluj. Podlaha podél levé stěny byla jedno svíjející se klubko bílých trubiček, ze kterých se vynořovalo a zase mizelo cosi červeného podobného žábrám. Vypadalo to jako malí karmínoví hádci útočící na skálu. Vzpomínám si, že jsem si říkala: Jenom klid, zbytečně se neraduj. Přejela jsem světlem zbytek prostoru, ale jinde jsem ta zvláštní stvoření neviděla. „Hej,“ zakřičela jsem hlasitě, „něco tady mám.“

Odněkud zepředu mi odpověděl Cápův hlas: „Co je to?“

„Rtěnky. A tančí sambu.“ Nikdo neodpověděl, ale slyšela jsem, jak se plazí zpátky. Opravdu to vypadalo jako růžové rtěnky, které se každou chvíli vynoří z bílého obalu a vlní se v jakémsi tanci. Najednou mi došlo, co to mám před sebou a čím si vysloužím vědecké ostruhy.

„Ale copak, copak,“ zašeptala jsem, „co vy tady děláte?“

* * *

„Riftie hlubinná neboli bradatice,“ oznámila jsem ostatním, když se kolem mne namačkali v maličkém vstupu do sluje. „Byla objevena v roce 1977 v okolí hydrotermálních průduchů v Pacifiku. Ve velkých hloubkách dorůstají až do délky devíti metrů. Tu bílou trubičku tvoří chitin, ta červená část absorbuje z horké vody kyslík, oxid uhličitý a sirovodík.“

„Takže to červené je červ?“ zeptal se Knobby. „A bydlí v té trubičce? Je to něco jako korál?“

„Můžeš jim klidně říkat červi, to je fuk. Ale riftie je to celé – jak bílá trubička, tak i červený vnitřek. Všimněte si, že nemají žádný ústní otvor. A nemají ani trávicí systém. Nedokážou jíst. Ale jejich krev má neobyčejnou schopnost transportovat H2S z hydrotermálních průduchů k miliardám bakterií, které v nich žijí. Bakterie využívají sirovodík a poskytují riftiím uhlík k růstu. Z určitého pohledu není možné riftie považovat za plnohodnotný organismus, protože bez symbiotických bakterií by byly jenom mrtvou organickou hmotou. Ale společně s bakteriemi tvoří přechod k autonomnímu organismu. Ne abyste mi někdo tvrdil, že ‚přechodové‘ formy neexistují. To vůbec nezkoušejte.“

Chvěla jsem se. Skutečně jsem se třásla. Zažívala jsem pocit, který znají vědci a matematici (a možná výzkumníci), když se v jejich poznání objeví něco nového.

„Ezra John se o tomhle nezmínil,“ tvrdil Luke. „Pojď sem, Bryante. Musíme si porovnat poznámky.“ Stál shrbený úplně, vzadu a určitě ani pořádně neviděl dovnitř, ale jako expert na extremofily musel tichomořské riftie znát. V tu chvíli mě napadlo, že na mě Luke Bonhomme žárlí! Cápovy objevy pro něj nepředstavovaly žádnou hrozbu, protože se týkaly poznatků z jiného oboru a krom toho mohl vždycky tvrdit, že mu k nim pomohl. Ale s riftiemi to bylo něco jiného. Ty patřily k jeho specializaci a já jsem je vytáhla jako kouzelník králíka z klobouku jemu přímo před nosem. A před svědky.

Cap a Billy zůstali stát za mnou. Cap kývl k riftiím. „Co je na nich tak zvláštního?“

„Že tady není žádná termální voda,“ zahučel Billy.

„Přesně tak,“ přikývla jsem. „Cape, pomoz mi odsud. Riftie se našly v riftových zónách u Galapág, na Jihopacifickém hřbetu a na hřbetu Juan de Fuca. Který podmořský hřbet asi přijde na řadu příště?“

Cap se zamyslel a pak se zazubil. „Na jednom zrovna stojíme.“

„To jsem si právě myslela. Deska Juan de Fuca všechno zdvihla a podmořský hřbet se proměnil v souš. Tyhle potvůrky dokázaly přežít a změnily se na pozemské. Musely se naučit zpracovávat sirovodík ze vzduchu místo z vody.“

„Vždycky jsem je viděl jenom kolem smradlavých kamenů,“ divil se Billy. „Myslel jsem, že jsou to nějaké rostliny.“

„Ty jsi je už viděl? Vždyť jsi říkal, že ses nikdy nedostal dál než k nisquallijskému schodišti!“

„Jsou i v jiných jeskyních a chodbách, do kterých John nikdy nevkročil. A krom toho musím dodržovat tradici.“

„Jakou tradici?“

Něco zabručel a napřímil se do pozice ,vznešeného rudocha‘: „Bílý muž najít novou věc. Ale rudý muž o ní vědět již dlouhá doba.“

Cap se zamračil: „Co myslíš těmi smradlavými kameny?“

Billy zdvihl hlavu a zakřenil se: „Kámen, který smrdí. Tihle červíci ‚olizují‘ vápencové vrstvy,“ ukázal na mastně se lesknoucí pás. Cap se nahnul hlouběji do slujky, aby lépe viděl.

Zaslechla jsem, jak si mumlá: „Foidy.“ Napřed mě napadlo, že jde o nějakou geologickou kletbu, ale vzápětí nám vyložil, že ‚foid‘ je vyvřelina, která obsahuje víc než šedesát procent feldspatoidů, a že feldspatoidy jsou tektosilikáty, které se podobají živcům. Nevysvětlil nám už ale, co jsou zač ty tektosilikáty. Vůbec to nevadilo, protože jeho terminologické domino nám stejně nic neříkalo.

Dodal, že foidy jsou vzácné a neobvyklé. Zmínil i jakési alkalické hydrosulfidy1 a utrousil několik dalších okultně znějících termínů. Mně z toho vyplynulo, že vzácný druh vyvřelé horniny a vzácný druhu mnohoštětinatého kroužkovce na jednom místě nemůže být jenom čirá náhoda. To by totiž byla náhoda na druhou.

„Proč tomu říkáš smradlavý kámen?“ zeptala jsem se Billyho.

Usmál se, otevřel láhev s vodou, trochu usrkl a vodu vyplivl na skálu.

Cap se odtáhl: „Co to děláš, chlape?“ Pak ale začichal jako chemik, který se snaží identifikovat plyn nejasného původu. „Sirovodík!“

Billy přikývl: „Když na ty kameny stříkneš vodu, začnou prdět. Jako puberťáci jsme z toho měli obrovskou srandu. A když škrtneš sirkou.“

„Dovedeme si to představit,“ přerušila jsem ho.

Cap se natáhl, aby zobákem cepínu vyškrábl ze žíly vzorek horniny. Musel se nahnout těsně ke skále a znechuceně nakrčil nos: „Vsadím se, že obsahuje sulfid sodný nebo nějaký jeho hydrát a ten uvolňuje do vlhkého vzduchu sirovodík. Ze skály se musí neustále uvolňovat jeho páry.“

„Jak říkám: smradlavý kámen,“ přikývl Billy.

Cap vydechl a narovnal se: „Sirovodík se v mnohém podobá vodě,“ pokračoval ve výkladu. Vzorek horniny uložil do speciálního sáčku, zapečetil ho a na štítek napsal čas, místo a druh nálezu. „Sirovodík je samozřejmě plyn a voda tekutina. A voda je nutná k životu, kdežto sirovodík je jedovatý – pro všechny kromě těchhle červíků.“

„Jasně,“ kývla jsem. „Až nato, že je sirovodík jedovatý plyn a ne životodárná tekutina, je s vodou v podstatě totožný.“

Cap udělal fotku a na štítek sáčku dopsal číslo obrázku. „Můžeš si vtipkovat po libosti. Ale šíraje v periodické tabulce přímo pod kyslíkem, takže když zaměníš ve vzorci vody kyslík za síru, dostaneš sirovodík…“ Najednou zmlkl.

Vyjekla jsem: „To je ono! To je přesně ono!“ Cap nereagoval, pořád zíral do neurčita, a tak jsem se otočila k Billymu, který se poslušně zeptal: „Co má být to tvé ‚ono‘?“

„V okolí oceánských puklin nastrkují riftie ‚žábry‘ do sloupce unikajících plynů a zpracovávají sirovodík. Tihle červíci získávají H2S z horniny tím, že se vlhkými žábrami otírají o povrch horniny. Proto dokázaly přežít, když došlo ke zdvižení mořského dna z oceánu. To je nádhera!“

Billy, s pohledem upřeným na hnízdo červů, nevěřícně zabručel, ale nijak mou představu o nádheře nekomentoval.

Cap najednou vyhrkl: „Ten hajzl!“

Neptali jsme se, koho tím myslí, a on svůj výkřik dál nerozváděl. Prodral se kolem nás a plazil se nízkou chodbou do tábořiště.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se Billyho. Z mé strany to byla jenom řečnická otázka a odpověď jsem vlastně nečekala. Ale když mlčel moc dlouho, otočila jsem se a zjistila, že postupně svítí do jedné pukliny za druhou.

„Co to děláš?“ vyhrkla jsem.

Zavrtěl hlavou: „Ale nic. Jenom jsem měl pocit, že nás někdo pozoruje.“

Světlo Billyho lampy se odráželo od skal a lesklé plošky slídy zářily jako oči. Ale co by potřebovalo oči v jeskyni, kam se nedostane ani paprsek světla? Prohlížela jsem si riftie a uvědomila si, že ty, které nám byly nejblíž, přestaly většinou olizovat stěnu a začaly se natahovat ke vzduchu proudícímu naším směrem.

Š ohledem na Billyho nevysvětlitelný pocit, že nejsme sami, mě jejich počínání dost znervóznilo. Ale pak jsem se svému strachu tiše zasmála. „Cítí naše teplo,“ vysvětlovala jsem Billymu i sobě. „Někde hluboko v genetické paměti mají schovanou vzpomínku na termální vývěry.“

* * *

Když jsem se dostala do tábořiště, seděl Cap skloněný se svítilnou nad papíry, které mu dal první den v podzemí Luke. Na kolenou měl rozloženou mapu Kaskádového pohoří a co chvíli do ní poťukával tužkou. Zdál se hluboce zamyšlený. Luke ho sledoval s tichým úsměvem.

Vypadalo to, že všechno jde podle Lukových plánů, ať byly jakékoli. Ale ani za nic bych mu neudělala tu radost, abych se ho zeptala. Začala jsem pitvat riftie.

Billy měl tu velmi užitečnou a ‚nadpřirozenou‘ schopnost nedělat nic. Svým způsobem to bylo zneklidňující. Dokázal jen tak sedět, nemluvit, nečíst, nic si neprohlížet. Nedokážu říct, jestli o něčem přemýšlel. Spíš jako by na něco čekal. Hlavou se mi mihla myšlenka, že kdybych uměla zjistit, nač čeká, dokázala bych rozřešit i tajemství vesmíru.

Ale člověka časem omrzí každá činnost, i když je v ní velmi zběhlý. Billy se za chvilku přepnul do normálního módu, vstal, loudavě došel k Lukovi, přiklekl k němu, a když si vysloužil ostrý odmítavý pohled, přesunul se ke Cápovi a prohlížel si mapy, na kterých Cap dělal nějaké značky. Nakonec přešel ke mně, stoupl si mi za záda a sledoval, jak pitvám jednoho červa.

„Pan šéf říká, že zítra bychom se měli dostat až dolů,“ prohodil.

„Hmm,“ zabručela jsem nepřítomně. Pitvat cokoli při světle lampy, ve studené vlhké jeskyni, bůhví jak hluboko pod zemí není ani snadné, ani příjemné. Pár dalších červů jsem si chtěla nechat do laboratoře, ale zvědavost mi nedala neprohlédnout si zevrubně alespoň jednoho už teď. Billy nahlížel do zápisníku, kam jsem kreslila anatomii preparátu, a pak ke mně přidřepl. „Rád bych věděl, co si to pan šéf čte v Johnově deníku.“ Podívala jsem se na něj a pak na Luka ponořeného do četby s tajemným úsměvem na rtech. „Ty mu nevěříš, viď?“

Billy se ani neobtěžoval zasmát: „My jdeme za ním a on jde za dávno mrtvým indiánem. Radši bych, aby mě vedl někdo živý. Ne mrtvý.“

„To nevěříš ani Johnovi?“

„Nikdy jsem se s ním nesetkal. Raději bych měl za vůdce někoho jiného, když nevím, kde a jak John skončil.“ Na chvíli se odmlčel a zamračil se: „Ale tobě věřím.“

Čekala jsem, že řekne něco i o Cápovi, ale mlčel. Na ramenou se mi usadila tíha. Důvěra ostatních je zatraceně těžké břímě.

* * *

Když jsme se vzbudili, nechali jsme tábořiště tak, jak bylo. Místo, kam jsme se měli dostat, bylo podle Luka docela blízko. Cestu jsme měli zvládnout za den, a tak jsme mohli vyrazit bez zbytečné zátěže. „Vezměte si jenom vybavení na odebírání vzorků,“ dodal Luke a otevřel si zápisník, aby zaznamenal harmonogram činností. „Kolik je hodin, Priceová?“

Zaraženě jsem se podívala na hodinky: „Už je deset! Den je skoro pryč!“

„Deset dopoledne nebo večer?“ zeptal se Luke.

Už už jsem se chystala říct, že je přece deset dopoledne, protože jsme právě vstali, ale pak jsem si uvědomila, že nemám tušení, jak se věci mají. Tady dole, ve věčné tmě, si člověk mohl snadno přehodit denní a noční rytmus.

Billy si hodil batoh na záda: „Deset večer, pane šéf.“

Lukův zamračený pohled mohl ve světle lampy klidně konkurovat samotnému Mefistofelovi: „Jak si můžeš být tak jistý?“

Billy opět nasadil výraz, kterému jsem v duchu začala říkat ‚obličej pravého rudocha‘. „Indián vždycky odhadnout čas. Mít kořeny hluboko v příroda.“ Otočil se ke mně a polohlasem dodal: „A kromě toho mít indián hodinky s nastaveným čtyřiadvacetihodinovým cyklem.“

* * *

Další úsek cesty byl sice úzký a strmý, ale zároveň členitý. Dali jsme mu jméno Obří schody. Dokázali jsme po nich opatrně sestupovat, aniž bychom použili lana.

Dostali jsme se do dómu, ze kterého vedlo pět chodeb, ale žádná nad sebou neměla značku Ezry Johna. Dvě se zavrtávaly do hloubky přímo ze dna, další dvě vybíhaly přibližně z úrovně ‚podlahy‘ a poslední začínala kousek nad podlahou ve stěně. Pečlivě jsme prohlédli okolí všech otvorů, ale nikde jsme neviděli Ezrův monogram, který nás dovedl až sem.

„Tak co? Kudy?“ ptal se Cap.

Luke bezradně listoval stránkami deníku: „John se o tomhle místě vůbec nezmínil.“ Pak se bezmocně podíval z rozsedliny do tunelu. Náš průvodce z devatenáctého století nás nechal na holičkách.

Luke Bonhomme, který se musel spoléhat na vlastní síly a schopnosti, ztratil mnoho ze sebejistoty Luka Bonhomma vybaveného dokonalým tahákem. Věděl, že se musí rozhodnout a že se musí rozhodnout rychle. „Tudy,“ ukázal na větší z chodeb v podlaze.

„Ne!“ odporoval Cap. Stál u chodby, která začínala asi šedesát centimetrů nad terénem. „Půjdeme tudy.“

Luke k němu přešel a posvítil dovnitř. „Tudy ne. Stáčí se nahoru, ne dolů.“

Ale Cap byl neoblomný: „Podívej se na stěny a uvědom si, že tudy proudí vzduch. Co cítíš?“

„Teplý vzduch,“ pravil Luke.

„Nahoru stoupá horký vzduch. Na konci téhle je něco hodně horkého.“

„Není divu,“ podotkl Knobby, „jsme uvnitř sopky.“

„Horký vzduch…,“ opakoval Luke.

Cap zdvihl hlavu: „Chceš jim to říct ty, nebo to mám udělat já?“

Luke se na geologa ostře podíval: „Takže ty jsi na to přišel?“

„Jo. Když nám Jeannie ukázala ty své červy.“

Překvapilo mě to a dokonce trochu rozzlobilo. Cap viděl totéž co já, ale pochopil z toho i něco, co mně nedošlo, a nechal si to pro sebe stejně jako Luke.

„Tvrdil jsi nám,“ kývl Cap na Luka, „že tady dole najdeme odpověď na problém monogeneze.“

„Ano, a dál?“

„Odpověď zní: Ne.“

Luke přikývl, nejprve pomalu, pak ještě jednou energetičtěji a řekl: „Díky, že to potvrzuješ.“

„Ještě jsme nic nepotvrdili,“ zavrtěl hlavou Cap.

„Vysvětlí mi někdo, o co tady jde?“ vložil se do hovoru Knobby.

Cap se podíval na Luka a ten přikývl: „Do toho, McConnelle. Rád si tě poslechnu.“

„Tak jo. Pojďte ke mně, děti, budu vám vyprávět pohádku.“

Tohle byl mnohem sebevědomější Cap než ten, který s námi začal sestupovat do podzemí. Vědomí, že mu končí smlouva a on nemá nic, co by publikoval, z něj dělalo poraženého muže, který se chytá každého stébla. Teď z něj čišelo sebevědomí i radost. Viděla jsem mu v obličeji stejné emoce, které jsem zažívala v Medúzině sluji.

„Jeannie,“ otočil se ke mně, když jsme se kolem něj rozestavili, „popíšeš nám finální fázi Caims-Smithova modelu, který nám Luke onehdy vysvětloval?“

„Hmm. Uhlíkové polymery byly chráněny replikovanými jílovými krystaly, dokud se nevyvinuly do podoby, kdy se samy dokázaly replikovat a přežívat. Pak se z nich postupně vyvinuli červi, rostliny, dinosauři a tak dále, až dosáhli svého evolučního vrcholu v podobě Luka Bonhomma.“ (Luke se usmál. Sarkasmus zřejmě nepostřehl.)

„A co se stalo,“ pokračoval Cap další otázkou, „s těmi replikujícími se jíly, které stály na počátku?“

Došlo mi to. S otevřenou pusou jsem klopýtla dozadu: „No tedy…!“

„Přesně tak.“

* * *

„Vzpomínáš si, jak jsem porovnával vodu se sirovodíkem?

Říkal jsem, že H20 je nutná pro život, kdežto H2S je jedovatý a že výjimkou jsou ti tví červíci. Nedokážou sice využívat sirovodík přímo, ale našli způsob, jak si s ním bezpečně poradit. Nejsem biolog, ale vím, že všechen život závisí na uhlovodících. Nadechujeme kyslík, pak dochází k biologické oxidaci glukózy a vydechujeme oxid uhličitý. Začal jsem přemýšlet. Křemík je v periodické tabulce prvků přímo pod uhlíkem, stejně jako je síra pod kyslíkem, a chemismus má velmi podobný uhlíku. Silan je obdobou metanu.

Vytváří dlouhý řetězec molekul, křemičitých hydrátů podobných karbohydrátům. Nejsou ani tak dlouhé, ani tak složité a nemají chiralitu, která je charakteristická pro enzymy na uhlíkové bázi, ale stejně… Proč by nemohl existovat nějaký druh života na bázi křemíkových polymerů? Něco, co místo vody ‚pije‘ sirovodík, místo uhlohydráty se to ‚živí‘ silikohydráty a oxiduje je to? A místo oxidu uhličitého to ‚vydechuje‘ oxid křemičitý?“

„Jenže,“ namítla jsem, „to přece nejde. Jak by to dokázalo vydechovat křemík? Oxid uhličitý je plyn, ale písek je pevná látka.“

Luke a Cap si vyměnili pohledy a – světe div se – usmáli se na sebe. Pak Cap řekl: „Písek může létat ve vzdušných proudech.“

„Dýchání křemíkových tvorů by nebylo nijak rychlé,“ dodal Luke. „Hledali by si cestu na povrch puklinami a prasklinami a vydechovali by obdobně jako velryby. Vydechnout písek do volného prostoru je snazší nežli ho vydechnout do skály.“

Knobby vyhrkl: „Ale to by…“

„Způsobilo zemětřesení. Přesně tak. V Novém Madridu se jich najednou muselo vynořit celé stádo.“

„Zní to šíleně,“ škrábal se Billy na hlavě.

„Není to nová myšlenka,“ pokračoval Luke. „Přišel s ní Reynolds už v roce 1893, když si všiml, že teplotní stálost křemíkových sloučenin by křemíkovým tvorům umožnila žít ve velmi vysokých teplotách. Zjistil jsem to během výzkumu extremofilů při diplomové práci. J. B. S. Haldane přišel s domněnkou, že život by mohl existovat i hluboko uvnitř země, že by mohl vzniknout v částečně roztavených křemičitanech za spolupůsobení oxidace železa. Divoké spekulace! Ale fascinovaly mě. Křemíkový život! Mezní stádium extremofilů…! Od chvíle, co jsem dokončil univerzitu, jsem snil, že je najdu. Ale kde hledat? Kde jenom hledat!“

Představa, že Luke Bonhomme dokáže snít, že je vůbec schopen snění a ne jenom chladného racionálního uvažování, mě překvapila. „Rozhodl ses, že se podíváš pod Mount Ranier,“ vstoupila jsem mu do řeči, „protože jsi našel něco zajímavého v zápiscích Ezry Johna, viď?“

„Ano. Chcete to si to poslechnout?“ Otevřel zápisník na jedné z posledních stránek: „Živá skála! Chvála Spasiteli, že mě vedl a dovolil mi spatřit něco takového! Viděl jsem tvory se zřetelnou krystalickou strukturou i tvory z poloroztavené poddajné hmoty, kteří se pohybují vlastní vůlí. Pomalu, velmi pomalu, jak přísluší stvořením z kamene. Ale občas jsou i hbití. Viděl jsem, jak jeden natáhl něco – musím to nazvat končetinou, jakousi rukou – aby si přitáhl jiného tvora. Aby ho pozřel? Nebo objal? Pod našima nohama se na kamenné trávě pasou podzemní dobytčata z polotuhého kamene! Jaké velryby proplouvají porézní zemí?“

* * *

„Johnovy zápisky končí tím, že se sem plánuje vrátit a získat vzorky z těl těch tvorů,“ uzavřel Luke. „Ale žádná zpráva o jeho dalším sestupu se nedochovala.“

„Ty podzemní velryby za sebou nechávají něco jako stopu – určitou brázdu,“ dodal Cap. „Sérii mikrozemětřesení. Jakési ‚zeměbrázdění‘.“ Ušklíbl se. „Chvíli mi trvalo, než jsem je našel v seismických záznamech. Objevují se u většiny zemětřesení. Jenže Luke mi ani v nejmenším nenaznačil, co mám vlastně hledat.“

„I kdybych to udělal, nevěřil bys mi. Musel jsi na to přijít sám.“

Cápovi se na okamžik objevil v obličeji starý známý podrážděný výraz. „Jistě. Bylo to jako klestit si cestu divočinou, abych na jejím konci našel Bonhomma, jak si hoví v lehátku s ledovým čajem v ruce.“

Luke jenom pokrčil rameny. „Teď alespoň můžeš říct, že je to tvůj vlastní objev. A já ti mohu poskytnout nezávislé potvrzení, že to tak skutečně je.“

Jednoduše (a méně laskavě) řečeno, Luke o své teorii mlčel, dokud s ní nepřišel někdo jiný. V počtu je síla. Ted měl vedle sebe Capa se shodným názorem, ale zároveň si udržel prvenství. Mohl před všechny předstoupit jako nový Darwin s Wallacem v Cápově osobě.

„Dráhy ‚zeměbrázdění‘ jsem extrapoloval podél zlomových linií na severu a odhaduji, že jedno – jak tomu říct? – stádo? hejno? smečka? – projde pod Rainierem v průběhu tohohle měsíce.“

„Takže ty otřesy, které jsme cítili v Galerii krystalů…,“ začal Knobby.

„Téměř jistě to byl vůdce,“ kývl hlavou Luke. „Ale neboj se. Jsou pomalí. Nepropásneme je.“

„Ale zemětřesení…,“ začal znovu Knobby.

„Nejde o zemětřeseníopravil ho Cap, „ale o zemzbrázdění. Jsou to relativně malé otřesy.“

„Pokud se velryby nevynoří na povrch,“ dodal Luke.

Cap zavrtěl hlavou. „To už udělaly na hoře St. Helens. Bude trvat hodně dlouho, než budou potřebovat znovu vydechnout.“

* * *

Co by to bylo za dobrodružství bez nebezpečí? Měla nás zastavit potenciální hrozba zemětřesení? Pokračoval by rozumně uvažující člověk v cestě dolů, kdyby si myslel to, čemu jsme věřili my? Jenomže my jsme byli opilí možnostmi, které se před námi otevíraly. Chtěli jsme vidět křemíkový život a stěží by nás něco dokázalo zastavit.

Nepodařilo se to ani pozůstatku předloktí, který ležel na hladké ztuhlé lávě.

Mohli jsme se uklidňovat představou, že Ezra John nebyl jediný, kdo se dostal až sem. Krom toho se smrt často jeví tak vzdálená a neosobní, že nedokáže vzbudit lítost a soucit, které jsme cítili, když jsme našli mumii na římse Velké rozsedliny.

Jedinou výjimkou byl Billy, kterému byla lhostejná hranice, kde geologie přechází v biologii, zato pro něj mnoho znamenaly kosti těch, kdo sem přišli před námi. Uvědomila jsem si, že vystudoval antropologii, a připadalo mi spravedlivé, že máme nález i pro něj. Poklekl a prohlížel si bezmasou končetinu. „Spálená,“ řekl polohlasem, „zůstaly na ní jenom zbytečky masa a chrupavek. A tyhle kamínky kolem zápěstí, to je nisquallijská práce. Řemínek shořel, ale určitě to byl náramek. Ale kde je zbytek těla? Proč je tady jenom předloktí? Že by ho něco sežralo? Tady dole?“

„Tak pojď, Billy,“ popoháněla jsem ho. Ostatní nás minuli a u paže jsme zůstali jenom my dva. „Nikam ti neuteče. Počká na tebe, než se budeme vracet.“

Podíval se na mě, jako by mě nevnímal: „Ezra John sem přišel s dvěma Nisquallijci. Jeden se dokázal vrátit s Ezrovým deníkem. Tohle je ten druhý. Musím ho odnést a pochovat do rodné země.“ Billyho antropologické já pořídilo několik digitálních snímků nálezu. Položil přitom vedle loketní kosti metr, aby bylo vidět, jak je dlouhá. Jeho indiánské já se potom sehnulo, aby kosti sebralo. Vřetenní kost a malé kosti ruky ležely volně na skále, ale když se pokusil zdvihnout sežehnutou loketní kost, ulomila se.

S výkřikem upustil všechno, co držel, a zápěstní kůstky i články prstů se rozutekly po ztvrdlé lávě jako hrací kostky. Klesl na lokty a kolena, prohlížel místo, kde se kost ulomila, a pak ukázal na vybouleninu: „Vidíš, kde ta kost praskla? Vidíš ten pahýl, který trčí ze skály? Tělo je uvnitř té zatracené lávy!“

Vytáhl kladívko a bušil do skály tak silně, že jsem měla dojem, že muší ulomit topůrko. Živec odskakoval v úlomcích a štěpinách jen neochotně, ale Billy tvrdošíjně pokračoval dál. „Podívej,“ vyjekl po jedné nebo dvou minutách. „Vidíš to?“

Z hloubi tunelu jsem slyšela výkřiky a tak jsem se zvedla, abych dohonila ostatní. Ale Billy mě chytil za rukáv: „Vidíš to?“

Podařilo se mu odkrýt část tváře. Zatavená do skály odolala zkáze. Žár ji spálil na škvarek a sežehl maso a tuk. Ústa lapající po dechu vyplnil kámen. Před námi leželo tělo mumifikované úplně jiným způsobem než mrtvý z Velké rozsedliny. Tenhle člověk nezemřel pomalou smrtí hladem, jeho tělo nevysychalo postupně, jak tomu bylo u zchromlého muže na římse. Tady proběhly poslední okamžiky mnohem rychleji, ale smrt musela doprovázet děsivá bolest. V tu chvíli jsem si představovala bolest jako určitou konstantu, jejíž hodnoty je možné dosáhnout bud intenzitou, nebo délkou trvání.

Billy se snažil odhadnout polohu těla: „Utíkal před tekoucí lávou. Ale otočil se, zakopl a padl naznak. A pak se proměnil ne v solný sloup, ale v lože, v lože…“

„V živcové lože,“ navrhla jsem.

Billy chmurně přitakal: „Pohltila ho Matka Země.“

„Tak už pojď,“ pobídla jsem ho jemně, „měli bychom dohonit ostatní.“

Billy vzhlédl: „Stalo se tu něco moc ošklivého. Dokud nezjistíme, co to bylo, může nás to potkat taky.“

* * *

Chodba ústila do širokého lávového dómu, který se po délce zužoval a skláněl k puklině ve skále, která se nořila někam do hlubin. Napravo a nalevo se prostor ztrácel v černi, ale u štěrbiny to žhnulo pochmurnou červení a vyléval se z ní žár podobný mořské vlně. Tudy bychom se rozhodně dál nedostali.

Uvnitř to páchlo po zkažených vejcích a na dně i na stěnách vyrůstaly na smrdutých kamenech husté trsy podzemních červů. Byli delší než ti, které jsme viděli v Medúzině sluji, a i chitinové schránky měli mohutnější. Klidně mohlo jít o jiný druh. Tady, byť pomalu, zapracovala evoluce a schránky zesílily v koevolučním vývoji s… S čím vlastně?

S bytostmi z kamene. Se stvořeními, která připomínala pavouky, hmyz a ještěrky, i když se jim ani trochu nepodobala. Když jsme s Billym vešli, Luke s Cápem si nás vůbec nevšimli. Zato Knobby se k nám otočil s užaslým: „Viděli jste někdy něco podobného?“

Ne. Něco takového neviděl nikdo na světě s výjimkou Ezry Johna a jeho společníků. Okamžitě jsem pochopila, proč je Ezra jako zkušený přírodovědec označil za živé. Nemohli být ničím jiným než živoucími bytostmi. Čím jiným by byli, i když je tvořil kámen, když kousali a žvýkali, byť jakkoli pomalu? Spásali podzemní červy a zásobili svou krev sirovodíkem. Některé schránky kousnutí přežily a staly se jedním z evolučních motorů systému. Viděli jsme i něco jako květiny s okvětními lístky z mihotavě stříbřité slídy. I ty se staly silikohydrátovou pící pro pasoucí se kamenná stvoření.

Některé kusy stáda byly nemotorné a balvanovité. Jiné – štíhlé, s kovovým leskem – vypadaly spíš jako hmyzí roboti, samá hrana, samá plocha, tykadla z měkkého kovu. Místo chitinu je tvořilo něco, u čeho jsem později došla k závěru, že to byl materiál na bázi křemíku a‘ celulózy. Thiselton-Dyer uveřejnil v roce 1887 v časopise Náture článek o silikohydrátech nazývaných tabašír, které se nacházejí ve stoncích bambusu. Jeho výzkumy odhalily, že křemičité konkrece se vyskytují i v řadě dalších rostlin. Podle hraběte Castracase mohlo jít o určitý druh křemičité celulózy. Napsal: ‚Nevyřešeným problémem zůstává, proč rostliny začaly vytvářet relativně velké množství křemíku, když pro takové chování neexistuje žádný adaptivní důvod.‘

Možná ho ‚nezačaly‘ vytvářet, možná to tak bylo vždycky a šlo o pozůstatek staré jílové matrice, kterou nepotlačily.

Ve světle lamp jsme viděli plošky, které mohly být očima, ale v daných podmínkách se nedokázaly vyvinout tak, aby vnímaly světlo. Vzpomněla jsem si, co říkal Cap v Galerii krystalů o krystalcích, a užasla jsem.

Užasla jsem. Co jiného se na takovém místě dalo dělat?

Kde berou energii? Fotosyntéza nepřicházela v úvahu. Jistě šlo o termální energii ze sopečných průduchů. Zatímco jejich bratranci zůstali společně se sopečnými průduchy na mořském dně, tahle stvoření byla vyzdvižena na suchou zem.

To je ono, uvědomila jsem si, tohle je odpověď na problém monogeneze. A jak to řekl Cap, odpověď zní: Ne. Život nezačal jenom jednou. Byl polygenetický, nebo přinejmenším duogenetický. Před očima se nám pohybovali obyvatelé větví úplně jiného stromu života.

Pomalá nízkoenergetická evoluce. Jak často se skály páří? Tihle ‚křemíkoidi‘ podle mne teprve procházeli obdobím svého permu. Pohybovali se většinou pomalu a loudavě, ale (stejně jako Ezra John) jsem si všimla jednoho nebo dvou rychlých výpadů, kterými lapili kořist, než se vrátili do stavu líného klidu.

Luke a Cap nasvítili celou scénu co nejlépe, fotografovali a spěšně si dělali poznámky. Myslím, že křemíkoidi světlo nevnímali, ale přesto se zdálo, že se pomalu stahují do stínů.

Otočila jsem se od ostatních a věnovala se velkým jeskynním červům s mohutnými schránkami. Hned mě napadlo příhodné jméno. Riftia terrestria robustus. I když byli stejné uhlíkové podstaty jako my, nepůsobili nijak mile.

„Co je to za smrad?“ zavětřil Knobby.

„Síra,“ odpověděl Cap nepřítomně. Právě se kladívkem snažil nabrat jednu z těch slídových ‚kytek‘, aby ji uložil do sáčku na vzorky. „Smradlavé kameny vytvářejí sirovodík. Už jsme o tom přece mluvili,“ namířil kladívkem na mě.

„Smrdí to čím dál víc.“

I teplota se zvyšovala. Podlaha se zachvěla, ale na to už jsme si zvykli. Pod námi právě ‚proplouvaly’křemíkové velryby.

„Šéfe,“ řekl Billy Lukovi, „myslím, že bychom odsud měli vypadnout.“ Polekaným pohledem křižoval prostor sem a tam a zastavil se u štěrbiny ve vzdálenějším konci, kde se klenba svažovala k podlaze.

Luke se ušklíbl a utrousil něco o primitivních pověrách. Pořádně jsem mu nerozuměla. I Cap vypadal, že ho Billy zklamal. „Bryante,“ kývl Luke na Knobbyho, „v batohu mám pár skládacích krabiček na vzorky. Buď tak hodný a dones mi je.“ Pak podal Knobbymu poznámkový blok a sáhl po jednom z těch hmyzích tvorů. Měl přibližně velikost Lukovy pěsti a pokrývala ho spousta bodlin a ostnů.

Bodlin a ostnů, které se vyvinuly jako ochrana proti predátorům s čelistmi z kamene.

Když ho Luke vzal do ruky, ostny vyrazily a tykadla se rozkomíhala. Lidským masem prošly jako nic. Luke zavyl. Hliníkovo-křemíkové ostny projely oběma rukama a tykadla bičovala zápěstí a předloktí jako devítiocasá kočka.

„Zahoď to, Luku!“ zaječel Cap.

„Nemůžu,“ naříkal Luke. „Zapíchlo se to do mě!“

Vrhli jsme se mu s Knobbym na pomoc, ale bylo pozdě. Možná bychom ho od té věci dokázali odtrhnout, aniž by se zapíchla i do nás. Možná by Luke nevykrvácel z rozsekaných zápěstí tehdy a tam. Možná by se dokonce dokázal dostat nahoru, kdybychom mu s Billym pomohli. Jenže na každou kořist číhá nějaký lovec.

Dopředu najednou vyrazila šedohnědá skála a odhalila čelisti plné tvrdých zubů. Kolem křemíkoida i Lukových rukou a předloktí se sevřely čelisti, které vznikly, aby žvýkaly kámen. Luke zaječel, klopýtavě couval a mával pahýly, ze kterých stříkaly proudy krve přes celou sluj.

„Chyťte ho! Rychle!“ křičel Billy. „Musíme to zaškrtit!“

Luke si zřejmě vůbec neuvědomoval, co se děje. Ustupoval před námi, když jsme se ho snažili chytit, a od zmrzačených paží nedokázal odtrhnout pohled plný hrůzy. Pak se, z ničeho nic, v důsledku šoku a poklesu krevního tlaku zhroutil a upadl v bezvědomí na zem.

Billy mu kolem jednoho pahýlu utáhl svůj opasek a kolem druhého Knobbyho. Ale myslím, že už bylo pozdě. Lukovy nohy sebou několikrát křečovitě škubly a pak už zůstal ležet bez hnutí. Billy se nad něj naklonila snažil se zaslechnout dech. Pak ho několikrát udeřil do hrudníku, ale bitva byla ztracena, ještě než začala. Billy se zhoupl na patách a beze slova zůstal sedět na bobku.

Kamenný krokodýl za našimi zády mezitím vyplivl rozdrcené zbytky Lukových předloktí. Uhlíková dieta se mu moc nezamlouvala. „Těžko stravitelný jako vždycky,“ zavrčel Cap.

Věřte nevěřte, v tu chvíli jsem dala Capu McConnellovi pár facek.

* * *

Chvíli jsme stáli nad Lukovým tělem a přemýšleli, co dál. Sestup dolů byl dost obtížný a výstup nahoru s mrtvým tělem se zdál téměř nemožný. Nakonec to byl Billy, kdo řekl: „Zaslouží si, aby odpočíval mezi svými.“ Nikdo neodporoval. Já jsem si odkašlala a Cap zamumlal: „Nesmí po nás zůstat žádné stopy.“

V tu chvíli se ozval Knobby: „Podívejte! Kam všichni zmizeli?“

Myslel tím křemíkoidy. Skála, která zabila Luka, zmizela a spolu s ní i křemíkový hmyz a kamenné krávy. Dokonce i červi se stáhli do chitinových schránek. Zůstaly jenom slídové květy a jejich okvětní lístky pableskovaly v horkém proudu vzduchu, který se linul z trhliny.

„Je tady světleji,“ podotkl Billy. Myslel tím rudou záři, která se šířila z trhliny na konci sluje. Knobby vydechl: „Co to je…?“

Z hlubiny vylézalo něco zářivě purpurově žlutého. Mělo to tisíce nohou posetých tmy a výběžky. Připomínalo to stonožku, dokonce jsem rozeznávala jednotlivé články těla. Ale bylo to mnohem větší, než by se na obyčejnou stonožku slušelo. Velikostí se to blížilo vlkovi a na tvora z živoucího kamene se to pohybovalo překvapivě rychle. Početné nohy se zavlnily a tvor se komplikovaným pohybem přesunul k jednomu výklenku, do kterého se stáhl křemíkový hmyz. Jedna noha sebou mrskla, natáhla se jako rozžhavený drát a švihla. Téměř okamžitě se zase vynořila, omotaná kolem hmyzáka prvotřídní velikosti. Zmítal se a zuřivě bodal do lávového chapadla, ale bojoval mamě. Našemu Lukovi by se ubránit dokázal, ale tady neměl šanci. Během okamžiku se z něj začalo kouřit a ucítili jsme štiplavý pach tavené skály.

„Támhle jsou další!“ vykřikl Knobby.

Otočili jsme se. Z hlubiny se vynořili další dva tvorové a vydali se na obchůzku prostorem. Začali jsme couvat, pomalu, zděšeně, ale zároveň fascinovaně. Ti noví dva se rozdělili a každý se vydal podél jedné stěny. Víření nohou podobných smetákům by bylo komické, kdyby se nepohybovali s takovou rozvahou a rozhodností. Nakonec ze štěrbiny vylezl ještě jeden, který si vzal na starost střed kaverny. Postupovali směrem k nám ve formaci tvaru V.

„Loví ve smečce,“ vydechla jsem. „Spolupracují.“ Mýlila jsem se, tihle už překonali křemíkový perm. Co byla ta stvoření zač? Určitý druh dirnetrodonů?

„Nesmí nám zablokovat východ,“ varoval nás Billy. „Netuším, jak daleko doletí ta jejich ‚lasa‘, a na sobě to rozhodně zkoušet nechci. Zdekujeme se.“

„A co vzorky!“ zabědoval Cap. „Všechny důkazy!“ Jeho i moje vzorky teď ležely mezi postupujícími členy ‚vlčí smečky‘. Zdálo se, že lávové stonožky dokážou svými tykadly obsáhnout celý prostor uvnitř hrozivého V.

„Vůbec to nezkoušej!“ varovala jsem Capa, když s rukama doširoka rozpaženýma pokročil ke vzorkům.

„Jsme rychlejší než oni,“ opáčil. „Uhlík předčí písek rychlostí. Skočím tam, popadnu batoh a budu pryč, než si mě vůbec všimnou.“

V tu chvíli už stáli Knobby s Billym před vchodem do dómu. „Tak už pojďte!“ volal na nás Knobby.

Cap neochotně došel k místu, kterým sotva před hodinou vstoupili s Lukem dovnitř za nadšených výkřiků. „Když přijdeme o vzorky, bude to celé k ničemu,“ brblal.

Otočila jsem se naposled přes rameno. Lukovo mrtvé tělo, přes které právě přelézala žhnoucí stonožka, se vznítilo. Ta prostřední pořád postupovala, ale zdálo se, že zbývající dvě se stahují zpět. Čtvrtá, ta, která před chvílí ulovila bojujícího hmyzáka, se snažila vecpat do pukliny ve stěně a její tělo, které bylo díky vnitřnímu žáru poddajné a ohebné, pomalu mizelo v otvoru.

„Pospěšte si!“ křičel na nás Billy ze sopečného komínu. „Běž! Běž!“ pobídl mě Cap a plácl mě přes zadek.

Klopýtala jsem ke vchodu, a když mi to došlo, zastavila jsem se a otočila se srdcem ztuhlým hrůzou.

Cap za mnou nešel. „Jdou pryč,“ volal na mě. „Možná nemůžou zůstat dlouho mimo zdroj tepla. Přinesu ty batohy. Dokážu to. Uvidíš…“ Udělal krok, druhý, třetí a natáhl se k popruhům.

Jenže stonožky nešly pryč. Jejich vazká těla číhala přikrčená jako pružiny, teď uvolnila nashromážděnou energii a skočila.

Dostala ho ta vpravo.

Takovým skokem by člověka nejspíš porazil i leopard. Jenže před jeho útokem by se člověk mohl alespoň trochu chránit rukama, i když chabě a krátce. Tak by to bylo, kdyby byl vydán napospas zubům a drápům. Ale proti doběla rozžhavené polotekuté hornině žádná obrana neexistuje. Obemkla Capa dřív, než stačil vykřiknout. Jestli vůbec dokázal otevřít ústa, okamžitě mu je ucpalo horké magma. Ta chvilka, po kterou se svíjel, se zdála nekonečná. Pak padl, nejprve na kolena, pak na obličej. Oblečení i tělo měl v plamenech. Ten rychlý bezhlesý zápas byl mnohem děsivější než Lukův strašný konec. Stála jsem jako zasažená bleskem.

Další dvě obludy – jak bych jim vlastně měla říkat? Jaké jméno by si zasloužili, aby dokázalo vystihnout všechen ten děs? Kamenní leopardi? Žhnoucí tygři? Tygře, tygře, žhavě žhneš…

Billy mi bolestivě stiskl rameno. „Později,“ šeptl chvatně, „truchlit můžeme později.“.

Další skok přiblížil oba netvory téměř k ústí lávového komínu. Pak přešli do neúprosného a děsivého kývavého pohybu. Třetí, když zjistil, že mu Cap nechutná, se je snažil dohnat.

Ti dva se vnořili za námi do tunelu, třetí si vybral jiný otvor. Vzdal pronásledování? Nebo snad ne?

„Může znát zkratky,“ křikl varovně Billy. „Úzké pukliny, kterými se dokáže protáhnout. Doufejme, že cestou najde něco k jídlu a to ho rozptýlí.“

Minuli jsme kosti mrtvého Nisquallije. Teď už jsme věděli, jak a proč zemřel zatavený do skály. Dokázala jsem si přestavit, jak se on, Ezra John a třetí indián zuřivě škrábou komínem vzhůru, stejně jako jsme to teď dělali i my. Tenhle indián skončil v objetí vroucího tygra. Nějakým způsobem ho dokázal zneškodnit a zemřel na dně kaverny zalitý jeho tuhnoucím lávovým tělem.

Uklidňující bylo, že pokud se nám podaří udržet před pronásledovateli náskok, mohli by o nás buď ztratit zájem, nebo by je mohl odradit chlad, který je pro ně smrtonosný, nepřátelský a nepochopitelný.

Snadno se to řekne, hůř provede. Naši tygři byli pravděpodobně mohutnější než ten, který před lety zabil Nisquallijce. Drželi se nás jako klíšťata a neúprosně se za námi posouvali šmajdavou chůzí. Byli jsme sice rychlejší, jenže oni se vůbec nezastavovali a nám začínal docházet dech.

Kromě toho každou chvíli udělali skok kupředu a zkrátili vzdálenost, která mezi námi zůstávala.

Byl to šílený smrtící závod želvy a zajíce s předvídatelným koncem. O to hůř, že naši pronásledovatelé v sobě kombinovali vlastnosti obou zvířat. A my jsme si – na rozdíl od zajíce – nemohli dopřát ani chvilku odpočinku, abychom se nadechli, protože jsme dobře věděli, že by to byl patrně náš poslední nádech.

A znali zkratky.

* * *

Prošli jsme komorou s mnoha východy, vyškrábali se po Obřím schodišti a dorazili do jeskyně, kde jsme postavili základní tábor. Netroufli jsme si otálet a v rychlosti jsme popadli, co se dalo. Když jsme procházeli okolo Medúziny sluje, ucítili jsme v zádech štiplavý pach škvířícího se polystyrénu. Všechny mé vypitvané vzorky červů pečlivě uložené v oštítkovaných krabicích se právě proměnily v dým a popel.

Vzdálenost, která při sestupu zabrala celý den, nám v opačném směru trvala pár hodin. Bylo to pochopitelné – dolů jsme se spouštěli pomalu, opatrně a s velkým množstvím vybavení, které jsme teď nechali jeho osudu, kdežto nahoru jsme šplhali tak rychle, j ak j sme si jen troufli. Spěch bývá v podzemí nebezpečný, ale stejně tak i loudavost, zvlášť v našem případě. Naši pronásledovatelé se objevili dvakrát, v obou případech se nečekaně vynořili z pukliny ve skále. Tykadlo podobné biči zasáhlo jednou Knobbyho do lýtka. Vykřikl, zakolísal, ale s nadlidským úsilím dokázal pokračovat dál.

Těsně za Medúzinou slují následovalo krátké kolmé stoupání, kde jsme nechali viset lana.

Někdo musel jít poslední.

První budou poslední. Je to tak, strejdo? „Billy, ty půjdeš první,“ ujala jsem se velení. „Pak Knobby a já nakonec. Honem!“

Bylo rozumné, aby vpředu a vzadu šli ti zkušenější, a bylo také rozumné poslat nahoru Billyho jako prvního, protože byl nejsilnější. Ráda bych řekla, že jsem v tu chvíli uvažovala logicky nebo že jsem byla statečná. Ale pravda je, že jsem byla k smrti vyděšená, a kdybych se v tu chvíli dokázala zamyslet, určitě bych přišla na důvod, proč jsem měla jít první já.

Čekání na konci lana trvalo věčnost. Spálené lýtko dělalo Knobbymu při šplhání potíže a mně se zdálo, že se pohybuje strašně pomalu. „Honem, dělej!“ pobídla jsem ho znovu. Zbytečně. Dělal, co mohl.

Když jsem na krku ucítila závan horkého vzduchu, skočila jsem na lano a začala šplhat, i když na něm byl ještě i Knobby. Šplhala jsem ze všech sil, a jak se lano otáčelo, viděla jsem, že po nás jdou dva. Jejich barva se změnila a přešla do zasmušilé červené, lemované černými strupovitými okraji. Ztráceli žár, vychládali. „Jděte domů!“ křikla jsem na ně. „Nebo chytíte rýmu.“

Jeden z pronásledovatelů se kupodivu otočil a vmáčkl se do pukliny, kterou se před chvílí protáhl ven. „Ty taky!“ houkla jsem na druhého. Ten ale neposlechl. Přikrčil se a vyskočil.

Naštěstí jsem byla mimo jeho dosah. Konec lana začal hořet, ale Billy a Knobby mě vytáhli na římsu. Ležela jsem tam, popadala dech a oni se smáli: „Cos jim to říkala? Aby šli domů? A že dostanou rýmu?“ opakoval po mně Billy. Znělo to trochu hystericky.

„Fungovalo to,“ podotkla jsem nesmyslně.

„Zdá se, že to vzdali,“ řekl Knobby a popošel k okraji stěny. „Tamten dole se láduje nějakými kameny a začíná svítit jasněji. Jeho trávicí systém musí uvolňovat teplo.“ Naklonil se, aby viděl lépe.

Popadla jsem ho za bundu a odtáhla. „Zbláznil ses? Copak jsi neviděl, co se stalo… Co se stalo Capovi?“

Vytrhl se mi a odvrátil se. „Jo. Viděl jsem to. A taky jsem viděl, co se stalo profesoru Bonhommovi.“ V očích měl trochu skelný výraz, ale k okraji už znovu nešel.

Billy nakročil k úzké trhlině, která vedla do další jeskyně, a zatleskal rukama. „A jestli sebou nehodíme, uvidíme, co se stane nám. Ten kámoš dole se nejspíš snaží rozdmýchat oheň v peci, aby se za námi pustil dál.“

„Na zvíře je to zvláštní chování,“ podotkla jsem. „Zvířata většinou nejsou schopna pronásledovat někoho takhle soustředěně. Doslova u nich platí: ‚Sejde z očí, sejde z mysli.‘

„Jo? Jenže já znám zase přísloví ‚neoblomný jako skála‘. Tvoje zvířecí pravidla na ně možná neplatí.“

„Zajímalo by mě,“ ozval se Knobby, „jak to s nimi vlastně je. Třeba jsou jenom zvědaví, co jsme zač. Možná nám ani nechtějí ublížit.“

Postrčila jsem ho za Billym: „Můžeš se zeptat Capa.“

* * *

Rozsedlina byla úzká, nestoupala úplně kolmo a při šplhání jsme se mohli zapírat o stěny rukama i nohama. Celou cestu jsem se ani na chvíli nedokázala zbavit představy křemíkového tygra, který protlačuje své poddajné tělo systémem puklin a vylézá ze stěny přímo před námi. Přistihla jsem se, že nakukuji do každé trhliny a čekám, odkud se vynoří povědomá záře. Billymu a Knobbymu jsem neřekla ani slovo a oni také mlčeli, ale zřejmě si mysleli totéž co já.

Konečně jsme dorazili do prostorné chodby, která vedla do Velké rozsedliny, a trochu jsme si oddechli, i když to naprosto odporovalo logice. Už skoro dvě hodiny jsme nezaznamenali nic, co by svědčilo o pronásledování, a neměli jsme tak důvod myslet si, že je nám křemíkový tygr pořád v patách, když to jeho kolega vzdal. Ale neměli jsme ani důvod předpokládat, že s pronásledováním přestal.

„Pospěšme si,“ naléhala jsem. „Čím dřív se dostaneme z téhle pekelné díry, tím líp. Při každé zastávce nás kousek dohoní/1 Neříkala jsem nic, co by sami nevěděli, ale Billy přikývl se slovy: „Máš naprostou pravdu.“

Cítili jsme obrovskou únavu, ale postupovali jsme, jak nejrychleji to šlo. Netušila jsem, jak daleko se tygr dokáže dostat, aniž by zmrzl. Už takhle došel mnohem dál, než jsem pokládala za možné. U rozsedliny jsem zatočila doleva, abych se dostala tam, kde se protilehlé hrany spojovaly a kde bylo možné přejít bezpečně na druhou stranu. V místě, kde pokračoval další tunel, jsem se otočila. Knobby se belhal podél hrany a za ním se škrábal Billy.

A za jejich zády jsem viděla rychle postupujícího křemíkového tygra.

„Billy!“ zaječela jsem. „Za tebou!“

Když se Billy otočil, chystal se už tygr ke skoku. Byl zatraceně blízko.

Billy se rozběhl. Nevím, kde sebral sílu, ale běžel. Dobře jsme si pamatovali, že směšné kolébavé chůzi dokážeme konkurovat, ale skoku ne.

Nevím, jestli se Billy soustředil na svého pronásledovatele natolik, že si neuvědomil, že před ním leží rozsedlina, nebo jestli se pokusil o totéž jako kdysi Ezra John, který se velmi pravděpodobně ocitl ve stejné situaci.

Skočil, aby si zachránil život.

V tu chvíli ke mně dorazil Knobby. Chytila jsem ho za rameno neschopná jediného slova.

Vzpomněla jsem si, co Billy říkal, když jsme sestupovali dolů: ,Člověk v dobré kondici by měl tu trhlinu při dostatečném rozběhu snadno přeskočit.‘

Jenže my jsme se škrábali nahoru bez přestávky už skoro dvacet hodin a sil nám moc nezbývalo. Billy zdaleka nebyl v dobré kondici. Nezvládl to.

Narazil do skály na protilehlé stěně a nějak se dokázal zachytit rukama. Ale nohy mu visely nad prázdnotou a táhly ho dolů. Položila jsem se na břicho a natáhla se a chytila ho za zápěstí. Cítila jsem, jak kope a snaží se najít oporu pro nohy.

Tygr skočil také. Z nějakého důvodu nás umíněně pronásledoval, i když umrzal k smrti. Ale i jeho už zmohla únava, jak to naznačovala rudočerná strupovitá krusta. Kromě toho byl ve chvíli skoku ještě pěkný kus za Billym.

Doskočil jen doprostřed prázdného prostoru a zřítil se do bezedné hloubky.

Neozval se žádný výkřik, alespoň ne takový, který by dokázaly zaslechnout naše uši. Po chvíli jsme postřehli náraz a krátké zavrčení na hranici slyšitelnosti. Pak jsme ucítili, jak se země lehce zachvěla.

Lehce? Při tom otřesu jsem málem pustila Billyho. Boky mu sjely hlouběji a já jsem klouzla pod jeho vahou dopředu. „Knobby!“ ječela jsem, „pojď mi pomoct!“ Ale Knobby místo toho běžel nahoru strmým lávovým tunelem, který vedl do Galerie krystalů.

Billy se dokázal usmát: „Nemá to cenu. Podívej, kdybych spadl dobře, skončil bych na Ezrově římse. A kdybych dopadl na nohy a udržel rovnováhu…“

„Je tam zbytečně moc ,kdyby‘, Billy. Snaž se najít oporu pro nohy. Soustřeď se na to. Když najdeš nějaký výstupek a přeneseš váhu…“

„Ezra je tam dole hrozně osamělý. Těší se na společnost.“

„Přestaň plácat nesmysly.“

„A co mám asi tak říkat? Jeannie, já nechci umřít!“

„Tak neumírej.“

„Zřejmě to nebude záležet na mně. Když mě pustíš…“

„Nepustím.“

„Jenže když mě nepustíš, stáhnu tě s sebou. Nechci sice umřít, ale taky nechci, abys se mnou umřela i ty.“

Snažila jsem se nohama najít něco, o co bych se zapřela, ale povrch byl hladký. Ezrova římsa ležela pár desítek centimetrů doprava od Billyho. V žádném případě na ni nemohl dopadnout. Nevím, jestli to věděl.

Najednou se objevil Knobby a nesl lana, která jsme protáhli kladkou, když jsme ji při sestupu upevnili na stěnu lávového tunelu. Jeden konec zapnul k Billyho úvazku a vší silou tahal za druhý. Pomalu, pomaloučku vytahoval Billyho pomocí kladky přes okraj propasti. I když se zdálo, že už nic nehrozí, držela jsem Billyho za zápěstí a pustila až ve chvíli, kdy bezpečně ležel na vodorovné skalní ploše. Billy roztřeseně vzlykl a Knobby tahal za lano dál a vlekl chudáka Billyho ještě asi další dva metry nahoru tunelem. Teprve pak se sesul a začal vzlykat.

* * *

„A to je celý příběh o naší výpravě s Lukem Bonhommem,“ zakončila Jeanne Priceová své vyprávění a dopila poslední sklenici piva. „Jenže nemám žádné důkazy. Přišli jsme o všechno, ‚Nesmí po vás nic zůstat!4 Ach Bože, co všechno tam po nás zůstalo!“

„Mohli byste,“ začal doktor, odkašlal si a spustil ještě jednou: „Mohli byste tam zajít znovu. Už byste věděli, co vás čeká.“

Ale Jeannie zavrtěla hlavou: „Ne. Nikdy se tam nevrátím. Ani Billy, ani Knobby. Slíbili jsme si to. K čemu by to bylo? Na té dnešní konferenci jsem se snažila vysvětlit Davischenovi, co se stalo, ale ten se rozpálil doběla. ‚Vydej země…‘ Nechápala jsem, proč se tolik rozzuřil. Ostatní to tak neprožívali. Nesdíleli sice Davischenovy předsudky, ale nevěřili mi. Musela jsem dělat, že jde jenom o žert. Dva mrtví. Je to žertovné? Oficiálně se zabili při sestupu. To je také důvod, proč správa parku jeskyni uzavřela. Osobně si myslím, že je spíš pobouřilo znesvěcení jeskyně dvěma mrtvolami než to, že v ní někdo zemřel. Ale já vím, co jsem viděla; a ví to i Billy a Knobby. My tři se k ní už nikdy nepřiblížíme.“

„Jistě,“ odtušil O’Daugherty, „musel to být příšerný zážitek.“

„O to nejde. To, co jsme viděli, nebylo to nejhorší. Ani ten křemíkový tygr, který nás pronásledoval. Ale když se zřítil do propasti, něco tam dole zavrčelo a země se zachvěla. Ať to bylo cokoli – krásná Strážkyně ohně nebo někdo z jejích příbuzných – už to nechci nikdy rozzlobit. V hlubinách žijí stvoření, která předpověděl Haldane, bytosti z roztavených křemíkových sloučenin, ale místo písku vydechují oheň a tekutý kámen. A když se ze dna propasti zdvihnou velryby, vybuchne celé pohoří.“

Ticho v hospodě U Ira rušil tlumený ruch ulice. „Bojím se,“ řekl O’Daugherty, „jestli to, co říkáte… Bojím se, že kamenné velryby nejsou z podzemních zvířat ta největší.“

Jeanne Priceová si setřela slzy z tváří. „A která tedy?! zeptala se.

„Říkala jste, že se deska Juan de Fuca podsouvá pod severoamerickou desku, že? Já si ale myslím, že si severoamerická deska ukusuje z Juan de Fuca a každé její přežvýknutí doprovází zemětřesení.“

Podívali jsme se na sebe. Viděli jsme nepatrná stvoření žijící na krunýři gigantického monstra, jedné z velkých želv, které v dávných dobách moudře předvídali naši předkové.

V tu chvíli rozrazil dveře hospody O’Neill, který se vracel z divadelní zkoušky, a na celé kolo zahalekal starou písničku: Živé hory, živé.

Místo přátelského přivítání ho přerušil nečekaný výkřik děsu.

 

Poprvé vydáno v časopise Analog v říjnu 2009

Přeložila Blanka Petáková

 

1 Bonhomme by se dalo přeložit jako dobrosrdečný.

2 The Forsaken Merman od Matthewa Arnolda