Utíkal jsem úzkou klikatou trhlinou v ledovci tmavozelené barvy. Daleko za sebou jsem rozeznával Rossiho černou bundu, kterak se objevuje a mizí s každým záhybem. Rázy stlačeného vzduchu zasahovaly stěny, až z nich odlétaly úlomky ledu.
Padl jsem dlaněmi na zmrzlou zem a čekal.
* * *
Přistáli jsme na letišti Lassel nedaleko kolonie Axelis, kam, jak jsem si byl jistý, moje žena Miranda dorazila před měsícem s Rossim. Joriander a Hexa mi snesli zavazadla po rampě zárodečné lodě, zatímco já jsem se těsněji choulil do kožešinového kabátu s kapuci. Neptun visel vysoko na světlém zelenomodrém nebi. Přestože se nad letištěm klenulo wergenské silové pole, řídká atmosféra Tritonu nás bičovala ostrým větrem, jenž mě řezal do tváří jako žiletky.
Všichni tři jsme se trmáceli přes prázdnou asfaltovou plochu ke vchodu do terminálu. Nalevo od nás se modrozeleně leskly vysoké ledovce Tritonova severního pólu, tyčící se jako katedrály a odrážející světlo Neptunu.
„Tumáš, Maxwelli,“ řekla Hexa, odmotala si koženou šálu a vystavila živlům svůj obličej pokrytý bílými šupinami. Hodila mi ji přes ramena a přitom se ke mně tiskla – měl jsem pocit, že příliš těsně – o několik vteřin déle, než bylo nutné.
Joriander ji napodobil. Sundal si rukavice a nabídl mi je.
Odolal jsem pokušení mrštit rukavicemi na zem. „Nechte toho. Je mi dobře.“
Wergenové se při mém úsečném odseknutí schoulili a mnou projel osten viny. Dál šli pravidelným krokem vedle mne. Země zaduněla, na obzoru vytryskl k nebi gejzír ledové lávy do výšky několika mil.
Takovou dálku jsi vážila, Mirando. Tak daleko od domova tě odvedl. Ale neboj se, lásko. Už jsem tady.
Po několika krocích mi Hexa položila čtyřprstou ruku na rameno a nechala ji tam. „Škoda, že můj národ nedokázal nad touto oblastí vytvořit účinnější silové pole, aby udržovalo snesitelnější teplotu pro lidi. Omlouvám se.“
„Není třeba,“ řekl jsem a její ruku setřásl. „Ostatně, kde bychom vůbec byli bez vás?“ Nejspíš by nám nezbývalo nic jiného než kutat podzemní díry v rovníkové oblasti Marsu, pomyslel jsem si. Wergenská terénní technika zpřístupnila lidské kolonizaci všechna pevná tělesa sluneční soustavy až po nejmenší planetky, všechna omezení daná teplotou, zářením, gravitací a atmosférou rázem padla. Bez jejich pomoci bych nikdy nesehnal dopravu ze Země na Triton, abych vystopoval Mirandu a přivedl ji domů.
Joriander z vnitřní kapsy svého hábitu vylovil kouli posázenou drahými kameny a několik z nich stiskl. V odpověď se jako clona fotoaparátu otevřely kruhové dveře a my jsme vešli do rozlehlého vyčkávacího prostoru. Hned, jak se za námi dveře sevřely, rozběhl se k nám tucet robotů, kudlankovitých strojů o velikosti teriéra. Zavedly nás do obrovské dekontaminační ohrady, kde nám oskenovaly sítnici, svlékly a sterilizovaly oblečení a provedly sérii testů na nakažlivé choroby.
Přistihl jsem Wergeny, jak na mne uchváceně zírají a velkýma zasněnýma očima si prohlížejí moje tělo. Zakryl jsem si rozkrok rukama. Navzdory pověstné mlčenlivosti ohledně své sexuality se Wergenové za svou nahotu nijak nestyděli. Byli podsadití, robustní, až bezbarvě bílou kůži jim pokrývaly plazí šupiny a neměli žádné viditelné genitálie. Hexa byla asi stejně vysoká jako já, Joriander byl o stopu menší. Povídalo se, že mají sexuální orgány uložené uvnitř lebky s plochým temenem, na němž vždycky, dokonce i nyní, nosili pokrývku v podobě trsu listí. Otřásl jsem se. Navzdory všem pozornostem Wergenů jsem vůči nim stále cítil instinktivní odpor.
Ale tolik nám toho poskytli. A musel jsem udělat cokoliv, co bylo nutné, abych zachránil Mirandu.
Jeden z robotů mi do ušního Mučku vpravil signální čip. Místní úřady pečlivě monitorovaly všechny příchozí a já jsem na tuhle praxi spoléhal při hledání Mirandy mezi stovkami tisíc obyvatel Axelisu. Potom nám roboti nastříkali na holé tělo síť mikrovláken, která vytvářela elektrické pole, znatelné pouze podle nejjemnějších možných modravých odstínů.
„Tohle udrží tvoji tělesnou teplotu na příjemnější hodnotě,“ řekl Joriander. „Už nebudeme potřebovat silnější ochranný oděv.“
Odvrátil jsem se a nasoukal se do standardní dvoudílné modré uniformy, kterou nám vydali. Na zádech jsem cítil pohledy Wergenů. Potom nás roboti zavedli k nadzemní jednokolejnicové dráze, všichni tři jsme nastoupili do soukromého vagónku a vydali se do Axelisu.
* * *
Uháněli jsme nad hladkými tmavozelenými ledovými pláněmi formovanými po miliony let suspenzí vody a amoniaku. A jak se minuty sčítaly v hodiny, krajina pod námi se změnila ve formaci, pro kterou jsem slyšel označení „slupka ananasového melounu“, nekonečná rozloha kruhových prohlubní oddělených vysokými oblými hřebeny. Před námi se po nebi sunul Neptun, na své cestě k západu se zmenšoval, ale stále zaplňoval čtvrtinu oblohy. Jižní polokouli za zpola zformovanými prstenci narušovala Velká tmavá skvrna, vír obří bouře.
„Velkolepý pohled, že?“ naklonila se ke mně Hexa.
Copak sis myslela, Mirando, když jsi uviděla tahle nezemská panoramata? Tulila ses Rossimu v náručí? Do jaké míry ti neuromon pokřivil myšlení?
Vagónek projel zatáčkou mezi dvěma ledovými horskými štíty a rázem se nám naskytl výhled na Axelis. Kolonie se rozkládala v tisícimílové Velké strži, údolí nekonečných řad nízkých, neony osvětlených kopečků pod stříbrnou pavučinou jednokolejnicových drah. Modrý opar wergenského silového pole se táhl od jednoho horského štítu ke druhému. Axelis pod námi obývalo více než pět set tisíc kolonistů ze Země, Marsu i Wergu.
Joriander se mi zadíval do očí tak upřeně, až jsem se z toho začal cítit nesvůj. „Nechal jsi to na lodi?“ zeptal se.
Sáhl jsem po zipu postranní kapsy cestovní tašky, rozepnul jsem ji a odhalil vzduchorázovou pistoli. „Ne. Budu to potřebovat.“
Joriander odvrátil oči.
* * *
Vzduchový ráz hvízdl kolem mne a země nalevo ode mne explodovala. Práskl další výstřel a já jsem se vrhl do průrvy v zelené ledové stěně.
Zuby mi drkotaly. Mířil jsem od Lasselu nebezpečným směrem, ve kterém wergenské silové pole stále víc sláblo. Po několika vteřinách jsem se zastavil. Nakonec by mě před vražedným přírodním prostředím měsíce nechránilo nic. Rossiho nebylo nikde vidět. Nejrozumnější, co mohl udělat, bylo pustit mě z hlavy. Ale předpokládám, že když přišlo na Mirandu, nebyl o nic rozumnější než já.
V tu chvíli vyběhl ze zatáčky a začal zase střílet.
* * *
Štíhlá úřednice s platinově blond vlasy sestřiženými na ježka nakláněla svých sedm stop nad terminálem. Její výška prozrazovala, že pochází z Marsu. „Ano, bydlí v Axelisu.“
Miranda a Rossi se dočasně usídlili ve čtvrti Pretori v jižním Axelisu. Zapsali se do dlouhého pořadníku na lidsko/wergenskou expedici na Langalanu, neprozkoumanou, ale potenciálně obyvatelnou planetu stovky světelných roků daleko.
„Děkuji za pomoc,“ řekl jsem.
„Bylo mi potěšením posloužit vám, pane.“ Teatrálně se uklonila. „Vítejte na Tritonu.“
Joriander, Hexa a já jsme se vrátili do kruhové haly Informačního střediska. Vnitřek tohoto vyhloubeného kopce připomínal vstupní halu kterékoliv kancelářské budovy na Zemi nebo na Marsu, až na to, že každého člověka, který pospíchal kolem nás, doprovázeli jeden nebo dva Wergenové.
Nastoupili jsme do přecpané veřejné jednokolejky do Pretori. Mezi Pozemšťany a Marťany byl zaklíněný menší počet Wergenů, bílé obličeje ztuhlé u vytržení. Také Joriander a Hexa se zdáli tím lidským zástupem omámení do nehybnosti, zatímco já jsem si užíval krátkou úlevu od jejich neustálé pozornosti.
Komplex, ve kterém Miranda a Rossi bydleli, představoval jako všechna obydlí v Axelisu zelený skalnatý pahorek provrtaný desítkami katakomb a jeskyní. Vystoupil jsem z tramvaje a vydal jsem se po dlážděném chodníku, jenž se vinul vzhůru kamenitým terénem. Hexa a Joriander, jako vždy dychtiví udělat mi radost, vlekli do kopce moje dvě tašky.
Celé úbočí posévaly řady oken jako mřížky na smaragdovém mraveništi. Vyhlížely z nich tváře sledující náš příchod. Hledal jsem mezi nimi Mirandin obličej, ale marně.
Proplétali jsme se spletí katakomb a já jsem se vyptával na cestu, až jsem došel k jeskyni, kde bydlela Miranda. Zabušil jsem na dveře. Když nikdo neodpovídal, opřel jsem se do nich ramenem, ale dveře držely.
„Mohu vám nějak pomoci, pane?“ vystrčil na ten rozruch ze dveří na chodbu dlouhý krk marťanský soused.
„Hledám muže a ženu, kteří tady bydlí.“
„Kdo jste?“
„Mirandin manžel.“
„Její manž… Uh. Aha.“ Muž naklonil hlavu ke straně a poškrábal se na nose s výrazem, o kterém jsem nevěděl, co si o něm mám myslet.
„Nevíte, kde jsou?“ zeptal jsem se.
„Minulý týden odjeli na základní výcvik pro langalanskou expedici. Měli by se každým dnem vrátit.“
Ve svém adrenalinovém návalu jsem měl co dělat, abych dveře přesto nevyrazil. Joriander mu poděkoval za informaci, zlehka mi položil ruku na záda a postrkoval mě pryč. Hexa poznamenala, že lodě k Langalaně odlétají z roviny Cipango Pianům na západní polokouli Tritonu, takže výcvik bude probíhat tam. Naše smlouva o spolupráci s Wergeny vyžadovala, aby s nimi lidé pracovali alespoň šest měsíců bok po boku na Tritonu, na Europě nebo na některém z jejich dalších kosmoportů, aby získali způsobilost pro tyto kolonizační akce. Wergenové lidstvu poskytli svou techniku: zárodečné lodě generující červí díry pro mezihvězdné cestování, generátory silových polí, roboty s nízkou úrovní umělé inteligence, kteří vykonávali fyzickou práci. My jsme jim na oplátku poskytli své umění, svou vynalézavost a to, co si přáli nejvíc – svou společnost.
Cestou na vzdálenou Cipango Pianům bych riskoval odklad svého setkání s Mirandou o celé týdny, kdybychom se minuli, a tak nám navzdory mé rozmrzelosti nezbylo nic jiného než se ubytovat v nejbližší dostupné jeskyni a čekat. Oba Wergenové se uložili v jediné tamní ložnici, zatímco já jsem se utábořil na zelené kamenné lavici v obývacím prostoru a vyhlížel jsem z okna, jež vedlo na chodník vedoucí ke komplexu. Jeskyně páchla pižmově s příměsí spálené gumy – neklamný příznak nedávného řezání skály laserem. Nacpaný stimulanty, které jsem pravidelně šňupal, jsem dva dny strávil pozorováním každého přibližujícího se jedince a doufal jsem, že uvidím Mirandinu líbeznou tvář, známou čupřinu zrzavých vlasů, bledou hebkou pleť. Na obzoru tu a tam vytryskl vodní gejzír.
Wergenové mi připravovali jídlo a dodávali stimulanty. Když mě nezatahovali do otravného tlachání, seděli na židlích a s lehkým úsměvem si mě mlčky prohlíželi.
„Jsi velmi vytrvalý, Maxwelli,“ řekla Hexa. „Velmi oddaný svému poslání. To je obdivuhodná vlastnost, Maxwelli.“
Měl jsem ze stimulantů třesavku.
„Proč tě Miranda opustila?“ zeptal se Joriander.
Vysvětloval jsem jim to už na Zemi, když jsem s nimi jednal o ceně za cestu na jejich zárodečné lodi – osm měsíců mé společnosti – ale stále to nedokázali pochopit. Samozřejmě jsem vynechal řadu podrobností. Neřekl jsem jim nic o tom, jak jsme s Rossim pracovali ve skupině pro studium Wergenů – neboli v „doktorech lásky“, jak byla skupina známa v akademických kruzích, kde jsme se pohybovali. Vybrali nás spolu s dalšími vědci do komise, která měla proniknout do podstaty wergenské posedlosti láskou k lidstvu. Rossi a já jsme byli pověřeni úkolem prozkoumat chemické pochody v mozku mimozemšťanů, což vzhledem k jejich tabu na jakékoliv informace o jejich fyziologii bylo téměř nesplnitelné zadání. Ale vojenští zpravodajci tajně obstarali wergenské kožní buňky a tělesné skeny, jež byly pro náš výzkum nedocenitelné.
Objevili jsme, že zavedení jistého řetězce jednošroubovicové DNA mimozemšťanů do buněk střední části spánkového laloku pokusného lidského klonu způsobilo v amygdale tvorbu nového neurotransmiteru, stimulujícího aktivitu velmi konkrétních postsynaptických neuronů – těch, které jsou odpovědné za pocity lásky. Po syntéze toho neuromonu jsme se chystali své objevy předložit komisi. Tehdy Rossi se vzorkem zmizel. I s Mirandou. Nikdy by mě nenapadlo, že bude chtít neuromon použít, natož pak na moji ženu. Když pomyslím na ty tři roky, kdy jsme spolu pracovali, na víkendová utkání ve swivelbalu, na chvíle, kdy jsem se ho snažil povzbuzovat, když během svého bouřlivého rozvodu proléval hrdlo pivem ve výčepu U Heleny… Kolikrát jsme ho s Mirandou vytáhli na večeři?
„Je nadrogovaná, má vymytý mozek,“ řekl jsem jim a dotkl jsem se prsty vzduchorázové pistole, již jsem nyní nosil v náprsní kapse bundy.
Joriander a Hexa se zatvářili užasle. „Ona neví, co dělá?“ ozvala se Hexa.
„Její city byly… zdeformovány.“ Když dál zůstávali zmatení, dodal jsem: „Chybí mi. Chybí míjejí úsměv po ránu, chybí mi teplo jejího těla v posteli. Potřebuji být s ní.“
Tohle chápali. Soucitně zakývali hlavami.
„Je to moje manželka.“
Joriander a Hexa se znovu zatvářili zmateně. Během naší nepohodlné cesty ze Země jsem se jim ze všech sil snažil vysvětlit pojem manželství, ale marně. Wergenům činilo potíže pochopit, jak pouhé sliby mohou spojit dva lidi. Nakonec jsem rozhodil rukama a utekl jsem do REM-pouzdra, kde jsem několik měsíců hibernoval, jenom abych se probudil s pohledem na jejich usmívající se ploché obličeje. Jak dlouho tam během těch dlouhých měsíců stáli a vrhali na mne svůj obdivný pohled? Naskočila mi husí kůže.
„Je pro nás obtížné pochopit, jak je možné ‚odejít‘ poté, co jste byli spojeni v tom, čemu říkáš manželství,“ řekla Hexa.
„Je to složité,“ odbyl jsem je.
Když jsem přestal mluvit, Hexa změnila téma a zeptala se: „Co je to za černá vlákna, co ti rostou na obličeji?“ Natáhla ruku, aby se dotkla mé tváře.
Ucukl jsem. „Neměl jsem příležitost se oholit.“
Dál na mne civěli.
„Musíte se na mne pořád dívat?“ zeptal jsem se.
„Jsi tak…“ Joriander hledal slova. „Úchvatný. Zářivý. Je obtížné neobdivovat tvoji krásu.“
Jorianderova odpověď mi na náladě nepřidala. Bezvýhradná láska Wergenů k nám překračovala hranice pohlaví i druhu. Jako vždycky jsem se je ze všech sil snažil ignorovat a soustředil jsem se na obzor Tritonu.
* * *
Kdykoliv jsem se nadechl, zabolelo mě v prsou.
Stezka přede mnou se po několika stech metrů otevřela v širokou mísovitou rokli. Vysoko nad ni se kolem dokola tyčily ledovcové štíty. Vpředu se země lámala ve stupňovité hřebeny, jež se svažovaly dolů. Otočil jsem se kolem dokola a pátral jsem ve všech směrech po nějaké známce Rossiho přítomnosti.
Potom jsem postřehl pohyb. Zpoza ledového stupně se jako tančící had vynořila ruka a Rossi vypálil ze vzduchorázovky. Zasáhl ledovcovou stěnu a mne zasypaly ledové štěpinky.
* * *
Třetího večera jsem ji uviděl. Kráčela ruku v ruce s Rossim, před hlavním vchodem se zastavili a on ji políbil. Těsně za nimi šel jeden Wergen. Miranda zamávala Rossimu na rozloučenou, on s Wergenem pokračoval v cestě někam pryč, zatímco ona vešla sama do obytných katakomb.
„Vypadáš stísněně, Maxwelli,“ řekla Hexa.
„Je ti dobře?“ otázal se Joriander.
Protlačil jsem se mezi Wergeny a vyběhl jsem ze dveří na křivolakou chodbu.
Když jsem doběhl do vstupní haly, zastihl jsem ji u výtahů obrácenou ke mně zády.
„Mirando!“ Popadl jsem ji za rameno a otočil jsem ji. Zbledla a vytřeštila oči. Přes levé oko jí visela dlouhá patka červenooranžových vlasů. Tvářila se přesně tak, jako by spatřila ducha podvedeného manžela.
„Maxi! Jak jsi…?“
Líbal jsem ji stále dokola na tváře, na rty, na čelo. „Už je to v pořádku; už jsem tady. Jsem tady.“
Odstrčila mne. „Co tady děláš?“
„Přišel jsem tě odvézt domů.“
Ucouvla.
„Jsi nadrogovaná! Je za tím chemikálie, neuromon, který jsme objevili.“ Slova se ze mne řinula jako vodopád. Všechno jsem jí vysvětloval, jak jediná lahvička té sloučeniny zmizela večer předtím, než odešla, jak jí Rossi musel podstrčit neuromon do nějakého jídla nebo nápoje, které zkonzumovala.
„Proboha, Maxi,“ prohlásila. „Říkala jsem ti, abys mě nechal být.“
„Nic z toho není tvoje vina, Mirando. Neměla jsi jak odolat. Okamžitě ses zamilovala do první osoby, kterou jsi viděla.“
„Maxi, teď potřebuji, abys mě vyslechl.“ Vzala mě za předloktí, jako by mě chtěla současně uklidnit a udržet v odstupu. „Já vím, že jsem zdrogovaná.“ Na vteřinku se odmlčela, jako by mě nechávala to sdělení si přebrat. „Rossi se mi ke všemu přiznal.“
„Cože?“ Měl jsem pocit, jako by se podlaha pode mnou rozhoupala. „Začnu pracovat na protiléku, Mirando…“
„Ne, ty to nechápeš…“
„Najdu způsob, jak zvrátit účinky…“
„Chci tady zůstat s Rossim.“
Její slova mě omráčila.
„Já vím, že bych měla zuřit, že bych se měla cítit podvedená. Ale já se tak necítím! Jsem dospělá, jsem při jasném vědomí, rozumná a… Rossiho miluji. Hluboce, bezvýhradně a jednoznačně. Jsem teď nejšťastnější v celém životě.“
„Myslí ti to zkresleně.“
Energicky zavrtěla hlavou. „Poslyš, ta chemikálie simuluje procesy v mozku zamilovaného člověka, je to tak? Jinými slovy, kdybys porovnal chemii mého mozku s mozkem normální šťastné novomanželky, nebyl by mezi těmi dvěma žádný rozdíl. Nemám pravdu?“
„No… ano. Ale ve tvém případě ten proces spustila cizí substance, droga!“
„No a co?“
„Mirando…!“
„No a co? Co na věci mění původ těch pocitů? Podstatné je, že jsou pro mne skutečné. Miluji Rossiho.“
Nevěřil jsem vlastním uším. „A co já? A všechno, co jsme měli?“
Následovala dlouhá odmlka. „Chovala jsem se neodpustitelně. Máš všechny důvody opovrhovat mnou za to, co jsem udělala…“
„Není to tvoje vina, ale Rossiho.“
„Ne. Měla jsem to s tebou vyřešit před odchodem, Maxi,“ řekla. „Jenže jsem byla příliš zbabělá. Jednou snad najdeš sílu mi odpustit, co jsem ti provedla, ale právě teď na mne potřebuješ zapomenout a žít vlastní život.“
„To nedokážu.“ Ne, dokud zůstává pod kouzlem neuromonu.
„Prosím tě, nenuť mě, abych ti ublížila víc, než už se stalo.“ Obrátila se k odchodu. „Rossi brzy přijde. Měl bys odejít.“
Doufal jsem, že na tohle nedojde, ale neměl jsem na vybranou. Přiskočil jsem k ní a popadl ji zezadu. Odloupl jsem syntetickou kůži, která mi pokrývala palec, a přitiskl jsem jí dermaplastem nasáklý prst za ucho. Vzpírala se jenom chviličku, potom vydechla a svezla se mi nazad do náruče.
Držel jsem ji, zatímco se blížili Joriander a Hexa.
„Maxwelli! Co jsi jí udělal?“ ozval se Joriander.
Hexa vzala Mirandu za zápěstí. „Je mrtvá?“
„Nic jí není. Pomozte mi s ní na loď. Uložíme ji ke spánku na cestu na Zemi.“
Joriander založil ruce na prsou a začal poklepávat krátkými prsty. To gesto jsem dosud nikdy neviděl, ale později jsem se naučil je spojovat s úzkostí Wergenů. Hexa udělala totéž.
Přešli jsme půl bloku k zastávce jednokolejky, přičemž kolemjdoucí civěli na Mirandino ochablé tělo v mé náruči, a nastoupili jsme do soukromého vagónku, abychom odjeli zpátky na letiště Lassel.
* * *
Joriander dohlížel na Mirandino tělo na palubní ošetřovně, zatímco Hexa připravovala loď k odletu.
Já jsem vyhlížel plexisklem ven a spatřil jsem, jak se dveře terminálu rozevřely a z jasné haly se vylouply dvě siluety, jedna lidská, druhá wergenská. Jejich příchod byl vzhledem k implantovaným signálním čipům zřejmě nevyhnutelný.
Sešel jsem po rampě na asfalt.
„Co si o sobě myslíš, Maxi?“ blýskl Rossi zlostným úsměvem. Byl hubenější než, jsem si ho pamatoval, vypadal mladší. Nějak se mu i na Tritonu dařilo najít si čas na udržování opáleného vzhledu. Když se přiblížil, vytáhl z bundy vzduchorázovou pistoli a namířil ji na mne.
„Nedělej to,“ zaprosil jeho wergenský společník. Mimozemšťan se na mne díval zamilovanýma očima, jako by obdivoval křehký květ, který bude vzápětí utržen.
„Neboj se, Olbodohu,“ řekl Rossi směrem k Wergenovi. „Neublížím mu… pokud mne k tomu nedožene.“ Přistoupil blíž a jeho wergenský doprovod se šoural za ním. „Olbodohu,“ řekl mu Rossi, „jdi na loď a vyzvedni Mirandu.“
„Ale… víš jistě, že budeš…“
„Udělej to!“
Wergen založil ruce na prsou a začal poklepávat prsty, ale vyšel po rampě a zmizel v plavidle.
„Já jsem ti věřil, ty hajzle,“ řekl jsem.
Měl jsem pocit, že se mu na mikrosekundu mihl v očích smutek. „Nehraj si na oběť, Maxi. Nesluší ti to. Miranda je teď šťastná. Ty si ji nezasloužíš,“ řekl.
„Unesl jsi mi ženu. No, víš co? Vrátíš se s námi na téhle lodi na Zemi. Až se za pár měsíců probudíš, bude to proto, abys stanul před soudem. Po zbytek svého mizerného života budeš kopat tunely na Marsu.“
„Řekl bych, že ne, Maxi,“ prohlásil. „To ty jsi únosce.“
Přistoupil jsem k němu, on zvedl pistoli a namířil mi ji na hlavu.
„Rossi, myslíš si, že jsem tak hloupý, abych neměl záložní plán pro případ, že bys měl pistoli?“
„Drž se dál,“ řekl. Namířil na moje nohy a pokusil se vypálit varovný výstřel. Nic se nestalo.
Zasmál jsem se. „Moji wergenští společníci zřídili tlumicí pole…“
Vrhl se kupředu a tvrdě mě uhodil do úst hlavní vzduchorázovky, až jsem klesl na kolena. Pod sílou úderu moje tělesné silové pole zamrkalo a zhaslo.
Zahryzl se do mne mráz. Sáhl jsem do bundy pro svou pistoli, imunní vůči tlumícímu poli, a vypálil jsem. Rána šla mimo.
V tu chvíli země zarachotila a v dálce vytryskl gejzír.
Zapotácel jsem se a upustil jsem pistoli.
Odlétla dopředu a Rossi se po ní vrhl dřív než já. Uvědomil jsem si, že nemám šanci mu ji vytrhnout dřív, než z ní vystřelí.
Odlezl jsem dozadu a potom jsem se rozběhl přes asfalt od lodě, směrem k vypínajícím se tritonským ledovcům.
* * *
Převalil jsem se doleva, přitiskl jsem se ke zmrzlé zemi nad jeho zorným polem a snažil jsem se ovládnout roztřesený dech.
Země se znovu zatřásla a zaduněla exploze. Do výše nad námi se vznesl chochol mokré ledové tříště.
Když jsem Rossiho znovu zahlédl, vbíhala jeho vzdálená postava do další rozsedliny v protější ledové stěně.
Seskakoval jsem po stupních, hřeby mých podrážek chrupaly ve sněhu. Sotva jsem cítil nohy. Nad horním rtem mi namrzl hlen.
Když jsem se spouštěl z posledního stupně s pocitem, že vdechuji jehly, smekl jsem se a upadl. Celé moje tělo sklouzlo doleva a zastavilo se těsně vedle dva metry široké průrvy, spadající do černé bezedné jámy. Odplazil jsem se od okraje, vydrápal jsem se na nohy a vběhl jsem do dalšího průchodu se strmými stěnami. Stejně jako na předešlé cestě byly i zde ostré záhyby, jenom se stezka tentokrát dělila do mnoha odboček jako v bludišti. U každého rohu jsem zpomalil, protože jsem očekával, že Rossi bude číhat v záloze. Narážel jsem na jednu slepou uličku za druhou, vracel jsem se, měnil směr a díval jsem se nad sebe, jestli by se někudy nedalo vylézt ven, ale viděl jsem jenom skelné srázy, které se vypínaly do nekonečna. A za jedním táhlým ohybem jsem ho uviděl.
Rossi vězel po pás v ledové tříšti. Udělal špatný krok a ocitl se v břečce s vlastnostmi pohyblivých písků. Nepochybně šlo o spad vychrlený gejzíry, které nás obklopovaly a zasypávaly trhliny.
Došel jsem k němu; opatrně, abych zůstal na pevné zemi.
„Tohle není tvoje věc, Maxi. To je moje a Mirandina.“ Chytil mne za kotník. Kopal jsem ho do zápěstí druhou nohou, dokud mne nepustil. Kopal jsem ho znovu a znovu, do ruky, do ramene, do hlavy, dokud modrá aura kolem něho nepohasla a jeho tělesné silové pole se nezhroutilo. Zalapal po dechu a vzápětí přešel ve skučení, když k němu pronikl mráz. Propadl se ještě hlouběji do tříště. To bylo ono. To byla chvíle, na kterou jsem čekal od chvíle, kdy jsem se vrátil do prázdného domu a našel vzkaz psaný známým Mirandiným škrabopisem, v němž stálo jenom: „Mezi námi to skončilo, Maxi. Nehledej nás, prosím tě.“ Nás. Čekala snad, že nic nepodniknu?
Zvedl jsem vzduchorázovku, která ležela na zemi několik stop mimo jeho dosah. Ruce se mi nezvladatelně třásly, a proto jsem ji vzal do obou rukou a namířil ji na Rossiho hlavu.
„Já ji miluji, Maxi.“ Sotva ze sebe ta slova skrz drkotající zuby vypravil.
Nahmátl jsem spoušť.
„Už dost, Maxwelli.“
Za mnou stáli Joriander, Hexa a Olbodoh. Na ledových hřebenech za nimi se hemžily desítky kovových robotů. Jeden mi přeběhl po nohách a vyšplhal se mi na hruď, další vylezl na Rossiho. Znovu zazářil modrý nádech mého tělesného silového pole, stejně jako Rossiho.
„Co to děláte?“ zaječel jsem. „Tohle není vaše věc!“
„Deaktivovali jsme ti zbraň,“ řekl Joriander. „Nemůžeme jenom tak stát a dovolit vám, abyste se navzájem zabíjeli. To by bylo rouhání.“
„Nepleťte se do toho!“
„Maxwelli, děláme to, o co nás žádáš, o co nás tvoji lidé žádají, protože vás milujeme.“ Jeho slova přetékala soucitem. „Vás všechny. Všichni jste vzácní. Všichni jste krásní. Bylo by nemorální jenom přihlížet a dovolit vám, abyste si takhle ubližovali. Chceme vás chránit, hýčkat vás.“
„Zasluhuje zaplatit za to, co provedl!“ Třásl jsem se, ale ne chladem, a hlas se mi zlomil.
„Oba jste utrpěli omrzliny. Potřebujete ošetřit.“
Krunýř jednoho z robotů se otevřel jako rozvíjející se květ, vysunula se injekční stříkačka a zabodla se mi do stehna.
* * *
Probudil jsem se do matného světla stropních světel na lodní ošetřovně. Joriander seděl u mne a hladil mě po vlasech. Odvrátil jsem od něj hlavu. Na druhé straně místnosti stály Hexa a Miranda vedle Rossiho s odhaleným hrudníkem, jenž si zapínal košili.
Seskočil jsem ze stolu, ale ztratil jsem půdu pod nohama, když se se mnou místnost rozhoupala. Joriander mě zachytil dřív, než jsem upadl.
„Musíš si zase lehnout, Maxwelli. Sedativum, které ti roboti dali, ztratí účinek až za nějakých třicet minut.“ Pomohl mi zpátky na stůl.
„Ty mimozemský parchante,“ zavrčel jsem. Joriander se odvrátil, jako bych ho uhodil.
Hexa a další Wergen, Olbodoh, doprovázeli Mirandu a Rossiho ke dveřím ošetřovny.
Miranda se zastavila na prahu a ohlédla se po mně. „Mohu s ním zůstat chvíli o samotě?“ zeptala se Wergenů.
Když vyšli ven, Rossi jí položil ruku na záda a ona přikývla, jako by ho ujišťovala, že se jí nic nestane. Ušklíbl se na mne – vítězoslavně – a odešel za Wergeny.
Miranda se posadila na židli vedle stolu, rusé vlasy jí visely po stranách pihovatého obličeje. Zhluboka se nadechla. „Vzpomínám si na to, jak jsme se poprvé setkali, Maxi. Cítila jsem tehdy stejnou… závrať, měla jsem stejné vzletné pocity, jaké mám teď z Rossiho.“
A já jsem její city opětoval. Krásné ženy jako Miranda pro mne byly vždycky nedosažitelné, a když se mi přiznala ke svým citům vůči mně, bylo mi, jako kdybych se propadl ze svého vesmíru na nějakou paralelní Zemi s nižší gravitací.
„Zpočátku mi připadalo roztomilé, když ses probudil a jen tak rozcuchaný v pyžamu ses posadil na balkon a vyzvedával sis e-maily z práce.“ Smutně se usmála. „Ale tyhle city už jsou mrtvé. Nadobro.“
„S tím se nemohu smířit,“ řekl jsem. „To, co nás spojovalo, bylo něco… hlubšího než jenom cirkulace dopaminu v mozku.“
„Tak pravil vědec.“ Tiše se zasmála. „Muž, který si vydělává studiem biologie lásky.“
„Chápeš to celé špatně, Mirando. To láska způsobuje chemické reakce v našich tělech, ne naopak. Musím tomu věřit.“
Zakryla si ústa a zavrtěla hlavou.
„Neodcházej, Mirando. Jestli máš nějaké pochybnosti o Rossim, bude už příliš pozdě…“
„Já teď mluvím o nás, Maxi.“ Odhrnula si vlasy z očí. „Co se stalo s tou elektřinou, která mezi námi jiskřila?“
„Každý vztah se ustálí na… poklidné dynamice. Nemůžeš mít tu ‚závrať‘ věčně,“ řekl jsem. Ale současně s těmi slovy jsem si nemohl pomoci, abych na věc nemyslel v biochemických termínech, dopamin postupem času nahrazovaný oxytocinem a vasopresinem, vášnivá zamilovanost nahrazovaná pocity přátelství a sounáležitosti. Zapudil jsem tu myšlenku.
Miranda smrtelně zvážněla. „Něco ti musím říci. Myslím, že si to zasloužíš vědět.“ Zadívala se mi do očí a já v těch jejích postřehl stopy strachu. „Rossi a já jsme si spolu začali už před rokem.“
Když jsem si uvědomil význam jejích slov, měl jsem pocit, jako by mě někdo nenadále praštil.
„Ano, bylo to dávno předtím, než jste vy dva objevili ten neuromon.“ Odmlčela se, jako by si chtěla být jistá, že jsem plně pochopil důsledky toho, co řekla. „Rossi mě navštěvoval, kdykoliv věděl, že se zdržíš v laboratoři déle.
Musíš pochopit, že mu šlo o vzrušení z toho, že leží v posteli svého přítele a šoustá jeho ženu. Vzrušovalo ho, že dělá ‚špatnost‘. Já to vím; nejsem hloupá. Ale já jsem v tom časem našla něco víc. Začala jsem si připadat jako zamilovaná školačka. Rossi si se mnou opravdu povídal. Vyprávěl mi o vaší práci, o vašich starostech. Pravda je, že jsem se nemohla dočkat, až mi zase pošleš e-mail, že přijdeš z práce pozdě, abych mohla být s ním.“
Trhl jsem sebou. Jako by se mnou mluvil někdo cizí.
„Promiň. Neříkám to proto, abych ti ublížila. Čestně. A chápu, že ode mne nebylo správné takhle odejít, aniž bych ti to vysvětlila. Teď už to vím.“ Zhluboka se nadechla a pokračovala: „Po několika měsících o mne Rossi začal ztrácet zájem a začal hledat vzrušení jinde. Připadala jsem si hloupě, měla jsem vztek. Ale potom mi řekl všechno o tom neuromonu, který jste vy dva objevili. Jednou ráno jsem zašla do laboratoře na návštěvu a…“ Zadívala se na strop. „Maxi, Rossi mě nenadrogoval. Já jsem nadrogovala jeho.“
Slyšel jsem to, ale nedokázal jsem tomu uvěřit. Musela lhát. „Máš drogu v organismu,“ řekl jsem. „Ověřil jsem si to, když jsi byla v bezvědomí.“
Vzdychla, jako by tahle informace vyžadovala, aby prozradila víc, než měla v úmyslu. „Musíš pochopit, že Rossi mě teď miluje, divoce a vášnivě. Je to můj splněný sen. Ale cestou ze Země jsem začala… mít pochybnosti. Moje city začaly pohasínat, jenže to už jsem tě opustila, odešla jsem z práce a cestovala přes sluneční soustavu k Tritonu. Neměla jsem se jak vrátit, a proto jsem si poslední dávku neuromonu vzala sama. Abych mohla opětovat jeho city.“
Otevřel jsem ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk.
Zvedla se k odchodu. „Když jsi mě překvapil v katakombách, myslela jsem, že pro tebe bude snesitelnější myslet si, že jsem oběť. Že moje city k tobě neodumřely samy od sebe, ale že je vymazala droga. Ale tak to není, Maxi.“
„Takže jsem tohle všechno podstoupil zbytečně.“
Sehnula se, lehce mě políbila na čelo a stiskla mi ruku. „Přiznej si poctivě, že jsi sem nepřiletěl pro mne. Ve skutečnosti ne. Tvůj přítel ti něco ukradl a ty ses chtěl pomstít. O to tady šlo.“
„To není pravda,“ namítl jsem. Ale ještě než jsem to dořekl, věděl jsem, že má pravdu, i když jen částečně.
„Rossimu jsem se ke všemu přiznala a on mi odpustil.“
Samozřejmě. „A co já, Mirando? Co s tím vším, co jsi mi provedla?“
Dlouho mlčela. Konečně promluvila: „Po tom všem, co jsem ti provedla, už mě nemůžeš nikdy milovat.“
Pokrčil jsem rameny. „A přece tě miluji.“
Pozvedla obočí. „Je po všem, Maxi. Skončilo to už dávno. Ty jsi to jenom nevěděl. No, teď to víš. Nech nás být. Už za mnou nikdy nechoď.“
S tím se otočila a odešla z místnosti, odešla z mého života.
Jestli bylo to, co říkala, pravda, jestli to, co nás spojovalo, už dávno zemřelo, proč její slova ťala tak hluboko?
Dopotácel jsem se k plexisklu průzoru a vyhlédl jsem ven. Rossi čekal na konci rampy. Miranda k němu seběhla a on ji sevřel v objetí a vyzvedl do vzduchu.
Dveře za mnou se otevřely a vešel Joriander. „Neměl bys vstávat, Maxwelli,“ řekl a jako vždycky kolem sebe šířil ovzduší starostlivosti.
„Kde je Hexa?“ zeptal jsem se. „Chci co nejdřív odletět.“
„Hexa se rozhodla zůstat tady s Olbodohem, Mirandou a Rossim. Ona a Olbodoh jsou mnohem vhodnější pro párování, než jsme byli ona a já.“
„Oh?“ To bylo vůbec poprvé, kdy jsem slyšel Wergena mluvit o párování. Nevěděl jsem, co mám říci. „To… je mi líto.“
„Proč?“ zatvářil se Joriander s upřímným údivem. „Po genetické stránce se k sobě dokonale hodí. Vlastně už jsou svázaní.“
„Svázaní?“ opakoval jsem.
Joriander se zadíval na podlahu a neodpověděl.
Ale potom jsem vyhlédl průzorem ven a zahlédl jsem Hexu a Olbodoha. Už neměli své listové pokrývky hlavy. Místo toho se mezi Olbodohovým plochým temenem a Hexinou hlavou táhla gumovitá šňůra, jež je spojovala. Velkou část toho dlouhého úvazku nesl Olbodoh smotanou v ruce, aby o něj nezakopli.
„Takhle se tedy příslušníci tvého druhu oddávají jeden druhému?“
Joriander opět nic neřekl. Zdálo se, že Wergen je z mé otázky na rozpacích.
Neptun se přemístil úplně na západ a vypadal nyní jenom jako vzdálená modrozelená kulička. Noční obloha nabrala tmavý smaragdový odstín.
„Na to, jak tahle planeta zapadá, si nikdy nezvyknu,“ poznamenal jsem.
„Před tisíci let byl tenhle svět asteroid volně obíhající v útvaru, kterému tvoji lidé říkají Kuiperův pás,“ promluvil konečně Joriander. „Potom se příliš přiblížil k téhle nádherné planetě, Velkému Neptunu, příliš blízko k ostré záři jeho žhavé krásy a uvázl na téhle oběžné dráze. Proto rotuje v opačném směru než ostatní měsíce.“
Joriander odříkával další fakta o Neptunu a Tritonu, ale já jsem ho neposlouchal. Soustředil jsem se na Mirandu, jež už se proměnila skoro v tečku, kráčející ruku v ruce s Rossim k terminálu, oba Wergenové těsně za nimi.
Poprvé vydáno v časopise Interzone #226,
leden-únor 2010
Přeložil Jiří Engliš
