Na břehu Ontario Lacus na Jižním Titanu si Cara plácala hrady z navátého sedimentu, jenž sloužil jako písek. Její rodiče stáli na prahu jejich nedalekého příbytku a povídali si s jejich sponzorem, Wergenem, který měl na svědomí přepravu rodiny ze Země. Cara ležela na břiše, metanové vlny šplouchaly na břeh a lechtaly ji na bosých nohou.
Zvedla ruku proti mlžnému oranžovému nebi a prohlížela si sotva patrný modravý nádech, který se jí rozléval po kůži. Matka jí to vylíčila jako speciální „povlak“, který je chrání před mrazivým počasím. Wergenské silové pole nad Ontario Lacus odstiňovalo záření a modulovalo gravitaci, ale „povlak“ stále potřebovali na ochranu před okolními teplotami. Rozhodně nám tu není zima, pomyslela si Cara. Ani to tu nevypadá mrazivě, třebaže jí matka pověděla, že Titan je studenější než to nejstudenější místo na Zemi.
Váhavě se k ní sklonila mladá Wergenka, dcera jejich sponzora. „Soy Beatrix,“ představila se. Mimozemská dívka byla podsaditá, šupinatá a mluvila s lehkým přízvukem, takže se španělsky musela naučit teprve před chvílí. Wergenům trvalo asi den, než ovládali jazyk plynule. „Můj bratr a já jsme si říkali… Co to děláš?“
Tlustý wergenský chlapec s šedými šupinami a kulatýma očima vykukoval zpoza červeného balvanu vzdáleného asi padesát stop.
„Proč se schovává?“
„Nelíbí se mu pocit, který v něm lidé budí.“
„Opravdu? O něčem takovém jsem ještě neslyšela.“
„Cítí se kvůli tobě příliš dobře.“
Cara pokrčila rameny. Samozřejmě, že se chlapec cítí v přítomnosti lidí dobře. Je to Wergen. Pobavilo ji, že dívka má na ploché hlavě nataženou červenou přiléhavou koupací čepici. Všichni Wergenové, které dosud viděla, nosili věnčité klobouky ze zeleného listí. „Stavím hrad z písku.“
„Co je to hrad?“ zeptala se Beatrix.
Cara se zahihňala. „Dům, kde bydlí král.“
Wergenka se na ni dívala a neodpověděla. Cara přemítala, jestli mimozemská dívenka ví, co je to král.
„Mohu ti pomoci?“ zeptala se Beatrix.
Každý Wergen, kterého kdy Cara potkala, kladl jejím rodičům tutéž otázku: „Mohu pomoci? Mohu pomoci?“ Její matka i otec tu větu srdečně nesnášeli. Ale tentokrát ji nějaký Wergen poprvé položil jí a Cara si kvůli tomu připadala dospěle a důležitě. Její rodiče obvykle stroze odpověděli „ne“ a mimozemšťané popošli stranou se svěšenými hlavami a pokleslými rameny. Ale Cara nechtěla mimozemskou dívku zarmoutit. „Ano, můžeš.“ Ukázala Beatrix, jak pěchovat sediment a tvarovat věže hradu, který stavěla. Když to Caru za chvíli přestalo bavit, řekla: „Znám ještě větší zábavu. Půjdeme si zaplavat a budeme chytat pufíky!“
„Co to je?“
Cara jí ukázala levé předloktí plné chlupatých náramků. „Jsou krásní, že? Už mám všechny barvy kromě purpurové.
Najít purpurové pufíky je nejtěžší.“ Přešla k okraji jezera.
Beatrix vstala a rozhlédla se po hustých oranžových, zvolna šplouchajících vodách. „Já… nejdu. Totiž…“ Mlčky hleděla.
„Pojď za mnou,“ řekla Cara.
Kolem nohou Beatrix se seběhlo šest robotů. Byli velcí jako kočka, ale jak se krčili na tenkých zadních nohách, Caře připadalo, že vyhlížejí spíš jako kudlanky. Tři z nich se postavili před wergenskou dívenku, zahradili jí cestu a na koncích jejich šesti končetin zasvítila červená světla. Beatrix tleskla, roboti odcupitali stranou a umožnili jí projít.
Když se brodily do jezera, Beatrix si stáhla roucho a hodila je k robotům. Cara nevěděla, co vlastně očekávala, že pod mimozemským oblečením uvidí, ale wergenská dívka tam jednoduše stála nahá a beze studu. Měla hladkou bílou kůži posetou stříbrnými šupinami, jež se třpytily, jakmile zachytily světlo pod určitým úhlem. Cara zvažovala, jestli si také nemá svléknout plavky, ale potom si vzpomněla na wergenského chlapce, který je špehoval zpoza balvanu.
Do vody se ponořily společně a jejich modrá tělová pole v červeném šeru jezera jasně svítila. Tato kapalina je nadnášela méně než voda a její narudlá barva ztěžovala vidění. Cara se propracovávala hlouběji, natahovala naslepo ruce a doufala, že sevře některého z chlupatých pufíků, jimiž se jezero hemžilo.
Zaslechla tlumený výkřik.
Sotva rozeznávala modré tělové pole wergenské dívky hluboko pod sebou. Beatrix mávala rukama nad hlavou a klesala stále hlouběji. Cara se k ní vrhla, ovinula ruku kolem pasu Wergenky a prudce vykopávala, dokud se nevynořily na hladinu. „Nezmítej se!“ oddechovala Cara. „Nezmítej se!“ Zavolala o pomoc, ale nikdo na břehu ji podle všeho neslyšel. „Nic ti není. Držím tě.“
Po několika vteřinách paniky se jí Beatrix v rukou uvolnila a obě se doplácaly zpátky ke břehu. Cařiny výkřiky vyburcovaly mediboty a ti se okamžitě rozběhli Beatrix po obličeji a hrudníku. Cařini rodiče a jejich wergenský patron přiběhli, zůstali stát a přihlíželi, dokud mediboti nezablikali žlutě na znamení, že Beatrix nepřišla k žádné úhoně.
Dospělý Wergen, o němž byla Cara přesvědčena, že je to otec Beatrix, řekl: „Musíš být opatrnější,“ a vzápětí se zase začal věnovat Cařiným rodičům. „Určitě vám nemohu s něčím pomoci?“ vyptával se jich. „Třeba s vnitřní výzdobou vašeho obydlí?“ Její rodiče se beze slova otočili a odešli a Wergen jim byl těsně v patách.
Když dospělí odešli, Cara několik minut mlčky seděla vedle Beatrix a ryla prsty u nohou do mazlavého sedimentu. Po wergenském chlapci už nebylo ani památky. Nepřiblížil se, ani když mediboti prohlíželi jeho sestru.
Cara konečně prolomila mlčení. „Nemůžeme se utopit, to víš, ne?“ ukázala na modrý nádech, který jim pokrýval těla.
Beatrix ještě chvíli mlčela a hleděla na růžové vody. „Proč jsi mě tam tedy prostě nenechala?“
„Nepoplavu přece zpátky na břeh, když jsi tam dole byla úplně sama a vyděšená.“
Na to se wergenská dívenka obrátila čelem ke Caře. Naklonila hlavu doleva a vřele se usmála.
„Ty neumíš plavat?“ zeptala se Cara.
Beatrix zavrtěla hlavou.
„Tak proč jsi tam tedy šla se mnou?“
„Říkala jsi, že je to zábava,“ odpověděla Beatrix. „A… chtěla jsem ti udělat radost.“
„Aha.“
Vítr neustále vanul a ani jedna z nich dlouho nepromluvila.
„Můžeš mi ukázat ruku?“ požádala Cara. Stáhla si z levého předloktí červeného pufíka a ovinula jej Wergence kolem zápěstí. „Tumáš. Ten je pro tebe. Jako dárek.“
Wergenské dívence se rozzářily oči. „To lechtá,“ řekla.
„Pufíci se občas trochu nadýmají a smršťují, když jsou čerstvě vytažení z jezera.“
„Ne,“ řekla Beatrix. „Myslela jsem tvoji ruku. Když ses mě dotkla.“
Když se Cara toho večera uvelebila v posteli, nedokázala pustit z hlavy slova té wergenské dívky; wergenské dívky, jež se tolik chtěla stát její kamarádkou, že by riskovala vlastní život, aby Caře udělala radost.
[Zašifrováno] Lékařský deník, zápis č. 223, doktor Juan Carlos Barbarón: Wergenský hlavový výrůstek, neboli „úvaz“, jak je nazýván v běžném hovoru, má svůj původ v bázi sekundární páteře. Jak subjekt dospívá, hlavový výrůstek se prodlužuje podél sekundární i terciární páteře a posléze se svinuje v otevřené dutině lebeční. (Poznámka: Wergenská fyziologie nemá žádnou analogii k lidskému mozku. Veškerá neurální aktivita se soustředí v uzlinách obrůstajících horní i dolní čelistní kost. Viz Lékařský deník, záznam č. 124.)
Každý den po virtuální škole se Cara scházela s Beatrix u jezera. Brodily se jím až po pás a vyskakovaly v souhře s pomalými, táhlými vlnami. Na Titanu nikdy nepřestával foukat vítr. Po tom, co se v jezeře přihodilo, otec Beatrix naprogramoval roboty tak, aby vždycky plavali s nimi a zajišťovali jim bezpečí. Jako všichni Wergenové měla Beatrix jenom jednoho rodiče, ale Caře připadal příšerně odtažitý. Většinu času trávil s lidmi místo s Beatrix nebo jejím bratrem.
Časem se Beatrix přestala vody bát a Cara ji naučila plavat a lovit pufíky. Beatrix netrvalo dlouho, než se do toho vpravila. Dokonce se v lovu pufíků tak zdokonalila, že ona a Cara často opouštěly jezero s rukama i nohama obalenýma chlupatými tvory. Když spolu neplavaly, trávily hodiny tvarováním složitých hradů a vesmírných lodí z mazlavého oranžového písku. Anebo se Beatrix pokoušela naučit Caru zpívat po wergensku, což Caře vzhledem k cvrlikavým a bručivým zvukům, které Beatrix dokázala vyloudit z hrdla, připadalo náročné.
Dokonce i v období dešťů, kdy byly vlny příliš prudké, než aby se v nich dalo plavat, si spolu s Beatrix hrály venku s virtuální realitou. A jak se osídlení u Ontario Lacus rozšiřovalo, chodilo na břeh stále víc lidských dětí.
Cara upozorňovala na lidské chlapce, které považovala za nejhezčí, a na to, co se jí na nich nejvíc líbilo: pyšné vykračování, široká ramena nebo úsměv s dolíčky. Beatrix to připadalo úžasné – jako všechno kolem lidí. Zmiňovala se o tom, jak jí ostatní děti připadají krásné – chlapci i děvčata – a ožívala, kdykoliv se shlukli k sobě a vyprávěli si o svých tajemstvích. Jak spolu trávily stále víc času, přistihla se Cara, že zapomíná na to, že Beatrix je Wergenka – kromě těch příležitostí, kdy na Caru upřeně zírala a mluvila o jasných duhových aurách, které viděla kolem všech lidí, o tom, jak se jí horní srdce rozechvívá při pouhém pohledu na ně, o tom, jak všechen svůj bdělý čas přemýšlí, jakou by jim udělala radost. Caře se to nelíbilo.
Připadala si pak méně výjimečná.
„A co wergenští chlapci?“ zeptala se Cara jednoho dne, když šlapaly vodu daleko od břehu. „Kteří se ti líbí?“
Na Titanu žilo málo Wergenů, protože smlouva mezi oběma rasami jejich počet omezovala. Ale wergenské děti se příležitostně shromažďovaly na břehu, aby lidi pozorovaly.
„U nás je to jiné, Caro,“ řekla Beatrix. „My o tom takhle nepřemýšlíme.“
„No, a jak o tom tedy přemýšlíte?“
Zalévaly je vlny, na nichž se v jezeře houpaly.
„Já to neumím vysvětlit…“
„Zkus to.“
„Nemám v nich stejný druh zalíbení jako ty v lidských chlapcích. Aspoň zatím ne. Ale až dosáhnu určitého věku, moje tělo se změní…“
„Změní?“ pobídla ji Cara.
Beatrix váhala, jako by nemohla najít ta správná slova. „Je to jako mít měsíčky?“ zeptala se Cara. Sama už Beatrix dopodrobna vysvětlila menstruaci, dělání dětí a všechny další stránky lidského rozmnožování a té to samozřejmě připadalo zcela úchvatné. Bylo vůbec na lidech něco, co ji neokouzlovalo?
„Ne. Moje hlavová dutina se zvětší. A uvolní se můj úvaz. Spojí se s úvazem mého dokonalého genetického protějšku. A potom budeme svázaní.“
Cara hleděla na červenou plaveckou čepici na ploché hlavě Beatrix.
„Po několika rocích svázání se úvaz smrští a svázaný pár…“ Beatrix se rozhlédla, aby se ujistila, že okolo nich plavou jenom roboti. „Staneme se jedním,“ zašeptala. „Naše těla… splynou.“
„Myslíš tím, že máte sex?“
„Ne jako vy lidé, Caro. Skutečný sex. To splynutí je… trvalé.“
„Jak to myslíš „trvalé“? Jak je to možné?“
„Pasivní partner je vstřebán, včleněn. A dominantní partner otěhotní snůškou dětí.“
Cara na ni zděšeně zírala. „Takže… když budeš mít děťátko, umřeš?“
„To záleží na tom, jestli jsou moje geny pasivní nebo dominantní. Ale já na to nemyslím jako na umírání. Je to ta nejlepší část života, Caro. Nemohu se dočkat, až budu svázaná.“
„No dobře,“ hlesla Cara a snažila se na to nemyslet. Rozhodla se změnit téma. „Jaký je váš domovský svět, Beo?“
„Nikdy jsem tam nebyla, ale slyšela jsem, že bílé nebe a pouště plné černého písku jsou tak krásné, že pouhý pohled dokáže dospělého Wergena pohnout k pláči.“
„Kéž bych ji mohla vidět,“ přála si Cara. „Kéž bych mohla cestovat na všechny ty úžasné planety naší Galaxie.“ Víc než co jiného toužila stát se průzkumnicí jako její rodiče, pracovat v tandemu s Wergeny na kolonizaci vesmíru. Tolik dalších světů se jim otevřelo díky wergenské technice polí. Kolonizace už probíhala i na Tritonu a Enceladu, stejně jako na neuvěřitelných cizích světech vzdálených stovky světelných let, jako třeba Langalana a Verdantium.
Šplouchla přes ně vlna.
„Čím chceš být, až vyrosteš, Beo?“
Beatrix se zahleděla do oranžové oblohy. „Ještě jsem o tom nepřemýšlela, ale bylo by nádherné stát se průzkumnicí, Caro.“ Naklonila tím důvěrně známým způsobem hlavu doleva a s vřelým úsměvem přikývla. „Zejména kdybych mohla zkoumat vesmír s tebou.“
„Beatrix!“ zakřičel hlas z břehu. Volal ji její bratr Ambus, aby se vrátila do jejich stavení, jak to dělával vždycky před soumrakem. Cara věděla, že až doplavou ke břehu, bude už pryč. Ještě nikdy Beatrixinina bratra neviděla zblízka.
„Dáme si závod!“ prohlásila Cara. Pustila se do zuřivých temp a nechala Beatrix za sebou.
Chviličku nato se kolem ní přehnala Beatrix, poháněná roboty, široký úsměv na tváři.
[Zašifrováno] Lékařský deník, zápis č. 224, doktor Juan Carlos Barbarón: Smrštitelná pochva poskytuje úvazu vynořujícímu se lebečním kanálem výraznou pružnost. Výrůstek je protkán tisíci mikroskopických nervových vláken a receptorových jamek. Svalová vřetena umožňují úvazu rozvinutí a vlnivý pohyb k wergenskému partnerovi. Když oba úvazy přijdou do kontaktu, vlákna se zavrtají do receptorů Wergena s pasivním genotypem. To představuje začátek makromeiózy.
Jednoho dne se Cara domluvila s Beatrix, že se sejdou u jezera, ale o míli severněji, kde pobřeží posévalo méně ledových balvanů a povrch vrásnily desetistopé oranžové duny. Říkalo se, že pufíci jsou v této oblasti ještě hojnější.
Když Cara přicházela na místo, zaslechla, jak ji někdo volá jménem zpoza červené duny. Ten hlas okamžitě poznala. „Ambusi?“
„Zůstaň, kde jsi, abych tě neviděl.“
„Co to…?“
„A nemluv! Máš příliš… sladký hlas. Nechci mu podlehnout. Jako moje sestra. A můj otec. Jenom poslouchej. Jestli si mé sestry vážíš, budeš se od ní držet dál.“
Cara potlačovala touhu odpovědět mu.
„Ona nemá vůli ti vzdorovat. Jak si může vybrat vlastní cestu, když jsi nablízku? Jak může být sama sebou? Jestli se opravdu považuješ za její přítelkyni, nech ji prostě být!“ Cara už nevydržela být zticha. „Bea si může sama vybírat přátele. Proč bys měl rozhodovat za ni?“ Vyškrábala se na dunu, aby se Ambusovi postavila tváří v tvář, ale když se dostala na vrcholek, už tam nebyl. Jeho stopy se vinuly mezi písečné návěje na obzoru a ztrácely se v dálce.
[Zašifrováno] Poznámka pro budoucí výzkum: Evoluční účel pohlaví u Wergenů zůstává záhadou, protože se zdá, že v jejich rozmnožovacím procesu nehraje žádnou roli. Nejrozšířenější teorie tvrdí, že rozmanitý genofond vyústil do značně odlišných tělesných znaků Wergenů a že pouze lidské vnímání přisuzuje těmto rysům to, co považujeme za pohlaví.
Cara se vezla diskovitým jezdítkem, jež se řítilo tři stopy nad zemí, a pevně se držela madel. Domluvila se s Beatrix na setkání v oblasti Aaru na vyhlídce na úpatí Tortola Facula, aktivního kryovulkánu mimo ochranné silové pole kolonie. Normálně by Beatrix navštívila v jejím stavení, ale nechtěla narazit na Ambuse. Ten si i po těch všech letech dával záležet na tom, aby se vyhýbal kontaktu s lidmi. Beatrix vysvětlovala, že Ambus věří, že mu zamlžují mysl a zkreslují jeho vnímání reality. Dokonce zašel tak daleko, že nosil speciální ucpávky do uší a brýle, o nichž věřil, že ho ochrání.
Když Cara dorazila na místo, zjistila, že Beatrix na ni už čeká na lavičce na vyhlídce a uchváceně hledí na několik lodí, které právě přistály. Kolonisté stáli nedaleko žlutých čar, které vyznačovaly obvod silového pole, a sledovali sopku chrlící chocholy materiálů bohatých na uhlovodíky míle vysoko do atmosféry. Ty později naprší na povrch v podobě kapalného metanu a napojí tisíce jezer a jejich přítoků v oblasti.
Beatrix se přiblížila, když ji viděla vystupovat z jezdítka. „Nechala sis rozpuštěné vlasy! Vypadáš krásnější než kdy jindy, Caro.“
„Ale no tak. Vsadím se, že to říkáš všem lidem.“ Odmlčela se. „Ne, opravdu.“
Zasmály se a objaly se.
„Jsem tak ráda, žes navrhla naše setkání,“ řekla Beatrix. „Už to bylo příliš dlouho.“
Přestože spolu mluvily každých několik dní, osobně se neviděly už několik týdnů. Od doby, kdy Cara odmaturovala a její rodiče byli přeloženi do kolonie Axelis na Titanu, pracovala – díky určitým nitkám, za které její rodiče před odjezdem tahali – u kolonizační agentury a účastnila se plánování další velké lidsko-wergenské expedice. Cílovým světem byla bludná planeta, jež unikla z dráhy kolem hvězdy 55 Cancri a nyní volně plula vesmírem.
„Co jsi mi chtěla povědět, Caro?“ zeptala se Beatrix. „Znělo to důležitě.“
„Myslím, že jsem zamilovaná, Beo.“
Beatrix se na místě zastavila. „Ó.“
„Jmenuje se Juan Carlos. Zatím jsme si jenom několikrát vyšli, ale asi to mezi námi okamžitě zajiskřilo, jestli víš, co tím myslím.“
„Ano, ano, vím.“
Cara zaváhala, jestli Beatrix nežertuje, a po chvilce pokračovala: „Je to doktor, který pracuje v biotechnickém oddělení kolonizační agentury. Má pověst dosti neústupného člověka, nesmlouvavého k chybám – ale ke mně se chová jinak. Přede mnou je to jenom velký trumbera.“
Popsala jeho husté obočí a dozadu sčesané černé vlasy, štíhlou svalnatou postavu a vyprávěla Beatrix o všem, co mají společného, o jejich třech schůzkách – včetně toho, jak se líbali v prázdné kanceláři na kolonizační agentuře, dokud je nevyrušili strážní roboti.
Cara a Beatrix kráčely zavěšené do sebe podél okraje velké soutěsky nad řekou. Jižní Titan oplýval horskými hřebeny, roklemi a propastmi plnými kapalného etanu a metanu. Cara si všimla, že po zmínce o Juanu Carlosovi zůstává Beatrix dlouho zamlklá. Občas zapomínala, že Beatrix je Wergenka, že si jako všichni Wergenové nemůže pomoci, aby ji nemilovala, a proto možná na její nový vztah žárlí. Možná byla chyba svěřovat se jí, ale Bea je přece její nejstarší a nejmilejší přítelkyně.
Rozhodla se změnit téma. „Jak se má Ambus?“
Beatrix se zastavila. Pustila Cařinu ruku a nervózně si začala hladit ramena.
„Copak je?“ vyptávala se Cara.
Beatrix se otočila a znovu vykročila.
„Pověz mi to. Co se děje?“
Beatrix se zastavila na okraji srázu. „Víš, jak se Ambus odjakživa staví k lidem.“
Cara přikývla. „Ano, chce se lidem vyhnout – a proto pochopitelně žije v lidské kolonii na Titanu.“
„To není fér, Caro. Přivezli ho sem jako dítě. Neměl na tu věc žádný vliv. A teď se blíží dospělosti… Bojím se o něj. Našel jiné se stejným přesvědčením, že společný průzkum s lidmi je velký omyl.“
„Opravdu?“ Caře připadal Ambus vždycky výstřední, ale v podstatě neškodný. „Nu, asi nehrozí, že by Wergenové někdy ublížili lidem.“
Beatrix se podívala stranou.
„Beo?“
„Nedávno vyvinuli na jiném světě drogu, Caro. Tlumidlo, které zkresluje způsob, jakým Wergenové vnímají lidi. Je to hrozné. Tlumí naši přirozenou lásku k lidem.“
„A Ambus ji užívá?“
„Působí jenom dočasně – jenom několik minut. On v tom vidí způsob, jak svou mysl ‚osvobodit‘. Nesmíš nic prozradit, Caro. Nemáš představu, jaké následky by to mělo, kdyby se o tom někdo dověděl. Tohle je těžký zločin.“
„Ví o tom váš otec?“
„Otec odjel před několika týdny, aby zahájil práce na novém projektu výstavby dalšího města v Xanadu v rovníkové oblasti Titanu,“ odpověděla Beatrix. „Možná se tam vydám za ním. Daleko od všeho.“
„Opravdu to chceš?“
Po dlouhé odmlce Beatrix řekla: „Teď, když jsi někoho potkala… nejsem si jistá, jestli zůstalo něco i pro mne.“
„Beo, nechci, aby sis lámala hlavu s Juanem Carlosem. Ten s naším vztahem nemá nic společného. Vždycky jsme byly kamarádky a zůstaneme kamarádkami i do budoucna. To nemůže žádný muž změnit.“
Beatrix se rozzářila. Obě pokračovaly v cestě po kraji soutěsky a hluboko pod nimi vířila etanová řeka.
[Zašifrováno] Lékařský deník, zápis č. 225, doktor Juan Carlos Barbarón: Absorpce: Prvním krokem makromeiózy je proniknutí vláken výrůstku do specifických pseudo-proteinových receptorů úvazu pasivního Wergena. Enzymy rychle rozpustí bazální ploténku a úvazy srostou v jeden, přičemž se spustí významné změny v chemii organismů mimozemšťanů. (Viz zápis č. 6.)
Cara sklonila hlavu a prodírala se růžovou sněhovou vánicí. Boty se jí bořily do čvachtavé závěje, když se doplahočila za zatáčku a objevilo se před ní Beatrixino stavení. Příbytek připomínající krb vypadal jako horní polovina kovového vejce se dvěma klenutými otvory na protilehlých stranách. Wergenové měli o vchodech a východech velmi vyhraněnou představu.
Juan Carlos, její nastávající, chtěl, aby s ním ten den navštívila jeho rodiče, ale Caře dělalo stále větší starosti, že už déle než týden neslyšela o Beatrix ani slovo. To se jí nepodobalo. Obvykle naopak Cara mívala problém přesvědčit Beatrix, aby nevolala příliš často – na to si Juan Carlos trpce stěžoval. Cara mu snad tisíckrát vysvětlovala, že si Beatrix nemůže pomoci. Je to konec konců Wergenka. Ale Juan Carlos o tom nechtěl nic slyšet.
Cara vešla pod oblouk a podupáváním setřásla sníh z bot. Její modře pableskující tělové pole se automaticky vypnulo.
Pod nohama se jí na uvítanou zahemžili roboti. Rozvázali jí boty a na podlahové desky se vzorem šupin před ni položili trepky.
Tohle bylo poprvé, kam až jí paměť sahala, kdy na ni při návštěvě Beatrix nečekala už před vchodem. Mohla by kamarádka žárlit? Že by proto přestala volat? Když spolu mluvily naposledy, Cara jí řekla, že ji Juan Carlos konečně požádal o ruku a že nabídku přijala. Po jistém zmatení ohledně faktu, jak se zasnoubení liší od randění nebo od manželství, se Beatrix zeptala, jestli to stále znamená, že by se jednoho dne mohly připojit k nějaké lidsko-wergenské expedici a vydat se společně kolonizovat některý cizí svět. Cara ji ujistila, že ona a Juan Carlos mají u kolonizační agentury slibné kariéry a že oba mají našlápnuto k tomu, aby se připojili ke kolonizačnímu úsilí.
Beatrix se vynořila z ohňové místnosti uprostřed příbytku a Cara ucouvla.
Za všechny ty roky, co ji znala, Cara nikdy neviděla Beatrix bez nějaké pokrývky hlavy. Obvykle na sobě měla coronatis, jakýsi listěný klobouk, který nosili všichni Wergenové. Ale dnes bylo její temeno odkryté. Z hlavy jí visela gumově pružná šňůra a vinula se po podlaze do jiné místnosti.
„Caro!“ oslovila ji Beatrix s úsměvem. „Promiň, že jsem ti neodpovídala na zprávy. To jenom… posledních několik týdnů pro mne bylo velmi osobní období.“
Cara ukázala na úvaz. „Ty… ty jsi…“
„Ano, přišel můj čas.“ V rozpacích sklopila pohled k podlaze.
„Proč jsi mi o tom neřekla, Beo?“
Ta si nervózně hladila ramena a neříkala nic.
Cara věděla, že Wergenové jsou ve věci svého reprodukčního cyklu úzkostlivě tajnůstkářští, ale Bea je přece její nejlepší kamarádka. Ranilo ji, že se jí Beatrix nesvěřila. A potom si vzpomněla, co jí Beatrix celé ty roky vykládala o vstřebání jednoho Wergena druhým na základě jejich genetických vlastností, o včlenění.
„Beo, řekni mi, že jsi geneticky dominantní. Prosím!“
Beatrix si dál mnula ramena.
O chvilku později vešel do místnosti Wergen na druhém konci úvazu. Byl menší než Beatrix, se šedě skvrnitými šupinami, jež zakrýval tmavomodrým rouchem.
Ambus.
Cara zalapala po dechu. „Ale…“
„Je mi potěšením konečně tě vidět zblízka,“ řekl.
Ale v jeho hlase neznělo žádné potěšení, žádná wergenská úslužnost. Jenom nepřátelský podtón.
Cara se s vytřeštěnýma očima obrátila k Beatrix. „Tvůj bratr?“
„Ovšem. Na Titanu je nás velmi málo. A jsme geneticky slučitelní. Můžeme se v téhle generaci bezpečně křížit.“
„Nedlužíš jí žádné vysvětlení, Beatrix,“ reagoval Ambus. „Omlouvám se za jeho tón, Caro,“ řekla Beatrix. „Když viděl, že se blížíš k našemu stavení, vzal si dávku tlumidla. Za několik minut bude zase sám sebou.“
„Jaký je to pocit, do takové míry vládnout životem jiné osoby?“ zeptal se Ambus Cary. „Uvědomuješ si, jak nespravedlivě se k ní chováš? Že je tvou věrnou otrokyní, protože nemá na vybranou?“
„Není mou otrokyní!“ namítla Cara.
„Tvůj a můj lid jsou ve válce. Ve skryté válce. Všichni jsme vojáci v té velké bitvě a ani o tom nevíme.“
„Beo,“ řekla Cara, „chtěla jsem se jenom přesvědčit, jestli jsi v pořádku. Opravdu se musím vrátit k Juanu Carlosovi.“
„Copak, odcházíš, než se ti pokloníme a umyjeme ti nohy?“ zajímal se s posměchem Ambus.
Cara se obula a vyšla zpod oblouku ven. Její tělové pole se tím znovu zapnulo.
„Caro, promiň,“ ozvala se Beatrix. „Neodcházej!“
„Podívej se, já nemohu… nemohu tohle snést. Nemohu uvěřit, že jsi s ním.“ Pohled na úvaz ji odpuzoval.
„Caro!“ volala za ní Beatrix. Ale Cara rázovala sněhovými poryvy pryč, aniž se ohlédla.
[Zašifrováno] Lékařský deník, zápis č. 226, doktor Juan Carlos Barbarón: Kontrakce úvazu může začít už šest měsíců (pozemských) po adsorpci a zrychlovat se, čímž se k sobě pasivní a dominantní člen páru stále těsněji přibližují. Tím se spouští rozrůstání nervových vláken v kožních šupinách dominantního Wergena v očekávání konečných fází tělní meiózy, tj. vstřebání.
Cara proplouvala hustými kapalnými uhlovodíky se zavřenýma očima. Měla pocit, jako by nechala přítomnost za sebou, jako by odcestovala časem nazpátek do doby, kdy jí bylo deset a lovila pufíky vůbec poprvé. Vynořila se nad hladinu a zaklonila hlavu.
Beatrix seděla na břehu, objímala si kolena a pozorovala ji. Tvrdila, že by navzdory svému svázání mohla plavat, ale že raději nebude, protože Ambus nemá jezero příliš v lásce. Ten seděl asi pětadvacet stop nalevo od ní, držel v ruce jejich smotaný úvaz a prohlížel si robota. Při délce a pružnosti svého úvazu se od sebe mohli vzdálit až na padesát stop, ale pokud šlo o Caru, nemohl Ambus být nikdy dost daleko.
Za celé ty roky, co Beatrix znala, jí kamarádka nikdy nepřipadala tak cizí jako v tu chvíli, s tou tělově zbarvenou šňůrou, jež jí vyrůstala z hlavy a vinula se po břehu k Ambusovi. Chudák Bea. Kolik času jí zbývá?
Cara se znovu ponořila a mžourala přirozeným zákalem metanu. Něco upoutalo její pozornost. U nohou jí pulsoval kruhový tvar. Sáhla dolů, prostrčila kruhem ruku a tvor se jí instinktivně sevřel kolem zápěstí.
Cara se vynořila z vazkého metanu, zvedla pěst do vzduchu a předvedla svůj nález Beatrix. Zářivě purpurový pufík. Beatrix zatleskala a vykřikla: „Výborně, Caro! Výborně!“ Kolikrát se už společně potápěly za pufíky a pátraly po nepolapitelném purpurovém, trofeji nejvzácnější? Cara si ani neuměla představit, že by se téhle zábavě věnovala sama, bez nejlepší kamarádky po boku.
Doplavala zpátky na břeh.
Ambus se odsunul tak daleko, jak mu to jen úvaz dovoloval, a posadil se na odvrácené straně duny zády k nim.
„Caro, ten je krásný,“ pravila uznale Beatrix a hladila pufíka prstem.
Cara šťastně vzdychla. „Po všech těch letech jsem si už začínala myslet, že ti purpuroví jsou jenom mýtus.“
„Budeš se potápět pro další?“
„Ne. Musím s Juanem Carlosem na oběd.“
„Nechoď.“ Beatrix se v obličeji rozlil výraz zklamání. „Caro, nevykládej si to špatně, ale… mně se podle toho, co mi o něm vyprávíš, se mi nelíbí.“
Cara pozvedla obočí. Beatrix nebylo podobné, aby o člověku vyslovovala záporný názor – natožpak aby svůj nesouhlas vyjadřovala tak otevřeně. Když se její názor lišil od Cařina, normálně s odpovědí váhala, nebo při odpovědi otočila hlavu a dívala se jinam. Když ji něco dojalo, nakláněla hlavu ke straně a přikyvovala. Cara se už naučila vnímat řeč jejího těla.
„Vždyť Juana Carlose ani neznáš,“ bránila svého snoubence Cara.
„Proč někdy nepřijde s tebou?“
„Má moc práce.“ Cara by nikdy nedokázala říci Beatrix pravdu. Přes své mnohé přednosti – úžasný vzhled, bystrý rozum, analytické uvažování, lásku k ní – špatně snášel Wergeny. Dával si záležet, aby v jejich společnosti trávil co nejméně času. „Jsou to lísaví pejsci, Caro,“ řekl jí toho dne ráno, když se ji pokoušel přesvědčit, aby Beatrix nenavštěvovala. „Tebe to neuráží? Že se tak inteligentní bytosti mohou chovat tak nejapně a podlézavě? Jsou jako zamilovaní školáci…“
Ano, to se nedalo popřít. Ale nikdy se nesetkal s Beatrix a jejich přátelství bylo něco víc než jenom druhový pud. Cara tomu pevně věřila. A ona rozhodně neměla žádný biochemický důvod pro náklonnost, kterou k Beatrix cítila. „Když je to tak urážlivé,“ odpověděla, „pak bychom snad neměli přebírat jejich techniku, hmm?“ Udělala na něj obličej a políbila ho na tvář. „Já vím, že nechceš, abych jela pryč, ale opravdu musím navštívit Beu u jezera.“ Námitky Juana Carlose ji posledních několik týdnů od kontaktu s Beatrix odrazovaly. „Naposledy jsme se nerozešly v nejlepším a já bych to tak nerada nechávala. Uvidíme se u oběda, ano?“
Nyní, když se Cara utírala, všimla si tvaru, který Beatrix uplácala z písku. Nebyla to kosmická loď, ale známý oválný obrys wergenského stavení. „Promluvíš si se svým otcem o účasti na některé z nejbližších expedicí?“ zeptala se Cara. „Juan Carlos a já přemýšlíme o Langalaně…“
„Ne. Myslím, že by to nebyl dobrý nápad,“ odpověděla Beatrix.
„Proč myslíš?“
„Kolonizační agentura už nepotřebuje další Wergeny. Explorata je zaplavena kvalifikovanými dobrovolníky. Ambus si myslí, že nám bude lépe, když zůstaneme tady.“
Cara nevěděla, jak na to má odpovědět. Nacpala ručník do tomy a řekla: „To mě mrzí.“
Beatrix hleděla směrem k Ambusovi. „Zjistila jsem, kde Ambus schovává tlumidlo, Caro. A vyhodila jsem je. Proto si udržuje odstup. Ví, že kdyby s tebou promluvil, kdyby tě viděl zblízka, choval by k tobě stejné pocity, jaké k tobě chovám já.“
„Beo… až budeš včleněná…“
„Uvidíš, že ty a Ambus budete dobří přátelé. Já to vím.“
Caře se zalily oči slzami. Přikývla. „Ano, samozřejmě.“ Ale řekla to jenom kvůli Beatrix. Věděla, že Ambus chce vzdorovat pádu pod vliv kouzla lidí a že ona bude jeho přání respektovat a držet se od něj dál. Nebylo by vůči němu spravedlivé, kdyby to neudělala. Jenže nakolik spravedlivá byla celé ty roky k Beatrix?
Beatrix se zachvěly rty. Natáhla ruku a uchopila Caru za zápěstí. „Slib mi, že zůstaneme kamarádky navždy.“
„Beo…“
„Slibuješ?“
„Kamarádky navždy, Beo,“ souhlasila Cara. Zaváhala. „Stále… je ti příjemné držet mě za ruku?“
„Víc, než si umíš představit.“
Možná Cara celé ty roky obelhávala sama sebe. Možná ta věrná nepodmíněná láska ze strany Beatrix byla jenom důsledek biochemické reakce. Možná nebyla vůči Beatrix spravedlivá, jak tvrdil Ambus.
„Musím jít,“ loučila se Cara.
„Už?“
„Obávám se, že ano,“ odpověděla. „Nechci se s Juanem Carlosem znovu pohádat.“ Ušla několik kroků od Wergenů, pak se otočila a rozběhla se k Beatrix. Beze slova kamarádce navlékla na zápěstí purpurového pufíka.
[Zašifrováno] Lékařský deník, zápis č. 227, doktor Juan Carlos Barbarón: Vstřebání. Jak hlavový výrůstek pokračuje ve své neúprosné kontrakci, následuje kontakt pokožek a nervová vlákna proniknou do jamkových receptorů v šupinách po těle pasivního Wergena To při splývání partnerů způsobuje rychlé rozrušování buněčných stěn a makromitózu. Genetický materiál, především nukleové kyseliny, proudí z dominantního do pasivního Wergena a výsledkem je vnitřní oplodnění zádového váčku. Šupiny kolem hřbetní páteře zduří v několik bulek – plodů, jež se vyvíjejí vně Wergenova těla, přirostlé k jeho zádům. (Viz související zápis č. 195 o vícečetných wergenských vrzích a jejich zranitelnosti vůči dopaminovým neurotransmiterům jakožto protilátkám proti tlumivým drogám.)
Cara a Juan Carlos vešli pod oblouk „krbu“ a roboti odpelášili do zadních místností, aby upozornili Beatrix a Ambuse na jejich příchod.
„Pět minut,“ upozornil Juan Carlos. „Ani o minutu déle.“ Dovolil jí sem přijít jenom pod tou podmínkou, že ji doprovodí, aby dohlédl na to, že odejdou brzy. Prohlásil, že má obavy, aby nepotkali víc Wergenů, než je nutné, jelikož mají sklon se kolem lidí shlukovat.
„Není pro tebe bezpečné potulovat se po wergenských osadách. Jak dlouho po tom teroristickém pumovém útoku na Marsu potrvá, než udeří tady na Titanu? Možná budeme muset na biotechnice učinit nějaká obtížná rozhodnutí, ale musíme se chránit.“. Odvrátil se a poklepal si na oční víčka, aby si na sítnici promítl zpravodajský kanál. „Pět minut.“ Mrknutím se připojil. Oči mu zeskelnatěly.
Juan Carlos rád rozhodoval o všem, ale Cara věděla, že má na srdci její nejlepší zájmy. Uvažovala sice o námitkách – nepochybně přeháněl – ale nechtěla vyvolávat další hádku. Incident způsobený frakcí takzvaných „wergenských povstalců“ – což byl z jejího pohledu protimluv – jenž vyvolal jistý neklid na Marsu a v dalších sesterských koloniích, média nezřízeně nafoukla.
Chvilku nato vešli do místnosti Beatrix a Ambus. Nebyli od sebe vzdáleni víc než šest palců. Jejich úvaz ztratil pružnost a Beatrix měla hlavu nakloněnou na stranu. Její levá noha už zmizela v Ambusově pravé, takže kráčeli nemotorně, potáceli se jako třínohé monstrum. Za několik měsíců bude Beatrix, její kamarádka, navždy pryč, vstřebaná do Ambusova těla a rozložená na chemické sloučeniny, které ho oplodní.
Beatrix měla v obličeji skelný výraz, nepřítomný pohled, ale když zahlédla Caru, tvář se jí rozjasnila.
„Caro?“ hlesla. Ale potom ta jiskra poznání uhasla.
Cara vstala, aby ji k sobě přivinula, ale nemohla to udělat jinak, než že současně objala Ambuse.
„Děkujeme ti za návštěvu,“ pokývl Ambus.
Juan Carlos se mrknutím odpojil od vysílání. Když je zdravil, měl zvláštní výraz, který Cara nedokázala zcela identifikovat. Odpor? Fascinace?
Beatrix a Ambus se přesunuli k sedátku, ale vzhledem ke svému tělesnému stavu se nemohli posadit.
„Je od tebe milé, že jsi přišla,“ poděkoval Ambus. „Vím, jak tě Bea toužila vidět.“ Podle toho, jak se usmíval a skláněl hlavu, zjevně neměl v těle žádné tlumidlo.
„Ach, Beatrix,“ vyhrkla Cara. „Beo…“
„Ne, to je v pořádku, to je v pořádku,“ uklidňoval ji Ambus. „Jak ses měla? Jak se mají tvoji rodiče?“
Pověděla jim o smrti své matky, o účasti svého otce v expedici na Langalanu. A jak si povídali, všimla si Cara, že mluví jenom Ambus. Zadívala se přímo do očí Beatrix a snažila se mluvit jenom k ní: „Vzpomínáš na doby, kdy jsme se potápěly v Ontario Lacus? Byly jsme pokryté pufíky prakticky od hlavy k patě.“
Beatrix přelétl po tváří krátký úsměv. Potom se vrátil netečný výraz.
„Ano, to jsou silné vzpomínky, Caro,“ souhlasil Ambus. „Ty si bude pamatovat až do včlenění. A po něm je dokonce možné, že i mně zůstane několik náhodných vzpomínek, zatoulaných zážitků, ale nemohu zaručit, že přežije některá konkrétní.“
Cara položila své ruce na Beatřiny. „Hej, Beo. Jsi tam?“
„Je tam,“ odpověděl Ambus. „Plně si uvědomuje všechno, co říkáš.“
„Nemůže mi odpovědět?“
„Teď za ni mluvím já.“
Cara se odmlčela.
„Nezbude z ní tedy nic?“
„Ale ano,“ odpověděl Ambus. „Její znalosti nanotechnologie, její zahradnické dovednosti, několik náhodných zkušeností. Její nejužitečnější schopnosti včlenění přežijí a stvoří mé nové já.“
„A co její sny, Ambusi?“ Caře se chvěl hlas. „Co její sny o průzkumu vesmíru?“
Chvilku mlčel. „Naučil jsem se to mít rád tady na Titanu, Caro. Nemohu říci…“
Juan Carlos po ní střelil pohledem a významně se podíval na hodinky.
„Beo, drahoušku, promiň, už musím jít,“ omlouvala se Cara a poklepala ji po ruce. „Juan Carlos teď potřebuje někam jet a já jsem slíbila, že ho doprovodím.“
„To je v pořádku,“ odpověděl Ambus. „Ale, Caro, musíš slíbit, že nás zase brzy navštívíš. Beatrix by tě ještě hrozně ráda viděla, než bude úplně včleněna.“
Beatrix měla oči stále nepřítomné a z koutku úst jí vytékala kapka čirých slin. Cara ten pohled nemohla snést. Ale nikdy neopustí kamarádku v posledních chvílích života.
„Samozřejmě se vrátím, Beo.“ Naklonila se blíž a šeptala jí do ucha: „Půjdeme znovu k jezeru a ty můžeš sedět na břehu a dívat se, jak se potápím pro pufíky pro nás obě, ano?“ Cítila, že má slzy na krajíčku, a snažila se je potlačit.
„Caro,“ ozval se Juan Carlos tiše. „Měli bychom jít.“
Zhluboka se nadechla, zamávala své přítelkyni na rozloučenou a uvažovala, kolik z ní bude ještě zbývat, až se setkají příště.
[Zašifrováno] Lékařský deník, zápise. 228, doktor Juan Carlos Barbarón: Přetnutí úvazu spárovaných Wergenů vede k okamžité ztrátě identity, následované rychlou a bolestivou smrtí.
Smog, který halil Titan, byl toho dne řidší než obvykle. Dokonce natolik, že Cara skoro rozeznávala obrys Saturnu i s jeho prstenci, zaplňující polovinu oblohy. Za celé ty roky, co žila na Titanu, to bylo poprvé, kdy viděla planetu prostým okem. Její blízkost vyvolávala slapové větry, jež vály od pólů k rovníku.
Před touto návštěvou Beatrixina stavení si připadala trapně. Uplynulo tolik času, že její přítelkyně už je jistě dávno pryč. Čert aby vzal Juana Carlose. Cara si nikdy nepromine, že mu dovolila, aby ji sem celou tu dobu nepouštěl. Dala slib a dodrží jej. Když už nic jiného, dlužila to památce Beatrix.
Když kráčela po klikaté stezce ze strmého svahu ke známému „krbu“, zpomalila. Co když včlenění ještě neproběhlo úplně? Co když budou kusy Beatrix stále viditelné? Představovala si ruku trčící Ambusovi z prsou, dvě hlavy napůl splynuté ve znetvořenou příšernost. Pohled na něco takového by nesnesla.
Ne, přece jen uplynul více než rok. Znovu přidala do kroku.
Když se ke stavení přiblížila na dvacet stop, vyběhly zpod oblouku čtyři wergenské děti a zamířily k ní. Obíhaly ji v kruhu a stále dokola opakovaly: „Dobrý den,“ a „Můžeme vám pomoci?“
Sklonila se. „Jste Beatrixiny děti?“
Jedna z rozložitějších a podsaditějších dívek odpověděla: „Jmenuji se Antillia. Náš otec je Ambus.“
„Je uvnitř?“
Děti vzrušeně přikyvovaly a držely se těsně za ní.
Když vešla pod oblouk krbu, Ambus tám stál, jako by na ni čekal celou tu dobu.
„Věděl jsem, že přijdeš,“ vítal ji. Po Ambusovi, kterého si pamatovala, po Wergenovi, který zavrhoval veškeré styky s lidmi, už nebylo ani památky. Ovinul ji rukama a ona jeho objetí opětovala. Vyhlížel jinak. Byl hubenější. A jeho šupiny pableskovaly známým stříbrem.
Zavedl ji do ohňové místnosti, kde plápolaly plameny v průhledné rouře tyčící se od podlahy ke stropu. „Máš krásné děti, Ambusi,“ řekla.
Wergenské děti se zatetelily a začaly si mezi sebou šeptat. „Potřebuji si s Carou promluvit chvíli o samotě,“ řekl jim a ony se pomalu, váhavě vytratily z místnosti. Ohlížely se cestou přes rameno, aby zachytily ještě jeden poslední pohled.
Kolem Cařiných nohou se zahemžili domácí roboti, zuli jí boty a jiní přinesli podnos s pohárem kouřící aromatické šťávy.
„Jak se má Juan Carlos?“ zeptal se, když se usadili před hučícím sloupem ohně uprostřed místnosti.
„Zrušila jsem zasnoubení.“
Ambus zalapal po dechu.
„Choval se příliš majetnicky. Dělal tajnosti se svou prací v biotechnice. Myslela jsem si, že ho změním. Ale nezměnil se.“ Odložila pohár se ciderem. „Nelíbilo se mu, když jsem navštěvovala přátele, když jsem cokoliv dělala bez něj. A já jsem se podrobovala všemu, co chtěl. Začala jsem mít pocit, že… že se dusím. Nedokázala jsem takhle dál žít, někomu se ve všem podřizovat. Nelíbilo se mi, co se z něj vyklubalo.“ Ambus nevěřícně zíral. Po dlouhém mlčení řekl: „Občas zapomínám, jak cizí ve skutečnosti jste.“
Usmála se. „Ne, tomu bys samozřejmě nerozuměl.“ Popíjeli šťávu a Ambus se celou tu dobu nakláněl kupředu, opíral se o lokty a visel na každém jejím slově; nabízel jí jídlo, ptal se jí, jestli má přiživit plameny, aby si mohla užívat tepla ohnivého sloupu.
„Určitě ti nemám něco nabídnout?“ ptal se neustále. Počáteční radost, kterou Cara měla z návratu do Beatrixina stavení, se začala vytrácet, jak Cara poslouchala nepřetržitý proud Ambusových hloupých poznámek. Musela si přiznat hořkosladkou pravdu: její nejlepší kamarádka je navždy pryč. S jiným Wergenem už to prostě nebude totéž. Nedokázala si představit sebe bez Beatrix. Než se nadála, rozplakala se.
„Caro, co se děje?“
„Přemýšlela jsem o něčem, co jsi mi kdysi řekl. Že je ode mne nespravedlivé, že jsem se s Beatrix tolik roků přátelila.“ Otřela si slzy a vzchopila se. „Asi jsi měl pravdu. Měla jsem… ji těch biochemických pout zbavit.“
„Nebyl jsem tehdy sám sebou. Bral jsem tlumidlo, které pokřivovalo moje vnímání reality. Zapomeň, prosím, na to, co jsem ti řekl. Bylo to ode mne hrubé.“
„Hrubé, ale pravdivé.“
„Caro… pověděla ti Beatrix, co se stalo s mým tlumidlem?“
Cara si vzpomněla na rozhovor na břehu jezera, kdy jí Beatrix popisovala, jak našla úkryt, v němž Ambus uchovával drogu, a zničila ji. „Ano, zabavila ti je.“
„Toho dne, kdy jsme se s tebou sešli na břehu…“ Ambus se odmlčel, jako by zvažoval následky svých slov. „Beatrix si vzala tlumidlo sama.“
„Cože?“
„Řekla, že chce… lépe pochopit svůj vztah k tobě, Caro. Účinky jsou dočasné – doba působení se počítá v minutách – ale v těch minutách zažila jasné porozumění svým skutečným pocitům.“
Cara se té otázky hrozila, ale položila ji: „A co vůči mně v té chvíli prozření cítila?“
„Nikdy mi to neřekla. A ta vzpomínka nepřežila včlenění. Odpusť, nevím to.“
Po dlouhé, rozpačité chvíli mlčení se rozhovořili o jiných tématech: o politice, o teroristických útocích na marsovské osídlení, o pověstech o opuštění základen na Langalaně, o budoucnosti lidsko-wergenského kolonizačního úsilí. A tak dále. A když přišla chvíle Cařina odchodu, věděla, že už se sem nikdy nevrátí.
Když vstala a roboti jí zavazovali tkaničky, Ambus řekl: „Než odejdeš, musím ti něco předat.“ Několik vteřin nato přicupital do místnosti robot nesoucí kovovou krabičku. „Beatrix chtěla, aby sis tohle vzala.“
„To je stázová krabička,“ podivila se Cara. Opatrně zvedla víčko a podívala se dovnitř.
Uprostřed krabičky ležel purpurový pufík.
„Beatrix jej uchovávala mnoho měsíců,“ vysvětloval Ambus. „O jeho významu nic nevím.“
Cara si jej navlékla na zápěstí. Vytáhnout pufíka ze stáze znamenalo, že nevydrží déle než den nebo dva, než se začne rozkládat. Ale na tom nezáleželo.
„Děkuji, Ambusi,“ řekla tiše.
Ambus známým gestem naklonil hlavu ke straně a přikývl. Když Cara procházela východovým obloukem, říkala si, že tenhle wergenský krb už nikdy neuvidí. Ale už po pouhých několika vteřinách nedokázala odolat a ohlédla se přes rameno. Uviděla Ambuse stát před stavením, obklopeného čtyřmi wergenskými dětmi, a všichni na ni uchváceně hleděli, jak se prodírá metanovými závějemi.
Poprvé vydáno v časopisu Interzone září/říjen 2011
Přeložil Jiří Engliš
