Na vrchovině nad Vales Marineris lidští účinkující vztyčili obří červenobíle pruhovaný stan podepřený kůly zaraženými do oranžové hlíny. Když jsme k němu v našem jezdítku přijížděli, pan Alex na něj vzrušeně ukazoval, světle hnědé vlasy mu vlály ve větru a andělskou tvář mu zdobil ohromný úsměv. Přeskočil okraj jezdítka hned, jak zpomalilo – přestože se stále vznášelo tři stopy nad zemí – a vrhl se do hemžícího se zástupu lidí. Musel jsem se nadechnout, abych se udržel klidný při pohledu na tolik krásy pohromadě.
Pana Alexe jsem dohonil v aréně. Když jsem ho doprovázel uličkou, oslniví lidé sedící na dřevěných lavičkách okolo začali tleskat a pískat, protože mě považovali za součást představení. Dával jsem si pozor, abych se nikomu z nich nepodíval do očí. Přísahal jsem paní Madeline, že si uchovám natolik jasnou hlavu, abych mohl dohlížet na pana Alexe.
Přiběhla malá člověčice s rusými vlasy a postavila se přede mne. „Jsi hnusný,“ řekla a zmáčkla si nos.
Nemohl jsem si pomoci, abych se neusmál jejímu pištivému hlasu a obdivuhodným způsobům.
„Umí žonglovat?“ zeptala se pana Alexe.
„Ne, ty hloupá,“ odpověděl pan Alex. „On není klaun. Je to můj Wergen.“
Potlačil jsem smích. Pan Alex byl roztomilejší než bendellionský brouk. Jak mě potěšilo, když jsem uslyšel ta dvě slova! „Můj Wergen“. Tak dlouho jsem chtěl být jeho Wergen, Wergen paní Madeline. Znamenalo to, že mě konečně považují za součást rodiny. Pět let jsem se lopotil na vinicích paní Madeline v Medusan Vallis, dohlížel na terénní roboty a ošetřoval révu, než jsem konečně povýšil na domácího sluhu a vychovatele. Konečně jsem jí mohl být nablízku. Po zbývající rok své služby jsem se mohl těšit z jejího třepetavého smíchu a medového hlasu a radovat se z její ohromující krásy. Směl jsem připravovat panu Alexovi jídlo a hrát si s ním. A při vykonávání svých povinností jsem si užíval jejich chytrých rozhovorů a sladkých pozorností a vyzvídal jsem o jejich kultuře, co se dalo, abych to ohlásil Exploratě.
Posadili jsme se na svá místa a chvíli nato světla pohasla. I v šeru jsem musel dýchat zhluboka a vyhýbat se přímým pohledům na dav kolem nás. Krása jednotlivců mě rozechvívala a budila ve mně pocit vřelosti a štěstí. Kolektivně představovali přírodní sílu, poryv horkého větru, který mnou vířil, až se mi z toho točila hlava. Na chvilku jsem zavřel oči, ale nedokázal jsem odolat, abych je neotevřel. Nalevo ode mne seděl muž se žlutými vlasy sčesanými dozadu přes temeno. Žena hned napravo před námi měla na sobě jasně modré šaty, jež odhalovaly hladká záda. Další žena, mnohem starší, zářila vřelým úsměvem, který ve mně vyvolával touhu po paní Madeline. Připomínal mi její výraz, když mluvívala s panem Alexem. A všude kolem nás se nedočkavě nakláněly dopředu nádherné děti s vyvalenýma očima.
„Jsem opravdu rád, že jsi mě sem vzal, Joriandere,“ řekl pan Alex. Jeho nevinná radost mi přinášela pocit, jako bych se vznášel nad mraky bez vozítka. Když se paní Madeline dověděla, že má dnes naplánovanou schůzku se zákazníky, nabídl jsem se, že pana Alexe doprovodím místo ní. Zpočátku měla námitky, vyjadřovala obavy, nakolik budu k užitku v zástupu lidí, ale pan Alex ji prosil o dovolení a já jsem ji ujišťoval, že budu stále schopen plnit své povinnosti.
Pan Alex mě bouchl do ramene. Jeho dotek ve mně probudil známé rozechvění. „Už mě nebaví čekat!“
Přemýšlel jsem, proč se často chová takhle, ale potom jsem si vzpomněl, že je stejně jako většina lidí jedináček. Vyrostl jsem s bratrem a dvěma sestrami ze svého vrhu, takže jsem dokázal pochopit, že chlapce může osamělost vést ke špatnému chování. Přesto mě pan Alex měl rád. Volával mě, kdykoliv něco potřeboval. A vyhledával mě, abych si s ním hrál.
„Podívej, Joriandere!“ vyhrkl s rozzářenýma očima.
Spustila hudba v rychlém tempu a na scénu vyšel průvod účinkujících. Jako první přišel deset stop vysoký člověk s dlouhými údy, rodák z Marsu, oblečený do proužkovaného oděvu a s vysokým kloboukem na hlavě – neobvyklý pohled, protože lidé své temeno obvykle stavějí na odiv. Představil ostatní účinkující, buď lidi původem ze Země jako paní Madeline a pan Alex, anebo vyšší marsovskou odrůdu, jako byl on sám.
Jeden pár lidí z Marsu vjel do arény na obrovském čtyřnohém tvorovi se dvěma daleko trčícími zuby, plachtovitýma ušima a ohebným údem, který mu vyčníval z obličeje. Huňatý behemot troubením dával najevo nesouhlas se šlehy bičíku, ale zvedal svým obličejovým údem různé kostky a kruhy podle pokynů svých cvičitelů. Žasl jsem nad jeho rozměry i silou – chytří lidé tohoto živočicha zrekonstruovali bez naší pomoci – a z vyvalených očí a rozzářeného úsměvu pana Alexe jsem usoudil, že ani on ještě nikdy nic takového neviděl. Následovaly další nepředstavitelné výstupy: člověk ze Země zápasil s obludnou kočkovitou šelmou, připomínající domácí kočku paní Madeline, jenom padesátkrát větší a s ostrými tesáky, vytáhlí lidé z Marsu si pomalovali obličej bíle a zakryli si nos červenou kuličkou a zdálo se, jako by gravitační pole na scéně bylo upraveno tak, aby umožňovalo dalším vystupujícím létat vzduchem a přehupovat se mezi lany zavěšenými vysoko nad námi.
Ačkoliv jsem si po šesti letech života na Severním Marsu a po svých dřívějších návštěvách na Měsíci a Tritonu na lidskou společnost do jisté míry zvykl, takovéto chvíle mi připomínaly jejich cizost. Nepochyboval jsem o tom, že hlášení Exploratě o dnešních událostech bude náročné.
Obecenstvo bylo stále uchváceno vystoupeními, zatímco moje pozornost bloudila po obličejích okolo mne, po zářivých úsměvech a užaslých výrazech.
Jeden vystupující zapískal na píšťalku, až jsem sebou trhl. A tehdy jsem je uviděl.
Dva Wergeny. Byli spolu svázaní, srostlí hlavovým úvazem, jenž se vinul od jednoho otevřeného temene k druhému. Jejich trenér je postrkoval kupředu, až se došourali do středu scény.
Obecenstvo šumělo, tleskalo a houkalo. Několik lidí sedících blízko nás na mne civělo a ukazovalo si na lupenitou coronatis, kterou jsem měl na hlavě.
Píšťalka hvízdla, Wergenové se chopili svého úvazu a roztočili jej mezi sebou, až pleskal o zem, zatímco člověk přes něj skákal a prováděl obratné kousky. Bylo mi hanba a současně jsem byl ohromený. Ačkoliv jsem ten pár neznal, pokud sídlil zde, mohli to být jenom kulturní vyslanci jako já. Zacházení s nimi zjevně porušovalo dohody mezi našimi národy. Ale když jsem se jim zadíval do očí, viděl jsem v nich lásku k muži s píšťalkou. Dokázal jsem si představit, jak zpočátku vznášejí námitky, ale potom se podvolují naléhání pod vlivem jeho úchvatné krásy. Chvilku nato píšťalka zazněla znovu, Wergenové od sebe kousek poodstoupili a napjali úvaz na délku nějakých sedmi stop. Lidé jeden po druhém přeskakovali úvaz všelijakými umnými skoky s efektním přistáním. Jeden se postavil na skákací pružinovou tyč a přeskočil úvaz s její pomocí. Obecenstvo propuklo v potlesk.
Nervózně jsem si mnul ramena. Přetržení úvazu by znamenalo okamžitou smrt páru.
„Co jim to roste z hlavy?“ zeptal se pan Alex.
Příliš jsem se styděl, než abych probíral wergenské svazování.
V tu chvíli se ze zástupu vyloupla zahalená postava a zůstala stát uprostřed scény. Několik účinkujících přestalo obíhat dokola a zastavilo se a hudba znenadání zmlkla. Rozložitá a podsaditá postava měla nezaměnitelný tvar a velikost Wergenky a na jejích holých nohách zřetelně svítily bílé šupiny. Asi jí nebylo dobře, protože k dýchacímu otvoru pozvedla modrý inhalátor a zhluboka nasála.
„Svobodu!“ vykřikla a zvedla ruce k nebi. „Osvobození od lásky!“
Shodila šaty a odhalila zář tělesného silového pole, jež oslnivě sílila.
Vrhl jsem se na pana Alexe, zalehl jsem ho na zemi, arénou se rozlehl ohlušující výbuch, otřásl zemí a svět kolem nás se ponořil do tmy.
* * *
Posadil jsem se a zajíkl se.
Paní Madeline mě zlehka přitlačila zpět na lůžko. „Klid, Joriandere. Jsi v pořádku.“ Její dotek mě okamžitě uklidnil a zpomalil tep mého rozbušeného srdce.
„Pan Alex…!“
„Nic se mu nestalo. Odstínil jsi výbuch vlastním tělem.“
Byl jsem rozbolavělý a zmatený, ale na tom nezáleželo, protože paní Madeline seděla na okraji mého lůžka. Po pravé noze ovázané zakrváceným obvazem mi pobíhali dva zdravotničtí roboti, vpichovali injekce a řezali do ní. Mít v domě tuto wergenskou techniku znamenalo porušení její smlouvy, ale paní Madeline očividně udělala výjimku kvůli mému zranění.
Pan Alex stál v koutě pokoje a tvářil se ustaraně.
„Jsi v pořádku, Joriandere? Můžeš si se mnou hrát?“
„Alexi, běž, prosím tě, ven,“ řekla paní Madeline. „Potřebuji si s Jorianderem promluvit o samotě.“
Chlapec váhavě odešel a ohlížel se přitom přes rameno. Paní Madeline se obrátila ke mně. „Ostatní přítomní neměli tolik štěstí jako ty a Alex. Z trosek stále vytahují mrtvé.“ Zalapal jsem po dechu a zamnul si ramena. Četl jsem sice zprávy o podobných incidentech na Titanu a na Zemi, ale nedokázal jsem uvěřit, že k takovému činu došlo zde a že za něj může být odpovědný někdo z Wergenů. „Měl bych jít pomáhat…“ Odehnal jsem roboty a neúspěšně jsem se pokusil posadit.
„Ušetři mě dalšího hrdinství, ano?“ požádala paní Madeline. „Kdyby ses tam ukázal, vyvolalo by to jenom pozdvižení. Ne, vy Wergenové jste se už předvedli dost.“ Zamračila se na mne. „Zdravotníci na místě činu neměli prostředky – nebo náladu – na to, aby tě ošetřili, a proto jsem tě odvezla sem, aby se o tebe mohli postarat tvoji roboti.“
Nedokázal jsem snést, když se na mne takhle mračila. Bylo to, jako kdybych způsobil, že její krásnou tvář zjizvila nespokojenost. Bolelo mě to víc než tepavá bolest v noze.
„Tyhle skutky páchá jenom malá skupinka narušených fanatiků,“ hájil jsem se.
„Rodiče obětí tahle informace určitě potěší.“ Rty se jí chvěly.
„Mrzí mě to,“ řekl jsem. „Toho, kdo je za to odpovědný, Explorata zadrží a popraví. Násilí proti vašim lidem – samotné pomyšlení na ně – je pro nás nemyslitelné. To přece víte.“ Odvážil jsem se položit jí ruku na předloktí, ale odtáhla se a vstala. „Nemohu předstírat, že chápu, co tyhle extrémisty vede, aby se obraceli k lásce zády.“
Na to neřekla nic. Odkráčela k arkýřovému oknu a roztáhla závěsy. Phobos visel na obloze částečně skrytý za Olympus Mons a nebe potemnělo do tlumeného modrého odstínu, o němž jsme věděli, že je lidem příjemný. Silové pole, jež moji lidé vztyčili nad oblastí Amazonis Quadrangle, zbarvovalo oranžové nebe do modra a činilo Severovýchodní Mars plně obyvatelným, stejně jako Europu, Triton a mnoho jiných lokalit, která naše terénní technika přeměnila ve vhodná místa pro společnou lidsko-wergenskou kolonizaci. Zpřístupnili jsme lidem Galaxii. Jediné, co jsme žádali na oplátku, bylo potěšení z jejich společnosti.
„Přivedla jsem Wergena přiděleného na vinici, aby se staral o domácnost, než se zotavíš,“ oznámila paní Madeline. „Zatím se můžeš nastěhovat do domku pro hosty.“
„Traxe? Už se cítím lépe.“ Pouhé pomyšlení na to, že by Trax vstoupil nohou do hlavního domu, ve mně budilo touhu vydrhnout si šupiny. Pracoval na vinici teprve dvacet měsíců, zatímco já jsem tam strávil více než tři roky – a každičký den jsem doufal v prchavý pohled na lidi. To, že by Trax mohl těžit z mého zranění a předčasně se dočkat nádherné pozornosti pana Alexe a paní Madeline, mi připadalo naprosto nespravedlivé. Může si počkat, až na něj přijde řada, stejně jako já.
Ztěžka jsem se vyhrabal na nohy. Zdravotničtí roboti se mi hemžili kolem kotníků. „Vidíte?“ Přemohl jsem bolestný úšklebek. „Je mi dobře.“
„aní Madeline se otočila a zadívala se na mne se směsicí lítosti a pohrdání. „Proč se musíš chovat takhle, Joriandere?“ Nevěděl jsem, jak mám odpovědět.
Po chvíli mlčení zhluboka vzdychla. „Dobře, když ti to udělá radost, běž nám připravit večeři. A nelekni se toho chlívku v kuchyni.“
Obešla moje lůžko a jako vždy se vyhýbala pohledu do mých očí. Když došla ke dveřím, zastavila se, stále ke mně obrácená zády. „Děkuji ti, Joriandere. Že jsi ochránil Alexe.“ Bez ohlédnutí vyšla na chodbu.
Paní Madeline mi poděkovala! Kdyby to moje nohy snesly, skákal bych radostí.
* * *
Když jsem se dobelhal po schodech dolů a do kuchyně, našel jsem tam Traxe, jak vkleče drhne podlahu.
„Joriandere,“ řekl překvapeně, když mě uviděl. „Není ti dobře. Měl bys odpočívat.“
„Můžeš se vrátit do domku pro hosty,“ oznámil jsem mu. „Zítra se stavím pozeptat na stav terénních robotů.“
Trax ztěžka polkl, než odpověděl: „Ani neumím vyslovit, jakou mám radost, že ses tak rychle zotavil.“ Ale řekl to naším rodným jazykem, což do značné míry prozradilo jeho skutečné pocity. „Paní Madeline moje přeložení schválila?“
„Nevyslýchej mě, Traxi. Tvůj den přijde,“ řekl jsem. „Do té doby si můžeš odsloužit svůj tumus v polích, jako jsem jej odsloužil já.“
„Proč bychom nemohli oba…“
„Přece víš proč.“ Paní Madeline v podmínkách našeho zdejšího přidělení výslovně sjednala zákaz pobytu více než jednoho Wergena v domě.
„A co když se rozhodne odstěhovat na jiný svět? Co když se po všem svém obětování nedočkám toho, co mi patří?“ Svěsil čelist a zahýbal jí zleva doprava. „Jak můžeš čekat, že jednoduše odejdu od takové krásy?“
„Je mi líto, Traxi.“
Prudce se otočil a vyřítil se z kuchyně na verandu. Prohlédl jsem si pracovní stoly plné špinavého nádobí a zkaženého jídla, které Trax nedal zmrazit. Nevěděl nic o exotické dietě lidí, o proteinech, které získávali z masa jiných tvorů, Bude mi trvat několik hodin, než všechno vyčistím a uklidím. Roboti by ten úkol samozřejmě zvládli v několika minutách, ale moji lidé techniku, kterou dodali paní Madeline, omezili několika podmínkami. Měla se se mnou pravidelně stýkat. To znamenalo pustit mě do domu a práci, kterou jsem obstarával já, nenechat vykonávat roboty. Myslím, že se paní Madeline zrovna nedržela ducha dohody, vzhledem k tomu, jak často se zavírala ve svém pokoji, když jsem pracoval v domě.
Když jsem s kuchyní skončil, uchýlil jsem se na verandu nad vinicemi a posadil se na kamennou lavičku, abych ulevil nohám. Vzal jsem s sebou na mlsání něco sladké chapry.
Teplý vánek mě uspával, a právě když se mi začaly klížit oči, vyrušil mě šramot mezi révovými keři.
Vstal jsem a naklonil jsem se přes okraj. Ve slabém světle Phobosu nebylo mnoho vidět, ale cosi spěchalo prašnou stezkou mezi keři pode mnou.
Protože terénní roboti v noci nepracovali, mohl jsem jenom předpokládat, že se Traxovi znovu uráčilo narušit nedotknutelnost hlavního domu. Těžké kroky sílily a objevila se postava menší a rozložitější než Trax, ale nezaměnitelně wergenská.
„Kdo jsi?“ ozval jsem se. „Co chceš?“
„Joriandere?“
Neodpověděl jsem.
„Lidé spí?“
Ten hlas mi zněl povědomě, ale nedokázal jsem jej zařadit. „Odkud znáš moje jméno? Nepatříš sem.“
Vystoupil z temnoty a venkovní lampy mu osvítily obličej. „Joriandere, to jsem já, Korte.“
Můj bratr. Explorata ho přidělila ke kolonizaci Langalany, planety stovky světelných roků daleko. Když jsem o něm slyšel naposledy, vyhledali mu vhodnou družku. Ani ve snu mě nenapadlo, že ho ještě někdy uvidím.
„Ty ses nesvázal?“ zeptal jsem se, ačkoliv to bylo na první pohled zřejmé.
„Moje družka mě odmítla,“ oznámil mi. Vzhlédl k nebi, jako by Mars obíhala Langalana, nikoliv Phobos a Deimos. „Půvabná žena s půvabným jménem – Shimera, perfektní genetická shoda – a přesto když mě poprvé uviděla, uprchla do šarlatových stepí onoho světa. Prý byla beznadějně zamilovaná – do člověka. Tak hluboce, že se se mnou odmítla svázat.“ Šokované jsem svěsil čelist. Ano, milovali jsme lidi, ale žádný Wergen by přece nikdy neodmítl geneticky vhodného partnera. Všichni máme povinnost svázat se a množit se.
„Byla to poučná zkušenost.“ Stoupal po schodech na verandu a mluvil dál. „Odletěl jsem z Langalany při první příležitosti. A v koloniích po celé Mléčné dráze jsem se setkal s jinými jedinci našeho druhu, kteří zažili stejné ponížení.“
„Tomu nemohu uvěřit.“
Korte mi na pozdrav položil ruce na ramena. „Pamatuješ, jak jsme spolu na Wergu studovali robotiku? Předtím, než jsme potkali lidi? Kéž bychom se mohli vrátit do těch časů, kdy jsme se mohli hrdě nazývat Wergeny.“ Spustil ruce a z misky na zábradlí vytáhl list chapry. „Co ty, bratře? Jak jsi skončil tady?“
„Strávil jsem nějaký čas na Tritonu, na měsíci ve vnější oblasti Sluneční soustavy,“ vyprávěl jsem. „Pomáhal jsem jednomu člověku hledat jeho pohřešovanou družku. Umíš si to představit?“ Nic nezdůrazňovalo lidskou cizost víc než představa nesvázaných partnerů. Ale potom jsem si připomněl Korteho situaci, jak se s ním vybraná družka odmítla svázat, a pomyslel jsem si, že bude lépe, když změním téma. „Když jsem se vrátil do vnitřní oblasti soustavy, Explorata mi přidělila práci u paní Madeline a pověřila mě dalším studiem lidské kultury. Proč jsi tady, Korte?“
Po dlouhé odmlce řekl: „Přišel jsem s velmi konkrétním cílem, bratře. Jsem tady, abych tě osvobodil.“
„Osvobodil? Mne?“ Zasmál jsem se. „Od čeho? Víš, kolik Wergenů mi tohle postavení závidí?“
„Ty nevidíš, co se s tebou stalo?“
„Nerozumím.“
„Zotročili tě a ty si to ani neuvědomuješ. To, co cítíš v blízkosti lidí, ta závrať, to falešné štěstí, je čistě jenom výsledek biochemického procesu, kterému nerozumíme.“
„Stejně jako všechny emoce.“ Ohlédl jsem se, jestli se v domě nerozsvítila nějaká světla. „Korte, musíš odejít. Kdyby tě tady někdo viděl…“
Sáhl do svého roucha, vylovil kovový inhalátor a ukázal mi jej. „Tohle je tlumidlo.“
Při pohledu na modrý přístroj stejného typu, jaký použila vražedkyně z cirkusu, jsem o krok ucouvl. „Ne.“
„Jednou zhluboka vdechni a umožní ti to několik dní vidět lidi nezakalenýma očima. Působí na nervové dráhy v horní čelisti. Nevíme, jakým mechanismem nás lidská přitažlivost ovlivňuje, ale tahle sloučenina blokuje nervové receptory a dovoluje nám vzdorovat jejich kouzlu.“
„Ty jsi jeden z nich?“ vyhrkl jsem. „Člen stejného vrhu. Můj vlastní bratr.“
„Tohle ti dá svobodu.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Neměli bychom se snažit osvobodit se od lásky, měli bychom ji oslavovat. To, co cítím k paní Madeline a k panu Alexovi, mi přináší velkou radost, Korte.“ Korte znechuceně zkřivil obličej. „Poslechni si sám sebe! ‚Pan Alex‘, ‚paní Madeline‘. Oni nejsou tvoji pánové a ty ses nenarodil, abys jim byl podřízen.“ Když uviděl můj sklopený pohled, dodal: „Já vím, že ti je v jejich přítomnosti dobře… ale je to opravdová láska, když je to fyziologické, neodolatelné?“
„Totéž můžeš říci o otcovské lásce k potomstvu, o“ „To, co cítíš, je nepřirozené!“ přerušil mě. „Nechybí mnoho, abychom byli podmaněni, Joriandere. Falešnou láskou.“
Jeho slova mi nedávala smysl. „To my jsme jim nabídli naše roboty, terénní techniku a lodě výměnou za jejich společnost. ‚Lidé to nepožadovali.“
„Vedeme válku. Jenom to ještě nevíš.“ Působil zoufalým dojmem smrtelně raněného vojáka. „Ztrácíme touhu plodit děti a rozmnožovat se. To je konec našeho druhu. A jaký mizerný konec! Vydechneme naposled jako pitomí podlézaví…“
„Ztiš se!“
„… ubozí otroci. A ani si to neuvědomíme!“
„Nemyslíš, že to Explorata všechno uvážila, když vyjednávala se Zemí o smlouvě o společných podnicích? To proto máme v každé kolonii jenom malý počet Wergenů…“
„Členové Exploraty, kteří ty dohody vyjednávali, nejsou vůči lidskému kouzlu imunní o nic víc než ty! To lidé vyžadovali omezení počtu Wergenů povolených v každé kolonii.“
„Jsou opatrní. Bojí se invaze a podmanění.“
„Jejich požadavky nevycházely ze strachu z podmanění.“ Zlostně se usmál. „Celou dobu žiješ s nimi, a přesto stále nechápeš, že? Jsme jim odporní. Z pouhého pohledu na nás je jim špatně.“
S tím jsem se nemohl smířit. Ano, občas z nás lidé jsou na rozpacích, ale paní Madeline a pan Alex ke mně chovali velkou náklonnost. „Mýlíš se.“
„Je tohle láska?“ zeptal se. Oči mu potemněly, zavířily a já jsem si uvědomil, že nosí nahrávací kontaktní čočky. Promítl holografický obraz svázaných Wergenů na scéně, Wergenku vybíhající z obecenstva, oslnivý záblesk, který předcházel výbuchu. „Teď se ostatní mohou dozvědět o nedůstojnostech i o ušlechtilých obětech, k nimž dochází. Jiní našeho druhu, těmhle lidem dosud nevystavení, mohou vidět nebezpečí. A mohou pochopit, že existuje důvod k naději. Ještě můžeme porazit lásku, Joriandere.“
„A co nevinní…“
„Není na nich nic nevinného. A nežádám tě, abys je zabíjel, i když si to zaslouží.“ Jeho čočky zablikaly a projekce zhasla. „Jsem tady jenom proto, že jsi můj bratr a zasloužíš si být svobodný.“ Položil mi inhalátor do dlaně a sevřel mi prsty kolem něho. „Vezmi si to a použij to. A potom pobuď několik minut se svými milovanými otrokáři. Jestli vůči nim budeš i nadále pociťovat stejnou nehynoucí oddanost, budiž. Ale tlumidlo ti umožní zlomit to kouzlo, které tě k nim váže, Joriandere. Aspoň budeš schopen nenávidět.“
„O tohle mám usilovat? O nenávist?“
„Ne o nenávist jen pro nenávist. Ale o nenávist vůči postavení, do kterého jsme se dostali. O svobodu. O svobodu, důstojnost, o upřímnost sám k sobě.“
„Moje pocity jsou upřímné.“
„Pak se nemáš čeho bát.“ Přitiskl mi ruku na hruď, jako by chtěl nahmatat tep mého horního srdce. „Přichází revoluce. Doufám, že se staneš její součástí.“ Naklonil se blíž a zašeptal: „Svobodu. Osvobození od lásky!“
Po těch slovech se otočil a vydal se do vinice. A když se jeho silueta rozplynula v chladné noci, měl jsem jenom strach. Strach z toho, co Korte může udělat dál.
* * *
Příštího rána jsem seděl ve svém pokoji a hleděl na kovový inhalátor, ktedrý jsem držel ve ruce. Kvůli Korteho nepříčetnosti jsem celou noc nespal. Jeho tvrzení, že jsme snad v nějaké válce s lidmi, bylo šílené. O naší technické převaze se nedalo pochybovat.
Naši roboti mohli na jednoduchý pokyn zničit jedním rázem Zemi i všechny lidi ve společných koloniích. Ano, lidé v nás vyvolávají hluboké pocity – nikdo nedokáže odolat jejich kráse a chytrosti – ale co je na tom špatného? Co cítíme, to cítíme.
Ne, nejlepší bude se téhle drogy zbavit a zapomenout na Korteho znepokojivá slova. Mohl to všechno být důsledek toho, jak to dopadlo s jeho družkou na Langalaně? Mohla se s ním opravdu odmítnout svázat? Potom jsem přemýšlel o těch svázaných Wergenech na včerejším představení.
O lásce a oddanosti v jejich tvářích, když se ponižovali před lidským obecenstvem.
S roztřesenýma rukama j sem přejížděl prsty po inhalátoru a díval se na sebe do zrcadla. Lidé si takhle prohlížením svého odrazu neustále připomínali svou krásu. Ale já jsem ve svém vzhledu viděl jenom ošklivost a pochyby o sobě samém. Jak bych mohl vykonávat své denní práce, kdybych neustále přemýšlel, jestli jsou moje city k paní Madeline a panu Alexovi opravdové? A co o mně vypovídá skutečnost, že se vůbec zabývám takovými myšlenkami? Miloval jsem je. O tom jsem vůbec nepochyboval. Moje láska přece dokáže překonat možný dočasný otupující účinek téhle chemikálie.
Přitiskl jsem inhalátor na dýchací kanál a zhluboka jsem se nadechl.
„Joriandere!“ zavřískal pan Alex z chodby.
Zastrčil jsem inhalátor pod matraci právě ve chvíli, kdy se dveře rozlétly.
„Půjdeme si hrát!“ prohlásil.
Sešel jsem za ním ze schodů do obývacího pokoje, kde na mne čekala paní Madeline. Měl jsem pocit vyšinuté rovnováhy, jako by podlaha pode mnou měla nepatrný sklon, kterého jsem si dosud nevšiml.
„Čím vám mohu posloužit, paní Madeline?“
Když jsem se přiblížil, ošila se. „Zabav Alexe na několik příštích hodin. Potřebuji vyřídit hovory se zákazníky v Amazonis Quadrangle.“
Připadala mi nějak nezvykle. Obvykle kolem sebe měla auru – teplé měkké světlo, jež se chvělo na obrysech jejího těla. Ale nyní jsem viděl jenom zažloutlou pleť a výrazný úsměšek na cizím obličeji.
„Ještě ke včerejšku,“ řekla. „Promiň, jestli jsem s tebou jednala příliš příkře, ale musíš pochopit, že jsem byla v šoku. A ještě jsem.“ Odmlčela se. „Možná by bylo lepší, kdybys dneska nechodil nic vyřizovat do města. Po tom, co se přihodilo, by to mohlo být nebezpečné.“
Normálně by mě její obava o moje dobro dojala, ale dnes mi všechno připadalo… jiné. Měl jsem lepší cit pro její skutečné postoje. Chtěla prostě ochránit svého wergenského sluhu, svůj majetek.
„Proč tam jenom tak stojíš, Joriandere?“ zeptala se. Obvykle bych se radoval z její pozornosti, z toho, že mě oslovila přímo jménem, ale dnes jsem poznal, že se mě chce co nejrychleji zbavit, abych opatroval pana Alexe.
„Na něco jsem se ptala,“ řekla.
„O nic nejde.“
„Tak běž. Alex čeká venku.“
Prošel jsem kuchyní na verandu a po schodech dolů na prašnou cestu, jež protínala vinice. Denní světlo a čerstvý vzduch mi pomohly vyčistit hlavu. Alex měl náskok, utíkal přede mnou, zabíhal za keře a zase vybíhal ven. Převlékl se do jednoho ze svých kostýmů a zapnul čelenku virtuální reality, jež mu kolem hlavy rozkroužila miniaturní kosmické lodě, po kterých sekal holomečem. Bez ohledu na to, jaký na mne snad měla Korteho droga účinek, mi Alex stále připadal roztomilý, jeho představivost mě stále bavila.
„Joriandere!“ křikl. Pobíhal kolem mne s mečem a předstíral, že mě bodá. „Padni na kolena, mimozemšťane.“ Normálně bych ho okamžitě poslechl, ale dnes mi jeho požadavek připadal nechutný.
„Říkám, aby ses poklonil!“ Jeho masitá ústa se ušklíbala, obličej s nechutně hladkou kůží se zkřivil do groteskního výrazu.
„Ještě mi není úplně dobře, Alexi…“
„Zmlkni!“ zaječel. „Pokloň se!“
„Běž pronásledovat virtuální lodě.“
Jeho cizí obličej zčervenal. „Proč si. Se mnou. Nechceš. Hrát!“ Bodl mě mečem do obvázané nohy a já jsem se zkroutil bolestí. Bez přemýšlení jsem ho odstrčil, on tvrdě dopadl na zem a uhodil se hlavou o kámen. Zaskučel jako pouštní trog a po spánku mu stékala krev. Jeho vytí mě vytrhlo z omámení.
Co jsem to udělal?
Zvedl jsem ho a klopýtal jsem k domu. Dal jsem signál zdravotnickým robotům, kteří nás očekávali na verandě spolu s Madeline, jež nepochybně uslyšela Alexův křik. Zmítal se mi v náručí.
„Co se stalo? Upadl jsi?“ vytrhla mi ho.
„Joriander! On… on…“ vypravil ze sebe. Zalykal se křečovitými nádechy.
Madeline ho stále držela, zatímco zdravotničtí roboti se na něm shlukli, zašívali mu ránu a postřikovali ji dezinfekcí.
„Jor… Jor…“
„Joriander je tady,“ utěšovala ho Madeline. „Tiše.“
Z očí mu po hladké tváři stékala voda.
Po několika minutách tichého pláče ze sebe konečně vypravil: „On do mne strčil! Joriander do mne strčil!“
Madeline se na mne omluvně podívala a obrátila se zpět k chlapci. Sklonila se k němu tak, že se její obličej nacházel jenom několik palců od jeho. „Nech toho! Víš přece, že nemám ráda, když si vymýšlíš.“
Její káravý tón šokoval chlapce natolik, že záchvat pláče ustal.
„Joriander nás miluje. Riskoval život, aby tě zachránil!“ řekla. „Vždyť by nám nemohl ublížit, ani kdyby chtěl. Zeje to pravda, Joriandere?“
Přikývl jsem, ale místo štěstí z Madelininy důvěry ve mne se mě zmocnila jenom hluboká hanba.
Když jsem se toho večera odebral na lůžko, rozhodl jsem se inhalátor už nikdy nepoužít. To, co jsem udělal Alexovi, bylo příšerné, neprominutelné. Uvědomil jsem si, že Korteho droga mě od ničeho „neosvobodila“. Zkreslila reálný svět, proměnila krásu v ošklivost a potlačila moje skutečné pocity. To Korte a pomýlení rebelové potřebují „osvobození“ – od účinků téhle drogy.
* * *
Zaspal jsem – patrně další vedlejší účinek inhalantu – a proto mě ráno překvapilo, že mi Alex nevpadl do dveří a nepokřikoval na mne rozkazy, abych si s ním hrál. Jelikož účinek drogy mohl přetrvat několik dní, rozhodl jsem se Alexovi a Madeline vyhýbat a strávit den drhnutím podlah a dohledem nad Traxovou prací venku. Nemělo by být příliš obtížné omezit svůj styk s nimi, dokud se zase nebudu cítit více ve své kůži.
Když jsem procházel kolem Madelinina pokoje, strčil jsem hlavu dovnitř. Dnes si ustlala sama. Zdola jsem zaslechl hlasy. Alex na někoho rozkazovačně pokřikoval. To bylo neobvyklé, protože s matkou takovým způsobem nikdy nemluvil. Sešel jsem po točitém schodišti do obývacího pokoje.
Našel jsem Madeline sedět na pohovce, z každé strany jeden Wergen v zelené uniformě Exploraty. Strážníci zatékali očima ke mně a vrátili se k obdivnému zírání na ni.
„To je on,“ řekla jim.
Jeden z nich udělal prsty nějaké gesto, aniž by spustil z Madeline oči, kolem mých nohou proběhlo několik desítek bezpečnostních robotů a vyběhlo po schodech nahoru. Pět jich zůstalo dole a obklíčilo mě.
„Joriandere,“ oslovil mě jeden ze strážníků. „Paní Madeline nás zavolala, protože proti tobě bylo vzneseno závažné obvinění. Přede dvěma nocemi tě viděli, jak ses s někým sešel. S jedincem, o kterém se předpokládá, že má spojení s rebely.“
Ztuhl jsem. Viděl mě někdo s Kortem?
Madeline vstala a přistoupila ke mně. „Řekni, že to není pravda.“
„Jsem vám oddán, Madeline. Plně, do poslední žilky těla.“
„Setkal ses s někým z nich na mém pozemku?“
„Odsuzuji je. Odmítám všechno, o co jim jde. To přece víte.“
„Odpověz na moji otázku!“
V tu chvíli seběhli ze schodů do obývacího pokoje roboti nesoucí kovový inhalátor, který jsem ukryl pod matraci svého lůžka. Jeden ze strážníků vzal inhalátor z robotových klepet a držel jej co nejdál od sebe, jako by to byl jedovatý pýchavec.
Madeline svraštila čelo a položila si ruku na ústa. „Dávala jsem ti, co jsi chtěl. Přijala jsem tě do svého domu. Svěřila jsem do tvé péče svého syna!“ Z úst jí prskaly sliny a zkřivený obličej zdůrazňoval cizí rysy: divošské obočí a kulatou, vlákny porostlou hlavu i kůží překrytou kost, jež jí trčela uprostřed plochého obličeje bez šupin. „A takhle mi oplácíš moji laskavost?“
Laskavost? V tu chvíli mi činilo potíže vzpomenout si na jediný případ laskavosti nebo soucitu za celou dobu, kterou jsem u ní strávil. Jak jsem jen mohl vidět věci tak odlišně?
„Neudělal jsem nic jiného, než že jsem vám věrně sloužil,“ řekl jsem. Musel jsem odvrátit pohled; nikoliv kvůli její kráse, nýbrž proto, že jsem nesnesl její ošklivost.
„Je jedním z nich,“ oznámila a obrátila se ke mně zády. „Odveďte ho co nejdál od mého syna.“
„Madeline!“ ozval jsem se. Jeden ze strážníků mě postrčil kupředu, ale já jsem dál volal její jméno.
Když mě vyváděli z hlavních dveří, prohodil jeden ze strážníků ke druhému: „Být obklopen takovou úžasnou krásou… a takhle to všechno zahodit.“
Když jsme odcházeli z domu, zahlédl jsem na verandě Alexe. Pošťuchoval se s Traxem a pokřikoval na něj rozkazy ostrým, nepříjemným tónem, který se dal těžko snést i na tu dálku. Trax, jenž se usmíval jako u vytržení, se podíval na mě. Jeho úsměv pohasl.
A já jsem rázem věděl, že to on mě viděl mluvit s Kortem. To on mě udal Madeline.
* * *
„Jsme zaslepení láskou…“ řekl jsem.
Strážník postavil na stůl dvě misky naplněné slanými granulemi a kořeny bendellionského bharu. Zvedl jsem hluboké misky a nasypal jsem si jejich obsah do hltanového vaku, abych mohl při jídle mluvit.
„Teď ses rozhodl mluvit?“ divil se strážník. Byl to mladý, čerstvý rekrut se sotva ztvrdlými šupinami. „Trochu pozdě, nemyslíš?“
„Možná.“ Odmítal jsem odpovídat na jejich otázky, protože jsem věděl, že nemají zájem slyšet pravdu. Pravdu o našem zotročení lidmi. Skupiny lékařů a diplomatů se mě snažily přimět, abych prozradil, co vím o rebelech, ale já jim odmítal říci cokoliv o svém bratrovi a o nadcházející revoluci. Místo toho jsem na ně naléhal, aby vyzkoušeli tlumidlo, aby se podívali, jací lidé ve skutečnosti jsou, ale to vyvolávalo jenom vrtění hlavou, nesouhlasné hvízdání a další lékařská vyšetření. Trvali na tom, že mi droga poškodila nervové dráhy. Že zkreslila moje vnímání skutečné krásy lidí.
Dokonce se ze mne pokoušeli vyloudit informace pomocí lidských vyšetřovatelů, ale přetrvávající účinky inhalantu mě ochránily. Vyšetřovatelé nevěděli o dočasné povaze mé imunity. Jak dlouho ještě budu schopen odolávat? Korte říkal, že účinky drogy vydrží jenom několik dní.
„Dovol mi, abych ti položil otázku,“ řekl jsem. „K čemu je dobrá láska, je-li neopětovaná? Jakému jinému účelu slouží, než nás ponižovat?“
„Mluvíš nesmysly,“ prohlásil. „Vedeš zrádné řeči.“ Ale podle toho, jak si mnul ramena, jsem poznal, že jím moje otázka otřásla.
„Když se ohlédnu zpět, jak pošetilý jsem byl, kolik roků jsem promarnil…“ vzdychl jsem.
„Takhle svůj čas nevyužíváš produktivně. Doporučuji ti, abys očistil svou mysl a vychutnal si jídlo.“
Zamrkalo fluoreskující světlo a segmenty kruhových dveří se rozevřely do všech stran.
Do místnosti vcupitali roboti.
Mladý důstojník mě odvedl dlouhou chodbou s bílými stěnami do prázdné místnosti s křeslem uprostřed. Pokynul mi, abych se posadil, a kolem loketních opěrek a předních nohou se aktivovaly pruhy silového pole, jež mě připoutaly za zápěstí a za lýtka.
Jedna ze stěn byla skleněná a za ní sedělo obecenstvo několika desítek lidí, z nichž podle toho, co mi řekli, většinu tvořili příbuzní obětí výbuchu v cirkuse.
Strážník Exploraty při pohledu na většinou lidský zástup strnul a já také ucítil vlnu tetelení v temeni. Reziduální účinky tlumidla vyprchávaly.
Potom jsem je uviděl.
Madeline a Alex seděli v první řadě s Traxem. Lhostejně na mne hleděla. Byl jsem její Wergen. Bylo logické, že se cítila povinována přijít.
V tu chvíli jsem za sklem zpozoroval známou tvář v uniformě Exploraty, stojící na stráži za sedícími lidmi.
Korte.
Přiletěl na Mars i za jiným cílem než jenom osvobodit bratra. Očividně už dávno infiltroval řady Exploraty. Možná tedy ještě máme šanci. Možná se jednou osvobodíme od lásky.
Hleděl na mne s usilovným soustředěním, což nasvědčovalo tomu, že jeho nahrávací čočky jsou spuštěné.
Po noze a po trupu mi vyšplhal černý robot a zůstal mi sedět na pravém rameni.
Alex vyskočil na nohy a nadšeně ukazoval směrem ke mně. Při vyhlídce na to, že by mohl žádat, abych si s ním hrál, jsem v hlavě a v srdcích ucítil známé vzrušení. Potom jsem si uvědomil, že ukazuje na robota na mém rameni. Matka ho stáhla zpět a zjevně ho pokárala. Pouhý pohled na Alexe mne ponoukal k úsměvu a smíchu.
Ne! Přestaň! Dýchal jsem zhluboka a snažil jsem se přivolávat vzpomínky na situace, ve kterých jsem je viděl po aplikaci tlumidla. Jak se Madeline mračila. Jak mnou opovrhovala. Jak p… Alex neuctivě vykřikuje rozkazy. Jiskra nenávisti se vrátila. A já jsem se ji snažil v hlavě rozdmýchat.
Madeline tam seděla s Traxem po boku. Měl jsem pocit, že v jejích vlhkých očích něco vidím. Stopu lítosti? Smutku? Ale potom mrkla a bylo to pryč.
Robot na mém rameni vysunul zpod krunýře dlouhou jehlu a vbodl mi ji mezi šupiny na čelisti.
Trhl jsem sebou a lidé se dychtivě naklonili. Připomínali mi obecenstvo v cirkusu.
Tělem se mi šířilo teplé mravenčení, ačkoliv jsem nedokázal poznat, jestli je to následek injekce, nebo potěšení z toho, že lidem v této chvíli působím radost.
Bojuj s tím! Diváci se mi rozplývali před očima. To je dobře. Možná, že když je neuvidím zřetelně, budu schopen podržet si svou požehnanou nenávist. Možná ji dokáži hýčkat a zvětšovat a vydechnu naposledy důstojně jako svobodný Wergen.
Hledal jsem v tom rozmazaném zástupu Korteho, ale nemohl jsem ho najít.
Viděl jsem jenom Traxe a jeho přihlouplý úsměv, když si hrál s Alexem na podlaze u nohou paní Madeline.
Vydrž!
Snažil jsem se setrvat ve sladké nenávisti, ale jediný, kdo mi byl opravdu odporný, byl Trax. A nenáviděl jsem ho hluboce, z celého srdce. Nenáviděl jsem ho, protože získal příležitost být s panem Alexem a krásnou paní Madeline.
Nenáviděl jsem ho, protože převzal mé místo.
Poprvé vydáno v časopisu Interzone červenec/srpen 2011
Přeložil Jiří Engliš
