Balancuji na okraji srázu. Zející propast je široká a temná jako nekonečné moře temnoty.
Mimozemšťan se vznáší přede mnou. Vyproštěný ze své skořápky je příliš krásný nebo příliš ošklivý, než abych to pochopila.
„Skoč, Cassie,“ říká/myslí/zpívá.
Zvedám nohu před sebe a zhluboka dýchám, ale nedokážu to. Bojím se. „Ne!“
Otáčím se a dávám se na útěk.
* * *
Sšššš.
* * *
Rituál vyžaduje, abychom k Základně dolezli přes studený kamenitý terén po kolenou. Tenký proužek světla, který lemuje obzor, budí dojem, že slunce právě zapadlo. Až na to, že tady není žádné slunce. I v ochranném obleku mě bolí záda a nohy mám od šourání vkleče jako v ohni. Dej mi Bůh sílu. Jazyk mám suchý jako skelný papír. Bodhi Bendito nám nařídil, abychom vypnuli hydratační systém obleku, než se pustíme do Plazení. „Čekají nás náročné úkoly,“ řekl. „Naše utrpení musí stát za to.“
Bodhiho nevidím, ale jeho mantra se ozývá z komlinku. Snažím se soustředit na to jednotvárné mumlání a meditovat o Božím plánu pro nás, ale místo toho mi myšlenky zabloudí k mámě a tátovi. Co by si pomysleli, kdyby mě teď viděli? Jak by reagoval Thomas při pohledu na svou sestru, na své dvojče, plahočící se mimozemskou krajinou?
Když přelezeme hřeben, otevře se pod námi údolí a dostáváme se na dohled k Základně. Na pozadí smolně černého nebe září tak jasně, že musím mrkáním rozehnat slzy a ztmavit průzor přilby do modra.
Vedle mne se vznáší dutá olověná koule Spaseného, koupajícího se v oblaku Boseho-Einsteinova kondenzátu. Zdá se nespravedlivé, že nemůže cítit tělesnou bolest jako my. Tedy aspoň já si myslím, že nemůže. Během měsíců téhle mise Spasený vydával stále častěji broukavé a brnčivé zvuky – a občas pronikavý výkřik – ale od příletu upadl ve zlověstné mlčení.
„Je velkolepý,“ šeptá do komlinku Nicolai. Šourá se po kolenou nalevo ode mne.
A vedle něj jako obvykle leze jeho milenec Antonio.
Jejich stříbrné ochranné obleky se blyštivě lesknou ve světle Základny. Fosforescenční polyplasty stanice vydávají jasnou oranžovou záři, která můj mozek, byť jen nakrátko, svádí k představě, že se nacházíme na mořské pláži a ne na suchém terénu zbloudilé planety, jež před tisícovkami let unikla z oběžné dráhy kolem 55 Canccri a nyní se potuluje věčnou temnotou vesmíru.
„Šokující. Existují v místech, o jakých se nám ani nezdá,“ pokračuje Nicolai. „Není to snad pravda, Spasený?“
Spasený se mlčky vznáší.
Antonio zapíná soukromý kanál pro mne a Nicolaie. „Nemohl nás Bodhi vysadit kousek blíž? Třeba až pod svahem? Už to začíná citelně bolet.“
„Nezmařilo by to účel Plazení?“ ptám se.
„Myslíš?“ opáčí Antonio. „Klid, Cassandro. Dělám si legraci.“
Musím přiznat, že můj smysl pro humor už není to, co kdysi býval. Následuje dlouhá přestávka, která ve mně budí dojem, že on a Nicolai pokračují ve škádlení na soukromém kanálu.
Bodhiho mantra ustává.
Z nákladových vrat Základny se vynořují dvě skvrnky. Máváním nás pobízejí, paprsky svítilen se křižují ve směru k nám. Podle červených obleků to jsou členové průzkumné skupiny, která objevila toto ožehavé místo, bezprizorní planetoidu, kde číhají mimozemšťané jako Spasený.
* * *
Máma a táta nás svolají do kuchyně a vyklopí tu novinu. Thomas a já si před nástupem na univerzitu bereme rok volna na cestování – tři Jupiterovy měsíce jedním vrzem. Oni si vzali do hlavy, že to je příležitost k rodinné dovolené.
„Objednali jsme na příští týden letenky na Měsíc,“ řekne máma. Odmlčí se. „V pondělí odlétá člun Rozjímání do svatyně A burain.“
„Pouť?“ rozhodí Thomas rukama.
„A nechci slyšet žádné fňukání,“ dodává táta právě ve chvíli, kdy se chystám vyslovit své námitky.
Nemohu tomu uvěřit. Máma sice patří ke Spasitelům, kam až moje paměť sahá, ale nikdy kolem toho nedělala rozruch. To poslední co potřebuji, je, aby si moji kamarádi mysleli, že i já jsem pobožná.
„Podívejte se, já budu příští rok financovat vaše cesty,“ připomíná táta. „To nejmenší, co můžete udělat, je dát najevo trochu úcty a věnovat týden svého života něčemu, co je pro vaši matku opravdu důležité.“
Máma pokládá ruce Thomasovi na ramena. „Buď přístupnější novým myšlenkám, Tommy. Každá dostatečně zdatná osoba by si měla rozšiřovat obzory a alespoň jednou za život vykonat pouť. Neláká tě snad takový ojedinělý zážitek? Pocit, že jsi součástí něčeho většího než my všichni?“
„Správně,“ přitaká táta. Energicky přikyvuje, jako by věřil každičkému slovu mámina nesmyslu. I když mu nápad s poutí podle mého názoru připadá stejně pitomý jako Thomasovi a mně, vždycky si dává záležet, aby podporoval máminu víru, kterou jsem ho v různých dobách a v různých stavech střízlivosti slyšela popisovat jako ‚zvláštní‘, ‚roztomile vážnou‘ a – což jsem opravdu nepotřebovala slyšet – ‚tajemně sexy‘.
„Co když se o tom dozvědí moji kamarádi?“ namítá Thomas. „To bych nepřežil.“
„Musíš snad kamarádům hlásit každé hnutí ve střevech?“ zeptá se táta.
No bezva. Tátova známá poznámka o ‚hnutí ve střevech‘ znamená, že to myslí vážně. Takže se vydáme na pouť do svatyně A burain na odvrácené straně Měsíce, kde prý věřící, hledající smysl života v měsíčním štěrku, prožívali za omezeného přívodu kyslíku v různých dobách zjevení Panny Marie, Mahátmy Gándhího – a co já vím, snad i podělaného Santa Clause.
„A co k tomu řekneš ty, Cassie?“ ptá se mě máma.
Procházím v duchu seznam duchaplných odpovědí a nakonec se rozhoduji pro: „Mám si s sebou vzít plavky?“
Máma se usměje a obejme mě.
* * *
Vklouznu do své černé blůzy a kalhot a omotám si ručníkem holou hlavu. Kolena mě stále bolí po Plazení a v kříži mě loupe. Rakovina se mi už rozlezla do páteře, takže bych se měla vyhýbat tělesné námaze. Ale Bůh mě ochrání.
Přejíždím ukazováčkem po hrbolaté nachové jizvě, která se mi táhne po pravé tváři, když tu mě vyruší zaklepání na dveře. Do šatny vejde doktor. Je mu kolem pětadvaceti, má zubatý úsměv a tmavou pleť člověka, který vyrostl daleko odsud. Něco na jeho úsměvu mi připomíná Thomase. Z kapsy bílého laboratorního pláště vytáhne láhev s vodou. „Tu máte, napijte se ještě. Máte za sebou pěkné martyrium.“
Mnu si bolavá kolena. „Už jsem plná, děkuji.“
„Doktor Michael Byars.“ Odkládá láhev a podává mi ruku. Podle jeho uhýbavého pohledu poznávám, že se snaží necivět na jizvu na mé tváři.
„Cassandra Quilesová.“ Držím jeho ruku o chvilku déle, než bych měla, a říkám: „Vidím, že svým dekontaminačním sprchám skutečně důvěřujete.“
Dlouze se zadívá na svou otevřenou dlaň a uchechtne se, zaražený mým žertem. Od Spasitelky určitě nic takového nečekal. Antonio by na mne byl pyšný.
„Bodhi Bendito a ostatní už s chemosprchou skončili. Jestli jste hotová, odvedu vás k nim.“
O Spaseném se nezmiňuje. Ostraha Základny trvala na tom, aby zůstal v olovem vyložené cele, ačkoliv, po pravdě řečeno, neexistuje jistota, zda by mu to zabránilo v útěku, pokud by si usmyslel odejít. Nepochybuji o tom, že ho sledují všemi představitelnými prostředky. Stejně to nebude k ničemu. Týmy astrobiologů, lingvistů a fyziků celé roky vyvíjely velké úsilí ve snaze komunikovat s jeho druhem v Sagittariu A, černé díře ve středu Mléčné dráhy.
Nám se však podařilo prolomit staleté mlčení mimozemšťanů za pouhých několik dní a ponouknout Spaseného k tomu, aby se oddělil od svého druhu a připojil se k nám. Tím jsme si vysloužili proslulost. Mezihvězdná zpráva ze Základny, jež nás na tuto zbloudilou planetu zvala, o nás mluvila jako o „legendárních Spasitelích ze Sagittaria A“.
Vycházím za doktorem Byarsem z převlékárny.
„Určitě nemáte žízeň? Člověku… é, ve vašem stavu dehydratace nesvědčí,“ naléhá a já se přistihnu při výdechu tak prudkém, jako by mě někdo praštil do zad. Zná moji anamnézu. To znamená, že četl všechno o nehodě, o mámě, tátovi a Thomasovi. Zatínám ruce v pěsti. Asi je logické, že po tom, čeho jsme dosáhli u Sagittařanů, prověřili naši minulost.
Jak jdu za ním, bolest v levém koleni zesílí a já trochu kulhám.
„Měl bych se na to podívat.“
„Neztrácejme čas,“ odbudu ho.
Byarsův úsměv se vytrácí a doktor mě vede spletí chodeb až k velkým kruhovým dveřím, jejichž segmenty se rozevřou do všech stran. Vcházíme na ochoz nad přízemím stanice, jež se prostírá na čtvrt míle daleko a překypuje ruchem. Uvnitř nekonečných katakomb kójí zeleně a červeně svítí tisíce monitorů. Na otevřeném prostranství uprostřed plochy se ke klenutému prosklenému stropu vypíná obří teleskener. Všude se hemží roboti a desítky dělníků v červených kombinézách cosi kutí na soustavě kovových trubek, jež se táhnou stovky stop od podlahy ke stropu. Nejbližší dělníci ustávají v práci a pozorují nás.
Uleví se mi, když zjistím, že na mě čeká Bodhi se Suri Chandrou, malou podsaditou ženou, která stojí v čele Základny. Četla jsem o ní. Hned, jak jsme přilétli červí dírou, vproudily do počítačů naší lodě data z databáze Základny za desítky let její existence a byly nám plně k dispozici. Nicolai a Antonio se k nám připojí o chvilku později.
„Vítejte,“ zdraví Chandra. „Začneme?“ Stěna za námi chvějivě zprůhlední a odhalí, že Základna stojí na okraji obří bezedné strže. Potlačuji zalapání po dechu. Rokle je tak široká, že není vidět na druhou stranu. Je to bezedná jáma. Propast do nekonečna.
„Objevili jsme je tady asi před pěti lety,“ informuje Chandra. „Neviditelní, nehmatatelní, odhalitelní jen podle slabounkých stop radiace a podle typických reliéfů, které zanechávají v baryonické hmotě.“
Reliéfy? A potom mi svitne. Velká strž. Sagittařané tu obří globální rokli vymodelovali, stejně jako z oblaků prachu obíhajících černou díru Sagittarius A vytvořili pyramidy a osmistěny a nesčetné další geometrické útvary o velikosti planet.
Chandra pokračuje: „Jejich radiační signatura je stejná jako u vašeho ‚Spaseného‘. A ignorovali všechny naše žádosti stejně jako jejich druh v Sagittariu A. Jako bychom pro ně vůbec neexistovali. Vyzkoušeli jsme bez úspěchu všechny představitelné strategie, jak získat jejich pozornost: laserové impulsy, rádiové vysílání, nanopaprsky. Ale o vás v Sag-A projevili zájem.“ Tváří se zvědavě, jako by o téhle hádance uvažovala celé roky a odpověď měla nyní na dosah. „Čím to? Jak jste to dokázali?“
„Stáhli jste si naše soubory. Víte přesně, jak jsme navázali kontakt,“ odpoví Bodhi.
„Ano, modlitby,“ přisvědčí Chandra. „Rituály.“ V jejím hlase zaznívá beznaděj, což mě přivádí k myšlence, jestli se snad ty rituály nepokoušeli bez úspěchu napodobit.
„Rádi bychom s nimi zahájili dialog, Bodhisatvo,“ říká Chandra.
„My také,“ odpoví Bodhi s úsměvem. „Ale aby bylo jasno, moji bratři, sestra a já jsme vážili celou tuto cestu z velmi konkrétního důvodu. Ze stejného důvodu, který nás přivedl k Sag-A. Abychom Sagittařanům pomohli najít cestu k Bohu.“
„Rozumím.“ Chandra sešpulí rty. „A dělá ‚Spasený‘ čest své přezdívce? Těží z moudrosti vašeho učení?“ Na pouhou mikrosekundu se její výraz změní. Vymění si s doktorem Byarsem kratičké přezíravé, opovržlivé pohledy. Její povýšenost mě nijak nepřekvapuje; neděláme si žádné iluze. V jejich očích jsme jenom praštěná sekta, pozůstatek posledních záchvěvů organizovaného teistického náboženství z planety Země.
„Nu, to se nejspíš teprve uvidí,“ odvětí Bodhi.
„Vy s tím svým takzvaným ‚Spaseným‘ nejste schopni komunikovat, že?“
„Nerozumíme mu, to je pravda,“ přisvědčuje Bodhi. „Ale kdo může vědět, jestli on nerozumí nám?“
Chandra se loudá kolem zábradlí, oči upřené do velké strže. „Vím, že váš řád vyznává jistá… přesvědčení o předpokládaném osobním božstvu. To je úplně v pořádku. Kdo jsem, abych to soudila?“ říká. „Ale o dialog s mimozemšťany usilujeme už skoro sto let. Většina se už vzdala naděje.“
Sto let? Zapomínám na reálný čas a relativitu. Během své misie k Sagittariu A jsme ztratili bezmála osmdesát let.
„Chceme se dozvědět něco o jejich kultuře, o jejich vědě,“ pokračuje Chandra, „zatímco vy chcete spasit jejich ‚duše‘.
Myslím, že nás spojuje společný zájem. Oba potřebujeme najít způsob, jak s nimi komunikovat, abychom každý dosáhli svého cíle. A jelikož vy jste už při získávání jejich pozornosti zaznamenali nějaký úspěch a zdejší prostředí, i když je nehostinné, není tak nepřátelské jako v Sag-A, bylo by logické, abychom spojili své síly.“
Spojili své síly? Jsem v pokušení připomenout jí, že to oni nás žádají o pomoc, ale Bodhi mi radil, abych zůstávala nadmíru tolerantní, a proto mlčím.
Bodhi sklání hlavu. „Přivítáme vaši pomoc.“
* * *
S trhnutím se probouzím, sedám si a lapám po vzduchu. Právě jsem měla děsivý sen, na který si nemohu vzpomenout. Rozhlížím se kolem sebe. Kde jsem? Každý nádech mě bolí. Ruce a nohy mám v obvazech.
Moje postel má stahovací postranice a místnost osvětlují tlumené výbojky.
Propadám panice, jako bych zase byla malá holka, a zaječím.
Očekávám, že dovnitř vběhnou máma a táta, ale místo toho přichází nějaký muž. Je holohlavý, má kapkovité náušnice a na sobě černé roucho přepásané červeným opaskem. Spasitel. Poznávám ho. Přišel za mnou před několika dny, když jsem se střídavě probírala z bezvědomí a zase do něj upadala a žádala jsem ze všech možných věcí zrovna o duchovní radu. Na co jsem myslela? Co se se mnou stalo? Nemohla jsem si vzpomenout.
Předloktí mu jako tetování zdobí dlouhé růžové jizvy. Obličej má hladký a ostře řezaný, nemůže mu být víc než třicet a v očích má vřelost, která vyvolává okamžitou důvěru. Jeho tichý hlas a vlídné chování mě okamžitě uklidňují.
„To je v pořádku, dítě.“ Posadí se na mé lůžko a stlačí mě zpátky dolů. „To je v pořádku. Jsem tady.“
„Kde jsem? Kde je moje matka, můj otec?“
„Jsi v Armstrongově nemocnici na Měsíci. Nepamatuješ si na to neštěstí?“
Zaplavují mě vzpomínky. Dav cestujících hystericky pobíhá po chodbách Rozjímání a hledá olovem vykládané bunkry. Lidé po mně šlapou. Chaos. Naproti mně nějaká žena klidně vyhlíží plexisklem, ve tváři blažený úsměv, vítá smrt. Nemohu dýchat.
„Sluneční erupce,“ vysvětluje Spasitel. „Lodní štíty selhaly. Mrzí mě to, Cassandro. Tvoji rodiče i bratr jsou mrtví.“
„Ne!“ zašeptám. „Ne!“ Šepot se změní ve vzlyky.
„Mrzí mě to. Moc mě to mrzí, dítě.“
Nestojím o jeho soucit. Chci své rodiče. Chci Thomase. Biju ho po tváři a škrábu na prsou. Snažím se ho odstrčit, ale sevře mi pevně paže. Potom povoluje, pouští mě a nechává mě, abych ho bila znovu a znovu, dokud mu nepřitisknu obličej na rameno a hlasitě nepláču. Nakonec přijde sestra a píchne mi sedativum.
* * *
Sedíme u směšně dlouhého stolu s více než padesáti členy průzkumného týmu Základny, včetně Chandry a doktora Byarse, nad naším posledním jídlem, než zahájíme půst.
Nicolai a Antonio sedí naproti mně, doktor Byars po mé levici a Bodhi napravo ode mne.
Bodhi trval na přítomnosti Spaseného u jídla – ne že by mohl jíst, mluvit nebo dělat cokoliv jiného než se vznášet ve své kouli a prostřednictvím hlasového generátoru občas vydat nějaké zabublání nebo pronikavý výkřik. Na Chandřině výrazu je znát, že přítomnost Spaseného neschvaluje. Připadá mi ironické, že někdo tak zoufale toužící po komunikaci se Sagittařany nechce sedět u večeře s jedním z nich.
Bodhi žádá o chvilku ticha, než se pomodlíme. Sevřeme medailony pravdy, které se houpají na koncích našich růžencových náhrdelníků. Zanedlouho se naše mumlání slévá v mantru. Když skončíme, opustíme židle a padáme na tvář zhruba směrem k Zemi.
Koutkem oka zahlédnu doktora Byarse a Chandru. Ve tvářích mají výraz útrpnosti a znechucení.
Když se vrátíme na místa, panuje rozpačité ticho. Bodhi vřele prohlašuje: „Připravili jste nám hotovou hostinu. Jsme vám vděční.“
Všichni se pouštějí do jídla. Příbory cinkají o talíře a já dávám pokyn robotům, aby mi naložili dušený špenát a brokolici. Všechny pohledy u stolu se soustřeďují na Spaseného, jenž se vznáší v čele. Jeho stříbrná oválná skořápka se v jasném osvětlení blyští. Její rovníkový pás zůstává průsvitný, takže je vidět převalující se plyny uvnitř.
„On s vámi tedy nikdy nemluvil?“ zeptá se Chandra a pokyne hlavou ke Spasenému.
„Vydává jenom občasné zvuky,“ odpovím.
„Co je vlastně uvnitř té koule?“ zajímá se doktor Byars.
„Nebuďte upejpavý, doktore,“ odpoví Nicolai. „Určitě už jste udělali nějaké skeny. Jsou to Boseho-Einsteinovy kondenzáty, atomy sodíku tak chladné, že dokáží zpomalit paprsek světla na zlomek jeho rychlosti.“
„Netvařte se tak překvapeně,“ dodá Antonio. „Nicolai a já jsme astrofyzikové. Potkali jsme se na jižním Titanu v Singletonu.“
„Vaše pověst vás předchází,“ brání se doktor Byars. „Jenom mě překvapuje…“
„Že by vědci mohli být tak pošetilí, aby se vydali na náboženskou misii?“ doplní Nicolai.
„Je snad tak velký rozdíl mezi vědou a náboženstvím?“ ozve se Antonio. „Tedy na kvantové úrovni. Ale i na makroúrovni žijeme ve vesmíru s tak přesně vyladěnými zákony, aby umožňovaly existenci života. Velký třesk by se dal pokládat…“
Byars zvedne ruce. „Nemusíte být hned nedůtklivý. My všichni tady jsme nábožní lidé.“
To mě zarazilo. Když jsem opouštěla Zemi, náboženství bylo odsuzováno jako potlačovatel rozumu, základ předsudků a úzkoprsého myšlení. Že by se kyvadlo za posledních osmdesát let přehouplo na druhou stranu?
„Ano?“ ozývám se. „Nábožní vědci?“
„Nu, asi nejde o náboženství, jak je znáte vy,“ usmívá se Chandra. Přihne si vína. „My jsme kvantisté. Úzce provázaná komunita, která společně zkoumá tajemství existence. Mystikové jen stěží.“
„Kvantisté?“ podivím se.
Doktor Byars se usměje. „Hodně jste toho promeškali.“
„Věříte tedy v Boha?“ zeptá se Bodhi.
„Ne v tom zjednodušeném smyslu jako vy – promiňte, bez urážky, Bodhisatvo. Nevěříme v osobní božstvo, ale v jednotící teorii reality – pramenící z kvantového jevu, který přesahuje naše chápání. Z něčeho, čemu říkáme Tvořivá síla.“
„Máte důkaz téhle… Tvořivé síly?“ ptám se.
Chandra se zasměje. „To není něco, co by se někdy dalo definitivně dokázat. Ale chováme absolutní víru v její existenci. A doufáme, že skrze výzkum vesmíru a pohroužení do fyziky dokážeme pochopit alespoň její nepatrnou část. A to prací v komunitě. Ta nám pomáhá uvědomit si, že jsme součástí něčeho většího než my sami.“
„Nu, přinejmenším na něčem se shodneme, doktorko,“ poznamená Bodhi.
„I když se neshodneme na…“ Chandra tápe po vhodném slově, „…na Bohu.“
„Mimozemšťan se tedy nechal přilákat na Boseho-Einsteinovy kondenzáty?“ mění téma doktor Byars.
„Víme, že Sagittařané jsou forma temné energie,“ vysvětluje Nicolai. „Vědomím obdařené projevy kvintesenčního pole soustředěné ve složitých útvarech, jaké jsme nikdy nepokládali za možné. Víme také, že mohou interagovat s hmotou. Bylo tedy logické nabídnout jim médium, které jim umožní zpomalit na takovou úroveň, na které s námi budou schopni komunikovat.“
Doktor Byars chroupe velkou mrkev. „Na stanici máme asi stovku komor naplněných všemi představitelnými typy Boseho-Einsteinových kondenzátů. Ale ani do jedné z nich ještě neskočil žádný mimozemšťan.“
Spasený zavříská. Je to zavytí, při kterém tuhle krev v žilách. Připomíná mi to psa zachyceného gravitačním polem vozidla.
Několik pracovníků upustí příbory a pět nebo šest jich vyskočí a prchá od stolu.
Přemáhám se, abych se jejich reakci nesmála. Na občasné kvílení a bublání Spaseného jsem si už nejspíš zvykla.
„Co to, sakra…?“ vyhrkne doktor Byars.
„Proč to dělá?“ zeptá se Chandra.
„Nevíme jistě,“ opáčí Nicolai. „Osobně si myslím, že experimentuje s hlasovým generátorem a snaží se naučit lidskou řeč.“
„Zní to, jako by trpěl,“ ozve se muž se zrzavým plnovousem na opačném konci stolu. Stojí, připravený dát se při sebemenším pohybu Spaseného na útěk.
„Ukažte mi život bez utrpení a já vám ukážu život, který nebyl prožit naplno.“ Když Bodhi přednáší tato slova, jeden z ústředních pilířů naší víry, po očku se dívá na mne.
„V tom případě si nejsem jistý, jestli chci žít tak… naplno,“ prohlásí doktor Byars s úsměvem. Několik lidí se tiše zasměje a ostatní se znovu posadí.
„A co vy, slečno Quilesová?“ obrátí se Chandra ke mně. „Vy jste nejnovější členka téhle party, že? Věříte v tuhle filozofii utrpení, komunikace s… osobním Bohem?“
Spolknu fazolový lusk a zadívám se jí do očí. Potom si vyhrnu oba rukávy a ukážu jí své jizvy.
* * *
Když doktor vejde do pokoje v doprovodu Bodhiho Bendita, vím, že zprávy nemohou být dobré.
„Je mi líto, Cassandro,“ začne doktor. „Stejně jako všichni, kdo přežili neštěstí na Rozjímání, máte zhoubnou rakovinu…“
Po slově „zhoubnou“ jsem schopna vnímat jenom náhodné útržky: „Mohla by pomoci nanoterapie… Ještě rok a půl, možná dva, když budete mít štěstí… Ve vývoji jsou další experimentální terapie… Důležitý je pozitivní přístup.“
Bodhi Bendito doktora obejde a položí mi ruce kolem ramenou. „Nejsi sama, dítě. Jsem tady. Jsou tady Spasitelé.“
Po onkologově odchodu dlouho sedíme s Bodhim po turecku na podlaze a ani jeden z nás neřekne ani slovo. Nakonec znovu promluví on: „Tvoje osobní utrpení je krásné, dítě. Každá bolest, každé píchnutí znamená, že žiješ. Na to nikdy nezapomínej.“ Potom si vyhrne oba rukávy a ukáže jizvy na předloktích. Začínají u lokte a táhnou se až k zápěstí, překrývající se zarudlé čáry, ošklivé hrboly tkáně místo normální kůže. „Potkalo mě v životě mnoho chvil, kdy jsem si připadal… nedostatečný. Není nic horšího. Bolest je způsob, kterým nám Bůh připomíná, že na nás záleží.“ Přejíždí ukazováčkem po každé jizvě a já si kladu otázku, kolik dalších jizev se skrývá pod jeho rouchem. „Můj otec byl knězem Spasitelů a před ním i jeho otec. Učili mě o chvíli osvícení Proroka Merkela na vrcholku Olympus Mons, o jeho velkém vidění pravdy. Že naše utrpení umožňuje Bohu měřit naše oběti a dát nám své požehnání. Přijmout takovou bolest je velká čest, Cassandro. Je to možná ta největší čest, jaká může člověka potkat.“
„Vy si tedy myslíte, že ubližováním sobě pomáháte ostatním?“ ptám se. Mluví bláznivě, ale ani v nejmenším nepochybuji o jeho upřímnosti a laskavosti.
Tiše se zasměje. „Já to vím, dítě. Věřím tomu do poslední buňky svého těla. A můj otec a děd tuto pravdu také chápali. V určité chvíli svého života se oba vydali na misii, aby se přiblížili Bohu.“
Misie? Srdce mi při tom slově poskočí.
„Můj děd se vydal šířit Prorokovo poselství do starých kolonií na jižním Marsu a můj otec do krytých měst na Titanu. I já, Cassandro, jsem ve svém životě dosáhl onoho zlomového okamžiku, kdy se potřebuji vydat na svou velkou misijní cestu. Když mě zavolali do nemocnice, abych ti pomohl, už jsem ji nějakou dobu plánoval. Zatím jsme v našem konkláve tři. Věřím, že tvým osudem je stát se čtvrtou, Cassandro.“
Doléhá na mne ironie situace. Máma rovněž snila o velké cestě, o vykonání pouti. Moc mi chybí. A přemýšlím o umírání o samotě v nemocnici. Není to spravedlivé. Neměla jsem šanci udělat v životě něco důležitého.
„Kam se vydáváte?“ vyzvídám.
„Je to ambiciózní misie, Cassandro. Cestujeme do Sagittaria A, do centra Mléčné dráhy, abychom komunikovali s mimozemšťany.“
„S mimozemšťany?“ Bylo mi sedm, když objev mimozemských „sochařů“ – živých, inteligentních forem záření – otřásl světem do základů a konečně jednou provždy dokázal, že lidstvo není ve vesmíru samo. Prý žijí ve středu Galaxie v oblaku prachu, který krouží těsně nad horizontem událostí černé díry a ignorují veškeré pokusy o komunikaci.
„Ta misie nám umožní šířit naše učení i mezi jinými bytostmi.“ Tvář mu září. „Přidej se k nám, Cassandro.“
Všechno to zní šíleně. Ale přinejmenším bych mohla strávit své poslední dny něčím, co by máma schvalovala, něčím hodnotným. Znovu přemýšlím o tom, kolik času mi zbývá, a o tom, že jsem sama.
„Konkláve Spasitelů navštěvují lidské kolonie po celém vesmíru a snaží se jim připomenout, co nás činí lidmi,“ pokračuje Bodhi. „Co ztratili uprostřed všeho toho takzvaného pokroku. Pocit posvátna. Pocit, že člověk je součástí něčeho. Něčeho většího než my sami. Bůh nás učí, že sdílené utrpení je zmírněné utrpení.“
Něco většího než my sami. Právě tak to říkala máma. A jak tam tak sedí a odhrnuje mi z očí zatoulaný pramen vlasů, řeknu mu, že si ničím z toho nejsem zrovna jistá, ale že už vím, že s ním poletím. Máma by to tak chtěla. V tom čase, který mi zbývá, chci být součástí něčeho většího. Potřebuji to. Ale ze všeho nejvíc potřebuji Bodhiho.
* * *
Chandra a doktor Byars souhlasili, že nám dovolí pustit se do obřadu. Pokládáme se na tvář v ústředním sále, z něhož vyhlíží okno z velkých tabulí; směřuje nad obří propast. Všichni spíme na chladné kovové podlaze a modlíme se dnem i nocí. Třikrát denně vypijeme plecháček vody, abychom spláchli povzbuzovací prostředky, jež nás udržují vzhůru. Nejíme nic.
Za dvě hodiny mě od ležení na podlaze bolí záda. Druhého dne už necítím hlad, jenom nepřetržitou závrať, jež mi znemožňuje vstát. Čtvrtého dne jsem slabší než kdy dřív, ani nevím, jestli je to rakovinou nebo účinkem půstu. Modlit se dokážu jenom v duchu, kdežto Spasený kupodivu dělá víc hluku než obvykle, píská, bzučí a škytá. Nicolai a Antonio vedle něj uložili druhou kouli v naději, že to povzbudí dalšího jedince jeho druhu, aby se k nám přidal.
Osmého dne půstu zasáhne doktor Byars. Dva roboti mě nakládají na nosítka a odvážejí pryč. Ostatní Spasitelé protestují, ale ve svém oslabeném stavu nejsou schopni nijak zasáhnout.
Snažím se vyslovit námitky, ale když se pokusím promluvit, svět se se mnou točí tak zuřivě, že musím na chvilku zavřít oči.
* * *
Vyprazdňuji skříně a skládám Thomasovy svršky na velkou hromadu vedle máminých a tátových. Bodhi je chce rozdat chudým.
Antonio spouští automatické vysavače. Ty rejdí sem a tam a hltají prach.
„Potřebuješ nějakou pomoc?“ ptá se Nicolai. Má husté světlé obočí, a když se usměje, jako kouzlem se mu ve tvářích objeví dolíčky. Proto se ho při každém setkání snažím rozesmát. Je na mne příliš starý, asi o dvacet let víc, než by bylo přiměřené – i kdyby nebyl gay žijící v manželství. Možná to vysvětluje Antoniův kousavý humor. Vždycky se mu daří najít způsob, jak u obvykle zamlklého Nicolaie vyvolat úsměv.
„Jestli je obklopit mě hezkými muži Bodhiho taktika, jak mě přimět ke vstupu mezi Spasitele, pak se musím přiznat, že to funguje,“ prohlásím.
Objeví se dolíčky.
„Máš všechno, co potřebuješ?“ ptá se Antonio.
Jediné, na čem mi záleží, je datový štítek, který nosím v náušnici. Obsahuje rodinné fotografie a videa.
Thomas si schovával dózu plnou holoteček z představení, která jsme navštívili, a já je jednu po druhé vytahuji a spouštím. Titul každé hry rotuje ve vzduchu a rozléhá se tichá hudba. Vzpomínám na všechny ty čtvrteční večery, které jsme spolu strávili v divadle. Narodil se přesně o čtyři a půl minuty dřív než já, ale vždycky se ke mně choval, jako bych byla o hodně mladší. Spouštím další holotečku a ozve se truchlivá balada z Nádherného sebezpytu. Vzpomínám, jak jsme s Thomasem skončili s jezdítkem v příkopu a v silném lijáku jsme utíkali provozem, abychom stihli akorát děkovačku. Spouštím jinou a vzpomínám, jak jsme zůstali sedět v hledišti a diskutovali o konci Zjevení Páně, jestli je míněn doslova nebo obrazně, dokud nás z divadla nevypoklonkovaly uvaděčky.
Sevřu holotečku a nechci ji pustit.
Nicolai mi položí ruku na rameno.
Antonio otevře odpadovou násypku a já dózu nakloním tak, aby holotečky sklouzly přes okraj a zmizely v jícnu násypky. Na naší misijní cestě nebude místo pro zbytečný majetek.
Když skončím, Nicolai mě vezme za levou ruku a Antonio za pravou. Modlím se stejně, jako se modlívala máma. Modlím se za sílu, abych to vydržela. Za jasný zrak, abych viděla cestu, která leží přede mnou. Za pevnou mysl, abych byla Spasitelům při nadcházející misijní cestě k Sagittariu A co platná.
A potom, po celém životě odmítání Boha, po týdnech truchlení v nemocnici za svou rodinu, konečně otvírám své srdce a vpouštím Ho k sobě. Děkuji Mu za podporu, za lásku, kterou mi poskytuje má nová rodina.
* * *
Když se probudím, ležím na ošetřovně, pod levou klíční kostí přilepenou výživnou náplast. U lůžka sedí doktor Byars a nabízí mi hrnek džusu. „Tumáte, napijte se. Byla jste posledních osmačtyřicet hodin v bezvědomí, Cassandro.“
Vyrazím mu plastový hrnek z ruky.
„Co jste to udělal? Ohrozil jste naši misii!“ vyčtu mu.
„A vy ohrožujete svůj život. Řekla jste, že Sagittařané předtím zareagovali po sedmi dnech od chvíle, kdy jste začali se svým obřadem,“ prohlásí on. „Já jsem čekal až do osmého dne. Ve svém už tak oslabeném stavu jste byla ve vážném nebezpečí.“
„Umírám! Kdo jste, abyste rozhodoval o tom, jak se rozhodnu prožít poslední dny?“
„Poslouchejte mě,“ naléhá doktor Byars. „Poslouchejte pozorně. Během té doby, kterou jste ztratili mezihvězdnými cestami, došlo k pokroku, Cassandro. Ta forma rakoviny, kterou u vás vyvolala sluneční erupce, je už léčitelná.“
Jsem tak překvapená, že nevím, co říci.
„Chandra nechtěla, abych vám to prozradil. Nechtěla udělat nic, co by mohlo podlomit vaše… zaujetí pro náš projekt.“ Nastává dlouhé mlčení. Už jsem si tak zvykla na představu umírání, že stále nejsem schopná uvědomit si význam jeho slov.
Když se ke mně zase otočí, leží mu na dlani hranatá černá tableta. „Tohle vás zbaví rakoviny. Pravidelné dávkování vás vyléčí asi za třicet dní.“
Civím na něj. Nevím, co mám dělat.
Vezme mě za ruku, vtiskne mi tabletu do dlaně a sevře mi kolem ní prsty. „Ten člověk už nad vámi nemá moc.“ Nakloní se blíž. „Vím, jak takoví postupují. Číhá v nemocnicích a vyhledává nemocné, kteří jsou nejvnímavější k jeho podivné propagandě.“
„To není pravda.“
„Využil vás. Těžil z vaší zranitelnosti, aby vás přiměl připojit se k jeho sektě.“
„Nevíte, o čem mluvíte! Spasitelé chodí po nemocnicích, protože tam můžeme pomoci nejvíc. Tam lidé trpí, tam potřebují útěchu modlitby, tam nejvíc potřebují Boha. Ano, Boha. Musíte sebou trhnout pokaždé, když to slovo vyslovím?“
Zavrtí hlavou a smutně se usměje. „Koncepce osobního Boha je hloupá, Cassie. Primitivní. Tvořivá síla, která formovala náš vesmír, která se projevuje v kvantových jevech, ta je skutečná.“
„Umíte si vůbec představit, že se někdo může dívat na vesmír jinak?“ odseknu. „Že bychom mohli hrát větší roli?“
Na chvilku se odmlčí. „Měla jste s ním sex?“
Jednu pořádnou mu vrazím.
Zvedne ruku k tváři, kde mu zůstal červený otisk. „Potřebujete být od toho člověka nějakou dobu vzdálena, Cassandro. Jestli se budete chtít toulat vesmírem a zachraňovat ‚duše‘ mimozemšťanů i poté, co podstoupíte léčbu, to už je na vás.“
„Nemáte právo…“
„Naopak. Vzhledem k vašim sníženým duševním schopnostem mám etickou povinnost vás léčit. Zůstanete tady.“
„Jděte k čertu,“ poradím mu. Ale současně hledím na lahvičku černých tabletek, kterou mi nechal stát na nočním stolku, a uvažuji, jestli mi ten člověk zachránil život. Že by Bůh ještě nechtěl, abych zemřela? Možná nemám strávit život mezi Spasiteli. Zaplaším tu myšlenku a toho ďábla, jenž mi otrávil srdce pochybami, mlčky prokleju.
* * *
Musím mít halucinace.
To přece nemohou být oblaka prachu! Jsou příliš velkolepá, příliš úžasná, než aby byla skutečná. Plastiky o velikosti planet: trojšroubovice, elektron obíhající atom, voštinové soustředné kruhy připomínající terče, replika Pilířů stvoření! Útvary následující jeden po druhém v nepřeberném množství jsou ohromující a ostře kontrastují s absolutně temným pozadím černé díry.
„Jak mohou udržovat ty složité tvary na oběžné dráze u černé díry?“ podivuje se Nicolai.
Antonio se soustředí na pilotáž lodě, zatímco Nicolai obsluhuje různé přístroje, které měří radiaci a gravitaci.
Bodhi neustále mumlá mantry jako už mnoho dní. Už ho z toho musí bolet v krku.
Naše loď se řítí k pěti pyramidám – první má velikost Jupiteru a každá další je dvakrát větší než předchozí. Na jejich stěnách je vidět reliéfy vzorů složených z geometrických tvarů, desetiúhelníky, obdélníky, kruhy a podél základen občasné výběžky o velikosti hory, které připomínají prsty.
Antonio a Nicolai předem uložili do středu modlitebny kouli s Boseho-Einsteinovým kondenzátem a já s Bodhim nyní sedíme po jedné její straně se zkříženýma nohama. Poklop koule je otevřený.
Všichni jsme zesláblí hladem. Bodhi přejíždí sterilizovaným skalpelem po svých předloktích a stehnech a rozřezává zjizvenou tkáň. Zatíná zuby. Chvilku nevím, jestli to dokážu také. Držím skalpel v roztřesené ruce a ohlížím se po Bodhim, abych se ujistila. Přikývne.
Zabodnu nástroj do levé paže a rozříznu růžovou pokožku, z níž se vyřine krev. Nesnesitelnou bolestí málem zapomenu na mantru.
Poklepá mě po rameni a já hledím do jeho milujících očí. Krev kape na posvátný kobereček, který jsme tam předtím natáhli.
Točí se mi hlava. Nakloním se k Bodhimu a políbím ho. Několik vteřin můj polibek opětuje, potom mi položí ruce na ramena a odstrčí mě.
Příliš se stydím, než abych něco řekla. Dívá se na mne vášnivěji než kdokoli kdykoliv předtím v mém životě. „Odmítnout tě, Cassie… Teď vím, co to znamená trpět. Teď znám skutečná muka.“
Dívá se mi do očí a moje srdce překypuje láskou, naprostou oddaností. Přejedu skalpelem od čela k pravé tváři a krev mi nyní stéká i po obličeji.
Bodhi sebou trhne.
„Pozoruji fluktuaci energie,“ oznamuje Nicolai. „Spektrum záření odpovídá Sochařům.“
„Maximum se nachází dál vpředu. Vezmu to o pět tisíc kiláků blíž k horizontu událostí,“ oznámí Antonio.
„Ztratíme spoustu reálného času,“ varuje Nicolai. „Desítky let.“
„Jenom na několik sekund.“
„Opatrně, Toňo, opatrně…“
„Jsme tam,“ hlásí Antonio. „Deset sekund, patnáct sekund…“
Loď se divoce třese a světla mrkají a najednou se B-E koule zachvěje a rozzáří. Z jejích reproduktorů se ozývá hlasitý šum. Zprvu zní jako tiché sténání a potom jako trýznivý pláč novorozeného dítěte. Vyskočím na nohy a vytřu si krev z očí.
Bodhi roztřeseně vstává, klopýtá ke kouli a zavírá poklop. „Kontakt!“ zahlaholí Nicolai. „Navázali jsme kontakt! Upaluj fofrem odsud, Toho.“
* * *
Ššššš.
* * *
Nějaká žena strčí hlavu do pokoje. „Máte chvilku, doktore Byarsi?“
„O co jde?“
„Máme problém. Jeden z misionářů, ten, co mu říkají Antonio, si oblékl ochranný oblek a vydal se ven.“
„Ve svém oslabeném stavu?“
„Ano. A… nevíme to jistě… ale vypadá to, že si vzal život. Vrhl se do velké strže.“
Cože? Znovu se mě zmocňuje závrať.
„Ten druhý, Nicolai, také odešel ze Základny a míří stejným směrem. Bodhisatva mluví s Chandrou. Chystá sejít za nimi.“ Doktor Byars se obrátí k odchodu, ale ve dveřích se na okamžik zastaví. „Dám vám vědět, co se děje, hned jak to zjistím.“ Slyším, jak ostraha utíká stejným směrem jako doktor Byars. Jakmile se kroky ztratí v dálce, sesunu se z lůžka. Hlava se mi pořád točí, ale vím, že můj ochranný oblek je uložen odděleně od pánských ochranných obleků nedaleko odsud.
* * *
Honíme se s Thomasem kolem akácie a on zakopne, upadne a odře si koleno.
Zavzlyká a chytí se oběma rukama za pravou nohu. Rozbulí se a po tvářích se mu koulejí velké slzy.
„Ticho, Thomasi!“ zasyknu. Rozhlédnu se. Po mámě ani památky. „Nebuď taková měkkota!“
Rozeřve se ještě hlasitěji.
„Ticho! Ticho! Ticho!“
* * *
Bodhi v komlinku ztěžka oddechuje. Utíkám a on zůstává daleko za mnou. Záře Základny osvětluje terén. Můj ochranný oblek lokalizuje Nicolaie asi padesát metrů přede mnou. Támhle. V dálce. Stojí na samém okraji propasti.
Když se přiblížím, Nicolai se obrátí čelem ke mně. Potom se převáží dozadu a přepadne přes okraj útesu.
„Ne!“ zaječím.
Dobíhám ke štěrkem pokryté římse a nejistě se nakláním přes okraj. Připadám si, jako bych se kymácela na okraji plochého světa nad bezednou propastí. Není po něm ani stopy.
Potom to uslyším. Hlas. Hlas, který se rozléhá všude kolem mne a proniká mi až do morku kostí.
„Cassie? Slyšíš mě?“
Srdce se mi zastaví. Je to Thomasův hlas.
V tu chvíli uvidím, jak se to vznáší nad prázdnotou. Rozmazaná skvrna, mikrotrhlina v prostoru a čase, která mě naplňuje hrůzou i údivem současně. Ačkoliv se můj mozek nevyzná v tom, co vidím, instinktivně to poznávám i mimo skořápku. Spasený.
Třebaže se vznáší přímo přede mnou, hlas, který používá, Thomasův hlas, přichází ze všech stran, zevnitř mne samé. Rezonuje mi ve spáncích.
„Ty umíš mluvit?“ vyhrknu.
„Vlastně ne. Ale důležité je, že mě konečně slyšíš.“ Zachichotá se. „Zachránil mě jiný příslušník mého druhu, který si všiml mé bolesti a zdvihl závoj.“
„Závoj?“
„Jo, hlupáčku. Závoj. Víš přece, tu zdejší substanci.“
„Boseho-Einsteinovy kondenzáty?“
„M-hm. Rozhodl jsem se, že si vyzkouším život, jaký máte vy, pomalý a omezený, a tak trochu jsem přitom uvázl.“
Stále nemohu uvěřit, že slyším Thomasův hlas. Ale je to Thomasův hlas z doby, kdy jsme byli mnohem mladší.
„Proč jsi… tady?“ ukážu na zející propast.
„Tvůj druh je, ehm, zmrzačený, Cassandro. Ale neměj obavy, jsem tady, abych vám pomohl.“
„Nechápu.“
„Přesně!“ Zahihňá se. „Vidíš? Jsi neschopná pochopit realitu. Máš pokřivené smysly, kámoško.“
„Co jsi udělal Antoniovi a Nicolaiovi?“
„Uviděli světlo, abych tak řekl. Zachránil jsem je. Transformoval jsem je.“
Ustoupím o krok. „Děsíš mě.“
„Neboj se, Cassie. Hmm, jak bych to řekl, abys tomu rozuměla? Víš, jak se částice světla vyskytuje v neostrém stavu všude najednou až do okamžiku, kdy ji pozoruješ?“
Ano, základy fyziky ze střední školy. Princip neurčitosti. Efekt pozorovatele. Každá částice, dokud není pozorována, existuje ve všech možných stavech současně. Ale jak to se vším souvisí? Kdysi jsem vyslechla debatu Nicolaie a Antonia o vlnové funkci fotonů a přemítala jsem, co tato koncepce může znamenat pro mimozemšťany, kteří se skládají z temné energie. „Buď přístupnější novým myšlenkám, Cassie.“
* * *
Stojím před velkým zrcadlem oděná do černého roucha a červených pantoflíčků a Bodhi Bendito mi podává nůžky. Odstřihuji svůj koňský ohon u samé hlavy. A stříhám dál, dokud mi na hlavě nezbývá jen půlpalcový ježek. Vracím Bodhimu nůžky a on mi vloží do druhé ruky elektrický stříhací strojek. Projedu jím přes prostředek temene. Zůstává za ním brázda bílé pokožky.
* * *
„Představit si nějakou možnost stačí k tomu, aby vlnová funkce zkolabovala, aby realita povstala k existenci,“ vykládá Spasený, jenom to teď zní, jako když mluví starší, dospívající Thomas. „Víš, Cassie, žádný skutečný, objektivní vesmír neexistuje. Bez vědomí a bez pozorování neexistuje žádná fyzikální realita, alespoň ne v nějakém rozumném smyslu.“
* * *
Znovu stojím před zrcadlem, ale nejsem to já. Mám jiný obličej. Jsem vyšší. Vlasy mám medově hnědé a splývají mi přes ramena.
Kdo jsem?
Moje samotné bytí je konečný produkt neurčitosti. Jsem výsledek oplodnění vajíčka náhodnou spermií – jednou z milionů. Náhodné geny v náhodné kombinaci.
Ztělesňuji neurčitost. Když moje tělo přepadá dolů, doktor Byars a Bodhi se nakloní nad okraj propasti. Bodhi po mně chňapne nataženou rukou.
Neposlouchají Spaseného. Muž vědy. Muž víry. Oba se bojí provést ten poslední skok.
Měj víru, Bodhi! Skoč!
Vytřeští oči a o krok ucouvne od okraje.
* * *
„Plynutí času není skutečné, Cassie.“ Spasený se směje. „Tvoje vnímání ‚minulosti‘ a ‚budoucnosti‘ generují filtry tvých nevyvinutých smyslů. Svádí tě to k přesvědčení, že jednotlivé okamžiky, které prožíváš, přicházejí a odcházejí, že je unáší nekonečný proud takových okamžiků. Ale ve skutečnosti, Cassie, je moře času zamrzlé a každý okamžik, který kdy byl, nebo který kdy bude, každé zčeření, každá vlna se před tebou prostírají zachované navěky, právě tady a právě teď.
Rozumíš?“
* * *
V silném lijáku kličkujeme mezi provozem, utíkáme ulicemi. Thomas mě drží za ruku a vleče mě za sebou. Směju se. Sotva popadám dech. Vlasy mám zmáčené.
* * *
„Zásadní pravda je, že vesmír netvoří život. To život zplodil kosmos. Ty jsi současně částice i pozorovatel, Cassie. Chápeš to? Ano?“ Zní to vzrušeně.
„Ano. Tedy… myslím, že ano.“
Převažuji se pozpátku přes okraj do propasti. Nepadala jsem už? Ne.
* * *
Nikdy jsem neskočila z útesu. Nikdo neskočil.
Odmítla jsem nanomedy doktora Byarse a přimkla jsem se ke své víře.
Nicolai sedí vedle mého lůžka. Celé tělo mám necitlivé. Nemohu mluvit. Zvednu ruku, dotknu se své tváře a ohmatávám vyčnívající lícní kosti a oční jamky.
Antonio se úzkostně dívá z okna nemocničního pokoje, jako by nesnesl pohled na mne.
Nicolai mě vezme za pařát, ve který se proměnila moje ruka.
Pokouším se promluvit, ale jediný zvuk, který dokážu vydat, je skřípavé nelidské sténání. Ohromí mě, když si uvědomím, že to zní jako Spasený v pasti B-E koule.
„To je v pořádku, Cassie. To je v pořádku. Jsme tady.“
Když vydechuji naposled, s posledním elektrickým impulsem, který křižuje moji šedou mozkovou kůru, mi svítá: není to utrpení, co nás přibližuje Bohu, ale soucit. Ale jak by mohl existovat soucit bez utrpení?
* * *
„Proč my? Proč ses rozhodl mluvit s námi?“ ptám se.
„Protože vaše bolest, Cassie, je tak čistá, tak upřímná, že svítí jako maják a volá po soucitu.“
„Bůh tedy existuje?“
„Existuje všechno a nic! Nepochopila jsi snad, co jsem ti říkal? Když si Ho představíš, způsobíš kolaps vlnové funkce tak, aby to byla pravda. Bůh je skutečný. A tys ho stvořila.“
„To jsem nevěděla. Nemohla jsem to vědět,“ odpovím. „Tvým lidem…“ Přemáhá mě to tak, že se dávám do pláče. „Tvým lidem na nás musí hodně záležet.“
Ticho.
„Moji lidé… Ne, ti se vůbec nestarají o zakrnělé životní formy, jako jste vy. Ale já jsem měl pocit, že vám musím pomoci. Měl jsem nutkání ulehčit vaše utrpení a otevřít vaši mysl světlu. Proto jsem za vámi přišel, když ke mně dolehla vaše bolest. Abych vám přinesl pravdu.“
Jeho slova mi připadají povědomá. A v tu chvíli mi to docvakne. Spasený.
Proboha, on je misionář.
* * *
Thomas mi zamáčkne do vlasů žvýkačku.
Po tvářích mi tečou slzy, když máma nalije olej na kartáč a pročesává mi jím vlasy. Škubá to a tahá a já zavzlykám hlasitěji. „Ššš, to je v pořádku, broučku. Já vím, že to bolí.“ Máma drží moje vlasy u kořínků a ráznými tahy kartáčuje slepené konce. „Ššššš.“
* * *
Zjevení Páně. Transcendentno.
Byla jsem. A mohla bych být. Jsem. A budu.
* * *
„To je v pořádku, Cassie. To je v pořádku,“ říká táta. „Jsme přímo tady. Nikdy jsme neodešli.“
Poprvé vydáno v časopisu Asimov’s SF v červnu roku 2012 Přeložil Jiří Engliš
