Ťie-ling si pro svůj přenosný přehrávač vyhlídla místečko v té části trhu se zbytky po epidemii, kde se prodávaly autodíly. Do Šen-čenu přijela zhruba před dvěma hodinami, ale shánění práce mohlo podle jejího názoru klidně počkat do zítřka. Všichni přece vědí, že sehnat v Šen-čenu práci je otázkou několika okamžiků. Tady jsou volných míst mraky.
„Co to děláte?“ zeptal se jí nějaký muž.
„Jsem rozvedená,“ odpověděla. Odmalička viděla sebe samu jako někoho, kdo se jednoho dne rozvede, takže jí to tvrzení nepřišlo nijak přehnané. Zůstat provdaná za jednoho člověka bylo nudné. Na to si připadala příliš komplikovaná. Zajímaví lidé přece vždycky vedou komplikované životy. „Sháním práci. Ale taky mě baví hip-hop,“ dodala na vysvětlenou.
„Hip-hop?“ Šlo o muže ve středním věku se strništěm na bradě, který vypadal, že sice práci neshání, ale měl by.
„Ne ten šanghajský,“ upřesňovala. „Nějako Hi-Bomb. Ten gangsta model já moc nemusím. Spíš staromódní věci. Jako M.I.A.,“ pokračovala. „Ale samozřejmě žádnou politiku.“ Svá slova doprovodila zářivým úsměvem. Jemu to stejně nic neřekne. Ťie-ling pustila přehrávač. M.I.A. byla Maya Arulpragasam, šrílanská hiphoperka, která kdysi dávno začínala úplně sama. Zpívala, tančila, i klipy si točila sama. Jenže M.I.A. taky žila v Londýně, kde bylo mnohem jednodušší dělat hip-hop a být slavná.
Ťie-ling nemusel nikdo říkat, že není žádná hiphopová zpěvačka, ale dalo se tím hezky přivydělat na severu v Pao-tingu, odkud pocházela. Stačilo dorazit na trh se zbytky a tančit za juany.
Ťie-ling měla vymyšlený vlastní úvod i vlastní hiphopové kreace inspirované zčásti Mayou a zčásti tím, co odkoukala z MTV, ale nic přehnaně sexy, protože Číňané vám nic nedají, když jste moc sexy. Byl teprve duben a už bylo vlhko a vedro k zalknutí.
Ge down, ge down, lang-a-lang-a-lang-a.
Ge down, ge down, lang-a-lang-a-lang-a
Tu angličtinu měla odposlechnutou. Znělo to neotřele. Úplně zločinecky.
Ten chlápek se jí zeptal: „Kolik vám je?“
„Dvaadvacet,“ prohodila, aniž by přestala zpívat a tančit, přidávajíc si tři roky ke svému skutečnému věku.
Neměla mu radši říct, že je vdova? Nebo sirota? Jenže na epidemii ptačí chřipky umřelo tolik lidí, že vdov i sirotků bylo teď všude habaděj. Na tom už nikdo nic netrhne. Lepší je být rozvedená. Nehodil jí žádné peníze, jen s klapnutím otevřel mobil, aby si mohl projet nejnovější nabídku zboží na trhu. Tenhle trh se zbytky byl tak rozlehlý, že bylo jednodušší sledovat vývoj situace na internetu, i když jste se nacházeli přímo v centru dění. Ťie-ling potřebovala nový mobil, protože ten starý se nakonec rozpadl těsně předtím, než vyrazila na jih.
Na šenčenské už hip-hop zřejmě nezabírá. Vydělala si 52 juanů, což jí bude stačit na nocleh v mizerném hotelu, kde si venkované ve společném dřezu myjí kapustu.
Trh byl zaplavený věcmi z druhé ruky. Když během čtyř let zemře víc než čtvrt miliardy lidí, zůstane po nich spousta věcí. Přesto však na trhu stále ještě byla i sekce s novým zbožím a právě tam našla Ťie-ling prodejce mobilních telefonů. Jeho pojízdný stánek se ztrácel pod stohy instantních mobilů v podobě umělohmotných destiček s potiskem a zabudovaným elektrickým obvodem. Prohrabala se jimi – pouzdra potištěná imitací tygří kožešiny, S motivem pivoněk (babičkovské), s kovově lesklým povrchem (dědečkovské) i s komiksovými postavičkami, měsíční mobily i drahé lampionové modely.
„Kde máte tiskárnu?“ zeptala se ho.
„Doma,“ odvětil. „Potisknu si je doma a tady je pak prodávám. Na trhu není elektřina.“ V Pao-tingu je vždycky kupovala v obchodě, kde jste si mohli vybrat vzor na internetu a dát si jím mobil potisknout na místě. Taky tam měli širší nabídku.
Na druhé straně tu právě objevila celou krabici mobilů, které nejdou na odbyt a na které jí určitě dá slevu. Nakonec mezi nimi našla jeden fialový s koťátky, který byl ještě jakžtakž snesitelný. Navíc v japonském stylu, který letos zrovna letí. A za pouhých sto juanů bude mít nový mobil i s 300 volnými minutami.
Vzal si od ní příslušnou umělohmotnou destičku a vhodil ji do hrnce s vroucí vodou, ve kterém by se klidně daly vařit i knedlíčky. Předtištěné sváry byly z plastu obdařeného molekulární pamětí, takže se při zahřátí začaly ohýbat a destička se zformovala do tvaru mobilního telefonu. Hotový telefon vylovil z hrnce kuchyňskými kleštěmi, nechal ho okapat a pak už jen lehkým tlakem zaklapl na místo západky, které mobil držely pohromadě. „Nechte ho asi tak hodinu schnout, než ho začnete používat,“ řekl a podal jí ještě teplý mobil.
„Hodinu,“ zopakovala nevěřícně. „Ale já ho potřebuju hned teď. Sháním práci.“
Pokrčil rameny. „Možná by stačila i půlhodina,“ navrhl.
U Stánku s občerstvením si koupila noviny a cibulovou placku, uvelebila se na obrubníku a najedla se, zatímco čekala, až telefon uschne. V novinách sice nabízeli své služby práci hledající, ale nechyběla ani spousta inzerátů od náborových agentur. 1 MĚSÍČNÍ MZDA NAVÍC! NEJLEPŠÍ PRACOVNÍ MÍSTA! a NEJŽÁDANĚJŠÍ POZICE! BONUS DO ZAČÁTKU! Kolemjdoucí se na ni mračili kvůli tomu, že sedí na chodníku. Vypadala jako holka z vesnice, ale co měla asi tak dělat? Pak si ještě projela inzeráty na svém novém mobilu. Na internetu jich bylo víc než v novinách. To bylo dobré znamení. Namátkou si jeden vybrala a vyťukala číslo.
* * *
Žena v náborové kanceláři měla plochou jižanskou tvář a přečnívající přední zuby, kterými by klidně mohla trhat melouny. Nehty však měla upravené a na sobě měla moc hezký červený kostýmek. Kancelář už tak hezká nebyla. Byla malá a nábytek ošuntělý. Ťie-ling se ještě úplně nevzpamatovala z noci strávené v hotelu na předměstí. Byl sice laciný, ale taky neuvěřitelně hlučný.
Žena v kanceláři mluvila úsečně a s výrazným přízvukem, kvůli němuž jí bylo špatně rozumět. Možná s fuťienským, ale Ťie-ling si nebyla jistá. Požádala Ťie-ling, aby vyplnila vstupní formulář.
„Proč jste odešla z domova?“ zeptala se jí.
„Abych si našla dobrou práci,“ odpověděla Ťie-ling.
„Co vaše rodina? Jsou ještě naživu?“
„Má matka ještě žije. Našla si nového manžela,“ upřesnila Ťie-ling. „Uvedla jsem to v té žádosti.“
Náborářka našpulila rty. „Měla bych tu jeden přijímací pohovor v pátek,“ řekla.
„V pátek!“ vykřikla Ťie-ling. Bylo úterý a jí už z peněz, které si přivezla s sebou, zbývalo jen 300 juanů. „Ale já potřebuju práci.“
Náborářka se na ni úkosem zadívala. „To jste tedy hodně riskovala, když jste přijela do Sen-čenu.“
„Můžu jít k jiné agentuře,“ řekla Ťie-ling.
Náborářka zabubnovala nalakovanými nehty o sebe. „Všude vám řeknou totéž,“ namítla.
Ťie-ling se natáhla pro svůj batůžek.
„Počkejte,“ zastavila ji náborářka. „O jedné práci bych věděla. Ale chtějí tam jen zcela bezúhonné dívky.“
Ťie-ling položila batoh zpátky a sklopila oči k zemi. Stran bezúhonnosti jí nikdo nemohl nic vytknout. Nebyla žádná poběhlice, ať už si tahle ženská se zaječími zuby myslí cokoliv.
„Mandarínsky mluvíte moc dobře. A říkala jste, že jste odmaturovala s vyznamenáním,“ pokračovala náborářka.
„Škola mě bavila,“ přiznala Ťie-ling, což byla pravda jen zčásti. Všem ostatním dělala mandarínština problémy kvůli jejich huhňavému jižanskému přízvuku. Na ulici se dost často mluvilo kantonsky.
„Dobrá. Pošlu vás na pohovor do ŠinČi. Dřív než zítra to určitě nebude, ale když přijdete ráno v osm, odvedu vás rovnou k nim.“
ŠinČi. Nový život. Znělo to slibně. „Děkuji,“ řekla Ťie-ling. „Děkuji vám mnohokrát.“
Venku si však v dubnovém vedru přepočítala peníze a najednou ji polil strach. Rozhodla se zavolat mámě.
Zvedl to její otčím. „Wej.“
„Je tam máma?“ zeptala se.
„Ťie-ling!“ ozvalo se v odpověď. „Kde jsi!?“
„Jsem v Šen-čenu,“ odsekla, jak se v ní okamžitě vzedmula netrpělivost. „Mám tady práci.“
„Práci! Kdy se vrátíš domů?“
Otčím na ni byl vždycky hodný. Myslel to dobře, ale šíleně jí tím lezl na nervy. „Dej mi mámu,“ požádala ho.
„Není tady,“ oznámil jí. „Vzal jsem si její mobil k sobě do práce. Ale doma taky není. Minulý víkend byla v Pekingu a teď nakupuje látky.“
Matka měla malé krejčovství. Každých pár měsíců jezdila do Pekingu, kde si prohlížela konfekci vystavenou ve značkových prodejnách. Nikdy nic nekoupila, ale všechno si dobře zapamatovala. Pak se vrátila domů, nakoupila látky a ušila přesné kopie. Otčím pocházel z Pekingu a Ťie-ling došla k závěru, že možná i proto se za něj její matka provdala. Navíc si s ním rozuměla lépe než předtím s otcem. Ťie-ling mu vlastně ani neměla co vytknout. Jen z něj vždycky dostávala kopřivku.
„Tak já zavolám později,“ řekla.
„Počkej, máš blokované číslo,“ upozornil ji otčím. „Nadiktuj mi ho.“
„Sama ho ještě neznám,“ uťala ho Ťie-ling a zavěsila.
* * *
Firma Nový život okupovala gigantickou moderní budovu s mnoha okny. Uvnitř bylo velmi čisto a skoro každá plocha byla vyleštěná do zrcadlového lesku. Ve vstupní hale se každý zvuk hlasitě rozléhal. Na Ťie-ling a náborářku už tu čekal nějaký muž v prudce elegantním šedivém obleku, vedle nějž vypadal červený kostýmek náborářky lacině, její efektně nalakované nehty křiklavě a vystouplé zuby příliš nápadně. Muž v elegantním šedivém obleku byl nevysoký, štíhlý a vypadal na Jižana. Z velkého města.
Ťie-ling absolvovala několik testů z matematiky a písemného projevu s dobrými výsledky.
Ten pán z personálního oddělení pak náborářce řekl: „Děkuji, hned vám zašleme provizi.“ Ťie-ling poté sdělil: „V pondělí můžete nastoupit.“
„V pondělí?“ optala se Ťie-ling. „Ale já potřebuju práci hned!“ Upřel na ni hloubavý pohled. „Já… přijela jsem z Pao-tingu v provincii Che-pej,“ vysvětlovala. „Jsem ubytovaná v hotelu, ale už mi docházejí peníze.“
Pán z personálního přikývl. „Najdeme vám místo v našem penzionu,“ navrhl jí. „Cenu za nocleh vám pak odečteme z vaší první výplaty. Je to moc hezký penzion. Klimatizovaný, s televizí a vlastní restaurací.“
Penzion byl skutečně velmi hezký. V pokoji byla dvě lůžka. Ťie-ling si položila batůžek na postel, která stála blíž ke dveřím. Na podlaze byl koberec a v oknech visely zlaté závěsy zdobené motivem letících jeřábů, V televizoru byly naladěné hongkongské stanice. Ťie-ling sice neuměla kantonsky, ale dálkovým ovládáním se daly zapnout titulky. Ve filmech byla spousta násilí a víc sexu než v těch čínských, úplně jako v těch upirátěných amerických trhácích, které byly k dostání na trhu. Ťie-ling blesklo hlavou, kolik asi nocleh v takovém pokoji stojí. Dvě stě juanů? Nebo tři sta?
Celý první den proseděla u televize a sledovala jeden film za druhým.
* * *
V pondělí ji čekalo seznámení s novým pracovištěm. Dostala dva světlezelené stejnokroje, které sestávaly z haleny a kalhot podobných těm, jaké nosí nemocniční personál, nevelké čapky a dvou párů bílých bot. Ťie-ling se v něm cítila jako figurína – v tom smyslu, že jí to neslušelo a vypadala v tom tlustá. Kromě ní tu byly ještě další dvě dívky v zelených stejnokrojích. Všem jim pak promítli firemní DVD.
Nový život podnikal v oblasti biotechnologií. V ostatních závodech se vyráběla vakcína proti chřipce (na obrazovce se objevily nekonečné řady slepicích vajec), ale v téhle pobočce se pracovalo na vývoji novátorských forem kultivace tkáňových kultur. Ve filmu vystupovala řada mužů v oblecích. Po nich následoval záběr na velkou americkou samoobsluhu s vysvětlením, že firma navazuje nové vývozní styky s největším americkým obchodním řetězcem Wal-Mart. Nechyběl ani úryvek z amerického pořadu o Wal-Martu. Titulky hlásaly, že společnost Wal-Mart se ve spolupráci s dalšími firmami z celého světa snaží zlepšovat životní úroveň, snižovat emise C02 a nabízet lidem přístup k levnému zboží. Těmi novátorskými technologiemi se však už hlas vypravěče důkladněji nezabýval.
Jedna z těch dalších dvou dívek byla ze severní Číny. Bylo to patrné z jejího přízvuku.
„Jak dlouho tu hodláš pracovat?“ vyzvídala ta Seveřanka na Ťie-ling. Podle vzhledu v sobě možná měla i špetku ruské krve.
„Jak dlouho?“ opakovala Ťie-ling.
„Já se budu vdávat,“ svěřila se jí Seveřanka. „Jakmile si vydělám dost peněz, vrátím se domů. A když si do roka nevydělám dost,“ pokračovala, „vrátím se tam tak jako tak.“
Ťie-ling zatím neuvažovala o tom, že by tu zůstala déle. Neměla sice ještě jasnou představu o tom, co chce dělat, ale říkala si, že ve velkoměstě typu Šen-čenu na to určitě brzy přijde. Tahle dívčina měla dost… venkovské plány. Není divu, že si v jižní Číně všichni myslí, že Seveřané si musejí oklepávat hnůj z bot pokaždé, když nastupují do vlaku.
„Ty jsi Ruska?“ zeptala se jí Ťie-ling.
„Ne,“ odpověděla ta holka. „Mandžujka.“
„Aha,“ kvitovala to Ťie-ling. Mandžujka z Mandžuska. Národnostní menšina. Ťie-ling chodila do třídy s jedním mandžuským klukem, který si díky své národnostní příslušnosti bude smět pořídit dvě děti, až se ožení. Jenže ten byl k nerozeznání od běžného Chana, zatímco tahle holka měla typicky zahnutý nos i snědou pleť Mandžuů. Mandžuové vládli Číně až do komunistického převratu (ještě tam bylo něco se Sunjatsenem, ale Ťie-ling měla smůlu na obzvlášť nudné dějepisáře). Kdysi slavná říše, dneska zapadákov.
Pak přišel další pán z personálního.
„Krást se dá ledacos,“ začal. „Někdo krade peníze nebo jídlo. Jiní lidé kradou nápady. Tady v Novém životě si našich nápadů ceníme nad zlato a hlídáme si je, aby nám je někdo neukradl. Vy se však dozvíte mnoho tajných informací o tom, co a jak tu děláme. Je to nezbytné k tomu, abyste mohly vykonávat svou práci. Prozradíte-li však někomu naše tajemství, je to krádež. A my na to přijdeme.“ Zde se odmlčel a vrhl na ně pohled, který jim zjevně měl nahnat hrůzu.
Ťie-ling sklopila zrak, protože to bylo jako přihlížet hysterickému záchvatu. Nevěděli jste, kam s očima. Její nové bílé boty přímo zářily čistotou.
Pak jim vylíčil, jaké tresty se udílejí za průmyslovou špionáž. Deset až dvacet let odnětí svobody. „Čína musí zaujmout své právoplatné místo mezi předními světovými inovátory a jako taková se musí naučit ctít zákony duševního vlastnictví,“ zadeklamoval. Šlo o jeden z aspektů čínské modernizace, jejíž zářná budoucnost spočívala ve vědecko-technickém rozvoji, pročež Ťie-ling nasadila výraz poslušné holčičky. Úplně jako na hodině politické výchovy. Čtyři modernizační vlny. Šest cílů. Když byla malá, vozíval ji táta do školy na kole a občas, když projížděli kolem informačních plakátů dopravního podniku, citoval jí z Mao Ce-tunga. Hlavní hnací silou revoluce je lid! Vždycky přitom vtáhl bradu a nasadil vážný tón jako ve filmu nebo v opeře. Západní zkušenosti ve prospěch Číny. Některé z těch sloganů jí uvízly v paměti. Všichni reakcionáři jsou papíroví tygři! skandovala spolu s ním a snažila se přitom mluvit co nejhlubším hlasem. Nenech se zviklat, nelituj námahy a směle překonávej všechny překážky na cestě k vítězství! Vždycky se nakonec rozesmála a on se na ni ohlédl přes rameno, aby se na ni mohl zakřenit. V mládí sloužil v Rudé gardě, ale jinak se o tom u nich doma nikdy nemluvilo.
Po přednášce je představili zaměstnancům, kteří je měli zaučit. Aspoň že nebude muset zůstat s tou Mandžujkou, kterou odvedli do distribuce.
Ťie-ling přidělili k drobounké dívce, která pracovala v jednom z inkubačních sálů. „Já jsem Paj-jue,“ představila se. Paj-jue byla tak maličká – sahala Ťie-ling jen po ramena –, že se v zeleném stejnokroji úplně ztrácela. Vlasy měla stažené do culíků. Sálem, ve kterém měly pracovat, se táhly řady něčeho, co vypadalo jako široké zásuvky. Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl s Petriho miskami, podnosy a laboratorními pomůckami. Ťie-ling některé z nich vůbec neznala, což ji trochu děsilo. Sál byl plný dvojic dívek v zeleném, které postávaly buď u zásuvek, nebo u stolu.
„Dneska budeme předpěstovávat kultury,“ řekla Paj-jue. „Vezmi si podnos a vyskládej do něj tyhle.“ Ukázala na stoh Petriho misek. Dno každé z nich bylo pokryté želatinou. Ťie-ling si vzala podnos a opakovala všechno po Paj-jue. Paj-jue byla vážná, ale nejednala s ní odměřeně ani povýšeně. Vysvětlila jí, že teď do Petriho misek vysévají buňky.
„Buňky?“ optala se Ťie-ling.
„Nervové buňky parejnoků. To jsou ty elektrické ryby.“ Každá si vzala svoji tyčinku a Paj-jiie jí ukázala, jak roztírat buňky cikcak, aby pokryly většinu povrchu želatiny. Tímhle způsobem naočkovaly celkem šest podnosů. Ve vzduchu nebyl cítit ani náznak rybiny. Potom k nim pipetami nakapali živný roztok. Všechno to bylo příjemně vědecké a nebylo to vůbec těžké.
V jednu chvíli odešli všichni ostatní na oběd, ale Paj-jue řekla, že nemůžou odejít, dokud práci nedokončí, protože jinak by se celá várka zkazila. Jejich kolegyně kolem nich proudily ven a Ťie-ling kručelo v břiše. Když se místnost vyprázdnila, Paj-jue se usmála a zeptala se jí: „Odkud jsi?“
Paj-jue byla z Fu-ťienu. „Když zkazíš várku,“ vysvětlila jí, „strhnou ti to z výplaty. Já už budu mít za chvíli odpracovaný dluh, a až ho splatím…,“ rozhlédla se kolem sebe a ztišila hlas, „… tak dám výpověď.“
„Kvůli čemu jsi zadlužená?“ vyzvídala Ťie-ling. Třeba je ta práce obtížnější, než se zdá, nebo to možná Paj-jue ze začátku moc nešlo.
„Všichni tady jsou zadlužení,“ odpověděla Paj-jue. „Tak už to v tomhle podniku chodí. Teď dáme podnosy do ohřívače.“ Zásuvky ve stěnách se daly vyklopit, přičemž uvnitř panovala stejná teplota jako v lidském těle. Podnosy s kulturami se do nich nakládaly po dvou, vždycky jeden dozadu a jeden dopředu, a dívky se jimi propracovávaly postupně, dokud neuložily na místo všechny čerstvě připravené podnosy.
„Dobrá,“ zavelela Paj-jue, „to bychom měly. Odpoledne je přijdeme zkontrolovat. Už jich tu pár čeká na přenos do kultivačního sálu, ale ty můžeme klidně odnést až po obědě.“ Ťie-ling ještě nikdy v závodní jídelně nebyla, jen v restauraci, která patřila k podnikové ubytovně, a to ještě jenom tu první noc, protože byla dost drahá. Zbytek týdne přežila na instantních nudlích a už se nemohla dočkat, až se pořádně nají. Vonělo tu vepřové a česnek. Jako první byl na pultu vyložený pekáč s nadýchanými taštičkami plněnými dušeným vepřovým masem. Paj-jue si to ale namířila úplně dozadu, kde na plotně bublal velký hrnec kondží – rýžové kaše. „Nic levnějšího tady nemají,“ dodala na vysvětlenou, „a můžeš toho sníst, kolik chceš.“ Nabrala si do misky pořádnou porci – až moc velkou na někoho tak subtilního –, k níž přidala trochu solené zeleniny a vařených arašídů. „Není vůbec špatná, i když v poledne už bývá trochu jetá. Polorozvařená.“ Ťie-ling zaváhala. Paj-jue přece říkala, že je zadlužená. Možná, že jí nezbývá než se živit tímhle. Ťie-ling se ale nehodlala spokojit s rozvařenou rýžovou kaší. „Já si dám rýži se zeleninou,“ řekla.
Paj-jue přikývla. „Taky si ji někdy dávám. Není špatná. Ale nedávej si nic s krevetami. Ty jsou hrooozně drahé.“
Ťie-ling si naložila rýži se zeleninou a přihodila k tomu jednu velkou vepřovou taštičku. V nabídce byly ještě dva rybí pokrmy a nějaké jídlo z vepřového masa na houbách, ale Ťie-ling si řekla, že vepřové si může když tak dát k večeři. U žádného jídla nebyla uvedená cena. U kasy podala svou zaměstnaneckou kartu ženě, která tan-wej protáhla čtečkou a vrátila jí ji.
„Kolik to stojí?“ zeptala se Ťie-ling.
Žena pokrčila rameny. „Odečte se vám to ze stravného.“ Ťie-ling se s ní chtěla začít hádat, ale z druhého konce jídelny na ni ze záplavy zelených stejnokrojů mávala Paj-jue, aby upoutala její pozornost. Volala na ni: „Ťie-ling! Tady!“
Paj-jue vytřeštila oči údivem, když si k ní Ťie-ling přisedla. „Vepřová taštička.“
„Nejsou moc drahé?“ zeptala se Ťie-ling.
Paj-jue přikývla. „Neskutečně. A taky moc dobré.“
Ťie-ling se rozhlédla kolem. Strávníci u ostatních stolů se ládovali vepřovým, taštičkami a dalšími jídly z denní nabídky. „Proč jsi zadlužená?“ obrátila se na Paj-jue.
Paj-jue pokrčila rameny. „Všichni jsme zadlužení,“ odvětila. „Akorát že většina lidí už to vzdala. Tady se za všechno musí platit. Za stravu, za ubytování i za ty stejnokroje. Vedení to vždycky nějak zařídí, aby si nikdo nevydělal ani juan.“
„To se přece nesmí!“ zhrozila se Ťie-ling.
Paj-jue pokračovala: „Můj děda říká, že je to jako za starých časů, když jsi nesměla sama podat výpověď. Prý mám držet zobák a být vděčná. Že prý se tu o mě postarají. Jen místo železné koule mám na noze jídelní misku.“
„Ale, ale, ale,“ Ťie-ling se rozpomněla na výraz z jedné pradávné hodiny dějepisu, „to je feudalismus.“
Paj-jue přikývla. „To víš, děda. O jarní slavnosti mě i bráchu vždycky nutil, abychom se klaněli jemu a babičce.“ Svraštila obočí a nakrčila nos. Venkovské obyčeje. Ve městě už nikdo nenutil děti, aby se na Nový rok klaněly předkům. „Ale ty máš štěstí,“ kývla na Ťie-ling. „Sice jim budeš dlužit za půjčení stejnokroje a za nocleh, ale zatím ještě nedlužíš skoro nic za stravu.“ Ťie-ling se udělalo špatně. „Čtyři dny jsem byla ubytovaná v penzionu,“ vypravila ze sebe. „Řekli mi, že mi to strhnou z výplaty.“
Paj-jue si v úleku zakryla ústa rukou. Po chvíli ji odtáhla a řekla: „Neboj, něco vymyslíme.“ Ťie-ling ta věta vyděsila ze všeho nejvíc.
Místo návratu do laboratoře se z jídelny odebraly nahoru a přes spojovací můstek do podnikové ubytovny. Že by se tu praktikoval odpočinek po jídle?
„Už víš, na jakém jsi pokoji?“ zeptala se jí Paj-jue.
Ťie-ling nevěděla. Paj-jue ji zavedla k dozorčí na patře, která si ji vyhledala v seznamu zaměstnanců a předala jí klíč od pokoje spolu s povlečením a pokrývkou. Na konci chodby a doleva. Místnost byla zařízená skromně, ale jinak byla moc hezká. Dvě palandy a dvě komody, betonová podlaha. Dokonce i okno. Všechny postele kromě jedné z těch horních už byly zabrané. Pod stolkem u okna byly do zásuvky připojené tři černé skříňky jen o něco větší než krabice od bot. Paj-jiie u každé z nich odklopila víčko a nakoukla dovnitř. Všechny byly opatřené jmenovkami. „Sem můžeme zapojit tvou baterii.“ Ukázala na prodlužovačku.
„Co je to?“ optala se Ťie-ling.
„To jsou elektrické skříňky. Vyrábějí se tady. Seženu ti nějakou, která neprošla výstupní kontrolou. Spousta z nich přitom funguje úplně normálně,“ dodala Paj-jue. „Uvnitř jsou buňky z parejnoků, které produkují elektřinu a symbiotické bakterie. Bakterie rozkládají odpad, kterým se živí elektrické buňky. Elektřina z odpadového materiálu. Nepřispívá ke globálnímu oteplování, neprodukuje skleníkové plyny. Musíš je několikrát do týdne přikrmovat zbytky z jídelny, jinak uhynou, ale nejlepší je krmit je každý den.“
„Ono je to živé?!“ zděsila se Ťie-ling.
Paj-jue pokrčila rameny. „Jo. Tak trochu. Když jde všechno, jak má, dostaneš za vyprodukovanou elektřinu kredit navíc, což se hodí, jelikož elektřinu nám tu pochopitelně účtujou taky.“ Trojice skříněk si hověla bez hnutí pod stolem a nevypadala o nic živěji než CD přehrávač.
„A jsou ty buňky vidět?“ vyptávala se Ťie-ling.
Paj-jue zavrtěla hlavou. „Ne, násypka je zkonstruovaná tak, že to neumožňuje. Ale jinak to jsou ty samé buňky, jaké pěstujeme dole, jenže tyhle jsou pak dodatečně upravované v kultivačním sále. Tam se k nim přidávají ty bakterie.“
„A nemůžeme od nich něco chytit?“
„Kdepak, ty bakterie nejsou na pobyt v lidském těle zařízené,“ ujistila ji Paj-jue. „Jsou schopné žít jen v těchhle skříňkách.“
„A vyrábět elektřinu.“
Paj-jue přikývla.
„A lidi si je kupujou?“
Další přikývnutí. „Zrovna jsme je uvedli na trh. Tvrdili nám sice, že se budou prodávat v Číně, ale na to jsou moc drahé. Američani jsou z nich nadšení, protože nepřispívají ke globálnímu oteplování. Jenže Američani taky koupí všechno.“ Skříňky stály u zdi, pod oknem mezi palandami, jen kousek od míst, kde na dolních postelích ležely polštáře. Ťie-ling si z buněk v laboratoři nic nedělala, ale z tohohle jí naskakovala husí kůže.
* * *
Když Ťie-ling dostala první výplatu, zhrozila se. Dlužila podniku 1974 juanů. Veškerý plat za tři a půl měsíce, kdyby ovšem nemusela jíst a platit za nocleh ani za ostatní služby. Vrátila se na pokoj, vylezla na palandu a zahleděla se na vyúčtování. Srážky ze mzdy za pronájem stejnokroje a obuvi, za stravu a za nocleh v podnikové ubytovně.
Chvíli nato se vrátily její spolubydlící zabrané do živého hovoru. Všechny tři pracovaly v expedici. Byly to milé holky, ale spřátelily se dávno předtím, než k nim přišla Ťie-ling.
„Ahojky,“ pozdravila ji Tchao-chua. Pak si všimla, co Ťie-ling drží v ruce. „A jéje, první výplata.“
Ťie-ling smutně přikývla. Bylo to jako obdržet rozsudek. „Ukaž. To ještě není tak hrozné. Já dlužím třikrát tolik,“ prohodila Tchao-chua a nechala výpis kolovat. Zbylé dvě taky dlužily vysoké částky. Víc než roční plat.
„A tobě to nevadí?“
„Myslíš jako třeba naší malé Lej Feng?“ zeptala se Tchao-chua. Všechny tři se daly do smíchu a Ťie-ling se k nim připojila, i když cítila, jak rudne studem. Malá Lej Feng se přezdívalo Paj-jue. Malá pionýrka. Po Lej Fengovi, vojákovi proslulém svou obětavostí, který při Dlouhém pochodu látal svým spolubojovníkům ponožky. Zaživa to byl úplný nýmand, ale po smrti se v jeho deníku našly záznamy o všech těch anonymně vykonaných dobrých skutcích, a tak se z něj stal Hrdina. Plakáty s Lej Fengem visely v každé základní škole. Chtěl se stát revolučním šroubem, který nikdy nezreziví. Jeden z těch ideálů, v jaké věřili jejich prarodiče. „Nemá náhodou Paj-jue někoho?“ zvážněla Tchao-chua. „Kdepak!“ ujistila ji Ťie-ling. Mít stálou známost bylo proti pravidlům a Paj-jue se v jednom kuse dostávala do průšvihu kvůli jejich porušování. Třeba kvůli tomu, že úderem 17. hodiny neměla všechny podnosy úhledně srovnané, ačkoli nikdo jiný kvůli tomu v životě opletačky neměl.
„Kdyby s někým chodila,“ pokračovala Tchao-chua, „tak bych chápala, že s tím chce seknout. Když jsi zadlužená, nikdo si tě nevezme. Neuživil by tě.“
„Tebe neštve, že jsi zadlužená?“ vyptávala se Ťie-ling. Tchao-chua se rozesmála. „Já taky nikoho nemám. A navíc mě zrovna povýšili, takže ten dluh určitě brzy vyrovnám.“
„To bys nejdřív musela přestat kupovat oblečení,“ podotkla další z dívek. Ve firemní prodejně byl totiž k dispozici výpravný katalog zásilkové služby s oblečením, které však bylo dost drahé. Pro každou platovou třídu existoval určitý dlužní limit. Když vás povýšili, vzrostl i váš dlužní limit.
„Nebo se dám přeložit do sekce zvláštních projektů,“ řekla Tchao-chua. Všichni věděli, o jaký zvláštní projekt jde, přestože to mělo být přísně střežené tajemství. Šlo o počítače tvořené bakteriemi. Vypadaly podobně jako ty elektrické skříňky na pokojích. „Já se v počítačích vyznám,“ dodala. „Bakteriální počítače jsou něco extra. Umějí spoustu věcí. Třeba detekovat chemikálie. A jsou masivně paralelní.“
„Co to znamená?“ zeptala se Ťie-ling.
„To se těžko vysvětluje,“ odpověděla Tchao-chua vyhýbavě.
Tchao-chua odklopila víčko své baterie a nasypala do ní zbytky jídla. Bylo zajímavé, že sice navenek tvrdila, jak jí na dluhu nezáleží, ale pořád ještě svědomitě krmila svou baterii. Ťie-ling už taky měla svou. Šlo o vyřazený kus – zadní kryt upadl, takže kovové zdířky, které z baterie odváděly elektrický proud, zůstaly nechráněné, a když jste o skříňku neopatrně zavadili, mohli jste dostat bolestivou ránu. Ťie-ling to bylo srdečně jedno, protože ji první den zapojila do zásuvky a víc už v celé záležitosti nehodlala hnout ani prstem.
„A navíc,“ uzavřela to Tchao-chua, „je to tu mnohem lepší než doma.“
Lepší než doma. V některých ohledech ano, v jiných zase ne. Jaké by-to asi bylo, kapitulovat a odevzdat se cele podniku. Mít hezké věci a dobré jídlo. Nikdy nezbohatnout, ale také nikdy nezchudnout. Zajištěná zdravotní péče. Možná šlo dopadnout i hůř. Možná, že Paj-jue to opravdu trochu… přehání.
„Já si se svým dluhem nehodlám dělat hlavu,“ prohlásila Tchao-chua nevzrušeně. „Až mě příště povýší, poputuju odsud rovnou na kádrovou ubytovnu.“
* * *
Ťie-ling pak celý rozhovor zrekapitulovala Paj-jue, když připravovaly inkubované buňky na přesun do kultivačního sálu. Tam je pak přemístí na mřížku z bílkovin a kolagenu, která bude formovat jejich další růst, takže z buněk nakonec vyroste něco na způsob elektrického generátoru. V kultivačních sálech byla cítit zvláštní kvasinková vůně.
„Lže sama sobě,“ komentovala to Paj-jue. „Obyčejnou laborantku nikdy nepovýší mezi kádry. Možná by se mohla dostat ke zvláštním projektům, jenže tam je to ještě horší než v laboratoři, protože se nesmíš ani na krok vzdálit z firemního areálu.“ Paj-jue vzala misku, ponořila do gelu miniaturní voltmetr a poté miskou rázně klepla o laboratorní stůl.
Ručička na číselníku voltmetru se pohnula směrem, který potvrzoval, že z buněk unikl elektrický výboj. Tímhle způsobem se testovalo, jestli jsou buňky schopné produkovat elektřinu. Na vyrušení totiž reagovaly elektrickým výbojem a toho se dalo nejsnáze dosáhnout tak, že jste miskou klepli o stůl.
Občas to až působilo dojmem, že Paj-jue je odhodlaná nenechat na Novém životě nitku suchou. Ťie-ling ze svého dluhu taky nebyla nadšená a trochu ji to děsilo. Paj-jue to ale všechno viděla hrozně negativně. „Já myslela, že v sekci zvláštních projektů berou větší plat,“ opáčila Ťie-ling.
Paj-jue obrátila oči v sloup. „A určitě taky mají víc příležitostí, jak se zadlužit.“
„Kolik jim ještě dlužíš?“ otázala se Ťie-ling.
„Pořád těch sedm stovek,“ odpověděla Paj-jue. „Protože mi řekli, že si musím pořídit nový stejnokroj.“ Povzdechla si.
„Ta rýžová kaše už mi leze krkem,“ přisadila si Ťie-ling. „Takhle ten dluh nikdy nesplatíme.“ Paj-júina metoda byla odsouzená k nezdaru. Snažila se hrát podle firemních pravidel a vyhrát. Ťie-ling se rozhodla jít na to jinak. „Musíme ty peníze vydělat někde jinde,“ řekla.
„Jasně,“ procedila Paj-jue. „Jenže tady pracujeme šest dní v týdnu.“ A to ještě často zůstávala v laboratoři i po pracovní době ve snaze minimalizovat srážky ze mzdy za kultury, které se neujaly. „Zmetek,“ prohlásila a odložila misku stranou. Ťie-ling se od ní naučila nechávat zmetky na další den, protože některé se přes noc vzpamatovaly a mohly jít do distribuce. Vedoucí směny paní Wangová se sice o ničem takovém nezmínila, když Ťie-ling vysvětlovala její pracovní povinnosti, ale dal se tím snížit počet vadných kusů a tím pádem i celková výše srážek.
„Takže ještě pořád máme volné neděle,“ poukázala Ťie-ling. „Tuhle neděli mám zákaz vycházení.“
„Co ti udělají, když ho porušíš? Dají ti výpověď?“ opáčila Ťie-ling.
„Já myslela, že máme zakázáno vydělávat si mimo areál firmy,“ namítla Paj-jue.
„Ty na to jdeš moc poctivě,“ poučila ji Ťie-ling. „Pamatuj – je úplně jedno, jestli je kočka bílá nebo černá, hlavně, že chytá myši.“
„To je od Maa?“ zamračila se Paj-jue.
„Ne,“ odpověděla Ťie-ling. „Od Ten Siao-pchinga, toho, co nastoupil po Maovi.“
„Jenže ten už je taky po smrti,“ podotkla Paj-jue. Klepla miskou o pult a ručička voltmetru poskočila.
* * *
Ťie-ling byla v podniku zaměstnaná teprve pátým týdnem, když vedení svolalo schůzi v jídelně. Byl tam i pan Cchao z personálního oddělení, který na sobě měl tmavý oblek a stál před promítacím plátnem. Ostatní kádry seděly v řadě za ním a tvářily se obzvlášť přísně.
„Musíme probrat velmi závažnou záležitost,“ pronesl na uvítanou. „Mnozí z vás znají tuto dívku.“
Promítací plátno bylo připojené k laptopu ovládanému chlapcem, který se ošíval nervozitou. Ťie-ling věnovala počítači zkoumavý pohled, ale nevypadal jako jeden z těch, na kterých pracovala sekce zvláštních projektů. Tenhle byl vyrobený v Koreji. Chlapec něco zmáčkl a na plátně naskočila podobenka mladé dívky.
Ťie-ling ji neznala. Kolem ní to však zašumělo údivem, někdo se zprudka nadechl a někdo jiný tiše vydechl: „Aj-ja.“
„Tato dívka utekla od svých pracovních povinností i od svého dluhu. Jedla naši stravu, nosila naše šatstvo, spala v našich postelích. A pak utekla. Jako zlodějka.“ Zástupce personálního oddělení pokýval hlavou a chlapec u počítače promítl na plátno další snímek.
Šlo o tutéž dívku, ale se skloněnou hlavou a v sevření dvou policistů.
„Dopadli ji v Kuang-tungu,“ dodal zástupce personálního oddělení. „Tam si také odsedí svůj trest.“
Jídelnou se rozhostilo napjaté ticho.
Zástupce personálního oddělení ho prolomil slovy: „Dopadlo to s ní špatně. A takhle by to mělo dopadnout s každým zlodějem.“
Načež ohlásil konec schůze. Odpoledne už fotka té dívky v doprovodu dvou policistů visela na nástěnkách v každém patře podnikové ubytovny.
* * *
Paj-jue v neděli prohlásila: „Já nikam nejdu.“
Měla zakázáno opouštět areál závodu, ale jedna z jejích spolubydlících měla ženské problémy – křeče v břiše takže plánovala proležet celý den v posteli, nalévat se čajem a číst si časopisy. Paj-jue napadlo, že by mohla ven proklouznout na její kartu.
„Musíš,“ naléhala na ni Ťie-ling. „Chceš tady snad prožít zbytek života a umřít jako nevolnice Nového života?“
„Je to šílený nápad. Tancem na trhu se zbytky si nic nevyděláme.“
„Mám to vyzkoušené,“ ujistila ji Ťie-ling. „Mluví z tebe strach.“
„Mně to prostě nepřijde jako dobrý nápad,“ bránila se Paj-jue.
„Kvůli té holce, kterou chytili v Kuang-tungu. Jenže my se našemu dluhu nevyhýbáme. Chceme ho splatit.“
„Dokud jsme zaměstnané tady, nesmíme pracovat nikde jinde,“ namítla Paj-jue.
„Prosím tě,“ odbyla ji Ťie-ling. „Ty vždycky vidíš všechno černěji, než jaké to ve skutečnosti je. Někdy mám pocit, že tě baví trčet tady a hrát si na malou Lej Feng.“
„Neříkej mi tak,“ utrhla se na ni Paj-jue.
„Až se tak přestaneš chovat. Nový život s námi nejedná férově, takže tak nemusíme jednat ani my. Co ti udělají, když tě přistihnou?“
„Dají mi pokutu,“ odpověděla Paj-jue. „Navýší mi dluh!“
„No a? Ten ti navýší tak jako tak. Vždycky si něco vymyslí. Jsme jejich vazalové a oni jsou naši lenní páni.“
„Ale kdyby…“
„Žádné kdyby,“ skočila jí do řeči Ťie-ling. „Tebe baví hrát si na mučednici. Mě ne.“
„Co je ti vůbec po tom?“ opáčila Paj-jue. „Tobě se tady přece líbí. Když tu zůstaneš, můžeš se cpát vepřovými taštičkami každý den.“
„A ty se zase můžeš do smrti ládovat rýžovou kaší. Já to chci aspoň zkusit.“ Ťie-ling za sebou práskla dveřmi. Ještě nikdy Paj-jue nic nevytkla. Ano, přemýšlela o tom, že tady zůstane. Ale co je na tom špatného? Pořád lepší než být jako Paj-jue, která tu zůstane a bude se tím trápit. Ťie-ling se nehodlala trápit nikde a ničím. Proto také přece přijela do Šen-čenu.
Pak zaslechla, jak se někde za ní otvírají dveře a jak za ní po chodbě běží Paj-jue. „Tak dobře,“ vypravila ze sebe zadýchaně. „Jdu do toho. Ale jen protentokrát.“
* * *
Sanghajské ulice jim po několika týdnech strávených v podnikovém areálu přišly neuvěřitelně hlučné. V jedné výloze, u které se s Paj-jue zastavily, běžel zrovna zpravodajský pořad o tom, že v Šanghaji zase přicházejí do módy sarongy, Ťie-ling by to měla ohlásit mámě, která ovšem měla vlastní televizi, a tudíž to už asi dávno věděla. Ťie-ling přemýšlela, jestli jí nemá zavolat, ale ne teď. Ne teď. Nechtělo se jí vysvětlovat, jak je to s Novým životem. Další zpráva líčila úspěchy Lidové armády v Tádžikistánu. Ťie-ling zatahala Paj-jue za ruku, aby ji odtrhla od obrazovky.
Nejdřív jely jedním autobusem a pak přesedly na další. Když jste měli smůlu, museli jste v neděli čekat na návazný spoj celou věčnost, protože autobusů jezdilo v neděli méně než ve všední dny. Na druhý autobus musely nakonec čekat skoro hodinu, a když přijel, byl poloprázdný. Usadily se poblíž řidiče. Paj-jue obrátila oči v sloup. „Vidělas toho chlapa vzadu?“ řekla. „Stranickej funkcionář.“
Ťie-ling se ohlédla přes rameno a uviděla ho. V tom nažehleném golfovém tričku by ho ani nemohla přehlédnout. Měl ten škrobený výraz držitelů stranické legitimace.
Paj-jue si povzdechla. „Můj strejda je přesně jako on. K uzoufání nudnej.“
Ťie-ling měla za to, že z Paj-jue by náhodou byla ideální revolucionářka, kdyby se bývala narodila dřív. Měla v sobě tu revolucionářskou ryzost. Ale radši jen mlčky přikývla.
Na trhu se zbytky bylo v neděli plno. Nechyběl ani stánek s hračkami, jehož majitel vyráběl hliněné figurky na špejlích a jednou takovou špejlí mával i na ně, když šly zrovna kolem. „Princezničky!“ volal. „Pro vás udělám, co jen si budete přát.“ Na konci špejle byl nastrčený miniaturní kačer Donald.
„Já to nedokážu,“ zhrozila se Paj-jue. „Je tu moc lidí.“
„Není to tak zlé,“ konejšila ji Ťie-ling. S přenosným přehrávačem se nakonec usadily v té části trhu, kde byly stánky s občerstvením. „Počkej tady a pohlídej přehrávač,“ přikázala Paj-jue. Pak obešla okolní stánky a u jednoho koupila láhev místního piva ze skrovných úspor, s nimiž do města původně přijela. S pivem se pak vrátila zpátky k Paj-jue. „Vypij to,“ vybídla ji. „Ať se osmělíš.“
„Já nesnáším pivo,“ namítla Paj-jue.
„Pivo nebo dluh,“ opáčila Ťie-ling.
Zatímco Paj-jue lokala pivo, Ťie-ling pustila přehrávač a předvedla své číslo. Lidé se na ni usmívali, ale nikdo jí do pokladničky nic nehodil. Ti šenčenští taky neumějí pustit chlup. Paj-jue seděla na obrubníku a svírala v rukou láhev, aniž by se jedinkrát podívala na Ťie-ling nebo na někoho z kolemjdoucích, až to nakonec Ťie-ling přestalo bavit.
„No tak, mej-mej,“ vyzvala ji.
Paj-jue zřejmě trochu zaskočilo, že ji oslovila ‚sestřičko‘, ale každopádně položila pivo a vstala. Měly nacvičená slova i choreografii k jedné písničce od M.I.A. Ťie-ling si byla jistá, že s ní zabodují.
„Já to nedokážu,“ zašeptala Paj-jue.
„Ale dokážeš,“ ujistila ji Ťie-ling. „Budeš skvělá.“
Pár kolemjdoucích se zastavilo, aby sledovali jejich hádku, a Ťie-ling okamžitě pustila hudbu.
„Mně je špatně,“ zanaříkala Paj-jue.
Ale to už se rozjel rytmus, takže jí nezbylo než se dát do zpěvu a tance. Paj-jue měla takovou trému, že zpočátku vůbec nevěděla, co má dělat, ale po chvíli se rozpomněla. Dívala se do země a tvář měla zrudlou rozpaky.
Ťie-ling zkusila rapovat, co ji právě napadlo. Nikdy předtím to nezkoušela a po prvních několika slovech se začala smát, čímž rozesmála i Paj-jue.
Wo-te mej-mej chen chaj-siou-te Mej tcha š sU-li tchaj chen siou-čchi…
Moje sestřička se stydí, ale je moc hezká a útlocitná…
Moc nechybělo, aby se v záchvatu smíchu složily na zem, ale nakonec se přemohly a Ťie-ling se vrátila ke slovům, která měly nacvičená.
Když dozpívaly, diváci jim zatleskali a vydělaly si dvaatřicet juanů.
S žádnou další písničkou nesklidily takový úspěch, ale za několik hodin už měly 187 juanů. To už se začínalo šeřit a na trh se trousili první večerní baviči – pár operních zpěváků, akrobaté a klaun se zrzavou parukou v tak výrazném odstínu, že vypadala, jako když hoří, který se přiklátil na chůdách s gumovým kalašnikovem v ruce. Jinak byl celý v bílém – Strejda Smrťák z komiksů, které vycházely během epidemie. Někteří z trhovců už skládali stánky a jiní naopak přicházeli s vlastními cedulemi, židličkami a čirolcovou pálenkou – průzračným, do běla zbarveným pětasedmdesátiprocentním alkoholem, I složení návštěvníků se začínalo měnit. Večerní dav byl neurvalejší. Smečky mladíků oblečených do podivných kombinací oděvů z různých trhů – stará saka a kalhoty v maovském stylu a k tomu venkovské boty. Také veteráni z tádžikistánského konfliktu, mezi nimiž byl i jeden s prázdnou nohavicí.
Ťie-ling zvedla ze země přehrávač a Paj-jue se chopila pokladničky. Venku ještě ani nebyla tma.
„Ty jsi prostě skvělá,“ opakovala Paj-jue. „A neuvěřitelně talentovaná!“
„Ty sis taky vedla skvěle,“ pochválila kamarádku Ťie-ling. „Když jsem tančila sama, nevydělala jsem si nikdy nic. Zato ty se všem líbíš, protože jsi drobná a roztomilá.“
„Koukni na to! Takhle budu do podzimu bez dluhů.“ Možná to byl pocit, že je za Paj-jue zodpovědná, co přimělo Ťie-ling říct: „Nech si to všechno.“
„To přece nemůžu! Rozdělíme se,“ bránila se Paj-jue.
„Ale můžeš,“ pokračovala Ťie-ling. „A až tě z podniku propustí, pomůžeš zase ty mně. Jen si to představ, ještě tři neděle a budeš mít dluh splacený.“
„Teda, Ťie-ling,“ řekla obdivné Paj-jue. „Ty jsi fakt jako moje starší sestra!“
Ťie-ling zamrzelo, že Paj-jue oslovila ‚sestřičko‘. Tyhle venkovské manýry! Od počátku chovala podezření, že Paj-jue není z velkého města. Ťie-ling venkov srdečně nenáviděla. Obilí schnoucí uprostřed silnice a všechny ty sestřenice a bratranci z kdovíkolikátého kolene, které s sebou při každé příležitosti přitáhla matčina starší sestra nebo otcův mladší bratr. Paj-jue za to samozřejmě nemohla a navíc byla na Ťie-ling moc hodná. Ťie-ling by se měla stydět, že o ní takhle smýšlí.
„Promiňte, prosím,“ oslovil je nějaký muž. Nebyl to jeden z těch mladíků s dlouhými vlasy a oblečením z trhu. Ťie-ling si ho nedokázala zařadit, ale připadal jí povědomý. „Viděl jsem vás na trhu. Hezky vám to šlo. Mělo to šťávu.“
Paj-jue chytila Ťie-ling za ruku. Ťie-ling na okamžik zauvažovala, jestli ten muž není z Nového života, ale pak si řekla, že je to nesmysl. „Díky,“ řekla nahlas. Možná to byl ten, co jim dal do pokladničky desetijuanovou bankovku. Ne, vzpomněla si pak, to je ten z toho autobusu. Ten stranický funkcionář. Přišel si je zkontrolovat. To je legrační. Jestlipak jim taky začne kázat o západních způsobech.
„Vy pracujete v hudebním průmyslu?“ zeptala se Paj-jue. Vrhla postranní pohled na Ťie-ling, která nedokázala potlačit veselí a vyprskla smíchy.
Muž však otázku vzal zcela vážně. „To ne,“ přiznal. „S tím vám asi nepomůžu. Ale to vaše představení se mi líbilo. Vypadáte jako slušné dívky.“
„Děkujeme,“ odvětila Paj-jue. Na Ťie-ling už se znovu nepodívala, což bylo jen dobře, protože Ťie-ling bylo jasné, že by neudržela vážný výraz.
„Já jsem Žung-i Wej. Můžu vás pozvat na večeři?“ pokračoval ten muž a zvedl ruce v odmítavém gestu. „Ve vší slušnosti. Jste tak mladé, že byste mohly být moje dcery.“
„Máte dceru?“ zeptala se Ťie-ling.
Zavrtěl hlavou. „Už ne.“
Ťie-ling to hned bylo jasné. Jeho dcera zemřela na ptačí chřipku. Zastyděla se, že se mu předtím smála. Její měkké srdíčko rázem pochopilo, že s nimi jedná jako s dcerou, kterou ztratil.
Vzal je do knedlíčkové restaurace na samém konci tržiště, kde objednal půl kila vepřových rohlíčků a kilo hovězích šátečků. Byl to kádr, jeden z nižších manažerů. Jeho manželka se předloni odstěhovala do Čchang-ša, odkud pocházeli její rodiče.
V jejich generaci se lidé nerozváděli. Kolem nich se volná místa zaplňovala především muži, kteří si po práci zaskočili na porci knedlíčků a něco k pití. Jejich trojice tvořila ostrůvek v moři závozníků a dělníků z drsných špinavých továren na předměstí. „Kde pracujete? Někde v kanceláři?“ zeptal se Zung-i Wej. Paj-jue se zasmála. „To určitě!“ řekla.
„Pracujeme v továrně,“ upřesnila Ťie-ling a namočila si knedlíček v octě. Taková dobrota! Žádná rýžová kaše.
„Tak v továrně!“ podivil se. „To bych do vás neřekl.“ Paj-jue přikývla. „V továrně firmy Nový život,“ vysvětlovala. „Dneska máme volno, a tak jsme si přišly něco přivydělat.“
Podrbal se na hlavě, pohled upřený do neurčita. „Nový život,“ opakoval si nepřítomně, jako by se snažil rozpomenout. „Nový život…“
„U zoologické zahrady,“ napověděla Paj-jue.
Ťie-ling něco říkalo, že by neměly prozrazovat zbytečně mnoho.
„Aha, takže v centru. A jste tam spokojené? Co se tam vůbec vyrábí?“ vyptával se. Mrkal tak rychle, že je to uvádělo do rozpaků.
„Baterie,“ odpověděla Ťie-ling. Neřekla, že jde o biobaterie. „Já myslel, že Nový život vyrábí počítače,“ podivil se.
„To taky,“ přitakala Paj-jue. „V sekci zvláštních projektů.“ Ťie-ling na ni vrhla varovný pohled. Jestli kvůli němu budou mít v práci problémy, budou se pak ven dostávat jen s velkými obtížemi.
Paj-jue se zarděla.
Wej se zasmál. „Takže holky ze sekce zvláštních projektů. Já hned věděl, že nejste jen tak ledajaké dělnice.“
Dál už se nevyptával. Ťie-ling čekala, kdy udělá další krok a pozve je na pivo nebo něco. Ale on se k ničemu neměl, a když dojedly, dal jim zbylé knedlíčky zabalit, aby si je vzaly s sebou na ubytovnu, a pak je doprovodil až na zastávku, kde čekal, dokud nepřijel jejich autobus.
„Určitě to zvládnete samy?“ zeptal se jich, když se autobus objevil v dohledu.
„Ze zastávky je vidět až do mého pokoje,“ ujistila ho Ťie-ling. „Nic se nám nestane.“
„Šen-čen je nebezpečné město. Dávejte na sebe pozor!“ Dívaly se za ním z okénka, jak stojí v záři pouliční lampy a mává jejich odjíždějícímu autobusu.
„Milý pán,“ povzdechla si Paj-jue. „Chudáček.“
„Nepřišel ti trochu zvláštní?“ vyzvídala Ťie-ling.
„Dneska je každý trochu zvláštní,“ opáčila Paj-jue. „Po té epidemii. Lidi jsou teď úplně jiní, než když jsme byly malé.“ Což byla pravda. I její matka se chovala divně. Hodně lidí se zbláznilo z toho, kolik obětí si vyžádala epidemie. Ťie-ling zvedla k očím sáček s knedlíčky. „Tohle ale rozhodně do baterie nehodím,“ řekla. Obě se pokusily přimět k úsměvu.
„Celá naše generace je praštěná,“ poznamenala Paj-jue. „Víme, že všichni nakonec umřou,“ uzavřela to Ťie-ling. Za oknem se míhaly ulice plné mladých lidí, kteří se snažili ze života vytěžit, co se dá.
* * *
Přestup proběhl naprosto hladce a tak rychle, že byly za tři čtvrtě hodiny doma. O nedělích bylo na programu promítání a Ťie-ling věděla, že všechny její spolubydlící šly do kina, takže se s Paj-jůe rozhodly přepočítat peníze u ní na pokoji. Ťie-ling protáhla dveřní čtečkou svoji kartu a dveře se s klapnutím otevřely.
V pokoji uviděla pana Weje, který klečel u jejich elektrických skříněk. Trhl sebou a zasyčel: „Zavřete dveře!“
Ťie-ling to tak zaskočilo, že uposlechla.
„Pane Weji!“ vykřikla Paj-jue.
Byl oblečený jako voják nasazený na tajnou misi, celý v černém. Napřáhl k nim ruku, v níž držel malou černou pistoli. Ťie-ling překvapením zamrkala. „Pane Weji!“ podivila se. Bylo těžké brát ho vážně. I v černém to byl pořád ten zvláštní pan Wej, jehož oči za brýlemi zrychleně mrkaly.
„Zamkněte za sebou,“ nařídil jim. „A buďte zticha.“
„Tady se dveře zamykají automaticky,“ podotkla Ťie-ling. „A navíc se každou chvíli vrátí moje spolubydlící.“
„Tak dejte před dveře židli,“ přikázal jim a přistrčil k nim židli, která stála u psacího stolku. Paj-jue ji zaklínila pod kliku. Okno bylo otevřené, takže Ťie-ling viděla, kudy vlezl dovnitř a kde po jeho botě zůstal otisk na módním časopise, který na stole nechala ležet Tchao-chua. Ta bude ale vyvádět. A co jí na to má Ťie-ling říct? Kdyby se přišlo na to, že měla na pokoji muže, bude z toho průšvih jako hrom.
„Jak jste se sem dostal,“ zeptala se ho. „Co kamery?“ Budova byla hlídaná bezpečnostními kamerami.
Ukázal jim malou plechovku s rozprašovačem. „Speciální barva. Všechno pak vypadá jako v mlze. Ostraha už stejně zlenivěla natolik, že je ani nenapadne to prověřovat.“ Na okamžik se odmlčel, očividně znechucený laxní pracovní morálkou dnešních zaměstnanců. „Slečno Ťie-ling,“ pokračoval pak, „vezměte si tenhle šroubovák a vyšroubujte ten počítač ze zdi.“
Počítač? Pochopila, že má na mysli skříňky s bateriemi.
Paj-jue údivem vykulila oči. „Pane Weji! Vy jste zloděj!“
Ťie-ling potřásla hlavou. „Podnikový špion.“
„Jsem vlastenec,“ odpověděl. „Ale tomu byste vy mladí nerozuměli. Posaď se na postel.“ Zamával pistolí na Paj-jue.
Pistole byla tak maličká, že vypadala úplně jako hračka a bylo těžké se jí bát, ale Ťie-ling byla stejně ráda, že ho Paj-jue poslechla.
Ťie-ling přiklekla k zásuvce. Skříňka, kterou se pan Wej snažil odpojit, patřila jí. Byla totiž úplně napravo, a proto začal u ní. Za tu dobu už si k ní vytvořila citové pouto, když si na ni občas vzpomněla, jak tam tak stojí a čas od času vyšle do rozvodné sítě něco elektřiny, čímž sníží její poplatky za elektřinu a tím i její zadlužení. Povzdechla si a odšroubovala ji pod dohledem pana Weje.
Pak skříňku vytáhla ze zásuvky, přičemž dbala na to, aby nezavadila o nechráněné kontakty. V buňkách se hromadil elektrický náboj, a jakmile dosáhl určitého množství, aktivoval se spínač, který stlačoval membránu a nutil tak buňky uvolnit nastřádanou energii. Celý proces byl kompletně zautomatizovaný a nikdo nebyl schopen odhadnout, kdy k němu dojde. Pan Wej se bude zlobit, až zjistí, že to není žádný počítač.
„Dejte ho na stůl,“ řekl jí.
Postavila skříňku na stolek.
„A sedněte si vedle ní.“
Ťie-ling se posadila k Paj-jue. Wej přešel k biobaterii, přičemž je bedlivě sledoval ostřížím zrakem. Otevřel násypku, kterou se dovnitř vhazovaly odpadky, a pokusil se do ní nahlédnout, aniž by je spustil z očí. „Kde to má ovládací panel?“ zeptal se jich. Vzal skříňku do ruky a jeho dlaň spočinula na rozbité zadní stěně, z níž trčely odizolované kontakty.
„Zkuste jím klepnout o stůl,“ poradila mu Ťie-ling. „Odklápěcí kryt se občas zasekává.“ Žádný odklápěcí kryt tam nebyl, ale nic lepšího ji v tu chvíli nenapadlo. Mohla jen doufat, že z buněk už dlouho žádný výboj neunikl.
Pan Wej se zamračil a rázně klepl skříňkou o stolní desku.
Parejnok elektrický je schopen produkovat proud o napětí 200 voltů po dobu přibližně jedné minuty. Za uvedenou dobu to dělá výkon téměř jednoho kilowattu, což sice běžného člověka neusmrtí, ale uštědří mu to bolestivý šok. Pan Wej se napřímil, načež se zhroutil k zemi, kde se začal zmítat v křečích, svíraje v ruce skříňku. Raz… dva… tři… čtyři… Pan Wej se nepřestával zmítat. Ťie-ling a Paj-jiie se na sebe podívaly. Ťie-ling opatrně obešla pana Weje, který mezitím upustil svou pistolku. Ťie-ling ji zvedla ze země. Pan Wej se stále ještě zmítal. Ťie-ling nevěděla, jestli to přežije, nebo jestli už umřel a elektřina jen škube jeho bezvládným tělem. Nepřála mu smrt. Zrak jí padl na jeho pistoli a z té se jí udělalo tak špatně, že ji zvedla a vyhodila z okna.
Pak konečně pan Wej pustil elektrickou skříňku.
První promluvila Paj-jue: „Je mrtvý?“
Ťie-ling se ho bála dotknout. Nedokázala ani určit, jestli ještě dýchá. Pak ale zaúpěl a obě dívky nadskočily.
„Není mrtvý,“ komentovala to Ťie-ling.
„Co s ním uděláme?“ zeptala se Paj-jue.
„Svážeme ho,“ rozhodla Ťie-ling, ačkoli si nebyla jistá, co s ním udělají potom.
Ťie-ling mu svázala ruce přívodní šňůrou od svého přehrávače. Když ho chytla za zápěstí, zalapal po dechu a neúspěšně se jí pokusil vytrhnout. Pak vzala povlak na polštář a prostřihla v něm na konci otvor tak velký, aby jím mohl prostrčit hlavu.
„Opři ho o něco,“ požádala Paj-jue.
„Opři si ho sama,“ odsekla Paj-jue, která na něj nechtěla sahat.
Ťie-ling zvedla pana Weje do sedu. „Přetáhni mu ten povlak přes hlavu,“ vybídla Paj-jue. Z polštáře vzniklo něco jako tričko bez otvorů pro rukávy, takže když mu ho Paj-jue přetáhla přes hlavu a ramena, držel mu polštář ruce u těla a fungoval podobně jako svěrací kazajka.
Ťie-ling mu z kapsy vytáhla peněženku a doklady. „Proč si s sebou na vloupačku bere doklady?“ zeptala se nevěřícně. „Má tady celkem šest občanek. Podle jedné je to pan Wej.“
„Páni,“ vydechla Paj-jue. „Ukaž. A taky pan Ma. Nebo pan Čang. Dvakrát je tu pan Liou a jednou pan Cchuej.“
Pan Wej zamrkal a oči se mu zalily slzami.
„Myslíš, že má slabé srdce?“ zeptala se Paj-jue.
„Těžko říct,“ odvětila Ťie-ling. „To už by byl dávno mrtvý, ne?“
Paj-jue se nad tím zamyslela.
„Paj-jue! Podívej, kolik u sebe má peněz!“ Ťie-ling vysypala celý obsah peněženky, aby je mohla spočítat. Skoro osm tisíc juanů!
„Pusťte mě,“ zašeptal pan Wej.
Ťie-ling se ulevilo, když ho slyšela mluvit. Byla ráda, že se mu nejspíš nic nestalo. Nedokázala si představit, co by si počaly, kdyby jim tady umřel. Přítomnost mrtvoly už by asi vysvětlit nedokázaly. Skončily by po uši v dluzích a ještě by patrně putovaly rovnou do vězení. „Co takhle zavolat dozorčí a říct jí, že se sem vloupal?“ navrhla Ťie-ling.
„To by snad šlo,“ přitakala Paj-jue.
„Nedělejte to!“ zvolal o něco hlasitěji pan Wej. „Vy to nechápete! Já jsem z Pekingu!“
„To je můj otčím taky,“ odpověděla Ťie-ling. „Já jsem z Pao-tingu. To je zhruba hodinu od Pekingu směrem na jih.“
Pan Wej dodal: „Jsem tu z pověření vlády! Ty peníze patří státu!“
„Já vám nevěřím,“ namítla Ťie-ling. „Proč jste sem vlezl oknem?“ zeptala se ho.
„Tajní agenti chodí vždycky oknem?“ řekla Paj-jue a začala se hihňat.
„Protože tohle je kontrarevolucionářský podnik!“ vykřikl pan Wej.
Paj-jue si zakryla ústa rukou. Ťie-ling se taky zastyděla. Výrazy typu kontrarevolucionářský už přece dávno nikdo nepoužívá.
„Tenhle podnik vyrábí zboží, z něhož by Čína mohla těžit!“ pokračoval pan Wej.
„A co je na tom špatného?“ dotazovala se Paj-jue.
„Že nemyslí na Čínu! Jen na peníze. Prodávají je do Ameriky, místo aby jím pomáhali Číně!“ soptil. V koutcích úst se mu začaly tvořit sliny a do očí se mu pomalu vkrádal nepříčetný výraz. „Jen se podívejte na tenhle podnik! Na úřadech se nemluví o ničem jiném než o kuan-si“ Konexe. Protekce. Všichni dobře věděli, že kuan-si vládnou celé Číně.
„Takže vy tu vyšetřujete nějaký korupční případ?“ optala se Ťie-ling. Korupčních případů bylo jako máku. Její otčím tvrdil, že pokaždé, když se nějaký vlivný činitel rozhádá se svým švagrem nebo tak něco, poštve na něj protikorupční tým.
Pan Wej zaúpěl. „Už nezbyl nikdo, kdo by mohl vést vyšetřování.“
Paj-jue a Ťie-ling se na sebe podívaly.
Pan Wej dodal na vysvětlenou: „V našem úřadě v Kuang-tungu původně pracovalo dvacet lidí. Zvláštních agentů. Teď už jsme zůstali jen já a paní Jangová.“
Ťie-ling se zeptala: „Snad všichni neumřeli na ptačí chřipku?“
Pan Wej zavrtěl hlavou. „To ne. Dostali místa v Saúdské Arábii. Na Středním východě se dá vydělat hodně peněz. Mnohem víc než v Číně.“
„A proč jste s paní Jangovou taky neodjeli do Saúdské Arábie?“ zeptala se Paj-jue.
Ťie-ling čekala, že je pan Wej obdaří nějakým revolucionářským proslovem, ale on jen svěsil hlavu. „Ona je sekretářka a já jsem účetní.“ A potom docela potichu: „Paní Jangová odjíždí do Kuvajtu, kde bude pracovat u pana Liou.“
Na Středním východě nejspíš účetního nepotřebovali. Chudák pan Wej. Není divu, že jako tajný agent nestál za nic.
„Duch revoluce už dávno zanikl,“ pravil a do očí mu při těch slovech vhrkly nefalšované slzy. „Věděly jste, že náměstí Nebeského klidu bylo vybudováno svépomocí? Lidé tam chodívali po pracovní době a pokládali dlažební kostky. Dnes všichni vzhlížejí k Hongkongu.“
„Na nějaké partě staříků v Pekingu nikomu nezáleží,“ řekla Paj-jue.
„No právě! A to jsme mívali obávanou armádu! Jenže ta se teď stará jen o své továrny a farmy! Dokonce se chtějí stáhnout z Tádžikistánu, protože jim kvůli tomu utíká zisk!“
Ťie-ling to sice přišlo jako dobrý nápad, ale musela si přiznat, že zprávy nesleduje, a proto nemá ani ponětí, proč vlastně čínská armáda bojuje v Tádžikistánu. Prý to nějak souvisí s muslimskými teroristy. Ťie-ling o muslimech věděla jen to, že je u nich k dostání vynikající rychlé občerstvení.
„Vy snad nechcete být vlastenky?“ naléhal na ně pan Wej.
„Tak vy jste se mi vloupal do pokoje, abyste mi ukradl, …víte přece, že to není počítač, ne?“ zarazila se Ťie-ling. „Je to biobaterie. Firma je prodává Američanům. Wal-Martu.“
Pan Wej zaúpěl.
„My totiž nepracujeme v sekci zvláštních projektů,“ dodala Paj-jue.
„Mně jste tvrdily, že ano,“ zaprotestoval.
„To jsme teda netvrdily,“ opáčila Ťie-ling. „To jste si vymyslel sám. Jak jste věděl, kde je můj pokoj?“
„Našel jsem si to ve vnitropodnikovém adresáři,“ odpověděl sklesle. „A dneska je na programu promítání, takže všichni si buď někam vyrazí, nebo jdou do kina. Už mám tuhle budovu v merku několik týdnů a dneska jsem vás sledoval až na trh. Minulý týden jsem tam odchytil nějakou Pching-li, která mi všechno vyslepičila, ale ta zase nepracovala v oddělení zvláštních projektů.
Proto jsem vás taky doprovázel k autobusu. Třikrát jsem si to změřil. Měl jsem hodinu a čtvrt na to, abych sem dojel, ukradl tu krabici a zmizel odsud.“
„Když ono nám dneska všechno jelo včas,“ přiznala Paj-jue.
Pana Weje to tak zdrtilo, že neřekl ani slovo.
Ťie-ling pokračovala: „Já myslela, že vláda má pomáhat pracujícím. Když nás chytí, dostaneme pokutu a přičtou nám to k dluhu.“ Vždyť to byla jen slova. Slova, slova, příliš mnoho slov. Měla z toho zvláštní pocit. Jako kdyby někdo umíral. Vždycky, když se dělo něco neopakovatelného, třeba když ve vedlejší místnosti umíral váš otec, odehrávaly se zároveň i ty úplně běžné věci. Museli jste vařit čaj a vaše matka nazítří otevřela obchod, kde šila šaty a přitom plakala. Zákazníci dělali, že si ničeho nevšimli. Tohle bylo něco podobného. Pan Wej sem přišel s pistolí a ony mu teď vysvětlovaly, jak to chodí v Novém životě. „Dluh?“ zeptal se.
„Vůči podniku,“ upřesnila. „Všichni jsme zadlužení. Firma nám dá práci a slíbí nám, že nám bude vyplácet mzdu, jenže pak nám naúčtuje stravu, oblečení i nocleh, a vždycky to nakonec vyjde na víc peněz, než kolik si vyděláme. Proto jsme dneska rapovaly na trhu. Abychom mohly splatit dluh a dát výpověď.“ Brýle pana Weje byly na jednom místě vyspravené izolepou. Proč si toho nevšimla už v té restauraci? Možná proto, že člověk si začne všímat drobností, až když dostane strach. Když váš otec umírá během epidemie, všimnete si, že potahy na matčiných židlích by už potřebovaly vyprat, a ptáte se sami sebe, jestli to budete muset udělat vy, nebo jestli umřete dřív, než na to dojde řada.
„Ta Pching-li,“ zamyslel se, „mi řekla totéž. To-je nezákonné.“
„No jasně,“ protáhla Paj-jue. „Jako by na tom někomu záleželo.“
„Mohl byste z toho udělat korupční skandál?“ zeptala se Ťie-ling.
Pan Wej pokrčil rameny, jak jen mu to povlak dovoloval. „Možná. Jenže oni by jen začali uplácet místní úředníky a celé by to vyšumělo.“
Všichni si sborově povzdechli.
„I když,“ začal pan Wej a napřímil se. „Američani. Ti se toho kvůli podobným věcem vždycky hrozně navyvádějí. Loni třeba kvůli tomu podniku, co se jmenoval Šanghajská šestka. Američani o něm natočili dokumentární film a západní firmy s ním pak přestaly obchodovat. Kdybychom jim prozradili, jak to funguje v Novém životě.“
„Kdo by pak kupoval ty jejich biobaterky?“ navázala Paj-jue. „Měli by průšvih jako hrom!“
„Peking jim může pohrozit skandálem, který by vypukl, kdyby se o tom dozvěděli novináři z New York Times!“ nadchl se pan Wej. „Můj nadřízený v Pekingu bude určitě pro! Ten má pro média slabost.“
„A pak je můžete pohnat před soud se vší parádou,“ uzavřela Ťie-ling.
Pan Wej souhlasně přikývl.
„Ale co z toho budeme mít my?“ zeptala se Paj-jue.
„Až začne proces, budou muset smazat váš dluh!“ zdůraznil pan Wej. „A třeba vám ještě nakonec vyplatí odškodnění!“
„Když zavolám dozorčí a řeknu jí, že jsem dopadla špiona, tak dostanu tučnou prémii,“ opáčila Paj-jue.
„Vám snad nezáleží na ostatních zaměstnancích?“ namítl pan Wej.
Ťie-ling a Paj-jue se na sebe podívaly a pokrčily rameny. Záleží jim na nich? „Co by vám asi tak mohli udělat?“ nadhodila Ťie-ling. „Skandál můžete udělat tak jako tak. A my bychom aspoň nemusely čekat.“
„Víte co,“ navrhl, „když mě necháte jít, můžete si nechat moje peníze.“
Někdo zalomcoval klikou.
„Prosím,“ naléhal pan Wej šeptem. „Můžete se stát hrdinkami celého podniku, i když se o tom vaši kolegové nikdy nedozvědí.“
Ťie-ling si strčila peníze do kapsy a pak k nim přidala Wejovy doklady.
„Ty mi nemůžete vzít,“ zaprotestoval.
„Ale můžu,“ usadila ho. „Jestli do šesti měsíců nevypukne velký korupční skandál, tak všem řekneme, jak tajného vládního agenta přelstily dvě holky z továrny.“
„Šest měsíců!“ zvolal. „To nestačí.“
„Bude muset,“ řekla Ťie-ling.
Zvenčí se ozvala Tchao-chua: „Jsi tam, Ťie-ling? Asi se zasekly dveře!“
„Vydrž minutu,“ zavolala Ťie-ling. „Taky jsem s nimi zápolila, když jsem přišla domů.“ Panu Wejovi pak důrazně pošeptala: „Nezkoušejte náš přechytračit. Jestli se o něco pokusíte, začneme křičet a hned tu bude hlava na hlavě.“ S pomocí Paj-jue pak panu Wejovi přetáhly přes hlavu povlak. Pan Wej se pokusil vstát, přičemž shodil přehrávač, který se zaduněním dopadl na podlahu. „Počkejte!“ zasyčela na něj a rozvázala mu ruce.
Tchao-chua se mezitím zpoza dveří dožadovala vysvětlení: „Co to bylo?“
„Vydrž!“ vykřikla Ťie-ling.
Paj-jue pomohla panu Wejovi vstát. Pan Wej vylezl na stolek a chytil se lana visícího z okna. Na okamžik přitom strnul, jako kdyby přemýšlel, co říct.
„Revoluce není žádný večírek, psaní eseje, malování obrazu či vyšívání,“ pronesla Ťie-ling. Tenhle citát z díla předsedy Maa měl její otec nejradši. „Nikdy totiž nemůže být tak vybraná, tak ležérní a jemná, tak umírněná, vlídná, zdvořilá, uměřená a ušlechtilá. Revoluce je aktem vzpoury, jímž jedna třída svrhává druhou.“
Pan Wej vypadal, že se každou chvíli rozpláče, byť ne zrovna vlasteneckým dojetím. Udělal krok směrem ven a zmizel jim z dohledu. Ťie-ling a Paj-jue vyhlédly z okna. Sešplhal po zdi úplně jako tajný agent v nějakém filmu, až na to, že od země ho dělila pouhá dvě patra.
Na časopise, který si na stůl položila Tchao-chua, po něm zůstala velká šlápota a celý pokoj vypadal, jako by se jím přehnala smršť.
„Budou si myslet, žes tu měla kluka,“ pošeptala jí Paj-jue..
„Jo,“ přitakala Ťie-ling a odtáhla židli od dveří. „A budou si myslet, že je to pracháč.“
* * *
Byla neděle a Ťie-ling s Paj-jiie byly zrovna na pláži. Ťie-ling zazvonil mobil, na kterém měla jako znělku nastavenou jednu hiphopovou pecku od M.I.A. Přestože byla neděle, volala jí jedna holka z Nového života. V neděli by sice správně měla mít volno, ale stejně to zvedla.
„Ťie-ling? Tady Mej-li Sia. Z expedice. Tchao-chua mi řekla o tom vašem podniku. Mohla bych vás požádat o pomoc?“
Ťie-ling odvětila: „Jasně. Kolik dlužíš, Mej-li?“
„3800 juanů,“ řekla Mej-li. „Vím, že to není málo.“
Ťie-ling odpověděla: „Není to zas tak zlé. Ale už máme hodně rozpůjčováno, takže to asi bude pár týdnů trvat, než ti budeme moct poskytnout půjčku.“
S kapitálem od pana Weje si Ťie-ling a Paj-jue otevřely účet v bance. Nejdřív se vyplatily samy a pak si zřídily malou záložnu, jejímž prostřednictvím vyplácely zaměstnankyně Nového života. Ty jim pak vracely vypůjčenou sumu navýšenou o symbolický úrok. Obě si našly novou práci – Ťie-ling pracovala ve firmě, která vyráběla hračky. Den co den usedala ke stolu, u něhož nasazovala kousek tvarovaného plastu na těla panáčků s pohyblivými končetinami.
Plast byl tvarovaný tak, aby dokonale seděl, a na několika místech byl proděravělý. Ťie-ling poté panáčka přestříkala červenou barvou, a když z něj plast zase sňala, měl na sobě červené tričko. Byla to sice nudná práce, ale aspoň jí na konci týdne vypláceli mzdu místo toho, aby se propadala stále hlouběji do dluhů.
Z peněz, které s Paj-jue vydělaly, pak vyplácely další zaměstnankyně Nového života. Spolu s půjčkami se ovšem hromadily i splátky. Firma jim nakonec poslala výhrůžný dopis, v němž se psalo, že jednají proti zákonu. Pan Wej jim však řekl, že se nemají čeho bát.
Nakonec za nimi přišli dva úředníci, kteří s nimi mluvili, ukázali jim nějaké právní předpisy a nechali si od nich dopodrobna vysvětlit, co se vlastně stalo. Ti jim také slíbili, že Nový život brzy poženou k soudu.
Ťie-ling si tím nebyla moc jistá. Pan Wej byl koneckonců taky úředník. Ale pak jí volal ten cizí novinář. Byl z deníku jménem The Wall Street Journal a tvrdil, že píše reportáž o nedostatku pracovních sil v Číně po epidemii ptačí chřipky. Taky říkal, že z některých západočínských regionů chodí zvěsti o otrokářství. Mluvil velmi dobře čínsky a jeho reportáž měla nazítří vyjít ve Spojených státech. Ťie-ling došla k závěru, že pak už s tím úřady budou muset něco dělat, aby neztratily tvář.
Ťie-ling řekla Mej-li, aby se ozvala za dva týdny – i když za dva týdny se snad už z Nového života nebude muset nikdo vyplácet – a udělala si poznámku do diáře.
Paj-jue seděla bez hnutí a pozorovala vlny. „Ještě nikdy jsem na pláži nebyla,“ řekla.
„Moře je hrozně velký, viď?“
Paj-jue přikývla a zašoupala nohama v bělostném písku. „Lidi to vždycky říkají, ale dokud ho sama neuvidíš, tak ti to nedojde.“
Ťie-ling přitakala. Je to zvláštní, že tu prožila několik měsíců a Paj-jue dokonce víc než rok, aniž by jedinkrát zavítaly na pláž. A přitom tu bylo tak krásně.
„Je mi líto pana Weje,“ pokračovala Paj-jue.
„Vážně?“ opáčila Ťie-ling. „Myslíš, že mu opravdu umřela dcera?“
„Možná,“ připustila Paj-jue. „Poslední dobou umřelo hodně lidí.“
„Mně umřel táta,“ dodala Ťie-ling.
Paj-jue po ní střelila pohledem, jen na okamžik, a pak se její pohled vrátil k oceánu. „Mně umřela máma,“ řekla.
Ťie-ling to překvapilo. Nevěděla, že Paj-jue ztratila matku. Už spolu mluvily o ledasčem, ale o tomhle ještě ne. Vzala Paj-jue kolem pasu a chvíli seděly mlčky.
„Stejně si připadám hrozně,“ promluvila nakonec Paj-jue.
„Jak to?“ vyzvídala Ťie-ling.
„Protože jsme musely ukrást kapitál, abychom mohly čelit Novému životu. Takže se z nás vlastně staly kapitalistky.“
Ťie-ling pokrčila rameny.
„Škoda, že to nešlo jako tehdy za revoluce,“ zalitovala Paj-jue. „To bylo všechno mnohem jednodušší.“
„To jo,“ řekla Ťie-ling, „lidi taky byli chudší a hodně jich umřelo.“
„Já vím,“ povzdechla si Paj-jue.
Ťie-ling bylo jasné, jak to myslí. Bylo by hezké… vědět s jistotou, co je správné a co špatné. Hlavně, aby pak člověk nedopadl jako pan Wej.
Chudák pan Wej. Opravdu mu umřela dcera?
„Poslyš,“ pronesla Ťie-ling, „já si ještě musím zavolat. Počkej tady na mě.“ Poodešla kousek stranou. Na pláži profukovalo, a tak se musela otočit zády k moři, aby vůbec něco slyšela, jako když někdo ve větru zkouší rozškrtnout sirku.
„Ahoj,“ řekla do telefonu, „ahoj, mami, to jsem já, Ťie-ling.“
Poprvé vydáno v antologii The Del Rey Book of Science Fiction and Fantasy, ed. Bílen Datlowová, roku 2008
Přeložila Daniela Orlando
