„Señora?“ Muž stojící před dveřní sítí je znavený dlouhým putováním. Migrant z Mexika. Psi ho neslyšeli přicházet, ale teď propukají ve zběsilý štěkot, aby své přehlédnutí odčinili. Sedím u kuchyňského stolu, kde barvím panenku a čekám, až z dílny zazní signál ohlašující, že v peci už doschly zbylé díly.
„Hudsone, Abby!“ zakřičím, ale psi mi nevěnují pozornost.
Muž o krok ustoupí. „U vás práce? Já můžu plevel,“ ukazuje rukou. Má krátké nohy, ale dlouhý trup od pasu až k ramenům. Nejspíš má namířeno k Velkým jezerům, kde je největší zásoba pitné vody a největší poptávka po pomocné pracovní síle v celých Spojených státech.
Za ním se prostírá zadní část mého pozemku, kde zahrada zasahuje až k plotu. Obloha zrovna začíná růžovět červánky.
V tomhle ročním období toho nejvíc udělám před úsvitem a pozdě večer, kdy není takové vedro. Tenhle muž zřejmě využívá tytéž hodiny k přesunu.
Ukážu mu, kde mám nádrž na vodu a kde má začít s pletím. Pak mu ukážu, kam si může připojit nabíječku na mobil. Mám puštěné internetové rádio, kde právě hrají (You’re So Square) Baby I Don’t Care, protože je tomu 45 let, co umřel Elvis Presley. Zajdu dovnitř a přinesu mu trochu fazolačky.
Dřív si tuláci navzájem nechávali smluvené značky, podle kterých poznali, kde je dobré se zastavit a kde je lepší se nezdržovat. Zuby označovaly zlého psa. Trojúhelník s rukama zvěstoval, že majitel domu vlastní střelnou zbraň a mohl by ji použít. Kočka symbolizovala milou paní. Dnes využívají webové stránky a diskusní fóra, která sledují na levných smartfonech, kdykoli to jen jde. Na jedné z těch stránek jsem zmíněná jako „milá paní“ nebo jak tomu teď říkají. Železniční trať odsud vede na východ a někdy jde o poslední místo, kde vlaky zpomalují cestou k velkému depu v Belenu. Přistěhovalci sem přicházejí proti toku Rio Grande v naději, že se jim na ně podaří naskočit.
Nelíbí se mi to. Ráda jsem jim nabízela jídlo, když jsem si připadala bezejmenná. Podat misku polévky někomu, kdo už nejspíš několik dní nejedl, byl snadný způsob, jak si zvednout sebevědomí. Neznamenalo to, že si chci otevřít restauraci pro přistěhovalce. Žiju sama. Když se z vás stane ekonomický uprchlík, moc vám to na dobrosrdečnosti nepřidá, a navíc se obávám, že být uvedená někde na internetu mě vystavuje zvýšenému riziku. Psi sice můžou štěkat o sto šest, ale Hudson je kříženec border kolie se zlatým retrívrem a Abby je z větší části černý labrador. Jsou to fajn psiska, ale nejsou to žádní obranáři a člověk nemusí být zrovna génius, aby to dokázal prokouknout.
Občas se v noci probudím s pocitem, že v domě někdo je. Abby spává na druhé půlce postele a Hudson na podlaze. Tady u nás bývá v noci ukrutná tma, pokud zrovna nesvítí měsíc – nikdo nechce zbytečně plýtvat elektřinou. Mám malý domek, se dvěma ložnicemi, kuchyní a obývacím pokojem. Nakloním se k Hudsonovi a zatřesu s ním, abych ho probudila. „Kdo je tam?“ šeptám. Abby zvedne hlavu, ale ani jeden z nich nic neslyší. Pak se mnou odťapkají chodbou do ztemnělého obývacího pokoje, kde potajmu vyhlédnu z okna do zahrady tonoucí ve stínech. Čekám, jestli nezačnou štěkat.
Často se mi pak už nepodaří usnout.
Ale muž, který se dnes ráno objevil u mých dveří, mi vypleje zahradu a přijme ode mě misku polévky spolu s několika pšeničnými tortillami. S vážným výrazem mi poděkuje. Pak sáhne po telefonu, který se nabíjí z mé zásuvky, a ukáže mi snímek ženy s malým děckem. „Moje žena a dítě,“ řekne. Přikývnu. Na jeho ženu a dítě sice nejsem kdovíjak zvědavá, ale nemůžu přece být nezdvořilá.
Dokončím sestavování panenky, na níž zrovna pracuju. Už je nabarvená, složená dohromady a všechny vlasy má ručně vsazené. Je mnohem roztomilejší, než by se mi líbilo. Zákazníci si můžou poručit libovolnou kombinaci dílů nabízených na mých webových stránkách – tenhle obličej s očima v barvě, jakou si vyberou, ruce obrácené tím či oním směrem. Takhle sestavená panenka stojí zhruba tolik, kolik si tenhle migrant vydělá za dva týdny. Někteří zákazníci chtějí panenky vyrobit na zakázku podle dodaných podkladů. Ty jsou desetkrát dražší.
Právě panenku oblékám, když Abby se spokojeným zavrčením vyskočí. Leknu se a jak vstávám od stolu, upustím na zem panenku, kterou svírám za jednu bosou nohu.
Se zaduněním dopadne na podlahu hlavou dolů a muž se úlekem zprudka nadechne.
„Je to panenka,“ vysvětluju.
Nevím, jestli mi rozumí, ale dojde mu to. Zakryje si pusu dlaní a nervózně se zasměje.
Zvednu panenku z podlahy. Vyrábím znovuzrozeňátka. Panenky připomínající novorozence. Vtip je v tom, že musejí vypadat skoro opravdově, ale ne úplně. Lidé mají nejraději, když jsou trochu roztomilejší, trochu dokonalejší než ty skutečné. Mně se nejvíc líbí ty, které jsou něčím zvláštní, tak trochu nedomrlé. Líbí se mi, když jsou stejně ošklivé jako většina opravdických novorozenců a mají v sobě něco, co by potvrzovalo, že ontogeneze rekapituluje fylogenezi, že vyvíjející se plod začíná jakožto jednobuněčný organismus, načež doroste v malou rybičku, která pak v několika dalších stadiích postupně dostává svou výslednou zvířecí podobu. Ta stará teorie o ontogenezi rekapitulující fylogenezi, podle níž vývoj lidského embrya kopíruje průběh evoluce, je samozřejmě chybná. Ale já jsem raději, když nám moje děťátka připomínají, že jsme vlastně zvířata. Když jsou bezvěká a lehce groteskní. Takoví malí podvrženečci v našich domovech.
Stejnou radost mi dělá, když si krocany servírované na Den díkůvzdání představím jako malé dinosaury ležící na sváteční tabuli. Proto taky nejspíš žiju sama.
„Que bonita,“ prohodí. Jak krásné.
„Gracias,“ odpovím. Přinesl mi prázdnou misku. Převezmu ji od něj a vyprovodím ho.
* * *
Podívám se do e-mailu a najdu tam objednávku na klíč. Znovuzrozeňátko vyrobené na zakázku. Je od jednoho páru z Chicaga, Ráchel a Ellama Mazarových – vždycky jsem předpokládala, že je to Ráchel, kdo mi píše, ale v těch zprávách nikdy není výslovně zmíněno, kdo seděl u klávesnice. Ke zprávě je přiložená fotografie kojence. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby nešlo o třetí objednávku na tutéž panenku za poslední tři roky.
Moje panenky jsou drahé, hlavně ty, co jsou dělané na zakázku. Vystudovala jsem akademii a pak jsem několik let pracovala jako sochařka pro firmu, která vyráběla hračky. Nedělala jsem panenky, ale akční figurky, především mimozemšťany a vesmírné lodě z filmů o Kineticích. K hračkám, které jsem modelovala, se upínala celá jedna generace kluků. Když šílenství kolem Kinetiků pominulo, přišla o práci řada lidí včetně mě. To už se celá ekonomika rozpadala. Měla jsem štěstí, že mi práce vůbec vydržela tak dlouho. Přestěhovala jsem se do Nového Mexika, protože se mi tam líbilo a nebylo tam draho, a zkoušela jsem dělat sochařinu na volné noze. Pracovala jsem v hypermarketu. Jako u mnoha jiných lidí i můj život nabral volný pád. Koupila jsem si tenhle statek – malý ranč daný do nuceného prodeje v kraji, kde nikdo nic nekupuje a zabarikádované domy se hroutí jako bezzubá ústa. Byly to moje poslední úspory. Výrobou panenek jsem si původně chtěla jen dočasně přivydělat.
Vystačím si. Díky skrovnému příjmu z panenek a jídla ze zahrady. Někteří lidé nemají ani to.
Z panenky na zakázku budu mít peníze na daň z nemovitosti. Hladina v nádrži na vodu klesá a nejbližší déšť přijde až s červnovým monzunem, což je za hodně dlouho. Jestli bude pršet stejně málo jako loni, tak to na plnou nádrž stejně nebude stačit. Měla bych peníze na to, abych si vodu dala přivézt cisternou. Ale tohle se mi nechce líbit. Když jsem dávala na své webové stránky možnost zakázek na klíč, brala jsem to prostě jako další možnost výdělku. Okoukala jsem to z jiných stránek věnovaných panenkám. Jsem akademická sochařka. Nepřemýšlela jsem o tom, proč by někdo mohl tyhle panenky vůbec chtít.
Někteří lidé chtějí, abych jim vyrobila panenku podle jejich vlastních dětí. Kdyby si má matka pořídila kojeneckou verzi mě samé, asi bych si začala dělat vážné starosti.
Jedna žena si objednala panenku, která měla představovat ji samotnou. Psala mi dlouhé e-maily o tom, jak její matka byla narcistní stvůra a jak se hodlá symbolicky stát sama sobě matkou. Její manžel byl starostou jednoho kalifornského města, proto si taky mohla dovolit repliku sebe sama coby kojence. Její e-maily mě zneklidňovaly, což mě štvalo. Tak jsem ji nakonec přehrála na dalšího výrobce panenek, který dělá batolata. Aby si mohla sama se sebou projít všemi etapami dětství.
Její znovuzrozeňátko bylo k zulíbání. Hezčí než ona na snímku, který mi poslala. Nikdy se k tomu nevyjádřila. Možná jí to ani nedošlo.
Mazarovi ale nejspíš patří do jiné kategorie. Už jsem měla tři objednávky od lidí, kteří přišli o dítě krátce po narození. Namlouvám si, že jim to třeba může nějak pomoci, dát si vyrobit panenku podle svého mrtvého dítěte. Vždycky, když takovou objednávku dostanu, začnu vážně přemýšlet o tom, že bych tu možnost z webovek zase stáhla.
Peníze na daň z nemovitosti. Voda do nádrže.
Jestli Mazarovi ztratili dítě – což sice nevím s určitostí, ale mám takový neodbytný pocit, že ano –, je dost špatné už jen to, že tu repliku vůbec chtěli. A pak jsem před rokem dostala objednávku na další.
Napadlo mě, že mi Ráchel – pokud je to Ráchel a ne Ellam, kdo se mnou komunikuje – možná chtěla poslat jiný snímek.
Odepsala jsem jim, jestli jsou si jisti, že mi poslali správnou fotografii?
Odpověď byla úsečná. Ano, jsou si jisti.
Poslala jsem další e-mail, ve kterém jsem jim oznamovala, že poškozenou panenku můžu v případě potřeby opravit.
Odpověď byla neméně úsečná. Chtějí vyrobit další.
Zkoušela jsem si je vyhledat na internetu, ale žádné Maza6rovy z Chicaga jsem nenašla. Na internetu po nich nebyla ani stopa. Jací lidé mají tolik peněz a přitom se nevyskytují na internetu? Patří snad k organizovanému zločinu? Nebo jsou jen hákliví na své soukromí? A teď chtějí třetí panenku.
Na jejich e-mail neodpovím. Zatím ještě ne.
Místo toho si laptop odnesu ven do kůlny, ve které mám dílnu. Uvnitř je pec, v níž se díly vypalují mezi jednotlivými nátěry. Zapojím počítač do sítě, aby se dobila baterie, a položím ho na polici upevněnou nad výškou očí. Díly si dávám odlévat u Tonyho v Ohiu, starého známého z dob mého působení v hračkářském průmyslu. Tony pro mě vyrábí měděné formy a obrábí díly na soustruhu. Panenky na zakázku ale většinou bývají jednorázové záležitosti, a tak mi potom posílá měděné matrice hlaviček, aby je nemusel skladovat u sebe. Prohrabu se svými formami a najdu příslušnou hlavu z doby, kdy jsem tuhle panenku vyráběla posledně. Postavím ji na polici a zadívám se na ni.
Jednotlivé díly panenek si nejdřív nahrubo vymodeluju ze sochařské hlíny, načež si z hliněné formy udělám sádrový odlitek. Podle toho pak vyrobím voskovou předlohu, která vypadá trochu jako nějaký viktoriánský pomník dítěte, co umřelo na žloutenku. Vosk si připravuju podle vlastního receptu – z užitkového vosku, parafínu a mastku. Mohla bych ho barvit na růžovo, jako to dělá většina lidí. Jenže mně se líbí takhle.
Voskovou předlohu potom detailně vytvaruju a vyretušuju, než ji pečlivě zabalím a pošlu Tonymu, který mi z ní odlije měděnou formu. Je to drsná a zdraví škodlivá práce, kterou bych sama nezvládla. U obyčejných panenek mi podle ní udělá malou várku zahrnující zhruba stovku dílů z PVC neboli vinylu a tu mi pak pošle. Formy si nechává u sebe pro případ, že bych potřebovala doplnit zásoby. Hlavy panenek vyráběných na zakázku mi posílá v jediném exempláři spolu s formou.
Veškeré detaily jsou na vnitřku formy, zvenčí je vidět jen hrubý obrys tvaru. Kojenci mají hlavu protaženou od čela k týlu. Obličejíky mají drobné a nízké a sanice tvarované jako kost od kotlety. Jsou to úžasné a podivné stroje.
Někdy kolem sedmé zaslechnu Sheriinu dodávku. Psi se rozštěkají naplno.
Sherie a Ed bydlí asi tak o dva a půl kilometru dál, kde mají malou kozí farmu. Sherie je v šestém měsíci těhotenství a dojíždí do porodnice v Albuquerque. Její táta pracuje v sandijské laboratoři a má slušný plat, takže jí lékařskou péči hradí rodiče. Tam a zpátky je to dlouhá cesta, dodávka je stará a Ed nerad vidí, když Sherie jezdí sama. Tak mě bere s sebou a cestou se stavujeme na nákup. Sheriina máma nám vždycky připraví oběd.
„Bože, to je hic,“ postěžuje si Sherie, když se nasoukám do její malé žluté toyoty. „Jak jsi na tom s vodou?“
„Začíná docházet,“ odpovím. Sherie a Ed mají studnu.
„Mám strach, abychom letos nevyschli,“ řekne Sherie. „Všichni si pořád stěžujou na podzemní vodu. Jestli budeme muset vodu začít kupovat, tak nevím, co si počnem.“
Sherie je po fyzické stránce Číňanka, jedna z tisíců holčiček adoptovaných z Cíny v devadesátých letech a na přelomu století. Říkala mi, že jednou měla období, kdy se snažila naučit dělat všechno po čínsku, ale pak ke svému zklamání zjistila, že to jediné, co podědila z čínské strany, je intolerance na laktózu.
„Dneska ráno u mě byl jeden migrant,“ řeknu.
„Dalas mu najíst?“ vyzvídá. Nalehne na řadicí páku a chvíli s ní lomcuje ve snaze zařadit jedničku.
„Vyplel mi zahradu,“ opáčím.
„Dokud jim budeš dávat najíst, tak od nich nebudeš mít pokoj.“
„Jako se zaběhlýma kočkama,“ poznamenám.
Albuquerque nikdy nebylo hezké město. Když jsem se sem přistěhovala, sestávalo převážně z nákupních středisek, hypermarketů a předměstských čtvrtí. Desetileté období, kdy průměrný srážkový úhrn činil deset centimetrů ročně, se na něm pěkně podepsalo, zejména když ještě ztratilo právo využívat vodu získanou odkloněním San Juanu do Rio Grande. Voda je v Albuquerque drahá. Pro Intel byla tak drahá, že se odsud nakonec stáhli. Byla to jen jedna z těch větších v celé šňůře pohrom.
Na předměstích je plno domů opuštěných ze dne na den, jejichž majitelé nestíhali splácet hypotéky a tak se prostě sebrali a odešli. Jejich pozemky jsou teď zanesené odpadky a okna už jsou dávno tatam. Kdo mohl, odešel na sever za vodou. Kdo nemohl, udělal to, co lidé vždycky dělají, když ekonomika rozbředne a shnije – sníží se k bydlení v pronajatém domě, v podnájmu, k přespávání v autě, u příbuzných, na ulici.
Ale u Sheriiných rodičů je pořád ještě o dvacet let dřív. Kuchyňský pult je obložený žulou. Velkoplošná plazmová televize chytá stovky kanálů. Mrazák je plný masa a mražených jídel. Klimatizace udržuje teplotu vzduchu na rajských čtyřiadvaceti stupních Celsia. Sheriina matka Brenda je štíhlá a má krásně upravené šedivějící vlasy. Pracuje jako psycholožka s malou soukromou klientelou.
Brenda vlastní jednu z mých panenek, kterou si koupila, protože mě má ráda. Vždycky ji má vystavenou, když k nim přijdu, ale s Brendiným úpravným, vzdušně komfortním stylem nejde moc dobře dohromady. Nikdy jsem Brendu neslyšela říct jediné slovo proti Edovi, ale předpokládám, že by s Kýlem byli radši, kdyby si Sherie vzala někoho, kdo pracuje v Los Alamos, v Sandii nebo na univerzitě, někoho, kdo by měl státem garantované výhody typu zdravotního pojištění. Jenže Sherie byla divoká holka, která si podle Brendy „prožila svoje lesbické období, jako kdyby to bylo něco na způsob služby v mírových sborech. Jenže svoje děti nemůžete nutit, aby se zamilovávaly do těch správných lidí. Kéž bych se já zamilovala do někoho, kdo pracuje v Los Alamos. Ještě víc si ale přeju, abych sama dostala práci v Los Alamos nebo na univerzitě. Stejně jako půlka Albuquerque.
Sherie přijde domů ostříhaná nadivoko podle příručního zrcátka. Je hlučná a spokojená. Břicho jí pod modrým tričkem s logem Rumatelu, odčervovacího prášku pro kozy, dělá mírnou, naléhavou křivku. Brenda hltá každé její slovo, ví, s jakými trablemi a trampotami se pojí chov koz, vyptává se na Eda a na dodávku. Pak nám uvaří oběd.
Myslela jsem si, že jsem se taky narodila pro tenhle typ života v duchu uvážlivého liberalismu. Než mi došlo, že mojí generaci bylo souzeno vyrůstat v zajímavých časech.
V porodnici se usadím v čekárně a snažím se neusnout. Žaludek mám plný Brendiných sendvičů se sýrem a kuřecím masem a její kukuřičné polévky. V časopise People je článek o Tomu Cruiseovi, který si s pomocí telomerázové regenerační terapie prodloužil život o dalších čtyřicet let. V dalším článku o domu nějakého hudebního producenta se píše o nových luxusních vymoženostech – nejmodernější technologii umožňující zatmívat okna pouhým dotykem a měnit barvu stěn, místnostech, které vnímají, jestli je vám horko nebo zima a podle toho regulují teplotu, a také o jeho slabosti pro předpotopní turecké a ruské starožitnosti. Další článek je o ženě, která zasvětila svůj život pomoci lidem nemocným AIDS na Sibiři.
Sherie vyjde z ordinace s mobilem v ruce. Řekli jí, že kdyby měla pojištění, mohli by udělat standardní ultrazvukové vyšetření. Slyším její půlku telefonické konverzace s matkou. „Tenhle klouček,“ prohlásí s rukou přitisknutou na břicho, „je z poloviny správnej čínskej rolník. Zvládá to skvěle.“ Rozhodnou se počkat ještě jeden měsíc.
Sherie je přesvědčená, že je to kluk. Ed je přesvědčený, že je to holka. Zpívá Sheriině břichu „China Doll“ od Davida Bowieho, což ji z nějakého důvodu šíleně štve.
Cestou z města se ještě zastavíme pro rýži, fazole, mouku, cukr a kávu. Totéž bychom sehnaly i v Belenu, ale v samoobsluze Sam’s Club to vyjde levněji. Sherie má jejich členskou průkazku. Platím půlku členského příspěvku, ona na svou kartu nakoupí všechny naše potraviny a já jí to pak vrátím v autě. Obsluha u pokladny určitě ví, že se o členství dělíme, ale je jim to fuk.
Zpátky jedeme dlouho a v úmorném vedru. Dodávka má rozbitou klimatizaci. Když zahlédnu stromy označující mé údolí, pocítím neskonalý vděk.
Vchodové dveře jsou otevřené dokořán.
„Kdo je tam?“ ptá se Sherie.
Abby postává na dvoře před vchodem a zjevně poznala Sheriinu dodávku. Štěká, div si ten svůj hloupoučký tipec nestrhne, a zoufale vrtí ocasem. Přiběhne k autu. Vylezu ven a zamířím ke vchodu, zatímco Abby běhá ke dveřím, zpátky ke mně a zase ke dveřím, ale dovnitř se neodváží, dokud nedojdu před práh, načež vtrhne do domu jako první.
„Hudsone?“ zavolám na druhého psa, ale vím, že když jsou dveře otevřené, už dávno někde běhá. Zaběhl se. Mé věci jsou poházené všude kolem, polštáře z gauče leží na zemi, kuchyňské zásuvky jsou vysypané na podlahu, zadní dveře jsou otevřené. Projdu domem a cestou volám ztraceného psa v marné naději, že je ještě na zahradě. Zadní vrátka jsou také otevřená.
Za sebou slyším Sherie, jak volá: „Nechoď tam sama!“
„Ztratil se mi pes,“ odpovím.
„Hudson?“ zjišťuje.
Vyjdu do zahrady a volám ho. Není tu po něm ani stopy. Je to milé zvíře, ale někteří psi, jako třeba Abby, se radši drží u domu. Hudson mezi ně nepatří.
Projdeme se Sherie celý dům. Nikdo tu není. Zajdu do dílny. Krabice s nářadím je pryč, ale ať už ji vzal kdokoli, evidentně si nevšiml zavřeného počítače ležícího na polici nad výškou očí.
Musel to být ten muž, kterému jsem nabídla polévku. Nejspíš někde opodál přečkával to největší vedro a viděl mě odjíždět.
Zavřu a zamknu branku i dílnu. Pak zavřu a zamknu zadní vrátka. Abby se ode mě nehne ani na krok. Psi nemají rádi náhlé změny.
„Podíváme se po něm,“ řekne Sherie. Vlezeme si s Abby k ní do auta a hodinu jezdíme po polních cestách. Hledáme ho a voláme, ale nikde nic. Mezitím se s námi spojí Sheriin manžel Ed. Už to ohlásil na okrese a po návratu na mě čeká zástupce šerifa, aby si zapsal mou výpověď. Projdeme spolu celý dům a já upřesňuju, co všechno se ztratilo. Při nejlepší vůli toho moc není. V podstatě jen to nářadí. Podle šerifa obvykle hledají peníze, střelné zbraně a šperky. Všechny své platební karty i mobil jsem měla s sebou a moje šperky jsou vesměs laciné kousky. Střelnou zbraň nevlastním.
Povím šerifovi o tom migrantovi, co tu byl ráno. Řekne, že to mohl být on nebo taky někdo jiný. Něco mi říká, že se to už nikdy nedozvíme. Slíbí mi, že dá do oběhu zprávu o pohřešovaném psovi.
Než všichni odjedou, už se začíná stmívat a já si rozložím polštáře na gauč. Posbírám z podlahy příbory a napustím do dřezu teplou vodu, abych je umyla. Abby stojí u zadního vchodu a kňučí, ale nechce jít ven sama.
Náhle si uvědomím, že panenka, na níž jsem pracovala, je pryč. Ukradl ji. Proč? Nemá kde ji prodat. Třeba ji chce poslat domů, tomu děcku na fotce. Nebo možná své ženě, která má opravdické dítě a nepochybně má k novorozencům o poznání méně sentimentální vztah než většina mých zákazníků. Jsou to dva týdny práce, ne na plný úvazek, ale samé barvení, čekání, až nátěr uschne, a zase další barvení.
Abby znovu zakňučí. Hudson je kdesi venku ve tmě. Psa, který zabloudí v poušti, nečeká nic dobrého. Jsou tam chřestýši. Neochránila jsem ho. Sednu si na podlahu, vezmu Abby kolem krku a dám se do pláče. Jsem blbá ženská, která vyvádí kvůli psovi, já vím. Jenže oni jsou to jediné, co mám.
* * *
V noci se moc nevyspím. Pořád slyším nějaké zvuky. Usilovně přemýšlím, jak to udělám s penězi.
Sehnat nové nářadí bude problém. Ráno nanesu první vrstvu barvy na novou panenku, která nahradí tu zcizenou. Pak udělám něco, čemu jsem se dlouho bránila. Umělohmotné díly na panenky nejsou jediná věc, kterou můžu modelovat a prodávat přes internet. Začnu tvarovat hliněnou předlohu na dildo. Během posledních několika let jsem dostala nabídky od firem, které na internetu našly moje panenky a chtěly vědět, jestli bych pro ně nechtěla vyrábět dilda. Realistické penisy nejsou zase o tolik složitější než realistické dětské ručičky. Dokonce i jednodušší. Tonymu je poslat nemůžu, ten by do toho nešel. Ale před několika lety kdosi vymyslel zdravotně nezávadný silikon tvarovatelný za pokojové teploty. Mohla bych si vyrobit vlastní formy, odlévat menší várky a retušovat je ručně. Dělat dilda stejně realistická jako ty panenky. Můžu jen doufat, že lidé budou ochotní dát peníze za něco nového, když jde o sex.
Vyrábět díly na panenky mě nijak zvlášť nebaví, ale ani se mi to nepříčí. Dilda ve mně na druhou stranu probouzejí jen smutek. Ne že bych zastávala názor, že je na jejich používání něco špatného, to ne. Jenom… Já nevím. Určitě nepřestanu dělat panenky, říkám si v duchu.
Taky odpovím tomu chicagskému páru a přijmu tu objednávku na klíč, na třetí kopii jedné a téže panenky. Pak si udělám přestávku a pokračuju v úklidu kuchyně. Sherie mi zavolá, aby se zeptala, jak mi je, a já jí řeknu o těch dildech. Dá se do smíchu. „Melas to udělat už dávno,“ řekne. „Budeš bohatá.“
Taky se rozesměju. A když zavěsím, trochu se mi uleví.
Snažím se nemyslet na Hudsona. Venku je čtyřicetistupňové vedro. Nechci myslet na to, že je na tom špatně a nemá co pít. Snažím se soustředit na žíly na penisu. Na kůžičku pod žaludem (vyrábím totiž obřezaný penis). Když mi zazvoní mobil, trhnu sebou.
V telefonu se ozve mužský hlas: „Mám tady psa, co má na obojku tohle číslo. Nechybí vám náhodou?“
„Zlatý retrívr?“ ujišťuju se.
„No jo.“
„Jmenuje se Hudson,“ sdělím mu. „Moc vám děkuju. Moc. Hned jsem u vás.“ Hmátnu po peněžence. Mám pětapadesát dolarů v hotovosti. Není to kdovíjaká odměna, ale na víc se nezmůžu. „Abby!“ zařvu. „Vstávej, holčičko! Jedeme pro Hudsona!“
Vyskočí ze země, nechápající, ale rozjařená zvukem mého hlasu.
„Chceš se projet?“ vybídnu ji.
Nasedneme do mé stařičké červené Imprezy. Není na ni moc velký spoleh, ale my taky nejedeme daleko. Kodrcáme se několik kilometrů po vymleté, z větší části nevyasfaltované vozovce podle GPS souřadnic v mobilu, až dojedeme k obytnému přívěsu uprostřed divočiny. Je vybělený sluncem a obklopený odpadky – starým křeslem, povalenou kuchyňskou židlí s ulomenou nohou a nenamořeným vnitřkem bílým jako jizva, starým piknikovým stolkem. Zahlédnu i špinavou zelenou autoledničku a hromadu prázdných litrových lahví. Upřímně řečeno, kdybych jela kolem, pomyslela bych si, že tady někdo vaří pervitin. Ale dveře otevře obyčejný starý pán v kšiltovce. Nejspíš žije z podpory.
„Jsem Nick,“ uvítá mě. Na sobě má navzdory vedru kostkovanou košili s dlouhými rukávy. Je opálený do hnědá a kůži na krku má pro věšenou jako krocaní lalok.
Představím se. Ukážu k autu a řeknu: „To je Abby, ta, co má dost rozumu na to, aby zůstala doma.“
V přívěsu je tma a je to tam cítit stářím. Na gauči leží polštáře v laciných přehozech, mezi nimiž je i jeden s modrobílým vánočním sněhulákem. Venku se keře splihle tetelí horkem. Hudson leží před dřezem a vyškrábe se na nohy, když nás vidí přicházet.
„Špacíroval si to po silnici,“ říká Nick. „Když mě uviděl, přiběhl rovnou ke mně.“
„Bydlím o kus dál u řeky, jak vede stodevítka, mezi Belenem a Jarales,“ vysvětluju. „Někdo se mi vloupal do domu, nechal otevřené dveře a on utekl.“
„Máte štěstí, že vám ty psy nezabil,“ podotkne Nick.
Zašátrám v peněžence. „Vypsala jsem odměnu,“ začnu.
Mávne zamítavě rukou. „Ať vás to ani nenapadne.“ Tvrdí, že si jen přečetl údaje na psí známce a dal Hudsonovi napít. „Míval jsem psy odmalička,“ rozvádí to. „Taky bych ocenil, kdyby někdo takhle zavolal mně.“
Opáčím, že to pro mě hodně znamená, a vtisknu mu peníze do ruky. Hudson se mi s vyplazeným jazykem přitiskne k noze, abych ho mohla pohladit. Vypadá dobře. Žádné viditelné stopy to na něm nezanechalo.
„Posaďte se na chvilku. Vždyť jste se musela trmácet až sem. Omluvte ten binec. Vnuk mojí sestry sem jezdí se svojí partou a nikdy po sobě neuklidí,“ říká, zatímco gestikuluje směrem k odpadkům a lahvím.
„Nemůžu toho druhého psa nechat v tom vedru,“ namítnu, abych už mohla odjet.
„Tak ji vemte dovnitř.“
Nechce se mi zdržovat, ale jsem mu vděčná, takže vyvedu Abby z rozpáleného auta ven. Přátelsky ji šťouchne, načež mi začne vyprávět, jak tu žije už od svých dvaceti let. Je libertarián, nedůvěřuje vládě a už vůbec nedůvěřuje vládě státu Nové Mexiko, který je podle jeho názoru banánovou republikou postrádající snad jen ty honosné uniformy, v nichž nacházejí zalíbení diktátoři třetího světa. Pak mi sdělí, jaké měl Hudson štěstí, že ho neklofli jako návnadu lidé, kteří cvičí psy na zápasy. Nakonec mi oznámí, že americkou ekonomiku zničili ruští agenti, aby se nám pomstili za pád Sovětského svazu.
Půlka toho, co vykládá, jsou nesmysly, a druhá půlka je nepravdivá, ale je to jen osamělý stařík, co žije uprostřed pouště a přivedl mi mého zaběhlého psa. To nejmenší, co pro něj můžu udělat, je vyslechnout ho.
V dálce zaslechnu prskající maloobjemový motor. Pak několik dalších. Zní to jako ty malé motorky, co na nich jezdí děti. Nick vzhlédne a přivře oči.
„To je ten sestřin vnuk,“ řekne. „Sakra.“
Vstane a Abby zakňučí. Stojí u okna a vyhlíží ven škvírou v roletě.
„Sakra. Přivedl si kamarády,“ vysvětluje Nick. „Víte co, vemte si ty svoje psy a vůbec se s nima nebavte, jo? Prostě je ignorujte.“
„Hudsone,“ vybídnu psa a připnu mu vodítko.
Venku přijíždějí k přívěsu čtyři kluci v oblacích prachu. Všimli si mého auta a zjevně v nich vzbudilo zvědavost. Na sobě mají kombinézy podobné vězeňským overalům, ale s ustřiženými rukávy a nohavicemi zkrácenými nad kolena. Khaki a oranžové a olivově zelené. Jednomu z nich se po pažích vinou tetování.
„Hele, Nicku,“ řekne ten tetovaný, „ty máš novou známost?“
„Do toho ti nic není, Ethane.“
Chlapec je snědý, ale oči má světle modré. Jako sibiřský hušky. „Vy jste ze sociálky?“ ptá se.
„Řekl jsem, že ti do toho nic není,“ zopakuje Nick. „Dáma je zrovna na odchodu.“
„Jestli jste ze sociálky, tak byste měla vědět, že starej Nick je blázen a těm jeho kecům se nedá věřit.“
Jeden z těch ostatních poznamená: „Ta nebude ze sociálky. Sociální pracovnice nemívaj psy.“
Sejdu po schodech a zamířím ke svému autu. Kluci sedí na motorkách a já kolem nich musím projít, abych se dostala k Impreze. Hudson si je chce prohlédnout a škube za vodítko, ale já ho držím pevně.
„Vypadáte nějak nervózně, paní,“ prohodí ten tetovaný.
„Nech ji bejt, Ethane,“ řekne Nick.
„Sklapni, strejdo Nicku, nebo ti nakopu prdel,“ opáčí chlapec nepřítomně, nespouštěje ze mě oči.
Nick neřekne nic.
Já taky ne. Naženu psy do auta a odjedu.
* * *
Náš život se ustálí na novém normálu. Přijde mi odpověď na e-mail ohledně těch dild. Nick z Montany je ochotný nabízet je na stránkách svého sex shopu za provizi. Vyrobím několik různých modelů včetně jednoho, který nabarvím stejně realisticky jako kterékoli z mých znovuzrozeňátek. Znamená to nejdřív nanést podkladovou vrstvu a na ni namalovat žilky. Poté dám model vypálit. Pak ho přetřu téměř průsvitnou vrstvou barvy a znovu ho vypálím. Šest vrstev. A nakonec krycí vrstva čirého silikonu, protože barvy, které používám, nejspíš nejsou pro podobné účely certifikované. Řeknu si za něj hodně peněz a budu ho nabízet jako specialitu. Zároveň s tím pracuju i na další specialitě, té panence pro chicagský pár. Pošlu formu Tonymu, aby mi z ní odlil třetí hlavu. Tu musím taky barvit opakovaně a občas se oba díly vypalují v peci spolu.
Piplám se s ní déle než obvykle, protože obchody váznou. Vždycky si dávám záležet, zejména s panenkami na zakázku. Věřím, že pokud je někdo ochoten dát za takovou panenku tolik peněz, měla bych při její výrobě vynaložit veškerý svůj um. Práce mi jde snadno od ruky a výsledek je povedený, snad proto, že už jsem ji dělala dvakrát. Myslím na panenku, kterou ukradl ten muž, co se ke mně vloupal. Nevím, jestli ji poslal své ženě a dítěti do Mexika, nebo jestli vůbec má v Mexiku ženu a dítě. Spíš bych tipovala, že ji prodal na eBayi nebo nějakém podobném portálu – i když obchod s panenkami sleduju pečlivě a nevšimla jsem si, že by ji někde někdo nabízel.
Tahle panenka je mé osiřelé dítě. Je plná smutku. Nese v sobě jednu velkou ztrátu. Vybaví se mi strach, který jsem pociťovala, když se Hudson toulal pouští. Představím si Ráchel Mazarovou sužovanou ztrátou svého vlastního dítěte. Křivky panenčiných pěstiček jsou porcelánově bledé. Modré žilky na jejích spáncích jsou jako ledové květy těch nejsvětlejších modřin.
Po dokončení ji zabalím pečlivěji, než jsem kdy kterou panenku balila, a vyšlu ji do světa.
Na webových stránkách se objeví moje dilda.
To realistické dildo si hoví v mé dílně, vztyčené, naběhlé, zbarvené krásně do fialova. Spočívá na poličce jako trofej a jeho svrchní nátěr se leskne, jako by byl vlhký. Po všech těch letech strávených nad díly pro panenky to byla překvapivě zábavná práce. Teď tu dřepí jako předmět hodný obdivu i urážka zároveň. Jenže mně nepřijde o nic nemorálnější než ty panenky, upřímně řečeno. Na dildu je něco přímočarého. Něco mnohem pochopitelnějšího než na panence, která má imitovat mrtvé dítě. Něco podstatně méně komplikovaného.
Žádné objednávky na dilda nepřicházejí. V noci se budím myšlenkami na daň z nemovitosti. Můj otec je mrtvý. Matka žije v jednom ze sociálních bytů pro seniory v Columbu. Už jsem za ní nebyla celé roky, protože při stávajících cenách si takový výlet nemůžu dovolit. Moje auto by tu cestu nezvládlo a dneska už neznám nikoho, kdo by mohl dát peníze za letenku. K ní bych se rozhodně nastěhovat nemohla. To by o ten byt okamžitě přišla.
Jestli kvůli neplacení daní přijdu o dům, mám začít přespávat v autě? To mi přijde jako začátek dlouhého pádu. Třeba by se Sherie a Ed ujali mých psů.
Naštěstí přijde odklad v podobě peněz za tu panenku na objednávku. Zaplaťpánbůh za Mazarovy z Chicaga. Ať už jsou jejich pohnutky sebevíc šílené, platí obratem a přes internet, díky čemuž budu moci splatit úvěr na nové nástroje.
Pořád ještě nemůžu spát a místo toho, abych celou částku využila na splacení úvěru, splatím jen naprosté minimum a koupím si pistoli ráže 0,9 mm. Přesněji řečeno mi ji koupí Ed. Já ani nevím, kde se prodávají.
Sherie pro mě přijede s dodávkou a odveze mě k nim na kozí farmu. Ed vlastní několik pušek. Má na ně i starý sejf, který patřil jeho otci. Když k nim dojedeme, je zrovna za domem, kde natírá kreozotem nové plotové sloupky, ale ochotně nás přijde uvítat.
„Tak tys to taky vzdala,“ kření se. „Přidala ses k silám zla.“
„Přesně tak,“ přitakám.
„Tohle je každopádně slušná obranná zbraň,“ informuje mě. Ed nesplňuje mou zažitou představu o typickém držiteli zbrojního průkazu. Ed splňuje mou zažitou představu o typickém chlápkovi, co v místním nákupním středisku prodává mobilní telefony. Vlasy má prošedivělé a nakrátko ostříhané. Vůbec nevypadá jako typ muže, který by se měl oženit se Sherie a chovat kozy. Jednou mi prozradil, že vystudoval antropologii. Což, jak dodal, je obor, kde se práce shání dost těžko.
„Nabídni jí něco studenýho k pití!“ houkne Sherie z koupelny. Ve stávajícím stadiu těhotenství není schopná ujet v do dávce s pérovými tlumiči dvacet minut, aniž by si musela odskočit.
Ed mi nabídne ledový čaj, načež přinese pistoli, zkontroluje, že není nabitá, a podá mi ji. Vysvětlí mi, že první, co musím udělat, je přesvědčit se, jestli je nabitá.
„Vždyť jsi to právě zkontroloval,“ namítnu.
„To jo,“ řekne, „ale já taky můžu bejt vypatlanej. Nic tím nezkazíš.“
Ukáže mi, jak na to.
Pistole není ani zdaleka tak těžká, jak jsem si myslela. Jenže ono se ukázalo, že takhle je to skoro se všemi věcmi, o nichž se domníváte, že vám od základů změní život.
Potom mě Ed odvede na dvorek, kde mi ukáže, jak se pistole nabíjí a jak se z ní střílí. Vůbec mě nepřekvapuje, že je to docela legrace. Přesně tohle jsem totiž čekala.
* * *
Zničehonic mi přijde e-mail od Ráchel Mazarové z Chicaga.
Píšu vám, abych se zeptala, zda jste udržovala nějaké osobní či obchodní vztahy s mým manželem Ellamem Mazarem. Pokud od vás nedostanu odpověď, spojí se s vámi můj právní zástupce.
Nejsem si jistá, co mám dělat. Tak těkám. Uvařím si zeleninové chilli. Trochu překvapivě zkontroluju pistoli, kterou mám uloženou v nočním stolku. Nevím, co s ní udělám, až Sherie porodí. Nabídla jsem jí, že jí dítě občas pohlídám, a zřejměji tudíž budu muset někam schovat. Jenže to je přece v rozporu s účelem, pro který jsem si ji pořídila.
Během toho těkání mi zazvoní mobil. Je to samozřejmě Ráchel Mazarová.
„Objasněte mi váš vztah k mému manželovi Ellamu Mazarovi,“ vyzve mě. Zní jako vzdělaná žena, veškeré stopy krajového přízvuku zahlazené zřejmě na některé z lepších vysokých škol.
„Můj vztah?“ ujišťuju se.
„Našla jsem váš e-mail v jeho telefonu,“ opáčí ledově.
Zauvažuju, jestli neumřel. Tón, jakým to řekla, zněl dost definitivně. „Vašeho manžela jsem neznala,“ pronesu. „Jen ode mě kupoval ty panenky.“
„Cože kupoval?“ dotazuje se.
„Panenky,“ řeknu.
„Panenky?“ opakuje.
„Ano,“ přitakám.
„To jako… nafukovací panny?“
„Ne,“ odpovím. „Panenky. Znovuzrozeňátka. Ručně vyráběné hračky.“
Zjevně netuší, o čem to mluvím, což otvírá celou řadu neobvyklých možností. Moje panenky nemají žádné tělní otvory. Ze by fetišismus? Sdělím jí adresu svých webových stránek a ona ji zadá do prohlížeče.
„Objednával si ty na zakázku,“ upřesňuju.
„Ale ty stojí několik tisíc dolarů,“ ona na to.
Což někdo, jako je Ellam Mazar, vydělá za týden, řekla bych. Představuju si ho jako odborníka, ačkoli stejně tak dobře může pracovat v čistírně nebo co já vím kde.
„Myslela jsem, že je kupuje pro vás,“ řeknu. „Předpokládala jsem, že jste ztratila dítě. Někdy si je objednávají lidé, kteří přišli o dítě.“
„Žádné nemáme,“ odpoví. „Nikdy jsme děti nechtěli.“ V tom tichu slyším, jak je z toho paf. Načež řekne: „Panebože.“
Satanistické rituály? Nějaká bizarní forma zneužívání?
„Ta ženská říkala, že jí tvrdil, že přišel o dítě,“ pokračuje.
Nevím, co na to říct, a tak jen vyčkávám.
„Můj manžel… můj budoucí exmanžel,“ řekne. „Zřejmě mi byl opakovaně nevěrný. Jedna z těch žen mě kontaktovala. Podle toho, co mi řekla, jí namluvil, že nám umřelo dítě a že naše manželství už je jen čistě formální záležitost.“
Zaváhám. Nevím, jestli to není protiprávní, říct jí o transakcích provedených jejím manželem. Jenže pod těmi e-maily byli podepsáni oba. „Koupil si tři,“ informuju ji.
„Tři?“
„Ne najednou. Zhruba jednou ročně. Ale lidé si nechávají dělat panenky na zakázku podle fotek. On mi vždycky posílal jednu a tutéž.“
„Aha,“ povzdechne si. „To je celý Ellam. Má rád ve věcech pořádek. Už patnáct let používá stejný šampon.“
„Mně to přišlo zvláštní,“ uvažuju nahlas. Nedá mi to, abych se nezeptala. „Co myslíte, že s nimi dělal?“
„Řekla bych, že ten zvrácenej hajzl si je pořizoval proto, aby ho těm ženským bylo líto,“ procedí skrz zaťaté zuby. „Nejspíš si k nim vytvořil citové pouto. Třeba přesvědčil sám sebe, že opravdu míval dceru. Nebo že je to moje vina, že jsme žádné děti neměli. On sám děti nechtěl. Nikdy.“
„Myslím, že hodně mých zákazníků dává představě dítěte přednost před skutečným dítětem,“ poznamenám.
„Jasně,“ řekne. „Děkuju vám za váš čas a omlouvám se, že jsem vás obtěžovala.“
Taková banalita. Tak podivná a přitom tak banální záležitost. Zkouším si představit, jak tu panenku dává nějaké ženě s tím, že jde o podobiznu jeho mrtvého dítěte. Jestlipak to zabíralo?
* * *
Začnou mi chodit první objednávky na dilda. Pár zákazníků si objedná panenky, takže mám na další splátku úvěru a ještě si můžu něco odložit stranou na daň z nemovitosti. Možná nebudu muset přespávat v autě.
Jednoho večera zrovna pracuju na zahrádce, když Abby a Hudson začnou štěkat u zadních vrátek.
Zvednu se na nohy, celá rozbolavělá, ale i přesto odklopýtám do domu, kde z nočního stolku vytáhnu svou devítimilimetrovku. Není nabitá, což mi teď přijde jako hloupost. Maně uvažuju, jestli ji mám ještě nabít. Klepou se mi ruce. Určitě je to jen někdo, kdo shání něco k jídlu a chce si dobít mobil. Dojdu k závěru, že nejsem ve stavu, abych zvládla pistoli nabít, a navíc tam nemůžu nechat psy samotné. Vydám se k zadní brance, přičemž pistoli svírám křečovitě v ruce hlavní dolů.
Tentokrát jsou hned dva, podobní jeden druhému jako bratři, indiánské obličeje s černými vlasy padajícími do čela a zastřiženými těsně nad obočím.
„Paní,“ promluví jeden z nich, „můžeme pracovat za jídlo?“ Nejdřív jeden a pak druhý spatří pistoli u mého boku a z tváří jim zmizí jakýkoli výraz.
Psi skáčou kolem.
„Dám vám něco k jídlu a pak půjdete,“ navrhnu.
„Půjdeme,“ řekne ten, co předtím mluvil.
„Vykradli mě,“ dodám.
„My vás nevykrást,“ sdělí mi. Nespouští oči z pistole. Jeho společník udělá krok zpátky, těkaje očima od branky ke mně, jako by odhadoval, jestli po něm vystřelím, když se dá na útěk.
„Já vím,“ řeknu. „Ale někdo sem přišel, já jsem mu dala najíst a on mě pak vykradl. Řekněte lidem, ať už sem nechodí, ano?“
„Ano,“ odpoví. „Půjdeme.“
„Řekněte lidem, ať už sem nechodí,“ zopakuju. Dala bych jim něco k jídlu, něco s sebou. Tohle se mi hnusí. Jsou to dva mladíci v cizí zemi, hladoví, hledající práci. Sama bych přitom mohla skončit tak, že budu muset přespávat v autě. Mohla bych ztratit domov a doufat, že se ke mně někdo zachová laskavě.
Ale nedoufám. Mám prostě jen strach.
„Hudsone! Abby!“ okřiknu psy a s příchozími to trhne. „Domů.“
Psi se schlíple odšourají, nechápajíce, co provedli špatného.
„Dám vám najíst, jestli máte hlad,“ oslovím je. „Řekněte lidem, ať už sem nechodí.“
Asi mi nerozumějí. Místo toho pomalu ustupují a pak rychle vyjdou ven a zavřou za sebou branku.
S roztřesenými koleny se posadím na zem.
Na modrém podvečerním nebi je vidět měsíc. Za plotem vidím keře a poušť, nelítostný kraj, z něhož se noří hory jako zkamenělé páteře apokalyptických zvířat. Krajina jako stvořená pro pološílené gangy mutantů prohánějící se ve sflikovaných vozidlech. Klanové pozůstatky Ameriky s pomalovanými tvářemi a vlasy spletenými do copánků, na sobě šperky z lesklých cédéček a zapalovačů ukořistěných v troskách civilizace. Poušť oplývá přímo byronovskou rozkolísaností.
Ty dva muže už nevidím. Nikde žádná postava oděná v kožešinách a s modře pomalovaným obličejem, která se řítí přes duny ve čtyřkolce zkonstruované z vraků motorek a ověšené lebkami nepřátel. Jen dva kluci z Nikaraguy nebo Guatemaly v tričkách a džínách.
A já, která tu sedím s prázdnou pistolí v ruce a dívám se, jak nad tmavnoucí pouští vychází měsíc.
Poprvé vydáno v antologii Eclipse Three, sest. Jonathan Strahan, 2009.
Přeložila Daniela Orlando.
