Země ztichla, když všichni odletěli na novou. Vykračuju si prázdnými ulicemi New Paltzu s obličejem neprodyšně zakrytým kyslíkovou maskou. Na těle se mi sráží mrholení kyselého deště a vzduchotěsně zatavené výkladní skříně halí hustá mlha. Minulý týden odvezli na Novou Zemi gízské pyramidy. Týden předtím Stonehenge. Předpředminulý týden Versailles a slušnou část Velké čínské zdi. Jenže převoz méně významných památek vychází podle NEU příliš draho, takže sedm set let stará Hugenotská ulice zůstane tady v New Paltzu, aby ji planetární lasery rozkrájely, až za pár měsíců začnou trhat Zemi na kusy.
Napumpuju si do krevního oběhu nano, aby mi zmírnilo pomalu postupující osteoartritidu, a pokynu několika dalším odpíračům. Procházíme se těmihle zaprášenými ulicemi každý den v deset ráno, náš drobný akt vzpoury proti vyhlášené povinné evakuaci. Zamávám na pozdrav šestadevadesátileté Martě v elegantní růžové kyslíkovce. Potřesu si rukou s doktorem Wu, který mi jako malému klukovi voperoval kraniálku. Usměju se na stotřiatřicetiletou Cordelii, která kolem prokluše na nohou vyztužených servokvadricepsy. Všichni jsme prožili v New Paltzu celý život a všichni tu hodláme i zemřít.
Za mnou se někdo zasměje, zvuk, který jsem už dlouho neslyšel. Skupinka náctiletých kluků a holek ke mně přijíždí po rozpraskaném chodníku na stařičkých turbocyklech. Zastaví smykem a měří si mě dychtivě zrudlými tvářemi. Nikdo z nich nemá kyslíkovku, což je v rozporu se zákonem. Hned jsou mi sympatičtí.
„Hej, šinchunel“ prohodí jeden kluk. „Nevíte, kde jsou tady žáby?“
Než stihnu odpovědět, pohledná dívka s techplantem na tváři si odfoukne z očí zelený dred a dodá: „Slyšeli jsme, že nějakej wankchuc’ti má tady starej barák, kde má žab jako gose.“ Jeden z kluků do sebe lupne kolečko a další si stříkne cerebko z oranžového inhalátoru. Třetí potáhne z cigalektriky a vydechne fosforeskující kouř.
„Za mým domem je rybník, kde pár žab ještě pořád žije,“ přikývnu.
„Lin!“ vykřikne dívka. „Nechcete se projet s náma? Já jsem Lin.“
Všichni jsou vysmažení až na orbitálku, ale nedá se říct, že bych ještě měl co ztratit. „Abner,“ opáčím.
A to už ji svírám kolem pasu, zatímco se řítíme k mému domu po rozbité silnici, kterou žádné pozemní vozidlo neprojíždělo už celá desetiletí. S větrem ve tváři hned pookřeju.
„Jsme z Albany,“ vykládá Lin. „Zkoušeli jsme to vzít po starý federálce, ale když to T’Uana shodilo na jednom z těch megá rigolů, sjeli jsme raději na okresku. Trvalo nám to jungjie!“
Díky staticloně kolem pozemku se mých padesát akrů lesa mihotá jako voda na slunci. Udržovat clonu v chodu na vysoký výkon je pro mě otázka hrdosti; koneckonců jsem tu zatracenou technologii sám navrhl. Jakmile přejedeme přes práh clony, který je pod proudem, sundám si kyslíkovku a zhluboka se nadechnu. Děcka se začnou usmívat, když ucítí úrodnou půdu a tlející listí.
„Takhle to v Albany nevoní,“ podotkne Lin.
Zaparkujeme mašiny na přerostlé trávě a já je odvedu do lesa za domem. Při pohledu na obrovské javory a břízy všichni zmlknou.
„Žáby kuňkají nejhlasitěji vpodvečer a před deštěm,“ vysvětluju. „Právě tehdy se samečci snaží přilákat družku.“ Děcka přelézají větve a hihňají se u toho. „Jestli je opravdu chcete slyšet, budete muset vydržet do setmění.“
„Nemáte něco k jídlu?“ zeptá se jeden z kluků. „Od včerejška jsme nejedli.“
Prohrabu se domácími zásobami a vrátím se s nějakými instantkami, v podstatě tím jediným, co je teď na Zemi k sehnání, zatímco děcka se třesou a potácejí po inhalaci cerebka. Zelenovlasá Lin poodejde stranou, aby se vyzvracela mezi stromy. „Je v pořádku?“ zeptám se jednoho z kluků.
„No jo, Lin vždycky po prvním prásku blije. Dáte si?“ Nabídne mi červený inhalátor, ale já odmítnu.
Sedíme u rybníka, všichni namačkaní na jednom povaleném kmeni. Lin sedí vedle mě a já jí vybaluju brčko instantky. „Není ti nic?“ vyzvídám.
„Vždycky se mi udělá totálně šunpin, když do toho zapluju.“
„Asi mi do toho nic není,“ nadhodím, „ale neměli byste být ve škole nebo tak něco?“
„Školu zavřeli před čtyřma měsícema. Málo učitelů.“
„A co děláte celé dny?“
Utře si slinu z tváře a pokrčí rameny. „Sama nevím. Tohle.“ Další kluk se odšourá vyzvracet do lesa.
„Co vy? Žijete tady sám?“
Přikývnu.
„A co děláte celý dny vy? Paříte se žábama?“
„Většinu času mi zabere údržba staticlony, aby vůbec fungovala.“
„To je vaše práce nebo co?“
„Bývala. Jedenapadesát let jsem pracoval jako konstruktér staticlon. Navrhoval jsem nanofiltry, které chrání ekosystémy jako tenhle před envirotoxiny. Ale NRDC moji pozici před čtyřmi lety zrušilo.“
„Proč? Tady je to sin!“
Přinutím se k úsměvu. „Protože toxfiltrace už je mrtvý obor. Lidi zajímá jen vytváření nového života, ne ochrana toho starého.“
Jako by si mě poprvé pořádně všimla. „Jak starý to tady je, Abnere? Ty stromy vypadaj mega staře.“
„Zjistil jsem, že ten rybník se žábami tu byl už před čtyřmi staletími, když moje pramáti stavěla tenhle dům.“
Povzdechne si. „A posraný NEU vás odsud chce vyhnat?“
„Ti odsud chtějí vyhnat všechny.“
Hodí kámen do rybníka, až tucet žab vykvikne hrůzou. „Prosím tě,“ vezmu ji zlehka za ruku. „Vyplašíš je.“
„Jak dlouho ještě?“ opáčí se soucitným pohledem a já netuším, jestli myslí žáby nebo moje vystěhování.
„Brzy.“
Děti dostanou zase hlad. Měl jsem tu pár těžko sehnatelných vegisteaků, které jsem si šetřil pro vnoučata, jenže ta se tady neukázala už celé věky. Ogriluju je na verandě, zatímco kouř se vine mezi stromy a zapadající slunce protíná větve světelnými traverzami.
Děcka vdechnou další cerebko, zavyjí smíchy a Linda se znovu vyzvrací. Když je to unaví, zahlédnu v jejich krví podlitých očích něco zoufalého, něco, co už znám z tváří Cordelie, doktora Wu, Marty a ostatních odpíračů. Lítost vás neušetří jen proto, že jste mladí.
„Kvůli tomuhle jste přijeli až z Albany?“ zeptám se Lin. „Tam je akorát prach a mrakodrapy. Žádný opravdický stromy. Slyšeli jsme, že tady je to sin. Máte děti, Abnere?“
Ta otázka mě zaskočí nepřipraveného. „Jo, syna a dceru. A dvě vnoučata. Trochu mi připomínáš moji vnučku Rachael.“
Krátce se nad tím zamyslí. „Jezděj sem často?“
„Teď už ne.“
„Proč ne? Já bych tady byla furt.“
„Odstěhovali se.“ Ukážu k nebi.
Zamračí se a její tělo se svěsí jako starý strom. „Taky se stěhujeme.“
„Na Novou Zemi?“
Nesouhlasně zamručí. „Ta je akorát pro zazobance. Nás čeká Wal-Mart Toyota.“
„Tu neznám.“
„Ani byste nemoh. Je mega stará, jedna z prvních orbitálek. Jenže člověk musí jít tam, kam ho pošlou, jinak – vždyť víte.“
„Vím,“ pronesu s pohledem upřeným na převrácený odraz stromů odrážející se ve vodě.
Nad lesem se rozprostře noc a žáby se pustí naplno do vábení. Jejich skřehotání přejde v hlomoz a děcka se zastaví a naslouchají. Vyjdou nádherné hvězdy a nevím, jestli se mi to jen nezdá, ale je to, jako by je žáby znovu a znovu zapřísahaly: „Pomoc, pomoc, pomoc!“
Chvíli posloucháme, než se žáby unaví. „Je pozdě,“ pronesu. „Do Albany je to pěkně daleko. Nechcete u mě přespat? Postelí je tu dost.“
A tak zamíříme dovnitř. Ustelu jim čistým povlečením, které jsem už roky nepoužil, a v noci slyším šukání, štrachání a smích, zatímco si nalévám jednoho panáka žitné whisky za druhým, dokud nevytuhnu. Pozdě v noci zaslechnu, jak mi někdo fňuká přede dveřmi, a tak se zdrchaně vyhrabu z postele. Na chodbě sedí Lin, která na mě upře oči rudé jako uhlíky.
„Omlouvám se,“ řekne a otře si slzy. „Já nevěděla, že tady spíte vy.“
„Co tady děláš?“
„Nic,“ odpoví a vyškrábe se na nohy.
„Jsi v pořádku?“
„Jen mě tak napadlo. Vůbec nás neznáte, Abnere, a stejně jste nás pozval k sobě domů.“
Pokrčím rameny. „Tenhle dům se stavěl pro hosty.“
Zadívá se na stěny. „Musel bejt moc hezkej, když byl plnej lidí.“
Přikývnu. „Byl.“
Jak tam tak stojí, znovu mi připomene vnučku, kterou nikdy nevídám. Nejradši bych ji objal a řekl jí, že budoucnost bude sin, že všechno nakonec dobře dopadne. Na takové lhaní jsem ale příliš opilý. „Je pozdě, Lin. Jdi spát.“
Po tváři se jí skoulí slza. Přikývne a odvrátí se. Zavřu dveře s pocitem, že mi uniklo něco důležitého. Trvá mi věčnost, než zase usnu.
Ráno jsou děcka pryč. Dům vypadá, jako by se jím přehnalo tornádo. Jedna ložnice je však uklizená a na nočním stolku je vzkaz.
„Žáby jsou krásný. Vy jste krásnej. Díky za dokonalej den. – Lin.“
Se vzkazem v ruce upírám pohled z okna na prázdný dvůr. Už teď se mi stýská po jejich smíchu.
* * *
Několik měsíců předtím, než mi přišla výzva k evakuaci, jsem poprvé navštívil Novou Zemi. Průvodce mi dělal můj syn Josef, který mě zavedl do rezervace Ishibuto-Mori, hustého deštného pralesa na severní polokouli. Obří sekvoje vysazené před několika lety už vyrostly do výšky několika desítek metrů, genově upravené zmijovce vydávaly vůni cukrové vaty a do deště se dávalo každý den přesně ve čtrnáct nula nula.
Stěny z čirého plexiskla nás bezpečně držely na dlážděné pěšině, která nás dovedla ke Galerii Johna Muira jako Dorotku do země Oz. Šlo o honosné nákupní středisko, které zjevně počítalo se všemi lidskými potřebami. Jídlo, oděvy, šperky, hospoda, imerzní kino, lázně. To vše zde, přímo uprostřed deštného pralesa. Na nádvoří střediska nás uvítal holomoderátor, který nám obšírně, jako by mluvil k dětem, vysvětlil, jak se Stará Země stala neobyvatelnou a jak byl první domov lidstva navždy zničen, protože Ti Předtím si ani trochu nevážili přírody. Firma Ishibuto-Mori spolu s desítkami dalších podniků se však usilovně snaží, aby Nová Země tomuto osudu unikla.
Jak jsme tak se synem pojídali předimenzované burgery na zahrádce Pfizer-McDonaldu, všiml jsem si, že nikdo nezvedl hlavu, když nad pralesním baldachýnem vyšla Země. Než se dostavil další pravidelný liják, už jsme byli na zpáteční cestě domů.
Josefova rodina obývala prostorný byt s mnoha okny v sedmadevadesátém patře třísetpatrového věžáku. Podobná luxusní apartmá, prohlásil Josef, teď raší po celé Nové Zemi. Zahřálo mě u srdce, když jsem uviděl svá vnoučata Rachael a Pima. Osobně jsme se viděli naposledy před několika lety – na Zemi už nejezdili. Pim zrovna slavil dvanácté narozeniny.
Vnuk sfoukl svíčky a všichni jsme si rozdělili papájový dort. Androt z lesklého mahagonu nám na snašin povel nalil kávu, přinesl sušenky a sklidil špinavé nádobí. Připadal jsem si jako nějaký pohádkově bohatý generální ředitel. Přírodní obilniny byly na Zemi absurdně drahé a těžko k dostání, ale na Nové Zemi byly očividně stejně hojné jako naprogramovaný déšť.
„Pim není jediný, kdo dneska oslavuje,“ podotkl Josef mezi dvěma doušky kávy. „Pověz dědovi tu skvělou novinu, Rach.“ Vnučka se rozzářila a řekla: „Dostala jsem studijní stipendium na GE Sinopec!“
„GE Sinopec?“
„Orbitální univerzitu!“
„Wa! Studijní stipendium? To je sin!“
„Řekli jsme si s Esther,“ přidal se Josef, „že jí za odměnu koupíme malý lobík. Divil by ses, jak levně se teď dají pořídit.“
„Na víkend budu jezdit k mámě a tátovi,“ vysvětlovala Rachael, „a v neděli odletím zpátky do školy. A představ si, dědečku, že existuje jeden nízkoenergetický manévr zvaný Hohmannův transfer, který tě za dvě hodiny dopraví ke Staré Zemi. Zaletíme se tam s Levou podívat, až ji začnou rozebírat, abychom to viděli zblízka.“
„Rachael,“ napomenula ji Esther. „Co kdyby ses zeptala dědečka, jestli nechce ještě kávu?“
„Jednu už má. A nekoupila jsi snad toho androta právě kvůli tomuhle?“
„Nebuď drzá, Rachael!“
„Ale mami, vždyť má plnej šálek!“
„Rachael Kopperfeldová!“
„Prosím vás!“ vložil jsem se do toho. „Ano, ano, rozebírají Starou Zemi. To není žádné kaise tajemství. Proč s tím všichni přede mnou děláte takové okolky?“
„Protože vždycky, když na to dojde řeč, spustíš tirádu o tom, jak ti chtějí zdemolovat domov,“ odpověděl Josef.
Změřil jsem si syna pohledem. „Kdysi to býval i tvůj domov, jestli si pamatuješ.“
Josef se zamračil. „To už je dávno, tati.“ Mávl rukou ke svému bytu. „Můj domov je teď tady a byl bych rád, kdyby si Pim užil hezkou oslavu.“
„Je tam pořád ještě ten rybník se žábami, dědečku?“ zeptal se Pim.
„Ano! Ubránit rybník před toxiny je pěkná fuška, ale žáby pořád ještě v létě kvákají po večerech. Pamatuješ, jak jsi je dával do krabiček, abys vylekal babičku Shosh?“
Zahihňal se. „Rach jim zase vymýšlela legrační jména a pořádala jim svatby.“
„Někdy tropily večer takový hluk,“ dodala Rachael s úsměvem, „že mě z toho ještě ráno brněly uši.“
Zavrtěl jsem hlavou a sklopil oči k talíři se sušenkami. „Ta nebohá stvoření netuší, že jejich odvěký domov bude brzy zničený.“
„Ne zničený,“ opravil mě Josef. „Rozebraný. To je rozdíl.“
„Vymře bezpočet druhů. Nevím, jak tomu chceš říkat.“
„K nějakým úmrtím dojde,“ přitakala Rachael. „Ale geoinženýři se hrdinně snaží zachránit všechny popsané druhy.“
„Hrdinně? Nechávají kolébku lidstva shnít, Rachael.“
„Já mám Zemi taky rád, tati,“ ozval se Josef. „Jenže vzduch je tam samý jed. Půda je toxická. Celý svůj kaise život ses ji snažil vyčistit a kvůli čemu? Abychom se mohli dívat, jak máma pomalu umírá na tox?“ Odmlčel se a zhluboka se nadechl. „Chci lepší život pro moje děti a ten mi tvoje Země nedá.“
Odložil jsem šálek. „Odkdy je to moje Země? Kdysi bývala naše.“
Esther hlasitě usrkla kávu na znamení, že z našeho rozhovoru nemá žádnou radost.
„Nejde jen o toxiny, dědečku,“ pokračovala Rachael, „ale taky o přelidnění. Na vybudování Nové Země jsme spotřebovali veškerou hmotu hlavního i Kuiperova planetkového pásu. Potřebujeme plášť Staré Země na výstavbu dalších kolonií. A navíc je to přirozené.“
„Přirozené?“ zopakoval jsem, zatímco se mi břichem rozlévalo horko.
„Ano.“ Rachael se napřímila a ohlédla se po své matce, jako by se na to připravovala celé týdny. „V živých organismech se nové buňky rodí ze starých a ty staré pak odumírají. Ale život jde dál. Buňky tvého těla se už mnohokrát zreplikovaly. Stará Země nezaniká, dědečku, ale obrozuje se. Ze staré buňky vzniká nová. A až stará buňka odumře, její obsah se rozloží a zrecykluje. Takový už je koloběh života. Tělo Staré Země zmizí, ale jeho podstata bude žít dál.“
Zíral jsem na svou rodinu, jejíž členové byli ochotni zahodit penězi nevyčíslitelnou Zemi, jako by šlo o nějaký zastaralý přístroj, a nesouhlasil.
* * *
Tři dny po Linině návštěvě vystupuju z auta v centru Albany. Kráčím deštivou mlhou kolem prázdných mrakodrapů, kup větrem navátých odpadků a vzduchotěsně zatavených budov, až mi od nohou odletují obláčky šedého prachu. Na Livingstonově třídě potkám odpíračku, která se mi představí jako Helen. V patách se jí drží nezdravě vypadající kotě.
„Moc dětí tu nezůstalo,“ říká Helen hlasem ztlumeným poškrábanou kyslíkovkou. „Zelený vlasy a techplant na tváři, ne? Jo, to je Lin Bar-Martin. Jieongova dcera. Tahá se s partou lioumangů. Její táta Jieong se podílel na nanotestování, pokud si dobře pamatuju.“
„Vědec?“
„Cha! Ne, to nano testovali na něm.“
„Aha. Kde bydlí?“
„Nikde.“
„Jak to myslíte? Je bezdomovkyně?“
„To určitě. Kdepak, tady je volnejch bytů spousta. Odstěhovala se.“
„Kam?“
„Do Wal-Mart Toyoty. Na orbitálku.“
„Myslíte nadobro?“
„Kde žijete, pajcch’i? Na Zemi se nikdo nevrací.“
„Co její přátelé?“ Štve mě, že si nejsem schopen vybavit jejich jména. „Jsou tady ještě?“
„Už jsem tu neviděla děti kolik dnů. Celá severní půlka města odtáhla do Wal-Mart Toyoty. Prej je to děsná díra. Nechali ji rozestavěnou, když vymysleli lepší metody stavby kolonií s pomocí nanotechniky.“
„Ale ty děti byly před třemi dny u mě doma!“
„A předevčírem odjely. Odvezla je flotila lodí, úplně jako na přehlídce.“
A v tu chvíli mi dojde, proč ta děcka jela po nebezpečných silnicích až do New Paltzu, a pochopím ten výraz v Lininých očích, když v noci plakala před mými dveřmi, ten pocit, že mi něco uniklo. Byl to její poslední den na Zemi. Děti chtěly vidět kus dávné Země, než ji navždy opustí.
„Děkuju,“ řeknu Helen.
Pohladím nemocné kotě a odjedu z jejího prázdného města. Už se stmívá, když přijíždím domů. Na příjezdové cestě stojí neznámé auto a na mé verandě sedí mladá žena. Na okamžik mám dojem, že je to Lin. Pak ale poznám tmavé vlasy mé vnučky.
„Ahoj, dědečku.“
„Co tady děláš, Rach?“
„Přišla jsem ti říct ahoj.“
Obejmu ji na uvítanou. „Trmácela ses až sem, jen abys mi řekla ahoj? Proč jsi nezavolala? Uvařil bych večeři.“
„Rozhodla jsem se víceméně na poslední chvíli.“
„Moc rád tě vidím! Vypadáš dobře, Rach.“ Proutěné křeslo zavrže, když usednu vedle ní. „Co škola?“
„Náročná, ale jinak sin.“ Díváme se na přerostlou trávu, zatímco ve stromech ševelí vítr. „Zahrada vypadá, že se jí opravdu dan.“
„Snažím se.“
„Pamatuju si, jak jsem ti sedávala na klíně a tys mi vyprávěl legrační historky.“
„Řekl bych ti, ať si uděláš pohodlí, ale na to už jsi asi moc velká.“
Usměje se, ale hned zase zvážní. „NEU vidí z oběžné dráhy každou blechu, dědečku. Před nimi se neschováš.“
„Nehodlám se schovávat. Hodlám zůstat přímo zde.“
„Vyženou tě odsud.“
Za stromy problikne porouchané místo na staticloně. „Možná jim k tomu nedám příležitost.“
„Dědečku…“ Položí svou teplou ruku na moji. „My dva se v mnoha věcech neshodneme. Slib mi, že neuděláš žádnou hloupost, až na to dojde.“
„Rachael…“
„Slib mi to.“
Když k ní vzhlédnu, spatřím dítě, jímž kdysi byla, dívku, která oddávala žáby a tančila v lánech slunečnic. „Promiň, ale tohle není tvoje Země. Nerozumíš tomu.“
„Třeba tomu rozumím líp než ty.“ Vyskočí z křesla. „Ne, už musím jít.“
„Už? Vždyť jsi teprve přišla.“
„Ráno mám zkoušku.“
Obejme mě a stiskne až příliš silně. „Sbohem, dědečku. Mám tě moc ráda.“
A za pár vteřin už její lobík stoupá k obloze. Dívám se, jak se zmenšuje, až se z něj stane jen další z mnoha hvězd. Vzadu za domem skřehotají žáby hlasitěji než kdy předtím.
* * *
Sedím pod hvězdami na vlhké trávě a tisknu k sobě láhev žitné. Včera se tudy přehnal další hurikán, důsledek nového gravitačního partnera Země. Před deseti lety by tu bouři rozehnali těmi svými orbitálními lasery, jenže Země už za to prostě nestojí. Dokonce se ani neobtěžovali dát tomu hurikánu jméno.
Bouře spláchla prach a Měsíc i Nová Země jsou ukryté za obzorem. A jak je obloha v té tmě krásná! Hvězdy jsou tak jasné, že vrhají stíny, světelné body tak zřetelné, až mám pocit, že bych je mohl otrhat z nebe jako jablka. Na východě pozvolna vychází Jupiter, jasný jako anděl. A napříč nebesy je prosekaný skvostný pás Mléčné dráhy. Kdybych do té oblohy mohl skočit, padal bych do ní věčně.
„Ashey,“ oslovím kraniálku. „Přehraj ‘Návštěva vnoučat, léto ’98.“
Před oči mi sjede holoprojekce. Malá Rach mi sedí na koleně a hihňá se. Ptáci švitoří v letním slunci. Vůně růží. Jemný vánek na mé tváři, to vše v hřejivém pohodlí dobře fungující staticlony. „Budeme zase sedět pod slunečnicemi?“ ptá se pětiletá Rach mého mnohem mladšího já.
Sluneční svit prosakuje vějíři žlutých okvětních plátků, když ji následuju do mého slunečnicového pole. Posadí se na zem pod jejich obřími květy a řekne: „Chci bydlet ve stejném domě jako ty, dědečku. Nechci se vracet domů.“
Dívám se, jak kreslí větvičkou do prachu dům. „Třeba v tomhle.“
„Ashey, přehraj ‘Shoshanniny 60. narozeniny.‘“
Shosh před lety otvírá prastaré dubové dveře našeho domu. Všichni vykřiknou: „Překvapení!“ Má manželka si přitiskne ruce k ústům a vyjekne, přičemž upustí skleněnou mísu. Ta se roztříští a všichni se nervózně rozchichotají. Po sinalé tváři jí skane slza štěstí. Už teď jsou na ní vidět příznaky toxu.
Byl jsem kapacita v odstraňování nejhorších škodlivin ze životního prostředí, ale ani s veškerými svými znalostmi jsem před nimi nedokázal uchránit manželčino tělo.
„Ty ďáble,“ zašeptá stydlivě. „Myslela jsem, žes zapomněl.“
„Nikdy.“
„Sakra. Ta mísa byla drahá.“
„Vynahradím ti to.“
„Vážně?“
Nakloním se k ní, abych ji políbil, a tlak jejích měkkých rtů cítím ještě poté, co nahrávka skončí.
„Ashey, přehraj ‚Josefovy první kroky.‘“
Tentýž dům o několik desetiletí dřív. Shosh mladší, zdravější, tox bez příznaků. Malý Josef se odvážně staví na nohy, udělá dva vrávoravé krůčky a pak upadne. Shosh vyskočí, aby holo zveřejnila na netu a všichni je mohli obdivovat. Pyšně ke mně přikročí a usměje se. „Kluk se učí rychle. Už teď chodí líp než ty.“
Mé prastaré já se uchechtne.
„Ashey, zastav přehrávání.“
Vysoko nade mnou se vynoří kolonie Google-Wang. Tyhle podnikové barvy bych poznal i na miliardu kilometrů. Znovu si přihnu žitné a natáhnu se na vlhkou trávu. Do zad mi začne vsakovat chladná vláha. V dálce na nebi se mihne kolonie Čínské národní banky, a přestože je vzdálená stovky kilometrů, mám pocit, jako bych ji slyšel divoce svištět kosmem. Sedím a pozoruju hvězdy, dokud nevyjde Nová Země a nezkazí tu nádhernou noc.
Přikročím k domu s plastocelovým kanystrem v jedné ruce a žitnou v druhé. V předsíni rozliju tekutinu z plastocelového kanystru a v nose mě zaštípe uhlovodíkový pach.
Malým zapalovačem zapálím namočený hadr, který vhodím dovnitř. Chvíli plane jako svíčka blikající v ložnici. Stíny se roztančí po stařičkých stěnách jako vzpomínky. Píchne mě hrůzou. Opravdu to takhle chci?
Jenže to už je pozdě. Předsíň zachvátí plameny a já uskočím. Během několika vteřin burácí oheň hlasitěji, než to kdy dokázaly žáby. Žár hořícího domu mi sežehne tvář.
A tak jsem zničil dům, který před čtyřmi sty sedmnácti lety postavila moje prababička z patnácté generace.
Díky vypnuté staticloně se oheň svobodně vine ve spirále vzhůru. Světlem Nové Země ozářený sloup dýmu se klene do vzdálenosti několika kilometrů. Kdysi by něco takového spustilo stovku protipožárních botů. Co je ale dnes další požár, když se všechno zanedlouho obrátí v popel?
Můj prastarý dům shoří do základů. Chvíli to trvá, a tak se posadím k rybníku. Žáby mlčí, možná pozorují plameny se mnou. Myslím na Rachael a na to, co jsem jí slíbil. A taky myslím na Lin.
Když za úsvitu dorazí policie, zbývá z domu už jen halda uhlíků. Ve vzduchu jsou cítit saze, když mi ozbrojení muži předčítají výzvu k evakuaci. Pak mi nasadí plastináramky a odvedou mě z mého pozemku. Usadí mě do malého letounu a mladík sedící proti mně v hřmotném policejním úboru mi na let do vesmíru nabídne nano proti nevolnosti. Doufal jsem, že ještě naposledy zahlédnu svůj pozemek, až budeme vzlétat, ale nejsou tu žádná okna. Tohle je vězeňská loď.
* * *
Zaplatil jsem mastnou pokutu a dostal nařízeno, že se mám zúčastnit „reintegračního“ kurzu, načež mě propustili. Působilo to dojmem zautomatizovaného procesu a moc bych nedal za to, že jsem jeden z tisíců. Josef mi za absurdní částku pronajal byt ve svém apartmá a s Esther mě každý den zvou k nim na večeři, jako by se vůbec nic nestalo. Občas mi zavolá Rachael, aby se zeptala, jak si zvykám.
Když se zrovna neulejvám z reintegračního kurzu nebo si nehledám výmluvy, abych nemusel večeřet s Josefem a Esther, trávím čas pozorováním Země rozkrajované jako kus ovoce, jejíž šťavnatá dužina bere za své v deset tisíc kilometrů dlouhých geometrických dílcích.
Dnes večer se můj teleskop a datakanály zaměřují na severní polokouli Země.
„Už je čas,“ upozorňuje mě Ashey. Díky nezákonnému napojení na satelitní proxy servery disponuji přístupem ke geoinženýrské datasíti v reálném čase. Na holoobrazovce dvakrát blikne zelené světlo, signál od předáka. Na monitoru se mi zobrazí překlad, když předák panmandarínsky oznámí: „EDHL-22, můžete zahájit první délkový řez, až se vám bude chtít.“
Následuje minutu trvající pauza. Pak oslepující záblesk. Žhnoucí kruh oranžového světla se několik minut posouvá podél sedmdesátého poledníku na jih a i z téhle vzdálenosti září tak jasně, že mi po něm zůstávají tečky před očima. Krájení na chvíli ustane, aby se gyroskopy laseru stihly přeskupit. Pak přetnou čtyřicátou rovnoběžku těsně pod vylidněným New Yorkem.
Během hodiny opíše laser obrovský obdélník. Gravipaprsky pak celý ten obrovský kus vyškubnou. Roztavené jádro odkapává do středu Země jako zmrzlina. Díky technice, kterou ani nepředstírám, že chápu, se vrstevnaté stěny Země nezhroutí do uvolněného prostoru, ale drží původní tvar. A do bělá rozpálené jádro, aspoň co jsem se dočetl, se uměle ochlazuje o jedenáct celých pět desetin stupně za den.
Zajímalo by mě, jestli povinné evakuaci unikl někdo z odpíračů, jako byla Cordelia, Marta, doktor Wu nebo Helen se svým kotětem. Představovali si, že letí vstříc Bohu, když pomalu stoupali k nebi?
V průběhu několika dalších hodin rozřežou lasery celý díl na stovky kusů.
„Tenhle,“ ohlásí Ashey a zvýrazní jeden bod v mém zorném poli.
Půda, která bývala mým domovem, putuje do kolonie Trump-Dominguez. Podle datasítě poslouží jako protizávaží, aby si kolonie udržela svůj žádaný výhled na planetu. Čtyři a půl miliardy let řas a antilop, brontosaurů a buvolů, mamutů srstnatých a ledovců, stromů, žížal a obojživelných žab skončí jako těžítko, aby boháči měli po probuzení svou plastovou Zemi hezky na očích.
Té noci se mi zdá o křičících žábách.
* * *
Roky plynou. Stará Země je tatam, spotřebovaná do posledního kousku.
Dnes sedím s Josefem, Esther a Pimem v několikatisícovém amfiteátru. Rachael promuje na GE Sinopec s bakalářským titulem z aplikované biologie. Odsedíme si nekonečný průvod jmen. Pim a já spolu prohodíme pár slov. Hlas má hlubší a už vypadá víc jako chlap. Je zdvořilý a nehádá se se mnou, ale já cítím, jak nás od sebe dělí celé vesmíry. Vím, že tenhle svět už není můj.
Po obřadu jdeme na večeři do drahé restaurace, kde nízká gravitace provádí s mým žaludkem strašné věci. Ve slavnostním rouchu oblečená Rachael na mě celou dobu zírá. „Šel by ses se mnou pak proletět, dědečku? Chci ti něco ukázat.“
Její matka se usměje.
„Přejedl jsem se. Jsem trochu unavený. Co třeba příště?“
Josef mě probodne pohledem. „Tati,“ pronese, jako by huboval malé děcko, protože přesně tím jsem se pro ně všechny stal.
Povzdechnu si. „Cos mi chtěla ukázat?“
Vyrazíme ven k Rachaelině lobíku, znepokojivě malé lodi, do jejíhož sedadla pro spolujezdce se vytáhnu se stejnou dychtivostí jako na šibenici. Nulová gravitace mi nikdy nedělala dobře. Snažím se přemáhat třesavku, když se odpoutáme od GE Sinopec a zamíříme střemhlav k Nové Zemi.
„Pro diplomovou práci jsme museli znovu vypěstovat nějaký ekosystém ze Staré Země v rámci bioprojektů, které se snaží zachránit co nejvíc organismů,“ vysvětluje. Zkoumám její tvář v odraženém světle planety. Je krásná, ta moje vnučka. Pod vyhrnutým rukávem zahlédnu záblesk techplantu, který jí otec výslovně zakázal. Usměju se.
„Tak jsem si vybrala tvoji zahradu.“
„Prosím?“
„Konkrétně rybník za domem, se všemi těmi žábami.“
Lobík se mihne nad opadavým lesem a začne klesat o desítky kilometrů níž. Mám pocit, jako bych nechal žaludek na univerzitě.
„Neřekla jsem ti o tom, protože vím, jak ses pořád navážel do Nové Země.“ Zatají dech a když nic neřeknu, pokračuje: „A taky proto, že jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli to bude fungovat.“
„Co jestli bude fungovat?“ Přeletíme nad lány vlnící se trávy, bahnitými mokřinami a hustými hvozdy.
„Ukážu ti to.“
Přistaneme na poli u tmavého lesa. V bahně jsou hluboké otisky, známka mnoha předchozích přistání. Slunce visí nízko nad obzorem a jeho oranžové světlo se rozlévá mezi stromy. Rachael mě vede po klikaté pěšině do lesa a tu a tam se zastavuje, aby se ujistila, že jsem se jí neztratil, aby mě varovala před zrádnou větví nebo kořenem. Vzduch tu je cítit mulčem, hlínou a hojností života. Rachael se usměje a najednou jako by zase byla batoletem, které mě vede do slunečnicového pole.
A pak je uslyším.
Žáby. Jsou jich tisíce a skřehotají zvláštními hlasy. Blížíme se k rybníčku ne nepodobnému tomu, jaký jsem kdysi míval za domem.
„Chodila jsem k tobě, když jsem věděla, že jsi pryč.“ Omluvně se na mě zadívá. „A sbírala jsem, é… vzorky. Samozřejmě to nejsou tytéž žáby. Mají geny lépe přizpůsobené tomuto konkrétnímu prostředí. Ale jsou to jejich přímí genetičtí potomci. V podstatě jsou to pravnoučata tvých žab.“
Zvuk jejich skřehotání rozdmýchá vzpomínky na tisíc letních večerů.
„Dělala jsem to pochopitelně kvůli škole. Ale taky kvůli tobě, dědečku. Vzpomínám si, jak jsem v létě po večerech sedávala u tvého rybníka a poslouchala žáby. Ty chvíle, když jsme byli všichni pohromadě, jsou jedny z nejšťastnějších, jaké pamatuju. Chtěla jsem ti něco z toho přinést sem na Novou Zemi. Teď už mám populaci stabilizovanou – a splněný zápočet.“ Rozesměje se. „Konečně ti to můžu ukázat.“
Jsem úžasem bez sebe. „Nevím, co na to říct.“
„Řekni ano.“ Mávne rukou a v mém zorném poli přistane dlouhý dokument.
„Co je to?“
„Darovací listina. Využila jsem své konexe na škole a máma s tátou mi trochu pomohli finančně. Nebo spíš hodně. Ale odkoupila jsem tenhle pozemek. A teď jsem převedla vlastnictví na tebe. Těchhle patnáct hektarů patří tobě, dědečku. Je to dárek ode mě.“
Vyrazí mi to dech. „To je nádhera, Rach.“ Natáhnu se k ní, abych ji objal.
Přitiskne se ke mně, jak to dělávala kdysi dávno za letních večerů u mě na verandě, a zašeptá mi do ucha: „Napadlo mě, že bys tu třeba mohl postavit dům.“
Žáby skřehotají. Zní to jinak, trochu cize. A stromy jsou rozmístěné až moc úhledně. Není to moje Země. A nikdy nebude. Představím si však zelenovlasou Lin a její přátele, Pima, Josefa s Esther a Rachael, jak za mnou všichni jezdí na návštěvu.
„Ano,“ přitakám. „Velký dům se spoustou místa pro hosty.“
Poprvé vydáno v Online magazínu Lightspeed v lednu roku 2013 Přeložila Daniela Orlando
