Vůně pomerančů. Drsný kočičí jazýček olizující smetanu ze špiček prstů. Zamrká – teď se na něj usmívá Emily mezi paprsky světla plnými jiskřiček prachu. Černé vlasy se jí rozlévají po polštáři.
Její vzdechy se vznášejí nad hlukem aut z ulice, kvílením brzd, zlostným troubením. Pomerančová vůně zaniká v zápachu výfukových plynů, vlhka a zvětralého betonu. Uklidňující pach továrny na obuv. Pach léta v čínském Kantonu. Vůně domova.
Zamrká znovu. Teď je u řeky. Desetiletý a neporazitelný. Neví, co je strach. Odráží se do prázdna, pocit pádu. Lano se mu mezi nohama napíná. Pneumatika se s ním zhoupne nad vodou.
Podiví se, jenom na okamžik, kam zmizela továrna na obuv, ale je to jen prchavé znepokojení. Poddává se té chvíli a směje se, prsty nohou brázdí hnědou hladinu, než ho oblouk vynese vzhůru s nohama nataženýma před sebe a prsty namířenými k obloze. Kapky vody odrážejí a lámou světlo; diamanty vyletující k sytě modrému letnímu nebi.
Modř zčerná. Diamanty ztuhnou v jiskřičky světla, tvrdé, kruté a lhostejné. On visí v zenitu, nyní se skutečně volně vznáší a dívá se na nesčetné množství hvězd. Skafandr je starý, je cítit potem, zkaženým dechem a pachem obývacího modulu: smažená zelenina, olej a do nekonečna recyklovaný vzduch. Brnkne do spínače, který přesměrovává energii do osobní pohonné jednotky na jeho zádech.
Vznáší se uprostřed černi a dívá se pod sebe. Pod ním se prostírá protáhlý trup Bezstarostné jízdy, dlouhý obdélník křižujících se ocelových nosníků obepínajících páteř žlabů, potrubí a kabelů. Je to nevzhledné plavidlo, ale solidní. Spolehlivé. Alespoň dosud bylo.
Před ním, na opačném konci trupu, na nejvzdálenějším konci od ocelové oázy světla a tepla, jež ho udržuje naživu, se nachází pohonný modul, ukrytý před pohledem za rozměrným olověným diskem radiačního štítu. Dole, uprostřed lodě, se rýsují skříňové tvary nákladových modulů. Ústřední svazek vedení korunuje tiára dalekodosahové antény. Obří mísa míří dozadu, ke stanici Phobos.
Na tuhle chvíli si pamatuje. Vzpomíná si na nezdravý pocit strachu, když si oblékal skafandr a v uších mu znělo kvílení výstražného signálu narušení těsnosti zadržovací komory. Vzpomíná si na známý pocit klaustrofobie, když přilba zacvakla na své místo a uzavřela mu před obličejem drobet tepla obývací jednotky. Vzpomíná si na praskání ve skafandru, když tlak v přechodové komoře klesal od jedné atmosféry k neúprosnému vakuu a dveře se odsunuly vzhůru do dokonalého ticha vesmíru.
Zavrtí hlavou. Ne. Tohle je špatně. Takhle se to neodehrálo.
Nezastavil se přece nad mísou antény. Teď má uchopit rukojeti osobní pohonné jednotky. Má jimi pootáčet a vypouštět za sebe výtrysky stlačeného plynu, aby ho dopravily k se lhávajícím motorům. Má obeplout okraj radiačního štítu a poslouchat, jak se přitom radiační čítač roztiká jako blázen.
Vzpomíná si na budoucí události; zvláštní pocit – duševní zrak, něco jako deja-vu, ale reálný. Ví, co uvidí, až obepluje okraj štítu. Ústa mu vysychají, jazyk se mění v brusný papír.
Brusný papír. Drsný. Drsné škrábání kočičího jazyka na špičkách prstů. Olizuje lepkavou smetanu. V marketu dvě míle od továrny na obuv ho přišla na cenu nálezů za celý měsíc. Emily má ráda pomeranče se šlehačkou. Má narozeniny. Tohle je dárek pro ni.
Zvedne hlavu od černobílé kočky. Pomeranče rozdělené na dílky a nakrájené v otlučené bílé míse. Šlehačku dá do jiné mísy, aby se nesrazila. Vůně ovoce téměř, ale ne úplně zahání všudypřítomný zápach aut venku i vlhký, plesnivý smrad továrny na obuv.
Ohlédne se přes rameno do obývacího pokoje, který si sestavili z několika starých židlí, futonu a prosezené sametové pohovky. Stěny zakrývají pruhy zavěšené plastové fólie, jež povlávají a šustí ve vlhkém vánku, který profukuje vysklenými rámy oken továrny.
Spočine pohledem na prázdném místě, kde zanedlouho bude stát cívka od kabelu a na ní videopod a blikající tchajwanský plochý televizor. Zamračí se.
Nemají přece plochý televizor. Na upirátěné staré filmy se vždycky dívali na lůžku, na zatuchle páchnoucím futonu, leželi vedle sebe, ruce a nohy propletené, zahledění do maličké obrazovky videopodu. Ten, komu v-pod patřil předtím, v něm měl uložených víc než tři sta filmů, takže se na to svítící okno do vzdálených šťastnějších časů dívají skoro každou noc.
On má rád americké akční filmy, hlavně automobilové honičky nebo detektivky z druhé poloviny dvacátého století se Stevem McQueenem nebo Clintem Eastwoodem. Emily má ráda romantické filmy bez ohledu na období, ale obzvlášť si potrpí na příběhy ze začátku 21. století, kde hraje ta Korejka Jang Na Ra. Příběh je pokaždé na jedno kopyto, jen jména postav se mění. Emily v tomhle aranžmá nachází klid. Jemu se romantické filmy také někdy líbí, ale je přece chlap, a tak předstírá, že ne.
Zamračí se; šlehá smetanu a roztrhává sáčky s hnědým třtinovým cukrem, které ukradl v turistické kavárně na konci bloku. Emily má šlehačku ráda sladkou jako bonbon, sladší než ovoce. Má narozeniny; ta krádež za to riziko stála.
Venku, za železnými mřížemi okna beze skel, se prostírá skládačka střech a uliček čtvrti Nan-ša plných šňůr s prádlem. Dívá se přes nekonečné řady drolících se cihlových i betonových staveb táhnoucí se do vlhké dálky. Z většiny kdysi významných továren a skladišť zůstala zchátralá torza, kdysi hrdě se vypínající střechy propadlé, jen o málo víc než hromady rezavějícího šrotu. Jenom několik šťastných budov jako továrna, kterou pokládá za svůj domov, dosud má alespoň část střechy.
Za tou aglomerací se Perlová řeka rozpadá do své delty. Až úplně vzadu, téměř skrytá v oparu, se třpytí hladina Jihočínského moře. Několik mil od břehu kotví vertikální město, obrovský umělý lotos korunovaný hyperkonstrukcí s jednolitým, vše překrývajícím pláštěm. Na tu dálku a díky vlhkosti působí, jako by bylo načrtnuto akvarelem.
Jako vždycky si představuje, jaké to tam musí být, vznášet se na vlnách ve větru. Prý se tam nevyskytují nemoci. Neexistuje tam smrt. Ti, jejichž těla příliš zestárnou, jednoduše přelijí své vzpomínky do nových, mladších schránek, vypěstovaných v nádržích celé měsíce nebo roky předem a uskladněných právě pro takové případy.
Dole na ulici někdo zatroubí a zanadává v kantonštině. „Chaanghlan-heui!“ „Vypadni z té podělané cesty!“
Pradědeček vyprávěl, že kdysi dávno byla tato část Kantonu nejbohatší částí Číny. Stály tu nesčetné továrny, domovy milionů dělníků. Vyráběly boty, hračky a elektroniku, zboží vyvážené do všech koutů světa.
Potom se pracovní místa přesunula do levnějších lokalit. Somálsko, Haiti, Mississippi. A co načala drtivá chudoba, dokončila epidemie CROSS, po níž město zůstalo pouhým přízrakem své někdejší slávy. Někdy ještě nachází v rozvalinách kosti, hladké a bílé. Barva smutku.
V přízemí továrny tlumeně zarachotí západka a on zrychlí tempo a vyšlehává smetanu do pěny. Na železném schodišti se rozléhají Emilyiny kroky. Když se její obličej objeví nad podlahou, vidí, že se usmívá.
„Hádej, co jsem našla,“ říká a odhazuje žebradlo na podlahu vedle futonu.
Plochý televizor. Jako zázrakem nepoškozený, zaklíněný v kancelářské stěně pod spadlou zdí.
„Nechám se poddat,“ říkají jeho ústa podle scénáře skutečné události. „Copak?“
„Plochou televizi! Prohledávala jsem starou továrnu Mattelu na západním okraji čtvrtě a našla jsem ji v pozůstatcích zasedací místnosti. Myslím, že by mohla fungovat, ale potřebuji, abys mi ji pomohl vydolovat.“
On se usmívá také, jak ho zaplavuje potěšení. Emily je mnohem lepší sběrač než on. Mezitím Emily přijde blíž a uvidí, co pro ni vyrábí.
„Všechno nejlepší, Em,“ popřeje jí těsně předtím, než Emily zavýskne a vrhne se mu do náruče. Posadí se spolu ke stolu, který vyrobil ze starých dveří a několika škvárobetonových tvárnic, a pustí se do narozeninového překvapení. Potom se mu Emily uvelebí na klíně a políbí ho, dech má prodchnutý pomeranči a smetanou. On ji odnese na futon a pomilují se spolu ve spleti zatuchlých přikrývek.
Ví, že to večer udělají ještě jednou, že se jí přitom bude kůže modravě lesknout v mihotavém světle nalezeného televizoru, ale jediné, co vnímá nyní, je, že je mu šestnáct, že má plné břicho a že je zamilovaný. Zavře oči. Když je znovu otevře, vidí jenom sametovou čerň a myriády hvězd.
Radiační štít je těsně před ním. Vymáčkne z pohonné jednotky trochu tahu, aby se o několik stupňů zvedl. Rozlévá se v něm děsivé očekávání a je téměř úleva, když vidí pokroucenou masu oceli, jež bývala hlavním pohonným svazkem.
Rovná se to rozsudku smrti. Měl by být vyděšený; částečně opravdu je. Z poškozené soustavy tryská plazma. Zanedlouho, tak za hodinu, možná ani ne, už neudrží onu zkrocenou singularitu, která Bezstarostné jízdě dodává energii. Až k tomu dojde, všechno v okolí bude vtaženo do černé díry o velikosti špendlíkové hlavičky a hmota se v okamžiku promění v záblesk tvrdého záření.
Díra přetrvá jenom zlomek sekundy, než nekompromisní zákony gravitace a fyziky tu nepravděpodobnou trhlinu zahladí, ale to bude více než stačit. Mohl by odhodit jádro a prchat, ale v žádném případě by nedokázal nabrat dostatečnou vzdálenost, než singularita roztrhá jeho i všechno ostatní v okruhu sto tisíc kilometrů na atomy. Útěk nepřipadá v úvahu a oprava poškozené soustavy také ne.
Chvíli si láme hlavu, co ho postihlo, nejspíš mikrometeorit, který zasáhl nejhorší možné místo, možná přetlakovou armaturu, nebo choulostivé kondenzátory, které udržují zadržovací komoru. Věčná smůla sběrače. Kurva. Diu la sing. Kurvakurvakurvakurva.
Pokrčí rameny. Na tom nesejde. Imploze nezanechá žádný vrak, který by vyšetřovatelé mohli prozkoumat. Odvrátí se a zamíří k obytné jednotce vzdálené tři sta metrů. Ještě musí něco stihnout.
Něco za ním je, má pocit, že se na něj někdo zezadu dívá. Když se ohlédne, stojí na podlaze pobořené zasedací místnosti v továrně Mattel. Střecha je dávno pryč. Noc je jasná a velký, do oranžova zabarvený měsíc poskytuje spoustu světla. Emily se souká pod spadlou zeď a šramotí přitom nohama v těžkých botách.
„Určitě je ta vzpěra zaklíněná dobře?“ ptá se tlumeně. „Budu muset vyklidit ještě nějaký binec, než ji dostanu ven.“
On zkontroluje dřevěnou podpěru a přikývne. „Vypadá to, že drží pevně. Jdi na to.“
Emily vystrkuje ven kusy drolivého sádrokartonu a ztrouchnivělé dřevotřísky. On je odhazuje na hromadu další suti.
Emily couvá s vítězoslavným úsměvem ven. V rukách v rukavicích drží zaprášený plochý balík, zázračně uchovaný v plastovém obalu.
„Byla ve skříňce, jinak by ji to rozdrtilo,“ žasla. „Myslíš, že funguje?“
Funguje. Připojíme ji k fotovoltaickým bateriím a budeme výskat jako malé školačky, až se modře rozsvítí, řekne málem on. Rudu si muset pohrát s přívody, připájet nové, nezkorodované, ale s technikou jsem to vždycky uměl. Bude fungovat.
„Nevím,“ říká jeho hlas podle scénáře. „Odneseme ji domů a zjistíme to.“
Spěchají k továrně na boty a nesou televizor mezi sebou. Na každé křižovatce se zastavují a rozhlížejí se, protože se mají na pozoru před potulnými gangy. Jestli přístroj funguje (a on ví, že bude fungovat), je to poklad hodný celého jmění. Oba znali lidi, kteří byli zabiti pro méně. Když se ujistí, že se nikdo nedívá, honem proběhnou a využívají hromady zhrouceného zdivá jako kryt.
Na půli cesty domů to vezmou zkratkou přes temný areál starého nákupního střediska. Neúplná střecha odstiňuje měsíční světlo a stíny pod její tmavou rozlohou jsou černé jako důlní chodby. Je to strašidelné, ale oba jsou rádi, že mají úkryt.
Jsou skoro venku, když tu ucítí, že mu televizor vyklouzl z prstů. Nastává ticho. Neslyší kroky Emily, nevidí ji v neproniknutelném šeru.
Takhle to nebylo, pomyslí si. Došli jsme v pohodě domů a celý zbytek noci jsme se dívali na filmy a šoustali. Jedním z těch filmů byla Bezstarostná jízda.
Ohlédne se, ale nevidí měsíční světlo za nákupním střediskem. Sáhne pod sebe. Suť a smetí, které by se měly povalovat na zemi, tam už nejsou, jenom nejasný pevný podklad, o kterém mu prsty nic bližšího neprozrazují.
Za ním něco zašustí. Ztuhne a vlastní dech mu zní hlasitě. Něco za ním je a pozoruje ho to. Cítí to. Ta věc ve tmě se sune k němu.
Temnota, podivný podklad a pocit, že se k němu něco zezadu plíží, jsou na něho příliš. Hrůza ho popadne za týl a roztřese ho. Rozběhne se do tmy. Strach mu svazuje hrudník a zbavuje ho dechu. Ohlédne se, klopýtne a s roztaženýma rukama padá dopředu.
Spadne do teplé vody dost tvrdě na to, aby mu dopad vyrazil dech. Všude kolem žhne jantarové sluneční světlo, rozptýlené v kalné řece. Víří galaxie stříbrných bublinek. Reflexivně otevře ústa. Voda mu do nich nateče.
Kašle a vdechuje další dávku vody. Topí se. Sápe se k hladině. Tohle si pamatuje – takhle to probíhalo – ale strach zahání vzpomínky na to, jak to nakonec dopadlo. To jediné, co teď vnímá, je příšerná palčivost, s níž mu voda zaplňuje plíce.
Čísi ruka ho popadne za vlasy a zatáhne. Hlava se mu vynoří nad hladinu. Se široce otevřenými ústy vykašlává vodu. Jeho zachránce plave pozpátku ke břehu ráznými, pravidelnými tempy, jednu ruku ovinutou kolem jeho prsou.
Plácne sebou na bahnitý břeh a zvrací. Za chvíli zase popadne dech. V krku ho pálí.
„To bylo setsakra o chloupek,“ slyší známý hlas. „Jsi v pořádku?“
Převalí se na záda a tam je Emily, patnáctiletá, právě taková, jak si ji pamatuje z továrny na obuv za šest let od téhle chvíle. Zelené tričko, její oblíbené, s obrázkem seriálového kresleného nindži, se jí lepí na ňadra.
Zamrká. S Emily se přece nesetká ještě několik roků. Jestli je jemu deset, jí je teprve devět a ještě žije v Hongkongu se svým americkým otcem a jeho korejskou milenkou. Uteče z domova, až jí bude třináct. Seznámí se o čtyři měsíce později.
„Jsi v pořádku?“ ptá se Emily znovu. „Vypadáš, jako bys vypil půl Perlové řeky. Odpočiň si pár minut, ano?“
Postaví se, zaváže si mokré vlasy do ohonu a vyleze na zavěšenou pneumatiku. On přihlíží, jak se Emily zhoupne až na vrchol oblouku. Se zavýsknutím šplouchne do řeky. Nevyplave.
On se zvedne a závrať mu naklání břeh pod nohama. Jeho vnitřní ucho šílí a současně na něj vnitřní hlas ječí, že to nemohla být Emily. Emily ho z řeky nevytáhla; to byl někdo jiný, tlustý syn cihláře z druhého konce města. Jak se jenom jmenoval? Aha, Pai Lui. Kde je Pai Lui?
Zavře oči a v hlavě mu hučí zvuk vlastního dechu. Když je otevře, vidí nehybné hvězdy. Vidí, jak mu pod nohama ubíhá dlouhá páteř Bezstarostné jízdy. Pošťouchne rukojeti pohonné jednotky a zamíří k jasně červeným dveřím přechodové komory. Nemá mnoho času.
Znovu cítí na zádech čísi pohled, ale neotočí se. Odmítá tu hru. Kdyby se obrátil, mohlo by ho to zase rozptýlit a on má k dispozici jenom několik minut. Singularita se může uvolnit každou chvíli. Uvolní se každou chvíli.
Jakmile se zavřou vnější dveře, bouchne do tísňového ovladače. Do komory vproudí vzduch. Skafandr zapleská v krátkém hurikánu. Strhne přilbu, až mu uši v nevyrovnaném tlaku zalehnou, a rázně rozepíná přezky skafandru.
Za necelou minutu je uvnitř obytného modulu a hledí na memorekordér. Je to jediný přepych, který si dovolil, potvrzení strachu, který ho nikdy doopravdy neopustil.
Když si jej od Juana koupil, byl porouchaný. Juan byl přesvědčený, že jej prodává na součástky, ale on si s technikou vždycky uměl poradit a vystopoval problém k obyčejnému ulomenému drátku. Za dvě minuty rekordér ožil a fungoval jako nový.
Používal jej téměř každý večer k zálohování souboru své osobnosti na nalezené paměťové karty. Tehdy ještě neměl u ledu žádný klon, do kterého by je přehrál; to přijde později, po první velké asteroidové bonanze. Podstatné pro něho bylo samotné nahrávání. Alespoň věděl, že jestli se některého rána neprobudí, něco ho přežije. Nebude to technicky vzato on, ale bude se mu to blížit.
Šest měsíců poté, co si koupil rekordér, narazil na poklad, na polorozpadlé skladiště předpandemické techniky, zaplněné většinou náhradními paměťmi RAM pro počítače. Každý čip krásně zatavený v antistatickém obalu, stejně panenský jako v den výroby. Bez dovedností, které ho naučila Emily, by ten úkryt nikdy nenašel.
Trvalo tři měsíce, než našel kupce, ale trpělivost se mu nakonec vyplatila. Ze zisku zaplatil jistinu na Bezstarostnou jízdu, jednomístnou loď pro těžbu na asteroidech, a vydal se do vesmíru. Neohlížel se. Už nikdy nechtěl vidět Zemi ani Čínu. Ty byly plné duchů minulosti.
Nyní hledí na memorekordér, schránku o velikosti kufříku na spisy s pečlivě složenou snímací mřížkou. Otevře pouzdro a zadívá se na nahrané karty uvnitř, trpělivě čekající na aktualizaci o jeho nejnovější zážitky a vzpomínky.
Zamračí se. Tohle není k ničemu. Jednotka je sice navzdory svému věku dobrá a aktualizace zabere sotva minutu nebo dvě, ale ta snaha bude mamá. Než singularita zanikne, vtáhne do sebe všechno, rekordér, paměťové karty i všechno ostatní. To jediné, co může cestovat dostatečně rychle, aby to uniklo kolapsu a následnému ohromnému stlačení, je světlo.
Světlo.
Rodí se nápad. Bláznivý. Nemožný. Ale má na vybranou?
Trvá několik minut, než přijde na to, jak převést celý značný výkon reaktoru do laserové antény. Když skončí, otevře krytku na zadní straně memorekordéru a přejede prsty po drobných vstupních a výstupních zdířkách. Tohle je šílené. To nikdy nemůže fungovat. Nebo může? Nemá žádné kabely, kterými by mohl propojit flashovou paměť rekordéru se vstupem antény, ale může je vyrobit. Když bude mít čas.
Sáhne za sebe po bedničce s nářadím a zjistí, že je v nemocnici. Tvrdá plastová židle barvy Eminých pomerančů. Pach dezinfekce.
„Ne,“ zašeptá. Tuhle chvíli si pamatuje až příliš dobře. „Tohle ne. Prosím.“
Záda má ztuhlá, jako by tam seděl celé hodiny. A také seděl. Ventilátor vzdychá, vyšším tónem, když nasává vzduch, a nižším, když jej vhání do ubohého pochroumaného těla Emily.
Nepodívá se. Ví, co uvidí. Místo toho hledí otevřenými dveřmi ven. Kolem propluje jeptiška, cípy čepce doširoka rozmáchlé. Stetoskop, který jí visí kolem krku, s cinkáním naráží do krucifixu houpajícího se u pasu.
Něco vedle lůžka zapípá a on cítí, jak mu stydne krev. Zvláštní výraz. Dokonale popisný, jako kdyby mu do žil někdo vstříkl ledovou vodu. Zajímalo by ho, co ten pocit způsobuje, a umíní si, že se na to zeptá jeptišky, až zase přijde Emily zkontrolovat.
Nebudou mít čas odpovídat na otázky, připomíná si. Za několik vteřin se přístroje zblázní, začnou pípat a blikat a oznamovat, že to Emino srdce nakonec vzdává. Vpadnou dovnitř, jeptiška a její pomocnice, s podnosy plnými vybavení na ocelových vozících. Budou na ní pracovat skoro hodinu, zatímco já budu čekat na chodbě a nakukovat dovnitř okénkem ve dveřích. Hodinu se budou snažit a nakonec toho nechají a přetáhnou jí přes obličej bílé prostěradlo.
Přístroj znovu pípne. On cítí, jak ho v očích štípou slzy, a ústa se mu křiví vzlyky, jež se sbírají jako narůstající monzunové mraky. Když přístroje zdivočí, je už na nohou a na cestě ke dveřím. Z chodby slyší někoho anglicky křičet: „Modrý kód, pokoj 2346. Modrý kód!“
Vyjde na chodbu. Je to chodba na Bezstarostné jízdě a zvuky přístrojů podpory života přehlušuje kvílení výstražné sirény. Nedá se umlčet, jde o bezpečnostní opatření, ale ten neustálý rámus ho ruší. Natáhne se nad sebe, přestřihne přívody elektřiny k siréně kleštěmi a v obytném modulu se rozhostí požehnané ticho.
Doběhne zpátky ke stolu, sedm krátkých kroků, a natlačí na optický kabel poslední kontakt. Zapojí jeden konec do základní desky antény a spatří, jak se druhý konec rozsvítí červeně jako oko démona. Měl by projet diagnostiku, přenést jím několik terabajtů dat a porovnat výstupní soubory se vstupními, jestli v nich nejsou chyby, ale na to není čas. Buď to bude fungovat, anebo ne.
Něco ho zastudí na tváři a on se jí dotkne. Má na obličeji slzy. Slzy? Proč pláče?
Mokrá tvář. Mokré vlasy. Kruh obličejů shlížejících na něj. V hrudi ho pálí od vody, kterou právě vdechl a zase vyzvrátil.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se jeden z kluků.
Za ním vidí Pai Luie, cihlářova syna, jenž ho ve skutečnosti zachránil. Je tlustý, právě tak, jak si ho pamatuje, černé vlasy přilípnuté na kulaté hlavě. Ostatní děti ho poplácávají po zádech.
Rozhlédne se a hledá Em, ale s tou se nepotká ještě několik let. „Jsi v pořádku?“ opakuje kluk a nabízí mu ruku, aby mu pomohl vstát. Chopí se jí a nechá se zvednout na nohy. Za kruhem mladých ustaraných obličejů vidí, jak se něco hýbe, beztvará masa temnoty, převalující a svíjející se.
Dívá se. Ostatní děti podle všeho nic takového nevidí. Proč by také měly? Ve skutečnosti to tam nebylo. Ve skutečnosti to tam není. Ale je to tam.
Ruka, kterou drží, se mění. Je to ruka Emily. On pomáhá vstát jí. Zvedá ji z lůžka. Krví nasáklé ložní prádlo se jí lepí na záda. Musí je odloupnout, aby o ně nezakopl na schodech.
„Vykopli dveře,“ šeptá Emily dokrvava rozbitými rty a troskami polámaných zubů. „Zapomněla jsem zasunout závoru. Jsem tak blbá. Promiň…“
Přehodí si ji přes rameno, nemá ji jak odnést šetrněji, a potácí se ke schodišti. Její obličej, její krásná tvář, je samá modřina a škrábanec. Jedno oko má krvavé a oteklé tak, že mžourá jen štěrbinou.
„To není tvoje chyba,“ zamumlá. „Donesu tě do nemocnice a oni tě tam uzdraví. Nedělej si starosti, Em, slyšíš mě? Uzdraví tě.“
V továrně na obuv je binec, všechno cenné ukradli. Cívka od kabelu je prázdná; videopod i televizor jsou pryč; papíry a oblečení rozházené kolem. Televizor měl velkou cenu. Proč ho prostě nesebrali a nešli pryč?
Emily vzlyká bolestí. Bitím jí polámali žebra, hrudník má pod nánosem krve černý a modrý. Jeho svíravou panikou proniká záchvěv hrdosti jako sluneční paprsek mraky. Em se určitě rvala jako lev. Je to bojovnice; to je jedna z věcí, které se mu na ní líbí.
„Promiň, Em,“ omluví se zadýchaně. „Už jsme skoro dole.“
„Ten první…“ vypraví ze sebe Emily. „Dostala jsem se mu ke koulím… chvíli na holky nebude mít pomyšlení, na to můžeš vzít jed. Ostatní to ještě víc rozzuřilo…“ Rozkašle se a on cítí, jak mu po zadní straně nohou stéká teplá krev.
„Vedla sis dobře,“ pochválí ji. „Budeš zase v pořádku.“
Sejde do přízemí továrny a zamíří k otevřeným dveřím. Venku svítí slunce na dokonale modré obloze. Nádherný den, není příliš horko. Příliš krásný den na to, aby v něm docházelo k takovým hrůzám.
Když vyjde ven, světlo ho palčivě oslňuje. Světlo. Do tváře. Natáhne ruku a upraví lampu. Ve druhé ruce svírá pinzetou konektor. Zasune jej do vstupní zdířky. Na procesoru signálů antény se rozsvěcí zelené světélko „AUX“. Je připojený. Sedne si, přitáhne k sobě snímací mřížku a připevní si elektrody ke spánkům a dozadu po celé lebce. Memorekordér pípne.
Pípání. V chodbě kvílí sirény. Sirény pípají v pokoji Emily. Kolem něho se protlačí sestra a v běhu pokřikuje pokyny. Tady přicházejí kovové podnosy. Budou do krvácejícího, polámaného těla Em vyřezávat nové díry. A všechno zbytečně.
Otevírá ústa, aby jim řekl, ať ji nechají na pokoji. Aby ji v posledních chvílích utěšovali, nikoliv mučili, ale pomocnice mu zavírá dveře před nosem. Natáhne ruku, aby je otevřel…
Drží ruku nad tlačítkem „Vysílání“. Přemýšlí o tisíci věcech, které neměl čas zkontrolovat. Nasměrování antény. Myslí si sice, že je stále správné, ale mohl nabrat nějakou odchylku. Spojení mezi flash pamětí rekordéru a vysílačem. Mohl by tam být vadný kontakt a on ani neměl tušení, co s jeho vysíláním udělá degradace signálu, když už nic jiného. Ani nevěděl, jestli se o to, co chce udělat, už vůbec někdo pokusil, ať už úspěšně nebo neúspěšně. Ale data jako data, ne?
Něco za sebou cítí, má zase ten pocit, že ho někdo pozoruje, jako by se to něco, co ho sleduje, naklonilo blíž, aby to lépe vidělo.
Nechce se otočit. Ví, že kdyby za sebou uviděl tu masu temnoty, strhl by si elektrody z hlavy a s křikem by utekl.
Nadechne se. Jeho nádech se šíří ozvěnou zpět, stává se týmž nádechem, jako když uviděl, jak jeptiška přetahuje prostěradlo přes Eminy prázdné oči. Nádechem, který nabral vleže na břehu Perlové řeky. Výdechem po orgasmu, když se zpocená pokožka Emily tiskla k jeho. Uslyší za sebou kroky a musí se otočit; nemůže si pomoci.
Stojí za ním Emily, patnáctiletá a rozzářená, krásnější, než jak si ji kdy pamatuje, žebradlo křížem přes rameno, napůl zakrývající kresleného nindžu. Voní pomeranči a říční vodou. Usmívá se. Za ní se převaluje obrys temnoty, nádherný i strašlivý.
„Bude to v pořádku,“ pronáší Emily stále s úsměvem. „Věř mi.“
Přikývne a přitlačí palec na ovládací obrazovku antény. Světla potemní a vzápětí zhasnou, neboť přesměrovaná energie z reaktoru plyne do vysílače. Dmychadla systémů podpory života zmlknou. Už jich není zapotřebí. Cítí, že se něco pálí, jak se napájecí kabely antény snaží vyrovnat s novou zátěží. Modlí se, aby ještě chvíli vydržely, než se roztaví.
Na kůži hlavy cítí známé mravenčení proudu protékajícího elektrodami. Všechno, co byl, všechno, co je teď, proudí do memorekordéru a odtamtud výstupní zdířkou do vysílače úzkého laserového svazku. Jeho myšlenky proudí rychlostí světla, k obří míse na stanici Phobos, mohutně zesílené zbývající energií umírajícího reaktoru.
Nemohou ho přeslechnout, jestli se svazek trefí. Jestli se svazek trefí. Nekontroloval nasměrování. Denní dávku telemetrie normálně vysílá na rádiových vlnách, spousta rezervy pro chybu, ale s obrovským objemem dat proudícím z rekordéru si může poradit jenom úzký laserový svazek. Musí mít zaměřeno přesně, jinak tam vysílání nezachytí.
Zavrtí hlavou. Nebyl čas. Buď to sedí, anebo ne.
Přístroj pípá a přes spodní třetinu displeje se vykreslí pruh ukazatele průběhu. Zaplňuje se mučivě pomalu.
Nemá na práci nic jiného než čekat. Přemýšlí, jestli uvidí záblesk, až se Bezstarostná jízda a všechno v ní promění v gama a rentgenové záření. Přemýšlí, jestli bude mít čas vůbec něco ucítit.
Em ho vezme za ruku, její ruka je na dotyk příjemná a hladká. Obejde ho, postaví se před něj a temnota se přesunuje společně s ní, vlající a vzdouvající se jako plášť ve větru.
„Phobos jsi samozřejmě minul,“ tvrdí Em se smutným úsměvem. „I zlomek stupně odchylky by zcela stačil. Laserový svazek minul Mars, Zemi i Slunce a rychlostí světla zamířil do prázdna. My… totiž já si myslím, že putoval stovky, tisíce let, než jsme… než jsem jej zachytila. To už signál velmi zeslábl a byl jen sotva rozlišitelný od šumu hvězdného pozadí.“
„Ty nejsi Emily, že?“
„Ne,“ odpoví ona. „Je mi líto. Emily zemřela velmi, velmi dávno. Všechno, co z ní zůstalo, je to, co sis přinesl s sebou.“
Slzy ho štípou v očích, zamlžují displej i plnící se ukazatel. Zármutek mu svírá hruď, horší než strach, ve kterém se topí. „Co jsi tedy zač? Co se to se mnou děje?“
„Snažím se ti pomoci,“ vysvětluje ona. „Už dlouho tě dáváme dohromady. Je to moje celoživotní dílo. My… moje skupina a já… jsme metodou pokusů a omylů zjistili, že tohle je nejlepší způsob, jak k tobě přistupovat. Myslím, že tentokrát budeme úspěšní.“
„Úspěšní v čem?“ zeptá se, ale myslí si, že to ví. Svíravá zvířecí panika opadá. Už se nebojí. Alespoň tentokrát. Je přesvědčen, že byly i jiné momenty, momenty, kdy byl tak vyděšený, že se prostě roztříštil jako televizor rozdrcený zdí.
„Je velmi těžké pochopit tvoji mysl,“ říká Emily. „Prožíváš čas jako řeku tekoucí stále jedním směrem, ale vzpomínky ukládáš napřeskáčku. Tvoje vysílání neobsahovalo žádný klíč k tvé resekvenci, takže jsme museli hádat. Promiň, jestli to působilo dezorientačně.“
„Tomu nerozumím,“ odvětí on.
„Porozumíš. Brzy. Nemohu se dočkat, až se s tebou setkám.“
Slyší hluk ze zádi lodě, smrtelný výkřik motorového modulu. „Je čas,“ říká Emily.
Nehlučný záblesk, všechny barvy naráz a současně žádná z nich. Necítí nic, dokonce ani zlomeček sekundy nějakého tlaku. Svět na sebe vezme jednolitou modrou barvu obrazovky bez signálu.
Cítí Em všude kolem sebe. Ví, že se Emily usmívá. Ostrá modrá ztmavne v černou, v sametovou nepřítomnost světla protkanou červení.
Cítí své tělo, vnímá nádherný pocit přitažlivosti, jež ho tlačí do zatuchlého ložního prádla. Cítí vlhký pach továrny na obuv, vítaný zápach domova s příchutí čerstvě oloupaných pomerančů.
Hlas, tolik podobný hlasu Emily, mu šeptá do ucha. „Vidíš?“ říká. „Vyšlo to.“
Když otvírá oči, cítí na svých rtech úsměv.
Poprvé vydáno v časopise Interzone listopad/prosinec roku 2010 Přeložil Jiří Engliš
