Mary Elois Jacksonová stála uvnitř jednoduché ocelové kabiny stroje času. Kabina svou velikostí připomínala kadibudku, nebyla tu však žádná okna ani lavice. Elois jednou rukou pevně svírala hůlku a v druhé mačkala kabelku. Připadalo jí, že skenování se vleče celou věčnost, ale byla si poměrně jistá, že za tím vězí jen její nervozita.
Kvůli korzetu jí při každém nádechu skřípělo v žebrech. Nejdřív si myslela, že na sobě něco takového nesnese, ale nakonec musela uznat, že je to vlastně docela pohodlné – korzet jí zpevňoval záda a dával jejímu tělu tvar, který víc než pytel brambor připomínal ženskou postavu.
Ucítila prudký nápor vzduchu a ocelová kabina zmizela. Elois stála v ostrůvku vysoké trávy pod ranní říjnovou oblohou. Karavan s vědeckými pracovníky, techniky a zpravodaji, zaparkovaný na místě, kde rozbili tábor, byl pryč. Elois se zhluboka nadechla, užaslá, že stroj času funguje. Tedy za předpokladu, že tohle je rok 1905 – rok jejího narození a zároveň spodní hranice časového úseku, do něhož může cestovat. Skutečnost překonávala všechny její dosavadní představy o tom, jaké to bude, až se tu ocitne.
Vzduch chutnal sladce a byl tak čirý, že rozeznávala jednotlivé vůně: těžký odér dubového dřeva smíšený s pronikavou svěžestí čerstvě posečené trávy. Elois v tu chvíli napadlo, že se jí stářím musel zhoršit čich.
Vzpamatovala se a vytáhla hodinky zavěšené na řetízku okolo krku, aby zjistila, kolik je hodin, jako by snad ukazovaly místní čas a ne ten, z něhož se vydala na cestu. Na displeji bylo na chlup přesně půl deváté, a odhadem podle světla to přibližně sedělo. Takže má šest hodin, než stroj času přepnou na zpětný chod a vrátí ji tak do její současnosti. Kdyby byla správní rada usoudila, že Elois to může zvládnout rychleji, neposílali by ji sem na tak dlouho, vzhledem k tomu, jak vysoké jsou provozní náklady stroje. Jenže i přes veškerou péči fyzioterapeutů se nedalo nic změnit na tom, že Elois je pěkných pár let přes stovku.
S těmito úvahami se vydala směrem k silnici. Chodila stejnou trasu z kabiny k leteckému poli na Huffmanově prérii celý minulý týden, aby mohli stanovit správné načasování, jenže teď to tu stejně všechno vypadalo jinak. V době, z níž přicestovala, se naproti přes silnici táhlo sídliště, zatímco teď tam byla farma s jedinou vysokou bílou budovou, dřepící přímo uprostřed kukuřičných polí.
Elois si nebyla jistá, zda by našla kuráž pokračovat, kdyby o tom ještě chvíli uvažovala. O kus zpátky se k ní po cestě blížil povoz tažený hnědákem. Vzadu za vozkou se na hromadě tlačila prasata a kvičela tak hlasitě, že se to neslo až k ní. Vzpomněla si s tím výjevem na svého manžela, který byl už dlouhá léta po smrti – anebo teprve dva roky starý, podle toho, jak to člověk počítal. Elois zavrtěla hlavou, aby se té myšlenky zbavila.
Připlácla si dlaní paruku k hlavě, i když maskér odvedl dobrou práci a paruku jí připevnil důkladně. Od čtyřicátých let nosila vlasy ostříhané nakrátko a teď jí připadalo notně zvláštní mít zase na temeni takovou tíhu. Bílé kadeře se jí stáčely kolem skrání v účesu, jaký v jejích vzpomínkách nosila její vlastní babička Elois se ujistila, že jí široký klobouk správně sedí na hlavě a že ozdobná spona maskující v klobouku ukrytou kameru, je natočená kupředu.
Neušla po cestě daleko, když povoz zastavil vedle ní. „Promiňte, paní.“ Chlapci na kozlíku nemohlo být víc než třináct let. Byl tak zrzavý, jako by chtěl kšticí troubit do světa že se jeho matka zapomněla s Irčanem, ve tváři měl víc pih, než má pes blech a dva přední zuby mu vyčnívaly přes spodní ret. Přes to všechno se vlastně hezky usmíval. „Vzhledem k tomu, že máme stejnou cestu, směl bych vám nabídnout svezení?“ Na klíně mu ležela kniha, takže to vypadalo, že si za jízdy čte. Závan větru k nim donesl puch, linoucí se od prasat. Jedna svině zakvičela obzvlášť hlasitě a Elois mimoděk otočila hlavu dozadu.
Chlapec se ohlédl přes rameno. „Moji svěřenci jsou dnes ráno poněkud hovorní.“ Poklepal na knížku na svých kolenou a naklonil se k Elois. „Představuju si, že je to Odysseova družina tak se to s nimi dá trochu snáz vydržet.“
Nad chlapcovou nabubřelou mluvou se Elois nemohla ubránit úsměvu. „Můj muž míval prasečí farmu. Říkával, že prasata mají víc rozumu než politici.“
„Než politici a námořníci. Jestli vám nevadí, že s nimi pojedete na jednom voze, bude mi potěšením vás svézt.“
„Musím říct, že je to od tebe ohromně laskavé. Vyšla jsem si jenom na Huffmanovu prérii.“
Chlapec sklouzl z lavice a natáhl k ní ruku, aby se mohla snáz vyšplhat nahoru. „Říkají mi Homér Van Bloud.“
To by tedy vysvětlovalo ten neobvyklý výběr čtivá i slovní zásobu. Hoši jeho věku spíš hltali šestákové knížky hrůzostrašných příběhů, ovšem pokud nějací rodiče obdařili svého syna tak výmluvným přízviskem, pak to nezbytně musel být trochu podivín.
„Těší mě, že tě poznávám. Já jsem Elois Jacksonová.“ Podala mu svou hůlku a chytila se podané ruky. Druhou rukou se přidržela zpuchřelé postranice a vytáhla se nahoru. Na dřevěnou lavici dopadla s tichým zaklením, za jaké by ji kdysi její matka vypeskovala. Tři měsíce se podrobovala fyzioterapeutickým procedurám, aby na tohle byla připravená, a pak se málem ani nevyškrábe na povoz.
„To jdete pěšky celou cestu až z města?“ Homér sebral opratě a usadil se vedle ní.
„Ale co tě nemá.“ Elois si položila kabelku do klína a spustila vylhanou historku, kterou pro ni tým historiků připravil čistě pro případ, že by se někdo ptal. „Vyjela jsem meziměstskou elektrickou drahou, ale pak mě napadlo, že si udělám zdravotní procházku a zbytek cesty dojdu po svých. Je to ale krapet dál, než jsem čekala, takže jsem ti vážně vděčná.“ Vzhledem k okolnostem jí snad pánbůh tuhle lež odpustí.
„Máte namířeno k bratrům Wrightovým?“
„To mám. Jaktěživ bych si nepomyslela, že něco takového uvidím.“
„Tak tomu napros –“ Homéra to uťalo uprostřed slova Elois sebou tvrdě praštila o dlažbu. Povoz byl tentam. Nad hlavou jí visely elektrické dráty a do nosu ji udeřil štiplavý zápach asfaltu.
A také kouř.
S křikem se k ní hnalo půl tuctu lidí. Elois se překulila na všechny čtyři a rozhlížela se po hůlce. Ležela na cestě hned vedle ní a Elois ji popadla, aby se s její pomocí vyškrábala zpátky na nohy.
Za hradbou těl, která se k ní blížila, zahlédla také pana Barnese. Vypadal, chuděra, tak ztrápeně, jako by mu mělo co nevidět puknout srdce. Elois si jenom nebyla jistá, jestli si dělá takové starosti o ni, nebo spíš o svůj vynález.
Jako první k ní doběhl mladík, který jí dělal paruku, a pomohl jí vstát. Měla dojem, že se na ni ze všech stran sypou dotazy, jestli je v pořádku. Pořád přikyvovala a dokola opakovala, že jí nic není, dokud nedorazil i pan Barnes, rudý ve tváři a odfukující jako závodní kůň.
Elois se napřímila, aby vypadala co možná nejvyšší. „Co se přihodilo?“
„Spálili jsme transformátor.“ Pan Barnes ukázal na telegrafní sloup, z něhož se valil kouř. „Nestalo se vám nic?“ Teď už bylo zřejmé, že se strachoval o ni, a Elois se v duchu pokárala, že o něm pochybovala Od chvíle, co ji. Společnost pro cestování v čase naverbovala se k ní nechoval jinak než laskavě.
„Nic mi není. Spíš si dělám starosti o toho chlapce, se kterým jsem zrovna mluvila“
Její prohlášení rázem uťalo veškerý hovor. Zástupem se protlačila programová ředitelka doktorka Connellyová, v obličeji bílá jako křída „Někdo vás viděl, jak jste zmizela? Víte to jistě?“
„Seděla jsem u něj na voze.“ Elois si narovnala klobouk. „Když mě pošlete zpátky jen o pár vteřin poté, co jsem zmizela třeba by to mohlo vypadat, jako že jsem prostě vypadla“
„Vyloučeno.“ Doktorka Connellyová stáhla rty do přísné čárky. S tmavými vlasy sčesanými do pevného uzlu vyhlížela jako upjatá učitelka zlobící se s neukázněným dítětem.
„Bude si myslet, že mu přeskočilo.“
„A když se znova objevíte, tak ho to podle vás uklidní?“
„Aspoň mu vysvětlím, co se stalo, aby nestrávil zbytek života tím, že o tom bude přemýšlet.“
„Co mu vysvětlíte? Že cestujete v čase?“
Elois pevně sevřela hůlku a přistoupila k doktorce Connellyové o krok blíž. Zamlada by se na tu ženskou dokázala podívat pěkně svrchu, a pořád se na to cítila, přestože jejich oči byly ve stejné rovině. „Přesně to mu povím. Je to dvanáctiletý kluk, který čte ve volném čase Homéra. Nemám dojem, že bude mít sebemenší problém mi uvěřit.“
Doktorce Connellyové to zacukalo v lícním svalu, ale nakonec se opanovala „Nemá smysl, abychom se o tom přely s horkou hlavou tady na ulici. Předneseme to zbytku správní rady a rozhodnutí přenecháme jim.“
Což znamenalo „ne“ stejně jasně, jako kdyby to rovnou zamítla Elois se opřela o hůlku a naklonila se kupředu. „Ráda si s nimi promluvím.“ Zarazila doktorku Connellyovou dřív, než vůbec mohla otevřít pusu. „Vzhledem k tomu, že jsem jediná, kdo s tím hochem mluvil, věřím, že budete chtít, abych vám o něm pověděla víc.“
Možná že je stará, ale to ještě neznamená, že musí být taky milá. Jejich chyba jestli si to neuvědomili dřív.
* * *
Elois, pořád ve svém převleku, seděla v konferenčním sále spolu s doktorkou Connellyovou, panem Barnesem a dvěma dalšími členy správní rady – oba zbylí muži byli běloši a vypadali staře, třebaže to muselo být teprve nedávno, co překročili důchodový věk. Konferenční sál byl vybavený plochými obrazovkami, ze kterých shlíželi ostatní členové rady. Poslední půlhodinu tu diskutovali o nastalém problému a zvlášť dopodrobna rozebírali, proč je tak nebezpečné posílat Elois zpátky na povoz, jestliže se jedná o objekt v pohybu.
Elois si odkašlala „Promiňte, ale směla bych se vás na něco zeptat?“
„Samozřejmě,“ otočil se k ní na židli pan Barnes. Byl to ještě mladíček; přestože už vynalezl stroj času, nevypadal o moc starší než Homér Van Bloud.
„Všichni tu pořád mluvíte o tom programu a já sice chápu, jak je důležitý a všechno to kolem, ale přitom se mi zdá, že se nikdo nestará, co by bylo nejlepší pro Homéra Van Blouda“ Doktorka Connellyová si natočila židli čelem k Elois. „Cením si toho, že vám ten chlapec tak leží na srdci, ale připadá mi, že nechápete historický kontext celé situace.“
Za doktorčinou formální zdvořilostí probleskovalo špatně skrývané pohrdání. Elois už se kdysi s touhle sortou novodobých zbohatlíků setkala. Tehdy ještě pracovala v obchodním domě a musela se na ně povinně usmívat. To už teď neplatilo.
„Mladá dámo,“ sjela doktorku kousavě, jako by před sebou měla jednu ze svých ratolestí. „Já jsem zažila dvě světové války, velkou hospodářskou krizi a rozpad Východního bloku. Zažila jsem rasové nepokoje, sledovala jsem, jak jsme dostali člověka na Měsíc, zažila jsem španělskou chřipku, AIDS, Titanic, hlasovací právo a internet. Vychovala jsem pět dětí a dvě jsem pohřbila, mám třiadvacet vnoučat, jedenáct pravnoučat a pět prapravnoučat a jedno další je zrovna na cestě. A vy máte tu drzost tvrdit, že nerozumím historickému kontextu?“
V sále se rozhostilo ticho, takže bylo slyšet jen hučení počítačových větráků.
„Omlouvám se, jestli jste nabyla dojmu, že vás nebereme dost vážně, Elois. V další diskusi už budeme brát vaše obavy na zřetel,“ odpověděla doktorka.
Kdyby Elois nebyla tak dobrá křesťanka tak by tu ženskou za její nehorázně blahosklonný tón majzla hůlkou rovnou po hlavě.
„Kolik lidí mého věku máte k dispozici?“ zeptala se, i když znala odpověď na svoji otázku předem. Sama sice internet nepoužívala, ale její vnoučata byla štěstím bez sebe, kdykoli pro ni mohla něco vyhledat. Žádný člověk nebyl schopen cestovat v čase do doby před svým narozením a Elois se narodila roku 1905. Stejně starých lidí už nebylo na světě moc, nemluvě o těch, co se dokázali sami udržet na nohou.
„Šest,“ odpověděla doktorka nevzrušeně, jako by na ni Eloisina dlouhověkost neudělala žádný dojem.
Zato pan Barnes buďto nechápal, kam tím Elois míří, anebo byl na její straně. „Ale vy jste mezi nimi jediná, kdo má jako mateřský jazyk angličtinu.“
Elois uznale přikývla „Tak se mi zdá, že byste mohli dělat víc než jen ‚brát moje obavy na zřetel’.“
„Vydíráte nás, paní Jacksonová?“ promluvil jeden z mužů na obrazovce.
„Nevydírám. Jen se vás snažím přimět, abyste dávali lepší pozor.“ Elois se na židli narovnala, protože se na ni teď všichni upřeně dívali. „Sledovali jste videozáznam mého setkání s Homérem. Homér Van Bloud je hoch, který se sám ocitl mimo svou dobu. Čte Odysseu, a jestli máte trochu ponětí, jací byli farmářští kluci v roce 1905, uznáte, že už to samo mluví za všechno. Nejenže mi Homér uvěří, ale také pochopí, proč je nutné to udržet v tajnosti – jako by ho ostatně mohl někdo brát vážně. A když si to necháte projít hlavou, řekla bych, že není k zahození mít mezi místními svého člověka. Dneska je mu dvanáct. Až se jednou rozhodnete poslat někoho zpátky do Černého čtvrtku – a podle mě to jednou budete chtít udělat –, Homérovi bude přes třicet. Nemyslíte, že někdo jako on by vám mohl být k užitku?“
Pan Barnes zavrtěl hlavou. „Jenže my jsme si ho dnes proklepli. Jeho život byl úplně obyčejný. Kdyby se dozvěděl, že cestujete v čase, nemyslíte, že by se to muselo projevit?“
Elois se nadechla, aby se uklidnila „Když po něm budeme chtít, aby si to nechal pro sebe, a on to udělá, jak by to mohlo navenek cokoli změnit na jeho životním příběhu?“
V tu chvíli se vůbec poprvé od začátku debaty ozval jeden ze dvou v sále přítomných členů rady, hubený muž s brýlemi s drátěnou obroučkou. „Přesvědčila jste mě.“
„Geralde!“ Doktorka Connellyová se na židli otočila k muži a provrtala ho pohledem. „Za tlachání s klukem z prasečí farmy naši investoři neplatí!“
Konečně před ní přestali chodit okolo horké kaše a dotkli se toho, oč tu doopravdy šlo.
„Můžu zařídit obojí.“
Už na ni zase všichni zírali, ale Elois upírala pohled jen na pana Barnese. „Že je to tak? Neexistuje žádný důvod, proč byste mě nemohli poslat dvakrát do stejného okamžiku, že ne?“
Pan Barnes se pomalu usmál a zavrtěl hlavou. Panečku, takže je opravdu a bezvýhradně na její straně. Elois mu věnovala zářivý úsměv.
„Dobrá. Takže co kdybyste mě poslali na dvacet minut nazpátek, abych si s Homérem promluvila a zjistila, jak to vzal. Dvacet minut, víc nepotřebuju. A pak se vrátím do současnosti a povím vám, jak to šlo. Když zjistíte, že mi Homér uvěřil, můžete mě poslat zpátky za ním a já se od něj nechám dovézt na Huffmanovu prérii. Dostanu se tam asi tak ve stejnou dobu, jako kdybych šla pěšky. A když to nevyjde, můžete mě poslat do bodu B, ale budeme vědět, že jsme to zkusili.“
Hlavy na obrazovkách začínaly váhavě přikyvovat. Doktorka Connellyová se zamračila a rozhodila rukama „To by ale znamenalo dvakrát nastavovat stroj. Má vůbec někdo z vás představu, kolik to stojí? Už takhle nám ze zisku ukrajuje to zdržení kvůli transformátoru. Za tohle nemůžu převzít zodpovědnost. Dohoda zněla, že obstaráme záznam Wright Flyeru III, a vy, milostivá, jste se smluvně zavázala ho pro nás pořídit.“ Ukázala prstem na pana Barnese. „Jestli se může vrátit dvakrát do stejné chvíle, tak ji raději pošlete na stejné místo, ale až poté, co tam toho kluka potkala. Připočítáme extra čas, aby to stihla ujít pěšky, souhlasíte?“
Elois se v duchu modlila aby jí dobrotivý Pán nadělil dostatek trpělivosti a dal jí sílu té ženské odpustit. A pak se ještě pomodlila za to, aby jí odpustil, že je tak prohnaná. „Podle mě by to takhle mohlo fungovat.“
Pan Barnes odmítavě zavrtěl hlavou. „Ten kluk tam pořád ještě bude, leda byste ji tam poslali tak pozdě, že už by se nedostala včas na Huffmanovu prérii.“
Elois si za celý život nepřála aby někdo lhal, ale teď se mohla pominout, jak toužila aby si to pan Barnes nechal pro sebe. Předpokládala že se tam Homér někde bude potloukat, vlastně se na to přímo spoléhala, protože mu hodlala všechno vysvětlit.
Doktorka Connellyová obrátila oči v sloup. „Aspoň vy nezačínejte. Vždyť vy jste toho kluka nepotkal.“
„To sice ne, ale na tom videu mi dost připomíná mě, a – no, já bych tam určitě ještě byl.“ Pan Barnes pokrčil rameny. „Dokážete si představit, že je vám dvanáct a někdo se vám vypaří rovnou před nosem?“
„Každý rozumný člověk by odtamtud letěl jako vystřelený z praku, aby ho nedostalo to samé, co si odneslo ji.“ Doktorka Connellyová v neskrývaném podráždění škubla rameny. „No tak jo. Dejme tomu, že ten kluk je trochu jako vy a ještě se tam poflakuje. Tak ji na totéž místo pošleme dřív, aby stihla vyklidit scénu, ještě než se tam on vůbec objeví. Kolik času vám budeme muset připočítat na tohle?“
Elois zabolely všechny zbývající zuby, jak se nutila odpovědět v mezích slušnosti. „K Huffmanově prérii mi to po cestě nezabere víc než třicet minut.“
Doktorka Connellyová si ji změřila přimhouřenýma očima. „Spoléhám na vás, že se tam na toho kluka nepokusíte počkat a nebudete se s ním vybavovat, místo abyste plnila svoje smluvní závazky.“
Elois vtáhla ústy vzduch a přisála si k sanici zubní protézu. Teprve potom odpověděla „Řekla jsem, že vám obstarám fotografie toho Wright Flyeru, a to mám taky v plánu.“
„To není totéž. Budete mi muset dát svoje slovo, Elois.“
„Doktorko Connellyová. Máte moje slovo, že tam na Homéra čekat nebudu. Ale chci, abyste věděla, že se podle mě dopouštíte podlosti.“
„Beru to na vědomí.“ Doktorka přesunula pozornost na pana Barnese. „Uměl byste podle předchozích zkoušek odhadnout, kolik času bude Elois minimálně potřebovat, aby tomu klukovi nepřišla na oči?“
„O kus dál po cestě je zatáčka Měla by k ní dorazit asi za deset minut.“
„Tak ji tam pošlete o patnáct minut dřív. Ledaže –“ Doktorka se rozhlédla po správní radě. „Ledaže by snad byly nějaké námitky?“
Zdálo se, že s výjimkou Elois to nikoho netrápí, a Elois držela jazyk za zuby, aby z ní nevypadlo něco velice nekřesťanského.
* * *
Když ocelová kabina zmizela tentokrát, okolní scéna vypadala naprosto stejně jako předtím, jenom slunce ještě nestálo na obloze tak vysoko. Elois si vykračovala a prach, který za chůze vířila nohama voněl po bábovkách z bláta, jaké dělávala, když byla malá. Minula sukovatý plot stojící zhruba v místech, kde ji Homér nabral na vůz, a pokračovala dál až tam, kde podle jejího odhadu byli, když zmizela. Stromy se tu přiblížily málem až ke krajnici a nabízely příhodné místo k úkrytu. Panečku, jak ji lákalo všeho nechat, odpočinout si a počkat, až se Homér ukáže. Dokonce tu našla i přírodní lavičku z kmene padlého stromu.
Jenže i kdyby svoje slovo nakrásně nedala kamera na jejím klobouku by jim tak jako tak prozradila jestli na Homéra čekala. Co naplat. Bude muset pořídit snímky dost rychle, aby pak ještě měla šanci vrátit se na cestu a promluvit si s Homérem dřív, než letadlo poletí – což se každopádně nemělo stát před jedenáctou hodinou.
Elois dospěla k ohybu na cestě a ohlédla se nazpátek, aby zjistila, jestli se Homérův povoz neukáže na dohled, ale ještě po něm nebylo ani památky. Vydala se tedy k Huffmanově prérii, a jak šla cítila každičký rok svého života. Než dorazila na pole, střevíce i lem šatů měla pokryté vrstvou prachu. Pod parukou jí po hlavě stékal čúrek potu a razil si cestičku tak pomalu, že ji to málem dohánělo k šílenství.
Hangár postavený uprostřed pole byl v horším stavu, než v jakém se nacházel v její současnosti. Jeden historický spolek nechal v hrubých rysech postavit jeho repliku, ta však měla s originálem pramálo společného. Elois zalovila v kabelce a vytáhla divadelní kukátko. Palcem stiskla tlačítko, zapnula digitální kameru s vysokým rozlišením vestavěnou do obalu kukátka a začala filmovat hangár a nejbližší okolí. Na pole se prodralo slunce a proplétalo se vysokou travou, jako když si dítě hraje na schovávanou. Naproti ní přenášela skupinka mužů v oblecích a kravatách Wright Flyer III k jednoduché kolejnici vedle hangáru. Před nimi se tyčila katapultovací věž, která měla vymrštit letoun po kolejnici a z ní do vzduchu.
Elois nechala kukátko klesnout. No tohle? Nečekala, že budou letoun stěhovat tak brzy po ránu. Doktorka Connellyová možná nakonec ještě měla pravdu.
Elois to letadlo samozřejmě znala z fotografií, ale do téhle chvíle si naplno nepřipouštěla, že doopravdy cestuje v čase. Bratry Wrightovy rozeznala tak snadno, jako by to byli její vlastní příbuzní. Ten chlapík se širokými, zašpičatělými kníry úplně na konci je Orville, a tamhle ten s modrýma očima to je Wilbur ten co si přikrývá holou hlavu buřinkou dokonce i při práci.
Úžas však probouzelo i samotné letadlo. Vypadalo jako dětský model postavený ve velkém měřítku. Konstrukce ze dřeva a látky se stejnou měrou vyznačovala elegancí i těžkopádností tažného zvířete. Při pohledu na ni bylo těžké uvěřit, že vůbec dokáže srolovat po kolejnici, natož že by se mohla udržet půl hodiny ve vzduchu. Elois si zvedla kukátko k očím a začala filmovat, jak muži usazují Flyer na kolejnici. Motali se pak okolo stroje dál, zatímco Orville Wright cosi kutil s jednokolovým vozíkem pod letounem.
Elois si pohledem na hodinky zkontrolovala čas. Tři čtvrtě na devět, přibližně touhle dobou při své první výpravě zmizela Do chvíle, kdy Flyer poletí, zbývají ještě dvě hodiny. Měla by si pospíšit a pořídit záběry toho převodu, o které se jim jednalo. Pak odsud vezme roha na silnici odchytí Homéra a ještě se sem stihne vrátit včas, aby nezmeškala let.
Správní rada má svoje priority, a ona má zase své. Strčila kukátko zpátky do kabelky a vyrazila přes pole. Nejraději by se rozběhla ale na nerovné zemi by se svalila sotva by se pokusila o rychlejší krok.
Došla až k Wilburovi, a když vzhlédl, z výrazu jeho tváře usoudila, že musí skýtat nevšední podívanou. Stará dáma v drahém švestkovém kostýmku, která se bez doprovodu zjevila na poli plném mužů a všelijakých strojů. Elois kývla hlavou na pozdrav. „Dobré ráno. Doufám, že vás neruším.“
„Vůbec ne, madam.“ Wilbur vytáhl z kapsy hadr a spěšně si otíral prsty potřísněné olejem. „Co pro vás můžu udělat?“
Stáří mělo i světlé stránky, například tu, že vám lidé vždycky ochotně vyšli vstříc. Těžko říct, jestli s tím Společnost pro cestování v čase počítala nebo ne. „Já jsem se na vás musela přijít podívat, co to tady, chlapci, děláte. Četla jsem o těch vašich pokusech, a řeknu vám, že je to ohromně fascinující.“ Elois se přesunula kolem křídla ke směrovkám, k tomu místu, kde část letounu chyběla Nebo vlastně nechyběla. Protože zatím bylo letadlo celé a v naprostém pořádku. Otočila se tak, aby kamerou v klobouku mířila přímo na Wilbura a zvěčnila ho pro budoucí generace. „Vůbec si mě nevšímejte, mládenci, jsem prostě všetečná stará ženská.“
„No jo, podívejte, my se tady připravujeme na zkušební let, takže kdybyste byla tak hodná…“
„Ale jistě, postavím se hezky daleko stranou, až budete startovat.“ Znovu pozvedla kukátko, namířila je na inkriminovanou část trupu a pomalu postupovala, aby získala záběry z dalšího úhlu.
Wilbur se zasmál. „To bych vám byl vděčný, madam. Jdeme na to asi tak za deset minut.“
Elois zalapala po dechu. Podle záznamů odstartovali v jedenáct, což mělo být od teď až za dvě hodiny.
„Děje se něco, madam?“ Wilburův obličej byl rudý vzrušením a tak živoucí, že si Elois jen stěží srovnávala v hlavě, že v její době je tenhle mladík Už téměř sedmdesát let po smrti.
„Ale kdepak, nic. Jen mě zaskočilo, že to bude tak brzy. Nějak jsem si usmyslela, že se na to dneska chystáte později.“ Tohle cestování v čase byl rozhodně zázrak. Postávala tam, zatímco muži se na letadle lopotili s kdovíčím, a náhle jí připadlo líto, že chudák pan Barnes nemůže v čase cestovat zpátky dál než třicet let. Co tak pozoruhodného se odehrálo za jeho života, aby se to vyrovnalo tomuhle?
Elois zatoužila, aby ona sama byla ještě o pár let starší a mohla vidět jejich úplně první pokusný let. Zvolna obcházela celé letadlo, rozhodnutá nafilmovat z něj každičký coul. Jestlipak ti mládenci tuší, že s ním dnes zlomí všechny rekordy? „Co myslíte, chlapci, jak daleko se vám dneska podaří doletět?“ Wilbur se zakřenil a promasíroval si zátylek. „Jste moc milá, jestli věříte, že se vůbec odlepíme od země, madam.“
Orville na stroji divoce kroutil hasákem. „Pánové ohledně toho uzavírají sázky, takže můj bratr by se nerad pouštěl do nějakých odhadů. Nebylo by to sportovní.“ Vyprostil hasák a ukázal s ním na Elois. „Jak dlouho zůstaneme ve vzduchu podle vás?“
„Panečku, mě na sázení zrovna neužije, ani bych to nedovedla správně odhadnout.“ Elois popravdě věděla s naprostou přesností, jak dlouho let potrvá. Osmnáct minut a čtyřicet dvě sekundy. O dva dny později Wrightové uskuteční další let, ten o němž se pak bude mluvit všude, a tentokrát letoun zůstane ve vzduchu plných třicet minut. Ale dnes to bude poprvé, co se jim podaří udržet stroj nahoře po dobu delší než jen pár minut. Přitom neexistuje jediný snímek, protože nikoho nenapadlo, že se tenhle den stane historickým mezníkem.
„Jen do toho. Nemusíme v zápisu uvádět vaše jméno,“ navrhl někdo z přítomných.
„Děkuji, vážený, ale ne. I tak by to bylo sázení, protože bych pak stejně pořád doufala, že jsem to uhodla“ Elois se mile usmála ale dotyčný muž se stísněně ošil a zatahal se za límec košile. Taky dobře. Pokud ho tahle lekce naučí způsobům, pak to mělo aspoň nějaký smysl, i když zrovna kvůli tomu sem v čase necestovala.
Na chvíli zavládlo nepříjemné ticho a pak se muži znovu pustili do práce a Elois si už nijak zvlášť nevšímali, což jí ovšem báječně vyhovovalo. Dala si záležet, aby si na letounu prohlédla každičký coul. Takhle ve Společnosti pro cestování v čase nebude později nikdo moci říct, že kvůli tomu, jak odsud pelášila za Homérem, zanedbala svou povinnost.
„Zajímá vás snad na tom letadle něco konkrétního?“ zeptal se Orville.
„Jejda! Ale kdeže, děkuju. Jsem jenom úplně u vytržení.“
Orville něco zabručel a natáhl hlavu. „Wilbure! Mohl bys mi donést olejničku?“ Zalomcoval nějakým udělátkem na předku letadla „Nelíbí se mi, jak reaguje výškové kormidlo.“
Wilbur přikývl a v poklusu vyrazil přes hangár za bratrem, který se dál lopotil se strojem. „Wilbur je moc důvěřivý.“ Orville gestem pobídl Elois, aby přistoupila blíž. „Potíž je v tom, že si nevybavuju, že by se někdo někdy o naše letouny tolik zajímal, samozřejmě až na průmyslové špióny.“ Usmíval se na ni, ale oči měl tvrdé a zúžené do štěrbin.
Elois doteď ani nepřišlo na mysl, jak to asi musí vypadat, když si letoun prohlíží divadelním kukátkem. „Když mě tolik mrzelo, že jsem propásla váš první let, a tak jsem se zařekla, že na tomhle mi nesmí uniknout vůbec nic.“ Nasadila svůj nejlepší obličej neškodné milé stařenky a ukázala na směrové kormidlo. „K čemupak slouží tohle?“
Orville se naklonil do její těsné blízkosti, aniž by se přestal usmívat. „To pomáhá, aby letadlo letělo.“ Vtom za sebou Elois zaslechla kvičení prasat, rázem si Orvilla přestala všímat a udělala čelem vzad. Na pole se s lomozem řítil Homér, ženoucí povoz kupředu nerozumnou rychlostí. Zarazil koně v oblaku prachu, vyskočil na nohy a ukázal na Elois. „Já to věděl!“
„Omluvte mě, pánové.“ Elois nechala muže za zády a vyrazila Homérovi naproti.
Homér se k ní napůl rozběhl, ale včas se zastavil, aby byl dost daleko z jejího dosahu. „Vy jste čarodějnice?“
„No, tak stará by na to byla dost,“ zamumlal jeden z mužů vzadu u letadla.
Elois k němu pootočila hlavu. „Stará sice jsem, ale uši mi pořád slouží výborně.“ Pak se podívala zpátky na Homéra „A nejsem žádná čarodějnice.“
„Jak teda vysvětlíte, že jste zmizela a pak jste se objevila tady?“
Elois potřásla hlavou. „Co kdyby ses se mnou kousek prošel, mladíku, abych ti to mohla vysvětlit?“
Homér si zkřížil ruce na prsou. „Ani náhodou. Chci mít svědky na všechno, co se chystáte říct. V žádném případě vás nenechám, abyste mě odvlekla a očarovala“
Za jejími zády se znovu ozvalo pochechtávání. Elois si povzdechla „Vážně chceš, aby si tihle pánové mysleli, žes přečetl moc strašidelných historek? Nebo snad znáš čarodějnice i odjinud než jenom z pohádek? Četls o nich někdy v novinách? Nečetl. Protože nic takového neexistuje.“
„Může být, ale já vás na vlastní oči viděl, jak jste zmizela a nehodlám nic riskovat.“
„Copak jsi neriskoval už tím, žes přijel sem? Totiž, pokud bych vážně byla tím, za koho mě máš, co mi zabrání, abych teď zase zmizela a odnesla vás všechny s sebou, pokud mám takovou moc?
Takže když tě žádám, aby ses se mnou kousek prošel, mohl bys mě laskavě poslechnout.“
„Co tak neobyčejného mi potřebujete povědět, že se mi to bojíte říct před nimi?“
„Vůbec nic. Jen bych nerada, aby tě považovali za ještě vyšinutějšího, než za jakého už tě mají teď.“ Elois ukázala směrem k hangáru. „Udělám si teď menší procházku támhle stranou, a jestli chceš, tak se ke mně můžeš připojit. Jak je libo. Budu se od tebe držet na délku paže, abys mě nepodezíral, že se na tebe vrhnu a odvleču tě bůhvíkam.“ Hned vyrazila aniž by čekala co jí Homér odpoví, a za chůze bodala hůlkou do země. Počítala s tím, že stejná zvědavost, která ho přivedla až sem, ho také přiměje, aby ji následoval. A skutečně, ještě neušla ani deset kroků, a už ho slyšela jak za ní pospíchá.
Vyčkávala, dokud si nebyla bezpečně jistá, že jsou z doslechu hloučku u letounu, a pak si dala ještě chvíli načas, než konečně promluvila „Četls něco od H. G. Wellse?“
„Jasně že četl.“
„Dobře, to nám tenhle hovor trošičku usnadní.“ Elois se zprudka zastavila a otočila se k Homérovi. Šel jí tak těsně v patách, že teď zavrávoral, jak se pozpátku pokoušel uskočit z jejího dosahu. Elois to přešla odfrknutím. „Vybavíš si, o čem je román Stroj času?“
Homér zamrkal a vzápětí se rozchechtal. „Přece mi nebudete tvrdit, že jste z budoucnosti?“
„To ti snad připadá jednodušší věřit, že jsem čarodějnice?“
„Teda, bez urážky, madam,“ Homér dloubal palcem nohy do země, „ale cestovatel v čase by nebyl tak starý.“
„Uvažovala bych stejně jako ty. Jenže se ukázalo, že nikdo nemůže cestovat zpátky v čase dál než do data svého narození. Vybrali mě proto, že jsem se v tomhle roce narodila“
Homérovi se zkřivil obličej soustředěním. „Dejme tomu, že je to tak. Pak mi ale nějak rozumně vysvětlete, proč jste zmizela“
„Stroj času měl poruchu a já tu můžu být, jen dokud běží. Zabralo jim celý den, než ho opravili, a mezitím jsem musela zůstat ve své době.“ Elois zavrtěla hlavou. „Řekla jsem jim, aby mě napodruhé poslali někam blíž k tobě, abych ti to mohla vysvětlit, jenže oni si mysleli, že bys tomu nerozuměl. Vážně mě to moc mrzí.“
„Dokažte to. Přineste mi třeba zítřejší noviny.“ Homér už měl paže zase zkřížené na hrudi, jako by se chystal do války. První světovou válku ovšem Homér přežil, aspoň tolik Elois věděla Podle záznamů, které si o něm našli, zemřel až někdy v sedmdesátých letech.
„Nemůžu se courat v čase sem a tam, jak se mi zamane. Přijde to na hodně peněz, aby mě sem tím strojem dostali, a člověk, který ho obsluhuje, beztak vězí v mojí době.“ Elois našpulila rty a uvažovala Doktorka Connellyová by s tím sice nesouhlasila, ale na druhou stranu byla kamera v jejím divadelním kukátku jedinou skutečně moderní věcí, kterou měla Elois u sebe. Vylovila kukátko z kabelky a vrátila nahrávku o kus zpátky, aby se Homér mohl podívat. „Tumáš. Tohle je kamera která zachycuje pohyblivé obrázky. Je maskovaná jako kukátko. Filmovala jsem to letadlo.“
Homér se po kukátku natáhl, ale pak se zarazil. „Co když jste si to vymyslela a tohle je očarované?“
„Mladíku, pořád mi nejde na rozum, proč jsi tak posedlý představou, že musím být čarodějnice. Kdybych byla čarodějnice a chtěla to zakrýt, proč bych pro všechno na světě tvrdila něco tak neuvěřitelného, jako že cestuju v čase? Vždyť to nedává za mák smyslu. Kdybych ti chtěla věšet na nos bulíky, prala bych s něčím stokrát chytřejším – čili jediné vysvětlení je, že ti říkám pravdu. Zkus pro změnu vysvětlit ty mně, proč bych radši předstírala, že cestuju v čase, místo abych tě nechala si myslet, že jsem čarodějnice?“
„Proti čarodějnictví existují zákony. Mohli by vás upálit u kůlu.“
Elois na to neřekla ani popel, jenom si povzdechla a podívala se na Homéra přes obroučky svých brýlí. Byla už na světě dost dlouho a měla spoustu času vybrousit svůj sžíravý pohled plný opovržení k dokonalosti. Decimovala jím svoje vnuky i pravnuky a tomuhle náfukovi před ní spadl hřebínek stejně spolehlivě jako všem ostatním. Homér zrudl ve tváři až ke špičkám uší, které hořely dost jasně, aby jimi mohl signalizovat na přistání letadlům. Schlíple vtáhl hlavu mezi ramena jako by se pokoušel zachránit si krk před řeznickým nožem.
Nasucho polkl a pak ze sebe vypravil: „Řekl bych, že to nezní moc pravděpodobně.“
„To tedy ne. Tak co, už se na to konečně podíváš?“
Homér si od ní kukátko vzal, přidržel si je v úrovni očí a okamžitě s ním zase ucukl. Oči měl vytřeštěné úlekem. Obrátil se na patě a pozorně se zadíval na letoun. Pak si znovu podržel kukátko u očí, a přestože byl k Elois otočený zády, poznala že se mu třesou ruce. „Co to má být?“
„Kamera“
„Ne, myslel jsem, proč pořizujete všechny tyhle obrázky letadla?“ Homér spustil kukátko dolů a obrátil se zpátky k Elois.
„Protože dneska to letadlo poprvé skutečně poletí. Wilbur zůstane nahoře osmnáct minut a nepřistane, dokud nevyprázdní nádrže. Dnešek je historickým mezníkem, a tady není jediný fotograf, protože to nikdo nečekal. Ode dneška za dva dny poletí Orville před zraky celého davu diváků a jeho let potrvá třicet čtyři minuty, ale dnešek je ten den, který změnil svět. A později, až s tím letounem dolétají, provedou na něm úpravy a nakonec ho rozeberou. V roce 1947 ho Orville bude chtít zrekonstruovat, aby ho mohl nechat vystavit, ale už dá dohromady sotva šedesát procent původního stroje. Existuje jeden historický spolek, který by ten rekonstruovaný stroj rád porovnal s originálním.“
V tu chvíli vyšel z otevřených vrat hangáru Wilbur Wright. „Tak to už by stačilo. Měla byste se stydět, dámo, že tomu chlapci plníte hlavu nesmysly, jen abyste ho mohla využít při svojí špionáži.“ Napřáhl ruku k Homérovi. „Dej mi tu kameru, synku.“
„Při jaké špionáži?“ Elois zvedla hůlku a přehradila s ní prostor mezi Wilburem a Homérem. „Já sice dobře nechápu, o čem to mluvíte, nicméně to kukátko je moje a budu vám vděčná, když je necháte na pokoji.“
„Všechno jsem to slyšel. A i když jste tu svoji báchorku ušila na míru klukovským fantaziím, jistá fakta jsem v ní nemohl přehlédnout.“ Wilbur se natáhl a přes napřaženou hůlku vytrhl Homérovi kukátko z ruky.
„Hej!“ Homér odstrčil hůlku stranou a postavil se před muže. „Vraťte to.“
„Stálo nás hodně úsilí, abychom svůj vynález udrželi z dosahu nepovolaných rukou.“ Wilbur se prodral mezi Homérem a Elois a s kukátkem zdviženým nad hlavou kvapem vyrazil přes pole.
Homér se za ním rozběhl a popadl ho za kabát. „Prosím vás, pane Wrighte. My jsme si jenom dělali legraci. Nenapadlo mě, že by to někdo mohl vzít vážně.“
Elois pospíchala za nimi, i když víc než na muže před sebou se soustředila na nerovnou zem.
Wilbur se vyprostil z Homérova sevření a zavrtěl hlavou. „O tomhle zkušebním letu jsme veřejnost neinformovali. Jak podle tebe věděla, že se tu má dneska ukázat, když ne proto, že je špiónka?“
Elois se zasmála, aby zakryla rozpaky. Tohle byla jedna z těch záhad, které jí ve Společnosti pro cestování v čase jaksi opomněli vysvětlit. „Vy si asi neumíte představit, že se o vás po městě mluví, co?“
„Lidi z města tu nikde slídit nevidím. A odkdy si normální lidi prohlížejí letadla divadelním kukátkem?“ Wilbur si přiložil kukátko k očím a pantomimicky naznačil špehování.
Jakmile se však podíval dovnitř, zasakroval a škubl hlavou od sklíček. Pak si kukátko znovu pomalu přiblížil k očím. Zbledl. Otřel si ústa a svěsil kukátko, aby si mohl Elois pořádně prohlédnout. „Pro koho pracujete?“
„Jsem jenom stará ženská, co se přišla podívat, jak poletíte.“ Elois se strachy málem ani nemohla nadechnout. „Píšete tady historii.“
„Historii,“ ušklíbl se Wilbur. „Tomu klukovi jste pletla hlavu cestováním v čase.“
Dřív než si Elois mohla rozmyslet příhodnou odpověď, vložil se do hovoru Homér. „Ona prve zmizela. Dočista se vypařila. Já… myslím, že mluví pravdu.“
„A i kdyby?“ Wilbur otáčel kukátkem v prstech. „Když se podívám na tohle, tak všechno, co vidím, je dlouhá řada vynálezů, které stojí mezi mnou a schopností umět… Kdybych to nedržel v ruce, myslel bych si, že je to nemožné.“
Elois nenapadalo nic, co by mu na to mohla říct. Vypadal jako člověk, jehož vírou něco do základů otřáslo, jako malý kluk, který právě zjistil, jak se to má s Ježíškem. Elois potřásla hlavou. „Potřebuju se jenom dívat, jak poletíte, nic víc. Potom hned zmizím, a s těmi záznamy, které pořídím, si nebudete muset lámat hlavu.“
„Proto jste si byla tak jistá, že Flyer dneska poletí.“ V jeho hlase nebyla znát ani špetka údivu, jen rezignace.
„Proto.“
„A jak jste tomu chlapci říkala, že Orville Flyera jednou zrekonstruuje, to je pravda? Takže uděláme dost velkou díru do světa, aby nám postavili muzeum, a dokonce za námi někoho poslali zpátky v čase? Tomu už říkám úspěch, i když já u toho nebudu, abych si ho užíval.“
Elois se polekala. V duchu si projížděla všechno, co Hornérovi prozradila. „Jak jste na tohle přišel?“
„Všechno, o čem jste mluvila, se týkalo jen mého bratra. Od určité chvíle se přestanu zapisovat na stránky historie.“ Wilbur protočil kukátko v prstech. „Je budoucnost daná?“
Elois zaváhala „Bible nám zaručuje svobodnou vůli.“
„Neodpověděla jste na moji otázku.“ Sundal si buřinku, z holé kůže na hlavě si setřel lesklý pot a zase si ji nasadil.
Když na Elois znovu pohlédl, jeho oči byly modré jako zamrzlá řeka a ona před sebou uviděla toho chlapce, o kterém četla Psali o něm jako o geniálním samoukovi, věčně dychtícím po nových myšlenkách. Cokoli Elois řekne, to k němu pronikne a zaplní mu hlavu představami.
„No dobrá, ale musíte pochopit, že já pomocí stroje času jenom cestuju, ale celé té vědě doopravdy nerozumím. Dejme tomu, že byste o času uvažovali jako o brokolici. Pak by se dalo říct, že stroj pana Barnese z ní prostě kousek vyřízne a vsune ho v ní na jiné místo. Moje minulost je jako jedna silná větev košťálu. Moje budoucnost je seskládaná z růžiček. Takže jediná místa kam můžu v čase cestovat nazpátek, jsou ta, která vedou k právě té budoucnosti, ve které žiju. Řekli mi, že kdybych se pokusila cestovat v čase dopředu, moje budoucnost by byla pokaždé jiná. Já si to vykládám tak, že když něco uděláte jinak, skončíte pak v jiné části brokolice, vyrůstající z jiné větve košťálu. Ale pokaždé budu moci vidět jen ty kousky brokolice, které vedou do mojí přítomnosti.“ Zavrtěla hlavou. „Klobouk dolů, jestli vám to dává kouska smyslu.“
„Dává to smysl až dost.“ Wilbur si znovu zvedl kukátko k očím, aby na něj Elois neviděla když ji požádal: „Byl bych vám vděčný, kdybyste nic z toho neříkala mému bratrovi.“
„Ovšemže ne,“ otřásla se Elois.
„Výborně,“ Wilbur se otočil na patě. „Tak si běžte najít místo s dobrým výhledem.“
„Ale co to kukátko paní Jacksonové…“ rozběhl se za ním Homér.
„To vrátím, jen co přistanu.“ Wilbur Wright se zazubil. „Jestli má vaše minulost ztratit moji stopu, pak možná budoucnost potřebuje, abych se jí připomněl.“
* * *
V zadní části hangáru hlouček mužů pořád ještě oslavoval úspěšný let. Trval přesně osmnáct minut a dvaačtyřicet vteřin. Elois si zprvu krátila čas tím, že je natáčela, jak se radují, ale kdykoli se na ni Wilbur podíval, zamrazilo ji, takže toho nakonec nechala. Rozhodla se, že poslední chvíle přečká venku, kde nebude na očích. Opřela se o vnější stěnu hangáru a pozorovala hodinky. Čas už téměř vypršel.
Zpoza rohu se vyřítil Homér. V hrsti svíral její kukátko, a když ji uviděl, viditelně se mu ulevilo. „Bál jsem se, že už budete pryč.“
Zvedla hodinky do vzduchu. „Dvě minuty.“
„Nechce sem přijít. Řekl, že bude raději žít v nejistotě, než aby to věděl s jistotou.“ Homér se kousl do rtu a podal jí kukátko. „Co se s ním stane, paní Jacksonová?“
Elois si povzdechla. Vytanulo jí všechno, co se o Wilburovi Wrightovi dočetla, než se sem vypravila. „V sedmačtyřiceti letech zemře na tyfus. Neměla jsem prozrazovat, že jsem z budoucnosti. Přála bych si, abych to neudělala“
Homér zavrtěl hlavou. „Jsem rád, že jste mi to řekla. Budu“
A byl pryč.
Vysokou trávu na Huffmanově prérii vystřídal břitce sesekaný, chemicky zelený trávník. Na místě oprýskaného hangáru se nyní tyčila jeho zářivě bílá replika. Ani trávník ani hangár nevypadaly stejně opravdově jako minulost. Elois zavzdychala. Vzduch čpěl po gumě a po spalinách a štípal ji do nosu. Doufala že naváděcí zařízení v její kabelce je přivede na její stopu bez zbytečných průtahů.
Znovu se opřela o stěnu hangáru a čekala. Za ní se zatřepetal cár papíru. Odtáhla se v obavě, že uvidí starou ceduli s velkým nápisem „Čerstvě natřeno“, ale byla to jen obyčejná obálka.
Obálka nadepsaná jejím jménem.
Elois se kolem sebe střelhbitě rozhlédla, ale nikde nebylo ani živáčka V těsném korzetu se jí nedostával dech. Odlepila obálku od stěny a opatrněji otevřela. Uvnitř našla jediný list papíru, popsaný třesoucí se rukou.
Drahá Elois, nyní, kdy budete mít čerstvě za sebou svou první časově cestovatelskou misi i naše setkání, se také nabízí první skutečná příležitost, abych se vám představil ve vaší současnosti. Přál bych si, abych u toho mohl být osobně, to by však znamenalo zůstat naživu dalších čtyřicet let, a mně bohužel v žilách neteče krev Olympanů. Stala jste se však mně a mojí rodině skutečnou přítelkyní, což mě vede k tomu, abych vám oznámil dvě věci.
Za prvé: Že jste mi řekla pravdu, bylo to nejlepší, co jste pro mě mohla udělat. Děkuji.
Za druhé: Jsme (respektive v době, kdy tohle budete číst, budeme) vlastníky většinového podílu ve Společnosti pro cestování v čase. To vám zaručuje, že vaše budoucí výpravy do mojí minulosti proběhnou bez zádrhelů, a moje děti díky tomu budou přesně vědět, kdy se ve vaší současnosti uskuteční vaše první výprava. Věřím, že se nebudete zlobit, že jsem své děti bez vašeho vědomí pověřil, aby koupily podíl i pro vás. Škoda jen, že jsme vám jej nemohli předat dříve.
Žijte blaze, milá přítelkyně. A mnoho úspěchů na cestách.
Váš
Homér Van Bloud
Dole na konci stránky bylo číslo bankovního účtu a po něm následoval seznam adres a telefonních čísel seřazených podle stáří.
Elois se nad tím obdarováním zamžily oči dojetím – nebyl to bankovní účet, co ji dojalo, ale vědomí, že Homérovi tehdy neublížila, když k němu byla upřímná.
Na parkoviště vjela dodávka Společnosti pro cestování v čase a pan Barnes se zbytkem týmu z ní vyskákali ven, ještě než stihla pořádně zastavit. „Tak jak to šlo?“ křičel na ni z dálky, zatímco jí uháněl naproti.
Elois se vesele zazubila a vytáhla kukátko. „Myslím, že ta nahrávka, co pro vás mám, vás potěší.“
„Můžu?“ Pan Barnes už stál u ní, stejně hubený čahoun, v jakého podle jejích představ jednou vyrostl i Homér.
„No jistě. Kvůli tomu jste mě tam přece poslali, jestli se nepletu.“
Vzal si od ní kukátko a převinul stopáž nazpátek. Zatímco se kolem něj houfoval zbytek skupiny, přidržel si sklíčka u očí – a zůstal jako opařený. „Paní Jacksonová… paní Jacksonová, jak jste dostala kameru na to letadlo?“
Doktorka Connellyová zalapala po dechu. „Na Wright Flyer V“
„Přesně tak, madam. Já se ale dívala ze země, natáčela jsem Wilburův let kamerou v klobouku. Jsem ohromně zvědavá na zvukovou stopu k tomu videu. Bylo ho slyšet až k nám dolů, jak křičí radostí.“
„Ale jak se vám povedlo…“ vrtěla hlavou doktorka Connellyová.
„Řekla jsem mu pravdu.“ Elois si vzdychla, když si připomněla ten bezbranný výraz, jaký se Wilburovi objevil ve tváři v okamžiku, kdy jí uvěřil. „A on si ode mě tu kameru vzal, protože porozuměl historickému kontextu.“
Poprvé vydáno v online magazínu Tor.com v srpnu roku 2009
Přeložila Jitka Cardová
