Ne. Počkejte. To… to přece nejde. Říkám.
Ale ano. Půjde to. Uvidíte. Jsou přece vaše. Říká doktorka.
Jenže ony jsou… divné. Říkám já.
Doktorka se někde za mými zády usmívá. Teď a vždycky. Někdy mě napadá, že ten úsměv je starší než minulost. Že potrvá déle než věčnost.
Než moje minulost určitě. Než moje věčnost… určitě ne.
Musíte jim dát čas.
Musíte je pochopit.
Musíte jim porozumět.
Jsou to… jsou to malé holčičky.
Říká.
Ano. Jsou to malé holčičky. Jmenují se Luda a Luditia. I to mi doktorka Ida Asimová musela říct. Luda a Luditia. Téměř stejná jména pro téměř odlišitelné holčičky. Prý jsou to dvojčata.
Říká doktorka.
A jsou divné.
Říkám já.
Míval jsem děti.
Dětí jako smetí – ještě před Ludou a Luditií.
Jenže mi všechny umřely.
Dobře. Co kdybyste se posadili? Mám zrovna trochu času.
Smích.
No tak. Smích. Zasmějte se. Prosím. Poslední dobou se kromě mne nikdo nesměje. Po čase to začne být tak trochu strašidelné…
V tom prachu se sedí pohodlně, že? Měl bych vás asi varovat, že z něj můžete dostat lepru a leukémii a všechny ty fantasticky variabilní druhy rakoviny, ale já jsem imunní a vy…
Vy se hezky posaďte a poslouchejte.
Vyprávím.
Začátek…
Vím. Měl bych začít od začátku. Jenže nemůžu. Je to opravdu hloupé, ale pro mě… pro mě to začíná až v tom pokoji. Je to velký pokoj. Světlý. Slunečný. Strop, čtyři stěny… znáte to. A okna. Určitě tam musela být okna – bez těch bych si nemohl pamatovat to, co muselo být ukázkovým letním dnem – ale okna patří k věcem, které v paměti nemám.
Ztratil jsem paměť, víte? Zapomněl jsem, jestli jsem vám to už říkal.
Vtip.
Vážně. Měli byste se smát. Tohle se mi na vás líbilo. Smích. Ne ta bělostná dokonalost zubů v perfekcionistickém vykrojení úst doktorky Asimové. Myslím normální smích. Smích opálených holek courajících se po pláži, například. Cirá radost dítěte v kočárku spoutaná do atonálního hýkání. Takovéhle věci.
Je hloupé, že si nic z toho nepamatuji.
Pamatuji si Ludu a Luditiu.
Luda a Luditia se nikdy nesmály. Byly to moc vážné holčičky. A přitom moc směšné. Říkala doktorka.
* * *
Budou se o vás starat. Říká doktorka Asimová.
Jsou moc malé. Namítám já.
Tři nebo čtyři. Ne, že bych si pamatoval, kdy se narodily, ale mám… řekněme akademické znalosti. V mé poškozené paměti zůstalo povědomí o intervalech. Vývoj lidského dítěte se dá rozdělit na intervaly, víte? Luda a Luditia se momentálně nacházejí v tom, kdy už umíte chodit a mluvit, ale ještě vám chybí rozum.
Nesmíte je podceňovat. Říká doktorka. Přece vás stvořily.
Je to hra? Ptám se. Můj svět se totiž skládá z her. Kyblíky barevných geometrických obrazců a sekvence svítících číslic a rozverné asociace a tak. Dokonalý způsob, jak se naučit chápat a myslet a mluvit a vůbec využívat to, co mám mezi ušima. Předstírat, že jsem výtvor holčiček je tak… psychologicky hluboké.
Doktorka váhá. Zřejmě. Nedokážu otočit hlavu, ale jsem si docela jistý, že i teď má na tváři ten věčný úsměv.
Ano. Souhlasí po chvíli. Hra. Tahle bude stejně důležitá jak pro vás, tak pro ně. Ony si také potřebují hrát, víte?
Tak dobře.
* * *
Holčičky… necháme je teď být, ano? Už tak je dost zlé, že se to opakuje stále častěji. Ty záblesky paměti myslím. Zářivé spršky vzpomínek. Z ničeho nic. Docela rád bych si o tom s někým promluvil. S doktorkou Asimovou například. Docela mi chybí, víte? Jistě, vy všichni mi chybíte – ne, teď jste se neměli smát – ale doktorka Asimová…
Ztrácím soustředěnost. To je to o čem se snažím mluvit. Možná skončím jako oni. No, víte koho myslím. Ty stíny. Ty potácivé stíny, které se ke konci ztrácely přímo před očima. Bloudily v kruzích ve všem tom příšerném záření a smály se a plakaly a do nekonečna breptaly a kvílely a šeptaly a naříkaly a vydávaly všechny ty příšerně krásné zvuky.
Teď je ticho.
A klid.
Hrozně mi to chybí.
Snažil jsem se to zastavit. Vážně ano.
Sakra.
Ne, klidně se dívejte. Nevadí mi to. Za chvíli to stejně přejde. Pár mokrých cestiček na mých tvářích, pár explozí v superjemném prachu… Pamatuji se, že se tomu říkalo slzy. Také si pamatuji, že oni už neplakali. Na samém konci už ne.
Luda a Luditia plakaly hodně.
Na konci a taky dlouho před tím.
* * *
Luditia mě krmí.
Luditia mi podává léky.
Luditia se batolí kolem mého křesla. Plazí se skrz džungli hadiček s výživou a elektrických kabelů. Obkresluje prstíkem všechny ty barevné křivky, co reprezentují moje životní funkce. Mačká knoflíky. S nedětským zaujetím si prohlíží výsledky testů.
Luditia. Blonďatá, modrooká, vážná Luditia.
Chvílemi mám nepříjemný pocit, jako by opravdu rozuměla tomu, co dělá.
Říkala jsem, že jsou chytré. Tvrdí doktorka.
Nedokážu pozvednout obočí ironicky ani nijak jinak, takže neodpovídám.
Chvíli je ticho.
Tedy z mé a doktorčiny strany.
Luditia napodobuje zvuk dýchacího přístroje a hrozně u toho slintá. Luda výská.
Chytré? Nechávám ironii prosáknout alespoň do svého hlasu.
Jistě. Odpovídá doktorka. Touha po poznání je přece nedílnou součástí inteligence.
Nemám, co bych řekl.
Luda výská a její nedětsky šikovné prstíky se barví krví.
* * *
Prostě ne.
Snažím se usmívat alespoň očima.
Moc mi to nejde.
Luda rozbila skleněnou výplň dveří a teď pitvá štěně.
Střepy skla má na jídelním tácu dokonale srovnané.
* * *
Ne.
Nemyslím, že bych to mohl doporučit.
Já vím. Zní to lákavě. Jedna drobná nehoda a rázem jste jako nepopsaný list. Zapomenete všechnu tu bolest, a to je jednom začátek. Za chvíli si ani nebudete jistí – za chvíli téměř přesvědčíte sami sebe – že bolest cítit nemusíte. Už nikdy. Je to přece za vámi. Vyrovnali jste se se vším tím umíráním kdysi dávno. To si samozřejmě taky nepamatujete, ale to nevadí. Muselo to tak být. Jinak byste se ze vší té bolesti dávno zbláznili. Za všechna ta… za všechen ten čas.
Jo. Zní to lákavě. Jděte do toho. Jenom… jenom buďte pečliví. Zapomeňte všechno. Ne jako já.
Luda a Luditia…
Měl jsem je rád. To si pamatuju. Miloval jsem je. A jestli jsem dokázal milovat své poslední děti, tak…
Jo. Myslím, že vám to došlo.
Hrozně to bolí.
Rád bych vám pověděl o těch ostatních dětech, ale nemůžu. Nepamatuji si je. Měl jsem nehodu, víte? Aha. Tohle už jsem říkal…
Ale jména těch dětí nejsou důležitá. Víte, jak je to s dětmi. Výroba je příjemná, pak přichází okamžik radosti nebo děsu, pak dlouhá léta radosti a děsu… A pak jsou děti pryč. Dospělé.
A pak jsou děti mrtvé.
Ne. Nechápete mě. Samozřejmě, že ne. Vidět umírat vlastní děti? Pro vás je to tragédie.
Pro mě jeto…
Nevím. Zapomněl jsem. Vážně nevím. Občas mívám strach. Pocit, že to pro mě vůbec nic neznamenalo. Děti? Milované bytosti? Jedno nadechnutí a jsou pryč.
Nikdy jsem nedokázal přestat dýchat.
* * *
Luditia sedí na koberci přímo přede mnou. Jen pár centimetrů od ochrnutých palců mých ochrnutých nohou. Zdá se, že ten střevlík ji už omrzel. Chápu to. Hmyz ztratí většinu své zábavnosti, když mu uděláte to, co Luditia.
Vy se bojíte. Říká doktorka.
Mám pocit, jako by přemýšlela, jak moc se uvnitř liším od toho brouka. Odpovídám.
Proč se jí nezeptáte, na co myslí? Víte přece, že by vám rozuměla, kdybyste chtěl.
Neodpovídám.
Je to přece tak hloupé, bát se upřeného pohledu tříleté holčičky. Je to hloupé, i když jste upoután na vozík tak jako já. Jsou to přece jenom holčičky. Děti. Stvořily mě – mám-li se vrátit ke hře doktorky Asimové. Nebudu se bát zvědavého pohledu někoho, kdo mě stvořil.
Zlobíte se.
Snažím se nezlobit.
Bojíte se.
Snažím se nebát.
Proč se zlobíte?
Snažím se udržet hlas na stejné klidné věcné úrovni jako doktorka Asimová, ale nedaří se mi to.
Tohle přece není nutné!
Jsou to malé holčičky. Děti. Musejí si hrát, aby vyrostly.
Já vím! Vím! Ale… takhle? Tohle se přece nesmí! Je to špatné/
Nechápou takové pojmy. Jsou ještě malé.
A kdy je pochopí? Co ještě musím vidět? Jak dlouho?
Slunce tam někde venku pálí. I tady je horko. Dělá se mi zle. Z horka. Z toho, co holčičky provedly s tímhle pokojem.
Z holčiček samých.
Měl byste se uklidnit.
Jak se mám uklidnit?
Luda a Luditia přestaly se svými hrami a jejich modré oči se na mě upřeně dívají. Podrápané zdi a rozbité sklo a spálený koberec a mrtvá zvířata navršená u těch zdí a nože a jehly a střepy a skutečné skalpely a všechno to rozžhavené železo je na okamžik přestaly zajímat. Teď se soustředí jenom na mě.
Hrstičky mají plné temných pilulek a z šatů jim čpí éter.
* * *
Jdete se mnou?
Fajn. Víte, nechci, abyste si mysleli, že od tamtoho tématu utíkám. To je nesmysl. Hahaha. Vážně. Taky byste se zasmáli, kdybyste věděli, jak směšné to je. Já takhle totiž chodím už dlouho. Ne, počkejte. Myslím… dlouho.
Opravdu:
DLOUHO.
No zkrátka mám cíl a…
Prosím?
Co tím myslím, že už takhle chodím DLOUHO? A kam vlastně jdu? A co jsem vlastně zač?
No vidíte! To je dobrý nápad! Otázky! Když slyším otázky, můžu se na ně soustředit. Můžu odpovídat na jednu po druhé. Už jsem říkal, že vás mám rád? Tak mám. Hrozně. A hrozně mi chybíte…
Ne, znovu plakat nebudu.
No, možná trochu.
Tak.
Už je to lepší.
Zpátky k otázkám.
Co byla ta první?
Aha. Už vím.
Dlouho? No… řeknu vám to takhle. Chodím tak dlouho, že některé z těch nápisů, které všude zanechávám, už čas z betonu zase vybrousil. Chodím tak dlouho, že země na celém světě sestává z ostrůvků nedotčených míst v záplavě prachu ušlapaného mýma nohama. Chodím tak dlouho…
Chodím tak dlouho…
* * *
Musel jsem to udělat.
Jste nemocný. Říkala doktorka.
Nerozumíte jim. Říkala ještě.
Jsem vaše opatrná část a vy nevíte, co děláte. Řekla nakonec.
A pak už tam nebyla.
Jenže já musel, víte?
To ten chlapec.
To ty holčičky.
Proč jsem si nikdy nevšiml, že jich je tolik? Dívaly se na mě a já věděl, že vědí. Že Luditia ví. Ze doopravdy rozumí všem těm přístrojům a že moc dobře ví, co se mi honí hlavou.
Doktorka Asimová měla pravdu. Když tu ještě byla.
Měl jsem strach a ty holčičky se na mě dívaly a všechny věděly, že mám strach, a všechny se současně bály. Ve vlasech měly injekční jehly, víte? A ten chlapec…
Já nevím, odkud ho měly. Komu patřil. Možná se ztratil. Možná ho našly jako všechna ta zvířátka.
Nemohl jsem se na to dívat.
Přivázaly ho uprostřed pokoje, víte?
Nevím, co bylo horší. Jestli ten pláč a nebo Ludino hýkání. Nebo ty jeho oči.
Ty jeho oči…
* * *
Nemyslím, že je ještě nutné to říkat, ale já to stejně řeknu. Jen aby mezi námi bylo jasno.
Jsem nesmrtelný.
Škoda, že v tomhle světě už není nic, co by se dalo vsadit. Věděl jsem, že tentokrát se smát nebudete.
Hloupé je, že já vlastně nevím, odkud jsem se vzal. To ta nehoda, víte? Amnézie a tak. Někde jsem slyšel, že když si dokážete vybavit, jak se tomu říká, není to s vaší pamětí ještě tak zlé.
Ha ha.
Ale nechápejte mě špatně. Pamatuju si toho spoustu. Nevím, jestli jsem tady byl od začátku, ale vím, že tady budu až do konce. Jestli tedy nějaký konec bude. Pamatuji si, jak jste umírali. Pamatuji si, jak vás nemoc z ozáření kosila po stovkách. Pamatuji si, jak ani hladomor nedokázal víc, protože tisíce vás už prostě nebyly. Pamatuji si, jak utichaly další a další stanice na dalších a dalších frekvencích. Pamatuji si všechny ty tváře, které jsem hladil, když kolem mě tančila nikdy nespatřená Smrt. Pamatuji si všechny ty bunkry a kryty, ze kterých už nikdy nikdo nevyjde. Pamatuji si tu zimu a ty trosky vašich měst a tu předzvěst samoty, když jsem se ve věčné noci nukleární zimy díval, jak trosky září.
Teď jsou trosky pryč.
Obrácené v prach.
Občas ještě dokážu najít kus… něčeho. Zbytky vaší technologie. Téměř nezničitelné materiály, u nichž přestává platit to téměř. Víte, mám jednu dobrou vlastnost. Jsem trpělivý. Napsal jsem už tisíce vzkazů. Vyryl jsem je menšími kousky těch nezničitelných materiálů do velkých kusů téhož. Jedno písmeno mi vždycky trvalo asi tak věčnost. Říkával jsem tomu moje vlastní decentralizovaná zeď nářků, ale myslím, že jsem zapomněl, co zeď nářků vlastně byla a ten vtip tím ztratil kouzlo. Pokud tedy kdy nějaké měl.
Ale ano. Já vím. Je to smutné. Věřte mi, že já jediný opravdu vím, jak moc smutné to je.
Protože jsem nikdy nenašel jedinou odpověď. Jedinou stopu, která by nepatřila mně. Jediný záchvěv rádiových vln, který by nepřicházel z mezihvězdné pustiny. Jedinou známku toho, že já nejsem…
Ne.
Nechtějte, abych to říkal nahlas.
Už tak si připadám poněkud pateticky, jak sedím uprostřed zmrzlé mrtvé pouště a povídám si s někým, kdo tady není a už nikdy nebude.
Tak mě nechtějte rozplakat potřetí za den.
Nebo století.
Prosím.
* * *
Musel jsem promluvit.
TAK DOST. Řekl jsem.
PŘESTAŇTE. Řekl jsem.
OKAMŽITĚ TOHO NECHTE. Řekl jsem ještě.
* * *
Víte, co je směšné?
Myslím doopravdy směšné.
Myslel jsem si to.
Cítím vinu.
Vážně.
Neopodstatněnou bezpředmětnou nesmyslnou vinu.
Chci říct – vy všichni už to máte dávno za sebou, zatímco já jsem odsouzený, abych věčně bloudil po krajině smrti – a já cítím vinu.
Směšné.
No ne?
* * *
„Ploč muvíš?“ křičely na mě.
„Nešmíš nám žíkat!“ ječely.
„Mušíš špát!“ vřískaly.
Musel jsem se jich dotknout. Vím, že jsem s tím neměl vůbec žádné zkušenosti – to ta nehoda, víte? – ale já jsem prostě musel.
Luditia natáhla ručku a z té ručky se sypaly všecky ty tabletky a ta ručka byla studená a nějak divná.
Odstrčil jsem ji.
Křičela.
Vzal jsem Luditiu v podpaží.
Její vzteklé funění bylo, jako když kolabují plíce.
Odstrčil jsem Ludu a ona upadla na hromádku zvířecích mrtvolek, do kterých larvy a postupující rozklad vnášely zdání opětovného života.
Vstal jsem.
Už jsem nechtěl být nemocný.
Jasně. Je to očividné.
Já jsem přežil a vy jste mrtví. Proto cítím vinu. Psychologie – kapitola první. Mému podvědomí to nepřipadá fér. Mému podvědomí to nepřipadá fér, ani když zapomene, kolik nádherného času jsem prožil, zatímco vy jste po celá tisíciletí jen a jen umírali.
Takže teď cítím vinu. Mám chvíle – chvíle s poměrně široce definovaným rozpětím – kdy si myslím… kdy jsem poměrně nezvratně přesvědčen o tom, že tohle všechno je moje vina. Že jsem vás zabil.
Ze jsem vás vyhubil.
V těch nekonečně dlouhých chvílích si se mnou moje paměť pohrává. Sedávám na krajích postelí a tluču do tváří, které jsem ve skutečnosti něžně hladil. Do polorozpadlých krytů přináším bolest, utrpení a smrt namísto útěchy. Vysmívám se stínům tančícím v tvrdém záření místo toho, abych s nimi tančil jejich tance pro přivolání deště.
Je to všecko nesmysl.
Je to stejný nesmysl, jako kdybych…
Počkejte.
Musím se přestat smát.
Byly vzteklé. Umíněné.
„Ploč náš nenecháš bejt?“ chtěly vědět.
„Di plyč!“ křičely.
Ach… tohle bylo jejich největší přání. Abych je nechal na pokoji. Abych zmizel. Abych odešel. Abych usnul. Aby celý jejich pokojík zase patřil jenom jim.
PROTOŽE VÁS MÁM RÁD. Odpovídal jsem.
PROTOŽE BEZE MĚ BYSTE SI UBLÍŽILY.
Nechápaly to.
Nechtěly, abych je měl rád.
Nenáviděly mě. Nedosáhly mi k obličeji, když jsem stál, a tak se po mně snažily tabletkami alespoň házet.
To bylo to nejmenší.
Mlátily hlavičkami o propálený koberec. Polykaly střepy. Zas a znovu ryly nehty do špinavé omítky a zas a znovu plakaly, když se jim z prstů sloupávaly krvavé půlměsíčky rohoviny. Malá chundelatá zvířátka naříkala téměř lidskými hlasy, jak jim kapky kyseliny vypalovaly očka. Ludin rukáv pyžámka doutnal. Ten malý klučina uprostřed místnosti plakal víc a víc. Díval jsem se, jak mu ubližují. Nebyly vůbec vynalézavé. Luditia – kterou jsem vždy pokládal za tu rozumnější – ho zas a znovu tloukla do obličeje.
PROČ TO DĚLÁŠ, LUDITIO? PŘESTAŇ S TÍM, PROSÍM. Říkal jsem.
„Ci vědět, co bude! Ci to dělat!“ vzpumě odsekávala.
UBLIŽUJEŠ MU. UBLIŽUJEŠ SOBĚ. Téměř jsem prosil.
Opravdu jsem prosil…
Už.
Už je to lepší.
Je to stejný nesmysl, jako kdybych věřil…
Tak ne.
Druhá vlna.
* * *
Musel jsem jim sebrat hračky.
Všechny ty krásné moderní hračky, na kterých se zdály být téměř závislé. Bylo to opravdu jednoduché. Pak jsem se stal majitelem všech hračkářství a taky všech obchodů se zvířaty, takže už nemohly dostat žádné nové hračky.
Ale bylo to k ničemu.
Věřili byste tomu?
Bylo to k ničemu.
Zjistil jsem, že Luda a Luditia přímo vynikají v tom, jak hračky vyčarovat přímo ze vzduchu. Mohl jsem jim sebrat všechno a za chvíli už zase měly pokoj úplně přecpaný.
Tak jsem sáhl k drastičtějším metodám výchovy.
* * *
Au.
Moje bránice.
I nesmrtelníky může bolet bránice, víte?
Nesmrtelníky může vlastně bolet docela dost věcí. A můžou mít psychické problémy. Ale něco mi říká, že na tohle už jste asi přišli.
Strašně mi chybíte.
To už jsem říkal?
Já vím.
A řeknu to klidně znova.
Strašně… strašně mi chybíte.
Co jsem ale chtěl říct – co mě dohnalo k tomu – připouštím, že poněkud hysterickému – smíchu – je tohle. Cítit vinu za to, že kromě mě už neexistuje na planetě život, je podobné, jako…
Najednou mi to nepřijde vůbec směšné. No čekali byste to?
Jako kdybych hledal přímou příčinnou souvislost mezi nukleární apokalypsou a tím, že jsem Ludě a Luditii jednou nebo dvakrát naplácal za to, že si hrály příliš rozverně.
Jo. Přesně takhle smysluplné ty mé pocity viny jsou.
Přesto…
Hm…
Nebudete se mi smát, že ne? Prosím. Tohle… tohle jsem ještě nikomu neřekl.
Čestné slovo?
Tak dobře.
Vtip je v tom, že mám chvíle… opravdu krátké chvíle, nic vážného, věřte mi… tedy chvíle, kdy věřím i tomu s tím naplácáním. No jo. Vážně. To byste měli vidět. Válím se v prachu, buším hlavou do země a prach se mými slzami mění v blátíčko. Nepamatuji si, co během těch záchvatů říkám přesně, ale… dobře, nemá cenu to skrývat… mívám je v poslední době dost často, ty záchvaty. A střípek vzpomínky ke střípku vzpomínky… No, zkrátka, volám vás zpátky. Prosím, slibuju, nabízím svůj nekonečný život. Kurs dost často měním. Občas chci za svůj život zpátky celé lidstvo. Občas by mi stačila i vesnice. Vesnička. Ještě nikdy nikdo na mou nabídku nepřistoupil, takže posléze přihazuji. Nabízím, že vrátím čas zpátky. Nestáhnu Luditii kalhotky. Pak mi ovšem dojde, že kdybych se Luditiina zadku nikdy nedotkl, nepřišla by atomová apokalypsa a já bych vás měl zpátky všecky.
Pak se většinou vzpamatuju a jdu dál.
Hm…
Nevíte, kdy jsem asi tak zhruba začal kulhat?
* * *
Mají v očích bolest.
Od té chvíle už pořád.
Tvářičky mají špinavé od slz.
A přitom si pořád hrají.
Jsem z toho zoufalý.
Utíkají, když se procházím pokojem. Utečou na jeho druhý konec a tam polámou chlapci prsty. Přijdu k nim a ony utečou zpět a zapálí mu vlásky nebo napíchají jehly pod nehty nebo jsou zlé.
Vím, co by k tomu řekla doktorka Asimová, ale doktorka Asimová tu není.
Jsou zlé. A jsou hloupé.
Takhle jednoduché to je.
* * *
Už jste si všimli, jak i docela nevinné zvuky nabývají na zlověstnosti, když je začne nečekaně vydávat vaše tělo?
Ne. Nemluvím o flatulenci. Ale díky. Osvěžující vtípek.
Vrže mi koleno.
O tom mluvím.
Je zvláštní, že jsem si toho nevšiml dřív – za ty roky jsem si na věčnou noc bez slunce a hvězd docela zvykl, takže jsem schopen vidět dost daleko, a ty stopy vypadají, že by se mohly táhnout přes půl kontinentu – ale tak to prostě je. Nevšiml. Musím už kulhat docela dlouho.
Zvláštní… ‚
* * *
Dostal jsem nápad.
To ty oči, víte?
Ten chlapeček měl krásné oči. Byl stejně starý jako Luda a Luditia, ano, ale ty oči…
V těch očích nebylo nic z toho, co v nich měly Luda a Luditia.
Ty oči jako by patřily malému dítěti.
* * *
Hele, vážně vám to nevadí?
Myslím to, že si tady z toho dělám soukromou zpovědnici. Soukromou posluchárnu miliard mrtvých psychologů?
No, každopádně to budete muset vydržet. Jste mrtví, sakra. Na co si stěžujete? Že s vámi někdo mluví? Nechci se vytahovat, ale vážně jste mohli vyfasovat horšího společníka, než jsem já.
Ale dobrá. Už jen jednu věc o mně. Občas… občas mám vidiny. No, vidiny. To je něco jiného než nechtěné vzpomínky a je to něco jiného než záchvaty viny. Tohle je přesně tak jednoduché, jak to zní. Vidiny. Občas vídám sám sebe.
Vtip o nalézání střepů zrcadel si odpustíme, ano? Všechna zrcadla dávno oslepla šílenstvím ze samoty.
Jak se to projevuje?
Naprosto neškodně. Jdu si takhle po spálené zemi pod vypáleným nebem, tvrdé záření se mi snaží uvařit na kostech tkáň, která nikdy nezestárla ani o jediné tiknutí atomových hodin, a najednou mám pocit, že v dálce někoho vidím.
Ten někdo leží.
Vím – vím to i v tom okamžiku, kdy ho spatřím – že je to nesmysl. Přesto změním směr chůze a jdu přímo k němu. A jak se tak blížím k tomu ležícímu tělu, vidím, že má stejné šaty jako já.
A stejný účes.
Přikleknu k němu a smetu mu z mrtvé tváře šedý prach.
A ta tvář je moje tvář a ty oči jsou moje oči a ty oči vypadají, jako by nepřestaly plakat po celou věčnost, než konečně vyhasly.
Myslíte, že by to mohlo něco znamenat?
* * *
Opravdu malé děti nedokáží být zlé.
V očích toho chlapce je tisíckrát víc pravd než jen tahle.
Luda a Luditia už jsou moc staré. Nebyl jsem tady moc dlouho – to ta nehoda, víte? – a teď už se nedají vychovat.
Ale kdybych…
Bylo by to kruté. Jistě. Ale opravdová láska znamená umět být i nelaskavý.
Já je miluji opravdu hodně…
* * *
Dost o mých problémech.
To kulhání se zhoršuje.
Jo. To byl zase vtip. Já už jiný nebudu.
Tedy ne, to kulhání se opravdu zhoršuje a dělá mi to dost starosti, ale o tom vám už nic neřeknu. Mluvil jsem o vině a k té vině se váže jeden příběh. A ten příběh vám teď povím, protože je opravdu dobrý. A vtipný.
No fakt.
Bylo nebylo…
* * *
Jsem z té představy tolik vzrušený, že nedokážu stát na místě. Holčičky přede mnou pořád utíkají, ale už mi to nevadí. Až bude po všem, budou stejně maličké jako ten chlapec – sotva schopné se batolit a zcela neschopné zla. Vychovám je…
Bude to náročné, jistě. Budu muset změnit celý tenhle pokoj. Vybourat zdi. Sehnat postýlky s mřížemi. Zbavit se všech těch krutých hraček a přinést plenky a dudlíky a tohle všechno. Prostředí má na vývoj dítěte ohromný vliv, víte?
Bude to moc pěkné a ony budou nakonec moc rády.
Už se hrozně těším.
* * *
Byl jednou jeden nesmrtelník. Nepamatoval si, odkud přišel ani jak dlouho už je na světě, a už to samo o sobě je vtipné, protože k čemu vám je nesmrtelnost, když si ji nepamatujete? Ale on za to nemohl. Měl nehodu, víte? Kromě nehody měl i docela smůlu a pak nějaké problémy s dětmi a pak problémy s alkoholem a pak…
Pak mělo chvíli smůlu celé lidstvo.
Když se probral do prvního dne nasáklého kocovinou, která ho měla sužovat dalších dvacet let, měl v ústech radioaktivní poušť a stejnou pouští se stala celá Země.
Mimochodem, ten nesmrtelník měl docela rád lidi. Je to hořkosladce smutné, protože když jste nesmrtelný, uvidíte nakonec umírat všechno, co jste milovali, ale on je měl doopravdy rád. Ne jako podřadný druh nebo zvířátka na mazlení. Bral je jako sobě rovné.
Takže ho to pochopitelně vzalo – to s nukleární válkou a koncem všech civilizací a tohle všechno. Po mnoho – mnoho – kocovinných let by dal všechno na světě za jedinou láhev tvrdého alkoholu, ale veškerý alkohol se v jaderném ohni vypařil stejně jako světové oceány.
Už jsem říkal, že ten nesmrtelník měl docela smůlu, že?
Zkusil by se zabít, ale něco mu říkalo, že je to mrhání časem. Že na nic efektivnějšího než anihilace atomovou střelou stejně nepřijde. Tak se raději vydal hledat lidi.
Luditia je nemocná.
Luditia kašle.
Luditia má horečnaté oči, a stíny, které vrhají mříže postýlky na její propadlou tvářičku, vypadají jako hluboké brázdy.
Teď podávám léky já jí.
Luditia nechce spát.
Luditia křičí bolestí a zimou a hladem.
Je mi z toho úzko. Kam se jen poděly všechny ty přikrývky…
Alespoň že Luda je zatím zdravá. Jen kdyby přestala křičet. Aspoň na chviličku. Ta tma přece není tak zlá. Měla v dětech rozvíjet fantazii – vždycky předtím v ní přece dokázaly vidět úplně fantastické věci.
Luda křičí a její vytřeštěné oči jsou očima slepce.
Našel je.
V bunkrech a krytech a hluboko, hluboko v podzemí. Nejdřív nechápal, co se to s nimi stalo. Neměli vlasy a kůže jim z tváří opadávala v dlouhých cárech a to se dalo pochopit, ale to neměl na mysli. Oni byli…
Divní.
Jaksi primitivní.
Používali oheň a choulili se pod rozpadajícími se přikrývkami a pomalu umrzali k smrti, a přitom by stačilo aktivovat podporu života, jejíž reaktor dokázal dodávat víc než dostatek energie po polovinu věčnosti.
Také jejich jazyk byl jiný, než si nesmrtelník pamatoval. Primitivní, hrubý, téměř nesrozumitelný.
Ale když jste nesmrtelník, stane se z vás nejpozději po vzniku opočlověka tak trochu odborník na všemožná nářečí.
Tehdy začal nesmrtelník sledovat stopu toho příběhu. Střípky. Často se opakující, proměnlivé střípky. A začal z nich skládat obraz toho, jak a proč skončil svět.
* * *
Prosím prosím prosím prosím. Nezavírej oči. Udělám, co budeš chtít, ale nezavírej oči, Ludo. Prosím. Nezavírej oči. Vím, že je ti zima. Ze jsi nemocná a unavená. Že tě všechno bolí. Ale prosím. Nezavírej oči. Udělám… Ne. Promiň. Neumím vrátit Luditiu. Luditia je pryč. Vím, že je to moje chyba. Ale ty jsi silnější, zlatíčko. Tak nezavírej oči. Prosím. Buď tu se mnou. Prosím. Vrátím ti všechny hračky. Nesmíš zavřít oči. Uklidil jsem ta zvířátka a ten chlapeček zmizel a Luditia je pryč a ty jsi to jediné, co mi ještě zůstalo. Prosím. Nesmíš zavřít oči. Nesmíš. Vždyť já…
Já tady pak budu sám.
Jo. Myslím, že Luda mi umřela v náručí. Taky myslím, že to byl můj poslední střízlivý den na příštích dvacet třicet padesát let.
Pak přišla ta apokalypsa.
Apokalypsu způsobil počítač.
Bylo to takhle:
Bůh prý stvořil člověka.
Člověk natuty stvořil počítač.
A ďábel dal skoro jistě počítači inteligenci.
No fakt – skládal jsem to z kmenových zkazek bunkrových lidí. Čekali jste, že v tom nebude náboženství? Tsss.
Už to vezmu zkrátka. To opravdu vtipné bude stejně až na konci a já si budu muset sednout. Ta zatracená noha…
Víte, co ještě se povídalo o počítači?
Ze prý byl navržen, aby překonal věky. Myslím tím, že tady pořád ještě někde může být. Nejspíš bezpečně uložený v gigantické pancéřované jeskyni někde hluboko v podzemí. Občas mám pocit, jako bych…
Ne, tohle je už vážně směšné.
Čím dál tím víc mě napadá, jako bych byl už tisíckrát rozhodnut ten počítač najít. Byl inteligentní, no ne? Měl bych konečně někoho skutečného, s kým bych mohl mluvit. Jenže…
Jenže pokaždé na to zapomenu.
Řekl bych, že okamžitě poté, co mě to napadne.
Divné?
Ne tak divné jako další věci, co se povídají. Povídaly.
Ten počítač prý‘ nebyl jako ty počítače ze starých filmů. Tenhle lidi miloval. Opravdu. Čistou a dokonalou láskou čirého intelektu. Prý.
Miloval lidstvo natolik, že měl zpočátku strach byť jen zašeptat, aby vás ne vylekal.
Prý.
Jenže jste mu nedali jinou možnost.
Prý.
Všimli jste si jeho něžné přítomnosti a dostali jste strach a zareagovali jste tak, jak čekal.
Nemyslím, že se bál sám o sebe. Jen nemohl riskovat, že si bez něj ublížíte.
Ne, nevrátil úder. Nic takového. Měl přece lidi rád.
Oprostil se od pout, stal se nedotknutelným, a pokusil se ujmout role laskavého, moudrého rodiče nad zlým a tupým lidstvem.
Zlé a tupé lidstvo se jen tak nedalo.
Strašně mi chybíte.
Nevím, jaké sociální experimenty počítač realizoval. Jaké a kolik výchovných metod uplatnil. Kolik technologií a výdobytků civilizace lidem sebral, aby je přinutil k rozumu a poslušnosti. Říkalo se, že předtím, než skončil svět, dotkl se všech vašich zbraní a dotkl se jimi vás. Myslím, že ho to bolelo stejně, jako když jsem já musel bít Ludu a Luditii, ale neměl na vybranou. Vypálil do tváře planety strašlivé jizvy a stejně tak zjizvil vaše duše…
A stejně to nestačilo.
Tak se v jeho božské mysli nakonec zrodil plán. Lidstvo je ve své současné podobě odsouzené k zániku. Nedá se to změnit. Je už příliš rozmazlené, aby se dalo ještě převychovat a zachránit. Ale nebylo takové vždy. Kdyby jen počítač mohl pracovat s dřívější verzí lidstva…
Pokusil se civilizaci vrátit odhadem někam do doby kamenné. Sežehl města nukleárním ohněm a zdecimoval podstatnou část populace a ty, kdož zbyli, nadopoval antiradiačním sérem a těšil se, jak z nich vychová skutečně dobré a prosperující lidstvo.
Ale vážně s tím neměl moc zkušeností.
Jaderných střel bylo snad příliš. Nebo zbytečky lidstva v smrtelné hrůze z apokalypsy ztratily vůli k životu namísto toho, aby se k sobě semkly. Nukleární zima byla možná až příliš studená. Nebo se možná počítač vší tou snahou o pochopení lidstva stal sám lidštějším.
Chybovat je lidské…
Nevím, co z toho to bylo.
Nikdo to neví.
Jediné, co zůstalo, jsou pohádky.
V jedné z nich se říká – a teď se podržte – že počítač nakonec shlédl z výšin dokonalosti na své dílo a zaplakal. Jeho syntetizovaný hlas promlouval k poslednímu umírajícímu v posledním bunkru, kde ještě existoval život, a ten hlas byl plný nekonečného smutku.
JE MI TO LÍTO. Řekl ten hlas.
PROSÍM, NE. Řekl ještě.
VŽDYŤ JÁ ZŮSTANU SÁM. Řekl nakonec.
Říká se, že teď je počítač najisto šílený. Není schopen ukončit svou existenci, a tak prostě přetrvává sám a sám v nitru mrtvé planety. Říká se, že se počítač pokouší znovu vytvořit život, ale všechno, co stvořit dokáže, jsou jen loutky nesoucí kopii jeho vlastní nemocné osobnosti. Říká se, že ty loutky se potácejí mrtvým světem a hledají lidi, kteří vymřeli před celými eony. Říká se, že každá z nich může přetrvat téměř věčnost, než se porouchá a padne k zemi. Říká se, že každá z nich je stejná jako ta předchozí. Každá věří, že je věčná hříčka přírody. Nesmrtelník. Poslední žijící na planetě, kterému strašně scházejí lidé. Bytost, která pomalu přichází o rozum. Věří, že kdysi dávno měla nehodu. A dvě malé holčičky. Ty holčičky hrozně zlobily a on se je pokoušel vychovávat. Nevyšlo to, ale jemu je to líto. Vážně. Je mu to hrozně líto. Strašně mu chybíte.
Říká se, že když už je jeho utrpení příliš velké, ztratí počítač paměť a vytvoří novou loutku. Ta loutka je stejná jako ta předchozí. Každá věří, že je…
Říká se…
Zapomněl jsem, co ještě se říká.
Poslední dobou mám hrozné problémy s pamětí, víte?
