Když bylo Danielu Čáhelkovi osm let, už na Ježíška samozřejmě dávno nevěřil – na základní škole Cihelní v Karviné by žádné dítě, které by ještě v osmi věřilo na Ježíška, nepřežilo dlouho – ale když z vedlejšího pokoje konečně zazvonil zvonec, byla v něm přece jen malá dušička.
Závodní kolo – skutečné závodní kolo, ne ten křáp, na kterém jezdil a na který se ještě dala přidělat pomocná kolečka – si přál už… v jeho věku pro to existoval jen jeden dostatečně výstižný termín – strááášně dlouho. Byl si jistý, že rodiče to vědí – dle jeho názoru se jim o svém snu zmiňoval dostatečně často a dostatečně jasně, ale když přišly jeho osmé narozeniny, zažil hořké zklamání.
Teď, o půl roku později, byl skálopevně přesvědčen, že jestli kolo nedostane, tak… tedy, nevěděl, co přesně se mu stane, ale byl si jistý, že to bude něco hrozného. Nejspíš onemocní jako strejda Martin, který měl cukrovku a musel si píchat něco, co jeho tělu chybělo. Danny si neuměl představit, jak se léčí to, když člověku chybí kolo, ale to už nebude jeho starost. Vždyť i Ježíškovi napsal – napůl s jistotou, že dělá něco nedůstojného jeho věku, a napůl s pocitem, že se pod hrotem propisky rodí cosi tak trochu magického. Schovával dopis pod polštářem tři noci, než se odhodlal – dávno po setmění – přilepit obálku zvenčí na okenní tabuli. Kdyby ho tak zahlédl někdo ze školy…
A teď to konečně bylo tady. Večeře trvala snad tři hodiny a salátu byly dvě velehory. Rádio přehrálo dva miliony koled. Táta si šestadvacetkrát přidal kapra a osmnáctkrát salát. Danny do sebe dokázal dostat celé dvě lžíce salátu s pocitem, že už jen za tohle by si kolo víc než zasloužil.
Pak se z vedlejšího pokoje konečně ozval zvonek.
Čas se zastavil.
Tu chvíli si Danny měl pamatovat do konce života. Zářící silueta tam, kde ještě odpoledne stál letitý umělý stromek omotaný elektrickými svíčkami. Hra stínů na hoře balíků a balíčků.
A při úpatí hory…
* * *
Ty dva měsíce, než slezl sníh, byly mnohem delší než čekání na Vánoce. Daniel si opět potvrdil, že když se jeho rodiče zaseknou na nějaké nesmyslné poučce, nedokáže s nimi hnout ani racionální logika, ani citové vydírání. Za ten pláč se vždycky později styděl, to and‘, ale současně si říkal, že kdyby to bývalo pomohlo, neponížil se nadarmo.
Vždyť měl helmu! A chrániče! A nebyl už přece malý! Nějaké náledí…
Ale pak byl sníh skutečně pryč a Daniel poprvé vyvedl kolo z garáže.
Když se odrazil od silnice, vyrazil ze sebe pokřik, za který by se nemuseli stydět všichni indiáni světa.
Když se o dva a půl kilometru dál čelně střetl s odbočujícím autem, nestihl ani hlesnout překvapením.
* * *
„Hrozně mě bolí hlava, mami,“ fňukal Danny o půl roku později. To už mu hlavu zdobil jen lehký sádrový obvaz a vzpomínka na strašlivé bolesti, bezesné noci a hrůzu z nekonečně pomalu plynoucího času stráveného vařením se v sádrovém krunýři v nikdy nevychládajícím nemocničním pokoji, začala pomalu blednout.
„Já vím, miláčku,“ odpověděla paní Čáhelková už téměř automaticky. Když Dannyho přivezli do nemocnice, měl lebku prasklou na šesti místech. Ošetřující lékař se paní Čáhelkové přiznal – dávno poté, co byl Daniel bezpečně mimo ohrožení života – že jeho uzdravení je tak trochu zázrak.
„Vždycky, když vám řekne, že ho bolí hlava, poděkujte Bohu, že vůbec něco cítí.“
Paní Čáhelková měla příležitost děkovat Bohu opravdu často.
„Ale prášek ti můžu dát až před spaním. Jinak by se z tebe stal feťák. To bys potom musel spát na lavičce v parku, musel bys smrdět a teple se oblíkat i v létě. A pít pivo. A mít vousy a dlouhý vlasy a blechy.“
Paní Čáhelková zajela synovi rukou do dorůstajících vlasů a chvíli předstírala, že loví blechy.
Danny – který si byl jistý, že dlouhé vlasy a blechy a pivo by nemusely být zas tak špatné – se zašklebil.
Když se smál nahlas, byla bolest hlavy o dost horší.
* * *
Poslední sádry ho zbavili o tři týdny později. To už si nevzpomínal, že se kdy uměl smát. Bolesti hlavy byly strašlivé. Věděl, že za to může jeho úraz, že za to může jeho kolo a že si za to může ze všeho nejvíc sám, a tak se snažil trpět tiše. Světlo ho začalo bolet a on trávil dny zalezlý ve svém pokoji. Paní Čáhelková i pan Čáhelka byli svým způsobem rádi.
Ošetřující lékař rád nebyl.
Stačil mu jediný pohled na Dannyho bledou, strhanou tvář a okamžitě chlapce objednal nejdřív na rentgen hlavy a pak i na C-T vyšetření.
Nádor, který se rozlézal mezi mozkovými závity chlapcova mozku, mohl mít před třemi týdny sotva velikost špendlíkové hlavičky.
Teď byl větší než slepičí vejce a i na monitoru se zdál růst před očima.
* * *
„Maminko, já nemám oko,“ řekl Danny, když naposledy přišel k vědomí. Operace, kterou před dvěma dny prodělal, odstranila nejagresivněji se rozrůstající nádor, a tím mu koupila další dva nebo tři dny života. Tou dobou si lékaři už větší cíle nekladli.
„Já vím, miláčku,“ pohladila ho paní Čáhelková po vlasech. Vždycky později se snažila samu sebe přesvědčit, že to nebylo všechno; že řekla ještě něco hezkého, že Dannymu vyprávěla tak, jako když byl ještě malý, že ho utěšovala, dokud neusnul, že ho… že se prostě nezhroutila na jeho vyhublé tělo a nenechala ho odejít do nicoty za zvuků svého bolestného, beznadějného pláče.
Nebyla si jistá.
Nemohla si prostě vzpomenout.
„Neutěšuj mě. Nebyls tam. Nemůžeš to vědět,“ odpovídala svému manželovi pokaždé.
Pak si začala šeptat.
„Já vím, miláčku,“ říkala neslyšně, když utírala prach v Dannyho pokoji.
„Já vím, miláčku,“ pohybovala rty, když ji něco donutilo vstoupit do garáže.
„Já vím, miláčku,“ šeptala, když na ulici zaslechla dětský křik.
Nechali jí předepsat léky a ona je nejprve poslušně polykala, ale pak pochopila, že léky zatemňují paměť, a ona si ze všeho nejvíc chtěla vzpomenout.
Tak je začala schovávat v ústech a vyplivoval, když se její muž nedíval.
* * *
Zase byly Vánoce.
„Po Novém roce, pane Čáhelko,“ říkal lékař, ale panu Čáhelkovi začínalo být jedno, kdy bude možné jeho manželku internovat. Dal výpověď v práci – možná o měsíc, možná jen o týden dřív, než by ji byl dostal za soustavné porušování pracovní kázně. Paragraf padesát tři. I to mu bylo jedno. Věděl, že má problém s pitím, a to ho netrápilo už vůbec. Když pil, nemusel myslet na to, že ona má pravdu. Nebyl tam, když Dannymu vyřízli tu věc, která téměř úplně vytlačila Danielovo oko z důlku. Měl práci. Nebyl tam, když Danny umřel. Měl práci. Tak teď práci neměl a mohl celé dny poslouchat její téměř neslyšné, nikdy neustávající „Já vím, miláčku.“
„Musíme mít stromeček,“ řekl už téměř nesrozumitelným hlasem ráno na Štědrý den. „Danny by měl radost.“
„Já vím, miláčku,“ odpověděla mu.
Rozbil skleněné ozdoby, pokusil se rozdupat vánoční řetězy a pořezal si dlaně o střepy elektrických svíčiček. Pak už jen pil a pil a pil přímo z lahve a z pořezaných rukou mu tekla krev.
Poté usnul na šestnáct dlouhých hodin.
Neviděl, jak se přesně v šest večer posadila před neozdobený vánoční strom, a neslyšel, jak řekla něčemu, co tam vůbec nebylo: „Nenávidím tě. Strašně tě nenávidím.“
Neslyšel ani, jak za sebou zavírá dveře koupelny, aby ho nevzbudila hlukem napouštěné vany.
Marie Čáhelková si podřezala žíly na obou zápěstích střepem nástěnného zrcadla, ve kterém se Danny viděl jedině, když si vylezl na stoličku.
Vykrvácela docela tiše.
* * *
Říká se tomu kloběh života.
Daniel Čáhelka hnil už dva měsíce v rakvi, z těla jeho matky právě unikaly poslední krůpěje života a na místním hřbitově přišel na svět vrh osmi slepých, holých krysat.
Na jejich matce bylo, aby je nakrmila.
Byla tma, ale pro ni byl zrak podružný. Hlína byla dosud měkká – prosinec roku dva tisíce třináct byl nejteplejším za posledních sto padesát tet – a vlhkost už se stačila vpít do dřeva a pokřivit je. Mezi deskami se rozevřela spára. Vůně, které z ní unikaly, dráždily její citlivý čenich. Nejdřív hrabala.
Když drápky zaškrábaly o dřevo, začala hryzat.
* * *
V zuboženém, zvolna se rozkládajícím dětském těle se v té chvíli cosi znovu probudilo k životu.
* * *
Svou existenci to začalo jako jedna jediná defektní buňka v mozku zdravého, veselého chlapce v době, kdy se na svět usmívalo léto.
Než uplynuly pouhé čtyři týdny, dokázalo to prorůst celou pětinou Danielova mozku.
Mělo to jisté kvality brutálně efektivního parazitického organismu, ale jeho skutečná podstata byla až tragicky primitivní. Bylo to pouhým genetickým omylem; nenasytnou homogenní masou zešílevších buněk. Nebylo to schopno cítit, vnímat ani myslet. Nemělo to instinkt; na žebříčku komplexnosti živých organismů by se to umístilo hodně, hodně hluboko i pod nejjednoduššími mnohobuněčnými parazity.
Nemohlo to tušit, že samou svou existencí brzy způsobí i vlastní smrt.
Nejdřív to jen nerušeně žralo; krmilo se neuronovými buňkami; zavrtávalo se do dříve funkční tkáně; sílilo a rostlo, nevšímavé k metabolickým cyklům lidského těla.
Pak přišla chemoterapie. Ozařování. Operace. Miliardy buněk byly otráveny, spáleny, vyříznuty, ale proces růstu tou dobou nabral už příliš vysoké obrátky.
Už se to nedalo zastavit.
Ale pak přišel šok.
Zasažené orgány začaly selhávat. Plíce napadené metastázemi distribuovaly životodárný kyslík se stále bolestnější námahou. Mělo trvat ještě víc než šestatřicet hodin, než se selhání stanou kritickými, ale už v tom okamžiku byl konec neodvratný. Rakovina měla zemřít zadušením jen několik minut poté, co zemře i její hostitel.
Jenže pak došlo k čemusi nepředvídatelnému.
Snad za to mohla radioaktivita, snad mutace iniciovaná chemickou sloučeninou.
Snad stejná zvrácená náhoda, která předtím donutila jedinou buňku v mozku zdravého dítěte začít nekontrolovatelné smrtící šíření.
Rakovinové bujení se dotklo další dosud nezasažené části Danielova mozku.
A místo toho, aby byly napadeny, rozežrány a pohlceny…
… staly se lidské mozkové buňky součástí nádoru.
* * *
Ani ona nedokázala myslet – ne tak, jak to chápou lidské bytosti – ale byla obdařena řadou instinktů a poměrně rozvinutou schopností se učit. Nedokázala si spojit obraz dřevěné bedny spouštěné do otevřené díry v zemi s tím, do čeho teď vykusovala otvor – a i kdyby to dokázala, téměř jistě by se jí nepodařilo odvodit z rozměrů bedny prostý fakt, že uvnitř leží mrtvé dítě – ale teď poznala, že pod tenkým dřevem leží zvolna se rozkládající měkké maso uhynulého mláděte.
Neuměla snít ani si představovat, ale to zjištění ji přesto ponouklo k horečnější aktivitě.
* * *
Bylo to jen několik chatrně propojených neuronových buněk, ale i to stačilo.
Nejdřív se v tom vyvinul bolestně primitivní derivát instinktu.
Instinkt tomu napověděl, že aby přežilo, musí se to stát složitějším.
Rakovina vycítila, že klíč k složitějšímu se skrývá v nedefektních buňkách.
Zabořila své výhonky hlouběji mezi zdravou tkáň. Požírala shluky neuronů, začleňovala do své struktury celé shluky mozkových závitů. Chápala na čistě Biochemické, buněčné úrovni. Aby zdravým buňkám porozuměla, musela se zdravými buňkami do jisté vysoké míry znovu stát.
Být zdravými buňkami znamenalo přestat být rakovinou.
Dilema se rychle změnilo v biologické třeštění. Růst nádorů se urychlil o padesát šest procent.
Daniel Čáhelka přišel o oko.
Rakovina sama z toho vyšla jako řádově komplexnější bytost.
* * *
Strčila do otvoru čenich. Vousky se jí zachvěly. Znovu obezřetně nasála nahromaděné pachy. Hnilobu, uniklé střevní plyny, dráždivou vůni krve, pachovou chuť delikátně odleželého masa.
Nebezpečí necítila.
Protáhla se vykousanou dírou a dopadla na všechny čtyři. Ochutnáváním Danielových plesnivějících šatů se nezdržovala. Ještě jednou opatrně začenichala a pak se rozeběhla po nejlákavější pachové stopě.
* * *
Dokázala vycítit, že smrt je neodvratná.
V tom, co následovalo, nebyl úmysl; nemohlo za to nic tak složitého, jako je instinkt nebo pud sebezáchovy.
Ale i tvorové tak primitivní jako jednobuněčné organismy mají své způsoby, jak přežít.
Jen pár okamžiků před tím, než smrt zbavila Daniela Čáhelku utrpení, ustal život i v nesčetných metastázách. Netušila, jestli se ještě někdy probudí; postrádala biologické komponenty nutné k tomu, aby ji to vůbec dokázalo zajímat.
Jediné, co vnímala, bylo extrémně nepřátelské prostředí.
A tak upadla do katatonického spánku pro ten nepravděpodobný případ, že by ještě někdy dostala příležitost žít.
* * *
Krysa cupitala dál, aniž by o čemkoli z toho měla tušení.
* * *
Snad se to opravdu dalo nazvat spánkem. Snad se to opravdu dalo nazvat sny.
Zatímco dětské tělo hnilo, dokázala se její tkáň bránit nekróze díky kyslíku vstřebanému kůží, uvolňovanému z rozkládajících se tkání, uloženému v mrtvých plicních sklípcích. Zatímco nespočet jejích metastáz napadla hniloba, červi a hmyz, snilo samotné centrum její bytosti o všech možnostech, jimiž se lidské buňky rozhodly nikdy nevydat.
A stejně tak, jako se rakovina předtím stávala vším, čeho se dotkla, měnila se i nyní její podstata podle toho, o čem snila.
Když ji teď probudil zvuk krysích zubů drtících dřevo, když se v ní znovu rozběhly životní pochody poté, co krysí drápky přeběhly po jednom z karcinomů, byla jako strašlivý motýl deroucí se ze svazující kukly vlastní bývalé jednoduchosti.
* * *
Seděla na chlapcově bradě jako královna na hoře pochoutek. Mohla ochutnat cokoliv – rty měkké jako zahnívající gothajský salám, křupavou sliznici nosu, delikátní vlákna lícních svalů… mohla se nasytit podkožním tukem, vysrknout zbývající oko, prohryzat se ušním kanálem až k lahodné mozkové hmotě.
Nerozhodnost mezi její vlastnosti nepatřila.
Usadila se mezi Danielovým obočím, stočila si olysalý ocas způsobně kolem pacek a zaťala zoubky do vrstvy gázy dělící ji od nejvybranější z lahůdek.
Zavrhla kariéru masité plísně, neefektivního parazita i saprofágního organismu. Během několika minut poskočila na vývojovém žebříčku o světelné roky daleko.
Rychlostí elektrického impulsu se naučila znovu vnímat všemi lidskými smysly.
Povolující pevnost tkání už dávno pootevřela Danielovi víčko, ale tma byla rakovině k ničemu.
Nevadí. Možností měla ještě dost.
* * *
Rozcupovala obinadlo a rozhryzala zakrvácený gázový polštářek.
Kdyby toho byl její druh schopen, naslintala by přímo na odhalený rakovinný nádor.
Znovu vycenila zoubky.
* * *
Do její sliznice se vsakoval pach.
V jejích zvukovodech zněl tlukot zvířecího srdíčka.
Na kůži cítila čtveřici odrápkovaných tlapek.
Na buněčné úrovni rozuměla tomu, co jsou to svaly a co je jejich smrštění.
Na mnohem vyšší úrovni si vybrala kariéru dravce.
* * *
Krysa zabořila zoubky do odhaleného melanomu.
Rakovina spálila veškeré zbytky kyslíku.
Melanom ožil.
Tisíce chapadélek vystřelily, prorostly krysím kožíškem, rozkvetly v jejích svalech, zakotvily v jejích orgánech. Než jí rakovina rozežrala hlasivky, stihla krysa jednou, jedinkrát vypísknout.
V temnotě rakve to znělo skoro jako vzlyknutí malého dítěte.
* * *
Teď mohla rakovina znovu dýchat.
* * *
Tunýlek do rakve nezůstal dlouho skrytý. Za první krysou přišla druhá – jen na tak dlouho, aby ochutnala chlapcovo maso, jak jí velela úloha ve smečce. Když přežila do druhého dne, vřinuly se krysy do Danielovy rakve jako pištící záplava.
Rakovina už byla v tom okamžiku natolik vyvinutým lovcem, že dokázala číhat.
* * *
Nepoužívala chlapcovy svaly, i když už věděla, jak jimi hýbat. Nesnažila se lapat krysy do ztuhlých prstů, nepokoušela se uvěznit hlodavce pod svým tělem. Spotřebovala energii prvního zvířete do poslední kapky, využila nově získaný genetický materiál, použila každou trošku tepla, kterou se jí z kořisti podařilo vyzískat, jen na to, aby podpořila ty metastázy, které už se v Danielově těle stačily vylíhnout.
Když se mu do pokožky zabořily první zoubky, byla už natolik součástí těla, že to cítila.
Přes bolest vyčkávala dál, dokud se do hodování nepustila téměř celá smečka.
Pak udeřila.
Nafouklá kůže pod krysími bříšky popraskala. Mezi svalovými vlákny se rychlostí blesku protlačila nádorová vlákna. Krysí drápky drásaly lidskou kůži, jak se zvířata snažila uprchnout, odolat mikroskopickým háčkům zakouslým do vlastních měkkých orgánů.
Jen málokteré kryse se to podařilo.
Nezemřela však jediná.
* * *
Rakovina teď disponovala třinácti miniaturními srdci, třinácti žaludky, třinácti drahocennými páry plic. Co dělat dál, bylo nasnadě.
Prorostla krysími těly a se zkušeností načerpanou průzkumem Danielovy lebky zakořenila v třinácti krysích hlavičkách.
Pak donutila krysy zakousnout se do lidského těla a žrát a žrát a žrát.
A žrát.
* * *
O dva dny později se rakovině podařilo tělo Daniela Čáhelky znovu oživit. Nejdřív srdce. Buch… buch… buchbuch.
Bolest.
Pak plíce.
Křeč, tekutý oheň. Bolest.
Žaludek.
Bolest.
Střeva, svaly…
Agonie.
Následkem šoku dvakrát došlo k zástavě, ale rakovina byla neústupná. Shledala bolest kontraproduktivní, a tak doslova sežrala mozkové centrum, které znepokojivé signály generovalo. Pak se znovu pustila do práce. Znovu donutila dětské srdce začít pumpovat nahromaděnou krysí krev, znovu přinutila teď už vlastní plíce k trhavým nádechům.
Než se jí podařilo uvést Danielovo tělo do stabilizovaného stavu, než zastavila hnilobu a nekrózu, než se jí podařilo nemožné, musela donutit krysy zkonzumovat celé kilogramy vlastního masa.
Krvavé díry zarůstala vlastní, rychle se šířící tkání.
* * *
Věděla – stále více na úrovni instinktu než čehokoli vyššího – že aby přežila, musí opustit rakev. V honbě za vyšší efektivitou rozryla zbývající části Dannyho mozku. Nevyhnutelně se tak dotkla center, ve kterých byly zakódované Danielovy vzpomínky, jeho osobnost, celé jeho já.
Už nikdy se jí nemělo podařit překonat nutnost stát se tím, co chtěla pochopit.
Tak jako ona předtím požírala chlapcův živý mozek, tlačila na neuronová spojení a způsobovala stavy nepředstavitelně příšerné pro zdravou lidskou bytost, byla i ona nyní pohlcena elektrochemickou bouří vzpomínek, pocitů, představ…
Stejně, jen tisíckrát rychleji.
Bytost, jejíž mysl by nesnesla srovnání ani s myslí primitivního hmyzu, se rozplynula v něčem nekonečněkrát složitějším.
* * *
Bolest a zima a mokro a tma a zase bolest.
Byl zlobivý chlapec a zlobivé chlapce nemá nikdo rád. Vzali ho do větší a lepší nemocnice než poprvé a dali ho do velké zářivě bílé postele a u té postele měl televizní ovladač a vedle měl úplně nový notebook, na kterém si mohl hrát, když nebyl unavený, a na kterém si mohl povídat s kamarády, pokud nebyla bolest hlavy natolik zlá, že se mu písmenka před očima kroutila a rozmazávala. Taky měl v nočním stolku několik knížek a maminka mu z nich četla, a to bylo hezké, to bylo lepší než filmy a lepší než počítač, protože maminka měla tak hezký hlas a on si mohl představovat a chvílemi tak dokázal i nemyslet na to, jak hrozně to bolí.
Ale byl zlobivý chlapec – vždycky byl zlobivý chlapec, teď si to uvědomoval – nejdřív pořád otravoval s tím kolem a pak se s tím kolem naboural a z těch hrozných dnů si pamatoval jen to, jak byl hrozně zlobivý, protože maminka měla uplakaný hlas a sestřička byla taky unavená a on jen pořád plakal, že má žízeň a že mu je horko a že to bolí a že chce domů, i když mu všichni říkali, že nemůže domů, protože má zlomené nohy a ruce a natlučenou hlavu.
Takže teď s ním konečně všichni ztratili trpělivost. Dávali mu víc a víc léků na spaní, protože když spal, tak nezlobil, a maminka nemusela plakat a nemusela ani sedět u jeho postele.
Jenže to nepomohlo – byl pořád protivný a pořád říkal, že ho bolí hlava, a určitě se málo usmíval na sestřičku, a docela určitě byl málo statečný, protože často plakal, když maminka v noci konečně usnula, a hlavně, když byla vzhůru a hladila ho po vlasech, a když zvedl hlavu z jejího klína, tak měla červené oči.
Tak mu jedno to pořád ubrečené oko vyřízli, aby tolik nepromáčel polštář.
Ale on byl pořád umíněný a nedal si říct, tak se o něj přestali starat úplně, maminka možná umřela a oni ho nechali v posteli, která přestala být nová a bílá, jenom ho k ní přivázali, takže se nemohl vůbec hýbat, a nechali ho tak a postel začala být mokrá a smradlavá a v pokoji už mu nesvítili a taky zatáhli rolety, aby se na takového zlobivého kluka nemusel nikdo dívat, a jemu byla strašná zima a už nedostával žádné léky a to něco v jeho hlavě pořád rostlo a pak přišly myši a začaly ho žrát a on nemohl dýchat ani křičet a…
A potom se něco stalo a on se mohl zase nadechnout.
V nemocnici – v obou nemocnicích – Zažil opravdu hodně nočních můr a jeho mladá mysl si dokázala už téměř okamžitě po probuzení uvědomit, že právě prožité hrůzy patří do říše nereálná.
Danny teď zhluboka vdechl zatuchlý, páchnoucí vzduch a jeho srdce se začalo uklidňovat.
Pak k jeho smyslům pronikla realita tmy, mokra a smradu a bolesti.
Křičel, dokud neusnul vyčerpáním.
* * *
„Maminko, prosím, já chci ven.“
„Maminko, prosím, já už budu hodný.“
„Maminko, prosím, já už nebudu nikdy plakat,“ fňukal Danny a po tvářích mu stékaly stružky slz. Nejdřív si myslel, že mu za trest vzali i druhé oko, ale pak si uvědomil, že to byl jen sen, že oči se malým dětem neberou, že to byla jen operace a že měl jít na další a že maminka…
Vůbec nevěděl, co maminka, ale asi byla už opravdu unavená, a tak dovolila, aby ho dali sem. Danny na svůj věk viděl už docela hodně hororů – a některé byly opravdu strašidelné – ale něco v jeho hlavě stejně nepřipustilo, aby ho slovo rakev vůbec napadlo.
Byl v bedně. To bylo celé. V bedně v nějakém ošklivém polorozpadlém skladišti, kam se dávají beznadějně zlobivé děti.
To taky nebyla zrovna povzbudivá myšlenka, ale Daniel byl vždycky spíš pozitivně laděné dítě. Maminka i tatínek ho vždycky měli hodně rádi – určitě by poznal, kdyby to nebyla pravda. Ten sen mu hodně napověděl. Všecky jeho problémy způsobilo to hnusné kolo – nejdřív ho chtěl a pak kvůli němu musel do nemocnice a potom byl pořád protivný, protože ho pořád bolela…
Dannyho nit úvah se v tomhle okamžiku přetrhla.
Tady něco nehrálo.
Nakrabatil čelo a poškrábal se na hlavě. Jeho vlasy už v pokožce hlavy tak úplně nedržely, ale v temnotě rakve nebyl nikdo, kdo by dokázal vidět, jak si Danny vyškrábal do ulízaného účesu širokou lysinu.
Měl něco s hlavou.
Danny si strčil palec do úst.
Ten pocit byl tak nezvyklý, tak dlouho zapomenutý, že se rozesmál napůl úlevou a napůl překvapením.
Hlava! Už! Ho! Nebolela!
„Jupííí!“
Na hřbitově v tom okamžiku nebyl nikdo, kdo by mohl slyšet, jak se z jednoho malého hrobu ozývá bublavé dětské jásání. I kdyby tam někdo byl, asi by neuhádl, jak skvělé může být, když vám lebku vyplňuje zhruba třičtvrtěkilový nádor.
* * *
Jásání se brzy změnilo v ticho, ticho v pofňukávání a pofňukávání v zdráhavý, ale nezastavitelný pláč.
Danny nejdřív bouchal na víko bedny, ale vůbec nikdo nepřišel, a tak si Danny řekl, že je určitě noc a skladiště je zavřené. Pokusil se usnout, ale nebyl vůbec unavený, a voda, kterou pod svým tělem cítil, mu připomínala, kde je. Navíc měl strašný hlad. Pokusil se myslet na něco hezkého, ale i to mu připomínalo jeho současné postavení, a tak netrvalo dlouho a on cítil, jak mu vlhnou oči.
„Nebudu brečet!“ syčel vztekle a šmátral rukama po svém provlhlém, nezvyklém oblečení. Hodní kluci si nos do rukávu neutírají. Určitě někde bude mít kapesník.
Tak docela náhodou nahmatal hlavičku první krysy.
* * *
Když mu bylo šest, měl křečka Ferdu. Teď – protože nebyl hloupý – pochopil, že tohle křeček nejspíš nebude. Na tváři se mu přesto rozlil úsměv typický pro městské dítě, které docela náhodou narazilo na něco živého a chundelatého.
„Neboj se, já ti nic neudělám,“ šeptal a na okamžik docela zapomněl, kde je.
Pak jeho prsty nahmataly pozvolný přechod srsti v hladkou kůži.
Ucítil nepravidelné krátery ve vlastním mase; nepřirozenou vlhkost, nepovědomé a jakýmsi neuchopitelným způsobem děsivé díry, prolákliny a jizvy.
Pak mu došlo, že cítí hlazení vlastních prstů na kožíšku slepeném zaschlou krví.
Stupňující se spirála hrůzy, která se mu roztočila v hlavě, byla milosrdně rychlá.
* * *
Když se Danny o šest a půl hodiny později probral, byla hrůza pryč. Nepamatoval se na svůj křik, nepamatoval se, jak ho absolutní děs změnil ve vyjící zvíře. Teď byly pryč všechny ošklivé pocity. Už nikdy si neměl uvědomit žádné ze svých znetvoření. Když rakovina pochopila, že stres může být stejně nebezpečný jako bolest, jednou provždy se o to postarala. Hladil hlavičky krys, na které dosáhl, a tichým, klidným, monotónním hlasem šeptal:
„Maminka mi říkala, že jsem taky takovej chundelatej křeček. Budu vám říkat Ferdáskové, jo? Musíme zdrhnout a jít za maminkou. Ferdásek jednou zdrhnul z klece a překousal kabel od pračky. Táta říkal, že kdyby měl člověk zuby jako křeček, tak by nikdy nemusel k zubaři. Byli jste někdy u zubaře, Ferdáskové? Já…“
Žvatlal dál, dokud byl schopný artikulovat. Pak – zatímco mu dásně otékaly, nabíhaly a mohutněly, jenom drbal jednu z krys za ouškama, polykal vlastní krev a čekal, než se mu z dásní vylíhne druhá řada dlouhých, ostrých a vůbec ne lidských zubů.
* * *
Nejdřív kousal mechanicky a bez nadšení, jako když se normální dítě probojovává příliš hustou krupičnou kaší.
Pak, jak se mu do útrob znovu zakousl hlad, začal třísky žvýkat mléčnými stoličkami a pak polykat.
Když se prokousal dřevem, začala se mu do obličeje sypat hlína.
Hlína nechutnala o mnoho lépe než třísky, ale zase se nemusela žvýkat.
Navíc mu to celé začalo připadat tak trochu legrační.
* * *
Kdysi se jmenovala HellouKitty, ale to trvalo jen pár dní, dokud její mladičkou majitelku nepřestalo bavit vyslovovat dlouhé jméno. Pak jí říkali – poněkud nečekaně – Helly, a to trvalo dostatečně dlouho, aby si na jméno zvykla. Pak se cosi stalo – snad byla opuštěna, snad jen nečekaně nedokázala najít zpáteční cestu z jedné ze svých toulek. Nevěděla. Nepamatovala si. Teď byla obyčejnou bezejmennou mícou, zdivočelou, nedůvěřivou a neustále se snažící přežít na dietě z ptačích vajec, myší a sem tam i pomalých, hloupých holubů.
Hřbitov začala považovat za své teritorium poté, co zestárla a definitivně ji unavil neustálý hluk města stejně jako společnost ostatních koček.
A hřbitov byl navíc plný dobře živených krys.
* * *
Než zase uviděl noční oblohu, byl více kusem kompulzivně se pohybujícího masa než lidským dítětem. Chlad vody, ve které ležel desítky hodin, z něj vysál téměř veškerý život, a energie, kterou musel vynaložit na hrabání, dílo skoro dovršila. Než nad zemský povrch vystrčil smrtelně bledou ručku s ulámanými nehty, zkonzumoval jeho organismus většinu dosud přežívajících krys. Než se ven dostala i jeho hlava, začal trávit vlastní vnitřní orgány.
Než se konečně dokázal v rakvi postavit, byl téměř podruhé mrtvý,
Na to, aby se z hrobu dostal, neměl dost sil ani náhodou.
„Maminka říkala, že musím jíst, jinak budu nemocný, Ferdásku. Asi jsem nemocný. Taky máš takový hlad, Ferdásku?“ zašeptal, než se propadl do bezvědomí.
Krysa trčící z jeho krku – víc kostra potažená volným kožichem než co jiného – sebou v odpověď škubla. Cosi v jejím mozku zašátralo, přimklo se a stisklo.
Tučný krysí samec hodující o sto osmdesát metrů dál napřímil slechy.
Nejdřív byly opatrné. Vystrkovaly hlavičky ze svých děr a naslouchaly.
Ze zvuku, který by člověku zněl jako dost monotónní pištění, se jim vztyčovaly chloupky na hřbetech a vousky se jim začínaly samovolně chvět.
Netrvalo dlouho a řinuly se z nor jako hnědá záplava.
Když k jejich čumáčkům dospěl i odér šířící se z Danielova těla, ještě zrychlily.
„Myšičky, jéééé!“ nadšeně výskal Danny. „Tak moc Ferdásků!“
Myšky se honily v trávě, šplhaly mu po šatech, přeskakovaly mu z jedné natažené dlaně na druhou, dělaly mu kotrmelce na hlavě a šimraly ho svými dlouhými ocásky.
A pištěly!
Jé, ty pištěly. Danny se řehtal tak moc, až se svalil na bok. Bylo to tak legrační. Vůbec, všecko bylo legrační. Když se ráno probudil, vůbec nečekal, že by mohl zažít tolik legrace. Nejdřív měl ošklivý sen, ale ten už si stejně vůbec nepamatoval, a pak šel sem a mohl se hrabat v hlíně – a to bylo tisíckrát lepší než na pískovišti, protože na pískovišti se nikdy nemohl zahrabat úplně celý, kdežto tady jo, a kolikrát chtěl. A potom navíc přiběhly myšky a on úplně zapomněl, že měl hlad, a ty myšky teď běhaly a pištěly a…
Danny měl pocit, že tolik legrace nezažil za celý život.
Rakovina se opravdu snažila, aby ten pocit měl.
* * *
Krysy byly její slabost.
Na hřbitově jich bylo tolik, že dokázaly být smrtelně nebezpečné, ale to právě dodávalo lovu na zajímavosti. Už mockrát se jí stalo, že se lov změnil v boj o přežití – ten poslední byl natolik ošklivý, že si svým kočičím způsobem uvědomila, že už není tou mladou hbitou lovkyní – ale přesto se její tělo pokaždé samovolně napjalo, když ucítila nebo zaslechla krysu.
Jako třeba teď.
Pištění ji vytrhlo ze spánku. Mrskla sebou, oči jí zazářily a zpola zahojené břicho se přitisklo k studené zemi. Stále častěji se jí stávalo, že si spletla sen se skutečností, ale tohle nebyl ten případ. Vzduch byl pachem krys přímo nasáklý a jejich křik…
Helly se jako v transu vyplížila zpod keře.
To, co spatřila, by dospělého člověka dokázalo připravit o rozum.
Ona měla pocit, jako by se před ní otevřela brána do kočičího ráje.
* * *
Neměla z dětí strach. Její malá majitelka kdysi dávno patřila k tomu vzácnému druhu empatických dětí, které chápou, že tahání za uši nebo ocas bolí.
Helly se rozběhla rovnou k Dannymu a v tlamičce se jí sbíhaly sliny.
* * *
Všiml si jí, až když byla necelé tři metry daleko.
„Jééé, kočičkááá!“ zavýskl a natáhl k ní ruce. Průměrná kočka je nadána inteligencí tříletého dítěte a smyslem pro sadismus, který by zahanbil většinu lidských deviantů.
Helly nebyla výjimkou.
Křik rakovinou požíraných krys ji téměř sexuálně vzrušil. Pohled na to, jak sebou škubají krysí nožičky zarostlé do dětské tváře, pro ni neznamenal nic nepatřičného. Když uháněla přes trávník, vsakovaly se do jejího mozku další a další záblesky krutosti: karcinomy změněné v hemžící se ústa; krysy meloucí se těsně pod povrchem dětské pokožky; části lidské anatomie nahrazené masem, kůží a pulsujícími orgány zaživa rozložených hlodavců; půlmetrové krysí ocasy lapající prchající zvířata jako tenká olysalá chapadla.
Nic z toho ji nevyvedlo z míry. Nic z toho ji nevarovalo. Vždyť to byly jenom krysy.
Přiběhla až na obvyklou kontaktní vzdálenost a způsobně mňoukla.
Dítě na ni upřelo zrak – lehce zakaleným okem dítěte z levého očního důlku a nepravidelným, přetékajícím hroznem krysích očí z důlku pravého.
Vydalo zvuk; něco mezi lidskou řečí, pištěním gigantické krysy a mokrým klokotáním krvácejícího nádoru.
A natáhlo k ní ruce.
V té chvíli Helly zavřískla.
Vyskočila půl metru do vzduchu; srst se jí zježila; svaly napjaly –
Nestihla ani dopadnout na zem.
Had srostlý z krysích těl se vymrštil z jinovatkou pokryté trávy. Konečky Danielových prstů popraskaly a k Hellyině tělu vystřelily svazky šlach a svalových vláken.
Když se jí tělem začala šířit rakovina, naříkala skoro stejně jako Danny před několika měsíci v nemocnici. Když se rozpadala, trhala a stávala se tak živoucí součástí jeho těla, byl už její hlas téměř neodlišitelný od hlasu krys.
„Mňau mňau mňau, čičinko,“ broukal si Danny šťastně. Obraz spokojeně vrnícího mourka v jeho náručí už opravdu neměl s realitou mnoho společného.
* * *
V tom, co vnímal jako realitu, si hrál se zvířátky skoro celý den, dokud nebyl čas jít za maminkou. V tom, co realitou skutečně bylo, se v noci krmil a ve dne zalézal s mrštností napůl hmyzu, napůl červa zpátky do svého hrobu, kde stočený do klubka čekal, než nad jeho hlavou přestanou znít lidské kroky. Odumřelé tkáně bylo třeba nahradit, neexistující energetické zásoby vytvořit. Zacelit díry. Zesílit.
Dva dny po Vánocích bylo hotovo.
Daniel Čáhelka se pod teplými paprsky sluníčka rozeběhl rovnou domů.
* * *
Nepil.
Neměl ani pocit, že by se ještě někdy měl dotknout alkoholu. Pohled na manželčino nahé tělo vznášející se ve studeném roztoku vody a krve jej připravil o část zdravého rozumu. To, co zbylo, netoužilo po sklence ani po čemkoliv jiném.
Dva dny existoval v oblaku emocionální prázdnoty, ve kterém mu nemohlo nic ublížit. Automaticky odpovídal na otázky, aniž by si na ně později vzpomínal. Mechanicky přikyvoval, když se ho ptali, jestli bude v pořádku. Vrtěl hlavou, když mu nabízeli, aby se nastěhoval k nim. „Dostanu se z toho,“ říkalo něco místo něj, když to bylo třeba. Jedl, když měl hlad. Spal, když byl unavený.
Třetího dne ráno otevřel oči a ochranný obal byl pryč. Realita na něj zírala ze všech místností prázdného domu, křičela na něj z ticha manželské postele, mrazila ho skrz okno, za kterým se rozkládala šedivá zahrada.
Lukáš Čáhelka zjistil, že nedokáže plakat.
* * *
Na sebevraždu pomyslel v půl deváté ráno a ten nápad mu na tvář přivolal i něco jako překvapený úsměv. Vždycky byl praktický muž a teď ho udivilo, jak mohlo trvat tak dlouho, než ho tak očividné řešení napadlo. Věděl, že dál už žít nechce – byl odporným opilcem, slabochem, špínou, která nedokázala být oporou ženě, kterou miloval, když to nejvíc potřebovala; co víc, na čistě racionální bázi chápal, že dál žít už ani nemůže – i kdyby na svou vinu zapomněl, i kdyby sám sobě odpustil, už nikdy by nenašel odvahu, aby mu záleželo na někom dalším. Život je krutá svině, to teď chápal. Neměl sílu ani chuť čekat na další nevyhnutelnou ránu.
* * *
Byl by se zabil okamžitě, ale zjistil, že nějak neví, jak na věc. Nechtěl skončit jako kripl, který by mohl být ještě někomu na obtíž.
A tak sedl k počítači a googlil a googlil.
Než zjistil, že jediná dostatečně spolehlivá věc, ke které mu nescházejí prostředky, je poměrně nepopulární oběšení, bylo skoro poledne.
Byl na půl cesty do garáže, když před domem zastavilo bráchovo auto.
Lukáši Čáhelkovi to nevadilo. Vlastně byl rád. Teď viděl, že počkat na noc bude mnohem rozumnější. Kolem půlnoci ho soustrastní příbuzní rušit nebudou.
A do rána bude bezpečně mrtvý, i kdyby se smyčka utáhla špatně.
* * *
Zjistil, že dokáže konverzovat stejně mechanicky, jako když se nacházel v ochranném kokonu šoku. Uvařil kávu, odpovídal na stále stejné otázky, opakoval stále stejné věty.
Okolo lidí, kteří nedávno ztratili milovanou bytost, většinou našlapujete opatrně – a to platí i na úrovni vlastní psychiky. Zdeněk Čáhelka by se nejspíš nepozastavil ani nad tím, kdyby ho bratr přivítal v šatech zesnulé manželky. Přišlo by mu trapné, ostudné, hloupé pozastavit se. Ten pohledem lehce nepřítomný, vyhublý a jaksi zestárlý muž ho navíc svým způsobem nesnesitelně iritoval. Už když si s ním sedal ke stolu, těšil se, jak zase nasedne do auta.
Když se o dvě hodiny později s bratrem loučil, stihl už přesvědčit sám sebe, že brácha je s přihlédnutím k okolnostem v naprostém pořádku.
Lukáš Čáhelka mu mával, dokud auto nezajelo za zatáčku.
Pak se šel podívat po provaze.
* * *
Než Danny přiběhl domů, byl úplně rozhodnutý. Úplně úplně. Udělá mamince radost. Nepamatoval si už, co přesně se stalo – rakovina dokonale vyžrala každou vzpomínku na úraz, nemocnici a bolest – ale věděl, že měl kolo a že kvůli tomu kolu byla maminka tak trošičku nešťastná.
Takže se rozhodl zaběhnout nejdřív do garáže.
* * *
Znovu ho překvapilo, jak málo emocí cítí. Byla noc. Jestli všechno půjde dobře, bude za deset minut mrtvý. Maximálně za patnáct. Jestli se něco pokazí, bude žít tak půl hodiny – a většinu z toho času stráví v agonii nohama dvacet čísel nad zemí. Přesto necítil strach.
Když bral za kliku dveří vedoucích do garáže, dokonce se lehce usmíval.
Když klapla klika, zvedl Danny hlavu.
Lukáš Čáhelka cvakl vypínačem.
* * *
„Tatíííí! Už jsem domáá! Tatí, já chci překvapit maminku! Pšššš, jo? Nevíš, kde mám kolo?“
Lukáš Čáhelka se pomočil a pokálel. Tmavě hnědé vlasy mu během několika vteřin zbělely. Levý koutek úst mu poklesl a srdce vynechalo. Kolena přestala být schopná nést jeho váhu.
To všechno skoro dřív, než jeho mozku došlo, co vlastně vidí.
* * *
Danny to chtěl mít z krku co nejdřív – najde kolo a potom ho někam odveze a třeba ho zahrabe nebo tak – v hrabání byl už opravdu dobrý – a to všechno udělá rychle, takže to bude mít hotové dřív, než se maminka vrátí, ale nemohl kolo najít a pak najednou přišel tatínek, a když Dannyho viděl, tak se krásně usmál a rozpřáhl ruce.
Danny se rozhodl, že jedno obejmutí určitě stihne.
* * *
Lukáš Čáhelka se svezl zadkem na studený beton. Z úst mu uniklo napůl zasípění, napůl zachroptění. Něco v něm – něco, co s Lukášovým vědomím nemělo vůbec nic společného – se pokusilo o útěk. Když si vlastními zády zabouchl dveře, pomočil se ještě trochu.
Ta věc – vlhce lesklá, pulsující a neustávající v pohybu – měla na krku něco, co mohlo být napůl dětskou hlavou a napůl strašlivě přerostlým nádorem rakoviny. Z krvavých vyboulenin vyrůstaly chomáče drsných vlasů střídané shluky vlnících se krysích ocasů. Jedno oko to mělo lidské; v druhém, groteskně roztaženém důlku se na sebe mačkal shluk dvou žlutých a mnoha a mnoha černých očí. Mělo to šest nohou, táhlo to za sebou cosi jako masitý ocas – Lukáš Čáhelka si v tom okamžiku čistě mechanicky povšiml slizké krvavé stopy vedoucí po zdi a skrz rozbité okno – a nepřirozeně tvarované tělo to mělo nacpané do něčeho, co dřív mohlo být pánským oblekem ve velikosti pro osmileté dítě.
To vše se panu Čáhelkovi vpálilo do sítnice během několika desítek vteřin.
Pak ta bytost vydala zvuk – něco mezi zamňoukáním a zabubláním hustého močálu.
Pak se na Lukáše Čáhelku vrhla.
Danny tatínka láskyplně obejmul.
Chapadla napůl z krysího a napůl z lidského masa pronikla košilí, vpila se do kůže a srostla s masem v okolí mužových lopatek.
Byl už na to moc velký, jasně, ale stejně dal tatínkovi pusu.
Mezi trojí řadou jehlovitých zubů vyrazilo něco, co dřív možná bylo dětským jazykem. Kde se dotklo kůže, zasévalo zárodky karcinomů.
Přitulil se, opřel se bradou o tatínkovo rameno a chvilku si jen tak užíval láskyplnýho chlapskýho objetí. Tatínek mu čechral vlasy a chraplavým hlasem mu šeptal, jak moc ho mají oba rádi.
Lukáš Čáhelka si neuvědomoval, kdy začal řvát. Snažil se od sebe odtrhnout tu věc z hororu, to zhmotnělé delirium tremens, tu příšeru, jejíž každý dotek bolel jako plamínek zapalovače na holé pokožce, a řval a řval a řval. Sotva si uvědomoval, jak se kůže té věci trhá, jak se mu lepí k prstům, jak kosti v jeho dlaních praskají v sevření děsivých křečí, zatímco se mu ve svalech, šlachách a samotných praskajících kostech rozlézají nádory.
Dannymu bylo v tatínkově objetí strašně hezky.
* * *
Tatínek by se s ním mazlil určitě až do večera – tatínek nebyl tolik mazlivý jako maminka, ale když chtěl, tak skoro jo –, ale Danny měl úkol. Udělat radost mamince.
„Pusť mě, tatíííí,“ řekl naoko nadurděně a odtáhl obličej od tátova krku.
Když mu příšera odlepila hlavu od ramene a krku, bylo to, jako by mu někdo vyrval kus masa i s kůží rozpálenými kleštěmi. Zaječel.
„Kde mám kolo, tati?“
Nechápal, proč neomdlí. Cítil, jak se to šíří jeho tělem. Bylo to jako vařící olej na obnažených nervech. Bylo to, jako by mu něco rozřezávalo orgány. Bylo to…
V tu chvíli monstrum odtáhlo svou tvář a Lukáš Čáhelka zjistil, že život může být ještě tisíckrát krutější.
Přes slzy viděl rozmazaně a v obličeji té věci už se zachovalo jen málo kompaktních ostrůvků lidství, ale když se krvavá jáma plná třísek a zubů roztáhla, když na horečnatě vlhké kůži zahrály stíny, když na něj lidské oko mrklo víčkem porostlým jemnou srstí, poznal pan Čáhelka v devadesátikilové kombinaci rakoviny, krys a mrtvého dítěte svého syna.
Prudce se rozvíjející mozkový nádor mu stiskl potřebné centrum jen zlomek okamžiku před tím, než z něj mohl uniknout rozum v posledním úlevném zaječení.
Pan Čáhelka ztratil vědomí, jako když se stiskne tlačítko.
* * *
Danny si následující události samozřejmě pamatoval po svém. Nejdřív si s tátou povídali. Táta mu řekl, že kolo je pryč, protože i on sám chtěl mamince udělat radost. Danny chtěl hned utíkat za maminkou, ukázat jí svoje Ferdásky, skočit jí do náruče, ale tatínek říkal, že maminka je někde na procházce. A než se Danny stačil zklamaně zamračit, navrhl mu, že může jít mamince naproti a přivést ji domů. Ta bude nadšená!
A tak Danny šel.
To, co bývalo jeho jazykem, se vysunulo z ušního kanálu jeho otce. Rakovina se stále uměla učit dotekem. Nevěděla sice, co je márnice, ale Daniel – před svou smrtí fascinovaný morbidnem jako každý kluk – to vědět bude. Přerušila spojení s tělem dospělého muže, zatáhla výhonky melanomů zpátky pod cáry oblečení.
Pak se monstrum vyplazilo oknem zpátky do noci.
* * *
Probral se o dvě a půl hodiny později do reality neodlišitelné od noční můry. Podle všech zákonitostí měl zešílet, ale něco v jeho hlavě se odmítlo vzdát. Ležel na betonové podlaze vlastní garáže a před očima se mu houpal předem připravený provaz.
Monstrum… chodící rakovina… jeho vlastní syn byl pryč.
Lukáš Čáhelka sé při té vzpomínce schoulil do prenatální polohy. Každý pohyb ho bolel. Při každém nádechu zažíval pocit, jako by dolní část plic vyplňoval asfalt. Cítil v kostech žár nemoci, cítil ostré pálení v žaludku, vnímal, jak mu pulsují střeva. Když si chtěl zakrýt dlaněmi oči, které náhle neměly s pláčem problém, všiml si, jak se mu na dlani úděsnou rychlostí rozlézá karcinom.
„Pomozte mi někdo,“ zachroptěl při tom pohledu, ale současně mu došlo, že jemu už může pomoci jen jediná věc.
Když zjistil, že mu rakovina stihla poškodit míchu, začal se plazit.
Zatínal nehty do studeného betonu, odíral si tvář, zanechával za sebou stopu ze slz, hlenu a krve. Tělo ho bolelo minutu od minuty víc. Zjistil, že se mu deformuje zorné pole. Když si vzpomněl, co se stalo s okem jeho syna před tím, než mu ho museli vyříznout, uniklo mu vzlyknutí, za které by se styděl i Danny, když byl ještě naživu.
Dostal se až téměř pod provaz, když se mu oko samo od sebe vylouplo z důlku. Prasknutí našponovaného očního nervu bylo jako šlehnutí elektrického biče.
Chvíli křičel.
Pak mu došlo, že se ke smyčce nedokáže dostat.
Chvíli plakal okem, které mu ještě zbylo.
Pak se začal plazit podél stěny garáže, na jejímž vzdálenějším konci skladoval nářadí.
* * *
Než se tam doplazil, rozežrala mu rakovina vnitřnosti natolik, že mu z konečníku vytékal neustálý čůrek krve.
Než dokázal dostrkat hliníkové štafle na půl cesty zpátky k nehybně visící smyčce, celkem čtyřikrát omdlel.
Po každém probuzení byl slabší a pomalejší. Po každém probuzení byla bolest horší.
Teď, čtyři hodiny poté, co se jeho syn vyplazil oknem, zanechávaje za sebou stopu z krve, chlupů a slizu ne nepodobného hlemýždímu, se stal sám stěží víc než červem prožraným rakovinou. Kdyby si mohl být jistý, že zemře, prostě by to vzdal. Jistě, bolesti byly už teď příšerné, ale kdyby na konci byla smrt, rád by to vydržel.
Představa, jak ho rakovina nutí žít i po smrti stejně jako jeho syna, ho postrkovala dál.
* * *
Že oběšením tedy logicky nic nevyřeší, ho napadlo ve chvíli, kdy mu ke smyčce chybělo pouhého půl metru.
Kdyby mu ve stejném okamžiku nepadl pohled jediného zbývajícího oka na kanystr s benzínem, možná by se konečně zbláznil.
Takhle se jen plazil dál.
Odšrouboval uzávěr kanystru. V zadní kapse kalhot měl zapalovač i krabičku cigaret, protože romantické představě, jak vykouří poslední cigaretu, než strčí hlavu do oprátky, předtím nedokázal odolat. Teď ohnul paži s pocitem, jako by mu do kloubů někdo nasypal žhavé uhlí. Protlačil mokvající prsty do těsného prostoru kapsy, jen aby zjistil, že se mu z prstů vytrácí nejdřív cit a po chvíli i schopnost cokoliv uchopit.
„Pomožte mi někdo,“ zavzlykal hlasem, kterému už ve skutečnosti nebylo rozumět.
Cvakla klika.
Byl přesvědčený, že je to halucinace, ale přesto se otočil.
To, co mu vstoupilo do zorného pole, bylo horší než rakovina, horší než bolest, horší než vlastní vina.
* * *
Částečně to byla Marie a částečně už ne. Když to vstoupilo do dveří garáže, mělo to tvar nahé ženy, ale z hrudi tomu vyrůstala hlava a část ramen monstra, ve které se změnil jeho syn. Ruce, které to k němu natahovalo, měly nahrubo sestupovaná zápěstí a mezi švy se zmítaly ocásky krys.
Pak to postoupilo o pár kroků a hrůza získala další rozměr.
Mariino tělo bylo nalepené, přirostlé k něčemu tak obrovskému, že to ani neprošlo dveřmi. Bylo to oteklé a pásy tuku se na tom střídaly s pásy bobtnajících nádorů. Daly se v tom rozeznat tvary, které snad dřív byly lidskými obličeji, stejně jako i jiné, mnohem horší. Její bosé nohy se vznášely třicet centimetrů nad zemí. To, co ji neslo kupředu, bylo strašlivou směsicí lidských končetin a psích tlap. Lukáš Čáhelka už nikdy neměl spočítat, kolik lidí se stalo svědky okamžiku, kdy se Danny znovu setkal se svou matkou, ani neměl pochopit, že jejich začlenění do organismu bylo jednodušší než učit mrtvou Marii Čáhelkovou znovu chodit.
Lukáš Čáhelka neměl pochopit už nikdy nic.
„Já vím, miláčku,“ řekla Danielova maminka. „Já vím, miláčku. Já vím, miláčku.“
„Přesně, mamíííí!“ zavýskl Danny. „Pusůůůů! A obejmoooout!“
Prorvalo se to dveřmi.
Pak byli všichni šťastni.
