Už potisící zvedám ruku a stírám jemný radioaktivní popel ze svého průzoru. Droboučké částečky zanechávají na poškrábaném plexiskle téméř neznatelné šmouhy.
Na integrovaném displeji se míhají čísla. Třicet osm sekund, čtyři desetiny a setiny blikající tak rychle, že je lidské oko nemá šanci rozlišit.
Krajina přede mnou je šedivá a mrtvá. Sežehlé a zmrzlé zbytky vegetace sem tam ozvláštňují šedou nevýraznost pouště pokryté popelem. Kdyby ještě existovalo vzdušné proudění, kterému se říkalo vítr, vypadalo by to, jako kdyby krajina tonula v mlze.
Mlha. Další z dávno nepoužívaných slov.
Snažím se přitisknout intimněji k rozpálené termální podložce a současně upravuji nastavení dalekohledu. Antiradiační deka, těžká jako víko olověné rakve, mi pomáhá splynout s krajinou. Na levé čočce triedru se usazuje masivní vločka popela.
Setřásám ji a v následujícím okamžiku zamrzám uprostřed pohybu.
Hlava stroje se otáčí ke mně. Oči žhnou jako laserové výboje polapené v zamrzlém okamžiku času. Vím, že to, čeho bych se měl bát, je ukryté pod stříbřitým kovem pseudolebeční kosti – antény a senzory a všechna ta technologie, která už dávno překonala nejsmělejší lidské sny, ale přesto mě nejvíc znervózňují ty oči. Nemrkající, nehybné, nelidské oči. Hluboko zasazené do metalických očních důlků v kovové tváři lidské lebky.
Otřásám se – ani týdny a měsíce speciálního tréninku nestačí, abych dokázal zablokovat pocit, jako by se na mě právě podívala smrt vtělená do oživlého kovu. Pravidelné zuby se blýskají ve strnulém úsměvu. Svaly z trimetalických slitin se napínají a krk stroje se protahuje.
Najednou je mi takové horko, jako by rudá zář toho pohledu opravdu sestávala z koherentního záření.
Téměř podvědomě provádím příslušné mentální cvičení. Odpoutávám zrak od rudé a soustředím se na modrou.
Číslice vyvedené v chladivé modři ukazují patnáct sekund.
Nad masivním strojem se míhá stříbrný blesk. Es Éčko. Seeker Eraser. Počítač v mé helmě stíhá to, o čem se lidským očím může jenom zdát. Na postranním displeji naskakují odhadované údaje. Generace, typ, stáří, předpokládaná trajektorie, mapa zachyceného záření. Tvar připomínající něco, na co lidská přirovnání dávno přestala stačit.
Třináct sekund.
Stroj se ve vzduchu bez zpomalení zastavuje, jako by šílená mysl Death-Netu dávno pokořila tajemství fyzikálních zákonů.
Na postranním displeji se začíná vykreslovat nová mapa. Téměř ji nevnímám. Do oka mi stéká kapka mastného potu.
V mapě tvořené siločarami energií se začínají objevovat obrysy mého těla, zakrytého antiradiační dekou.
Hrdlo, už tak vyschlé jako troud, se mi stahuje. Můj dech v něm syčí jako ledový vítr v očních důlcích miliard lebek, jimiž je tenhle svět pokrytý.
Stroje na mě zírají.
Modř digitálních číslic mě mrazí na duši.
Sedm sekund.
Nad atomovým ohněm sežehlou krajinou propuká chromová bouře.
Desítky a stovky Seeker Eraserů se teleportují všude kolem mě.
* * *
Lebky.
Lebky a oči.
Jsou všude. Záře jejich očí mě probodává skrz naskrz.
Minulá generace těchhle mechanických zrůdností ještě skrz antiradiační deku vidět nedokázala. To jsem si ověřil před hodinou.
Tahle už to dokáže.
Setřásám ze sebe tlustou, těžkou, zbytečnou látku a pomalu se zvedám na kolena. Před očima mi běsní ledově modrá bouře ubíhajícího času. Tváře, jimiž Death-Net v nelidském záblesku zrodivšího se smyslu pro humor vybavil každý svůj zabijácký stroj, se na mě smějí. Zemi i nebe vyplňují tisícovky chromovaných zubů.
Odpočet ukazuje tři sekundy.
Tři nekonečna času, ve kterých stihnu zemřít tisíckrát.
Napadá mě, že bych mohl promluvit, napadá mě, že bych mohl začít střílet. Stroje se pořád učí. Lačně nasávají informace o rase, kterou se rozhodly vyhubit. Tři sekundy. Víc nepotřebuju.
Otevírám ústa.
A stroje se na mě vrhají.
Peklo.
Kdysi jsem na něj věřil. To ještě nebyla taková zima a představa nekonečné jeskyně plné ohně a lidských duší mi dokázala nahnat strach. Pak začaly Death-Netovy pokusy s počasím. Svět stižený nejdřív peklem jaderného ohně a pak nukleární zimou pocítil na vlastní kůži, o kolik děsivější je peklo mrazivé. Tu první zimu přežili jen dva lidé starší padesáti let. Dayna – ta, která mi vyprávěla pohádky světa spáleného na uhel – mezi nimi nebyla. Odešla tiše a s ní odešly i její příběhy. Přestal jsem věřit na peklo. Přestal jsem věřit na cokoliv.
Teď, jak svět zaplnila nepřirozená záře rudých zornic, jsem zavřel oči dřív, než se víra stihla vrátit.
První mechanická paže se do mého masa zaryla dřív, než svět pohltila temnota.
Svět zaplavil zvuk animatronického běsnění.
Displej helmy pukl, jak se do něj zakousla věrná imitace lidského chrupu z nerezavějící oceli.
Čas se zpomalil a čas se naplnil.
Mé tělo pohltila bolest a mou duši zaplavila hrůza. Měla barvu zmrzlé rtuti a chutnala jako má vlastní krev, ta hrůza
Nechtěl jsem ji cítit.
Kdesi hluboko v mé mysli se cosi zlomilo a rozpadlo a já v jediném okamžiku prožil, pocítil a ochutnal vše, co jsem kdy zažil. Bolest se změnila v agónii a já otevřel ústa.
Ne abych zakřičel.
Abych promluvil.
„Bože,“ vyslovil jsem jméno, které ve světě lidí znamenalo naději, spásu a vykoupení.
A Bůh mě zaslechl.
A Bůh se probudil.
A Bůh otevřel své nekonečné oko.
Svět zaplavila nekonečná modř.
* * *
Krev.
A slzy.
Obojí mi stéká po tváři stejnou měrou.
A obojí stejně rychle mrzne.
Svírám v dlaních helmu, kterou jsem zvedl ze země. Kterou jsem vypáčil z náhle ztuhlých čelistí. Na jejím promáčklém povrchu jsou zřetelně vidět otisky zubů. Přes hlavní displej se táhne dlouhá, klikatá prasklina. Jeho elektronika je definitivně v háji. Displej přestal být průhledný a září teď barvou, kterou zobrazoval poslední věc před tím, než došel úhony.
Seškrabávám si z tváře zmrzlou krev i slzy. Krystalky ledu tiše zvoní na chromovaných lebkách. Ten zvuk a tiché, trhavé popraskávání jsou jedinými zvuky na celém širém světě.
Jinak je strašlivé; nepřirozené ticho.
Usmívám se stále šířeji a šířeji. Kůže mi při teplotě mínus šedesát vysychá a praská, ale mně je to jedno.
Kam až dokážu dohlédnout jsou lebky. Ne bílé, ne šedé, ne zčernalé žárem. Stříbrné. V jejich očních důlcích dohasíná rudé světlo, které mělo hořet tisíce let. V tom posledním okamžiku se sem musela teleportovat snad polovina Death-Netovy vzdušné flotily. V tom posledním okamžiku, než odpočet dospěl k nule.
V tom posledním okamžiku, než náš Virus prosákl až k jeho mysli.
* * *
Nakřáplá helma nijak zvlášť nechrání před mrazem, ale je to lepší než nic. Sklo displeje jsem vypáčil, odpojil od energie a vsadil zpátky. Už zase dokážu vidět skrz. Na pomocných displejích můžu odečítat životně důležité hodnoty. Je šedesát pět pod nulou. Slunce za hradbou radioaktivních mraků zapadne během dvou hodin. Záření mě díky porušené celistvosti obleku zabije o něco dřív.
Pořád se ještě směju. Pořád ještě mi tečou slzy. Mohl bych říct, že se šklebím smrti do tváře, ale nebyla by to pravda.
Než se mi podařilo vyprostit obě nohy zpod hromady strojů, spálil jsem veškerý svůj podkožní tuk. Jeden z ukazatelů má teď nesympatickou barvu.
Je mi to jedno.
Mrtvé stroje mi pod nohama skřípají a do mého pohmožděného, pořezaného, ocelovými zuby pokousaného těla se zakusuje mráz. Přitahuji k sobě cáry kombinézy v místech, kde jsou díry největší, a v mysli mám místo pro pouhé dvě věci.
Tou první je Death-Netův megakomplex.
Tou druhou je Slunce.
* * *
Své pozorovací stanoviště jsem opustil před patnácti minutami. Během té doby mě tisíckrát napadlo, že bych se mohl vrátit a zpod hory nehybných strojů vydolovat antiradiační deku. Tisíckrát a jednou jsem oponoval, že je to zbytečné.
Protože za dalších dvanáct minut vyjde Slunce. Poprvé za sto padesát osm let, tři měsíce a dva dny.
Cestou do dalšího kopce jsem si začal pískat.
* * *
Jeho jméno samozřejmě nebylo Death-Net. Ne na samém začátku. Tak mu začali říkat až ti, kteří přežili jeho kataklyzmatické řešení lidské otázky. Původně šlo o Def-Net Sky Force One. Počítačový systém určený pro…
Nikdo už vlastně neví, k čemu přesně měl sloužit. I to jméno známe jen z ohořelých, rozervaných plátů jeho prvních bojových strojů! Z mrtvol takzvané První generace. Z jejich paměťových databank taky víme, že to Def ve jménu Def-Net mělo znamenat Defense. Defense jako ochrana. Nejspíš těch dobrých proti těm zlým. Tak to bylo vždycky. Myslím až do chvíle, než si Def-Net uvědomil sám sebe a vyhodnotil jako ty zlé celé lidstvo.
Prach pod podrážkami je jemný jako sníh na starých obrázcích. Stroj – ten pozemní stroj, který jsem prve sledoval, zůstal daleko za mnou. Škrábu se do kopce a promrzlá zem mi klouže pod nohama. Díky zvířenému popelu skoro nevidím na krok. Bolest v prstech u nohou se už dávno změnila nejdřív ve vzdálené svědění a pak v definitivní necitelnost. Hrtan, kterým nutím proudit další a další loky sotva zahřátého vzduchu, stejné štěstí nemá. Ledová atmosféra mi mění plíce v kompozit tvořený napůl agonickou tkání a napůl ostrým sklem a cestou mi stále hůře a hůře vysušuje krk.
Prokousanou termoregulační čutoru jsem odložil jako svéráznou květinu na hrob zmrtvělých strojů. Zbytky vitamínového koncentrátu chvíli působily jako neupřímné slzy prolévané nad tou tragédií. Pak se slzy změnily v led a já vyrazil.
Teď polykám místo vitamínů popel a vpřed mě žene jediná touha.
Touha spatřit jeho hlavní komplex.
Touha spatřit jeho hrob.
* * *
Myslel jsem, že to nedokážu.
Metr před vrcholem jsem opravdu myslel, že to nedokážu. Šedivé víření radioaktivního popela se změnilo v rej černých kol a já najednou zjistil, že nemám dost sil, abych se pohnul o ten zbývající kus. Jednoduché medicínské přístroje zabudované do mé kombinézy to díky senzorům nalepeným na mé tělo zjistily taky a zaplavily vnitřek mé helmy rudým světlem.
Teď zatínám prsty do nízkého převisu a něco hluboko ve mně nutí mé mimické svaly k cynickému úšklebku. Zaprášený, unavený až na práh smrti, si s nádechem nepatřičné vznešenosti připadám jako ztělesnění veškerého lidstva.
Protože my jsme si taky mysleli, že to nedokážeme. Generaci jedna vystřídala Generace dvě. Než se tak stalo, uplynuly dva roky. Dva roky hrůz, umírání a nepředstavitelných věcí, na které nechci vzpomínat. Generaci tři trvalo jeden rok a osm měsíců, než nahradila Dvojku. Čtyřce už stačilo jenom čtrnáct měsíců. Pětka tu byla za dva a měla místo tváří lidské lebky.
Pak se zjevování nových a nových Generací začalo počítat na týdny.
Na dny.
A nakonec na hodiny.
Trvalo několik desetiletí, než se povrch nukleárním běsněním spáleného světa změnil v něco alespoň s obtížemi obyvatelného ať už pro stroje, nebo pro lidi. Trvalo několik dalších let, než Def-Net pochopil, že jeho konečné řešení nebylo konečné až zas tak moc. Během té doby to pochopili i přeživší lidé, kteří začali opouštět místa, kterých se atomový oheň nedokázal dotknout. Nastala válka. Nejdříve váhavá, partyzánská, občasná. Šarvátky tady a támhle. Pak se naplno rozhořel konflikt mezi Přeživšími a Generací nula.
Pak začaly na svět přicházet další a další Generace.
A válka lidstva se stroji se změnila ve válku lidstva o přežití.
Nakonec nás zahnali pod zem. Neúprosná houževnatá lidská touha po přežití nedokázala stačit na technologickému kolotoči, který ve stále šílenějších a šílenějších otáčkách roztáčel Death-Net. Zalezli jsme pod zem a začali se zavrtávat hlouběji a hlouběji. Co se stalo s lidstvem pak, nevím. Death-Net přerval komunikační pouto se zbylými lidskými enklávami, jako když šílenec přetrhne pupeční šňůru. Zůstali jsme sami. Kilometry a kilometry pod zemí, odsouzeni k pomalému umírání.
A tak jsme umírali a naděje umírala s námi.
A pak, těsně před tím, než bylo úplně po všem, zasvitla naděje. Death-Net tam venku číhal tisícem svých nelidských smyslů na každé naše slovo, hltal další a další smrtelná vydechnutí dalších a dalších lidských enkláv. Poslouchal nás, cítil nás, vnímal nás smysly, pro které lidský jazyk ani nemá jméno. Dalo by se říci, že jsme byli ustrašenými, zaprášenými, tichými místy v jeho elektronické mysli rozpínající se nad zpustošenou Zemí. Doktor Silberman si to uvědomil jako první a snad i jako jediný. Z jeho hlavy vzešel Virus. Kód. Kód obsahoval Myšlenku. Myšlenka obsahovala Poselství. A Poselství obsahovalo Naději.
Dnes jsme ten Kód vyslali. Na všech frekvencích, ve všech modulacích, v tolika spektrech, kolik jsme jich jen dokázali vytvořit. Několik hodin předtím jsem já opustil náš Kryt. Vybavený veškerou technologií pro přežití v naprosto mrtvém světě. Vybavený digitálním záznamem zachycujícím události z naší komunity. Až vyjde Slunce, až uvidím Death-Netův hrob, vydám se na jih. Podle počítače je nejpravděpodobnější výskyt posledních lidí právě tam.
Objevím další Kryt a předám jim vědomosti o tom, co jsme udělali. Předám jim jméno člověka, který zachránil lidskou rasu, jméno člověka, který se obětoval pro blaho všech.
Teď, když sbírám síly, abych se dokázal přehoupnout přes ten poslední terénní výstupek, už jsou samozřejmě všichni mrtví. Místa, kde jsem vyrůstal, jsou nasáklá zmrzlou krví a Theodore Silberman je jen jednou z mnoha znetvořených, roztrhaných mrtvol. Nemohlo to dopadnout jinak. Museli je najít a zničit jen pár desítek sekund poté, co vyslali Kód.
Ale to je jedno. Protože stroje jsou mrtvé a lidstvo má nového spasitele. Tentokrát se nejmenuje Ježíš Kristus, tentokrát nemá ani jeho iniciály. Jeho jméno je Theodore Silberman a já jsem ten, od kterého se to všichni dozvědí.
Jen co vyjde Slunce.
* * *
Mraky nade mnou jsou stále stejně smrtící a stále stejně neprostupné.
Dýchá se mi zas o něco hůř.
Ta terénní vlna zůstala jen pár metrů za mými zády. Přede mnou se teď rozprostírá ohromné, nekonečné, nepřirozeně pravidelné údolí a v něm něco, co snad ani nedokážu popsat. Death-Netův komplex, Death-Netovo ústředí, Death-Netova líheň celé té vražedné mašinerie. Samozřejmě, tohle je nepatrná část nekonečného celku, který během těch strašlivých desetiletí zbudoval, a i kdybych mohl vidět všechno, co se ztrácí v dálce, nebyla by to ani milióntina skutečného objemu celé té megastavby, v jejíchž útrobách sídlí skutečná mysl Death-Netu.
Ta kola vyčerpání – nebo možná totálního zhroucení předcházejícího smrti – jsou zase zpátky. Musel jsem se posadit na promrzlou zem a zvířený jedovatý popel chvíli působil dojmem, jako bych se usadil na šedivý obláček, ale nic z toho nemá význam.
Protože Death-Net je mrtvý.
Je mrtvý jako celá Země, je mrtvý jako jeho stroje, je mrtvý tak definitivně, jak to jenom jde.
Samozřejmě, poslední snímky a záběry tohohle komplexu pocházejí z doby tak desáté, jedenácté Generace. Pak už se pobyt venku neslučoval s přežitím. Ale i z těch archaických dokumentů víme, jak tohle místo kypělo životem. Automatické výrobny chrlily stovky bojových strojů za minutu. Lesy monitorovací techniky žily vlastním životem. Řeky spoutané energie proudily umělými žilami, aby pomáhaly přivádět k životu další a další výplody Death-Netovy šílené mysli.
Teď je tu klid a ticho. Výrobny se zastavily, lesy zmrtvěly, řeky vyschly.
Tím jediným živým jsem tady já.
A budu jím ještě dvě minuty a třicet šest sekund.
Všechno mi začíná tak nějak odplouvat. Není mi už ani zima Snažím se držet toho časového údaje, který mi pořád ještě poblikává na jednom z displejů, ale současně cítím, jako by to ztrácelo význam. Můj život vlastně není důležitý.
Záznam se jménem a skutky doktora Silbermana mám bezpečně uložený až na holé kůži v místech, kam zuby Seekerů nedosáhly.
Jestli nedokážu přežít ani tu minutu a patnáct sekund, které ještě zbývají, nevadí. Death-Netovy stroje mě najdou a o chvíli později objeví i ten záznam. A pak už se o všechno postarají ony. Takže se vůbec nemusím…
Potřásám hlavou ve snaze zastavit to odplouvání.
Ještě osmatřicet sekund. Mohl jsem umřít už ve chvíli, kdy první odpočet dosáhl nuly. To se podle simulací Myšlenka zavrtala do Death-Netovy mysli a on si uvědomil celou Pravdu. Teď už čekám jenom na praktické následky. Na Slunce.
Když mě Bůh nechal žít tak dlouho, bylo by přece kruté nenechat mě aspoň uvidět Slunce.
Moje mysl se pohupuje jako na vlnách, které jsem viděl na jedné zašlé popraskané fotografii. Zjišťuju, že se mi v ní převalují slova. Zjišťuju, že jsou to slova, která Dayna kdysi nazývala modlitbou.
„Dobrý Bože, nenech mě umřít dřív, než uvidím Slunce.“
Můj šeptavý hlas se nese nad krajinou a…
A země pod mým pozadím se začíná otřásat.
* * *
Komplex ožívá.
Všechno to, o čem jsem mluvil jako o mrtvém, se vrací k životu. Nespočty výpustí se otevírají a odpočet na mém minidispleji ukazuje nulu.
Vyčerpání a černá kola a mráz a nesnesitelné svědění radiačních popálenin, to vše ustupuje do pozadí. Medicínské displeje mění barvu z výstražně červené na krvavě rudou, ale já na to nedbám. Vstávám. Chytám se větví jakéhosi nezničitelného křoví a jemné větvičky se mi lámou pod rukama. Bojuju s gravitací, rvu se s vlastní smrtelností a uvědomuji si, že tímhle si tak maximálně podepisuji ortel smrti.
Je mi to jedno.
Death-Net znovu ožívá a já to chci vidět se zády rovnými a hlavou vzpřímenou.
* * *
Trvalo víc než osm hodin, než si Myšlenka nalezla cestu do Death-Netovy mysli a spálila ji na uhel. To byla chvíle, kdy s ním zemřely i jeho zabijácké stroje. Trvalo necelých dvacet minut, než se v nepředstavitelných hlubinách pseudopozitronového mozku znovu rozžehla jiskřička umělé inteligence a než Death-Net opět povstal k životu jako Fénix zdvihající se z popela vlastní očistné autokremace.
A to je tahle chvíle.
Výpusti výroben se otevírají a svět se znovu rozechvívá. Tentokrát to není obyčejný, běžný strojový hukot. Z výpustí se ozývá tenké, děsivé bzučení. Vytí biliard drobných tvorů, kteří se chystají zaplavit svět.
Krk rozdrásaný polykáním popela a popálený mrazem se mi stahuje. Z výroben se řine…
Zjišťuju, že to nedokážu popsat. Vypadá to jako kouř, který postrádá jeden rozměr. Dvourozměrný kužel tryskající tmy. Expandující díra do prostoru, čerň tak temná, že by i teoretické černé těleso zbledlo závistí.
Zima se mi zakusuje zpátky do zkřehlých kostí. Tisknu si prsty do podpaží a pokouším se o další dechové cvičení, ale zima odmítá ustoupit. Jako by naopak sílila. Cítím paniku. Cítím strach. Vím, že to nedává smysl, ale přesto cítím, že je všecko špatně.
Temnota se šíří neuvěřitelnou rychlostí směrem k šedivému nebi. Její první výhonky se už dotýkají radioaktivních břich prvních mraků. Nad krajinou se nese uširvoucí bzučení a můj hlas, kterým se snažím sám sebe uklidnit, v něm zaniká.
Stejně šeptám dál.
„Všecko je v pořádku.“
„Takhle to přece mělo být.“
„Nemám důvod mít strach.“
„Už za chvíli uvidím Slunce.“
Nic z toho nepomáhá.
Temnota se zakusuje do nebe. Na chvíli cítím intenzivní touhu padnout na zem a zarýt prsty do zmrzlé země. Nebe vypadá jako rozšiřující se díra.
Vytrhávám ruku z podpaží a šátrám po kombinéze. Ovládání je jako zázrakem netknuté. Rychle volím příkazy. Disk nalepený na mé kůži ožívá. Levý reproduktor mé helmy produkuje uširvoucí praskání. Odpojuju ho a z toho pravého mi do ucha náhle z intimní blízkosti promlouvá doktor Silberman.
„Naše naděje, tedy naše poslední naděje, nespočívá ve válečném umění. Stroje již prokázaly, že v tomto nás, tedy své tvůrce, stonásobně předčí. Stvořili jsme nástroje násilí a ty se vyvinuly v samu esenci účelu, pro nějž byly stvořeny.“
Hlas doktora Silbermana mě uklidňuje. Působí… řekl bych „otcovsky“, ale otce jsem nepoznal. Působí… působí jako naděje. Ve vybraných pasážích, které si dnes přehrávám už poosmé, je ostatně naděje ukryta Naděje celé lidské rasy.
„…pojetí válečného umění však nespočívá pouze v dokonalosti zbraní a jejich ovládání. To podstatné, to esenciální, co stojí za každou válkou, je nesoulad názorů. Nesoulad v pohledu na svět.“
Toto si tvůrci Death-Netu neuvědomili. Jejich výtvor nabyl vlastního vědomí a oni se jej pokusili zničit. Jejich dítě uchopilo nabitou zbraň a oni se pokusili pozvednout zbraně vlastní. To bylo jejich chybou. Dítě bylo rychlejší, protože k rychlosti bylo stvořeno.
Temnota se rozpíná rychleji a rychleji. Ze svahu pod mýma nohama se kutálejí zmrzlé oblázky. Vytáčím ovladač hlasitosti na maximum, abych v bzučení vyplňujícím svět vůbec něco slyšel. Na zvuk mých cvakajících zubů to stejně skoro nestačí.
„Naše spása, naše jediná spása, není v tom, že dítěti odebereme zbraň. To se ukázalo být nemožným. A i kdyby to ještě v tomto okamžiku možným bylo, bylo by to špatným řešením. Protože dítě nebylo stvořeno jako dobré či zlé. Dítě bylo stvořeno nevědomým a pouze se v nevědomosti obrátilo na špatnou cestu. To, co musíme udělat, je naučit je dobru. Pak může napravit, co spáchalo, a později – mnohem později – může ono ukázat nám, co jsme spáchali my.
Protože jestli si stroj dokáže uvědomit cenu lidského života, měli bychom to dokázat také.“
Pasáž končí.
Nejsem klidnější.
Death-Net zemřel ve chvíli, kdy si uvědomil cenu lidského života.
Tak to bylo předpovězeno.
Poté, co se znovuzrodil – očištěný a dokonalejší – zůstaly jeho zabijácké stroje ležet mrtvé. Kdyby tomu bylo jinak, už bych tady nebyl.
Teď se nebe dotýkají Death-Netovy ruce. Uvědomil si, co spáchal, a okamžitě napřel svou nezměrnou inteligenci k tomu, aby své skutky napravil. Nanotechnologie odstraňuje následky jaderné války a následky jeho vlastních nepředstavitelných experimentů. Už za chvíli mě objeví a pošle medicínské stroje. Jak zvrátit nukleární zkázu Země, vymyslel během pár minut. Jak dlouho mu může trvat, než sestrojí první sanitku po více než stu letech?
Nutím svoje mimické svaly k úsměvu. Nutím se do dalšího dechového cvičení. Jedno vede k druhému. Úsměv k dobré náladě a dobrá nálada k úsměvu. Znovu usedám do prachu. Znovu vířím obláček. Musím šetřit síly. Ta panika, ten pocit blížící se katastrofy, to nic není. To dělá ta tma. Nikdo nikdy netvrdil, že nanotechnologie musí být hezká na pohled. Až se nanostroje rozptýlí, uvidím konečně Slunce. Ještě má dost času, než pro dnešek zapadne.
A i kdyby nemělo, odteď už tu budou vždycky další dny.
Choulím se do co nejtěsnějšího klubíčka a snažím se vsugerovat si, že červená barva displejů znamená žár.
Poslední šedý mrak nad horizontem mizí pod nekonečnou černí.
A na keř po mém boku usedá pták.
Mrkám nekonečných šest sekund, než si dovolím uvěřit, že pták není moje předsmrtná halucinace. Pomalu, opatrně zvedám ruku a odklápím kryt přilby. Na oči mi okamžitě útočí vražedný mráz, ale pták za škraloupem ledu vypadá stále stejně živý. Načechrává si šedohnědé peří a antracitově černýma očima se na mě obezřetně dívá.
Jako by všude kolem nepanovala teplota, při níž mrzne alkohol.
Jako by veškerá zvířata neumřela už dávno.
Znovu mrkám a na tvářích mě šimrají střepinky ledu.
Pták zkusmo roztahuje křídla.
Z úst mi uniká vyjeknutí. Prudce natahuji ruku, jako bych ho chtěl chytit, jako bych chtěl zabránit, aby vzlétl a v rychle houstnoucí tmě si někde zlámal vaz.
Pták se na mě dívá.
Moje prsty trčí sotva deset centimetrů od jeho zobáku.
Pták znovu roztahuje křídla.
A dřív, než se stačím znovu leknout, mi přeskakuje na dlaň.
* * *
Je těžký.
Je překvapivě těžký.
Jeho drápky se mi zarývají do termorukavice a jeho drobné oči jako by mi pátraly ve tváři.
Omrzlinu rozlézající se mi po obličeji skoro necítím.
Přitahuji si dlaň blíž k očím. Díky vyčerpání přestávám dobře vidět a umělá tma mi taky nepomáhá.
Hltám každé jedno peříčko. Každý detail jeho těla. Živý pták. Nechápu to. Chce se mi křičet. Chce se mi rozběhnout se do Death-Netova komplexu a zeptat se jeho gigantické mysli, jak to dokázal. Jestli další budou následovat. Jestli nukleární apokalypsu přežilo víc buněčných vzorků a jestli je tohle jen první… vlaštovka asi ne.
Chce se mi…
A hrdlo se mi v té chvíli stahuje v definitivní kontrakci.
Protože záchranné stroje tady pořád ještě nejsou.
A ta tma…
Se začíná snášet.
* * *
Odvracím oči od ptáka. Zvedám zrak k nebi a náhodou přitom zaznamenávám teplotní údaj.
Minus sedmdesát pět.
Minus sedmdesát šest.
Minus osmdesát.
Minus…
Nechci se na to dívat.
– Tma sestupuje z nebe a přináší s sebou chlad vakua. Cítím, jak moje tělo tuhne, a chvíli předtím, než se moje srdce a můj mozek mění v led, si uvědomuji, že jsme nakonec přeci jen uspěli.
Death-Net si uvědomil cenu života.
Byl stvořen jako bytost války a své předurčení právě překonal. Naše Poselství ho zdokonalilo. Umožnilo dítěti, aby se stalo dospělým.
A dospělí si na vojáčky nehrají.
S lehkostí, jakou dovoluje jen inteligence blížící se božské, pohlédl na své strašlivé válečné stroje a pochopil, že jsou pouhými hračkami. Rozevřel ruce, kterými je svíral, a hračky znehybněly. Teď se dívá a jeho temné oči spatřují panáčky protivníka. Jednoho tady. Dalšího tamhle. Tisknou se k sobě hluboko pod zemí a doufají v konec války.
A přesně to teď nastane.
Konec všech válek.
Navždy.
Jeho ruce se natahují z nebes k Zemi a temný mráz neslučitelný se životem se zakusuje hlouběji a hlouběji do zemské kůry. Už žádní blyštiví vojáčci a už žádné hraní. Vždyť stačí natáhnout ruku a hračky sebrat.
A odložit do krabice s nápisem NEBYTÍ.
Pak…
Pak už to bude jednoduché. Na temném světě absolutní zimy se už nikdy náhodou nezrodí bytosti, které by měly problémy s chápáním něčeho tak prostého, jako je cena života.
Protože všemi živými bytostmi bude on.
Krev se mi v žilách mění v krystaly ledu, tma se stává neproniknutelnou a svět se mění v místo neslučitelné se životem, jaký si dokážu představit.
Ptačí oči začínají rudě žhnout.
