Martin Gilar – Dotek molekul

Pro konspirační schůzky používám bostonské akvárium. Z taktického hlediska to nevypadá jako vhodná volba. Budova na Centrálním molu je ze tří stran obklopená vodou, takže ani David Copperfield by odtud nedokázal zmizet. Zato uvnitř je vždycky plno návštěvníků, co o sebe v pološeru klopýtají a vyhýbají se hlaholícím dětem. Prostě zmatek nad zmatek.

O to, abych se ztratil federálům, mi však nejde. Kdyby mě chtěli sebrat, navštíví mě doma. Nedělám si iluze, že o mé živnosti nevědí. Od té doby, co jsem se rozešel s armádním výzkumákem a přišel o bezpečnostní prověrku, mi občas někdo proskenuje e-maily. Jenže na seznamu osob podezřelých z terorismu jsem malá ryba. Aby mě mohli sebrat potřebují důkazy. Právě z toho důvodu mi akvárium vyhovuje.

Představte si dvoranu naplněnou šploucháním vody, hučením klimatizace a vřískáním patagonských tučňáků. Pak si přimyslete masivní vodní nádrž z ocelových pilířů a zaobleného akrylátu, která jako obří strom vyrůstá uprostřed betonové krypty. Kolem kmenu se spirálovitě vinou rampy pro pěší, po kterých každou denní dobu stoupají davy návštěvníků a obdivují líně cirkulující žraloky. Znáte tu zvláštní akustiku krytých bazénů vyplněných kakofonií hlasů? Přesně na takovém místě si můžete promluvit s obchodním partnerem, aniž se musíte obávat směrových mikrofonů.

Časy jsou zlé. Ve věku elektronického odposlechu se už nedají uzavírat obchody po telefonu. Alespoň ne v oboru, kterým se živím. Pokud se domníváte, že jsem nájemný vrah, musím vás zklamat. Chladných i palných zbraní se štítím.

Nestrávil jsem deset let života studiem molekulární biologie, abych mžoural do hledí odstřelovací pušky. Adrenalin v mých žilách rozproudí mnohem spolehlivěji pohled na fluorescentní bakterie objektivem mikroskopu.

Jenže můj život se před několika lety změnil. Chtěl bych říct nepředvídatelnou náhodou, ale spíš ho vykolejila srážka s armádní rozvědkou, NSA, CIA, nebo co to vlastně bylo za organizaci. Chtěli byste vědět, jakým způsobem se nadějný akademik vydá na dráhu zločinu? Já také. Ale to je jiný příběh.

Zpět k elektronickému odposlechu. Čím víc se v oboru vzdělávám, tím víc zjišťuji, že dnes už neexistuje stoprocentní záruka bezpečnosti. Vždycky vás nějak dostanou. Proto jsem bloumal v šeru akvária a kontroloval hodinky s frekvencí, která by školenému agentovi prozradila můj neklid.

Do krmení tučňáků zbývalo celých patnáct minut. Přiměl jsem se k činnosti, která mě vždycky dokáže uklidnit. Ke kontrole perimetru. Za prvé: temné plošiny v prvním patře. Normální provoz, jako obvykle. Za druhé: dvojice paralelních ramp stoupajících do druhého patra. Taky v pořádku. Za třetí – vrchol nádrže. Žádné lelkující postavy u zábradlí, žádní pánové s širokými rameny a s aktovkami, které by mohly ukrývat paraboly směrových mikrofonů. Všechno v normě. Dokonce i moje místo na chodníku kolem centrální nádrže u podpěry číslo šestnáct zelo prázdnotou. Co víc jsem si mohl přát?

Prostor mezi šestnáctou a sedmnáctou podpěrou jsem si vytipoval jako základní stanoviště. Akrylátové okno mezi traverzami je porostlé zelenou řasou, zastírající výhled do nádrže, proto se tam návštěvníci nikdy nezastavují. Důležitým faktorem ve výběru byl fakt, že pozice nabízela výhled na vstup do budovy a k bočním lodžiím to bylo vzdušnou čarou poměrně daleko. Navíc rampy leží v ostrém úhlu, takže neposkytují příhodnou základnu pro odposlech parabolou. No a do konečného součtu musíte zahrnout i akustiku mořské vody. Díky vysoké salinitě absorbuje vodní sloupec většinu zvuků. O zbytek se postará zakřivený povrch. Když člověk mluví přímo do plexiskla, akustické vlny se rozptylují rovnoměrně po celém objemu budovy. Federálové se můžou rozkrájet, ale dobrý signál nezískají ani nejlepším směrovým mikrofonem. Zbývalo jim jen senzorové pole a v takovém případě jsem spoléhal na pomoc tučňáků afrických.

Vyslal jsem další nervózní pohled k zápěstí. Hodina há minus deset minut. Začal jsem se sunout po rampě nahoru k nosníku s číslem šestnáct. Vřeštění tučňáků zesílilo.

Přímý odposlech je pochopitelně jen jednou z alternativ. Jestli je mé obchodní dohody skutečně zajímají, dokázali by instalovat mikro-štěnice na stěny nádrže. Akrylátové plexisklo je poměrně kvalitní rezonanční deska. Stačí pár senzorů uvnitř nádrže plus jeden venku a akustické pozadí hlasů v hale se dá elektronicky odečíst. Nevěřili byste, jak kvalitní záznam se dá pořídit i na pozadí bušících sbíječek. Vždycky jsem nervózní, když se uvnitř nádrže motají potápěči a pro potěšení návštěvníků krmí ryby. Uklidňuje mě jen fakt, že akrylátové tabule jsou dvacet čísel silné a rezonanční senzor by musel být v mé bezprostřední blízkosti.

Vrátil jsem úsměv ploužícímu se žralokovi a kráčel po rampě vzhůru. Průhledná stěna akvária byla čistá. Pár bublinek a kus přilepené řasy, nic, co by vypadalo jako akustický senzor typu D5 ze standardní výbavy federálů.

Jeden z potápěčů proplul nepříjemně blízko se stěrkou na čištění řas. V nádrži zavířil oblak bublin dýchacího přístroje. Přešlápl jsem z nohy na nohu. Taky mohli přilepit průhlednou snímací fólii přímo proti mému stanovišti. To byl poslední důvod, proč se mi akvárium zdálo jako dobrá volba. Stovky prstíků ťukajících na sklo za doprovodu dětských hlásků volajících „rybo, rybičko!“ udělá své.

Na hladinu bazénu v přízemí dopadl první sleď. Křik hladových tučňáků jako na povel zesílil o sto decibelů. Doba krmení. Podmíněné reflexy fungují spolehlivě, samotný I. P. Pavlov by je nemohl vytrénovat lépe.

Kolem prošlo několik maminek s kočárky. Nikdo, kdo by odpovídal popisu mé zákaznice. Nepředpokládal jsem však, že by schůzku zrušila. Včera večer dorazila na můj účet nevratná záloha. Kvůli pěti nulám se vyplatí přijít.

„Pozoruhodné místo. Zajímá vás mořská fauna?“

Připojila se ke mně na vteřinu přesně. Zašilhal jsem stranou. Mohlo jí být kolem šedesáti, pečlivě udržovaná tvář, mejkap a vlasy obarvené do odstínu kaštanové hnědi. Její alt byl příjemný, ale neosobní. Podle mých instrukcí se obrátila tváří k nádrži a položila pěstěné ruce na zábradlí.

„Chtěla jsem si promluvit o Vivian.“

Její dikce mi byla povědomá. Připomínala Judi Denchovou, co hrála roli M ve starých bondovkách. Sakra, měl bych se přestat dívat na špionážní filmy! Začínám z toho blbnout. Přesto jsem se nezbavil dojmu, že už jsem ji někde viděl.

„Děkuji za lékařskou dokumentaci,“ přikývl jsem. „Došla včera společně se zálohou. Chybí jen poslední týden.“

„Přinesla jsem vám opis. Nechtěla jsem u ošetřujícího lékaře vzbudit podezření opakovanými žádostmi o snímky z tomografu. Její stav je údajně stabilní. Žádná změna k lepšímu.“

„Stabilní stav je nezbytný k úspěšné operaci,“ odpověděl jsem s přesně dávkovaným optimismem v hlase.

Zamračila se.

„Je v kómatu už třetí týden, stabilitu si představuji jinak. Lékař tvrdí, že možnosti invazivní chirurgie jsou vyčerpány. Nemám už na co čekat, každým dnem se prognózy horší. Proto jsem kontaktovala vás. Chci, abyste se do toho vložil co nejdříve.“

Prozkoumal jsem její profil. Tenhle scénář jsem znal. Beznadějný případ, negativní prognózy, moderní medicína udržující při životě vegetativní tělo, zoufalí rodiče… V podstatě se to vyvíjelo jako obvykle. V podstatě… Když jsem sklopil oči, spatřil jsem na jejích volně položených pažích nepatrný stín pulsující tepny. Srdeční rytmus nepřekračoval šedesátku.

V ten okamžik se k nám připojily dvě statné postavy v černých kvádrech. Muži zahranili po levé i pravé straně v rozestupech dvou metrů. Polekaně jsem sebou trhl. Oba měli brady, podle kterých by se daly rýsovat pravé úhly, a oči profesionálních zabijáků.

„To je v pořádku,“ řekla, když spatřila mou paniku. „Bez ochranky neudělám krok ani v soukromých záležitostech.“

V tom okamžiku mi doputovala do mozku vzpomínka. Její tvář se několikrát mihla na kanálu ESPN. Pohybovala se v politických kruzích. Uváděli ji jako političku s dobrými kontakty na guvernéra. Zatrnulo mi.

„Říkal jsem, že tohle setkání je soukromé!“ zasyčel jsem.

Na kameru rozdávala úsměvy, ale mě si změřila přísným pohledem. Jako by mi chtěla naznačit, že moje přání nejsou směrodatná.

„Tohle je trochu citlivá záležitost, nemyslíte?“ ohradil jsem se. „Nebojíte se, že způsobíte vašim přátelům politické problémy?“

„Nemám zájem o publicitu,“ odvětila chladně. „Moji zaměstnanci jsou naprosto diskrétní, nemusíte se obávat. Z mé strany únik informací nehrozí. Předpokládám, že výše zálohy byla dostačující. Kdy plánujete operaci?“

Zatrnulo mi v zátylku. Žena v tmavém kostýmu nebyla o svých přáních zvyklá diskutovat. Zdálo se, že s odmítavou odpovědí nepočítala.

„Potřebuju zázemí v nemocnici. Přístup ke tomografu, rentgenu a k dalším hračkám. Bude obtížné zdůvodnit přístrojový čas. Myslíte, že to dokážete zajistit?“

„Už na tom pracuji. Vaše pokyny splním do detailů. Pokud se týká přístrojů, peníze nehrají roli. Vivian bude připravená už dnes.“

Přikývl jsem. „Odhaduji, že operace potrvá několik hodin. Nejlépe, když začnu dnes večer. Bude to méně nápadné a budu moci pracovat celou noc. Předpokládám, že jste si vědoma rizika. Když je vaše dcera v kómatu, legálně leží rozhodnutí na vás. Ještě máte možnost si to rozmyslet.“

Nepostřehl jsem, kdy dala znamení svým strážcům, ale všichni tři odstoupili od skla ve stejný okamžik.

„Preparát mi zašlete přes mrtvou schránku. Na operaci bude všechno připraveno v osm večer. Vkládám do vašich rukou její osud. Nemohu si dovolit žádné prodlení, pane Saabene. Chápejte, že pro zdraví své dcery udělám cokoliv.“

Jeden z mužů ochranky mi podal složku dokumentů. Potom se černá saka v jejím závěsu rozplynula v přítmí.

Přešlapoval jsem na místě a přehrával si v duchu její slova. Moji zákazníci mě uctivě oslovují pane doktore. Své jméno jim nesděluji. To, že mi ho vmetla do tváře, znamenalo, že dokáže získat informace ze zasvěcených kruhů. Ano, matky jsou pro své děti ochotny udělat hodně. Z téhle schůzky mi však zůstala na patře nepříjemná pachuť.

Když jsem vyšel z Akvária, drobně pršelo. Přeběhl jsem ulici dlážděnou červenými cihlami a na dlouhém eskalátoru do metra se rozhlédl. Nejbližší člověk stál deset metrů za mnou. Nahlédl jsem do složky a pochopil, že Vivianin chorobopis bude zajímavé čtení. Mám rád pozoruhodné případy! Nahmátl jsem v kapse propisku a začal na okraj papíru črtat poznámky. Tyhle nevyléčitelné prognózy mě vždycky pohltí. Právě kvůli takovým případům nemám o klientelu nouzi, i když je nanochirurgie na černé listině. FDA nemá pochopení pro operace s padesátiprocentní úmrtností. Jenže zbylých padesát procent terminálních pacientů se zázračně uzdraví a to stojí za zamyšlení. Nechci se chlubit, ale úspěšnost mých operací dosahuje hranice devadesáti procent. Od toho se odvozuje výše mých honorářů. Překvapeni? Ano, pomáhám lidem, protože mě to fascinuje, ale rozhodně ne nezištně.

Pročítal jsem řádky chorobopisu a v hlavě se mi rodil jeden nápad za druhým. Mechanicky jsem si psal na okraj papíru seznam protilátek, molekulárních strojů a zásob, které budu potřebovat. Druhý sloupeček obsahoval literaturu, kterou si musím nastudovat, síťoví cév, které mě dovedou k nádoru… Nesmím zapomenout ani na biochemické receptory do nádrží nanokapslí. Tohle vypadalo na dlouhou operaci, musel jsem počítat s reakcí imunitního systému.

Konec eskalátoru mě překvapil. Papíry mi vylétly z náručí a rozprostřely se po dlaždicích jako vějíř. Rychle jsem je posbíral, zaklapl desky a v duchu zaklel. Takhle jsem si konspiraci nepředstavoval! Ani jednička v oboru se prostě nevyhne zbrklosti.

Pomyšlení na mé úspěchy ve mně vždycky vyvolá pocit viny. Občas si představuji, jak přednáším svou metodu kolegům na univerzitě. Vidím setmělý sál, projektor zalévající světlem centrální plátno a sebe na pódiu, jak vysvětluji podstatu procesu. Lidské tělo dokáže vlastními silami opravit části, které se vymkly kontrole. Funguje to i v případě nádorových onemocnění a není to tak neobvyklé, jak byste si mohli myslet. Zázraky se dějí každý den. Beznadějné prognózy se mění v zázračné uzdravení. Je však samozřejmě jistější, když k vyléčení pacientovi pomohu molekulární terapií. Problém genových a proteinových manipulací však spočívá v tom, že je obtížné ohlídat odezvu organismu. Vedlejší účinky jsou komplexní a okamžité. Pokud čekáte, až se projeví jako nepřesná a těžko interpretovatelná fyziologická odezva, zůstane vám na reakci příliš málo času. Právě v tom je moje metoda revoluční. Já na rizika dohlížím přímo na místě…

V okamžiku, kdy má imaginární přednáška doputuje až sem, procitám. Nevyhnutelně mi dochází, že už nepracuji na univerzitě. Už nejsem vážený profesor, neucházím se o tituly, granty a akademické ceny. Přednášet není komu. Nyní jsem jen šílený vědec pracující v ilegalitě a prozradit bývalým kolegům, čím se živím, by mě přivedlo do kriminálu. Je mi jasné, že všechny mé neúspěšné operace by soudce označil za vraždy. A to přesto, že pacienti by stejně o několik dní později zemřeli přirozenou cestou. Zákon je zákon.

Můj domov v Cambridgi je skromný. Ložnice, malý obývák, tři sta čtverečních metrů laboratoří, sklad jemných chemikálií, pět mrazáků na minus sto devadesát šest stupňů, počítačové centrum, elektronový mikroskop a operační sál v centru tomografického oka.

Pach ozonu ze sterilizačních UV lamp proniká až do vstupní haly, ale sousedé si nestěžují. Mám celé patro pro sebe, a kromě toho sídlí v dalších patrech biotechnologického centra firmy produkující podobné pachy. Nikoho nepřekvapuje, když mi chodí nádrže s tekutým dusíkem. Za okny mám výhled na Charles River, prostě hezké bydlení.

Dojídal jsem pozdní oběd nad papíry chorobopisu a pomalu si tvořil obraz. Neurochirurgova zpráva tvrdila, že problém leží v čelním laloku mozku. Nebyl důvod mu nevěřit, dlouhodobý stav kómatu však přístupové cesty komplikoval. Biofyzikální změny organismu nastávají plíživě, ale nedá se jim vyhnout. Budu se muset přizpůsobit náročným pracovním podmínkám.

Nahrál jsem si biomarkery všech známých zhoubných nádorů, klíčové konfigurace proteinů a jejich glykosilace. Z toho se mi vylouply třídy potenciálních protilátek, které si s sebou musím přibalit. Pěkně dlouhý seznam, protože neurochirurgova diagnóza byla vágní. Začínalo mě to iritovat. O jakém typu nádoru je vlastně řeč? Jak může špičkový bostonský špitál odvést tak povrchní práci? Buď chyběla část chorobopisu, nebo byl případ komplikovanější, než se zpočátku zdálo. Pokud doktoři skutečně vědí tak málo, muselo se jednat o unikátní záležitost. V tom případě se musím vyzbrojit důkladněji než obvykle. A to představovalo problém.

Z povahy nanokapslí vyplývá, že nemají zrovna velkou úložnou kapacitu. Nejraději mám částečky v řádu stovek nanometrů, ale tentokrát budu muset použít větší. Probral jsem lahvičky s koloidními roztoky zlata. Ohyb světla nastává na částicích souměřitelných s vlnovou délkou záření, roztoky neviditelných nanokapslí opaleskovaly všemi barvami duhy. Když zvolím tobolky větší, řekněme jeden mikron, přiblížím se k rozměrům bakterií. Za kapacitu však zaplatím nepříjemnou cenu. Zvýší se pravděpodobnost, že organismus na takové kapsle poštve imunitní systém. Je pravda, že v lidském těle koluje desetkrát víc bakterií, než kolik je buněk lidského organismu, ale ty jsou díky dlouhé symbióze tolerovány. Cizorodé nanokapsle se musejí dobře maskovat, což představuje práci navíc.

Teoreticky jsem mohl použít povrchy čistého zlata, jenže pasivní transport v krevním řečišti trvá dlouho. Potřeboval jsem nanokapsle soustředit v místě zákroku. Prohlédl jsem si dvojici barevných zkumavek proti světlu.

Směs? Potřásl jsem hlavou, to byl nevyzkoušený trik. Vivian ani mně však nezbývala jiná možnost. Ty větší tobolky poslouží jako zásobárna, ty menší jako průzkumníci s menším sortimentem protilátek. Bude to muset stačit.

Zbytek večera jsem strávil elektromigrací vybraných preparátů do kompartmentů nanokapslí. Je vám doufám jasné, že protilátky nemůžu uskladnit společně s proteázami. Když smícháte proteiny, nukleové kyseliny, glykany a lipidy, buď se srazí jako kyselé mléko, nebo se navzájem rozleptají na kaši. Strávil jsem výzkumem balení proteinů v roztocích cukrů víc než rok. To je jediná výhoda práce v ilegalitě. Nedělám si starosti s patentovými právy a bezostyšně vykrádám známé technologie.

Kolem páté jsem byl hotový. Jeden mililitr nafialovělého preparátu jsem zabalil do chlazeného kontejneru a odeslal do mrtvé schránky. Pokud vše půjde podle plánu, octnou se pečlivě připravené tobolky za pár hodin v žilách mé pacientky. A já si píchnu taky dávku.

Pustil jsem se do přípravy tomografu. Obří magnet vyplňuje polovinu operačního sálu. V centru prstence cétéčka stálo operační křeslo se změtí kabelů a trubic podpory životních funkcí.

Ptáte se, k čemu to všechno potřebuju? V bdělém stavu nezvládnu provést několikahodinovou operaci. Můj mozek nedokáže najednou vstřebat lidské a zároveň virtuální smysly.

V tom spočívá moje metoda. Já se nespoléhám na údaje přístrojů, já se na pacienta dívám zevnitř. Abych to zvládl, musím se uvést do kataleptického spánku. Necítím, neslyším, a přesto vnímám. Přesněji řečeno, můj vytrénovaný mozek řídí celou operaci. Má to jedinou chybu. Občas se mi z virtuální reality nechce zpátky.

Před operací si obvykle dopřávám luxus krátkého spánku. Věděl jsem, že strávím náročnou noc ovinutý dráty a snímači biologických funkcí. Když můj zdvojený informační systém zahlásil, že preparát byl doručen adresátovi, nařídil jsem svůj mentální budík na půl hodiny.

Okamžik před tím, než jsem se propadl do spánku, mi bleskla hlavou vzpomínka na tvář ženy v šeru akvária. Neobsahovala ani stopu strachu. Když jsem se o třicet minut později probudil, vzpomínka byla pryč.

Karotenoidy představují jeden ze způsobů, jak obelstít imunitní systém. Cizorodé bakterie si je vychytrale vystavují na vnější buněčné membráně, aby unikly zájmu lymfocytů. I já jsem měl v kompartmentech nanokapslí několik druhů těchto molekul. Jen jsem nečekal, že je budu potřebovat tak brzo.

V osm nula nula se ve vzdálené nemocnici zapojil širokospektrální MRI přístroj. Byl to výkonný tomograf poslední třídy, jeho paprsek se dal soustředit do několika krychlových milimetrů. V jeho ohnisku nyní ležela Vivian. Před deseti minutami vpíchla sestra dodaný preparát do Vivianiných žil a nanokapsle se už rozptýlily do vlásečnic těla. Netušil jsem, kolik za tento nadstandard její matka připlatila, ale pro mě bylo důležitější, že operace mohla začít.

Viděli jste někdy film Fantastická cesta? Ne? Co třeba Vnitřní vesmír? V obou zmenšili posádku i s ponorným člunem do velikosti zrnka prachu a vpravili je do pacientova těla. Ne, já se o nic podobného nepokouším. Zmenšit ponorku i s pilotem zní jako naprostá pitomost. Já i pacientka jsme si pochopitelně zachovali původní velikost, ale v principu byl výsledek podobný. Tomograf mi zprostředkovával interakce molekul z povrchu kapsle, takže jsem měl pocit, že jsem uvnitř. Jenže hned od začátku se to nevyvíjelo dobře.

Ne, nemyslím cétéčko. Přístroj přijímal mé příkazy bez problémů. Poslušně zareagoval a zachytil signál jedné z nanokapslí v čelním laloku Vivianina mozku. Jenže odezva plasmonové rezonance proteinů na zlatém povrchu schránky byla… Jak mám popsat smysly, pro které lidé nemají receptory ani analogii? Signál byl prostě jiný, než jsem očekával.

K technologii virtuálního rozhraní a nanokapslí jsem se dostal na stáži pro armádu. Byl to jeden z projektů, které jsem pro jejich základní výzkum rozpracoval. Nepochybuji, že dnes už mají něco daleko vyspělejšího, ale to se už asi nedozvím. Po roztržce mi odebrali prověrku, a tím skončilo nejen mé působení v armádě, ale i zaměstnání na univerzitě. Armádní rozvědka má dlouhé prsty. Už asi tušíte, že právě tato stáž způsobila můj přerod v ilegálního nanochirurga.

Znalosti mi vzít nemohli. Nechci se chlubit, ale paměť mám dobrou. První verzi virtuální místnosti jsem dotáhl do funkční podoby i bez pomoci vojenských programátorů. Za výsledek se nemusím stydět. Celý systém funguje asi takhle: mé tělo spočívá v umělé narkóze v laboratoři uprostřed energetického pole tomografu. Údaje o mikro-variabilitě povrchové plasmonové rezonance kapsle snímané tomografem v nemocnici jsou předány do mého počítače, interpretovány virtuální místností a odeslány do mého přístroje, který svazky paprsků stimuluje centra smyslů přímo v mém mozku. Nemusel jsem se fyzicky přemístit do Vivianina těla, do nanočástečky v jejím mozku se prostě přemístily moje smysly. Jednoduché, že?

Trvalo mi několik měsíců, než jsem dokázal interpretovat své nové smysly. Musel jsem si nejprve zvyknout na to, co proteinové interakce s vrstvou peptidů na povrchu kapsle vlastně znamenají. Metodou pokusů a omylů jsem nakonec zjistil, které ohyby peptidických vazeb znamenají, že kapsle pluje v krevním řečišti, a kdy do povrchu narážejí receptory červených krvinek. Svrbění v pravém palci na noze představovalo interakci se stafylokoky, spóry plísní se zase projevovaly mrazením v zátylku. Postupem času jsem tyto odpovědi zakódoval do odezvy virtuální místnosti, takže jsem získal i vizuální odpověď. Dnes už v podstatě dění uvnitř organismu pozoruji „očima“, i když se ten obraz nepodobá signálu miniaturní kamery. Já prostě vidím na molekulární úrovni. A právě molekulární bombardování nanokapsle mě překvapilo.

Červené blesky létající před očima a svrbění dlaní potvrdilo první dojem. Výrazně zvýšená hladina protilátek! To nebyl nejšťastnější začátek operace. Buďto se v těle Vivian nachází infekce, nebo se odehrává něco ještě horšího. Plíživý závan chladu mě upozornil na blízkost makrofágů. Téměř podvědomě jsem ve virtuálním velínu položil dlaň na páku a vystřelil první kapsli karotenoidů. Ne, nezasyčelo to, jako když ponorka vypustí akustické bóje svádějící z cesty akustická torpéda. Účinek však byl porovnatelný.

Celoplošný impuls tomografu specifické vlnové délky ozářil Vivianino tělo. Stačil zlomek vteřiny a dodaná energie rozpustila polymerní „zátky“ milionů kapslí a z vybraných nanopórů se vyřinula směs chemikálií. Odezvu své kapsle v ohnisku tomografu jsem ucítil okamžitě. Svrbění polevilo a rudé pruhy makrofágů se vzdálily. Můj dech se pomalu uklidňoval. Kapsle byla pro imunitní systém dočasně neviditelná. Alespoň v nejbližších minutách jsem byl v bezpečí.

Když jsem dokončil pokládání kouřové clony, získal jsem čas přestrojit kapsli. Tentokrát jsem pochopitelně ozářil ener getickým impulsem jen svoji kapsli v průsečíku paprsků tomografu. Monoklonální protilátky jsou vzácné, plýtvat materiálem na ostatní schránky nemělo smysl.

Virtuální obraz se zavlnil. Vypuštěný náklad imunoglobulinů IgGl se díky sekundární afinitě Fc nožiček zachytil na peptidovém kožichu kapsle. Vidličky Fab regionů schopné specifických interakcí se lačně obrátily vstříc proudu tekutiny a začaly ohmatávat okolní proteiny. Byl to zvláštní pocit. Jako když otevřete dveře do kuchyně a nasajete nosem. Moje zrakové vjemy zintenzivněly. Virtuální svět se rozzářil odstíny modré, karmínovou až po křiklavě žlutou. A do toho všeho mě pohltily vůně tak podivné, že se nedají popsat. Od tohoto okamžiku můj čich předčil schopnosti německého ovčáka. Byl jsem připravený k pátrání.

Opatrně jsem se protilátkami dotýkal okolní tkáně. Červená, trochu fialové, vůně ananasu… Tepenné stěny, lipoproteiny, občasný náraz lymfocytu, který mě podezíravě olízl receptory. Virtuální zrak mi takový kontakt zprostředkoval jako všetečné bílé výrůstky. Naštěstí mě bílé krvinky dosud nechávaly na pokoji. Plul jsem dál a postupně se rozkoukával. Pokaždé mi trvá několik minut, než si zvyknu na ponor. Je to jako když se po létě postavíte na sjezdovku v nových lyžích. Teprve po kalibraci se dokážu v žilách pohybovat s plnou sebedůvěrou.

Proud krve mě unášel mozkem Vivian. Kolem zurčela proteinová polévka, sphingolipidy, molekuly glukózy… Občas jsem zachytil vůni něčeho, co vypadalo jako nádorový biomarker. Jenže to byl falešný poplach. Samá voda, samá voda… Musel jsem pátrat dál, milimetr po milimetru.

Šlo to pomalu. Lidský mozek je pozoruhodně velký orgán. Minuty líně odtikávaly. Nechci vám brát iluze, ale práce nanochirurga je většinou nuda. V mezičase jsem hluché chvíle využil alespoň tak, že jsem Vivianině matce poslal neurčitě formulovaný e-mail v dohodnutém kódu. Za své peníze si zaslouží vědět, že operace začala.

O čtyřicet minut později jsem nebyl o nic moudřejší. Virtuální systém spustil pět falešných poplachů, skutečný biomarker jsem však nenašel. Usoudil jsem, že jsem se spletl v odhadu typu nádoru, a vyměnil povlak imunoglobulinů za čerstvý jiné specificity. Mamě.

Začala mi docházet trpělivost. Buď mám smůlu, nebo hledám na špatném místě. Nebo to znamenalo něco úplně jiného. Znáte první zásadu vědecké práce? Říká asi toto: Když selže pracovní hypotéza, je čas přijít s novou. Ten, kdo se zdráhá opustit chybnou hypotézu se točí v bludných kruzích. Nevěřili byste, kolik vědců jezdí na kolotoči. Musel jsem připustit, že se ženu jako dobře vytrénovaný ohař, jenže po falešné stopě.

Přemýšlel jsem o dalších možnostech. Co takhle zapojit vlastní pohon? Přejít z pasivního transportu na aktivní by mohlo fungovat, ale mé zásoby adenosinu trifosfátu nejsou bezedné. Mohl jsem použít selektiny, ozářit kapsle plošným skenem a udělat si hrubou představu o celém těle. Citlivost bude mizerná a z křížené odezvy tisíců kapslí se mi vždycky udělá nevolno, jenže jaká jiná možnost mi zbývala? Položil jsem dlaň na tlačítko virtuálního řízení, ale než jsem se rozhodl, nečekaná síla mnou smýkla stranou.

Náhlá ztráta kontaktu s kapslí je nepříjemná. Je to jako když se probudíte uprostřed noci. Srdce vám buší a vaše zastřená mysl si nedokáže vzpomenout, jak se jmenujete. V hlavě se objevují bizarní barevné obrazy, zvuky, doteky, ale nelze jim utéci. Je to jako špatný LSD trip.

Hekl jsem, jak mě černá prázdnota nabrala na solar. MRI signál se prudce klikatil a místy zachytil křížící se odezvu dalších kapslí. Měl jsem pocit, že mi pět zubařů trhá stoličky. Každý tahal na jinou stranu. Potom paprsek sklouzl někam do kouta a ustálil se.

Stál jsem v prostoru, ze kterého se linula tichá hudba. Někde v dálce se ozval mechanický hlas. Virtuální místnost se mi pokoušela nabídnout interpretaci situace, ale beznadějně selhávala. Co se stalo? Chvíli jsem o tom uvažoval, ale na příčině vlastně nezáleželo. Jestli se tomograf v nemocnici vymkl z mé kontroly, je operace v háji.

Potlačil jsem nutkání zvracet. Moje virtuální místnost měla naštěstí naprogramované bezpečnostní bloky. V podstatě zareagovala správně, vrazila mi do hlavy bílé pozadí a ztlumila cizí kanál na hranici slyšitelnosti.

„Přejete si vystoupit ze systému?“ zablikal mi před očima rudý nápis. Rozladilo mě to. Tak brzo jsem se vzdát nehodlal.

„Ne,“ udeřil jsem do klávesnice. Skutečnému terminálu by vyskákaly klávesy, ale tenhle bakelit byl naštěstí virtuální. Začínal jsem cítit adrenalin, vedlejší efekt nečekaných změn frekvencí v mém mozku. Pod tlakem podávám nejlepší výkony. Nebo prostě nerad přijímám porážku.

Hrábl jsem do seznamu od Vivianiny matky a hodil po zdivočelém tomografu přístupovým heslem vyšší priority. Obraz se zachvěl a chvíli se zdálo, že se nemocniční počítač zresetuje. Potom naskočila ovládací obrazovka. Interference se ztratila.

Moje původní kapsle byla samozřejmě dávno pryč, odplavená pulsující krví. Nemělo smysl po ní pátrat, na jedné tobolce nezáleželo. Od toho jich mám milion. Zaostřil jsem paprsek zhruba do stejných souřadnic a náhodně si stopl prvního náhradníka.

Přivítaly mě mrazivé závany temně rudých monocytů přeměněných v makrofágy. V nové kapsli jsem se cítil trochu divně. Já vím, říkal jsem, že si pokaždé musím zvyknout, ale tím to nebylo. Cítil jsem kontakty s monocyty výrazněji než předtím? Zkusil jsem vystřelit dávku karotenoidů, ale úleva se nedostavila. Srdce mi poskočilo. Že bych konečně dorazil do oblasti nádoru? Jenže kde jsou biomarkery? Nebo jsem narazil na zánět, o kterém jsem nevěděl? Existovalo jedno logičtější vysvětlení. Imunitní systém už možná zachytil invazi nanokapslí.

Riskl jsem další dávku protilátek a prohmatal okolí. Mamě. Žádná selektivní odezva proteinů nádoru. Kam jsem se podíval, byly jen modré blesky normálních biochemických kaskád. Vyhodil jsem na povrch kapsle celou sadu generických receptorů a zkusil to, co jsem měl udělat dávno. Základní biochemické vyšetření. Šumění molekulárních interakcí odeznělo během tří minut a sdělilo mi, co jsem potřeboval vědět.

Metabolický cyklus byl trochu zpomalený, to se dalo vysvětlit stavem pacientky. Hormony však byly na obvyklých hladinách, stejně jako panel živin, krevní obraz, hladina krevních plynů, proteinové pozadí… Všechno vypadalo normálně. Až příliš normálně. Takhle jsem si nepředstavoval biochemii dívky v kómatu. Jen jedna věc byla mimo normu. Kolem se honily makrofágy a bylo jich příliš mnoho. Ještě to nebyla sofistikovaná odezva lymfocytů, ale kdyby makrofágy usoudily, že kapsle je cizorodé těleso, mohly mi pořádně zatopit. Říká se tomu neuramidázová hydrolýza a pálí to jak čert. V konečné fázi útoku oholí enzymy povlak glykopeptidů až na zlatou kapsli. Taková tobolka ztratí schopnost vázat na povrch protilátky a je bezcenná. Znamenalo by to, že bych musel ponorný člun opustit a obtížně hledat nový, který imunitní systém dosud nevystopoval.

Přinutil jsem se ke klidu. Snaží se mi organismus něco naznačit? Uvnitř Vivian se odehrávalo něco, čemu jsem nerozuměl. Možná všechny tyto symptomy představovaly jen dílky skládačky. Netušil jsem jaké, ale jedno jsem věděl jistě. Vypouštění dalších protilátek bylo ztrátou času.

Své tělo v narkotickém spánku jsem necítil, ale vsadím se, že se mi orosilo čelo. Ta myšlenka, kterou ke mně přivanuly nárazy makrofágů, byla bolestivá jako řez žiletkou. Čím víc jsem o tom uvažoval, tím bylo jasnější, že někdo něco zvoral. Potřeboval jsem zjistit kdo.

Proniknout do nemocniční sítě přes počítač tomografu nebylo těžké. Heslo databázového serveru bylo jen pěticifemé. Chtěl jsem odstartovat generátor permutací, ale pak jsem zkusil jednoduché 12345. Klesla mi čelist. Zásah hned napoprvé! Ajťákům asi platí zbytky z nemocniční kuchyně.

Nejdřív jsem se podíval na personální oddělení. Osobní spisy obsahují nacionále rezidentních doktorů a jak známo, polovina lidí používá jako heslo jméno své manželky. Nebo milenky, což sice osobní spisy neuvádějí, ale víte, jak to chodí při nočních službách… Rozpis mi prozradil, co jsem potřeboval. Vivianin ošetřující lékař nápadně často sloužil se třemi sestrami. Zkusil jsem vyťukat jméno ADELE, nic. CARLA, nic. JANICE… A byl jsem doma! Kdo by to řekl, že ten chlap spí s vrchní sestrou! Odblokovaný chorobopis mi nabídl pohled do nejnovějších záznamů a včerejší snímky z MRI. Výsledek zběžného čtení mě nepotěšil.

Vivian přijali do nemocnice v kómatu, potud shoda s mým chorobopisem. Jenže snímky z tomografu vypadaly jinak. Zrychlil se mi puls. Jak je to možné? Nejsem specialista na radiologii, ale takhle si nádor mozku nepředstavuji. Ten šedý stín v čelním laloku byla digitálně vyretušovaná skvrna. Zajímavé to bylo hlavně proto, že jsem se právě v těchto místech nyní pohyboval.

Probíral jsem se snímky ze všech úhlů a výsledek byl stejný. Po retuši zůstal jen nezřetelný obrys nějakého objektu. Nevěřím na náhody. Ať jsem se na věc díval z kterékoliv strany, vypadalo to, že jsem šlápl do pěkného lejna. Jenže jsem nevěděl, kdo za tím vězí.

Alespoň jedna věc začala dávat smysl. Zvýšená hladina makrofágů vypadala jako nespecifická imunitní odezva na ten cizorodý objekt… K čemu jsou proboha padělané CT snímky? Chtěl někdo něco skrýt mým nebo náhodným lékařským očím?

Kdybych vycouval právě v tenhle okamžik, mohl jsem si ušetřit následující problémy. Jenže nikdo neví, co život přinese v příští hodině. Byl jsem prostě zvědavý. A taky mi bylo jasné, že bez mé pomoci se Vivian z kómatu neprobere.

Takže jsem vyhodil lano a čekal na příhodný odtah.

Imunitní systém je poměrně sofistikovaný. Makrofágy první linie likvidují cizorodé látky, bakterie a podezřelé proteiny. Aby převedly nespecifický útok na specifický, mají ve zvyku rozžvýkané kousky peptidů nalepit na svou buněčnou membránu a signalizovat tak partnerským lymfocytům, na jaké antigeny se mají soustředit. Když v tom člověk umí chodit, dokáže mašinérii imunitní odezvy využít. Uvědomte si, že běžná detoxifikace produkuje sady dobře známých peptidových sekvencí. No a já měl v kapslích sady protilátek vypěstované právě pro tenhle případ.

Stačil krátký impuls MRI a zvolené protilátky se vyřinuly z kompartmentů do krevního řečiště. Část z nich se ztratila ve vírech okolní krve, ale slušné množství se díky Fc stopce zachytilo na ochranných peptidech schránky. Společně s tisíci nanokapslemi v čelní části Vivianina mozku i ta moje vyčkávala, až se kolem požene makrofág.

Přiznávám, že tenhle způsob autostopu nemám rád. Makrofágy jsou nevyzpytatelné. Jenže čas mě nelítostně tlačil. Dřív nebo později budu muset odeslat zprávu své sponzorce. A já prostě nedokázal odhadnout, jak se naše konverzace bude odvíjet.

Zelenavá hrouda se nalepila ke kapsli tak žádostivě, že jsem zapochyboval. Na můj vkus mě proteinové receptory ohmatávaly až příliš důvěrně. Když říkám mě, mám samozřejmě na mysli zlatou slupku kapsle. Jenže zkuste to rozlišit! Cítil jsem hmatání přímo fyzicky. Doteky na hrudi, šimrání v podpaží a štípání na… to vám radši nebudu prozrazovat. Potom mi makrofág začal ožužlávat koleno. To už vypadalo jako fagocytóza! Naštěstí si to zelený rosol najednou rozmyslel, zprůhledněl a vydal se na cestu.

Vlnivý pohyb mnou smýkal ze strany na stranu. Červené krvinky (byly červené, tuhle barvu jsem virtuální místnosti poradil já) mě mlátily do hlavy jako krupobití. Údery krevních destiček byly měkčí a šetrnější. Makrofág neochvějně směřoval za svým cílem poslušný biochemického puzení, kterému jsem úplně nerozuměl, ale vzal to ďas. Hlavně, že mě doveze, kam potřebuji.

Horská dráha skončila překvapivě rychle. Můj makrofág narazil na překážku a začal se transformovat. O tom, že mu sedím na zádech, neměl tušení. Místo mě se rozhodl fagocytovat objekt, který mnohanásobně přesahoval jeho rozměry. Pustil se do toho s bláhovou rozhodností.

První kontakt mě překvapil. Přestože byla kapsle oddělena od objektu několika vrstvami proteinů, změna potenciálu mi zajiskřila mezi prsty. Odkud jsem tuhle reakci znal? Aha…

I nepatrně zvýšená hladina kationtů dokáže podráždit zakončení sialo-glykopeptidů! Ať už byl objekt ve Vivianině čelním laloku cokoliv, jeho původ nebyl biologický. Chelátové komplexy vícemocných iontů naznačovaly, že je tvořený kovem.

Musel jsem vyčkat, až dorazí zbylé kapsle, ale dlouho jsem se neudržel. Potřeboval jsem se dozvědět, o co se tu hraje.

CT skener rozostřil paprsek a já cítil, že opouštím kapsli. Přesněji řečeno signál slábl a do hlavy se mi drala odezva tisíců dalších kapslí imobilizovaných na povrchu implantovaného objektu. Ladil jsem optimální rezonanci zlatého povrchu, ale odezva byla slabá jako třikrát vylouhovaný čaj. Shluk miniaturních částeček neposkytoval výrazný stín ani na výkonném tomografu. Kapslí dorazilo málo. Budu se muset spolehnout na opakované skenování z různých úhlů a čarovat s digitálním zvýrazněním.

Trvalo to hezkou chvíli, ale nakonec se trojrozměrný kompozit zmaterializoval ve virtuální místnosti. Visel přede mnou v prostoru jako pavouk na neviditelném vlákně. Sebekriticky jsem musel uznat, že to nebyla špatná práce. Popadl jsem ho do dlaní a začal otáčet na všechny strany. Zobrazení bylo ostré, mezi elektrodami jsem rozeznal i detailní strukturu povrchu. Dokonce jsem z úhlů difrakce plasmonové rezonance mohl odvodit i konstrukční materiál. Jak říkám, dobrá práce. Jenže já z ní neměl ani trochu radost.

Implantát se nepodobal ničemu, s čím jsem se během své praxe setkal. Z šedého těla křemíku a titanu trčely desítky zlatých elektrod táhnoucích se k povrchu mozkové kůry. Nejvíc se to podobalo křižákovi s desítkami nohou a vrstvami zlatých akumulátorů pod zadečkem.

Čím déle jsem se na tu zatracenou věc díval, tím hůř mi bylo po těle. Znal jsem jen několik lidí, kteří byli dostatečně šílení, aby si nechali něco takového voperovat do mozku. Shodou okolností se všichni pohybovali v nejvyšších patrech tajné služby. Znáte můj názor na armádu…

Otáčel jsem pavouka v prostoru a snažil se odhadnout, k čemu slouží. I kdybych to dokázal, určitě by mi to nepomohlo. Na takový stupeň utajení jsem neměl prověrku ani v dobách, kdy jsem pro ně pracoval. Dělalo mi to starosti. První střet s tajnou službou mi zničil kariéru. Přemýšlel jsem, co se stane, až mě přistihnou s touhle potvorou v ruce.

„Drmn…!“

Zvonění telefonu přímo v mé hlavě vystřelilo pavouka z mých rukou až k virtuálnímu stropu.

„Aby to ďas…!“

Hovory během operace nepřijímám. Nikdy. Kromě toho tuhle internetovou linku používám jen ve výjimečných případech. Zdráhavé jsem natáhl virtuální paži ke sluchátku a po třetím zazvonění ho zvedl.

„Jak pokračujete, doktore?“

Nepřekvapilo mě, když jsem poznal její hlas. Prostě jsem věděl, že je to ona. Asi mám paranormální schopnosti. Ale to kecám. Vlastně jsem si až do téhle chvíle namlouval, že zformátuji pevný disk počítače, spálím záznamy a změním podnebí. Florida je v tuhle roční dobu docela příjemná. Jenže telefonát mě ujistil, že věci se mají jinak. Ach jo.

Její hlas byl podobně nezúčastněný, jako když se mnou hovořila v akváriu. Můj vnitřní zrak mi nabídl obraz šedovlasé ženy sedící za těžkým stolem se sluchátky na uších a miniaturním mikrofonem v koutku úst. Perfekcionistickým pohybem smetla neviditelné smítko z mahagonové desky a opřela se o kožené opěradlo křesla.

„Myslela jsem, že je vhodná doba, abych se informovala o postupu operace.“

„Kde jste vzala tohle spojení?“ zavrčel jsem. „Nepamatuji si, že bych vám sdělil přístup.“

„Nebuďte nedůtklivý, doktore. Prostě jsem se domnívala, že výše zálohy mě opravňuje, abych se o vás informovala. A dozvěděla jsem se o vaší práci poměrně hodně.“

Součástí operace je umělý spánek, který si navozuji směsí povzbuzujících a tlumicích léčiv. Pouze jejich účinek mi zabránil, abych teď vybuchl. Mimo to však farmaceutický koktejl navozuje i k operaci nutnou zvýšenou obrazotvornost. Věřte mi, lidský mozek umí neuvěřitelné věci. Mně třeba v této chvíli nabídl pohled do kanceláře Vivianiny matky. Musela to být barva jejího hlasu, která určila šedivý odstín tapet. Dikce slov se promítla do vzorku koberce a obsah jejích slov korespondoval s černým mahagonovým stolem. Výjev byl tak živý, že jsem se mohl po kanceláři rozhlížet. Vida, na stěně visí diplom z Harvardu! Zřejmě to byl bostonský přízvuk a volba výrazů, které mému podvědomí vnukly myšlenku, že Vivianina matka má Ph.Dr. v oboru sociálních věd. Něco mi však chybělo.

Rozhlížel jsem se po kanceláři. Nejdřív jsem nevěděl, co hledám, ale pak mě to trklo. Pátral jsem mezi fotografiemi na desce stolu. Marně. Zajímavé… Prohlédl jsem police knihovny za jejími zády. Samé hřbety encyklopedií a jedna dřevěná kachna. Zase nic! Začalo mi to vrtat hlavou. Je možné, že mi lhala?

„Rád bych vám byl k dispozici, ale jistě chápete, že váš telefonát nepřichází ve vhodné chvíli,“ hrál jsem o čas. V narkotickém spánku mi poskakoval ohryzek, ale můj hlas ve skutečnosti překládal hlasový syntetizér. Výsledek byl trochu kovový. I tak se mi zdálo, že můj hlas zní defenzivně. Pokusil jsem se to napravit.

„Jestli jste si skutečně utvořila představu, co operace obnáší, pak víte, že se musím plně soustředit. Nanotechnologický zákrok je delikátní záležitost. Nechcete snad, abych v kritickém okamžiku udělal chybu?“

„Je mi líto, Adame, že vás obtěžuji. Ujišťuji vás, že to nebude trvat dlouho…“ Tón jejího hlasu prozrazoval, že je to prázdná omluva. Já ji však stejně poslouchal jen napůl. Mé virtuální prsty běhaly po klávesnici. Zaostřil jsem paprsek tomografu a přeskočil do první kapsle u cesty. Dřív, než jsem se rozkoukal, stačil jsem zadat podklady pro sérii krátkých energetických výronů. První vlnová délka uvolnila enzymy. Sousední buňka měla smůlu, že se octla v mém dosahu. Její lipoproteinová membrána roztála jako vosk pod hořákem autogenu. Když se vyřinula cytoplazma, chňapl jsem po první mitochondiii, která vyletěla ven.

Abyste rozuměli, mitochondriální tělísko obsahuje pár set kopií relativně krátké mitochondriální DNA. A já jednu z nich nutně potřeboval. Hodil jsem po molekule restrikční endonukleázou a fragmenty DNA začaly odletovat na všechny strany. Ó většinu z nich jsem neměl zájem, já hledal dvojšroubovici variabilního regionu.

Konečně! Moje aptamerové tykadlo jeden fragment lapilo. Krátký puls mikrovln spustil denaturaci DNA a další impuls uvolnil trochu argininu v kompartmentech kapsle. Mé vozítko získalo náboj opačné polarity než polapená molekula. Hlavička nukleové kyseliny ucítila puzení a poslušně se začala prodírat zlatým nanopórem dovnitř.

„… jak jsem řekla, doufám, že mi sdělíte, co jste zatím zjistil. Předpokládám, že už jste se dostal do čelního laloku a našel… objekt našeho zájmu. Je to tak?“

Zajímavá volba slov. Vypadalo to, že věděla víc, než mi prozradila. Chvíli jsem hledal příhodnou odpověď.

„Jsem stále… na začátku operace. Protilátky ještě nezachytily… eee… stopu biomarkerů,“ odpověděl jsem s odmlkami. Počítat průchody nukleotidů proteinovým sítem není jednoduchá práce. Nukleotidy typu A, G, T a C se na dotek liší jen nepatrně a já neměl dostatečnou praxi. Sekvenování DNA provádím, jen když se chci ujistit o haplotypu pacienta.

Já vím, že se teď ptáte, proč se hrabu v mitochondriálních fragmentech. Jestli mi jde o rakovinotvorné mutace, měl bych číst genetickou DNA. Máte pravdu. Jenže já jsem potřeboval informaci docela jiného druhu.

Napíchl jsem se na genetickou databázi a rozběhl vyhledávání. Odpověď přišla během několika vteřin. Když jsem našel v seznamu její jméno, můj vnitřní zrak mě znovu dopravil do kanceláře. Tentokrát měl koberec šedou barvu a nábytek byl o poznání mohutnější. Na stěně visel soubor portrétů amerických prezidentů v čele s Ronaldem Reaganem. Jen podobizna dcery stále nikde.

Konečně zásah! Nyní jsem měl možnost porovnat sekvenci s databází. Nukleotid A v pozici 146, G na 150, další G na 151… ohmatával jsem nukleové báze.

„Zatraceně…,“ neovládl jsem se. Prohmátl jsem sto padesát dvojku ještě jednou.

„Přece jen něco zajímavého?“ Její dikce kontrastovala s předchozím chladem. Poprvé jsem uslyšel v jejím hlase zájem. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval.

„Myslím, že jsem to našel. Musím vás však zklamat. Vaše dcera netrpí rakovinou. V její hlavě není nádor. V celém těle jsem nenašel jediný biomarker zhoubného bujení.“

„Ano…?“

Suché konstatování bylo míněno jako povzbuzení, ale reakce byla tak bezbarvá, že jsem se neudržel.

„Nevypadáte, že vás to překvapilo.“

Zaváhala jen krátce. „Máte pravdu. Věděla jsem, že to není rakovina.“

„Takže jste věděla i o tom, že lékařská zpráva je profesionálně upravená? Co to říkám, vy jste ji upravila sama, abyste mě přiměla vzít tento případ! Jen mi není jasné proč? Pokud to není rakovina, pak jsem vám jako nanochirurg k ničemu. Můžu to rovnou zabalit.“

Skoro jsem zahlédl její chladný úsměv.

„Neunáhlujte se, Adame. Když už hovoříme otevřeně, přiznávám, že jsem zprávu upravila. Udělala jsem to proto, že vaši pomoc skutečně potřebuji. Vivian je v kómatu právě kvůli tomu, co jste nalezl v jejím mozku.“

„Hmmm… Můžete mi prozradit, co jsem vlastně nalezl? Pořád si nejsem jistý, co po mně chcete.“

„Dobrá. Naleji vám čistého vína. Vím, že jste našel implantovaný čip. Právě kvůli němu Vivian tak trpí a žádný z chirurgů, se kterými jsem hovořila, se ho nechce dotknout. Prý je to nad jejich síly. Vy jste mojí poslední nadějí na záchranu mé jediné dcery.“

Hledal jsem v jejím hlase chvění, stopu účasti. Mamě. Znovu jsem bojoval s výbuchem vzteku, ale pak jsem odpověď přeformuloval.

„Jste si vědoma, že ode mne očekáváte zázrak? Neměl jsem ani možnost se připravit. Nemám vhodné nástroje, znalosti ani strategii. Takovou práci musím odmítnout.“

„Ale no tak, Adame. Obávám se, že nejste upřímný. Přestaňte si hrát na schovávanou. Musím vám prozradit, že jsem sledovala celý průběh operace díky připojení na tomograf v nemocnici. Máte pozoruhodné schopnosti. Detailům nerozumím, ale ze snímků jsem pochopila, že jste soustředil nanočástice na povrchu čipu a ozařoval je cílenou frekvencí. Věřil byste, že i těch několik desítek impulsů dokázalo zvýšit lokální teplotu tkáně o jeden stupeň? Říkala jsem si, jestli by právě tohle nebyl vhodný způsob, jak čip deaktivovat? Elektronické součástky, teplotní extrémy a magnetické pulsy se nemají v lásce, nemyslíte?“

Na chvíli jsem přišel o řeč. Ne kvůli tomu, co navrhovala, ani kvůli její jízlivosti. Po pravdě řečeno mě vyděsilo především to, že mi celou dobu dýchala do týla! Hlavou se mi honily myšlenky.

Je schopná zablokovat tomograf? Bude se mě snažit přinutit, abych prováděl její pokyny? Nebo se chystá převzít celou operaci? Ne, to není tak jednoduché. Pokud nemá technologii virtuální místnosti a speciální výcvik, nezvládne to. Přesto jsem se otřásl.

„Chcete, abych čip spálil? Uvědomujete si, co navrhujete? Co se stane s okolní tkání? Na snímcích je vidět, že elektrody zasahují dost hluboko. Poškození mozku bude trvalé…“

„Chápu. To je však cena, kterou jsem ochotná zaplatit. Moje dcera udělala neuvážené rozhodnutí a nyní bojuje o život. Jinou šanci, jak jí pomoci z kómatu, nevidím. Říkala jsem vám přece, že jsem schopna učinit cokoliv. Co mohu ztratit?“

Sevřel se mi žaludek. Měla pravdu. Chtěl jsem jí vypočítat, co všechno může ztratit. Přesvědčit ji, že někdy je uvážlivější nedělat rozhodnutí, která nejdou vzít zpět. Vysvětlit, že když zničí zlatého pavouka, nemusí ji Vivian už nikdy poznat. Jenže to bylo zbytečné. Ona to všechno věděla. Protože věděla víc, než mi říkala. V její krycí historce byla díra, kterou by dokázal projet parní válec.

„Adame, spoléhám na vaše schopnosti. Pomůžete mé dceři?“ Jistě, chtěl jsem být diplomatický. Měl jsem volit opatrnější tón. Jenže její výsměch přiložil pod kotel mého vzteku a ten přebublal. Prostě jsem to nezvládl.

„Pomohu vám, když mi objasníte jednu nejasnost.“

„Samozřejmě,“ odpověděla vítězoslavně.

„Pamatujete se na Johnesův zákon? Podle něho stát shromažďuje vzorky DNA veřejných činitelů. Policistů, hasičů a… politiků.“

„Ano. Vzpomínám si. Proč mi to však říkáte?“ Její hlas ochladl.

„Nejsem si jistý, jestli víte, že Bostonská univerzita na zkoušku osekvenovala uskladněné vzorky mitochondriální DNA. Byl to kontrakt pro vládu.“

„Už jsem o tom slyšela.“

„Možná jste však neslyšela, že jsem na projektu pracoval i já.“

Její mlčení mi potvrdilo, že jsem trefil do černého.

„A jsem si docela jistý,“ pokračoval jsem, „že nevíte, že mám k databázi dodnes přístup.“

„Ach…“

Bylo to hodně ledové „ach“. Už věděla, kam směřuji.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli je Vivian adoptovaná. Protože z porovnání vaší a její mitochondriální DNA vyplývá, že nemůže být vaše dcera.“

Vzpamatovala se rychle. Rychleji, než jsem čekal.

„Dobrá práce, pane Saabene. Máte pravdu. Vivian skutečně není můj potomek.“

„V tom případě pochopíte, že začínám mít o vašich mateřských citech a celé téhle operaci vážné pochybnosti.“

„Rozumím. Nicméně to na naší dohodě nic nemění. Musím trvat na splnění kontraktu. Povězte mi, máte možnost se napíchnout na záznam průmyslových kamer ve vaší laboratoři?“

Tu možnost jsem měl. Když jsem v obrazu kamer spatřil dvě gorily v černých kravatách, udělalo se mi nevolno. Pochopitelně virtuálně, s mým žaludkem to nemělo nic společného. Muži v zrcadlovkách stáli v mé operační místnosti a skláněli se nad operačním křeslem. Mezi kanylami umělé výživy a polštářky senzorů jsem spatřil svou bledou tvář. Brrr… Pozoruhodně kontrastovala s černými pistolemi, jejichž pažby vyčnívaly z podpažních pouzder rozhalených sak.

Tepnami mi proletěla vlna adrenalinu. I přes nízké rozlišení kamer bych přísahal, že má pokožka zprůhledněla. Tělo se však nepohnulo. Abych se dostal z kómatu, potřeboval jsem komplikovanou aplikaci psychoterapeutik a nejméně deset minut. Ležel jsem před nimi jako bezmocný králík, kterého si se zájmem prohlížely dvě kobry.

„Kdo jste?“ zachraptěl jsem. I ve virtuální realitě se mi stáhlo hrdlo.

„Na tom kdo jsem nezáleží. Důležité je, jestli mi vyhovíte. Už jste se rozmyslel?“

Znovu jsem zaslechl pobavenou ironii. V ten okamžik má prchlivost zvítězila nad zdravým rozumem, dobrým vychováním i pudem sebezáchovy.

„Proč? Proč ji nezabijete nějakým jiným způsobem? Na to přece nepotřebujete nanochirurga!“

„Ach Adame! Jste hloupější, než jsem si myslela. Já ji přece nechci zabít. Já potřebuji jen osvobodit její mozek ze sevření pavouka. Můžete to pro mě udělat?“

Sarkasmus mě zasáhl přímo do mentální brňavky.

„Sakra, říkám vám, že něco takového nezvládnu! O takovémhle implantátu si současná neurochirurgie může nechat jen zdát! To zařízení je o dvě generace pokročilejší než to, se kterým pracuji já!

1 kdybych na to poslal všechny nanočástice, nedokážu ho odpálit. Víte, kolik energie by to vyžadovalo?“

Její odmlka mi prozradila, že jsem ji překvapil. Možná poprvé.

„No…, za pokus to stálo. Já vám věřím, Adame,“ dodala zklamaně. „Domnívala jsem se, že naše spojenectví bude plodnější, ale co se dá dělat. Existují i jiné cesty. Máte pravdu, je čas minimalizovat ztráty. Přála bych si, abych se s vámi mohla rozloučit frází o budoucí přínosné spolupráci…“

Jsou chvíle, kdy se neovládnu, a pak toho lituji. Jako třeba teď. Jenže na „já už to nikdy neudělám“ bylo pozdě.

„Sbohem, Adame. Považujte naši dohodu za anulovanou.“ Suché cvaknutí linky mi prozradilo, že zavěsila.

Obtížně jsem polkl. Nevím jak vám, ale mně bylo jasné, že z toho nic dobrého nekouká.

Jeden z mužů v operační místnosti přiložil k uchu telefon. Krátce přikývl, jako by potvrdil instrukce, a vložil přístroj zpět do náprsní kapsy. Když vytáhl ruku z podpaží, držel v dlani zlověstně vypadající pistoli. Pozvedl zbraň a dvakrát stiskl spoušť.

Necítil jsem bolest. Jen šok. Tělo v křesle se zachvělo jako hadrový panák pod úderem perlíku. Na bílé kombinéze se začala rozpíjet rudá skvrna.

„A kurva,“ neudržel jsem se.

Není nic příjemného sledovat svou smrt. To, co muž udělal v následující vteřině, mě však vyděsilo víc. Hromotluk přistoupil ke stěně a odtrhl přední kryt serveru. Schránka pevného disku se zaleskla jako obnažené srdce. Muž hrábl do hloubi přístroje a Vyrval pletenec kabelů. V ten okamžik jsem se propadl do černého tunelu.

Přemýšlíte, jak je možné, že stále píšu tyto řádky? Podle veškeré logiky bych měl s Charónem kempovat u řeky Styx. Nebo ukecávat svátého Petra u nebeské brány. Nezapomínejte však, že jsem nanochirurg.

To, že mě zabili, mě naštvalo. A když jsem naštvaný, myslí mi to rychle. Moje šance na přežití záležely hlavně na serveru, ze kterého právě sršely jiskry. S tím jsem musel začít.

Když říkám, že jsem se propadl do černé díry, myslím tím, že pohasla má virtuální místnost. Jediný signál, který můj mozek nyní přijímal, byla odezva mých utlumených nervů. Ano, srdce se zastavilo. Odkrvený mozek skomíral jako svíčka ve větru. Zrakové centrum vnímající sporý signál světla přes zavřená víčka začalo ochabovat. Zrak vždycky odchází jako první. Stejně jako když stíhačům při přetížení odteče krev z mozku a oni začínají mít tunelové vidění. Je to stejný efekt, jako popisují lidé po klinické smrti. Úhel vidění se zužuje, tma nejprve ořízne periferní vidění a pak postupuje ke žluté skvrně v centru vidění. Svět se pomalu svírá do tmavého tunelu, v jehož hloubce se nakonec objeví oslnivé bílé světlo. To začíná odumírat zrakový nerv.

Byl jsem po klinické smrti, ale tak daleko jsem to nechtěl nechat dojít. Aby bylo jasné, člověk neumírá po zástavě srdce. Mozek žije, i když oddělíte hlavu od těla. To si mohl vyzkoušet třeba Lavoisier v nešťastné době francouzské revoluce. Velký vědec byl zvídavý i poté, co ho odsoudili k smrti. Vymyslel si tento experiment: požádal přítele, aby si stoupl ke gilotině a počítal, kolikrát Lavoisierova hlava po odseknutí mrkne. Stihla to patnáctkrát.

V mém případě se to odehrálo trochu jinak. Po patnácti vteřinách se zužující kužel opět rozšířil, jak náhlý pokles krevního tlaku aktivoval první obrannou reakci.

Vzpomínáte si, že jsem si vpíchl dávku před operací?

V mých žilách kolovaly stovky tisíc nanokapslí. Nanochirurg by měl vždycky mít plán pro případ nouze. Tohle byl můj. Jednoduchou metabolickou kaskádou kapsle v mém mozku produkovaly dostatečné množství kyslíku, aby mě to dokázalo udržet několik minut při vědomí. Krátká chvíle, ale stačila, aby naběhl záložní server pod podlahou operačního sálu. Když moji vrahové opouštěli laboratoř, získal jsem přístup na tomograf. Byl nejvyšší čas, tunel se už začínal uzavírat.

Vyhráno jsem však neměl. Byl to docela frmol. Úkol první: stanovení diagnózy. Snímek mi prozradil, že kulky proděravěly pravou plíci, ale srdcem prolétla pouze jediná. S tím se dalo pracovat.

Úkol druhý: nahodit nouzový krevní oběh. Komunikace s novým serverem byla bezchybná. Peristaltická pumpa zabrala a kanyly se naplnily rudou tekutinou. Její přebytek bublal dírami v hrudníku ven, ale s tím jsem se teď zdržovat nemohl.

Úkol třetí: poslat kapsle k poraněné srdeční tkáni, která už začala produkovat markéry zranění. Díra v pravé komoře vypadala děsivě, ale už jsem viděl horší. Zásoby geneticky modifikovaného kolagenu v nanokapslích jsem měl dostatečné. Díky sérii MRI impulsů začala v rozervané tkáni růst třídimenzionální struktura. Virtuální prsty běhající po klávesnici řídily rekonstrukci tkáně. Byl čas nastartovat přeměnu kmenových buněk, kterých mám v žilách také obstojnou dávku. Lepily se na připravený skeleton a srdce začalo získávat svůj původní tvar. Jistě, bude to trvat nějakou dobu, ale v dnešní době není problém vypěstovat v kádince celé orgány. Teprve když se díra zacelí, budu moci nahodit vlastní stahy.

Ještě stále ze mě prýštila krev a plíce se zalévala tekutinou. Nevěděl jsem kam skočit. Potrhaná tkáň? Úbytek tělních tekutin? Kontrola masivního traumatu? Kdybych propadl panice, mohl jsem stále zemřít. Nikdy jsem nebojoval o svůj život, ale na souboj se smrtí jsem zvyklý. Jsem chirurg. Přemýšlel jsem, jestli jsem tak okoralý, že se mi ani nechvějí ruce, nebo zda za to může koňská dávka psychoterapeutik. Nejspíš oboje. Hlavně jsem však cítil chladný vztek. Jistě chápete, že když mě někdo v přímém přenosu zabije, chci alespoň vědět proč. Hodlal jsem to zjistit.

Tomograf v nemocnici byl tichý. Nejdřív jsem se domníval, že ho vypnuli, jenže bližší pohled mě přesvědčil, že cétéčko je stále aktivní. Obrazovka byla černá, mimo operační paměť počítače však běžel program. Uvnitř se někdo tiše a plíživě pohyboval. Méně bdělý pozorovatel by občasné signály nezaznamenal, ale já věděl, co hledám. Paprsky přístroje chvílemi pohasínaly, ale v následující chvíli se opět soustředily na lůžko v setmělé místnosti.

Pozoroval jsem cvrkot snad deset minut, než mi došlo, co je na něm zvláštní. Paprsky putovaly po různých částech Vivianina těla, ale jen výjimečně se jejich ohnisko přiblížilo k oblasti mozkového pavouka. Nejsem odborníkem na ničení neuronových implantátů, ale tahle aktivita v tom jistě nepomáhala. Konečně jsem si dal dohromady biochemický obraz Vivian a chaotické chování CT. Kdo by byl řekl, jak snadno se člověk nechá oklamat! Začínalo mi docházet, že moje původní hypotéza byla chybná. No co. Zatímco se kmenové buňky proměňovaly v srdeční sval a plicní sklípky, neměl jsem na práci nic lepšího.

Byl čas na další ponor.

Cítil jsem se jako predátor vstupující do temného lesa. Našlapoval jsem zlehka, ale domácí obyvatelé mě vycítili a ukryli se do křovisek. Nikde nebyla jediná známka života. Server tomografu ztichl a na pozadí běžící program se stal neviditelným. Skenování a přesuny ohniska ustaly. Nyní jsem byl pánem přístroje já. Alespoň to tak na první pohled vypadalo.

„Čičí… Kdepak jsi,“ chtělo se mi zavolat do tmy. Znovu jsem vnímal zvědavé hmatání lysozómů, nárazy krevních destiček, ale byly rozostřené a prolínaly se křížením signálů mnoha nanokapslí. Prohledával jsem její tělo po větších oddílech, až jsem konečně našel signál, který jsem nezřetelně ucítil už předtím. Jak jsem mohl být takový hlupák! Nespecifická imunitní odezva mě měla trknout. Biochemické markéry neodpovídaly infekci, a přece její organismus útočil na zlaté kapsle od prvního ponoru! Mělo mě napadnout, že tu nejsem sám. V křovinách molekul se někdo skrýval. Začínal jsem tušit kdo.

Pomalu jsem se přibližoval k cizí kapsli. Zaostřoval jsem paprsek a křížení signálů ustávalo. Odezva plavidla byla slabá. Tohle nevypadalo na povrchovou rezonanci zlata. Ladil jsem vlnovou frekvenci až… mám ji! Kadmio-seleno-zinkové kvantové tečky na povrchu cizího tělesa mi zarezonovaly až v mozku. Nahmátl jsem peptidy hlavního histokompatibilního komplexu, ale klouzaly mi mezi prsty. Tohle byla trochu jiná kára, než na jakou jsem byl zvyklý. Pochopitelně jsem neznal frekvence a nemohl ji ovládat, ale to nebylo důležité. Mě zajímalo především to, co se stalo s řidičem.

Nechal jsem kapsli vyklouznout z průsečíku MRI paprsků a ukročil zpět. O hodně velký krok, až k celotělnímu skenu. Kvantové tečky se rozzářily ve tmě jako jasné majáky.

Jak jsem je mohl minout? S oslněnýma očima a hlavou plnou šumu zkřížené odezvy jsem užasl. Byly jich tisíce a statisíce! Nalezl jsem je všude, rozptýlené do všech tkání, ve všech krevních vlásečnicích, zarostlé do vlasů a nehtů, v očním bělmu… Tohle nebyl jen relikt nějakého nešťastníka, kterého moje zaměstnavatelka poslala do akce přede mnou. Kapsle musely být v těle po mnoho měsíců nebo dokonce roků!

Zatočila se mi hlava. Víte proč? Protože pro tento nález existovalo jen jediné logické vysvětlení. Až na to, že mi nebylo po chuti. Přemýšlel jsem, co dál. Abych se mohl rozhodnout, potřeboval jsem ještě jednou navštívit zlatého pavouka.

Tentokrát mi záleželo na co nejvyšším rozlišení. To znamenalo dostat maximální množství kapslí na místo určení. Usoudil jsem, že nejjednodušší to bude s pomocí triku, který mi už jednou posloužil. Znovu jsem nastražil háčky a čekal, až ryba zabere.

Nečekal jsem dlouho. Během minuty se přihnalo celé hejno. Jenže to byly piraně. Místo aby mi prokázaly službu, začaly oštipovat proteinovou korónu. „Au!“ To mi ještě scházelo! Většina mých nanokapslí se nečekaně musela bránit globálnímu útoku. Tak urputnému, že tady mohlo pomoci jen globální přezbrojení.

Sotva jsem stačil odhodit maskovací kožich peptidů, lysozómy se na něj vrhly. V závěsu za nimi se přihnaly lymfocyty typu B a T a to už vypadalo vážně. Paradoxně by mi to však mohlo pomoci. Zatímco se lymfocyty budou honit za falešnou návnadou, já, chráněný zbrusu novou sadou molekul, budu moci zmizet.

Pálení po těle polevilo a já si vydechl. Jenže to nebylo na dlouho. Lymfocyty v okolí si nějak nedaly říci a dál mě prohmatávaly, jako bych byl ilegální imigrant na cizinecké policii. Což docela přesně vystihovalo situaci.

Zase se odehrávalo něco, čemu jsem nerozuměl. Zmnožení lymfocytů odpovídalo masivní infekci, ale ještě před chvílí tu nebyly. Vypadalo to, jako by na mě tu smečku někdo poštval. Rozhlížel jsem se v krevním řečišti, ale interleukiny jsem nespatřil. Nebyly tu ani specifické protilátky. Pak jsem uviděl příčinu. Krátké oligonukleotidy s CpG motivem! Poznal jsem je podle skořicové chuti na jazyku. Občas je také používám, protože dokážou stimulovat odezvu imunitního systému. Jenže momentálně jsem o ně neměl zájem.

Poslal jsem napříč tělem další zkušební sken. Prozradil mi, že na místo určení v čelním laloku doputovalo jen jedno procento nanokapslí. Příliš málo na dobré zobrazení. Pokud jsem nechtěl rozzuřit Vivianin imunitní systém, musel jsem na stopování makrofágů na čas zapomenout. Takže mi zbýval aktivní pohon. Abyste tomu rozuměli, nanokapsle jsou schopné vlastního pohybu. Ne na velké vzdálenosti a pouze malou rychlostí, ale trošku po trošce je dokážu dostat tam, kam potřebuji.

Funguje to na stejném principu jako bičík u prvoků. Šroubovité stočené proteinové vlákno s receptory a periodické vypouštění ATP jako paliva udělají své. Když správně navolím polaritu MRI záření, dokážu kapsle dokonce řídit požadovaným směrem. Zhruba. O poslední přiblížení se postará proudění tělních tekutin a afinitní kotvy.

Po pár plošných skenech se zdálo, že to funguje. Jako oblak prvoků ve viskózní kapalině se zlaté částečky přesouvaly z hrudníku do hlavy. Zúžil jsem záběr skenů a sjel to ještě jednou dokola. Vypadalo to nadějně, jenže nic není zadarmo.

„Auvajs!“ Zásah makrofágem pálil jako šplíchanec laciného šamponu do očí. Potom mi někdo s ocelovým kartáčem začal po těle roztírat papričky jalapeno.

„Do hajzlu!“ zaskřípal jsem zuby. Přeskočil jsem mezi kapslemi, ale nebylo to o nic lepší. Tenhle útok byl rychlý a promyšlený. Vysvětlení bylo jednoduché. Vystopovali mě pomocí zplodin ATP metabolismu.

Odpálil jsem nálože karotenoidů. Nulový efekt. Zkusil jsem kouřovou clonu trisacharidů, ale zase nic. Ani nová proteinová koróna nepomáhala. Docházela mi zásoba nápadů i proteinů. Útok nesl neklamné známky inteligence. Tuhle bitvu jsem prohrával. Jak začne endocytóza, je těžké ji zarazit. Zůstávala mi jediná možnost. Ustoupit. Jak jste už asi pochopili, ustupuji nerad. Takže jsem udělal pravý opak.

Bylo mi líto zlatých kapslí, ale byl čas je odhodit a nechat shořet v atmosféře jako první stupeň rakety. Bez receptorů na povrchu byly stejně k ničemu. Zbýval mi k dispozici jen záchranný člun v podobě zásobovacích kapslí. Ještě jsem je nepoužil a ony unikaly pozornosti imunitního systému. Paprsek nukleární rezonance jednu vystopoval a já do ní zapadl jako do polstrovaného křesla.

Jaká to byla úleva! Neuvěřitelný rozdíl! Hebké doteky proteinů na povrchu zlata mi prozradily, že mě obklopuje vlídná proteinová polévka. Žádné rabiátské enzymy, žádná endocytóza. Jenže to nemělo trvat věčně. Tím, že jsem se uchýlil právě sem, jsem existenci zásobovacích kapslí prozradil paní domácí.

Jestli jsem vás zmátl, prosím za prominutí. Tak komplikovaná úvaha to však není. Neuronový implantát a nanotobolky v jejím těle spolu musely logicky souviset. Mohly patřit jen jediné osobě. Vivian. Pochybuji, že se tak skutečně jmenuje, a také si nemyslím, že jsou s mojí zaměstnavatelkou v přátelském vztahu. Čím déle o tom přemýšlím, tím víc to vypadá jako loupež technologie. Jen mi není jasné, kdo je lupičem a kdo okradeným.

Mohl jsem se stáhnout a na celou záležitost zapomenout. Bylo by to bezpečnější. Konec konců jsem měl v srdci díru o průměru devíti milimetrů. Jenže od té doby, co jsem spatřil pavouka, jsem měl předtuchu, a ta se začínala naplňovat.

Povzdechl jsem si a začal hledat ztracený kanál. Jestli si pamatujete, spatřil jsem ho jednou na začátku operace. Někde tu musel být. Projížděl jsem frekvence CT mašiny tak dlouho, až jsem ho našel.

Opět jsem se ocitl v těžko uchopitelném prostoru. Linula se z něho tichá hudba, ale tentokrát jsem nezpanikařil. Už jsem věděl, kde jsem. Tohle musela být její virtuální místnost.

„Haló? Je tu někdo?“

Můj překladač vyladil tóninu mého hlasu. Byl hluboký a uklidňující, ale stejně jsem si připadal nepatřičně. Místnost byla tmavá a hlas se v ní rozléhal jako v jeskyni.

Projel jsem zdrojový kód a začal upravovat spojovací parametry. Konečně se místnost rozjasnila a nabyla víceméně pravoúhlých tvarů. Na stěnách visely obrazy pestrých barev, v koutě místnosti stála postel s růžovou přikrývkou. Po mé pravé ruce se vyloupl pracovní stůl a moderně tvarovaná židle bez opěradla. Právě když jsem si pomyslel, že scházejí už jen květiny, objevila se na okenním parapetu věrná podoba ibiškového keře.

„Vivian?“ zkusil jsem to znovu.

Cítil jsem ji skoro fyzicky. Byla poblíž, ale skrývala se.

„Kdo jsi?“ ozval se hlas. Byl zdrženlivý a opatrný.

Chápal jsem ji. Zkušenosti ji opravňovaly k nedůvěře. I já jsem byl šokovaný, jak jednoduše se naše virtuální světy prolnuly. Vstoupil jsem k ní nepozván a ona neměla prostředky, aby se ode mě odřízla.

„Jmenuji se Adam,“ představil jsem se. „Váš nanochirurg… Vlastně jsem byl váš nanochirurg, než se všechno trochu zvrtlo. Je těžké to vysvětlovat prázdné místnosti…“

Na bílé stěně se objevila spára stínu a z ní vykročila dovnitř mladá žena. Měla pravidelný obličej s velkýma očima animé. Tvář vytvořená počítačovou grafikou byla tak generická, až se mi zdálo, že bych ji měl odněkud znát.

„Já vás nevidím,“ řekla.

„Ach… promiňte,“ zastyděl jsem se. „Moje chyba. Neuvědomil jsem si, že jsem nezvolil podobu…“

Možná proto, že byla tak atraktivní, jsem zvolil animé důvěryhodného lékaře středního věku. Jestli mi to chcete vyčítat, svedu to na nutnost konspirace. Pochopitelně jsem se nemohl ukázat ve své skutečné podobě.

„Nebojte se, jsem váš přítel. Lékař.“

„Skutečně?“ usmála se sarkasticky. „A já bláhová vás podezírala, že víc než medicína vás zajímá čip v mém mozku. Řekla bych, že jste spíš nájemný vrah.“

Její ostrý pohled byl nepříjemný.

„Bylo mi řečeno, že jste dcera mé klientky. Implantát vyretušovali z mých CT snímků,“ bránil jsem se. Možná víc, než bylo nutné. „Ujišťuji vás, že ještě dnes ráno jste patřila k mým rutinním zakázkám. O čipu v hlavě jsem neměl tušení.“ Rozhodovala se, jestli mi má věřit, nebo mi věnovat další sarkastický úsměv. Dopadlo to nerozhodně.

„Odkdy chirurgové přijímají takovéhle zakázky? Doufám, že se neurazíte, ale to nevypadá jako legální zaměstnání.“ Vivian přistoupila k lůžku a pokynula mi rukou. „Můžete mi o tom prozradit víc?“

Usedl jsem vedle ní. Krátký dotek jejího kolena mě zalechtal na lýtku. Virtuální místnost odváděla precizní práci. Chtěl jsem se nad tím zamyslet, ale byl jsem plně zaujat její souměrnou tváří. Její oči mě propichovaly se zvídavostí a neskrývaným zájmem. Byla ostražitá, ale prvotní strach zmizel. Nebudu zapírat, zaujala mě.

A tak jsem jí prozradil to, co jsem nemohl říci svým kolegům, rodině ani občasným milenkám. Vyprávěl jsem jí o spolupráci s kolegyní z armádního výzkumu. Jak mě přilákala z univerzity, začali jsme pozoruhodný projekt, a když jsme našli něco úžasného, postavila se proti mně. Výzkum získal nejvyšší prioritu a Erika mě vyštípala. Když jsem se pokusil data přesto publikovat, armáda mi odebrala bezpečnostní prověrku a znemožnila mě ve vědeckých kruzích. Tak mi zbyla jen tahle podivná živnost.

Poslouchala mě bez přerušení. „Jak se jmenujete?“ zeptala se nakonec.

„Adam. Adam Saaben. Potřebujete si to ověřit?“

Odvrátila tvář.

„Můžete mi popsat, kdo vás najal, Adame?“

A tak jsem vysypal i druhou polovinu příběhu. Vivian na sobě nedala znát vzrušení, ale oči jí zářily. Vstala z lůžka a přistoupila ke stěně. „Říkal jste, že to bylo v akváriu? Dobře, počkejte tu na mě. Za okamžik se vrátím.“

Když její silueta splynula s bílým pozadím stěny, zamrazilo mě v zátylku. Kouzlo odešlo společně s ní a já zůstal v dívčím pokojíku sám a cítil se nejistě. Ano, Vivian na mě zapůsobila svým věcným chováním a samozřejmě jsme byli na stejné lodi… Jenže já náhle začal své upřímnosti litovat. Odkud jsem věděl, že jí mohu věřit? Čím déle jsem seděl na jejím lůžku, tím víc bylo jasné, že se musím postarat především o sebe.

Vklouzl jsem zpět do svého domácího počítače a zkontroloval pokrok rekonvalescence. Srdce je jen pumpa. Dá se zastavit a zase nastartovat. Alespoň teoreticky. I sebelepší komplexní stroj však může občas selhat. Přiznávám, že jsem nebyl úplně klidný. Možná má nervozita vysvětlovala i mou předchozí zpověď. Raději jsem si to nechtěl připustit.

Srdeční sval byl dobře záplatovaný, stejně jako pravá plíce, kterou nyní napínala peristaltika dýchacího přístroje. Tekutiny, biomarkery, všechno bylo v normě. Nastal čas, abych se pustil do oživování.

První elektrošok byl slabý. Svaly hrudníku se sotva zachvěly. Přidal jsem na intenzitě. Kromě spazmatických stahů svalů však nenastala žádná odezva. Srdce zůstávalo nehybné. Zkusil jsem to potřetí, počtvrté. Pátý výboj jsem předimenzoval. Celé tělo se vzepjalo na operačním křesle jako zombie. EKG čára však zůstávala hladká. Zatrnulo mi.

Pohled kamerou na zakrvácené tělo mi na klidu nepřidal. Šlehl jsem si silnější dávku atropinu a adrenalinu a znovu zapojil elektrický proud. I mé virtuální tělo se sevřelo v křeči. Stále nic. Právě v ten okamžik, kdy se má panika rozhodla propuknout naplno, se na EKG zavlnila první křivka. Následovala nekonečná pauza, potom přístroj nakreslil druhý vrchol, třetí, a pak se srdce rozběhlo překotným rytmem adrenalinového sprintera. Potichu jsem si oddechl. Lavoisier by měl radost.

Když jsem se vrátil zpět do její virtuální místnosti, Vivian seděla na posteli. Dívala se přímo na mě s výrazem, který jsem nedokázal identifikovat. Starost? Nebo strach?

„Adame. Adame… Jste v pořádku? Mluvila jsem na vás, ale neodpovídal jste.“

Beze slova jsem přikývl. V pořádku jsem však rozhodně nebyl. Vlastně jsem byl rozklepaný víc, než když do mě vpálili dvě kulky.

„Tak jak,“ dostal jsem ze sebe nakonec. „Co jste vypátrala?“

Upřela na mě zdráhavý pohled. Grafika její virtuální místnosti byla pokročilejší než moje. Zdálo se, že její avatar ovládá i mimické svaly, ale přesto jsem stále nedokázal přečíst její výraz.

„Prošla jsem se po síti. Měl jste pravdu, všechno, co jste mi řekl, sedí. Dostala jsem se k záznamům kamer v akváriu i metru. Mimochodem, měl byste dávat větší pozor na eskalátorech.

Kamery mají standardní rozlišení, ale materiály vám vypadly přímo před objektiv. S trochou digitálního zvýraznění jsem dokázala nahlédnout do MRI snímků. Někdo s nimi skutečně manipuloval.“

Vivian si na posteli poposedla. Pružná matrace se zhoupla a naše těla se na okamžik dotkla. Zvláštní, jak přesně dokázala virtuální realita zprostředkovat prchavý pocit intimity.

„Takže mi už věříte? Že nejsem nájemný vrah, kterého najala mezinárodní špionážní organizace, aby zahubil agentku rozvědky s elektronickým mozkem? Po pravdě řečeno se tak začínám trochu cítit. Pistolníci v kvádrech, krásná špionka, která uniká zlosynům…“

Vivian se na tváři objevily dolíčky smíchu, ale když spatřila otazníky v mých očích, zvážněla. Položila mi dlaň na předloktí.

„Chtěla jsem ti poděkovat, Adame.“

Její dlaň hřála a přechod do tykání také. Jenže hřejivý pocit v hrudi vystřídaly rozpaky.

„Poděkovat? Za co? Ze jsem ti nespálil mozek? To nestojí za řeč. To odporuje etickému kodexu devíti z deseti chirurgů.“

„Myslím to vážně,“ potřásla hlavou. „Zatímco jsem byla… pryč, prohlédla jsem nejen záznamy z kamer akvária. Dostala jsem se i na tvůj server.

Nezlob se, chtěla jsem vědět, na čem jsem,“ dodala rychle, když spatřila vrásku na mém čele. „Nebylo to těžké, prostě jsem sledovala linku, kterou ses napíchl na tomograf v nemocnici. Někdy si budeme muset promluvit o pravidlech digitální konspirace, ale to až jindy. Chci jen říct, že jsem se dostala do tvé laboratoře.“

Zamrazilo mě. Kritikové kybersítě měli pravdu. S internetem zaniklo naše soukromí.

„Viděla jsem, jak jsi nahazoval své srdce.“ Ucítil jsem, jak se její dlaň zachvěla. „To bylo strašidelné… Chtěla jsem ti poděkovat, že ses jim nepoddal. I za takovou cenu… Skutečně si toho vážím…“

Myslela to upřímně a já si začal připadat nesvůj.

„Nebylo by to poprvé, co pacientka zlomila svému lékaři srdce,“ zažertoval jsem chabě. „Mohu se však na něco zeptat já tebe? Já jsem toho na sebe prozradil hodně. Ty jsi mi však o sobě neřekla vůbec nic. Proč po tobě jdou?“

Tvář jí o odstín potemněla. Bylo vidět, že váhá.

„Máš pravdu, dlužím ti vysvětlení. Když ti armáda udělila prověrku, musím ti důvěřovat i já. Dejme tomu, že pracuji pro… jistou státní organizaci. Už nějakou dobu jsem měla podezření, že z mého oddělení unikají informace. Iniciovala jsem vnitřní vyšetřování a dostala se blízko ke zdroji. Hodně blízko, protože mě unesli. Jsou to trochu banální špionážní hry, až na…“ Vivian se bezděčně dotkla boku.

„Chtěli ze mě dostat informace. Jsem na služebním žebříčku hodně vysoko, takže se snažili. Prošla jsem týdny elektrických šoků, pálení kůže, jehel pod nehty. To bys neřekl, jak je kombinace high-tech se středověkými metodami účinná. Jenže ta hračička v mojí hlavě mi umožňuje potlačit práh bolesti. Vzdorovala jsem, ale nedokázala jsem jim uniknout. Po dvou týdnech jsem se už nedokázala ani postavit na nohy. Neviděla jsem jinou možnost než použít implantát a uniknout do kómatu. Neříkám, že je to nejlepší volba, ale všechny ostatní možnosti jsem vyčerpala.“

„Proto kontaktovali mě,“ pochopil jsem. „Chtěli, abych čip vyřadil a přivedl tě zpátky.“

Vivian přikývla.

„Nemusím ti říkat, že v takovém případě bych jim pověděla všechno, co vím. Jedna z funkcí implantátu je poskytnout nám poslední možnost volby. Čip dokáže zastavit životní funkce. Zastavit dýchání, zablokovat puls srdce…“

Pohled na její profil mnou otřásl. Měla pravdu. Byla u konce sil. Snažil jsem se to nedat na sobě znát, ale odhodlání, které se jí zračilo v očích, mě vyděsilo. Dokázala by to? Zřejmě ano. Unikla by jim navždy.

Objal jsem ji kolem ramen a přitáhl k sobě. Možná mají naše avatary menší schopnost vyjadřovat emoce, ale někdy tomu může být naopak.

Ve virtuálním světě dokážeme svobodněji vyjádřit své pocity. Poddala se mi a schoulila se v mém náručí. Jako by na konejšivý lidský dotek čekala už dlouho.

Seděli jsme tiše a já ji hladil po plavých vlasech. Snažil jsem se přesvědčit, že ta vláha na mé hrudi nejsou její slzy. Jak by mohly být virtuální slzy mokré?

„Vivian?“

„Hmmm?“ ozvala se tlumeně s obličejem zabořeným v mém saku.

„Musejí po tobě přece pátrat. Myslím tvoje organizace. Nemáš možnost poslat jim zprávu?“

Posmrkla a utřela si oči hřbetem dlaně.

„Zkoušela jsem to. Jenže všechny přístupové linky jsou odposlouchávané. Nezapomeň, že po mně jde někdo zevnitř organizace. Nesměla jsem riskovat. Nenalezla jsem bezpečnou cestu jak obejít štěnice. Byly úplně všude, kam jsem se podívala. Možná si myslíš, že jsem paranoidní, ale mám k tomu dobrý důvod.“

Vivian se podvědomě dotkla boku a zkřivila tvář bolestí.

„A co já. Mohl bych předat tvůj vzkaz osobně, jestli mi ho svěříš… V plicích mi ještě hvízdá, ale za pár hodin budu schopen vyjít z laboratoře.“

„Adame…,“ prohlédla si mě s překvapením v očích. „Ty o tom nevíš?“

Můj pohled jí byl dostatečnou odpovědí. Naznačila mi hlavou ke dveřím. „Měl by ses jít přesvědčit sám. Zkus kamery před budovou.“

Neochotně jsem ji pustil z náručí a vstoupil do bílých dveří. Ani se mi nechtělo vracet ke svému tělu v laboratoři. Přeskakoval jsem mezi kamerami v jednotlivých částech biotechnologického centra. Našel jsem je až venku. Dva muže v zrcadlovkách na stráži. Další dvojice seděla v černém autě přes ulici. Vypadali svěží a připravení na celonoční šichtu.

Stál jsem ve virtuální místnosti a žaludek mi zvolna klesal zpět do břišní dutiny. Virtuálně, v reálu jsem zvracet nemohl, i když jsem k tomu neměl daleko. Navzdory mým opatřením byla má ilegalita k ničemu. Vlastně mě činila víc zranitelným. Mohli to skončit, kdykoliv se jim zachtělo. Měl jsem několik vypracovaných plánů pro případ nouze, ale žádný z nich nepočítal s ozbrojenci, které svrbí ukazováčky na spoušti. Doufal jsem, že o mém zmrtvýchvstání dosud nevědí a pouze kontrolují perimetr. Nebo čekají na vhodnou chvíli, aby po sobě uklidili. V obou případech jsem byl v nepříjemné situaci.

Vivian zkoumala mou tvář.

„Promiň, že jsem tě do toho zatáhla. Je mi to opravdu líto.“ Zavrtěl jsem odmítavě hlavou. „Tenhle kšeft jsem přijal já. Měl jsem si tvoji matku lépe prověřit. Nebo zmizet, když vyrukovala s ochrankou. Jenže pak bychom se asi nepotkali… A ty bys na všechno byla sama…“

Mozek mi běžel naplno, jenže řešení mě nenapadalo. Začínal jsem pociťovat otupělost. Můj koktejl povzbuzovadel se pomalu metabolizoval a já začínal vadnout. Operace se protáhla déle, než jsem očekával. Vivian mi položila hlavu na rameno. I na ni musela doléhat únava. Oba jsme byli ve stejné pasti. Zranitelní a bezmocní jako telecí na misce ve lví kleci. Nepochyboval jsem, že armáda agentů v tento okamžik pátrá po své kolegyni. Určitě pročesávali i kyberprostor, jenže kde sakra jsou? Náš nepřítel nás mohl zničit každou minutu. Federály nemám v lásce, ale v tenhle okamžik bych je uvítal.

„Adame? Ta žena, se kterou jsi pracoval v armádě…“

„Erika? Už jsem na ni taky myslel. Jenže jsem s ní ztratil spojení poté, co jsme se rozešli. Nemám možnost ji kontaktovat.“

„Aha… Víš, přemýšlela jsem o tom. Třeba ti nechtěla ublížit. Třeba neměla jinou možnost…“

Překvapeně jsem na ni pohlédl. „Armádní kolegialita? Jest li chceš bránit svého zaměstnavatele, tak sis nevybrala neilepší chvíli.“

Zavřela mi ústa polibkem. Bylo to zvláštní. Ještě nikdy jsem se nelíbal s animé, ale v mém náručí jsem ji cítil jako živou. Vnímal jsem vláhu jejího jazyka, když mi pronikl mezi rty, dotek dlaní na své tváři, horkost jejího těla… Překvapila mě, ale ne na dlouho. Vlastně mě přitahovala od prvního okamžiku, kdy jsem ji spatřil.

Já vím, zní to jako klišé. Lékař a pohledná pacientka. Dva lidé v mezní situaci, kteří se rozhodli fyzickou touhou oddálit ostatní problémy. Lehkovážný vztah v kyberprostoru, který nemá ukotvení v realitě. Jenže já o tom v psychologicko-sociálních rovinách telenovel neuvažoval. Přiznám se, že mě spíš zaujal způsob, jakým mi virtuální místnost zprostředkovávala doteky. Každý dotek jejích rtů a dlaní byl hebký a věrnější než skutečnost. Vivian si přetáhla blůzku přes hlavu. Skoro mě zaskočila její krása. Úroveň programování a čistota zpětné vazby byla fantastická. Zatoužil jsem nahlédnout do zdrojového kódu, ale Vivian měla jiný názor.

Nevím, jak to popsat. Byla nádherná, blízká, intenzivní. Když jsme ulehli na lůžko, mohl jsem ocenit detailní anatomické proporce našich těl. Nikde nic nechybělo, jestli víte, co myslím. Doteky byly v určitém smyslu citlivější a pravdivější než v realitě. Začal jsem cítit vzrušení. Virtuální i skutečné.

Vivian přivřela oči. Přivinula se ke mně a hltala teplo mého těla. Viděl jsem, že po anabázi ledovou pouští bytostně potřebuje moji blízkost. Řádky programu se mi vykouřily z hlavy, vstoupil jsem do ní.

„Adame!“

Líbal jsem jí alabastrovou pokožku a její dech mi šuměl v uších. Vnímal jsem každé zákoutí jejího těla a ona vnímala mé pocity. Odezva našich těl se prolínala s intenzitou, která mě nepřestala překvapovat. Cítil jsem ji stejně zřetelně jako sebe. Bylo to šokující i pro člověka, který byl zvyklý na dotek molekul…

Všechny problémy světa byly zapomenuty. Milovali jsme se dlouho. To je jedna z výhod virtuálního sexu. K čertu s pověrami, že muži nemohou dosáhnout několikanásobného vyvrcholení! Potom jsme leželi pod hebkou přikrývkou a Vivian se přivinula k mému rameni. Hladila mi chloupky na hrudi, stále pomaleji a pomaleji, jak se propadala do spánku. Vsadil bych se, že to byl její první spánek po mnoha dnech.

Jenže já spát nedokázal. Kvůli její blízkosti a myšlence, která se mi vynořila v mozku. To důvěrně známé gesto její dlaně před usnutím mě vyděsilo. Věděl jsem, kde jsem ho viděl naposledy a bouře protichůdných pocitů mnou nešetrně zacloumala.

Odtáhl jsem se od spící Vivian a propadl se do kyberprostoru. Mířil jsem zpět do nemocnice. Kamera v šeré místnosti mi zprostředkovala pohled na lůžko s tělem a tváří pokrytou obvazy. Na chvíli jsem zaváhal. Proč jsem se cítil tak nepatřičně? Proč jsem měl pocit, že se jí vtírám do soukromí?

Nad postelí se na můj pokyn rozložil rám a pořídil rentgenový snímek horní poloviny těla. Paprsky snadno pronikaly clonou gázy a vykreslily obraz kostí. Drobné kůstky na zápěstí obou rukou byly rozdrcené. Zvláštní obruč kolem pasu byla zřejmě tepelným zdrojem, který způsobil rozsáhlé kožní popáleny na bocích. Rentgenový snímek však nezachycuje pouze kosti. Když si odmyslíte bílý skeleton, můžete na snímcích spatřit i nezřetelné obrysy měkkých tkání. Digitálně zvýrazněný snímek profilu mi vyrazil dech.

Tuhle ženu jsem znal. Skutečně se nejmenovala Vivian. Její jméno bylo Erika Tobenová. Hodnost mi byla záhadou, ale rozhodně pracovala pro armádu. Byla to ona, se kterou jsem před lety spolupracoval a poznal ji důvěrněji, než bývá mezi kolegy běžné. I proto jsem se přes její zradu dodnes nedokázal přenést.

Vkradl jsem se zpět do virtuální místnosti. Vivian ležela na lůžku a spala nerušeným spánkem. S těžkou hlavou jsem tiše přistoupil blíž. Její tvář se trochu podobala Erice. Proto se mi zdála povědomá. Možná jsem spojení vytušil už dřív, ale mé podvědomí tu myšlenku blokovalo. Přemýšlel jsem proč.

Usedl jsem na postel a pohladil ji po vlasech. Něco tiše zašeptala a zavrtala se hlouběji do pokrývek. Náš vztah s Erikou byl nekonvenční. Když se po mém vyhazovu z univerzity neozvala, sám jsem ji nevyhledal. Jaký by to mělo smysl? Vybavil jsem si Vivianina slova. „Třeba ti nechtěla ublížit. Třeba neměla jinou možnost…“

Možná. Jenže moje trpkost nezmizela.

Nevěděl jsem co dál. A tak jsem se vrátil k tomu, co umím. Zachraňovat životy.

Zdrojový kód byl pozoruhodný. Vycházel z práce, kterou jsem před lety začal v armádním výzkumáku. Proto byly naše virtuální místnosti tak kompatibilní! Armáda dokázala věci dotáhnout dál než já. Vojáci vyrábějí zbraně robustní, protože musejí fungovat za všech okolností. Nepochyboval jsem, že tahle věcička by se dala rozchodit na polních tomografech. Vlastně by určitě fungovala i s CT helmou, kterou si kupují hypochondři v drogeriích, aby aby si v mozku hledali melanomy.

Ta myšlenka byla ujetá. Jenže ne tak šílená, aby nemohla fungovat. Podívejme se na věci z tohoto úhlu: Erika nemůže předat zprávu bezpečnými kanály a já nedokážu vyjít z laboratoře. Jakákoliv alternativní cesta, jak předat zprávu jejím kolegům, mohla pomoci.

Ořezat zdrojový kód mi zabralo půl hodiny. Neměl jsem čas otestovat výsledek tak, jak by si zasloužil. Testovat budou jiní. Stvořil jsem stručný manuál a vypustil produkt do kybersvěta. Milujte se a množte se.

Tak to je konec mého příběhu. Co se stalo dál, vám musí být jasné.

Že ne? Dobrá, prozradím vám to. Detaily jsem se pochopitelně dozvěděl až zpětně z vyšetřování, ale stalo se zhruba tohle: první nalezl virtuální místnost na svém služebním laptopu Vivianin ošetřující lékař. Hádejte, proč se mu aplikace otevřela přímo na obrazovce při noční službě! Po půlnoci se spojil s vrchní sestrou Janice. Měli přístup k tomografu a zážitek je uchvátil natolik, že freeware okamžitě rozeslali kolegům.

Kolem druhé hodiny zachytily drogerie s nočním provozem prudký nárůst zájmu o přenosné CT helmy. Zásoby byly vyprodány do půl hodiny. V Evropě právě začínalo ráno a lidé vzali obchody s elektronikou útokem. Freeware se dostal na špičku nejsdílenějších souborů na síti. Z Evropy se jako stepní požár rozšířil do zbylých kontinentů zeměkoule i habitatů na oběžné dráze. Jak jsem předpokládal, lidé se milovali a program se množil.

NSA zachytila cvrkot ještě v noci. Její analytici rozeznali podezřelou shodu zdrojového kódu s tajným programem. Poplašný alarm se rozezněl na všech úrovních, a pak to bylo jednoduché. Pamatujete si, co jsem říkal o soukromí v době elektronické komunikace? Šli po stopě e-mailů, až se dostali tam, odkud se program začal šířit. Přímo do epicentra nákazy.

Spali jsme spolu s Vivian-Erikou na lůžku do časných ranních hodin. Potom se virtuální místností rozezněl signál, který naprogramovala pro případ nouze. Někdo volal chráněnou linkou.

„Eriko! Eriko, tady generál Schuster. Jste tam?“

V první chvíli nemohla uvěřit.

„Ano, jsem na příjmu, generále.“

„Uf,“ oddechl si její nadřízený. „Už jsem si myslel, že jsme vás ztratili. Právě rozjíždíme extrakci. Nechte všechno na mně, postarám se o vás. Jste v pořádku? Podejte hlášení.“

Oba jsme s Erikou nahlédli do kamerového okruhu nemocnice. Speciální jednotky probíhaly zšeřelými chodbami a zajišťovaly přístupové cesty. Trojice mužů se samopaly vtrhla do pokoje ošetřujícího neurologa. Měl na hlavě věnec elektrod a jeho překvapení se nemohl nikdo divit. Právě si užíval dalšího virtuálního čísla s Janice.

„Generále? Zajistili jste také agentku číslo padesát devět? Podle mých informací stála za spiknutím právě ona.“ Vivian. Erika se na mě omluvně podívala a pokrčila rameny.

„Máme ji. Detaily probereme po bezpečnějším kanálu. Váš nápad s programem byl geniální, ale únik utajované technologie mě bude stát hodně vysvětlování. Chcete mi v tuto chvíli ještě něco sdělit?“

Překvapeně na mě zamrkala velkýma očima animé. Tentokrát jsem pokrčil rameny já. Pohladila mě po tváři a pronesla: „Neměla jsem jinou možnost, generále. Díky za vaši pomoc. Hlásím se zpátky do činné služby.“

Dívala se za mnou, když jsem vkročil do bílé stěny a vzdaloval se. Musel jsem pryč, dokud jsem měl tu možnost. Na můj vkus bylo kolem příliš mnoho uniforem.

Kamery před biotechnologickým centrem ukazovaly příjezdové komunikace ucpané pohotovostními vozidly s majáčky.

Čtveřice mužů ležela na chodníku v poutech. Rozechvěle jsem si aplikoval probouzecí koktejl. Očekával jsem návštěvu a nechtěl jsem, aby mě spatřili v křesle pokrytého tělními tekutinami.

A to je všechno. Dával jsem se dohromady pár dní a čekal, kdy se federálové objeví. Nedočkal jsem se. Potom jsem několik dalších týdnů čekal, jestli přijde Erika. Neukázala se ani ona. V televizi jsem zachytil zprávu o korupci a uvěznění jisté politicky.

Po dvou měsících rozruch utichl a věci se vrátily do starých kolejí. Až na to, že jsem ukončil svou ilegální živnost. Zaprvé jsem ztratil motivaci a zadruhé se ozvala moje univerzita. Vyšetřování staré kauzy bylo u konce. Moje reputace byla očištěná, dokonce mi nabídli zpátky profesorské místo. Jestli to souviselo s událostmi posledních týdnů, nevím, ale nehodlal jsem po tom pátrat. Nabízenou pozici jsem přijal, místo satisfakce jsem však cítil zvláštní ztrátu.

Viděno zpětně byla ta operace přehlídkou mé stupidity.

V celé záležitosti si mohu připsat jen dvě zásluhy. Hřálo mě, že jsem dokázal zachránit Eriku.

A také jsem navždy změnil podobu pornografického průmyslu.